Vítejte v magickém světě Harryho Pottera

Trilógia od Aspen: I. Rok jako žádný jiný (A Year Like None Other); II. Léto jako žádné jiné (A Summer Like None Other); III. Rodina jako žádná jiná (A Family Like None Other)



Tieto stránky sú pokračovaním pôvodných stránok Roku, ktoré sú venované prekladom skvelej fanfiction od Aspen in Sunlight (trilógia AYLNO, ASLNO a AFLNO). Je alebo bude na nich zverejňovaný česko-slovenský preklad Roku, preklad Leta a Rodiny.

Kapitoly 31 - 40

Kapitola 38. STANE SE, ŽE TO ZÁVISÍ NA MUDLOVI

Preklad: Atet

Betareader: Krtek

Záverečné beta: soraki


Trvalo to jen tři dny, než se Dudley rozhodl, že se chce zkusit učit magii. Harry sledoval s chutí, když Draco půjčil mudlovskému chlapci svoji hůlku a učil ho jednoduché švihnout a mávnout. Samozřejmě, nic se nestalo, Dudley ve skutečnosti nebyl schopný naučit se kouzlit, ale vypadalo to, že má fantazii a těší ho to zkoušet. Když se unavil, vrátil hůlku Dracovi a obrátil se na Harryho s přiznáním: „Myslím, že už chápu, proč vás moje maminka tak nenáviděla. Víte, že muselo být snadné, začít žárlit?“

Harry zamrkal a došlo mu, že takhle se nad těmito okolnostmi nikdy nezamyslel. Něco v něm mu v tom bránilo. „Teta Petunie nemohla vidět moc magie,“ protestoval. „Myslím, že jí máma nemohla provozovat, když byla doma na prázdninách.“

„Hm, máma o tom nerada mluvila, ale udělala za ta léta pár narážek. Viděla dost.“ Dodal krátce Dudley. „Já bych na tebe pravděpodobně žárlil, však víš, kdyby o tom se mnou Marša nemluvila, o tom jak jsou lidé rozdílní, tak je to.“

„Žárlit na mě,“ uchechtl se Harry. „Nejsem momentálně schopen magie o nic víc než ty, pokud pomineš to, že jsem schopen mluvit se Salsou, a to jsi asi neměl na mysli.“

„Poraženče,“ prohodil okolo jdoucí Draco.

Harry ho ignoroval, ale Dudley ne. „Ty víš, že má pravdu. Nakonec, vždyť on říká to, co Marša. Asi by byl dobrý pozitivní pohled na tvoji magii. To je jako s mojí dietou. Bylo to tak, že se mi nedařilo zhubnout, dokud jsem skutečně nechtěl.“

Draco se obrátil a usmál se. „Podívejme se na to! Slyšíš svého bratrance? Navštěvuje profesionální terapeutku... jak dlouho Dudley?“

„Skoro rok.“

„Dokonce celý rok,“ zdůraznil Draco. „A dokonce i on si myslí, že bys to měl dělat taky.“

„No to je skvělý,“ posmíval se Harry. „Ty navrhuješ použít něco mudlovského pro kouzelníka, který má problémy?“

„Proč myslíš, Harry,“ poznamenal Draco s mírným úsměvem. „Znělo to, jako kdybys měl něco proti mudlům. Kdybych byl tebou, snažil bych se vnímat tak, jak jsem to myslel.“

„Já nemám problém s mudly a ty to víš,“ odporoval Harry. „Proč ty nevnímáš, co říkám?“

„Já to dělám,“ konstatoval Draco. „Budu si rvát vlasy, jestli řekneš, že sis toho nevšiml. Stačí, když si všimneš, jakou mám náladu.“

S pocitem, že Draca skutečně štve, zamumlal Harry, „ale ano, já si všímám. Já jen někdy nepoznám, kdy to myslíš vážně.“ Odkašlal si. „Víš, hned když jsem sem přišel, slyšel jsem tě mluvit se Snapem a ty jsi řekl, že je ti úplně špatně z pomyšlení, že i v krevní linii vaší skvělé kouzelnické rodiny je mudlovská krev. Ale pak jsi opravdu milý na Dudleyho a on je mudla. Tak jaký ty vlastně jsi?“

„Já to všechno slyším,“ připomněl se Dudley.

„Promiň,“ ozval se Harry nešťastně. „Já tím nic nemyslel. To jen někteří kouzelníci mají odpor k mudlům, já k nim nepatřím.“

„A ty ano?“ zeptal se Dudley Draca, otázka zněla tak ublíženě, že měl Harryho chuť opět ho obejmout. Odolal však tomu pokušení, nejen proto, že ho od toho zdržela představa bolesti. Ale i proto, že Dudleymu by to asi nebylo vhod. Před tím to bylo jiné, to Dudley byl v šoku, plakal.

