Vítejte v magickém světě Harryho Pottera

Trilógia od Aspen: I. Rok jako žádný jiný (A Year Like None Other); II. Léto jako žádné jiné (A Summer Like None Other); III. Rodina jako žádná jiná (A Family Like None Other)



Tieto stránky sú pokračovaním pôvodných stránok Roku, ktoré sú venované prekladom skvelej fanfiction od Aspen in Sunlight (trilógia AYLNO, ASLNO a AFLNO). Je alebo bude na nich zverejňovaný česko-slovenský preklad Roku, preklad Leta a Rodiny.

Kapitoly 31 - 40

Kapitola 36. EXPRES PRO MUDLU

Preklad: Atet

Betareader: Krtek

Záverečné beta: LadyF


„Ach, Harrýýý,“ zatrylkoval Draco. „Myslím, že za dveřmi máš návštěvu.“

Když Harry přistrčil nos k pergamenu na dveřích, mohl si přečíst, Ronald Weasley, Hermiona Grangerová, Neville Longbottom.

„Bylo na čase,“ zavrčel Harry. Když byl v nemocničním křídle, navštěvovali ho jeho přátelé více méně pravidelně, takže nebyl připraven na to, že až bude žít na zmijozelském území, bude mít pocit, že se propadl do samého středu země. „Uhm, Draco, mohl bys?“

„Samozřejmě,“ odpověděl Draco bezstarostně. „Dovolíš? Abrire.“

Harry trnul, že se bude opakovat ta zřetelně falešná zdvořilost jako posledně, ale Draco pouze řekl, „Ahoj, pojďte dál.“

Ron a Hermiona se posadili na stejná místa jako posledně, ale Neville stál dosud u dveří a s obavami se rozhlížel okolo sebe. „Ehm... profesor Snape tu teď není, že ne?“

Než mohl Harry odpovědět, Draco klidně prohlásil, „Ne, není. Pojď dál Longbottome. Posaď se.“

„Kde zůstalo to Rone, Hermiono, jak je milé vás vidět?“ poškleboval se Ron.

„Severus má za to, že by bylo rozumné nelhat vám do očí,“ oplatil mu jízlivost Draco. Ta slova mohla vyznít sarkasticky, ale Draco je podal jako očividný fakt. „A já si myslím, že pravidlo křestních jmen platí jen pro mě a pro Harryho. Severus nechce, aby se tu cítil, jako kdyby žil na bojišti. My se s Harrym vždycky neshodneme, ale on jistě ocení, když se o to alespoň pokusíme.”

Neville se konečně posadil a Harry také, Draco zůstal stát nad nimi. Bylo to nepříjemné, ale při vzpomínce na Snapeovo ostré napomenutí, týkající se návštěvníků, Harry jen zamumlal, „Uhm, Draco...“

„Dobrá, to je v pořádku,“ přerušil ho zmijozelský chlapec a otočil se na patě. „Půjdu si po svých.“

Harry trochu stiskl rty, předem se trochu styděl za to, co řekne, zvlášť před Ronem, ale daleko víc by se styděl, pokud by to neřekl. „To jsem nemyslel, chtěl jsem se tě zeptat, jestli se k nám nepřipojíš,“ nabídl mu.

Draco zamrzl uprostřed pohybu. Když se obrátil, jeho obočí se téměř dotýkalo linie vlasů, jeho výraz se nedařilo Harrymu rozluštit. Zčásti potěšení, zčásti fascinace a také vychytralost. Harry čekal nějakou jízlivou odezvu, jako: Proč bych měl, Harry, co se staráš... ale Draco pouze řekl, „Rád,“ a posadil se do křesla.

„Harry,“ řekla Hermiona varovně. „My... no, my si chceme promluvit o nějakých záležitostech týkajících se Nebelvíru...“

Ron kupodivu nic nenamítal, ačkoliv nebylo od něj příliš zdvořilé, když se obrátil k Hermioně a poznamenal, „Nemyslíš si, že on si stejně najde způsob jak si nás poslechnout? Takže by stejně nikdo z nás na to neměl při rozhovoru zapomínat.“

Draco přejížděl pohledem Rona a Hermionu, ve stříbrných očích se odráželo, jak usilovně o čemsi přemýšlí, ale neřekl ani slovo.

„Tak, kde jste uvázli na tak dlouho?” změnil Harry téma hovoru. „Nikdy bych si nemyslel, že budu na vaši návštěvu čekat víc než týden.” Nechtěl, aby to znělo vyčítavě... nebo to vlastně chtěl. Vůbec ho netěšilo, že musel tak dlouho čekat na to, až si na něj jeho přátelé vzpomenou. Několikrát jim poslal sovu, ale pokud byli jeho přátelé, nemělo by být potřeba, aby je musel prosit. Stejně, od té doby co používal Dracem očarované pero, nebyly dopisy tak čistě osobní záležitostí, jak by si byl přál. Dost na tom, že Draco pravděpodobně vyslechl dopisy pro Remuse. Harry je psal v době, kdy druhý chlapec byl ve sprše, ale asi to nebylo nic platné, Draco byl mazaný. Byl to Zmijozel... to mluví za vše.

„No, za to může McGonagallová,” brblal Ron. „Pamatuješ si, jak řekla, že nás bude doprovázet sem dolů? A pak v dalších dnech, když jsme ji prosili, to bylo pořád: Pan Potter má teď jiné starosti, než společenské styky s vámi... a další den: Myslím, že profesor Snape dává přednost tomu, aby jeho rezidenci nezaplavovali Nebelvíry... a ten další den to bylo: Vypracoval jste již váš test z Přeměňování, pane Weasley? Myslím, že byste měl svůj volný čas věnovat této činnosti... a naposledy, Harry, na mou duši, uspořádala schůzku prefektů, které jsme se museli zúčastnit!”

