Vítejte v magickém světě Harryho Pottera

Trilógia od Aspen: I. Rok jako žádný jiný (A Year Like None Other); II. Léto jako žádné jiné (A Summer Like None Other); III. Rodina jako žádná jiná (A Family Like None Other)



Tieto stránky sú pokračovaním pôvodných stránok Roku, ktoré sú venované prekladom skvelej fanfiction od Aspen in Sunlight (trilógia AYLNO, ASLNO a AFLNO). Je alebo bude na nich zverejňovaný česko-slovenský preklad Roku, preklad Leta a Rodiny.

Kapitoly 21 - 30

Kapitola 29. DLOUHO PO PŮLNOCI

Preklad: Atet

Betareader: Atet

Záverečné beta: Sargo,
nová verzia 17.9.2011 Alis

Okna v nemocničním křídle se roztříštila na miliony ostrých střepů, když se kamenné stěny náhle začaly vlnit, a pak se samy od sebe zase srovnaly. 

A zatím Harry křičel, cítil ohromnou vlnu magie, která ho zaplavovala uvnitř, stoupala a tryskala z jeho těla. Stěny okolo zářily tak divokým, nepřirozeným světlem, že ho Harry vnímal, přestože ho vidět nemohl. 

Svět kolem něj se hroutil a jediné, co bylo skutečné, byly jeho výkřiky. Kromě zoufalství v něm byla prosba, naléhání, šílenství, víc než jen to jedno jméno. Snape. Teď. Teď. Teď. Snape. Teď. 

Litanie, proudící jeho mozkem, deroucí se z jeho úst. 

Pak nějaký zvuk pronikl přes jeho šílenství, i když sebou zmítal a tloukl rukama kolem sebe. Slyšel zahučení letaxu a známý hlas křičel: „Harry!“ 

Ale Harry nedokázal rozeznat, jestli je to sen, že Snape volá jeho jméno, nebo stojí vedle jeho postele. Nemohl se podívat, aby to zjistil. Cítil, jak ho temnota stravuje, jako by kolem něj nebylo nic než nekonečné temno. Bylo hluboko v něm, proudilo jeho žílami, usadilo se v jeho kostech. Zachvacovala ho panika. Harry se zmítal v křečích, začal opět křičet, vydával strašidelný bublavý zvuk, cítil, že hluboko v morku jeho kostí se začíná vzdouvat třetí vlna magie. 

„Harry, já jsem tady!“ Hlas se ozval znovu a hlasitěji. Silné prsty zachytily obě jeho ruce a stiskly je. Pevně. Když se ho ostatní snažili dotknout, bojoval s nimi, bil se jako rozzuřený bazilišek, nesnesl to, ječel ze všech sil po celou dobu, co se ho snažili zachytit. Ale tento dotek byl jiný. Něco v něm ho poznalo, ačkoliv to sevření bylo tak silné, až to bolelo. Na tom nezáleželo. Důležité bylo, že ten dotek ho přivedl k sobě. Byl zase Harry, a ne bezduchý zdroj potřeby mlátit kolem sebe pěstmi, zdroj křiku, zdroj magie. 

Tento dotek zkrotil jeho divokou magii. 

Snapeův stisk povolil, když sebou přestal mlátit. Harry měl pocit, jako by po něm přeběhlo stádo slonů, ale jeho ruce byly bezpečně sevřeny v učitelových, začínal se uklidňovat. Nekonečný křik a dýchání ústy způsobilo, že se cítil úplně vyprahlý. Nakonec schoval jazyk za zuby, ústa zavřel a zhluboka vtáhl vzduch nosem. Ihned ucítil něco ohavně páchnoucího, myslel, že zvrátí vše, co snědl. 

Nevěděl, jestli na to upozornila jeho náhle brunátná tvář nebo zvuky bouřícího se žaludku, ale Snape si hned uvědomil, v čem je problém. „Albusi, můj hábit!” požadoval Mistr lektvarů, jehož ruce stále svíraly ruce Harryho. „Odstraň ho! A použij osvěžující kouzlo na moje oblečení.” 

Vzduch kolem něj se zachvěl magií a ohavný zápach zmizel. Harry cítil vůni, kterou si pamatoval z Devonu. Jeho vůni. Po očištění kouzly a zaříkadly zůstala jen čistá vůně oblečení a muže v něm. Pro Harryho to byla vůně, která představovala péči a pohodlí, teplý máslový ležák a vodu s medem, odpočinek místo paniky, přestože ho poranění bolela a svět kolem něj byl ponořený do temnoty. 

Harry tu vůni vdechoval zhluboka a tiše odpočíval. 

Zdálo se, že Snape jeho ruce nepustí. Harry pohnul prsty, ale ne aby je uvolnil. Chtěl se jen ujistit, že ten stisk je skutečný, že je teď vzhůru, a ne opět v jakémsi polospánku, který znal z Devonu. 

Madam Pomfreyová je začala napomínat vysokým, zvonivým hlasem: „Má to ještě nějaký smysl? Tamagie, kterou právě uvolnil... Pusť ho, Severusi! Ten chlapec nesnese dokonce ani prsty aplikující mu balzám...“ 

„Ale podívej se, Poppy,“ přerušil ji jemně Brumbál. „Podívej se na něj.“ 

Harry to ani nemusel vidět, aby cítil, jak na něj upřeně zírá. Nenáviděl ten pocit mravenčení v zátylku, skulil se proto tak, že se mu podařilo schovat obličej podél Snapeova těla, zabořil tvář do mužovy měkké košile. Bavlna... léty obnošená, opraná, zežmolkovaná. Bude černá, přemýšlel, s dlouhými rukávy kryjícími Znamení zla. Zamračil se. Přisunul se blíž k učiteli, obával se toho, co se stane se Snapem, když teď bude ignorovat Voldemortovo kruté volání. 

