Vítejte v magickém světě Harryho Pottera

Trilógia od Aspen: I. Rok jako žádný jiný (A Year Like None Other); II. Léto jako žádné jiné (A Summer Like None Other); III. Rodina jako žádná jiná (A Family Like None Other)



Tieto stránky sú pokračovaním pôvodných stránok Roku, ktoré sú venované prekladom skvelej fanfiction od Aspen in Sunlight (trilógia AYLNO, ASLNO a AFLNO). Je alebo bude na nich zverejňovaný česko-slovenský preklad Roku, preklad Leta a Rodiny.

Kapitoly 31 - 40

Kapitola 35. VZÁJEMNÁ MAGIE

Preklad: Atet

Betareader: Krtek

Záverečné beta: LadyF


„Myslím, že tohle už stačí,” prohlásil příští ráno náhle Draco, natáhl se a zavřel Harrymu knihu, kterou měl před sebou. „Tu teorii můžeš poslouchat, ale jen dokud ti nevysaje mozek.”

„Tebe unavuje Hermionin podmanivý hlas,” posmíval se mu Harry a mával při tom kouzelným brkem sem a tam.

„Opravdu bych rád pochopil metodu, jakou se učíš.” Draco postrčil knihu k němu, ale neotevřel ji. Prsty přejížděl po obálce, zatímco Harryho zkoušel. „Vysvětli mi, proč nepotřebuješ při kouzlu Alegratus vymezit území, kde má působit?”

Harry obrátil oči v sloup. „Protože určení osoby, která má být kouzlem zasažena, udrží zaklínadlo tak, že se neodkloní jinam, než měl kouzelník v úmyslu.”

„Dobře,” odsouhlasil to Draco. „A teď, vyjmenuj tři kouzla, kdy musíš nejprve stanovit hranice.”

Harry odpověděl ve vteřině. „Hm... Fulminare, Hummos pacta a Tempestadua.”

„Ještě jsi mohl říci Loviosa nebo Helare, ve skutečnosti jsou to všechna kouzla týkající se živlů,” dodal Draco. „Takže proč nás v prvním ročníku neučili vymezit jejich působení, když jsme brali Incendio a Wingardum Leviosa a další?”

„Protože jsme ukazovali přímo na určený předmět.”

„Dobře, opravdu posloucháš pozorně a rozumíš tomu,” komentoval to Draco. „Nebyl bych tomu věřil.”

„Koukám, že ti ty perfektní způsoby nevydržely dlouho!”

„Moje způsoby..., všechno si bereš moc osobně,” klidně odpovídal Draco. „Já tím jen myslel, že bych nemohl poslouchat tak mnoho textu najednou a něco z toho pochytit. Z toho důvodu si moc neodnesu z vyučování, víc se naučím, když si to přečtu.”

Harry se trochu nadýmal pýchou, ale přešlo ho to, když Draco pokračoval, „Teď bys měl vypracovat dvaceti palcovou esej o nevýhodách použití stěny pro vymezení rozsahu kouzla.”

„Máš mě doučovat, nejsi můj profesor,” poznamenal Harry, „takže bys mi neměl ukládat vypracování esejů.”

„Už jsem ti říkal, že si bereš všechno moc osobně. To je právě ta úloha, která nám zůstala nevypracovaná ke kapitole 4. Nemyslíš, že profesor Kratiknot to bude chtít od tebe taky? A navíc Severus dal dohromady seznam toho, co jsme se učili minulý měsíc, a použije to pro tebe a ta esej je zrovna tady uvedená.” Draco k němu přistrčil po stole kus pergamenu.

„To je směšné, jak si představuješ, že to přečtu,” ušklíbl se Harry. „A jak si myslíš, že napíšu ten esej?”

„No mohli bychom to nějak zkusit, P... Harry,” samolibě se usmál Draco. „Tady máš čistý list a brko. Vím, že nedokážeš zaostřit oči, takže... ale ne, nedělám si legraci... ale možná se ti podaří vyprodukovat něco čitelného.”

Harry chvíli přemýšlel, mhouřil oči, jak se pokoušel vší silou je zaostřit, a pak napsal první větu eseje.

Draco si povzdechl. „No jo, možná čitelné, ale roztažené, je to horší než tvoje obvyklá škrábanice. Myslím, že by sis měl vypůjčit můj kouzelný brk. Budu muset vysvětlit profesorovi, proč je tvůj esej napsaný mým krásným rukopisem.”

Vrátil se za chvíli a podal Harrymu dlouhé, tenké péro a nový dlouhý kus pergamenu. „Postav ho kolmo a nech ho tak, pak mu diktuj to, co chceš aby psalo. Inkoust má svůj.”

Harry udělal, jak Draco řekl, a jen se díval, jak brko přeběhlo po pergamenu a v momentě bylo pryč.

„Co teď?”

Draco se na chvíli odmlčel, než odpověděl. „Myslím, že to souvisí s tvým... no, kondicí...”

„Draco, mohl si říci nedostatkem magie,” obrátil se k němu Harry. „Já to přeci chápu.”

„Dobrá, nech mě něco zkusit.” Usadil špičku brku na místo a pevně ho přidržel, aby nemohlo utéci, pak řekl, „Teď diktuj.”

Brk se začal pomalu pohybovat po pergamenu, napsal slova teď diktuj.

Finite!” pronesl Draco a popadl brk, jakoby ho chtěl uškrtit. Po chvíli přemýšlení sebral ze stolu hůlku a dotkl se s ní několikrát brku. Přitom šeptal cosi latinsky. Harry pochytil jen pár slov: ty, on, ne mě, mluvit, a něco, co vyznělo jako jestli víš, co je pro tebe dobré.

„Tak,” nakonec oznámil Draco. „Nemůžeš ho aktivovat, na to je potřeba magie, ale když ho já dám na pergamen, bude reagovat na tvůj hlas.”

Harry byl trochu vyvedený z míry, když pero psalo to, co on diktoval. Hermionino mluvící pero bylo skutečně působivé, ale to bledlo před faktem, že toto dokázalo psát to, co slyší. Byl by si myslel, že Dracův otec mu ho koupil jako školní pomůcku pro rozmazleného bohatého synáčka, kdyby neviděl, jak Draco pero začaroval. Jen tak, mimochodem. Kouzlo ovládající pero bylo Dracovo a on ho mohl měnit, dávat mu nové formy, kdykoliv si vzpomněl.

Draco má velké vrozené porozumění pro magii, řekl Snape a Harry teprve teď pochopil, co tím myslel.

„Díky,” zamumlal a Draco se smál.

„Teď bys měl říci ruším děkuji,” poznamenal, udělal posunek směrem k pohybujícímu se brku. „Kdykoliv budeš chtít něco smazat, řekni ruším. Když budeš chtít toto slovo použít ve své eseji, řekni ruším nula, pochopí to, napíše ho a nesmaže nic. A ještě něco, zastavuje se pomocí Finite, bude lepší, když řekneš mně, pokud by ses ho pokoušel vzít do ruky, popíše ti celou ruku.”

„Ruším děkuji,” řekl Harry, kývl na znamení, že rozuměl a pak začal hloubat nad omezujícími stěnami a ohraničením kouzel. Draco ho chvíli sledoval, krčil čelo nad Harryho váháním nad některými detaily, pak si otevřel příručku o lektvarech a začal studovat ingredience a postupy přípravy. Pravidelně zavíral knihu a psal si ty instrukce zpaměti, aby si byl jistý, že si to pamatuje přesně.