„Hm, to objasňuje mnoho, ale ne všechno. Mohli jste se sem vypravit bez ní,” poznamenal Harry.

„Zkoušeli jsme to třikrát,” vysvětloval Neville. „Hermiona si byla jistá, že cestu zná... těžko říci, ke kolika různým neprostupným stěnám jsme došli a zůstali na ně civět!”

Harry si pamatoval, jak sem šel on, nebylo to tak komplikované.

„Schodiště se neustále sama od sebe mění,” připomněl Draco. „Když tu dole žijete, začnete jim rozumět.”

„Ano, to vysvětluje mnoho,” broukala si Hermiona.

„Vůbec ne,” namítal Harry. „Proč jste mi neposlali sovu?”

„Mysleli jsme si, že by ti ON mohl číst dopisy,” poškleboval se Ron, prudce ukázal prstem na Draca. „Ale dnes, jakmile řekla, že nás může sem doprovodit, hned jsme šli.”

„V čem může být problém?“ zeptal se Harry, ale nikdo neodpověděl.

„Ale jděte, to jsem si myslel, že je Grangerová bystřejší,” uculoval se Draco. „Není to jasné? Severus jí řekl, aby je zadržela.”

„To by Snape neudělal,” namítal Harry, znepokojený už jen pouhým pomyšlením na to. „Řekl, že moji přátelé sem dolů mohou chodit.”

„Já vím,” souhlasil Draco. „Ale taky chce, abys dohnal učení, nemyslíš? Nechce, aby chodili sem dolů každý den.” Obrátil se k Hermioně. „Překvapuje mě, proč jste nepoužili jednoduché kouzlo Ukaž mi.

„Způsobilo, že se její hůlka začala točit v kruzích,” namítl Neville.

„Aha, to znamená, že Snape myslel i na toto,” pokrčil rameny Draco. „Nenapadá mě nic jiného, co by vám mohlo pomoci. Teď mi promiňte, musím si vyřídit nějakou korespondenci.” Poté se elegantně zvedl a odešel do pokoje, dveře za ním slyšitelně zaklaply.

Hermiona se naklonila k Harrymu a tiše řekla. „Byl daleko hovornější než posledně.”

Ron zafuněl. „Řekl bych, že věděl, že kouzlo Ukaž mi bylo neúčinné, ještě než nám ho doporučil. V žádném případě se nám nepokoušel pomoct. Nestojí o to, abychom našli cestu sem dolů.”

„Já si myslím, že se skutečně pokoušel pomoci,” řekl Harry. „Mně, řekl bych. On mi minulý týden skutečně pomáhal.”

„Já to věděl,” vykřikl Ron. „Neříkal jsem to? Draco není tak špatný, to je to, co se nám pokoušíš říci?”

„Vše, co jsem chtěl říci bylo, že by to mohlo být daleko horší,” klidně odpověděl Harry. „Neville, vypadáš jako by ti bylo špatně. Co se děje?”

„Já... Harry, já si myslím, že bychom měli jít,” těžce dýchal Neville „S-S-Snape pravděpodobně přijde už brzy domů...“

„Ach ne, nechoďte,” prosil Harry. „Když moji přátelé přijdou po mnoha a mnoha dnech na návštěvu, pak by měli zůstat dlouho. Zůstat na večeři. Myslím tím, všichni.”

Hermiona si odkašlala. „Harry, neměl bys to nejprve projednat s profesorem Snapem?”

Harry si pomyslel, že má asi pravdu, ale cítil se dost jistý, aby prohlásil, „Ne, bydlím tady a on mi již řekl, že moji přátelé sem dolů můžou. Já je zvu, ne on. A on to akceptuje.”

Neville se trochu otřásl. „Víš, Harry, asi by bylo lepší požádat o dovolení. Snape je teď dost... ehm...”

„Ještě větší hajzl než býval,” doplnil Ron. „Dostávám teď školní trest každý týden, je to parchant.”

„Čím sis to vysloužil?” zeptal se Harry.

„To bych taky rád věděl!” vykřikl Ron. „Možná, že teď jste přátelé, ale, Harry, určitě si pamatuješ jaké je to s ním v hodinách! Stačí, když se něj podívám tak, že se mu to nelíbí nebo dýchám příliš hlasitě, proklínám ho...“

„Pane Weasley, žádám vás, abyste nepronášel žádné kletby v mém bytě,” požadoval temný, sarkastický hlas. Snape přišel a zabouchl dveře. Černé oči si je všechny rychle přeměřily. „Slečna Grangerová, pan Longbottom.” Pak ještě temnějším tónem k Harrymu, „škoda, že se k vám nemohl připojit Draco.”

„Chvilku tady byl,” ujišťoval Harry.

„Hmm.”

„Moji přátelé chtějí zůstat na večeři,” velice přeháněl v té věci Harry. „Ale říkali, že bych se vás měl nejprve zeptat. Mohou, že ano?”

„Nedovedu si představit nic skvělejšího, než mít tvoje přátele k večeři,” líně protáhl odpověď Snape, hábit kolem něj zavířil, když odkráčel do svých pokojů.

„Vidíte?” řekl Harry s úsměvem.

„Harry, vyznělo to spíš tak, jako kdyby si nás rád naservíroval k večeři,” ozvala se Hermiona.

