Vítejte v magickém světě Harryho Pottera

Trilógia od Aspen: I. Rok jako žádný jiný (A Year Like None Other); II. Léto jako žádné jiné (A Summer Like None Other); III. Rodina jako žádná jiná (A Family Like None Other)



Tieto stránky sú pokračovaním pôvodných stránok Roku, ktoré sú venované prekladom skvelej fanfiction od Aspen in Sunlight (trilógia AYLNO, ASLNO a AFLNO). Je alebo bude na nich zverejňovaný česko-slovenský preklad Roku, preklad Leta a Rodiny.

Kapitoly 37 - 39

39. Ukradené polibky

Preklad: holloway
Beta-read: Accuracy

A Family Like None Other

by Aspen in the Sunlight

---------------------------------------------------

Kapitola třicátá deváta

Ukradené polibky

-----------------------------------------------------

„To bylo vážně dobrý,“ řekl Harry a snažil se přitom nevypadat tak nervózně, jak se cítil. Ale bylo to těžké. Ani za milion let by ho nenapadlo, že bude jednoho dne sedět na zmijozelské tribuně a povzbuzovat jejich tým proti Havraspáru.

Nevadilo mu fandit Dracovi, to ne. Tahle část byla vlastně jednoduchá, protože Harry věděl, na co se má jako chytač zaměřit. A Draco byl vážně dobrý chytač. Ale málem sebou cuknul, když camrál proletěl skrz jeden z havraspárských kruhů a „hadí kolej“, jak ji Ginny nazývala během komentování, si připsala dalších deset bodů.

Avšak nemohl to na sobě dát znát. Jak by měl přesvědčit okolí, že je se Zmijozely natolik v pohodě, že tam může začít přespávat, kdyby vypadal naštvaně, když si vedou dobře ve famfrpálu?

„Hmm,“ protáhl Snape téměř vyhýbavě. Vlastně byl celé dopoledne tak trochu… no, zvláštní. Ani ne tak nepřístupný a už vůbec ne hrubý… Dokonce svým snapeovským způsobem vypadal, že je rád, že Harryho vidí. Přesto by Harry spíš řekl, že byl z něčeho smutný.

Když o tom přemýšlel, trochu ho to zneklidňovalo.

„Co je špatně?“ zeptal se nakonec rozhořčeně Harry, když mu Snape už popáté sotva odpověděl.

Snape se na něj jen podíval, jeho černé oči byly bez výrazu, takže z nich Harry nemohl nic vyčíst.

A ani nebylo třeba. Harry to najednou věděl, prostě to věděl. „Ty na mě používáš nitrobranu!“

„A ty vůbec nejsi diskrétní,“ zavrčel Snape a mávnul hůlkou.

No dobře. Harry pravděpodobně nebyl. Ale to připomenutí ho zabolelo.

„Proč to děláš?“ naléhal a dával si pozor, aby to znovu neřekl, i když je teď před nevítanými posluchači chránilo kouzlo soukromí.

„Shledávám to jako užitečnou metodu.“

„K čemu?“

„Různým věcem.“

„Například?“

„Dal bych přednost tomu, abychom o tom nemluvili.“

„Podívej,“ řekl podrážděně Harry, „jestliže jsme opravdu rodina, pak –“

„Jestliže?“

Harry polknul. „Dobře. Nemyslel jsem to tak, jak to vyznělo. Myslel jsem, že od té doby, co jsme doopravdy rodina, by ses neměl chovat, jako bys mě podezříval, že ti chci číst v mysli. Vždyť ani nevím jak, a i kdyby, nikdy bych takhle nenarušil tvoje soukromí—“

„Harry,“ řekl Snape tiše, „ty používáš nitrobranu už téměř ze zvyku. Proč by tě mělo obtěžovat, že jsem dnes ráno cítil potřebu udělat si pořádek ve své mysli?“

Když se na to podíval takhle, Harryho námitky se zdály nesmyslné. Na druhou stranu měl pocit, že Snapeova nitrobrana s ním měla částečně něco společného. Ale možná to bylo opravdu o něčem jiném. „Podívej… Chováš se, jako bys sotva mohl vystát se mnou mluvit, to je celé.“

Snape si odkašlal. „Nemyslím tím, že—“

„Ha!“ zařval Draco, když proletěl okolo nich se zlatonkou v ruce. Udělal kolem nich malé kolečko a zastavil se přímo před nimi. „Viděli jste to? Viděli? Zmijozel vyhrál se dvěma sty čtyřiceti body, děkuju mnohokrát!“

Málem se klaněl.

„Dobrá práce, Draco,“ řekl mu Harry.

„Docela dobrá.“ Snapův hábit se rozvlnil, jak se zvedl. „Jestli mě vy dva omluvíte, myslím, že mám ještě pár esejí k oznámkování.“

„Počkej—“

Nepočkal. Harry se za ním díval, oči měl podivně suché.

„Co jsi tátovi udělal?“ zeptal se Draco s očima zúženýma do tenké linky.

„Neudělal jsem nic! To on je ten, co ani…“ Harry to vzdal. Kdyby pokračoval, nejspíš by řekl něco, co by neměl zmiňovat před ostatními Zmijozely. Navíc oni si zřejmě zvykli, že Snape je… tak trochu náladový.

Harry by měl být také zvyklý, ale měl pocit, že býval zvyklý na něco úplně jiného.

„Zmijozel má dnes svůj den!“ pronesla Lenka a její hlas byl slyšet přes celé hřiště. „I když bych ráda upozornila, že výsledková tabule musí být očarovaná, protože by měla ukazovat jen dvanáct—“

„Dvanáct!“ téměř zavrčel Draco a otočil se k nejvyššímu místu tribuny, kde Lenka a Ginny komentovaly. „Měly by být nějaké normy pro přijetí do Bradavic, kdyby záleželo na mně! Pro začátek základní matematika a –“

„Čistá krev?“ Harry se zvedl.

„Nechtěl jsem říct tohle! V tomhle případě by to ani nedávalo smysl—“

„V tomhle případě?“

„Hej, buď zticha,“ řekl Draco. „Už takhle nepřemýšlím a je víc než otravné, že mi pořád nevěříš! Není moje chyba, že tvé přítelkyni straší ve věži.“

Ty buď zticha!“ vykřikl Harry. „Ona… Ona je výjimečná. Na tom není nic špatného.“

Draco mávnul strojeně rukou a promluvil, jako by to bylo to poslední, na čem mu záleželo. „No jo, dobře. Je jedinečná. Přiveď ji na oslavu, jestli chceš.“

„Oslavu?“

„Nebelvíři jsou opravdu pitomí. Copak nemíváte ve věži oslavu, když vyhrajete-- ou.“ Trochu se otřásl. „Zapomněl jsem.“

Chvíli trvalo, než to Harrymu došlo. Poznámka o strašení ve věži už mu tolik nevadila. „Na lva?“

„Čas na vítězné kolečko,“ řekl rychle Draco. „Ale jo, vezmi ji s sebou.“

„Nemůžu jít na- ou.“

„Všichni musíme nést svůj kříž. Ty skutečně jsi Zmijozel.“

S těmito slovy se Draco rozlétl vlevo, famfrpálový dres se za ním vlnil jako stříbrozelená řeka. Harry se zamyslel, jestli během sedmi let studia mudlů měli nějakou lekci o náboženství.

 

 

---------------------------------------------------

 

Harry nakonec musel vzít Lenku ke Snapeovi, protože mu nikdo neotevřel dveře do zmijozelských komnat, když na ně klepal. Opravdu trošku trapné, chtít se ukázat se svou přítelkyní na oslavě a ani se tam nedostat. Ale samozřejmě nepřipadalo v úvahu tu oslavu vynechat. Ani když byl Draco nevychovaný mizera, který si zasloužil mít sošku lva, která na něj řvala. Zmijozelové si jednoduše musí začít zvykat, že je tady.

Harrymu se to taky nelíbilo, ale Lenka mu vynahrazovala každý kousek nepohodlí.

Nakráčel přímo do Snapeova obýváku, Lenka se ho držela za rámě. Cítil se částečně nervózně a to nejenom proto, že si vede domů holku. Bylo to hlavně kvůli tomu, že Snape byl předtím tak napjatý. Harrymu se to nelíbilo.

„Servus, Severusi,“ řekl a snažil se znít jistě.

Lenka se zachichotala. „Tak tenhle pozdrav neznám." * 

Snape vzhlédl od časopisu o lektvarech, vstal a plynulým pohybem naznačil lehkou úklonu. „Slečno Láskorádová. Dobrý večer.“ Jeho tmavý pohled zalétl k Harrymu, ale nesetrval na něm. „Harry.“

Harry by se vsadil, že ten chlap zase používal nitrobranu. Bylo to úplně hloupé. Věděl, že Harry na něj nemohl použít nitrozpyt, i kdyby chtěl, a měl by vědět, že by to stejně nikdy neudělal.

Ovšem, Harry by použil veritasérum, že?

Harry by se nejraději nakopnul. Jeho sebejistota se pomalu potápěla přímo pod podlahu sklepení.

„Ehm, šli jsme na oslavu do Zmijozelu a –“

„Skvělý nápad. Sám jsem se tam chystal… Co kdybychom si předtím dali spolu něco k pití?“

Harry vykulil oči. Nebyl zvyklý, že Snape byl… Tedy vlastně ho při pár příležitostech viděl chovat se zdvořile, ale teď se choval tak nějak…

Pak ho to napadlo: Jako z viktoriánského románu. Zdálo se, že si z něj převzal víc než jen styl řeči, ačkoli nebylo mnoho příležitostí, kdy by chtěl předvést „společenské“ chování.  To, že tak dělal právě teď, vypovídalo mnoho, takže Harry předpokládal, že Snape musí sdílet Dracův názor na Lenku.

Stejně jako Draco by měl kritizovat ostatní, když strávil v podstatě celý život jako jeden z nejhorších rasistických řiťolezců--

„Nemáte žízeň?“ pronesl Snape tichým, cynickým tónem.

