Vítejte v magickém světě Harryho Pottera

Trilógia od Aspen: I. Rok jako žádný jiný (A Year Like None Other); II. Léto jako žádné jiné (A Summer Like None Other); III. Rodina jako žádná jiná (A Family Like None Other)



Tieto stránky sú pokračovaním pôvodných stránok Roku, ktoré sú venované prekladom skvelej fanfiction od Aspen in Sunlight (trilógia AYLNO, ASLNO a AFLNO). Je alebo bude na nich zverejňovaný česko-slovenský preklad Roku, preklad Leta a Rodiny.

Kapitoly 17 - 20

17. Poprask v Lektvarech 1/2

Preklad: Elza
Beta: Tersa, Niky


 
---------------------------------------------------

Kapitola sedmnáctá

Poprask v Lektvarech
---------------------------------------------------
   
 

„Kde je Hermiona?“ zeptal se Harry spolužáků ve společenské místnosti.

 

„Před čtvrt hodinou odešla nahoru do naší ložnice,“ odpověděla Levandule z křesla v koutě. Když se na ni Harry podíval,  zpozoroval,  že z něj nespouští oči.

 

„Říkal jsem ti, že se nesmíš hýbat,“ napomenul ji Dean, který držel v ruce uhel na kreslení. „Chceš, aby tohle vypadalo jako ty, nebo jako velká rozmazaná skvrna?“

 

„Zrovna teď chci mluvit s Harrym,“ odsekla, vyskočila a přivlnila se k němu. Harry si nebyl jistý proč, ale najednou dostal chuť se od ní rychle odtáhnout. Možná, že zapomněl něco, co by to vysvětlovalo. Nebo se mu prostě nelíbil výraz jejích očí, o kterém nevěděl, co znamená.

 
„Ahoj Levandule,“ řekl chabě.
 
„Je pravda, že jsi zapomněl celý rok?“
 
„Jo, to je pravda.“
 

„Aúúúúúúúúúúúú,“ protáhla ten zvuk na dobrých deset vteřin.

 

„Jo, celkem drsný,“ souhlasil Harry. Netušil, co ještě dodat, pokud nechtěl začít vykládat Levanduli věci, které by měl prozradit jen Ronovi s Hermionou. Do třiceti minut by je roznesla po Nebelvírské věži, a pak by se vydala ujistit, že se všechno dozvěděl i zbytek Bradavic.

 

Vztáhla ruku a pohladila ho po líci, její prsty se pleti dotýkaly jen lehoučce. Lechtalo to. „Bolí tě z brýlí hlava? Po té příšerné ráně, cos dostal...“

 

„Ne -,“ chtěl použít celé krycí vysvětlení, s nímž souhlasil - jak se jeho oči pomalu uzdravovaly a jak mu před zraněním nedošlo, že už brýle vůbec nepotřebuje. Jenže Levandule ho nenechala říct víc než jedno jediné slůvko, než sama pokračovala v hovoru - hláskem převelice něžným.

 

„Moc ti to bez nich sluší, Harry.“ Její oči se rozšířily a rozzářily se, i když jen tlumeně. „Vždycky ti to moc slušelo, samozřejmě, ale -“ Přitiskla si na rty tři prsty, jimiž ho hladila, a vypadala, jakoby bojovala s touhou se usmát. Bojovala a prohrávala.

 

„Ehm... díky Levandule.“ Harry si odkašlal a najednou si uvědomil, že to nejsou jen oči, kam se jí dívá. Byl sám sebou trochu podrážděný. U každé dívky, na niž narazil, dělal totéž. Zaznamenával, kterak byla dotyčná nahoře zaoblená... ale to vlastně nebyla jeho chyba, že si toho všímal! Další rok dospívání prostě a jednoduše změnil dívky jinak než chlapce.

 
Úplně jinak.
 

„Tak zelené,“ povzdechla si. „Myslím, že jsem v životě neviděla tak nádherný odstín zelené. Je prostě úžasný. Musím se pokusit sehnat si šaty stejné barvy. Na Vánoční ples.“

 

Dean vydal tichý dávivý zvuk a začal si balit umělecké náčiní.

 

„No... jo. To udělej. Tedy jestli máš ráda zelenou. No, už je pozdě, tak -“

 

Levandule pevně stiskla rty - ale jen na malou chvilku. Pak položila ruku na jeho paži a prsty mu omotala rukáv. „To bylo naprosto příšerné, Harry, pozorovat, jaks byl odhozený rovnou do cesty potlouku. Úplně se mi zastavilo srdce.“

 

Počkat. Počkat. Odhozený do cesty potlouku? „Kdo mě odhodil?“

 

Levandule se nějak dokázala přiblížit k Harrymu, aniž by si toho byl všiml. Teď byla tak blízko, že kdyby se trošku naklonil dopředu, jejich hábity by se dotýkaly.

 

„No kdo asi?“ Levandula pohodila hlavou až se jí vlnité vlasy přelily přes rameno. „Draco Snape. Mluvil týdny o tom, jak se chystá jednou a provždy dokázat, který z vás dvou je lepší chytač. Ale netušila jsem, že se to chystá dokázat tím, že tě vyřadí ze hry.“

 

Malfoy. Jasně, že to musel být Malfoy. To měl Harry vědět. Teď už události dávaly lepší smysl. Konec konců si uměl dávat pozor na potlouky. Nikdy ho žádný nezranil s výjimkou zápasu, kdy se musel vypořádat s tím očarovaným. Ale pokud byl odhozen přímo jednomu do cesty... jo, to smysl dávalo.