„No jo, já vím,” zasmál se Harry. „Nerozumíte, že neřekne přímo ano? Jste z Nebelvíru.”

„Ty taky,” dodal Ron.

„Já vím, Rone,” obrátil oči v sloup Harry. „Poslyšte, pobavíme se s tou večeří. Víte, co vám skřítci ukuchtí, když řeknete, aby to bylo něco, co máte rádi a neřeknete jim co to má být? Rád bych věděl, proč nám ve Velké síni nedávají k jídlu každému to, co by chtěl.”

Harry si všiml, že se Hermiona zamračila, nepochybně myslela na ubohé přepracované skřítky. Nicméně, když pak Draco vhodil letax do krbu, aby si mohli objednávat, řekla stejně jako všichni ostatní „cokoliv vhodného”. Dostala lasagně, očividně další mudlovské jídlo, o kterém Draco nikdy neslyšel. Kupodivu neměl k tomu žádný neomalený komentář, když si tak pojídal svého humra ve vinné omáčce.

Snape byl... no, Snape. Těžko ho mohlo bavit večeřet s pěti teenagery. Trval na tom, aby Neville přeměnil dvě pohodlná křesla na jednoduché dřevěné židle, použitelné k jídelnímu stolu a jízlivě poznamenal, že výsledek je stěží přijatelný, i když byly docela dobré. Zkoušel Hermionu z lektvarů, dával jí otázky z látky sedmého ročníku, načež posměšně poznamenal, že se toho musí ještě hodně naučit. Řekl Ronovi, že bude dostávat tresty tak dlouho, dokud si bude myslet, že v hodinách je vhodné zlostně zírat a uštěpačně poznamenal, že ho ani nenapadne, aby od toho ustoupil, ani pod Smrtícím nebelvírským pohledem.

Pak, když už byli hosté pryč, zaměřil se na Harryho a Draca a probral s nimi do detailů vše, co se ten den naučili.

Když bylo po všem a Harry ležel přikrytý a chystal se spát, napadlo ho, že by měl něco říci. Vždyť Dudley zítra přijede a Harry by nechtěl, aby se Draco vrátil k uštěpačným, sarkastickým způsobům chování. Dudley by se určitě nedokázal vyrovnat s jízlivým Dracem.

„Hmm, dnes jsi vycházel s mými přáteli dobře,” řekl, ležel a zíral na temné stíny pohybující se po stropě.

„Cože?” ptal se Draco, který právě vyšel z koupelny s mokrými vlasy. „Neslyšel jsem tě.”

„Ale ano, slyšel.”

Draco se uličnicky, potěšeně zasmál. „Myslíš? Hmm. Asi to tak bude. Nevím, proč tě to tak překvapuje. Říkal jsem ti, že se umím chovat.”

„To jo, ale musíš to taky chtít předvést,” zamumlal Harry. Slyšel Dracovo Finite jak zhasl světlo v koupelně a pak tápal do postele přes pokoj. „Dokonce jsi se bavil s Ronem o famfrpálu.”

„Bohužel si myslel, že chci od něj jen vylákat informace o nebelvírské taktice,” nevrle dodal Draco. „Víš, kdyby byl méně opatrný, mohl bych se od něj naučit něco užitečného.”

Harry se tiše smál. „Nepovedlo se ti to, co? Doteď jsem si nedovedl představit, že ty nebudeš ve svém týmu a já v mém.”

„Uvidíš, že všechno bude dobré, až Severus dokončí tvé léčení,” přemítal Draco, v hlase stín hořkosti. „Ale neexistuje elixír, který by dostal mne zpět do Zmijozelu. Tak tu, Pottere, nekrákej něco o mně a famfrpálu. To ty se do svého týmu vrátíš.”

„Neříkej mi Pottere,” řekl Harry.

„Půjdeš za Severusem a budeš žalovat?” odsekl Draco.

„Ne,” zívl Harry a nadzvedl se, aby si lokl trochu Bezesného spánku. „Dobrou noc.” Usnul dřív, než uslyšel Dracovu odpověď.

 

***

 

Další den, několik hodin po obědě, bylo možné na pergamenu vedle dveří číst: Albus Brumbál a jeho domácí zvíře. Draco se zakuckal smíchy. „Harry, netušil jsem, že vzájemná magie se zajímá o takové věci. Podívej se.”

Harryho to tak nerozveselilo. „Domácí zvíře? To je sprostý.”

„Já za to nemůžu,“ řekl Draco, pořád se ještě smál. „Ten pergamen je začarovaný tak, aby rozpoznal kouzelníky, to je vše. Takže si snad zasloužím uznání.”

Dveře se rozlétly a objevil se ředitel, v nezvykle střízlivém hábitu. Nejvíc šokující bylo, že tam stál i Dudley, také v hábitu. Studentském, s havraspárským znakem. Pohublý ve tváři o něco víc než posledně, nervózní. A nervózní nebyl jen on. Harryho trápilo pomyšlení, jak se projeví Draco. Jako normální student, nebo jako aristokratický, čistokrevný snob předvede jízlivou parodii vybraného chování. Ředitel nedal Dracovi příležitost k ničemu, nakonec měl na to plné právo. Nečekal na pozvání a hned, co se dveře otevřely, vstoupil dovnitř a řekl, „Tak jsme tu, v pořádku a v bezpečí. Samozřejmě znáte Harryho, ten druhý je Draco Malfoy. Později se určitě setkáte s profesorem Snapem. Toto jsou jeho komnaty, ale je tak laskav, že se o ně podělí s několika chlapci, když je to nutné.”

