Vítejte v magickém světě Harryho Pottera

Trilógia od Aspen: I. Rok jako žádný jiný (A Year Like None Other); II. Léto jako žádné jiné (A Summer Like None Other); III. Rodina jako žádná jiná (A Family Like None Other)



Tieto stránky sú pokračovaním pôvodných stránok Roku, ktoré sú venované prekladom skvelej fanfiction od Aspen in Sunlight (trilógia AYLNO, ASLNO a AFLNO). Je alebo bude na nich zverejňovaný česko-slovenský preklad Roku, preklad Leta a Rodiny.

Kapitoly 31 - 40

Kapitola 31. DOPIS DO SURREY

Preklad: Atet

Betareader: Krtek

Záverečné beta: soraki


„Tedy, to je ohromný“, řekl Harry, když bylo po všem. „Neznám nic lepšího než potit se jako myš, protože mě drží dva Zmijozeláci a patlají mi do očí nějaký mazlavý hnus.“

„Jestli chceš osvěžující kouzlo, měls mi říct,“ podotkl Draco.

Tebe nebudu nikdy o nic prosit...“

„Pozdě!“

Harry cítil závan chladného vzduchu po celém těle, dokonce mu rozverně foukl do uší než zmizel. Profičel skrz flanel jeho pyžama a vzal se sebou všechnu vlhkost a pach potu. Skutečně to bylo celkem příjemné kouzlo, daleko lepší, než Harry znal a které stejně nemohl použít.

Dříve, než se zmohl na nějaký protest, rozčilil se Snape, „Už toho bylo dost, vy dva. Máme důležitější věci na starosti, než vaši dětinskou rivalitu! Harry, mrkni několikrát. Lumos.“

Svět se mu pomalu začal vlnit před očima. „Ou, to je úplně šílené...“ Povzdechl si Harry. „Je to jako... ech...“

„Jako co, Harry?“ naléhal Snape. „Co vidíš?“

Harry zaváhal, pak vysvětloval: „Tedy, už docela něco vidím, ale ne moc dobře. Všechno je rozmazané, ale myslím, že ne tak jako dřív bez brýlí. Mnoho barev, ale víří a kolem každého předmětu je kruh zářivého světla, jako jakýsi halo efekt. A věci tak nějak, já nevím... vibrují.“

„Takže je to jako po nějakých mudlovských drogách,“ doplnil ho Draco. „Věřte mi, to je tak vše, co o tom řekne.“

„Ale, Harry,“ Snapea to zřejmě potěšilo, ale přeci jen mu v hlase zněly obavy. „To vůbec nic neznamená. Obzvlášť potom, co se ti stalo. Ale... no, promluvíme si o tom později.“

„A co se ti stalo?“ zeptal se drze Draco.

„Starej se o sebe!“ křičel Harry a napřáhl ruku a snažil se od sebe odstrkovat Malfoyovu rozmazanou podobu, protože se mu zdálo, že se k němu začal příliš naklánět.

Draco, zdá se, pokrčil rameny. „Ale zůstaň v klidu co se týče mudlovských drog. Lepšího efektu můžeš nakonec dosáhnout pomocí magie.“

„Proč jsi zkoušel něco mudlovského?“ ostře se ptal Harry.

„Navštívil jsem společensky nižší prostředí, proč ne?“

Když Harry neodpověděl, potřásl Snape hlavou a schoval hůlku do hábitu. „Zkus brýle Harry,“ navrhl a nasadil mu je opatrně na oči. Harry si pamatoval, jak mu je Snape sundal během mučení. Předvídavě je pro něj schoval. „Je to lepší?“

„Ne, není, rozbolely mně oči.“ Natáhl ruku a dal je pryč, narazil při tom na noční stolek. Dracův mlhavý stín zachytil něco, co padalo na druhou stranu.

„Květiny, Pottere? Ó, od Halsey Kiersagové. Mmm a jak dobře začarované, aby vydržely.“

„Přestaň špinit moje osobní věci!“

„Fajn,“ odsekl Draco a upustil vázu.

„Draco!“ okřikl ho Mistr lektvarů. „O tom jsme spolu mluvili!“

„Musel jste mu říci, aby nesahal na dárky od mých přátel?“ posmíval se Harry. „Není na to trochu starý? Řekl jste mu také, aby nemordoval domácí miláčky ostatních lidí? A co něco o kradení věcí, které náhodou najde ve zmijozelské společenské místnosti, nebo...“

„Mluvili jsme o sebeovládání,“ přerušil ho Snape, položil zřetelný důraz na poslední slovo, krotil tak Draca. „Ano?“

„Tak jo. Vasula reparo. Floreuesco. Wingardium Leviosa,“ afektovaně protahoval slova Draco. „Tady je, jako nová, dokonce se obnovila příjemná květinová vůně.“

Váza přistála znovu na nočním stolku.