„Půjdu teď něco připravit,” řekl Harrymu a postavil se.

Harry přikývl a pokračoval ve svém pojednání o kouzlech.

 

***

 

Odpoledne, před večeří, zvedl Draco oči od knihy a řekl, „myslím, že tvůj fanklub přichází.”

Harry netušil, jak to mohl zmijozelský chlapec vědět.

„Je to Grangerová a Weasley,” bručel Draco a zabouchl knihu. „Tak jo, na co čekat? Jdi otevřít dveře.”

To, ale Harry nemohl udělat. Leccos ve Snapeově bytě si vyžadovalo použití magie. Harryho moc netěšilo, že musí často žádat o pomoc Draca, ale pomyslel si, že by to mohlo být ještě horší. Alespoň že v koupelně bylo vše očarováno tak, že to reagovalo na jeho dotek. Nemusel používat zaklínadla, aby pustil vodu nebo spláchl záchod. Ale ty dveře, pomyslel si...

„Víš, že já je nemůžu otevřít,” řekl Harry. „Tak co?”

„Aha,” pochopil Draco.

„Počkej!” zastavil ho Harry, když už zvedal hůlku. „Jak víš, kdo tam je?”

Draco ukázal na ozdobný svitek, visící na stěně vedle dveří. Harry si ho už všiml, ale viděl jen ozdobný, inkoustem nakreslený rámeček na pergamenu, předpokládal, že v něm je nějaká umělecká kresba provedená tak tence, že ji nerozezná i když usilovně mhouří oči. Když k němu teď přistoupil, viděl, že se tam ukázala dvě jména. Písmena byla dost velká, aby je přečetl. Svitek oznamoval Hermiona Grangerová, Ronald Weasley.

„Slyšel jsem o kouzelných zrcadlech, která ukazují kdo je venku,” komentoval to Draco, „ale ten svitek je lepší, ukáže skutečnou identitu toho, kdo je na druhé straně zdi, nenechá se oklamat ani Mnoholičným lektvarem.”

Harry pochopil, že je to další ze Snapeových bezpečnostních opatření, která zmiňoval, když mu vysvětloval, jak bezpečný je jeho byt. Bylo to uklidňující vědět, že ti dva venku nejsou dva Zmijozelové, ale jeho přátelé. „Dobře, pusť je sem.”

Místo, aby mávl hůlkou, která ležela vedle něj na pohovce, Draco protáhl své hubené tělo a vydal se ke dveřím s potutelným pousmáním.

„Draco,” varoval ho Harry.

„Copak?” zeptal se nevinně. „Vím, jak se chovat ve společnosti. Sleduj mě a uč se.”

Pak vyslovil Abrire a zároveň vzal za otevírající se dveře a otevřel je úplně. „Rone, Hermiono!” promluvil na ně, zuby se mu zableskly v úsměvu. „Jak milé, že jste nás přišli navštívit do našeho útočiště tady v podzemí. Prosím, pojďte dál.”

Hermioně vyletělo obočí vzhůru, pak vešla dovnitř a rozhlédla se. Ron byl hlučnější. „Rone!” opakoval znechuceným tónem. „Hermiono!”

„Ano, tady v podzemí se používají pouze křestní jména,” vysvětloval Draco, když zavíral jiným kouzlem dveře. „Severus na tom prostě trvá.”

„Severus!” prskal Ron, díval se při tom na Harryho.

„Je mi tak líto, že nemůžeme použít domácí skřítky, aby se o vás postarali,” tlachal dál Draco, pobízel Nebelvíry, aby postoupili dál do místnosti. „Jelikož známe Hermionin hluboký a trvalý zájem o tyto nejmenší formy magického života, je to tak lepší. Opravdu bychom nechtěli, aby vám tu něco bylo nepříjemné. Nechcete si odložit hábity? Severus má ve svých komnatách dost teplo a já bych byl nerad, kdybyste se tu necítili pohodlně.”

„Nevšímejte si ho,” řekl Harry a zíral na něj zlostně. „Neví, jaký je rozdíl mezi zdvořilostí a popichováním. Pojďte dál a sedněte si.”

„Ovšem, posaďte se,” pobídl je hladce Draco, schoval hůlku tak hbitě, že se téměř nedalo postřehnout, jak zmizela. „Budete si přát něco k pití? Na aperitiv je ještě brzo, ale mohu nabídnout něco lehčího. Třeba čaj? Rone, myslím, že u vás v rodině se dost pije, měl bys něco proti máslovému ležáku?” S jedovatým úsměvem se obrátil na Harryho. „Nebo mohu objednat v kuchyni něco vhodného. To by mohla být docela legrace?”

„Nic nechci, děkuji ti,” odpověděla Hermiona poté, co si sedla na nízkou pohovku a dala si nohu přes nohu. „Rádi bychom si promluvili s Harrym.” Zírala na Draca s jasnou výzvou v očích.

„To znamená jdi pryč,” překládal to Ron a sesunul se do křesla.

Vypadalo to, že Draco zaváhal, ale nakonec jen řekl vyrovnaným hlasem, „Harry, mohu tě tu tedy nechat s tvými přáteli?” Přikývl sám sobě, strojeně se usmál a řekl, „Bylo velmi milé vidět vás oba. Musíte nás zase brzy poctít návštěvou. A teď mě omluvíte?”

Odkráčel do ložnice a jemně zaklapl dveře.

„Říká ti Harry!” stěžoval si Ron.

„Celý ten rozhovor byl tak strašný,” komentovala to Hermiona a mávla přitom rukou podél země, aby ztlumila jejich hlasy.

„Použij tišící kouzlo,“ požádal ji Harry, když se složil do křesla. „Ale stejně buď opatrná na to, co říkáš. Všiml jsem si, že Draco tady v pokoji vyslovil protikouzlo, když jsem k němu byl zády.“

„Draco!“

„Rone, to přeci není nic nového,“ kárala ho Hermiona, zatímco mávla hůlkou. Harry poznal, že tak vymezila hranice prostoru kolem nich předtím, než vyslovila zaklínadlo.

„Pokaždé, když ho oslovím příjmením, přijde Nebelvír o deset bodů,“ dodal Harry.

„To je tak ďábelské,“ nadával Ron. „Vsadím se, že vím, proč tě zatáhl sem dolů, to aby nám mohl odečítat body. O kolik jsme už přišli?“

„O deset,“ řekl Harry stísněně. „Ale strhl body i Zmijozelu, takže si těžko mohu myslet, že jeho motivem pro to, aby mě přivedl sem, bylo dělání nepříjemností naší koleji.“

Ronovi skoro vypadly oči. „Snape strhl body Zmijozelu?“

„Jo, aby přiměl Draca říkat mi Harry, takže už nechci slyšet žádné stížnosti na ta jména. Vždyť já jsem tak rád, že mě přišli navštívit přátelé. Rád bych věděl, co se říká o mém pobytu tady.“

„McGonagallová přišla a přivolala všechny tvoje věci do truhly,“ řekla Hermiona. „Poslala s ní domácí skřítky pryč, ale nám nic nevysvětlila.“

„Pak šla a postavila se doprostřed společenské místnosti,“ navázal na ni Ron. „A oznámila svým povýšeným hlasem: Aby se předešlo nedorozuměním, oznamuji, že bylo rozhodnuto, že pan Potter bude žít v soukromé rezidenci profesora Snapea. Nebude chodit na vyučování. Pokud ho budete chtít navštívit, doprovodím vás dolů.“

„Šla tedy s vámi?“ ptal se Harry. „Svitek se o ní nezmínil.“

„Šla, řekla nám, abychom zůstali stát v nějakém koutě a odešla. Vypadalo to jako prázdná zeď, ale trvalo to jen pár minut. Pak se objevily dveře a otevřel je Malfoy.“

„Nebude to dalších deset bodů za to, že mu řekla Malfoy?“ obával se Ron. „Nebo dvacet bodů za mě, že jsem to taky řekl?“

„Nemyslím, že by Snape aplikoval tahle pravidla na vás,“ mumlal Harry.

