Vítejte v magickém světě Harryho Pottera

Trilógia od Aspen: I. Rok jako žádný jiný (A Year Like None Other); II. Léto jako žádné jiné (A Summer Like None Other); III. Rodina jako žádná jiná (A Family Like None Other)



Tieto stránky sú pokračovaním pôvodných stránok Roku, ktoré sú venované prekladom skvelej fanfiction od Aspen in Sunlight (trilógia AYLNO, ASLNO a AFLNO). Je alebo bude na nich zverejňovaný česko-slovenský preklad Roku, preklad Leta a Rodiny.

Kapitoly 13 - 16

14. Nezapomeň na mě

Preklad: Elza
Beta: Tersa, LadyF


Kapitola čtrnáctá

Nezapomeň na mě


---------------------------------------------------
 

„Harry?“

Harry otočil hlavu za zvukem Hermionina hlasu a spatřil ji vřítit se dveřmi ošetřovny s Ronem v patách. Malfoy vstoupil po nich, přešel rovnou ke Snapeovi a tiše mu pošeptal jakousi otázku. Snape zavrtěl hlavou a odpověděl mu hlasem příliš utlumeným, než aby ho bylo slyšet.

Harry se doopravdy snažil uklidnit. Nebylo to lehké, vzhledem k tomu, že mu právě oznámili, že si nepamatuje celý rok, ale když už teď přišli jeho přátelé, mohl se přinejmenším pokusit se zklidnit.

„Tak jsme se báli, Harry,“ říkala Hermiona a přitahovala si židli k postranici jeho postele. „Ta rána potloukem vypadala příšerně a spadls z takové výšky! I s těmi změkčujícími kouzly, co seslal Brumbál, musel být dopad hrozně tvrdý, a pak jsi byl tak dlouho v bezvědomí a -“

„Nech ho se nadechnout, Hermiono,“ řekl Ron, který stál za ní s rukou položenou na jejím rameni. Hodil po Harrym křivým úšklebkem. „Fajn tě vidět vzhůru, kámo.“

Konečně se k němu někdo choval normálně. Harry si s úlevou oddychl. Netušil, co se k čertu stalo Snapeovi a Malfoyovi, a taky ho to nezajímalo. „Takže jsem vážně dneska hrál famfrpál?“

Hermiona pomalu přikývla. „Draco nám říkal, že máš nějaké potíže s pamětí -“

No dobře, tak ona se možná úplně normálně nechovala. „Myslíš Malfoye?“

Nejistota v její tváři se prohloubila. V zápětí pohlédla na Snapea, zřejmě hledala nějaké vodítko.

Snape se tiše pohnul vpřed; Malfoy zůstal opřený o protější zeď a jeho oči byly upřené na Harryho způsobem, který ho docela děsil. Možná proto, že v jeho tváři Harry marně hledal výraz odporu. Něco takového se mu muselo stát poprvé v životě a Harrymu se rozhodně nezamlouval pocit, že neví, co má od toho kluka očekávat. Což bylo dost směšné - Harry vždycky věděl, co čekat od Malfoye.

„Čekáme na odborníka, slečno Grangerová.“

Slečno Grangerová. No, tak to každopádně zodpovědělo jednu z otázek. Snape nepodstoupil částečnou transplantaci osobnosti, která by ho nutila všem studentům tykat. Ale proč k čertu tykal Harrymu?

„Vy si klidně všichni čekejte, jak chcete. chci vědět, o co tu jde.“ Harry se otočil zpět k Hermioně. „My teď vážně nezačínáme šesťák?“

Že řekl pitomost, mu bylo jasné, jen co ta otázka zazněla. Hermiona, Rona a, k čertu, i Malfoy... všichni vypadali trochu jinak, než by čekal. Starší. A Ron byl v ramenou širší, než by měl být, zatímco Malfoy byl o kus vyšší - už měl téměř Snapeovu výšku. A Hermiona... Harry honem pozvedl pohled z její hrudi. Nechtěl tak zírat, ale byl si jistý, že když ji minule viděl, neměla takové křivky...

Hermiona neodpověděla, dokud Snape nepřikývnul.

„Je po začátku našeho sedmáku, Harry,“ řekla a posunula se s židlí podél jeho postele. Položila ruku na jeho předloktí a mile se na něj usmála.

Harry ztlumil hlas, nejen ze strachu z nezdvořilosti. Daleko víc se obával Snapeovy reakce na svou otázku. Lepší živý posera, nežli mrtvý hrdina. „Co tu dělají Snape a Malfoy?“

Zase se ohlédla po Snapeovi.

To už Harryho unavovalo. Co je to s nimi se všemi? „Co tu vy dva děláte?“ zeptal se sám mnohem hlasitěji.

Snape si poklepal prstem ze strany na tvář, jako kdyby se radil sám se sebou, co odpovědět. To pomyšlení Harryho zarazilo, protože si byl jistý, nebo téměř jistý, že by neměl být schopný takhle rozumět Snapeovým gestům.

„Draco a já jsme tady, protože... máme o tebe starost,“ konečně řekl Snape mírným tónem. „Ale víc se neodvážím prozradit, dokud nás odborník důkladně nepoučí.“

Poslední část Harry přeslechl. „Starost o mě?“ zeptal se a ani nesnažil skrýt svoji nedůvěru. Proč taky? „Podívejte, jsem ochoten připustit, že jsem zapomněl na celý rok. To se těžko zpochybňuje, když Ron vyrostl o půl stopy a Hermiona má konečně nějaká... to, ale o co tu k čertu jde? Protože všichni se chovají jako úplní blázni a já už jsem dost unavenej z tohohle ‚počkáme na odborníka‘ nesmyslu a -“ Harry náhle hodil hlavou na stranu, aby viděl na Malfoye. „Nemáš na práci nic jiného než na mě zírat, Fretko? Copak, letos se snad nekonají žádné schůzky Vyšetřovatelského sboru?!“

Malfoy přimhouřil oči, zřejmě se mu to nelíbilo - vůbec nelíbilo. „To ne, ale potřebuju trochu času věnovat plánování schůzek BA, Harry.“

„Draco!“

Tentokrát vykřikli najednou Hermiona i Snape a Harry netušil, co bylo divnější: zda to, že Hermiona nazývá Malfoye křestním jménem, nebo to, že Snape vypadá doopravdy rozzlobený na Zmijozela. To se nikdy předtím nestalo. Ne, ať si Malfoy začal s čímkoli, byl to vždycky Potter, kdo to schytal, vždycky Potter, kdo přišel o body -“

Náhle mu došlo, co to Malfoy vyslovil. „BA? Malfoy je členem BA? A plánuje schůzky?“

„O dost jsi přišel, kámo,“ poznamenal Ron.