Huh. Kdysi by to Harry považoval za krutý vtip narážející na to, že tam Harry stál jako hluchoněmý. Teď to ale znělo jinak.

Znělo to, jako by se Snape bránil před Harryho nespolečenskostí, ale skrýval svou reakci.

Když si to Harry uvědomil, styděl se desetkrát více za celou tu záležitost s veritasérem.

„Umírám žízní,“ odpověděl zřetelně, snažil se skrýt svou nervozitu. Zatraceně, chtěl, aby si Snape myslel, že se zde cítí pohodlně. Dokonce se tu chtěl cítit pohodlně, i když to asi ještě chvíli potrvá. „Máslový ležák?“

„A vy, slečno Láskorádová?“

„Ach. Vodu s kapkou dýňového džusu. Jenom jednou kapkou.“

Snape nevypadal, že by ho to zaskočilo. Na moment odešel a potom se nápoje objevily na nízkém konferenčním stolku. Harry pokynul Lence, aby se posadila, a zabral si místo vedle ní. Zdálo se, že Snape chvíli váhal, a pak se zanořil do křesla přímo proti pohovce.

Lenka se rozhlédla doleva, doprava i dolů. „Náštipníčci nezmiňovali, že je tu tolik dveří.“

Snape se v křesle napřímil. „Náštipníčci mluví se studenty o mých soukromých komnatách?“

Pohled, který Lenka věnovala Snapeovi, by Harry označil za soucitný. „To ne. Právě jsem vám to řekla.“

„Promiňte?“

Harry cítil potřebu to vysvětlit. „Náštipníčci nezmiňovali dveře, protože o tvém domově vůbec nemluvili, Severusi.“

„Harry, neříká se servus?,“* pošeptala mu Lenka.

„Jmenuje se Severus.“

„Ach,“ rozzářila se Lenka. „Pak je to tedy v pořádku. To mě uklidňuje. Na chvíli jsem si myslela, že Harry měl příliš mnoho okurek."

Harry musel obdivovat, že Severus dokázal působit důstojně a přitom málem prskal víno i nosem. „Vidíš, na Lence je skvělé, že nikdy nevíš, co se chystá říct.“

„Vskutku,“ řekl Snape. Stále zněl, jako by se napůl dusil.

„Jako Howard Stern,“ odvětila Lenka.

„Kdo?“ zeptali se Harry i Snape ve stejnou chvíli.

„Ach, on je… předpokládám, že málomluvný není to správné slovo. Vlastně přesně naopak. Táta a já jsme ho jednou slyšeli v Začarovaném zpravodajství. Nenapadá mě, kde ho vzali, protože je zjevně mudla. Táta byl dost zklamaný. Myslel si, že udělal skvělý krycí příběh—“

„Náštipníčci, slečno Láskorádová.“ Snape se naklonil dopředu. „Co jsou zač?“

„Ach, nemám nejmenší tušení.“

„Jak vypadají?“

Lenka se zamyslela. „Hm. Vlastně trochu jako kukuřičné lupínky. I když jsou trochu nejasní na okrajích a úplně neviditelní.“

„Když jsou neviditelní, jak můžete vědět, jak vypadají?“

Lenka pokrčila rameny. „Vím to.“

Snape vypadal mírně podrážděně, ale ovládal se. „A tihle Náštipníčci vám nejspíš dávají přesné informace o tom, co se děje v hradě? Jako když byl Harry násilím přemístěn z vánočního plesu?“

„Neměli by?“

„Jistěže by měli,“ odvětil Snape. „Myslím, že by se mohli ukázat jako velice užiteční. Budou s někým mluvit?“

„Myslím, že to je na nich.“

Snape naklonil hlavu. „Možná byste to mohla zjistit.“

Harry odložil pití. „Chtěli jsme jít na oslavu do Zmijozelu, ale neznám heslo.“ Mírně se mračil, ale snažil se to nepřehnat. „Je trochu těžké považovat se za člena mé druhé koleje, když ostatní jsou tam zamčení.“

„Jsem si zcela jistý, že ti Draco řekne aktuální heslo. Mění ho každý týden.“

„Jasně, vždyť je prefekt.“

„Stejně jako ty.“

Harry se téměř naježil, ale vzpomněl si, že nesmí kvůli svým plánům vypadnout z role. „Ano, to jsem,“ řekl pomalu. „Ron říkal, že zachránil můj prefektský odznak. Já… No, nebyl jsem na něj moc opatrný, když jsem… však víš. Byl jsem hrozně naštvaný, když jsem zjistil, že jsem ve Zmijozelu. Ale myslím, že bych si mohl zvyknout. V každém případě se o to pokouším. Takže, heslo?“

Snape mírně sevřel sklenku vína. „Tohle není ten nejlepší čas.“

„A kdy tedy?“

Snape pohlédl na Lenku.

Ach. Harry nezapomněl, že je Havraspárka. Jen věděl, že něco takového jako heslo není předmětem Lenčina vnímání. Za pět vteřin ho nejspíš zapomene. „Dobře. Pak tedy pojď a pusť nás dovnitř. I když nevím, proč mě nepustili. Byl jsem přece pozvaný.“

„A jsi Zmijozel.“

„Správně. To taky,“ dodal rychle Harry.

Snape mu věnoval pobavený pohled a stoupnul si. „Mimochodem, slečno Láskorádová, dvanáct se v žádném případě nerovná dvě stě čtyřiceti.“

S těmito slovy odkráčel směrem ke Zmijozelu.

Lenka se naklonila k Harrymu a během cesty mu pošeptala: „Nevěděla jsem, že tvůj otec má takový talent na matematiku.“

„Vysvětlím ti to později.“

Nemusel, jak se ukázalo. Draco byl jedním z prvních lidí, které uvnitř potkali. Zamířil k nim nejkratší cestou a křičel, aby byl přes dunění hudby slyšet. Chtěl vědět, proč Lenka tvrdila, že jejich skóre je jenom dvanáct.

„Ale ono bylo dvanáct,“ vysvětlovala Lenka trpělivě, zcela ignorovala skutečnost, že ji pravděpodobně slyšel jenom Harry, který stál nejblíž. „Přesně dvanáct skóre.“

„Cože?“ křičel Draco.

„Dvanáct skóre.“ Lenka ani nezvýšila hlas.

„Opravdu,“ řekla nahlas Hermiona. Harry na ni vyvalil oči; nebyl si jistý, kde se tady vzala. Nebo proč tu byla, když už jsme u toho. „Skóre je jiný výraz pro dvacítku, Draco.“

Draco chvíli na Lenku zíral, potom protočil oči, jakože mu to nestojí za námitku. „Přinesu ti to pití, Hermiono.“

Ztratil se zpátky v davu, mířil na druhý konec pokoje, kde byla hudba ještě hlasitější. Snape jim všem kývnul a také zmizel. Harry uvažoval, jestli šel konfrontovat Draca kvůli tomu, že tu byla Hermiona.

Chytil ji za rukáv a táhl ji do první chodby, kterou našel; cokoliv, aby se dostal od toho randálu ve společenské místnosti.

Jako obvykle měla Hermiona lepší nápad. Mávla hůlkou v malém půlkruhu a ukázala popořadě na sebe, Harryho a Lenku. Hudba zeslábla, až byla slyšet jen jako bzučení včely. „Jsou jejich oslavy vždycky tak hlasité?“

Harry pokrčil rameny. „Měl bych to vědět?“

„Ach, Harry. Pořád sis na nic dalšího nevzpomněl? Víš, možná nebudeš moct, když ti teď lidi vyplňují všechny ty mezery—“

Harry nechtěl poslouchat jednu z jejích říkala jsem ti to přednášek. „Co tu děláš?“

„Bavím se?“

„Se Zmijozely?“

„No, není to, jako kdyby právě porazili Nebelvír.“ Hermionin úsměv byl trochu kousavý, když jím obdařila Harryho doprovod. „Ahoj, Lenko.“

Tak možná bylo trochu zvláštní, že Havraspárka byla na této oslavě, když vezmeme v úvahu, že Zmijozel nad nimi vyhrál o více než o dvě stě bodů. Ale bylo ještě divnější, že na zmijozelské oslavě byla mudlorozená!

„Ahoj,“ řekla Lenka, se zasněným výrazem na tváři zvedla ukazováček a dotkla se Hermioniny tváře.

„Draco tě neměl pozvat a pak tě tu nechat samotnou. Jsou tu Zmijozelové a ty nejsi jedna z jejich nejoblíbenějších lidí, jestli chápeš, co myslím—“

„Nenechal mě samotnou. Nechal mě s vámi.“ Hermiona významně pohlédla na jeho ruku, kterou obvykle držel hůlku. „Hm?“

„Dobrá,“ připustil námitku Harry. „Ale stejně—“

„Draco říkal, že se mě chce na něco zeptat,“ přerušila ho Hermiona. „A ten výraz jeho tváře… Přiznávám, že mě to zaujalo. Tak jsem přišla.“

„Na co se tě chtěl zeptat?“

„Řekl mi jenom, že je to osobní a že to chce probrat ve své ložnici.“

Harry se zhluboka nadechl, ta poznámka ho zasáhla hluboko v útrobách. Možná proto, že poslední dobou strávil dost času přemýšlením o tom, jak by Lenku dostal na celou noc do nějakého temného rohu. Dracovi se teď vlastně Hermiona líbila, a pokud jeho flirtování s Ginny v Doupěti něco naznačovalo, nebyl už tak závislý na Rhiannon, jak s oblibou tvrdil…

Což vedlo k jedinému závěru, nebo ne? K závěru, ke kterému měla Hermiona dojít sama během pěti vteřin! „No tak, Hermiono. Je to osobní a může o tom mluvit jenom ve své ložnici?“

„Možná se to týká jeho polštářů,“ rozzářila se Lenka, jako kdyby právě rozluštila hádanku od sfingy.