Ron přikývl, kdežto Hermiona mávla proti zavřeným dveřím a řekla, „Co vlastně znamená ten přehnaný důraz na vybrané chování?“

„Myslím, že to bere jako prevenci,“ odpověděl Harry, otřásl se trochu. „Přijde se na mě podívat můj bratranec a Dracovi řekli, že bude muset být zdvořilý. Mám z toho dost strach.“

„Tvůj bratranec,“ řekl Ron udivený na nejvyšší míru. „Podívat.Sem.Ten bratranec, který tě týral, když jste byli malí? Který tě pro své potěšení používal jako boxovací pytel?“

„Jo, ale už spolu vycházíme líp,“ řekl Harry a vyprávěl jim o posledních událostech. Ne tak úplně všechno. Nezapomínal na možnost, že Draco Malfoy poslouchá. „V každém případě mi zbyl z rodiny jen on,“ ukončil vyprávění, rozhodl se nezmiňovat o ochranném kouzlu. Jestliže Snape neřekl Dracovi o svém plánu, Harry určitě nebude ten, kdo by mu ho prozradil.

Hermiona tomu také nevěřila, ale ze zcela jiného důvodu. „Já si myslím, že sem nemůže přijít žádný mudla.“

„Snape na tom pracuje, on to nějak vyřeší, víc o tom nevím.“

Ron se zamračil. „Co myslela McGonagalová tím, aby se předešlo nedorozuměním? To byla divná poznámka.“

„Ale Rone, copak to není jasné?“ Hermiona si stáhla vlasy do ohonu a dopověděla to. „Harry je Nebelvír, ona je hlavou jeho koleje. Proč by mu měl poskytovat nějakou extra ochranu zrovna někdo z toho odporného Zmijozelu, měla by to být ona, kdo mu ji poskytne. Řekla bych, že se o tom zmínila Brumbálovi a ten ji ostře odmítl.“

„Jo, Snapeova laskavost,“ vrčel Ron. Odkašlal si. „Já vím, že jsi statečný, Harry, ale upřímně mi řekni, Snape, Draco, oba? Jak tu můžeš vydržet?“

„Snape není tak zlý,“ cítil Harry, že to musí říci. „Je to od něj skutečně laskavé, že mě nechá bydlet tady, na jediném místě, kde mě nemohou Zmijozelové napadnout.“

„Ano, to je,“ řekla Hermiona s varovným pohledem na Rona. „I když mě znepokojuje myšlenka, zda je pro tebe zdravé být tu izolován s člověkem, který...“

„... mi opět zachránil život,“ dokončil větu Harry, v pohledu se mu blýskla výzva jen si troufni mi odporovat. „Tak to bylo. To je to, co udělal.“

„Ale dobře, rozumím tomu, že to tak vidíš,“ povzdechla si Hermiona. „Ale jak tady dole budeš pokračovat s přípravou na OVCE?“

„No,“ Harry se cítil trochu nepříjemně. „Hm, Draco mi dělá domácího učitele.“

Hermiona si prohrábla vlasy. „Bude to dobré?“

Teď byl Harry opravdu v rozpacích, ale nechtěl přátelům lhát, takže připustil, „začali jsme teprve dnes ráno, ale myslím, že to půjde. On toho hodně umí, takže to bude pro mě, do určité míry, pomoc.“

Ron si odfrkl. „Určitě tě nenaučí nic z toho, cos promeškal.“

„Rone, učím se ze stejných učebnic jako ty,“ poznamenal nevlídně Harry.

„Proč tě nemůže učit Hermiona?“ odsekl mu Ron. „Má lepší výsledky než Malfoy.“

„Možná proto, že je celý den na vyučování a Draco a já tu trčíme celé dny spolu? Můžeme alespoň ten čas strávit užitečně.“

Ron se chytil za hlavu, „Už vím, jak to skončí. Hezky brzy to bude Draco není tak zlý,“ opičil se po Harrym.

„Ne. Draco je zlý,“ ujistil Harry přítele. „Jenom pořád nedokážu pochopit, co si myslí, že získá předstíráním toho, že se odvrátil od Voldemorta.“

Z ložnice, o kterou se s Dracem dělil, se ozval zvuk, jak se něco roztříštilo.

„Vida, to je jasná odpověď na otázku, kdo nás poslouchá,“ oznámil Harry, úmyslně zvýšeným hlasem. „Byl bych si myslel, že k perfektním způsobům nepatří špehování.“

„Není to nějaká divná hra, kterou tu vy dva hrajete? Co myslíš?“ Řekla Hermiona tiše s obavou v hlase.

Harry se zasmál. „Já vím, od dobře informované osoby, že má problémy se sebekontrolou, takže se dá říci, že to je par jeho dráhy.“ (pozn. atet - to je výraz z golfu)

„Par jeho dráhy?“ ptal se Ron.

„Mudlovský výraz,“ odpověděl Harry a on i Hermiona se zasmáli. „Znamená to, že je to pro něj typické.“

„Trochu se bojím toho, že si myslíš, že víš, co je pro Malfoye typické,“ poznamenal Ron.

„Já vím,“ souhlasil Harry. „Ale musím tě upozornit, že to může být ještě horší. My tady dole bydlíme spolu v jednom pokoji.“

„Ty jsi chudák, Harry,“ sympatizovala s ním Hermiona, natáhla se, aby ho poplácala po ruce. V půli cesty se ale zarazila a opřela se zpět. „A Harry, zlepšuje se to?“

„Je to lepší každým dnem, jen můj zrak se vždy po nějaké době zhorší.“

„Ne, já myslela, ehm... jsi už méně... vyplašený?“

„Ne, myslím, že to dělá to, že se tu Draco pořád zakrádá kolem mě,“ odpověděl Harry a slyšel další rány. Tentokrát jich bylo víc. „ale Snapeova přítomnost mě uklidňuje, takže se to vyrovnává.“

„Snapeova uklidňující přítomnost,“ vykřikl Ron.

„Ano.“ Harry sáhl do kapsy a vytáhl hluboko ukrytý dopis, který diktoval a který nikdy neodeslal. Bál se, že by ho mohl Draco, který byl s ním prakticky neustále, najít a ukázat Snapeovi. „Hermiono, přečteš mi prosím něco? Potichu, tak tiše, jak to jen svedeš.“

Udělala to. A bylo tam napsáno přesně to, co říkal, od začátku až po tu poslední urážku.

„Páni,“ vydechl Ron, nakonec. „Tumáš, vem si to zpět. To je, ale dopis.“

„No, je,“ odpověděl Harry, teď už vůbec nebyl na celý ten incident pyšný. Viděl, že se Hermiona tváří divně, poznala, kdo to psal, ale nekomentovala to. „Já to nemohu poslat, Dudleyho by to zranilo, takže byste mi pomohli, kdybyste na to použili Incendio.“

„Ale já mám pořád potíže s mou starou hůlkou,“ litoval toho Ron. „Bohužel. Ale dej mi ho, já to udělám.“ Vzal si dopis a dal ho do ohniště krbu, kde shořel.