„Jo, například proč dres, který je pravděpodobně můj, má ten nejdivnější odznak na světě,“ řekl Harry nevrle. Teď už mu bylo docela jedno, že tu Snape s Malfoyem pořád byli. Chtěl prostě odpovědi. Tak zesílil hlas. Výrazně. „Někdo se uráčí s vysvětlením?“

„Je mi líto, Harry, ale nemůžeme,“ řekla Hermiona a jemně ho pohladila po paži. „Tvůj... tedy, profesor Snape má pravdu. Raději počkáme na odborníka.“

Náhlá bolest začala Harryho bodat pod očními víčky. Schoval tvář a pevně sevřel oči ve snaze zatlačit bolest zpátky, ale ta se ještě zhoršila.

„Neměl jsi řvát, pitomé děcko,“ řekl Snapeův hlas z bezprostřední blízkosti.

Harry se odtáhl, když vykoukl na muže štěrbinami očí. „Neříkejte mi pitomé -“

Snape si povzdechl a mávnutím hůlky ztlumil světla v místnosti. Pomohlo to - až do té chvíle si Harry neuvědomil, jak ho jasné světlo rozčilovalo. Mistr lektvarů před ním přidržel lžíci plnou jakési šlichty, která vypadala mnohem hustší, než byl lektvar, který dostal minule. „Potřebuješ ještě trochu lektvaru na bolest hlavy. A už se pro Merlina nerozčiluj. Uklidni se a počkej na odborníka.“

Harry netoužil po pozornostech od Snapea, ale také se nechtěl znovu hádat s madam Pomfreyovou, proto vytrhl lžíci ze Snapeova držení a otevřel ústa. Chutnalo to odporně, což nebylo žádným překvapením. Kdypak Snape uvařil něco dobrého?

„Tak,“ řekl Harry hlasem mnohem klidnějším, „může mi kdokoliv říct cokoliv?“

Ron se kousl do rtu. „No... vlastně ne...“

Harry se zapřel do polštářů a založil si paže na prsou. Musí existovat něco, o těm by se s ním mohli přátelé bavit. „Ani kdo vyhrál famfrpálový zápas?“

„Nikdo nevyhrál,“ řekl Malfoy, i když k němu Harry nemluvil. „Spadl jsi z koštěte po zásahu potloukem, to je celé.“

Harry si odfrkl. „No, to odpovídá i na další otázku. Nebelvír hrál s Mrzimorem nebo s Havraspárem? Protože není ani pomyšlení, že by Zmijozel přestal hrát, i kdybych se pádem zabil.“

„Nebelvír hrál se Zmijozelem, Harry,“ napomenula ho Hermiona.

Harry si nemyslel, že by mu lhala, mluvil však stále posměšně. „Tak to pak má Zmijozel toho nejhoršího chytače na světě, když propásl možnost chytit zlatonku, zatímco jsem byl ze hry!“

„Na to jsem neměl ani pomyšlení,“ vystoupil Malfoy kupředu.

Ty jsi letos zmijozelským chytačem?“ Harry se ostře zasmál. „No fajn, tak už tomu rozumím! Zřejmě jsi zapomněl na zlatonku, jakmile jsi mě viděl padat. Samou škodolibostí. A to si pomysli, že ses tentokrát ani nemusel převlíkat za mozkomora -“

„Nevíš, o čem mluvíš!“ prohlásil Malfoy divoce. „Budeš se cítit jako imbecil, až si na všechno vzpomeneš!“

„Už se jako imbecil cítím, když jsem na tebe vyplýtval víc než tři slova -“

„Draco,“ řekl Snape tiše. „Přestaň Harryho zneklidňovat. Nemůže si vzpomenout.“

„Jo, všiml jsem si, Severusi!“

Severusi?

Harry se otočil zpět ke svým přátelům. „Při famfrpálu se utkání v případě nehody neruší. Proč Nebelvír nepovolal náhradního chytače, když jsem spadl?“

Ron zamrkal. „No... hele, Draco je kapitán zmijozelského týmu, a skoro se přerazil, když letěl tak rychle za tebou, kouknout se, jestli jsi v pořádku - a když pak jeho tým pokračoval ve hře, tak jim nařídil přistát - a nám se nějak nezdálo v pořádku pokračovat ve hře, když oni ne -“

„Říkáš mu ‚Draco‘,“ poznamenal Harry dutě. „Jako Hermiona.“

„No, vážně jsi o dost přišel -“

Bylo jen dobře, že se v tu chvíli dveře otevřely, aby vpustily Brumbála, protože Harry už zase málem začal řvát, i když věděl, že mu to může vrátit bolest hlavy. Vedle ředitele byl vysoký štíhlý čaroděj s řídkými vlasy a kozí bradkou. Odborník, pomyslel si Harry. Alespoň v to doufal.

„Severusi, Draco, Harry,“ řekl Brumbál, a když vykročil vpřed, hábit mu zašustil. „Toto je léčitel Lhotský.“

Harry si pomyslel, že je více než podivné, když Brumbál přehlížel Rona a Hermionu, ale přitom léčitele představil ze všech lidí zrovna Malfoyovi. Že Snapeovi, to by asi pochopil. Co kdyby odborník náhodou potřeboval pár lektvarů.

Harry vztáhl ruku. Mohl být uložen na ošetřovně s obvazem velikosti turbanu omotaným okolo levé poloviny hlavy, ale stále se chtěl dostat pryč odsud a zpět do nebelvírské věže, kde se lidé, proboha, nebudou už chovat, jako... jako kdyby věděli věci, které on netuší. Zapůsobit dobře na léčitele bylo nejlepším způsobem, jak se odsud  dostat co nejrychleji. „Zdravím. Já jsem Harry Potter. Těší mě.“

„I mě,“ dodal léčitel Lhotský ozvěnou a krátce pohlédl na Harryho čelo.

Cha. Měl pocit, že je obvaz dostatečně nízko, aby zakryl jeho jizvu.

