Vítejte v magickém světě Harryho Pottera

Trilógia od Aspen: I. Rok jako žádný jiný (A Year Like None Other); II. Léto jako žádné jiné (A Summer Like None Other); III. Rodina jako žádná jiná (A Family Like None Other)



Tieto stránky sú pokračovaním pôvodných stránok Roku, ktoré sú venované prekladom skvelej fanfiction od Aspen in Sunlight (trilógia AYLNO, ASLNO a AFLNO). Je alebo bude na nich zverejňovaný česko-slovenský preklad Roku, preklad Leta a Rodiny.

Kapitoly 1 - 10

Kapitola 8. STEJNÍ

Preklad: Jana Hřebačková

Betareader: Pomponius

Záverečné beta: Sargo,
nová verzia: 29.8.2011 Alis

Snape posunul ruku a sevřel Harryho předloktí, aby ho lépe udržel zpříma. „Budeme se o téhle záležitosti muset poradit,” vysvětloval klidně. Když se Vernon nadechoval, že promluví, profesor pozvedl ruku, aby tomu zabránil. „Ano, naprosto chápu, že čas je podstatný. To ovšem nezmění fakt, že požadujete neznámé kouzlo. Jestli je magie, kterou vyžadujete vůbec možná, bude muset být teprve vyvinuta.” 

„No a jak dlouho to bude trvat?” dožadoval se Vernon. 

„Čím dříve na tom začneme pracovat, tím lépe,” byla Snapeova poslední slova k této otázce. „Tedy, věřím, že by Harry nepohrdl trochou jídla. Podívejte se na něj. Třese se.” 

Harryho napadlo, že to bylo dost přehnané, ačkoli nemohl popřít, že měl hlad. 

Vernon začal reptat něco o tom, jak ten kluk hladověl mnohokrát předtím a nic zlého se mu nestalo, ale jeho obvyklý, bezcitný komentář byl úplně zastíněn tím, co udělal Dudley. 

„Dáš si kousek čokolády, Harry?” zeptal se. 

Harry nevěřil svým uším, ale když rychle pohlédl na druhou stranu vedle Snapea, nabízel mu bratranec tabulku ještě zabalené, mandlové čokolády. Naprosto zmatený si ji vzal, kromě toho si všiml, že Dudley ze sladkostí, které si koupil, příliš neujedl. 

„Uh, určitě, jo,” konečně odpověděl Harry. Co se stalo s Dudleyem, který terorizoval sousedství a mlátil každého, kdo byl menší než on? Ten, který neřekl Harrymu nic, co by nebyla buď urážka, nebo výhrůžka? Harryho napadlo, aby se zamyslel nad tím, jestli ta nabídka není nějaká lest. 

Jenže nebyla. Dudley mu cukrovinku předal bez zaváhání. 

„Uh, díky, Dudley,” podařilo se říct Harrymu. Opravdu se cítil o něco lépe, takže ho Snape už nemusel držet, ale když trhnul rukou, učitel Lektvarů ho nepustil. 

„To si schovej na potom,” doporučil mu Snape. „Po večeři.” 

Hmm, možná bylo tentokrát dobře, že ho Snape nepustil. Jelikož se Harryho slabost vrátila v plné síle. Jak měl proboha udělat, co po něm strýc Vernon chtěl? To nedokáže, nebo snad ano? Harry usuzoval, že to neumí nikdo, ale nebyl si zcela jistý. A co kouzlo chránící ho před Voldemortem? Dursleyovi by nikdy nepřipustili, aby je Dudley vzal na sebe, ne pokud nechá Harry tetu Petunii zemřít, bez ohledu na to, že on s tím nemůže nic udělat... 

„Dýchej,” tiše se za ním ozval Snape, těsně předtím, než opět oslovil Vernona: „Snad byste nám mohl doporučit zájezdní hostinec, kde bychom mohli zůstat přes noc?” 

Vernon se odvrátil, aby pohladil Petunii čelo. Jak odvrátil pozornost, neslyšel otázku, dokud ji Snape nezopakoval. 

„Co? Oh. Er, no teda…” odkašlal si a zdálo se, že to zvažuje a hrudník se mu domýšlivě dmul, když začal mluvit. „Dokud neřeknu jinak, je ten kluk vítán v našem domě. Mnohokrát mě zklamal, ale tentokrát to bude jiné, že ano? Jsem si jistý, že pro rodinu udělá dobrou věc. Je to tak, kluku?” 

Snapeova ruka zmáčkla Harryho paži silněji než předtím; když Harry vzhlédl, spatřil, jak profesor lehce potřásl hlavou. 

Harry netušil, co to mělo znamenat, ale od té doby, co nebyl dobrý nápad říkat ne, tak vydal nic neříkající zvuk a zadíval se na své dobité, příliš velké boty. 

„Obávám se, že musím zůstat s Harrym, ať půjde kamkoli,” povídal Snape. „Ředitelovo nařízení. Z toho důvodu si mě vyžádal.” 

