Vítejte v magickém světě Harryho Pottera

Trilógia od Aspen: I. Rok jako žádný jiný (A Year Like None Other); II. Léto jako žádné jiné (A Summer Like None Other); III. Rodina jako žádná jiná (A Family Like None Other)



Tieto stránky sú pokračovaním pôvodných stránok Roku, ktoré sú venované prekladom skvelej fanfiction od Aspen in Sunlight (trilógia AYLNO, ASLNO a AFLNO). Je alebo bude na nich zverejňovaný česko-slovenský preklad Roku, preklad Leta a Rodiny.

Kapitoly 11 - 20

Kapitola 13. FINITE INCANTATEM

Preklad: Jana Hřebačková

Betareader: Pomponius

Záverečné beta: Sargo
, nová verzia: 29.8.2011 Alis

„Už se cítíš líp?” zeptal se hlas vedle Harryho lokte. 

Když Harry otevřel oči, svět stále vypadal rozmazaně, ale tentokrát věděl, že má sáhnout po brýlích. Nicméně předtím, než je mohl najít, mu je pár rukou jemně usadil na nos. 

Byl zdřevěnělý a bolavý, v boku mu pulsovalo, ale to bylo pochopitelné. Alespoň už měl pokoj od všech jehel; a to muselo něco stát. „Jo, lépe,” konečně odpověděl a vzhlédl. 

„Dej si trochu limonády.” 

Z nějakého důvodu to znělo opravdu, opravdu skvěle. Harry do sebe obrátil plnou sklenici, která mu byla podána, a napadlo ho, že možná byl jen žíznivý, poněvadž se zdálo, že ten štiplavý, citrusový nápoj odstranil veškerou bolest. Otřel si rty do rukávu od pyžama, rozhlédl se a rozpoznal jeden z pokojů u sv. Munga. Nebylo možné, aby nemocnice Frimley park neměla v evidenci ani jeden lékařský přístroj. 

Snape šel zavřít dveře a očaroval je, předtím než se začal ptát: „Víš, kdo jsem?” 

„Jo,” odpověděl Harry, zajímalo ho, proč se ho na to ptal. Vrhl letmý pohled kolem a viděl, že jedině jeho postel je obsazena. Přesto se necítil zcela klidný, když měl odpovědět otevřeně. „Dal jste mi za test Troll - minus s pár zajímavými poznámkami.” 

Snape mu věnoval nevlídný pohled a vrátil se na židli vedle postele. Než položil otázku, natočil se čelem k Harrymu, „Takže už máš jasno? Ve všem?” 

„Proč bych neměl mít jasno?” 

„No,” protáhl Snape slabiku a zdálo se, že se baví, „vypadalo to, že sis byl na chvíli až příliš jistý mou totožností.” Usmál se, když viděl Harryho tvář v šoku. „Vlastně to bylo, jako by sis vzal Blábolivý lektvar. Velice poučné. Získal jsem jasný dojem, že cítíš naprostou volnost říct Remusi Lupinovi všechno, co chceš.” 

Harry se ani trochu nebavil. „To nemyslíte vážně, že?” Hmm, zdálo se, že jo. „Co jsem říkal?” 

Snape pokrčil rameny, i když ten pohyb měl jen popřít cukání potlačovaného smíchu. „Většina z toho nedávala smysl. Vypadalo to, že ani přesně nedokážeš napočítat do tří, například.” 

„To není pravda!” 

„Ujišťuji tě, že je. Také jsi nostalgicky vzpomínal na vaše doučování a čokoládu, dokonce ses mě ptal, jestli bolí přeměna ve vlkodlaka.” 

Harry cítil, jak se začíná červenat. 

„To nemusíš,” řekl Snape, jeho hlas byl uklidňující. „Ve Frimley parku mě upozornili, že je zcela normální mluvit poněkud volně, když se probereš po Ánestetickém lektvaru.” 

„Ale já si nemůžu vybavit, že bych se vzbudil, s někým mluvil a mimochodem, vrtalo mi to hlavou, ale nikdy bych se Remuse nezeptal na… tohle.” 