 

S výjimkou jedné maličkosti. „Ale on nedokázal, že je lepší chytač. Pokud jsem to slyšel správně, přestal hrát, jakmile jsem spadl.“

 

Levandule znovu pohodila hlavou. Ten pohyb vypadal trochu směšně, připoměl mu koně. A Harry si byl dost jistý, že tak působit nechtěla. Ale jak vlastně chtěla působit? Znovu pocítil zvědavost, zda tu není něco, co by měl vědět.

 

„No, prostě to přehnal, ne? Asi si myslel, že uhneš dřív, než schytáš pořádnou ránu. Možná předpokládal, že skončíš se zlomenou nohou a bude tě to příliš bolet, než abys mu zvládl vážně konkurovat.“

 
„To pořád nevysvětluje, proč svému týmu nařídil přistát.“
 

Levandule se usmála. „No, tak tomu není tak těžké porozumět. Pokud by chytil zlatonku, zatímco tys byl totálně vyřazený úrazem, který ti způsobil, Snape by ho zabil.“

 
Zabil?“
 

„No, ne doslova. Ale jsem si jistá, že by mu tvůj otec na dlouho udělal ze života peklo. A taky by mohl Zmijozelu odebrat další tisícovku bodů.“

 

Harry zamrkal, příliš překvapený, než aby si vzpomněl, že má protestovat proti slovu otec. „Další... hele, Snape nikdy neodebírá body Zmijozelu... Aha. On odebral dva tisíce bodů mně, ne? A polovina z nich se odečetla Zmijozelu?“

 

To by trochu smyslu dávalo, předpokládal, ale vypadalo to příliš neobratně. Hlavně od někoho Snapeova ražení.

 

„Á jasně, ty si to nepamatuješ,“ řekla Levandule s dalším pohozením hlavy. „Theodor Nott se tě loni v Prasinkách snažil unést, aby tě vydal Ty-víš-komu. Ron tě zachránil. Byl oslavovaný jako ‚hrdina z Prasinek‘ ... všechno to bylo vážně působivé. Ron Notta předal profesoru Snapeovi a ten zavolal bystrozory. Nott je v Azkabanu.“

 

Harrymu došlo, že Levandule dělá právě to, co doktorka Milá říkala, že by nikdo dělat neměl: seznamovala Harryho se všemi podrobnostmi. Ne, že by z toho chtěl Harry Levanduli vinit, nikdo ji neřekl, že by to dělat neměla.

 

Harrymu ale ano. Částečně si uvědomoval, že by to měl rázně ukončit... ale také chtěl vědět, co propásl. Alespoň protentokrát. Nechystala se básnit o báječném Malfoyovi nebo o tom, jak byl Harry konečně šťastný, když měl skutečnou rodinu.

 
Skutečnou rodinu. No nebyl to vtip?
 

„Myslel jsem, že Nott šel do Azkabanu za zabití Pansy Parkinsonové -“

 

„Jo, to taky udělal. Ale tvůj otec odebral Zmijozelu těch tisíc bodů proto, že Nott zaútočil na tebe, Harry.“

 

„To...“ Harrymu vyschlo v krku. „To není - Snape by neudělal -“

 

„No, udělal,“ prohlásila Levandule svižně. „My tím byli taky omráčení. Probíralo se to ve věži celé dny, a to už bylo potom, co jsme viděli, že se k tobě chová opravdu otcovsky.“

 
„Otcovsky,“ zakrákoral Harry.
 

„Rád ti říká, abys ‚byl hodný‘. Vlastně je to docela sladké.“ Levandule vykulila oči. „Oh, prosím tě, neříkej mu, že jsem o něm řekla něco takého. Nebo že jsem o něm vůbec mluvila!“

 

„Neřeknu.“ To bylo lehké slíbit. Kdyby měl Harry tu možnost, už by Snapeovi nikdy nic neříkal. I když měl pocit, že mu Levandule zavdala pár námětů k zamyšlení. Tisíc bodů za napadení Harryho Pottera zmijozelem?

 

Nebo možná tisíc bodů za napadení zmijozela jiným zmijozelem. Když se na událost podíval z tohohle úhlu, rozuměl jí lépe. Ne že by se mu líbilo myslet na sebe jako na zmijozela, ale vypadalo to, že Snape o něm tak uvažuje. Musí, když Harryho ustanovil zmijozelským prefektem.

 

„Vím, že je na tebe spoleh, Harry.“ Levandule se přiblížila ještě o pár milimetrů. „Musí to být tak těžké probudit se o rok starší.“

 

„Jo,“ pokusil se Harry od ní odklonit. Přizpůsobila svůj pohyb jeho, čímž jeho pokus o únik zlikvidovala.

 

„Jaké to bylo, když ses podíval do zrcadla a uviděl, jak skvěle bez brýlí vypadáš?“

 

Harry byl spíš překvapený, že jeho odraz byl vyšší než býval a že se vidí tak ostře a jasně. Byl zvyklý, že během mytí vidí rozmazaně. Ale jeho obličej vypadal - prostě jako jeho obličej. „Nevím, myslím, že jsem si pořád podobný -“

 
„Hmm, to jsi. Ano, to jsi -“
 

Když znovu pozvedla ruku, jakoby mu chtěla pohladit tvář, Harry se kolem ní rychle prosmekl ke schodišti. „Dobrou, Levandule.“

 
„Dobrou noc. Pěkně se vyspi -“
 
Když se otočil, poslala mu polibek.
 
Harry po schodech vyběhl, už aby byl pryč.
 
---------------------------------------------------
 
 

Ron ležel na své posteli a listoval famfrpálovým magazínem.