„To není způsob jak léčit trauma,“ madam Pomfreyová pořád ještě odporovala. „Jsem studovaná lékokouzelnice, jak jistě víte! Severus může mít ty nejlepší úmysly, ale byl při těch... událostech, účastnil se toho. A teď se k němu pan Potter tulí, Albusi, to pro toho chlapce není zdravé...“ 

Naštěstí to bylo vše, co od ní Harry slyšel. Její hlas se ztrácel v chodbě, do které ji jemně, ale pevně a rozhodně Brumbál odváděl. 

Jakmile její hlas odezněl, sklouzl Snape rukama po Harryho pažích a povytáhl ho tak, aby si chlapec mohl opřít tvář o jeho hrudník. Prima, pomyslel si Harry. Skoro se začal dusit s tváří přitisknutou k učiteli. 

Dlouho pak ležel Harry klidně, vnímal toho, kdo seděl klidně vedle něj, toho, jehož přítomnost ho nenutí předvádět, jak je šťastný a statečný. Nebyl statečný, moc se bál promluvit. Nevěděl, co a jak to říci. Madam Pomfreyová měla nakonec pravdu. Snape tam byl, pomáhal jim, když ho zraňovali, dovolil jim to všechno. Ale neměl jinou možnost. Harry to chápal, když se probíral vzpomínkami na ohromující bolest, a myslel si, že o tom přemýšlí rozumně. Samhain... to nebyl skutečný Snape. Byla to lest. 

Konečně... to bylo to, na čem záleželo. 

Potom, když Harry ležel omámený, téměř v bezvědomí, neschopný si vůbec uvědomit čím prošel během Samhainu, Snape ho držel a držel, hodiny a hodiny, seděl vedle něj a držel jeho ruce, dovolil Harrymu opírat se o jeho sílu a čerpat z ní. Uvědomoval si, že jeho tělo si to pamatuje, poznává ten pocit pohodlí. Snape není hrozba, ví to jeho tělo i mysl. Podivné, nejenže učitelův dotyk je jediný, který snese, ale více než to, potřebuje ho. Dychtí po něm. Nyní, když ho opět drží, uvědomuje si, že je to, jako kdyby se napil vody, aby uhasil nekonečně dlouho trvající žízeň. Ale vlastně na tom není nic podivného, protože Snapeův dotyk byl to jediné, co stálo s ním proti všem těm hrůzám, protože jak o tom pak Harry mnohokrát uvažoval, to bylo vše, co si přál v tom čase, než se probudil. Předtím, než se dozvěděl, že by se ho měl údajně bát. 

Byl to Snape, kdo prolomil ticho, které je obklopovalo. 

„Je to lepší, Harry?“ 

Harry roztřeseně přikývl, odíral si tvář o knoflíčky na Snapeově košili. Chtěl se zeptat na tolik věcí, ale každá z nich se mu zdála hloupá. Už mě zase nenávidíte? Skutečně chcete přestat dělat moje lektvary? Proč jste to byl právě vy, kdo mě držel, zatímco mě mučili... Rozvažoval, čím lepším by začal, něčím, kvůli čemu by se mu Snape nezačal vysmívat a nevrátil se k oslovení ‚pane Pottere‘. 

„Hm, profesore? Co to bylo za strašný zápach?“ 

Snapeův hrudník se zvedal a klesal v klidném rytmu jeho dechu. „Zrak obnovující lektvar. Řekl bych, že ses s ním už seznámil.“ 

„To jo.“ Harry se otřásl, myslel si, že by skoro radši zůstal slepý než pít dvakrát za den ten lektvar páchnoucí shnilou lékořicí. Jenže to neřekl. To vyděšené v něm by nemohlo snést i jen pomyšlení na to, že by ho Snape neměl rád, už nikdy. Odešel by, kdyby ho Harry něčím urazil. A Harry potřeboval, aby ho držel, i kdyby tu byl jen proto, aby zarazil ten záchvat křiku. „Cítit ho bylo horší než ho pít,“ odhodlal se vysvětlit. 

„Možná,“ poznamenal Snape, přesunul jednu ruku, položil ji zlehka na chlapcovu hlavu. Prsty prohrábl prameny vlasů, ale jinak zůstal bez pohybu. „Jsi přecitlivělý, to ty změny v tobě. Okamžitě jsem si to uvědomil, nikdo jiný by to vůbec necítil.“ 

„Udělal jste další?“ 

„Rozlil jsem ho, ty pitomý kluku,“ odpověděl Snape jemně, přitiskl si jeho hlavu trochu pevněji k sobě při tom, co to říkal. Harrymu přišla divná ta věta, zněla tak... afektovaně. Bylo to skličující, jako by Snape, který nikdy neměl nikoho, o koho by se mohl starat, skutečně nevěděl jak na to. 

Avšak ten pocit, že je hýčkán, když cítil údery mužova srdce přes trochu otřepanou látku košile... ten byl docela fajn. Dokud trvá. To bylo to, čeho se Harry obával: co když je Snape tak milý jen proto, že je to tak potřeba? Protože jinak by mohla zase vytrysknout Harryho divoká magie? 

