Vítejte v magickém světě Harryho Pottera

Trilógia od Aspen: I. Rok jako žádný jiný (A Year Like None Other); II. Léto jako žádné jiné (A Summer Like None Other); III. Rodina jako žádná jiná (A Family Like None Other)



Tieto stránky sú pokračovaním pôvodných stránok Roku, ktoré sú venované prekladom skvelej fanfiction od Aspen in Sunlight (trilógia AYLNO, ASLNO a AFLNO). Je alebo bude na nich zverejňovaný česko-slovenský preklad Roku, preklad Leta a Rodiny.

Kapitoly 17 - 20

20. kapitola Třikrát ne, jednou ano 1/2

Preklad: Kaya
Beta: Tersa


Kapitola dvacátá: Třikrát ne, jednou ano

Část I.

„Jdeš na snídani, kamaráde?“ zeptal se Dean a zatřásl Harryho ramenem.

„Jsem unavený“, zamumlal Harry, otočil se na druhý bok a zachumlal se do přikrývky.

„Už takhle přijdeš skoro pozdě...“

„Jen ho nech, ať si pospí,“ ozval se zpovzdálí Ron. „Harry má za sebou pár těžkých dní, a když se mu chce vynechat pár hodin, tak bysme ho měli nechat.“

Harry si přetáhl pokrývku přes hlavu, ale zase ji odstrčil, když zaslechl zvuk závěsů, zatahovaných kolem jeho postele. Nijak zvlášť se mu nechtělo zameškávat hodiny, ale na druhou stranu se mu nechtělo ani vstávat. Hlad neměl a na co se tak asi mohl těšit? Na další hodinu s Malfoyem? Ale dnes je vlastně úterý, nebo ne? Pokud si pamatuje rozvrh správně, tak dnes ráno má Péči o kouzelné tvory s Ronem. Malfoy by na ní být neměl, když už to není povinný předmět. Harry by mohl předstírat, že patří jen do Nebelvíru a chodit jen na Nebelvírské hodiny.

To byla příjemná představa... ale ani ta nestačila na potlačení strašného vyčerpání, které Harryho tížilo jako skála.

Znovu zavřel oči a doufal, že se mu bude zdát o Siriusovi.

---------------------------------------------------

„Vím, že jsi vzhůru,“ ozval se Ronův hlas a závěsy kolem postele se rozhrnuly. Na Harryho dopadl široký pruh světla.

„Jak to můžeš vědět?“ zeptal se Harry a posadil se. „Vždyť jsem byl úplně potichu!“

„Když jsi nespal toho dne, kdy ses zotavoval z pobodání těmi jehlami, tak...“ Ron si najednou odkašlal. „Eh...prostě ti to není podobné. To jsem chtěl říct.“

Harry přehodil nohy přes okraj postele a zvědavě se na svého přítele zahleděl. Něco v tónu jeho hlasu nebylo v pořádku, ale jen během posledních slov. „Pobodání jehlami?“

„No...“ Ron zčervenal, těžce polkl a upřeně pozoroval špičky svých bot. „Já ti to nemůžu říct. Promiň.“

„Nemůžeš mi to říct?“

Ron něco polohlasně zamumlal a zavrtěl hlavou.

„Ale včera jsi říkal, že mi povíš všechno,“ řekl Harry pomalu. „Slíbils to.“

Při těch slovech Ron vzhlédl. „Neslíbil.“

Znělo to utrápeně, ale to bylo Harrymu jedno. „Jako by se stalo.“

„Chtěl jsem ti říct o tom posledním roce všechno, ale teď... nesmím.“ Ron se kousl do rtu a posadil se vedle Harryho. „To je tak... nerozčiluj se, Harry, ale tohle ráno se konala taková jako porada a... a...“

„A co?“

„No, byl tam tvůj táta a vysvětlil nám pár věcí o tvé léčbě a... a...“

Harry už ani nepotřeboval slyšet zbytek. To, co před ním Snape řekl Malfoyovi, vysvětlovalo všechno. „A on vám zakázal vyprávět mi o minulém roce!“

„Říkal, že by ti to mohlo zabránit získat zpět tvoje vzpomínky, takže jo, máš pravdu.“ Ron zněl pěkně defenzivně, když to říkal.

