Vítejte v magickém světě Harryho Pottera

Trilógia od Aspen: I. Rok jako žádný jiný (A Year Like None Other); II. Léto jako žádné jiné (A Summer Like None Other); III. Rodina jako žádná jiná (A Family Like None Other)



Tieto stránky sú pokračovaním pôvodných stránok Roku, ktoré sú venované prekladom skvelej fanfiction od Aspen in Sunlight (trilógia AYLNO, ASLNO a AFLNO). Je alebo bude na nich zverejňovaný česko-slovenský preklad Roku, preklad Leta a Rodiny.

Kapitoly 21 - 30

Kapitola 27. VYSVĚTLOVÁNÍ

Preklad: Atet

Betareader: Atet

Záverečné beta: Sargo
, nová verzia 17.9.2011 Alis

Řediteli netrvalo hodiny, aby vypověděl vše, co o tom věděl, ale přeci jenom to zabralo hodnou chvíli, protože Harry jeho vyprávění často přerušoval otázkami. 

Ano, číslo čtyři v Zobí ulici bylo, podle příkazu Luciuse Malfoye, zcela zničeno. Ministerstvo kouzel bylo značně rozhořčeno tím, že smrtijedi měli tu drzost a udeřili tak silně za bílého dne, a ještě k tomu v místě plném mudlů. Destrukci domu vysvětlili explozí plynu, přestože podle toho, jak byla vyražena okna, došlo evidentně k implozi. Mnoha mudlům musela být upravena paměť, aby zapomněli na Znamení zla, které se objevilo na obloze. 

Dudley... ano, ředitel věděl, že Harryho bratranec se jmenuje Dudley. Profesor Snape se zmínil, že oba chlapci spolu vycházejí trochu lépe než v minulých letech. Ano, ano, Dudley je v pořádku, alespoň tělesně. Odešel před tím, než začal ten útok. Byl na nějakých cvičeních, která mu doporučila terapeutka. Utíkal domů, když uviděl Znamení zla nad jejich domem a právě tak jako v Harryho snech - ředitel byl o nich dobře informován - zůstal ležet, křičící, na trávníku. Bezpochyby by se s ním smrtijedi nepárali, kdyby Arabela Figgová nepřispěchala a rychle ho neodvedla do svého domu. Dudley tam dosud je a ptá se po Harrym. Ne, ne, nebyla mu změněna paměť. Ministerstvo, v jakémsi záchvatu jasnozřivosti, usoudilo, že bude nejlepší počkat na názor Harryho, než učiní nějaký další krok. Takže Dudley je stále u paní Figgové, navštěvuje terapeutku každý den, místo dvakrát za týden jako předtím. Ministerstvo to platí, i když je chlapci sedmnáct a měl by být schopný postarat se sám o sebe. 

„Dudleymu není skutečných sedmnáct, s tím se nedá počítat,” mumlal Harry, překulil se trochu, jak se natahoval pro sklenici, ze které co chvíli upíjel. Ředitel mu ji podal do ruky a Harry sebou bezděčně škubl, když se jejich prsty dotkly. „Když chcete posuzovat dospělost, tak jemu není víc než dvanáct. Možná třináct.” 

Brumbál s ním nemohl než souhlasit, ale nechtěl už dál rozebírat Dudleyho. Řekl, že Vernon Dursley byl mrtvý a Harry souhlasně přikývl. 

A co se týče Harryho domu - stejně jako nemocniční křídlo byl kouzlem uzamčen, takže ředitel nemohl vyslovit jeho adresu - Lucius Malfoy nedokázal zlomit jeho komplikované ochrany. Harry musel opustit dům. Uvědomil si, že větrací otvory vedou ze sklepení mimo? Neúmyslně se otvorem protáhl do vedlejšího domu. Mudlovského domu a nic víc nebylo třeba. Lucius dům úplně zdemoloval, aby Harryho chytil a mohl ho přenést pryč. 

