Vítejte v magickém světě Harryho Pottera

Trilógia od Aspen: I. Rok jako žádný jiný (A Year Like None Other); II. Léto jako žádné jiné (A Summer Like None Other); III. Rodina jako žádná jiná (A Family Like None Other)



Tieto stránky sú pokračovaním pôvodných stránok Roku, ktoré sú venované prekladom skvelej fanfiction od Aspen in Sunlight (trilógia AYLNO, ASLNO a AFLNO). Je alebo bude na nich zverejňovaný česko-slovenský preklad Roku, preklad Leta a Rodiny.

Kapitoly 31 - 40

Kapitola 33. ZMIJOZEL

Preklad: Atet

Betareader: Krtek

Záverečné beta: Hatifnatif


Nemocniční křídlo bylo dost zvláštní místo. Harry ho znal již od prvního ročníku, ale samozřejmě nikdy tu neležel tak dlouho. A poprvé také měl tak často společnost. Návštěvníci odbíhali mezi hodinami z vyučování a přicházeli náhodně. Byli to lidé ze všech kolejí, mimo zmijozelské.

Pokud počítáme Draca Malfoye, tak vlastně i ze Zmijozelu. Poslední dva dny se tu, ale téměř nevyskytoval, jeho snaha pobývat v Harryho společnosti skončila po napsání toho dopisu.

Pak sem najednou nepřicházel téměř nikdo. Ron a Hermiona chodili třikrát za den, ale nikdo jiný, dokonce ani z Nebelvíru. Jediní další návštěvníci byli učitelé. McGonagalová přišla jednou. Harry si nemohl odpustit jízlivou myšlenku, že Snape na rozdíl od ní, přestože nebyl v čele jeho koleje a určitě byl hodně zaměstnán vyučováním, přicházel překvapivě často. Bavili se spolu o magii, nejednou spolu jedli a, jakmile měl Snape čas, natíral mu záda balzámem a vůbec se o něj staral. Také řekl lékokouzelnici, aby ho přestala zahánět, kdykoliv chtěl vstát z lůžka. Byla to úžasná úleva – Harry si konečně mohl dojít na záchod sám.

Dosud neměl možnost zjistit co přesně napsal Draco do toho dopisu. Věděl, že když se dívá do učebnice ani mhouření očí není nic platné, jeho oči dosud nic nepřečtou. Musel by použít mluvící brko, ale nebyl nikdy dostatečně dlouho sám! Dokonce si chtěl vzít ten dopis na záchod, ale zase až tak moc ho slyšet netoužil. Vzpomínka na to, co v něm je, mu působila slabou nevolnost, říkal opravdu hrozné věci... ale opět si pomyslel, že Draco si to zaslouží, takže by neměl mít pocit, že udělal něco špatného.

Přesto nemohl zapomenout na to, co mu řekl Snape. Uspokojit takto svůj vztek bylo pravděpodobně velmi Nebelvírské, ale ve skutečnosti to nebylo příliš chytré. Co když se Draco opravdu chce změnit a Harryho odmítnutí ho pošle zpět mezi Voldemortovu bandu?

To je samozřejmě směšné – Draco se ve skutečnosti nechce obrátit ke světlu. Nemůže to tak být. Nemá žádný důvod a nevýrazné prohlášení... to, co ti udělal můj otec je opravdu hrozné... ho neočistí, opravdu ne. Harry ví, že Draco by si nikdy nedělal vrásky z toho, že by měl být Chlapec, který přežil mučen a zabit, takže nemá důvod měnit svoji loajalitu.

Což samozřejmě znamená, že se Snape mýlí. Draco má v rukávu nějaký trik, nějaký ďábelský úskok, něco skutečně zlého a nikdo netuší, jakou roli v tom hraje ta hůlka. Harry si povzdechl, když na to pomyslel. Opravdu, ale opravdu si přál, aby se mu podařilo vytáhnout Snapea z fantazírování: Draco-je–celkem–hodný-chlapec. Nakonec není ani příliš překvapující, že se normálně tak lstivý Mistr lektvarů chopil téhle představy. Musí být hrozně osamělý, tento jediný dobrý Zmijozel v historii koleje.

Ne, Dracovi se prostě nedá vůbec věřit, tím si byl Harry jistý.

A byl si jistý ještě něčím. A to tím, že se v Bradavicích děje něco divného. Proč ta záplava příznivců náhle zmizela právě v době, kdy on nemohl opouštět pokoj? Předtím se nestávalo, že by kolem něj nikdo nebyl... i když, třeba je v tom něco jiného. Teď tu vždy bývá někdo z dospělých. Vždy. Obvykle ne jen jeden a nikdy nejsou příliš daleko od jeho postele. Jako... jako by něco očekávali.

Harry už měl tady toho všeho dost a nemocničního křídla obzvlášť. „Kdy se budu moci vrátit zpět do vyučování?” zeptal se náhle jednoho dne.

Pomyslel si, že by nemohl vyvolat větší vlnu zděšení, i kdyby se zeptal, kdy by ho mohl navštívit Voldemort. Na pokoj padlo ticho, absolutní ticho, které ve skutečnosti svědčilo o mnohém. Chvíli před tím totiž vyprávěl Ron Hermioně vtip, profesor Snape se s ředitelem bavil o nějakých latinských zaklínadlech a madam Pomfreyová si hrála s mluvícím brkem. Říkala, že by bylo užitečné i v nemocničním křídle, ale Harry si myslel, že úplně stačí její brebtání, a ne, aby si ještě nechávala číst lékokouzelnické texty.

„Tak co?” ozval se po pár vteřinách naléhavě Harry do mrtvého ticha. „Viděl bych to tak na šest hodin vcelku. Vše kolem mě je děsně rozmazané...” To bylo velmi mírně řečeno... „ale mohl bych poslouchat, teď to taky tak dělám, když se učím.”