„Rozlil jsem vše na sebe, když se Albus spojil krbem do mé laboratoře a já tě uslyšel,“ konstatoval Snape klidným hlasem čistou skutečnost. Bez hněvu - a kdy že se Snape nerozčilil při nějakém incidentu při Lektvarech? Bylo to zvláštní, ale Harry v tom přestával nacházet stopy neobvyklosti, když jeho učitel pokračoval. „Poppy mi měla dát vědět hned, že mě voláš, neuvědomila si, myslím, co ty výkřiky mého jména znamenají. Že chceš, abych přišel.“ Odmlčel se. „Byla to noční můra, Harry?“ 

Harry přikývl, intenzivní pocit lítosti sevřel jeho hrudník, někde blízko srdce. „Mohlo to tak být,“ mumlal, cítil se tak opovrženíhodný, tak zahanbený. Byl rád, že to Snape tak nebere a pomohl mu zastavit ten strašný a nekontrolovatelný proud divoké magie. Ale samozřejmě zde ještě byly ty strašné sny, které bude mít roky a roky. 

„To nebyla tvoje obvyklá noční můra, předpokládám,“ povzdechl si Snape, jeho prsty sklouzly na Harryho spánek. Začal mu ho masírovat: pomalé, malé kruhy působily tak, že napětí z jeho ramen mizelo, až opadlo úplně. „Samhain, že?“ 

Harry potřásl hlavou a zamumlal cosi neinteligentního, napětí se opět vrátilo, ale pak Snape řekl pomalu, jako by to z něj někdo páčil: „Mám taky takové noční můry.“ 

Harry pozvedl hlavu, přál si, aby mohl vidět učitelův výraz. „Skutečně?“ 

Přiznání následovalo ihned. „Ano.“ 

Potom zůstali chvíli v tichu, žádný z nich nechtěl rozebírat nahlas detaily svých snů. Znali je. 

„Potřebuješ ode mne slyšet, jak je mi to líto, Harry?“ ptal se Snape náhle chladným hlasem. 

„Líto, že mám noční můry?“ řekl Harry bezmyšlenkovitě, ale hned si to uvědomil. „Nebo je vám líto, že jste byl hm... tam, s nimi?“ Téměř řekl - a pomáhal jim - ale neudělal to. 

„Nebuď tak zatraceně pitomý,“ Snape se trochu ušklíbl. „Samozřejmě proto, že jsem byl tam s nimi.“ 

Harry se trochu otřásl, ta dvakrát opakovaná věta mu působila nevolnost. Nechtěl mluvit o Samhainu, skutečně ne. Přinejmenším ne teď. „Já vím, že vám to je líto.“ A pak se slyšel, jak říká: „Víte, mně se zdává také o Devonu.“ 

Harry cítil, že to Snapeovi vyrazilo dech, a pak se zeptal: „Ty se pamatuješ na chalupu v Devonu?“ 

„Jo...“ Harry se kousl do rtů a pokusil se trochu pohnout. Předtím si neuvědomil, asi proto, že se teprve před chvílí vynořil z noční můry, že je poněkud nešikovné ležet tváří na Snapeovi, který zřejmě seděl na rohu postele. Nechtěl ztratit ten dotek, který mu pomáhal, ale začínal mít dojem, že sjede dolů, jestli si ihned nenajde nějakou stabilnější pozici. Uvolnil jednu ruku z učitelova sevření, odstrčil se a posunul se tak, že měl tvář pod Snapeovou bradou. To Harrymu dovolilo obtočit ruce kolem mužových žeber, a tak se ho přidržet. Zadržoval přitom dech, myslel si – zdálo se mu jisté – že ho Snape odstrčí. 

Ale on ho neodstrčil. Ve skutečnosti sklouzl úplně na postel, podepřel si záda Harryho polštáři předtím, než si ho srovnal těsně podél sebe, a uložil si jeho hlavu na rameno. Harry se tak cítil dobře. Divné, že tomu tak bylo, myslel na svoje dětství. Nikdo nikdy neležel vedle něj, nenabízel mu pohodlí a teplo. Ani jednou, nikdy, nikdo. 

Nikdy před Devonem. 

„Pamatuji si, jak jste mě držel,“ pokračoval Harry. „Právě tak jako teď, hodiny. Pamatuji si, jak jsem si přál, aby tam byl domácí skřítek, přikládal na oheň, přinášel mi polévku, protože jsem nenáviděl, když jste musel ode mne odejít.“ 

„To je zvláštní, že si to pamatuješ,“ dumal Snape, jeho hrudník se zvedal a klesal v uklidňujícím rytmu. „Spal jsi.“ 

„Ne,“ Harry zívl, uspávalo ho to. „Jen napůl.“ 

Snape to akceptoval, řekl pouze: „Teď už také skoro spíš. Potřebuješ si odpočinout, nechám tě teď spát...“ 

„Ne!“ vykřikl Harry, to slov teď spustilo zase strach. „Zůstaňte. Prosím. Profesore. Ach, prosím. Já nechci.“ Harry zatínal zuby, lámal se mu hlas. Bylo strašné to, co se teď chystal říci, strašné, ale pravdivé. 

Jeho učitel se nepohnul. „Nechceš co?“ A když se nedočkal odpovědi, zeptal se ostřejším tónem, „Co, Harry?“ 

Harry cítil, že se mu klepou nohy, když na to myslí, a vlna zlosti a ještě něčeho jiného, co nedokázal identifikovat, v něm pěnili. „Víte, já nechci zase vyrazit okna hned, jak vstanete.“ 

Snapeův hlas byl hluboký a ostrý, odděloval od sebe jednotlivé slabiky. „Co-tím-my-slíš?“ 

Harry se trochu napřímil, jeho únava shořela ve zlosti a další pocit ho drásal uvnitř. Bolest to byla. Ano, bolest. Kruci, on to potřeboval. Potřeboval o tom mluvit, potřeboval, aby ho držel. A Snape to ignoroval a poškleboval se mu. A to o lektvarech s Brumbálem, a že šel kolem přímo k Pomfreyové beze slova k Harrymu a řekl Hermioně jděte pryč, když mu Harry vzkázal omluvu.