„Očividně bys to udělal,” poukázal Snape a opět mu začaly cukat rty. „A že si nedokážeš nic vybavit, je taky v pořádku. Nedělal bych si s tím těžkou hlavu, Harry.” 

„Vypadá to, že jsem si dal menšího šlofíka,” zamumlal Harry, jedna jeho část stále dumala nad tím, jestli si z něho Snape dělá dobrý den. „Bradavice jsme opustili dnes ráno, ne?” 

„Dneska je 26.,” tvrdil Snape. „Jestli mi nevěříš, tak se zeptej léčitelky, až přijde. Nebo,” navrhl cynicky, „by ses chtěl podívat do Denního věštce?” 

Harry se zachvěl. Ano, Věštec se sice konečně uráčil oznámit Voldemortův návrat, ale co se jeho týče, byl to nadále ostudný plátek. „Um… ne. Neřekl bych.” 

Harry se stále cítil trapně, udělal však to nejlepší, co ho napadlo a nechal tu věc plavat. Stejně ho ale zajímalo, co dalšího mohl říct. Mluvil o Snapeovi, nebo snad odhalil něco, díky čemu by jeho, Rona a Hermionu mohli vyloučit – třeba jejich pokus o Mnoholičný lektvar? Přiznal, že zachránil Siriuse před mozkomory díky Hermionině obraceči času? 

Stejně bylo těžké představit si Snapea natolik přátelského, aby mluvil o těchhle věcech, a tak se rozhodl nedělat si s tím těžkou hlavu. „Tohle není Frimley park,” poukázal. „Co se tedy stalo?” 

„Celé hodiny jsi měl horečku a nenabyl jsi vědomí, když jsi měl,” vysvětloval Snape, svraštilo se mu čelo, jak si vzpomínal na své obavy. „Ti hlupáci ti chtěli podat další mudlovské léky tou trubičkou, co jsi měl zaraženou v ruce, jako by si neuvědomovali svou chybu. Za tvůj stav byly v první řadě zodpovědné právě ty lektvary!” 

„To je v pořádku,” řekl Harry, považoval za divné, že by měl být ten, kdo bude povzbuzovat. 

„Teď už možná je,” připustil Snape, jeho ruce stále svíraly jedna druhou. „Ale téměř čtyři dny jsi ležel buď v bezvědomí, nebo jsi nesouvisle mluvil. A léčitelé tě navíc poznali.” 

Harrymu se v rozčilení rozšířilo chřípí. „To může být problém.” 

„Ano. Měl jsem tě přemístit na bezpečné místo a pak přivolat léčitele z Řádu. Ale bál jsem se, že by to bylo plýtvání časem. Nikdy jsem neviděl tak vysokou horečku, ani přibližně. Já… zpanikařil jsem.” 

„Oh,” odpověděl Harry slabým hlasem, nemálo šokován. „Um, no, ale to je pochopitelné. Musel jsem být ve špatném stavu.” 

„Docela dost.” 

„Tak co jste jim řekl?” 

„Rozhodl ses řídit auto, naboural ses a zranil si kyčel. Zatímco jsi byl v bezvědomí, lékaři z pohotovosti tě nadopovali; očividně jsi měl reakci na nevhodnou léčbu.” 

„A oni na to skočili?” zvolal Harry. V knize, kterou mu ukázal Snape, se pyšnily obrázky stop, které zůstanou po transplantaci kostní dřeně; drobné ranky, uspořádané v úhledně rozmístěných, paralelních řadách. Se zraněními po autonehodě to nemohlo mít co dělat. „To mě ani neprohlédli?” 

Snape se vyhýbal jeho pohledu. „Oni… ah, nedovolil jsem jim použít kouzla, kterými by tě vyšetřili, nic, co by mohlo odhalit tvou chybějící kostní dřeň. Neústupně jsem trval jen na takových lektvarech, které by vypudily zhoubné látky, které zbyly po zákroku.” Po Harryho nedůvěřivém pohledu dodal: „Osobně jsem je včaroval do tvého žaludku. Každopádně není důvod se obávat, že by tady někdo zjistil celou pravdu.” 