„Uch, ahoj všichni,” řekl Dudley, podíval se ostražitě na Draca. Nebylo divu. I když se o to nijak zvlášť nepokoušel, vyzařovalo z něj bohatství a výjimečnost. Harry už pochopil, že Draco není jen ten, kdo má trezor nacpaný zlatem. Dudley to nemohl vědět.

„Ahoj,” klidně odpověděl Draco. Neusmál se, ale ani nebyl jízlivý. To bylo důležité.

Dudley mu podával ruku a Draco strnul, na to dotknout se mudly určitě nebyl připravený. Oba, Harry i ředitel čekali, co udělá... podal mu ji.

„Tak pojď,” vyzval ho Harry, s úlevou, že si Draco neutřel ruku do košile, nebo neprovedl něco podobného. „Posaďte se, prosím, Dudley, řediteli.”

Draco sebou trochu škubnul, když se Dudley posadil na pohovku, která se zhoupla pod jeho váhou. Ředitel však potřásl hlavou. „Musím se věnovat jiné záležitosti,” vysvětloval, díval se při tom na něj přes půlměsíčková skla svých brýlí. „A dovedu si představit, že si máte s bratrancem co povídat.”

„To ano,” souhlasil Harry, šel s ním zpět ke dveřím. Nebylo to daleko, hlavně to bylo příliš blízko na to, aby si dokázal rozmyslet co říci a jak to říci. „Ehm, řediteli?”

„Ano, Harry?” Albus prostě stál, s rukou na již otevřených dveřích.

„Víte, řekl jsem vám strašné věci a chtěl bych se vám omluvit,” zašeptal Harry. „Já teď...” bleskl pohledem po Dudleym, nebyl si jistý kolik toho může říci. „Je to těžké vědět, že jste si byl vědom... toho všeho a nepomohl mi.”

Albus mírně potřásl hlavou, až se jeho dlouhý plnovous rozevlál. „Harry, čeho já jsem si byl hlavně vědom, neustále, každý den, bylo to, že v tom domě jsi živý. A přál jsem si, aby to tak zůstalo. Věděl jsem, že nic lepšího nemohu pro tebe udělat.”

„Já vím,” povzdechl si Harry. „Děkuji vám za to, že jsem se mohl setkat s Dudleym v Bradavicích.”

Jemný úsměv. „Hlavně ty tu jsi vítaný.” Kouzlo zavřelo dveře, kterými odešel.

 

***


Když se Harry vrátil zpět do pokoje, viděl, že Draco sedí zabořený v křesle. S výrazem, který Harry dešifroval jako opatrná, kontrolovaná neutralita. Nic neprozrazovalo, co si myslí, když tam tak sedí s mudlou.

Tak snad to půjde, usoudil Harry a přitáhl si vlastní křeslo. „Dudley, jsem rád, že tě vidím,” začal. Ve skutečnosti se cítil neuvěřitelně nepříjemně, nejen proto, že tam seděl Draco a sledoval, jak se to vše vyvine. On vlastně nikdy neměl žádný blízký vztah k Dudleymu a pár telefonických rozhovorů ho nemohlo vytvořit, ale jediná možnost byla pustit se do toho po hlavě. „Proč se neuvolníš, nesundáš si hábit? Draco a já se tady obvykle neoblékáme formálně, ačkoliv profesor Snape to má ve zvyku.”

Když se Dudley postavil a sundal si hábit, nemohl si Harry pomoci a v šoku zíral na bratrance. „Ou, Dudley, to je neuvěřitelné. Ty jsi hrozně zhubnul! To je ale dobře!”

Draco vydal zvuk, jakoby se měl užasle rozchechtat, ale rychle to změnil na zakašlání. „Omlouvám se,” řekl tlumeně, když viděl, jak na něj Harry zlostně zahlíží. Bylo mu zcela jasné, o co jde. Přesto, že ztratil tolik ze své váhy, byl Dudley stále neuvěřitelně tlustý. Draco by stěží uvěřil, že dříve byl prakticky jak koule. „Ehm, potřebuji se napít,” řekl Draco, pořád se ještě snažil zakrýt touhu se rozchechtat. „Co by sis dal ty, ach... Dudley?”

Dudley se začervenal a Harry nevěděl jestli jsou to rozpaky z Harryho předešlého komentáře, nebo jestli porozuměl Dracovu divadýlku. Spíš to první, řekl si Harry. Dudley nikdy nebyl schopný pochytit drobné urážky, v jeho rodině se k sobě chovali tak otřesně neomaleně. „Dietní colu,” odpověděl tiše.

Draco se podíval na Harryho s otázkou v očích.

„Nejsem si jistý, jestli tu něco takového máme,” poznamenal Harry. „Domácí skř..., ehm, sluhové ti mohou přinést mnoho z toho co budeš chtít, ale nemají moc mudlovských produktů.”
„Dobrá,” řekl Dudley po chvíli přemýšlení. „Vodu s citronem.”

„A ty Harry?” naléhal Draco.

„Totéž,” řekl Harry. Radši by máslový ležák, ale pomyslel si, že by to bylo nezdvořilé, když Dudley má jen vodu.

Draco se zvedl, přikročil ke krbu, jeho ruka se vynořila z hábitu a uchopila nádobku s letaxem. „Počkej,” zavolal Harry, naklonil se kupředu a řekl, „Máme tu ve zvyku používat magii na všechno možné. Nebude tě to děsit?”