Harry se rozhodl, že bude lepší předstírat, jakoby pro něj Draco byl vzduch. „Profesore? Co se to stalo s mým zrakem? Proč mě s brýlemi rozbolí oči?“

„Předpokládám, že ten elixír vyléčí tvé oči úplně,“ domníval se Snape. „Možná už nebudeš potřebovat brýle.“

„Přesto bych byl radši, kdyby moje oči na tom nebyly tak špatně.“

„Neboj se. Já teď musím jít připravit nějaké lektvary. Potřebuješ teď ještě něco, Harry?“

„Jo, potřebuji s vámi mluvit profesore, jen s vámi.“

„Přijdu za pár hodin, navečeříme se spolu,“ slíbil Snape. „Ještě něco než odejdu?“

„Jeho si vezměte sebou a pošlete mi sem Hermionu. Potřebuji napsat dopis a já zatím nevidím na pergamen tak, abych dokázal napsat něco čitelného.“

„Draco ti bude rád asistovat. Nemám pravdu?“

„Samozřejmě, profesore,“ odpověděl Draco, jakoby s korespondencí pomáhal Harrymu už tisíckrát.

„Harry?“ Snapeův hlas byl laskavější, když se na něj obrátil s otázkou „Je to pro tebe přijatelné.“

Zvláštní, že se tak ptá člověk, který před tím dokázal být tak zatraceně autoritativní, když mu vnucoval Dracovu přítomnost. Harry si náhle pomyslel, že to je přijatelné, ale důvod je jiný, než zřejmě Snape předpokládá.

Jsou ještě jiné, lepší možnosti jak zacházet s Dracem Malfoyem než ho ignorovat.

„Tak dobře,“ remcal Harry, zdánlivě neochotně. Snape je podezřívavý a on nechtěl vzbudit jeho podezření. „Ale slíbí mi, že odejde, když mu řeknu. To by snad šlo. A vy slíbíte, že seberete body Zmijozelu, když se tu bude motat ještě po tom, co ho pošlu pryč. Sto bodů, řekl bych.“

„Pan Potter se snaží o výhodnou výměnu,“ poznamenal Snape, znělo to jaksi... spokojeně, téměř vyprskl Harry. Tušil, co si učitel myslí - Harryho výměna je spíš zmijozelská. „Draco, přijímáš to?“

„Samozřejmě,“ ozval se Draco pokrytecky, tónem, který se, jak si vždy Harry myslel, dokonale hodil k jeho andělskému vzhledu. „Mimochodem, týká se to zájmů Zmijozelu, rád bych poznamenal, že to bude záležet jen na Potterově tvrzení, že jsem neodešel. Mohl bych alespoň zavolat madam Pomfreyovou, aby nás rozsoudila?“

„Myslím, že můžeme věřit slovu Nebelvíra,“ protáhl odpověď zvolna Snape. „Dokonce i když jde o tak nepodstatnou věc.“

„Nepodstatnou?“ Draco nepochopil skrytý smysl té věty. „Jeho druhé jméno je prakticky Godric! Co jste tím myslel?“

„Harry rozumí. Tak co?“

„Souhlasím,“ odpověděli oba najednou.

Harry počkal, až dozněly Snapeovy kroky, než začal uskutečňovat svůj zlomyslný záměr. „Tak jo. Máš po ruce brko a pergamen? Začneme.“

Vůbec neměl v úmyslu psát dopis, který by pak někomu poslal. Vůbec ne. Chtěl napsat něco, nebo spíš chtěl, aby Draco něco napsal. Dudley si nikdy nepřečte ani slovo z toho co Malfoy napíše, ale Zmijozelský chlapec se to nikdy nedozví.

A s opravdovými dopisy mu pomůže Hermiona. S dopisem Dudleymu a také Remusovi. Ty nemusejí Draca zajímat.

Ale zato tento...

Harryho tváří se mihl úsměšek.


***

Milý Dudley, začal Harry, pohodlně se opřel o polštáře. Požádal Draca, aby mu je natřepal, pětkrát, aby to bylo dokonalé.“

Draco začal poslušně psát, bylo to stejně extrémně elegantní, pečlivě kroucené písmo, které používal při psaní esejí, prakticky kaligrafie, vyžadující značné úsilí, ale to Harrymu nevadilo. Chtěl, aby se Malfoy zdržel nad každým slovem, vnímal každou větu.