„Jo, výtržník,” zamumlal Vernon a naklonil se nad Petunii. „V těchto dnech se jen stěží vzbudí. Nu, profesore, tuším, že ředitel ví, co dělá. Tak jako tak samozřejmě nechci, aby byl ten kluk v domě sám. Ani nebudu říkat, co by mohl provést. Vezměte si jeho pokoj; kluk může spát na podlaze v obýváku.” 

„Sám v domě?” zaskřehotal zmateně Harry. „Vy nepůjdete domů?” 

„No ovšem že ne!” vybuchl Vernon. „Dudlánek a já máme pokoj hned za rohem, ale málokdy ho využíváme. Chci tady být, kdykoli se Petunie probudí, a nemysli si, že nebudu! V domě jsme nebyli už několik dní!” 

Harrymu se tentokrát podařilo setřást Snapeovu ruku, ještě se lehce kymácel, když stál bez pomoci. Neměl ponětí, jak by měl reagovat na strýcův výlev, kromě zaváhání: „Měl bych tady teda zůstat taky?” 

„Jdi se svým učitelem,” vzdychl Vernon a znova si opřel hlavu o zeď. 

Když odcházeli, Harry se snažil neohlížet. Nechtěl opět spatřit tetu Petunii, když vypadala tak příšerně; skutečně nechtěl. Přesto ho něco přimělo. 

Když se Harry podíval přes rameno, uviděl Dudleyho, jak stojí v nohou postele a mne si oči, aby neplakal. 

 

***


„Nejsi ve stavu, abys šel zpátky pěšky,” oznámil Snape, když vstoupili do výtahu. Tentokrát jím nebyl vyveden z míry. 

„Och, jsem v pořádku,” tvrdil Harry a trochu se protahoval. Ten panický pocit ustoupil do pozadí, ale byl si vědom, že se schovával na pokraji jeho vědomí, připraven se přes něj znovu přehnat, kdyby příliš intenzivně myslel na to, co chtěl jeho strýc. 

„Ušetřete mě vašeho obvyklého hrdinství. Už jste se někdy přemisťoval?” 

„Um, teda, přenášel jsem se,” rozhodl se říct Harry a mnul si předloktí. Byl si jistý, že tohle Snape už věděl. Třetí úkol, Cedrik… „Nelíbilo se mi to.” 

„Toto není o moc lepší, obzvlášť, když na to nejste zvyklý.” Bez sebemenšího upozornění udělal krok k Harrymu a pevně ho k sobě přitiskl. „Zavřete oči a nehýbejte se...“ 

„Pusťte!” vykřikl Harry a snažil se vyprostit, přestože na dotyk a podle vůně to byl Remus. Není to Remus, není to Remus, skandoval si Harry, jak sebou házel. 

„Fajn,” vyprskl Snape a ustoupil. „Máte svou hlavu.” 

Zároveň s tím se svět kolem Harryho rozplynul v nepříjemnou změť barev. Neměl pocit, že by ho táhlo něco pod pupkem nebo že by byl někam hozen. Měl jen hroznou jistotu, že se celý svět rozpustil kolem něj. Pak přešel do něj, bolely ho z toho kosti, svaly protestovaly a ústa se mu plnila kyselinou, jak sváděl bitvu a prohrál. 

 

***


Harry se nečekaně probral na všech čtyřech na trávníku domu č. 4, Zobí ulice. Dlouho zůstal naprosto nehybně. Připadalo mu, že země rotovala nebezpečnou rychlostí, a kdyby vstal, mohl by z ní být odhozen. Avšak po chvíli se otáčení zpomalilo na plynulé valení, a tak se vzepřel na rukou a skončil v kleku. 

„Není o moc lepší?” zeptal se Snapea a zlověstně se do něj zabodával pohledem. Ten stál o pár kroků dál se zkříženýma rukama a nepatrným úsměvem ve tváři. „Co takhle tisíckrát horší? Alespoň jste mě mohl varovat!” 

„Pokusil jsem se vstřebat ten šok místo tebe, jak si zajisté vzpomínáš.” 

„Napadlo vás vůbec, že jste mi to mohl sdělit?” 

Snape přivřel oči, ačkoli na Remusovi ten výraz nebyl tak zastrašující, jak učitel Lektvarů zamýšlel, tím si byl Harry jistý. „Zkušenost je nejlepší učitel. Příště se mě budeš držet, za to ručím.” 

„Tím bych si nebyl tak jistý,” zamumlal Harry a postavil se. Venku byla tma, což ho přimělo k tomu, aby se zamyslel, jak dlouho byli v nemocnici. Ačkoli tma byla vhod; znamenalo to, že je sousedi patrně neviděli dorazit. Co se týče jejich odchodu, jakkoli… „Abys věděl, tak většina výtahů má vevnitř nainstalovanou kameru. Někdo může mít na kazetě nahrané, jak se přemisťujeme. To je mnohem horší než lidé, kteří prohlašují, že viděli letící auto.” 

„Hmph,” odpověděl pouze Snape. „Alohomora. Strýc ti řekl, abys tu zůstal, ale nenapadlo ho dát ti něco, čím by ses dostal dovnitř.” 