Dudley zavrtěl hlavou. „Paní Figgová mi o tom řekla. Víš, že vyrostla v k-kou-kouzelnické rodině, ale ona taková není? A když ten příjemný pan Lupin přišel s tebou do nemocnice, mluvil se mnou taky. A Marša. Harry, já si myslím... bude příjemné zjistit, jaký doopravdy jsi. Takže je to v pořádku.“

„Určitě?“ naléhal Harry. „Mnoho věcí ti bude připadat divných...“

„Pro Merlina,” přerušil ho Draco. „Necháte mě tu stát celý den a sypat letax na rošt v Severusově krbu? Řekl, že je to fajn. Ostatně, přežil cestu sem, nemyslíš? Kolik duchů asi tak cestou zahlédl?”

„Duchové?“ zalapal s hrůzou v očích Dudley po dechu.

„Jé, díky, Draco,” vrčel Harry. „Jo, máme tu duchy, ale oni ti neublíží.”

„Jen tě unudí k smrti vyprávěním sáhodlouhých, stále stejných historek,” poškleboval se Draco.
Aniž by ještě něco dodal, vhodil letax do krbu a zavolal do kuchyně. Dudley se zabořil dozadu do polštářů, když se v plamenech s lupnutím objevila tvář skřítka s dotazem, čím může sloužit. „Dvakrát vodu s citronem a jeden máslový ležák,” objednával Draco. „Bez ledu.”

Za vteřinku se objevil dřevěný tác a přistál na nízkém stolku mezi nimi.

Dudley ostře sykl přes zuby a zavrtěl nešťastně hlavou, když mu Harry podával pití. „Ach ne, už nemám žízeň.”

„Dudley, je to jenom voda, ta ti neublíží.”

„Harry, proč mu nedáš šanci uklidnit se?” navrhoval mu Draco, do hlasu se mu vrátila jízlivost, ale jenom malinko. Zcela zmizela, když se obrátil k Dudleymu. „Měli jste dlouhou cestu. Jak se ti líbil vlak?”

„Ano a jak to bylo na nástupišti?” chtěl vědět Harry.

„Pan Lupin mě dostal skrz,” řekl Dudley, trochu se otřásl. „Stáli jsme na nástupišti, normálním, na Kings Cross, on mě vzal za ruku, řekl, abych pevně zavřel oči - všimli jste si, jaký má jemný, laskavý hlas? - a pak mi řekl, že mi to neublíží, jen mi možná bude trochu špatně a já se pak cítil, jako bych se rozpouštěl, nebo tak nějak. A když jsem otevřel oči, byli jsme na jiném nástupišti.”

„Taky nemám rád přemisťování,” politoval ho Harry. „Vždycky se mi zvedne žaludek.”

„Pan Lupin?” přemítal Draco, hlas mu zazvučel napjatým očekáváním. „Říkal jsi, že byl s Harrym v nemocnici?”

„Byl, ale tenkrát se mi nezdál takový milý.”

„To si nedovedu představit,” reagoval na to Draco a upřel na Harryho ostrý pohled. „On se pravděpodobně nezdál takový, on to dokonce nebyl on.”

Harry se otřásl. Tušil, že Draco odhalil, kdo byla ta osoba. Tomu se nedalo vyhnout. „Takže, pan Lupin tě posadil do vlaku, ale nepřijel s tebou?” popoháněl ho Harry.

„Řekl, že nemůže,” řekl Dudley. „Řekl, že musí absolvovat každoměsíční léčení, které nemůže zanedbat, že to pochopíte.”

Harry podal Dudleymu jeho vodu, sedl si a také se napil.

„Tak nám vyprávěj o tom vlaku,” požadoval pokračování Draco.

„Oba jste už v něm byli,” poznamenal Dudley, díval se z jednoho na druhého. „Harry, já... já bych ti chtěl něco říct.” Jeho velké oči se začaly lesknout slzami. „Víš, je to skutečně těžké. Já... já vím, žes to neměl lehké vyrůstat tak a nebylo by normální, kdybys kvůli tomu všemu k nám necítil odpor, a-ale-ale když maminku pohřbili, přišel jsi. Také jsi se staral a mluvil s otcem. Ne kvůli němu, kvůli mně.”

Harry stiskl ruce k sobě. Vnímal, že během Dudleyho řeči Draco odešel tiše z pokoje, nechal je, aby si rodinné věci probrali sami. „Je mi to tak líto. Já... chtěl jsem. Nemohl jsem.”

Dudleyho tichý upřený pohled, způsobil, že si Harry uvědomil, že by měl něco vysvětlit. „Vše to je složité,” začal. „Ďábelský čaroděj, který zničil váš dům...“ Dudley přiškrceně vzlykl. „Je mi to líto,” kvapně řekl Harry. „Já... Já nevím, jestli bych ti to měl říkat. To, co se stalo mně, je spojeno s tím, co se stalo tobě. Není lepší na to nemyslet?”

„Ne,” ozval se Dudley. „Ne, to není. Takhle je to snazší. Marša mi řekla, že je lepší se tomu postavit. Ty..., pokračuj.” Zapomněl pravděpodobně, jak se dostala voda na stůl, popadl sklenici a začal z ní upíjet, zatímco poslouchal.

Harry mu neřekl všechno, jen to, co mělo pro Dudleyho nějaký význam. Ďábelský čaroděj ho chtěl zabít už jako dítě a teď to zkusil znovu. Harry byl poraněný, slepý, prakticky v kómatu více než týden, ale už je to lepší. Profesor Snape ho zachránil, staral se o něj a Harry teď žije u něj, protože ten čaroděj toho nechce nechat. Harry je pořád v nebezpečí, ale to nebezpečí bude menší, pokud Dudley pomůže profesorovi Snapeovi s ochrannými kouzly.