Mrtvé ticho stále trvalo, dokud Harry podrážděně nevykřikl, „Hermiono, co se děje? Nevěřím, že právě ty bys mě nechala zanedbat učení!”

Jak silně mhouřil oči, podařilo se mu zachytit její rozmazaný obraz, byla nezvykle skleslá. „Nikdo nechce, abys zůstal pozadu,” ujišťovala ho. „Ale... ach... nevím jestli si uvědomuješ, co se děje, zatím co ty tady ležíš.”

„Pan Weasley a slečna Grangerová by asi měli odejít,” mírně navrhoval ředitel.

„Proč bychom měli?” vybuchl Ron. „My víme, co řeknete Harrymu! Všichni to ví!”

Harry si pomyslel, že vědět najednou méně než všichni ostatní je velmi skličující. „Tak proč to nevím já?” ptal se kousavě.

„Nechtěli jsme tě zneklidňovat, dokud se nezotavíš,” začala jemně Hermiona.

Ron se hlasitě posmíval. „Samozřejmě. Zato vídat tu Malfoyův zatracený zadek Harryho vůbec nezneklidňuje!”

„Je ve stresu,” syčela Hermiona, „Malfoyův problém je stejný jako Harryho! A další stres není třeba, Rone! Pamatuješ včera na ten džus?”

Harry se zamračil. Ona toho nadělá. Co je na tom, že vyjeknul a vylil dýňový džus do postele, když mu ho Ron podával? Prostě se jen polekal, když se ho nečekaně dotkly Ronovy prsty...

„To je milé, že mě moji přátelé mají za blázna a bojí se mi něco říci!” Harry začal nečekaně křičet. „Je ještě něco jiného, než že Dennis a Colin chodí se stejnou holkou a nevědí o tom? Něco, co jste mi neřekli?!

Ron si odkašlal a dodal, „Ředitel řekl, že by bylo lepší...“

„Aha, ředitel mě zase drží mimo. Jaké nečekané překvapení!”

„Nebelvírští, ven!” prohlásil Snape, přistoupil k Harryho přátelům a ti se dost vyděšeně pokusili o rozloučení před tím, než je Mistr lektvarů prakticky vystrčil z pokoje. Harry slyšel jak se dveře zabouchly, pak zaklapl zámek a on si s tím začal lámat hlavu.

„Pan Weasley je se svým pitomým přesvědčením mimo,” jízlivě poznamenal Snape, když se vztekle vracel zpět, „nikdo nesmí vědět to, co ti musíme prozradit.”

Harry si povzdechl a opřel se do polštářů tak, aby seděl zpříma. Nešikovně si vzal vodu z nočního stolku a napil se. Málem ho to všechno donutilo s ní praštit. Měl již dost těch tajemství, i když on sám se cítil vinen, že jeho přátelé nevědí vše. Když se probral v Bradavicích, řekl jim o tetě a operaci a zmínil se i o svém strachu z jehel...

Nevyprávěl jim nic moc o Samhainu. Ani o Devonu, nebo o Snapeovi, že už mezi nimi není nenávist. Ani o tom, jak teď někdy Snapea opravdu potřebuje. Nerozuměli by tomu... tedy, Hermiona možná. Nebyla ve vztahu ke Snapeovi tak nerealistická jako Ron, ale hrála si na amatérskou psycholožku, takže ho otravovala tím, jak chtěla vědět detaily a jak se s ním chtěla o to všechno podělit. Pravděpodobně i souhlasila s madam Pomfreyovou, že je cvok, když snese, aby se ho po tom všem Snape dotýkal. A samozřejmě Ron vybuchl, jakmile se v rozhovoru objevilo jméno Snape.

Tak tedy, přátelé jsou pryč, pomyslel si, je třeba se uklidnit. „V pořádku,” začal, když cítil, že může mluvit klidně. Bylo to trochu falešné, ale šlo to. „Co bych měl vědět?”

„Několik věcí,” odpověděl klidně ředitel, postoupil kupředu a posadil se na okraj postele. Harry si nemohl pomoci, ale skrčil nohy a odsunul se dozadu. Zahlédl jak Brumbál potřásl hlavou, ale neřekl nic.

„Za prvé,” začal a soustředěně si popotahoval vousy, „a to je to, co tvoji přátelé vědí, všichni ze zmijozelské koleje jsou proti tobě, bez výjimky. Přísahali, že tě zabijí.”

Snape stál strnule u okna, zády k chlapcově posteli.

„To proto, že jsem zase přežil Voldemortův útok?” ušklíbl se Harry. „Myslím, že je to přejde. To se přeci opakuje každý rok!”

„Ale tentokrát je to jiné, než každý rok. Vzal jsi sebou jednoho z jeho lidí. Jeho loajalita teď patří tobě a ne jeho rodině a je to syn nejvýznamnějšího Voldemortova stoupence, takže... cítí se tím být velice uražen.”

„Malfoy,” uvažoval Harry. „Hm, celý Zmijozel? Myslíte, že řekl každému... eh, komu údajně teď patří jeho... srdce?”

„Ne údajně, Harry,” káral ho ředitel. „Ano, řekl to všem.”

„Vy jste mu to dal jako podmínku,” obvinil ředitele Harry.

„Ne tak úplně. Pan Malfoy byl požádán, aby udělal, co bude moci a dostal některé členy koleje z vlivu Voldemorta. Také aby veřejně projevil loajalitu k tobě. Řekli jsme mu, že si nepřejeme žádné intriky. Naneštěstí pan Malfoy toto vše spojil...”

„Pitomec,” drsně ho přerušil Snape.

„Ano,” stručně to odsouhlasil Brumbál.

„Vydal ohromné prohlášení, jako nějaký idiotský Nebelvír...”

„To stačí, Severusi.”

