Vítejte v magickém světě Harryho Pottera

Trilógia od Aspen: I. Rok jako žádný jiný (A Year Like None Other); II. Léto jako žádné jiné (A Summer Like None Other); III. Rodina jako žádná jiná (A Family Like None Other)



Tieto stránky sú pokračovaním pôvodných stránok Roku, ktoré sú venované prekladom skvelej fanfiction od Aspen in Sunlight (trilógia AYLNO, ASLNO a AFLNO). Je alebo bude na nich zverejňovaný česko-slovenský preklad Roku, preklad Leta a Rodiny.

Kapitoly 21 - 30

Kapitola 28. PO PŮLNOCI

Preklad: Atet

Betareader: Atet

Záverečné beta: Sargo,
nová verzia 17.9.2011 Alis

Harryho vzbudily zuřivé hlasy vykřikující urážky: „Co ty tady děláš?” 

Otřesený otevřel oči. Byl to reflex, nemohl vidět, jestli je světlo. Se zaúpěním se zvedl a zeptal se: „Rone? Jsi to ty?” 

„K čertu, mně je to jasné,” vrčel Ron, dupot zněl, jako by došlo k bitce. 

Hermionin hlas přerušil potyčku. „Dej hůlku pryč, Rone! Je vyřízený a ty bys mohl zranit Harryho!” 

„Ne,” řekl Ron jízlivě, „dokud nám neřekne, co tu dělá! Harry, proč ho tu necháš sedět?“ 

„Já nic nedovoloval, spal jsem, dokud jsi mi nezačal vřeštět za hlavou,“ odpověděl Harry mrzutě. „A jsem slepý, jestli jste si toho nevšimli! Jak můžu vědět, kdo tu je?“ 

Židle zavrzala, jak se někdo postavil. 

„Tak o co jde?“ naléhal Ron, jeho hlas se teď ozýval Harrymu přímo nad hlavou. „Co tady děláš? Proč tady trčíš, když Harry spí?“ 

„Řekl bych,“ ozval se Draco Malfoy hladkým, posměšným tónem, „že tu čekám, až se probudí. Nedomníval jsem se, že bych měl vykřikovat své úmysly jako ty. To je normální, nemyslíš?“ Draco se zhluboka nadechl. „A cos myslel, že tu dělám, Weasley?“ 

„Chceš ho zaklít nebo tak!“ 

„Jsi jediný, kdo tu má hůlku,“ protahoval Draco, špičkou boty poklepával na kamennou podlahu. „A po pravdě, kdybych měl sebemenší nutkání ho zaklít, proč bych tu obcházel? Mám lepší věci na práci než tady ztrácet čas.“ 

„Proč jsi tedy tady, Malfoyi?“ zeptala se Hermiona. Něco z jejího klidného tónu napovídalo Harrymu, že položila dlaň na Ronovu ruku držící hůlku. 

„Ty jsi tu jediná chytrá, Grangerová,“ odpověděl jí Draco. „Myslel jsem, že je to jasné. Seděl jsem tu a dovolil jsem, abych byl viděn, že tu sedím. Dej si to dohromady s faktem, že tu opravdu nechci ztrácet čas a přijdeš na to.“ 

Odešel, aniž by promluvil na Harryho. 

„Pro Merlina, Harry!“ vykřikl Ron, přitáhl židli pro Hermionu před tím, než si sedl na tu, kterou Draco uvolnil. „Co to má všechno znamenat?“ 

„Co on zamýšlí?“ Harry si povzdechl. „Je to nějaká zmijozelská intrika. Poslyš, já nemám ponětí, proč tu čmuchá. Kamarádi, jsem opravdu rád, že jste mu to překazili. Pomyslete, že tu sedává, těsně u mě, zatímco spím, bezmocný a slepý, bez hůlky.“ Otřásl se. „Nevím, proč mu to Pomfreyová dovolí. Není tajemství, že by si velmi rád obstaral lístek na cestu přímo k Voldemortově srdci. Je lepší způsob než přese mě?“ 

„Jo, ale co se stalo s Pomfreyovou?“ 

Dříve, než se Ron mohl příliš zabrat do tohoto problému, Hermiona se k Harrymu přiklonila blíž a zeptala se: „Pověz, jak se cítíš?“ 

„Fajn,“ lhal Harry. Nedotýkala se ho, ale byla nejblíž, jak to šlo. Harry cítil, že i jen pomyšlení na to ho znervózňuje. Odstrčil se rukama a odsunul zpět, aby si kolem sebe udělal víc místa, ale tlak na dlaně a ruce mu způsobil křeče. 