Harry si odfrkl. „Myslím, že vím mnohem lépe než Snape, co potřebuji!“

„Ale on je opravdu dobrý otec, Harry.“

„A co ty o tom víš?“ odsekl Harry.

„No, například tehdy, když-“ Ron si povzdechl. „Mám pocit, že to ti taky nemůžu říct. Snapeovy pokyny byly dost jasné.“

„Já tomu, sakra, nemůžu uvěřit! To jako hodláš dělat přesně to, co ti ten kretén Snape nakuká?“

„Kdybys měl skončit se ztrátou paměti na celý zbytek života jen proto, že jsem neposlechl radu tvého táty-“

„Jako by zrovna on byl odborník na to, co potřebuju! Co jako jsem? Jeden z jeho lektvarů?“

Ron si povzdechl. „Jasně, že ne. Ale řekl nám, co radila tvoje terapeutka, a já si myslím, že ta ví, o čem mluví.“

„Aha, takže on vám vykládá, co říkala moje terapeutka,“ řekl Harry hlasem, který měl blízko k zavrčení. „No to je vážně skvělé! To bych rád věděl, co se stalo s lékařským tajemstvím? Najednou může moje soukromé záležitosti vytrubovat celému světu! A to na setkání, na který mě ani nepozvali!“

„Neříkala to přece celému světu,“ namítl Ron spěšně. „Jen učitelům a Nebelvírským prefektům.“

Harry se mohl rozloučit s nápadem, že by se na události posledního roku zeptal Hermiony. Frustrovaně zaťal ruce v pěst. „To by mě zajímalo, co mám asi tak dělat, až po mně příště půjde Voldemort, když mě nikdo nedoučí látku šestého ročníku, kterou si prostě jaksi nepamatuju!“ Najednou ho něco napadlo z toho mála, co už zaslechl. „Byl to Voldemort, kdo mě pobodal jehlami?“

„On to nařídil, ale provedl to-“ Ron zaúpěl. „To od tebe není moc hezké, Harry.“

„A odmítnout mi odpovědět na důležité otázky podle tebe hezké je?“

„Chci, aby sis dokázal vzpomenout,“ odpověděl Ron paličatě.

„Jenže já si nevzpomenu na nic, dokud se všichni budete snažit, aby moje mysl neměla s čím pracovat,“ odsekl Harry zarputile. „Když mi řekneš pár detailů, z doby, kterou si nepamatuju, jsem si jistý, že moje paměť pak doplní mezery.“

„To si ale tvoje terapeutka nemyslí...“

„Mě je ukradený, co si myslí moje terapeutka! Ví snad něco o magii?“

„Co má tvoje ztráta paměti společného s magií? Dostal jsi do hlavy potloukem.“

„Mám dojem,“ protáhl Harry posměšně, „že by třeba nemusela tak docela chápat, proti čemu stojím, co se Voldemorta týče. To mám prostě v pohodě pokračovat dál a ignorovat skutečnost, že ze šestého ročníku nic neumím? Co kdybych ho mohl porazit povzbuzujícím kouzlem?“

Ron zakroutil hlavou. „Můžeme tě doučit zameškanou látku. Jen ti nesmíme říkat nic osobního.“ Do hlasu se mu vloudila naděje. „Možná, že při těch kouzlech si taky na něco vzpomeneš.“ Harry si povzdechl a jak jeho vztek opadal, byl ještě vyčerpanější, než když se ráno probudil.  „No tak, Rone. Buď kamarád.“

„Já jsem. Právě tak jako, když si myslím, že bys měl dát Snapeovi a Dracovi šanci...“

„A co když Snape tak moc trvá na tom svém: hlavně Potterovi nic neříkejte, jenom proto, že je tu něco, na co nechce, abych si vzpomněl?“ zeptal se Harry podezřívavě. „Nedávalo by to perfektní smysl? Nakonec, je to přece Zmijozel...“

„Harry,“ Ron se několikrát nadechl a zase vydechl. „To jsi ty taky.“

„Nejsem! Řekl jsem tomu klobouku ne a myslel jsem to vážně!“

„A taky bys měl vědět, že Snape už o tobě dávno neuvažuje jako o Potterovi...“

„Myslel jsem, že mi nic nemáš vykládat,“ odsekl Harry, jehož vztek zase vybublával na povrch. Vyčerpaně se pokoušel uklidnit.