„Kdo je Dudley?“ ptal se Draco, když pečlivě vypisoval jeho jméno.

„Můj bratranec,“ vysvětlil mu Harry, nechal ten fakt Dracovi dojít, než pokračoval. Někomu jako je Draco, aby to snad člověk dal písemně. „Vyrůstal jsem s ním. Jeho otec právě zemřel. Víš jak? Smrtijedi ho zabili. Víš proč? Dal si jim jeho adresu.“

Draco ztuhl uprostřed pohybu. Jeho ústa se pohybovala, ale nezdálo se, že by byl schopen něco říci.

„Tak co, už víš, že jsi vrah?“ ryl do něho Harry. „Jo, jeho otec, můj strýc, tvojí rukou! Nedělej si starosti, nakonec to byl jen mudla. Na celém světě má teď jenom mě a jeho otec skončil hroznou, hnusnou smrtí. Teď snad už chápeš, proč se ti necítím zavázán za to, že jsi mi vrátil ten kousek dřeva!“

Draco neudržel brk v prstech a pustil ho na zem.

„Zvedni ho!“ netrpělivě mu přikazoval Harry, pokoušel se sledovat směr jeho pohybu poloslepýma očima. „Myslel jsem, že mi chceš pomoci. nebo je to slovo tvoje nová mantra? Chci toho mému bratranci daleko víc než jen 'Milý Dudley', takže pospěš! Nebo už mi nechceš pomáhat?

„Diktuj,“ zamumlal Draco. „Accio brko.“ Škrábavý zvuk oznámil Harrymu, že chlapec dokončil pozdrav.

Harry se na chvíli odmlčel, aby si srovnal myšlenky. Pak začal, větu za větou, s dlouhými pauzami aby mu Draco stačil.

„Milý Dudley,

Skutečně velice lituji tvé poslední ztráty. Nedovedu si ani představit, jak to pro tebe muselo být hrozné zůstat sám na vašem trávníku a sledovat černý kouř valící se rozbitými okny a vědět, že otec zůstal uvnitř. Absolutně příšerné. A pak jsi viděl dům, hroutící se a doufal, že se otec nějak dostane ven a pak si uvědomil, že se to nestane, že je mrtvý, že navždy odešel... Dudley, bolí mě srdce, když na to pomyslím.

Musí to být pro tebe o to horší, že tvoje matka odešla tři týdny před tím...“


Tady se Draco zarazil, zalapal po dechu, hlas zněl nemocně, „Jeho matka také! Je to pravda?“

„Ano je,“ Harry vyslovoval pomalu, snažil se to Malfoyovi vyložit. Detailně. Vše, co teď viděl, byla rozmazaná bledá tvář se stříbro-zlatou září kolem ní. Vypadalo to jako surrealistický anděl. Ale nebyl to anděl. Spravedlivě mu odplácel za to, co mu udělal. On, ne jeho otec, ne teď.

„Tak vraťme se k Dudleymu,“ Harry pokračoval, dával si záležet, aby každé slovo bylo jako úder. „Nezapomeň, že vím jaké to je. Bez rodičů... Myslíš na to každé vánoce, každé narozeniny. Je to peklo. Myslíš na to každý den.“

Dracovi drkotaly zuby. „Jak ona... ach... byli to také smrtijedi?“

„Ne, leukémie,“ odsekl Harry. Teď to už není žádné tajemství. Voldemort to už ví. „Je to mudlovská nemoc. Odešel jsem ze školy, abych jí pomohl, ale nepovedlo se to. Ona zemřela a já přišel o magii.“

„Jak bys jí mohl pomoci?“ ptal se Draco. „Neumíme léčit mudlovské nemoci.“

Harry chvíli přemítal, ačkoliv po celou tu dobu věděl, že mu to řekne. Nakonec to byla jedna z možností, jak dál sypat sůl do rány.

„Vrazili do mne velkou jehlu, Malfoyi a vysáli kostní dřeň...“

„To nemohli!“

„Zeptej se Severuse,“ ušklíbl se Harry. „Řekne ti, že mohli. Mudlovští doktoři. Moje kostní dřeň ji mohla zachránit, nebo tak, ale špatně na ni reagovala a ona zemřela.“

„Ale ty se bojíš jehel!“ vykřikl Draco, pergamen mu vypadl z ruky.

