Vítejte v magickém světě Harryho Pottera

Trilógia od Aspen: I. Rok jako žádný jiný (A Year Like None Other); II. Léto jako žádné jiné (A Summer Like None Other); III. Rodina jako žádná jiná (A Family Like None Other)



Tieto stránky sú pokračovaním pôvodných stránok Roku, ktoré sú venované prekladom skvelej fanfiction od Aspen in Sunlight (trilógia AYLNO, ASLNO a AFLNO). Je alebo bude na nich zverejňovaný česko-slovenský preklad Roku, preklad Leta a Rodiny.

Kapitoly 1 - 8

Kapitola 6 NOVÁ PERSPEKTIVA

Preklad: Kaya

Betareader: Lily of the valley, soraki

Záverečné beta: Sargo



 Draco vypadá, jako by měl depresi, pomyslel si Harry, když se přemístili na louku kousek od chaty. Opravdu pořádnou depresi, a Harry věděl, že to asi nebude jen kvůli té eseji, kterou jim otec hrozil. Ne, Draco byl rozčilený, protože nedostal šanci vidět tu dívku. Ale snad by ho to nemuselo tak mrzet, vždyť Draco Rhiannon ani nezná. Ale mrzelo ho to a hodně.
 
 No možná, kdyby měli štěstí, táta by mohl zapomenout na ty eseje.
 
 Nezapomněl.
 
 „Od každého chci čtrnáct palců o tom, jak je důležité spolu vycházet,“ pronesl důrazně, hned otevřel dveře chaty. Ukázal na jídlo, které prve nakoupili. „Ale nejprve uložíte tohle tam, kam to patří. Bez kouzlení a bez hašteření. Je to jasné?“
 
 Nic dalšího Snape neřekl, ale taky je nenechal o samotě. Seděl na pohovce v obýváku a pozoroval je při práci. Harrymu se zdálo, že o něčem přemýšlí. Nejspíš o tom, jak se s Dracem pořád hádají. Harry se kvůli tomu cítil hrozně. Bylo to, jako by nechal otce na holičkách.
 
 Snažil se to napravit, takže si odpustil kritiku toho, jak Draco cpal jídlo do polic. Jen nenápadně přemístil mléko, máslo a podobné potraviny z komory, kam je dal Draco, do krabice, která byla očarovaná tak, aby udržovala chlad. Nezdálo se, že by si toho Draco všiml, což bylo dobře. Snape nebyl jediný, koho už ty věčné hádky unavovaly. Harryho to taky ničilo a věděl, že je to i jeho chyba.
 
 „Možná je Rhiannon opravdu čarodějka,“ řekl potichu. Hmm, to mohlo znít, jako kdyby o tom pochyboval. Což byla pravda, ale… „Tedy, mohla by být, ne?“
 
 Draco se pohyboval trochu zpomaleně a tohle ho zastavilo úplně. „Nech si tu blahosklonnost.“
 
 „To není… Já... myslím že…“
 
 „Myslíš si, že je to mudla a nemysli, že to nevím. A kdyby tě zajímal můj názor, tak ze sebe děláš pěkného…“
 
 Snape si hlasitě odkašlal.
 
 Draco si povzdechl a potřásl hlavou. „Nevadí. Nestojím ještě o opisování.“ Rozhlédl se po krabicích a vypadal, že je spokojený s tím, že jsou hotovi, ačkoliv ve skutečnosti nebyli. „Tak, to by bylo. Jdu do pokoje psát tu esej. Ty si zaber stůl.“
 
 Harry by si k psaní radši lehl na postel, ale bude lepší nedělat kvůli Dracově povýšenosti rozruch. Kdo ví, možná si myslel, že je velkorysý, když mu přenechá stůl. Ačkoliv, jsou přece kouzelníci. Můžou něco přeměnit na druhý stůl. Nebo můžou oba psát u tohohle.
 
 Ale Draco chce být sám, napadlo Harryho najednou. „Dobře,“ řekl a přikývl jako by se mu ten nápad zamlouval.
 
 Draco se na něj podíval trochu znechuceně. Harry si nebyl jistý proč, ale rozhodl se to ignorovat. Beze slova uložil zbytek nákupu, posadil se ke stolu a začal přemýšlet o čem psát.
 
 Snape přiměl Harryho a Draca, aby oběd uvařili společně. Podařilo se jim nehádat se přitom, ale to mohlo být tím, že skoro nemluvili. Harry si pomyslel, že věty jako: „Podej mi tu lžíci!“ se asi nepočítají. Draco alespoň tentokrát opravdu odvedl svůj díl práce, ačkoliv se přitom tvářil dost ublíženě.
 
 Po obědě Snape přečetl jejich eseje. Nahlas, takže se Harry trochu přikrčil. Jeho esej se mu najednou zdála horší, než když ji psal.
 
 Když Snape dočetl, podíval se na ně. „Trochu méně arogance ti pomůže vycházet s ostatními,“ řekl Dracovi. Pak se otočil k Harrymu. „Na druhou stranu, ty bys měl přestat s tím sebeobviňováním. Když se něco pokazí, není to vždy tvou vinou a není tvoje povinnost všechno napravit.“
 
 Harry se kousl do rtu a přál si, aby se mohl propadnout do země. Co si o něm otec myslí, není pravda, ne tak docela. Harry si přece nemyslí, že je všechno jeho chyba. No, leda občas si nemůže pomoct.
 
 Snape se znovu otočil k Dracovi. „Jak jsi daleko s těmi knihami o etice?“
 
 Draco ztuhl. „Zatím jsem přečetl dvě.“
 
 „Dobře. Jaký je tvůj názor?“
 
 To Draca překvapilo. „Můj názor?“
 
 Snape vypadal pobaveně. „Ano, co o nich soudíš, jaké mají přednosti a...“
 
 „Já vím, co to znamená názor!“
 
 „Dobře, doufám, že nějaký máš,“ protáhl Snape.
 
 Draco skutečně zaskřípal zuby. „Co chceš vědět? Která z těch knih mi pomohla nejvíc? Protože naprosto postrádám morální principy, jak jsi mi řekl tady v tom pokoji potom, co jsi mě donutil sníst otrávený dortíček?“
 
 Harry se rozhodl, že by bylo zbytečné poukazovat na to, že Draco si zjevně myslí, že vlastně za všechno mohou ostatní. Trochu ho ale znepokojilo, že jejich otec řekl Dracovi něco tak krutého. Ne že by si Harry pamatoval, kdy to řekl…
 
 „Co jsem řekl, a věřím, že jsem to zmiňoval pouze v soukromí mé ložnice, bylo, že to, jak jsi byl vychován, ti neumožňuje promyslet si celkovou situaci, protože vidíš jen momentální výhody a nevýhody. A také že morální principy ti mohou zajistit výhodu, jakmile se ostatní přesvědčí, že nějaké máš.“
 
 Draco pokračoval. „Jo, jasně, ale chtěl jsi tím říct, že vlastně žádné principy neuznávám, že? A proto jsi mi dal na čtení tyhle zatracené, hloupé knihy a teď chceš vědět, co si o nich myslím…“
 „Ve skutečnosti bych rád věděl, která z nich je srozumitelná pro někoho ve tvém věku.“ Snape pokrčil rameny. „Pro mě je těžké to posoudit.“
 
 Harry měl pocit, že se děje něco divného.
 
 „Ale proč tě něco takového vůbec zajímá?“
 
 „Ach tak.“ Snape se zatvářil trochu samolibě „V tomto školním roce budu vyučovat Etiku. Pouze pro sedmé ročníky. Vedeme válku a to často znamená nutnost těžké volby a nás s Albusem napadlo, že jako součást přípravy studentů by měla být zařazena i příprava na tyto těžkosti.“
 
 „A ty se snažíš zjistit, jaká učebnice bude nejlepší?“ Draco se začal naparovat. „A mě jsi požádal o pomoc. Chceš znát můj názor. Už to chápu.“
 
 Snape mu věnoval pokřivený pohled. „Vskutku? Pokud tě zajímá, proč jsem o pomoc nepožádal Harryho, vezmi v úvahu, že má spoustu práce se svým lexikonem. A že ho může dokončit jen on sám.“
 
 „Ano, jistě.“ Draco si povzdechl. „Jestli chceš znát můj názor, tak obě ty knihy jsou nesmyslné. Možná že ta od Brookbendera je o něco čtivější než ta od Jamisona, nebo jak se to jmenoval, ale obě jsou poněkud nedostatečné, pokud opravdu potřebuješ učebnici Etiky, která by měla někomu pomoct s rozhodováním se ve válce.“
 
 „Zkus ty další dvě,“ řekl Severus klidně. „Jsou psány na vyšší úrovni, ale jestliže se jedná o kurz pro sedmý ročník, tak by to nemělo vadit. Až budeš hotov, řekni mi, které bys dal přednost jako učebnici.“
 
 Draco přikývl, ale tak, jako by slavnostně přísahal.
 