„Možná bychom měli vyklidit místnost,“ řekl léčitel mírně. „Při rozhovoru s pacientem dávám přednost soukromí.“

Snape si s Brumbálem vyměnili pohledy, a ačkoli je Harry nemohl doopravdy přečíst, měl najednou pocit, že přemýšlejí o Řádu. Rozhodl se, že to dává smysl. Tenhle Lhotský panák by klidně mohl být Smrtijedem v přestrojení. Mohl sem přijít zabít Harryho Pottera.

Nebo taky ne. Ale když bude Lhotský léčit Harryho ztracenou paměť, bude se možná muset Harrymu přehrabovat v hlavě, a kdo ví, co všechno by tam mohl najít? I když je Snape mizerný jako učitel a ještě horší jako lidská bytost, Harry věděl, že také je oddaným členem Řádu a nese na bedrech tíži nebezpečného pověření vyzvídat pro Brumbála u Voldemorta.

Harry nechtěl, aby Snapea zabili, dokonce i když Snape necítil totéž k Siriusovi.

Srdcem mu proplula vlna bolesti. Sirius. Kdyby byl Harry sám, zamotal by se do pokrývek a zavřel oči - tak, jak to dělal den po dni po celé léto. Díky Bohu, že ho Dursleyovi více méně nechali o samotě s jeho zármutkem - tedy, ne že by věděli, že nějaký má. Z důvodů, jimž Harry nerozuměl, ho prostě nechávali na pokoji.

Teď ale sám nebyl, tak musel bojovat. Přeci se nesloží před Snapem! Nebo Malfoyem, který na něj stále zíral. „Vypadni, Malfoyi,“ řekl Harry příkře. „Nechci tě tu.“

„Déjà vu,“ zamumlal Malfoy hlasem, který zněl nějak... divně. Tedy na Malfoye.

„Draco,“ pobídl ho Snape.

Malfoy se na Harryho naposledy podíval, pak vyrazil ke dveřím a zmizel za nimi. Konečně. Harry si zhluboka oddechl. „Ron a Hermiona můžou zůstat,“ oznámil léčiteli. Následující říct nechtěl, ale vzhledem k tomu, co si před chvílí uvědomil o Řádu, tak prostě musel. „A ředitel. Měl by tu být, až na mne budete používat zaklínadla, nebo co vlastně budete dělat. A madam Pomfreyová. Ale chci, aby Snape, tedy profesor Snape, odešel.“

„No tak, Harry -“ začal Brumbál.

„Nemá právo tu být, když ho tu nechci!“

„Vlastně mám,“ řekl Snape.

„Prakticky vzato ne,“ podotkla Pomfreyová, která přišla ze své kanceláře, jakmile dorazil léčitel. „Ten chlapec je dospělý.“

Snape začal doopravdy skřípat zuby, ale proč mu tak záleželo na tom zůstat, bylo záhadou. Co mu do toho bylo?

„Nechali byste mě všichni na chvilku samotného s Harrym?“ zeptal se Brumbál tónem, který Harry poznal. Ticho před bouří. Nikdo se mu neodvážil odporovat, až na Snapea, který přistoupil blíž a prohlásil: „Albusi, potřebujeme požehnání odborníka pro ten nejlepší postup -“

„Jistě, jistě, Severusi. Věř mi.“

Snape vypadal, že rozhodně nevěří, ale odešel, jak ředitel vyžadoval. Stejně jako všichni ostatní, včetně léčitele a madam Pomfreyové. Harry si povzdechl, když se díval za odcházejícím Ronem a Hermionou. Věděl, že by se neměl cítit opuštěný; jeho přátelé budou čekat rovnou za dveřmi. Jenže ještě stále bylo těžké zůstat o samotě s Brumbálem. Když spolu byli minule, vyráběl z ředitelovy kanceláře kůlničku na dříví. Tedy - měl pro to dobrý důvod. Kdyby se Brumbál ten rok obtěžoval Harrymu prozradit, o co kráčí, měl by Harry mnohem víc důvodů očekávat podraz, když měl vizi.

Kruci, Sirius by byl dodnes naživu, kdyby ostatní přestali dělat před Harrym tajnosti -

„No tak, Harry,“ zopakoval Brumbál a posadil se na židli, kterou Hermiona uvolnila. Z následujících slov získal Harry dojem, že mu ředitel přečetl myšlenky. Však taky mohl. Nepřekvapilo by ho, kdyby Brumbál průběžně používal bezhůlkový Nitrozpyt. Asi proto byl tak dobrý v manipulaci kohokoli. „Kdybys byl členem Řádu a já tě požádal, abys udělal něco obtížného, a řekl bych ti, že je to důležité - udělal bys, oč bych tě žádal? I když bych ti své rozhodnutí neodůvodnil?“

„Ale já nejsem členem Řádu,“ namítl Harry. Čím víc o tom uvažoval, tím víc ho to rozčilovalo. „Nikdo mi nikdy nic neřekne.“

„Ale pokud bys byl?“

„Nejsem.“

Takhle by se nejspíš mohli dohadovat hodiny stále dokola, ale cosi v Brumbálově upřeném pohledu Harryho zarazilo. Nevěděl, co to bylo. Jiskření určitě ne. Možná... záblesk. Jako by se Harry mýlil, ale Brumbál mu to nemohl říct, dokud odborník nedovolí prozradit Harrymu, co se událo během roku, který zapomněl.

„Počkat. Jsem? Členem Řádu?“ Harry se náhle cítil méně znepokojený.