„Harry,“ hubovala ho, „pravdu.“ 

Vnímal její nesmělý úsměv a přál si, aby mohl vidět její výraz. Hlasy nedokázaly tak dalece zprostředkovat emoce, obával se, že mnohé jemné rozdíly se ztrácely vždy, když s někým hovořil. „Mám bolesti,“ přiznal. „Bolí mě všechno a hlavně mě pořád strašně bolí hlava. Pravděpodobně od očí. Hele, já nevím, jak moc vám toho řekli. O tom co se stalo.“ 

„Kamaráde, nemusíš o tom mluvit,“ ujišťoval ho Ron, podal mu do ruky malou krabičku. Dokonce i to Harryho trochu roztřáslo. „Tady jsme ti přinesli nějaké Bertíkovy fazolky stokrát jinak.“ Harry zápolil s jejím otevřením, poznával ty malé bonbonky i poslepu. Neměl představu, jakou má očekávat chuť, až je rozkousne. Ta myšlenka ho znervózňovala, ale nakonec jednu zkusil. Hm, nátěrová barva. Legrační, nebylo tak špatné

„Možná o tom chce mluvit,“ kárala Rona Hermiona. Děsný – znělo to úplně jako od Remuse. Harrymu to nevadilo. Remus mu chyběl a nevěděl, jak dlouho bude ještě čekat, než ho uvidí. „Možná to potřebuje všechno ze sebe dostat.“ 

To ne, Harry skutečně nijak zvlášť netoužil o tom mluvit. „Možná chci slyšet, co se tady dělo v minulých třech týdnech,“ řekl Harry, aby odvrátil jejich pozornost jinam, i když věděl, že je to stupidní otázka. Chodili do školy, to bylo vše. „Meškáte vyučování, když jste tady?“ 

„Zrovna je přestávka na oběd,“ řekli současně a pak se rozhihňali. Harry si mohl představit, jak se drží za ruce, prsty propletené. 

Usmál se na ně, byl v tom ale stín smutku. „Nevím, jak doženu všechno to, co jsem zameškal,“ poznamenal. „Vždyť se mi to nedařilo ani před tím a teď...“ 

„Ach, zase do toho přijdeš,“ ujišťovala ho Hermiona. „A tvoje magie se taky vrátí.“ 

Harry polkl. „Ou, všichni o tom vědí, že?“ 

„Jo, to se nedalo přehlédnout,“ vysvětloval Ron. „Bohužel ti musím říci, že jsi zase byl na titulních stránkách. Chycení smrtijedi potvrdili, že chlapec, který přežil, je v takovém stavu, že už nemůže ohrozit Ty-víš-koho a tak dál, podobně.“ 

„Chycení? Kde?“ 

„Tady. Několik dnů po... eh, Samhainu, jsme všichni museli zůstat uvnitř hradu, protože tu okolo byla spousta smrtijedů. Tréninky famfrpálu byly zrušené. Ach, kruci, mrzí mě to!“ 

„Mrzí,“ opakoval Harry rozpačitě, ale to jak se Ron odmlčel, mu vše vysvětlilo. „Rone, můžeš mluvit o famfrpálu,“ ujišťoval přítele, „a o šachách a o čemkoliv chceš, nevadí, že to nemůžu vidět, rozumíš? Ale napřed mi pověz něco o těch smrtijedech.“ 

„Není toho moc, rozhodně se zatím nijak nemohli dostat do hradu, řekl bych. I když Hermiona měla nějaké podezření. Rozhodně zmizeli, když je začali bystrozorové chytat.“. 

„Koho chytili?“ chtěl Harry vědět, svírala ho úzkost, když pokračoval, „Luciuse Malfoye?“ 

„Ne, bohužel. Zaslechli jsme něco o tom, že to byl hlavně Malfoy, co... um... tedy... víš, dělal s tebou ty strašné věci.“ 

„Zaslechli jste něco?“ ptal se Harry. 

