Vítejte v magickém světě Harryho Pottera

Trilógia od Aspen: I. Rok jako žádný jiný (A Year Like None Other); II. Léto jako žádné jiné (A Summer Like None Other); III. Rodina jako žádná jiná (A Family Like None Other)



Tieto stránky sú pokračovaním pôvodných stránok Roku, ktoré sú venované prekladom skvelej fanfiction od Aspen in Sunlight (trilógia AYLNO, ASLNO a AFLNO). Je alebo bude na nich zverejňovaný česko-slovenský preklad Roku, preklad Leta a Rodiny.

Kapitoly 31 - 40

Kapitola 39. ZMĚNA PARADIGMATU

Preklad: Atet

Betareader: Krtek

Záverečné beta: soraki


Po této Snapeově otázce zavládlo hrobové ticho, které bylo přerušené jediným zvukem. Žuch. To jak Harrymu podklesly nohy a svezl se přímo na podlahu sklepení. Draco, který právě procházel dveřmi do koupelny, zavrčel něco příšerného a prásknul s nimi takovou silou, že se zvuk odrazil od kamenných stěn sklepení.

Brumbál, s hlavou stále v krbu, tiše řekl: „Severusi, pravděpodobně bychom to měli probrat u mě v kanceláři. Můžeš se ke mně přenést krbem?“ s těmito slovy zmizel.

Snape se otočil k Harrymu, který na něj vyděšeně zíral. učitel Lektvarů se na něj díval nekonečně dlouhý okamžik. Čekal, že něco řekne? Harry nevěděl co. Kromě toho, stejně by nedokázal mluvit, ani zaskřehotat. Ani jedno slovo.

„Severusi,“ ozval se v krbu netrpělivý hlas. To probralo Snapea z jeho zamyšlení... nebo co to vlastně bylo.

„Budeš v pořádku?“ zeptal se Harryho, když se sklonil, aby mu pomohl na nohy. Harry přikývl, mírně překvapen, že ho nohy poslechly. Nejprve hlavou přikývl, potom zavrtěl. Momentálně si nebyl jistý, co vlastně cítí, ani co ta otázka má znamenat. Jasně, bude v pořádku, jak říkal, pravděpodobně neumře. A ne. Nebude v pořádku, když bude adoptován, jenom proto, aby fungovalo to pitomé kouzlo. Samozřejmě, když kouzlo vyjde, nepředpokládal, že by bylo blbé. Mělo by ho zachovat na živu... Ne, že by bylo pravděpodobné, že Voldemort pronikne přímo do bradavického sklepení... i když Riddle vpadl do těchto míst už dřív. A své nohsledy tam také dokázal poslat. Dobře, to kouzlo teda nebylo blbé. Cítíc se, jako guma natažená k prasknutí, Harry znovu přikývl.

„Promluvíme si, až se vrátím,“ slíbil Snape, vstoupil do krbu a zmizel v záři zelených plamenů.

„Týýjo,“ řekl Dudley, jehož oči byly stejně vytřeštěné jako Harryho, i když z jiného důvodu. „On prostě jen tak zmizel v ohnivém sloupu. Umíš to také udělat?“

Harry našel svůj ztracený hlas a řekl: „Taky to používám.“

Dudley přemýšlel nahlas: „Takže, on si šel promluvit s tím druhým mužem? Je to způsob jak cestovat? Téééda! To je opravdu úžasný! Bude tvůj učitel v pořádku?“

Harry přikývl. Cítil se, jako kdyby jeho hlava byla příliš těžká pro jeho ramena. Vyčerpaně si sedl na gauč a zabořil hlavu do polštářů. „Neshoří, ani nic jiného se mu nestane, Dudley. Je to jenom způsob, jak kouzelníci cestují. Taky už jsi mě to jednou viděl dělat, pamatuješ se?“ Harry si vzdychl, když vzpomínal. Tehdy, když naposledy viděl Harryho se přemísťovat, měl Dudley jiné starosti... Jazyk jako jelito... a ani to nebylo jiné, když viděl Weasleyovi se přemísťovat krbem, který pak bylo potřeba zazdít. Dudley vypadal uvolněně a usmíval se. Tomu Harry nerozuměl. Byl si zatraceně jistý, že jeho bratranec nemohl zapomenout na ten příšerný incident se sladkostmi od dvojčat Weasleyových.

Ukázalo se však, že úsměv znamenal, že jeho myšlenky jsou zaměstnány něčím důležitějším. „Harry, myslím, že to je opravdu skvělé. Přeju ti to.“ A skutečně nadšený sebou plácl na pohovku, až její druhý konec nadskočil.

Harry se rozhlížel, měl pocit, jakoby měl oči tak nějak suché a palčivé. Nebo to možná cítil v hrdle, takže nemohl mluvit. „Ach, to... já... ehmm, já si opravdu nejsem úplně jistý, co tím myslí.“

Dudley na něj zíral, jako kdyby mu narostly další uši. „Mně je to docela jasné. Řekl bych, že je to pro tebe šok, že jo? Bum a budeš mít svého tátu.“

Tátu? Žaludek mu poskočil. Pak se mu začal kroutit tak, jakoby si přidal moc dračí byliny do sirupu proti kašli. Cítil se špatně, opravdu zle. „Dudley...“ s povzdechem zvedl Harry hlavu tak, aby viděl na bratrance. Bolest mu vystřelovala ze spánků a obtáčela se mu kolem hlavy, když se pokoušel najít slova, kterým by Dudley rozuměl. „Už nikdy nic takového neříkej, rozumíš? Zvlášť ne před profesorem Snapem, až se vrátí. Protože, ať to myslel jak to myslel, on vůbec není... to... typ na tátu, je to jasný?“

Dudley potřásl trucovitě hlavou.

