Vítejte v magickém světě Harryho Pottera

Trilógia od Aspen: I. Rok jako žádný jiný (A Year Like None Other); II. Léto jako žádné jiné (A Summer Like None Other); III. Rodina jako žádná jiná (A Family Like None Other)



Tieto stránky sú pokračovaním pôvodných stránok Roku, ktoré sú venované prekladom skvelej fanfiction od Aspen in Sunlight (trilógia AYLNO, ASLNO a AFLNO). Je alebo bude na nich zverejňovaný česko-slovenský preklad Roku, preklad Leta a Rodiny.

Nezaradené

Caninae

Dávam to sem, hoci autorka to chcela dať do Doprovodných poviedok na estránkach, ale tam už snáď nikto nechodí. Zverejňujem ako prišlo, aspoň vám to spríjemní čakanie na ďalšiu kapitolu. Snáď neskôr, keď budem mať viacej času, niečo s tým urobím.
Jimmi


Tato povídka je jen malým rozšířením kapitoly 93 – Popření není řešení – Rok jako žádný jiný. Tedy alespoň její první část…

Druhá část povídky nás přenese o rok dál, do času který je pro nás všechny ještě velká neznámá. Každopádně už bude mít Harry zpět svou paměť a s ní i svoje temné síly. Nebudu spekulovat o tom, jak se mu paměť vrátila. Autorka už má pravděpodobně představu o tom, jak se to stane. Já mám několik různých teorií a o těch můžeme diskutovat jinde…

Celá povídka je jen o tomto jediném kouzlu, které mě jako pejskaře opravdu okouzlilo…

***
Caninae

Snapeův ďábelský vlk mezi tím pořád kroužil kolem Arana, jako žralok, kroužící kolem své kořisti. Když Snape zlehka mávl hůlkou, Caninae ustoupil.

Pak ale popadl špice, který pořád ňafal a poskakoval a zhltnul ho.

„Ale ne!” vykřikla Levandule.

„Silní vždy pohltí slabé,” řekl Snape, přistoupil k Aranovi a díval se na něj dolů. Pokračoval tišeji a možná právě proto to znělo ještě mrazivěji. „Vždycky.”

Snape vzhlédl a rozhlédl se po třídě.

„Pamatujte si to dámy a pánové. Silní vždycky pohltí slabé. Učíte se tu v naději, že se stanete těmi silnými.” Ukázal na svého Caninae, který seděl a olizoval si nohu. „Zde vidíte, co člověk může dokázat, pokud má dovednost a vůli. A teď si každý vyberte svého partnera k tréninku. A během hodiny se několikrát vyměňte. Ten, komu se zatím nepodařilo Caninae vykouzlit, si může přijít sem dopředu pro radu.”

Nikdo se dopředu ke Snapeovi nehrnul, nebo alespoň do té doby, než mávl hůlkou a nechal ze stupínku zmizet toho zlověstně vyhlížejícího psovlka.

Ale pak se vytvořila malá fronta. A nebyl to Aran, od koho chtěli studenti pomoc.

Harry se trochu ušklíbl. Potřeboval pomoc při kouzlení Caninae, ale věděl, že ho to Snape může naučit během léta. Pokud jeho spolužáci potřebují radu, potřebují ji tady a teď.

Bylo milé, být pro jednou svědkem slušné výuky.

A od Snapea.

Harry nevěděl, jestli se má mračit, nebo smát.

***

        Draco do něj rozpustile šťouchnul a zeptal se ho: „Proč si taky nejdeš pro radu, Harry?“

Tak mu to vysvětlil. Dost času o prázdninách, kdy budou mít tátu jen sami pro sebe. Jeho bratr se rozesmál:

„Ty se snad hodláš o prázdninách učit? To se mi snad jenom zdá… Pojď, naučím tě to teď, abys prázdniny mohl věnovat jen příjemnému lenošení a poflakování. Navíc tě taky budu muset znova naučit hrát famfrpál…“ zašklebil se.