„Právně už jsi dospělý,“ řekl Brumbál, což nebyla tak úplně odpověď. Ale Brumbál často dělal podobné okolky, pokud chtěl někomu něco sdělit... „Harry, je toho mnoho, co v současnosti nevíš, a dokud tě nevyšetří odborník, nemůžeme vědět, jaký postup bude nejlepší. Ale žádám tě, abys mi prokázal laskavost a netrval na tom, aby Severus musel opustit místnost, zatímco se ti léčitel bude věnovat.“

No dobrá, tak Harry byl asi stále pěkně znepokojený. „Nedlužím vám žádné laskavosti. Řekl jste mi, že si Sirius za svou smrt mohl sám! Jako kdyby to byla jeho chyba, že měl doma toho nejodpornějšího domácího skřítka na světě!“ Ošklivý pocit rostl v Harryho prsou. Cítil se, že by neměl potíže použít Crucio a myslet to vážně. „Krátura je pořád na Grimauldově náměstí?“

„Ne,“ odvětil Brumbál ostře. „Není. A ty mi možná žádné laskavosti nedlužíš, ale i tak tě o tuto jednu žádám.“

„Proč?“ zeptal se Harry s podezřením. „Jsem si jistý, že si léčitel může zavolat Snapea později, pokud bude potřebovat nějaké lektvary -“

„To není kvůli lektvarům.“

Harry se chtěl zeptat, kvůli čemu to je, ale věděl, že by nebyl dostal odpověď. Dobře, momentálně alespoň to tajnůstkářství dává nějaký smysl. Mohli by zhoršit jeho problémy s pamětí, pokud by mu bez odborníkova souhlasu začali prozrazovat, proč svět vypadá jako převrácený vzhůru nohama.

„No tak dobře,“ řekl neochotně. „Snape může zůstat. Tedy, profesor Snape. Nemusíte mě napomínat. Ale držte ho zpátky. Ať se nade mnou netyčí. A vy také zůstaňte - pro případ, že by ten léčící chlápek ohrozil Řád. I Ron a Hermiona se mohou vrátit -“

„Myslím, že bychom měli být přítomni jen Severus a já. A samozřejmě madam Pomfreyová.“

Harry vzdoroval touze se zaksichtit. „Jak chcete.“

Lhotský nevypadal, že by se mu takové uspořádání zamlouvalo, ale zjevně nebyl ochoten vzdorovat řediteli. Harry nevěděl, co řekl Brumbál Snapeovi vrátivšímu se z chodby, ale ten se postavil bokem do vzdálenosti dobrých patnácti stop. To Harry stěží mohl nazvat tyčením se, přestože muž stále vypadal hrůzostrašně ve svém objemném černém hábitu, ruce založené na prsou, černočerné oči upřené na Harryho.

Léčitel začal sérií otázek. Trochu hloupou, vzhledem k tomu, že mu Harry řekl na rovinu, že si zcela jasně pamatuje úplně všechno - až někdy do září šestého ročníku.

Jenže Lhotský se s tím nespokojil. Vytrvale a dopodrobna procházel Harryho život před přijetím do Bradavic.

Kam jste chodil na základní školu? Jak se jmenoval váš první učitel? Jaké pohádky jste měl v dětství rád? A tak podobně.

Harry neměl s odpovídáním žádné potíže, řekl léčiteli i svou nejstarší vzpomínku: teta Petunie se ho snažila donutit sníst dušenou mrkev, která ovšem byla naprosto nechutná.

„Aha,“ pronesl léčitel pomalým, přemýšlivým hlasem. „A vaše teta... Petunie se jmenovala? Jaká byla?“

Harryho kůže se napjala. „Jaká byla?“ zopakoval. Cosi ve Lhotského otázce znělo... mimo. Harryho napadlo, že se ho léčitel nechtěl zeptat, jaká byla tehdy. Ta otázka zněla mnohem uzavřeněji.

I když ne, že by rozuměl, co tím Lhotský mohl myslet.

„Předpokládám, že je stejná jako vždycky,“ pokrčil rameny. „Ačkoli tohle poslední léto byla nečekaně tichá. Teda myslím, to poslední léto, co si pamatuju. Aha... přestala tolik pečovat o domácnost a strýc Vernon po večerech vařil a -“

Skoro dodal, že na něj teta přestala tolik řvát a tahat ho z pokoje uklízet, ale zarazil se zavčas. Léčitele se netýkalo, že Harryho rodina s ním zacházela jako se skřítkem. A už vůbec nechtěl, aby takové věci poslouchal Snape. Už to, že ten chlap viděl osobní vzpomínky během těch neužitečných lekcí Nitrobrany, bylo samo o sobě dost zlé.

„Dokážete určit důvod, proč byla tak tichá?“

Harry pokrčil rameny. „Vlastně ne. Nebylo jí to podobné. Ale... no, nepamatuju se, že bych ji během léta moc viděl. A to je opravdu divné. Myslíte, že mé problémy s pamětí zasahují tak daleko?“

„To nemohu určit, pokud nám někdo tento bod neobjasní -“

„Já mohu,“ oznámil Snape. Postoupil dopředu, ale zastavil se na Brumbálovo znamení rukou. „Harry si své léto před šestým ročníkem vybavuje přesně. Se svou tetou měl minimum kontaktů.“

Harry předpokládal, že to znamená, že Snape byl jedním z jeho strážců. I když to nevysvětluje, jak může vědět, co se dělo v domě!

Léčitel přikývl, jednou rukou si pomalu hladil bradku. „Hleďme, hleďme. Nu dobrá, jsem toho názoru, že nastal čas pro trochu zaklínání.“

Harry se trochu přikrčil. „Žádný Nitrozpyt. Nesnáším ho.“

„Ne, ne. Pouze několik šetrných diagnostických kouzel.“ Lhotský se ohnal hůlkou a začal rytmicky prozpěvovat jemná zvonivá zaříkání, když jí kroužil v blízkosti Harryho levého ucha. Harry nejprve cítil hučení následované brněním, které mu dávalo dojem, že se jeho mozek začal otřásat. Brzy to přestalo, když léčitel ukončil zaříkání, a tehdy Harry poprvé zaznamenal v mysli jistou vodnatost. Bylo to, jako kdyby jeho myšlenky byly potopené pod hladinou rozlehlého klidného jezera... zvláštní na tom bylo, že ho to nečinilo netečným. Nebylo to docela jako plavání...  no dobře, tedy jako něco, co si Harry pod pojmem plavání představoval. Vždyť až na tu jedinou příležitost se žaberníkem nikdy neplaval.

„Hmm,“ zamumlal léčitel, oči zavřené, jako kdyby... no, jako kdyby něco dělal. Harry netušil co, ale předpokládal, že to má cosi společného s tím vodním pocitem, který zcela naplnil jeho hlavu. „Ano. Hmm. No dobrá. No není to zajímavé...“

„Léčiteli?“ optal se ředitel.