„Můžeme ti klidně říkat, jak se věci mají teď. Jen ti nesmíme prozradit, co tomu předcházelo.“

„Jdi pryč,“ požádal Harry unaveně, lehl si a hned se otočil na bok. „Prostě jdi pryč.“

„Nechceš oběd?“

„Ty to nechápeš? Chtěl bych Siriuse,“ řekl Harry a zabalil se do přikrývky. „A taky chci spát.“

Ron u něj okamžik postál, pak opatrně zatáhl závěsy u postele a potichu odešel z ložnice.

---------------------------------------------------

Navzdory tomu, co řekl, Harry oběd chtěl. Chvilku poté, co Ron odešel, vytáhl hlad Harryho z postele. Přesto se necítil na to, jít dolů do Velké síně. Ať by si sedl kamkoli, Ron s Hermionou by za ním přišli a pak by dál odmítali odpovídat na jeho otázky.

Zatraceně, asi neměl čekat celé dva dny, než se začal vyptávat. Měl to udělat hned, dřív než se Snape a ta ženská Marša rozhodli, že sdělit mu cokoli z minulosti není dobrý nápad.

Jistě, doteď neměl zájem zjistit, co se ten rok vlastně dělo, amnézie mu celkem vyhovovala.

Teď, když kvůli ní nemohl mluvit se Siriusem, už za ni tak vděčný nebyl.

„Ty mi řeknešš všše, že Sssalsso?“  zeptal se Harry cestou do kuchyně. „O minulých teplých a ssstudených dnech?“

Salsa zakmitala jazýčkem u Harryho krku a odpověděla, že ano.

Harry ovšem brzy zjistil, že vyptávat se hada, má své mouchy. Salsa s ním nebyla celou dobu. Strávila spoustu času skrýváním se před ‚velkým opeřeným tvorem‘ nebo stočená ve své bezpečné, teplé krabici. Někdy byla s Harrym, když šel po chodbě, nebo byl na vyučování, ale pokud jí zrovna Harry něco neříkal hadím jazykem, věnovala pozornost vyhlížení velkého opeřeného tvora, nebo zkoumala chodby, jestli neucítí ‚malé srstnaté jídlo‘.

Vzpomínala jistou louku, kterou měla opravdu ráda. Byla u nějakého malého domku, ale nelíbilo se jí, jak se tam dostávala. A taky nevěděla, jak to vysvětlit. A Harry jednou udělal kouzlo s ohněm, které ji vyděsilo, ale věděla, že to neměl v úmyslu. Harry nebyl jako jeho bratr z hnízda, vysvětlila. On na ni ukazoval svou větvičkou zas a znovu a říkal slova, po kterých se ztrácela, ale ne tak, jako když snědla to jídlo, po kterém, když se na sebe podívala, tak nic neviděla...

A tak to pokračovalo. Občas něco, co řekla, v Harrym vzbudilo neurčitý pocit, tušení, o co by se mohlo jednat, ale většinou čekalo Harryho jen zklamání.

Nebylo pochyby, o kom Salsa mluvila, když zmiňovala Harryho ‚bratra z hnízda‘. Dokonce znala i jeho jméno, když se jí přímo zeptal.

Draco. Draco, který zjevně Harryho hada uřkl a to opakovaně!

No, Harry s ním asi ztratí pár slov, až na toho namyšleného pitomce příště narazí.

S touhle myšlenkou dorazil ke vchodu do kuchyně. Harry zvedl Salsu k namalované hrušce a vysvětlil jí, jak ji pošimrat.

