Vítejte v magickém světě Harryho Pottera

Trilógia od Aspen: I. Rok jako žádný jiný (A Year Like None Other); II. Léto jako žádné jiné (A Summer Like None Other); III. Rodina jako žádná jiná (A Family Like None Other)



Tieto stránky sú pokračovaním pôvodných stránok Roku, ktoré sú venované prekladom skvelej fanfiction od Aspen in Sunlight (trilógia AYLNO, ASLNO a AFLNO). Je alebo bude na nich zverejňovaný česko-slovenský preklad Roku, preklad Leta a Rodiny.

Kapitoly 11 - 20

Kapitola 20. VĚDĚT VŠE

Preklad: Atet

Betareader: Atet

Záverečné beta: Sargo
, nová verzia: 7.9.2011 Alis

Než se Remus probudil, napsal Harry dopis Hermioně a jeden také Ronovi a nechal je oba ležet nezalepené, aby nemusel psát adresu znovu, kdyby si je chtěl Snape přečíst. Nežádal ho o to od prvního dopisu z Grimmauldova náměstí, ale nestávalo se každý večer, že by Harry viděl planoucí Znamení zla, že ano. 

Samozřejmě se o ničem takovém svým přátelům nezmiňoval. Byl trochu na pochybách, co jim má vlastně psát. Nemohl jim vyprávět, jak vychází lépe se Snapem. Nejenom proto, že by si Ron myslel, že je cvok, ale taková informace by mohla stát Snapea život, kdyby se dostala do nesprávných rukou. Stejně jako vysvětlování, o co lepší jsou letos lekce nitrobrany a jak moc se v ní zlepšil. Pravděpodobně by nebylo dobré se zmiňovat ani o tom, že je v domě s Remusem, uvažoval. Vše, co se týká členů Řádu, je lepší držet v tajnosti. 

Nakonec Harry dlouze popisoval Salsu, jak je to zábavné bavit se s hadem. Ptal se, jaký byl Halloween, co se děje ve škole a snažil se, aby to nevyznělo příliš starostlivě. 

Ale on si starosti dělal, bál se o Snapea. 

Když Remus vstal, Harry z jeho pokoje odešel. Potřeboval nutně něčím jiným zaměstnat myšlenky, a tak uvařil snídani jako domácí skřítek. Vaření nebyla tak špatná činnost, opravdu, zejména když to pak snědl někdo uznalý. 

„Potřebujeme Denního Věštce,” byla první slova k Remusovi, když vylezl ze sprchy. „Chci vědět, jestli minulou noc někde útočili smrtijedi.”

„Jestli tam něco je, nemyslím si, že bys to měl číst,” odpověděl Remus a naložil si na tác plno palačinek, baget a smažených vajíček. 

Harry se nenechal tak snadno odbýt. Posadil se a prásknul vidličkou. „Nejsem dítě, Remusi. Já chci vědět, co dělal Snape minulou noc!” 

Remus také odložil vidličku, i když daleko klidněji. „No, nejste děti. Ale nejste ani dospělí, nikdo z vás, a ty zcela určitě nejsi Severusův ochránce. Vše, co potřebuješ vědět, je, že minulou noc dělal, co mohl, aby pomohl Řádu zvítězit v naší válce. Nemáš právo ho soudit, ať už dělal cokoliv.” 

Harry zaťal zuby. „Zjistím to, dřív nebo později. Proto bys mi měl sehnat ty noviny, jak jsem tě prosil!” 

„Divím se, že bys věřil tomu, co je napsáno ve Věštci,“ připomenul mu Remus. „O tobě jsem tam četl neuvěřitelné věci.” 

„To tedy byly,” bručel Harry, téměř zviklaný. „Je to hlásná trouba Popletala a jeho nohsledů.” 

„Uděláš lépe, když se soustředíš na práci s hůlkou, než aby ses staral o něco, co je pouze Severusovou zodpovědností.“ 

„Moje práce s hůlkou je beznadějná a ty to víš.” Harry si lokl pomerančového džusu a přemýšlel, jestli by si Snape všiml, kdyby ubylo trochu whisky z láhve. Nemohl by si jí trochu nalít do džusu? Remus by na to nepřišel. Hmm, možná by přišel, až by ta vůně došla pod vlkodlakův nos. 