„Jo, teda on prostě usuzoval, že udělám to, co ty.” 

„Máš ve zvyku nedbat na Výnos?” 

„Ne!” vykřikl netrpělivě Harry. „Nikdy jsem zde nepoužil magii, až na výjimky, kdy jsem si nemohl pomoct, jasný?” Toto doznání mu pouze připomnělo rozbití vázy a co způsobilo, že ztratil kontrolu. Všechny ty jedovatosti, namířené na něj a navrch ještě hromada lží. A Snape to všechno slyšel. 

Harry s povzdechem prošel kolem Snapea a zamířil do kuchyně, kde začal otvírat skříně a hledal něco, co by mohl uvařit, ale aby to nedalo moc práce. Možná polévku. 

„Sedni si,” nařídil mu Snape. Když to Harry neudělal, vzal ho za ramena a postrkoval ho za stůl k židli. 

„Myslel jsem, že jsi tvrdil, že se musím najíst!” vybuchl Harry a odstrčil židli zpět. „Nemáme tady domácí skřítky, aby nám uvařili. Nebo jsi to chtěl udělat ty?” 

„Uklidni se, ty pitomé děcko,” přikázal Snape a sedl si na protější konec stolu. Dlaněmi se opíral o mahagonový povrch stolu a mluvil trochu pátravě. „Dnes jsi zažil několik vážných šoků a právě jsi prodělal vjem nepříliš vzdálený od toho, jako bys byl obrácen naruby. Několikrát se zhluboka nadechni. Pokud své tělo neuklidníš před tím, než začneš jíst, bude ti špatně.” 

„Jdi do prdele,” byla Harryho odpověď. Proč měl brát ohled na to, co si Snape myslí? Staral se o sebe od… tedy v podstatě vždycky a nepotřeboval, aby mu sarkastický, zavazející grázl - učitel reguloval stravu. 

 

„Strhávám pět bodů...“ Snape se odmlčel a lehce se pousmál, jenže Harry vtip nepochopil. Pokud šlo o něj, situace náhle začala být ještě méně zábavná, jelikož další, co profesor vyslovil, bylo: „Je docela zjevné, že ty jsi zde byl domácí skřítek, Harry.” 

Harry se rozhněval. „Copak si už nemyslíte, že jsem známý Harry Potter, nejdůležitější, rozmazlený a hýčkaný?” 

Snape pozvedl jedno obočí. „Ne, myslím si, že jsi unavený, vynervovaný, ne tak starý, jak bys chtěl, abych si myslel, že jsi a potřebuješ dobré jídlo. Jídlo, které si ty sám nebudeš muset uvařit. Mimo jiné se domnívám, že toho máme celkem dost k prodiskutování. Je někde poblíž restaurace, kterou bys doporučil?” 

Z nějakého důvodu chtěl Harry ze všeho nejvíc znova říct Jdi do prdele. Podivné, vzhledem k tomu, že Snape byl… no, vlastně takový, jaký by byl Remus. Možná tomu jenom nevěřil. 

„Oh, prostě mě nechte objednat pizzu,” zasténal Harry. „Nechci, aby se mi dneska sesypala na hlavu další pohroma. Uvnitř tohoto domu se ke mně pravděpodobně Voldemort nebude schopen dostat, tak mi podejte telefon.” 

„Proč pravděpodobně?” 

„Už nevěřím ani polovině z toho, co Brumbál říká,” povzdychl si Harry. „Typický příklad. Prohlásil, že byla chyba, když vás loni požádal, abyste mě doučoval. Řekl, že si měl uvědomit, že kvůli minulosti to skončí katastrofou. Nicméně jsme znova spolu, na jeho příkaz.” 

„Tohle se od nitrobrany dosti liší,” podotkl Snape. „Kdo by se o vás tady v Kvikálkově staral? Mundungus Fletcher? Arabela Figgová?” 

„Co takhle skutečný Remus?” 

„Který se zanedlouho přemění ve vlkodlaka a bude spát v uzamčené místnosti. Kromě toho, Pottere, jestli se zájem Pána zla o vaši osobu vyostří, budu o tom vědět dřív než kdokoli od nás. To může být rozhodující a Albus to ví.” 

Od nás. 

Divné, slyšet to takto položené. Příliš mnoho let považoval Snapea za protivníka. Kterým taky byl, oh, rozhodně jím byl… ale to se netýkalo války. 

„Možná,” zamručel Harry. „Jestli přesto chcete vědět, proč nedůvěřuji Brumbálovi, stačí, když se podíváte na jeho rozporuplnost.” 

„Život není kus křišťálu, Pottere. Je prchavý a neustále se mění. Jestli budete Albuse soudit příliš tvrdě pouze kvůli reakci na změnu okolností, pak jste pitomec.” 

„Myslel jsem, že podle vás jsem pitomec tak jako tak.” 