Draco si povzdechl. „Nemohl jsem si pomoci, šestnáct let mi něco vtloukali do hlavy. Ty jsi vlastně první mudla, se kterým jsem strávil tolik času.“

Dudley se s povzdechem složil na pohovku, kterou každé ráno Draco přeměňoval.

„Víš, to je skoro stejné, jako když Harryho nenáviděli teta a strýc, protože je kouzelník,“ bránil se Draco. Představoval si, že mluví obecně, ale Dudley to vzal doslova.

„Je to tak,“ odporoval mudlovský chlapec a zíral na strop. „Děsila je představa, co by jim Harry mohl udělat, i když to teď vypadá pitomě, tak to takhle bylo. My jsme o tom s Maršou mluvili. Kdyby sis mi řekl, dali by ti máma s tátou ten nejlepší pokoj a byli by si jisti, že je nikdy nezakleješ. Ale takhle byli zkrátka vyděšení. Ale ty, proč z nás máš strach?“ Dudley si odfrkl. „Zdá se mi, že nás nenávidíš čistě jen proto, že existujeme, ne proto jak se chováme.“

„Slyšel jsi někdy o středověku?“ zeptal se ledově Draco. „Čarodějové byli zuřivě upalováni.“

„Ale no tak!“ vybuchl Harry. „Učili jsme se to všichni s Binnsem. Mudlové upalovali jeden druhého. Byla to masová hysterie, vzpomínáš si? A když se jim tam připletl kouzelník, použil zmrazovací kouzlo...“

„Potřebuješ nastudovat neupravenou verzi popisující Středověk,“ odsekl Draco. „Myslíš, že budou ve škole učit ty sladké, malé, nevinné děti ošklivou pravdu, která by mohla poslat mladé, citlivé kouzelníky do spolku Temného pána? Tak to není, alespoň od té doby, co je Albus Brumbál v čele Bradavic. Plno kouzelníků bylo upáleno. Z čeho si myslíš, že pochází to opovržení pro mudly?“

„Skuteční kouzelníci se přeci mohli přemístit!“ křičel Harry. „Nebo mi chcete tvrdit, že mudlové mohli použít protipřemisťovací kouzla v okolí hranic?“

„Někteří kouzelníci nejsou dost schopní, aby se dokázali přemístit, to přeci víš,“ důrazně mu odpověděl Draco. „A je v tom i leccos jiného, ale o tom se nebudeme bavit před mudlou, nerozuměl by tomu. Nakonec, nejde jen o upalování kouzelníků v těch časech. Naše kouzla, která zabíjejí, usmrtí jednoho člověka po druhém. My nemáme zbraně, které srovnají se zemí celá města a zabijí každého, ať je to mudla nebo kouzelník.“

„Co chceš vlastně říci?“ naléhal Harry, oči zlostně přimhouřené. „Že máš pravdu, když jsi nenávistný malý zmetek?“

„Že je tu skutečně důvod proč názory Temného pána lákají čistokrevné!“

„Dokonce i přes to, že on není čisté krve,“ ušklíbl se Harry.

„Ano, právě taková je nenávist,“ poznamenal Draco, znatelně tišším hlasem. „Je iracionální.“

„To je pravda,“ dodal Dudley. „Kdyby někdo měl nenávidět mudly, musel bys to být ty, Harry. Co myslíš?“

Harry se upřeně zadíval na svého bratrance, zelené oči přikryl mrak. „Já... já opravdu nevím. Možná proto, že jsem se brzy naučil, co to je být nenáviděn pro to, co jsi, a nikdo ti nepomůže.“
„Aha.“ Odmlčel se Draco na moment a pak se zeptal trochu nesměle. „Dal ti Severus tu knihu? Je tam i o duševním týrání.“

„Možná bych si ji měl přečíst,“ dodal Harry. „Myslím, že bych udělal dobře.“

„Určitě,“ souhlasil Draco a obrátil se na druhou stranu. „Dudley, nechceš si zahrát kouzelnické šachy? Měl jsem dojem, že se ti líbily.“

S mírným povzdechem Harry zastrčil knihu pod polštář a usadil se k nim.

 

***


Hned po rozhovoru ve Snapeově kanceláři si zavedl Harry nový zvyk. Většinu večerů hned po večeři strávil pár minut, někdy i déle, rozhovorem se Snapem. Ten první večer se cítil trochu trapně, ale když pak pochopil, že učitele to opravdu neruší, uvědomil si, že nemusí do jeho kanceláře přicházet jen se světobornými problémy. Stačilo, když přišel čistě jen proto, že chtěl být v jeho společnosti. Nemuseli mluvit o ničem. Dokonce někdy jen seděl, četl si, zatímco Snape známkoval eseje.

Jeho zrak již byl v podstatě vyléčený, už nepotřeboval pomoc při čtení a psaní. Dokonce již potřeboval Elixír jen ráno. Jenom někdy, když ho v noci probudila potřeba jít na záchod, měl dojem, že je zase slepý, ale protože stejně nebylo světlo, nebyl si tím jistý.

