Vítejte v magickém světě Harryho Pottera

Trilógia od Aspen: I. Rok jako žádný jiný (A Year Like None Other); II. Léto jako žádné jiné (A Summer Like None Other); III. Rodina jako žádná jiná (A Family Like None Other)



Tieto stránky sú pokračovaním pôvodných stránok Roku, ktoré sú venované prekladom skvelej fanfiction od Aspen in Sunlight (trilógia AYLNO, ASLNO a AFLNO). Je alebo bude na nich zverejňovaný česko-slovenský preklad Roku, preklad Leta a Rodiny.

Kapitoly 1 - 10

Kapitola 5. REMUS?

Preklad: Jana Hřebačková

Betareader: Pomponius

Záverečné beta: Sargo, nová verzia: 20.8.2011 Alis


Bylo prostě hrozné dívat se na přesnou repliku Remuse Lupina a přitom vědět, že se uvnitř skrývá někdo jako Snape. Vlastně už jen při pohledu na něj začala Harryho bolet hlava. Měl za to, že to bylo tím přátelstvím a zlobou, ztělesněnými v jedné osobě. 

Přece jenom Remusovi věřil. Remus byl vlastně jediný dospělý, kterému věřil. Dokud byl mladší, mohl říct totéž i o Brumbálovi, ale teď už ne. Ředitel věděl o Harrym příliš a o věcech, o kterých s Harrym odmítal mluvit, ačkoli se zdálo, že členům Řádu poskytl všechny dostupné informace. 

Nyní se vyjeveně díval na Remusův přátelský obličej a rozvzpomínal se, jak vypadal jeho učitel Obrany, když s ním mluvil o rodičích. Tehdy prahnul po představě o nich… po jiné představě, než té, kterou ho soužili mozkomorové. Remus mu tu představu dal, a nejen to. Remus tam byl pro něho, doučoval ho,staral se o něj. 

Harry se chtěl na tu milovanou osobu vrhnout, pevně ho obejmout, poděkovat mu a říct, že mu je Siriuse tak líto… 

Ale nemohl. Člověk stojící vedle Brumbála nebyl Remus, bez ohledu na to, jak přesvědčivý obraz měl před očima. Snapeův obvyklý úšklebek nebyl na Remusově tváři možný, a ačkoli manýry nebyly přesně takové, jaké by nazval Lupinovými, zároveň určitě nepřipomínaly Snapea. Harry měl dojem, že normální nepřátelské držení těla učitele Lektvarů nebylo absolutně možné, ne teď, když byl v těle uvyklém na jiný postoj. 

Není to Remus, 
řekl si s nepříjemným vědomím, že tohle si bude muset ještě mockrát opakovat. Tohle není Remus. 

Snape něco zrovna řekl řediteli, něco tak tichého, že tomu Harry nerozuměl, ale zaznělo to Remusovým hlasem. Mnoholičný lektvar to samozřejmě způsobí; Harry to věděl. Copak on a Ron nezněli přesně jako Crabbe a Goyle, když se Malfoye ptali na Zmijozelova dědice? Nicméně Harry na to zapomněl v návalu radosti, která ho zaplavila, sotva opět slyšel ten hlas. 

„Remusi?” zeptal se Harry nahlas v naději, že by to bylo možné. Remus sem přišel letaxovou sítí, aby dal Snapeovi pár vlasů, ne? Možná, že se tu chvilku zdržel. Možná byl Snape pořád ve sklepení a hledal Mnoholičný lektvar… 

„Ne,” rychle odvětil Snape. „Už odešel.” 

Harry zamrkal, zklamán hned v několika směrech. „Och. To ani nemohl počkat, než se sem vrátím?” 

„Očividně ne,” zněla Snapeova uštěpačná poznámka. 