 

„Hrdina z Prasinek, co?“ zeptal se Harry a dloubl Rona do ramene.

 

Lehký ruměnec začal ponenáhlu pokrývat Ronův krk a tváře. „Jo,“ řekl, ale něco v jeho hlasu nesedělo. Vypadalo to, jako kdyby se o tom netoužil bavit, ale proč? Ron miloval pozornost -

 

V tom si Harry všiml, že Ronovy oči kmitají zleva doprava a zpátky, snad se snažil něco Harrymu naznačit. Nebylo těžké vymyslet co. Po jedné straně byl na své posteli Seamus - a Dean, který si už zase kreslil, byl na druhé. Ron nikdy nebyl moc lstivý -

 
Ron není lstivý, Ron není lstivý...
 

Slova se mu vinula hlavou jako hadi připravení k útoku. Divné. Harry se pokusil oklepat se z nepříjemného pocitu. Pokusil se raději vymyslet, jak zařídit, aby mu Ron prozradil to, co nesmějí slyšet Dean se Seamusem. Kouzlo na zajištění soukromí nebyl šťastný nápad. Harry právě strávil rok v odloučení od svých přátel; nechtěl je začít odstavovat na druhou kolej příliš zjevným způsobem. Jen by pak vypadal ještě divněji, než už v dané chvíli vypadat musel.

 

„Vím, žes mi už říkal, jaký mám zítra rozvrh,“ vyvinul snahu nemluvit zbytečně nahlas, „ale možná bys mi ho mohl napsat.“ Přivolal pero a pergamen. „Jen ti to nadepíšu...“

 
Usedl na Ronovu postel a napsal:Cos mi chtěl říct?
 
Ron po něm hodil vděčným pohledem a začal psát.
 

Já nejsem pravým hrdinou z Prasinek. To jsi ty. Nott tě napadl, ale tys souboj vyhrál a zadržel ho, dokud nepřišel tvůj otec. Já jsem jen krytí, aby nikdo nepřišel na to, jak je tvá magie silná.

 
Jak byla silná - pomyslel si Harry.
 

„Super,“ řekl Harry a předstíral, že čte rozvrh. „V pondělí končím dvojhodinovkou Lektvarů. Té se budu děsit celý den.“

 

„No, už si na Lekvary nestěžuješ tolik, co dřív,“ pokrčil Ron rameny. „Snape tě nepopichuje a ani se tě už nesnaží vytočit. Nemyslím si, že bys Lektvary miloval, ale určitě jsi je přestal nenávidět.“

 

„Myslím, že to už by pro dnešek o Snapeovi Laskavém stačilo, díky,“ podotkl Harry suše.

 

Ron se zasmál. „Jo, zní to divně, co? Ale jako tvůj táta byl fakt v pohodě, Harry.“

 

Úúou. O tom Harry nemohl ani přemýšlet, natož mluvit. „To, že mi přestal stěžovat učení lektvarů sotva dělá ze Snapea lepšího člověka, natož dobrého učitele,“ řekl a pokývl hlavou. „Především to neměl vůbec kdy dělat!“

 

Byla to jen Harryho představa, nebo si Ron skutečně nepatrně povzdechl?

 

„Prostě mu dej šanci, Harry. Vím, že si na něj nepamatuješ jinak než jako na umaštěného mizeru, ale... prostě mu dej šanci.“

 

Harry pokrčil rameny a pospíšil si dodat: „Řekl, abych se tě na něco zeptal.“

 
„Mě?“
 

„Vlastně řekl, abych se zeptal Hermiony, ale já si myslím, že ty o tom budeš vědět víc, když jsi vyrůstal v kouzelnickém světě.“

 
Ron vypjal hruď. „Ptej se.“
 
„Co je to Neporušitelný slib?“
 

„Neskládej ho,“ odpověděl Ron rychle. „Dvojčata se ho na mně jednou snažila vymámit, když jsem byl malý. Mamka pak na ně vřískala několik týdnů, protože - když se jím jednou zavážeš, nemůžeš ho porušit. Doslovně.“

 
„Jo, ten název lecos napovídá.“
 

Ron se křivě usmál. „To jo. Promiň. Neporušitelný slib je svazující kouzelná smlouva, Harry. Pokud ji začneš porušovat, zabije tě, než to stihneš dokončit.“

 

Harry se zprudka nadechl. Tohle nečekal, že uslyší. Měl pocit, že padá do hlubiny, vítr mu hučí okolo uší a všechny ostatní smysly jsou omámené zjištěním, že mu chybí pevná půda pod nohama. Myslel to Snape vážně? Nabízel složit takový slib jen proto, aby se Harry cítil v pohodě při hovoru s terapeutkou?

 
„Ach...“
 
Jeho hlas zněl, jako by přicházel z velké dálky.
 

„I když ho začneš porušovat pouze vinou nešťastné náhody, skončíš tuhej. Jsou vážně nebezpečné,“ dodal Ron ponuře. „Kdo po tobě chtěl složit Neporušitelný slib, Harry? A zrovna teď, když nejsi schopný ani normálně myslet? Bez urážky. Tak kdo to byl? Na týden ho prokleju, a pak ho udám Brumbálovi -“ Ron náhle přimhouřil oči. „Moment. Snape řekl, aby ses zeptal Hermiony? Jsem si jistý, že sám ví o Neporušitelných slibech víc než ona. Proč ti to nevysvětlil sám?“

 
„Říkal, že bych mu nevěřil, ať by řekl cokoli.“
 

„A měl pravdu, co?“ Ron zavrtěl hlavou. „No, pořád to měl vysvětlit. Co kdyby tě někdo přemluvil k složení tohohle slibu dřív, než bys měl možnost si o něm něco zjistit?“

 

Harry utlumil hlas. „Nikdo mě nežádal o jeho složení. Dostali jsme se k tomu jen proto, že se mi Snape nabídl ho složit.“

 

„A do prdele,“ zamumlal Ron a poklesla mu čelist. „Proč by to dělal?“

 
„No... něco jsem mu nevěřil.“
 
„Ale on tě vážně adoptoval, Harry,“ prohlásil Ron pevně.
 