„Zdálo se mi, že bys potřeboval nějaký druh katalyzátoru,” uvažoval Remus. „Myslel jsem, že by to mohly být nějaké veselé vzpomínky.” 

„Nebyly.” 

„Začínám si to také myslet,” tiše souhlasil učitel. „Máš nějaký nápad, Harry? Jakýkoliv jiný?” 

Šokován touto Remusovou otázkou, Harry vyslovil nahlas to, co ho užíralo: „Hmm, víš, že si kdekdo myslí, že hadí jazyk je projevem černého čaroděje? Začínám si to taky myslet. Moje sny jsou hodně temné, ty o minulých událostech tolik ne, ale ty o mně. Nevím přesně, zda nitrobrana je úplně temné umění. Hmm, možná, že u mě je. Tyto mé schopnosti se Snapeovi spojují s představou smrti a destrukce.“ 

Remus usrknul čaje. „Co tě to napadlo?” 

„Já nevím. Vypadá to jako...” Harry se otřásl. „Já nevím, opravdu, vše, co nyní mohu posoudit... není temné, ne úplně. Ale ostatní kouzelníci se na to tak dívají. Co myslíš, co zkusíme příště?” 

„Myslím, že bychom mohli zkusit zmrzlinový pohár od Floreana Fortescua,” odpověděl Remus. „A Harry, neříkám to proto, že jsi dítě. Potřebuješ překonat tady ten příšerný dům. Chápu, proč ho Sirius tak nenáviděl.” 

„Jo, to já taky,” mumlal Harry. „Nejsem tu rád. Někdy si říkám, že ten dům nechci, i když je tak užitečný jako sídlo Řádu. Rád bych věděl, kdy tomu všemu bude konec? Není ještě oficiálně můj, ta Siriusova smrt byla... dost problematická. Musí to být skutečně veřejně oznámeno? Z právního hlediska?“ 

„To je otázka pro Ministerstvo kouzel nebo se zeptej Albuse. Ten bude vědět.” 

„Vrátil se ke starým způsobům, ignoruje moji existenci,” poznamenal Harry. „Vím, že když jsem byl v nemocničním křídle, udělal si čas přijít se na mě podívat. Řekli mi to. Když jsem byl u Munga, tak se neobtěžoval víc než mi poslat vzkaz. A teď už vůbec nic.” 

„Severus ho informuje, Harry.” 

„Vsadím se, že ty taky.” 

Remus uhnul očima a dodal: „Je to nezbytné.” 

„Já vím,” připustil Harry. „Ale nezabilo by ho, kdyby se mě osobně zeptal, jak se mám. A co ta zmrzlina, jak to myslíš? Zní to dobře, ale radši bych neopouštěl dům.” 

„Samozřejmě že ty ne,” souhlasil Remus. „To skutečně ne. A co se týče toho, jak bychom měli příště zkoušet tvoji magii... Harry, já nevím.” 

„Já taky ne,” povzdychl si Harry. „Hele, tak si dnes dáme pauzu. Přečti si tu knihu o vlcích nebo tak a já se zkusím prokousat kapitolami jedna až deset poznámek z vyučování, které mi poslala Hermiona.“ 

„Neřekl bych, že studium je přestávka,” poznamenal Remus. 

„Ve srovnání s hodinami strávenými s nefungujícími zaklínadly? To tedy je. A ještě něco, Remusi. Mohl by sis prosím přestat myslet, že se rozsypu, když přede mnou použiješ magii? Nejsem tak křehký, ano? A je mi už na nic z uklízení bez kouzel. Mohl bys použít maličko Scourgify na tu pánev a trochuLavare na vše ostatní na stole?” 

Remus trochu neochotně uklidil kuchyni několikerým mávnutím hůlky. 

„Dobrý,” poděkoval mu Harry a šel nahoru po schodech – pustit se do těch poznámek.

 

***


Snapea přinesl letax později odpoledne, ale Harry o tom nevěděl, dokud s ním nezatřásl a nevzbudil ho. 