„To zajisté jste, pokud jste natolik zabedněný, abyste věřil tomu, že polovina věcí, co ve vyučování řeknu, není podívaná pro Malfoye, aby to mohl hlásit svému otci.” Snape si rukou prohrábl vlasy, čímž Remusovy hnědé prameny vlasů odhrnul z čela. „Viděno ze současné perspektivy, uvědomuji si, že jsem neměl přerušit vaše sezení nitrobrany, ačkoli musím poukázat, že jste zcela odmítal procvičování, čímž jste je učinil skoro bezcennými, bez ohledu na to, co jsem dělal. Každopádně bych řekl, že Albus mi důvěřuje natolik, že mi dá druhou šanci. Hádám, že to, jak jsem mu osobně přivedl vás a ten dopis, ho přesvědčilo, že tentokrát bych… si mohl vést lépe, bez ohledu na minulost.” 

Snape čekal na odpověď, a když žádná nepřicházela, pobídl ho: „Mám dojem, že jste chtěl ‚objednat pizzu‘?” 

„Jo, taky jsem řekl, ať mi podáte telefon.” Harry shledal, že mu to bude muset vysvětlit. A ukázat. Kdyby měl lepší náladu, bylo by to zábavné. Snad. „Ta modrá věc na zdi.” Necítil se na to, aby vstal a hledal telefonní seznam, a tak vytočil opět informace, aby dostal číslo, které chtěl. 

Během toho, co Harry volal, se Snape někam zatoulal, s hůlkou v pohotovosti. Harry přesně nevěděl, co chtěl dělat, ale bylo mu to jedno. Jen ať se porozhlédne po temné energii v domě. Hergot, ať si ji najde. Nebylo toho moc, na co ještě nepřišel, že ne? 

Položil hlavu na stůl, bezútěšně se díval před sebe a čekal na tu pitomou pizzu. 

 

***


Musel usnout, protože co si dál vzpomínal, byla už na stole pizza společně s talíři a příbory a Snape se pokoušel zjistit, jak ji naservírovat. 

Harry se nejistě posadil a apaticky začal jíst zdeformovaný kousek, který mu Snape konečně přenesl na talíř. Ve skutečnosti neměl žádnou energii, dokud si nevšiml, jak si Snape jednou ukousl a zakryl si ústa. Jo, tak nemohlo to být horší než určité páchnoucí odvary, které nás s oblibou nutí polykat… Ale tahle myšlenka Harrymu něco připomněla. „Vzal jste si svou, er… dávku?” 

Snape na něj zíral, což Harry bral jako jednoznačné ano. Cítil se lépe, a tak vstal, aby jim přinesl vodu. Tentokrát se ho Snape nepokusil zastavit. 

„Tak tedy,” pustil se rovnou do toho. „Slyšel jste, co chtějí. Co bych měl dělat?” 

„Tohle rozhodnutí může počkat,” odvětil Snape. Naráz vyprázdnil celou sklenici vody, než znovu pokračoval a ošklíbaje se použil příboru, aby pozřel další kousek pizzy. Ten obraz by byl bezpochyby bizarní, nebýt toho, že si Harry alespoň dokázal představit Remuse, jak jí pizzu. Když byl Snape hotov se svým kouskem, odložil příbor a automaticky jej paralelně vyrovnal, jako by to byl nějaký nástroj na lavici v učebně lektvarů. „Rozeberme si chování vašeho strýce. Píše vám dopis, jehož formulace je přinejmenším nepřístojná a pak vám obšírně vmete do tváře nejrůznější výčitky. Tohle před zraky cizince? Jednoho z vašich učitelů?” 

„No tak je strýc Vernon nesnesitelné prase,” připustil Harry. Tohle nikdy předtím neřekl nahlas a byla úleva – říct to od srdce. „To je toho.” 

Snape svraštil obočí tak, jak si myslel, že by mělo být, ale Harry dospěl k závěru, že prostě neumí moc dobře ovládat Remusův výraz. „Můj záměr, pane Pottere...“ 

„Pokud mi chcete říkat takhle, tak doufám, že jste zakouzlil Silencio.” Jak na to přišel, uvědomil si, že na to měl pomyslet před pár minutami. To jen ukazovalo, jak musel být unavený. 

Snape mu jen opět věnoval ten pohled. Pohled stylu Já-jsem-učitel-a-ty-jsi-žák. Harry se upřeně díval přímo na něj, jen aby byl v rozpacích, když se Snape očividně smiloval. „To a Imperforable(Neproniknutelný, pozn.red.),” ostře odpověděl učitel Lektvarů. „A teď, jak jsem říkal. Důvod, proč vás sem strýc pozval byl, aby vyžadoval dost závažnou laskavost, nicméně stěží jednal jako prosebník. Z toho můžu vyvodit, že udělal co mohl, aby vás urazil. Toto dává výrazu iracionální nový význam.” 

„Vždyť vy jste ten, kdo mu četl myšlenky. Jo, všiml jsem si. Každopádně musíte vědět, jaký je. Když se rozčílí, tak příliš nemyslí. Proč na tom záleží?” Jak to dořekl, vzal do rukou další plátek pizzy a začal ho jíst. 