„Já vím.“ Harry o tom nepochyboval, zdaleka ne tak, jak si ostatní mysleli. A teď, když se dozvěděl o vlastnostech Neporušitelného slibu, se jeho pocity vteřinu od vteřiny zhoršovaly. „V tom to nebylo. Tuším, že prostě chtěl, abych mu věřil.“

 
„To bys měl. Je to tvůj otec.“
 
„Mohl bys prosím přestat ho tak nazývat?“
 

„Promiň,“ zareagoval Ron s výrazem slovu odporujícím. „Ale loni se ti vážně líbilo, když jsem překonal své námitky a začal ho tak nazývat.“

 

„Myslím, že jsem jen předstíral, že mi ta adopce nevadí -“

 

„Ne, kámo,“ Ron se v posteli poněkud napřímil. „Ne. Myslím, že jsem ještě nikdy neviděl nikoho tak čistě nadšeného jako tebe, když jsme všichni přijali Snapea jako stabilní součást tvého života.“

 

„No, tak jsem asi lepší herec, než sis myslel. Nebo jsem možná byl pod vlivem matoucího kouzla, nebo -“

 

Ron zvedl ruce. „Prostě nenech Snapea složit Neporušitelný slib, Harry. Nevedlo by to k ničemu dobrému. Pokud by se cokoli pokazilo, zemřel by. Vím, jak moc tě miluje, ale tohle je... poměrně extrémní způsob, jak to dokázat.“

 

Harrymu se náhle sevřel žaludek. „Snape mě nemiluje. To.... to už neříkej!“

 

Ani Snape tohle neřekl. Použil slova jako ‚péče‘ a ‚zájem‘. Už ta byla dost hrozná. A co teprve tohle! Harry ho nemohl ani slyšet. Prudce se nadechoval a vydechoval ve snaze uklidnit svůj sevřený žaludek - vděčný za to, že se Ron místo zírání na něj otočil zpět ke svému časopisu.

 

„Ještě na něco jsem se tě chtěl zeptat,“ řekl, když měl pocit, že už dokáže promluvit normálním hlasem. Vytasil hůlku a přivolal si malého griffina, kterého mu Malfoy dříve ukázal. Harry ho podržel na dlani a jemně na něj fouknul. Jeho žaludek se zcela uklidnil, když se griffin probral, protáhl se a zazíval. Nemohl si pomoci - měl toho griffina rád, i když mu ho ze všech lidí na světě věnoval právě Malfoy. „Co víš o tomhle?“

 

„Draco ti ho dal...“ Ron nakrčil čelo. „Tuším, žes říkal, že ti ho dal nadvakrát - protože sis ho napoprvé nevzal. Nevěřils, že není zakouzlený nějakými odpornými kletbami černé magie. Ale pak jsi začal s Dracem vycházet o trochu lépe a nechals ho, aby ti ho věnoval.“

 

„Tak jsem to nemyslel. Řekl jsem ti někdy, k čemu je dobrý? Malfoy naznačoval, že je víc než pouhou dekorací.“

 

„Jo, jasně.“ Ron trochu sklonil oči - vypadal nesměle. „Hele, Harry. Teď už spolu vycházíme dobře, tak to neber ve zlém, ale ty a já jsme se spolu během loňska na pár měsíců rozkmotřili. Bylo... bylo to mou vinou, teď už je mi to jasné, ale tehdy jsem se cítil vyšachovaný ze tvého života a... špatně jsem to snášel.“

 

„To je v pohodě,“ řekl Harry. Nikdy by Rona neobviňoval za pocit vyšachovanosti. Náhodou to dávalo perfektní smysl. Harry mu to musel udělat pořádně těžké – s celým tím předstíráním okolo adopce a podobně. „Co to má co společného s tímhle griffinem?“

 

Ron se tichounce zasmál. „To, jakým způsobem jsem přišel na to, k čemu je dobrý.“ Vztáhl prst a opatrně podrbal griffina mezi složenými křídly až se griffin celý napjal a nahrbil; evidentně si pozornost vychutnával. „Jakmile ses znovu nastěhoval do Nebelvíru, ukázals mi ho a řekls, žes měl chuť ho na mě použít - ale žes to nikdy neudělal, protožes věděl, že jsem byl celou dobu tvým přítelem, i když jsem se choval jako ten největší hajzl na světě.“

 
„Použít na tebe?“
 

„Jo. Je trochu jako Slídivé kukátko - jenže místo toho, aby ti tvé nepřátele ukazoval, tak se vrhne na kohokoli, kdo se k tobě přiblíží s úmyslem ti ublížit. Draco se tak snažil dokázat, že už neměl v úmyslu tě kdykoli jakkoli ranit. Dost jsme se tomu nasmáli - protože, pokuds mu nevěřil, tak bys těžko uvěřil jeho slovu ohledně griffinových vlastností.“

 
„Dobrý postřeh.“
 

Ale Ron to musel zkazit. „Jenže tehdy už jsi Dracovi věřil. Říkal jsem si, žes toho griffina měl loni použít na Notta, když se k tobě tak lísal, ale tys říkal, že to není třeba, protože mu stejně nevěříš a kdybys na něj použil něco jako tohohle griffina, zničilo by to tvé naděje vyzmijozelit z něho pravdu.“