„Možná se to týká jeho… něčeho jiného!“

„Myslím, že jsi dospěl k poněkud divokým závěrům,“ odsekla Hermiona. „Jsme pouze přátelé. A zdá se, že jsem jedna z mála lidí, se kterými může mluvit o určitých věcech. A teď nemluvím jen o studiu mudlů.“

Na slovo mudlů dala větší důraz, než bylo nutné.

Takže… Draco s ní mluvil o tom, jak mu chybí Rhiannon. Nejspíš říkal ten nejhorší typ sladkých řečiček - znamenalo to, že Draco byl pěkný bídák. Také to znamenalo, že byl zatraceně chytrý. Vypadalo to, že měl Draco zlomené srdce, protože se natolik změnil, že se dokonce zamiloval do mudly. Bylo tu nebezpečí, že se Hermiona hodně rychle zamiluje do něj.

Cítil, jak se mu něco v hrdle sune nahoru, a bylo mu jasné, co to znamená. Nemohl to nechat pokračovat. Musel ji zachránit, i když ona byla jedna z těch, kteří ho otravovali tvrzením, že má „záchranářský syndrom“.

„Snaží se tě dostat do postele,“ řekl jí bez obalu.

Hermiona se koukla prvně na Lenku a potom zpátky na něj. „Myslím, v hlavě máš jen sex, Harry.“

„Ne, v hlavě má mozek a lebku,“ řekla Lenka a sáhla Harrymu do vlasů. „To je taky dobrá věc. Víš, že cumlíkníkům lebka chybí a bože, oni umí ze sebe udělat takový nepořádek, když je čas vykopávat příčnatky hedvábnovlasé…“

Harry si přál, aby tu Lenka nebyla a nemusela to slyšet. I když asi všemu nerozuměla, protože koukala, jakoby mohla vidět skrz zeď do říše divů. Avšak kvůli Hermioně to musel doříct. „Vyrostlas do… krásy, uf, a Draco má občas takový výraz, když vysloví tvé jméno, a taky… je teď nějak živější. A zmínil jsem už, že je Zmijozel?

„To teda jsem,“ řekl Draco, hůlku měl vytaženou, protože právě v té chvíli zrušil Hermionino kouzlo soukromí. „Stejně jako ty, Harry.“

„Harry si myslí, že se mnou chceš mluvit ve své ložnici, protože je tam postel,“ řekla Hermiona se sladkým úsměvem.

„Ach. Myslím, že musíme mému bratrovi odpustit,“ odvětil Draco. „Občas je tak trochu hlupák, ale myslí to dobře, zajímá se o tvou dívčí čest a podobné nesmysly. Jsem si jistý, že je to velmi chvályhodné.“

„Já nejsem,“ odsekla Hermiona.

„Nejsi děvče? To mi povídej!“

„Nejsem si jistá, jestli je to jeho záležitost. Nebo tvoje,“ opravila ho Hermiona a trošku ho udeřila do ramene.

Draco si odpustil žertovný tón a obrátil se na Harryho. „Jen ji potřebuju požádat o laskavost. A nemyslím tím to. Ale kdyby přeci jenom ano, je to sotva horší osud než smrt.“

„Jen se mi nelíbí, že se ji snažíš oklamat!“

„Prosím tě. Nic takového nemám vůbec v úmyslu. Kromě toho, Hermiona sotva potřebuje tvou ochranu. Ta holka je čarodějnice! Jednou překročíš meze a vsadím se, že tě nakopne přesně do—“

„Čarodějnice?“ zasmála se Hermiona. „Zasloužil sis tu lekci od Klofana, víš to?“

„Jsem si jistý, že profesorka Obrany by souhlasila. Můžeme?“ Natáhl k ní ruku způsobem, který kombinoval dvornost a samolibost.

„Bude mi potěšením.“ Hermiona na Harryho mrkla a nechala se odvést pryč.

„Pořád se mi to nelíbí,“ brblal Harry.

„Nebuď hlupák,“ napomenula ho Lenka. „Draco je docela sladký. Věděl jsi, že si pod postelí schovává plyšového draka?“

„A ty to víš jak?“

„Náštipníčci, hlupáčku!“

Harry na ni koukal. „Ach, Náštipníčci. …Řekni mi, mohla bys některého z nich požádat, aby se objevil u Draca v pokoji—“

„Ne.“

„Potřebuju jen zjistit, co—“

„Ne.“

„Proč ne?“

Luna se k němu natáhla a políbila ho na rty. „Bylo by to špatné. Ty to víš. A teď pojď. Zatancujeme si.“

To znamenalo vrátit se do společenské místnosti. Harry pozoroval Lenku, jak se otáčí a pohazuje dlouhými vlasy sem a tam, a uvědomil si, že hlasitou hudbu téměř nevnímá. Byli uprostřed třetího tance, když najednou Hermiona seběhla schody vedoucí do společenské místnosti a prakticky ji přeskočila, aby se dostala ke dveřím. Harry tam byl první. „Stalo se něco?“

Odhrnula si dlouhý chomáč vlasů z obličeje a koukla se na něj, jako by to byla jeho vina, ať už to bylo cokoliv. „Ten, ten zmijozelský blbeček… Och!"

Trhnutím otevřela dveře ze společenské místnosti, protlačila se jimi a zabouchla mu je přímo před nosem, ještě než mohl vyjít za ní. Lenka mu položila ruku na rameno, aby ji nemohl následovat, ale Harry za ní stejně nemohl běžet. Byl příliš ohromen pohledem na Draca proplétajícího se davem tanečníků.

Jeho bledý obličej vypadal ještě bělejší než obvykle kvůli zářivě rudé skvrně na jeho tváři.

Skvrna byla přesně ve velikosti Hermioniny ruky…

Harry skočil před dveře, aby je zatarasil, a sledoval, jak Draco zastavil těsně před ním.

„Jdi mi z cesty!“

„Co jsi udělal Hermioně?“

Draco vycenil zuby. „To je hezké, Harry. Přidej se na její stranu. Měl jsem pravdu, když jsem ji nazval čarodějnicí—“

„Pánové,“ pronesl Snape hlubokým hlasem, když se přihnal od výklenku po straně. „Buďte tak hodní a pokračujte v tomto rozhovoru někde, kde nebude tolik zvědavých uší. Tohle je nevhodné pro dva zmijozelské prefekty.“

Harry skoro zakřičel, že on jím není. Naštěstí to nutkání dokázal včas potlačit. „Musím jít za Hermionou.“

„Dovedu si představit, že slečna Grangerová teď potřebuje spíš ženské ucho. Možná nějaké přítelkyně v Nebelvíru?“

Draco si povzdechl, zdálo se, že všechen vztek z něj vyprchal. „Harry, jenom jsem se jí zeptal, jestli by—“

„Nahoru, pánové.“

Draco odměřeně přikývl a otočil se na patě. Harry opravdu nechtěl jít nikam do blízkosti ložnice druhého chlapce, ale chtěl začít s plánem „spaní ve Zmijozelu“. Nemohl uspět, kdyby s Dracem nevycházel nebo by to alespoň nepředstíral.

„Jen dovedu Lenku zpátky do Havraspáru a vrátím se.“ Pomohlo by, kdyby jeho hlas zněl trošku přísně? Nevěděl, co přesně Draco Hermioně udělal, ale ať to bylo cokoliv, nemínil to tolerovat.

„Myslím, že to nebude nutné,“ odvětil Snape.

Lenka až skoro slavnostně přikývla. „Náštipníčkové se mnou budou celou cestu, Harry.“

„Opravdový muž doprovází svou přítelkyni domů,“ uvedl Harry situaci na správnou míru, „Severusi.“

Mistr lektvarů na něj chvíli hleděl a pak sotva znatelně přikývl.

Harry rozrazil dveře a odešel odtamtud. Nezajímalo ho, co o tom Snape řekl. Šel si promluvit s Hermionou.

 

---------------------------------------------------

 

Nebo to byl alespoň jeho záměr.

„Ne,“ řekla mu už asi pošesté. „Nechci o tom mluvit.“

„Ale jestli to bylo tak zlý, že jsi ho musela praštit –“

„Věř mi, zasloužil si to. A to je všechno, co ti povím.“

Vtom Harryho napadla skvělá myšlenka. Už několikrát předtím přemýšlel, jak zavést řeč na téma jeho spaní ve Zmijozelu. Tohle byla nejspíš skvělá výmluva.

„Fajn, je mi jedno, jestli to zabere celou noc, půjdu dostat pravdu z Draca!“ Harry na chvíli zadržel dech. Nesnášel, když lhal svým přátelům, ale tohle ani nebylo opravdové lhaní, že ne? Možná svým způsobem ano, ale…

Zatraceně. Nejspíš opravdu ostatními Nebelvíry trošku manipuloval, jak mu řekl Draco.

„V tom případě si přišpendli svůj prefektský odznak,“ poznamenala suše Hermiona. „Je dávno po večerce.“

„Vezmu si ho u Rona. Můžu mu vlastně rovnou říct o svém plánu. Nechci, aby po mně vyhlásil pátrání, když se v noci nevrátím.“

„Neříkej mu, co se stalo. Nepotřebuju další kázání.“

Harry se udržel, aby nepoukázal na to, že dávat je ostatním jí až tak nevadí. „Co se stalo?“

„Víc než dost.“

„Jak je možné, že po tobě chci něco vysvětlit a ty mi to odpíráš?“

Hermiona se zasmála, ale znělo to nuceně. „Možná jsem se právě naučila, že nevím všechno, Harry. Jdi už. Budu v pořádku.“

Harry se na ni naposledy pochybovačně podíval a odešel do svého pokoje promluvit si s Ronem a vzít si zpět svůj prefektský odznak.

 

---------------------------------------------------

 

„Měla námitky proti mým plánům ohledně renovace Grimmauldova náměstí,“ řekl Draco a klidně listoval v učebnici lektvarů.