„Záleží na tom, protože pochopit ho znamená, že se dozvíme, jak s ním nejlépe jednat, pane Pottere. Čtení mysli slouží k odhalení vzpomínek, ne psychiky. Jestli jej chceme přesvědčit, aby prodloužil ochranné kouzlo, pak musíme zjistit, jak ho nejlépe ovlivnit.” 

„Tak to je snadné, ne? Použijte Obliviate, přinuťte ho zapomenout na to, jak mě nenávidí a pak ho požádejte. Hmm, a kdyby to nestačilo, tak si jsem jistý, že tu je kouzlo, které můžete použít k tomu, aby o mě měl trochu starosti.” 

„Rozhodně potřebujeme lepší lekce Obrany,” zamumlal Snape. „I když obětní magie je možná téma spíše pro sedmý ročník. No, ať je to, jak chce, nemůžete lidi přimět, aby se zúčastnili ochranných kouzel. Prostě to nefunguje.” 

„Brumbál zřetelně řekl, že mě teta vzala proti své vůli, profesore.” 

„Ten Brumbál, kterému nevěříte?” lehce ironizoval Snape. „To je otázka sémantiky. Nemusela mít radost z toho, že vás přijme, Pottere, ale ve skutečnosti to udělala dobrovolně. Nikdo ji nenutil; nikdo ji nezačaroval. Nebyla ani podplacena. Jen svědomí řídilo její činy a to samé potřebujeme od vašeho bratrance.” 

„Takže jim nemůžu ani nabídnout své zlato,” mrzutě zakončil Harry. „Ne že bych jim dal galeony, to v žádném případě; mysleli by si, že přinášejí prokletí, to se vsadím. Ale napadlo mě, že bych je mohl směnit za libry. Jste si jistý, že by to vůbec nepomohlo?” 

„Ani kdybyste se ožebračil; dobrou vůli si nemůžete koupit. To, že váš strýc žádnou nemá, může být pořádný problém za předpokladu, že Dudley nebude souhlasit, dokud to neudělá jeho otec.” 

„Nemusíte mi říkat, že postrádají dobrou vůli, profesore.” 

„Jsem si jist, že nemusím.” Harry nevzhlédl, byl si jistý, že se Snape bude napůl usmívat.“Jenže to přesahuje pouhý nedostatek. Všechny strýcovy vzpomínky na vás jsou dost zamotané. Je přesvědčen, že můžete za všechna ta neštěstí.” 

Neštěstí. 

No, není to hezký, neutrální výraz pro bezuzdné citové vydírání, nemluvě o posluhování do půlnoci a příležitostné plesknutí přes obličej? Harry rozhodně pokračoval v jídle, odhodlaný nenechat se rozházet tím, do kterých vzpomínek Snape pravděpodobně nahlédl. A co když učitel Lektvarů věděl všechno? Co když to rozhlásí po celém Zmijozelu nebo hůř – bude to vyprskávat kousek po kousku během obvyklé záplavy urážek každou hodinu lektvarů? Už se mu staly horší věci, to bylo jasné. Jo, jako to, že jeho vlastní krev pomohla pozvednout Voldemorta k nové, děsivé nadvládě, jako vědět, že byl zodpovědný za každou následující smrt. Jako uvědomovat si, že nebyl chlapec, byl jen jizva a věštba. 

Jako bezděčně vlákat Siriuse do smrti. 

„No, vaše dětství taky nebylo snadné!” neočekávaně vybuchl, tentokrát bez ohledu na to, jestli se Snape naštve kvůli tomu, co ví on

„Pravda,” uznal Snape, naklonil hlavu na bok a zamyšleně na Harryho pohlédl. „Myslím si, že jsme možná stejní.” 

„Ó, bezva,” vypálil Harry, příliš rozčilený na to, aby si uvědomil, že na člověka jako Severus Snape to bylo závažné doznání. „To mi tak pomůže ke štěstí. Nechte mě teda říct jednu jedinou věc, profesore! Tenkrát jsem řekl, že je mi to líto, bylo mi to líto, v životě jsem o tom neřekl ani slůvko nikomu kromě Siriuse a zeptal jsem se ho jen proto, že jsem potřeboval vědět, co si myslel, že dělá, vědět, jak mohl být můj otec tak strašně nafoukaný zmrd, jasný? Takže pokud jsme stejní, pak… oh, zapomeňte na to,” zadrhl se a přestal. 

„Pokud jsme stejní…” přemítal Snape, přimhouřil oči a sledoval Harryho způsobem, který Remus nikdy nepoužil – jako dravec měřící si kořist. „Aha. Že by tenhle výlev byl neohrabaný a poněkud infantilní způsob, jak mě požádat, abych se s nikým nedělil o to, co jsem se o vás dozvěděl?” 

Harry se zabodával pohledem do talíře. Z poloviny snědená pizza opravdu vypadala celkem odpudivě. Měl silné nutkání hodit ji na zeď a sledovat, jak rajská omáčka odkapává ze šeredné, kytičkované tapety. 

„Pane Pottere?” 

