Vítejte v magickém světě Harryho Pottera

Trilógia od Aspen: I. Rok jako žádný jiný (A Year Like None Other); II. Léto jako žádné jiné (A Summer Like None Other); III. Rodina jako žádná jiná (A Family Like None Other)



Tieto stránky sú pokračovaním pôvodných stránok Roku, ktoré sú venované prekladom skvelej fanfiction od Aspen in Sunlight (trilógia AYLNO, ASLNO a AFLNO). Je alebo bude na nich zverejňovaný česko-slovenský preklad Roku, preklad Leta a Rodiny.

Kapitoly 17 - 20

19. kapitola Zmijozel

Preklad: Janka
Beta: Tersa, Višnu


Kapitola devatenáctá

Zmijozel

---------------------------------------------------

Harry zavrávoral, když jej letax vyplivl ven, ale zvládl se nerozplácnout přímo do Snapeova obýváku. I když se ukázalo, že by moc nezáleželo na tom, kdyby upadl, mistr lektvarů nebyl nikde v dohledu.

To zanechalo Harryho ve zmatku. Cítil se dostatečně nesvůj už z toho, že sem takhle vpadl. Něco jiného by bylo ještě Snapea probudit. Ačkoli... nebylo zase tak pozdě. Jak moc je pravděpodobné, že Snape už spí? Třeba byl za jedněmi ze dvou dveří, které Harry viděl. Nebo dole po chodbě, která vedla... no, někam. Harry si nebyl jistý kam.

I když, proč hluk letaxu Snapea nepřivolal? Ochrany by tu měly být určitě dostatečně dobré na to, aby Snapea upozornily, že někdo vstoupil do jeho komnat. Nebo třeba ne, jestli ten, kdo vstoupil byl Harry, který tady žil, pokud tedy ty povídačky byly pravdivé.

Což by samozřejmě být mohly. Nebyl jiný způsob, jak vysvětlit Snapeovo nedávné jednání.

Ačkoli samotné uvěření ještě nedělalo situaci reálnou. Ne pro Harryho.

No, váhal už dost dlouho. "Profesore?" zavolal Harry nejprve váhavě a pak mnohem silnějším hlasem.

Nic.

Harry vešel do pokoje, kde před tím odpočíval a krátce se rozhlédl, ale Snape tam ani v malé vedlejší koupelně nebyl samozřejmě. Takže zbývaly další dveře z obývacího pokoje.

Harry zaklepal, ale bez odezvy.

Velmi pomalu, s hůlkou připravenou pro jistotu, že by klika byla zakletá, Harry otevřel dveře. Nebyl si jistý, co by mohl najít za nimi. Zaručeně nechtěl vidět Snapeovu ložnici. Taky mu bylo jasné, že pokud by byl profesor zde,  už by na jeho volání odpověděl. Určitě už měl dost času hodit  župan přes svůj noční úbor, pokud by to bylo důvodem jeho zpoždění.

A jestliže tu Snape nebyl, znamenalo to, že se Harry musí rozhodnout, co bude dělat. Měl by počkat na mistra lektvarů nebo se vrátit do Nebelvíru?

Nebylo příliš těžké se rozhodnout. Žil tady po větší část roku a i přes to mu to místo připadalo naprosto neznámé. Určitě nebude nic špatného na tom, trochu se tu porozhlédnout, když dostal šanci. Teď se mu alespoň Snape nebude pořád tyčit za zády.

Druhé dveře obýváku vedly do laboratoře lektvarů. Jo, to je vážně šokující, pomyslel si Harry. Trochu se kolem prošel a přemýšlel, jestli tu někdy něco vařil během těch měsíců, kdy nemohl být na hodinách. Z toho pomyšlení jej zamrazilo a rychle vycouval ven.

Na konci chodby, která vedla z obývacího pokoje, byly dvoje dveře. Oboje byly chráněné a Harry nepochyboval o tom, co to znamenalo. Zemřel by zdlouhavou, bolestivou smrtí, kdyby se pokusil některé z nich otevřít. Nakonec to bylo jen dobře, protože jedny z nich musely vést do Snapeovy ložnice.

Krom toho, nechtěl slídit někde, kde evidentně nebyl vítaný. Snape by to rozhodně nikdy nepřiznal, ale Harry se skutečně něco naučil z toho incidentu s myslánkou.

Vrátil se zpět do obývacího pokoje, prohlížel si nábytek a zkoušel zjistit, jestli tu není něco, co by mu připadalo alespoň vzdáleně povědomé.

Skříň na nápoje stála v rohu pokoje. Harry letmo pohlédl dovnitř, ale nezkoušel otevřít prosklená dvířka. Ha. O polovině zdejších věcí dokonce ani neslyšel. Tři láhve na dně regálu byly tak šíleně vysoké, že police nad nimi byla odříznuta. Se zvědavostí se Harry naklonil níže a pohlédl na štítky.

Huh. Galliano, ať to bylo cokoli. Dobře, Snape to musí mít rád, a to strašně moc.

Buď to, anebo to tak nenáviděl a někdo mu nepřestával dávat další lahve.

Harryho chřípí se rozšířilo, když ho napadlo, že Brumbál mohl dělat přesně takové věci. Mohl by si myslet, že je to zábavné, dávat Snapeovi stejnou věc rok co rok a při tom vědět, že to Snape nenávidí...

Když se znovu zvedl, pokračoval Harry ve svém průzkumu. Tentokrát se zaměřil na knihovnu. Nic moc zajímavého. Jen metry knih o lektvarech, nějaké o jiných formách magie a malá, hranatá krabice právě tak o velikosti...

Přikročil blíže, popadl krabici a vytřeštil oči. Nemohlo to být ono, nebo ano? Jediný způsob, jak na to přijít... a stejně, je to jen krabice. Vůbec to není stejné jako nahlížení do myslánky. Harry odsunul víko a podíval se na obsah.

Rozbité zrcátko.

Poznal ho, i když mu připadlo, že nějaké části chybí. Sakra, proč bylo tady dole místo toho, aby bylo v Nebelvíru, kam patří? Na druhou stranu, zrcátko mu údajně mělo pomoct mluvit se Siriusem, že? A Hermiona hovořila o zrcadle, které by to mělo dokázat, ale zněla, jakoby se jednalo o nějaké jiné. Pořád, ta podobnost mu vtíravě vrtala v hlavě. Možná, že ta dvě zrcadla byla nějak propojená.