„Eh, tedy,“ Harry si dovedl představit jak Ron zrudnul. „Když vyšel ten článek a ty jsi byl už několik dnípryč, moc jsme se o tebe báli, Miona a já. Takže hned, jakmile ses tu objevil, přiběhli jsme. Ale vyhodili nás. My se však prosmýkli zpět pod neviditelným pláštěm tvého otce a tajně poslouchali.“ 

Tajně poslouchali?“ opakoval Harry jako ozvěna se smíchem. Bylo fajn smát se, dokonce i když ty otřesy zvýšily bolest hlavy. „Už chápu, proč ředitel říkal, že zabavil můj neviditelný plášť.“ 

„Však on ti ho vrátí,“ ujišťoval ho Ron. 

„Vůbec, já si myslím, že to bylo od Věštce velmi nezodpovědné vytisknout ten článek,“ rozčilovala se Hermiona. 

„Já si myslím, že je to úplně skvělé,“ ohromil je Harry. „Nevíš, jaké to je, když se na tebe každý dívá a předpokládá, že jsi úžasný hrdina, protože Avada Kedavra se odrazila od tvé hlavy tehdy, když jsi byl příliš malý, aby sis to pamatoval.“ 

„Myslím, že lidé mají o něco víc důvodů tě obdivovat, Harry,“ namítla Hermiona. 

„No, dobře, nechme toho,“ rozhodl Harry. „Beztak je nemohu vidět, ale nebude to trvat věčně. Já zase budu vidět.“ 

„To je ale odvaha,“ povzbuzoval ho Ron. „Už aby to bylo. Povede se to.“ 

„V tom není jen pozitivní myšlení,“ opravoval ho Harry. „Já vím, měl bych panikařit, šílet nebo tak nějak. Kolem mě je temnota. Měl bych být pěkně vyděšený... ale já vím, já to skutečně vím, že se mi zrak vrátí. Já měl...“ Zaváhal, ale věděl, že když to řekne, nebudou si jeho přátelé myslet, že chce trumfnout Trelawneyovou. Možná někteří jiní studenti by mohli, ale oni ne. „Podívejte, měl jsem sny, které se později uskutečnily. Tedy, ne všechny, ale většina. Dokonce se mi zdálo, že jsem ležel slepý v nemocničním křídle. Ale zdálo se mi taky, že jsem opět viděl, že pak bylo vše v pořádku.“ Zamračil se, když si vzpomněl na jiný sen. O Zmijozelu, Malfoyovi a jak uhodil Rona. 

„Co je?“ naléhala Hermiona, když to viděla. 

„Ale nic, mám hlad, zaspal jsem snídani,“ vysvětloval Harry, dřív než mohla zase začít ‚Harry...‘ 

„Potřebuješ si odpočinout,“ souhlasila Hermiona. Slyšel, jak se pohnula směrem k němu, ale v poslední chvíli ji pohled na něj zastavil a nedotkla se ho. „Ron a já řekneme madam Pomfreyové, že bys chtěl něco k jídlu, ano?“ 

„Řekněte jí, ať drží Malfoye dál ode mne,“ vrčel Harry. „Byl tu už dvakrát, nahání mi to husí kůži.“ 

„Dvakrát a ty jsi byl sám?“ děsil se Ron. 

„Ne, prvně tu byl Brumbál,“ vzpomněl si Harry. Myslel i na ten záhadný dárek, ale vykládat o něm Ronovi by asi nebyl nejlepší nápad. 

„Určitě bys mu dal co proto,“ poznamenal Ron, znělo to, jako by důrazně pokyvoval hlavu. 

„Brumbál by to nedovolil,“ namítal Harry. „Ale já mu dal. Mrsknul jsem po něm hromadu věcí. Minul jsem, ale nevadí. Myslím, že Brumbál sebral nějaké body. Malfoyovi.“ 

Ron vypěnil. „Myslel jsem si to! Představ si tu drzost – otravovat tu, když to byl jeho zatracený drahý otec, kdo zavinil tento tvůj stav. On a Snape.“ 

Přes boles,t jakou cítil při tom, co slyšel v noci, nemohl vystát, aby někdo špatně mluvil o Snapeovi. Už vůbec ne nějaké nesmysly o Samhainu. „Ne,“ odporoval. „To není pravda. To, cos řekl nakonec.“ 

„Ale jdi,“ stál si za svým Ron. 