„Je to jen kvůli tomu kouzlu,“ vysvětloval Harry. „Je to... kvůli legálnosti. Dudley, ve skutečnosti to neznamená vůbec nic!“

Jeho bratranec si něco mumlal, ale Harry neměl šanci to slyšet, protože se zpět přihnal Draco, rozrazil dřevěné dveře až práskly do kamenné zdi a vyštěkl na Harryho tak vztekle, jak to od něj ještě nikdy neslyšel. „Ty nevděčný, mrňavý spratku! Nic to neznamená, co? Jo, proč teda, do hajzlu, nepřišel Severus se stejným plánem, když jsem já potřeboval, aby mi pomohl?“

Harrymu chvíli trvalo než pochopil, že Draco žárlí na to, co se stalo. „Ty potřebuješ jiný způsob pomoci, to je vše,“ řekl tiše, sledoval druhého chlapce, ač ho ve skutečnosti neviděl.

„Mohl adoptovat ,“ vztekal se Draco a běhal rozčileně po místnosti tam a zpět, „místo aby dosáhl toho, že byli rodiče zbaveni svých práv. Ale adopce... vsadil bych se, že to ho ani nenapadlo. Nehledě na fakt, že já jsem ze Zmijozelu, zatím co ty jsi z toho zatraceného, pitomého Nebelvíru. Nehledě na to, že jsem to já, koho zná odjakživa, zatím co tebe až do minulého září z duše nenáviděl! A ty mu teď dokážeš do očí říci, že je to jen kvůli tomu kouzlu, - takové svinstvo!“

„Ale je to kvůli kouzlu,“ odporoval Harry.

„To kouzlo, to byl jen katalyzátor!“ Dracova jízlivost ukazovala, jak se cítí ublíženě. „Aha, nemusím mít obavy, že bys to pochopil. Vsadím se, že díky mizerným výsledkům v lektvarech netušíš, co to katalyzátor je! A taky si asi myslíš, že Zmijozelové nemají žádné city!“

„Nikdy jsem neřekl, že Zmijozelové nemají city!“ protestoval Harry.

„Ale ano! Pokaždé, když si vzpomeneš, že jsem ti vrátil tu zatracenou hůlku, pokaždé, když uděláš nějakou uštěpačnou poznámku o tom, jak jsem musel oblafnout Veritasérum, pokaždé se chováš, jako bych byl nějaký druh slimáka, ani v nejmenším schopného loajality.“

„Jenže, s Veritasérem nebo bez, já vím, žes mi lhal,“ odsekl mu Harry. „Cítil jsem se tak špatně kvůli tomu, co ti můj otec udělal...“ hrubě imitoval Dracův povznešený tón. „Víš, že i Snape řekl, že jsi špatný lhář? A ty jsi lhal! Já to vím i ty to víš. Jediný, kdo to nevnímá, je Snape! Takže se, Malfoyi, nediv, že dal přednost Nebelvíru! Jestli to udělá, nemusel bych se už potkávat s tvou prolhanou tváří.“

Draco byl pořád stejně bledý, ale trochu se uklidnil. Tiše poznamenal: „Beru zpátky všechno, co jsem řekl, když jsem četl tu knihu,“ a otíral si přitom ruce o kalhoty, jako by se bál, že ovzduší v místnosti je nakažené. „To, co předvádíš, není kompenzace, ty jsi naprostý magor, Pottere. A s tvým očním elixírem asi taky není všechno v pořádku, protože jsi pořád slepý. Copak ty doopravdy nevidíš, jak se o tebe Severus stará?“

„Samozřejmě, že se stará,“ souhlasně přikývl Harry, „protože je to slušný člověk. Ale proč se stará? Protože jsem předvoj válečného úsilí, jak jsi řekl. Snape udělá cokoliv, aby bylo zaručeno, že naplním svůj proklatý osud. Podívej se na Dudleyho tady a musíš mi dát za pravdu.“ S omluvným úsměvem se otočil na bratrance a pokračoval v rozhovoru s Dracem. „Snape by nikdy nechtěl mít mudlu ve svém bytě, ale přesto, že s tím měl mnoho obtíží, udělal to, abych byl v bezpečí až do dne, kdy zničím Voldemorta. Tenhle poslední nápad je stejného druhu, je to strategie, Draco. Myslím, že to by mohl poznat i Zmijozel.“

„Ty nejsi jenom strategie,“ křičel Draco a vrtěl při tom hlavou. „Pro Merlina, povídá si s tebou každou noc!“

„Jo, já jsem ale taky četl tu knihu, na kterou ty pořád narážíš, takže to není zas až tak těžké vysvětlit, ne? Je v ní velmi jasně napsané, že oběti násilí potřebují někoho důvěryhodného, s kým by mohli mluvit. On ví, že momentálně je jediný komu věřím, takže se pokouší být tu pro mě. Řekl jsem přece, že je to slušný člověk, nebo ne?“

Draco zaťal zuby, pak zalapal po dechu, jako by se pokoušel říci několik věcí najednou. Když znovu našel řeč, znělo to naléhavě a jeho hlas se trochu třásl. „Harry... tak to přece není. Poslouchej, prosím. Severus... on mi říkal, že by si přál, abys byl býval zařazen do Zmijozelu, aby měl dřív příležitost poznat, jaký doopravdy jsi. Ale... krucinál, Pottere, copak jsi vážně tak tupý? Severus tě má doopravdy rád.“

Harry se zamáčkl ještě víc do sedačky a třásly se mu ruce. „Máš zmatek v hlavě, víš to?“ ptal se Draca.

„Ty radši doufej, že to kouzlo není založené na opravdovém partnerství, protože máš tak poškozenou psychiku, že vůbec nechápeš, co to je rodina.“ Odpověděl zmijozelský chlapec.

„Nenavážej se do Harryho!“ vybuchl Dudley a vyskočil s rukou sevřenou v pěst.

„Jak chcete.“ Řekl Draco a pokrčil rameny. „Jdu spát.“ Znovu práskl dveřmi od ložnice, tentokrát menší silou než předtím a zanechal tam Harryho a Dudleyho, dívat se udiveně na sebe.

„Uh... koukám, že zapomněl, že má spát tady,“ zavrčel Harry, který přemýšlel, kam si hodlá Draco lehnout. Bylo těžké představit si ho, jak zaleze do postele, ve které spal Dudley, i když by na ni použil čistící kouzlo. A stejně nepravděpodobné bylo, že by Draco použil jeho postel. Ozvalo se jemné šumění vody. Bylo slyšet dopadající kapky, ale neozval se žádný zpěv. Této noci ne.