„Cože to udělal?” zeptal se Harry.

Snape se přihnal od okna v oblaku vířící černě a odpověděl mu. „Hned potom, co mluvil s námi, šel sem a seděl u tebe až do večerky. Tvůj stav na něj měl zřejmě takový vliv, že se cítil zle. Když od tebe odešel, šel přímo do zmijozelského sklepení a tam šel pokoj od pokoje s velkým kraválem a nahlas vykládal o Voldemortovi, jak je slabý a slabé činí i své stoupence.”

„To proto jste s ním mluvil o sebeovládání?”

„Byl bych od toho pitomého děcka očekával větší mazanost!”

Pitomé děcko.

Tohle bylo dokonce horší, než když Draco oslovoval Mistra lektvarů Severusi. Raději pomyslel na něco jiného, zeptal se, „Jak se dostal do dívčích pokojů? Nejsou chráněny proti chlapcům jako v Nebelvíru?”

„Pokud vím, použil koště!” ušklíbl se Snape. „Důležité je, že jsme před tímto jeho teatrálním vystoupením překazili Luciovi snahu dostat ho domů a zabít. Pak se roznesl ten Dracův idiotský proslov a Lucius vypsal odměnu. Pět tisíc galeonů za synovu hlavu.”

Harry polkl. Pět tisíc galeonů bylo hrozně moc peněz. Daleko víc ho ale ohromilo, že toto mohl udělat otec svému synovi. „Pane jo, pokusil se o to někdo?

„A co myslíš?” vykřikl Snape. „Jsou to Zmijozelové!”

Jo, jo, takže Malfoy má nějaký problém

Nebylo to nic, o co by se měl Harry starat. A mimochodem... „Dosud jste mi neřekli, jak to bude dál se mnou a s vyučováním,” škemral Harry.

Snape rozhodil znechuceně ruce, kdežto ředitel udělal uklidňující gesto a řekl, „Harry, nemůžeme nechat pana Malfoye navštěvovat vyučování a ještě nebezpečnější by to bylo pro tebe. Ztratil jsi možnost používat svoji magii... a bezesporu... cena tvého života je ještě daleko vyšší.”

„A také mě daleko víc nenávidí,” souhlasil Harry, ale pak se zamračil. „Myslel jsem si ale, že Malfoy chodí na Lektvary?”

„Už ne, od toho dne co jsem sem přišel a nalezl ho, jak ti předčítá,” vysvětloval Snape. „Měl tam jakýsi... incident.”

Severus mě poslal pryč. Harry si vzpomněl na Malfoyova slova.

Ten komentář vypustil z hlavy, byl tehdy pronesený s takovou nacvičenou bezstarostností, že vyzněl falešně. Neuvědomil si, že tomu tak nemusí být. Od kdy Snape posílá pryč studenty ze svých hodin? Museli jste roztavit kotlík, nebo se polít něčím strašně žíravým, ale nikdy by nikoho neuvolnil kvůli spolužákovi ležícímu v nemocničním křídle.

„Incident?” zeptal se Harry.

Snape si povzdechl a zamračil se, až se mu obočí spojilo do jedné linky. „Věděl jsem, že mezi Zmijozely vzrůstá neklid. To byl také důvod, proč mi Draco pomáhal vařit lektvary, Harry. Myslel jsem, že když ho udržím ve své blízkosti, nikdo z mé koleje se o nic nepokusí, alespoň ne tam. Ale jednoho dne se ozvalo zaklínadlo Serpensortia a vyčarovaný had napadl Draca, jen jeho.”

Stejně jako tenkrát mě.

Pomyslel si Harry a vzpomněl si, jak kdysi stejné kouzlo použil proti němu Malfoy. No... bezpochyby nakonec Dracovi nic moc neudělal. „Takže jste pronesl Evanesco, ne?”

„Draco se dokáže bránit sám,” řekl Snape, prohrábl si vlasy. „Něco jiného mi dělá větší starosti. Neúspěšný pokus přiměje Zmijozelské zkusit to příště. Jestliže k tomu budou mít ve třídě příležitost, studenti se ho budou snažit zranit, nebo mu udělat něco ještě horšího.”

„Ale nebude to v kolejní společenské místnosti daleko nebezpečnější?”

„Každý ze Zmijozelu je v okamžiku, kdy mu zkříží cestu pro něj nebezpečný,” ušklíbl se Snape. „Nicméně máme způsob jak ho ochránit... zcela ho izolovat.”

„Kdo vyčaroval toho hada?” Žádná odpověď. „Ale vždyť je možné to zjistit! Všichni mohou dát své hůlky k přezkoušení. Priori incantatem?”

„Někdo v Bradavicích, a pravděpodobně víc než jeden člověk, má druhou hůlku, Harry,” vysvětloval Brumbál.

„Bezpochyby byla ta hůlka zničena hned po použití,” dodal Snape. „Začali jsme pečlivě monitorovat poštu. Myslím, že víc, než to dělala Umbridgeová,” poznamenal jízlivě. „I když Lucius má jistě mnoho jiných možností, jak sem té své kohortě hůlky dopravit.”

„Myslel jsem, že si hůlka vybírá kouzelníka, nebo to není pravda?”

„Ollivander rád přehání, i když je pravda, že dovede hůlku dobře vybrat tak, aby vyhovovala,” poznamenal Brumbál.

„A co Veritasérum,” naléhal Harry. „Pamatuji si, že profesor Snape nějaké má a může jej přinést.”

„To, které jsem dal Umbridgeové pro vás, byla jen napodobenina, Pottere!”

Harry si povzdechl. Kdykoliv se mu v minulosti připletl Snape do cesty, stál na jeho straně. Pomyslel si ale, že lepší bude mu neděkovat. „Hmm, ano. Ale máte to pravé po ruce, nebo ne?”
Snape se ironicky rozesmál. „Ach skvěle Pottere. Podáme dávku nelegálního Veritaséra spoustě studentů? Bradavice budou uzavřeny pár minut potom, co odsud odletí první sova!”