„Já vím, pan Lupin se taky o tom zmiňoval,” pamatoval si Dudley. Pak řekl s podivným výrazem, „Vzpomněl jsem si na své věci, které mám sebou, nezabalil jsem si toho moc. Já toho ani moc nemám, jen tu trochu, co mi koupila paní Figgová.”

„Myslel jsem, že bys mohl žít s tetou Marge,” vzpomněl si Harry a ušklíbl se.

„Marša si myslí, že bych raději neměl, chci-li být zadobře s tebou.”

„Hmm, paní Figgová asi řekla tvé terapeutce o tom nafukovacím incidentu,” napadlo Harryho. Samozřejmě tetě Marge byla vymazána paměť, ale člověk nemusí být génius, aby tušil, že bude mít stejný odpor ke kouzelníkům, jako měl její bratr. „No, ale tobě bude sedmnáct. Myslím, že si můžeš dělat, co chceš, třeba si najít práci, co myslíš? Už jsi myslel na to, co bys chtěl dělat?”

„Nemám tušení,” přiznal Dudley.

„Já myslím, že máš čas si to promyslet.”

„Myslíš?” Dudley dopil vodu a začal vysávat plátek citronu. Harry byl upřímně rád, že Draco odešel. Asi by zase nějaký nezadržitelný zvuk zakrýval kašlem. „Nemůžu zůstat u paní Figgové navěky.”

„Ne, ale ono tě něco napadne,” ujišťoval ho Harry.

„Doufám. Nevíš, jak dlouho bude trvat, než mi přinesou mé věci? Váš ředitel mi řekl, ať je nechám na nástupišti, že je pošlou přímo sem.”

„Určitě už jsou v ložnici. Domácí skřítkové, to jsou ty bytosti, které jsi viděl v ohni - je vezmou a dopraví je do pokoje.”

„Aha, jako to pití,” mumlal Dudley, a pokyvoval. Harry si pomyslel, že to jde nad očekávání snadno. „Dobře, půjdeme se podívat? Protože pan Lupin ti něco poslal a řekl mi, abych ti to dal hned, jakmile to bude možné.”

Dveře byly zavřené, tak Harry zaklepal. Draco je pozval dál. Zvedl se z postele, kde si četl z učebnice Přeměňování pro sedmý ročník. Když ji zavřel, přeměnila se v malý kámen. Dudley strnul, nerozuměl tomu, Draco pokrčil rameny. „Ten stupidní autor se rozhodl, že bude nutit studenty procvičovat práci s hůlkou pokaždé, když se chtějí z té knihy učit,” vysvětloval s uštěpačnou grimasou.

„Ty... ty to dokážeš vrátit zpět?” vydechl Dudley.

„Samozřejmě,” lehce odpověděl Draco. „Sleduj. Libris veni.” Zakroužil koncem hůlky a kniha se opět objevila.

„No ne,” řekl Dudley, znělo to spíš jako obdiv, než obavy. Harryho v tom napadlo, že skutečně bude potřebovat magii. „Můžeš pro mě něco udělat?”

„Samozřejmě,” žertoval Draco, jeho neutrální výraz se začal rozpadat v náznaku úsměvu. Draco Malfoy se rád předváděl a mohl by návštěvu snadno vyvést z míry. „Samozřejmě, cokoliv.”

„To od tebe očekávám,” řekl Harry a varovně se na Draca podíval. „Proč jsme tě vlastně vyrušili, potřebuji něco vybalit. Budeš mít moji postel Dudley. Já budu spát na pohovce.”

„Ne, ne,” přerušil ho Draco. „To nepůjde. Určitě si máte co povídat. Kdy je k tomu lepší příležitost než v noci? Každopádně Severus a já jsme rozhodli, že na pohovce budu spát já.”

„Kdy jste se o tom se Severusem domlouvali?” ptal se Harry zamračeně.

„Ach, byl bys překvapený, o čem všem mluvíme nad lektvary,” odpověděl Draco.

„A to bude v pořádku? Draco Malfoy bude spát na kanapi? Jaký úplatek jsi za to dostal?”

„Ale vždyť to nemusí být pořád pohovka,” ušklíbl se Draco. „Dudley by tak mohl vidět něco zajímavějšího než zkamenělou knihu, může se dívat. A nedostal jsem žádný úplatek, Pottere! Nenapadlo tě, že bych mohl být schopný mít někdy ždibec porozumění? Samozřejmě nenapadlo! Protože jsem Zmijozel!”

„Zmijozel s tím nemá nic společného,” odsekl Harry. „Já mohl také být Zmijozel, nezapomeň!”

„Jo určitě, jako já, když z tebe ten Nebelvír přímo vyzařuje!”

„Kdo je Severus?” přerušil je Dudley.

Harry se zhluboka nadechl. „No víš, to je profesorovo křestní jméno.”

Dudley se zamračil. „Proč ty mu neříkáš tak, jako Draco?”

„Protože je to můj učitel,” vysvětloval Harry. „Já nevím. Zdá se mi to příliš důvěrné. Nevhodné.”
„Je to taky můj učitel,” samolibě se usmál Draco. „Ale je to také můj přítel.”

„Tvůj přítel to není?” zeptal se Dudley.

„No, je... hm, možná to pochopíš, až ho uvidíš,” zamumlal Harry otráveně. „Nedovedu si představit, že bych mu do očí řekl Severusi.”

„Nikdy mě to ani trochu neznepokojovalo,” lehce dodal Draco s nosem nahoru.

„Zmlkni, Malfoyi.”

