Vítejte v magickém světě Harryho Pottera

Trilógia od Aspen: I. Rok jako žádný jiný (A Year Like None Other); II. Léto jako žádné jiné (A Summer Like None Other); III. Rodina jako žádná jiná (A Family Like None Other)



Tieto stránky sú pokračovaním pôvodných stránok Roku, ktoré sú venované prekladom skvelej fanfiction od Aspen in Sunlight (trilógia AYLNO, ASLNO a AFLNO). Je alebo bude na nich zverejňovaný česko-slovenský preklad Roku, preklad Leta a Rodiny.

Kapitoly 1 - 10

Kapitola 10. TESTY

Preklad: Jana Hřebačková

Betareader: Pomponius

Záverečné beta: Sargo
, nová verzia: 29.8.2011 Alis

Bylo fajn být zase zpátky ve škole, pomyslel si Harry, i když věděl, že snést to čekání pro něj bude mnohem obtížnější. Chtěl něco s problémem tety Petunie dělat, konec konců to byl taky jeho problém, jenže mudlovský svět takto nefungoval. 

Když vešel do pokoje 328, Snape v Remusově podobě byl po jeho boku a společnými silami se jim nějak podařilo vtlouct strýci Vernonovi do hlavy, že magie není dobrá volba. Kouzlo neexistuje, řekli, a nemůže být vynalezeno. Magie nefunguje tímto způsobem; ne na mudlech. Samozřejmě že to bylo zjednodušené, ale Snape zastával názor, že strýc Vernon není zrovna uzpůsoben na to, aby se vypořádal s čímkoli složitějším, než jsou základními principy, Harry. Tvůj strýc není zrovna havraspárského ražení, že? 

Tyto zprávy se, celkem vzato, neujaly příliš dobře. Vernon ječel, zuřil, nadobro se Harryho zřekl a pokusil se ho napadnout s tím, že ho zabije. Většinu z toho ale vzal zpátky poté, co Snape nevzrušeně vyložil jiné možnosti. Harry je ochoten darovat vaší paní kostní dřeň, objasňoval profesor. Skutečně si myslím, že byste mu měl poděkovat. 

Harrymu se samozřejmě žádných díků nedostalo, ale když probrali celou věc poklidněji, Vernon nevrle souhlasil s tím, že transplantace kostní dřeně je Petuniinou poslední nadějí. Přiznal, že byl skutečně nedůvěřivý kvůli 'vedlejším úchylným následkům', ale Snape hladce utišil všechny jeho obavy a pověděl mu, že taková věc je s konečnou platností nemožná. 

To od něj bylo velmi zmijozelské, pomyslil si tehdy Harry, protože až moc dobře věděl, že Snape věřil, že transplantace kostní dřeně ve skutečnosti může učinit z Petunie čarodějku. Později Harrymu řekl, že by se vší pravděpodobností byla jakákoli změna tohoto typu pozvolná. Mezitím bude ochranné kouzlo převedeno na Dudleyho, takže i kdyby Petunie měla recidivu, dům č. 4, Zobí ulice by nadále zůstal útočištěm. To poslední slovo řekl Snape opravdu ironicky. 

Harry byl vděčný, že to nechal tak. Jen užil ironii, aby dal najevo, co si skutečně o Dursleyových myslí. Snape neudělal to, co by určitě provedla Hermiona, kdyby zjistila pravdu; nepokoušel se ho přesvědčit, aby byl otevřený a mluvil o svých pocitech. Prostě nechal Harryho, aby byl Harrym. 

Přesvědčování Vernona zabralo asi hodinu, hodinu, během které Dudleyho ani jednou nespatřili. Harry si s tím lámal hlavu, raději ale nechtěl kalit vodu a zjišťovat, zda-li je jeho bratranec stále v přátelském rozpoložení. Mohlo to být důležité pro ochranné kouzlo, jenže Harry neměl šanci Dudleyho spatřit. 

Hned potom, co Vernon odsouhlasil, aby se Harry nechal otestovat, zda je kompatibilní, to dali vědět sestřičce. Harry byl rychle zahnán na řadu testů, ve srovnání s kterými byla NKÚ procházka růžovým sadem. Podstoupil fyzické testy, o kterých snad ani v životě neslyšel, takže mu s nimi sestřičky musely pomoct. Jenže to nebylo skoro nic proti tomu, co mělo přijít. 