„On je sice hrubý, ale myslím si, že má pravdu.“ Řekl Dudley tiše, když se otočil k Harrymu. „Neznám tvého učitele příliš dobře, ale vypadá to, že tě má doopravdy rád.“

„On je... Já nevím,“ řekl Harry a mnul si spánky.

„Vypadáš zničeně,“ řekl Dudley soucitně. „Proč si nejdeš lehnout do postele? Já zůstanu na gauči. V tom není žádný problém.“

Harry si nemohl pomoci a vzdychl. „Ne, já radši počkám na Snapea. A ty taky vypadáš pořádně unavený. Běž si lehnout do mojí postele, jo?“

„Dobře,“ zamumlal Dudley. „Dobrou noc, Harry.“

„Dobrou,“ odpověděl Harry. Když byl konečně sám, vyndal Salsu z její malé krabičky a nechal hada, aby se mu omotal kolem zápěstí. Potom si lehl na záda a zíral na strop.

„Harrymu je šššpatně?“ syčela Salsa, její jazýček mu lehce kmital kolem ucha.

„Šššpatně ne, jissstě ne...“ zasyčel Harry zpátky a zavřel oči. „Jsssem jen unavený.“

„Ssspi.“ Navrhla Salsa. Harry měl pocit, že neusne, zvláště proto, že místnost byla stále zářivě osvětlena, ale jak minuty míjely, jedna delší než druhá, začal podřimovat.

„Zzzůssstaň u mě, Sssalssso,“ zašeptal Harry, když cítil, že usíná. Salsa se stočila do kolečka na chlapcově hrudi a její hlava se lehce pohupovala, když hlídala Harryho spánek.

 

***

 

Ztráta Salsiny váhy stačila k tomu, aby probrala Harryho z dřímoty. Vytřeštil oči na Snapea, který choval malého hada ve své dlani a potom ji jemně položil do její krabičky na spaní. Harry zatřásl hlavou, aby se probral a posadil se. Jeho první myšlenka byl poměrně hloupá, protože ještě napůl spal. A konec konců, nikdy předtím neviděl Snapea dotknout se Salsy.

„Vy nemáte strach z hadů?“

„Ne ze všech,“ odpověděl Snape nevzrušeným tónem.

„V pořádku,“ řekl Harry. Snape to dělal znova, zase na něj tak zíral. Zíral, skoro jako kdyby Harry byl nějaká záhadná přísada do lektvarů a Snape se rozhodoval, jestli by ho měl nakrájet, rozetřít, nebo celého neporušeného hodit do kotle. Pocit, že je studován byl tak silný, že ho Harry náhle přerušil s mírným chvěním. „Mohl byste mi zhasnout světla?“ odvážil se, mírně zoufalý, aby ukončil to prohlížení. „Já budu dnes v noci spát tady.“

Snapeovy rty se sevřely do přísné, sevřené linky. „Ty nemáš pocit, že bychom si měli o něčem promluvit?“

Harry zavrtěl hlavou. „Ne, pane.“

Snape si sedl do nejbližšího křesla a s vážným výrazem si prohlížel Harryho tvář. A znovu na něj tak zíral „Opravdu?“ protáhl.

„Ne, pane,“ zopakoval Harry.

„Takže mě necháš, abych tě adoptoval.“ Dodal Snape.

„Ano, pane.“

„Přestaň už konečně s tím nesmyslným, ano, pane, ne, pane.“ Snape si protáhl prsty až zapraštěly. „Ocenil bych, kdybych věděl, co si opravdu o tom nápadu myslíš.“

Harryho bolest hlavy se vrátila zpět s plnou silou. Pravda byla, že nevěděl, co si o tom nápadu myslet a vlastně ani nevěděl, co to bylo za nápad. Adoptovat ho, jasně. To dává smysl. Jenom pro to, aby kouzlo fungovalo, že? Dokud Voldemort nebude poražen. A mělo to být jen předstírané, že? Takže legální, ale ani trochu doopravdy, že?

„Takže... myslím si, že je to velmi dobrý plán,“ rozhodl se nakonec Harry říci.

„Plán,“ zopakoval pomalu Snape. Jako by to slovo nikdy před tím neslyšel. Harry přikývl a nevěděl, proč najednou nemůže dýchat. Párkrát zalapal po dechu, ale tím to bylo horší. Bolest hlavy znovu pulzovala v jeho spáncích, měl pocit, že ho ta bolest přivede k šílenství.

„To není ani tak plán, jako změna paradigmatu,“ vysvětlil mu učitel.

Jako by Harry věděl, co to znamená. „Stejně,“ pominul to, „Brumbál předpokládá, že to bude fungovat. Myslím tím to kouzlo.“

„Mám pocit, že jsi mě nepochopil,“ poznamenal Snape, položil si dlaně na kolena, aby se mohl z blízka podívat na Harryho. „Nemám nejmenší zájem adoptovat tě jenom podle jména.“

„Vy chcete změnit moje jméno?“ vyhrkl Harry. „Uhm... Harry Snape?“

„To tě nemusí trápit.“ Narovnal se Snape s krátkým úsměvem, který zmizel tak rychle, jak se objevil. „Nezačínáš být trochu otupělý? Nemluvil jsem o něčem takovém, jako je změna tvého jména.“

Harry se zkusil znovu hluboce nadechnout. Ve spáncích mu nepřestalo tepat, zato se mu začalo chtít zvracet. „Dobře,“ rychle odpověděl, pak se vrátil k tomu hlavnímu „protože já mám rád svoje jméno. A ať vám můj otec udělal cokoli, byl to můj táta a vždycky jste říkal, že nakonec byl v pohodě. Myslím si, že Potter je pěkné jméno. A i když nesnáším to, že jsem slavný proto, že někdo zabil moje rodiče, moje jméno je součástí úspěchu v této válce. Víte, jak by to vypadalo, kdyby Harry Potter nebyl Harry Potter?“

„Nikdo tě tu nenutí, abys změnil svoje jméno.“ Zopakoval Snape trpělivě.