„Proč?” slyšel Harry sám sebe, jak se ptá. Ve skutečnosti to nechtěl říct. Zněl příliš… toužebně. A on netoužil, ne vážně. Neplýtval časem kvůli věcem, které nemohl mít, jako skutečný domov a rodinu, která by o něj jevila zájem, nebo čelo, které by nerozhlašovalo jeho osud každému kouzelníkovi, který se na něj podíval… Snažil se na tyhle věci nemyslet, tečka. 

Alespoň že Snape nezaregistroval jeho smutný tón. „Podívejte se na Měsíc, Pottere, a myslete,” vysmíval se, ale Harryho uším to znělo, jako by ho znevažoval Remus. Polknul a znovu si řekl: Není to Remus, rozhodně to není Remus. I když ti Remus vynadal za to, že ses vykradl do Prasinek, tak to udělal vlídně, bez urážek. 

Nebo Snape možná slyšel víc, než by si Harry přál, protože náhle vyštěkl: „Oh, tady!” A vrazil Harrymu do rukou malý svitek pergamenu. „Troufám si říct, že vás nebudu muset nutit, abyste si přečetl tenhle.

Harry ho nebral na vědomí, strhnul potrhanou stuhu a rozvinul lístek. 

Drahý Harry, 

Albus mi moc neřekl o situaci, ve které se nacházíš, ale souhlasím s ním v tom, že jestli potřebuješ ochranu, pak je Severus nejlepší volba. Také chápu, proč pro něj bude lepší, když to nebude přímo on osobně, dá-li se to tak říct. Za pár minut sem projdu letaxovou sítí, abych mohl jakkoli pomoci. Albus mi už řekl, že jsi ve svém pokoji a balíš se. To je nepochybně taky dobře, Harry. Nevídám tě tak často, jak bych chtěl, ale upřímně dávám přednost tomu, abys mě takhle neviděl. Jestli si vzpomínáš, tři dny před úplňkem jsem si brával volno. Dokonce i se Severusovým lektvarem - a ano, stále mi jej milostivě obstarává - mě blížící přeměna zanechává slabého, roztřeseného a nemocného. 

Informuj mě, kdybych ti mohl být ještě něčím nápomocný, Harry. 

Tvůj, R.L. 


Harry se zhluboka nadechl a pohnul se, aby schoval lístek do přední kapsy těsně padnoucích černých riflí, jenže Snape mu ho vyrval z ruky a hodil do ohně se zavrčením: „Nevěřím obezřetnosti vlkodlaka!” 

„Nic to neříkalo!” namítal Harry a myslel si, že ta blahosklonnost byla přehnaná a polovičatá. Snape nikdy nebyl velkorysý, možná s výjimkou Zmijozelských, a tak jestli stále připravoval Remusovi Vlkodlačí lektvar, muselo to být z jiné pohnutky. 

„Pak to nebudete příliš postrádat, že ne?” samolibě se usmíval Snape. 

Brumbál se mezitím opatrně vrátil do role usmiřovatele. „Vše připraveno, Harry?” zeptal se a ukazoval na brašnu, kterou Harry nesl. Zaplnil ji všemi učebnicemi, ne jen z Lektvarů, a požádal Hermionu, aby dělala mimořádně pečlivé zápisy ve všech hodinách, které sdíleli. Ačkoli, s čím si dělal starosti? Hermioniny výpisy byly už od prváku mimořádně pečlivé a až tak dlouho nebude pryč, že ne? 

Háček byl v tom, že opravdu nevěděl, jak dlouho budou Dursleyovi chtít, aby se zdržel. Harry se pochopitelně příliš nestaral o to, co chtěli Dursleyovi, ačkoli byl přesvědčen, že bylo jedině dobře, když uvidí tetu Petunii předtím, než bude příliš pozdě. Věděl, že je to dobrá věc; jakkoli trpěl v jejím domě, v podstatě jej ochraňovala, když to nejvíc potřeboval. Nabídla mu přístřeší, když byl nemluvně, poskytla mu útočiště před smrtijedy, kteří byli odhodláni skoncovat s Chlapcem, který přežil. Ano, udělala to neochotně, nepřívětivě, naštvaně… ale udělala. Harry věděl, že se očekávalo, že to ocení, někde hluboko uvnitř. Musel, nebo ne? 