Do určité míry s tím Harry souhlasil, ale něco mu na tom nehrálo. „Jak to, že Malfoy šel právě kolem, když jsem hledal svého hada? A to on mohl vidět skrz zdi jako Moody? Byl jsem ve sklepě, nekřičel jsem tam.” 

„Nešel kolem náhodou,” povzdechl si ztěžka Brumbál. „Mrzí mě, že ti to musím říci, Harry, dokonce i když vím od profesora Snapea, že tvoje vztahy se strýcem nebyly právě vřelé. Ale pravda je...” Další povzdech. „Lucius se Severusovi vychloubal tím, jak je tvůj strýc navedl přímo na tebe.” 

„Neřekl jsem strýci Vernonovi o Grimmauldově náměstí!“ bránil se Harry vzrušeně. „Dokonce i kdybych chtěl, věřte mi, nikdy bych nemohl, nemohlo by se to stát! Fideliovo zaklínadlo! Nejsem strážce jeho tajemství!” 

„Ne, ty ne. Ale Harry,” ředitelův hlas zněl velmi jemně. „Když jsi přišel do nemocnice s profesorem Snapem, představil jsi ho strýci jako Remuse Lupina, pamatuješ si? Když potom teta zemřela, tvůj strýc si na to vzpomněl. Měl vztek.” 

„Mírně řečeno,” mumlal Harry. 

„Smrtijedi slídili kolem Zobí ulice od té doby, co se Lucius Malfoy dozvěděl, že nejsi v Bradavicích. Podle všeho poznal tvůj strýc, že to jsou kouzelníci a zjistil, že tě zrovna nemilují. Když se zmínili o tom, že ses dosud nevrátil do školy, informoval je, žes byl s Remusem Lupinem, takže pokud najdou jeho, mohli by najít i tebe.” 

„Ale jak to?” naléhal Harry. „Remus byl v doma se mnou. Nemohli ho najít, ledaže... ale... ale ne.” Blesklo mu hlavou, porozuměl. „Jednou mi šel pro zmrzlinu. Šel do Příčné ulice a nechtěl se přenášet zpět, nechtěl přede mnou používat magii, takže přišel dveřmi.” 

Ticho. „Nemohu vidět, jestli kýváte, pane řediteli,” Harry cítil, že to musí zdůraznit. 

„Ano, samozřejmě. V každém případě je profesor Lupin bezděčně přivedl k tobě, i když jim Fideliovo zaklínadlo nedovolilo proniknout do domu, když do něj vešel. Ale věděli, že jsi někde poblíž. Začali hledat.” 

Harry zavřel oči. Zvláštní, jak se je snažil používat, byť to bylo zcela marné. „Takže byli tam venku, když jsem se protáhl tím otvorem. Ale pořád tomu nerozumím. Je to divné. Já byl pod zemí a nehlučel jsem tak, aby mě mohli objevit. Bál jsem se, abych nepoděsil Salsu, takže jsem šeptal, opravdu jsem byl potichu.” 

„Hadím jazykem,” celkem zbytečně mu připomněl Brumbál. 

„Ano, samozřejmě, hadím jazykem. Vlastně... popravdě nevím, jak mluvím, když ho chci použít, dokud se na mě někdo udiveně nepodívá nebo mi had něco neodpoví. Ale i kdybych tak nemluvil zpočátku, tak potom, když jsem Salsu chytil a ona mi odpovídala, muselo to být hadím jazykem...” 

Přímo cítil ředitelův dlouhý, pronikavý pohled. 

„Ou,” řekl Harry, téměř neslyšně. „hadí jazyk. Pokud vím, jsem jeden ze dvou hadích jazyků široko daleko.” 

„Správně jsi to pochopil,” komentoval ředitel. „Jakmile Lucius zjistil, že jsi někde poblíž, zaklel celé to místo, kouzlo mělo upozornit na každé použití hadího jazyka. Zdá se, že to použili už před tím, když se tě pokoušeli najít. Kouzlo nefungovalo, dokud jsi byl uvnitř v domě, ale jednou jsi ty hranice překročil.” 

Harry přikývl. „A co se stalo se Salsou? Dostala se zpět nahoru po schodech a varovala Remuse?” 