„Ano, bojím! Proto si s nimi tvůj sladký otec hrál, že? Dozvěděl se to od mého truchlícího strýce, který byl tak šílený žalem z nepovedené operace! Ale ne, nechci někomu ublížit, že? Když je tvůj otec s takovým potěšením do mě vrážel znova a znova s chutí mi připomněl, jak hnusné ode mne bylo, snažit se pomoci tetě!“

„Je mi špatně,“ oznámil Draco, znělo to úplně stejně, jako kdyby se toho zúčastnil.

„Moc špatně“ utrousil Harry. „Přestaň s těmi patetickými vzdechy a piš.“

Pak Harry pokračoval:

„Musí to být pro tebe o to horší, že jsi také viděl odcházet matku před třemi týdny. Chtěl bych ti říci, Dudley, že je věc, která mi mohla i nemohla pomoci při rozhodování.

Celou tu dobu, co jsem vyrůstal, bylo pro mne, jako sirotka, nejhorší nevědět, kdo zavinil smrt mých rodičů. Automobilová nehoda. Řekli mi...“


„Automobilová nehoda?“ jako ozvěna opakoval Draco. „Jaká nehoda? Byla to Avada Kedavra, to bylo...“

„Nemůžu ti vysvětlovat všechny ty zatracené záležitosti z mého dětství, to ten dopis nikdy nedopíšeme! Zmlkni a piš!“

Harry pokračoval: „Automobilová nehoda, řekli mi, žádné další detaily. Vyfantazíroval jsem si, že jednou najdu toho, kdo to zavinil a holýma rukama z něj vyždímu všechnu krev. Představoval jsem si to, protože mě připravil o všechno a já se chtěl pomstít. Ale nemohl jsem, nevěděl jsem jak se stala ta nehoda. Pak, když jsem se dozvěděl, že jsem kouzelník...“

„Ale jak se to mohlo stát,“ přerušil ho Draco opět výkřikem. „Ty jsi nevěděl, že jsi kouzelník? Jak to?“

„Každé slovo je pravda,“ zasyčel Harry. „Jak jsem řekl prve, zeptej se hlavy vaší koleje. Ví to. Budeš konečně psát? Protože jsem blízko toho poslat tě pryč!“ Spojeným palcem a ukazováčkem mával Dracovi před očima. Bylo příjemné vidět tak, aby věděl, kam s nimi zamířit.

Draco neřekl ani slovo a přiblížil brko k pergamenu.

„Pak, když jsem se dozvěděl, že jsem kouzelník a že to nebyla nehoda s autem, náhle se moje nenávist a zlost soustředila jinam. Jiný kouzelník zabil moje rodiče a já věděl kdo. Když na to myslím, bylo to jako rána do hlavy, doufám, že ti to vysvětluji jasně.

Neumíš si představit, co to má společného s tebou, Dudley, ale vteřinku, je to takhle. Podívej, zatímco Petuniina smrt nebyla ničí vina, jak jsem ti říkal do telefonu...“


Draco frkl nosem, zřejmě při představě kouzelníka s telefonem. Nebo proto, že neměl ponětí co to je.

„... jak jsem ti řekl do telefonu, tvůj otec zemřel, protože to jedna osoba zavinila a já ti řeknu kdo to byl. Draco Malfoy. Všiml si adresy jednoho dne při vyučování. A Bůh ví proč, ten malý prevít nevěděl nic lepšího, než ji říci svému otci. Osobě bezohledné, kruté, ďábelské. Hnus, opravdu. On věděl, že celá léta jeho otec slouží oddaně svému pánu (to je ten kouzelník, co zabil moje rodiče) a chce mě dopravit k němu, aby mě zabil.

Takže Draco dal svému otci adresu do Surrey a když on pak dostal ze strýce Vernona vše o mně... no řekl jsem ti, co se stalo. To vše je Dracova vina. On způsobil, že už nikdy neudělá tvůj otec tu dobrou omáčku na steak. Po celý zbytek život si na něj vždycky vzpomenu, když budu steak jíst. Ztratil jsi ho a zajímal ses, proč se to stalo. Konečně víš kam zamířit svůj vztek, svou nenávist.“


Draco lapal po dechu prakticky při každém nadechnutí, ruce se mu třásly takže rozmazával řádky vlastního odsouzení. Harry zavřel oči a poslouchal škrábání, čekal, až to Zmijozel dožene. Pak pokračoval opovržlivě, absolutně ledovým tónem:

„Myslím, že jsem popsal Draca Malfoye, takže jsi si o něm udělal obraz. Je to, jak já ho vidím, věř mi, tak nepříjemná osoba, že když se mu nemůžu vyhnout a je u mně, radši se dívám jinam. Je vysoký a hubený, s kůží bílou, jako nějaký duch, masožravý ghúl, který nikdy nevylezl na denní světlo. Skoro bílé blond vlasy si pořád uhlazuje, myslím, že jeho vlasy jsou pro něj to nejdůležitější v životě. Myslím, že se v životě se nestaral o nic jiného, než o Draca Malfoye. Jeho oči jsou stříbrné, byla by to docela příjemná barva, kdyby se pořád nenávistně nemračil.