„Dobře, nechme toho!” křičel Harry. „Jen jsem se snažil pomoci odstranit ty, co dělají nepříjemnosti, abych se mohl vrátit do hodin!”

„Vy jste spíš hluchý než poloslepý!” rozkřikl se Snape. „Draco Malfoy v současné době nemůže chodit na vyučování a z vás dvou je to on, kdo je na tom lépe, protože se může bránit. Vy jste bezmocný jako kotě!”

„Nebelvírští na mě dohlédnou,” odporoval Harry, zatínal zuby. „Já nejsem bezmocný, profesore. Mám svoji divokou magii. Každý, kdo by se pokoušel o nějakou neplechu, mohl by skončit mrtvý.

Snape na to reagoval plynulou kletbou, nebo si alespoň Harry myslel, že to tak bylo, protože to bylo latinsky či tak nějak. „Alespoň jednou mě poslouchejte, Pottere!” požadoval, když přešel do angličtiny. „Naším cílem není, aby studenti v Bradavicích skončili mrtví, i když jsou ze Zmijozelu a dle vašeho mínění bezcenní! Navíc, pokud se dostanete do situace, kdy se uvolní divoká magie, zabije jak vaše nepřátele, tak i přátele! Pravděpodobně zahynete i vy až magie rozdrtí zdi hradu a vám spadne na hlavu střecha! Základní vlastnost vašich temných sil je, že momentálně jsou zcela neovladatelné!”

„Já ale musím nějak pokračovat ve studiu,” vykřikl Harry.

„Pracujeme na tom,” ujistil ho Brumbál.

„Proč je všechny nevyloučíte?”

„Vyloučit všechny ze zmijozelské koleje,“ odfrkl si Snape. „Nemáte nejmenší ponětí, jaký kravál by pak následoval. Čistokrevné rodiny by zaplavily ministerstvo sovami a ministr by k tomu zaujal spíš politický postoj...”

„Takže to taky není uskutečnitelný nápad,” přiznal Harry.

„Je tu ještě jedna věc,” ztěžka prohlásil ředitel. „Dost závažná. Zachytili jsme nějaká magická spojení ukazující na plány napadnout nemocniční křídlo.”

„Aha, to vysvětluje všechnu tu opatrnost,” mumlal si Harry. „Až na dva, všichni moji přátelé sem nechodí. Vsadím se, že jste očarovali chodbu tak, že zadrží každého, až na Rona a Hermionu.”

Ředitel mírně pokývl a pokračoval, „Nevíme, zda ta komunikace pocházela přímo ze Zmijozelu, nebo přišla z vnějšku, ale v každém případě tě potřebujeme chránit těmi nejsilnějšími kouzly, která dokážeme.”

Harry pevně zavřel oči, měl před očima opět představu nenáviděného domu rozpadajícího se v prach. „Díky bohu mě už nikdy nemůžete poslat zpět do Zobí ulice. A co se týče nového místa, tak po smrti tety Petunie je pryč i krev mé matky... aha, chcete použít Dudleyho, že ano?”

„Protože je tvůj pokrevní příbuzný, je tam jakási možnost toho využít. ”

„Takže musím odejít z Bradavic a žít kdesi jinde?” zajíkl se Harry. „Úžasné. Víte paní Figgová je skutečně příjemná dáma, ale je to moták, stěží bych mohl pokračovat ve studiích pod jejím dohledem!”

„Pottere,” poznamenal kousavě Snape, „přestanete prosím být posedlý vaším studiem a necháte mě a ředitele, ať vám to vysvětlíme?” Teprve když Harry přikývl, pokračoval. „Nechceme vaši výuku přerušit o nic méně než vy. Nechceme ale také zaměstnat všechny naše přátele vaším střežením. Každý z nich má další životně důležité úkoly, důležitější než dělat chůvu...”

„Myslel jsem, že to mi právě vysvětlujete!” vybuchl Harry.

„Předpokládáme, že tady vytvoříme pro tebe místo, kde budeš v bezpečí žít. Bude zcela bezpečné, pokud v něm zůstaneš, stejně jako pro tebe byl dům v Zobí ulici, dokud jsi neopustil jeho zdi. ”

„Byl bezpečný?” posmíval se Harry.

„Byl jsi tam v bezpečí před Voldemortem,” objasnil to Brumbál.

Harry viděl rudě. „Vy jste to věděl! Věděl jste, jak zlé to tam bylo! Odjakživa jste vše věděl! Adresoval jste mi z Bradavic dopisy přístěnek pod schody. Neměl jste představu, jak na mě byli hnusní? Co jsem od nich zakoušel rok za rokem? Nikdo mě nechtěl! Nikdo mě neměl rád! Jak jste se odvážil sednout si tady ke mně na postel jako nějaký hodný dědeček, nikdy jste nebyl nikdy nic víc než pomatený popleta, starý blázen. ”

„Harry!” lapl Snape po dechu. „Omluv se řediteli!”

Harry, ale neměl v úmyslu dát se na pokání. Díval se přímo na zamlženou tvář ředitele a zřetelně vyslovoval, „Je mi velice líto, že jste pomatený popleta, starý blázen.”

„Severusi, to je v pořádku,” zachraptěl ředitel, strnule se vztyčil. „Já dělal to, co jsem musel, ale byl to Harry, kdo tím trpěl a nepředpokládal jsem, že tomu porozumí.” Harry vnímal dobře slzy v hlase starého muže. Ale nebylo to pro něj nic víc, než zase nějaká hra, stejně jako ty neustále nabízené sladkosti. „Vysvětli mu zbytek sám, Severusi...” Jeho hlas pomalu utichal, jak odcházel.