„Jo,” zatlačil Harry, „ale nikdo z nich mě neprohlédl?” 

„Snad bys to měl udělat sám,” slabě odpověděl Snape a odvrátil se. 

Harry to udělal. Odhrnul přikrývky a kouknul se pod pás pyžama. Ugh, sakra. Oblast kyčlí vypadala rozedřeně, jako by byl povrch vydrhnut a maso bylo nařezáno způsobem, jakým ho teta Petunie učila drážkovat pečeni. 

„Oh,” řekl nakonec, trochu překvapený, že to nebolelo. „Vy… er, tohle jste na mě taky vyčaroval vy?” 

„Bylo to nutné,” upjatě tvrdil Snape, založil si ruce, takže byly vidět ošoupané lokty Remusova kabátu. „Ale omlouvám se za ten zásah.” 

„Um… no, dobrý nápad, řekl bych,” odvětil Harry a pokusil se to odbýt smíchem, jenže to shledal dosti obtížným. Nemohl jinak než uvažovat, zda Snape musel obnažit jeho kyčel, aby vykouzlil to zranění. Ne, patrně ne, usoudil, ale rozhodně se nehodlal ptát. Čas obrátit list. „Jak je na tom teta Petunie? Když jsem byl mimo tak dlouho, tak už musela mít operaci.” 

Opět se zdálo, že Snapeovi dělá velké potíže pohlédnout mu do očí. 

„Tak co?” pobídnul ho Harry. Když Snape pořád nic neříkal, kousl se do rtu. „Vidím, že se vyskytly problémy. Odmítla to, jak mi o tom předtím říkali? Je to ono?” 

„Ne, Harry,” tiše mu řekl Snape, pak se natáhl a obě jeho ruce vzal do svých. „Je mi líto, není pro mě lehké ti to sdělit. Tvoje teta zemřela.” 

Harry zíral na zeď před sebou, ale ve skutečnosti ji neviděl. „Oh. Um, hádám, že je to ode mě pěkně odporné, když první věc, co mě napadne, je ochranné kouzlo.” 

„Praktické, řekl bych,” ujistil ho Snape, jeho ruce ty Harryho lehce stiskly. 

„Ne, je to zmijozelské,” rozhodl se Harry, ale tentokrát to slovo nepronesl posměvačně. Lámal si hlavu, jaký by z něj byl teď člověk, kdyby nediskutoval s Moudrým kloboukem. Sedl si v posteli a opět cítil, že musí něco udělat... ale nebylo co. „Měl bych být zklamaný. Aspoň trochu. Chci říct, obzvlášť za těchto okolností.” 

Snape zaváhal, pak dal Harrymu jednu ruku za krk a v pomalých kruzích mu ho začal masírovat. Jeho dotek byl nejdříve nejistý, ale když napětí z chlapcovy strany začalo mizet, přitlačil a jeho prsty zkušeně vyhledávaly léčivá místa, kde se nejlépe aplikovaly lektvary. 

„Obzvlášť za jakých okolností?” zeptal se citlivě. 

Harry věděl, že s ním je manipulováno. Snad byl dokonce zmanévrován, ale byl to tak skvělý pocit, že si to ani nechtěl přiznat. Nemluvě o faktu, že jej utěšoval Snape; Harry věděl, že vše, co by stačilo udělat pro to, aby ho donutil přestat, bylo říct jediné slovo. Nechtěl, aby přestal. 

„No, víte jak,” odpověděl. Uvolnění prostupovalo celým jeho tělem, jak mu prsty nepřestávaly masírovat krční obratle, ačkoli téma hovoru bylo stěží příjemné. „Nebýt mě, tak by se to nestalo.” 

„Ale stalo by se to, Harry,” naléhal Snape a dal Harrymu prst pod bradu, až se na něj chlapec podíval. „Stalo. Není to tvoje chyba. Viděl jsi, v jakém stavu byla.” 

„Nedokážu...” o tom mluvit, chtěl říct, ale zdálo se, že jeho učitel pochopil. 