Všechno to začalo dotazníkem, který mohl kvůli neznámým slovům jen stěží přečíst, a pak následoval sáhodlouhý rozhovor, který byl navržen tak, aby z něj vytáhli ještě více informací. Osobních informací. Jedna otázka za druhou o jeho rodičích; otázky, na které nemohl odpovědět. Kolikrát musel vysvětlit, že se stal sirotkem, když mu byl rok a nikdy se toho o mámě a tátovi příliš nedozvěděl? 

Pak přišly otázky o něm. Harry nevěděl, co by měl říct na polovinu věcí, na něž se ho ptali. Pije, byť jen příležitostně? No, jistě, nepohrdnu máslovým ležákem nebo dvěma… Jaké léky užíval během minulého roku? Utišující odvar, Povzbuzovací lektvar a celkem často Bezesný nápoj… Užil během posledních tří měsíců nějaké psychotropní látky? Nevím. Mohla by snad dvojčata vyrobit něco, co by mohlo být bráno jako droga? No, v každém případě jsou jejich výrobky zábavné… 

Jelikož nebyl na nic schopen odpovědět tak, aby se to alespoň vzdáleně podobalo pravdě, Harry jednoduše skončil u umm a err. Díky tomuto mumlání si prorazil cestu celým procesem. Snape tam seděl a domýšlivě se usmíval, bez pochyby přemílal neužitečné myšlenky o Zmijozelu a vychytralosti. Harryho ten úsměv rozčiloval, ale po pravdě řečeno byl rád, že strýc Vernon hlasitě vyžadoval, aby byl profesor Lupin jeho zástupce, který bude Harryho doprovázet během celého procesu. Byl to Snapeův nápad, bez pochyby podpořen kouzlem na nic netušícího strýce, a nemocniční personál s tím souhlasil, jelikož to odsouhlasil Harryho skutečný zákonný zástupce. Strávit testy se Snapem v jedné místnosti nebylo nijak příjemné, jenže tmavé stíny v Zobí ulici byly toho rána dost výstražné; Harry věděl, že se musí držet blízko člověka, který ho může přemístit do bezpečí. 

Přesto shledával stále nepříjemnějším procházet těmito lékařskými procedurami, když ho Snape pozoroval zpoza Remusových vlídných hnědých očí. 

Lékařský pohovor byl dost zlý, ale alespoň mu dovolili, aby prozatím zůstal oblečený. O něco později, co se Harryho týče, začaly být události poněkud směšné. Proč potřebovali všechny jeho látky? Proč si jen nevezmou kostní dřeň a neskončí s tím! Ale ne, museli mít jeho krevní a tkáňové rozbory. Tyto náležitosti vlastně pochopil, jakmile mu vysvětlili možnost nepřijetí daru, což ho poněkud vystrašilo. Nechtěl být zodpovědný za Petuniinu smrt. 

Ale proč mu museli rentgenovat hrudník a nechali ho přes hodinu připojeného k přístroji, který měřil jeho puls? To už si musel sundat Dudleyho pošpiněný obrovský nátělník. Pak mu znova odebrali krev a objasňovali, že musí být testován na něco, co znělo jako celá abeceda problémů. A potom další krev na to, čemu říkají analýza DNA, což by měla být poslední podmínka, podle které se zjistí, zda je jeho kostní dřeň pro Petunii vhodná. 

Harry začal uvažovat o tom, jestli mu vůbec ještě chtějí nějakou krev nechat. Trhnul sebou pokaždé, když se k němu přiblížila jehla, pak zavřel oči a řekl si, masem ti projel dokonce i baziliškův tesák. Určitě vydržíš malou tenkou jehlu. 