„Harry Pottere, pane!“

Harry se usmál. Přišel si sem dolů pro jídlo, ale jakmile zahlédl Dobbyho, dostal dokonalý nápad.

„Dobby,“ uvítal se vřele se skřítkem. „Jak se máš?“

„Oh, velmi dobře, opravdu velmi dobře, Harry Pottere, pane! Pan Potter je tak laskavý, že se Dobbyho ptá, pane!“

Dobby téměř nadskakoval nadšením, a uši mu přitom plácaly kolem hlavy, ale takhle se skřítek v Harryho přítomnosti choval vždycky. Většinou to bylo Harrymu spíš protivné, ale teď byl rád, že je pro Dobbyho tak výjimečný. Ron se nezachoval zrovna jako dobrý přítel, ale Harry si byl jistý, že s Dobbyho pomocí může počítat.

Harry se posadil na dřevěnou stoličku a položil Salsu na stůl, aby mohla prozkoumat nové prostředí. Přemýšlel, jak by se Dobbyho nejlépe zeptal. Dozvěděli se skřítci, že Harry ztratil paměť? Pokud ne, pak by Harryho vyptávání vypadalo opravdu divně...

„Co si pan Harry Potter bude přát k obědu?“ uklonil se Dobby. „Cokoli vhodného?“

Harry se otřásl. Ta fráze mu připomněla poslední večeři ve Snapeově bytě. "No. Ehm…možná spíš snídani. Ráno jsem ji nestihl."

Dobby rázně přikývl a začal luskat prsty. Na stole se začaly objevovat talíře s kouřícím jídlem tak rychle, že Harry raději popadl Salsu dřív, než ji některý z nich mohl přistát na hřbetě. Salsa Harrymu poděkovala a pak se spustila z jeho prstů zpátky na stůl, aby mohla prozkoumat vůně linoucí se z talířů.

„Díky,“ řekl Harry a naložil si na talíř slaninu a vajíčka. „Nevím, jestli ti to už někdo říkal, ale minulou sobotu mě trefil potlouk do hlavy a ještě teď mám tak trochu potíže s pamětí.“

„Ach ano,“ přitakal Dobby vážně. „Profesor Snape nám to dnes ráno vysvětlil.“

Harry ještě nesnědl ani sousto, ale po těch slovech ho okamžitě přešla chuť. Málem nahlas zaklel, ale pak se pokusil mluvit klidně. „Správně. No, doufal jsem, že bys mi mohl říct pár věcí o minulém roce. Vím, že jsi asi nebyl u všeho, takže asi nebudeš znát odpověď na každou otázku, ale...“

Skřítek si nervózně pohrával s rukama. „Dobby má zakázáno mluvit!“

Sakra!

„Ale jsi přece svobodný skřítek,“ zkusil to Harry věcným tónem. Bylo to pro něj dost těžké, protože ze všeho nejvíc se mu chtělo křičet frustrací. „Můžeš si dělat, co chceš. A já vím, že bys mi určitě rád pomohl, Dobby. Vždycky jsi mi rád pomáhal.“

Dobby vykulil oči, až vypadaly jako by mu chtěly utéct z obličeje. „Dobby nesmí, Harry Pottere. Tentokrát ne. Profesor Snape na tom trval. A Dobby ví, že profesor Snape jedná vždy v nejlepším zájmu Harryho Pottera!“

Tak to určitě. Podle Harryho má Snape nějaké skryté důvody. Zmijozelské důvody. Je tu něco, na co nechce, aby si Harry vzpomněl.