Harry zkřížil ruce před sebou. „Říkej si, co chceš. Já tě nebudu poslouchat.“ 

„Harry...“ 

Harry ho přerušil, když se obrátil za Hermioniným hlasem. „Máte dnes Lektvary? Předej Snapeovi můj vzkaz. Řekni mu, že toho lituji. Bude vědět, o co jde.“ 

„Ty toho lituješ,“ zalapal Ron po dechu. Podle hlasu nabyl pěkného odstínu červené. Dokonce až rudé. „Ty toho lituješ, jsi úplný blázen! To lituješ, že nemáš třetí oko, které by ti ti bastardi propíchli jehlami?“ 

„Rone, tím ničemu nepomůžeš,“ napomínala ho Hermiona. Podle hluku tahanice Harry usoudil, že strká Rona pryč. „Buď zticha,“ šeptala mu zblízka. „Harry není v pořádku. Chceš mu ublížit?“ 

„Harry vás slyší a cítí se docela dobře. Posílám profesoru Snapeovi svou omluvu a...“ 

„Posíláš Snapeovi omluvu!“ Ron byl zřejmě úplně šokován. „Ze všech pitomostí, které jsem kdy slyšel, je tahle nejpitomější.“ 

„Buď zticha, Rone!“ tiše mu přikazovala Hermiona. Udělala pár kroků k Harrymu. „Řeknu mu to, jistě. Potřebuješ ještě něco?“ 

Harry si to chvíli rozmýšlel. „Chci, aby Ron řekl, že je to v pořádku.“ 

Ron něco vteřinku mumlal, než souhlasně řekl: „Dobře, všechno bude tak, jak chceš. Jenže... myslím, že si neuvědomuješ, co ti ten zmetek udělal.“ 

„Ten zmetek,“ vztekal se Harry, „mi zachránil život! Opět!“ 

„Jo, ale trvalo mu to dost dlouho!“ 

„Dělal, co mohl!“ 

„Radši půjdeme,“ přerušila je Hermiona. „Vrátíme se později, až vychladnete.“ 

„Jo, to udělejte,“ souhlasil Harry a zatínal zuby. „A dohodneme se, že tady a teď nebudeme mluvit o Snapeovi, ano? K čertu, je vám to jasné? Nechci, abyste se vy dva přede mnou zmiňovali o Snapeovi! To prostě nestrpím!“ 

„Fajn,“ odsekl Ron. 

Hermiona byla kupodivu zticha a pak řekla: „Dobrý den, profesore.“ 

Harrymu zamrzl dech v hrudníku. „Profesore?“ 

Žádná odpověď. 

„Jen prošel okolo,“ oznámila Hermiona. Nepříjemný zvuk řekl Harrymu, že v obavách vtáhla rty mezi zuby. „Nesl nějaké skleničky, pravděpodobně tudy prošel do kanceláře madam Pomfreyové.“ Povzdechla si a řekla k Ronovi: „Musíš uznat, že Snape pracuje ve dne v noci, aby připravil pro Harryho zcela čerstvé lektvary na všechna jeho zranění.“ 

„To ano,“ přiznal Ron. „Dokonce i v hodinách. Odchází je vařit, zatímco nám dá dělat něco podle učebnice. Tedy až na jeho slizkého miláčka.“ 

„Snad nemyslíš...“ 

„Ano, myslím,“ nadával Ron. „Malfoy se nacpal za demonstrační stůl, ten slizký učitelův miláček, a pomáhá Snapeovi vařit ty hnus – jednu várku za druhou.“ 

„Malfoy pomáhá vařit moje lektvary?“ Harry v panice vtáhl zhluboka dech, cítil se, jako když nešťastně vdechl jednu z Bertíkových fazolek. Pokoušel se znovu nadechnout a nedařilo se mu to, dokud ho neočekávaně Hermiona neuhodila do zad. Ksakru, to to bolelo. Všechny rány po bodnutí nebyly dosud uzavřené. A ještě horší bylo, že dotyk Hermioniných rukou v něm probouzel hrůzou. To přeci bylo směšné! Alespoň že se nedotkla přímo jeho kůže. Takhle to bylo snesitelnější. Jakž takž. 

Když se Harry vzpamatoval, nevěděl, co říci. Draco Malfoy pomáhá s jeho lektvary? A Snape mu to dovolí? To není jenom divné, to je přímo alarmující. Byl si jist, že chce zůstat sám, aby si to promyslel. „Hm... říkali jste, že je čas oběda. Myslím, že byste se raději měli jít najíst, ne?“ 

„To je skvělý nápad, pane Pottere,“ madam Pomfreyová to přímo zazpívala, když připlula ze své kanceláře. „Profesor Snape přinesl obě části vašeho Zrak obnovujícího lektvaru. Pamatujete si postup, pane Pottere? Napřed zelený s jídlem a po hodině modrý.“ 

„Ne...“ Můžeš mě vzbudit kdykoliv budeš potřebovat, kdykoliv... 