„Dobře,“ řekl Harry znovu, vzdorovitěji, než předtím. „Protože já nechci. A nyní, jestli nejste proti, zhasněte světlo. Doufám, že mě přestane bolet hlava, když budu moct spát.“

„Proč neřekneš, že potřebuješ lektvar?“ ptal se Snape překvapeně.

„Protože nepotřebuji. Potřebuji být jenom sám a spát.“

„Ne, dokud to nedořešíme.“ Nařídil Snape, vstal a ukázal prstem na dveře. „Půjdeme do mojí kanceláře, kde můžeme mluvit v soukromí.“

Harry se vlek za ním. Když Snape zavřel dveře, nadskočil. Dostal malou lahvičku lektvaru na bolení hlavy, naráz ji vypil a čekal a čekal. „Nefunguje to. Mohl bych, prosím, jít spát?“

Snape přivřel oči. „Ne, sedni si.“ Když to Harry neudělal, jeho učitel ho vzal za ramena a jemně ho zatlačil do křesla. Pak si stoupl za něj a začal mu třít a masírovat ramena. „Bolí tě hlava z napětí,“ poznamenal. „Proto ti ten lektvar nepomohl úplně, že je to tak?“

„Asi ano,“ souhlasil Harry. Lektvar fungoval docela dobře, ale nedokázal ho zbavit celé bolesti.

„Nepokoušej se snažit změnit téma,“ zavrčel Snape a jeho prsty zatlačily do svalů s větší silou. Ne moc, jen tolik, aby uvolnil Harryho krk a ramena. „Teď odpočívej, pitomé děcko.“ Jak minuty plynuly, Harry se cítil čím dál tím víc uvolněný. Pravděpodobně pomohlo, že Snape přestal mluvit. A asi taky pomohlo, že světla tady nebyla tak zářivá. A nakonec, pomáhaly mu tyhle ruce. Prsty proti obratlům uvolňovaly každou zatvrdlinu.

„Jste v tom vážně dobrý,“ řekl nakonec Harry a slova se objevovala trochu líně.

„Mám přestat?“

„Ne.“

Snape se usmál sám pro sebe, ještě notnou chvíli pokračoval a potom řekl, „teď už ale musí být tvoje bolest hlavy pryč.“

„Je,“ připustil Harry.

„Dobře, pak je tedy čas si popovídat.“ Snape si sedl naproti Harrymu a díval se mu zpříma do očí. „Myslím to tak, jak to říkám, naprosto upřímně.“

„Já myslím, že jsem to pochopil,“ mumlal Harry. „Nemohl jste počítat s tím, že se to nepodaří.“

„Ty pořád přemýšlíš o tom ochranném kouzlu,“ povzdychl si Snape. „To ale není to hlavní o čem se teď bavíme...“

Bude to fungovat?“ přerušil ho Harry. „Ředitel si také myslí, že to bude fungovat?“

„My oba si myslíme, že tvůj bratranec má pravdu v tom, proč kouzlo selhalo.“

„Takže takhle to je,“ řekl Harry a přikývl si.

„Právě, že takhle to není,“ odporoval mu Snape a propletl prsty dohromady.

„Jasně, že je.“

Harry se začal zvedat ze svého křesla, když zazněl Snapeův strohý rozkaz. „Sedni si, ještě jsme neskončili.“ Viděl, jak Snape zhluboka dýchá a pak taky... jakoby byl trochu nervózní. To mu připadalo dost divné.

„Harry,“ řekl Snape a naklonil se k němu, jak sledoval chlapcovu reakci. „Dudleyho příchod, jakkoliv potřebný... to celé jenom zkomplikoval. Pravda je, že jsem o těchto věcech přemýšlel ještě předtím, než tě kouzlo odmítlo na tomto místě chránit.“

Harry se zaškaredil. „Aha. No jistě. Chtěl jste mě adoptovat v každém případě. Jasně, že chtěl, opravdu.“

„Souhlasím, že jsem nikdy nedošel ve svých myšlenkách tak daleko,“ usmál se Snape, ale jeho oči měly stále napjatý výraz. „Dlouho před Samhainem, jsem si všiml, že spolu vycházíme překvapivě dobře. A po té, co byl tvůj strýc zavražděn, došlo mi, že nemáš nikoho, kdo by se o tebe staral. Po pravdě mi došlo, že si nikdy neměl nikoho dospělého, kdo by skutečně chránil tvoje zájmy. Ne od smrti Jamese a Lily.“

„Profesore,“ polkl Harry, který si všiml, že teď byl Snape opravdu nervózní. Což se mu vůbec nepodobalo. „Co si myslíte, proč jsem nikdy nikomu neřekl o přístěnku pod schody a o tom všem. Neví o tom ani Ron a Hermiona, nebo alespoň o té horší části. Před lety jste ve třídě řekl, jak jsem zkažený a rozmazlený a já vám to nikdy nevyvracel. Proč myslíte, že to tak bylo?“

„To je námět k jinému rozhovoru.“

„Ne, k tomuhle.“ Trval na svém Harry. „Zkuste se zamyslet nad tím, proč jsem nikdy lidem neřekl, že jsem byl týrán a nemilován po celý svůj život?“

Snape skousl své rty. „Předpokládám, že jsi se cítil zahanben. Je možné, že jsi se za to vše styděl.“

„Možná,“ souhlasil Harry a snažil se představit si, že je mu znovu jedenáct. Bylo těžké vzpomenout si, jak se tenkrát cítil, protože všechno bylo zastíněno tím, jak o věcech přemýšlel teď. „Ale můj hlavní záměr, to nejdůležitější bylo, aby mě lidé nelitovali. Rozumíte mi?“

Snape si nechal chvíli na rozmyšlenou. „Takže, ty si myslíš, že je mi tě líto?“

„Říkal jste, že jsem neměl nikdy nikoho dospělého, kdo by se o mě staral? O mě, ne o-dítě-z-proroctví nebo o válečníka ve výcviku. Sirius takový byl. Ale myslím, že ho Azkaban změnil. Nerozumím tomu, on mě miloval, ale byl... zničený. Je to, jako kdyby se osud rozhodl zahnat ode mě všechny blízké. Jen já vím, jak to bolí.“