Rychle zatřepal hlavou, jakoby se probouzel z transu. Harrymu připadalo, že se z jednoho také probouzí; jakmile byla ukončena diagnostická kouzla, vymizel i pocit zavodněnosti, který obklopoval jeho myšlenky. „Toto je neobvyklý případ. Ztráta paměti pana Pottera nepochybně pochází od úderu do lebky, ale musím vám sdělit, že je v tom více.“

Brumbál se naklonil vpřed, chtěl znát každou podrobnost. Snape, jak si Harry povšiml, ztuhl.

„Cítil jsem přítomnost silné magie. Nemohu říci, jakého druhu, ale zdá se zřejmé, že ten úder potloukem, kterému jsem byl svědkem ve vaší myslánce,“ lehce pokynul směrem k Brumbálovi, „byl podnětem nějakého v jádru magického procesu.“

„Pak ho může magie zvrátit,“ řekl Brumbál tiše.

Snape pod dojmem pronesených slov ztuhl ještě více.

„Ano, také si to myslím. Jedna věc, kterou mohl prohlásit s určitostí, je, že kouzlo Zapomeň s tím nemá co do činění. Proto by mělo být bezpečné pokusit se o několik paměťových kouzel třídy V -“

Což nebylo. Jakmile léčitel použil první kouzlo, Harry si sevřel hlavu a vyjekl: „Au, aúú! Jste si jistý, že jste na mě neposlal neviditelný potlouk? Protože to je jak - auvajs!“

„Ale ne,“ řekl Lhotský. „Narážím na značný odpor -“

Vážně?“ vyštěkl Harry, a okamžitě si přál, aby to neudělal, protože to způsobilo, že světla v místnosti se změnila v ostří rozřezávající jeho oční bulvy na plátečky. I když si byl jistý, že byla stále ztlumená Snapeovým kouzlem.

„Dost,“ řekl Snape, i když léčitel už přestal. „Nemůžu mu dávat dryák proti bolesti hlavy každých deset minut.“

Jo, Snape má pravděpodobně hromady důležitějších věcí na práci -

„Ztratil by účinnost a pak bychom teprve měli problém,“ dodal Snape.

Aha.

„Možná byste to měl zkusit znovu zítra,“ navrhl Brumbál.

„Ne, taková reakce znamená, že kouzelné léčení není možné,“ řekl léčitel pevně. „Pan Potter si své vzpomínky vybaví časem sám. Doporučuji zajistit si pomoc od někoho se zkušenostmi s nemagickou léčbou mysli. Samozřejmě, existuje jen hrstka čarodějek a kouzelníků specializujících se na toto pole působnosti, a pokud vím, tak žádný z nich nežije v Británii. Nicméně mám povědomost o jisté motácké psychiatričce, která se příležitostně věnuje magickým případům. Jmenuje se Veselá, myslím. Nebo Laskavá... v každém případě, mohu pro vás zjistit její adresu.“

„Děkuji vám,“ prohlásil Snape vážně, i když na tváři měl podivný výraz. Harry ho vůbec nedokázal rozluštit. „Myslíte si, že můžeme Harrymu sdělit před jejím příchodem pár faktů? Například o jeho tetě?“

Co o jeho tetě?

„Ale jistě,“ řekl Lhotský a odložil hůlku. „Nemělo by to působit žádné potíže. Vzhledem k tomu, že ona ztráta paměti je magické povahy a úder potloukem jen poskytl magii šanci zapůsobit, můžete postupovat stejně, jako po seslání zaklínadla Zapomeň. Rozhodně mu z chybějícího roku vysvětlete tolik, aby měl nějaké vodítko pro pochopení své současné situace. Ale vzhledem k reakci, kterou právě měl, nedoporučuji vám pokoušet se napravit jeho vzpomínky vmyslánkováním svých vlastních. Způsobilo by to víc škody než užitku. Pro podrobný návod, jak pomoci panu Potterovi překonat amnézii, kontaktujte... pošlu vám po sově její jméno, jen ho zjistím.“

„Děkuji vám, že jste přišel tak rychle,“ řekl Brumbál. „Poppy, byla byste tak laskava a doprovodila léčitele Lhotského ven? Severus a já potřebujeme chvilku, abychom Harryho zasvětili do několika skutečností.“

Když se dveře otevřely, Harry zaslechl bzukot mnoha hlasů kladoucích léčiteli otázky. Hermiona a Ron a sakra i Malfoy, se svým odměřeným aristokratickým hlasem. Proč pro všechno na světě se zrovna on poflakuje v chodbě?

Pak dveře zapadly a zavřely Harryho s Brumbálem a Snapem. Z nějakého důvodu to Harrymu připomnělo kobku. Připadal si jako odsouzenec, jen nevěděl k čemu je odsouzen. Dlaně mu náhle zvlhly. „Tak co je s mou tetou?“

Byl to Snape, kdo odpověděl; přistoupil kvůli tomu blíž. Když mluvil, ruka se mu pokmitávala směrem k posteli. Vypadalo to, že neví, kam ji má položit, což Harryho ještě víc rozhodilo. Snape se nikdy neošíval. Nikdy.

„Tvá teta zemřela,“ vyhledal Snape Harryho pohled. „A tvůj strýc také.“

Harryho plíce opustil veškerý vzduch. Mrtví, doopravdy? Bylo po nich? Po obou?

Bylo mu jasné, že by se měl cítit mnohem smutnější, než byl, ale nedokázal to. Obzvlášť když srovnal ztrátu Dursleyových se ztrátou Siriuse. Věděl, jaké to je ztratit milovanou bytost. Tetu Petunii ani strýce Vernona nikdy skutečně nemiloval, i když byli jeho jedinou rodinou. Téměř jedinou -

„A co Dudley?“

„Tvůj bratranec je v pořádku. Vlastně spolu máte teď docela dobré vztahy.“

„Žertujete.“ I když - Snape nikdy nežertoval, tak to bylo. Harry si odkašlal. „Hm... Dudley v tom autě nebyl?“

„Nebyla to automobilová nehoda, Harry,“ řekl Brumbál od nohou jeho postele.

Jistěže ne. Vždyť byla spousta způsobů jak zemřít, to Harry věděl. Zřejmě se nedokázal zbavit zvyku uvažovat o „automobilové nehodě“ pokaždé, když slyšel, že zemřel někdo v mudlovském světě.