Harry ho probodl pohledem. „Hermiona by tě kvůli něčemu takovému neudeřila!“

„Ujišťuji tě, že přesně to udělala.“

„Neudělala!“

„Neměl bych si vzít veritasérum, aby sis to ověřil?“ Draco odložil knihu stranou a upřeně sledoval Harryho nohy. „Nebo sis ho zapomněl přinést?“

„Zmlkni. Nehodlám ti dávat sérum pravdy pokaždé, když se pohádáme.“

„Díky Merlinovi.“

„Ale vážně… Renovace?“

„Měl jsem určitou představu, ale musím říct, že to nejspíš moc neocenila.“ Draco se posadil na postel a dal si nohu přes nohu. „Nenapadlo mě, že jí bude vadit pomoct mi s tím. Ví toho tolik… Teď ale myslím, že jsem ji špatně odhadl. Myslíš, že by to mohlo mít něco společného s jejím cyklem?“

„S čím?“

Za to si vysloužil povýšený pohled. „Jejím měsíčním cyklem?“

Ach. Harry se odvrátil. „Jak to mám vědět?“

„Jenom mě zajímá, jestli mám týden počkat a pak se jí zeptat znovu.“

„Nebo bys to mohl udělat sám.“

„Ne,“ odpověděl Draco nepřítomně, vypadalo se, že se soustředí na místo vzdálené stovky mil daleko. Harry měl pocit, že ví na jaké. Ne na Grimmauldovo náměstí, ale na místo, kde žije Rhiannon. „Potřebuju Hermionu. Nezvládnu to sám.“

Harrymu se po celém těle rozlil nepříjemný pocit. Pořád nevěděl, proč by Hermionu tolik naštvala žádost o pomoc při renovaci Grimmauldova náměstí, ale bylo těžké se na Draca zlobit, když byl v tak bolestném rozpoložení.

„Ona není…“ Harry si odkašlal a začal znovu. „Myslím, že rozumím. Ale Draco, předělat dům v mudlovském stylu nebo něco podobného… To nepřinutí Rhiannon změnit názor.“

„Já vím. Už nejsem ve stádiu popření. Jen… Chtěl bych to udělat.“ Draco náhle uchopil hůlku a naráz zrušil zamykací, ochranná i umlčovací kouzla, která seslal, když se k němu Harry přidal v ložnici sedmáků. „Stačí. Jdi domů.“

Bylo by asi trochu moc tvrdit, že je tu doma. „Já… Hm, vlastně jsem si myslel, že bych tu dnes zkusil spát.“

„Abys mě mohl vyslýchat?“

„Přemýšlel jsem nad tím, ještě než jsi ty a Hermiona—“ Draco mu věnoval pochybovačný pohled. „Opravdu!“

„Fajn. Myslím, že víš, která postel je tvá.“

„Vím, ale nemůžu si vzpomenout. Možná protože…“

„Protože co?“ Draco se nahnul dopředu a zmenšil vzdálenost mezi jeho postelí a křeslem, které si Harry předtím přitáhl.

„No…“ Harry sebou trhl, váhal, jestli by se Draca nějak dotkla zmínka o Siriusovi. „Opravdu jsem si chtěl vzpomenout. Ale to bylo, než jsem mohl, hm… S někým mluvit. Myslím, že víš s kým.“

Draco přimhouřil oči.

Harry pohledem zkontroloval dveře a ztišil hlas. „Dal ti dům?“

„Ach.“

„Jo. Tolik jsem se snažil si vzpomenout, víš, aby to fungovalo. Ale potom, o Vánocích, jsem si to zjednodušil, mohl jsem s ním mluvit, jak jsem chtěl a… Jen by mě zajímalo, jestli je to kvůli tomu. Myslím, že už nemám tak naléhavou potřebu vzpomenout si.“

„Možná si jenom potřebuješ na chvíli oddychnout, Harry. Od toho všeho.“

„Možná…“

„Tak proč ta změna názoru na spaní tady?“

Harry pokrčil rameny. „Zdá se, že je na to pravý čas.“ Víc než tohle nehodlal říct, ale potřeboval nějak odvést Draca na jiné téma. Naštěstí nebylo těžké nějaké vymyslet. „Hermiona měla prsten, když ti dala tu facku? Protože tady máš škrábanec. Jo, přesně tam.“

„Ne, jen si vybrala tu stranu, kterou mám poraněnou. Je to tvoje chyba, ty zatracený…, sakra, nemůžu tě ani pořádně urazit. Když to udělám, dostanu znova!“

„Lev tě nepokouše!“

„Tys mě varoval, že by mohl!“

„To jsem si vymyslel!“ Harry natáhl před sebe ruce, když to vypadalo, že se na něj Draco vrhne. „Řekl jsem, že si tím nejsem jistý. Chtěl jsem, abys mě bral vážně a abys ho nevyhodil do koše, Draco.“

„Ty jeden záludný, intrikánský malý mizero!“

Draco zněl víc obdivně než naštvaně.

„A opravdu tě kousl?“ Harry sebou zavrtěl. „Hele, nechtěl jsem to nechat zajít takhle daleko. Jen nesnáším, když se navážíš do Nebelvíru!“

„Nevadilo ti to—“

„Myslím, že vadilo,“ odpověděl Harry naštvaně a vzpomněl si, co říkal Snape o Vánocích. „Nejspíš mě to dost štvalo, jen jsem se nechtěl odcizit své nové rodině. Teď mi to dává smysl, když jsem konečně přijal věci tak, jak jsou. Je to oboustranné, víš? Ty by ses měl snažit, aby ses neodcizil mně.

Draco se uklidnil. „Co znamená, že jsi přijal věci, jak jsou?“

Aha, vlastně. Harry to řekl jenom Severusovi. „To, co jsi řekl. Že jsme rodina. Uvědomil jsem si to, až když jsi mi to řekl. Nepamatuju si to, ale rozumím tomu.“

„Rozuměl jsi i předtím. Víš, co adopce znamená.“

Harry zaváhal. „Jo, ale teď to je víc než jen slovo. Cítím, že je to opravdové. Ale už dost mluvení o Nebelvíru. Líbilo by se ti, kdybych v jednom kuse mluvil o tom, jak nemůžu vystát čistokrevné?“

„To bys nemohl,“ mrknul na něj Draco. „Tvá přítelkyně je jednou z nich.“

„Tak jako tak, nemluv o tom.“

„No dobře,“ řekl Draco s mizerně hranou zdvořilostí. Mlčel, ale poškleboval se.

„Existuje heslo, které zruší moje spojení se lvem,“ přiznal mu Harry. „Takže se ho můžeš zbavit, aniž by ses chtěl zbavit mně. Chceš ho?“

„Zcela jistě.“

„Srdíčko artyčoku.“

„Ach. Takže to nemá nic společného s tvou přítelkyní.“

Vlastně mělo. S přihlédnutím na to, čím jí Harry ozdobil korzet na vánočním plese. Chtěl, aby Draco zaplatil za všechny své žertíky. „Možná bych měl napřed nahrát odhalovací heslo a dozvědět se, co říkáš, že za to dostaneš.“

Nebo možná ne, když uvážil, že si pro tohle zvolil jako heslo slovo okurka.

Harry zrudnul a nevšímal si, jak Draco sáhnul po lvovi, poklepal na něj hůlkou a zamumlal „srdíčko artyčoku“. V jeho hlase byla slyšet pořádná úleva.

 

---------------------------------------------------

 

Spaní ve Zmijozelu nebyla zrovna zkušenost, kterou by Harry čekal. Zabini se ani neukázal. Harry se neptal, co to znamená.

Crabbe vešel, dopotácel se ke své posteli a padl do ní kompletně oblečený. Neuplynula ani minuta a už chrápal tak, že by to probudilo mrtvého. Draco si povzdechl a kouzlem zatáhl závěsy kolem jeho postele, takže to trochu tlumilo ty zvuky.

Už zbýval jenom Goyle, který na Harryho kývnul, popadl pár svých věcí a odešel použít koupelnu.

„Je s tebou trošku víc v pohodě od té doby, co mu Hermiona pomáhá s dyslexií,“ vysvětlil Draco.

Už nějakou dobu měl Harry pocit, že vůbec nezná svůj život.

Uvažoval, jak dlouho bude trvat, než se znovu dozví všechny detaily… za předpokladu, že si nebude moct vzpomenout sám.

 

 

---------------------------------------------------

 

Když se Harry vzbudil, Crabbe pořád ještě chrápal, závěsy opět roztažené. Goyle taky spal, ale Draca nebylo nikde vidět.

Taky dobře. Už tak se Harry cítil trapně, když noc předtím procházel Snapeův starý školní kufr a Draco ho pozoroval. Naštěstí v něm našel nějaké pyžamo. Teď taky našel, co hledal: hábit, na kterém byly pořád oba kolejní znaky. Snažil se necítit se kvůli tomu jako absolutní podvodník. Použil rychlé čistící kouzlo na oblečení, které večer předtím hodil na zem, a vydal se dolů na snídani.

Nahoru na snídani, připomněl si. Jakmile vstoupil do Velké síně, zamířil k nebelvírskému stolu. Potom se rozhodl, že by si Ron a další jeho přátelé mohli zvyknout, že tráví čas také se Zmijozely.

Draco tam nebyl, ale dorazil jen o pár minut později. Do té doby Harry odrazil tři kletby, ale žádná z nich nebyla nebezpečná. Kupodivu, a to ho mátlo, měl pocit, že Zmijozelům jeho častá přítomnost až tak nevadí.

Samozřejmě to mohlo být i jeho prefektským odznakem, který měl připnutý těsně pod oběma fakultními znaky.

Nebo za to možná mohla mladší Zmijozelka jménem Larissa, která se mu přišla představit a zahájila monolog o svém hadovi, který je samec, a kdyby jí Harry půjčil Salsu, možná by se spolu oba hadi mohli kamarádit, a taky, že už skoro umí se svým hadem mluvit a on jí rozumí a --

„Vypadni,“ řekl Draco a sedl si proti Harrymu. „Potřebuju si promluvit v soukromí se svým bratrem.“

Larissa vypadala jako nešťastné štěně, kterému vzali hračku. „Ale já jsem s Harrym nemluvila celou věčnost.-“

„Larisso,“ zopakoval Draco dost přísně.