Nicméně skutečnost byla taková, že jakákoli vděčnost, kterou snad mohl cítit, byla pohřbena pod celou horou záště. 

Tak tedy, nezáleželo mu na tom, co chtěli Dursleyovi. Kdyby to bylo na něm, jen by vklouznul do nemocnice na rychlé ahoj a řítil se zpátky do Bradavic. Stačilo by to na to - kdyby ho v budoucích letech trápilo svědomí - aby si mohl říct, že v žádném případě neignoroval volání smrtelného lože. 

Kdy si vůbec Harry mohl prosadit svou? Byl Chlapec, Který Přežil. Byl Chlapec, Který By Měl Zůstat Naživu. Chlapec, Který, Až Vyroste, Zabije Voldemorta. Chlapec, Který Potřeboval Matčinu Oběť, Aby Před Ním Byl Chráněný, Dokud Nebude Dost Starý, Aby Splnil Povinnost. 

Harry měl až po krk toho, jak o sobě takhle přemýšlel a toho, jak mu to všichni pořád připomínali. Bylo toho tolik, že by se na to raději vykašlal. 

Celý kouzelnický svět počítal s tím, že vyřeší jejich problém, i když ne každý to věděl. Všichni ale měli tušení. Nepotřeboval věštbu, aby schválila jeho osud, ne? Bylo to vyobrazeno na jeho čele od té doby, co mu byl rok, a i když se lidem mohlo podařit zapomenout, tak to, že si pro něj Voldemort přicházel znovu, znovu a znovu, samozřejmě vedlo k tomu, že lidé věřili, že je jediný, kdo může přemoci toho zlého lotra. Z jakého jiného důvodu by byl Voldemort tak odhodlaný ho zabít? 

A tak dokud nebude mít věk a zkušenosti na to, aby se ochránil sám, potřeboval všechna ochranná kouzla, která mohl mít. I kdyby to mělo být od přetloustlého, krutého, nenasytného kluka, jako byl Dudley. 

„Ovšemže jsem připraven,” konečně odpověděl řediteli. 

„Vynikající. Tak tedy, Severusi, vím, že to může být obtížné, ale musíte se neustále snažit nevypadnout z rolí… možná až na chvíle, kdy budete s Harrym o samotě a absolutně chráněni kouzly.” 

„Myslím, že když dokážu přesvědčit samotného Pána zla o své oddanosti, což je věc, o kterou se hluboce zajímá, dokážu předstírat, že jsem Potterův přítel, děkuji vám,” opáčil Snape. Harry měl tušení, že se snažil použít ledový tón, který si oblíbil, ale Remusův hlas to prostě nemohl unést. Vlastně to dopadlo jako nádech sebelítosti. 

Avšak zmínka o nevypadnutí z rolí přivedla Harryho na další nápad. „Remus mi neříká Pottere,” připadal si povinen poukázat na to. „Raději byste mi měl říkat Harry, jinak to bude připadat divné každému, kdo mě kdy s Remusem viděl. A nikdy nevíte, kdo vás může sledovat, že ano?” 
„Neslyšel jste, co jsem právě řekl?” vybídnul Snape, ale Harry ještě neskončil. 

„Remus zde už neučí,” pokračoval a napadlo ho, že by to taky mohl přestřelit. „Takže žádné strhávání bodů Nebelvíru, bez ohledu na to, co se může stát. Pamatujte, nechováte se jako ředitel zmijozelské koleje. Vlastně,” tady musel Harry potlačit nepatrný úsměv, „v tomto přestrojení jste vy sám Nebelvír!”

Snape stisknul zuby a neobtěžoval se s odpovědí. 