Ten pohrdlivý tón pronesený Remusovým hlasem ho přiměl vzhlédnout, v zelených očích mu stále doutnal hněv. „O nic jsem nežádal, pane. Nežádám o to, co nemůžu mít.” 

„Bez pochyby další odkaz toho, jak jste tu žil,” poznamenal Snape a zavrtěl hlavou. Po krátkém zaváhání pokračoval. „Jsem si jistý, že v životě je vždy čas po něčem toužit, ale smím se pozeptat, co vám kmotr odpověděl, když jste se ho zeptal?” 

„Ale jistě, proč ne? Rozpitvejte celý můj život,” nadával Harry. „Řekl, že byli oba idioti. Oběma bylo patnáct a v patnácti je idiot každý.” 

Snape se opřel zpět do židle, propletl si prsty a vážně hleděl na Harryho. „Váš otec, pane Pottere. Na rozdíl od toho, co vám bylo řečeno, nebyl nezaměstnaný.” 

Harry ani trochu netušil, jak se rozhovor stočil tímhle směrem, ale zdálo se, že to ulomilo ostří tomu, co se přihodilo předtím. „Já vím,” přiznal. „Taky evidentně nezahynul při bouračce a nebyl povaleč bez peněz.” 

„Bez peněz nebyl, to ne,” opáčil Snape, ta poznámka mohla být jedovatá jak čert, ale neznělo to tak. Spíš to bylo jako by… si Snape nedokázal připustit, že ten patnáctiletý kluk už vyrostl a zanechal té své pitomosti. 

Harry dojedl další díl pizzy, načež si otřel pusu do rukávu, přemýšleje o tom, že ty feferonky byly mnohem mastnější, než si vzpomínal. Ale tohle byly Dudleyho šaty, takže nestálo za to vstát a najít ubrousek, i když Snape opovržlivě ohrnul ret. 

„Vraťme se k předchozímu toku myšlenek,” otočil učitel Lektvarů. „Váš strýc. Máte ponětí, proč si vás úmyslně znepřátelí v době, kdy potřebuje vaši pomoc?” 

„Oh, to je jednoduché,” odvětil Harry, odstrčil talíř a utíral si ruce do Dudleyho kalhot, jen aby znovu viděl, jak sebou Snape trhne. „Strýc Vernon v životě nikoho nepřemlouval, aby něco udělal. Jediné, co umí, je zastrašovat.” Harry se zamračil, rekapituloval si stav věcí, které se doteď udály, pak svou mysl přinutil, aby se vrátila k tématu, které bylo po ruce. „Usuzoval, že bych to neudělal, kdyby mě požádal mile.” 

„Připouštím, že milé to rozhodně nebylo,” Snapeovy rty sebou lehce škubly. „Ale to mě přivádí k další otázce. Proč vás ta žádost tak vyděsila? Slyšel jsem podrobné zprávy o vás, jak od Smrtijedů, tak od Albuse. Abych řekl pravdu, čelil jste Pánu zla s mnohem menším strachem, než jaký jste předvedl před vašimi příbuznými. Rozhodně vám nemohou připadat více děsiví než on.” 

„Jo. To nevím…” Harry pozvedl prst, aby nahmatal jizvu. „Možná že co se týče něho, můžu aspoň něcodělat. Ne že bych si myslel, že bych mu mohl ublížit; na tom hřbitově jsem byl vyděšený. Ale měl jsem… já nevím. Možnosti. Kouzla. Něco. Ostatně, pokaždé, když jsem mu čelil, jak říkáte, tak jsem měl taky výpomoc. Poprvé to bylo zrcadlo Erisedu, potom Fawkes a Moudrý klobouk, um… mí rodiče, kteří vystoupili z jeho hůlky, a naposledy to byl vlastně Brumbál a nějaké sochy.” 

Snape se nezeptal na jediné slovo z té nesouvislé mluvy. No, pravděpodobně to všechno slyšel od svých zdrojů, jak říkal. Nebylo to prostě báječné, být Chlapec O Kterém Všichni Neustále Mluví? 

„Stejně, co na tom záleží?” zeptal se Harry, rozpoznal popud k sebelítosti a snažil se ho zapudit. „Cítí to tak, jak to cítí, a já to nemůžu změnit. Nemyslím si, že by se to opravdu změnilo, i kdybych zachránil tetu Petunii, ačkoli Dudley mi nasadil brouka do hlavy.” 

„On pochopil to, co váš strýc ne,” tiše potvrdil Snape. „To, že odcizit se od vás není nejlepší způsob, jak požádat o pomoc.” 

„Ha.” Během toho co mluvil, vylovil Harry tabulku čokolády a začal ji jíst. „Osobně si myslím, že v něm mozkomorové vyplašili nějaké city. Buď to, nebo když se mu pokoušeli vysát duši, podařilo se jim vyjmout jen ty nejhorší části. Jo, asi je to všechno spojené. Chci říct, přemýšlejte o tom: nedal mi tu karamelovo-kokosovou věc, dal mi čokoládu.” Nebylo to legrační, ale Harry se z nějakého důvodu smál. 

„Nedělejte si z mozkomorů legraci,” plísnil ho Snape. 