Její výraz se ještě zhoršil. „Ano, Dragouši.“

Ta zdrobnělina Harrymu něco připomněla, ale vzpomněl si na Snapeova slova o diskrétnosti, takže použil několik kouzel, která jim zajistila soukromí. Zdálo se, že ve Zmijozelu je bude muset používat nejméně padesátkrát denně. „Je pravda, že máš pod postelí schovaného plyšového draka?“

Draco na něj zůstal zírat. „To je absolutní nesmysl.“

„Ano? Náhodou vím, že je to pravda.“

„Není.“

„Ale je.“

Jenom ho popichoval, takže Harry nechápal, proč Draco najednou vypadá tak napjatě. „Mohl bys toho nechat? Musíme probrat daleko důležitější věci.“

Harry si vzal další topinku a přestal Draca provokovat. „Dobře. Co se děje?“

„Otec mě poprosil, abych ti vzkázal, že dnes večer je schůze. Stará parta. Ale budeme tvrdit, že strávíme dnešní večer v jeho komnatách.“

„Takhle to obvykle chodí v naší… ehm, rodině?“ zeptal se rozmrzele Harry. „Snape ti říká důležité věci a ty je pak říkáš mně?“

„Mně se spíš zdá, že většinou je to obráceně,“ odvětil Draco zostra. „Dneska ráno jsem byl zrovna u něj, když tu zprávu dostal. Chtěl mě poučit o správném chování Zmijozela.“

Harry přimhouřil oči. „Navykládal jsi mu stejné nesmysly jako mně? O renovaci domu?“

„Za prvé, nebyly to nesmysly. Za druhé, nevyptával se na to. To bys taky mohl občas zkusit.“

„Hele, nechal jsem to včera v noci být, ale vím, že Hermiona by tě neuhodila jenom proto, že jsi od ní chtěl poradit se závěsy!“

Draco teď vypadal vztekle. „Neměl jsem se jí ptát takhle předem. Kdybych počkal na schůzi, nemusel bych to už déle odkládat a mohl jsem to prostě zkusit. Bylo by to hotové, a kdyby mi vrazila, tak co? Takhle jsem dostal jenom za zeptání!“

„Mluvíš jako cvok. O čem pro Merlina vůbec mluvíš?“

„O renovaci! S Hermionou! Dnes večer!“

Harry se zhluboka nadechl. „Počkej. Hermiona tam dnes večer bude? Se Starou partou? Ona je členem? Nezmínila se o tom!“

„Samozřejmě že ne,“ podotkl kousavě Draco. „Nemohla, protože bys to mohl vykecat Weasleymu a on se ještě nemůže připojit. Nechtěla se s ním hádat. Teď jí jednu pořádnou hádku přeju, takže do toho. Řekni Weasleymu všechno.

To bylo příliš dětinské a malicherné. Příliš přehnaná reakce na Hermionin takzvaný zločin, protože nechtěla vybírat tapety a barvu zdí. Ale Harryho teď zaujalo něco jiného.

„Jak to, že se Ron nemůže připojit?“

Draco po něm střelil krutým úsměvem. „Ach, to je správná otázka. Věděl jsi, že tvoje nadměrně inteligentní kamarádka se během třetího ročníku pohybovala časem tam a zpátky jako šílená za pomoci obraceče času, aby mohla navštěvovat hodiny navíc?“

„Jo, to jsem věděl—“

„Díky tomuhle času navíc už technicky vzato ukončila sedmý ročník! A jak se zdá, to je Brumbálova hranice k tomu, aby ses mohl přidat bez souhlasu rodičů. To, že není plnoletá, zřejmě nehraje roli.“

Harry si nabral lžíci vajíček. „Takže ty a Hermiona spolu musíte vážně dobře vycházet, když se ti se vším svěřuje. Věří ti, že to nevykecáš Ronovi?“

„No, nejspíš ne, ale ona prostě musela vyhrát hádku o dočasném účinku obraceče času, takže mě musela přesvědčit, že ho používala a kvůli tomu zestárla.“ Draco si odkašlal. „I když musím připustit, že i mně málem uklouzlo o mém spojení se Starou partou.“

Když na něj Harry zíral, Draco se začal bránit. „Mám trošku problém s kontrolováním svého impulzivního chování. A v každém případě vím, že je důvěryhodná.“

„Jo, to je,“ přikývl Harry. „Já taky a stejně tak ty. Ani jeden z nás to neřekne Ronovi. Správně?“

„Tak to nevím. Jsem teď docela naštvaný.“

Harry si povzdychl. „Ať už jsi tím předěláním myslel cokoliv, nemůže to přece být natolik důležité.“

„Ale ano, může. Mám chuť pohnout se dopředu… Ačkoli bez ní nepředpokládám, že to bude doopravdy fungovat…“

Harry se zadíval na učitelský stůl a uvažoval, jestli se Snape Draca nevyptával, protože věděl, jak to s ním je. To, co spatřil, mu tu myšlenku vyhnalo z hlavy. Snape seděl vedle Maury Morrighanové, hlavy skloněné k sobě. Ruce měla položené na stole, držela ubrousek a pohrávala si s ním. Jeho ruce odpočívaly blízko jejího předloktí.

Harry si nebyl jistý, jak na tohle domněnku přišel, ale mohl by přísahat, že Snape potlačoval nutkání položit své ruce na její, aby je tím zklidnil.

„Co se děje?“ Draco sledoval směr jeho pohledu, na okamžik strnul a pak dlouze, tiše hvízdnul. „Teda, teda. No, nemůžeme se mu divit, vážně. Táta je muž jako každý jiný a s tím, co má Morrighanová na sobě, nemá chudák profesorka Burbageová nejmenší šanci.“

„Možná spolu probírají… obranu,“ namítl chabě Harry.

„Sleduj řeč jeho těla,“ namítl Draco. „Téměř ji objímá. Úplně ochranitelsky, my ale víme, že se o sebe umí postarat sama, takže ji musí ochraňovat před nějakým citovým nebezpečím… Myslím, že se baví o něčem velmi osobním.“

Harry polknul. Věděl, že je špatné nechat se tím vykolejit. On má Lenku a Snape by mohl taky někoho mít, kdyby chtěl. Ale stejně--

„Nadechni se, pitomé děcko,“ řekl suše Draco. „Podle všeho se obává, aby ji nevyhodili. Zasloužila by si to za to, jakým způsobem se mnou jednala.“

„Kdyby byli učitelé vyhazováni za týrání studentů, Snape by byl dávno pryč,“ odsekl Harry. „Kromě toho, má ten svůj pohled.“

„Jaký pohled?“

Harry od nich odtrhl oči, měl najednou pocit, jako by je špehoval. „Ten, co mě tak rozčiloval, když jsem ztratil paměť. Možná to pro ostatní není tak zjevné, ale já jsem si na něj zvykl jinak… Věř mi. Oni nemluví o ničem, co se týká Bradavic.“

Spolknul zbytek dýňového džusu. Dracovo škádlení ohledně přátelství Snapea s nějakou ženou bylo už tak dost špatné a to bylo myšleno pouze hypoteticky. Teď to vypadalo dost skutečně.

Stejně skutečné jako samo Britské království.

Musel potlačit hysterický smích. Nemohl jeho život být chvíli jednoduchý? Nemohl mít pár let nebo aspoň měsíců na usazení se v nově objevené rodině, než se zase všechno zamotá?

„S tím dýcháním jsem to myslel vážně,“ řekl Draco. „Vážně, já jsem ten, komu by to mohlo vadit, když uvážím, jak mě ta baba trápila. A nevadí mi to. Myslím, že otec byl sám už dost dlouho.“

Harry odsunul stoličku a vstal. Nemohl o tom déle přemýšlet. „Jdu najít Lenku.“

„Harry—“

„Uvidíme se později.“

 

---------------------------------------------------

 

Morrighanová byla na setkání Řádu. Podle všeho byla členkou už před lety, než odešla do Severní Ameriky. Harry se ze všech sil snažil předstírat, že si u snídaně ničeho nevšiml, ale tušil, že mu to jde mizerně. Čím víc se snažil dělat, že je vše v pořádku, tím nenormálněji se cítil.

Ničemu nepomohlo, že Snape se posadil vedle ní. Alespoň si vzal židli. Neseděli na jedné jako dva milenci.

Fuj. Milenci. Harry se cítil špatně, a co to ještě víc zhoršovalo, bylo vědomí, že se nechová fér. Jak by se cítil on, kdyby se Draco nebo Snape snažili bránit mu scházet se s Lenkou?

Ale ani tahle myšlenka ho nedonutila cítit se kvůli Snapeovi šťastný.

„Přestaň. Být. Směšný,“ zamumlal Draco. Cokoliv dalšího, co se chystal říct, bylo přerušeno příchodem Hermiony, která se přeletaxovala do obývací místnosti krbem přímo od Brumbála.

Rozhlédla se, jako by někoho hledala, potom zahlédla Draca a na tváři se jí usadil stydlivý úsměv. „Myslím, že máš pravdu. Tyhle koberce jsou prostě příšerné a zbytek domu je v horším stavu, než si vybavuju.“

„Nepovažoval jsem tě za typ, co by mi to předhazoval,“ řekl Draco kysele.

„Myslím tím, že jsem změnila názor.“

I přes její tvrzení zněla trošku naštvaně. Draco si myslel to samé.

„S tímhle přístupem? Potřebuju tě klidnou a spokojenou, jinak to nemá cenu.“

Hermiona se na něj podívala a pak se posadila napravo od něj. „Má to cenu, všechno je v pořádku. Vrhneme se na to hned, jak skončí schůze.“

„Vrhneme se na to, až bude dům prázdný,“ opravil ji Draco možná až moc arogantně. „Kdy se já rozhodnu. Nezapomněl jsem na tvůj absolutně otřesný výstup na vánočním plese. Jestli neumíš nic lepšího, můžu—“

„Ano, můžeš jednoduše požádat ostatních pět set mudlů, se kterými tak skvěle vycházíš—“

„O čem se to dohadujete?“ přerušil je Harry. „Určitě ne o renovaci. Naposled, když jsem to kontroloval, nebylo v ní zahrnuto herectví.“

„Ehm,“ pronesl Brumbál, poodstoupil od Moodyho a McGonagallové, kteří seděli každý na jedné straně malého gauče. Všichni na něj upřeli zrak. „Svolal jsem toto setkání kvůli projednání důležitých, i když zdaleka ne naléhavých záležitostí. Náš hlavní špeh v nejužším Voldemortově kruhu oznámil, že Pán Zla shromažďuje značné množství rozsivkové zeminy. Doteď nezjistil, co to znamená. A já také ne.“

Dopověděl a vypadal, že čeká na názory ostatních.