Jinak by to byla až příliš velká shoda okolností, že by tohle zrcátko bylo uloženo tady dole, kde by k němu měl přístup i Snape.

Harry opatrně zavřel krabičku a pohladil ji, než ji zasunul do kapsy. Pak pokračoval dál ve svém průzkumu. Opravdu, nedalo se tu nic moc jiného dělat, zatímco čekal na Snapea.

Další věc, která jej udeřila do očí bylo šest pohárů, které zabíraly čestné místo na podušce. Když se Harry přiblížil natolik, aby rozeznal vrytý text, zalapal po dechu.

POTTER. BLACK. SNAPE. SNAPE. BLACK. MALFOY.

Co to sakra je?

Harry se posunul ještě trochu blíž, pokoušel se to pochopit. Možná to byly nějaké rodové klenoty, ale všechny zjevně nenáležely jen Snapeovi. Prostřední dva by mohly, ale proč by měl Snape rodinné symboly Blacků? Vnější poháry musely patřit Harrymu a Malfoyovi.

Harrymu najednou bylo na zvracení. Tohle všechno bylo špatně. Ty poháry, všechny v jedné řadě, jako by Harry, Snape a Malfoy byli opravdu rodina a tři háčky u vchodových dveří a tři židle u jídelního stolu a jeho zrcátko, uložené tady dole...

Chtěl řvát nad nespravedlností toho všeho. Tohle nechtěl. Je nechtěl. Chtěl jenom Siriuse a ani toho nemůže mít, protože Sirius je mrtvý!

Slzy ho štípaly v očích. Harry je zuřivě zničil mrkáním a zhluboka se nadechl, zkoušeje při tom sebe sama dostat pod kontrolu. Už když byl malý, věděl, že pláč nic neřeší. Kromě toho, i když by nepočítal amnesii, měl by být smířený s faktem, že Sirius byl na vždy pryč. Měl celé léto, aby si na to zvykl. Ne, že by se mu to podařilo. Možná by pomohlo, kdyby měl někoho, s kým by si o tom mohl promluvit. Ale nikdo takový neexistoval. Se svou rodinou neměl zrovna důvěrné vztahy a i tak, všichni se během toho léta chovali divně. Teta Petúnie často ani nebyla doma a dům byl jako mauzoleum, zahalené tichým neštěstím.

To Harrymu vyhovovalo. Hodilo se to k jeho náladě.

A teď byla teta Petúnie taky pryč. Mrtvá, stejně jako Sirius, dokonce i když si Harry nic z toho nepamatoval, tak i jako strýc Vernon. Dudley byl jediný, kdo zbyl.

Harry se zachvěl a pak potřásl hlavou. Ne, ne. Nebylo to správné a nebyla to pravda. Po tom všem mu přece jenom zbyl malý kousek Siriuse. Zrcadlo všech duší... dobře, zrcadlo, které mu může umožnit mluvit s mrtvými, je jen ubohou náhražkou, ale je to lepší než nic.

Rozhodně to bylo lepší než tohle, lepší než pomyšlení na Snapea v jeho životě. Snape nikdy nemohl nahradit Siriuse a bylo nechutné, že jej to Harry nechal byť jen zkusit. Nebo předstírat, že ho nechává.

Čekal už tady dole dost dlouho. Chtěl mluvit se Siriusem hned teď a to znamenalo, že musí zjistit, kde je to zrcadlo. A kvůli tomu bude muset zjistit, kam Snape odešel. Naštěstí by to nemělo být moc obtížné.

Jen zaběhne zpátky do Nebelvíru a vezme si tátovu mapu, aby se mohl podívat po drobné tečce značící Severuse Snapea.

---------------------------------------------------

Pobertův plánek nebyl v jeho kufru.

Harry nesnášel pomyšlení, co to mohlo znamenat. Snape znal heslo; z nějakého důvodu mu zřejmě Harry v uplynulém roce ukázal mapu. A teď byla pryč.

Harry viděl opravdu jen dvě možnosti. Buď si Snape vyžádal onu mapu a Harry s nechutí vyhověl, nebo si ji Snape vzal bez Harryho svolení. Což se mimo jiné asi stalo i s malým zrcátkem.

Nebo... možná tady byla třetí možnost. Jestliže Harry spával polovinu času ve Zmijozelu, pak zřejmě uchovával některé své věci tam. I když, mohl by tam opravdu zanechat mapu? Ve Zmijozelu?!

Byl jen jeden způsob, jak to zjistit.

Harry bral schody po dvou během své cesty do společenské místnosti. Hermiona tam nebyla, ale Ron na něj zamával od krbu, kde debatovalo několik famfrpálových hráčů nad strategií pro nadcházející zápas proti Mrzimoru.

"Poslechni si tohle," řekl Ron. "Dean dostal zajímavý nápad, jak rozptýlit jejich odrážeče."

"Mohl bych si to poslechnout později?" zeptal se Harry, i když byl uklidněný naznačením, že je stále v týmu. Po jeho nehodě si nebyl jistý, co si ostatní myslí o tom, že by měl znovu létat tak brzo. "Potřebuju jít do Zmijozelu."

Ronovi poklesla čelist. "Eh... fajn... dobře, slyšel jsem, co se stalo dneska na lektvarech a Hermiona říkala, že se o tebe Snape později dobře postaral, a že jsi s ním dokonce začal znovu mluvit, takže... hádám, že to znamená, že zase začneš střídat?"

"Střídat?"

Ron vypadal, jakoby se ještě odhodlával, když přikyvoval. "Jo. Mezi Nebelvírem a Zmijozelem."

"Nemyslím si," řekl suše Harry. "Jen chci něco prověřit. Mohl bys jít se mnou?"

"Jasně." Ron se otočil k ostatním hráčům. "Ve stejný čas zítra."