Jenže jehla byla z nějakého důvodu děsivější – patrně proto, že tam musel jen sedět a nechat si to líbit. S baziliškem mohl alespoň bojovat. Harry se opravdu musel krotit, aby nepoužil kouzlo, kterým by jehlu zapudil. Nesmírně po tom ovšem toužil, obzvláště při posledním odběru, když sestřička nemohla najít žílu. Znova a znova mu vpichovala tu hroznou věc do ruky, Harry silně sevřel víčka a třásl se od hlavy k patě. Jeho ruka se nechvěla jen díky tomu, že sestřička měla překvapivě pevný stisk. 

Až do té doby Snape nedělal nic jiného, než že se díval, ale při posledním odběru vstal a postavil se k Harrymu. Nedotýkal se ho, nemluvil na něj, ani neseslal bezeslovné kouzlo, aby ho zklidnil. Jen tam stál a připomínal Harrymu, že není sám. 

A pomohlo to. 

Jakmile sestřička uložila ampuli s jeho krví na podnos, Snape se vrátil zpátky na židli. 
Harry se domníval, že tím jeho utrpení skončí. Vždyť ho připravili skoro o všechnu krev - no, alespoň jemu to tak připadalo - tak co ho ještě mohlo čekat? 

Asi měl tušit, že to bude horší. Jelikož ho potom požádali o moč. Nejdříve jen zíral, byl v šoku a nebyl schopen slova, když mu pěkná zrzavá sestra-žačka (nebylo jí víc, než osmnáct) podala malou plastikovou nádobu a řekla mu, aby šel do sousední koupelny, tam vykonal potřebu a předal jí to zpět naplněné. V životě ho nenapadlo, že by se mohl cítit tak poníženě, přičemž tam seděl Snape a slyšel každé slovo. 

Jeho profesor si evidentně myslel, že to přehání. „Nijak zásadně se to neliší od toho, co musíš udělat, abys připravil některé složitější lektvary,” přednesl nonšalantně, pak se rozvalil v židli, natáhl před sebe nohy a zavřel oči. 

Opět dekorum, uvědomil si Harry. Snape ho má mnohem víc, než kdy dal najevo. Harry udělal, oč ho žádali, ovšem zčervenal, když předával vzorek té pěkné sestřičce. 

To vše jen proto, aby se dozvěděl, že bude muset čekat, než budou všechny testy provedeny a vyhodnoceny. 

Řekli strýci Vernonovi, jak se věci mají, rychle se rozloučili - Dudley stále nebyl na dohled, jak si Harry všiml - a ještě mu řekli, aby opět použil sovu paní Figgové hned, jak budou mít výsledky. Vernon se zakabonil, ale souhlasil. 

A pak, po dni plném diskusí, rozhodování a nedostatků mudlovské medicíny, se Harry a Snape pomocí letaxu vrátili do Bradavic. Když dorazili, byla ředitelova kancelář opuštěná. 

„Právě je večeře,” vyložil Snape a Harry zanaříkal. Po tom všem v žádném případě nemohl jíst. 

Zdálo se, že Snape pochopil, na co myslí. „Už to bude jen horší, Pottere,” poznamenal tiše. „To, co vám dělali dnes, se nedá srovnat s procedurou transplantace.” 

„Vím, četl jsem tu knihu!” odsekl Harry, vůbec na to nechtěl myslet. 

„Ještě není pozdě na to, abyste změnil názor.” 

Harry se na něj upřeně díval a usilovně se snažil rozeznat Snapeovy rysy za Remusovým obličejem. Nebylo to snadné. 

„Je příliš pozdě,” dohadoval se. „Už jsem řekl, že to udělám.” 

Snape zavrtěl hlavou a jediné pohrdavé slovo proťalo vzduch: „Nebelvír.” Pak odkráčel z místnosti k sobě do sklepení.

***


„Oh, jsi zpátky!” vykřikla Hermiona a vrhla se k Harrymu na pohovku v nebelvírské společenské místnosti. „Takové štěstí!” 

Harry vrhl na Rona pohled přes její rameno a naznačil: „Štěstí?” 

„Protože jsi byl pryč jen přes víkend, kámo,” objasnil jeho kamarád, přitom si ťukal prstem na čelo, takže nemusel říct slovo cvok nahlas. „Víš, nemusíš podstoupit tu příšernou tragédii, že bys nebyl ve vyučování...“ 

Hermiona se jen zasmála, shodila papuče a stočila se vedle Harryho. „Tak jak se má Remus?”