„Nedělám. Vážně si myslím, že mohli Dudleyho změnit k lepšímu.” Harry se opřel a studoval strop. Jaksi se mu mihotal před očima, což opět dokazovalo, jak byl unavený. To patrně zapříčinilo, že se mu rozvázal jazyk a řekl: „Víte, je to strašně divné, takhle tu sedět a mluvit. Mám dojem, že jste mě během posledních tří minut neurážel.” 

„Bylo by vám lépe, kdybych to udělal?” zeptal se poněkud domýšlivě Snape. No, tohle bylo lepší, předpokládal Harry. 

„Jo, asi by to pomohlo,” připustil, vstal a protáhl se. „Připomínalo by mi to, že nejste Remus. Tedy já jsem utahaný. Strýce Vernona klepne pepka, jestli to zjistí, ale lehnu si na pohovku a ne na zem. Můžete jít do mého pokoje, jak řekl. Nemyslete si, že je nějaký důvod, abyste tam nechodil, zatím. Dobrou noc.” 

„Běžte nahoru do pokoje,” nařídil Snape. „Hned tam budu.” 

„K čemu to? Nepotřeboval jsem někoho, kdo by mě ukládal od...“ Ale hovno. Teta Petunie ho nikdy neukládala, ale těžko by to řekl, protože by vypadal jako sebelítostivý malý ňouma. 

Snape vrtěl hlavou. „Tento dům může být prosáknutý krví vaší matky, ale jestli vaše teta během noci zemře, Pán zla vstoupí dovnitř. Neměl jste panu Malfoyovi dovolit, aby viděl tu adresu. Není pochyb, že už to Lucius oznámil všem zainteresovaným stranám.” 

„Takže jste věděl, že to byl dopis, věděl jste to předtím, než jste mi to vzal a řekl, že jsem podváděl!” 

„Ano,” potvrdil Snape bez výčitek svědomí. „Udržuji si přehled o tom, co se děje ve třídě, pane Pottere.” 

„Kdyby to tak bylo, Neville by nepřidal dračí šupiny, když to měla být kůže z raracha!” 

„Pan Longbottom má zapotřebí učit se zkušenostmi, tak jako vy všichni.” 

„A vám nevadí, že se nakonec vůbec nic nenaučíme!” odsekl Harry. „To je prostě vynikající, pane. Každopádně, pokud je to zde tak zatraceně nebezpečné, měli bychom se vrátit rovnou do Bradavic, nebo ne?”

„Ne, dokud nepřevedeme sílu oběti vaší matky na vašeho bratrance. Takový je rozkaz. Když vše zvážíme, je pro vás tento dům bezpečnější než Bradavice, kam se Pánovi zla, od té doby co tam jste, podařilo několikrát proniknout.” Snape se naklonil k elektrickému osvětlení v kuchyni, a než ho Harry stihl zhasnout, zamával hůlkou a zhasil je. 

Všechno znepokojení se opět přehnalo přes Harryho, až se v tom cítil zcela potopen. „Dudley mi mohl dát sladkost, ale nepůjde proti svému otci, a strýc Vernon nehne prstem, aby mi pomohl, dokud tam bude teta Petunie ležet nemocná. Tak co s tím budeme dělat? Chci říct, že já ji zjevně nemůžu vyléčit, jenže je něco, co by mohlo? Nějaký lektvar, víte, něco, co můžou mít u svatého Munga, prostě něco,cokoliv?” 

Snape stoupal do schodů a kývl na Harryho, aby jej následoval. „Ne.” 

„Jste si jistý?” zeptal se Harry a opět na něj dolehl pocit zděšení. 

„Kouzelnická léčiva jsou založena na vzájemném působení s magickým jádrem v našich tělech. Když jsou použity na mudlech, tak jsou buď neúčinné, nebo smrtící.” 

„Do prdele.” 

„Šokující mluva na neposkvrněného Nebelvíra, jako jste vy, pane Pottere,” pomalu pronesl Snape, když vykračoval nahoru. 

„Vidíte, já říkal, že mě nevydržíte neurážet déle jak tři minuty.” 

Snape se otočil na odpočívadle a zhlížel na něj. „Považujete to za urážku? A tentokrát jsem držel na uzdě, co si skutečně myslím.” 

„To určitě,” vypálil Harry. „Já vím, co si o mně ve skutečnosti myslíte. Ujasňujete to třikrát týdně ve vyučování, nemluvě o nahodilých setkáních na chodbách. A neříkejte mi, že to všechno je jen nějaké představení. Začal jste s tím, ještě když to neměl Lucius Malfoy komu hlásit.” 

„Události v druhém ročníku by vám měly prokázat pochybnost takového závěru.” 

Snape počkal, dokud Harry nevystoupal k němu a jejich tváře byly na stejné úrovni. Pak se naklonil blíž a oči se mu leskly takovým způsobem, který skutečně připomínal Snapea, ne Remuse. Hlas měl naplněn důvěrou ve vlastní slova. 