Snape ho sledoval, bylo slyšet, jak přerývaně dýchá, pak odešel ke dveřím, aby obnovil tišící kouzla. Když se přihnal zpět k Harrymu, jeho výraz vyjadřoval hněv, zklamání, netrpělivost, zuřivost. Zvláštní, jak to vše bylo zřetelné, přestože obraz jeho tváře byl rozmazaný.

Snapeův hlas byl pak bezvýrazný, ledově věcný.

„Obětní magie se použitá k tomu, aby rozšířila sílu lásky vaší matky, může být aplikována mnoha různými způsoby. Naneštěstí pro vás, jediný kdo zůstal z její pokrevní linie je váš bratranec, který žil téměř celý život v tom domě, ve kterém jste byl takto chráněn. Její krev, která v něm přetrvala, vám může, při patřičném využití té možnosti, poskytnout obdobnou ochranu.“

Harry to nestačil sledovat, Snapeův důraz na slovo láska nechápal. Bylo zlé, že musel říci, že ho nikdo nikdy nemiloval. Jeho rodiče ho museli milovat, když zemřeli, aby ho ochránili. Harry věděl, že neexistuje láska silnější. Ale nemohl si pomoci, ztratil je dříve, než se naučil jim rozumět, jejich lásku cítit.

„Nerozumím, profesore,“ namítal slabě.

„Ach tak, sledujte mě, vysvětlím to srozumitelněji,” zavrčel Snape. „Váš bratranec nemůže chránit celý bradavický hrad. Musí to být nějaké vaše osobní sídlo.”

„Třeba nebelvírská věž,” pokývl Harry. „Tam budu v bezpečí, ale nevím, jak by to bylo s vyučováním.”

„Pottere, a jak si myslíte, že se pozná, že jste vlastníkem věže?”

Harry se zamračil. „No, to nevím. Jsou jich tucty, těch co tam teď bydlí.”

„Vezměme třeba jen váš pokoj,” už klidně dodával Snape, i když mu dosud v hlase doznívala ta nevrlost. „Kdo si myslíte, že uvěří, že ten pokoj je ve vašem vlastnictví?”

„Jo, je nás tam halda...“

„A myslíte, že zůstanete pořád vy a vaši kamarádi v jednom pokoji, vždyť si měníte pokoje každý rok, stejně jako ve Zmijozelu?” naléhal Snape. A to se nezmiňuji ani o nutnosti vyprázdnit každý rok celou věž, kvůli čtyřem studentům. Zvažujte to pečlivě. Mohl by být pokoj, ve kterém teď jste zaměněný za nějaký, který byste vlastnil?

„Myslím, že by to šlo...”

„Není to jen osobní sídlo, co je třeba pro ochranná kouzla,” náhle doplnil Snape. „Věž nemůže být chráněna Dudleyem Dursleyem, ani jen jeden pokoj v ní. Udržet vás v bezpečí nejen před studenty, ale zejména před Temným pánem a Luciusem Malfoyem, který, ne náhodou, vás viní ze synovy zrady, vyžaduje si nalézt takové místo, kde vám ta kouzla umožní dlouhodobý a pohodlný život.”

Něco v tom, jak se na něj Snape díval, způsobilo, že mu téměř vstávaly vlasy hrůzou na hlavě. „Dlouhodobý?” opakoval to, co stačil pochytit. „Jak to myslíte dlouhodobý, co to povídáte? Jako třeba dvacet let?”

„Vidím, že jste to konečně pochopil,” oznámil Snape chladným hlasem. „Budete žít v mé rezidenci tady, dokud největší nebezpečí nepomine. Pak to můžeme přehodnotit.”

„Ředitel s tímhle skutečně souhlasí?”

„Byl to jeho nápad, Pottere,” informoval ho kysele Snape. „Takže si můžete odpustit nějaké protesty. Hlavně teď, když jste mu vysvětlil, jaký na něj máte názor.”

Harry ale nedokázal zastavit své protesty. Jistě, jistě, on a Snape teď spolu vycházeli dobře a Snape byl daleko od toho, aby dával najevo, že ho nesnáší, ale to neznamenalo, že by byl Harry připraven opustit krásnou nebelvírskou věž pro sklepení! „To celé je absurdní,” prohlásil. „Jsem si jistý, že Dursleyovi nežili v tom domě dvacet let, než jsem tam přišel já.”

„Já jsem si zcela jistý, že byl jejich vlastnictvím,” ušklíbl se Snape. „To je důvod, proč mohl být zabezpečen kouzly, Pottere. Váš bratranec vás nemůže ochránit nikde bez souhlasu majitelů. Nevlastním ten malý kousek sklepení, ale mám právo ho používat jako domov již tak dlouho, že ho považuji za svůj, takže kouzlo by tam mohlo fungovat.”

„Podívejte, vy a Brumbál jste mocní kouzelníci. Jistě dokážete najít cestu jak spojit kouzlo s věží tak, abych tam mohl být...”

„Ochránit tě tam před kletbou nebo kouzlem by nedokázal ani kouzelník plně vycvičený pro boj proti temným silám! U mě bude účinkovat i odstrašující vliv mého sídla. Mí Zmijozelští si dvakrát rozmyslí, než by se tam pokusili na tebe zaútočit.”

„Myslíte?” zeptal se Harry. „Neuražte se, ale i vy jste velmi vysoko na jejich seznamu lidí na zabití. Myslím, že vědí, že jste to byl vy, kdo mě dostal ze Samhainu. Vaše krytí jako zloducha se rozpadlo napadrť.”