Hermiona se zamračila. „Dovedu si představit, jak to pro tebe musí být bez magie těžké. Nikdy jsem o tom nepřemýšlela, asi proto, že tě vychovali mudlové, víš jak si rozsvítit, jak zapálit oheň zápalkami. Ale profesor Snape tu určitě zápalky nemá.“

„Ani vypínače,“ souhlasil Harry. „Je to těžké. Ráno jsem si uvědomil, že si nemůžu nic objednat z kuchyně, protože tu není nikdo, kdo by do krbu za mě hodil letax. Mně to nefunguje, ačkoliv domácí skřítkové mě slyší dobře, pokud nějaký kouzelník připraví spojení.“

„Ach Harry. Ty jsi kouzelník.“

„Tak a je to,“ řekl pouze Harry, když se Ron vrátil zpět, utírajíc si ruce umazané od sazí. „Tedy, myslím, že by to bylo pro tebe velmi zvláštní, ale pokud tady zůstanete, nechceš, abych řekl Snapeovi, že se s námi najíte? Určitě by s tím souhlasil. I když napřed by se vás pokoušel odstrašit. Ale není to povinné.“

„Ne, díky, Harry,“ řekl Ron rychle. „Čekáš ho brzy zpátky? Protože, neuraž se, ale dnes jsem v hodině od něj dostal trest s Filchem a nemám chuť se s ním tady potkat.“

„Skutečně již potřebujeme jít,“ dodala trochu diplomatičtěji Hermiona. „Nevadí ti to, Harry? Zase brzy přijdeme.“

Harry je doprovodil ke dveřím, ale samozřejmě je nemohl otevřít. Hermiona zkusila tři kouzla, až přišla na to, které fungovalo.

Když odešli, Harry se natáhl na pohovce, jeho srdce tížil smutek. Cítil, že jeho a jejich představa o brzy se velice liší.

„Co že odešli tak brzy?“ Draco se objevil, vypadal poplašeně, téměř jakoby dokázal číst Harryho myšlenky.

„Zmlkni,“ řekl Harry a obrátil se k Dracovi zády.

 

***


Jejich dny ubíhaly ve stále stejném rytmu. Snídaně se Snapem, učení celý den, přerušené jen obědem, který obvykle strávili chlapci sami, pak večeře, kterou jedli často, ale ne vždy s profesorem. Večer Snape známkoval úlohy a poslouchal při tom Dracovo žertování o tom, co se toho dne s Harrym učili. Snape ho obvykle přerušil a ptal se ho na jeho vlastní pokrok ve studiu, nebo se ptal, jak pokročila jeho záležitost se zmijozelskou kolejí. Harry celé té konverzaci nerozuměl. Vzpomněl si, že Draco mu tenkrát neřekl nic o intrikách, které spřádal, ale vypadalo to, že rozeslal soví poštou dopisy, ale nic víc. A zdálo se, že Snape to schvaluje. To vše šlo mimo Harryho. Bylo to příliš zmijozelské.

Harry doháněl zameškané učení ve všech předmětech, když počítal jen teorii, ale neustále byl frustrovaný z toho, že se nedařilo vzbudit jeho magii.

Zdálo se, že Draco má na to, jak dál postupovat zhruba stejný názor jako Remus. „Musíš denně zkoušet svoji magii,“ navrhoval po několika dnech, kdy se věnovali jen teorii. „Co tak začít s Lumos? To by nemělo být tak obtížné... nebo cokoliv jiného co vychází zevnitř tebe.“

Harry to nechtěl dělat, dokonce nechtěl ani vytahovat hůlku v přítomnosti Draca, ale jak by jinak zjistil, jestli se jeho magie nevrátila? Myslel na to, když studovali Přeměňování od rána už celé hodiny a byl skutečně připraven proměnit své myšlenky v protoplazmu. Vskutku depresivní představa.

Vytáhl hůlku z kapsy, držel ji s uvolněným zápěstím a pronesl, „Lumos.“

A nic. Samozřejmě. Harry si byl jistý, že to provedl dobře.

Draco se zamračil. „Víš, Harry, to není jako kletby, které se nepromíjejí, je to poměrně slabé kouzlo. Chceš opravdu aby se rozsvítilo?“

„Ne,“ připustil Harry. „Proč taky? Snape tu má dost světla, na to, že je to sklepení.“

„Stačí říci,“ protáhl Draco, vytáhl svoji hůlku a mávl s ní obloukem po celé místnosti, vyslovil Finite a ještě nějaká jiná zaklínadla. Stěny zhasínaly jedna po druhé, až se ocitli v úplné tmě. To nebyla ta skoro-černá, jako když se Harrymu občas ztrácel zrak, to byla černo-černá tma, která způsobila, že ho zachvátila panika.

„To není legrace,“ reptal Harry. „Vrať světlo zpět!“

„Nedělám si legraci. Ty vyčaruj to světlo.“

Harry si povzdechl. „Lumos. Vidíš? Nic!“

„Nepřeješ si to dost silně,“ Dracův hlas se ozýval těsně vedle něho. Harry si nemohl pomoci, ale roztřásl se. Draco Malfoy, ozbrojený hůlkou, plížící se kolem něj ve tmě... to nebylo nic, co by se Harrymu mohlo líbit. „Zajímá tě jen to, že máš vztek na mě kvůli té tmě, místo abys soustředil svou vůli a odstranil ji.“

„Jdi ode mě,“ zasyčel Harry, tloukl okolo sebe poslepu. Ale nedařilo se mu nic zasáhnout.

„Nezapírám, že mě napadlo trochu tě postrašit, abys opravdu chtěl to světlo,“ ozval se Dracův hlas někde od pohovky, „ale slyšel jsem, co jsi provedl tenkrát v noci v nemocničním křídle. Takže bude asi lepší počkat, až se tvoje temné síly začnou chovat zcela normálně a nudně. Jestli chceš, necháme toho.“

Tichým, temným pokojem se ozýval jen Harryho zrychlený dech.

Trvalo mu snad pět minut, než se uklidnil a pak to zkusil znovu. Lumos. Nic. A opět, a opět, křičel to slovo, přál si, aby ho hůlka poslechla.

Nic.

Draco přišel k němu blíž a tiše mu řekl, „Nepanikař. Nejsem tu, abych tě proklel. Dej si hůlku do druhé ruky a vezmi si moji. Tady je.“

Ale zrovna tak jako kdysi Siriusova stará školní hůlka, nefungovala Harrymu ani ta Dracova.

„Dobrá,“ řekl nakonec Draco, vzal si zpět svou hůlku a začaroval on sám Lumos. „Tudy zřejmě cesta k tvojí magii nevede.“ Pronesl ještě pár slov a pokoj byl osvětlen jako předtím.

Vyčerpaný Harry si sedl do křesla a zlostně zíral na Draca. „Máš radost?“

„Ovšem, to je můj koníček, sedět v úplné tmě, lámat si hlavu a poslouchat, jak jsou kouzla neúčinná,“ sarkasticky protahoval každé slovo Draco, stál s rukou položenou na jídelním stole.

„Viděl si moje selhání, to je to, co tě těší,“ prskal Harry.