Snape promluvil první, lehce se předklonil, když oslovil sešlost. „Pro ty z vás, kteří to nevědí, rozsivková zemina je temná přísada lektvarů, z kterých se většina nepoužívá od 15. století. Vzhledem velmi připomíná křídový prášek, ale je tvořen starobylými částmi planktonu. Pokud vím, nepoužívá se v žádném lektvaru, který by čarodějkám nebo kouzelníkům ubližoval.“

„To bys měl vědět nejlíp, že?“ zeptal se Moody, pohled jeho kouzelného oka z něj dělal ještě většího šílence.

Harry se snažil na něj necivět, když McGonagallová ostře zaryla loket do Moodyho žeber.

„Ženská jedna!“

„To by stačilo, Alastore,“ pronesl Brumbál rozhodně.

„Jo, Snape zachránil Harryho před osudem horším než smrt!“ zvolala dvojčata téměř společně.

„A za některé naše žerty se k nám mohl chovat jako mnohem větší blbec,“ dodal George. „Tak přestaňte využívat každého setkání jako záminku k jeho urážkám.“

„Jo,“ přizvukoval mu Fred. „Přenechejte to těm, kdo má lepší styl!“

„To už by stačilo!“

Každé setkání? Pomyslel si Harry. Uvažoval, kolik toho propásl.

Draco po něm střelil pohledem, který říkal, že myslí na to samé.

„A co lektvary, které by ublížily mudlům?“ zeptala se Hermiona.

Při té otázce sebou Draco malinko trhnul, i když zachoval chladný, odměřený pohled, který Harrymu připomínal Luciuse Malfoye.

„Rozsivková zemina není škodlivá pro žádné lidské bytosti,“ objasnil Snape a zavrtěl přitom hlavou. „Vlastně pro savce všeobecně. Její nejrozšířenější použití ve starověku bylo použití v prášku na hubení štěnic.“

Brumbál si hladil plnovous, vypadalo to, že nad tím uvažuje.

Byla to Harryho představivost, nebo sebou Snape trochu cuknul? „To je nejspíš tak nedůležité, že se o tom snad ani nemá cenu zmiňovat—“

„Ach ne, můj drahý chlapče. Nevěděli bychom, jak pokračovat, kdybychom neznali všechny možnosti.“

Snape zkřížil ruce na hrudi. „Popravdě, není to důležité, ale měl bych zmínit, že rozsivková zemina se často nazývá jménem mnohem bližším Voldemortovi: D. E.“

„Připouštím, že tohle je spíš slabá souvislost,“ zamumlal Brumbál.

„Ano.“

Když Snape neřekl nic dalšího, Brumbál pohledem přelétl místnost. „Chce někdo něco dodat k tomu, co nám řekl Severus?“

Dlouho nikdo nic neřekl. Potom promluvila znovu Hermiona, její hlas zněl najednou váhavě. „Mudlové to stále používají na hubení hmyzu. Nejen na štěnice. Četla jsem, že stejně dobře funguje i na mravence a blechy. Funguje to tak, že se dostane pod jejich vnější kostru, proděraví ji a tím je dehydratuje.“

„Pro Merlina, co má cokoliv z toho společného s válkou?“ dožadoval se odpovědi Moody.

„To je právě to, na co chceme přijít, Alastore,“ řekl Brumbál ostře.

„Tím, že řekneme celému světu, co chystá?“ zařval bývalý bystrozor. „Rád bych věděl, co se stalo se segmentací informací!“

Harry si osobně myslel, že Moody musí senilnět, když mluví s Brumbálem tímhle způsobem. Pravda, Harry to dělával také, ale to mu bylo jen patnáct a kromě toho, prý celý loňský rok.

A jsme u toho - jak by Harry mohl vědět, co dělal Moody minulý rok?

„Myslím, že v tomto případě nám bude prospěšnější spolupráce,“ řekl klidně ředitel. „Myslím, že mudlové tomu říkají brainstorming. Viděl jsem to s úžasným účinkem použít letos v hodinách jako součást osnov pro poznávání mudlů.“

Moody trochu zanadával, jak pobídl sukovitou rukou ostatní, aby pokračovali.

Nebylo už moc co říct, vzhledem k tomu, že skoro nikdo předtím o rozsivkové zemině neslyšel. McGonagallová se zeptala, jestli má Brumbál vzorek, který by mohla prozkoumat. Nasypala si malé množství na stolek a přeměnila bělavý prášek na předměty připomínající světlé tenisové míčky pokryté velkými hroty. Opravdu vypadaly, jako by mohly zabít cokoliv, když byly takhle zvětšené, ale Harry věřil, že Snape ví, o čem mluví.

Po ukázce profesorky McGonagalové začali všichni pronášet své myšlenky zahrnující všechno od londýnských vodovodů po neuvěřitelné teorie o přízracích, ale doopravdy to byla jen spousta domněnek. Čím déle trvala, tím hloupější tahle diskuze byla, alespoň podle Harryho. Po nějaké době si to myslela asi většina a diskuze pomalu upadla. V té chvíli paní Weasleyová pronesla, že je nejvyšší čas pokračovat při jídle, které připravila pro případ, že by někdo nevečeřel.

Schůze se přesunula do jídelny, a tím byl ukončen jakýkoliv brainstorming. Stejně -- Harry už měl hlad a sýrová omáčka paní Weasleyové byla jako vždycky vynikající. Ve chvíli, kdy byl Harry úplně plný, se většina ostatních už rozloučila a odletaxovala se pryč.

„Dáš si ještě trochu dezertu, drahý Harry?“ zeptala se paní Weasleyová a hůlkou přivolala napůl snězený koláč.

Harry byl v pokušení, ale pak si řekl, že by se ještě rád vešel do kalhot.

„Severusi?“ Její hlas už nezněl tak dychtivě, když pokračovala. „Slečno Morrighanová?“

Harry uvažoval, jestli si myslela, že Snape nemá zájem být s ní spojován, a potom mu došlo, že paní Weasleyová o tom nevěděla. Snape a Morrighan se rozhodně během schůze nechovali nijak podezřele. Kdyby je Harry během snídaně neviděl v podstatě se držet za ruku, nevšiml by si ničeho neobvyklého.

Dospěl k závěru, že bylo spíš pravděpodobné, že neoceňovala podivné kožené kalhoty, které měla Morrighanová na sobě a které vypadaly, jakoby na ní byly pouze namalované. Harry na ně slyšel dost připomínek – vypadalo to, že hlavně ženy byly šokovány vzhledem té ženy. Na druhou stranu většina mužů to shodně schvalovala.

Snape a Lenka byli výjimky potvrzující pravidlo. Harry si nebyl jistý, jestli si Lenka všimla, že Morrighanová je nejspíš alergická na učitelský hábit, a co se týče Snapea… Harry opravdu nevěděl. Možná taky skoro slintal, když ji poprvé viděl.

Harry o tom vážně pochyboval.

Oba odmítli další kousek koláče. Zanedlouho poté pan a paní Weasleyovi posbírali zbývající jídlo a odletaxovali se pryč.

Maura Morrighanová se postavila a rukama si začala oprašovat drobky z boků a stehen. Harry byl možná až příliš cynický, ale nemohl se zbavit podezření, že to dělá hlavně proto, aby na sebe upoutala pozornost. Ukazovala, jak moc je štíhlá, zatímco Molly Weasley byla buclatá. Bylo to od ní opravdu nezdvořilé. Harry už se chystal jí něco říct.

Draco ho předběhl, i když vůbec neřekl to, co měl na jazyku Harry.

„Ty lístky na operu jsou na příští pátek, tati.“ Otočil hlavu tak, aby do rozhovoru zahrnul i Morrighanovou. „Dal jsem Severusovi k Vánocům dva lístky na La Traviatu.“

Bylo dobře, že Harry už neměl svůj talíř od dortu. Mohl by s ním praštit Draca přes hlavu. Alespoň se zamračil.

Zadržel dech a čekal, kdy Morrighanové ta narážka dojde. Nejspíš řekne, jak miluje operu a chtěla by vidět nové londýnské zpracování La… cokoliv. Nebo na to půjde rafinovaněji a zeptá se, kdo Snapea doprovodí--

„Nemyslím si, že by se Snape měl vzdálit z Bradavic,“ vyhrkl najednou Harry, napětí v něm povolilo. „Je rušné období, však víš, všichni studenti se vrací z prázdnin a...no, a...bylo by nevhodné, v jeho postavení a …“

Draco ho pod stolem kopl.

Snape probodl Harryho pohledem, který se zdál temnější než jindy, rysy ve tváři mu ztvrdly.

Harry se na své židli skoro přikrčil. Dobrá, dobrá, neměl se do toho míchat! Ale Draco se míchal taky a proti tomu Snape nic nenamítal, že?

„Proč by to bylo nevhodné?“ zeptal se Snape, každou slabiku vyslovil velice zřetelně, zněl jako soudce vynášející rozsudek smrti nad zločincem.

„Ehm…“ Harry zběsile uvažoval, co má říct, potřeboval nějakou omluvu. Nemůže připustit pravý důvod, kterým bylo, že nikdy předtím neměl otce a nebyl připravený se o něj dělit. Vyznělo by to, jako by mu byly tři roky, a nepotřeboval, aby mu všichni v místnosti říkali, že by to tak neměl brát. To věděl i sám!

Ale stejně to tak cítil.