„Ano,” jemně odsouhlasil Snape, „ale nezapomeňte na dvě věci. Za prvé, jsem hlavou jejich koleje, což znamená, že mám pravomoc je nechat vyloučit. Strkat nos do mého soukromého prostoru je něco jiného, než přinést hada do třídy. Mám ochrany a kouzla kolem své rezidence, které chytí každého, kdo naruší mé soukromí, a věřte, že oni to dobře vědí.”

„A za druhé?” naléhal Harry.

Snape se na něj upřeně zadíval. „Znám z Temného umění to, po čem oni zatím jen dychtí a jsem schopný je zabít, když mě vyprovokují. Vyloučení není to hlavní, čeho se bojí. Věřte mi, nikdo ze studentů se neodváží vás napadnout pod mou střechou.”

„Jestliže jsem ve vaší přítomnosti v bezpečí, k čemu ještě potřebuji Dudleyho?”

„Má přítomnost vás neochrání před Temným pánem ani před Luciusem Malfoyem. Moje ochrany mohou být zlomeny, ale oběť krve vás ochrání, budete plně v bezpečí. Pamatujete, že vám Temný pán nemohl ublížit, když jste byl v Zobí ulici č. 4, nemohl se dokonce ani dotknout zdí domu, dokud vaše teta nezemřela a ochrana nepadla.”

„Mohl byste mě přenést k sobě dolů, při náznaku nebezpečí,” navrhoval Harry, začínal se cítit zoufale.

„A co když začnete být nebezpečný sám sobě? Myslel jste na to? Kde chcete být, až zase přijde další noční můra a uvolní se divoká magie? Ve věži, kde mohou vaše temné síly ublížit ostatním z Nebelvíru? Nebo se mnou? Víte, že posledně jsem vás dokázal uklidnit pouze já.”

„To bylo proto, že vše nebylo v pořádku a to mě dohnalo k tomu šílenství.”

Snape potřásl hlavou. „To bylo víc než to. Poprvé jsem se setkal s vašimi temnými silami, když jsem vás učil uzavírání mysli. Znají mě. To také může být důvod, proč se vás nemohl dotknout nikdo jiný než já. Chcete tak ohrozit své přátele?”

Harry nevěděl, co na to říci. Byla pravda, že by nechtěl uvolnit svou divokou magii ve věži, nebo zraňovat přátele svojí averzí k jejich dotyku. Ale přeci jen, žít ve sklepení se Snapem? Ve zmijozelském sklepení?

Aby využil Harryho váhání, Snape ostře oznámil, „Vaše otázky ohledně vyučování naznačují, že můžete dokončit svou rekonvalescenci mimo nemocnici. Vlastně mohu nechat domácí skřítky přenést vaše věci hned...”

„Ale já nechci žít s vámi!” Vybuchl Harry, překvapený Snapeovým vzteklým proslovem.

„Ano, to je zřejmé! Já nepředpokládám, že to bude život plný pohody, ale důležité je, abyste zůstal naživu, Pottere, na tom se myslím shodneme! Opravdu jsem si nemyslel, jaké s tím budete mít potíže. Nebo si myslíte, že se snažím dostat se k možnosti otrávit vás jídlem z mého stolu?”

Harry by se byl rád zeptal, proč bude muset jíst tam dole, proč by nemohli udělat něco, aby pro něj byla velká síň bezpečná. Ale další myšlenka překryla tu první. Proč by ho měl Snape chtít otrávit?

Upřímně řečeno, neviděl, jaký by v tom měl být problém...

„Nic osobního, profesore,” mumlal Harry, náhle se rozhodl, co řekne. „Myslím, hm... že pro mě děláte v poslední době jen to nejlepší, ta operace, uzavírání mysli, vyprávěl jste mi o otci, opět jste mi zachránil život, pak Devon a ta noc s rozbitými okny a teď opět mě chráníte. Není to tak, že bych to nedokázal ocenit, a taky všechny ty lektvary... myslím, že bych vám měl poděkovat...”

„Merlin mě ochraňuj,” bručel Snape.

„No, změnil jsem názor,” žertoval Harry. „Co chcete víc? Dokonce vás mám rád, ten váš sarkazmus a tak. Dýchejte, profesore... mimochodem, takhle mě chtít otrávit by byl hloupý nápad.”

Snape přimhouřil oči, ale nevypadal už rozzlobeně, pokud mohl Harry posoudit, protože vše teď začalo být rozmazané. Zpozoroval, že účinek Očního elixíru zeslábl. „Máte nějaké námitky?”

„Mám přátele v Nebelvíru,” řekl Harry a myslel na to, jak je zvláštní, že to musí vysvětlovat. Copak to, ztraceně, není tak jasné? To by to, ale nesměl být právě Snape. Zřejmě teď nemá žádné přátele a možná ani nikdy žádné neměl, takže jak by mohl rozumět tomu, co on cítí. „Připadám si, jako bych se sem vrátil po měsíci stráveném v pekle, profesore a jen tak tak jsme si stačili probrat co je kde nového. Nemohl jsem je vídat při hodinách a teď to bude stejné, budu tam, odkud se nebudu moci hnout.”

„Harry...” Sláva, konečně přestal Snape s tím příšerným Pottere. „Jsou důležitější věci než přátelé.”

Harry zamítavě potřásl hlavou. „Myslíte? Nemáte pravdu. Možná to platí ve Zmijozelu, to nevím. Ale pro mě není nic důležitějšího. Jaký bych měl důvod bojovat proti Voldemortovi, kdybych žádné přátele neměl? Kvůli nim to stojí za to, jinak bych neměl proč usilovat o vítězství.”

Snape nic neříkal, jen tak na něj zíral, v tmavých očích bylo vidět, že pečlivě rozvažuje. Ale co se mu honí hlavou, nedokázal Harry odhadnout.