Z krku se mu vydral zvláštní, přiškrcený zvuk. „Oh, er… no, vždyť ho znáš.” A pak ho napadla odpověď, odpověď, na kterou by Hermiona tak jako tak přišla, tím si byl jist, takže ji mohl říct taky. „Však víš, byl úplněk. Celou dobu spal. Vypadá to, že mu Snape stále připravuje Vlkodlačí lektvar. No, a když zrovna…er, nespal, tak nevypadal moc dobře, čestné slovo.” 

Najednou si Harry začal lámat hlavu s tím, jestli Snape udělal dobře, když se přestrojil zrovna za Remuse. Kdyby je někdo sledoval, nebylo by mu divné, že za úplňku vidí vlkodlaka v lidské podobě? Navíc to o Remusovi věděli téměř všichni. Snape se konec konců postaral o to, aby to každý ve Zmijozelu zjistil. Tohle Harryho stále dusilo, fakt že jo. Přesto z nějakého důvodu nemohl Snapea nesnášet tak moc, jak by si zasloužil, teď už ne. Stejně to bylo pěkně hnusné, vyzradit Remusovo tajemství tímhle způsobem. 

Tajemství ovšem bylo provaleno, takže se Harry musel pozastavit nad tím, proč s ním Brumbál poslal Snapea, který vypadal jako Remus, když každý věděl, že by v tu dobu měl Remus být vlkodlak. Jedna věc však byla jistá. Něco se děje a je toho mnohem víc než problémy s leukémií a ochranným kouzlem. Jenže Harry nevěděl co. Ani nedával moc nadějí tomu, že by vytušil, jaký komplikovaný plán Brumbál zapletl do jejich návštěvy v Surrey. 

Zřejmé bylo, že ať už se dělo cokoli, Brumbálovi se nezdálo vhodné, aby to řekl Harrymu. 

Jako obvykle. 

Ron sebou praštil vedle Hermiony, mrkl na Harryho a pak ji odstrčil, aby se usadil na jejím místě. Hermiona ho napůl praštila, pak roztála a vykouzlila na rtech nepatrný úsměv. Ron však nebyl tak uvolněný; zmínka o Vlkodlačím lektvaru svedla jeho myšlenky na Snapea. „Ten mizerný umaštěnec Remuse nesnáší,” reptal. „Postaral se, aby Lupin přišel o práci, krysa. Narafičil to tak, aby musel dát výpověď, a Remus tu práci tak strašně potřeboval! Zajímalo by mě, co Snape sleduje tím, že mu stále dělá ten lektvar. Co když je to pomalý jed?” 

„Taky mě to napadlo, když jsem ho viděl poprvé,” připomněl Harry Ronovi.„A mýlil jsem se.” 

„No,” uvažoval Ron, „třeba je to velmi pomalý jed.” 

Harry se kvůli tomu trochu naježil a pak se nad tím zamyslel. Umaštěnec bylo zajisté poněkud hrubé a nařčení z pokusu o vraždu celkem melodramatické, ale teď byla určitě řada na Harrym, aby řekl svou část nadávek na Snapea. Přes pět let nadávek. Ale teď je nechtěl říkat, ani když se zdálo, že je Ron očekává. 

Naštěstí se Hermiona konečně začala zabývat odpovědí o lektvaru. „Snape i Remus jsou v Řádu,” poukázala a pak vypadala zmateně - moc jí to neslušelo – a zatlačila na Harryho. „Proč s tebou Brumbál poslal Remuse, když se měl změnit ve vlkodlaka?” 

Měla pravdu, ani trochu to nedávalo smysl. „No, jako psychickou podporu,” zkusil Harry a téměř se přikrčil, když slyšel, jak potrhle to znělo. Po rychlé úvaze dodal: „Chci říct, že nevěděl, že budu pryč jenom na víkend. Mohlo to být delší.” 

„Pro mudly to musel být pěkný šok, vlkodlak v baráku…” chechtal se Ron. „Řekni, co dělá bratránkův jazyk?” 