„Je neštěstí, že lidé se dívají na tebe, ale vidí někoho jiného,“ souhlasil Snape, s očima upřenýma na Harryho. „Já sám jsem se tím provinil, jak dobře víš. Ale nyní vidím tebe, Harry, nebo alespoň tu část, kterou mi dovolíš vidět. Ale není to soucit, co cítím, když přemýšlím o té hrůze, která byla tvým dětstvím.“

Harry nesnesl ten pohled v tmavých očích a odvrátil se. Sám pro sebe si říkal, že to nechce vědět. Prostě nechce. Prostě se nechce zeptat. Ale udělal to. „A co tedy?“ zašeptal.

Snapeovi chvíli trvalo, než odpověděl. „Určitě je to obdiv,“ řekl nakonec. „Protože já také zažil utrpení, Harry. Je tak snadné zahořknout... ale ty jsi to překonal. Odpustit svému bratranci...“ mírně se otřepal.

„Ale Dudley není tak špatný.“

„Nyní pravděpodobně ne,“ připustil Snape. „Ale já tě znal, ještě, než jsi se naučil nitrobranu. Nikdy mě nepřesvědčíš, že bylo snadné vyrůstat vedle něj.“

Tohle byla jedna z věcí, kterých si Harry na Snapeovi všiml. Věděl o Harrym věci, které byly uloženy velmi, velmi hluboko. Vzpomínky, které ho děsily, hlubiny, které by nikdy neukázal, ale Snape je znal. Znal je, ale nikdy tyto vzpomínky nepoužil aby ho zranil, nebo aby se mu posmíval, ani tehdy, když byli ještě nepřátelé, ani tehdy, když se Harry podíval do Snapeovy myslánky a Snape chtěl odplatu.

Harry přikývl. „Ale já nejsem obdivuhodný. Kdybyste věděl, kolikrát jsem si přál, aby Dursleyovi zemřeli. Všichni... včetně Dudleyho.“ Přestal, protože Snape se přes závažnost rozhovoru začal usmívat. „Aha, vy to víte.“ Samozřejmě, že ano, protože celá jeho paměť tím byla protkaná.

„Jsi úplně normální.“ Řekl mu Snape. „A to je bod, ke kterému jsem mířil od začátku. Nikdy s tebou nikdo nezacházel normálně.“

„Po deseti letech zanedbávání ti najednou začala být prokazována čest a sláva, o kterou jsi se nezasloužil. Před chvíli jsi říkal, že žiješ, přestože tvoji rodiče byli zabiti. Ale to jsi něco nepochopil, Harry. Tvá matka tě svojí láskou zachovala na živu a ona za to položila život. V důsledku toho se k tobě všichni chovali, jako k někomu odlišnému.“

„To mi vypravujte,“ zamumlal Harry.

„Všichni, kromě mě,“ dodal Snape.

Harry vytřeštil oči. „Vy se ze mě děláte legraci. Bez urážky, jo? Už je to vlastně pryč, ale strávil jste pět let tím, že jste se ke mě choval příšerně, absolutně příšerně!“

„Chtěl jsem zranit Jamese,“ připustil Snape. „Iracionální a nepřiměřená odezva nedospělá...“

„Nedospělá, kreténská odezva.“ Dodal Harry.

„Ano. Protože jsem zahořkl. Ano, Harry. Když jsem mohl rozsekat tvé ego při lektvarech a vidět zranění ve tvé tváři, měl jsem pocit, že zraňuji Jamese, ať už je kdekoli. A to mě uspokojovalo.“

„Ale vraťme se k mému... k tomu, co jsem začal. Byl jsem to jen já, kdo trval, spíš pokoušel se trvat, na tom, že bez ohledu na to, co Denní věštec chrlil, měli bychom ignorovat tvůj status celebrity.“

„Takže... proto jste byl na mě hrubý? Pokoušel jste se vyvážit to zatracené uctívání hrdiny, které se mi dostávalo od všech ostatních?“

„Ne. Nepodezřívej mě z přílišné dobrosrdečnosti. Neidealizuj si to, jak jsem se k tobě choval. Bylo to ode mě špatné. Svým způsobem jsem reagoval na tvou image jako ostatní, jenom jinou cestou, jiným způsobem.“

„Tak proč říkáte, že jste se ke mně choval normálně?“ Harry naklonil hlavu, jak se snažil, aby lépe porozuměl.

Snape spojil prsty k sobě, ve svém typickém gestu. „Bylo v tom víc, než snaha přesvědčit ředitele, aby to tak udělal,“ přiznal. „Nebyl jsem schopný překonat svůj vztek, ale snažil jsem se na něj naléhat, aby tě nutil dodržovat ta samá pravidla, jako ostatní. Žáci prvního ročníku nemají dovoleno mít košťata ve škole, nebo hrát za kolejní tým. Ty, jsi mohl. Rozhodně není obvyklé, aby studenti vlastnili neviditelný plášť. Znovu a znovu ti povoloval překračovat pravidla s úmyslem posílit tě, abys naplnil proroctví. Ještě horší bylo, že tě posílal čelit výzvám, kterým by žádné dítě nemělo stanout v tváří v tvář. Jak jsi si všiml, Fawkes tě mohl zachránit z Tajemné komnaty. Mohl tě vynést ven. Místo toho, ti ředitel poslal toho zatraceného ptáka, aby ti zanesl Moudrý klobouk, takže jsi dostal meč. Dvanáctiletý kluk poslaný čelit baziliškovi. A jakoby to nebylo dost odporné, chtěl vidět, jestli porazíš Riddleyho vzpomínky. Fakt, že jsi to dokázal, neznamená, že to nebyla další forma zneužití. Albus a já jsme o tom několikrát mluvili.“

„V minulých letech jsem si nikdy nevšimnul, že byste se o mě staral,“ zamumlal Harry.