 

Harry se snažil jak mohl, aby pominul „vyzmijozelení“ beze slova. „Takže jsem ho nikdy na nikoho nepoštval?“

 
„Pokud vím, tak ne.“
 

Harrymu se rozšířily nozdry. „Tak a máme to. Je zakouzlený, aby se ke všem okolo tulil.“

 
„Vyzkoušej ho na Zabinim. Ten tě rozhodně nemiluje.“
 
„Nechci Malfoye potěšit.“
 

Ronův povzdech tentokrát určitě nebyl pouhou Harryho představou. „Snapeovi se nebude líbit, že mu tak říkáš.“

 
Harry si odfrkl. „A proč si Malfoy změnil jméno?“
 

„Tak to vážně nevím. Předpokládám, že protože chtěl.“ Ron se náhle nebyl schopen podívat Harrymu do očí. „A... proč se ho nezeptáš?“

 

Jo... Ron vážně není lstivý. „Nebo proč si o tom nepromluvím se svým otcem, co?“

 

„Hmm...“ Ron polkl a shlédl na své dlaně. „No... on jím je, víš?“

 

Ne, Harry nevěděl. A vědět nechtěl. Pomalu sklouzl z Ronovy postele a vrátil se zpátky na svou vlastní, zvedl poznámky z Obrany a schoval se za ně. Měl by se pokusit dostat se trochu do obrazu před zítřejší první hodinou, že...

---------------------------------------------------
 
 

„A támhle je Maura Morrighanová, nová učitelka Obrany,“ ukázal Seamus následujícího rána na vysokou ženu oblečenou v kožených kalhotách s třásněmi a velice přiléhavé kožené kazajce, která cestou k učitelskému stolu procházela mezi stoly Mrzimoru a Havraspáru.

 

Harry upustil vidličku - a jak se zprudka nadechl, tak se téměř udávil kouskem slaniny, kterou právě jedl.

 

Hermiona na něho znechuceně pohlédla, ale pak ho začala bušit do zad tak dlouho, až se Harry rozkašlal a vrátil se mu dech.

 

„Jo, rozumím,“ mrkl na něj Seamus. „Neuvěřitelné, že jo! Takhle oblečená učitelka. Takhle tvarovaná učitelka! Ve třídě zvládám dávat pozor tak jednu minutu z pěti. Po zbylý čas myslím na -“

 
S použitím obou rukou předvedl neslušné gesto.
 

„Odebírám Nebelvíru deset bodů za nepřijatelné poznámky o člence profesorského sboru,“ prohlásil hluboký hlas přímo za Harrym.

 

Bylo jediné štěstí, že si Harry nevzal další sousto, protože by se zřejmě zakuckal znovu. Odkud Snape přišel? Když nebyl u učitelského stolu, Harry doufal, že se mu podaří vyhnout se mu úplně. Nebo přinejmenším až do chvíle, kdy s ním být musí: do vyučovací hodiny.

 

„Omlouvám se, pane,“ zamumlal Seamus a urychleně schoval obě ruce pod stůl.

 
„Už jsi v pořádku?“ zeptal se Snape Harryho.
 

Harry skoro odpověděl Co je vám po tom?, ale raději si to rozmyslel. To poslední co potřeboval, bylo, aby mu Snape před celým nebelvírským stolem odpověděl, že Harry je jeho syn. Takovou poznámku by si Snape jistě vychutnal.

 

Raději řekl něco, co věděl, že Snapea podráždí mnohem víc: „Jistě, pane.“

 

Snape vypadal, že neví, jak by odpověděl. Možná opravdu nevěděl. „Jez menší sousta,“ prohlásil nakonec a bez dalších řečí odkráčel s hábitem vlajícím až k lavicím podél něj.

 

„Ale Harry,“ pokárala ho Hermiona smutně. „On se snaží. Copak nevidíš, jak se snaží?“

 

„Nechci, aby okolo mně smějdil a nehodlám se tvářit, že se mi to líbí,“ řekl Harry a zhluboka se napil dýňové šťávy. I když znal i lepší způsob, jak zapomenout na bolavý jícen, než jen se napít. Pootočil se a znovu se zahleděl na Morrighanovou. „To je vážně kost. Je dobrá?“

 
Seamus poprskal kousky míchaných vajíček celý stůl.
 

„Kluci,“ zavrčela Hermiona a sesbírala si knížky zpět do aktovky. „Jste nechutní. Všichni. Uvidíme se ve třídě, Harry.“

 

„Měl jsem na mysli,“ vypravil ze sebe Harry, jakmile odešla, „jestli je Morrighanová dobrá učitelka Obrany.“

 

„Jo, myslím, že je,“ procedil Ron pusou plnou napůl sežvýkané topinky. „Nepředepisuje doplňkovou četbu ani eseje. Dovedeš si představit, co si o tom myslí Hermiona. Ale já jsem za. Ve třídě pořád cvičíme. Ale má něco proti Dracovi. Chová se k němu kurevsky -“

 

Na to mohl Harry říci jen jedinou věc: „Tak to ji mám rád.“

 
---------------------------------------------------
 
 

Harry shledal letošní Obranu ucházející. Morrighanová rozhodně vypadala schopně. Přibližně deset minut strávila vysvětlováním a předváděním, a pak vyrazila na obchůzku třídou, aby pomohla studentům při nácviku soubojů.