„No?“ zopakoval Snape dokonce ještě zlověstnějším hlasem.

„No, ehm…“ Konečně ho něco napadlo. Bylo to ubohé, ale aspoň to byl důvod, který neupozorňoval na něj. „Jste oba učitelé. Na stejné škole. Takže… no, víte…“

Snapův úšklebek Harrymu napověděl, že mu nevěří a že se mu to nelíbí. Co bylo horší, mohl z něj vyčíst, že s tím hodlá něco dělat. Najednou se otočil k ženě sedící po jeho levici, jeho výraz vyzařoval hněv. „Byla byste tak laskavá, Mauro? Mohli bychom si spolu potom zajít na pozdní večeři a probrat klady a zápory představení…“

Harry si myslel, že se té nabídky chytne.

Místo toho se podívala jeho směrem a potichu řekla. „Severusi, Harrymu je to zjevně nepříjemné –“

„Vím přesně, co je Harrymu nepříjemné,“ pronesl Snape a ani se neobtěžoval na Harryho podívat.

Harrymu poklesla brada. Věděl to? On to věděl a stejně ji pozval na rande? Přímo před Harrym!

„Víš to a vůbec tě to nezajímá!“ obvinil ho, bolest jím prostupovala způsobem, který byl stejně tak překvapivý jako bolestivý. Tohle znamenalo mít opravdovou rodinu? Možná na tom byl lépe bez ní! „Jak můžeš—“

„Protože jsem normální muž se vším, co to obnáší,“ pronesl Snape hlasem, který by zvládl zmrazit řeku.

Na okamžik si Harry připadal úplně zmatený. Co by to k čertu mělo obnášet? Odpověď ho trkla o sekundu později, cítil, jak mu srdce bije rychleji. Pro Merlina. Mluvil o--

Harrymu se při té představě udělalo zle.

„Přestaň se tvářit, jako bys potřeboval kbelík,“ vyštěkl Draco, lusknul Harrymu před obličejem, aby ho vrátil zpět do reality. „Chtěl jsem to tátovi ulehčit, a jestli nebudeš dělat to samé, pak jsi pokrytec. Všichni vidí, jak se díváš na Lenku!“

„To je něco jiného—“

„Vážně, Severusi,'“ řekla Morrighanová, zněla napůl zoufale a napůl pobaveně. „Nechci způsobit rodinný rozbroj.“

„Trvám na tom,“ odpověděl jí rozhodně Snape.

„Možná v létě k tomu bude lepší příležitost—“

Snape vstal a natáhl k ní ruku. „Možná bychom si o tom mohli promluvit v soukromí. Doprovodím tě zpátky do Bradavic.“ Odměřeně se obrátil na Harryho a Draca. „Věřím, že vy dva se zvládnete vrátit sami?“

„Jasně,“ řekl bezstarostně Drco. „Stejně jsem se tě chtěl zeptat, jestli tu můžu zůstat o trošku déle. Hermiona se mnou projde dům a dá mi pár tipů ohledně rekonstrukce. Neměj o nás starost. Společně se pak odletaxujeme zpátky.“

„Slečna Grangerová je pořád tady?“

Draco mávnul rukou. „Už se tu začala porozhlížet.“

„Tak tedy dobrá.“ Snape zaměřil svůj pohled na Harryho. „Potom si promluvíme.“

„Proč by ses obtěžoval?“ vyprskl Harry a naštvaně vyskočil ze židle.

Snape ho ještě chvíli upřeně pozoroval, jeho výraz byl stále nepřístupný.

O chvíli později oznámilo zahučení krbu jeho odchod.

Harry zasténal, svalil se zpátky na židli a nechal hlavu dopadnout na dřevěnou desku stolu.

„Musím říct, žes to nezvládl moc dobře,“ řekl mu Draco. „Možná že nejsi až takový Zmijozel, jak jsem si myslel. Uvědomuješ si, doufám, že právě tvá směšná reakce otce popostrčila k činu.“

„Zmlkni.“

„Pokud ho nechceš v budoucnosti namíchnout, navrhuju, abys bral trochu klidněji, když si bude chtít vyjít na rande—“

Harry zvedl hlavu, tak aby na něj viděl. „Zmlkni.“

Draco samozřejmě neposlechl. „Kdybych věděl, že se nechá tak snadno ovlivnit, předstíral bych, že jsem jeho románkem rozčilený už před několika měsíci. Samozřejmě, před několika měsíci mě vlastně Morrighanová rozčilovala tím, že se ke mně chovala jako pořádná mrcha.“ Zněl zamyšleně. „Docela zvláštní, že to bylo takhle snadné, nemyslíš? To mu není podobné. Možná mu na ní záleží víc, než si myslíme, a potřeboval záminku… Hmm.“

„Slyšela jsem Letax,“ řekla Hermiona, která vešla do jídelny a rozhlížela se kolem sebe. „Všichni ostatní už jsou pryč?“

„Táta a Morrighanová zrovna odešli. Spolu,“ dodal Draco. „Vypadá to na začátek vztahu. Harryho to docela naštvalo.“

„Ach, Harry.“ Hermiona se na něj unaveně usmála. „Je těžké to přijmout, že?“

Harry o tom nechtěl mluvit. Znovu se narovnal. „Proč jsi opravdu tady, Hermiono?“

„Řekla by ti to,“ vtipkoval Draco, „ale potom by tě musela zabít.“

„Cože?“

Draco se ušklíbl. „Promiň. Profesorka Burbageová nám začala číst detektivku, kde to pořád říkají. Počkej tady, Harry. Hermiona a já se tu rozhlédneme a domluvíme se, co by šlo udělat s mým malým projektem.“

Harrymu se nelíbilo, že mu přikázal zůstat na místě. „Půjdu taky—“

„Ne, ne, ne. Tohle vyžaduje ženskou ruku. Doslova.“

Hermiona protočila oči.

„A já potřebuju, aby se soustředila. Myslím, že bys ji dost rozptyloval.“

Harry si vzdychnul. Očividně se dělo něco divného a on nevěděl, co mají na mysli tím „předěláváním“. Dokonce nemohl být ani naštvaný, že ho u toho Hermiona a Draco nechtějí. „Fajn, cokoliv si přeješ,“ řekl, usadil se zpět na židli a mávl na ně, aby odešli.

Hermiona chvíli váhala, nejspíš kvůli Harryho reakci, ale potom zvedla hlavu způsobem, jakoby někoho vyzývala k boji, a odpochodovala z pokoje.

„Mohli bychom být za chvíli—“

„Kašlu na vás.“

Draco mu položil ruku na rameno: „Je mi líto, že vidina Severusova společenského života tě tolik rozrušuje—“

„Jen si jdi renovovat,“ odsekl Harry. „A nespěchej. Nerad bych se přeletaxoval do Snapeových komnat, zrovna když se ti dva budou po sobě plazit na gauči nebo ještě kdovíco horšího. Nemohli bychom použít letax přímo do zmijozelských komnat?“

„Raději ne. Krycí historka, vzpomeň si.“

Správně. Měli být na večeři ve Snapeových komnatách. Na rodinné večeři.

Fuj. Harry uvažoval, jestli Morrighanová bude v budoucnosti při těchto příležitostech pozvaná.

„Tak teda nespěchejte, jak už jsem řekl.“

 

---------------------------------------------------

 

Nějakou dobu seděl Harry u stolu a přemýšlel, jestli už Snape popřál Morrighanové dobrou noc. Když ho to začalo nudit, vydal se o patro výš do Siriusova starého pokoje.

Nerozrušilo ho to jako vždycky předtím, nejspíš proto, že Siriuse bral, jakoby ani nebyl mrtvý. Ne tak jako předtím. Harry s ním mohl mluvit, kdykoliv se mu zachtělo. Jen si musel vhodit do úst sladkost ve tvaru mašličky, aby jeho kouzla zněla v hadím jazyce.

V každém případě ten pokoj byl teď pouze pokojem.

Harry si nebyl jistý, jestli je to dobře, nebo špatně. Posadil se na postel, aby o tom mohl chvíli přemýšlet. Jeho myšlenky se vydaly na spletité cesty. Sirius chtěl, aby s ním Harry bydlel. Určitě by to nikdy nefungovalo, ale Harry si byl jistý, že ho Sirius chtěl adoptovat, kdyby to bylo možné. Co kdyby se to stalo? Co kdyby neumřel a pak by potkal ženu, kterou by měl rád? Zažíval by Harry stejně trýznivé pocity jako právě teď?

Tyhle otázky nebyly moc užitečné, protože Harry stejně neznal odpovědi.

S povzdechnutím začal přemýšlet, kde jsou Draco a Hermiona. Řekl jim sice, aby nespěchali, ale tohle už musela být nejméně hodina. Dobrá, když nebyl Harry vítaný při účasti na jejich „malém projektu“, mohli se pak ti dva vrátit zpátky sami. Harry tu přece nebude čekat celou noc!

Bral schody po dvou, a když se dostal do přízemí, začal je volat.

Nikdo se neozýval, takže chodil od jednoho pokoje ke druhému. Hledání bylo neúspěšné, dokud nenarazil na knihovnu. Ještě před tím, než položil ruku na kliku, věděl, že musejí být uvnitř -- a podle toho, jak se otřásaly stěny, dělají něco mnohem více intenzivního, než bylo předělávání. Harry se posledních pár kroků rozběhl a chtěl prudce otevřít dveře, ty se ale ani nepohnuly.

Stejně jako předtím nikdo neodpovídal na jeho volání.

Najednou se dveře rozletěly a Hermiona se vyhrnula ven, lapala přitom po dechu. Vlasy měla rozcuchané a hábit vypadal, jako by ho měla špatně oblečený, ale Harry neměl čas přemýšlet nad tím, co by to mohlo znamenat. Byl příliš zaujatý ječícím a běsnícím portrétem opřeným o vzdálenější stěnu.

Lucius Malfoy.