 „Takže už nebudeš učit Lektvary, tati?“
 
 Severus obrátil pohled k Harrymu. „Ale jistě, že budu. Výuka Etiky je jen povinnost navíc.“
 
 „Aha. Myslel jsem, že už máš plné zuby těch ministerských změn v osnovách a…“
 
 „Je mi srdečně jedno, jaké změny si dělají. Vyučuji, co je potřeba a oni to dobře vědí.“
 
 „Pochybuji si, že by ho mohli vyhodit,“ dodal Draco lehce pohrdavě. „Muže, který zachránil Harryho Pottera a potom ho přijal za syna? To si nemyslím. Severus má carte blanche, může klidně ignorovat jejich změny v osnovách.“
 
 Jediný pohled Harrymu prozradil, že jejich otec s tím tvrzením souhlasí. Harry si povzdechl. Věděl, že o něm Snape už nepřemýšlí jako o slavném Harrym Potterovi, ale stejně…
 
 „Draco, velmi bych ocenil, kdybys byl tak laskav a vrátil se ke čtení.“
 
 Když se Snape podíval na Harryho, věděl, co bude následovat. „Tak já se vrátím k tomu lexikonu…“
 
 „Vlastně bych si s tebou rád promluvil o něčem jiném. O samotě.“
 
 Neznělo to nijak hrozivě, pomyslel si Harry, ale jinak neměl ani ponětí, o čem by s ním otec mohl chtít mluvit. Pokud mu tedy nechce říct, aby Draca přestal provokovat. Ale ne, Snape přece zrovna řekl, že by si Harry neměl všechno klást za vinu…
 
 „Jasně,“ řekl a následoval Severuse do jeho pokoje. Sedl si na kraj postele a přál si, aby se byl cítil méně napjatý. Možná chce mluvit o Harryho lekcích plavání, ale… proč by pak otec zavíral dveře? A proč by se tvářil tak vážně?
 
 „Něco je špatně?“
 
 „Upřímně doufám, že ne,“ řekl Snape a posadil se vedle něj. „Ale my dva si potřebujeme promluvit.“
 
 „Kvůli tomu, jak se s Dracem pořád hádáme? Snažím se, jak můžu, aby mě nerozčiloval.“ Harry se zamračil. „Možná by sis spíš měl promluvit s ním o tom, jak je poslední dobou otravný. Myslím… já se ho nesnažím pomlouvat, ale nevšiml sis, jak se od konce semestru změnil? I před tím občas řekl něco špatného o mudlech, ale nemluvil o nich pořád.“
 
 „Pořád? To je trochu přehnané. Ukazuje to, že Draco prostě jen víc dává najevo své skutečné názory.“
 
 „Dobře, tak mu řekni, ať toho nechá.“ Harry vzdychl. „Zítra přijdou Ron a Hermiona. A já nechci, aby je začal urážet. I když, možná před nimi zas bude předvádět ty své skvělé způsoby, kterými se tak rád chlubí.“
 
 „Ty sis nevšiml.“ Snape se pousmál. „Zase nás zkouší.“
 
 „Hmm…“ Harry se na chvíli zamyslel. „Chce vědět, jestli ho máme pořád rádi, i když říká ty strašné věci. Dobře, pořád je to lepší než to, co udělal prve.“
 
 „Více než to, protože tentokrát nám věří, že ho akceptujeme takového, jaký skutečně je.“
 
 „To sis domyslel sám, nebo jsi o tom mluvil s Maršou? Ale kdy bys měl možnost mluvit s ní sám?“
 
 „Řekněme, že jsem s tou dobrou doktorkou ve styku,“ zlehka se ušklíbl Snape. „Udělej mi laskavost a nezmiňuj se o tom před bratrem. Jeho vztahovačnost začíná být únavná.“
 
 Harry přikývl. „Jestli je to všechno…“
 
 „To není ani omylem všechno,“ přerušil ho Snape. „Nechtěl jsem s tebou mluvit, abychom probírali Draca. Rád bych věděl, jestli jsi uvážil, zda být ke svým přátelům upřímný, když teď přijdou na návštěvu. Předpokládám totiž, že o tvých posledních těžkostech zatím nevědí.“
 
 Harry se trochu naježil. „Hele, možná jim nemůžu říct všechno, ale nejsem k nim neupřímný.“
 
 „Tak jsem to nemyslel.“ Severus se odmlčel a podíval se Harrymu do očí. „Tohle je obtížné, Harry. Jsi už téměř dospělý a ohledně svých přátel se rozhoduješ sám. Ale byl jsi to ty sám, kdo mě přesvědčoval, jak důležití přátelé jsou. Informovali jsme slečnu Grangerovou a pana Weasleyho, že jsi schopen kouzlit bez hůlky a o tvých hlubokých silách…“
 
 „Informovali jsme?“ zeptal se ironicky Harry. „Vzpomínám si, že jsi jim nechtěl říct vůbec nic.“
 
 „Nechtěl jsem.“ Snape si neklidně poposedl. „Při zpětném pohledu ovšem vidím, že bylo užitečné, když o tom věděli.“
 
 „Nechceš snad zase mluvit o tom, jak mě v Prasinkách nechali samotného?“ naklonil se Harry. „Protože si myslím, že ten hulák, co jsi jim poslal, docela stačil.“
 
 „Nesnaž se uhýbat od tématu,“ řekl pevně Snape. „Teď se jedná o to, co by tví přátelé měli vědět. Nechovali se vždy tak zodpovědně, jak bych chtěl, ale nakonec bylo výhodnější, když znali rozsah tvých změněných schopností. V tom jsi měl pravdu.“
 
 „Já… měl pravdu.“ Harry si nemohl pomoct, aby nevytřeštil oči.
 
 „Ano. A to nás přivádí zpět k tvým instinktům. Naučil jsem se je respektovat, Harry. Tak, co říkají tvoje instinkty teď?“
 
 Harry zkřížil ruce, jako by se před něčím chtěl chránit. „Nechci jim to vyprávět. Tohle ne.“
 
 „Jsem si jist, že nechceš. Nicméně tady se nejedná o to, co chceš.“ Snape chvilku mlčel a pak se zeptal. „Obáváš se jejich reakce?“
 
 Harry si povzdechl a nutil se, opravdu se snažil nad tím zamyslet. Když se dobral odpovědi, zatnul pěsti. Nemohl prostě říct: ano. Byl si jistý, že jeho otec by celý ten nápad okamžitě zavrhl, kdyby byl přesvědčen, že to Harrymu může nějak ublížit. Ale... tak to nebylo.
 
 „Harry?“
 
 Další povzdech, tentokrát hlubší. „Ne nemůžu říct, že bych se bál. Není to, jako když jsem Ronovi řekl, že se mi líbí být tvůj syn. Tentokrát to není nic, co by… proč by se… naštval na mě. Jen…“
 
 Snape čekal.
 