„Ta kniha tě nezaujala?“ zeptal se jednou večer v kanceláři Snape. Vyrušený, odtrhl pohled od učitelových pichlavých černých očí. „To ta kniha,“ mumlal, nakonec se mu podařilo posbírat myšlenky a podívat se dolů na odstavec, který ho vyděsil. Prstem ukazoval na odstavec, otočil knihu a postrčil ji přes stůl ke Snapeovi.

Snape zvedl obočí a četl nahlas: „Sny vyzrazují to, co je v nás ukryto nejhlouběji, ukazují přesné obrazy našich tužeb, snů, lásek a obav.“

„Rád bych věděl, jak moc platí ty kecy z knihy i pro mě,“ přiznal Harry, „domnívám se... hm, kolik vám toho řekl Remus o mých prorockých snech?“

Snape položil pero a zavřel kalamář s červeným inkoustem, který používal. „Dost.“

Harry se na něj poplašeně díval. „Profesore, to, že jsem věřil, že jsou pravdivé, bylo na Samhainu to jediné, co mě udrželo, abych nezešílel. Říkaly mi, že zůstanu naživu, bez ohledu na to, co mi Lucius Malfoy udělá. Upínal jsem se na to celou duší.“

„Skvělá strategie v té situaci.“

„Jo, ale teď nechci, aby se ty další sny uskutečnily.“

„Harry, myslím si, že přátelství pana Weasleyho by vydrželo ránu pěstí.“

Harry si povzdechl. „Řekl bych, že vám Remus opravdu řekl všechno. Ale víte... právě předevčírem jsem Rona málem uhodil. Díky, že jste nechal moje přátele chodit sem dolů častěji.“

Snape mírně přikývl.

„Přestože,“ hudral Harry, „jsem vám vděčný, někdy si uvědomuji, jak neuvěřitelně hloupý a nevychovaný Ron je. První, co řekl Dudleymu bylo A co tvůj jazyk?, to bylo opravdu hrubé. Připomněl tak to, co mu provedla dvojčata, když mu dala sníst bonbony, po kterých mu narostl dlouhatánský jazyk. Deset stop! Nemohl jsem uvěřit, že by mu to mohl připomenout! Málem jsem se s ním popral.“

„Ale neudělal jsi to.“

„Ne. A víte, já doufám, že to je právě ono. Že jsem měl možnost Rona praštit a promeškal ji. Mohlo by být tak jednoduché změnit budoucnost?“

„Dost možná.“ Snape spojil prsty k sobě. „Předpovídání budoucnosti není jako lektvary. Nemohu ti to říci přesně.“

„Hm, Trelawneyové bych se asi neměl ptát.“

„Ne,“ souhlasil Snape. „Neměl.“

Harry přikývl a vrátil se ke čtení.

 

***


„Ta záležitost s dopisy je už dost stará,“ stěžoval si jednoho dne po večeři Draco. „Opravdu, Severusi, potřebuji si s těmi lidmi promluvit!“

„Ne,“ odmítl Snape a zdůraznil to potřesením hlavy. „Nálada ve Zmijozelu je pořád moc špatná. Někdo by tě mohl vyprovokovat. To nemůžeme potřebovat.“

„Podívejte, zvoral jsem to s Pansy. Souhlasím. To zaklínadlo ale nebylo tak tvrdé, ona odletěla na zeď a rozbila si hlavu. Co chtějí, do zlata vyrytou omluvu? Už se to nestane!“

„Měla prasklou lebku, to jsi jí udělal,“ podotkl Snape, když položil klidně lžíci vedle misky s nedojedenou cibulovou polévkou. „Lucius tě připravoval na bitvy, já vím. Ale Draco, to už není bitva, to je válka. Často ty nejdůležitější věci jsou výsledkem práce za scénou.“

„A vy nevěříte mému sebeovládání,“ vyštěkl Draco a třískl svojí lžící tak, že se sebou Dudley trhl.

Severus zvedl obočí. „Když jsi právě naštípl můj starožitný mahagonový stůl? Ne, nevěřím.“
Draco vytáhl hůlku z kapsy a opravil poškozené místo. „Říkal jste, že tu zůstanu, dokud nezmizí nebezpečí, Severusi, ale nebezpečí se nezmenší pokud mě nenecháte odejít. Víte, že jsem měl ve Zmijozelu velký vliv. Budu ho mít zpět, když mi v té záležitosti dovolíte uplatnit moje charisma, můj šarm. Mohu je přesvědčit, že Potter není tak špatný.“

„Říkej mu Harry,“ nařizoval Snape a napřáhl svou hůlku. „Deset bodů...“

„Já mu jen řekl tak, jak to budu říkat před nimi.“ naléhal Draco.

Snape nedokončil svůj pokyn kolejním počítadlům.