„Mám sdílet rodokmen s mudlovskou děvkou?“ nadával obraz tak hlasitě, až Harryho překvapovalo, že se netřásl celý dům. „Chceš znečistit tu hrstku čistokrevných, která zbývá mezi tou mudlovskou špínou? Ponořit se mezi odpad, založit s ní rodinu a tím zničit linii Malfoyů navždy?“

„Ty jsi ten, kdo pošpinil náš rodokmen,“ odpověděl Draco krutě, chytil portrét oběma rukama a ignoroval, že se Lucius opíral o roh rámu a snažil se z něj vyskočit. „Já obnovím naše postavení tím, že zajistím, aby moji potomci nebyli idioti, kteří by se hlásili k někomu, kdo chce zničit svět! Odteď budou dědicové Malfoyů dvojí krve, úplně všichni!“

„Proč, ty—“

Draco zahřměl tak nahlas, že přehlušil i Luciusova slova. „Ano, nečistokrevné děti, a ty proti tomu vůbec nic nezmůžeš! Čím to je, otče? Protože jsi mrtvý, zabil tě nečistokrevný! Mohlo ti dojít, že ses celý život mýlil, ale nedošlo. Tvoje stupidita nemá žádné hranice!“

Portrét téměř celou dobu ječel, ale teď ztichnul.

„Nemáš co říct?“ posmíval se Draco.

Luciusův obraz těžce oddechoval, vypadal rozčileně, ale když promluvil, zněl překvapivě klidně. „Nevíš toho tolik, kolik si myslíš, Draco.“

„O čem?“

„O sobě.“ Portrét se usmál, z jeho výrazu vyzařovala škodolibá radost, až se z toho Harry otřásl. „Zjistíš to. A pak uvidíš, jak moc hloupý jsi byl…“ Lucius se zachechtal a sklouzl pohledem z Draca na Harryho. „Ach. Harry Potter. Tentokrát bez brýlí? Chlapče, chlapče, tvoje oči musí být úplně uzdravené. Vyřiďte poklonu Severusovi. Asi bych měl příště použít něco účinnějšího než jehly. Možná řezací kouzlo—“

Draco prudce otočil portrét přední stranou ke zdi, udělal pár rychlých pohybů hůlkou a zamumlal tišící kouzlo. Potom spustil ruku s hůlkou podél boku a obrátil se k Harrymu.

Nic neříkal. Bylo na Harrym, aby něco udělal, tak vstoupil do pokoje. „Jsi v pořádku?“

Draco si prohrábl rukou vlasy, ale neuhladil si je, spíš rozcuchal. „Jo. Já… sakra. Tohle jsem nečekal. A… omlouvám se. Neměl jsi ho vidět.“

„Ale ty ano, že?“

„Ne takhle,“ zatřásl hlavou Draco a sedl si do nejbližšího křesla. „Chtěl jsem ho donutit polknout jeho vlastní pýchu. Mohl-- mohl bys jít, prosím, zkontrolovat Hermionu? Myslím, že já to nezvládnu, ale měli bychom se ujistit, že je v pořádku. I když nevím, proč by neměla být,“ dodal pochybovačně. „Ona… Byla úžasná.“

„Pojď pryč od toho portrétu.“

Draco se víceméně vypotácel na chodbu a svalil se do prvního křesla, které uviděl.

Harry zamkl knihovnu nejsilnějším kouzlem, které znal, a vydal se hledat Hermionu.

Seděla u schodiště, se zavřenýma očima se opírala o stěnu, pořád stejně rozcuchaná. Teď, když měl Harry čas si ji pořádně prohlédnout, něco mu došlo. Přišel na to, proč portrét tolik ječel. Za jiných okolností by byl na Draca asi pěkně naštvaný. Ale viděl na vlastní oči, že s tím vším Hermiona souhlasila, takže…

„Nevěděl jsem, že předělávání domu je krycí výraz pro muchlování,“ prohodil, sednul si proti ní a natáhl si nohy před sebe.

Otevřela jedno oko, pak i druhé. „Něco takového.“

„Docela matoucí, s tím portrétem a vůbec.“

„Myslíš?“ Hermiona se zamračila. „Draco chtěl vmést otci do tváře Rhiannon. Já jsem byla druhá nejlepší možnost.“

Na to už Harry přišel sám „A ty lži o předělávání?“

„Byl to jeho nápad, záminka, abychom tu mohli zůstat.“ Žalostně se na něj zadívala. „Tajila jsem ti to, protože jsem byla naštvaná, že mě požádal o tak urážlivou laskavost. Nechtěla jsem o tom mluvit. Celá ta věc byla… ponižující.“

„Proč ponižující?“

„To, že mě chtěl políbit jenom proto, že mám jednu věc společnou s jeho životní láskou?“ zeptala se Hermiona a koukala se na něj, jako by měl dvě hlavy. „Jistěže je to ponižující! Jen při myšlence na to bych mu nejradši znova jednu vrazila!“

Harry zamrkal. Možná právě proto měl tak rád Lenku. Ať už byly její výroky sebezvláštnější, nikdy v něm nezanechaly pocit, že dívky jsou úplně jiný živočišný druh. „Když to bylo tak ponižující, proč jsi změnila názor a souhlasila?“

Hermiona se zasmála, znělo to jako něco mezi zoufalstvím a pobavením. „Když jsem o tom chvíli přemýšlela, došla jsem k závěru, že by měl být stejně ponížený jako já. Chystala jsem se ho líbat tak, až by se mu zatmělo před očima a zapomněl by, že nějaká Rhiannon vůbec kdy existovala. Dokud by si nepřál, aby se ke mně nikdy nepřiblížil takovým způsobem a tím nepromarnil svou šanci!“

Ach. Zraněná pýcha. Tomu Harry rozuměl. Připomnělo mu to, jak se snažil schovávat svoje modřiny poté, co ho Dudley zmlátil.

Hermiona zkřivila úsměv. „Ale šlo to všechno špatně. To já jsem zapomněla na Rhiannon. Dokonce jsem zapomněla i na portrét. Úplně na všechno. Nejsem si jistá, jak dlouho to trvalo, ale když k mému vědomí pronikl ten křik, uvědomila jsem si Dracovy ruce na mých… Ehm…"

Tak jo, možná by si Harry měl s Dracem promluvit. Muchlování byla jedna věc, zvlášť když Hermiona souhlasila. Ale zdá se, že nesouhlasila s osaháváním!

Harry by se s tím měl později vypořádat. Teď ale záleželo hlavně na Hermioně. „Požádal mě, abych se ujistil, že jsi v pořádku,“ řekl jí. „Jsi?“

„Ne,“ odpověděla Hermiona potichu.

„Přece se nenecháš rozhodit mrtvým chlapem, který ti řekne hnusné věci—“

„To ne.“ Hermiona od něj odvrátila obličej. „Nic se neděje. Budu v pořádku.“

Tohle jí nebylo podobné. Hermiona byla bojovnice. „No tak, co se děje? Udělal něco dalšího kromě toho, že dával ruce, kam neměl?“

„Řekla jsem, že budu v pořádku!“

Harry zvedl ruce a dal tím najevo, že to vzdává. „Chápu, není to moje věc. Ptal jsem se jenom proto, že vy dva jste byli tak dlouho pryč. Myslím tím, kolik si Draco myslel, že si ten portrét zaslouží vidět?“

Další vlna červeně zbarvila Hermioně tvář. „Ach, tohle. No, nejdřív jsme museli trochu trénovat. Aby to nevypadalo, že jsme pouze přátelé. Tohle jsem nejspíš měla vědět hlavně já… No, nevadí. Ale potom, když jsme přišli do knihovny, rám byl prázdný, takže jsme pokračovali v tréninku, zatímco jsme čekali—“ Najednou stiskla Harryho rameno. „Ach. To ne. Měla jsem -- ne, musela bych si to uvědomit dřív, kdybych nebyla tak roztržitá!“

„Uvědomit si co?“

„Ten rám byl prázdný, Harry!“

„A?“

„Aha vlastně. Ty si to nepamatuješ. On nemá žádný jiný portrét, Harry! Draco mi to řekl už dávno, když si začal stěžovat, že mu nebude moct vmést Rhiannon do tváře. Tak kde byl?“

Harry pokrčil rameny. Jak to mohl vědět?

„Co když navštívil jediné další umělecké dílo, které ho znázorňuje?“

„Zrovna jsi řekla, že nemá žádný další portrét—“

„Socha,“ vyhrkla a zatřásla mu ramenem, které stále tiskla. „Socha v Bradavicích! Co když se v ní objevoval celou dobu a odposlouchával, aby jistil, co se může dozvědět? Co když viděl sám sebe, jak jde přes pozemky, když mířil na schůzi Rady školy?“

„Remus," zalapal po dechu Harry.

„Remus," zopakovala Hermiona a přikývla.

Po dobu, která se zdála nekonečná, na sebe ti dva zděšeně koukali.

Potom se zvedli a rozběhli se pryč.




 

Pozn. překladatele:
* V angličtine nádherná slovná hračka - Severus vs Don't ask him to sever us!" Doslova: Nežádej ho, ať nás rozdělí!“  sever – rozdělit, oddělit. A pokračovanie:

„... Severusi.“ „Harry, on to vážně udělá, jestli to budeš pořád zmiňovat,“ (to rozdelenie) Elze patrí poďakovanie za nápad Severus vs servus.

 

Poslední komentáře
03.09.2014 14:32:21: Som si myslela že ďalej nič nie je....pár dní v neskutočnom smútku že to zrazu teraz skončilo...až v...
07.09.2013 15:50:32: Len dávam vedieť, že preklad 40. kap. je zadaný, správy zatiaľ nemám. Keby pribudla ďalšia kapitola ...
21.06.2013 20:44:41: Za všetky komplikácie s kapitolami sa ospravedlňujem, ale nový webgarden je proste...
08.06.2013 00:23:47: Není proč se omlouvat. To s těmi kapitolami je divné, to se mi ještě nestalo, já to tam normálně vid...
 

Výhradným vlastníkom týchto stránok je Chalibda. Administrátorom je v súčasnej dobe Jimmi. Charakter, význam a dôvod existencie týchto stránok určujete VY.