„V pořádku,” nenuceně přisvědčil Snape. „Sdělím ošetřovatelům, že jsi vzhůru a při smyslech. Předpokládám, že si rychle poradí s povrchovými zraněními, ale jelikož se nemůžeme zmínit o tvé operaci, tak se budeš muset, co se týče bolesti uvnitř, spolehnout na mé lektvary.” 

„Nemám žádné vnitřní bolesti,” protestoval Harry, ačkoli v určitém slova smyslu to nebyla pravda. 

„Ale budeš, až Rujovníkový lektvar, který jsem ti přilil do limonády, přestane působit.” 

Harry unaveně přikývl. Není tomu dlouho, kdy by ho myšlenka, že mu Snape něco podstrčil, zaručeně vyděsila. Nyní se nemohl přimět, aby se kvůli tomu znepokojoval. Ron by řekl, že je cvok, ale na druhou stranu Ron Snapea neznal. 

Harry ho znal málo, ale stačilo to. „Děkuji,” řekl a znovu se položil. „Za všechno. Za to, že jste se mnou zůstal během operace, byl jste se mnou tady, teď. Za lektvar, za…” Nevěděl, co říct dál. 

„Jsi hodně důkladný, co se týče díků, že?” vypozoroval Snape, postavil se a oprášil prach z Remusových vlněných kalhot. „Nemusíš mi děkovat, Harry.” 

Pak, jako by byl naštvaný, jak přirozeně to řekl, rázně oznámil: „Seženu někoho, aby se na tebe podíval. Mezitím, pokud se na to cítíš, můžeš dohnat trochu učení.” 

Harry sledoval jeho pohled a všiml si učebnic vyrovnaných na nočním stolku. Příliš se na učení necítil, ale snad by to z jeho mysli mohlo vytlačit vše ostatní. Když Snape odešel, Harry vytáhl z hromádkyPřeměňování: Teorie a praxe pro šestý ročník, a dal se do čtení. 

 

***


„Jeden by si myslel, že jsi čtyři dny nejedl,” lehce komentoval Snape, když Harry spořádal druhý podnos s večeří. 

„Však jsem taky nejedl,” opáčil Harry. Pak se pozastavil nad učitelovým samolibým úsměškem. „Nebo snad ano?” 

„Nemohl jsem tě nechat hladovět, ne?” 

„Kdysi byste to udělal,” přemítal Harry. Pak si uvědomil, že to není pravda. Dokonce už v prváku na něj Snape dával pozor, například ho ochránil, když mu Quirrell proklel koště. Kritizoval ho sice nemilosrdně a choval se tak, aby si celý svět myslel, že by mu nic neudělalo větší radost, než kdyby viděl Harryho mrtvého, ale když přišlo na věc, stál na stejné straně – už odedávna. „Takže jste mi něco včaroval do žaludku?” usuzoval. 

„Dýňovou šťávu,” vtipkoval Snape, načež se široce usmál, když viděl Harryho výraz. „Ne, samozřejmě že ne. Byl to vyživovací lektvar, velmi slabý, ale dostačoval na to, aby tě dokázal na neomezenou dobu udržet naživu.” Zachvěl se. „Nikdo nevěděl, jak dlouho bude trvat, než nabudeš vědomí.” 

„No, teď je mi fajn,” oznámil Harry, přehodil nohy přes kraj postele a chystal se vstát. Hmm, fajn asi bylo trošku přehnané; byl si na nohou nejistý jako batole. Nicméně to nebylo nic, co by nezvládl. „Vše, co potřebuji, je telefon. Neřekl bych, že u Sv. Munga nějaký mají?” 

„A… telefon,” rozpačitě zopakoval Snape. 

„Jo, abych mohl zavolat strýci Vernonovi,” vysvětlil Harry, a když Snape stále vypadal zaraženě, vykřikl: „Nevím, jak dělají tyhle věci kouzelníci, ale musím se dovědět o pohřbu. Možná bychom se měli vrátit na Privet Drive.” 

„Nemyslel jsem si, že bys chtěl jít na pohřeb,” opatrně nastínil Snape. 