 „Je to trapný. Tak trochu potrhlý. Ne, sakra. Je to totálně pitomý, není divu, že chodím k terapeutce. Ale víš, co začalo léto, nebodl jsem se. Takže myslím, že už je to za mnou, takže není důvod se o tom zmiňovat, nemyslíš?“
 
 Snape se na něj podíval. Pevně a neoblomně. „Mít to za sebou, jak říkáš, by bylo dobré. Pokud by to byla pravda.“
 
 „To je pravda!“
 
 Ten pohled jako by Harrymu pronikal až k duši. Ale žádný pokus o Nitrozpyt. Alespoň to bylo dobré. „Myslím, že je pravda, že jsi od konce semestru nepoužil jehlu, ani ses nepoškrábal. Ale je pravda, že jsi nebyl v pokušení to udělat, Harry?“
 
 Harry cítil, jak v obličeji rudne. Odkašlal si. „Hmm, no… někdy sedím venku pod tím velkým stromem u plotu a přeju si, abych… Já… já nevím. Je to těžký, ale něco na tom…“ Pokrčil rameny, neschopný to vysvětlit.
 
 „Je to pro tebe stále problém. Je dobře, že se s tím snažíš vypořádat,“ pronesl Severus jemně. „Takže, přemýšlej znovu o svých přátelích a zvaž, co ti říkají tvoje instinkty.“
 
 „Jaký má smysl říkat jim o něčem takovém?“ zeptal se Harry frustrovaně. „Nechci, aby o tom někdo věděl! Nechtěl jsem ani, abys to zjistil ty, ale pak mi došlo, že potřebuju pomoc, takže jsem ti to musel říct. Ale už mám pomoc a je to mnohem lepší, tak…“
 
 „Před chvílí jsme mluvili o tom, jak je Draco otevřenější, jak s námi sdílí více ze svého zkresleného vnímání světa. Nechává nás vidět, jaký skutečně je. Nechceš, aby tě tví přátelé opravdu znali? Ne tvou reputaci, ale tebe i s tvými chybami?“
 
 Harry začal svírat a kroutit prsty, jak tam tak seděl. „To není to samé, jako Dracovy myšlenky. On si přece myslí, že jeho podivné názory na mudly jsou rozumné. Takže není divu, že je teď říká častěji, když se cítí jistý, že ho kvůli nim nezavrhneme. Ale já vím, že je špatně dělat něco takového sám sobě. Tak proč bych měl chtít, aby se o mně vědělo, že jsem blázen?“
 
 Snape se natáhl a zakryl Harryho ruce svýma. Jeho dotek byl tak pevný a hřejivý, že se Harry přestal ošívat. „Ty nejsi blázen.“
 
 „Ale oni si budou myslet, že jsem! Kdo by si to nemyslel, když…“
 
 „Myslíme si to o tobě my s Dracem, hmm?“
 
 „Asi ne…“ Jak o tom přemýšlel, podařilo se Harrymu slabě se usmát. „Víš, ať má Draco chyb kolik chce, nikdy mi nic takového neřekl. A klidně mohl, víš? Mohl to použít jako argument v některé z našich hádek. A tím mě mohl dostat.“
 
 Snapeovy prsty se na moment sevřely. Nic neřekl, ale Harry věděl, že oba si myslí to samé. Že Draco je má opravdu rád, i když většinou neví, jak to dát najevo.
 
 „Hádám, že Ron s Hermionou mě taky nebudou považovat za blázna,“ řekl Harry nakonec, trochu přitom bručel. Z nějakého důvodu, říct to, ho bolelo. Možná proto, že hluboko uvnitř si myslel, že blázen je. „Myslím, že pokud jsou opravdu moji přátelé, budou rozumět tomu, že to pro mě někdy… bylo opravdu těžké. Hlavně poslední dobou. Ale tím nemyslím tebe!“ vyhrkl honem Harry. „Já jen… myslím Samhain a jak jsem ztratil magii, jak jsem myslel, že už se nevrátím do školy a pak to s Luciusem, že jsem se necítil špatně a…“
 
 „Ticho, ty pitomé děcko.“
 
 Jedna krátká věta, která by asi někomu jinému zněla dost kriticky, ale pro Harryho byla jako léčivá mast. „Jo, v pořádku. Počítám, že to moji přátelé pochopí.“
 
 „Raději by měli. Jsi mladý muž, na jehož bedrech je toho naloženo příliš, od příliš nízkého věku. A naneštěstí se svého břemene ještě nezbavíš.“
 
 „Naneštěstí?“ ušklíbl se Harry. „Jsem jediný, kdo může porazit Voldemorta, takže všechno vlastně je jak má být, ne?“
 
 Snape se mu podíval do očí a usmál se, ale trochu křivě. „Předpokládám, že určitým způsobem ano. Ale nerad o tobě přemýšlím zrovna takhle. Mluvím teď s tebou jako otec, ne jako člen Řádu.“
 
 No, to bylo milé. Ale stejně… „Jsi obojí,“ řekl Harry pevně.
 
 Snape přikývl. „Tak, co tvoji přátelé?“
 
 „Jo, jasně, řeknu jim to. Ne že bych věděl, jak na to.“ Harry se zamračil. „Hádám, že mě něco napadne.“
 
 „Jak nebelvírské.“
 
 Harry se zakřenil. Věděl, že tím jeho otec nemyslí nic špatného. Což ovšem neznamenalo, že by se ten muž nějak odcizil Zmijozelu. Harrymu to něco připomnělo. „To nebylo jen proto, že musím pracovat na svém lexikonu, když jsi o pomoc s posouzením těch knih o etice požádal Draca a ne mě, že jo?“
 
 „Ne. Ve skutečnosti jsem zcela chopen vybrat učebnici sám. Myslel jsem, že Dracovi prospěje, pokud si je přečte.“
 
 Harry naklonil hlavu na stranu. „Proč jsi mu teda neřekl hned, že budeš učit etiku a že hledáš dobrou učebnici?“
 
 „Doktorka Milá mi doporučila tento postup. Pokud prý bude Draco požádán, aby je přečetl, aniž by o tom věděl, pak spíše využije poznatky z nich pro svůj život, místo, aby se od nich distancoval a přistupoval k nim jen akademicky.“ Snape pokrčil rameny. „Když k tomu úkolu přistupoval, jako bych ho odsuzoval za jeho kritičnost, vzpomněl jsem si, co jsi říkal, Harry. Že neustálé připomínání jeho chyb, místo abych Draca povzbuzoval, je spíše kontraproduktivní. Takže jsem se nakonec rozhodl zmínit, že budu učit Etiku.“
 
 „Líbilo se mu to,“ řekl Harry. „Když jsi ho poprosil o pomoc.“
 
 „Ano, měl bych na to pamatovat,“ přemítal Snape a tvářil se jako by tu myšlenku převracel v hlavě.
 
 „Jen to nepřežeň. Mám ho rád, ale už je nafoukaný dost.“
 
 „Opravdu? Překvapuje mě, že jsi nezaregistroval, že většinou jen maskuje svou nejistotu.“
 
 „Jasně, já vím. Ale někdy je opravdu namyšlený.“ Harry zamrkal. „Oh, kruci. Když se dveře od tvé ložnice zavřou, chrání se Silenciem, nebo Draco slyšel každé slovo?“
 
 Snapeův pohled byl dostatečnou odpovědí. Jistěže byly ty dveře chráněné.
 
 Harry se uvolněně zasmál. Pak si na něco vzpomněl. „Ehm, až sem zítra přijdou Ron a Hermiona, mohl bys prosím vzít Draca někam ven?“
 
 „Na zmrzlinu?“ zeptal se Snape, výsměch v každé slabice.
 
 „Opravdu bys už na to měl zapomenout.“
 
 „Měl bych? Podle mého názoru se jedná o ukázku toho, jakého úsudku je Lupin schopen. Ve své současné roli si nesmí žádné takové chyby dovolit.“
 
 „No dobře, ale Brumbál od něj pravidelně dostává hlášení, ne snad?“ zeptal se Harry. „Zatím to zvládá dobře. Počítám, že sis myslel, že Narcissa si něčeho všimne mnohem dřív.“
 
 „Je pravděpodobné, že už si něčeho všimla, ale má své důvody, aby nic nedala najevo,“ odpověděl Snape temně.
 