„Nevidím, který je zelený a který modrý,“ poznamenal Harry. „Ale rozeznám je podle odpudivého zápachu, který se za nimi táhne. Mají chuť jako vyzvracená natrávená lékořice.“ 

„Jste si tím jistý, pane Pottere?“ 

„Tedy, možná jako natrávená shnilá lékořice, která...“ 

„Jste si opravdu jistý, že nevidíte vůbec žádné barvy?“ objasňovala léčitelka netrpělivě. Slyšel zasvištění hůlky před očima a tiché Lumos maxiliare. „Vidíte něco?“ 

„Nic.“ 

„Nic?“ opakovala nevěřícně. 

„Černý jak dehet,“ vysvětloval Harry. 

Její hábit zašustil, jak něco odkládala. Hůlku, předpokládal. „Dobře, v každém případě si vypijte váš lektvar.“ Počkala, než je oba očichal a pak dal modrý stranou. „Velmi dobře, jsem si jistá, že nebude dlouho trvat a uvidíte světlo a rozeznáte i barvy. A tady máte jídlo.“ 

Harry cítil, jak mu položila talíř na nohy, vytáhl se proto trochu nahoru. Šmátral kolem sebe, našel něco jako kousek mrkve a zakousl se do ní. Zjistil, že to je řepa, a jak ji tak přežvykoval, uvědomil si, že se nestará o to, jestli tam Ron s Hermionou budou trčet po celou dobu, co bude jíst, a koukat, jak přitom vše upatlá. 

Poppy Pomfreová to vyřídila. „Tak běžte!“ vyhodila studenty. „Taky se potřebujete najíst a víte, že domácí skřítkové servírují jídlo jen patnáct minut. A nemyslím, že by jim slečna Grangerová chtěla přidělávat práci.“ 

„Hermiono,“ rozpomněl se Harry mezi jednotlivými kousnutími. „Předej profesorovi můj vzkaz. Nezapomeň.“

 

***

V příštích dvou dnech se u Harryho střídaly davy návštěvníků po několika minutách. Přišli všichni učitelé až na Snapea, i když se vyskytoval někde okolo. Harry někdy slyšel jeho tichý hlas za stěnou, mluvil s madam Pomfreyovou vždy, když přinesl čerstvou várku lektvarů. Podařilo se mu zachytit dost slov, vykládal lékokouzelnici jak používat jednotlivé lektvary bez ohledu na to, že jí to opakoval pokaždé, když přišel. Harry si říkal, že tím madam Pomfreyovou pěkně štve, ale Snape si z toho nic nedělal. Dokonce ji slyšel rázně říkat: Severusi, já léčila poraněné děti už předtím, než jsi tu byl jako školák, on jí na to odpověděl: Poppy, při ošetřování pana Pottera nebudu dělat žádné kompromisy, z žádného důvodu, dokonce ani kvůli vaší nepřehlédnutelné pýše.

Neznělo to, jako by ho ten člověk doopravdy nenáviděl a chtěl pro něj přestat dělat lektvary. Harry byl pořád léčen, byla to útěcha po strašných slovech, která slyšel říkat Snapea Brumbálovi. A také tu byla ta záležitost s Malfoyem, kterého nechal Snape dělat některé lektvary a elixíry, na to Harry myslel ve dne v noci. Byl nervózní vždy, když je polykal, ale věřil Snapeovi, takže je nakonec vypil. Přese všechno – Snape je Mistr lektvarů. Poznal by, kdyby tam bylo něco přimícháno. A konečně, Harry si byl celkem jist, že přes svoji zlost na stupidního Pottera, by Snape neváhal a zaklel Malfoye, kdyby se ho opravdu pokusil otrávit. 

Ale stejně neměl představu, proč se Malfoy motá kolem přípravy jeho lektvarů?! 

A taky proč se mu Snape evidentně vyhýbá, jako by byl nakažený morem. 