Harry to ignoroval, jelikož Hermiona stále nepřestala naléhat: „Proč jsi potřeboval morální podporu, Harry? Ani jsi nám neřekl, co bylo v tom dopise.” 

„Snape to málem udělal,” přidal se Ron. „Tehdy ve třídě jsi vypadal, jako by ses měl každou chvíli sesout mrtvý k zemi, kámo.” 

„Byla to jen… rodinná záležitost,” zašeptal Harry a cítil se mizerně. Nesnášel, když něco musel před svými přáteli tajit. Uvažoval, jestli díky tomu je tak zmijozelský, jak Snape tvrdil. 

Ron absolutně nepochopil Harryho rozpoložení. „Už je to dlouho, co ses naposledy musel vypořádat s rodinnou záležitostí,” byla jeho věcná připomínka. „Vítej v mém životě, kde tě rodina otravuje neustále. Dokonce se jí nezbavíš ani ve škole,” dodal, když Ginny proplula společenskou místností se skupinkou kamarádek. 

„Jo,” řekl Harry a pátral po jiném tématu. Jakémkoli tématu. „Tak jak jste si užili víkend vy dva?” 

Hermiona sklopila pohled a vypadalo to, že Ron právě našel něco velmi zajímavého na žulové zdi. Pak se na sebe podívali a rozhihňali se šílenou radostí, přičemž se jejich nohy propletly. 

„Chápu,” řekl Harry tím nejponuřejším tónem, což jen způsobilo, že Hermiona zrudla a přitiskla obličej k Ronově svetru. 

„No, šli jsme do Prasinek,” zvolal Ron, protože Harry třepal obočím nahoru a dolů jako kabaretní padouch. Hermiona se po tomto mlčenlivém uznání rozesmála ještě víc, díky čemuž Ron nepatrně protočil panenky. Ale i přesto vypadal hodně šťastný. 

„Vylez, Hermiono,” zavolal Harry, a když to udělala, věnoval jí úsměv, který by uklidnil kohokoliv. „No, řekl bych, že gratulace je na místě. Co kdybychom se vplížili do kuchyně? Dobby nám dá pár máslových ležáků...” Když Hermiona svraštila obočí, rychle dodal: „Pokud ho hezky požádáme. Oh, jaká to smůla, Hermiono! Brumbál mu platí, jak víš. Dobby není skřítek, kvůli kterému by ses měla vzrušovat. A ještě není po zákazu vycházení. Nemůžeš si na nic stěžovat.”

***


Když šel Harry následujícího rána dolů do sklepení, cítil se poněkud znepokojeně. Byla tu věc ze Zobí ulice, která se měla dnes uzavřít, a to: bude Snape mlčet jako hrob o všech těch hrozných věcech, které se dozvěděl…? Jednak Snape tehdy vypadal jako Remus; a za druhé bylo stejně nereálné, aby s ním měl podobný vztah i v kouzelnickém světě! Teď se zdálo, že celý jejich příběh byl neskutečný. A nepravděpodobný. 

Nyní, když byl zpět v reálném světě, měl problém srovnat vzpomínky se skutečností. Snape debatující o dekoru? Snape, který téměř projevoval soucit, když Harry musel čelit všem těm jehlám? Prostě se to nezdálo možné, ne, když si ten Snape, kterého znal zde, nenechal ujít jedinou příležitost, aby ponížil Harryho Pottera. 

Kromě toho to byly jen dva dny. Nic moc se za dva dny nezmění, nebo snad ano? Harry přikývl sám sobě a připravil se na nejhorší. Příhodně ignoroval holou skutečnost, že během dvou dnů všechny jeho představy o Severusi Snapeovi prošly radikálním přehodnocením. Sedl si do stejné lavice jako vždy, připravil si pomůcky jako obvykle a s úzkostí vzhlédl, když slyšel, jak učitel, doprovázen vrzáním dveří, vstupuje do třídy.

„Dnes se budeme snažit vyrobit Jizvohladící balzám,” poškleboval se Snape, přičemž zdůraznil slovo snažit. Hábit se mu rozevlál, jak se hnal místností, jeho hlas byl panovačný a hrozivý – jako vždy. „Bezpochyby jsou mezi vámi bídáci, kteří mi k ohodnocení předloží kalné, bezbarvé ohavnosti, ale ať je to bez chyb: toto je jednoduchý lektvar, tedy v rámci možností vašich líných rukou a chabých mozků. Ten, komu se nepodaří vyrobit vyhovující balzám, obdrží školní trest u pana Filche.” 