„Takovýmhle tempem se nikdy nikam nedostaneme,“ pokračoval zmijozelský chlapec. „Musíte mi dovolit něco udělat...“

„Pane Malfoy,“ přerušil ho ledově Snape, „vycházíte z mylných předpokladů. Já nemusím nic. Vy musíte respektovat moje doporučení a přání, pokud si přejete zůstat tady. Toto platí od té doby, co byli, jak dobře víte, vaši rodiče zbaveni rodičovských práv vůči vám.“

„Severusi, já to oceňuji...“

„Poděkujte řediteli. Jen jeho vliv mohl překonat tvrdý odpor vašeho otce.“

„Já oceňuji všechno, co děláte, Severusi,“ pokračoval Draco zvýšeným hlasem. „Jenom... chci také pro to něco udělat! Jak jsem řekl, mohl bych! Ale nemohu, když jsem tu tak přišpendlený.“

Snape vyskočil na nohy. „Draco, prozatím tvoje účast spočívá v tom, že budeš dělat to, co ti řeknu. Piš dopisy. Uč se a snaž se ať Harry všechno dožene. Dám ti vědět až přijde čas na přímou akci.“ Beze slova pak odkráčel Snape do své kanceláře.

Harry dojedl sendvič se sýrem a vypil mléko. Nevěděl co říci, zejména proto, že Draco byl pořád ještě naštvaný. Mimochodem, také on zoufale toužil po čerstvém vzduchu a slunci. Chápal, že by Draco chtěl jít ven.

„Hele, Vánoce nejsou daleko,“ připomněl nakonec. „Víš, že většina studentů pojede domů. Možná, že nám pak profesor dovolí vyjít na chvilku ven.“

„No díky,“ kysele odpověděl Draco, „dovolím si upozornit, že já jsem taky nebyl dlouho doma, o prázdninách, ani jindy. Ale co myslíš, že naděláme, když tu bude chtít Severus zůstat trčet.“

„Hej, Harry nikdy nechodíval domů o Vánocích!“ ozval se Dudley, ale Harry mu naznačil, aby byl zticha.

„Tak to nebylo myšlené.“

„Dobře víš, že ty bys to nechtěl. Neurážej se proto, že to někdo říká,“ zdůrazňoval Draco prstem namířeným na Dudleyho. „Některé z nás nenadchne, když uváznou tady ve sklepení na celé prázdniny.“

„Já si myslím, že to tak možná nebude.“

„No jistě,“ bručel Draco.

„No a kdo tady má tak poraženeckou náladu?“ posmíval se mu trochu Harry. Draco mu ale vnukl myšlenku na to, co by měl opravdu udělat.

Později, když Draco něco psal a Dudley pohyboval s figurkami kouzelnických šachů a nechal je rozbíjet se vzájemně, Harry šel a zaklepal na dveře Snapeovy kanceláře.

Profesor potřásl hlavou, „Už jsem ti říkal, že nemusíš klepat.“

To, že Harry za sebou zavřel dveře, přimělo Snapea zvednout maličko obočí a zeptat se zdánlivě mírně: „Problém?“

„Ani ne.“ Harry si sedl jako obvykle do křesla a vážně se díval na učitele. „Jen nápad. Vy jste ve skutečnosti Dracův příbuzný, že ano?“

„Ano, jsem, do jaké míry bych mohl zjistit, kdybych se několik hodin věnoval rodinnému rodokmenu,“ suše souhlasil Snape. „To bych mohl. Jak jsi přišel k této ohromující znalosti?“

„Sirius mi kdysi řekl, že všechny čistokrevné rody jsou pokrevně spřízněné.“

„A my opravdu jsme. Potterovi nejsou výjimkou.“

„Ano,“ souhlasil Harry. „Víte...“ naklonil se kupředu. „Myslel jsem na Vánoce. Já vždy zůstával v Bradavicích. Bylo to lepší než jet k Dursleyům, oni to samozřejmě ani nečekali. Ale... hm...“ Harry nabral dech, pak se do toho pustil. „Takže, myslel jsem, že byste kvůli mně nemuseli trčet tady a Draco by nemusel mít depresi z toho, že nemůže být s rodinou jako obvykle, on už takhle má depresi z toho, že tu musí být se mnou celé dny.“

„Připomíná mi to tvoje popletené odpovědi při hodinách Lektvarů,“ poznamenal Snape. „Co jsi tím, pro Merlina, myslel?“

Harry polkl, byl nervózní z toho, že se plete do něčeho do čeho mu nic není. Vloni se toho z myslánky o Snapeově rodině moc nedozvěděl, ale to, co viděl, nebylo pěkné. Na tu vzpomínku určitě léta nezapomene.

„Harry?“ ostře se zeptal Snape.