 

Jedinou stinnou stránkou hodiny zůstávala přítomnost Malfoye. Na ní byl sice Harry zvyklý, ale míra pozornosti, již mu druhý chlapec věnoval, pro něj představovala novinku. Běžným malfoyovským chováním k Harrymu během výuky bylo přehlížení, popřípadě házení klacků pod nohy a urážky.

 

Ne tak dnes. Zaprvé Malfoy hned během úvodního vysvětlování zamířil k Harrymu. Což Harry vyřešil přesunem tak, aby byl mezi nimi Ron, a upřeným pohledem vždy, když se zdálo, že by se Malfoy mohl k něčemu chystat. Zadruhé, když nastal čas na volbu partnera pro souboj, Malfoy se znenadále postavil přímo před Harryho.

 
„Kde máš svůj odznak?“
 

Harry si vybral prostý černý hábit, dokud se mu nepodaří obstarat si normální nebelvírský odznak. Stále nebyl ochoten uvěřit, že kdy svolil k nošení té zmijo-lví odpornosti. To už to s tím předstíráním skutečně přehnal. „Spálil jsem ho.“

 

Malfoy se k němu přiklonil, šedé oči přimhouřené. „Měl bys vědět, že ho Severus navrhl osobně. Pro tebe, vzdor tomu, že jakékoli výtvarné umění mu vyvolává spoustu ošklivých vzpomínek. Měl by sis na školní hábit připnout odznak z famfrpálového dresu - a měl bys to udělat, ještě než budeš mít Lektvary.“

 

„Díky, Malfoyi,“ pronesl Harry se zlomyslným úsměvem. „Na ten na famfrpálovém dresu jsem zapomněl. O polední pauze si zajdu nahoru ho taky spálit.“

 
„Ty zasraný -“
 
„Říká ten, kdo mě odhodil do cesty potlouku.“
 
„Neodhodil jsem -“
 

„Odhodil, opravdu,“ podotkl Blaise Zabini sametově, když procházel okolo s Dafné Greengrassovou.

 

„Sklapni Blaise,“ zamumlal Malfoy a otočil se zpátky k Harrymu. „Fajn, tak jo, ale nebylo to schválně. Oba jsme se navzájem odráželi, Harry. Oba rozhodnutí vyhrát -“

 

„Já vyhrál,“ pronesl Harry studeně. „Ne zlatonku. Něco lepšího. Zapomněl jsem na rok ve tvé společnosti. Rok ve Zmijozelu. A teď, nebude-li ti to vadit, bych se rád začal věnovat čemukoli důležitému, takže se ztrať. Chci bojovat s Ronem.“

 

Malfoy uskočil, jako kdyby dostal facku, ale celkem rychle se vzpamatoval. „Bojuj se mnou. Pokus se mne proklít skrz na skrz. Odplať mi, co se stalo při famfrpálu -“

 

„Nepochopils to? Nechci s tebou mít nic společného. Jdi do prdele.“

 

Hermiona po Harrym střelila výmluvným pohledem, načež položila ruku na Malfoyův rukáv a doprovodila ho na opačnou stranu učebny. Ještě než od sebe poodstoupili a začali bojovat, vyměnili si pár slov, která Harry nepochytil. Harry věděl, že Hermiona se o sebe zvládne postarat sama, ale i tak je stále pozorně sledoval, pro případ, že by Malfoy zkusil nějakou levárnu.

 

„Harry,“ zašeptal Ron opatrně. „Já vím, že si to nepamatuješ, a souhlasím, že se Draco nikdy nestane mým oblíbencem, ale on je teď tvým bratrem -“

 
„Bratříčkem, který mne odhodil před potlouk.“
 

Ron náhle popadl Harryho za ramena. „Věříš mi, že ti říkám pravdu?“

 

Harry se zamračil. Co bylo tohle za otázku? „No jo. Jasně. Ale na tom nesejde, protože si vážně myslím, že jsem musel loni předstírat radost nad tím, že jsem byl adoptovaný, a tys netušil -“

 

„Nic jsi nepředstíral, ale o tom teď nemluvím,“ řekl Ron a trochu jím zatřásl. „Chtěl jsem mluvit o famfrpálovém zápase. Nebyl jsem daleko od tebe a Draca, když se stala ta nehoda. A to to bylo, Harry, nehoda. Odhodil tě, ale nevěděl, že se k vám ze spodu blíží potlouk.“

 

„Jak prosím tě můžeš vědět, co Draco Malfoy věděl nebo nevěděl?“

 

„Viděl jsem výraz jeho tváře, když uviděl, co udělal; tak je to.“ Ron pustil Harryho ramena a vytasil hůlku, pravděpodobně kvůli blížící se Morrighanové. Měli by přinejmenším alespoň vypadat, že se chystají pracovat. Jakmile se o čemsi dala do řeči s Nevillem, Ron začal znovu mluvit, hlasem ještě tišším. „Harry, já jsem ten poslední, kdo by chtěl, abys byl Dracův bratr -“

 
„Ne, já jsem ten poslední.“
 

„Sklapni,“ odpálil Ron. „Neříká se mi to lehce, a měl bys raději věřit, že to říkám jen pro tvé dobro, ne kvůli sobě. Takže poslouchej. Draco ti byl dobrým bratrem, Harry, a nejen z toho důvodu, že si myslel, že tě potřebuje. Sám jsem tomu až do toho zápasu nevěřil, ale teď už nemám nejmenší pochybnost, a nehodlám ti lhát jen proto, aby ses cítil líp. Draco chce svého bratra zpátky, protože tě má rád.“

 

„Předhodit mě potlouku je fajn způsob, jak to dokázat,“ vrčel Harry.