„Myslel jsem, že vy dva jste přátelé,” byl zmatený Dudley.

Draco vybuchl smíchy, což skutečně Harryho naštvalo.

„To kvůli minulosti,” řekl odhodlaně a když tahle poznámka způsobila, že se Draco začal smát ještě víc, ztratil trpělivost. „Dracův otec byl ten, kdo se mě pokusil zabít a oslepil mě a dostal mě do nemocnice na mnoho dnů,” vyhrknul Harry. „A protože vypadá jako on, tak mi promiň, ale nemůže být ten, koho vidím rád vedle sebe.”

Dudley vyndával krabici ze svého nylonového vaku. Držel ji opatrně v rukách a řekl roztřeseným hlasem, „No, on můj otec také na tebe nebyl zrovna milý. Já... já si myslím, že bychom neměli soudit lidi podle jejich otců.”

„Já to nedělám!”

„Aha, určitě to neděláš,” jízlivě poznamenal Draco.

„Dobře, tak promiň!“ rozkřikl se Harry. „A to všechno jen proto, že jsem nechtěl, abys byl na pohovce? Dobře, tak ještě jednou promiň! Zdálo se mi, že to je hlavně tvůj nápad. Nebo na tom Snape trvá?”

„Pottere, nevíš co je můj nápad a co ne,” řekl ostře Draco. „Protože se nechceš obtěžovat, aby sis to zjistil! A ne, pro tvou informaci, Severus na tom netrvá. Diskutovali jsme o tom a dohodli jsme se, že by to bylo nejlepší uspořádání.”

„Protože jste se dohodli, že bych měl trávit hodně času se svým bratrancem. V pořádku,” zabručel Harry.

„Protože jsme se dohodli, že bys týden nespal, kdybych byl v pokoji sám s tvým bratrancem, ty absolutní idiote!” křičel Draco, tvář zrůžovělou vzteky. „Severus ví, že mi nevěříš! A můžu jen dodat, že rozhodl ve tvůj prospěch, jako obvykle. Měl bys akceptovat takovou zdvořilou nabídku, kdybys měl nějaké způsoby!”

„Možná bych měl na té pohovce spát já,” naléhavě nabízel Dudley.

„Aha!” vybuchl Draco. „Mudla má lepší způsoby než ty!”

„Neříkej mu mudla,” podrážděně se ozval Harry.

Draco jen mávl rukou.

„Harry, tady to máš,” přerušil je Dudley, vnucoval mu do rukou krabici, ve zřejmé snaze rozptýlit ho a odvrátit tak neodvratně se blížící souboj. Když se dotkli prsty, Harry uskočil.

„Promiň,” huhlal. „To není kvůli tobě, nesnesu kontakt s nikým... to proto, co se mi stalo před pár týdny, bylo to opravdu hrozný.” Sebral síly, napřímil se a promluvil už hlasitěji, „tak tohle je od Remuse? Ehm, pana Lupina?” rychle roztrhl obal kryjící dřevěnou krabičku s otvory. Harry skrz jeden nakoukl dovnitř. „Salsa!” vykřikl.

Na krabičce byl přišpendlený vzkaz. Harry ho rychle strhl, rozložil a instinktivně se otočil ke zdi, aby si ho mohl v soukromí přečíst.

Milý Harry,
děkuji ti za tvoje dopisy. Já jsem se už úplně zotavil a právě teď se opět dívám měsíci do tváře. Doufám, že se brzy uvidíme. Poslal jsem kvůli tomu Severusovi sovu několikrát a obdržel vždy odpověď střídavě „Ne” nebo „Později”. Myslel jsem, že bych se obrátil přímo na Albuse, ale s ohledem na stávající uspořádání si myslím, že bych tím jen Severuse rozzlobil. Je dobře, že jste se vy dva naučili spolu vycházet.

Tvůj malý had se zřejmě také už zotavil z nehody s letaxem. Vysvětli jí, prosím, že si musí najít jiné místo k odpočinku. Já dopadl špatně se snahou jí to vysvětlit a našel jsem ji zase několikrát v krbu. Byl jsem přesvědčen, že Přemisťování na nástupiště by jí mohlo škodit, takže jsem ji uspal. Jednoduché kouzlo Enervate ji probudí. Severus to jistě rád pro tebe udělá. Jsem si jistý, že s hůlkou máš dosud problémy.

Budu stále žádat Severuse, aby mi dovolil tě navštívit. Harry, ty se na něj nezlob, kvůli mně ne. Je to dobrý člověk a opravdu pro mě stále dělá Vlkodlačí lektvar. Já vím, že pro tebe dělá také jen to nejlepší. Respektuji to i tehdy, když nesouhlasím s jeho názory.

Harry, v každém případě je mi hrozně líto toho, co se stalo mojí vinou. Ve svých dopisech píšeš, že mě neobviňuješ, velmi to oceňuji, ale já za to cítím odpovědnost. Severus mi nekřivdí, když mě kritizuje.

Přeji ti hodně zdraví a doufám, že se brzy uvidíme.

Remus Lupin.


Harry mrknutím potlačil slzy, odklopil víko krabičky a vyndal Salsu. Byla menší, než si pamatoval a ležela bezvládně. Harry vzal prsty jemně její hlavu, ale nereagovala.