„Kdybych to chtěl vidět, nechal bych světlo,“ odsekl Draco stejně vzteklým tónem. „Není ti tedy divné, že jsem zhasl?“

„Cha, cha, to je legrace!“

„Ach ano, je to úžasné,“ rozčiloval se Draco, zlost v jeho hlase začínala převažovat nad posměchem. „Úplně se svíjím smíchy, to sis nevšiml? Nic mně nepřipadá zábavnější, než tvoje ruce a jejich neschopnost použít Lumos. Možná bys měl vzít na vědomí, že já jsem na ně zcela odkázán, takže se stěží mohu radovat, když tě vidím zápolit s kouzly, která Temný pán zvládl už před šedesáti lety!“

„To bude deset bodů stržených Zmijozelu!“ vykřikl Harry. „Nesmíš se posmívat mojí magii!“

„Posmívám se tvé pitomosti,“ útočil na něj Draco. „Potřebuješ dostat svoji magii pod kontrolu a mě netěší sledovat tě, jak s tím zápolíš. Ale víš, co mě napadlo? Možná, že je to jednodušší, než se to zdá být. Tvoje magie se vrátí až o to budeš opravdu stát.“

„Zbláznil jsi se? Já chci, aby se vrátila!“

„Ne, nechceš. Jsi jako Longbottom. Také by chtěl být mocný kouzelník, má to v krvi, ale přitom má velký strach, že by se mu to nepovedlo. A není divu, při tom, co se stalo jeho rodičům...“

„Ty víš o...“

„Smrtijedské drby,“ přiznal Draco, začal rychle přecházet tam a zpět na místě, kde na něj Harry viděl.

„Neville nenávidí Voldemorta a po ničem netouží víc než pomstít své rodiče!“

„Na jednu stranu ano, věřím tomu. Ale na druhou stranu, – on velmi dobře ví, že jen mocný, sebejistý kouzelník se může odvážit vzdorovat Temnému pánovi. Jeho rodiče, tvoji rodiče, ty. Nechce zemřít nebo se nesmyslně obětovat, takže se rozhodl nebýt silný, sebejistý kouzelník. Ty jsi se pravděpodobně rozhodl stejně.“

Harry se posadil zpříma. „To není pravda! Zkoušel jsem to mnohokrát, nejlépe jak jsem dovedl! Týdny a týdny, ty o tom nic nevíš!“

Dracovi se mihl tváří pokřivený úsměv. „Harry, to neznamená, že bych tě chtěl nějak soudit. Vím, že ti už musí být z toho bastarda zle, ten šílenec se tě snaží chytit, aby tě mohl zabít a když tě nakonec dostane, je takový pitomec, že to neudělá! A když mu utečeš, začne vše nanovo. Kdybych byl tebou, vzdal bych to.“

„Takže ty si myslíš, že mě měl Voldemort zabít!“

„To jsem ale neřekl,“ bránil se Draco, zaťal ruce v pěst. Přestal přecházet a přistrčil si dřevěnou židli k Harrymu. Pak si na ni sedl, celý napjatý. „Já si jen myslím, že byl idiot, když do tebe hodiny vrážel jehly, vždyť ti mohl rovnou utrhnout hlavu!“ Draco se opřel a potřásl hlavou. „Ale to není to hlavní. Důležité je, že jestli chceš svoji magii zpět, musíš překonat to, že si v hloubi duše přeješ vyhnout se té válce.“

„Ale já si nepřeji té válce vyhnout,“ ježil se Harry.

„Jo, ale v podstatě to v hloubi duše máš, říká se tomu popření“ oznámil Draco.

„Popření!“ bránil se Harry. „Kde jsi sebral takový kec?

„Ze Severusovy knihy o mudlovské psychologii.“

Harryho normálně Draco ničím nevyvedl z míry, ale tato odpověď byla tak neočekávaná, že se zmohl jen na „He?“

„Slyšels mě. Traumata dospívajících: Cesta k nápravě, tak se to jmenuje. Ležela tady a já ji pečlivě celou přečetl.“

Harry se zhluboka nadechl. Snape měl takovou mudlovskou knihu o tom, jak pomoci dětem překonat traumatizující zkušenosti. Musela to být tato kniha, jejímž přečtením Draco rozčilil Snapea a o které Draco řekl, že do ní Snape vejral několik nocí. Nikdo si nikdy nedělal o Harryho starosti. Zahřálo ho to u srdce.

Neznamenalo to ale, že by měl do Harryho traumat strkat nos Draco.

„Takže potom, co jsi si jednoho dne něco přečetl, stal ses expertem?“ posmíval se mu Harry.

Draco přistoupil ke stolu, kde strávil tolik času studiem toho problému. „Víš, já si dokážu docela dobře rozebrat a pochopit to, co čtu. Teď mě poslouchej, vysvětlím ti to. Podle té knihy je zcela normální pokoušet se odpoutat od něčeho, co by ti mohlo způsobit stejné trauma jako to, co tě prvně zraňovalo. V tvém případě to znamená od magie. Nechceš se znovu ocitnout tváří v tvář Temnému pánovi, takže se držíš zpět i při vyslovování nejjednodušších zaklínadel.“

Dracovy stříbrné oči se dívaly odhodlaně, když se obrátil k Harrymu. Zmijozel zřejmě zcela věřil tomu, co říkal, ačkoliv to celé byl nesmysl. „Díváš se na to špatně,“ rozčiloval se. „Přišel jsem o magii předtím, než dal Voldemort rozkaz chytit mě a mučit. To nebylo to trauma, co myslíš.“

„Nezačaly tvé problémy s magií právě po traumatu, který ti způsobila mudlovská medicína?“

„Operovali mě, Mal...“ Harry začal znovu. „Vytáhli mi morek z kostí, ukázalo se, že to nebyl nejlepší nápad. V každém případě všechny mé potíže jsou tělesného původu a ne duševního, rozumíš?“

„Bál jsi se jehel a oni ji použili,“ oponoval Draco. „Velkou. Myslím, že to skutečně bylo trauma. To, co můj... to co se stalo později, to jenom zhoršilo.“

„Tak jo, tak si podepři tímhle nevýznamným faktem svoji podivnou teorii,“ útočil Harry, začínal mít dojem, že ho uráží. On není zbabělec, který by utíkal z boje! „Takže proč mi nefunguje moje hůlka? Nechápu, jaká by to měla být pro mě výhoda. Voldemort mě stejně může chytit a zabít. Proč bych měl ze sebe dělat snazší cíl?“

„Cítil jsi potom ještě svoji jizvu?“ Zeptal se náhle Draco.

Je tak neaktivní, že na ni ani nemyslím, uvědomil si Harry.