„Ne,“ připustil Snape. „Myslel jsem si, že jsi arogantní, a to, že tě nechávají vyrůst jako zachránce a ne jako normálního kluka, tě dělá ještě nesnesitelnějším. Ale myslel jsem si, že je kontraproduktivní, nechat tě pohrdat všemi pravidly tvých nadřízených. Měl jsem pocit, že tě to oslabí v možnosti, naplnit tvůj osud. Ty, jako osoba jsi mě nezajímal. Ale přesto jsem byl jediný, kdo bojoval s Albusem, že máš být veden normálně.“

Harry cítil, jak se mu hrnou slzy do očí, stékají mu po tvářích, a nedokáže je zastavit. „Měl jste pravdu,“ zavzlykal. „Byl jsem arogantní, přesně tak, jak říkáte! Všichni mi říkali, ať se učím nitrobranu a myslel jsem, že vím všechno líp a Sirius zemřel, protože jsem byl příliš pitomý na to, abych poslouchal rady.“

Snape ho chytil okolo zápěstí a jemně stiskl. Teprve, když se na něj Harry podíval, promluvil hlasem plným upřímnosti. „Tvůj kmotr zemřel, protože jsem z těchto lekcí udělal cvičení v ponižování, místo síly. Zemřel, protože Albus strávil pět let tím, že tě učil, jak zachraňovat ostatní, protože ti vědomě vtiskl přesvědčení, že jsi schopen to udělat! Fawkes mohl vrátil život slečně Weasleyové a vynést ji z komnaty, Harry! Při druhém úkolu nebylo potřeba ohrozit jednoho z lidí, které máš rád. Diggoryho smrt tě zasáhla právě proto tak tvrdě, protože tě učili, že musíš být schopen zachránit všechny.“

Brumbál mohl zachránit Siriuse z rukou mozkomorů sám, dodal si Harry sám pro sebe, místo toho, aby poslal mě a Hermionu, abychom to udělali. Brumbál mohl zrušit moji účast v turnaji Tří kouzelníků, ať už byla magická smlouva podepsána, nebo ne, on by jistě našel cestu. Ale já jsem viděl záři v jeho očích, když z poháru vylétl papírek s mým jménem. Chtěl abych soutěžil. Chtěl, abych čelil všem těm úkolům, aby se moje reflexy zrychlovaly a moje schopnosti rostly. Není divu. Vždyť bez pomoci Skrka bych selhával znovu a znovu...

Najednou se mu věci zdály tak jasné, jako nikdy před tím. Všechna ta shovívavost... koště, plášť... nebyla nic jiného, než strategie, jak z něho utvořit bojovníka světla. „Vy si myslíte, že jste se ke mě choval normálně?“ naléhal Harry.

„Myslím, že jsi výzvy naplnil,“ odvětil Snape, tisknouc jeho zápěstí, potom je pustil a sedl si zpátky. „Protože od toho okamžiku, kdy tě Voldemort označil za sobě rovného, přestal jsi být obyčejné dítě, dá-li se to tak říci. A také si myslím, že jsem jediný, kdo postřehl, že jsi dítě, Harry.“

„Je mi šestnáct, jestli jste zapomněl.“

Snape pobaveně zavrtěl hlavou, až mu zavlály vlasy. „Byl jsem jediný, kdo si všiml, že je špatné nechávat tě žít, jako jakousi parodii na dospělého a ne, jako dospívajícího,“ dodal.

„Nebyl jste jediný,“ řekl Harry. „Sirius chtěl, abych byl dítě. Chtěl se o mě starat, dokonce mě chtěl vzít na prázdniny k sobě. To přece víte? Dlouho jsem vás obviňoval z toho, že se musím vrátit k Dursleovým, když jsem mohl trávit léto se Siriem, nikdy jsem ho doopravdy nepoznal. A byl bych měl tu možnost.“

„Pořád se na mě pro to zlobíš?“

„Ne, ne moc,“ Harry odpověděl upřímně. „Brumbál to nemohl dovolit, dnes už to vím. Myslím, že můj kmotr neměl ve skutečnosti možnost do toho mluvit. Nebylo to, jako kdyby byl můj skutečný opatrovník. Ředitel mě musel nechat tam, kde jsem byl chráněn. A ve skutečnosti to více souviselo s tím, že Petigrew utekl a Sirius ztratil šanci na spravedlnost a s Remusovým přeměňováním, než s tím, že jste se vztekal a kalil vodu. Předpokládám, že jste nikdy neviděl tu noc v pravém světle. Té noci musel měsíc vyjít.“

Harry se zhluboka nadechl. „Nicméně, pan a paní Weasleyovi mě také považovali za dítě. Měli dost zkušeností s vlastními, aby poznali ve mně další. Já... já si nejsem jistý,“ dodal roztřeseně. „Možná, kdyby mi ředitel dovolil strávit léta tam...“ pokrčil rameny Harry. „Nicméně, řekl bych, že tahle věc se zachraňováním lidí byla... jak jste to řekl... vtištěna do mě příliš hluboko. Profesore, já se toho nedokážu zbavit. To znamená, že jsem nemohl snít o tom nechat Weasleyovy mě adoptovat, dokonce ani kdyby mi to nabídli. Udělalo by to z nich cíl pro Voldemortův útok.“ Přiškrceně se zasmál. „Nakonec ten cíl jste teď vy. Vy, ale máte zatraceně dobrou šanci se ubránit.“

Neuvědomoval si, že má zavřené oči, dokud neucítil, že má v ruce sklenici něčeho studeného. Podíval se na ni a zvedl obočí. „Víno? Myslel jsem, že jste říkal, že nemám kombinovat Elixír a alkohol.“ Dal dolů ruku držící sklenku za stonku.

„To bude v pořádku,“ zamumlal Snape. „Potřebuješ se trochu napít.“

Harry to udělal. „Jo! To je fakt dobrý. Je to tak... lehké a ovocné.“ Pořádně se napil a usmál se.

„Čekal jsi něco příšerného?“

„Jo, jen jednou jsem ochutnal sherry na vaření od tety Petunie a bylo to opravdu hnusný,“ přiznal Harry.