Jakmile byli v chodbě, Harry se ujmul rozhovoru. "Jen, aby bylo jasno, nepožádal jsem tě, abys šel se mnou kvůli tomu Snapeovu pitomému nařízení, že po chodbách nesmím nikdy chodit sám. Promluvím s ním a zařídím, aby to odvolal. Ale bylo by šílené vyrazit si do Zmijozelu jen tak o samotě, takže-"

Ron si odfrknul. "Před týdnem sis to nemyslel. Poslouchej, Harry... všichni tě tam rádi nemají.  Třeba Crabbe a Zabini, to je jasný. Ale nemyslím si, že by ti něco udělali. Nott byl pitomec, jestli si myslel, že mu projde útok na syna ředitele jeho koleje."

"To slovo je ještě horší než ‚otec'."

Ron to přešel. "Máš teď ve Zmijozelu kamarády, Harry. To bylo to, co jsem se pokoušel říct. Myslím tím kamarády kromě Draca."

"Mohl bys přestat?" zeptal se Harry a netrpělivost mu trochu zdrsnila hlas. "Vážně mě znechucuje, když tě slyším pořád vykládat o Malfoyovi. Dřív jsi toho nafoukanýho parchanta ani nemohl vystát!"

"Dobře, rád ho zrovna nemám-"

"Tak proč o něm neustále mluvíš?"

Ron si poklepal hůlkou o stehno, když scházeli první z řady schodišť. "Protože mám rád tebe, ty zatracený blbečku. A byl jsi šťastný, že máš Draca za bratra. Dokonce jsi mi řekl, že nejlepší na tom je, že máš šanci být někomu bratrem a že v tom hodláš být dobrý, dokonce i kdyby se Draco choval jako totální hajzlík."

 

"Takže se mnou souhlasíš, že je to naprostý hajzl." řekl Harry se zadostiučiněním.

"É, dobře... je pořád bohatý a snobský a sebestředný, ale hádám, že není tak špatný, jako býval," zamumlal Ron, "pro jednou, už přestal používat na Hermionu tu hroznou nadávku."

 

"Jo, protože by stačila jedna kletba a vytřel bych s ním podlahu. To ještě neznamená, že se změnil. Znamená to jen, že je dostatečně chytrý na to, aby nedal Řádu důvod ho nenávidět, teď, když je údajně na mé straně. K čertu, vsadil bych se, že Snape mu řekl, že používání toho m-slova, byla špatná strategie."

"Možná, ale on se zamiloval do... hm..."

"Hermiona říkala. To nemůže být pravda."

„Jaký jiný důvod mohl mít, aby se v tom zeptal - na radu od Hermiony? Ona… eh, ta holka, ne Hermiona, s ním nechtěla mít nic společného…“

„Chytré děvče.“

 

"A on napsal Hermioně o pomoc, Harry. Zní to snad jako ten Malfoy, který jí kdysi nadával? Doopravdy před ní poklekl a omluvil se jí, že ji urážel a prosil ji, aby mu pomohla dostat ji zpátky."

"A ty mu to jen tak věříš? Nebo ti o tom řekla Hermiona?

"Viděl jsem to."

 

Och. Harry se otřásl. To znělo zajímavě, ne? Ačkoli, pořád to nemuselo být přesně to, jak to vypadalo. "Dobrá, pak to byl nějaký jeho trik, aby tě přesvědčil, že se uvnitř změnil, řekl bych. Nezapomeň, že je Zmijozel."

Ron potřepal hlavou. "Jo, vždycky jsi měl tvrdohlavou povahu. Jen si myslím..."

 

„Jo, už mi to došlo," přerušil ho Harry, "vím, co si myslíš. Zapomeň na to, dokážeš to? Zjevně už mám terapeuta. Tebe potřebuju jako přítele."

"Jsem tvůj přítel."

"Zkus to líp," vyprskl Harry. "Teď... bylo to tady vlevo nebo vpravo? Z druhého ročníku už si to tak dobře nepamatuju."

 

S povzdechem navedl Ron Harryho doprava a vedl jej zbytek cesty ke vstupu do Zmijozelských ložnic.

Najednou se tu vynořil problém s heslem.

Ačkoli, ne moc velký. Harry bouchal pěstí, dokud někdo nepřišel. Zabralo to docela dlouho. Možná byl tak tvrdohlavý, jak říkal Ron, protože jen pokračoval a pokračoval a ignoroval hučení portrétů v chodbě.

"Ano?" zeptal se Zabini, když konečně otevřel dveře. "Oh. To jsi ty. Pozdravme zázračného syna."

"Chci vidět Malfoye," řekl Harry nerudně.

"Koho?"

"Malfoye."

"Koho?" Tentokrát ta otázka byla otevřeně výsměšná.

"Přestaň, Zabini," řekl Ron a přistoupil blíže k otevřeným dveřím. "Byl jsi jedním z těch, kteří loni ,zapomínali' Dracovo nové jméno nejvíc."

 

"Tedy, že to od tebe ale zní." Zabiniho úsměv dostal samolibý nádech. "Ale hádám, že jako Weasley si nemůžeš dovolit nic lepšího, hmm? Opravdu žijete v doupěti?"

 

Harry odstrčil Zabiniho pryč a zjistil, že je ve společenské místnosti, která se mu zdála mlhavě známá. Bylo to zřejmě ze vzpomínek, jak se sem kdysi proplížil, ne kvůli něčemu, ne kvůli zapomenutým vzpomínkám. Hmm... společenská místnost byla opuštěná, a když o tom tak přemýšlel, Zabini měl přes pyžamo přehozený župan. "Kde je Malfoyova ložnice?"

 

"Čí?"

"Buď mi to řekneš nebo půjdu od jedněch dveří ke druhým a každého vzbudím."

"Měl bych tě nechat," zavrčel Zabini. "Ačkoli je to sotva nutné. Všichni jsme slyšeli, co jsi dnes  Snapeovi řekl. Takže ty miluješ, když Zmijozel ztrácí body, je to tak? Doufám, že taky miluješ, když tě celá jedna kolej skrz naskrz nenávidí.

 

"Bu bu," řekl Harry nejneupřímnějším tónem, jakého jen byl schopen. "Každý ve Zmijozelu mne nenávidí. Nevím, jak to přežiju."

"Přežiješ," řekl Malfoyův ledový hlas ze schodiště. "Postarám se o to. A mimochodem, Harry, nikdy nebude pravda, že tě celý Zmijozel nenávidí. Bez ohledu na to, jaké pitomosti říkáš nebo děláš."