„Tvá teta zemřela na leukémii a tvůj strýc několik týdnů poté při útoku Smrtijedů.“

„Panebože,“ pronesl Harry dutě. „Zabili ho, aby se dostali ke mně. To je hrozné, zvlášť když pomyslím -“ polkl. Nechtěl to doříct, i když to byla pravda. Zabití Vernona Dursleyho nebyla ta nejlepší cesta k chycení Harryho, nikdy se neměli zrovna v lásce. Což znamenalo, že strýc Vernon zemřel pro nic za nic.

„Není to tvá chyba,“ řekl Snape utěšujícím hlasem. Utěšujícím! Harry nevěděl, co si s tím počít.

Tento problém zmizel, když mužovy neklidné prsty spočinuly na hřbetě Harryho ruky. Harry ji prudce odtáhl, záchvěv odporu jím projel od hlavy až k patě. Nechtěl Snapea nikde blízko u sebe. Bylo to špatné, bylo to děsivé... rozzuřovalo ho to. Doopravdy rozzuřovalo.

Ha... rozčilovalo ho to víc, než by pravděpodobně mělo. Harry si to uvědomil, ale nezáleželo mu na tom, ne ve chvíli, kdy se cítil od hlavy po paty naplněný sálajícím, vroucím hněvem. Na což měl právo, vzhledem k okolnostem! Siriusova smrt možná byla pro všechny ostatní v místnosti už více než rok vzdálená, ale pro Harryho byla vzpomínka na ni čerstvá a zraňující. A co Snape té odporné noci udělal pro záchranu Siriuse? Nic. Ani jednu pojebanou věc. Nenamáhal se ani hnout prstem, aby pomohl!

Takže je přirozené, že Harry byl stále naštvaný. „Nesahejte na mě,“ zamumlal a otřásl se. „Prostě... ne.“

Snape ustoupil o celou stopu a schoval si ruce do záhybů hábitu. „Není to tvá chyba,“ zopakoval. „Tvůj strýc se stal cílem, protože tě slíbil předat Voldemortovi a neudělal to; Řád tě střežil dostatečně dobře.“

„Proboha,“ pronesl Harry stejně dutým tónem jako předtím. Nečekal, že uslyší, že už nikdy neuvidí tetu se strýcem. Šok z té zprávy se jím prořítil jako vichřice. A nejen šok, že Vernon nakonec chtěl Harryho smrt. Zachytit ještě něco jiného, ještě jednu věc neshodující se se stavem světa, v němž ještě včera žil. Harry pozvedl oči ke Snapeovi, jeho šílený hněv se pro chvíli uklidnil. „Vyslovil jste jeho jméno.“

„Ano.“

„Ale... vy jste mu nikdy neříkal jménem...“

Snapeovy černé oči zajiskřily. „Přesvědčil jsi mě, že je to tak nejlepší.“

Harrymu se nelíbilo, jak to vyznělo - a pohled, jímž ho Snape sledoval, se mu líbil ještě méně. Neočekávalo se, že by ty černé oči zobrazovaly cokoli jiného než nenávist, alespoň co se Pottera týkalo, po té však v nich nyní nebylo ani památky. A to... bylo prostě divné. Harry o tom ale nemohl přemýšlet. „Předpokládám - s odchodem tety Petunie padly krevní ochrany na Zobí ulici? Proto mohli Smrtijedi zaútočit?“ Snažil se nepřemýšlet o důvodu jejich útoku. Už jen to pomyšlení bylo nesnesitelné... ale stejně o tom přemýšlel - stále o tomtéž. Jeho vlastní strýc ho prodal. Strýc Vernon ho musel nenávidět mnohem víc, než Harry tušil. Ale měl si to domyslet. Několik posledních let bylo více než jasné, že ho Vernon snáší pouze kvůli tetě Petunii.

Kvůli tetě Petunii, která také zemřela...

Všiml si, že se mu třesou ruce. Harry se zhluboka nadechl a pokusil se uklidnit. Ale šlo to ztěžka. Zjištění, že zapomněl celý rok, se nedalo ani porovnat s událostmi, které se během chybějícího roku odehrály. A podle výrazů ve tvářích Brumbála i Snapea toho bylo ještě víc. Mnohem víc.

Znova se zhluboka nadechl. „Tak dobře, jsem připravený. Řekněte mi ten zbytek.“

„Radil bych pouze nejzákladnější fakta, Severusi,“ zamumlal ředitel a sepjal ruce.

Snape vypadal, že netuší, kde začít – což u něho byl další stav, který Harry nikdy neviděl. „Aha. Ano. Neměl jsi žádnou rodinu, o které by se dalo mluvit, a také jsi na dost dlouhou dobu přišel o magii -“

„Já jsem přišel o magii?“ Harry přimhouřil oči. „Kde je má hůlka?“

„U mě.“

Harry vytřeštil oči. „Proč?“

Snape na něho netrpělivě pohlédl. „Vzhledem k tvému bezvědomí mi přišlo nejvhodnější ji ohlídat.“

„Ale ne - myslel jsem: proč vy? A dejte mi ji!“

„Ne dokud si nepromluvíme,“ řekl Snape a hlas se mu lehce třásl. „A proč zrovna já... no, dostali jsme se k jádru toho, co ti potřebuju říct. Harry...“

„Bude to v pořádku, Severusi,“ zamumlal ředitel od konce postele.

Snape po něm střelil pohledem, nepřál si přerušení ve chvíli, kdy se jasně pokoušel sesbírat své myšlenky, nebo možná svou odvahu.

„Podívejte,“ řekl Harry, ruce ho svrběly touhou po hůlce. Vědomí, že ji má Snape, bylo téměř k nesnesení. „Chci svou hůlku zpátky. Pokud si o něčem musíme nejdřív promluvit, tak mluvte, pro Boží muka! Proč nezačnete vysvětlením, proč mi tykáte? Vážně... tomu nerozumím.“

Snape neznatelně přikývl. Tedy vlastně spíš trochu poškubl hlavou. „Po nehodě jsem vzal k sobě tvou hůlku ze stejného důvodu, z jakého ti už přes rok tykám. Ty...“ Ostrý zvuk naplnil místnost, když si odkašlal. „Ty jsi můj syn.“

Ty jsi můj syn... ty jsi můj syn... ty jsi můj syn...