„Ano, tvůj malý statečný had téměř vyčerpal všechny své síly, ale podařilo se mu to. Ovinula se okolo kotníku profesora Lupina, stahovala se a škubala sebou, dokud nepochopil, co chce, a nešel se podívat do sklepení. Prostrčil hlavu otvorem, který mu ukázala, a bylo zcela jasné, co se stalo. Vypadá to, že nikdo v domě na Grimmauldově náměstí neslyšel výbuch, ale díky hadovi mohl profesor Lupin okamžitě upozornit mě a Severuse.“ 

„Ale Salsa je teď v pořádku?” 

„Harry, mezi tím, kdy jsme se tě pokoušeli najít a zachránit, a tím, kdy se tě, už v bezpečí, snažil Severus uzdravit, nebyl čas starat se o tvého hada. Neboj se o ni, je dosud ve tvém domě a vede se jí dobře.” 

„Ne, ona byla nemocná, skutečně nemocná...” Harry se náhle zarazil a až po chvíli pokračoval: „Ó, ne. Nemyslíte si, že ji tam podstrčil Voldemort, aby mě přiměl mluvit hadím jazykem, že ne? Řekněte, že ne.” 

„Nemohlo to tak být,” ujišťoval ho mírně Brumbál. „Nic se zlým úmyslem, namířeným proti tobě, nemohlo být vneseno do toho domu, ne potom, co Severus a Remus strávili celou noc pronášením zaklínadel chránících zejména tebe. A také musíš, Harry, počítat s Fideliovým zaklínadlem, které zajišťuje, aby nezjistil, kudy ji tam dát. Nemusíš se bát, tvůj had je zcela nevinný.” 

„Vždyť já to vím,” mumlal Harry. „Opravdu nechci nikoho obviňovat. Mohl byste poslat někoho z přátel, aby se na ni podíval? Salsa byla tak studená, myslím, že mnohem déle než by měla být... Prosím?” 

„Samozřejmě,” souhlasil Albus, „měl bys ale vědět, Harry, že to bylo několik dnů před Samhainem.” 

„To jsem tu ležel několik dnů v bezvědomí? Zase?” 

„Většinu toho času jsi byl skutečně v bezvědomí v nezakreslitelné chatě v Devonu. Severus tě tam v bezpečí dával do pořádku, dokud smrtijedi nepřestali slídit za hranicemi Bradavic, kam se bylo možné přenést.“ 

„Nemohli jste mě dát zase ke svatému Mungovi?” 

„Posledně to tam bylo bezpečné, Voldemort netušil, že jsi zraněný po darování kostní dřeně. Tentokrát předpokládal, že tě někam přesuneme. Hlídal to tam.” 

„Jo...” vrátil se Harry v myšlenkách ke Sv. Mungovi. „Snape řekl, že by bylo lepší vzít mě někam na bezpečnější místo, najít léčitele.” 

„Ano, přesně tak, ale protože tvoje magie je dosud... jaksi proměnlivá, léčení navrhované Marjygold bylo převážně, i když ne výhradně, v podstatě mudlovské.” 

Mlhavé vzpomínky se míhaly Harrymu hlavu, vzpomínky ještě méně skutečné než sny. Téměř jen jako obláčky dýmu. Něco se mu ovíjelo kolem zápěstí a vonící léčivé obklady mu ležely na čele... ne, na očích, vlastně na tom, co mu z nich zbylo. A zaklínadla, tak mnoho zaklínadel, střídaných výbuchy nadávek. Předpokládal, že se mu vybavuje Snapeova frustrace z toho, že magické léčení převážně neúčinkuje tak, jak by mělo. Slabý vývar, podávaný mu po lžičkách, zatímco on ležel, stěží schopný polykat. A limonáda a něco trochu hustšího, chutnajícího po ječmenu nebo ovsu. 