Harry netušil, jak na to odpovědět. Krátce jej napadlo, že by měl nějak zaprotestovat, že jej Malfoy právě nazval pitomcem, ale pravděpodobně by to způsobilo, že by vypadal hloupě. Před Ronem.

"Vrať se zpátky do postele, Zabini," nařídil Malfoy stručně, když sestoupil zbytek schodů. Znovu nepromluvil, dokud druhý hoch neodešel. Dokonce i pak nejprve seslal několik kouzel.

"Přinejmenším nebudeme odposloucháváni. Ahoj Rone. Díky za přivedení Harryho."

Ron sklonil hlavu a pohnul se, aby se opřel o kamennou zeď s rukama překříženýma na hrudi.

"Chceš vidět svoji ložnici, Harry?" Harry nevěděl, proč Malfoyův hlas zněl trochu nadějně, dokud druhý hoch nepokračoval. "Pro případ, že by to možná pošťouchlo tvoji paměť."

 

Harry si odfrkl. "To je dobrý důvod ji nikdy nespatřit. Ale mám problém. Něco mi chybí. Potřebuji si tady prohlédnout svoje věci."

Malfoy přimhouřil oči. "Ještě, že jsem si nenamlouval, že možná chceš vidět svého bratra."

"Nejsi můj-"

 

"Pojď se mnou," přerušil ho Malfoy. "Ukážu ti, kde je naše- ukážu ti, kde spí sedmé ročníky."

Když to vypadalo, že Ron zůstane ve společenské místnosti, naznačil mu Harry, aby je následoval.

 

Malfoy je zavedl do ložnice s pěti postelemi. Tři z nich byly zabrány a jedna z nich zmuchlaná. Vedle poslední postele, která vypadala, že v ní dlouho nikdo nespal, byl masivní černý kufr. Přes Harryho přešlo zvláštní chvění, když mu došlo, že to musí být jeho postel. Jak jen tady mohl někdy usnout, obklopený Zmijozely?

 

"To je tvůj kufr," řekl Malfoy a ukázal. "Ačkoli, máš ještě nějaké šaty v almaře. Co hledáš?"

"Do toho ti nic není," řekl Harry a poklekl před kufr. Jeho srdce pokleslo, když uviděl jeho iniciály. S.S. Zjevně si půjčil kufr od Snapea. Ta myšlenka se mu nelíbila. Vypadalo to... dobře, nevěděl, nikdy neměl otce, ale připadalo mu jaksi otcovské, že mu Snape půjčil svůj vlastní kufr místo toho, aby mu koupil nový nebo mu řekl, aby si nějaký koupil sám.

 

"Je začarovaný, aby se otevřel jen na tvůj dotyk," řekl Malfoy, jako by ho právě Harry neodbyl. Podle Harryho názoru se to pomocné divadélko už vážně stávalo ohraným. "Zabini zkoušel prolomit ochrany a za svou námahu dostal jasně modré ruce."

"Sklapněte," zamumlal hlas ztlumený zataženými závěsy.

"To chodí Zmijozelové vždycky tak brzo spát?" zeptal se Ron, když Harry otevřel víko kufru.

 

"Je přes hodinu po večerce," odpověděl Malfoy. "Byl jsi na posledním setkání prefektů."

"To jen znamená, že studenti musí být s prefekty, když opouštějí svou kolej, ne, že musí jít do postele."

 

Bylo to zvláštní slyšet Rona a Malfoye mluvit bez jakýchkoli urážek či zahořklosti, pomyslel si Harry, když se přehrabával skrze šaty a knihy. Jenom dobře, že sem přišel, opravdu. Bude potřebovat knihy na zítřek. Vytáhl učebnici přeměňování, kterou nepoznával; zrovna pod ní byla jedna na etiku. "Žádná kniha pro Kouzelné tvory na tenhle rok?"

 

"Obvykle si ji necháváš doma," řekl Malfoy.

"Mluvil jsem k Ronovi," řekl stručně Harry. "Ty na ty hodiny ani nechodíš, ne? Pamatuji se, že se ti nikdy moc nezamlouvaly."

"Hipogryf, který se mi pokusil utrhnout hlavu, se o to spolehlivě postaral," protáhl Malfoy.

 

"Byla to tvoje chyba, že ses k němu nechoval s respektem," vrátil mu to Harry, "ačkoli, to musí být zapeklité nařízení pro někoho jako jsi ty."

"Někteří z nás se pokouší spát." zakřičel Zabini zpoza svých závěsů.

Ron potřásl hlavou. "Tohle je neskutečný. V Nebelvíru jsme ještě aspoň několik hodin vzhůru."

 

"To proto, že přístup vaší hlavy koleje k jejímu spravování je mnohem více laissez-faire," řekl Malfoy.

"Ou, jen do toho," řekl Harry, nohy jej trochu bolely, když vstával, "urážej Nebelvír, jak to vždycky děláš. Je to vlastně úleva, slyšet tě mluvit víc jako Malfoye, Malfoyi."

 

Malfoy zamrkal. "Urážení? Jaké urážení?"

"Fajn, to já netuším, jak bych mohl? Neznám francouzštinu. Ale znám tebe, takže to musela být urážka-"

"Znamená to ‚ruce pryč'," řekl Malfoy tiše.

"Jasně, že jo."

 

"Harry," řekl Ron a odkašlal si. "Není to jako by nazýval McGongallovou čubkou."

"Nepotřebuji tvou pomoc, abych se domluvil se svým bratrem," odsekl Malfoy.

"V pohodě, v pohodě." řekl Ron a zvedl ruce, když zacouval ke zdi a opřel se o ni.

 

"Nejsem tvůj bratr," zaprskal Harry.

Malfoy si povzdechl. "Ale já jsem tvůj, Harry. Řekneš mi, co jsi hledal, abych ti to mohl pomoci najít?"

"Jenom mi řekni, kde je Snape."

 

"Nevím jistě." Malfoyovo čelo se zvrásnilo. "Nejspíš by mohl být ve svých komnatách nebo v kanceláři sousedící s jeho učebnou. Možná se vydal na obchůzku po hradě, ale na to je ještě trochu brzo."