„Probral jsi už se Salsou možné inkantace?“ pokračoval Draco a když Harry přikývl, tak ještě šeptem dodal: „A dávej si prosím pozor na to, jak držíš hůlku. Nerad bych se potýkal s nějakou hrozivou příšerou…“

        Postavili se proti sobě na druhém konci třídy, než kde Severus pracoval s jejich spolužáky. Draco se postavil do střehu, hůlku v útočné pozici a s pobavenou jiskrou v oku se zeptal:

„Bojíš se Pottere?“
Déjà vu…
 

„Ani ve snu…“ odpověděl Harry s úsměvem a sjel pohledem na malou rytinu hádka na svých brýlích.

„Scindo natis!“ vyslovil Draco inkantaci, kterou Harry neznal.

Sss důvěrou očekávám psího ochránce!“ zasyčel jednu z možných forem kouzla Harry a nic se nestalo. ,Takže obdoba Patrona asi fungovat nebude…´ pomyslel si těsně před tím, než ho pořádný štípanec do zadku přinutil nadskočit.

„Co to bylo?“ zeptal se překvapeně svého bratra.

„Štípací kletba,“ zasmál se Draco. „Obvykle ji používám jen na děvčata, ale ty taky moc hezky poskakuješ…“ šklebil se rozpustile.

„To mě budeš muset naučit. Na Hermionu by se občas mohla hodit…“ usmál se Harry. Vzápětí se ale zarazil, když se za ním ozvalo Hermionino zasyčení:

„To si můžeš zkusit Harry Pottere a budeš se divit!“

Nevšiml si, že je jeho kamarádka kousek od něj. Musela se tam přesunout v okamžiku, kdy se plně soustředil na Draca. Když se po ní ohlédl, tak ho sjela hrozivým pohledem a začala sesílat kletby na Rona, který potřeboval svého obrovského, chlupatého, ale nesmírně líného Caninae, kterého nazýval zlostně „ty mrcho líná“ naučit správným způsobům psa obranáře.

Další štípanec do zadku upoutal Harryho pozornost zpět k Dracovi. S jeho další štípací kletbou zkusil jinou inkantaci: „Volám psssa, který mě ochrání!“ … a zase nic. Tak zasyčel: „Volám psssa ochránce!“

        Konečně! Z jeho prstů, které svíraly hůlku, vystřelil malý střapatý foxteriér a v letu chňapnul po Dracově kletbě. Draco se rozesmál a Harry pokrčil rameny.

„No tak je malej, no…“

Jenže teriér se nespokojil jen s likvidací kletby a rozběhl se s zuřivým štěkotem přímo na Draca. Harry se usmál a pokračoval:

„…ale pěkně vzteklej…“

Draco rychle mávl hůlkou a přivolal svého ochránce: Canis Horribilis!“ Z jeho hůlky vyskočil obrovský černý pes, tolik podobný Tichošlápkovi a vyrazil proti malému teriérovi. Jenže ten se nezalekl. Zakličkoval, proběhl Tichošlápkovi mezi nohama a pokračoval v útoku na Draca.

„…a šikovnej…“ pokračoval nadšeně Harry, s napětím sledujíc, jak se Draco s jeho Divochem (jak právě svého Caninae pojmenoval) vypořádá. Foxteriér už byl u něj, když se Tichošlápek teprve otáčel. Vyskočil, vytrhnul mu hůlku z ruky a okamžitě se dal na úprk před velkým černým psem.

„…a chytrej…“ smál se už Harry s plných plic když sledoval, jak se Divoch proplétá hbitě mezi stoly, lavicemi a nohama ostatních studentů. Tichošlápek se vrhnul za ním jako tank a kácel všechno, co mu přišlo do cesty – včetně studentů. Divoch doběhl až na stupínek, s Dracovou hůlkou pořád v mordě, oběhl Arana, pak zareagoval na Harryho volání: „Přines! Pojď ke mně Divochu!“ a rozběhl se k němu.

Tichošlápek srazil Arana a pokračoval v pronásledování. Celá třída se smála, až se za břicho popadala, včetně Severuse. Teriér přiběhl k Harrymu, vyskočil mu přímo do náruče a podával mu hůlku jeho bratra. V tu chvíli se přiřítil i obrovský černý pes, opřel se předníma tlapami Harrymu o ramena a snažil se dosáhnout na psíka, kterého držel nad hlavou.