Na druhé straně uličky těžce polknul Neville Longbottom. Harry po něm hodil soucitný pohled. Neville chtěl po ukončení pátého ročníku zanechat studia Lektvarů, ale profesorka Prýtová neústupně tvrdila, že Bylinkářství bez přiměřených základů z Lektvarů by bylo k ničemu. 

„Rád bych řekl, že výsledný lektvar vyzkoušíte navzájem mezi sebou,” pokračoval Snape a pozoroval zmijozelské, jako by jim chtěl vnutit určitou myšlenku, „ale bohužel. Soupeření kolejí nezpůsobilo, že by někdo z vás byl dostatečně zjizven. Ne, pane Weasley, jizvy po akné se nepočítají.” 

Uh - oh, pomyslel si Harry a najednou pochopil, co musí znamenat slovo Jizvohladící. No, alespoň tomuhle jsem rozuměl

„Nicméně máme pana Pottera a jeho jizvu poněkud pochybného věhlasu.” Během toho, co Snape mluvil, kráčel uličkou k Harrymu. Na protější straně učebny se Zmijozelští rozchechtali a Draco něco šeptal Pansy, Harry si byl jistý, že to bylo něco jako: Tak tohle bude zajímavý… „Naneštěstí, pro pana Pottera, je jeho jizva následkem kletby. Pane Malfoyi, jaké jsou základní vlastnosti takové jizvy?” 

„Je ohyzdná a deformující, pane.” 

„To rozhodně. Pět bodů pro Zmijozel.” 

Hermiona tiše zavrčela na protest a zasyčela: „To ani nebyla správná odpověď!” 

Snape si jí nevšímal. „Dalším rozpoznávacím znakem je, že na rozdíl od ostatních jizev nemůže být odstraněna pouhým lektvarem. Obávám se, že se pan Potter bude nadále muset statečně potýkat s její… jakže to pan Malfoy definoval? Ach, ano. Ohyzdnou deformací.” 

Harry upřeně vzhlédl se zuřivostí v očích a zatnutými zuby. Tvrdil, že to je jen představení, zašeptal hlas v jeho hlavě. Potíž byla v tom, že to, co Snape nazval představením, bylo příliš skutečné. K čertu, byla to skutečnost: Harry byl jako obvykle ukazován všem pro posměch. Ale co je mu do toho, jestli se Snape začne zase chovat jako… no, Snape? Vlastně to mohl čekat. Měl vědět, že by to byla pěkná blbost – očekávat něco jiného. 

Snape mu věnoval delší pohled a pak líně pronesl: „Věřím tomu, že má náš nebelvírský hrdina slzy na krajíčku. Nebuďte pitomec, pane Pottere. Zachovejte určité dekorum.” 

Po tomhle Harry věděl, že se může uvolnit. Nikdo jiný nebyl schopen zachytit skrytý význam těchto slov, ale pro Harryho představovaly něco významného. Byla to jen hra, hra jako Smradlaví tchoříci nebo Řachavý Petr. Ať už Snape své zraňující poznámky myslel v minulosti sebevážněji, teď to tak nebylo. Tedy alespoň ne tak moc jako předtím. 

Harry nasadil svůj obvyklý lhostejný pohled a pokračoval ve hře, jenže nepočítal s tím, co Snape udělá potom. 

***


„Namouduši!” soptila Hermiona, když stoupali ze sklepení. „Ten drzoun se ani neobtěžoval, aby opravil tvůj test! Ví, že jsi nepodváděl, ví, že to byl dopis! A ještě ti na dnešek přidělil druhý test, bez varování! Musel jsi jet domů z rodinných důvodů, neměl jsi možnost studovat o víkendu! Myslím, že bys to měl probrat s ředitelem, opravdu!” 

Harry nemohl jinak, než si odfrknout, když si představil Brumbálovu přehnaně zmatenou reakci, kdyby si k němu přišel stěžovat kvůli testu, který si sám vyžádal. 