 „Jo, možná se jí se starým Luciusem nežilo zrovna snadno a je teď šťastnější!“
 
 „Možná.“ Snape potřásl hlavou, jako by z ní chtěl dostat neodbytné myšlenky. „Cos to prve říkal? O Dracovi?“
 
 „Abys ho někam vzal. Jen vy dva.“ Harry bleskově přemýšlel. „Už to mám. Pamatuješ, jak chtěl sehnat programy londýnských divadel? No, jak viděl Rhiannon, úplně na to zapomněl. Tak byste je mohli jít sehnat společně. Myslím, že bude snazší promluvit si s přáteli, když se nebude motat kolem. Hlavně když o tom problému s jehlami věděl dřív, než oni.“
 
 „Jsem si jist…“
 
 „Každopádně,“ skočil mu Harry do řeči, odhodlaný dosáhnout svého, „bude to pro něj další možnost, aby se cítil výjimečný, no ne? Potřebuje vědět, že není jen nějaký dodatečný nápad, ale že ho máš taky rád. A já jsem si jistý, že víš, že tu budu v bezpečí, dokud zůstanu na tvém Fideliem chráněném, nezakreslitelném pozemku.“
 
 „Je to náš pozemek. Ale jak jsem chtěl říct,“ protáhl Snape trochu popuzeně, „jsem si jist, že to zní jako dobrý nápad.“
 
 „Aha.“
 
 „Nejsi jediný, kdo si něčeho všímá, uvědom si to prosím.“ Snape mu položil ruku na rameno a jemně ho stiskl. „Já vím, že si to uvědomuješ. Namyšlenost nebyla nikdy tvůj problém. Tak, je tu ještě něco dalšího, o čem bychom si měli promluvit? Doktorka Milá mi v podstatě zakázala ptát se na tvoje sezení, ale víš, že si rád poslechnu, cokoliv mi o nich chceš říct. Jsem si jistý, že doktorka je v tom, co dělá, celkem dobrá, ale přirozeně ji v určitých ohledech limituje fakt, že je moták. Kdybys někdy potřeboval kouzelnický názor, jsem tu.“
 
 „Já to vím, tati.“ Harry si nemohl pomoct, ale jeho otec byl tak blízko a mluvil o tom, že je tu pro něj, ať se děje cokoliv. Chtěl Harrymu naslouchat, jedno jak dlouho, jedno co. Bylo to vše, o čem kdy Harry snil, když lehával sám v přístěnku pod schody. Dospělý, který by ho opravdu, upřímně miloval.
 
 A tak se trochu posunul a opřel se. Na tváři cítil teplou černou látku Snapeovy košile. Snapeovy ruce ho objaly přesně, jak Harry čekal. Harry nemohl zabránit myšlenkám, které se v tom okamžiku objevily v jeho hlavě. Kdyby to takhle bylo vždycky, jakože mělo být, nikdy bych nepotřeboval jehly. Nemusel bych se děsit okamžiku, kdy řeknu kamarádům, že to nemám v hlavě v pořádku.
 
 Ale teď měl otce. Otce, který ho měl opravdu rád. Nejzajímavější na tom bylo, že to byl zrovna Severus Snape, který to k němu cítil. Ale co Harryho hluboko uvnitř udivovalo nejvíc bylo, že vůbec někdo měl rád kluka, jako je on.
 
 Ale ne, tohle je přesně ten druh myšlenek, nad kterými Marša vždycky potřásá hlavou, když je Harry vysloví na sezení. „Jen to, že jsi nebyl milován, z tebe nedělá někoho, kdo nemůže být milován,“ říká mu svým tichým, přesvědčivým hlasem. „Křivdy v dětství zanechávají hluboké jizvy, ale nesmíme si jimi nechat určovat život.“
 
 Hluboké jizvy… legrační obrat, když vezmeme v úvahu Harryho čelo. Teď ale přemýšlel o Dracovi. Taky byl poznamenaný, už od narození. Jen to nebylo vidět na první pohled.
 
 Harry pomalu přikývl, tvář se mu přitom otřela o Snapeovu košili. Někdy bylo těžké Draca vystát, ale Harry se musí víc snažit neztrácet s bratrem trpělivost. Nakonec, Dracovi uklouzlo, že se necítí, jako by ho Harry měl rád. Nebo Snape. To bylo pěkně blízko k tomu, aby se cítil nemilován a Harry věděl, jak je špatné, cítit se tak.
 
 „Díky,“ řekl Harry, trochu jakoby mu vyschlo v krku.
 
 „Další díky.“
 
 „Jo, za Maršu. Opravdu mi pomáhá, tati. Ale až budu na něco potřebovat tvůj názor, přijdu za tebou. Pro teď, myslím… jsem v pohodě.“
 
 „Těší mě, že to slyším.“ Snape objal Harryho pevněji, jen na okamžik. Pak vstal a mávnutím hůlky otevřel dveře.
 
 Harry se chystal jít do pokoje, ale rozmyslel si to. „Jsme po večeři,“ připomněl otci. „Co takhle si dát pár těch krekrů?“
 
 „Nepohrdl bych trochou čaje, ale…“
 
 „No tak, zkus to,“ přesvědčoval ho Harry. „Žádný fosforečnan sodný, slibuju. Vzpomeň si na tu tabulku. Jen cukr, mouka, máslo a… ještě něco, myslím že…“
 
 „Sůl.“
 
 „No vidíš, je to tak čisté, jak to může být. Můžeš si k nim dát třeba Oolong.“
 
 „No dobrá,“ řekl Snape tónem někoho, kdo dělá velký ústupek. Ale oči mu zářily, jako by ho něco velmi potěšilo.
 
 ***
 
 Ron s Hermionou dorazili druhý den dopoledne díky přenášedlu, které jim připravil Brumbál. První věc, kterou Harry udělal, tedy poté co je přivítal a objal, byla, že jim nabídl Výletníkovy krekry. Večer totiž zjistil, že jsou přesně tak výborné, jak čekal, dokonce lepší než ty, které pekli bradavičtí skřítci. Nedivil se, že je Dudley pokaždé spořádal sám.
 
 Když si vzal i Draco, Harry se málem rozesmál. Večer jeho bratr předvedl nekonečnou řadu stížností, prohlásil, že ty krekry jsou moc drobivé a s pohrdavým výrazem dodal, že mudlové nejspíš o pečení vůbec nic neví.
 
 A ty snad jo? Harry se málem zeptal, ale nechtěl další hádku. Už tak se hádali příliš.
 
 A teď Draco snědl ten krekr bez jediné poznámky… no, asi se snažil být zdvořilý, když měli hosty. Harry v to alespoň doufal.
 
 „Tak, co vás zdrželo?“ zeptal se Harry Hermiony. „Nemyslel jsem, že budu muset čekat do července, než vás zase uvidím!“
 
 Začala si hrát s pramínkem vlasů. „Já vím. Ale nechtěla jsem tě rušit, když jsi s rodinou…“
 
 „Ale ty nás nerušíš!“
 
 Harry si všiml, že Draco je nápadně potichu.
 
 „A navíc, v minulém školním roce jsem opravdu hodně zanedbávala SPOŽÚS, tak jsem myslela, že upletu ještě nějaké čepičky a šály a tak…“
 
 Tolik k tomu, že Draco raději mlčí, když nemůže říct nic milého. Zatím jen seděl s nataženýma nohama zkříženýma v kotníkách, ale teď se zamračil. „Kdy už ti konečně dojde, že skřítci nenávidí celou tu pitomost se svobodou, kterou jim vnucuješ?“
 
 „Ach, jako by ses zrovna ty někdy zajímal o blaho domácích skřítků,“ řekla Hermiona a pohodila vlasy.
 
 „Přesně. Nenávidím domácí skřítky,“ řekl Draco beze stopy sarkasmu. „Klidně je osvoboď všechny. Jen ať jsou ty malý bestie nešťastný.“
 
 „Ty nenávidíš úplně všechny,“ řekl Ron.
 
 Všechny ne, vzpomněl si Harry na Rhiannon. Ale nechtěl ji Dracovi připomínat. A navíc, asi by nebylo zrovna bratrské, vytahovat to teď před Ronem a Hermionou. Kromě toho, chtěl mluvit o něčem jiném. Jestli se Hermioně chce na něčem dělat, má pro ni něco mnohem lepšího, než je pomoc skřítkům, kteří o pomoc nestojí. „Slyšeli jste někdy o něčem, čemu se říká Zrcadlo všech duší?“
 
 Ron pokrčil rameny a Hermiona jen potřásla hlavou.
 