„Nepálí tě, že ano? Nemyslíš, že je to divné? Temný pán tě měl tam, kde tě chtěl mít, chtěl tě smažit jak pomfrity a ty jsi mu zmizel před nosem. Nemyslíš, že je vzteky bez sebe, chystá se znovu tě chytit? Neměla by tě pálit ta jizva ve dne v noci? Ale nedělá to. On ví, že tvá magie je pryč, teď na tebe nemůže. A ty to víš také, v hloubi duše jsi se rozhodl skrýt se do fantastického světa, kde se ti přes veškerou snahu nemůže magie vrátit!“

„To nedává smysl,“ poznamenal Harry. „Viděl, jak se uvolnila moje divoká magie. Počítá s tím, že jsem silnější než dřív, viděl tu obrovskou, hrubou sílu.“

„Jak by mohl tušit, žes to byl ty? Možná věří, že ředitel zlomil jeho kouzla. Vsadím se, že si myslí, že Severus se na tom také podílel, že na tom pracoval zevnitř.“

„Když už mluvíme o Severusovi, není divné, že ani jeho nepálí to Znamení? Jsem si jistý, že Voldemort ho chce chytit za to, že mi pomohl uniknout, takže by se ho měl neustále snažit přivolat, aby ho mohl mučit. Možná, že ta divoká magie zničila část Voldemortových sil a nemůže je použít. Ani na mě ani na profesora.“

„Pěkná teorie, až na to, že Severuse jeho Znamení pálí.“

„Ale on na to nedbá!“

„Jistě, ale neptej se ho, jak to dělá. Je to příliš osobní a kdyby chtěl, abys to věděl, řekl by ti to.“
„Ale jak to, že ty to víš?“

„Pomohl jsem mu s tím,“ vysvětlil upřímně Draco. „Ale nechtěj, abych ti o tom řekl víc a skutečně ti nedoporučuji se ho na to ptát. Věř mi, ten rozhovor by nedopadl dobře. Můj názor je, že síly Temného pána jsou stejné jako dřív. Myslím, že ta kniha má pravdu. Nebude to lepší, dokud nebudeš chtít.“

„Ta kniha je úplně mimo,“ vysvětloval Harry. „Uvědom si, že je to mudlovská psychologie! Já nejsem mudla.“

„Ale vyrostl jsi u mudlů, proto mi to tak rychle došlo. Jsem si jistý, že některé jejich vlastnosti se musely hluboko vrýt. Určitě musely. Popíráš si to v sobě.“

Harry rozhodil rukama. „Ta kniha se mýlí, rozumíš? Mýlí se!“

„Dobrá, mýlí se v jedné věci,“ souhlasil Draco. „Měl bys odstrčit Severuse vší silou, i když ti pomohl, protože by ti připomínal to trauma.“

„Vidíš? Ta kniha se nedá použít. Je jen pro mudly.“

„Možná,“ mumlal Draco a poklepával si prstem na tvář. „Nebo tvoje nově nalezená příchylnost, ze všech lidí právě pro Severuse, může být nějaký druh kompenzace.“

„Ale ne, přestaň používat slova, kterým nerozumím!“ vyštěkl na něj Harry, vynervovaný tím, jak byly jeho pocity popisovány. Příchylnost? On si nemyslel, že je to správný termín. Ve skutečnosti se bránil popudu myslet na to, jak velká je. On přeci jenom ví, že Snape je správný člověk. Ve vztahu k němu i všeobecně.

„Kompenzace?“ snadno z hlavy citoval Draco text. „Přesunutí pozornosti jinam, v případě potřeby vyrovnat se s nějakým psychickým problémem. Také extrémně neurotická honba za uznáním, v případě pocitu nedostatku bezpečnosti.“

Harry na něj zle zahlížel. „Neříkám, že se nemůžeš naučit na zpaměť takovou haldu čehokoliv. Ale ta definice není jako nějaký seznam instrukcí, kterými se máš řídit. Řekni mi upřímně, máš ponětí alespoň z poloviny, co to skutečné znamená?“

„Upřímně?“ ušklíbl se Draco. „Ne. Potřebuji si to ještě jednou přečíst, ale Severus je opatrný, má ji od toho dne u sebe.“

„A řekl ti, že nechce, aby ses mě pokoušel rozebírat podle toho.“

„Myslíš? Proč ji tam tedy nechal tenkrát ležet? Máš alespoň z poloviny představu, jaký je Severus člověk? Vše, co dělá, má nějaký důvod. Nedělá neúmyslné chyby.“

„Myslíš?“ napodoboval Harry Draca. „Rozlil lektvar, když se o mě bál!“

„Když tvůj řev nás oba vyděsil k smrti!“

„Ty jsi byl tu noc také vzhůru?“

„Nikdo ve Zmijozelu nespal potom, co se tvoje ječení ozvalo z krbu!“ Za moment se Draco opravil. „Ne, pravděpodobně tě bylo slyšet jen sem...“ Otřásl se. „Harry, poslyš. Už jen fakt, že máš noční můry takové zuřivé síly je důkazem, že je nějaká... že by to mělo jít.“

„Nejsem cvok!“

„Nikdo neříká, že jsi!“ vysvětloval Draco. „Možná by sis měl tu knihu přečíst sám. Nebo teď spíš poslechnout. Požádej o to Severuse.“

„Možná,“ odpověděl ostře Harry, ale věděl, že se o tom v žádném případě Snapeovi nezmíní. Dokonce ani nepřizná, že tu knihu zná. Celá ta věc mu byla nepříjemná. Proč by měl na to myslet? On pochopil, že si o něj Snape dělá starosti, ať už to nahlas říká nebo neříká. Nebylo to skvělé, mít někoho, kdo se o vás staral? Jen Sirius a Remus to dělali, ale jejich důvody mít Harryho rád byly spojeny s jeho otcem a nesouvisely příliš s ním samým. Snape určitě neměl tento důvod. A vůbec, dokonce i když byl Sirius živ, nebyl s ním Harry tak často. Naopak Snape byl zde, a také v hodinách, stane se součástí jeho života dokonce i v době, kdy se vrátí do Nebelvírské věže.

Snape měl o něj takovou starost, že přelouskal mudlovskou knihu jen proto, aby našel cestu jak pomoci Harrymu z jeho problémů... to vytvářelo mezi nimi něco hlubšího a silnějšího než se Siriem a Remem.

Možná to je důvod, proč se cítím tak nejistý, přemýšlel Harry. Obávám se, aby to vydrželo. Nic dobrého nikdy netrvalo dlouho. Siria jsem ztratil dvakrát, prvně, když se postavil ministerstvu a podruhé, když propadl závojem. Myslel jsem, že je mi blízký Remus, ale když ho zahnala Snapeova zášť, neviděl jsem ho dva roky. Lidé, co se o mně chtějí starat, nikdy nevydrží dlouho. Tak či onak mě opouštějí.

Vrátil se zpět ze zamyšlení, uvědomil si, že mu Draco mává rukou před očima. „Jsi v pořádku, nepotřebuješ další Oční elixír, nebo něco jiného? Je dobře že to vyšlo tak, že tu Severus bude a dá ti ho.“

„Ale ne, pořád ještě vidím,“ odpověděl Harry. „Vzpomněl jsem si, že profesor se zmínil o něčem, co by mohlo mé temné magii pomoci...“

„Uzavírání mysli,“ přikývl Draco, dal tak najevo, že s ním Snape o tom diskutoval. To Harryho dost štvalo, ale další Dracův komentář mířil jinam. „Budeš radši, když tu zůstanu a budu dávat pozor, jestli si nevšimnu něčeho zvláštního, nebo to chceš zkoušet o samotě?“

„Myslím, že bych byl raději sám,“ bručel Harry trochu překvapen tou otázkou.

„V pořádku.“ Draco se graciézně zvedl z křesla. „Budu v našem pokoji, napíšu nějaké dopisy.“

Uzavírání mysli se k Harryho zděšení nevedlo o nic lépe než to ostatní. Nedařilo se mu, stejně jako Lumos.