Takže, teď víš, jaký Draco je. Co dělá? Nenávidí. Je z těch, co neustále mluví o čistokrevnosti kouzelníků, hlavně si myslí, že všichni ostatní jsou pod ním. Nenávidí mudly (lidi jako jsi ty), nenávidí kouzelníky, kteří mají mudlovské rodiče a dokonce nenávidí i kouzelníky, kteří mají rodiče kouzelníky z mudlovských rodin (jako já). Nenávist, nenávist, nenávist. Řekl bych, že to musí být jeho druhé jméno. Teď si něco poslechni. Draco má blízkého přítele, jmenuje se Severus, je to velmi vzdělaný a moudrý kouzelník, skutečně hodný respektu. A ten Severus mi jednou vyložil, že po mnoha zkoumáních došel k názoru, že každý kouzelník má mudly v rodokmenu, dokonce i Draco. Takže Draco, i kdyby se roztrhal na kousky (to on neudělá), měl by začít nenávidět sebe. To je zajímavá představa. Pravděpodobněji však začne nenávidět Severuse, místo sebe. Není reálné, že by začal nenávidět sebe, vsadím se. Jsem si jist.

Já toho mizerného zmetka nenávidím.

Tak teď víš, Dudley, vše o tom odporném prevítovi. Doufám, že se brzy uvidíme a vyřešíme co s tím udělat.

Měj se, Harry.“


Dracovi trvalo jen moment, než dopsal poslední frázi a pak se jen mrtvým hlasem zeptal, „Mám zavolat sovu?“

„Nestarej se o sovu,“ suše ho informoval Harry. „Dej mi ty papíry. Musím se ujistit, žes to napsal správně.“ Čekal, dokud neměl pergamen pevně v ruce, a pak řekl: „Tak a teď odejdi.“

Vypadalo to, že Draco cosi polyká, „Podívej, Pottere, já...“

„Odejdi!“ křičel Harry. „Sto bodů, pamatuješ? Běž!“

„Bodů,“ povzdechl si Draco. „Pro Merlina, myslíš, že mi sejde na nějakých bodech?“

„Ven!“ rozkazoval Harry, „Hned.“ Nízkým, ovládaným hlasem. „Jdi k čertu. Nebo začnu volat Severuse a vysvětlíš mu, jak je to s tvou pravdomluvností. Takže hned, VYPADNI!“

A Draco nakonec odešel.

 

***


Harry chtěl použít očarovaný brk, aby slyšel, že Draco skutečně napsal vše tak, jak mu to diktoval, ale mohla by přijít madam Pomfreyová a tohle opravdu nebylo pro její uši.

Harry se rozhodl, že teď je chvíle, aby se pokusil udělat nějaké jednoduché kouzlo sám.

Vytáhl hůlku zpod polštáře, kde ji měl, protože pyžamo nemělo kapsy. Mávl s ní obloukem, koncentroval se a Silencio.

Ale magie se neprobudila. Divné, vždyť cítil, jak proudí v něm. Skutečně nevěděl, jak ji přimět, aby prošla hůlkou. Nevěděl proč, ale dokázala se uvolnit jen při výbuchu jeho vzteku. Ale nedokázal ji ovládat, takže byla nepoužitelná. On by skutečně nechtěl zase vyrazit okna. Vše, co chtěl, bylo vidět Snapea.

Nakonec zastrčil hůlku zpět pod polštář a dal tam i dopis, z dobrého důvodu, chvíli zíral kolem sebe a snažil se identifikovat rozmazané obrysy. Byla to dost nudná záležitost. Tím se mu unavily oči. Netrvalo to dlouho a začaly se mu klížit a on upadl do lehkého spánku.

Poslední komentáře
07.09.2011 15:02:27: Nie nie, pijavica sa mi páčila viac. smiley${1}
07.09.2011 13:58:01: Harry je skutečně idiot. Mohla bych uvést hned několik příkladů, kdy byl taky docela zodpovědnější: ...
 

Výhradným vlastníkom týchto stránok je Chalibda. Administrátorom je v súčasnej dobe Jimmi. Charakter, význam a dôvod existencie týchto stránok určujete VY.