 Draco zvedl hlas, což Harrymu přišlo směšné, vzhledem k tomu, že otec seděl jen kousek od nich u stolu a něco psal na pergamen. „Severusi, myslíš, že by před nimi měl Harry mluvit o tom zrcadle, co jsme našli?“
 
 „Já ho našel.“
 
 Draco si ho nevšímal.
 
 Snape prudce vzhlédl a jeho upřený pohled se střetl s Harryho očima. „Slečna Grangerová a pan Weasley jsou Harryho dlouholetí přátelé, Draco. Jsem si jist, že jim můžeme důvěřovat, že budou nakládat odpovědně se všemi informacemi, které jim Harry poskytne.“
 
 Jak důvtipné. Harry se málem ušklíbl. Proč mi prostě rovnou nepřipomene, ať jim řeknu o svém problému s jehlami?
 
 Snapeovy oči se ještě třpytily, když se otočil k Dracovi. „A možná je nový úhel pohledu přesně to, co potřebujeme.“
 
 „Pochybuji, že zrovna někdo, kdo se narodil u mudlů, vrhne na ten problém nové světlo a…“
 
 Harry na něj jen zíral.
 
 „Co?“ zeptal se Draco arogantně. „Ona se narodila u mudlů, jak jistě víš.“
 
 „A taky je to ta nejchytřejší čarodějka, jakou jsi kdy potkal!“
 
 „Ano, to jsem uznal a stojím si za tím,“ odsekl Draco. „Ale to neznamená, že má to správné zázemí, aby mohla být schopná rozumět tomu Zrcadlu.“
 
 „Jako by nám tvoje zázemí nějak pomohlo!“
 
 „Touché.“
 
 „Co je to s vámi dvěma?“ zeptala se naštvaně Hermiona. „Chovají se takhle často, pane?“
 
 Snape položil brk a opřel se v židli dozadu, zkřížil ruce a se zamyšleným výrazem odpověděl. „Ano, to hádání není nic nového. Ale jsou to normální děti, slečno Grangerová a…“
 
 „Děti!“ vykřikli Draco i Harry současně.
 
 Snape klidně dokončil větu. „… sourozenecká rivalita je, jak se obávám, stálým…“
 
 „Tati!“ řekl Harry trochu moc nahlas.
 
 Alespoň ho to zastavilo. Na okamžik Snape na Harryho zíral, pak pokrčil rameny a podíval se znovu na Hermionu. „Rozum mi napovídá, abych o dalším pomlčel.“
 
 To určitě, pomyslel si Harry.
 
 Draco dokonce vydal zvuk, jako by se dusil.
 
 Hermiona vypadala, jako by se chtěla hihňat, ale moc dobře věděla, že by to nebylo slušné. „Proč mi prostě neřekneš o tom zrcadle?“
 
 Harrymu přišlo, že její hlas pořád ještě zní trochu rozjařeně, ale ignoroval to. Teď šlo o to zrcadlo. Začal vysvětlovat, co zatím zjistili. Nebylo toho moc.
 
 „Jak přesně byl ten nápis?“ zeptala se Hermiona zamyšleně. „Myslím v originále.“
 
 Pochopitelně byla schopná rozumět tomu i v latině, což jen dokazovalo, jak je chytrá. Na rozdíl od Draca se neučila latinsky už odmala. Draco vypadal, jako by mu to taky došlo a jako by ho to štvalo. Když si všiml, že ho Harry pozoruje, jeho výraz se proměnil ve strnulou masku. Vlastně to bylo trochu děsivé.
 
 Znuděným tónem odrecitoval latinský nápis.
 
 Hermiona poslouchala a vypadala, jako by si něco počítala na prstech, ale ukázalo, že jen pracovala na vlastním překladu. „Hmm, tvůj překlad je přesný.“
 
 Draco se na ni podíval svrchu. „Nedělám při překladu chyby.“
 
 „Ale jistěže děláš,“ řekl Snape, aniž by vzhlédl. „Příležitostně.“
 
 „Severus potvrdil, že se jedná o Zrcadlo všech duší,“ pokračoval Draco méně povýšeně. „Takže ať je to správně nebo ne, není pochyb, že má fungovat jako spojení s drahými, kteří nás opustili.“
 
 Ron toho zatím moc neřekl, ale teď divoce vyskočil, oči doširoka otevřené. „Jestli se to používá na kontaktování mrtvých, pak je v tom černá magie!“ pronesl chvějícím se hlasem. „A v žádným případě by si s tím ani jeden z vás neměl zahrávat, hlavně... ehm...“
 
 To Draca naštvalo. „Hlavně já, to jsi chtěl říct?“
 
 „No, ty si tak trochu, možná trochu hodně, zvyklý na… tenhle druh věcí.“ Ron to říkal trochu nejistě, přinejmenším jako by už pochopil, že Draco není jen špatný. To už něco znamenalo.
 
 Ale Draco si to zjevně nemyslel. Zvýšil hlas. „A ty jsi zase zvyklý rychle ukončovat návštěvy, nebo se mýlím?“
 
 „To stačí,“ okřikl ho Harry. „Říkal jsi, že nebudeš na mé přátele hrubý.“
 
 „Pomohlo by, kdyby nebyl tak pitomý. Černá magie…“ Draco si pohrdavě odfrkl. „Co duchové? Taky černá magie?“
 
 „Ne, ale…“
 
 „Tvrdit, že jakékoliv spojení s říší mrtvých je nutně černomagické, je přílišným zjednodušením,“ oznámil Draco okázale.
 
 Ron se zatvářil jako by právě byl nazván užvaněným idiotem. Což byla možná pravda, ale Harry nechtěl, aby se jeho přátelé hádali. „Poslouchejte,“ řekl rychle. „To zrcadlo má takovou pojistku, jasný? Můžeš zavolat jen ty, které máš rád.“
 
 „To není zas taková pojistka,“ podotkla Hermiona. „Kohopak by asi mohl zavolat někdo jako Grindelwald?“
 
 Pravda. Ale… „Možná, že tvoje láska k nim musí být čistá, nebo tak něco. Což by mohlo ty opravdu odporné od používání zrcadla odradit, aspoň myslím. A taky by to mohlo zabránit tomu, aby skrz přišlo něco zlého.“
 
 Draco si vzal další krekr. „Myslím, že to zrcadlo nikoho nepustí skrz, Harry. Nic z toho nápisu nenaznačuje možnost vzkříšení nebo vytvoření těla z masa a krve. Ať přivoláš kohokoliv, bude s tebou z toho zrcadla mluvit. Tak co by se stalo, kdyby se objevilo něco zlého? Obraz přece nemůže nikomu ublížit.“
 
 Fakt? Pomyslel si Harry a vzpomněl si na Luciusův portrét na Grimmauldově náměstí. Napadla ho dětská říkačka: Klacky a kameny ti nadělají modřiny, ale slova neublíží… Nebyla to pravda. Slova mohou zranit, to už Harry věděl.
 
 Ale ani to ho nemohlo odradit. Chtěl mluvit se svými rodiči. A se Siriusem. Chtěl to víc než cokoliv jiného. Navíc, oni by mu nikdy neublížili, takže všechno bude v pořádku. Harry si odkašlal.
 