„No, tak jste myslel špatně,” odsekl Harry a cítil se v defenzívě, mizerně a zranitelně zároveň. Sečteno a podtrženo – byla to příšerná kombinace. „Je to slušnost a předtím, než se začnete utrhovat, jak je nebelvírská oddanost zcela nesmyslná, zamyslete se, jaký zde máme úkol. Není pravděpodobné, že bych Dudleyho dostal na svou stranu, ale rozhodně nebude souhlasit s jakýmkoli ochranným kouzlem, pokud se budu chtít vyvlíknout z pohřbu jeho matky. I když…” Napadlo ho něco jiného. „Kdy vůbec odešla? Je možné, že pohřeb proběhl, když jsem byl mimo.” 

„Zemřela předevčírem,” uvedl Snape. 

„Tak to jsem jej zatím nezmeškal.” 

„Pravděpodobně ne. Ačkoli stále můžeme nepřítomnost omluvit tvrzením, že jsi byl příliš slabý na to, abys došel.” 

„Ne.” 

„Harry...” 

„Ne.” 

„Dobrá,” podřídil se Snape. „Budu se snažit objevit telefon, protože bych ti nedoporučoval, aby ses vracel na Privet Drive, aniž by sis napřed promluvil s rodinou. Tvůj strýc je příliš prchlivý.” 

Harry neměl ponětí, jak to profesor dokázal, ale ten člověk byl během pár minut zpátky a nabízel mu úzký, stříbrný mobilní telefon. Harry v životě s žádným nezacházel. Chvíli mu trvalo si uvědomit, že neuslyší tón číselníku, a o něco déle mu zabralo zjištění, že ho musí zapnout. 

Poté, co uslyšel zvonění, pošeptal Snapeovi, „Mohl byste?” a víceméně ho máváním vystrnadil z pokoje. Snape neodešel, ale ustoupil k začarovaným dveřím. 

Harry se zhluboka nadechl a připravil se, že bude čelit hněvu strýce Vernona. Byl to ale Dudley, kdo zvedl sluchátko. 

 

***

Dudley, který očividně brečel, pomyslel si Harry. Jen stěží rozpoznal svého bratrance. 

„Oh, H-Harry,” vzlykl. „Je to strašné, strašné. S-slyšel jsi, řekli ti to?” 

„Ano, řekli,” jemně odvětil Harry. „Je mi to líto, Dudley. Vím, že ti to nepomůže, ale je mi to opravdu, opravdu líto.” 

„T-taťka si myslí, že ji máš na svě-svě-svědomí!” řekl Dudley a jeho tón byl někde mezi ječením a nářkem. „Řekl, že už nemůžeš přijet domů, Harry. Ni-ni-nikdy!” 

Následovalo pár polknutí a pak se zdálo, že se Dudleymu podařilo víc se kontrolovat. 

Harry víceméně předpokládal, že Vernon odmítne vzít si ho znovu k sobě; to znamená, že nejen ochranná kouzla, ale i jeho jediný domov mimo Bradavice byly nadobro ztraceny. Poněkud ho překvapilo, že Dudley zněl tak žalostně, ale Harry to připisoval celkovému citovému zpustošení. Napadlo ho, že když vám zemře matka, asi to není tak zlé, když vám je jenom rok a nemůžete zcela pochopit tu ztrátu. 

„Mohl bys mi říct, kdy bude pohřeb?” zeptal se Harry. „A kde?” 

„Ooooh, uděláš lépe, když nepřijdeš, Harry,” přesvědčoval ho Dudley neústupným hlasem. „Myslím to vážně. Táta se tě chystá zabít.” 

„No tak, vždyť víš, že něco v tom smyslu říká pořád,” zamumlal Harry. „Teda alespoň mně.” 

„Jo. Kdysi jsem si myslel, že je to legrační. Mrzí mě to. Jenže teď…” Dudley znova polkl a začal mluvit rychle, jako by slyšel někoho přicházet. „Neviděl jsi ho. Má takový výraz v očích. Je to děsivé, Harry. Nechoď, jasný? Nechoď.” 

„Dudley...” 