Čím déle přemýšlel, tím víc se mlha v jeho mysli rozplývala. Teplo ohně, obklopující ho každý večer, jemné prsty natírající hojivým balzámem každou z ran, kterou bylo jeho tělo hustě poseto. Opět stejné ruce, držely ho, když jím zmítala hrozná zimnice. A milující ruce, objímající ho. Milující? To možná ne. Každopádně pečující... a hlas, ten hlas – tichý a jemný, vyprávějící mu hodinu za hodinou, když tak ležel v nepřestávajících bolestech a horečkách, protože lektvary nezabíraly. Vyprávějící o... to musí ale být nějaký nesmysl. Tohle se Harrymu nedařilo dát dohromady. Příběhy? Něco o kočce se žlutýma očima a o stádu hypogryfů v Irsku a kýchavých koláčcích. 

Nebyl vzhůru, ale ani nespal a také nebyl v bezvědomí. Jenom se tak... vznášel. 

Harry se vrátil zpět k vyprávění. „A pak... po tom, co viděl ve sklepě, vás Remus zavolal krbem, že ano?” 

Ředitel zaváhal, pak pokračoval: „Severus okamžitě opustil svoji laboratoř a našel si nějakou záminku pro to, aby mohl kontaktovat hlavní smrtijedy. Vyptával se, ale ani Lucius nepřiznal, že tě chytili, natož aby mu prozradil, kde tě drží.“ 

„Pokládali ho za špeha,” zalapal po dechu Harry. 

„Ne, nemyslím. Oni jen vědí jak chránit svá tajemství, to je vše. Konečně teď už je to jedno, když Severusova skutečná oddanost je známá. Přenesl tě Voldemortovi přímo před nosem.” 

Znamení zla, pomyslel si Harry. Voldemort teď bude mučit jeho, prostřednictvím Znamení zla

Harry zvedl sklenici s vodou, ale ruce se mu třásly tak, že si ji vylil na kabátek od pyžama. 

Ředitel mu sklenici vzal, položil ji se zřetelným cinknutím, a odkašlal si. Pak čekal, až se Harry uklidní. „Severus a já si o tom musíme promluvit, ačkoliv vzhledem k tvému stavu je to zbytečné. Očividné je, že připustil to, co se ti tam stalo, já chápu, že to překročilo všechny meze, Harry.” Dlouhá pauza. „Že tě pro ně držel... Harry, bude potřeba nějaký čas, řekl bych, ale pak, tomu všichni věříme, se všechny tvoje rány zhojí. Musel jsem ti to říci, můj chlapče... Je mi strašně líto toho, co musel Severus dělat.” 

Musel dělat. I sám zvuk té věty mu způsoboval nevolnost. „Hm...” odpověděl, těžce polykal, pak se znovu natáhl pro sklenici, našel ji a dopil zbytek vody. „Hm, dobře...” Hlas se mu zlomil. „Já vím.” 

„Harry, Severus nemá ve zvyku... nedává najevo emoce, ale...“ 

Stoupající nevolnost Harrym otřásla. „Potřebuji Žaludek uklidňující doušek,” sípal namáhavě, jak se snažil nezvracet. 

Byla potřeba jen chvilka šeptem vedeného rozhovoru, aby Brumbál získal něco od madam Pomfreyové. „Tady, tu máš, vypij to všechno,” přidržoval Harrymu cosi před pusou. Nakonec, protože chlapcovy ruce se příliš třásly, přidržel mu to bez diskuze sám. „Je to lepší, Harry?” 

„Trochu,” přiznal Harry a několikrát se zhluboka nadechl. „Lektvary mají na mě teď jen poloviční účinek.” 

„Ano, Severus se o tom mnohokrát zmiňoval. Budeš muset zůstat v nemocničním křídle déle než obvykle.” 