„Tak to je, že jo?“ ptal se, téměř se svíjel, takový měl vztek. „Zase mě nenávidíte do morku kostí a nemyslete si, že to nevím! Jste tu jen proto, že se ředitel bojí mé divoké magie, která by se mohla uvolnit, kdyby mě nechal být! Mohl bych spálit celé křídlo hradu nebo odfouknout kameny nebo...!“ 

Snape ho skulil zpět a přitiskl si ho pevněji k hrudi, sevřel ho pevně a bezpečně, protože se Harry třásl. 

„Huš, idiotské děcko,“ zašeptal mu do vlasů, tiskl jeho ruce, dokud se chlapec neuklidnil. „Není pravda, že tě nenávidím, Harry, ovšemže ne. Nenáviděl jsem tě...“ Hlas ještě ztišil, téměř nebyl slyšet. „Dá se říci, jen chvilku.“ 

„Ach, ano, to určitě,“ ušklíbl se Harry. 

„Měl bych ti pravděpodobně říci, jak jsem, co jsem...“ Snape mumlal, jeho zuby cvakly rozčilením, které Harry vnímal i z jeho rukou. Pak si odkašlal a začal něco říkat, ale náhle zmlkl. Nakonec po dalších neúspěšných pokusech, se odhodlal přiznat: „Harry, poslyš, vůbec není pravda, že tě nenávidím.“ 

To prohlášení bylo absolutně, neuvěřitelně nepřesvědčivé, ale Harrymu se líbilo. Na jednu stranu mohl věřit, že je to pravda. Mimo to vnímal, že Snape něco skrývá, ale nevěděl co. Severus nemá ve zvyku ukazovat své emoce, řekl ředitel, takže Harry mohl slyšet vůbec není pravda, že tě nenávidím a věděl, že je v tom víc, než se zdá. 

Když se Snape trochu posunul, Harry ho sevřel, obával se, že chce odejít. Přeci teď nemůže chtít sedět vedle Harryho. Po tom, co byl přinucen říci něco takového. Jak znal Snapea, ten člověk mohl zase zmizet. Nebo se skrýt za chladnou masku nezájmu. „Neodcházejte ode mne,“ Harry téměř brečel. „Chci si promluvit, ano?“ 

„Dobře,“ souhlasil Snape překvapivě snadno. Harry uvažoval, že možná neví, co si Snape myslí. Ten muž pravděpodobně... tak dobře, po tom, co mu řekl. 

Snape se posunul zpět, usadil se pohodlněji v úzké posteli. „Dobře, můžeme povídat dlouho.“ 

Harry souhlasil a pak se chvíli rozhodoval, o čem by bylo lepší mluvit. Tucty otázek se mu honily hlavu. A co hůř, mnohé z nich namířené proti Snapeovi. Cítil, že bude bezpečnější, když se zmíní o snech než o jiných věcech, o kterých chtěl mluvit. Ale to bylo v pořádku, nebo ne? Bylo to příjemné, cítit se bezpečně, znamenalo to zmínit se o jedné z věcí, které ho trápily. „První den, když jsem se probudil tady, řekl jste, že připravujete lektvary... to byla myslím pravda, ale také si myslím, že jste se vymlouval. Protože jste slíbil, že přijdete později, až budete mít čas, ale nepřišel jste!“ 

„Ale já přišel, Harry,“ odporoval Snape tak tichým hlasem, že se Harry musel soustředit. „Usnul jsi, ale chvíli jsem u tebe seděl. Albus to může potvrdit.“ 

„Fajn,“ mumlal Harry, rozhodl se, že tomu bude věřit. Nechtěl si ověřovat Snapeova slova. Vlastně si myslel, že je to divné, že se učitel zmínil o řediteli. „Proč jste nepřišel příště? Dokonce ani potom, co jsem se omluvil? A hlavně proč jste byl tak protivný?“ 

Snape si povzdychl, dlouho se jen nadechoval a vydechoval, pak zamumlal: „Já jsem skutečně nevěděl jak začít, Harry, když ses tu prvně probudil, cítil jsem... je těžké to vysvětlit. Byl jsem si jistý, že si pamatuješ – Samhain. Nepočítal jsem s tím, že si pamatuješ Devon. Předpokládal jsem, že rozhovor s tebou bude... těžký. Ale nakonec jsem to chtěl zkusit. Trochu, nakonec.“ 

„Proč jste to tedy neudělal?“ 

Snape si ho přitáhl blíž a ovinul ruku úplně kolem něj. „Protože když jsem přišel do dveří, říkal jsi právě Brumbálovi, že to, co se ti stalo na Samhainu, bylo hrozné. Zraňoval tě někdo, komu jsi věřil.“ 

„Ale to je to, co z toho dělalo tu hrůzu,“ mumlal Harry, začínal to chápat. „Nebo jedna věc z toho... Ach. Ach, ne... Chápu to. Myslel jste, že je to míněno tak, že jsem byl zraňován někým, komu jsem věřil a teď už mu nevěřím?“ 

„Byla by to od tebe zcela normální reakce,“ namítl Snape tiše. 