„Jsem z Nebelvíru, víte?” pokračoval Harry. „I když mě chtěl zpočátku Klobouk poslat jinam, i když si vy myslíte, že by to bylo lepší, skončil jsem tam a pět let tam strávil. Profesore, léta u Dursleyů nebyla zpočátku tak hrozná, protože přes všechnu tu mizérii a občasnou facku se o mě nikdo nestaral. Ale potom, co jsem byl celý rok s Nebelvírskými, viděl jsem, jak moc pro mě znamenají. O prázdninách jsem strašně postrádal své přátele. Víte, že to je ten důvod proč jsem si nechtěl tenkrát ten dopis přečíst?”

Snape ho poslouchal pozorně a byl to bezpochyby jeden z nejbystřejších lidí, které Harry znal, takže byl trochu šokovaný, když ho profesor jen jednoduše požádal, „Pokračuj.”

„Hm...” Harry se odmlčel, přemýšlel, jak to přesně vysvětlit. „Nikdy jsem nedostal jiný dopis než ten z Bradavic nebo od přátel. A právě v létě to byly ty jejich dopisy, co mě bránilo, abych nedělal pitomosti...”

„Jsi silnější, než říkáš.”

„Jo, možná, ale já to tak cítil. A pak přišel dopis od Dursleyů a já věděl, že mi chtějí nějak ublížit, a proto... můžete se mi za to posmívat, ale zdálo se mi, že když ho otevřu, stane se to realitou. A já to nechtěl, ten dopis byl jako blesk z čistého nebe. Zdálo se mi, že by mohl zničit to jediné dobré, co jsem o prázdninách měl. Rozumíte mi?” Končil s nadějí, že mu Snape porozuměl.

„Ne,” odpověděl Snape stručně. „To je úplně iracionální.”

„Možná, ale je to pravda, je to tak,” odpověděl Harry se zvláštním pousmáním. „Nejsme všichni jako chladný, uzavřený Mistr lektvarů. Opravdu, profesore, potřebuji své přátele.”

„Tak dobře,” povzdechl si Snape, což zvedlo výrazně Harrymu náladu, „tví pitomí nebelvírští přátelé budou mít dovoleno tě navštěvovat v mé rezidenci.”

„Tak jsem to nemyslel...”

Snapeův hlas přešel do panovačného tónu, Harry si pomyslel, že je to větší ústupek, než by byl ochoten uvěřit, že udělá. Byl tím dojatý a ohromený, nikdy by ho nenapadlo, že by mu něco takového slíbil. Snape dovolí, aby Hermiona, Ron a možná i Neville vstoupili do jeho soukromí... to bylo úžasné. Harryho naplnil jakýsi neurčitý pocit tepla, připadal si, jako by snědl máslový dort, nebo něco podobného.

„Máš ještě nějaké další problémy?” odsekával Snape, slova téměř vybuchovala.

Pro Merlina, pomyslel si Harry, dotklo se ho to... Jaká ironie, jak se to změnilo. Kdyby mu před rokem někdo řekl, že se bude starat o to, aby nějak neublížil Snapeovi, že se třeba vůči němu bude cítit provinile... byl by umřel smíchy.

„Ještě mám pár otázek,” povzdechl si Harry. „Ale nepokusíte se vyletět z kůže, že ne?”

„Já nelétám...”

„Ach jo,” Harry ho přerušil, ale netroufl si dodat samozřejmě, já vím že ne. „Já vím, že jste řekl, abych si s tím nedělal starosti, ale co bude s mým učením?”

„Postarám se o to,” odpověděl Snape, přesvědčeně.

„Budete mě učit v noci? Nebo kdy? Bez urážky, ale znáte toho dost ve všech oborech? Myslím, že jste eso v Lektvarech, Obraně a možná Kouzlech, ty jsou příbuzné...”

„Chceš znát výsledky mých OVCÍ?” protáhl jedovatě odpověď Snape. „A pravděpodobně i můj životopis? Nebuď idiot!”

Dobrá, možná to byla blbost. „A co ve dne? Učíte. Co myslíte, že budu dělat celé dny sám v tom báječném sklepení?”

„Co by, jistě budeš studovat. Není to tak, že tvoje hlavní starost byla, jak udržet kontakt se spolužáky? Jsem si jist, že bez hraní si s bouchacími kuličkami a bonbony, které by tě přeměnily na nosorožce, se za týden naučíš to, co tvoji kamarádi za měsíc.”

„Hm, nepředpokládám, že byste věděl, jak dlouho zůstanu u vás?”

„Ne, raději to nepředpokládám,” zažertoval si Snape. „Uvidíme, jak dlouho bude trvat Dracovi Malfoyovi, než se mu podaří změnit názor Zmijozelu na tebe. Na nás, řekl bych. Musím se naučit nějakou jinou řeč, abys to pochopil? Nebo je jiná možnost. Dovedu si představit, že věž bude pro tebe bezpečná, až se tvé síly zcela obnoví. Stejné to bude až dostaneš Temného pána do hrobu, já věřím, že takový okamžik přijde.”

Voldemort,” opravil ho náhle Harry. „Říkejte mu Voldemort.

„Nebuď směšný...”

„Udělejte to. Říkejte mu Voldemort. Posilujete ho, když mu nechcete říkat jménem. Rozuměl jsem tomu, když jste dělal špiona, musel jste se odlišit od Brumbála, který ho tak jmenoval. A pravděpodobně i ode mne. Ale to už je pryč.”

„Také jsem se pokusil tě přimět, abys říkal Temný pán, byl bych radši,” připomněl mu Snape.

„Tak tedy, můžeme to udělat takhle...” Harry vteřinku přemýšlel, pak se prudce předklonil. „Když řeknete Voldemort, já půjdu s vámi a budu žít ve sklepení.”

„Ty ale nemáš na výběr. V žádném případě. Už jsi mlčky souhlasil.”

Harry chvíli přemýšlel. „Pravda. Dobře, řekněte Voldemort a já budu souhlasit otevřeně.”