Harry pokrčil rameny, na tom mu skutečně nezáleželo. Cítil se tam celkem příjemně, i když při jeho obvyklém pobytu ho spravovali přes noc a ráno byl zase schopný hrát famfrpál. „Takže, pokračujme. S -eh, S -Snapeovi nikdo neřekl, kde mě drží. A...?“ 

„Do Samhainu zbývaly už jen tři dny, předpokládali jsme, že tam budeš, že tě bude Voldemort... obětovat. Poslali jsme tucty bystrozorů, aby tě hledali, včetně Tonksové. Pak jsme se já a Severus rozhodli zabývat otázkou, jak tě zachránit přímo ze setkání smrtijedů, pokud bystrozorové neuspějí.“ 

Harry se znovu zhluboka nadechl. Teď mu ten Žaludek uklidňující doušek pomohl trochu víc. „Jasně, to bylo jednoduché, Snape na to setkání vzal sebou přenášedlo.” 

„Nevěř tomu, že to bylo jednoduché,” huboval ho Brumbál. Harry sebou trochu škubl, když slyšel zašustění hábitu, jak se ředitel předklonil, ale starý kouzelník jen položil ruce na pokrývku, Harryho se nedotkl. „Uvědom si, Harry, že Severus musel být připraven tě přenést okamžitě, jakmile by to bylo možné.” 

„Jo, já vím,” připustil Harry. „Je to jen těžké, myslet na to, že ho měl u sebe celou tu dobu a já musel čekat... zatímsco...” Mráz mu běžel po zádech. „Tak jak to bylo dál? Protipřenášecí zaklínadla to tam uzavřela v momentě, kdy mě tam Malfoy přenesl? Zaklínadla znemožňující použití přenášedla, znemožňující prakticky jakékoliv kouzlení?“ 

„Víceméně ano.” V ředitelově hlase byl slyšet smutný úsměv. „Předpokládal jsem to a pro jistotu jsem umístil na Severuse sledovací kouzlo. Velmi slabé, takové, aby ho Voldemort nezjistil, ale aby bystrozorům a mně umožnilo směrovat naše kletby. Bylo to vyčerpávající, strávili jsme hodiny a hodiny snahou zlomit ta kouzla, nalézt nějakou cestu k tobě, zatímco Severus čekal na nějakou šanci uvnitř. Přenášedlo bylo zakleto tak, aby se zahřálo, jakmile by začalo být aktivní, Severus by okamžitě věděl, že máte cestu volnou.“ 

„Ach tak,” povzdechl si Harry, začínal tomu rozumět. „Musel čekat, až cestu uvolní vaše zaklínadla.” 

„A mezitím,” pokračoval Brumbál, znělo to, jako by si rukama přejížděl zlehka po hábitu, „neměl jinou možnost, než se toho aktivně účastnit jako věrný smrtijed. Kdyby se tě pokusil zachránit dřív, než to bylo možné, zemřeli byste oba.” 

„Jo, jo, věděl jsem to, víte? Nejsem až takový pitomec!” 

„Nejsi, ale prošel jsi strašlivým utrpením a v rukách někoho... a upřímně, Harry, nedovedu si představit, jak ses nakonec cítil.” 

Harry divoce zamával rukama, i když jeho rozbolavělé svaly protestovaly. „Bylo to strašlivé utrpení v rukách někoho, komu jsem věřil, myslíte? Věřil! To bylo strašné.” Cítil, jako by ho něco rdousilo, lapal po dechu a jen pomalu si uvědomoval, že se pokouší brečet. Pokouší... ale nemůže, ne proto, že se stydí bulet jako mimino, i když to taky. Skutečný důvod byly kruté jehly v rukách Luciuse Malfoye. Nestačilo, že mu je vrazil do očí, ale zničil i vše v jejich blízkosti. Slzné kanálky také. Harry lapal po dechu, zatínal ruce v pěst a zamotával je do povlečení. Snažil se, aby si nezačal reflexivně mnout oči, nechtěl vědět, jak moc jsou poškozené. 

„Ach, Severusi,” řekl náhle ředitel, podle jeho hlasu bylo slyšet, že se dívá jiným směrem. „Je dobře, že jsi vyšel ze své laboratoře. Harry a já jsme chtěli s tebou mluvit o tom... incidentu... o Samhainu.” 