„Co se děje?” mumlal, mrsknul sebou, předpokládal, že je to projev Remusova přátelství. Místo toho vzhlédl do obličeje, který dříve považoval za přísný a odpuzující. Teď byly všechny kruté rysy ze Snapeovy tváře vyhlazeny, pro Harryho už nepředstavoval hrozbu. 

Ale přesto, nemohl si pomoci, obával se, jaké krutosti a hrůzy spáchal ten člověk minulou noc. Nevěděl to, ale bylo mu na nic, jen když na to pomyslel. Harry uhnul očima, nebyl schopen setkat se se Snapeovým pohledem, když se zeptal: „No... jste v pořádku?” 

„Co se vám zdálo?” přešel Snape otázku. „Vřískal jste jak posedlý.” 

Harry si mnul spánky, pokoušel se vzpomenout si. Normálně neměl problém vyprávět své prorocké sny, zvykl si o nich přemýšlet, ale to nebyl násilně vytržen uprostřed snu. 

„Hmm, já nevím,” nakonec odpověděl. „Ale jizva mě nepálí, takže to pravděpodobně není důležité.” 

„Diskutovali jsme s Lupinem o vašich snech a oba věříme, že mají velký smysl,” odpověděl Snape, srovnal si hábit a posadil se na okraj pomuchlaných přikrývek. „Ještě musíme zjistit, jak moc jsou důležité. Takže vzpomínejte.” 

Harry se snažil, ale nebylo to nic platné. „Možná kdybyste mi řekl, co jsem křičel, líp bych si to vybavil.” 

Snape na něj zíral se znepokojivým pohledem černých očí. „Nejsem schopný opakovat nebo interpretovat vaše slova. Bylo to v hadím jazyce.” 

Teď zase zíral Harry. „Já křičel hadím jazykem? Nikdy jsem si nemyslel, že by to bylo možné. Myslím, že to ve skutečnosti zní jako syčení, stěží je možné zasyčet výkřik...” 

Odmlčel se, protože Snape se na něj díval s pohledem rezervovaným pro výjimečně nesmyslné žvatlání, jak to nazýval. 

„Dobře, je mi líto, nevím,” ukončil Harry. „Nepamatuji se.” 

„Na co jste myslel, než jste usnul?” naléhal Snape a zabodával do něj černé oči. 

„Hmm, hlavně na kouzla. Četl jsem si Hermioniny zápisky.” 

Snapeovou první reakcí byl znechucený výraz. Harry si nebyl jistý, jestli proto, že by nepředpokládal takovou snahu kvůli škole, nebo zda to jen byl obvyklý pohrdavý výraz pro Hermionu. 

„A předtím, pane Pottere?” 

„Co máte s tím panem Potterem?” odmítl to vynervovaný Harry a nebylo to jen to jméno, na co myslel. „Nemůžete mi říkat ‚Harry‘? Dosud jste mi tu tak říkal!” 

„Přišel jsem z vyučování, takže by tě to nemělo tak překvapovat,” suše odpověděl Snape. „Teď odpověz na mou otázku, Harry. Co tě to napadlo věnovat svůj drahocenný a lépe využitelný čas encyklopediím, které ti sehnala slečna Grangerová?” 

„Tedy, jestli to musíte vědět,” vybuchl Harry, „bál jsem se o vás, jak jste byl na tom setkání! Nemělo to nic společného s hadím jazykem!” 

„Bál ses o mě,” opakoval Snape. „Harry, odolal jsem útokům Temného pána i dříve.” 

Harry pobledl, pamatoval si svoji zkušenost s Voldemortem. Bezmyšlenkovitě položil ruku na Snapeův rukáv. „Myslíte Cruciatus?” 

Místo aby ho odstrčil, přikryl Snape Harryho ruku svojí. „Už jsem se seznámil i s tím, ale myslel jsemLegilimency.” 

Harry polkl, nenáviděl se za tu myšlenku, za to, na co se chystal zeptat. Ale musel to vědět, prostě musel. Myslel na to, že Remus měl pravdu o jeho ambivalentnosti. Snapeovi věřil nebo si alespoň myslel, že by měl... nebo možná chtěl, aby toho byl schopen. Skutečně to chtěl. 