Ta slova mu zněla hlavou znovu a znovu - jako zvon, který se zbláznil. Slova, která nedávala smysl, pokud -

Harry náhle zatoužil po své hůlce desetkrát víc než před chvílí. Vymrštil ruku vpřed, úplně jako kdyby v ní hůlku měl a Snape, k Harryho zděšení, rychle uskočil stranou.

„Spusť tu ruku dolů,“ přikázal Brumbál.

„Ale on řekl-“

„Ihned spusť tu ruku dolů!“

Harry to udělal, i když netušil, proč to bylo tak důležité. Ukazování přeci není tak nezdvořilé. „Odvolejte to,“ řekl a zamračeně na Snapea zíral, když už neměl dovoleno ukazovat. „Okamžitě to odvolejte!“

Snape vypadal ještě bledší než obvykle, asi si nebyl jistý, jestli by jeho srdce vydrželo další leknutí, i když si Harry nebyl jistý, čím ho tak vyděsil. „Neodvolám to. Ať už se na to pamatuješ nebo ne, ať ti na tom záleží nebo ne, skutečně jsi můj syn -“

Harry zavrčel: nemohl si pomoci. „Váš syn bych mohl být jedině v případě, že by má matka podvedla mého otce, a i když tak rád vyprávíte, že můj otec byl naprostý ubožák, má matka ho milovala, rozumíte, a neudělala by takovou ohavnost -“

„Oh,“ řekl Brumbál.

Snapeovi poklesla sanice.

„Ne, ne - Severus se tě nesnaží přesvědčit o něčem takovém,“ řekl ředitel hlasem natolik uklidňujícím, až to znělo, jako kdyby v něm byl začarovaný lektvar. „Tvá matka byla skvělá žena a Jamese velmi milovala. Ano, samozřejmě. Severusi, řekni Harrymu, že jsi neměl v úmyslu znevažovat její památku.“

„Neměl jsem v úmyslu ji jakkoli znevážit,“ zakrákoral Snape.

„Ani když jste jí nazval mudlovskou šmejdkou?“ zašklebil se Harry.

Najednou se zastyděl. Věděl, že je špatné zneužít informaci, kterou získal pouze vinou svého nahlédnutí do vzpomínek, ve kterých neměl co dělat, ale k sakru, Snapeovo tvrzení, že spal s Harryho matkou, bylo prostě víc než -“

„Jsi můj adoptivní syn,“ pronesl Snape tvrdě. Znělo to, jako by Harryho s radostí praštil. Ale výraz jeho tváře takový dojem nedával, takže Harry se nakonec cítil prostě zmatený. Vším.

„Adoptivní syn,“ pomalu zopakoval. „Cože to?“

„Adoptoval jsem tě. Je to dostatečně jasné?“

„Ne. Proč byste to dělal a proč bych souhlasil?“ Harry přimhouřil oči. „Vsadím se, že jsem nesouhlasil. K čertu, vsadím se, že ani vy jste nesouhlasil. Zařídil to Brumbál, ne? Jako ty lekce Nitrobrany!“

„Bylo mi potěšením tě adoptovat, stejně jako se o tebe starat,“ pronášel Snape ztuhle. „A ano, souhlasils. Z tvé strany to bylo nejprve spíše praktické rozhodnutí, hlavním důvodem adopce bylo zřízení ochran podobných těm, které tě dříve chránily v Zobí ulici. Ale nedlouho poté jsi se srovnal s tím, že máš rodinu a otce, kterého můžeš zvát svým vlastním.“

„Zvát svým vlastním?“ zopakoval Harry. „Nemyslíte tím, že jsem vám říkal otče, že ne?“

„Ne často. Většinou jsi mi říkal ‚tati‘ nebo ‚Severusi‘, i když ses vracel k oslovení ‚pane‘, kdykoli jsi mě chtěl vytočit.“

Harry si odfrkl. „Což muselo být neustále. A jak jste oslovoval vy mě?“

Snape si začal třít kořen nosu, ale po té otázce přestal a upřel na Harryho nedůvěřivý pohled. „Harry, samozřejmě. Nebylo to více než dostatečně prokázáno, co jsi se probudil?“

„Doufám, že nemyslíte Harryho Snapea -“

„Nepřijal jsi mé jméno.“

„No, v to zatraceně doufám!“ Harry se nestaral, jak hrubě to vyznělo. Celá ta záležitost, že je Snapeovým adoptovaným synem byla... no nechutná. Nebyl si jistý, jestli tomu někdy dokáže uvěřit - bylo to příliš bizardní. Na druhou stranu si doopravdy nemyslel, že Albus Brumbál by tu jen stál a nic neříkal, zatímco by Snape spřádal klubko takových lží. Takže to musí být pravda. Jakkoli nepravděpodobně vypadala.

Snape už zase vypadal, že se hádá sám se sebou. Zjevně se rozhodl pro variantu ano, jelikož dodal: „Ale Draco ano.“

„Ano co?“

Stopa břitkého úsměvu překřížila Snapeovy rysy vteřinu před tím, než promluvil. „Draco přijal mé jméno, když jsem ho adoptoval. Je tvým bratrem.“

Teď zas zíral Harry. „Není!“

„Ale ano, určitě je.“

„Profesore Brumbále,“ vytáhl se Harry do sedu, i když to bolelo.

„Ujišťuji tě, Harry, že vše, co ti Severus říká, je čistá pravda,“ prohlásil jemně ředitel.

„Ale Malfoy už rodiče má!“

Snape s ředitelem si vyměnili další z pohledů „To-je-záležitost-Řádu“, které už Harry začal poznávat.

„Jsou mrtví?“ dohadoval se Harry. „Někdo z... hm, ze staré party je zabil?“

„Tady jsme plně pod ochranou - můžeš mluvit otevřeně,“ řekl Brumbál, ale znělo to potěšeně. Asi z důvodu Harryho současné opatrnosti, i když předtím na ni zapomněl. Nebo proto, že Malfoyovi příšerní rodiče jsou mrtví-

„Situace tvého bratra je složitá,“ vysvětloval Brumbál. „Dracovi rodiče ho zapřeli způsobem, který narušil jejich rodičovská práva, což znamená, že ho Severus měl možnost adoptovat. Ačkoli Lucius Malfoy poté vskutku zemřel. Samozřejmě musím zdůraznit, že ti neváhám svěřit informaci nanejvýš důvěrné povahy; musíš být obezřetný a nechat si ji pouze pro sebe -“

„Takže jsem v Řádu!“

„Ty i Draco jste v Řádu oba,“ řekl Snape.