 

„Řekl jsem ti, že to byla nehoda. Takže si buď mysli, že jsem lhář, nebo to přestaň užívat jako důvod k tomu ho nenávidět.“

 

„Dobře,“ prohlásil Harry upjatě. „Mám spousty jiných důvodů ho nenávidět.“

 
Ron na něj znechuceně pohlédl. „Jenže je to tvůj bratr!“
 

Jako by to něco znamenalo. Někdy ani krevní pouta neznamenají mnoho. „Takže kdyby sem teď vtančil Percy, byl bys nadšenej?“

 

K Harrymu překvapení se Ronova tvář zničehožnic celá zkroutila. Pak se ozvala pýcha a Ron opět pozvedl tvář, v očích oheň. „Jo, to bych byl. Prominul bych mu každičkou pitomost, kterou kdy udělal, a mohl bych se přerazit snahou zlepšit naše vztahy. Ale k ničemu z toho už nebudu mít příležitost. Percy je mrtvý.“

 
„Proboha.“ Harry polkl. „To jsem neměl. Promiň.“
 

„Nevěděls to.“ Ron krátce odvrátil tvář. „Ale to nás přivádí zpátky k tomu, co se ti snažím říct. Tvůj bratr žije, kámo. Prostě... prostě popřemýšlej o tom, co děláš.“

 

Harry znovu šlehl pohledem po Malfoyovi s Hermionou. „Takže ta záležitost s potloukem byla vážně nehoda?“

 
Ron přikývl.
 

Harry si povzdechl. „Tak jo. Už mu to nebudu otloukat o čumák. Dík, žes mi to vyjasnil.“

 
„Vlastně ti ještě není jasné -“
 

Harry zavrtěl hlavou, až se mu vlasy rozlétly všemi směry. „Na to teď nemůžu myslet. Pojďme prostě zápasit, jak bychom měli.“

 
---------------------------------------------------
 

V polovině hodiny Obrany odtáhla Morrighanová Harryho bokem a pohovořila si s ním o tuctu kouzel, která probírali v hodinách od začátku roku. Usmála se, když většinu z nich zvládl předvést na první či druhý pokus.

 

„Předpokládám, že na většinu kouzel, která jste zapomněl, si vzpomenete bez vynaložení většího úsilí,“ řekla mu. „Jen si musíte připomenout, že kdesi uvnitř už je znáte. A ke všemu teď už jste schopen používat stejná zaříkání jako zbytek třídy, tím máte o jednu komplikaci méně.“

 

„Děkuji,“ odpověděl Harry a snažil se nevidět, kterak jí kožené oblečení obepíná křivky. Nešlo to lehce. Stále mu myšlenky sklouzávaly k... no, ne až úplně k tomu, zač Seamus přišel o body. Pravděpodobně by bylo lépe, kdyby se jeho mysl zaměřila na Obranu a zůstala u ní. „Také se probírám Hermioninými zápisky z loňského roku, tak rychle, jak to zvládám, abych se úplně chytnul.“

 

„Jak je libo, ale domnívám se, že si znalosti osvojíte mnohem rychleji, pokud budete obranná kouzla procvičovat místo toho, abyste si o nich četl. Ale necvičte sám. Vždy je lepší mít protivníka v boji.“

 

„Dobrý nápad. Požádám spolužáky z BA, aby mi pomohli.“

 

„Vlastně,“ řekla hlasem, který zněl falešně ostýchavě, „myslela jsem, že byste mohl cvičit se Severusem. Je schopen vás vést mnohem lépe než spolužáci, vzhledem k tomu, že je plně kompetentní vyučovat Obranu. A -“ třásně na jejím pravém rukávu se rozvlnily, když švihla hůlkou, aby odklonila kletbu, které prolétala nepohodlně blízko.

 
„A?“
 

„A vám by měla hodně pomoci práce obzvláště se Severusem.“

 

„Proč, protože je to můj otec?“ zamračil se Harry. „Já nejsem chlapeček, co potřebuje tatínka, profesorko.“

 

„To pravděpodobně ne, ale on vás zná lépe než kterýkoli jiný učitel tady -“

 
„Nezná!“
 

„Ne? Vím, že jsi zrovna loňský rok nepamatujete, ale neřekl byste, že už před ním vaše vztahy se Severusem přirozeně směřovaly k adopci?“

 

Harry si prudce odfrkl. „Ne, to bych neřekl. Spíš bych řekl, že postupně mířily spíš k tomu, že mně nechá vyloučit.“

 
„Nepovídejte.“
 
„Jo, bylo to tak. K smrti mě nenávidí.“
 

Tedy nenáviděl, zjevně, připomnělo se Harrymu jeho svědomí. Tomu Snapeovi, kterého znal od svého procitnutí na ošetřovně, bylo mnohem nesnadnější porozumět než tomu z jeho vzpomínek. Harry stále netušil, proč mu ten chlap nabídl složení Neporušitelného slibu. Přeci pro něj nemohla Harryho důvěra znamenat tolik!