„Ale Dobby...“

„Dobby má zakázáno mluvit!“

Harry polkl. „A co kdybys mi to napsal? Psát můžeš?“

Dobby mu věnoval pohled, v němž se mísilo odmítnutí i lítost. Harry se najednou zastyděl a to skřítek ještě dodal: „Dobby si spálí uši žehličkou za to, že zklamal Harryho Pottera, ale nesmí mluvit...“

„Nebudeš se pálit žehličkou. Nebudeš si vůbec nijak ubližovat, jasné?“ dodal rychle Harry. „Já jen... Dobby, já si opravdu chci vzpomenout a myslím, že se mi to bez pomoci nepodaří. To je celé.“

Dobby horlivě přikývl. „Dobby hned sežene profesora Snapea-“

„Ne!“ Harry si odkašlal. „Takovou pomoc nepotřebuju. No... rád jsem tě viděl, Dobby. Děkuju.“

„Harry Potter nedojí své jídlo?“

„Už nemám hlad, ale děkuju.“ Harry se rozhlédl, aby našel Salsu a zarazil se. Zatímco se dohadoval s Dobbym, Salsa se doplazila k oválnému talíři s vajíčky a stačila spořádat většinu toho, co Harry nechal. Pohled na hada stočeného na talíři byl odrazující od další konzumace, řečeno co nejmírněji.

Tak jako tak už chuť na jídlo neměl.

Ale došlo mu, že malý hádek už musel být hodně vyhladovělý. „Může tu můj had zůstat a najíst se?“

Dobby přikývl, propletl své kostnaté prsty dohromady a vážně slíbil: „Dobby se ujistí, aby kuchyňské kočky nechaly mazlíčka Harryho Pottera na pokoji.“

Harry se vděčně usmál a naklonil se k Salse. „Dokážeššš najít cessstu domů?“

Když Salsa zvedla hlavičku, všiml si, že jí v koutku tlamy visí vaječný bílek. „Horní domov nebo dolní domov?“

Harry předpokládal, že tím musela myslet Nebelvír nebo Zmijozel. No, viděl přece sám, že má některé své věci ve Zmijozelu a i kdyby to nevěděl, v tomhle by mu přece jeho přátelé nelhali. Při pomyšlení na to, že sdílel pokoj s Dracem Malfoyem se mu ale stále dělalo špatně. „Horní domov,“ odpověděl pevným hlasem, ačkoli si pochopitelně nemohl být jistý, jestli jeho syčení znělo pevně.

Salsa buď pokývala hlavou, nebo prostě jen polykala další kousek vejce.

Harry ji jemně pohladil, rozloučil se z Dobbym a zamířil na hodinu Přeměňování.

---------------------------------------------------

 

„Harry,“ ozvala se Hermiona, když se posouvala na stranu, aby mu udělala prostor. „Při obědě tě hledal tvůj otec. Myslím, že ho znepokojilo, když ses neukázal na dopoledním vyučování.“

Harry zaúpěl. „Přestaň mu tak říkat. A co mu je vlastně do toho, jestli chodím na hodiny nebo ne?“

„No, naposledy, když jsi nepřišel na hodinu, tak-“ Hermiona najednou pevně sevřela rty.

„Tak ty taky.“ Harry si povzdechl. „Tohle je fakt otrava. Snape dokonce řekl i Dobbymu, že mi nesmí nic prozradit. Vsadím se, že by to samé řekl i mému hadovi, kdyby mohl!“

„Jsem si jistá, že se ti to zdá nefér, ale lidská mysl je komplikovaná a nechceme udělat nic, co by snížilo tvé šanci na plné uzdravení...“

„Nech toho,“ okřikl ji Harry. „Jedna věc je, že nechceš odpovídat na moje otázky o minulém roce. Pokud tu hodláš dělat přednášky, jako nějaký expert na ztrátu paměti... nechci to poslouchat.“

„Myslím, že se pořádně nevyspal,“ ozval se potichu Ron, který seděl vedle Hermiony z druhé strany.

„Jasně, a proč asi?“ zeptal se Harry pichlavě.

Hermiona zamrkala. „Ron chrápal? Někdy v Doupěti jsem ho slyšela i přes dvoje zavřené dveře...“

„Já nechrápu,“ ohradil se Ron dotčeně.

Harry s Hermionou si vyměnili pohled a Harry se navzdory své špatné náladě málem rozesmál.