„Vždyť na tom nezáleží,” řekl Hermioně. „Jsem si jistý, že dostanu Troll, bez ohledu na to, který z nich bude bodovat. Spíš to bude Troll-minus.” 

„No, ale tohle je přece nečestné! Strhl Nebelvíru body, protože jsi nestihl dodělat lektvar. Jenže jak jsi ho mohl dodělat, když ti na lavici vrazil papír s testem a vyžadoval, abys ho místo toho vypracoval?” 

Harry musel uznat, že tahle část byla nečestná. 

„Byly ty otázky aspoň na tu samou látku?” spílala dál Hermiona. „Nebo tě zkoušel jen z doplňkové četby, o které ví, že to málokdo čte?” 

„Z doplňkové,” odvětil Harry, nemohl si pomoct a trochu se zakřenil. Tušil, že to Hermioně musí připadat nespravedlivé, ale pro něj to bylo jen směšné. Přece jenom si o to řekl. „Zapomeň na to,” poradil své kamarádce. „Stěžuješ si a k němu se to nějak dostane, vsaď se že jo. A pak by to bylo...“ Harry snížil hlas, aby se přiblížil Snapeově hlubokému, sarkastickému tónu. „Strhávám Nebelvíru deset bodů za očekávání, že existuje spravedlnost, ačkoliv všechna fakta svědčí o opaku.” 

„Bavíš se, Pottere?” ozval se za nimi protáhlý hlas Draca Malfoye. 

„Jo, skvěle,” připustil Harry, byl si vědom toho, že Malfoyovi nic nebude vadit více, než

skutečnost, že je Harry šťastný. „A ty?” 

 

Malfoy se samolibě uculoval. „Doufám, že se budeš bavit i při školním trestu.” 

Hermiona zaťala pěsti. „Oh, ty prostě musíš se vším hned běžet za učiteli, že, Malfoyi?” 

Malfoyovy stříbrné oči byly najednou velké a nevinné. „Se mnou to nemá nic společného, mudlovská šmejdko. Profesor Snape už ho uložil. Trest za nedokončení lektvaru.” 

Hermiona přidušeně vykřikla. 

***


Ten školní trest byl jednoznačně nefér, myslel si Harry, ale od Snapea si nespravedlivé tresty vysloužil už dříve. Události se jen vracely do normálu, předpokládal. Snape ho o tom ujišťoval a Harry pochopil. Všechno musí vypadat tak jako předtím. 

Argus Filch na něj hleděl s pusou dokořán, když se přišel ohlásit do školníkovy kanceláře. „To je poprvé, co jsem předem neslyšel o žádném školním trestu, Pottere,” zaskřehotal chraplavým hlasem. „Ačkoli mi večer ve vstupní síni uteklo několik divokých rotulic a hodila by se mi čerstvá návnada, abych je mohl pochytat. Zdá se, že máš tu správnou velikost...“ 

„To je dobrý,” rychle řekl Harry a ustoupil. „Moje chyba.” 

Jenže nebyla. Snape rozhodně uložil školní trest. S povzdechem Harry sešel do učebny Lektvarů a zaťukal na otevřené dveře. „Profesore?” 

„Ah, pan Potter,” pronesl líně Snape. „O pět minut později, to tedy dělá mínus pět bodů pro Nebelvír. Je to od vás milé, že pro mě děláte ten trest tak příjemným. Nemohl byste pro příště zařídit, aby byl váš příchod ještě pozdější?“ 

Harry zatnul zuby. „Nejdříve jsem se hlásil u pana Filche.” 

„Bizarní chování. Jeden by řekl, až idiotské, vzhledem k tomu, že váš trest slouží přesně k tomu, abyste mohl přichystat lektvar, který jste vynechal.” 

„Oh,” řekl Harry a snížil hlas. Snape se chtěl ujistit, že nebude pozadu kvůli tomu testu, který si vyžádal… tohle ho opravdu nenapadlo. 

„Ještě předtím než začnete... Podařilo se mi opravit vaši písemku.” 