„Dej pokoj Tichošlápku! Nech ho být! Lehni!“ zakřičel na něj Harry a pes okamžitě poslechl. Draco zíral s otevřenou pusou a vytřeštěnýma očima.

„Jak to, že tě poslechl?! A proč mu říkáš Tichošlápku?!“

Harry nemohl odpovědět, protože Dracův výraz ho donutil k dalšímu záchvatu smíchu. Uklidnil se, až když k nim došel z druhého konce třídy Severus.

„Ano, ta podoba je vskutku fascinující…“ řekl ohromeně jeho otec, když k němu přistoupil. Velký černý pes však ohrnul pysky, vycenil na něj zuby a temně zavrčel… „Koukám, že včetně nepěkných povahových rysů…“ zavrčel Snape a ustoupil o dva kroky zpět. Harry se jen rozpustile zakřenil a nechal tu situaci bez komentáře. Severus pokračoval:

„Váš Caninae je sice malý, ale bezpochyby splnil zadání – kletbu zlikvidoval a vašeho protivníka velmi efektivně odzbrojil. Deset bodů pro vás, pane Pottere.“ Pak se otočil k Dracovi: „Vy už jste jistě za svého Caninae body dostal, že pane Snape?“

Draco se ušklíbl: „Ne, pane.“

„Pak tedy také deset bodů… A teď přestaňte rušit ostatní studenty, najděte si nějaké klidné místo a odpovězte svému bratrovi na jeho otázky, pane Pottere. Věřím, že mu dokážete všechno uspokojivě vysvětlit.“

        Sedli si spolu do rohu, Divocha položil Harry na stůl, sebral mu hůlku a podal ji Dracovi. Tichošlápek se jim složil k nohám a upřeně sledoval malého rozpustilého psíka na stole.

„Tichošlápek byla zvěromágská podoba mého kmotra, myslel jsem, že to víš…“ začal vysvětlovat Harry. „Viděl jsi ho na začátku pátého ročníku na nádraží, když mě šel Sirius vyprovodit a pak jsi ve vlaku dělal narážky na psa… Myslel jsem, žes poznal, že to byl Sirius.“

Draco jen nevěřícně zakroutil hlavou.

„Nevěděl jsem to. Jak bych mohl? V té době se o něm doma ještě mluvilo v dobrém. Mysleli si, že je zodpovědný za ty mudly. Až mnohem později jsem se dozvěděl, že je vlastně na tvé straně… Psa jsem tam nějakého viděl, ale nějak zvlášť mě nezaujal, nevěděl jsem, že to není jen nějaký obyčejný čokl…“

„No… Tvůj Caninae je každopádně celý Tichošlápek,“ pokrčil rameny Harry. „Včetně dobrých i špatných povahových vlastností, jak zjistil Severus… Proto mě poslouchá a na něj cení zuby,“ ušklíbl se.

Draco zavrtěl hlavou: „Tak tomu opravdu nerozumím… Proč můj psí ochránce bere na sebe podobu tvého kmotra?“

Odpověděla mu Hermiona, která se zase ochomýtala okolo.

„Draco, ale to je přece naprosto jasné! Ty jsi přece po mámě taky Black. Chráníš Harryho stejně, jako ho chránil Sirius. Je proto naprosto logické, že tvůj Caninae se podobá Tichošlápkovi, chrání Harryho a poslouchá ho…“

Oba chlapci po jejích slovech zamyšleně zmlkli.

Harry pocítil nepříjemné svědění v rukách. Rozhovor o Siriovi v něm zase probudil ten hrozný pocit viny, kterou si dával za jeho smrt a nedokázal už přemýšlet o ničem jiném, než o tom, kam si zaleze po hodině, aby pomocí své jehly zahnal ten strašný pocit pryč…

Draco přemýšlel o tom, že když se věci mají takhle, tak ten Harryho nápad s předáním dědictví po Siriusi Blackovi, nebyl vlastně vůbec tak špatný…

***
        Rok po té…

Bylo jaro, nebo spíš už pomalu začínalo léto. Harry stál na louce u jejich domku v Devonu a poslouchal Severuse s Brumbálem a Dracem, kteří se radili, co s ním budou dnes procvičovat. Měli za sebou všichni opravdu náročný rok. Harry a jeho ztráta paměti opravdu neuvěřitelně narušila jejich vztahy – díky bohu, že už to bylo všechno pryč.