„Musím končit,” vyjekl bratranec. „Už nevolej! Ale… jo, můžeš mi napsat. Budu rád, pokud to nepošleš po sově. Ahoj!” 

Spojení se ukončilo. Harry chvíli zíral na telefon, až si vzpomněl, že by ho měl vypnout. Když Snape přišel zpět, Harry řekl: „Neřekl bych, že mě Dudley nenávidí.” Ale jeho hlas byl bez života. „To nebude dost na to, aby to udrželo oběť mé matky v činnosti, že? Chci říct, pokud mě strýc Vernon nenechá u sebe doma, tak není místo, které by šlo očarovat.” 

„Myslím, že bychom se měli vrátit do Bradavic,” oznámil Snape. „Čím dřív, tím líp. Postarám se o všechno, co budete potřebovat během zotavení.” 

„Ne,” řekl opět Harry a snažil se přijít na to, proč ho ta myšlenka naplnila takovou úzkostí. „Nechápete? Já… já ani nevím, jestli měli mí rodiče pohřeb. Nemůžu prostě zmizet a dělat, jako by se nic nestalo. Nemůžu předstírat, že smrt tety Petunie se mnou nemá nic společného!” 

Když se Snape stále tvářil zdráhavě, Harry přitlačil: „Budeme se držet v pozadí, dobře? Budeme se jakoby skrývat… držet z dohledu. Ale musím tam jít, profesore. Prostě musím.” 

„Kdy a kde?” povzdechl si Snape, vzal telefon a vsunul ho do Remusovy náprsní kapsy. 

„To Dudley neřekl.” Harry si byl jistý, že by mu to bratranec neřekl, i kdyby mu znova zavolal. „Sežeňte mi nějaké Kvikálkovské noviny. Mělo by tam být oznámení.” 

Snape zíral. 

„Nechcete pomoct?” vyštěkl Harry z obavy, že to nakonec po tom všem zmešká, pokud Snape zůstane tak vzpurný. „Fajn. Budu se tedy sám potloukat po mudlovském Londýně a hledat Kvikálkovské noviny. Jestli uvidím Voldemorta, budu křičet. Jak se vám to líbí?” 

„Přestaňte se chovat jako malé děcko. Stejně nemůžu splnit, po čem vaše srdce touží, aniž bych vás tady nechal o samotě, což neudělám.” 

„Vyčarujte je!” 

„Bez ohledu na vaši víru v mé schopnosti, Pottere, nemůžu.” 

Harry zíral s pusou dokořán. „Nemůžete?” 

„Je povzbudivé vidět vás natolik šokovaného zjištěním, že nedokážu všechno,” dobíral si ho Snape a jeho opovržení nad námětem hovoru bylo zcela evidentní i s Remusovou intonací. „Ale ne, nemůžu.” 

„Tak sežeňte někoho z Řádu, aby je vyzvednul!” křičel Harry. „Hned!” 

„Váš tón mě příliš nezajímá, Pottere!” 

Harry nehodlal ani o fous ustoupit. „A mě ten váš už vůbec!” 

„Toto se snižuje k něčemu zcela infantilnímu,” pomalu pronesl Snape, přičemž bylo každé slovo proloženo pohrdáním. Pronikavě se díval na Harryho a pak se otočil. 

„Zůstaňte tady a nehýbejte se. A kontrolujte svou hysterii. Dostanu vás na ten pohřeb, když vám to udělá takovou radost.” 

Harry sebou praštil na postel a řekl si, že až tohle všechno skončí, tak mu bude úplně jedno, jestli Severuse Snapea už nikdy neuvidí. 

 

 

***


Ten den bylo chladno a mrazivo, na jihu se kupily bouřkové mraky a hřbitov se ztrácel v dlouhých odpoledních stínech. Harry se chvěl, když z dálky pozoroval pohřební průvod. Vítr mu hvízdal v uších, takže nebyl schopen rozpoznat slova chorálu, který pozůstalí zpívali, ale to bylo v pořádku. Chtěl jen pozorovat a vědět, že je dost odvážný na to, aby snesl ten pohled. 