 „Hermiono… opravdu bych to zrcadlo chtěl opravit. Neřekl jsem ti o něm dosud jen proto, abychom si o něm mohli popovídat. Napadlo mě, že bys mi mohla pomoct. Můžeš se pokusit něco zjistit, nebo tě něco napadne.“
 
 Hermiona zrudla jako pivoňka a začala si zase hrát s vlasy. „No, Harry. Lichotíš mi. Jenomže jestli se tvému otci nepovedlo nic zjistit, těžko mohu věřit, že já bych…“
 
 „Prosím. To nikdy nevíš.“
 
 „Jak mám vlastně pátrat? Knihovna poblíž domu mých rodičů nemá oddělení kouzelnické literatury.“
 
 Harry si nevšímal sarkasmu v jejím hlase. „Tati, nemluvil si o nějaké kouzelnické knihovně v Edinburgu? Mohli by mít víc knih než v Bradavicích?“
 
 „Podstatně. A londýnský Institut magického vědění má ještě rozsáhlejší sbírky.“
 
 „Mohl bys poprosit ředitele, aby to pro Hermonu vyjednal? Aby jí potřebné knížky poslali soví poštou, nebo tak nějak?“
 
 „Mohu, ale sám jsem už v jejich sbírkách pátral. Bez úspěchu.“
 
 „Jasně, ale když se do toho pustí i Hermiona, mohla by najít něco, co ti ušlo. Ona je vážně skvělá. Bez urážky.“
 
 „Och, v pořádku.“
 
 Harry se jeho sarkasmu usmál. „Oba jste skvělí, jo? Měl jsem na mysli ten nový úhel pohledu, jak jsi říkal, to je celé.“
 
 Skvělá, to bylo přesně ono. Jak se ukázalo, Hermiona měla lepší nápad. Jako obvykle. „Ráda bych měla do těch knihoven přístup,“ řekla s rozzářenýma očima. „Kdybyste mi to mohl zařídit, velmi bych si toho vážila, profesore. Ale právě mě napadlo, že knihy, které potřebujeme, by mohly být v Kruvalu.“
 
 Ron na ni nechápavě zíral, ale jí se to zdálo jasné. Zamyšleně si pro sebe přikývla. „Ano, přesně… Viktor se zmiňoval o předmětu, kde se učí pracovat s očarovanými zrcadly. Je to taková Kruvalská specialita. Kdybych si mohla půjčit sovu, napsala bych mu, jestli by se porozhlédl u nich v knihovně, jestli nemají knihu o Zrcadle všech duší.“
 
 Draco se na ni usmál, přičemž vrhl postranní pohled na Rona. „Jak výborný nápad!“
 
 O -ou.
 
 „To teda není!“ vybuchl Ron. „Kruval, Hermiono? No tak tady máme důkaz. V tom Zrcadle je temná magii, protože Kruval…“
 
 Draco se usmál ještě víc. „Rone? Jsi si jistý, že tě prostě nerozčílila představa, že si bude dopisovat s legendárním Viktorem Krumem? Geniálním famfrpálovým hrdinou, jakým ty nikdy nebudeš?“
 
 „Sklapni, fretko…“
 
 „Pořád lepší být fretka než lasička!“ (Weasel = lasička, pozn. překl.)
 
 Harry náhle pocítil vlnu soucitu k otci. Sledovat dva lidi, které má rád, jak se neustále hádají, je opravdu hrozné. „Nechte toho, oba!“
 
 Ron stiskl rty, ale pak řekl: „Harry, to zrcadlo opravdu není nic dobrého.“
 
 Draco elegantně vstal a trochu se zamračil, když se k němu Ron otočil. „Vlastně si myslím to samé. Ale ne proto, že by to byl temný artefakt, pro Merlina! Harry chce mluvit se svými rodiči. O tom jsi nepřemýšlel?“
 
 „Ou, s rodiči.“ Ron trochu jako by ochraptěl.
 
 Draco zkroutil rty. „Jo, přesně. Bude ti vadit, pokud řeknu tvé přítelkyni, že může použít naši očarovanou krabici na dopisy?“ Nečekal na odpověď. „Hermiono? Pošta se přeposílá z Bradavic, ale Krumova odpověď by měla přijít přímo k tobě domů.“
 
 „Děkuji ti, Draco,“ odpověděla Hermiona trochu moc formálně. Posadila se naproti Snapeovi a trochu se usmála, když jí beze slova podal pergamen a brk.
 
 Draco se opíral o zeď a zamyšleně pozoroval Hermionu. Najednou si začal tiše pískat, přesně jako by si myslel, že jde o něco víc, než jen zrcadla.
 
 Harry se prosebně podíval na otce.
 
 „Draco,“ řekl Snape a jeho hábit se rozvlnil, jak vstával od stolu, „věřím, že bys rád navštívil Londýn a zjistil, co dávají v tamních divadlech? Půjdeme?“
 
 Draco údivem otevřel pusu. Vypadalo to, že na to úplně zapomněl. Nejspíš opravdu zapomněl. Jak jednou viděl tu Rhiannon, nemyslel už na nic jiného. Rozhlížel se po pokoji, jako by uvažoval, jestli si má dál dělat legraci z Ronovy nejistoty, nebo si užít výlet s otcem.
 
 Jeho potřeba cítit se v nové rodině důležitý zjevně zvítězila. „Jen se převléknu do něčeho vhodnějšího.“
 
 Harry nechápal, co tím myslí, neměl přece na sobě hábit. Ale možná to byl Dracův způsob, jak připomenout Snapeovi, že by se měl převléct z hábitu. A Snape opravdu zmizel v pokoji a vrátil se v mudlovském oblečení. Nebo spíš v tom, co za mudlovské oblečení pokládal. Harrymu to přišlo trochu staromódní, ale ne natolik, aby to bylo nápadné.
 
 Snape se na cestě ke dveřím zastavil a přelétl pohledem od Rona, který stál se založenýma rukama, k Hermioně, která u stolu psala dopis. „Užijte si svou návštěvu u Harryho.“
 
 Ronovi málem vypadly oči a Hermioně vypadl brk z ruky. Pohled na její výraz byl nepřekonatelný. I Harry musel uznat, že ta situace je podivná. Snape se zastaví jen proto, aby řekl něco jako tohle? Něco tak nebelvírského? Ale Harry věděl, proč to Snape udělal.
 
 „Jistě,“ řekl a věděl, že mu otec bude rozumět. Harry z toho nehodlal vycouvat. Jednou se rozhodl a tak jim to řekne, i když to bude těžké. V noci o tom hodně přemýšlel a co mu nejvíc pomohlo bylo, že si vzpomněl, co mu jednou řekla Marša. Řekla to sice o Snapeovi, ale Harrymu došlo, že to samé se vztahuje na všechny, kterým věří.
 
 Ti kdo tě mají rádi, ti mohou pomoci nejvíc, vysvětlovala. Mohou si všimnout náznaků, že se ti vrací sebedestruktivní tendence a mohou ti pomoci to nutkání vydržet, dokud neodezní. To je hlavní důvod, proč bys neměl litovat, že jsi otci a bratrovi řekl o těch jehlách.
 
 Jo, Ron a Hermiona mu taky můžou hodně pomoct, ale jen když budou vědět, co se děje. Jeho problém by nikdy nebyl tak vážný, kdyby se jim v minulém semestru dokázal svěřit. To jak před nimi utíkal… schovával se… zakrýval si předloktí, aby nikdo neviděl…
 
 Hermioně by takové náznaky nikdy neunikly, ne kdyby měla tušení, co Harry dělá.
 
 Hned jak viděl, že se Draco se Snapem přemístili, pocítil Harry neklid. Nervy, řekl si pro sebe. A strach. O tom taky mluvili s Maršou často. Snažil se nevnímat mravenčení v rukou.
 
 Pomyslel si, že se s tím radši vypořádá hned. Řekne jim to všechno teď, ať už to má za sebou. To je přece dospělé chování, ne? Váhání mu nepomůže.
 
 „Tak, právě jsem dopsala,“ oznámila Hermiona, jako na zavolanou. Ještě vykouzlila písek a osušila jím dopis. Písek zmizel, hned jak nasákl všechen přebytečný inkoust. No páni! Harry většinou prostě počkal, až inkoust uschne. Občas používal vysušovací kouzlo, ale mnohem obyčejnější.
 
 „Staromódní magie,“ vysvětlila s úsměvem Hermiona. „V minulosti používali některá opravdu pěkná kouzla. Uložila jsem si naučit se během prázdnin jedno každý den.“
 
 „To sis tu knihu koupila ještě před koncem semestru?“
 
 „Ale ne,“ její úsměv se ještě rozšířil. „Tuhle mi poslal Gregory. Jako poděkování, že mu pomáhám. Opravdu mile mě překvapilo hlavně to, jaké jeho dopis ukazuje zlepšení. Už skoro žádná přehozená písmena. Určitě procvičuje, co jsem mu poradila.“
 
 Její výraz potemněl, když zvedla svůj dopis ze stolu. Začala ho svinovat, ale pak se podívala na Rona. „Chceš si to přečíst, než to odešlu?“
 
 „Jo, prot…“ Ron zachytil Harryho varovný pohled a opravil se. „Ne, myslím, že nechci.“
 
 „Dobře.“ Hermiona dopis srolovala a zajistila provázkem, pak ho podala Harrymu, který ho vložil do dřevěné krabice, kterou používali na posílání dopisů.
 