Všechno to trápení ale zase přineslo něco dobrého. Harryho magie se konečně stabilizovala do normálu. No… normálu… Měl svou povrchovou i temnou magii, jako všichni ostatní kouzelníci, ale dokázal je ovládat tak, jako ani sám Brumbál ne. A ten si byl jistý, že ani Voldemort něco takového, jako Harry, rozhodně nedovede.

Nějakou dobu to trvalo, ale teď Harry umí sesílat střídavě kouzla světlé i temné magie jen se změnou inkantace v latině a hadím jazyce. Musí se sice opravdu pekelně soustředit na své nitro a zároveň na hůlku, aby neseslal hůlkové kouzlo v momentě, kdyby to mohlo někoho ohrozit, ale na to už se naučil dávat pozor. Nechtěl mít některého ze svých blízkých a přátel na svědomí, jako Luciuse.

Teď se učil „normální“ kouzla, pronášená v latině, posilovat svou temnou magií, často až do gigantických rozměrů. Hlavně povětrnostní kouzla dokázal opravdu impozantně. Lehký vánek s trochou soustředění proměnil v uragán, vlahý deštík s troškou temné magie proměnil v obrovskou průtrž mračen a jednoduchý blesk se stal tak mocným kulovým bleskem, že by mu smetl z cesty celou armádu Smrtijedů…

        Severus ho vytrhl z jeho zamyšlení:

„Na rozcvičku si dáme pár obranných kouzel z celého tvého repertoáru. Albus na tebe bude sesílat mírné kletby a ty se budeš proti němu bránit bezhůlkovou magií. Proti Dracovi budeš používat latinské inkantace a proti mně temnou hůlkovou magii. Soustřeď se, ať tě zase nezraníme Harry; připadáš mi nějaký zasněný…“

Harry jen s úsměvem přikývl a plně se soustředil. Předvedl celou plejádu štítů a obranných kouzel. Naučil se sesílat kouzla bezhůlkové magie prsty levé ruky, takže je mohl používat v podstatě současně s hůlkovými kouzly. Odrazil úspěšně všechny kletby, které se na něj hrnuly ze všech stran a souboj se rozhodl ukončit kouzlem Caninae.

Canis Horribilis!“ poslal na Draca svého Tichošlápka. Jeho bratr odpověděl jako ozvěna a poslal toho svého. Jejich Caninae v Harryho latinské podobě si byli podobní jako vejce vejci. Harrymu probleskla hlavou vzpomínka na okamžik, kdy se jejich Tichošlápkové střetli poprvé. Bylo to ještě v době, kdy si nedokázal připustit, že by ten „zatracený Malfoy“ mohl být považován za jeho bratra. Maura je postavila proti sobě při opakování a když z Harryho hůlky vyběhl právě Tichošlápek, tak ohromený Draco přivolal toho svého. Harry čekal zuřivý střet dvou obrovských, krvelačných černých psů a místo toho se ti dva, uprostřed mezi nimi, začali přátelsky kočkovat a dováděli spolu jako štěňata z jednoho vrhu. To byla zase samozřejmě voda na mlýn pro Hermionin komentář: „Teď už to musíš pochopit, když to vidíš na vlastní oči, Harry. Vy jste bratři a máte se rádi! Copak si to už konečně nedokážeš připustit?!“

        Teď ovšem nebyl čas na podobné vzpomínky. Letěly na něj současně dvě kletby od Brumbála a od Snapea. Proti Brumbálovi napřáhl svou levou ruku s prsty nataženými k němu a zasyčel hadím jazykem: „Volám psssa ochránce!“ a hned vzápětí totéž zopakoval pro svou pravou ruku s hůlkou napřaženou proti Severusovi. Z jeho levé ruky vystartoval Divoch – malý střapatý foxteriér – statečný, hbitý a chytrý ochránce, který jeho protivníkům rád kradl hůlky. Ale Brumbál se mu ubránil a nechal ho zmizet dřív, než to mohl Divoch zkusit. Daleko zajímavější to bylo ovšem na Severusově straně louky…