"Harry," řekl pomalu Ron, "myslím, že si pamatuješ všechno, co se stalo dříve než před rokem. Jestli chceš najít Snapea, nemyslíš, že bychom měli-"

Harry náhle vytáhl svou hůlku a zakouzlil ochranné kouzlo. "Řekni o tom celému Zmijozelu, proč ne?"

"Draco už o mapě ví."

 

Harry zaskřípal zuby. "Jo?"

Malfoyova odpověď byla velmi klidná. "Používali jsme ji poslední léto k průzkumu hradu."

"Ukradl jsi ji?"

To vyvolalo zamračení, mírně řečeno. "Ne."

"Tak kde je?" vybuchl Harry.

 

"Och, najednou ode mě něco potřebuješ?" zeptal se chladně Malfoy. "Možná už nejsem v tak nápomocné náladě, ty sebestředný fracku. A krom toho, s náladou, jakou zrovna máš, proč bych ti měl chtít pomáhat najít Severuse? Nezaslouží si další podobné sračky, jako jsi na něj dneska vykydl."

 

"Víš, kde je moje mapa," řekl Harry a přivřel oči. "Že jo?"

Malfoy chvíli neodpovídal. "Ano," řekl konečně a zněl, jako by se k něčemu rozhodl.

"Tedy?"

"Chci něco na oplátku."

"Vidíš?" zeptal se Harry a otočil se k Ronovi."Říkal jsem ti, že je Zmijozel. No? No?"

 

Malfoy se znovu odmlčel. Pak polkl. "Říkej mi Draco."

"Fajn," zaprskal Harry, "Draco."

"Ne, myslel jsem tím... říkej mi od teď Draco."

Harry protočil oči. „Do zkurvený prdele. Jednáš tak, jak tě neznám, Draco. Nejsi takhle citlivej!“

 

Druhý hoch sevřel pěsti a pak je náhle strčil do kapes na stranách svého nočního úboru. „Možná ne,“ řekl ztuhle, „ale abych byl upřímný, jméno ‚Malfoy‘ mi připomíná jednoho úžasného muže, který nabídl odměnu za mé zabití a pak se rozhodl, že bych měl být místo toho unesen, aby mě pak ještě před mou smrtí mohl mučit. Můj vlastní otec! Který mě nakonec zajmul a týral sám. Takže, jestli ti to nevadí, radši bych neslyšel jeho jméno stokrát za den!“

 

Oh. Harry polkl. Jestliže se Malfoyovi tohle všechno vybavovalo pokaždé, když slyšel to jméno... Harrymu se nelíbil pocit, že by mohl být tak krutý. Koneckonců věděl, jaké to je, stydět se za svého otce. „Promiň,“ řekl chabě. „Zkusím se zbavit toho zvyku a říkat ti… é… Draco.“

 

"Děkuji ti." řekl druhý hoch s nečitelným výrazem. „K tvé mapě, má ji Severus. Zamknutou ve své soukromé pracovně.“

„Věděl jsem to!“ vybuchl Harry. „Má taky můj neviditelný plášť?“

„Ano. Ale ten už nepotřebuješ, ne snad? Můžeš teď být po večerce venku, i když správně bys měl nosit svůj prefektský odznak...“

 

"Do prdele s prefektským odznakem!"

Malfoy sebou škubnul. "Myslím, že teď rozumím, proč měl Severus námitky k mému vyjadřování."

Harry to přešel. "Vsadím se, že používá mojí mapu a můj plášť, když chodí na své obchůzky! Používá je k chytání Nebelvírů na chodbách, aby jim strhával body!"

 

"Možná mu to přešlo přes mysl, ale ve skutečnosti by to neudělal. Ví, že taková věc by přišla mezi něj a jeho syna."

Harry si odfrkl. "To jenom znamená, že nebude tak hloupý, aby to všude vytruboval. Pojď Rone, Myslím, že jsme tady skončili."

 

"Dobrou noc," řekl Malfoy. "Harry... jsem rád, že jsi sem dnes večer přišel, bez ohledu na to, co tě sem přivedlo." znovu mávl hůlkou a zamumlal něco, co pohnulo obranami soukromí tak, že Ron byl teď vyloučený z jejich rozhovoru. "Kdyby ses chtěl vrátit zpátky, heslo je ‚husy a ovce'."

 

"Husy a ovce?" posmíval se Harry. "Kdo vymyslel něco takového?"

"Severus."

"Je to pěkně blbé-"

"Ne," řekl jemně Malfoy. "Není."

 ---------------------------------------------------

Snape měl jeho mapu a tátův plášť. Snape měl jeho mapu a tátův plášť!

Když  se Ron a Harry vrátili zpátky do Nebelvíru, byl nepříčetný vzteky. Jak se ten umaštěný Zmijozel mohl opovážit vzít jeho osobní věci! Zamknout je ve své pracovně!

 

Dobře, alespoň se tím vysvětlovala jedna věc. Snape zřejmě chtěl nechat si ve své pracovně i to zrcátko, ale to bylo trochu nepraktické, protože se stále používalo. Muselo ho být nějak zapotřebí k tomu, aby uvedlo to druhé zrcadlo do provozu; o tom byl teď Harry přesvědčený víc než kdy jindy.

 

Jedinou záhadou bylo, proč byl Snape ochotný nechat Harryho mluvit se Siriusem, mužem, kterého nesnášel. Aspoň to dokazovalo, že Harry si nenechal Snapea přerůst přes hlavu. Mohl mu dovolit vzít si plášť i mapu, ale dupl si, když přišlo na zrcátko. Požadoval, aby zůstalo v obývacím pokoji, aby jej mohl použít kdykoli by chtěl.

 

Jako teď.

Samozřejmě, že neměl v úmyslu se Snapea ptát, kde je to druhé zrcadlo schované. Po tom co zjistil, že mu ten muž vzal všechny věci, které mu po jeho tátovi zůstaly, bylo Harrymu jedno, kdyby se Snapem už nikdy nepromluvil. Jak se mohl opovážit!

Napůl přemýšlel, že se ulije zítra z Etiky. Cokoli by bylo lepšího než být se Snapem ve stejné místnosti. Kromě toho, koho se zdravým rozumem by napadlo pověřit zmijozela učením etiky?