„Ne, to tedy nebyla,“ tvrdil Harry. Nevěděl, jak to přesně vysvětlit. „Věc je v tom, že já věděl, víte, já věděl z mého snu, že je cesta ven, že to ten večer neskončí mou smrtí. Musel jste čekat na šanci.“ Polkl, prsty žmoulal Snapeovu košili. „Samhain byl strašný proto, že jsem vás nemohl nenávidět, profesore, dokonce ani při tom. Zní to hloupě, já vím, ale je to pravda... kdybych vás nenáviděl, bylo by to, já nevím, snazší.“ Harry se odmlčel, pak se do toho vrhl po hlavě. „Každopádně jste říkal, že se nestaráte o to, jestli vám věřím.“ 

„Ach, tedy... řekl jsem.“ 

Nějakou dobu leželi, poslouchali vítr svištící otevřenými kamennými portály, kde bývala okna. Harrymu se zdálo, že Snape je úmyslně zticha, nechává Harryho, aby řídil rozhovor. Možná proto, že to byl Harry, kdo trval na tom, že si chce promluvit, a učitel to proto nechával na něm. 

„Proč jste řekl Hermioně ‚jděte, pryč‘?“ sebral nakonec Harry odvahu se zeptat. „Víte, pokusil jsem se vám omluvit. Mohl jsem vám to říci osobně, kdybyste byl přišel.“ 

Snape se obrátil na bok, čelem k Harrymu, položil chlapcovu hlavu na polštář. Harry si uvědomil, že neví, jestli je tam světlo, jestli může Snape vidět, jak se tváří. Byl by rád věděl, zda se mu ho podařilo skrýt. 

„Předpokládám,“ řekl Snape po chvíli, „že jsem použil takový tón, protože jsem nepochopil, za co se mi vlastně omlouváš, Harry.“ 

„Cože? A co jste si tedy myslel?“ 

Cítil, že učitelovy nohy se neklidně pohnuly po posteli. „Přinesl jsem lektvary krátce předtím, slyšel jsem tě vřískat na tvé přátele, aby už nikdy nezmiňovali mé jméno. Protože slečna Grangerová oznámila mou přítomnost - beztaktně - domníval jsem se, že se omlouváš za to, že jsem slyšel, jak moc se ti hnusím.“ 

„Ale vy se mi nehnusíte.“ 

„Ano,“ protáhl se Snape. „Došlo mi jak moc.“ 

Harry měl skoro chuť dloubnout ho trochu do žeber, ale pomyslel, že by to bylo příliš dětinské a profesor by to netoleroval. „To, co jste mě slyšel ječet, bylo ‚buď zticha‘ na Rona, který tvrdil, že jste mě mohl toho všeho ušetřit, kdybyste chtěl,” připustil Harry a zamračil se. „Nesmí si to myslet. Vy jste byl to jediné, co jsem tam měl, a musel jste zachovat chladnou hlavu a zůstat naživu, abyste mě mohl dostat pryč!” 

„Vidím, žes to skutečně pochopil.” Snape byl zjevně překvapený. 

„Jo, samozřejmě že pochopil,” bručel Harry. „Já nejsem nakonec tak úplně pitomý. Ale někdy jsem, však víte...” 

„Já vím,” politoval ho Snape. „já jsem ale musel slečnu Grangerovou vyděsit.” 

„Hermionu hned tak něco nevyděsí.” 

„To je pravda, v prvním ročníku si myslela, že sama zvládne horského trolla.” 

„To si tenkrát vymyslela,” vysvětloval Harry. 

„Hmm,” mumlal Snape, ale víc se neptal. Tedy, na tohle ne. „Co tě to napadlo poslat mi po slečně Grangerové tu omluvu, Harry?” 

Ouvej. Harry sbíral síly, v jeho hlase se ozýval pocit viny. „Protože už teď nemůžete... ech, pracovat pro své přátele, tedy nemůžete dělat to, co jste dělal, když jste mě odtamtud odnesl... a teď, když vás začne bolet předloktí, nemůžete udělat nic, a... vlastně je to všechno moje vina!” 

„Tvoje vina?” 

Cokoliv Harry očekával, že uslyší, ale toto to nebylo. „Ale ano,” pokračoval, myslel si, že je zvláštní, že to má vysvětlovat. „Myslím to, že jsem opustil dům.” 

Snape mu položil ruku na rameno. „To mi připomíná jiný náš rozhovor. Myslím tvůj zvyk cítit se provinilejší, než odpovídá okolnostem.” 

„Profesore, já opustil dům,” Harry se to pokoušel znovu vysvětlit tónem, kterým by to vysvětloval pětiletému. 

„Ano, já vím, Harry,” odpověděl Snape přesně stejným tónem. „Ale nebyla to tvoje obvyklá eskapáda. Nepoužil jsi otcův neviditelný plášť, abys vyklouzl z domu.” 

„Jaký je v tom rozdíl? Nakonec jsem skončil za dveřmi,” protestoval Harry. „A... a...” polykal. „Představoval jsem si, že si myslíte, že-že si zasloužím to, co se mi stalo, protože jsem chtěl vědět, jaké je to na tom s-set-setkání. Byl jsem na vás kvůli tomu opravdu hrubý a pak jsem přišel na způsob...” 

Ruka na jeho rameni ho pevně stiskla. „To je nemístné, Harry. Ty sis nezasloužil to, co se ti stalo.” 

„Neřekl jsem, že jste to řekl, řekl jsem, že si to pravděpodobně myslíte!” 

„To si opravdu o mně nemůžeš myslet,” tvrdil Snape klidně, ale jeho hlas ztratil obvyklou ostrost. „Nebo můžeš?” 

„Snad ne,” řekl Harry po chvíli. „Nejvíc jsem váhal, když mi Brumbál vysvětlil, jak se podařilo Malfoyovi mě chytit, to by mohlo být důvodem vašeho mínění o tom.” Harry si povzdechl. „Neměl jsem dovolit, aby se to stalo, já vím.” 