„Promiňte,“ rychle se vzpamatoval Harry. „Jen jsem uvažoval o tom, jak jste zvyklý trávit Vánoce, protože si myslím, že byste to neměl měnit a vzít Draca sebou, to je všechno.“

„Neměl měnit...“ bezvýrazně opakoval Snape.

„Jo,“ naléhal Harry, překvapený, že to má dál vysvětlovat. „Myslím, odjet z Bradavic, navštívit matku a otce, nebo... to co obvykle děláte. Musíte přeci mít nějakou rodinu.“

Snape se opřel do křesla a zkřížil paže na hrudníku. „Navrhuješ, abych tě tu nechal samotného? Tvůj bratranec odjede, to doufám víš.“

„Ale ano, já rozumím,“ mumlal Harry. Uvědomil si, že si už tak nějak zvykl mít Dudleyho kolem sebe.

„Máš vůbec představu, jak pitomý je tenhle tvůj nápad?“ ptal se Snape a zlostně na něj zíral. „Ty, sám ve zmijozelském sklepení, úplně sám!“

„Ale vždyť by mě to kouzlo oběti krve už mělo chránit a tak...“

„Nedokážeš si krbem objednat jídlo bez asistence jiného kouzelníka...“

„Myslel jsem, že by se to dalo udělat tak, že by mi ho každé ráno a večer přinesl Dobby...“

„Netušil jsem, že je pro tebe moje společnost tak nesnesitelná,“ poznamenal Snape ledově.

„To ne,“ protestoval Harry. „Já myslel... to není! Já jen... představoval jsem si, že máte nějaké svoje plány, ve kterých bych mohl překážet a nechtěl bych vám zkazit Vánoce, to je vše!“

Snape zaťal prsty do opěradla křesla. „Ty mi nepřekážíš.“

„Já...“ Harry nevěděl, co na to říci. Teď najednou nevěděl, proč to vlastně říkal. Nebo proč to říkal takhle. Znělo mu to hloupě, když to slyšel vyslovené nahlas, i když ta myšlenka mu připadala správná, dokud byla jen v jeho hlavě.

„Ve skutečnosti,“ nadhodil Snape, „Já mám plány na tyto prázdniny. Mám v úmyslu strávit Vánoce s tebou a s Dracem, bude ti to vyhovovat?“

„Ehm, jo,“ smál se trochu rozladěný Harry.

„Máš ještě jiné návrhy týkající se mého společenského života?“ pokračoval Snape jedovatě. Záblesk úsměvu se mu mihl na rtech, přesto se Harry nemohl zbavit dojmu, že muž se ve skutečnosti velmi zlobí.

„Tedy, já nevím nic o vašem společenském životě,“ poznamenal Harry, „já jen vím, že Draco potřebuje změnit prostředí.“

„Jenom Draco?“

„Už jsem vám říkal, že se časem zblázním z toho být tu tak uvězněný,“ připomněl mu Harry. „Ale myslím, že Dracovi to vadí víc, za ním sem nechodí žádní přátelé! Nemohl by jít za nějakými přáteli?“ Když Snape neodpovídal, Harry navrhoval, „nebo by mohl vyklouznout na famfrpálový zápas, co myslíte? Mohl by letět! Můžu mu půjčit můj neviditelný plášť, kdyby to pomohlo.“

„Budu o tom uvažovat,“ suše poznamenal Snape. Pak mu s podivným zábleskem v očích navrhl, „jak jsem si všiml, máš odpovídající znalosti gramatiky. Teď, když se ti už úplně vrátil zrak, mohl bys mi pomoci s tou hroznou haldou esejí? Mohl bys zkontrolovat práce prváků, opravit jejich příšerný pravopis.“

„Ano, určitě,“ řekl Harry, ale dodal, „víte, taková halda toho je, protože nutíte studenty tolik pracovat.“

„Ach ano, já zapomněl, že se pokládáš za největší autoritu při rozhodování jak vyučovat dospívající.“

„Jen jsem chtěl říci, že život nejsou jen lektvary.“

„Tady to máš,“ řekl Snape a bleskl po něm znechuceným úsměvem. Rychle roztřídil pergameny a část jich přesunul k Harrymu. „Ale kde by byl tvůj milovaný vlkodlak, kdyby se někteří z nás nevěnovali úsilí dosáhnout dokonalosti v Lektvarech a přenechali to jiným?“

„Zásah,“ mumlal Harry. „A když už mluvíme o Remusovi, říkal jste, že můj zrak již není problém. Kdy ho tedy uvidím?“

„Pottere, máte v plánu obklopit mě Nebelvíry?“

„No tak, a kdo je tady teď v přesile,“ protestoval Harry, vzal si pero a inkoust, který mu učitel přistrčil přes stůl. Všiml si, že Snape obešel jeho otázku, ale rozhodl se na něj nenaléhat. Teď ne. Přitáhl si křeslo blíž ke stolu a mračil se na první esej. „To nemyslí vážně. Jsou už skoro Vánoce a ta holka pořád píše Lektvary bez 't'?“