Když vhodil Brumbál špetku letaxového prášku do plamenů, zavolal: „Arabelo, už jsme připraveni.” Pak pokynul Snapeovi, aby se přesunul první. Ještě než Harry vstoupil do prostorného krbu, Brumbál poznamenal, „Vraťte se v pořádku, oba dva.” 

„Dům Arabely Figgové!” vykřikl Harry a vstoupil do sloupu plamenů. 

 

***


Paní Figgová pomohla Harrymu oprášit se, ale její ruce byly příliš mateřské, než aby je snesl. Proč všichni trvali na tom, že se k němu budou chovat, jako by mu stále bylo jedenáct? „To je dobré!” ohradil se nakonec a lehce ji odstrčil. „Asi si myslíte, že jsem nikdy nepoužíval letax!” 

„Kouzelnické hábity odpuzují popel o něco lépe, než to, co máte na sobě,” naléhala svým vysokým hlasem a její ruce se ho pořád snažily obtěžovat. „Proboha, proč jste cestovali bez nich?” 

Harry letmo pohlédl na svou kaštanově hnědou, frakovou košili. „Však víte, jak vypadají. Tady Remus nechce prozradit, že je taky kouzelník.” 

„To by patrně bylo nejlepší, drahoušku.” Paní Figgová se začala kousat do rtů. „Půjdete rovnou do nemocnice?” Vrhla pohled z okna. „Auto je pryč, pravděpodobně budou tam. Teď jsou tam každý den.”

„Nejdřív se musím převléct,” oznámil Harry a pak, aby jejich hra vypadala věrohodně, vyslal na Snapea strhaný úsměv. Musel být strhaný, že jo? Předpokládalo se, že si bude o tetu dělat starosti, ale také byli s Remusem skvělí přátelé, a tak nahodil: „Řekni, viděl jsi někdy zblízka vnitřek mudlovského domu? Provedu tě. Budeš se divit, co můžou dělat bez magie.” 

„To zní zajímavě,” řekl Snape Remusovým hlasem a Harry málem musel dusit smích. Ta poznámka byla banální a nesmyslná, přesně toho typu, který Snape rád odsuzoval tak dalece jako naprosto stupidní. Fakt, že mu to přešlo přes rty, právě dokázal, že si Snape ve skutečnosti byl vědom tak naprosto stupidní věci, jakou je slušné chování. 

Takže Snape byl obvykle neurvalý záměrně, co? Nejedná se jen o to, že nezná nic lepšího?Vystupování, pomyslel si Harry. Třeba je hrubý jen na Nebelvíry. 

Snape využil té chvíle a věnoval paní Figgové nepatrný úsměv, když říkal Remusovým dobráckým, nyní kultivovaným hlasem: „Rád vás opět vidím, Arabelo. Děkuji, že můžeme užívat váš krb.” 

„Kdykoliv,” nabídla před tím, než obrátila svou pozornost zase k Harrymu. „Dej mi vědět, jak je Petunie na tom, uděláš to?” 

„Jistě, paní Figgová,” odvětil Harry. „A taky děkuji. No, pojďme, Remusi.” 

Vyšel na ulici a Snape se vlekl za ním. 

Dveře domu Zobí ulice č. 4 byly zamčené a klíč nebyl schovaný pod podložkou květináče, ani uvnitř okapové roury po straně dvora. Harry pokrčil rameny a dospěl k závěru, že ho zase museli někam přemístit, třebaže byl Dudley tak trochu jako Neville Longbottom, když přišlo na zapamatování si věcí typu jak se dostat skrz dveře. 

„Raději to udělejte vy,” pošeptal nakonec Snapeovi. „Nemám dovoleno...“ 

„Opravdu si jsem vědom výnosu o Omezení nezletilých kouzelníků v užívání kouzel, P...“ Snape sebou trhnul a uvolnil svou hůlku z rukávu vlněného kabátu. „Alohomora.” 