„Pan Potter má mé nejupřímnější omluvy,” slyšel Harry, jak učitel odměřeně odpovídá. Znělo to tak formálně. Vlastně ne, zlostně. Odmítavě. Harryho zděsilo, že Snape pokračuje tam, kde skončili při jejich posledním setkání před Samhainem. Opět spolu bojovali, jako když se Harry ptal na setkání smrtijedů a Snape trval na tom, aby se podíval do myslánky, protože to musí vidět kvůli sobě. A potom byl k Harrymu tak chladný. Řekl mu sice, že bude-li potřebovat, může ho zavolat krbem kdykoliv i v noci, ale znělo to tak nezúčastněně. Jako kdyby... to byla věc, kterou bere na sebe, protože je to nezbytné, ale udělá to bez pocitu přátelství, bez náklonnosti, bez sympatií. 

Ta diskuze byla přeci tak dávno. Nedůležitá, vzdálená. Ale možná, že pro Snapea ne, jeho chování bylo od té doby takové. 

„Přinesl jsem pro chlapce lektvary,” řekl Snape hlasem zcela bez emocí. „Nejprve ten zelený. Musí úplně vychladnout, pak by si ho měl vzít s něčím k jídlu. A o hodinu později ten modrý.” 

Zavířil hábit a Mistr lektvarů se otočil k odchodu, beze slova k Harrymu. 

„Ty jsou pro jeho zrak?” rychle se ptal ředitel, aby mu zabránil v odchodu. 

„Ano,” zavrčel Snape, skutečně zavrčel. „Jestliže je to vše, řediteli, mám hodně práce.” 

„Myslím, že Harry by si s tebou potřeboval promluvit...“ 

„Vše, co pan Potter potřebuje,” odpověděl Snape ostře, „je Rány uzavírající balzám a Krev doplňující lektvar a Kostirost na polámané kosti a bezpochyby i Uzdravující doušek a Bezbolestný spánek! To vše potřebuje čerstvé, maximálně účinné, když nemůžeme příliš doufat ve spolupráci jeho magie, která je, jak víte, dosud nestabilní a vzpírá se veškerému zkoumání. A také musím ve sklepení dohlížet na přípravu Oči uzdravujícího elixíru, nebo byste si přál, aby chlapec zůstal slepý?” 

„Tak tedy běž, Severusi,” vzdával to Brumbál. 

„Počkejte!” vykřikl Harry, ale když slyšel, že se učitelovy kroky zastavily, najednou nevěděl, co říci. Nepomáhalo mu ani, že se mu dělalo špatně, když cítil, jak je Snape blízko, když ho roztřásal zcela iracionální strach. Bojoval s chutí odložit to. „Um, eh... stavil byste se tu později, pane? Já... skutečně bych si chtěl s vámi promluvit.” 

Po pauze, dlouhé pauze... „Budu se snažit přijít sem večer, pane Pottere,” oznámil Snape váhavě, vypadalo to, že představa té návštěvy se dá srovnávat jen s vypitím jedovatého odvaru z bolehlavu. 

Harry, přál si chlapec zoufale, ale neřekl to. Snape ho nenazval 'Harry' od toho maléru s myslánkou. Podle tónu, kterým teď mluvil, to už nikdy neudělá. 

Kroky odezněly. 

„Harry,” ozval se opět Brumbál. „Chceš teď něco sníst a pak si vzít lektvar? Nebo chceš slyšet zbytek? Už toho moc není.” 

„Dokončíme to,” řekl Harry, bylo mu náhle těžko. „Lektvar stejně musí napřed vystydnout. Říkal jste mi o přenášedlu. Nakonec jste našli způsob jak prolomit Voldemortova zaklínadla?” Mrzutě zkřížil ruce před sebou, cítil, jak se v něm rozlévá bolest. Nebyla to bolest tělesná. Byla svým způsobem horší. „Jak to, že se vám to takhle podařilo načasovat? Myslím tím - počkat, až bude po mučení a oslepování, počkat až Voldemort přikáže Malfoyovi, aby mě spálil a pak mě nakonec začne zapalovat sám!” Věděl, že je nespravedlivý, ale nemohl si ta slova odpustit. „To jste nemohli nalézt způsob jak to udělat o něco dřív?” 