Průvod vkročil do kostela. Snape pokládal obecní kostelík za příliš malý na to, aby jim poskytl úkryt a kousavě se Harryho zeptal, jestli opravdu chce způsobit ohavnou scénu na události, která by měla po všech stránkách působit posvátně. Nebyl pobaven tím, že Harry navrhl použít neviditelný plášť a navíc Harry nežertoval. Kdyby nebyl kouzelný plášť v jeho kufru v Bradavicích, použil by ho. Škoda, že kouzlo Accio nefunguje po celém Skotsku. Byl zvědav, jestli by mohlo pro někoho, jako je Albus Brumbál. 

Nebo Voldemort. 

Pohřební obřad skončil a Harry zpoza stromu pozoroval, jak se pozůstalí jeden po druhém trmácí zvlněným trávníkem k nedaleko zaparkovaným autům. Paní Figgová byla mezi nimi a ještě rozpoznal několik dalších lidí ze sousedství. Strýc Vernon a Dudley odcházeli poslední. Otec a syn, společně truchlící, se lehce chvěli, starší muž objímal chlapcova ramena. Harry si přál, aby za nimi mohl přijít a znovu říct, jak je mu to líto, že nevěděl, že by se to mohlo stát, že chtěl jen pomoct. 

Byl si vědom, že nejlepší bude tenhle rozhovor vynechat, ale jak tam tak stál za stromem a zavrtával se do Remusova kabátu, vyslovoval rty ta slova a říkal si, že to bude muset stačit. 

Snape si ho prohlížel. „Jsi v pořádku?” 

Ne, nejsem v pořádku. Ona je mrtvá, mrtvá. A je to moje vina. A v kyčli mi tepe bolestí, ten tvůj zatracený Rujovníkový lektvar je mizerný! Už vůbec nepůsobí! A možná že mě nemilovala, ale vychovala mě a já jí něco dlužím, nebo ne? Za to, že si mě vzala k sobě, dovolila mi zůstat, i když mozkomorové napadli Dudleyho jenom proto, aby se dostali ke mně. A já se ani nemůžu zúčastnit jejího pohřbu, aniž bych se musel plížit a skrývat! Ne, nejsem v pořádku

„Jo, dobrý,” odpověděl Harry. Zahleděl se do dálky a spatřil, že Dursleyovi odjeli. „Chtěl bych vyjít a podívat se na hrob.” 

Snape se zamračil, ale odvětil, že tam necítí nic temného, jen žal. 

„Vy…” Harry polknul. „V tom případě počkejte tady. Chci být sám.” 

„Nebudu daleko,” ujistil ho Snape a lehce se zachvěl. Harry si nemyslel, že by to bylo ze strachu. 

„Tu máte, vezměte si ten kabát zpět,” nabídl mu Harry a začal ho ze sebe setřásat. 

Snape zavrtěl hlavou. „Je to Remusův kabát a on by byl raději, kdybys ho měl ty, když ti je zima.” 

„Ne, to je v pořádku...” 

„A já bych byl také raději, kdyby sis ho nechal,” sdělil Snape. „Běž.” 

 

***


Harry shledal hrob pokojným a nemohl si pomoct, ale měl dojem, že to od něj bylo špatné. Klekl si před otevřenou díru, díval se na hromadu čerstvě vykopané hlíny vedle a pokoušel se přijít na to, co tetě Petunii říct. 

„Čekalo se, že mě budeš milovat,” začal a pokoušel se dostat se skrz spleť emocí, která jej dusila. „Byl jsem jen dítě a nebyla to moje vina, že mě nechali na vaší rohožce. Nemohl jsem za to, že nejsem mudla! Věděla jsi, jak moc jsem se snažil zrušit svou magii, abych byl něčím, co bys mohla milovat? Ale čekalo se od tebe, že mě budeš milovat bez ohledu na cokoli, čekalo se to!” Harry se odmlčel a dlaní si utřel mokré líce. „Hádám, že jsi taky věděla, že tě nemiluji. Řekl bych, že teď na tom nezáleží, ale nebyla to nenávist… no, ne taková, jakou jsi ty chovala ke mně. Nechtěl jsem, aby to všechno takhle skončilo, Dudley zůstal bez matky...” 