Bylo slyšet, že se Snape mračí, když odporoval: „Já jsem ten, který neměl dovolit, aby se to stalo, Harry. Byla to moje práce ochránit tě! Moje a Lupinova, řekl bych. Ale já kontroloval sklep. Očividně jsem neudělal to, co bylo třeba, jestliže tam zůstal byť jen jeden východ, právě ten jeden tam byl.“ Odmlčel se a zvolna, ovládaje se, se nadechl. „Takže já bych se měl omluvit tobě.” 

„Když si to myslíte,” rozbrečel se Harry, hrozné pocity z té noci se v něm opět rozlévaly, „proč jste řekl řediteli, že už nechcete vařit elixír pro moje oči? Řekl jste, že mě chcete vidět trpět!” 

Snape úplně ztuhnul, ta slova byla jako výstřel mezi oči. „Harry! Nemluvil jsem o tobě!” 

„Nazval jste mě nezodpovědným idiotem,” vzlykal Harry, slzy mu tekly z očí dolů po tvářích, kde je rozmazával pěstí a utíral do polštáře. „Vždycky mi tak říkáte.” 

„Protože se mi zdá, že jsi,” suše dodal Snape, ale pak se ozval znovu, jemnějším tónem. „Ale ne tehdy, Harry. Nevěděl jsi, že jsi opustil bezpečné hranice. Nebyl jsi zodpovědný za to, co měli dělat ti, co tě měli hlídat.” 

„Já se mě-měl s-starat o hada,” namítl nešťastně Harry, popotahoval, do rukávu pyžama si utíral oči. „Já jen ch-chtěl najít Salsu, to bylo vše.” 

„Pššš,” tišil ho Snape a tahal ho trochu za vlasy. „To je v pořádku, Harry. Když jsem zjistil, co se stalo, byl jsem vyděšený, ale nezlobil jsem se na tebe, nelžu.” 

„Jo, ale zlobil jste se na někoho,” nechtěl se nechat odbýt Harry. 

„Na Lupina.” 

„Na Remuse?” ptal se Harry a zvedl udivenou tvář. Pomyslel si, jak je dobře, že není vidět. 

„Ano, na Remuse,” vrčel učitel, náhle ztratil svůj klid a sebeovládání, takže odtáhl obě ruce od Harryho. „Ten idiotský vlkodlak opustil dům a ještě ke všemu byl tak nezodpovědný, že cestou zpět se coural po ulici za bílého dne, jako kdyby nikdy neslyšel o letaxu! Prakticky pozval Luciuse Malfoye na Grimmauldovo náměstí! A proč? Pro zatracenou zmrzlinu, jako bys byl dítě, které musí utěšovat sladkostmi!” 

Harry nikdy neviděl Snapea tak rozezleného, ani když Sirius tak zázračně unikl před mozkomorovým polibkem. Otřásl se, byl rád, že tato zuřivost nemíří na něj. Na druhou stranu ani nechtěl, aby mířila na Remuse. 

„To byla neškodná chyba,” poznamenal. „Tak jako moje. Remus nechtěl prozradit, kde jsem.” 

„To nebylo stejné!” vztekal se Snape. „Když to krátce porovnáme, ty jsi nemohl v žádném případě vědět, že se při hledání hada dostaneš zdí ven. Lupin dobře věděl, že je skupina lidí, kteří tě hledají, a více než to, že jsou schopní následovat ho až k tobě!” 

„Ale nevěděl, že strýc Vernon vybrebtá, že se někde potloukám s ním!” Harry bránil Remuse. „Nevěděl, že by mohlo někoho napadnout ho sledovat!” 

„Věděl, že je to možné!” 

„Nenávidíte ho od školních let! Nikdy jste nepřestal!” 

„Neopovažuj se soudit můj hněv, Harry,” varoval jasně Snape ledovým hlasem. 

„Nebudu.” Přes Snapeův hněv nebylo nutné souhlasit, důležité bylo něco udělat s tou záležitostí. 

 

„Prosím, profesore, nemůžete přestat vařit Vlkodlačí lektvar! Prosím, řekněte, že to neuděláte. To by bylo hrozné!” 

„Ano, to by bylo, že ano?” protáhl Snape temným, sarkastickým tónem. 

„Nemůžete nechat Remuse zabíjet nevinné lidi!” 

Mistr lektvarů se tomu vysmál. „Ach, Lupin je vznešený Nebelvír, Harry. I když ne tak úplně jako ty. Přikoval se řetězy, takže mohl napadat jen sám sebe, když nastal úplněk.” 

„Přestaňte!” vzlykal Harry. 

„Budu připravovat lektvar pro tvého prašivého přítele,” zahučel Snape, položil prst Harrymu napříč přes rty, když ten se chystal něco říci. „Ale neděkuj mi.” 

Harry s myšlenkou, že je to fér, kývl a začal si otírat oči. Předtím se mu nezdálo nutné ukrýt své emoce v sobě, ale teď, když byl klidnější, uvědomil si, že brečel. Bylo asi pozdě schovávat obličej, ale přesto se o to pokusil. Cítil se nejistý. Severus Snape pravděpodobně nikdy neplakal. Nebo alespoň od té doby, co už nebyl malý. Šestnáct, pomyslel si, také už není malý. 

„Nedělej to,” zarazil ho Snape, postrčil jeho hlavu kousek dál od sebe. „Jestliže se tvoje slzné kanálky zhojily, znamená to, že obnovující lektvar začal účinkovat tak, jak měl. Lumos.” Harry zaslechl zasvištění hůlky. „Rozeznáš nějaký rozdíl?” 