Škoda, že se nemohl ulít taky z lektvarů. Potřeboval známku z O.V.C.E. pro bystrozorský výcvik. Někdo jako Hermiona, se to třeba mohl naučil sám, kdyby musel, ale Harry věděl, že v lektvarech není tak dobrý, aby si mohl dovolit je vynechat.

Dobrá, najde si způsob, jak snášet Lektvary. Nějak. Bez křičení na Snapea. I když, zrovna to vůbec nebylo špatné. Chtěl být nazýván Potterem, ne Harrym. Dokonce chtěl, aby mu Snape odebíral body. Ostatně, neměli mít žádnou formu vztahu, který by mu v tom mohl bránit. A mimo jiné, vůbec nebylo špatné, že půlka bodů teď mizí ze Zmijozelu.

Ale rozzuření Snapea nestálo za ty následky. Harry se cítil příšerně. Vinně a nedospěle, jako tříleté dítě. O to všechno bylo jen horší díky tomu, jak se o něj Snape postaral po tom útoku. Nicméně Harry si myslel, že by svého chování litoval i tak.

Na druhé straně, způsobilo to, že Harry před svými přáteli vypadal jako magor. Nevilla to znepokojilo, Hermionu jednak znepokojilo, jednak naštvalo. Z dobrého důvodu. Snape se k němu pro jednou choval s respektem. To nejmenší, co mohl Hary udělat, bylo oplatit mu stejným.

Neznamenalo to, že by mohl být synem, kterého ten muž očividně chtěl, ale Harry si myslel, že by měl být schopen zůstat zdvořilý. Chladná zdvořilost byla zřejmě tím pravým postupem. Snape zjistí, že Harry v ničem nezměnil svůj názor a Harry nebude vypadat, jako dneska, že je bez sebe vzteky.

„Jestli chceš, půjdu se s tebou podívat po tvém otci,“ nabídl Ron, když se blížili ke vstupnímu portrétu.

„On není můj otec!“

Skvělý, takže Harry byl pořád ještě bez sebe vzteky. K čertu, Snape neměl právo sebrat všechny z Harryho nejcennějších věcí!

„Já vím, je pro tebe těžké o něm takhle přemýšlet, ale...“

„Je to nemožný,“ řekl krátce Harry. „Jdi dovnitř. Potřebuji jít do Brumbálovy pracovny a nepotřebuju s sebou gardedámu.“

„Ale tvůj otec řekl-“

Harry vycenil zuby.

„Jestli se něco stane...“

„Postarám se o sebe sám!“

„Jo, já vím, Harry,“ řekl nešťastně Ron. „Ale nechci žádného dalšího huláka. Když jsem tě posledně nechal samotného, tak mi Snape vyhrožoval tělesnou újmou. Vím, že se nic nestane, jestli půjdeš sám, ale víš, po tom všem chození vypadáš trochu nejistý v nohách...“

„Jsem v pořádku!“

„Je teprve pondělí večer,“ řekl Ron. „Pro Merlina, zranil jsi se v sobotu a pak tu byl ten dnešní brutální útok. Nebyl bys člověkem, kdyby tě to nezasáhlo!“

„Fajn,“ řekl Harry. Ron měl vlastně docela dobrou připomínku. „Přenesu se krbem.“

„Do ředitelny? Nepozvaný?“

„Vždycky říká, že za ním můžu kdykoliv s čímkoliv přijít.“ Harry pokrčil rameny.

Ron pořád vypadal zděšeně. „Vím, že si chceš promluvit se Snapem, ale nemůže to počkat do rána?“

„Se Snapem už nechci mluvit nikdy, jedině abych dostal zpátky mé věci. Ale chci mluvit s Brumbálem.“

„Proč?“

Harry znovu porčil rameny. „Ví, kde je zrcadlo. Hermiona mi o tom řekla. Zrcadlo, které ti dovolí mluvit s mrtvými?“

„Zrcadlo všech duší?“ Ron se usmál. To je to, co chceš, Harry? Mluvit se Siriusem? Tak proč jsi to neřekl? Můžu tě tam zavést! Hmm… ale budeš potřebovat střep z toho malého zrcátka, které jsi rozbil v páťáku. Myslím, že ho máš doma-“

Doma. Ha.

„Mám ho tady,“ řekl Harry chladně a pozvedl okraj krabice z vnější kapsy jeho hábitu. Jeho hlas zvlídněl, když pokračoval. „Víš co mám dělat, že jo?“

„Jo, viděl jsem tě při tom.“ Ronův hlas se zlomil. „Zkoušel jsi… zkoušel jsi zavolat pro mne Percyho, ale hádám, že zrcadlo může přivést pouze lidi, které jsi miloval, takže to nefungovalo. Ale… ale…“

„Co?“

„Používal jsi hadí jazyk.“

„Tak? Pořád jím můžu mluvit.“

„Ale, bylo to víc jako kouzlo, Harry.“

„Oh.“ Harry si skousl ret. „Dobře, musím to zkusit a nemůžu vydržet čekat do zítřka. Asi budu potřebovat hada-“

„Nos svůj prefektský odznak, jak říkal Draco; je na něm had-“

„Velmi směšné. A mimo to, vyhodil jsem ho-“

„Našel jsem ho na podlaze a schoval jsem ti ho.“

„Můžeš si to, pro mě za mě, nechat. Takže… had. Předpokládám, že si skočím pro… é…, jak že se jmenuje?“

„Salsa.“

„Správně, Salsa.“ Harry věděl, že už mu to říkali. Měl by si to být schopný zapamatovat. „Budu hned zpátky.“

Malý had byl stočený v rohu své průhledné bedýnky. Harry na chvíli zaváhal; nakonec, měl s hady více špatných než dobrých zkušeností a nesnášel, jak s ním celá škola zacházela, když lidi zjistili, že je hadí jazyk. Na druhé straně, zřejmě několik měsíců kouzlil v hadím jazyce a své přátele neztratil. A s tím, jak se na něj dnes usmívala děvčata… jo. Ony si nemohly myslet, že je ta záležitost s hadí řečí příliš odpuzující.