Až někde z břicha se mu vydral vzlyk, protože věděl, jaké to je toužit po matce, která není. 

Harry usoudil, že mluvení nepomáhá. Jen to způsobilo, že byl více rozrušený. Ještě nějakou chvíli klečel v tichosti a tiskl k sobě Remusův kabát. Teď to bylo víc než teplo; bylo to utěšující. 

Soumrak zbarvil hřbitov do šeda. 

Harry vstal a uvědomil si, že Snape musí mrznout. Musí si myslet, že Harry je zaručeně zpitomělý, když tady klečí tak dlouho kvůli ženě, která pro něho zaživa příliš neznamenala. 

„Ty!” napadl ho hlas zpoza trávníku, když se zvedal. „Jak se opovažuješ? Přišel ses zasmát, znesvětit její hrob?” 

Než Harry mohl začít utíkat, skolil ho Vernon vzteklým úderem do obličeje. Harry letěl několik stop, než narazil na zem. Před očima se mu míhaly hvězdičky a ovládl ho známý hněv, hněv, který potřeboval výpust a našel by si ji. 

Ale nic v jeho nitru nevybuchlo; žádná svévolná magie se nevynořila, aby ho zachránila. Vernon si to k němu rázoval, vztek mu změnil rysy a záhyby tuku se mu třásly. A Harry si říkal - k čertu s Výnosem. Tohle si nenechám líbit, tentokrát ne. Sáhl do kapsy u riflí a ohnal se hůlkou, když zvolal: „Petrificus Totalus!” 

Ale nestalo se nic, vůbec nic. Vernon Dursley ani nepoklesnul strachem. Prostě pokračoval v chůzi a ječel o tetě Petunii, Harrym a nesmírné troufalosti. 

Petrificus Totalus!” znovu vykřikl Harry a dal do zaklínadla všechnu svou sílu, přičemž se hůlka stala prodloužením jeho křečovitě namířené ruky. Neschopným prodloužením; opět jím neprojela energie, aby vytryskla z hůlky. „Immobilus!” zkusil. „Impedimenta Forneo! Serpentsortia! Avunculare Evanesco!” 

Vernon už byl skoro u něj, když Harry propadl panice a začal se drápat dál od něj. „Exilio Fumare!” 

V ten moment kolem něj vybuchla magie, sprška jasně zelených jisker, které rozvířily vzduch, lehký úder blesku rozechvěl zemi pod jeho nohama. Vernon s ohlušujícím žuchnutím spadl čelem na zem, Dudley vyběhl zpoza rohu a začal na Harryho ječet: „Co jsi to udělal? Vše, co jsme chtěli, byla ještě klidná chvilka u hrobu mé matky! Říkal jsem ti, abys nechodil, říkal jsem ti to!” 

Harry se nějakým způsobem vyhoupl na kolena, pak sklopil pohled na hůlku, která stále ležela chladně a nepoužitelně v jeho ruce. Nebyla to jeho magie, co zastavilo Vernona, to bylo jisté. 

Snape se mihl v úhlu Harryho pohledu, jen pár kroků od něj. Harry zíral a slabě řekl bratranci: „Nebyl jsem to já, nebylo to moje... Neudělal jsem to...” 

Pak se Snape chystal něco říct, ale Harrymu to připadalo jako nesrozumitelný hluk. Upadl do bezvědomí a bezvládně se skácel na zem, Severusovi k nohám.

 

Poslední komentáře
29.08.2011 17:44:29: Vymenené, díky. Sranda, ja som nad tým nikdy neuvažovala, automaticky som predpokladala, že odmietl...
23.08.2011 13:34:22: Nevím, co přesně se stalo? Jestli Petunie zemřela, když jí dávali Harryho kostní dřeň? Ale i kdyby.....
 

Výhradným vlastníkom týchto stránok je Chalibda. Administrátorom je v súčasnej dobe Jimmi. Charakter, význam a dôvod existencie týchto stránok určujete VY.