Harry najednou vytrhl svou ruku zpod učitelovy, rozhodl se, že by nesnesl dívat se na něj den co den, celou tu dobu myslet na ty hrůzy, kterých se mohl ten člověk účastnit o Halloweenu. Tížilo ho, že každý měl před ním nějaké tajnosti, že ostatní rozhodují o tom, co on může vědět. 

„Bál jsem se o vás, protože jsem měl strach z toho, co jste vy dělal,” vysvětloval Harry, vyskočil z postele a pobíhal po pokoji jen v ponožkách. „Útočil Voldemort se svými nejvěrnějšími na mudly? Na kouzelníky z mudlovských rodin? Na ty se smíšenou krví, jako jsem já?” 

„Řekl bych, že nejsi ze smíšené krve. Tvoji rodiče byli kouzelníci oba.” 

„Ale ano, má matka byla z mudlovské rodiny, to víte, takže nejsem tak úplně čistokrevný,” ostře upřesňoval. „A co ta minulá noc?” 

Snape sepjal ruce a zůstal sedět na posteli. „Vše, co potřebuješ vědět, je dnes ve Věštci.” 

„Remus mi ho nechtěl přinést,” odsekl Harry, vzdouvala se v něm vlna vzteku. „A radši bych to slyšel od vás. Byly nějaké útoky, profesore?” 

„Ano.” 

Harry přestal pobíhat. „Co se stalo?” 

„Co myslíš, že se stalo, ty pitomé děcko?” Ve Snapeově otázce zněl jemný tón pod ostrými slovy. „Ti z mudlovských rodin nedostali šanci, ani když se jim pokusila pomoci čarodějka ze smíšené krve.” 

Harrymu začaly drkotat zuby. „Bylo to alespoň rychlé?” 

Snapeův hlas přešel v uštěpačný tón. „Ne, nebylo to rychlé. Kde je dnes tvůj intelekt? Nikdy to není rychlé. Ty chceš skutečně slyšet všechny ty nechutné detaily?” 

Nechtěl, ve skutečnosti nechtěl, ale přesto chtěl slyšet Snapea to obšírně vyprávět, aby se ujistil, že ten člověk tím byl skutečně znechucený. 

„Jo.” 

„Jsi méně Nebelvír, než jsem myslel,” vrčel Snape. „Ty nelpíš na svých příjemných iluzích? Na víře, že svět je místo, kde vždy vítězí právo?” 

„Ne,” odpověděl Harry, a když to vypadalo, že Snape nemíní říct nic víc, dodal: „Jak bych, u všech čertů, mohl počítat s tím, že porazím Voldemorta, kdybych se nic takového nedozvěděl?” 
„Znalost věcí, o kterých já mohu vyprávět, ti ho nepomůže porazit!” 

„Nechte na mně, abych to posoudil!” 

„Nenapadlo tě,” zašeptal trpce Snape, „že nemám chuť popisovat to ještě jednou? Již jsem to musel udělat pro Albuse!” 

Harry ho upřeně pozoroval. „Musím to vědět. Uděláte to znovu?” 

Snape zaťal pěsti. „Takže, pokud to nevíš, Voldemorta činí potěšení někoho mučit,” vyštěkl. „Tentokrát to byla rodina kouzelníků z mudlovské krve, která se ukrývala v mudlovské vesnici v Cheshire. Temný pán zasedl jako král na trůn a přihlížel, jak se pod Cruciatem zmítal jejich syn, asi tak starý jako ty. Nakonec uchopil do hrsti jeho vlasy a skalpoval ho. Jeho rodiče tomu přihlíželi a pak pod Imperiem ho kopali, dokud jediné žebro zůstávalo celé. Pak se tam objevila jedna mladá čarodějka. Nemyslím, že měla nějaké kouzelnické vzdělání, ale určitě by ji zařadili do Nebelvíru. Statečnost a pošetilost dohromady.” 