Pak začala profesorka McGonagallová s výkladem, ale nemluvila ani dvě minuty, když se dveře třídy otevřely a dovnitř vpadl Malfoy. Byl zadýchaný, jako by běžel.

„Pane Snape,“ oslovila ho profesorka ledově. „Byla bych ráda, kdybyste v budoucnu chodil na hodiny včas. Pět bodů ze Zmijozelu.“

Malfoy přelétl třídu pohledem a jeho oči se zastavily u Harryho. „Ano, paní profesorko. Omlouvám se, ale nemohl jsem jinak. Nicméně, potřebuji znovu na okamžik odejít, pokud mohu...“

„To zcela jistě nemůžete.“

Malfoy už otvíral ústa k odpovědi, ale asi si to raději rozmyslel. Místo toho rychle přešel k tabuli a pronesl několik tichých slov, přičemž se nepatrným mávnutím hůlkou ujistil, že jejich hovor zůstane soukromý. Když domluvil, tvářila se McGonagallová rezignovaně. Kývla na něj, ať jde, kam chtěl jít.

„To by mě zajímalo, co to mělo znamenat,“ zašeptal Ron, když se McGonagallová otočila k tabuli.

„Není to jasné?“

Harrymu to tedy jasné nebylo. Ale Hermiona už pokračovala.

„Draco pomáhal profesoru Snapeovi najít Harryho, ale když skončila pauza na oběd, poslal ho profesor do třídy. Když tu Draco uviděl Harryho, chtěl to hned jít říct jejich otci...“

„On není můj otec!“

„Takový tón hlasu už nechci ve své třídě slyšet, pane Pottere,“ ozvala se McGonagallová ostře. „Odebírám Nebelvíru jeden bod.“

Harry se ušklíbl, když si představil, jak si asi počítadla poradí s úkolem rozdělit ten bod mezi Nebelvírem a Zmijozelem.

McGonagallová mu věnovala dlouhý, nespokojený pohled a vrátila se k výuce.

 

---------------------------------------------------

Malfoy se vrátil ani ne za pět minut. Posadil se do lavice vedle Daphné Greengrassové a pokoušel se zachytit Harryho pohled, ale Harry ho ignoroval. Nechtěl hovorem s Malfoyem ztrácet ani vteřinu, a i kdyby chtěl, pak rozhodně ne tady a teď. Potřeboval dávat pozor a nejen kvůli tomu, že ztratil rok studia. Přeměňování pro něj bylo vždycky obtížné.

Nemohl si pomoct, aby si nevšiml, že pro Malfoye látka nijak obtížná nebyla. Jen Hermiona zvládla zadaný úkol dříve než on a dokonce radostně zatleskala, když umístila své malé mlýnské kolečko do říčky tekoucí kolem stolu profesorky McGonagallové a pozorovala, jak se roztáčí.

Harry se uchechtl. „Hermiono,“ řekl, když si odnášela zmáčené kolečko zpět do lavice, „jsou to jen jednoduché stroje. Ty nejjednodušší.“

„Myslela jsem, že mlýnské kolo je složený stroj, vlastně je-.“

„Měl jsem na mysli to, že jsi už viděla mnohem složitější přístroje. Jak můžeš být tak nadšená z obyčejného mlýnského kola?“

Usmála se. „Protože jsem ho právě vykouzlila.“

Ron se tvářil, jako by měl sto chutí zlomit svoji hůlku, která mu zatím nijak zvlášť nepomohla proměnit útržek pergamenu v jakýkoli druh stroje. „Ale tohle je mudlovská věc,“ zamrmlal. „Proč bysme měli trávit čas vyčarováváním čehokoli, co nemá s kouzelnickým světem nic společného?“

„Tedy Rone,“ odpověděl Malfoy, který zrovna procházel kolem jejich lavice, když si už v říčce ověřil, že jeho výtvor opravdu funguje. „Víš stejně dobře jako já, že to asi bude součástí nové Bradavické politiky tolerance. Každý učitel musí do své výuky zahrnout nějaký nekouzelnický prvek, abychom si neustále připomínali, že kouzelnický svět není ten jediný na zemi.“

Harry si dokázal představit Malfoye říkat něco takového. Problém byl v tom, že by to měl říkat posměšným, sarkastickým tónem, který by přesně vyjadřoval, co si myslí o myšlence tolerance. Místo toho byl jeho tón neutrální... možná dokonce trochu vřelý.