„Aha.“

Harry pomalu vyprázdnil sklenku a pak ji odložil na Snapeův stůl. „Tedy, ta adopce. To není jenom kvůli kouzlu?“

„Vidím, že tyhle výpadky pozornosti nemíváš jen ve třídě.“

„Promiňte,“ přiznal Harry. „To byla stupidní otázka, s ohledem na to, o čem jsme mluvili. To kouzlo byl jen katalyzátor.“

„Možná přeci jenom občas dáváš pozor.“

Harry se rozhodl nezmínit se o tom, že použil Dracova slova. „Ano, vy, hmm... staral jste se o mě ještě před tím, než selhalo to kouzlo. Ale říkal jste, že jste nikdy nepomýšlel na to... až tak pevně mě k sobě přilepit. Tak co si o tom myslíte teď? To je to, co by mě zrovna zajímalo.“

Snape se smutně usmál. „Harry, já jsem si myslel, že bych nechtěl ztratit porozumění, které mezi námi vzniklo. A víc než to, chtěl bych ti pomáhat, pokud to budeš potřebovat, a to zcela určitě nejen s ochranným kouzlem, ale i s magií jako takovou. Chci ti pomáhat ve všem v tvém životě. Adopce mi nepřišla na mysl, protože rodičovství je zcela mimo okruh mých zkušeností.“ Přejel pohledem po chlapci. „Popravdě jsem si pohrával s myšlenkou, že ti nabídnu, až vystuduješ, abys zůstal u mě a pokračoval ve studiu lektvarů.“

„Pokračovat ve studiu,“ povzdechl si Harry. „A lektvary...“ nemohl si pomoci, ale té představě se smál.

„Pošetilý nápad, já vím,“ souhlasil s pousmáním Snape. „Mohl bys být docela dobrý... kdyby ses dost snažil. Mistr by z tebe asi nikdy nebyl. Byla to ta nejlepší myšlenka, kterou jsem měl, dokud Dudley nepromluvil a já jsem nezažil změnu paradigmatu.“

„Změna paradigmatu?“ zeptal se Harry.

„To znamená změnu myšlení a všeho v co člověk věřil tak zásadním způsobem, že celý svět se zdá být potom jiný.“

„Aha...“ Harry si vzpomněl, že tuhle definici už někde četl. Bylo to v učebnici kosmologie... Hermionino doporučení. Harry četl jen pár prvních kapitol a myslel, že to slovo zní para-digum, ale hlavní myšlenku pochopil. „Jako když astronomové pochopili, že svět není plochý, to změnilo jejich pohled na všechno, je to tak?“

„A svět není plochý?“ poznamenal Snape, opět trochu s úsměškem. „Ano, je to tak.“

„A ta vaše velká změna myšlení byla co?“

„Nikdy jsem neuvažoval o tom adoptovat tě z jednoduchého důvodu, neuměl jsem si představit sama sebe jako rodiče. Potom Dudley zdůraznil, jak moc někoho potřebuješ a... svět se změnil. Uviděl jsem sám sebe v této roli.“

A tak to Harrymu konečně došlo. To kouzlo bylo jen katalyzátor, nic víc. Jen se divil, jak to Draco mohl vědět. „Hmm... takže to tak bude...“ Změnil téma hovoru. „Půjde to zařídit?“

„Já myslím, že ano. Ředitel má své metody, jak dosáhnout toho co si přeje.“

„A on si to přeje?“

„Řekl bych, že byl dost překvapený,“ povzdechl si Snape. „Nepředpokládal, že v budoucnu budeme mít spolu mnoho společného. Jeho přednostní zájem bylo, mít z tebe... asi bych použil slovo rváč. Cítíš se hodně pod tlakem?“

Harry překřížil nohy a zamyslel se nad tím. „Od vás tak moc ne. Přemýšlel jsem o těch ochranných kouzlech, o tom, že není příliš pravděpodobné, že by si Voldemort chtěl k nám zaskočit na oběd, s ohledem na to, že je to Brumbálovo území... ale také o tom, jak se podaří jít dál po nastoupené cestě tady dole. A o Samhainu... Nedokážu ani říci jak strašné to bylo. Potřebuji to ochranné kouzlo, zvlášť po...“

„Po Samhainu?“

„Spíš bych řekl hlavně potom, až se mi vrátí moje magie,“ připustil Harry, zesláblým hlasem. „Myslím, že Voldemort předpokládá, že ta divoká magie vyšla z někoho jiného, z těch, co mě zachraňovali, z vás, nebo z ředitele. Myslím, že tak dlouho, jak bude věřit, že jsem bezmocný, nebude se mnou zaobírat. Ale až se moje magie vrátí, on to pozná. Začne znovu být v mé jizvě. Pošle na mě zase ty hrozné sny... pokud do té doby nebude to kouzlo fungovat, přijde si pro mě.“

„Takže cítíš, že souhlasíš s mým návrhem pod nátlakem?“

„Ano, jestli to způsobí, že to kouzlo bude fungovat,“ řekl Harry a trpce se zasmál. „Je to ironie, že? Nejdřív se mi dělalo špatně a byl jsem v depresi, když jsem si myslel, že mě chcete jenom chránit a nechcete doopravdy a teď se to změnilo vaším přičiněním. Mě samotného stěží mohlo napadnout, že bych chtěl, aby někdo byl mým rodičem. Protože jsem nikdy žádného neměl. Profesore, já... já asi taky potřebuji změnu paradigmatu.“

„To je přeci v pořádku, být na někom závislý,“ poznamenal Snape. „Šestnáct není dospělost.“

„Tak nějak.“ Harry zvedl svou prázdnou sklenku, potřeboval mít něco v ruce. Hrál si s ní, díval se všude, jen ne na Snapea a řekl, „promiňte, nechtěl jsem být nezdvořilý. Muselo to být nepříjemné slyšet mě říkat ano jenom kvůli tomu ochrannému kouzlu.“

„Co bylo příjemné,“ řekl Snape, „bylo slyšet říkat tě ano. Protože to ostatní... buď přijde nebo ne, ale já bych byl rád, kdybych dostal šanci.“ V těch slovech Harry slyšel příslib.