„Ne... možná něco. Myslím, že to není světlo. Ta černá vypadá... tedy, méně černá.” 

„Šedá? Barevná?” 

„Ne, jen méně černá. Neumím to přesně vysvětlit.” Snape neřekl Nox, takže se Harry domníval, že je vhodná chvíle zeptat se na něco, co ho trápilo od probuzení. „Um, profesore?” 

„Hmm?” Snapeův hlas zněl tak, že to vypadalo, že dosud studuje zblízka Harryho obličej. 

„Řeknete mi pravdu, když se vás zeptám? Čestně, úplnou pravdu bez ohledu na to, jak hrozná bude?” 

Snape chvíli uvažoval, než odpověděl. „Žádáte mě, abych vás neklamal?” 

Harry se do toho nechtěl zaplétat, teď tedy ne. „Chtěl bych vědět, co právě teď vidíte. Víte, když se díváte na mě.” 

Vypadalo to, že je Snape trochu v rozpacích. „Černé vlasy, zelené oči - aha, myslíš, jak teď vypadají tvé oči. Ano, řeknu ti pravdu. Zůstaň v klidu.” Harry slyšel znovu hůlku a cítil, jak byla oční víčka přinucena se otevřít. Nemohl si pomoci, škublo to s ním. 

Snape to nekomentoval, začal pouze rozebírat detaily. „Tvoje oči jsou intaktní, duhovka je dosud zelená, ačkoliv barva se zdá být mnohem... intenzivnější než předtím. Jakoby lesklejší. V každém případě mohu vidět zbytky jizev na tvé rohovce. Jako praskliny na skle, Harry. Téměř nepostřehnutelné, bohužel zatím neuzavřené. Brzy se zahojí. Myslím, že zítra můžeme začít s Elixírem uzdravujícím zrak.” 

Harry si úlevně oddechl. Neznělo to tak špatně. „Proč Oční elixír? Cožpak jsem ho doteď nepil? Ten odporně páchnoucí?!“ 

„Pottere,” protahoval Snape, nenásilně přeskočil do profesorských způsobů, „Zrak obnovující lektvar a Oční elixír mají zcela odlišné složení i použití.” 

„Ano, pane,” mumlal Harry, pak ho napadlo něco jiného. „Není to ta dávka, ve které má prsty Draco Malfoy? Ron a Hermiona mi řekli, že vám pomáhá vařit moje lektvary, a tak... tedy...” 

„Ano?” 

„To je nepřijatelné,” oznamoval Harry, zvedl bradu. „A...” 

„No, prosím, řekněte mi své mínění,” poznamenal Snape, znělo to... Harry nevěděl. Nějak uštěpačně i pobaveně zároveň. 

„Jo, ptám se vás na to,” rozhodl se Harry, že by měl. „Není to taková maličkost, abyste to mohl ignorovat. Nechat Malfoye blízko mých lektvarů je od vás poněkud nezodpovědné, nemyslíte, profesore? Jeho prokletý otec se mě pokoušel spálit zaživa, to přeci víte.” 

„Draco Malfoy není jako jeho otec,” bryskně odsekl Snape, náhle se zvedl z postele, odešel od Harryho. „A je to nesmysl. On nepomáhal při přípravě lektvarů pro tebe. Tvoji přátelé se mýlili.” 

„Proč tedy nepracuje podle učebnice jako ostatní, když odejdete?” 

„Myslel jsem, že mi věříš,” poznamenal Snape. Harry téměř viděl to zvednuté obočí. 

Uvažoval o tom odpovědět ‚také jsem si to myslel‘, ale to by bylo malicherné, navíc nepravdivé. Ve skutečnosti se ho dotklo, že Snape si nedělal starosti s tím, jestli mu věří, takže ho napadlo, že bude lepší ho neurážet. „Poslyšte,” povzdechl si. „Věřil jsem vám během mučení v té ďábelské díře, takže nemáte důvod prohlašovat, že nemám právo ptát se na to, co se děje. K čertu, mám právo to vědět! Mimochodem, Malfoy se tu motá okolo a... děsí mě. Nevím, co chystá?!” 

„Nic nechystá.” 

„Cože?” pochyboval Harry, odstrčil se a klekl si. „Nevíte, že nemohu věřit ani jednomu slovu z úst Zmijozelu?” 

„Já jsem také Zmijozel, nezapomínej na to,” vyrovnaně mu odpověděl Snape. „A co se týká pana Malfoye, byl v nemocničním křídle na můj příkaz. Můj a Albusův. Snažil se promluvit si s tebou. To je... podmínka. Zbytek musíš slyšet od něj.” 

„A to ve třídě?” naléhal Harry. 

Znělo to, jako by Snape zkřížil ruce před hrudníkem. „Možná tě to překvapí, ale pan Malfoy nesouhlasí s... prací... svého otce. Přál si nějak ti pomoci, Harry.” 

„Malfoy si nemohl přát pomáhat mně,” přerušil ho Harry. 

„Ale ano, určitě chtěl, a protože je v lektvarech opravdu dost dobrý, nechal jsem ho připravovat Lektvar bezbolestného spánku. Neví, že přidávám to, co uvařil, k ostatním studentským pracím. A prosím tě, abys mu to neříkal.” 

„Tyhle malé úskoky mohou skončit něčí otravou,” poznamenal Harry a překulil se zpět. 

„Můžeš mi věřit, že každá dávka lektvaru tady na ošetřovně, dokonce i ta, kterou jsem připravil sám, je nejprve pečlivě prověřena?” 