„Leona Ellingsworthová,“ řekl Snape, aniž by se na to podíval. „Mrzimor. Co bys očekával?“ Překvapený Snapeovou přesnou odpovědí, Harry poznamenal, „Ach tak? Jaké malé zvláštnosti dělaly moje eseje zajímavé?“

Mistr lektvarů si trochu odfrkl a pokračoval v psaní komentářů na eseje sedmých ročníků. „Měl jsi ve zvyku používat přechodníky, načmáral jsi více než tři odstavce, než jsi se uráčil vyslovit svůj názor a myslel jsi si, že analogie s famfrpálem mohou objasnit vše. Dovol abych ti řekl: nemohou.“

Harry se smál, pamatoval si na několik... no vlastně tucty takových poznámek. „A co Ron?“

„Bez ohledu na to, že si myslí, že deset palců je stopa?“

„A Hermiona?“

„Používá slova jako tudíž, natolik, a nejčastěji doposud.“ otřásl se trochu Snape.

A navíc, řekl si pro sebe Harry.

„Co bylo špatného na Dracových esejích?“

Snape se na něj chvíli upřeně díval, pak nevzrušeně přiznal, „V podstatě nic, ale ten jeho příšerný krasopis.“

„Vy víte, že podvádí,“ namítal Harry. „Má očarované pero, které takhle neuvěřitelně píše.“

„To není podvádění, to je...“

„Zmijozel,“ dopověděl to Harry dříve než Snape.

„Hmm,“ souhlasil Snape. „Ačkoliv by bylo pro jeho práci lepší, kdyby méně vypadala jako umělecké dílo. Harry, je to příjemné takto si s tebou povídat, ale já teď potřebuji tyhle práce oznámkovat.“

„Samozřejmě, profesore.“ Harry se pousmál a pokračoval dál s opravami pravopisu bez komentářů.

 

***


„Krev,“ bezvýrazně opakoval Dudley jednoho pozdního večera.

„Ano,“ vysvětloval mu trpělivě Snape, jakoby to celé s ním neprošel už dvakrát. „Kouzlo pro ochranu má zvláštní požadavky na zúčastněné. Musí být osobně přítomni, když se magie aktivuje. Vaše krev spolu se zaklínadly to umožní.“

„Jsem si zcela jistý, že moje matka by nesouhlasila s takovým... hokus - pokusem. Myslím, že to vypadá jako...“ Dudley se otřásl a chytil se rohu jídelního stolu. „Voodoo.“

Svaly na Snapeových čelistech se kroutily, on dokázal udělat úžasnou scénu, když řval na studenty po jejich imbecilních odpovědích. Dudley ale nebyl jeho student a on ho potřeboval, takže se přinutil nevšímat si toho. Škoda, že to takhle nejde s Nevillem, pomyslel si Harry.

„Přenos ochranných kouzel by mohl být proveden v čísle čtyři v Kvikálkově, za předpokladu, že by tam stopy Liliny krve dosud zůstaly,“ začal Snape, ale Draco ho přerušil.

„Je to tak,“ vysvětloval, opřený o stůl. „Tvoje matka tam žila, že ano? Právě ona byla zdrojem toho kouzla, takže vše, co bylo potřeba bylo, aby si vzala Harryho k sobě. Teď je to trochu jiné. Ty tam nežiješ, takže musíš obětovat kousek ze sebe, jinak ta magická ochrana padne. Rozumíš tomu?“

Dudley otevřel ústa pro dlouhé óch. Pak se zeptal, trochu vystrašeně: „Proč krev? Mohl bych dát třeba kousek nehtu?“

Draco odpověděl dřív, než mohl Snape začít s velkými slovy a ještě většími rozbory. „Krev je skutečně lepší. Je to silná magická substance, což vysvětluje, proč ho matka ochránila tak zvanou obětí krve, rozumíš? Mimochodem, není jí potřeba víc, než pár kapek.“

Dudley si viditelně oddechl. „Jo tak. To jste nemohli říct dřív? To můžu udělat.“

„Dobře,“ souhlasil Draco a povzbudivě se na něj usmál. Perfektní zuby, pomyslel si Harry, ale vzápětí pomyslel, že je to zase další Zmijozelský podvod. Magická rovnátka, nebo něco podobného. „Tak jsme připraveni? Krev budeme potřebovat až za pár minut. Nejdříve Severus pronese zaklínadla a vytáhne sílu z povětří a živlů. Pak vám položí nějaké otázky a pak upevní kouzlo krví, a hle, bude to hotové.“

„Otázky?“

„Jo, je to jakási slavnostní přísaha. Musíš souhlasit se vším, co se tu pomocí magie bude uskutečňovat.“

„Já budu provozovat magii,“ užasl Dudley, jeho oči se leskly.