Harry se sehnul, svůj pohled měl upřený na spícího hada a zašeptal. „Sssalso. Sssalso…“

Jedno z drobounkých očí se s třepotáním otevřelo a pak se Salsa začala hýbat. Vypadalo to trochu jako protahování. „Harry?“

„Sssprávně.“ Usoudil, že mazlíček, se kterým může mluvit není tím nejhorším na světě. S lepším pocitem zvedl bedýnku a hledal jak ji otevřít, ale nevypadalo to, že by tam někde byly dvířka nebo pant. Asi pro ně není žádný důvod, pomyslel si, když Salsa začala vylézat z jedné z malých děr na boku. Vyplazila se na hřbet jeho ruky a když Harry položil bedýnku, začala se proplétat mezi jeho prsty.

Lechtalo to, ale ne tak, aby ho to rozesmálo nahlas. Po prvních pár sekundách se ten pocit změnil, jakoby se do něj nějak vstřebával. Harry nechápal, co se stalo, ale náhle bez pochyb věděl, že už to cítil dřív. Její třepotavý jazyk byl taky důvěrně známý.

Po zlomek jediné vteřiny si myslel, že si skutečně na něco vzpomíná. Uvnitř jeho mysli rozkvetl jeden obraz. Byl ve sklepeních, stál v ložnici, o které Snape řekl, že je jeho a Salsa byla stočená mezi jeho prsty. Šklebil se na Malfoye, který s sebou trochu cukl. Pak si uvědomil, že v tom obraze je i Dudley. Díval se na Salsu a nevypadal nejlépe.

Dudley v Bradavicích? No jasně.

Salsa se odplazila rukávem jeho hábitu a vynořila se u límce, její malý jazyk se znovu třepotal. „Harry je jinak cccítit.“

Harry si pomyslel, že to je díky lektvaru, který mu Snape dříve dal, ale když se to pokusil vysvětlit, z úst mu vyšlo: „Byl jsssem zraněný a musssel jsssem dossstat nějaké pryč-bolessstivé-vody.“

Když se nad těmi slovy zamyslel, určitý smysl dávaly. Hadi nevařili lektvary a zřejmě pro ně neměli žádné specifické slovo. Každopádně, pochopil, proč kouzla v jeho lexikonu mají tak ujeté inkantace.

„Je Harry ssstále zraněný?“

„Ne, je mi líp, jen… mé včerejšky jsssou ztracccenééé, některé z nich.“

Salsa se mu obtočila kolem krku a usadila se tam, s hlavou na jednom rameni a ocasem na druhém. „Jako po dlouhém ssspánku.“

Harry se natáhl a polechtal ji na hlavě. „Jo, přesssně tak.“

Tehdy se Harry naučil, že hadi mají mnohem důležitější věci na práci než dělat poprask nad ztrátou paměti. „Harry hřeje,“ zasyčela Salsa, když zavřela oči a znovu odpočívala.

Harry si přál, aby jeho život mohl být tak jednoduchý. S ničím si nedělat starosti, než o jídlo a úkryt? Stále mu na ni chyběly vzpomínky, ale i tak myslel, co řekl. „Myssslím, žesss mi chyběla, Sssalso.“

Její jedinou odpovědí byl zvuk ospalé spokojenosti.

S úsměvem položil ruku za krk, aby ji přidržel, když začal scházet ze schodů. I když nezdálo se, že by to potřebovala. Dokonce i ve spánku věděla, jak se jej držet.

„Jdi napřed,“ řekl Ronovi, když byl zpátky v chodbě. „Kde je vlastně to zrcadlo?“

„Celou cestu zpátky do Zmijozelu. Vlastně jen v chodbě od Snapeových komnat.“

To sedělo. Snape měl patrně rád přehled o Harrym a jeho věcech. A Harry chtěl být adoptovaný? Nehrál jen roli, kterou mu Brumbál uložil?

To tak.

---------------------------------------------------

„Držel jsi střep ve své levé ruce a tlačil ho tady proti zrcadlu,“ řekl Ron a posouval Harryho ruku do pozice, o které mluvil. „Potom jsi pozvedl svou hůlku a řekl ´Ukaž mi toho, koho chce Ron´ v hadím jazyce.“

„Ty teď rozumíš hadímu jazyku?“ zeptal se Harry a jeho nervozita se projevila ve formě popichování. Co kdyby Sirius nepřišel? Co kdyby ho Harry nedokázal přivolat?

„Dobře, řekl jsi mi, co se chystáš říct. Vysvětlil jsi celý průběh a doufal, že mi pomůže pochopit, co se děje, když už toho budu součástí. Takže… řekl jsi mi, abych se postavil před zrcadlo, právě tady, a abych myslel jak jen můžu na Percyho, ale-“ Ron slabě polkl. „Nic se nestalo. Myslím tím, že střep se měl rozpustit v povrchu zrcadla, ale to se nestalo. Tak jsi řekl, že možná přímo ta osoba, která chce mluvit s někým mrtvým musí pronést tu inkantaci. Tak jsi mi dal střep a řekl mi, abych řekl to samé, co vždycky říkáš ty: ´Ukaž mi, co si přeješ.´ Ale ani to nefungovalo. Jasně, že ne. Nemohl jsem to říct v hadím jazyce.“

„Je mi líto, že to nefungovalo.“

Ron pokrčil rameny, ale ten pohyb vypadal sklíčeněji než obvykle. Zvedl tvář, na které nesl statečný výraz. „Není to tvá chyba, kámo.“

Harry se zhluboka nadechl a přikývl, i když na okraji jeho vědomí jej něco žadonilo o pozornost, něco, co mu šeptalo, že Percyho smrt byla jeho chyba. Alespoň v nějakém ohledu.

Ale o tom teď rozhodně nemohl přemýšlet. Potřeboval zjistit, jestli může mluvit se Siriusem. Všechno ostatní mohlo počkat.

Ještě jeden hluboký nádech a pak další. I pak se Harry necítil připravený. Ale nebyl Nebelvírem pro nic za nic, tak zatlačil střep rozbitého zrcátka proti stříbrnému povrchu Zrcadla všech duší a třásl rukávem tak dlouho dokud nespatřil Salsu, obtočenou kolem svého zápěstí. Pak, s hůlkou v druhé ruce, mu už nezbývalo nic, než pronést slova, která mu Ron prozradil.