„Ale to je právě to, Harry,” přiznal Brumbál. „My jsme nedokázali zlomit ta kouzla. Ty ano. Tvoje magie v jednom okamžiku divoce vytryskla a zrušila všechna zaklínadla na míle daleko. Severus cítil, že se prsten zahřál a přiskočil, aby se tě jím dotkl. Načasování... tedy tak to bylo.” 

Harry strnule zíral slepýma očima před sebe, pokoušel se srovnat si to v hlavě. Matně si pamatoval na pocit ohromné síly pronikající mu kostmi a tryskající z těla, hluk smrtijedů prchajících do úkrytu. „Já to udělal,” souhlasil, kývl. „Udělal jsem něco podobného ten den, kdy mě zamkli samotného do cely, ale bylo to slabší...” Zavřel oči. „Proč se mi to podařilo až nakonec, proč ne dřív? Zkoušel jsem to, ale byl jsem tak... vyčerpaný. Ani ty jehly se mi nepodařilo ohnout,” dodal bez souvislosti. 

Ředitel ignoroval, že mu Harry řekl, aby se ho nedotýkal a lehce položil svou ruku na jeho. Harry se otřásl, ale dokázal se neodtáhnout. „Divoká magie, tak se jí říká, a má to svůj důvod. Nelze ji zcela porozumět. Pravděpodobně bylo potřeba, aby se stalo něco opravdu významného, pak se projevila.” 

„Řediteli,” křičel Harry, „oči mi byly prakticky rozporcovány přímo v mé lebce, to snad bylo 

opravdu významné, nemyslíte?” 

„To bylo tělesné napadení. To, co se stalo potom, bylo magické napadení, Lucius Malfoy se pokusil spálit tvé magické jádro. Bojoval jsi s ním. Obdivuhodně zdařile.” Nehty ťukly o sklo, jak se dotkly lahvičky s lektvarem. „Už vystydl, ale musíš něco sníst, jak říkal Severus. Mám ti sehnat něco k jídlu, budeš jíst?” 

„Ale jo.” Bylo to zvláštní, nebyl vyhladovělý, přestože to bylo již dost dlouho, co jedl, naposledy v chatě. Možná že co je v Bradavicích, připravuje pro něj Snape Vyživující lektvar nebo něco podobného. Nebo možná madam Pomfreyová, Harrymu se zdálo, že Snape by si s tím nedělal starosti, teď když ho zase nenávidí. Možná že jeho vzpomínky na chatu nebyly vzpomínky, ale jen sny. Byly tak mlhavé a rozmazané, že si tím skutečně nebyl jist. Ano, myslel si. Vždy jsem si přál, opravdu přál, aby mě někdo držel a staral se o mě, když jsem byl nemocný. Deset k jedné, že se mi to vše jen zdálo, protože jsem to tak strašně chtěl. 

Ředitel i madam Pomfreyová měli dostatek taktu, aby ho nechali s jídlem samotného. Nenabízeli, že ho nakrmí ani nic podobného, a Harry jim byl za to vděčný. Jednak by při tom na ně nebyl zrovna příjemný a pak skutečně nestál o to, aby někdo viděl, jak slepě tápe okolo sebe. Dokonale upatlal všechno: talíře, ubrousky, povlečení, ale bylo mu to jedno. Nestaral se o to, což také vysvětlovalo, proč to tak dopadlo. To bylo celý on. 

Ale hlavou se mu honily jiné věci. Zatraceně, proč byl na něj Snape tak rozzlobený? To spíš Harry by měl mít vztek a on také měl. Hlavně na Voldemorta a Luciuse Malfoye a smrtijedy, ale na Snapea taky, i když nebyl tak hloupý, aby nevěděl, co musel učitel dělat a proč. 

Ale proč byl na něj Snape tak rozzlobený? Tak moc, že s ním ani nechtěl mluvit. Bylo to horší než to s myslánkou. 