„Proč ti tolik záleží na tom, co já řeknu?”

„Nový způsob mluvení, profesore, znamená i nový způsob myšlení,” vzdoroval Harry. „Na tom záleží.”

„Budeš souhlasit s přestěhováním do mého bytu na dobu, dokud nepomine nebezpečí? Bez ohledu, jak těžké se ti bude zdát tam žít?”

„Jsem si jistý, že si dovedu představit, jak tam budeme žít vedle sebe,” mumlal Harry. „Ano. Souhlasím. Ale musíte to říci teď. Nemůžete to stále obcházet jako byste byl pořád jeho přívrženec.”

„Voldemort,” řekl Snape s mírným pousmáním.

„Vidíte, bylo to snadné,” žertoval Harry.

„Pobyt v mé rezidenci možná pro tebe nebude stejně snadný,” varoval ho Snape. „Ale tak jsme se teď dohodli. Vidíš dost dobře, abys mohl jít se mnou?”

„Ne, myslím, že ne.”

„Chce to ještě elixír. Zůstaň v klidu, Harry. Domnívám se, žes to už párkrát zvládl výborně.” Odmlčel se, aby udržel každé jeho oko otevřené, zatím co mu do něj kapal. „Tak, teď se běž obléknout, Minerva ti poslala nějaké oblečení, abys nemusel putovat přes halu v pyžamu.”

Harry vykřikl. „To ne... myslel jsem na vše co se týká mě, ale co tomu řeknou moji kamarádi, kteří se určitě všichni seběhnou až uslyší, že se stěhuji dolů do zmijozelského sklepení.”

„Nepochybně se na mě sesypou jak kobylky,” lamentoval Snape. „Představuji si, že s tvým bratrancem to bude ještě daleko horší, i když myslím, že se dost změnil od té doby, co jsem ho viděl v nemocnici.”

„Můj bratranec?” zalapal po dechu zmateně Harry.

„Ano,” řekl Snape, utřel si ruce do ručníku a zazátkoval elixír. „Myslíš, že by dokázal ochránit mé pokoje na dálku? Dudley Dursley sem přijde, přeje si ti pomoci.”

„Aha,” ozval se Harry, několikrát mrkl. Všiml si, že učitel odstoupil k oknu – opět dekorum – Harry rychle vyměnil pyžamo za oblečení, obul se a pak se zvedl z postele. Hmm, byl dosud celý bolavý, ale ne tolik, aby potřeboval lektvar proti bolesti. Vzpomněl si a honem přendal neodeslaný dopis Dudleymu do kapsy svých kalhot a sebral i mluvící brk, který odložila madam Pomfreyová. Pak si oblékl hábit – nikdy se v něm necítil tak dobře, jako teď – a připojil se ke Snapeovi. Byl pyšný na to, že klopýtl jen jednou, než přešel přes zamlžený pokoj.

„Dudley mi chce pomoci,” uznal Harry. „Ale... profesore, on je mudla. On nemůže vidět Bradavice, že? Uvidí jen nějakou starou zříceninu... jak ho sem dostanete, dokonce sem dolů do sklepení?”

„Bude to muset být nějaký trik,” souhlasil Snape a přejel ho pohledem. „Předpokládám, že budeme muset použít magii.”

Harryho to moc nepobavilo. „To mu nemůžeme udělat,” protestoval stoupajícím hlasem. „On je... křehký, profesore. Myslím, mentálně. A byl vychován tak, že má hrůzu z magie, vždyť to víte.”

„Albus mluvil s jeho terapeutkou, která si myslí, že by mu pomohlo přijít sem,” odporoval Snape a shlížel na něj ze své výšky. „Ano, on se bojí magie. Ale jsi jediný, kdo mu z rodiny zbyl a magie je tvojí nedílnou součástí. Tvůj bratranec tě potřebuje vidět ve tvém přirozeném prostředí. Pomůže mu to pochopit, že magie je něco víc, než mozkomorové, kteří ho napadli.”

„A on bude bydlet tady, s vámi?” Harry si nemohl odpustit ironický posměšek. „Nechci se vás dotknout, ale podívejte se na sebe! Počurá se, jen jak vás uvidí, profesore!“ Když se Snape potěšeně uličnicky zasmál, Harry vykřikl, „Já nežertuji!”

Snape se zamračil, s nakrčeným obočím se k němu sklonil. „Tvůj bratranec mě zná jako Remuse Lupina,” komentoval to dost temně. „Mnoholičný lektvar by mě vrátil do jeho podoby na těch několik dní.”

„Pro Merlina, to ne,” vyjekl Harry. „Tak jsem to nemyslel.”

„Dobrá,” souhlasil Snape. Právě prošli celým nemocničním křídlem a on popostrčil Harryho, aby věděl, kam ho má následovat. Hmm, trochu to jde na nervy, projít bez pomoci celou tu cestu, pomyslel si Harry. Ale zvládl to. Každopádně už nebyl úplně slepý.

„Jak to?” trochu zažertoval, během toho co Snape pronesl sérii Finite incantatem před chráněnými dveřmi. „Vám se nelíbilo být Remusem?”

„Ale ne,” bručel Snape, rozrazil velké dveře do chodby. „Tak jsem to nemyslel, bude dobře, řekl bych, když zůstanu sám sebou, protože...”shlížel na Harryho se zlomyslným leskem v očích, „Myslím, že cokoliv jiného by Draca opravdu vyvedlo z míry.”

Poslední komentáře
01.10.2011 16:47:36: Jsem zpátky. :-) Tak to vypadá, že jsme se touhle kapitolkou prokousali přes vysvětlování a plány. T...
 

Výhradným vlastníkom týchto stránok je Chalibda. Administrátorom je v súčasnej dobe Jimmi. Charakter, význam a dôvod existencie týchto stránok určujete VY.