Harry se odhodlal a podíval se na Snapea. „Je to špatné, když budu mít nějaké otázky?“

„Ne, řekl bych, že rozumné. A to?“

Teď, když to bylo možné, Harry nevěděl, na co se zeptat. Bylo to proto, že nikdy nepředpokládal, že povede takovou konverzaci. Už dávno se smířil s tím, že se to nikdy nestane. Protože Sirius byl stále v letu a nikdo jiný mu nic takového nenabídl. Měl úplně prázdnou hlavu a Snape čekal, pak Harry vykoktal první věc, která mu přišla na mysl. Popravdě, když ji vyslovil, došlo mu, že to je to jediné, co má na mysli.

„Jak mě budete trestat?“

Snapeovy oči se bleskově rozžhavily takovým vztekem, že Harry byl v pokušení říci zapomeňte na to, ačkoliv velmi chtěl znát odpověď. „Neptám se proto,“ dodal rychle, „že bych měl v plánu překračovat vaše pravidla.“

„Jsem si stoprocentně jist, že pravidla překračovat budeš,“ vyštěkl Snape.

„Ale když jenom vyhlídka na to vás prakticky rozzuřila, tak to asi nebude celé fungovat!“ odsekl Harry zpátky.

„Má zuřivost byl čirý nefalšovaný vztek na ty mudly, kteří pro tebe udělali ze slov péče a trest synonyma. Rozhodně se nezlobím na tebe za to, že jsi se zeptal.“

Snape spojil prsty dohromady. „Tak jak bych tě mohl trestat? Popravdě nevím. Předpokládám, že těmi samými věcmi, které jsem ti ukládal jako školní trest. Nebo... úkol navíc? Žádný dezert? Nebo bych tě mohl proklít, to je Luciovo oblíbené, nebo ti nedat najíst, to je, zdá se, mudlovský způsob.“

„Dobře,“ souhlasil Harry. „A jaká budou pravidla?“

Snape na něj zíral. „V této chvíli nemám žádnou představu. Moje představa je, že se na všem dohodneme, když bude potřeba.“

„Dohodneme...“ Harry povytáhl obočí. „Co tím myslíte?“

„Uvědomuji si, že ti není šest,“ poznamenal Snape. „Vím, že máš svoje vlastní potřeby a názory a mysl, která je schopná vidět věci z různých stran. Ale nepochybně přijdou i časy, kdy budeš muset v některých věcech akceptovat moje rozhodnutí, a to i v případě, kdy budeš zásadně nesouhlasit. Ale pokud to bude možné, ano, dohodneme se.“

Harry měl pocit, že s tím se dá žít. Popravdě, bylo to daleko lepší, než očekával, Snape vypadal daleko, daleko autoritativněji, ale pravděpodobně to bylo více představení pro žáky než on sám. Učebna lektvarů nebyla místem, kde by byl prostor na nějaké dohody. Ne, když jedna špatná ingredience může změnit kotlík v létající raketu. Pokoušel se vzpomenout si, na co dalšího by se chtěl ještě zeptat. „Je to tajemství, nebo to můžu někomu říct?“

Snape vypadal mírně překvapen. „Můžeš to říci komu chceš.“

„Vy taky můžete,“ vtipkoval Harry, a když sebou jeho učitel mírně trhl, dodal. „Já měl asi nejdřív říci, že jsem tím myslel to ano.“

„Ano?“

„Ano.“

Jakoby se tomu zdráhal uvěřit, Snape se opatrně zeptal, „ty nemáš žádné další otázky?“

„Ne, a vy nějaké máte?“

Snape potřásl zamítavě Hlavou, ale Harry nedokázal říci, jestli to byla odpověď, nebo jen jistý druh úžasu. Vypadal mírně v šoku, že se věci více méně vyřešily. Uzavřel debatu vyčarováním druhé sklenky vína a jeho mávnutí hůlkou bylo asi o něco velkolepější než bylo potřeba. Láhev stále ještě stála na stole, Snape ji očaroval chladicím kouzlem a potom naplnil dvě sklenice do poloviny zářivě jantarovou kapalinou. Harry měl tu svoji stále v ruce, opatrně ji držel, když Snape naléval, jakoby se bál, že rozlití by mu mohlo přinést smůlu.

A Harry cítil, že potřebuje všechno štěstí, které může přijít.

Snape zdvihl svoji skleničku. Ťuknul s ní o Harryho sklenku a jemně pronesl přípitek. „Na budoucnost.“

Harry věděl, že by měl něco odpovědět, ale nevěděl co. Trochu ho obešla hrůza. Žádný strach, žádné slzy... nebyl si vlastně jistý, co to bylo, ale chtěl, aby to rychle zmizelo. Pořádně se napil vína, ale nepomohlo to. Cítil, jakoby měl knedlík v krku a trochu se mu třásly ruce. Pokoušel se to ignorovat nejlépe jak to šlo. Tahle adopce bude přece fungovat, že?

Rozum mu říkal, že bude. Ale kdesi v pozadí mysli se mu vybavovaly vzpomínky. Teta Petunie, která ho vlekla do přístěnku pod schody se slovy, že si nic jiného nezaslouží - Remus, který ho zklamal, právě, když mu začal věřit - Sirius, který si přál, aby Harry byl jako James - Sirius padající za závoj.

Neschopen unést tyto myšlenky, začal Harry budovat svou obranu, vytvořil ve své mysli ohnivou stěnu a skryl se za ni. Ani nevěděl, že to dělá, ani jak se mu to podařilo. Protože Snapeovi věřil, nepokoušel se skrýt, že uzavřel svou mysl.

Snape ho chvíli pozorně sledoval, soustředění v temných očích, ale neřekl nic. Po chvíli dopil také on svoje víno.

Žádné komentáře
 

Výhradným vlastníkom týchto stránok je Chalibda. Administrátorom je v súčasnej dobe Jimmi. Charakter, význam a dôvod existencie týchto stránok určujete VY.