Když si ji Harry bral ze Snapeovy natažené ruky; ta jeho se chvěla, ale ne proto, že by se bál o svou známku. Nemůže sklouznout pod Troll-minus, takže nebylo nic, čeho by se musel obávat, nebo ne? 

„Tak se posaďte, abyste si to mohl přečíst, pane Pottere,” jízlivě se poškleboval Snape, pak obrátil svou pozornost k dalšímu stohu papírů, který známkoval. „Troufám si říct, že můžete být šokován některými věcmi, které musím sdělit tak vychvalovanému a oslavovanému Nebelvíru, jako jste vy.” 

Šokován bylo zcela namístě, pomyslel si Harry poté, co se svalil do nejbližší židle a zběžně přeletěl text. 

Bez pochyby Troll-minus, sdělovaly poznámky. Nemůžeš očekávat nic lepšího, pokud budeš i nadále ignorovat doplňkovou četbu, Harry. Následující body si dobře zapamatuj: 
 

1) Hnis z vlhovce rýžového je v bronzových kotlících nestabilní a určitě vybuchne, bude-li v nich zahříván. 
2) Kořen mandragory musí být nakrájen a rozdrcen předtím, než je vyjmuta šťáva. 
3) Roh jednorožce a dvojrožce si nejsou ani zdaleka podobné. 
4) Pan Malfoy nás téměř určitě odposlouchává. 
5) Až začneš se svým lektvarem, tak to spal pod kotlíkem. Ujisti se, že tento popel důkladně promícháš s tím ostatním, co je v roštu. 
6) Trocha nepříčetnosti by nebyla na škodu. Trochu to přežeň, jinak si budu muset najít záminku, abych ti mohl strhnout body. 

Na Harryho toho bylo příliš najednou. Žádné urážky? A co bylo ještě víc zarážející – pár dobrých tipů? Hermiona je někdy obdržela a zřídkakdy Ron s Nevillem, jenže je nikdy předtím neviděl formulované tak nestrannou mluvou. Většinou to bylo: Co vás to popadlo, že jste přesvědčen o tom, že muchomůrky jsou částí Slinného lektvaru? Byl jste pod jednou vychován

Harry vzhlédl a uviděl, jak se Snapeovy rty nepatrně usmívají. Uvědomil si, že poprvé opravdu vidíSnapeovy rty. Ten pohled byl rozhodně divný, ale Harry věděl moc dobře, že se nesmí usmát a tím dát najevo svou úlevu. Pochopil sdělení v posledních třech bodech. 

Zabručel nadávku a vystřelil na nohy, zmačkal papír s písemkou do malé zmuchlané kuličky a oznámil: „Pane profesore! Ta známka není fér! Vždyť jsem ani nevěděl, že ten test bude zahrnovat doplňkovou četbu! Nebyl jsem připravený!” 

Snape mu stěží věnoval opovržlivý pohled. „Láme snad vaše nebelvírské srdce fakt, že život není spravedlivý, Pottere?” Pak povstal tak prudce, až se mu rozevlál hábit. „Odstraňte ten nestydatý výraz ze svého obličeje dřív, než strhnu vašemu milovanému Nebelvíru dalších deset bodů. Nyní byste měl připravit lektvar, nebo snad ne?” 

Po jediném mávnutí hůlkou se na lavici objevily všechny ingredience potřebné k přípravě Jizvohladícího balzámu. 

Harry se dal do práce a spálil svůj papír s písemkou, jak ho Snape požádal. Když postavil nádobku s dokončeným lektvarem na katedru, Snape neřekl ani slovo. Jen vzhlédnul, přikývl a vrátil se k známkování papírů. Ale jeho pohled se k Harrymu vrátil, když chlapec procházel uličkou a odcházel z místnosti.

 

Poslední komentáře
29.08.2011 16:37:42: Vymenené, díky
20.08.2011 23:27:31: Cha, cha, cha! *smích plný zadostiučinění* To se mi líbí. Ačkoliv mám Draca docela ráda, takže jsem ...
 

Výhradným vlastníkom týchto stránok je Chalibda. Administrátorom je v súčasnej dobe Jimmi. Charakter, význam a dôvod existencie týchto stránok určujete VY.