 

***


„Takže,“ řekl Harry jednoho dne po večeři, „našli jste už způsob, jak sem dostat bezpečně Dudleyho?“

Snape se odmlčel, pak se rozhodl nakrájet radši svou porci Kuřete Kyjev na tenké plátky. „Dosud ne. Pracujeme na tom denně s ředitelem.“

„Říká se, že i každou noc.“

„To je pravda, i každou noc.“

„Hmm, ale ani po týdnu jste vy dva nedali dohromady nějaký plán,“ pochopil Harry.

Draco si nalil druhou sklenku bílého vína, upil a poslouchal.

„Dokonce ani Albus nenašel ve své soukromé knihovně zmínku o tom, jak vytvořit pro mudlu vstup do Bradavic.“

„Problém je v tom, že nevidí věci tak, jak jsou?“ doplnil Draco. „Oni vidí pouze ruiny? Proč na něj nemůžeme použít kouzlo Stupefy, přenést jej z nástupiště do vlaku a pak Mobilicorpus. Po použití Enervate by se tu mohl pohybovat, nevěřím, že i uvnitř je to začarované tak, aby to viděl jen jako ruiny.“

„To stačí!“ ozval se Snape.

„Ne, nestačí!“ namítal Harry. „Dudley skončí jako strnulý štěkající šílenec, jestliže mu něco takového uděláte!?“

„Dokonce to vypadá jako kdybys ho měl rád?“ poznamenal Draco. „Weasley vykládal o tom, jak tě po celé dětství týral!“

Harry vztekle zíral na Draca, a pak se obrátil na učitele. „Asi byste měl vysvětlit tady panu Vybrané chování, že špiclování za dveřmi se nedělá!“

„Když už mluvíme o způsobech,“ klidně poznamenal Snape, „Pravděpodobně bys měl vzít v úvahu, že za Dracem nechodí návštěvy. Snad by mohl zůstat, když přijdou za tebou.“ Zatímco jemně rozpůlil kapustičku vidličkou.

„Vraťme se k tvému bratranci,“ naléhal Draco, s pohledem na Snapea, ve kterém se mísila prosba i zlost. „Možná, že příliš mnoho magie by mohlo vyvolat dlouhotrvající paranoiu nebo schizofrenii s maniodepresivními tendencemi...“

„Přestaň si hrát na psychiatra!“ rozkřikl se Harry. „Pro Merlina, vždyť jseš jako Hermiona!“

Draco ustrnul, a pak prohlásil. „Tak dobře, přestanu. Merlin mi promine. Můj názor je, že je to jedno, jestli se tvůj bratranec zblázní. Nakonec, potřebuješ od něj jen ta ochranná kouzla!“

Harry třískl nožem o stůl a obrátil se na Snapea. „Vy jste mu řekl o ochranných kouzlech? Proč jste to rovnou nešel vykřikovat na hradby? Tam by byla jistota, že se to smrtijedi všechno dozvědí!“

„Odečítám Nebelvíru deset bodů,“ oznámil Snape a položil příbor, aby mávnutím hůlky stvrdil požadavek. „Řekl jsem, že nesmíš před Dracem zpochybňovat jeho loajalitu.“

„Já ji zpochybnil před vámi!“

„Co chceš, Pottere?“ ptal se jízlivě Draco. „Chceš, abych znova dostal Veritasérum a odpovídal znovu na všechny otázky? Vím, že ti Severus řekl o mém výslechu. Tak vidíš, nejsem jediný, kdo měl zájem se ptát!“

„Ne, nechci, určitě jsi našel nějaký trik na to sérum!“ křičel Harry. „A co tak odečíst body Zmijozelu? Řekl mi Pottere.“

„Jistě,“ souhlasil Snape, zavrtěl hlavou a mávl hůlkou. „Vy dva jste jak malé děti. Vraťme se k tvému bratranci, jeho bezpečnost je skutečně to, na co bychom měli brát ohled v první řadě...“

„Jo, díky!“

„...protože,“ pokračoval Snape s nevrlým pohledem na Harryho, „mladý pan Dursley by se nemohl podílet na ochranných kouzlech, pokud by byla jeho mysl sebeméně poškozena. Potřebujeme jeho souhlas, myslíš, že tvůj bratranec by tady pak mohl změnit svůj názor, jak Draco předpokládá, když by mu celý proces byl již vysvětlen předem?“

„Ne,“ tvrdil Harry. „To by ho jen poděsilo.“

„My potřebujeme,“ přemítal Snape, „nějaký druh ochranného kouzla pro něj, ale ne typickou ochranu proti útoku. Ta ochrana musí být taková, aby magií byla tolerována jeho přítomnost, takže, když si to rozebereme...“

„Ochránit jeho mudlovštinu,“ doplnil Draco.

„Co to je za slovo,“ reptal Harry, ale Draco i Snape ho ignorovali.

„Nepřemýšlel jste o kouzlu Isedral?“

„To je jenom pro motáky,“ odpověděl Snape.

„Sekenhaimův druhý princip?“

„Zdá se ti, že potřebujeme přivolat turecké poloupíry, a to nezmiňuji, že bychom si velmi pohoršili pověst?“

„No jo. Hmm.“ Draco poklepával magickou manikúrou upravenými nehty po lakovaném povrchu stolu. „A co takhle vzájemná magie? Harryho matka a jeho strýc by mohli být ohniskovými body.“

„U mudlů narozená a mudla,“ to nemyslíš vážně,“ ušklíbl se Snape. „Ředitel i já se tím zabýváme už týden. Myslíš, že student šestého ročníku by přišel na něco, o čem jsme ještě neuvažovali?“

„Pořád máte něco proti těm, co se narodili u mudlů?“ Ozval se Harry, podivný, tísnivý pocit mu sevřel hrudník. On sám byl jen jednu generaci vzdálený od těch, co se narodili mudlům.

Draco obrátil oči v sloup. „Když to řekl, myslil na moje a Grangerové známky ve všech ročnících, prokazující, že krev není všechno?“

„Tak proč má jízlivé poznámky k těm u mudlů narozeným?“ Naléhal Harry, přál si, aby odpověděl Snape a ne Draco.

„Posmíval jsem se Dracovi za jeho špatnou výslovnost a špatný rytmus řeči,“ vysvětloval Snape tónem ze kterého jízlivost dosud nezmizela. „A myslím, že dosud jsem se příliš nebránil proti tomu, aby byl dopraven mudla do mé soukromé rezidence, takže bych spíš čekal uznání než drzé poznámky!“ Obrátil se k Dracovi a pokračoval klidnějším tónem.
„Vzájemná magie se vyvolává mezi příbuznými, kteří jsou pak ohniskovými body. Jestliže to vyžaduje jednoho čistokrevného a motáka jako příjemce, tak to nelze použít.“

„To není požadováno,“ odporoval Draco. „V případě, který myslíte, to byla jen... shoda okolností.“

Snape zavrtěl hlavou, ale přesto řekl, „Vysvětli, jak to myslíš.“

„Vy myslíte na to, že toto kouzlo bylo využíváno jen v čistokrevných rodinách. Ale kdo další by měl důvod ho použít, obzvlášť tenkrát?“ Draco se krátce obrátil na Harryho. „Je velmi starodávné, myslím, že nebylo používáno již staletí.“

„Předpokládám, že by mohlo být použitelné,“ uvažoval Snape.