Když byli uvnitř, zamířil Harry ke schodům. „Nebude to trvat dlouho.” 

 

***


Trvalo by mu to déle, kdyby měl ponětí, co ho dole čekalo. Nepřekvapilo ho, že Snape metodicky prošel každý pokoj a chodbu, drže před sebou hůlku, jak hledal stopy černé magie v domě. Dokonce prozkoumal jak horní poschodí, tak přístěnek pod schody; Harry tak usuzoval dle toho, jakým způsobem byly poloviční dveře vyvěšené. 

Překvapilo ho ale, co Snape zjistil. 

„Temná energie je rozptýlena po celém domě,” oznámil. „Jenže je to jiný druh, než ten, který bych spojoval s Pánem zla. Nějaké vysvětlení?” 

Harry pokrčil rameny. „Mudlovské domy se samozřejmě neočarovávají každý týden šťastnými kouzly.” 

„Je to víc než tohle,” hloubal profesor lektvarů, přičemž si poťukával prstem na boku tváře. To gesto bylo typicky snapeovské, nicméně na Remusovi to vypadalo špatně. Všechno špatně. Harry musel překonat zachvění. 

„Temnota je nejsilnější tamhle,” ukázal na přístěnek, „a uvnitř pokoje, kde jste se převlékal...“ Snapeovy oči se rozšířily, když se jeho mysli zmocnila jediná myšlenka, v okamžiku, kdy se skutečně podíval na Harryho. „U Merlinova vousu, co vás to popadlo, že jste se převlekl do tohohle? Co se snažíte dokázat?” 

Harry pokrčil rameny, když shlédl na Dudleyho obnošené šaty. Tyhle byly pár let staré, takže přesto, že byly mnohokrát větší, nebylo to tak zlé, jak by mohlo. „Nic, jasný? Jen pojďme.” 

 

„Nepůjdeme navštívit vaši tetu do nemocnice, když vypadáte jako nějaký - nějaký - vagabund!” vybuchl Snape. „To se vůbec nestydíte? Nebo se pokoušíte sabotovat tuhle akci? Nechcete prodloužit ochranná kouzla?” 

„Nerozumíte tomu,” začal Harry, ale vydal se špatným směrem. Jestli byla jediná věc, kterou Snape nemohl vystát - jediná věc kromě Harryho - bylo to, když mu někdo řekl, že neví všechno. 

„Ne, vy tomu nerozumíte!” zavrčel Snape a přeskočil prostor, který je dělil. „Vrátíte se zpátky nahoru a znovu se převlečete, tentokrát do nějakého slušného oblečení! To, co jste měl na sobě předtím, bylo v pořádku. Taky se přezujte; vůbec nechápu, jak vám ty dvě obrovské věci mohou držet na nohách! Tak se pohněte!” 

Harry by to patrně udělal, věděl, že je lepší nevzpírat se jistému Snapeovu tónu, ale od té doby, co byl ten tón částečně zjemněn skutečností, že přicházel Remusovým hlasem, dokázal stát na svém. 

„Ne,” odpověděl chladně a znovu měl pocit, že ovládl svou mysl, no, určitým způsobem ovládl, každopádně ho obestupoval klid. Bylo to, jako by jeho vztek odešel někam jinam, ne příliš daleko, nicméně byl nějak vzdálený. „To není sabotáž, profesore.” 

Ten titul dodal vcelku úmyslně, věděl, že to zajistí Snapeovu plnou pozornost. Navíc to nebyl velký přehmat. Remus byl taky profesor. 

„Poslyšte, vím, že si myslíte, že o mně víte všechno, ale ve skutečnosti nevíte,” pokračoval Harry. „Ne že by na tom záleželo, chápete.” Tichá důstojnost zaplavila jeho hlas, ale aby pokračoval, musel odvrátit pohled. Nechtěl říct tyhle věci, a to nikomu – Snapeovi nejméně ze všech, ale ten fakt, že teď vypadal a zněl jako Remus… tedy, pomohlo to. Harry věděl, že to od něj bylo hloupé; chápal, že to vše byla jen iluze. Ale stejně to pomohlo. Protože kdyby musel, mohl Remusovi tyhle věci říct. 