Jeho otec čelil podruhé v životě obrovskému tříhlavému Kerberosovi, strážci řeckého podsvětí, kterému jen Hagrid mohl dát mazlivé, něžné jméno – Chloupek. Situaci zvládl perfektně a s přehledem; zřejmě něco podobného čekal, po Harryho předchozích dvou kouzlech. Okamžik po tom, co se Chloupek objevil se Severus přemístil přímo za Harryho. Na místě, kde ještě před chvilkou stál, byla kouzelná harfa, která hrála něžnou, tklivou melodii a bezpečně Chloupka uspala.

        Cvičení bylo tímto ukončeno a Brumbál s Dracem obezřetně obcházeli tříhlavou stvůru, která jen vzdáleně připomínala šelmu psovitou. Severus Harryho pochválil:

„Tohle bude mocná zbraň proti přesile, Harry… Ale už bys ho asi měl nechat zmizet, nevím jak dlouho vydrží ta harfa hrát.“

Harry se podíval po docela vyděšeně se tvářícím bratrovi a s úsměvem ho popíchl:

„Tak jak se ti líbí můj Chloupek? Věděl bys, jak se s ním vypořádat?“

Draco se otřepal a odpověděl:

„No, teď už bych to věděl… Můžeš mi vysvětlit, jak jsi mohl dát takové bestii jméno Chloupek?“

„To jsem nebyl já, to byl Hagrid…“ usmál se Harry a když viděl jeho nechápavý výraz tak se smíchem pokračoval: „Jeden z jeho oblíbených mazlíčků – seznámil jsem se s ním už během prváku. Severus ostatně taky, dokonce od něj tenkrát obdržel i nějaký kousanec, že tati?“

Severus zavrčel:

„Kdyby mě pokousal, tak jsem teď byl bez nohy. Jen o mě lehce zavadil jedním drápem…“

„Aha, tak proto jsi věděl jak na něj. Nechápal jsem, jak jsi mohl zareagovat tak rychle a účinně…“ díval se na otce s obdivem Draco.

Harry mezitím mávl hůlkou směrem k Chloupkovi, zasyčel „Zzzmizzz!“ a louka najednou zela prázdnotou.

        Pak pokračovali ve cvičení. Mohli trénovat opravdu dlouho. Teď už Harryho nelimitovala ani tma. Malý hádek na okraji jeho brýlí lehce světélkoval a navíc měl teď skoro pořád u sebe Salzu, buď omotanou kolem zápěstí, nebo spící v kapse jeho košile. Měl už i dobrou výdrž; jeho síly se obnovovaly rychle a jejich cvičení končilo většinou vyčerpáním ostatních.

Harry věděl, že je připraven, přestože si to Severus pořád ještě nechtěl připustit. Ale on to zřejmě nepřipustí nikdy. Voldemort a jeho smrtijedi byli čím dál agresivnější, troufalejší a bezohlednější. Bylo jasné, že se závěrečný střet blíží a Harry se ho už nebál. Chtěl tuhle válku už jednou pro vždy ukončit, aby mohl konečně začít žít.

Ano, byl připraven…

 
 
 
 
 
 
 
Poslední komentáře
26.12.2011 02:26:48: No paráda, a ja som sa vytešovala zo šťastného konca:D Tak ale pevne verím, že to podobne skončí (ne...
27.11.2010 15:24:42: a ja som sa dneska v práci pri utieraní tácok rozhodla, že napíšem niečo svoje!smiley${1}
25.11.2010 17:19:50: Jo... To je moje nemoc. Jsem prostě zatížená na dobré konce a nemám ráda umírání. Příliš mrtvých na ...
25.11.2010 16:04:43: Ale já chci taky takový konec je strašně krásný já ho chci a teď hned už to čtu po 4 a se mi to taaa...
 

Výhradným vlastníkom týchto stránok je Chalibda. Administrátorom je v súčasnej dobe Jimmi. Charakter, význam a dôvod existencie týchto stránok určujete VY.