Ron a Hermiona přišli ještě mnohokrát: nejčastěji na krátký rozhovor, během kterého se ani jednou nezmínili o Snapeovi. Každý večer Hermiona nutila Harryho učit se všechno, co v minulých týdnech zameškal. Včetně lektvarů. Harry to bral s humorem, ačkoliv se mu to opravdu nechtělo dohánět. Bylo to pro něj tak skličující. Studenti si tu žili, zatímco on byl pryč. Výsledkem bylo, že mnoho hodin se Hermiona snažila najít pro ně tři nalézt nějaké jiné téma hovoru.

Všichni ze šestého ročníku Nebelvíru se u něj zastavili na krátké návštěvě a přišlo také mnoho starších i mladších studentů. Nějací studenti Havraspáru a Mrzimoru se také objevili. Většina studentů přicházela ve skupinách a zůstali jen na pár minut, během kterých se Harry usilovně snažil nezačít se chovat jako šílenec. Madam Pomfreyová usoudila, že by jeho oči neměly být zavázané, protože přístup vzduchu a světla by mohl přispět k jejich uzdravení. Pamatoval si ty jehly, živě si pamatoval tu bolest, a proto věděl, že jeho tvář musí být hrozně znetvořená. Ale nikdo z těch, co přišli, šokovaně nevzdychal, ani nepronášeli fráze, které se říkají ve snaze utěšit neutěšitelné, takže si říkal, že to nebude tak zlé. Samozřejmě nevypadal normálně, ani nemohl, když na něj měly lektvary dosud jen poloviční účinnost. 

Uvědomoval si, že není sám, kdo si to myslí. Každá dobrá duše, která ho navštívila, Rona a Hermionu nevyjímaje, vylepšovala pravdu, byly to takové malé svaté lži. Harry se raději na nic neptal, i když ho čas od času přepadaly pochybnosti. 

S většinou těch, co se přicházeli na něj podívat, hovořil Harry otevřeně. Mnozí z nich ale převzali názory Věštce, který na něj buď pěl chvalozpěvy, nebo naopak zvonil hrany. Dostával dobré a pěkně zabalené cukroví, které neviděl, a byl vskutku vděčný Fredovi a Georgovi, že mu neposlali žádný dárek odpovídající jejich představě o tom, co je legrační. 

Určitě netrpěl nedostatkem květin, hlavně proto, že několik půvabných dívek z Havraspáru mu posílalo kytice. Další noc pak voněl pokoj jako zahrada plná jarních květů, ale když si na to Harry trochu stěžoval, řekl mu Ron, že mu ty květiny děvčata poslala proto, že se jim líbí. Když na to Harry řekl, že ony se mu taky líbí, začali se Ron a Hermiona chechtat jak blázni. Pak mu Hermiona vysvětlila, že Brenda a Strella a Halsey a Kat tím myslely, že je jako ony, že se jim podobá. Harry řekl, že to bylo hloupé, a když Ron souhlasil, bylo slyšet, jak se pak s Hermionou dohadují. 

Náhle jim došla řeč, šokovalo je, že když si rozbalil čokoládovou žabku, chytil ji dřív, než stačila utéct. 

Ron se na dlouho odmlčel, ale nakonec začal: „A je to, kamaráde. Vrátil se ti zrak?“ 

„Nee, jen chytačův reflex,“ přešel to Harry. 

Najednou se cítil unavený, lehl si a zavřel oči. Nechtěl se ptát, hlavně ne před Ronem, ale čekal už dva dny, s čím Hermiona přijde, a ona nic. Ani Ron, asi ze stejného důvodu. 

Nechtěl už déle čekat. 

„Řekli jste mu to?“ náhle se zeptal Harry, škrabal obalem od čokoládové žabky po posteli. 

Hermiona se nemohla zeptat - a co jsme měli říci a komu? To nešlo. „Ano, samozřejmě, že jsme mu to vyřídili.“ 

Nemůže říct víc? Proč ho tak napíná? Tak fajn. „Co na to řekl?“ 

Hermionin hábit zavlál, byl to slabý nervózní zvuk. Harry si představil, že se ohnula a sebrala obal od čokoládové žabky, aby ušetřila domácím skřítkům práci, podlaha v pokoji nebyla začarovaná tak, aby se sama uklidila. Nemohla být. Někdy potřebovala léčitelka vidět i ty odporné substance, které vylučovala těla studentů. 