„Chci prodloužit ta ochranná kouzla,” potvrdil Harry, povzbuzený tím, že Snape alespoň poslouchal místo toho, aby reagoval. „Udělám všechno, co můžu, abych toho dosáhl, profesore. Vím, co je v sázce; vidím si na špičku nosu. Podívejte, nevím, jak vám vysvětlit to oblečení. Oni prostě budou šťastnější - tedy, ne šťastnější - ale méně rozčilení z toho, že mě uvidí, když budu takhle oblečený, dobře? Celý můj plán je nerozčílit je, takže možná budou souhlasit, když požádám… hele, mohl byste už přece vědět, že naprosto nenávidí magii, takže není příliš pravděpodobné, že strýc Vernon Dudleymu dovolí, aby se zúčastnil jakéhokoli kouzla, ale já udělám, co budu moct, ano? To je má část.”

Snape na něj civěl, když skončil. Harry si byl naprosto jistý, že by nesnesl ten pohled, ne kdyby pocházel od Snapea. Od Remuse mohl. Ale jen tak tak. 

Tohle není Remus, říkal si znova. Samozřejmě, že není. Remus by mě teď objímal. Ne že bych to potřeboval. Je mi šestnáct, nejsem dítě… 

učitel Lektvarů si odkašlal. „To nedává smysl, Pot-… Proč by vaši příbuzní měli být méně rozčilení, když vás uvidí v hadrech, a ne ve vlastním oblečení?” 

Harry zavřel oči. „Nedochází vám to? Tohle je mé oblečení, profesore. Dursleyovi to druhé v životě neviděli. A jestli je uvidí, budou se zajímat, odkud jsem je vzal, jak jsem za ně zaplatil. Zaručuji vám, že je naštve, jestli mě uvidí v něčem hezkém.” 

„Odkud tedy máte ty další šaty?” zeptal se potichu Snape. 

„Záleží na tom?” povzdechl si Harry. „Tak dobrá. Mark&Spenser. Ron, Hermiona a já jsme tam šli loni v létě hned od madam Malkinové. A předtím, než začnete křičet, že jsem neměl opouštět Příčnou ulici a že mudlovská část Londýna pro mě může být nebezpečná… já to sakra vím! Máte pravdu, dobrá? Připouštím to. Smrtijedi všude. Ale nemohl bych vydržet další rok přehazovat skvělý hábit přes šaty jako tyhle.” 

Snape nepoukázal na to, co bilo do očí, a to, že byl Harry tak hloupý, že si cenil módního stylu víc než života. „Proč jsou zvenčí zámky na dveřích nahoře? Mám dojem, že to je váš pokoj?” 

Teď to byl Harry, kdo zíral. Co se to s tím člověkem dělo? Jistě, byl to Snape, a tak na to Harry znal odpověď. „Chcete mě přimět říct víc, než jsem už řekl? Co chcete? Ještě více špíny, kterou byste mohl nakrmit vaše odporné, malé...“ Zmijozely, chystal se říct. Jedno slovo, ale mohlo se ukázat jako osudné přeřeknutí, kdyby to někdo zaslechl. 

„Je to zbytečný rozhovor,” usoudil Harry, zamračil se, jeho hlas klesl, jako by mluvil sám se sebou a říkal si věci, které mu od začátku pomáhaly. Tedy každopádně od jedenácti. „Nic z toho není důležité, ani trošičku. Takhle to prostě chodí. Tak pohněme se zbytkem, ať se můžu vrátit do skutečného života.” 

Prošel kolem Snapea do kuchyně. Popadl telefonní sluchátko a rychle vytočil informace. „Surrey, Nemocnice Frimley Park. Ano, Národní zdraví!” vykřikl a snažil se zapamatovat si číslo, které mu nadiktovali. Přes pět roků v Bradavicích to s vámi udělá. 