„Ano, bez tebe to nejde, Dudley,“ přikývl Harry. „Takže děkuji. Pro mne to znamená hodně. Na toto začarované místo pak nebude moct vstoupit nikdo, kdo by mi chtěl ublížit.“

„Je to totéž, co pro mě udělal Severus ve Zmijozelu,“ žertoval Draco, ale jeho stříbrné oči se leskly, když sledoval, co na to Harry řekne.

Harry po něm jen šlehl pohledem, ale nereagoval nijak.

„Dobrá, ona to udělala a nemusela dávat krev... ale... stejně si nedovedu představit maminku, jak nechala kouzelníky vejít do domu a mávat hůlkami kolem sebe.“

„Ne, to ona nemusela,“ namítal Harry. „Ono stačilo, že mě vzala do domu. Ale ona byla bližší těm silám mé matky, která pro mě zemřela. Takže ten přenos byl přirozený. Profesor Snape musí použít více magie, aby přenesl tu oběť krve mé matky na tebe. Je to dost složitá věc.“

„Myslím, že jsi urazil Severuse,“ šeptal Draco. „Je to interaxiální, multidimensionální kouzlo, které předvede, ne jen složitá věc.“

„Není to mávání hůlkou nebo směšná zaklínadla?“ smál se Harry.

„Buďte zticha, oba dva,“ rozkazoval Snape. „Dávejte pozor. Možná se něco naučíte. Dudley, potřebuji, abyste se postavil vedle mě.“

A tak začali. Harry vstal od stolu a odstoupil dozadu a sledoval, jak Snape začal mávat hůlkou a pronášet zaklínadla, ale nebylo to směšné. Pronášel je rytmickým jazykem, který zněl jako Latina, nebo ještě starodávněji, pak ukázal hůlkou do všech čtyř rohů místnosti. Stříbrná vlákna vytryskla z jeho hůlky a stáčela se v rozích. Vlákna se spřádala, zářila všemi barvami, až pokryla všechny stěny.

Draco odstrčil Harryho od kamenné zdi dříve, než se ho dotkla zářivá tapeta. Harry si nedokázal vysvětlit to, co se stalo potom. Trhl sebou divoce zpět, klopýtl tak nebezpečně, že se mu smekly nohy. Tvrdě dosedl na zem, měl pocit, jakoby mu kůži polil vařící olej, i když se Draco dotkl jen košile a ne pokožky.

Díval se kolem sebe, viděl že Draco je bledý jako stěna, ve stříbrných očích zděšení.

Harry si pamatoval, jak Snape jednou řekl, že Draco je doslova vystrašený tím, že by někdy mohl být předhozen těm dravcům, kdyby si to Harry přál. Harry doopravdy nevěřil zmijozelskému chlapci... dokonce ani teď... nechtěl ale, aby si Draco myslel, že to byl důvod, proč zavrávoral. Harry nemohl nic vysvětlovat, aniž by promluvil a porušil zaklínání, takže udělal to, co udělat mohl. Stiskl rty, aby potlačil bolestnou grimasu a natáhl ruku k Dracovi. Ten zůstal moment strnule stát, obočí zdvižené, pak mu podal ruku a pomohl mu vstát.

Snape pokračoval v přecházení, pronášení zaklínadel, prošel všechny místnosti a očaroval je stejně, jednou rukou si přidržoval za loket Dudleyho u sebe. Harry ho sledoval, jak ochránil strop i zdi, stříbrný lesk kouzelné tapety začínal se měnit ve zlatou auru, která se pohybovala, vlnila a sílila.

Když byly Snapeovy komnaty zcela pokryty, všichni se, přes Dracovo varování, postavili a Mistr lektvarů poklekl a pronesl poslední zaklínadlo.

Náhle vše tryskající z jeho hůlky se stáhlo do zářící koule plující vzduchem nad Snapeovou vztaženou rukou.

„Dudley Dursley,“ řekl, angličtina zněla teď hrubě po všech těch latinských slovech, „souhlasíte s tím, aby tento příbytek byl domovem sil, které zajistí bezpečí pro syna sestry tvé matky Harryho Jamese Pottera?“

„Ano,“ zašeptal Dudley, vypadal dost vyděšeně. Harry si dovedl představit, co to pro něj muselo být, když před tím nikdy neviděl magický rituál. Dracovy tančící bonbony se nedaly počítat.

„Souhlasíte s použitím vaší krve, aby oběť krve mateřské lásky mohla přetrvat a přemístit se na toto místo?“

„Ano,“ řekl Dudley opět, a vypadal vystrašený k smrti. Pravděpodobně myslel na krev.

„Harry,“ pobídl ho Snape. Mluvili o tom. Udržet kouzla na místě, po dobu než se přidá krev, si vyžadovalo všechny Snapeovy síly. Pulzující koule nad jeho rukou byla ta kouzla. Snape nezvládl obojí, udržet je pohromadě a přidat do nich krev.