Harry se snažil, doopravdy a možná vůbec poprvé co si vzpomínal, seslat kouzlo v hadí řeči. Žádné jeho jiné kouzlení v hadí řeči se nepočítalo. Tehdy totiž nechtěl, aby fungovalo.

Teď chtěl.

No tak. Tak pojď, myslel si zoufale a vybízel svou mysl, aby si vybavila Siriuse. To objetí v Chroptící chýši. Sirius v krbu, Sirius v jeskyni. Vánoce na Grimmauldově náměstí, Sirius, jak s ním hovoří, říká mu, že v každém je dobro i zlo. Ministerstvo, Sirus, jak mu jde na pomoc, ochránit jej… závoj.

„Harry,“ řekl Ron roztřeseným hlasem. „Ech, neměl bys raději ten střep pustit?“

Teprve tehdy ucítil Harry bolest prostupující jeho dlaní a všiml si tenkého červeného pramínku kapajícího dolů přes povrch zrcadla. Rozřezal si dlaň.

A Sirius nepřišel.

Harry se posadil na kamennou podlahu, schoval dlaň do klína a pokoušel se neplakat.

Ron vzal jemně jeho zápěstí a otočil jej dlaní vzhůru, Salsa se mezitím odplazila. „Není to hluboké,“ řekl vyrovnaným hlasem, když namířil hůlku proti zranění a zamumlal kouzlo.

„Na tom nezáleží,“ řekl tupě Harry.

Ron byl chvíli zticha. „Vím, že to bolí,“ řekl nakonec.

„Ne tak moc, vážně...“

„Ne tvoje ruka. Já vím Harry. Vím, jak hrozně to bolí, přijít sem dolů a myslet si, že budeš s někým mluvit a pak… pak ne.“

„Oh.“ jo, Ron o tom věděl všechno. Harry mu udělal to samé, a že si na to nemohl vzpomenout ho neomlouvalo. „Je mi to líto.“

„Ne, mně je to líto. Neměl jsem tě sem dolů přivést,“ řekl Ron. „Naplnil jsem tě nadějí pro nic za nic.“

„Já jsem ti udělal to samé.“

„Není tvoje chyba, že zrcadlo funguje jen pro tebe.“

„A teď dokonce nedělá ani to,“ řekl zachmuřeně Harry.

„Och, tvoje magie hadí řeči se vrátí zpátky.“ Ron vzhlédl od uzdravené rány a usmál se. „Jen potřebuješ cvičit.“

„Vlastně, myslím, že si potřebuji vzpomenout.“

„To by mohlo pomoci. Chceš, abych ti řekl nějaké události, co se staly loni? Věci, které možná, nevím, by tě mohly nakopnout do vlaku vzpomínek?"

„Jo,“ řekl Harry a zašklebil se. Jedna jeho část si opravdu nechtěla vzpomenout na to, jak byl adoptován Snapem nebo jak se stali s Malfoyem bratry. Ale jiná jeho část opravdu chtěla, aby Zrcadlo všech duší pracovalo a jestli cena za to byla navrácení vzpomínek… „Jo, mohl bys to udělat. Řekni mi všechno. Myslím tím, nic nevynechej.“

„Dobře. Ehm, no, tak do toho. Všechno to začalo, když jsi dostal dopis od své rodiny v Kvikálkově...“

Harry zvedl ruku. „Začneme s tím zítra. Právě teď chci jen spát a spát.“

„Myslím, že máš důvod,“ řekl jemně Ron. „Pojďme zpátky do Nebelvíru. Pravděpodobně bys měl přemýšlet, jestli nezaspíš zítřejší vyučování, po tom všem, čím jsi prošel v posledních třech dnech.“

Harry se skoro naježil. Nebyl slabý… ale pak mu došlo, že zatahování zítřejších hodin by znamenalo zmeškat etiku. Což znělo skvěle. Nezajímalo ho, že Snape byl v podvečer tak nesnapeovský. Jiné věci znamenaly mnohem více. Například skutečnost, že Snape sebral Pobertův plánek. A Harryho neviditelný plášť taky!

Jak si to mohl dovolit!

Možná by i přes to měl jít na etiku a dát tomu muži co proto, tak aby dnešní hodina lektvarů v porovnání s tím vypadala jako přátelské posezení!

I když, co dobrého by to přineslo? Jestli Harry něco věděl, pak to, že Snape nevrátí Harryho věci zpátky jen proto, že Harry začne vyšilovat. Jestli je Harry chce, bude muset najít nějaký lepší způsob.

Heh… kdyby tak mohl dostat svou zmijo-jazyčnou magii zpět, pak by se asi dokázat prolomit přes jakékoli obrany, které Snape položil kolem jeho soukromých pokojů v jeho komnatách.

Ne, že by Harry potřeboval další důvod, chtít ji zpátky. Sirius bohatě stačil.

Harry se postavil a trochu vrávoral, než se jeho vyčerpání stáhlo natolik zpátky, že dokázal najít rovnováhu. Alespoň teď měl plán. Přinutit Rona a Hermionu, aby mu všechno řekli, úplně všechno o loňském roce. Bez ohledu na to, jak nechutná ta odhalení budou. Bude se soustředit, aby si to co mu říkají, zapamatoval. Dostane ty „temné“ síly zpátky, takže bude moct ovládnout zrcadlo a přivolat Siriuse. Získá zpátky své věci, ať už je Snape zamkl kamkoli.

Ach, a ještě jednu věc.

Ulije se z etiky na zbytek roku.

Byla jen škoda, že se nemohl ulít taky z lektvarů.

 

 

Poslední komentáře
11.02.2012 00:06:44: úžasná triologie..ten příběh čtu každou volnou chvíli...Děkuji autorůmsmiley${1}
05.01.2011 21:50:00: To je teda pěkně vyčerpávající příběh. Zrovna když se začíná dít něco zajímavého tak musím čekatsmiley...
01.01.2011 21:43:49: ono to tak strašne pomaly pokračuje, že som už aj zabudla o čo tu išlo smiley Aspen musí byť vyťažená...
01.01.2011 10:21:43: smiley${1} ........................ taky sem tu byl......... ........................ smiley${1}
 

Výhradným vlastníkom týchto stránok je Chalibda. Administrátorom je v súčasnej dobe Jimmi. Charakter, význam a dôvod existencie týchto stránok určujete VY.