 

Morrighanová povytáhla jedno ze svých rozkošných hnědých obočí a pokračovala hlasem mnohem jízlivějším: „Z jistého důvodu jsem byla toho názoru, že vy a on jste spolu vždy vycházeli skvěle.“

 

„Zacházel se mnou hůř než s bahnem,“ prohlásil Harry bez obalu. „Vždyť bahna by se jednoduše zbavil. A navíc by ho přitom neurážel, tak jako mě celých pět let. V jeho hodinách jsem neudělal nikdy nic dobře a on dělal, co mohl, aby mě znervózňoval natolik, že jsem nebyl schopný normálně promluvit - až jsem před jeho dokonalými zmijozely vypadal jako neschopný pitomec. Jednou se mi podařilo vyrobit bezvadný lektvar a on můj vzorek vědomě hodil na zem, aby mě nemusel oznámkovat. Už při mé první hodině v prvním ročníku na mně vypálil hromadu otázek, o kterých věděl, že je nebudu schopen zodpovědět, a pak si ze mně dělal šoufky, že nevím nic o kouzlech. A to všechno jen proto, že nenáviděl mého otce, kterému se docela podobám. Mého pravého otce, chci říct.“

 

„Oh.“ Morrighanová vypadala vykolejeně. A více než jen trochu zaujatě, což Harry vyhodnotil jako lehce nemístné.

 

Ovšem na druhou stranu, cítil se teď mnohem líp. Bylo fajn mít možnost se vypovídat někomu, kdo nezačal okamžitě blábolit kterak se Snape o něho stará a podobné nesmysly.

 

„Severus se mi zmínil, že zvládl zapomenout na svou nechuť k vašemu otci, už předtím než jste nastoupil do Bradavic.“

 

„Jo? Tak se ho zeptejte znovu - po třech kapkách Veritaséra.“

 

„Jistě, ale když dělal toto prohlášení, tak jste byl s ním,“ řekla Morrighanová hebce, „a podpořil jste ho.“

 

„Pak se omlouvám, že jsem vám lhal,“ odpověděl Harry, přesvědčenější než kdy dřív, že tehdy musel dodržovat pokyny, aby předstíral to, co nebylo. Proč jinak by nechal Snapea vykládat nové učitelce, že spolu vždycky dobře vycházeli? „Zapomněl jsem na průběh jednoho roku, ne šesti. A nemyslím si, že by se na světě našel potlouk, který by byl schopen způsobit, abych zapomněl, jak naprosto příšerně se ke mně choval.“

 

„No, stejně si pořád myslím, že byste měl požádat Severuse o pomoc s procvičováním obranných kouzel, která jsme v uplynulém roce probírali,“ zablýskla Morrighanová očima. „I když z jiného důvodu. Jste velice rozzlobený. Souboje s ním by vám mohly poskytnout příležitost svůj hněv bezpečně ukojit.“

 

To nebylo příliš odlišné od názoru, k němuž Harry došel v ředitelově pracovně. Proklít Snapea... ta myšlenka byla velice lákavá. Víc než by měla být, dle Harryho mínění. Snape se k němu choval malicherně a krutě po celá léta a přesto Harry nikdy dřív nepocítil tak divokou touhu po násilí. Tak proč ji cítit teď, v době, kdy bylo zjevné, že Snape vyvíjí značné úsilí chovat se k Harrymu slušně?

 

To musí být tou adopcí, říkal si Harry. Protože vím, že jsem k ní byl donucen a že jsem musel předstírat, jak se mi líbí. Muselo mě to štvát celou dobu, a teď mi jen došla trpělivost.

 

Jeho hněv možná nebyl namířen jen proti způsobu, jakým Snape jednal se Siriem a byl potěšen z jeho úmrtí.

 

Morrighanová se náhle pootočila. „Hůlky do nedominantní ruky! Všichni a hned! A nyní pokračujte.“

 

Přestože promluvila příkře, její oči byly klidné, když stočila pohled znovu na Harryho. „Vzpomeňte si na to, až budete procvičovat zaklínadla, ať už si za partnera vyberete kohokoli. Ve skutečném souboji se bude váš soupeř snažit vyřadit z provozu vaši dominantní ruku. Znalost sesílání kouzel druhou rukou může znamenat rozdíl mezi životem a smrtí.“

 

Harry náhle trhnul pravou rukou - měl dojem, jakoby ho pálila, ten pocit vycházel z jednoho jeho prstu a zdál se pohlcovat plameny celou ruku. Podivný pocit... a ve chvilce byl pryč.

 

Jenže touha na cosi se jí zeptat, která v něm vytrvale hlodala, tak rychle nezmizela. „Hmm a...“

 
„Prosím?“
 

„Vždycky mu říkáte Severus stejně jako teď? I před studenty?“

 
„Ne. Ale toto je soukromý rozhovor s jeho synem.“
 

„Byl bych raději, kdybyste o mně uvažovala jako o běžném studentovi.“

 

„Tak tedy o něm budu pro příště mluvit formálněji.“ Morrighanová ho naučila ještě několik zaklínadel, pak se odvrátila a nahlas zatleskala. „Konec hodiny! Draco Snape, prosím zůstaňte. Chci si s vámi promluvit.“

 

Harry vyběhl ven, než se mu Malfoy mohl pokusit cokoliv říct.

 
---------------------------------------------------
 
Poslední komentáře
17.10.2010 14:14:48: páni....som strašne zvedavá na ten zvyšok...inak k tým teóriam, ja predpokladám, že ža nemôžeme nič ...
15.10.2010 18:34:22: Jimmi, jo od Kayi je jen polovina... V případě nouze tu kapitolu holt dopřekládám sama, od toho bych...
15.10.2010 15:30:12: Tersa, Elza - tak tú chýbajúcu kapitolu mám viacmenej prisľúbenú od Chalibdy, hoci bude mať čas až v...
13.10.2010 07:54:34: Tuto část jsem četla hned ten den, co byla zveřejněna, ale nějak jsem zapomněla zanechat komentář ...
 

Výhradným vlastníkom týchto stránok je Chalibda. Administrátorom je v súčasnej dobe Jimmi. Charakter, význam a dôvod existencie týchto stránok určujete VY.