Povzdechl si, pomyslel si, že požádá Draca, aby pronesl Enervate. Vadilo mu, že ho musí o něco žádat hned po jejich hádce, ale tak se bál o Salsu, že se odhodlal. Ta ochablost mu připomínala Salsu ve sklepení, kde se sotva mohla pohnout. Ale Salsa se přeci vydala nahoru po schodech, našla si cestu, aby varovala Remuse, že má Harry potíže. To jí nemohl Harry zapomenout, věděl, že jí vděčí za hodně a musel si být jistý, že bude v pořádku. Když se otočil, Draco v pokoji nebyl, ale byl tam Dudley.

„Ou, fuj!” vykřikl Dudley a odskočil o metr zpět. Možná o dva, jak to zhodnotil Harry. „Pomoc!”

Draco byl okamžitě zpět v pokoji, jeho stříbrné oči, hodnotily situaci. „Co je?” A pak, „Aha, to fuj je na místě. Co tady dělá ten had?”

„Remus mi ji poslal,” vysvětloval Harry, uvědomil si, co přehlédl. Draco se bojí hadů. Ale vždyť to je Salsa. Ta nikomu neublíží. „To je Salsa. Můj mazlíček.”

„Had jako mazlíček,” křičel Draco. „Had v mém pokoji.”

„Je to jen malý sladký had,” odporoval mu Harry. „Ale Remus ho na cestu uspal. Víš, je mi líto, co jsem ti řekl, mohl bys kvůli mně použít jednou Enervate?”

Dudley byl stále ještě až u zdi. „Enervate,” zalapal po dechu. „Co to je?”

„Probudí ji to,” vysvětloval Harry.

Draco zkřížil ruce před hrudníkem. Harry si uvědomil, že nechce ani přistoupit blíž a podívat se na hada. Z odstupu několika stop Draco prohlásil, „Jestli tu ten had má být, dám přednost tomu, aby byl ztuhlý.”

„Draco!” varovně řekl Harry.

„Harry,” opičil se Draco. „Čemu z toho jsi nerozuměl? Bylo to dost srozumitelně řečeno.”

„No tak,” přemlouval ho Harry. „Poslyš, Salsa ti nic neudělá. Nemáš důvod se jí bát...“

„Já,“ ledově jej přerušil Draco, „se nebojím. Já si prostě myslím, že hadi jsou nechutní.“

„Vždyť jsi Zmijozel!”

„Děkuji ti, že mi oznamuješ tak očividnou věc. Já si myslím, že teprve kdybys tu chtěl mít Griffina, byla by tvá námitka relevantní.”

Harry věděl, že je to směšné a že by mohl počkat na Snapea, aby mu pomohl později. Ale cítil se mizerně, když tak viděl Salsu, ztuhlou a spící. Tak mizerně, že řekl, „Draco, řekl jsi, že pro mě uděláš vše, o co si řeknu...“

„A nedělám to?” argumentoval Draco. „Světla. Jídlo. Přerušení rozhovoru ředitele se Severusem, když jsi s ním chtěl mluvit. Můj brk. Přivolám ti každou věc, kterou chceš...“

„No dobře, jsi milý!” uznal Harry. „Tak co potřebuješ ještě slyšet?”

Draco se vypočítavě usmál. „Tak tedy. Ty opravdu chceš svého malého hada probudit. Hmm, řekl jsi, že jsem Zmijozel, to znamená, že potřebuji jen moment, aby mě napadlo, co bych rád... Ach ano, už vím. Co takhle Draco, omlouvám se za to, jak jsem byl prve na tebe hrubý.”

„To je dětinské,” povzdechl si Harry. Zmítal se mezi zlostí a smíchem.

„Myslíš?” Draco zvedl ruku a pečlivě studoval své nehty.

„Snape přijde a udělá to pro mě, to přeci víš.”

„Jo, to vím,” odsekl Draco. „Severus ví, co si myslím o hadech, ale neměj obavy, opět postaví tvůj zájem nad můj. Proč ne? Ty jsi hrdina, který nás všechny zachrání! Ty jsi se mohl chopit příležitosti a uznat, že nejsi vždy tak úplně perfektní. Ale néé, tak mě milostivě vynech a počkej si na Severuse...“

„Draco, omlouvám se za to, jak jsem byl prve na tebe hrubý.” řekl s povzdechem Harry.

„Taky se omlouvám,” řekl Draco ohromeně. Vytáhl hůlku a tiše zašeptal zaklínadlo, pak ustoupil zpět, když se had začal kroutit.

„Ahoj,” říkal Harry do dlaní, prsty zvedal hadovu hlavu. „Pamatuješ ssse na mě? Chyběla jsssi mi, moc.”

Dudley stál s pusou otevřenou. „Co-co to dělá?”

„Ach toto, to je hadí jazyk,” poznamenal Draco a otřásl se. „hadí jazyk znamená, že Harry dokáže rozmlouvat s hady. Nechutné, že ano?”

„To je... hrozné,” zasténal Dudley. „Je mi zle, zní to jako... jako velmi dlouhé, příšerné syčení...”

Salsa zvedla hlavu a kývala s ní ze strany na stranu, jak se snažila na něj zaměřit. Harry měl radost, přidržel ji v dlaních a dal jí letmou pusu na hlavičku.

„Ach můj bože!” děsil se Dudley, stejně jako Draco, který vykřikl, „Pro Merlina.”

Harry se uchechtnul, když vzhlédl od Salsy a viděl, jak se oba, Draco a Dudley drží v nejvzdálenějším koutě pokoje. „Podívej ssse, jak ssse ti dva dali dohromady,” řekl se smíchem.

Žádné komentáře
 

Výhradným vlastníkom týchto stránok je Chalibda. Administrátorom je v súčasnej dobe Jimmi. Charakter, význam a dôvod existencie týchto stránok určujete VY.