Harry si nemyslel, že je hloupý, ale nedávalo mu to smysl. „Takže jste zkontroloval Malfoyův lektvar a byl v pořádku, proč jste mi ho tedy nedal? Buď je to tedy bezpečné, nebo není, profesore?!“ 

„Lektvary, které teď potřebuješ,” vysvětloval Snape, „jsou mnohem účinnější než ty standardní. Draco není zcela kompetentní je připravovat, ale nepoužil bych ho i proto, že by ti to mohlo být nepříjemné. Rozhodně nepoužil.” 

Harry sebou trhl a nebyl si jistý, jestli kvůli tomu mírnému pokárání nebo proto, že Snape nazval Malfoye ‚Draco‘. Nelíbilo se mu to. „Omlouvám se, pane.” 

„Žádné omluvy,” řekl Snape ostře a postavil se. Legrační, když neměl hábit, Harry téměř neslyšel, jak se pohybuje. „Teď už budeš spát, Harry?” 

„Chtěl jsem ještě něco,” zívl Harry. „Hm, bylo toho spousta, ale nemohu si vzpomenout. Aha, přenášedlo, bylo to... něco o přenášedle.” 

„Myslím, že je čas, aby sis odpočinul,” poznamenal Snape, pomohl mu srovnat přikrývky a uložil ho. To bylo pro Harryho něco nového. Vlastně ne, Snape ho asi ukládal i v Devonu. Ale nikdo před ním, možná rodiče, ale to se nedalo počítat, nemohl si to pamatovat. 

I pod přikrývkami se začal Harry třást. Chybělo mu Snapeovo teplo. 

Snape si uvědomil, že studený průvan způsobil, že je tam zima. Harry slyšel sérii Reparo zaklínadel, během nichž se s cinkáním vrátila skla, dokázal si představit pohled na spravená okna. 

„Omlouvám se za všechno,” mumlal Harry, zapomněl, že ho Snape žádal, aby se už neomlouval. „Nechtěl jsem to udělat, nevím, jak to bylo. Opravdu nevím, jak jsem to udělal.” 

„To já mám představu,” zavrčel Snape temně. „Ale teď na to není čas. Promluvíme si o tom zítra.” 

„Slibujete? Nevytratíte se zase?” 

„Budu připravovat ten tvůj elixír,” ujistil ho Snape, Harry zachytil jemnou změnu v tónu rozhovoru. Mistr lektvarů sklouzl z osobního do profesionálního. V pořádku, Harry mohl přijmout i tento. 

„Je to už poslední krok? Zítra už budu vidět?” 

„Nevěřím, že to půjde tak rychle,” vysvětloval Snape. „Obnovující lektvary připravily tkáň, ale bude potřeba nějaký čas, než Oční elixír bude mít plný efekt.” Během toho mu pomohl Snape posadit se a dal mu do ruky lahvičku. „Bezesný spánek pro dnešní noc, ale mnohem účinnější varianta než ta, kterou jste jednou nechtěl připravit. Vypij to, Harry.” 

„Nechci, nepotřebuji to,” protestoval Harry. „Nebudu mít žádné noční můry, myslím, že ne, teď už ne, když jsme si promluvili.” 

„Nesmysl,” Harry znal to pomalé protažení neodbytného hlasu. Vzdal to, nešikovně otevřel lahvičku a nalil si obsah do pusy. Hmm, bublalo to na jazyku víc než obvykle. Chutnalo to po ovoci. 

Myslel, že už ho Snape nechá. Byl tak strašně ospalý. Ale pak cítil ruku jemně položenou na čele a odhrnující mu vlasy z obličeje. Bylo to příjemné. 

„Slíbíš mi něco, Harry?” ptal se Snape jemně. „Je to důležité.” 

„Slíbit?” ptal se Harry mátožně. 

„Ano. Vyslechni Draca Malfoye, až si přijde s tebou promluvit, ano? Uděláš to?” 

Harrymu se pletly myšlenky, věděl, že něco není v pořádku, něco očividného. Načasování, to bylo to... 

„Napřed mě budete muset omámit,” oznámil Harry hlasem, o kterém by si někdo jiný myslel, že je opilý. 

„Jen mi řekni, že si s ním promluvíš...” 

„Zmijozel,” obviňoval ho Harry, vlna bláznivých slov mu tančila po jazyku. Ztrácely svůj význam. Nikdy si nemyslel, že zná tolik pěkných slov začínajících Z. „Zmije, zmijí, zmizet, Zmijozel, Z...um, zvučet, zvonit, zvoní, zkusit, zpívat, zvoní zvony, zvučí zvony, Zmi-zel...” 

Vnímal, jak si učitel brumlá cosi jako taky bych se rád propadl do nějakého omámení, ale nebyl si tím jistý a už vůbec ne tím, co se stalo pak. Bylo to to, co si myslel, nebo ne? 

No, rozhodl se. Nemohlo to být. Snape se nemohl lehce dotknout rty jizvy na jeho čele, nebo ano? To musí být to omámení lektvary, co mu přineslo pocit tepla a štěstí a také zahnalo nenávist. 

Nenávist je pryč, navždy. 

Harry se párkrát zahihňal, než upadl do nejšťastnějšího spánku těchto posledních týdnů.

 

Poslední komentáře
17.09.2011 17:22:08: Vymenené, díky
05.09.2011 09:32:26: Tak jsem se dočkala – přišel. A byl „srdečný“. Nebyl psycholog, přesto vedl otevřený rozhovor. A vše...
 

Výhradným vlastníkom týchto stránok je Chalibda. Administrátorom je v súčasnej dobe Jimmi. Charakter, význam a dôvod existencie týchto stránok určujete VY.