 „No co takhle trochu se proletět?“ navrhl Ron, který hledal, čím by se rozptýlil. „Má Snape nějaké staré koště, které si můžu půjčit?“
 
 Harryho lákalo se toho nápadu chytit, ale rozmyslel si to. Létat můžou později. „Vlastně jsem vám chtěl něco říct. To, že vzal Snape Draca do Londýna, byl totiž můj nápad. Chtěl jsem s vámi mluvit o samotě.“
 
 Hermiona okamžitě zpozorněla. „Co se děje, Harry?“
 
 Než odpověděl, ukázal jim, ať se posadí na pohovku. Sám si přitáhl židli, aby mohl sedět proti nim. „No, totiž… jde o to…“ Bylo to mnohem těžší, než si myslel. „Víte, nejsem si jistý, jestli mi budete věřit.“
 
 „Věřit co, kámo?“ podíval se na něj vážně Ron. „Víš, že nám můžeš říct všechno.“
 
 To byla příležitost, na jakou Harry čekal. „Takže, no… pravdou je, že jsem vám o něčem neřekl.“
 
 „O čem?“ vyhrkl Ron. Hermiona si uvědomila, že je lepší počkat, až Harry domluví.
 „Já... no,“ Harry polkl a začal znovu. „Musím se k tomu dostat. Pamatujete, jak jsem zabil Luciuse Malfoye?“
 
 „Náhodou,“ připomněla mu potichu Hermiona. „V sebeobraně.“
 
 „Jo, já vím. Ale potom, začal jsem si připadat…“
 
 Hermiona na židli ztuhla, skoro jako by chtěla běžet Harryho obejmout a musela se hodně ovládat, aby zůstala sedět. „Nemáš proč cítit se špatně, Harry,“ vyhrkla divoce. „Možná je to přirozená reakce, ale v tomhle případě to není nutné.“
 
 To si myslíš ty, málem řekl Harry. „Je to jinak,“ vysvětloval dál a začal se škrabat na předloktí. „Já se necítil špatně. A všichni mi říkali, že nemám důvod cítit se špatně, jako by čekali, že se tak cítit budu. A já si začal myslet, že nejsem normální, protože jen někdo opravdu zlý může zabít a necítit výčitky svědomí a…“
 
 „Zlý!“ Ron zatnul pěsti, až mu zbělaly klouby. „To je hloupost Harry, totální! Ty přece nejsi zlý!“
 Harry se pokojně usmál. „Jo, já vím. Nebylo to úplně takhle, jen jsem se bál, že bych mohl... já nevím, propadnout zlu, když s tím něco neudělám.“
 
 „Ty přece nemůžeš nikdy propadnout zlu!“
 
 „Rone, proboha, nech ho to už doříct!“
 
 V tu chvíli by Harry dal cokoliv, jen aby to měl už za sebou. „Začal jsem se bodat,“ vyhrkl a zoufal si, jak hloupě to znělo.
 
 A s hrůzou sledoval, že to nepochopili. Nejspíš to ani nemohli pochopit.
 
 „Jehlou,“ dodal a povzdychl si. „Po celých rukou.“ Natáhl ruce před sebe, jako by jim to chtěl ukázat, ačkoliv už na nich nebylo nic vidět. I když, předloktí měl zarudlá. Asi se na nich škrábal víc, než si myslel. Alespoň si neudělal škrábance. No, tomu říkám pokrok, pomyslel si.
 
 „Bodal ses. Jehlou.“ Ronův hlas přetékal pochybami. „Proč jako?“
 
 „Protože jsem se cítil špatně, že se necítím špatně. Kvůli Malfoyovi.“
 
 Hermiona povytáhla obočí. „Ale ty ses zjevně cítil špatně, Harry. Tak špatně, že ses za to začal trestat?“
 
 Dobrý postřeh, pomyslel si Harry. Takhle se na to zatím nedíval.
 
 „Ale ty máš přece z jehel strach!“ nechápal to Ron.
 
 Legrační, někdy zněl přesně jako Draco. „Jo to mám. V tom byl ten smysl. Totiž, tehdy jsem dostal ten zmatený nápad, že problém je v tom strachu a kdybych si na jehly zvykl, všechno bude v pohodě. Nebo… tak nějak. Těžko se to vysvětluje.“
 
 „To ti věřím.“ Hermiona mluvila opatrně, jako by mu nechtěla ublížit nějakým nevhodným slovem. „Ehm… a teď už víš, že to bylo hloupé?“
 
 „Jo. Snape mi sehnal pomoc. Teda, já to věděl i prve, jen jsem s tím nemohl přestat. Bylo to jako… nevím… jako by mě něco nutilo. Marša použila výraz kompulse, nutkání. Marša je moje terapeutka.“
 
 Ron se naklonil dopředu. „Co je to terapeutka?“
 
 „Ale no tak, Ronalde. Kouzelníci je mají taky. Je to někdo, s kým si můžeš promluvit, když máš problém, když něco nezvládáš…“
 
 „Ale na to je přece rodina.“ Ron se zamračil. „A ty teď máš opravdového otce. Proč sis o tom prostě nepromluvil se Snapem? Nebo s námi, Harry?“
 
 „Já s ním mluvil. Pořád si povídáme. Ale potřeboval jsem něco víc. A vy…“ Harry nervózně trhnul rameny a poposedl si na židli. Teď přijde ta nejtěžší část. „Já se… asi styděl. I když jsem to dělal, tak jsem pořád věděl, že nikomu jinému by to nedávalo smysl.“ Slabě se pousmál. „Dnes vím, že to vůbec nedávalo smysl.“
 
 „Takže už se, ehm, nebodáš?“ zeptala se Hermiona.
 
 Harry si hrozně moc přál, aby mohl jednoduše odpovědět ne, ale když jim toho řekl tolik, jaký smysl by mělo teď zalhat? Nebo ne zalhat, ale neříct celou pravdu. Bylo mu jedno, jak zmijozelské by to bylo. Tady šlo o jeho přátele a těm řekne pravdu. „No, ano i ne. Chci říct, nebodal jsem se, co jsem se vrátil z Bradavic, ale někdy mám ještě… nutkání. Myslím, svým způsobem, jako bych to potřeboval a pak si nejvíc ze všeho přeju, abych měl u sebe jehlu. Koncem minulého semestru jsem s sebou nosil jehlu skoro pořád. A bylo to… nevím. Jako by to, že ji mám u sebe a můžu ji kdykoliv použít, znamenalo mít kontrolu. Teď u sebe žádnou mít nemůžu, kdybych náhodou měl to nutkání a…“ Povzdechl si. „Chybí mi to.“
 
 „Ach, Harry.“
 
 Hermiona vypadala tak smutně, až se Harry cítil provinile. Pocítil touhu mít u sebe jehlu.
 
 „Jak ti to může chybět?“ Ron se zeptal tak nahlas, že mohl stejně dobře křičet.
 
 Harry se zamyslel, než se to pokusil vysvětlit. „Fakt nevím, bylo to jako… když jsem měl svojí jehlu a párkrát jsem se bodl, dostal jsem se… skoro do transu. Nebylo nic, jen já a jehla, když jsem ji zabodl, ta bolest mě udržovala v takovém klidném stavu, nějak jsem si nemusel s ničím dělat starosti. Ale to přišlo až později, když už jsem si na to opravdu zvykl.“
 
 Ron se tvářil, jako by mu bylo hodně špatně a snažil se to nedat najevo.
 
 Na druhou stranu, z Hermiony přímo vyzařoval soucit. Jindy by to Harryho štvalo, ale teď jí byl vděčný. „Ale už jsi na tom líp.“ Spíš konstatování než otázka.
 