„Hermiono?“ 

„Kamaráde, neřekl nic,“ dodal Ron. Znělo to, jako by se snažil být užitečný. „Já jsem drhnul kotlíky. Všechno jsem slyšel.“ 

„Lžeš,“ obvinil ho Harry, ale bez hořkosti. „Ne, nemyslím ty kotlíky, to je určitě pravda. Ale dál, je to tak zlý? Šli jste tam, řekli jste... co přesně?“ 

Hermiona se vrátila v duchu o dvě hodiny zpět. „Pane, měl byste na nás chvilku čas? Harry mě požádal předat vám vzkaz. Chce vám říci, že je mu to líto.“ 

„A představ si, že se ani nezakuckala,“ dodal Ron. „Jen tam stála – zdvořilá, když ho prosila a předávala mu tvůj vzkaz.“ 

Harry oceňoval, opravdu oceňoval, jak se Ron choval, pokoušel se nedat najevo šok z toho komentáře. „Ale co odpověděl? Hermiono?“ 

„Nechtěj to po mně,“ zaprosila. 

Ach Merline, to je tedy zlé. Harry si představoval, co by to mohlo být tak hrozného. „Hermiono,“ peskoval ji přesně takovým tónem, který používala ona, vždy když něco rozlil. 

„Tak dobře,“ zavrčela, obal od bonbónu slabounce praskal, jak ho kroutila. „Dobře! Tak když jsem řekla – Chce, abyste věděl, že je mu to líto - zůstal na mě profesor Snape zlostně zírat a pak zavrčel jen dvě slova.“ 

„Dvě slova?“ 

Ron se rozhodl to prozradit. „Jo, dvě slova. Jděte. Pryč. To je vše, co řekl, Harry, přísahám. Jenom... Jděte pryč.“ 

„A hergot,“ zaklel Harry. 

„Jo,“ souhlasil evidentně Ron, s tím co Harry řekl. „A já dokonce ani nemusel dodělat ten kotlík.“ 

„Nemusel?“ 

„Noo...“ 

„Rone, už dvě hodiny na něj zle zahlížíš, jako kdyby on byl zplozenec pekla,“ připomněla mu Hermiona.

„To je moje podpora Harryho!“ 

Ach jo. Harry viděl, kam rozhovor směřuje, a nelíbilo se mu to. „Tak a je to,“ řekl krátce, cítil se úplně na dně. Jděte. Pryč. Co to bylo? „Skutečně jsem se pokoušel. Uvidíte ho zase zítra, že?“ 

„Ano, určitě,“ souhlasil Ron. 

„Dobrou noc, Harry,“ přála mu Hermiona, letmo ho políbila na tvář. 

Harry sebou hodil zpět, skoro se svalil z postele. 

„Harry!“ 

„To nic,“ bránil se a lehl si zpět do stabilnější pozice. 

„To není nic, když nesneseš sebemenší dotek?!“ vykládala Hermiona. „To je ale opravdu vážné!“ 

„Ty,“ řekl Harry ostře, „nevíš, čím jsem prošel. Nevíš, jaké to bylo, nevíš, co je to trpět, a nevíš, jak se teď cítím! A zároveň nevíš, co si myslím o Snapeovi! Rozumíš?“ 

„Harry, nechtěla jsem ti ublížit,“ vysvětlovala Hermiona, její hlas byl tak blízko, až ho to děsilo. „Bez ohledu na Snapea, na cokoliv jiného. Jsem tvoje kamarádka!“ 

„Pak tedy ustup!“ Harry křičel, zadírala se do něj panika, hrozila, že ho roztrhne zevnitř. Nemyslel si, že by se ho teď dotkla, to by neudělala, ale už jen ta představa jím otřásala. 

Slyšel, jak Hermiona odstoupila, pokoušela se uklidnit tu bouři, její hlas zněl mírně a nenuceně. „Uvidíme se tedy zítra, Harry.“ 

„Jo,“ Harry se snažil nevrčet, již se za sebe styděl. Ale nemohl si pomoci. Pořád být v těsném kontaktu s někým - k čertu, madam Pomfreyová nic takového nedělala. A přitom se o něj tak dobře starala. A bylo to stále horší, nelepšilo se to. Mnoho času strávil přemýšlením o Samhainu a pamatoval si vše. Jak by mu to pak mohlo být divné? „Takže zítra.“

 