Draco náhle vypil naráz zbytek svého vína, to bylo zcela neobvyklé. Normálně usrkával po troškách. „Jestli skutečně věříte tomu, co jste řekl Harrymu,“ dodal nespokojeně, „pak by to bylo možné. Protože...“ povzdechl si, jasně váhavě, s pohledem na Harryho co on tomu říká, „Jak by mohla být čistokrevnost požadavkem, jestliže podle vašeho mínění to skutečně není důležité?“

Snape ho sledoval přimhouřenýma očima. „Skutečně tomu věříš, že?“

Draco pokrčil rameny, ale do očí se mu nepodíval. „Řekl jsem, pro účely toho kouzla, si myslím, že to není důležité. Zpět k té vzájemné magii,“ pustil se do méně nepříjemného tématu. „Všechny elementy tu jsou, že ano? Nějaký stupeň příbuzenství ohraničený... potřebujeme pět protikladů, ale to by neměl být problém. Podívejte... Harryho teta byla mudla, Dudleyho teta byla kouzelnice...“ Draco začal vypočítávat na prstech a mluvil k sobě, když říkal, „Nepotřebujeme už nic víc než tebe Harry, jsem si jist, že to půjde.“

„Já nevím, co bych měl udělat!“ vysvětloval Harry.

„Vyvolat vzájemnou magii u tvého bratrance, ale k tomu potřebujeme nějaký předmět, to jsem myslel.“

Harry odsunul talíř a tázavě se obrátil ke Snapeovi.

„Je to velmi staré kouzlo, kdy rodiny dočasně přenášely svou magii na motáky v rodině,“ vysvětloval. „Když takto uvažujeme, tak tvá matka a tvůj strýc byli protiklady.“

„Ach...“ pomyslel si Harry, ale musel říci, „Nikdy jsem nepoznal svou matku.“

„Nemáš nějakou vzpomínku na ni, když jsi byl malý?“ Vyptával se Draco udiveně.

„Co ty si pamatuješ z doby, kdy ti byl jeden rok?“ odsekl mu Harry.

„Lekce latiny,“ arogantně oznámil Draco.

„Teď není čas to znevažovat,“ napomenul ho Snape. „Harry, skutečně si nic nepamatuješ?“

„Pamatuji si, jak křičela tu noc, kdy ji zavraždili.“ Řekl Harry hlasem přeplněným emocemi.

Snape se opřel a sepjal ruce, smutně zašeptal, „A pamatuješ si to proto, že tu vzpomínku z tebe vytáhl mozkomor. To je mi líto, Harry.“

„Mně také,“ řekl Harry bezvýrazně. Pak se zeptal podezřívavě, „To vám řekl Remus?“

„Ne, ty, když jsi blouznil po operaci.“

„Aha.“

„Nemyslím, že to není fascinující,“ protáhl Draco, „ale pořád ještě potřebujeme nějaký element, abychom to doplnili.“

Harry zavřel oči a otřeseně přemítal, „Má matka zemřela v agonii, můj strýc ve spánku?“

Cítil ruku, která přikryla tu jeho, dlouhé teplé prsty ji trochu stiskly jako projev sympatií. Pomohlo to, přestože cítil slabý pach lektvarů, který se vznášel nad jeho jídlem. Teď nebude mít dlouho chuť na jídlo.

„Potřebujeme nějaký předmět, který by spojoval tebe a tvého bratrance,“ poznamenal Snape tiše.

Draco si odkašlal. Když Harry otevřel oči, viděl jak Draco zírá na Snapeovu ruku položenou na jeho. Ale nijak to nekomentoval. „Tak co, jak to bude s tím posledním elementem?“

„Každopádně potřebujeme nějaký symbol?“ poznamenal Snape. Díval se s očekáváním na Harryho. „Vzpomínáš si, že máš něco co představuje tvou matku?“

Harry přikývl. „Mám jen pár fotografií.“

„Kouzlo lépe působí s něčím osobním.“

Aha, on myslí ten prsten. Harry ho vytáhl z košile, pevně ho stiskl v ruce. „Já... dostanu ho zpět? Myslím, jestli ho nerozpustíte v nějakém lektvaru?“

Snape se zasmál a pustil jeho ruku. „Dudley ho bude mít navlečený po celou cestu sem a po dobu co tu bude, Harry, určitě ho dostaneš zpět.“

„Tak, jo.“

Harry mu ho podával, ale Snape řekl. „Ještě si ho nech. Musíme s Dracem upřesnit zaklínadla. Myslím, že do zítřka do večera to připravíme tak, abychom dokázali kouzlo uplatnit.“

Draco zaúpěl. „Jestli vše půjde dobře, máme tu mudlu při svačině.“

„Nejen při svačině,“ poznamenal Harry, zastrčil prsten zpět za košili. Rád ho cítil na těle. „Dudley tu zůstane pár dní.“

„Dní?“ opakoval Draco. „Dny znamenají i noci, doufám, že si to uvědomuješ. Rád bych věděl, jak tu budeme spát? Severusi, doufám, že se se mnou rozdělíš o postel?!“

Snape se na něj ostře, temně podíval. „Já doufám, že ne.“

„Já nechrápu...“ přemlouval ho Draco.

„Ale jo, chrápeš,“ dodal Harry.

„Jo a ty zase celé noci mluvíš!“ odsekl mu Draco. „Nevěříš mi? Poslední noc jsi vykládal něco o přeměně Hermiony v kočku... myslím, žes to vykládal mně, že by se mohla tak změnit při pokusu o přenesení?“ posmíval se. „Jo, a opravdu chroptící chýše ukrývá vlkodlaky? To bylo opravdu divné.“

„Slečna Grangerová se může přemisťovat?“ Ptal se Snape se zájmem.

„Ne a taky není neregistrovaný zvěromág,“ bručel Harry. Neměl tušení, že mluví ze spaní a myslel na to, že se bude muset vrátit k užívání lektvaru bezesného spánku. Obával se toho, že by mohl říkat něco, co by neměl Malfoy slyšet. „Jsou to jen sny. Nic neznamenají.“

„Tvoje sny ale mohou něco znamenat,“ odporoval mu Snape.

„Prorocké sny jsem už neměl dlouho.“

„Copak, je z tebe nová Trelawneyová?“ rýpl si Draco.

„Proč si myslíte, že přestaly?“ naléhavě se ptal Harry. Ulevilo se mu, že na ně nemusel myslet, ale bylo to divné.

„Možná, že je právě teď nepotřebuješ.“

Draco na ně zíral a zatínal zuby. „Skvělé. Vy to myslíte vážně! Nestačily ty schopnosti před tím, hadí jazyk a zahánění mozkomorů, odolání kouzlu Imperius jakoby nic? Zatraceně, dovedete si představit, jak mě to rozčiluje? Tak na co čekáte? Pusťte se do toho, chci slyšet, co skrývá budoucnost!“

Harry na to nic neřekl, ale nebylo to třeba, stačil hrůzostrašný pohled, kterým se na Draca podíval Snape.

Zatímco se Draco s mumláním odvrátil, přivolal si profesor pergamen, inkoust a brko a netrpělivě zamumlal kouzlo, aby vyprázdnil stůl. Začal kreslit ovál s deseti hvězdami umístěnými v centru. Pak začal ke každé hvězdě pronášet latinské věty. Draco zapomněl na prorocké sny a začal s ním diskutovat o zaklínadlech.

Harry je opustil, sedl si na pohovku a začal poslouchat, jak mu Hermiona vysvětluje cosi z Přeměňování.

Žádné komentáře
 

Výhradným vlastníkom týchto stránok je Chalibda. Administrátorom je v súčasnej dobe Jimmi. Charakter, význam a dôvod existencie týchto stránok určujete VY.