No, to Harrymu trochu srazilo hřebínek. Zamračil se, i když věděl, že to nejspíš vypadá hloupě a nedospěle.

„Jak jsem naznačil, Harry, není obecně známo, že Lucius Malfoy na jaře zemřel. Přímo náš Remus Lupin předstírá, že jím je, aby nám zajistil přístup do Voldemortova bližšího kruhu.“

Harry zamrkal a pohlédl zpátky na Snapea. „Proč potřebujeme jiný přístup, než přes vás...?“

„Jistě si nemyslíš, že by Severus mohl pokračovat s vyzvídáním poté, co vešlo ve všeobecnou známost, že tě adoptoval,“ jemně pronesl Brumbál.

„Lidi o tom vědí?!“

V té chvíli, kdy se zeptal, Harrymu došlo, že se ptát neměl. Odpověď byla očividná. Jeho přátelé to věděli, i madam Pomfreyová, a když tak přemýšlel dál, vypadalo to, že i léčitel měl určitou představu. Není divu, že se nezalekl, když Snape vyžadoval zůstat při Harryho léčebném sezení. Tedy, ne že by k nějakému léčení došlo, že!

Tak dobře. Nebyl si jistý, že si chce vzpomenout na takovouhle blbost. Bratr Malfoye... jaká fraška!

„Ano, lidé o tom vědí,“ řekl Snape ostře. „Adopce je věc veřejná, Harry.“

„A vzhledem k tomu, že stojíš přímo ve světle zájmu kouzelnického světa...“ Brumbál učinil nejasné gesto.

„Ale nemohl jste něco udělat?“ zeptal se Harry zoufale. „Udržet to v tajnosti? Myslím tím, když to bylo jen proto, abychom mohli zařídit nějaké ochrany - ale počkat, jak může Snape chránit věž? Nemusel by k tomu být alespoň z Nebelvíru? A vůbec -“

„Neposlouchal jsi mě předtím? Neadoptoval jsem tě jen kvůli zřízení ochran.“

„No, to je váš problém, ne?“ odsekl Harry. „Nevím, co způsobilo, že jsem byl minulý rok tak... tak na hlavu, ale cokoli to bylo, teď už jsem to překonal. Nenechal bych se vámi adoptovat, ať už by šlo o jakékoli ochrany!“

„Raději bys zemřel?“

„Takže to bylo jen kvůli ochranám!“

„Ne, to nebylo.“ Snape si stiskl kořen nosu. „Harry, vím, že si to nepamatuješ, ale je nám spolu dobře - tobě a Dracovi a mně.“

Harry na to nereagoval. Nemohl. Bylo to zatraceně směšné. „Neodpověděl jste mi ohledně věže.“

„Můj byt je uzpůsoben k tvé ochraně. Většinu loňského roku jsi nežil ve věži. Vlastně ne až do té doby, než se ti vrátila magie.“

„Takže je zpátky, ano?“ Harry znovu natáhl ruku. „No dobře. Chci svou hůlku.“

„Je zpátky, ale není... to tak jednoduché,“ řekl Snape a natáhl se do kapsy v útrobách svého hábitu.

„Co to má znamenat?“

„Myslím, že bude nejlépe nechat tě poučit se ze zkušenosti,“ zamumlal Snape. „Harry.. pokus se nevyděsit, bude-li tvá hůlka trochu... vzdorovat, až se pokusíš o první kouzlo.“

Vzdorovat? Uvidíme. Harry chňapnul po své hůlku prudčeji, než bylo nutné, ale nemohl si pomoci. Žil už v kouzelnickém světě příliš dlouho na to, aby se bez hůlky v ruce cítil pohodlně. Letní odloučení bylo úplným mučením, zvláště po Voldemortově návratu při Turnaji tří kouzelníků. Harry neměl povědomí, tehdy ještě ne, o ochranách, které ho střežily.

Cítit hůlku v ruce bylo příjemné. Pevná a spolehlivá, jako přítel, jemuž lze vždy věřit. Vlastně jako dlouho postrádaný přítel, který se konečně vrátil. Ale to nedávalo mnoho smyslu. Všichni neustále říkali, že ho potlouk trefil „dnes“, takže nemohl být mimo víc než osm či dvanáct hodin... Možná si jen oddechl, když se mu Snape rozhodl hůlku vydat. Choval se tak podivně, až se Harry trochu strachoval, že se ji Snape pokusí z nějakého důvodu ponechat.

Lumos,“ prohlásil a pozvedl obočí, když se špička jeho hůlky rozzářila zrovna tak, jak měla - jasným silným světlem, v barvě něco mezi žlutou a oranžovou. „Nox. Nevypadá, že by moc vzdorovala.“

Když pohlédl přes špičku hůlky na Snape a Brumbála, zjistil, že na něj oba zírají v němém úžasu. Nebo na pokraji mdlob, abychom byli přesnější.

Harry netušil, co to znamená, ale měl nepříjemný pocit z toho, jak se z Brumbálových očí vytratily jakékoli náznaky jiskření. Značně nepříjemný pocit. Snape, jak si všiml, byl okolo úst úplně bílý.

Harry potlačil povzdech, pozvedl bradu a připravil se čelit čemukoli, co je tak vyvedlo z rovnováhy. „No? Co se zase děje?“

---------------------------------------------------

 

 

Poslední komentáře
07.02.2012 21:24:38: Ahoj, tak tady asi končí část, kterou už mám přečtenou a čtu ji znovu, ale toto už jsem nečekala, j...
31.08.2010 20:32:37: Dnes už zapadlo, takže druhý pokus zajtra. Tersa, máš mail s prvou polovicou 20. kapitoly od Kayi. P...
31.08.2010 20:22:03: Já chci taky aby ještě dnes vykouklo sluníčko smiley Venku je škaredě a zítra zas do školy začít další...
31.08.2010 18:27:39: Jimmi: Tak to doufám, že ten správný směr najde, co nejdříve. smiley Ať i u mě může vykouknout sluníčk...
 

Výhradným vlastníkom týchto stránok je Chalibda. Administrátorom je v súčasnej dobe Jimmi. Charakter, význam a dôvod existencie týchto stránok určujete VY.