Harry náhle cítil, jak se mu jídlo pokouší vrátit zpět do krku. Usilovně polykal, podařilo se mu docela dobře zvládnout nevolnost - a opět měl ten podivný pocit, chtělo se mu brečet a nešlo to. Protože to bylo tak? Vše se vrátilo zpět, do té noci, kdy ho Snape přinutil podívat se do myslánky na ty hrůzy. Harry chtěl vědět, co se dělo na setkání smrtijedů, a Snape, uražený tou otázkou, ho do myslánky strčil.

Teď už věděl, co se děje na setkáních smrtijedů, že? Teď věděl, jak ďábelský, odporný a zvrácený ten hadovitý zkurvysyn může být. A Snape si asi myslí, že se mu dostalo toho, co si zasloužil. Chtěl to vědět... tak teď to ví. 

Zalapal po dechu a vzlykl, odstrčil talíř oběma rukama a slyšel, jak dopadl na zem. Schoulil se na bok a vší silou přitiskl pěsti na pusu, aby potlačil vzlykání. Snape je necitelný hajzl. A co má být? Jakoby to z dřívějška nevěděl. Ale bolelo to, nikdy si nemyslel, že by to mohlo tak bolet. 

Nicméně se uklidnil, když přišla madam Pomfreyová trápit něčím jeho zrak. Dokonce se přemohl, když ho poplácala po hlavě. Harry věděl, že licencovanou lékokouzelnicí se nestává jen tak někdo. 

„Tak pojď,” řekla rázným, profesionálním tónem. „Dnes večer je čas na druhou polovinu Oči uzdravujícího elixíru.” 

Nechala Harryho, aby to udělal sám, aby si sám vzal lahvičku a napil se, stejně tak jako dovolila, aby se najedl sám, nevadil jí nepořádek, který přitom udělal. 

„Myslím, že teď byste měl spát, pane Pottere,” pokračovala. „Potřebujete ještě něco?” 

Přemáhala ho ospalost. Nějaký lektvar? Myslel, že ne. Vyčerpaly ho spíš jeho pocity. „Ne,” řekl a položil se. „Děkuji vám.” 

Usnul tak rychle, že ji ani neslyšel odcházet. 

Nevěděl ani, jak dlouho spal, když ho něco probralo... měl pocit, že se vznáší, snový stav jako na chatě v Devonu. Nemohl se pohnout, ale vnímal. 

Ode dveří slyšel hlasy. Snape a Brumbál šeptali tichým, tlumeným tónem. 

„... ne,“ prskal Snape. „Ne, Albusi. Nepřesvědčuj mě zase.” 

„Ale ne,” odporoval mírně ředitel, „jestli sním chceš o tom mluvit, Severusi...” 

„Nebudu mluvit s tím nezodpovědným idiotem, pokud se tomu budu moci vyhnout, Albusi, není ti to pořád jasné? Opustil dům! Víš, k čemu to vedlo.” 

„Severusi, buď rozumný. Nemohlo ho napadnout...“ 

„Ale ono ho nikdy nic nenapadá, to je ono,” tiše vrčel Snape. „Nikdy nemyslí na druhé, vždy jen na sebe. Ale měl by, Albusi. Co teď budeme dělat, abychom odolali šíleným nápadům Temného pána? Díky jemu mi Temný pán už nikdy nesvěří svá tajemství!” 

„Severusi...” 

„Ne, já se s ním nebudu bavit. A co víc, Albusi, mám skoro chuť přestat mu připravovat jeho lektvar. Nechat ho trpět. Skutečně nemám chuť se o něj starat.” 

Hluboký povzdech a zvuk vzdalujících se kroků. 

Harry se zakousl do ruky a říkal si, že právě teď by neměl brečet.

Poslední komentáře
17.09.2011 18:16:15: Vymenené, díky
04.09.2011 20:02:53: Nebylo to trošku divné? Trošku moc náhodné, že Luciuse napadlo, že Harry bude používat hadí jazyk? Ž...
 

Výhradným vlastníkom týchto stránok je Chalibda. Administrátorom je v súčasnej dobe Jimmi. Charakter, význam a dôvod existencie týchto stránok určujete VY.