„Dovolte mi podělit se s vámi o to, co si skutečně myslím, pane Pottere. Dnes v nemocnici jste se označil za nenormálního, a vymyslel jste si báchorky o studiu mudlů. Vystavil jste se urážkám a neřekl jste ani slovo, abyste je vyvrátil.” 

„A co má být?” odsekl Harry a neustoupil, ačkoliv cítil, jak ho Snape ostře sleduje. Připadal si, jako by ho Snape nazval zbabělcem, což jen dokazovalo, jak málo ten člověk pochopil. „Vy jste přece řekl, abych si je udobřil!” 

„Koupil jste květiny,” rozhodně pokračoval Snape, „s dobře promyšleným záměrem vyvolat hádku kvůli penězům, abyste mohl tvrdit, že s vámi taky někdo jiný zachází jako s domácím skřítkem. Věděl jste, že vašemu strýci se ta představa bude zamlouvat. Lhal jste, pane Pottere. Manipuloval jste. Manévrovaljste. Bylo to jednoznačně zmijozelské.” 

Harry ztuhnul a mluvil skrz zaťaté zuby. „To je poněkud rána pod pás, nemyslíte?” Jistěže byla. Snape byl taky ze Zmijozelu. Od kdy se bili čestně? 

„Co si já myslím, pane Pottere, je, že jste měl nechat Moudrý klobouk udělat svou práci!” 

Tolik k zatínání čelistí; Harryho pusa byla úplně dokořán. „Vy víte o...“ 

„Samozřejmě, že vím; byl jsem u toho,” jemně odvětil Snape a konečně se stáhnul. „Nebelvírská udatnost a čest, jak vznešené vlastnosti. Pravděpodobně mají své místo. Ale k tomu, abyste porazil Voldemorta, budete potřebovat mnohem více. Vyžaduje to vychytralost, něco, co už byste nyní plně ovládal, kdybyste byl umístěn do mé koleje.” 

„Jémine, díky, vždycky jsem chtěl být podvodník a lhář,” protahoval Harry a vrtěl hlavou. Nechtěl přemýšlet o tom, co by se mu stalo, kdyby byl ve Zmijozelu, vážně ne. 

„Nejste tak neprozíravý, abyste nepřipustil, že taktika boje může rozhodnout tuto válku.“ S tím Snape odkráčel chodbou, aby zíral na řadu zámků na Harryho dveřích, z jeho tváře se nedalo nic vyčíst. Muselo být pěkně těžké, dokázat to s Remusovou tváří, napadlo Harryho. 

Když Snape otevřel dveře a vešel dovnitř, Harry usoudil, že už toho bylo dost. „Hele, tohle je přihlouplé. Nepotřebuji chůvu, a i kdyby, je tu jen jedna postel...“ 

„Máte snad dojem, že se chystám spát?” vyzvídal Snape s poněkud vyzývavě pozvednutou bradou. „Ne. Vy budete spát; já budu na stráži. Opravdu si nemyslím, že vaše teta dnes večer zemře, ale nejsem ochoten to riskovat.” 

„Nemůžu spát, jestli tam budete sedět a sledovat mě!” 

„Ale můžete. Mám lektvar...“ 

„Nechte si svůj lektvar!” 

„Harry,” řekl tiše Snape naprosto vyrovnaným hlasem, „nech těch hloupostí a jdi do postele.” 

Dospělost může jít k čertu, pomyslel si Harry. „Hele, pohovka zní líp a raději...“ 

„Budeš spát ve své posteli,” rozhodně oznámil Snape, „nebo můžeš ponocovat se mnou a vysvětlit mi tu temnou energii v přístěnku pod schody. Ne? Hned jsem si to myslel.” 

Harry zalezl zcela oblečený pod přikrývky, bleskově zavřel oči a celý obličej stáhl do podmračené grimasy tak prudce, až mu to napínalo svaly. Nechystal se spát vedle přihlížejícího Snapea, to rozhodně ne. Nebyla to paličatost nebo hloupost, jak řekl Snape, byla to prostě pravda. Nemohl se uvolnit, ani když mírné kouzlo, nesoucí se vzduchem, způsobilo, že povlečení mělo trochu luční vůni. Ani když mu těžkla víčka, nejasné skřípání židle na parketách znělo jako ze sna a pokoj byl pozvolna pohlcen přívalem tepla… a pohodlí… 

Ani když… „Hej,” ospale zamumlal Harry, převalil se na bok a pod pokrývkou se objímal rukama. „Řekl jste mi Harry… um, myslím, když poblíž nebyl nikdo, kdo by to mohl slyšet.” 

„Někdo byl nablízku,” tiše odpověděl Snape. „Teď už mlč, Harry. Vyspi se.”

 

Poslední komentáře
29.08.2011 16:36:02: Vymenené, díky
20.08.2011 21:55:28: Aaaaaaaah... Jenom moje dávné předsevzetí mě nutí komentovat, protože jinak bych prostě jenom četla ...
 

Výhradným vlastníkom týchto stránok je Chalibda. Administrátorom je v súčasnej dobe Jimmi. Charakter, význam a dôvod existencie týchto stránok určujete VY.