 Harry se znovu usmál. „Jo.“
 
 „Je dobře, že máš otce, za kterým můžeš jít,“ dostal ze sebe Ron a polkl. „Já to teda moc nechápu, ale jestli je už ti líp, tak to jediný se počítá.“
 
 „Jsem ráda, že si nám důvěřoval natolik, že jsi se svěřil,“ přikývla Hermiona. Klidně mohla říct konečně svěřil, její tón to potvrzoval.
 
 „Snapeův nápad.“ Měl by být naprosto upřímný, no ne?
 
 „Opravdu?“ Teď to byla Hermiona, kdo vytřeštil oči překvapením.
 
 „Jo. Nemluví o tom často, ale myslí si, že my tři jsme celkem dobrý tým, víte?“
 
 „My tři,“ opakoval spokojeně Ron. Harrymu chvilku trvalo, než si uvědomil proč. „Takže Draco to neví, co? Už se nedivím, že ho Snape vzal pryč, aby nám nepřekážel.“
 
 „Vzal ho ven, protože nechtěl, aby se Draco vytahoval, že to věděl první.“ Když se Ron zamračil, Harrymu došlo, že by to měl vysvětlit. „Já mu to neřekl, Rone. Prostě byl při tom, když jsem šel požádat Snapea o pomoc. Zaslechl to.“
 
 „Ten slídivej bastard!“
 
 „Tak to nebylo.“
 
 Ron se trochu nasupeně posadil. „Pokud si z toho nebude dělat legraci, pak je to v pořádku. Ale jen ať si něco zkusí, urazím mu hlavu, Harry…“
 
 „Zachoval se skvěle,“ přerušil ho Harry rychle. „Hele Rone, já už Draca znám, většinou se chová jako pitomec, ale v tomhle případě ne. Ani jednou. A když jsem ho potřeboval, pomohl mi.“
 
 „Ano, to by měl, když je tvůj bratr,“ řekla Hermiona. „V pořádku, Rone?“
 
 „Jo, jasně.“ Ron se zhluboka nadechl a podíval se Harrymu do očí. „Jseš si jistej, že si z tebe neutahuje, nevyhrožuje ti, že to někomu prozradí nebo nedělá něco podobně podrazáckýho?“
 
 „Kdykoli si myslí, že bych s tím mohl začít, vyhrožuje, že to poví otci,“ odpověděl Harry ironicky. „Ale nikdy si z toho nedělal legraci.“
 
 „Pak je to v pořádku,“ řekl Ron zachmuřeně.
 
 Hermionu napadla další otázka. „Takže proto jsi koncem školního roku vypadal, jako duchem nepřítomný?“
 
 „Jo. A jeden z důvodů, proč jsem vám o tom řekl je, že tak můžete dávat pozor, kdybych začal zas mít problémy,“ připustil Harry. „Což se asi nestane, ale jen tak pro jistotu, kdybych potřeboval vaši pomoc. Jen si pamatujte, že to asi neocením hned, ale až mě to zas přejde.“
 
 „Budem dávat pozor, jestli se nechováš nějak divně,“ slíbila Hermiona. „Kdyby něco, máme to říct tvému otci, nebo…?“
 
 „Chtějte nejdřív, abych vám ukázal předloktí, pro jistotu.“
 
 „Ty nepoužíváš hojivá kouzla?“
 
 „Po čase přestala fungovat.“
 
 „Ach. A masti?“
 
 Harry si povzdechl. „Chcete mě navádět? Uvažoval jsem, že nějaké ukradnu.“
 
 „Já jen…“ Hermiona zrozpačitěla. „Nechci zase udělat chybu, Harry. Pořád si hrozně vyčítám ten dopis.“
 
 „To nemusíš. Dokonce i Snape už ti odpustil.“ Harry se usmál a s úlevou si všiml, že mravenčení v rukách přestává, nejhorší už má tedy za sebou. „Tak co, Rone? Půjdem si zalítat? Jaké koště bys radši, Snapeův starý Zameták, nebo Dracův Kulový blesk XL?“
 
 „Jasně, on si může vybrat,“ stěžovala si Hermiona, ale usmívala se, změna tématu jí přišla vhod. „Proč ne já? Co když si chci taky jednou vyzkoušet Kulový blesk?“
 
 „V pohodě. Já si vezmu Zameták a vy Kulové blesky.“
 
 To ji překvapilo. „Můžeme? Totiž… co tomu řekne Draco, až zjistí, žes nám půjčil jeho koště?“
 
 „Nic, když to nezjistí. A i kdyby to zjistil, Snape ho vede k tomu, aby se uměl podělit.“
 
 Ron vstal a neklidně přešlápl. „Jak to, že taky nemáš nové koště, Harry?“
 
 „Chtěl jsem radši něco jiného,“ přiznal Harry. „Abyste mě vy dva mohli navštívit.“
 
 „Ale to by ti Snape dovolil tak jako tak!“ tvrdil Ron s jistotou. „Nikdy bych to do něj neřek, ale… je vždycky tak trochu naměkko, když jde o tebe. Víš jak to myslím?“
 
 Harry věděl. Když na to pomyslel, byl to pocit... trochu jako by zabalený v měkké dece pil kakao před krbem.
 
 „No tak mu řekni, že chceš taky Kulový blesk XL,“ přemlouval ho Ron. „Příští rok ho budeš potřebovat, když budeš hrát proti Dracovi. Přece nechceš, aby Zmijozel zase získal pohár? Vracíš se přece na místo chytače?“
 
 O tom Harry zatím nepřemýšlel. Dělo se toho tolik, že neměl čas. „Budu si muset nejdřív promluvit s Ginny.“
 
 „Ale je to poslední rok v Bradavicích!“
 
 Harry pokrčil rameny. Famfrpál měl pořád rád, ale záleželo mu i na spoustě dalších věcí. „Rozhlásili jsme, že nemůžu lítat, protože moje magie je slabá a nevyzpytatelná.“
 
 „No tak řeknem, žes přes léto trénoval,“ nedal se Ron.
 
 „Nebo řekni Ronovi, ať na tebe přestane tlačit.“
 
 „Budu o tom přemýšlet,“ slíbil Harry. „Jo? Je to pro mě trochu zamotaný, Rone. Nemůžeš to chápat. Všichni z vaší rodiny byli zařazeni do Nebelvíru. Snape by rád viděl vyhrát Zmijozel, chápeš?“
 
 „Jo aha.“
 
 „Ale já bych fakticky rád hrál proti Dracovi. Mohla by to být legrace.“ Harry se odmlčel a pak dodal: „Já to nějak vymyslím. Pojďme se proletět.“
 
 Když se Snape s Dracem o hodinu později vrátili, všichni tři ještě létali. Harry zpomalil Zameták a přistál před nimi. Draco vzhlédl na svůj XL. Zrovna na něm letěl Ron, ale Draco to nic neřekl. Protočil oči a zamířil do chaty.
 
 „Vše v pořádku?“ zajímal se Snape.
 
 Harry se zářícíma očima přikývl. „Jo, báječný. Myslíš, že si s námi Draco dá pár her?“
 
 Snape se lehce ušklíbl a potichu odpověděl: „Jediné, o čem celou dobu mluví, je Rhiannon Millerová a jak moc si přeje, aby měl nějaké známosti v mudlovském světě, aby jí mohl zajistit angažmá ve West Endu, kde by se jí dostalo ocenění, jež si její talent zaslouží.“
 
 „Takže jste žádné lístky nekoupili?“
 
 Snape se tvářil odevzdaně. „Dracovi se žádné představení nezamlouvalo.“
 
 „Protože v žádném nehrála Rhiannon,“ konstatoval Harry, odrazil se od země a vyrovnal let pár stop nad zemí. „Řekneš mu, ať za námi přijde, jestli se mu chce? Myslím, že Hermiona už má lítání dost a bude ráda za záminku, aby mohla přestat.“
 
 Snape přikývl a šel do chaty, ale Draco se už neukázal.
Žádné komentáře
 

Výhradným vlastníkom týchto stránok je Chalibda. Administrátorom je v súčasnej dobe Jimmi. Charakter, význam a dôvod existencie týchto stránok určujete VY.