Snape šel za ním a neustále na něj zíral. Harry doufal, že to bylo kvůli tomu, že nikdy předtím neviděl, jak se používá telefon. Otočil se k profesorovi zády, jakmile byl spojen s nemocnicí, a dokončil hovor. „Dobrá, je tam,” oznámil nakonec, zcela rozhodnut zapomenout, že řekl jedinou věc o oblečení nebo čemkoli jiném. „Jak navrhujete, abychom se tam dostali? Můžete nás oba přemístit?” 

„Ne na místo, kde jsem nikdy nebyl, ne bez nějakého spojení tím směrem,” odpověděl Snape a konečně obrátil pohled jinam. Jenže se zdálo, že nemůže zapomenout na předchozí téma. „Jste si jistý, že můžete jít… takhle?” 

„Ano,” odpověděl Harry a to jediné slovo bylo tak ostré, že proťalo vzduch. „Tak tedy, co chcete dělat – zavolat taxi? Umm, to je něco jako Záchranný autobus pro mudly. Vzal jste s sebou nějaké mudlovské peníze? Neberou galeony. Hádám, že Záchranný autobus sám o sobě není dobrá volba, je trochu nápadný a Stan mě předtím už viděl, to by se mohlo roznést…“ 

„Nic nenamítám proti procházce.” 

„Dlouhé procházce, profesore.” 

Snape přikývl a zamířil z hlavních dveří. Teď to byl Harry, kdo civěl. Jak mohl ten člověk vypadat, jako by za ním vlál jeho hábit, když žádný neměl? Když měl ve skutečnosti na sobě zvláštní, lehce staromódní oblek, který si Remus oblíbil? 

Tedy přinejmenším v něm vypadal tak trochu jako mudla. Harry zaúpěl a přemýšlel, jestli neměl situaci s Dursleyovými vysvětlit už dřív. Ne, rozhodl se. Patrně ne. Konec konců, neber s sebou žádné zrůdy a nenávidí magii byly dostatečným vodítkem. Snape věděl, že bude lepší, když nebude před Dursleyovými vystupovat jako kouzelník. 

A Harry dobře věděl, že se nemá zmiňovat o kouzlech, Bradavicích, nebo jakékoli části jeho opravdového života. Jen se bude usmívat a přikyvovat na jejich urážky a bude doufat, že Snape nebude věnovat příliš pozornosti podrobnostem. 

Mizivá šance, pomyslel s Harry. O čem jiném je celý obor Lektvarů než o podrobnostech? Snape to taky říká. „Všechno je v podrobnostech, Longbottome! Elixír červího kořene není krev jednorožce!” 

To nebude příjemná návštěva. Zaregistruje všechno, co řeknou, každý odstín, každé slovo. A až se vrátíme do Bradavic, jestli ne dřív, všechno použije proti mně

Ubohý Harry Potter, bude se ironicky vysmívat. Nikdo ho nikdy nemiloval. Proto si hrajete na hrdinu, Pottere? Hledáte uznání? Nu, tady ho nenajdete, nebo snad ano? Ne, dokud nedokážete udělat polovičně kvalitní Povzbuzující lektvar; a víme jak je to pravděpodobné, že ano? 

Ubohý Harry Potter… 

Harry zastrčil ruce do kapes, zatnul zuby a vlekl se dál.

 

Poslední komentáře
20.08.2011 21:50:23: Vymenené, díky.
20.08.2011 19:37:04: Tak já jenom doufám, že se Harry ve Snapeovi plete?! A že Snape překoná všechny svoje antipatie k Ja...
 

Výhradným vlastníkom týchto stránok je Chalibda. Administrátorom je v súčasnej dobe Jimmi. Charakter, význam a dôvod existencie týchto stránok určujete VY.