Harry přistoupil blíž, vzal ceremoniální nůž, který Draco držel a s omluvným úšklebkem, slabě řízl Dudleyho do dlaně. Držel lehce bratrance za zápěstí a bez ohledu na to jak se třásl, obrátil jeho dlaň k podlaze a nechal kapat krev na ochranná kouzla přidržovaná Snapem.

Místo aby byla absorbována magií, tak jak všichni očekávali, krev protekla zářící koulí a dopadla na Snapeovu dlaň.

A pak se koncentrovaná magie rozkmitala, koule se rozvlnila, rozpadla a zmizela.

Snape pronesl dlouhou hlubokou kletbu a roztřeseně se postavil na nohy.

Draco přestal dýchat.

Dudley si otíral poraněnou ruku, rozhlížel se a řekl: „To je vše?“

Byl to Harry, který se to odhodlal říci nahlas, „Myslím, že se to nepovedlo.“

„Ano, nepovedlo,“ souhlasil s ním Snape sklíčeně. „Fyzický projev těch kouzel měl změnit tou krví barvu a pak s barvou lásky tvé matky se měl rozplynout ve stěnách místností, ve všech těch kamenech.“

„Co bylo špatně?“ naléhal Harry.

Snape nedokázal odpovědět. „Draco, požádej v kuchyni o něco lehkého k jídlu a pití.“ Sedl si ke stolu, přivolal si ostatní k sobě a na jejich otázky zamítavě potřásal hlavou, dokud nevypil šálek čaje a nesnědl pár sendvičů. Pak poznamenal „Způsob provedení určitě není ten problém. Myslím, že to musí být v konkrétní použitelnosti těch kouzel.“

„Říkal jste, že krev může chránit jen osobní příbytek,“ vzpomněl si Harry na jejich rozhovor v nemocničním křídle. „Možná, že tady ten to není, i když tu žijete dlouhá léta?“

Snape potřásl zamítavě hlavou. „Vyzkoušel jsem to s jinými kouzly. Tyto komnaty mě pokládají za vlastníka.“

„V tom to tedy není.“ řekl Draco a mávl rukou k Dudleymu. „Ty musíš být samozřejmě vlastník, pokud máš přenést ochranu na toto místo. Ty věci musí fungovat zároveň. Harryho teta musela vlastnit váš dům.“

„Ale ona ho nevlastnila úplně,“ polkl Dudley. „Myslím, že velkou část vlastnila banka, byl na hypotéku.“

„Hypotéka,“ opakoval bezvýrazně Draco.

„Půjčka peněz, když se kupuje dům,“ vysvětloval Harry.

Dracův výraz vyjadřoval zdrženlivé pohrdání vyšší třídy, jak si myslel: půjčit si peníze, jak vulgární.

„Jestliže tvoje teta mohla ochránit to místo a nemusela ho vlastnit, pak to, že Dudley vlastníkem není, nemůže být ten důvod,“ přemítal Snape nahlas, v černých očích bylo vidět jak probírá v hlavě možnosti. „A s jeho přítomností je spojena vazba krve na kouzlo, to že mu chybí sídlo by neměl být problém. Tak proč kouzla selhala?“

Dudley se náhle zasmál, úsměv se rozšířil po jeho tučné tváří, jak zíral na tři zmatené kouzelníky. „Je to on,“ oznámil náhle a ukazoval tlustým prstem na Harryho. „Je rozdíl mezi tamtou situací a touto. Není to jasné?“

Snape se zadíval na Harryho, který pokrčil rameny. „Ano?“ naléhal Mistr lektvarů.

Dudley se opřel lokty o stůl. „Samozřejmě se ta kouzla nemohla podařit,“ vysvětloval. „Harry měl žít v Kvikálkově. Byli jsme jeho rodina, špatná, ale byli. A to kouzlo souvisí s rodinou, že ano, krev jeho matky a tak? Harry byl členem rodiny, měl právo být u nás. Tamto místo bylo jeho sídlo. Ta krev protekla tím nechutným magickým útvarem proto, že on nemá žádné právo tady žít!“

Snape dlouho zíral na Harryho, jeho oči ho propalovaly, jak si uvědomoval, že je to pravda. Pak bez varování odstrčil křeslo a přeběhl ke krbu, hábit za ním vlál. Bylo to tak zvláštní, že všichni tři chlapci vyskočili také a následovali ho.

Snape hodil letax do krbu a zavolal ředitele, čekal chvíli, než se jeho hlava objevila v plamenech. Pak mu položil jednu jedinou otázku.

„Albusi, jestliže k tomu použiješ veškerý svůj nezanedbatelný vliv, jak nejrychleji bych mohl dostat k podpisu adopční listiny Harryho Pottera?“

Žádné komentáře
 

Výhradným vlastníkom týchto stránok je Chalibda. Administrátorom je v súčasnej dobe Jimmi. Charakter, význam a dôvod existencie týchto stránok určujete VY.