***

Jeho sny byly tuto noc temné a děsivé, naplněné monstry bez tváří, která mluvila přeslazeným, nadřazeným tónem Luciuse Malfoye. Ruce byly okolo něj, chytaly ho, držely ho, aby mohl být mučen. Nebyly to žhavé jehly, které ho probodávaly, tentokrát to byl rozžhavený pohrabáč, který používal strýc Vernon před tím, než nechal zazdít krb. Silný, železný pohrabáč sálající horkem a Lucius ho do něj vrážel znovu a znovu, smál se. Chichotání, řehot, výbuchy smíchu... a taky Draco tam byl. Ten se nesmál, čistil si nehty, ten zvuk se Harrymu zadíral do uší, pak Draco říkal úplně znuděným tónem: „Už zase řve, otče. Je tak vulgární. Je to mudla.“ 

Scéna se změnila, jeho hůlka plula vzduchem – obloukem, který se klenul nad celou Anglií, odlétala z jeho rukou a vznášela se vysoko nad Atlantikem, pak spadla dolů, voda ji pohřbila. Jeho hůlka, dvojče hůlky Voldemortovy, jeho jediná zbraň... a byla pryč. Navěky, proto se Lucius tak smál. 

A pak byly ty ruce zpět. Škrabaly ho, rvaly z něj kůži. Už ne horký pohrabáč, ty ruce samotné byly tvořeny ohněm, spalovaly jeho nechráněné svaly. 

Harry křičel, byl zpět – pošpiněný, cítil jen, jak ho někdo drží, vtírá mast do jeho ran. Vůně bylin stoupala z nahřívaných zranění, voněly hojivé lektvary a Harry odpočíval v rukách, které ho chránily. Bylo v pořádku, že se ho dotýkaly, teď ano. Ty ruce byly tak opatrující, tak milující, ano, milující  jako hlasy, které zněly okolo něj. Nebo spíš jeden hlas – slyšel temný, jízlivý, protahovaný tón, kterým byly pronášené protiřečící si poznámky točící se a vířící Harryho myslí.

Nestarám se o to, co si šestnáctiletý spratek o mně myslí... nejsi sám... důvěra je nezbytná, má-li být boj proti Temnému pánovi efektivní. Vloni jsme selhali, pane Pottere... víckrát mi takovou otázku nepoložíte... podruhé budeme pracovat s vaší patetickou neschopností přesvědčivě lhát, Nebelvír... řekl bych, že dávám přednost vaší drzosti... nechám ho trpět, skutečně se nemohu přimět, abych se o něj staral... můžeš mě vzbudit, kdykoliv budeš potřebovat, kdykoliv... 

Ta poslední věta mu začala cirkulovat v myšlenkách, svírala ho smrtícím stiskem, odmítala ho pustit...můžeš mě vzbudit, kdykoliv budeš potřebovat, kdykoliv... 

Ale on nemohl, nebo mohl? Snape ho už zase nenávidí, dokonce mu nechce vařit lektvary, dovoluje, aby mu s nimi Malfoy pomáhal! Snape slíbil, že si s ním přijde promluvit a nepřišel, nepřišel, ani když mu Harry vzkázal omluvu! 

Ten hlas mu pořád opakoval: ... můžeš mě vzbudit, kdykoliv budeš potřebovat, kdykoliv... 

Ve svých snech začal Harry ječet, hrdlo měl v jednom ohni, jak z něj proudila všechna jeho bolest a zlost a strach, soustředěné do jednoho slova. Jedno slovo, ale vykřikované bez přestání, znova a znova, tělo ho bolelo, jak chtělo být dotýkáno a opět drženo, dokonce i když se jeho mysl bouřila proti té představě. Celá ta hrůza Samhainu se soustředila do jednoho jediného jména, začal se zmítat na posteli, jeho sny vyletěly okny nemocničního křídla ven, kde ho slyšeli ostatní a začali přibíhat, kroky všude okolo, ruce, pokoušející se ho uklidnit. 

Ruce, které nemohl vystát, ruce, kterým nevěřil. 

Hranice mezi snem a skutečností se rozplynula, Harry se probudil, ale nemohl se přestat zmítat, nemohl zastavit křik, kterým volal Snapea.

 

Poslední komentáře
17.09.2011 17:21:52: Vymenené, díky
05.09.2011 01:33:43: Malinko mě děsí, že nikoho nenapadlo starat s taky o jeho duši. proč mu nezavolali nějakého psycholo...
 

Výhradným vlastníkom týchto stránok je Chalibda. Administrátorom je v súčasnej dobe Jimmi. Charakter, význam a dôvod existencie týchto stránok určujete VY.