Rty zkřivené při té vzpomínce, pokračoval Snape ledovým tónem s detaily. „Šla kolem, právě když Temný pán uvolnil tu ženu z Imperia a mohla pochopit, jaká to bude hrůzná, bezúspěšná bitka. Skutečně chceš slyšet, co s těmi ženami dělalo patnáct vzteklých, pomstychtivých mužů? Mužů, kteří věří, že jen čistokrevní jsou lidské bytosti? Pravděpodobně tě uspokojí, jen když se dozvíš, že když jejich jekot byl nejsilnější, Temný pán je obě vykuchal! Zaživa!” 

Něco strašného a dusivého rostlo Harrymu v hrdle. Aby to zastavil, stiskl si oběma rukama žaludek, tlačil ho zpět dolů. 

„Stačí?” ušklíbl se Snape, vztyčil se nad ním jako věž. „Je toho víc, jestli chceš vědět všechno. Mohu ti prozradit, co se stalo s tím mužem nebo nakonec s tím chlapcem, nebo jak Legilllimency může posloužit nejčernější magii, když je použita na ovládnutí obětí, na nejstrašnější věci na světě...” 

„Stačí,” dokázal Harry konečně odpovědět. 

„Mělo by!” řval jeho učitel. „Nejenže jsem tam musel být, že jsem to pak musel vyprávět Řádu! Nepřeji si oživovat si tu zkušenost pro vaše potěšení, skutečně ne!” 

Harry si nikdy nebyl jist, kde vzal tu odvahu a nervy, ale slyšel se ptát na to, co ho sžíralo od té chvíle, kdy viděl Snapea spěchat na Voldemortovo zavolání. „A které části toho jste se zúčastňoval vy?” 

Snapeovo spojené obočí věštilo bouři. „Proč tě zajímá právě toto?” 

„To musí, právě tohle!” Křičel Harry, sužovaný touhou to vědět. „Byl jste v mé mysli, věřil jsem vám!” 

„Věděl jsi, že ti zcela vycházím vstříc,” přišla Snapeova chladná odpověď. „Jestli sis myslel, že jsem ti mohl nějak ublížil, pak jsi mě měl požádat o vysvětlení, co se děje při vpádu do mysli!” 

„Odpovězte na mou otázku! Kolik Nepromíjených jste metal? Držel jste v náručí tu ženu? Byla to vaše hůlka, která ji vykuchala?“ 

„Vaše bezostyšnost je neuvěřitelná, pane Pottere,” odpověděl Snape, jeho hlas zněl teď nebezpečněji, jak se snažil zachovat klid. „Ale odpověď pro vás, když jste posedlý tak sžíravou potřebou to vědět. Žádné, ne a ne.” 

Harrymu chvíli trvalo, než pochopil tu odpověď, a naplnila ho ostrá nedůvěra. „V pořádku,” pokračoval pomalu, podrážděně. „To mi chcete tvrdit, že jste tam stál jako opora mravnosti a Voldemort si toho nevšiml? Já vím, že jste dělal ty ohavnosti právě tak jako ti ostatní!” 

„Nevíte vůbec nic,” oznámil nu Snape, „ale uvidíte to. Ne proto, abych se ospravedlnil. Nestarám se, co si o mně šestnáctiletý fakan myslí. Nezáleží mi na vaší víře! Ale přes to všechno ukážu vám vše, co se tam dělo. Z jediného důvodu, pane Pottere.” 

Sklonil se a zasyčel Harrymu do tváře: „Jestliže jste dost starý, abyste takové věci poslouchal, jste dost starý i na to, abyste je viděl.“ 

Hábit kolem něj zavířil, jak se bleskurychle otočil ke dveřím, železné sevření ruky přinutilo Harryho ho následovat.

 

Poslední komentáře
07.09.2011 13:03:31: Díky, vymenené
02.09.2011 00:02:45: Ráda mívám pravdu. Ale tentokrát bych ji radši neměla!! :-( Tomu se, Harry, říká vpád do reality. Vá...
 

Výhradným vlastníkom týchto stránok je Chalibda. Administrátorom je v súčasnej dobe Jimmi. Charakter, význam a dôvod existencie týchto stránok určujete VY.