Jako by si vzpomínal na někoho, koho měl rád.

Harry zaťal zuby. Tohle si odmítal připustit. Malfoy se nemohl tak změnit. Ne tolik. Musí to předstírat. Ve skutečnosti, důkaz o přetvářce ležel v jeho slovech. Nekouzelnický... „Většina z nás by prostě řekla mudlovský, víš?“ řekl a pokusil se do hlasu vložit přesně tu jízlivost, kterou v Malfoyově hlase postrádal.

„V určitých kruzích je to slovo považováno za urážlivé.“

To už s tou svojí komedií trochu přehnal! Harry mu na to tedy rozhodně neskočil. „Urážlivé! To ty jsi ten, kdo Hermioně celou dobu říkal mudlovská šmejdka! A mně nadával do zjizvené hlavy! A Ronovi jsi říkal lasičko! A...“

„Harry!“ vykřikla Hermiona.

„Co? Není to snad pravda?“

McGonagallová vzhlédla od svého stolu, kde právě zkoumala kladkostroj, který přeměnil Zabini. Harrymu se zdál trochu pokřivený, ale mnohem víc ho zaujalo, jak profesorka v reakci na jeho výbuch pevně semkla rty. Harry jejím směrem přikývl, na znamení, že rozumí a otočil se zpátky k Hermioně.

„Ach, Harry,“ řekla a zakroutila hlavou. „Copak nevidíš, že teď je všechno jinak?“

„Pro mě ne,“ odpověděl potichu Harry a stočil pohled k Malfoyovi, který nepochopil, že by měl vypadnout.

„Severus tě hledal,“ řekl. „Bylo mu jasné, že si po tom útoku potřebuješ odpočinout, ale když ses neobjevil u snídaně ani u oběda, napadlo ho, jestli nemáš nějaké potíže po těch lektvarech, co ti včera dal. Jsi v pořádku?“

Co je ti do toho? Chtělo se Harrymu říct. Ale když se na něj Hermiona dívá tak prosebně? „Ano.“

„Nebyl jsi ani v ložnici...“

„Šel jsem na oběd do kuchyně.“ Což by mohl Snape snadno zjistit, kdyby použil jeho mapu. Harryho by zajímalo, proč to mistra Lektvarů nenapadlo.

„Proč?“

Teď Harry Hermionin vytrvalý pohled ignoroval. „Do toho ti nic není a jestli ti to nevadí, Mal...“ Harry se opravil. „A jestli ti to nevadí, Draco, hodina ještě neskončila. Opravdu rád bych se tohle kouzlo naučil, takže co kdybys mě nechal na pokoji?“

Malfoy přikývl. „Uvidíme se na Etice.“

Tak s tím bych moc nepočítal, pomyslel si Harry, když Draco odešel.

---------------------------------------------------

Poslední komentáře
09.12.2013 13:40:31: Ahoj milovníci Harryho. Jaky je rozdil mezi nestestim a tragedii? Nestesti je kdyz spadne politik do...
30.01.2011 10:04:49: My sme to privolali! Tersa si poklad, niekoho zoženiem, len je asi na nedeľu zavčasu.
30.01.2011 10:01:13: Teraz ma napadlo, prečo mi asi tak nevadí "neakčnosť" Rodiny. Pretože Had je akčný za oboje, a hnusn...
30.01.2011 09:40:32: Moji lidi smileyJanka, zlato, navnadila sa, len nemám čas. Ale po príslušnej kapitoly z Rodiny to prez...
 

Výhradným vlastníkom týchto stránok je Chalibda. Administrátorom je v súčasnej dobe Jimmi. Charakter, význam a dôvod existencie týchto stránok určujete VY.