Vítejte v magickém světě Harryho Pottera

Trilógia od Aspen: I. Rok jako žádný jiný (A Year Like None Other); II. Léto jako žádné jiné (A Summer Like None Other); III. Rodina jako žádná jiná (A Family Like None Other)



Tieto stránky sú pokračovaním pôvodných stránok Roku, ktoré sú venované prekladom skvelej fanfiction od Aspen in Sunlight (trilógia AYLNO, ASLNO a AFLNO). Je alebo bude na nich zverejňovaný česko-slovenský preklad Roku, preklad Leta a Rodiny.

Kapitoly 41 - 50

Kapitola 42. UČIT SE ZE ZKUŠENOSTÍ

Preklad: Atet

Betareader: Atet

Záverečné beta: soraki


Řekl bych, že si můžeme pohovořit tamhle,“ řekl Harry, odvrátil se od Darswaitha, aby viděl na impozantní chrlič. „Ach jo, Gumoví medvídci? Lentilky? Citrónový drops?“

„Lékořice,“ broukl Snape, který proplul kolem jako duch s vlajícím hábitem.


Chrlič se posunul stranou, kouzelné schody se začaly s Harrym a Darswaithem otáčet - nahoru a nahoru a dokola, ale když se dostali ke dveřím úplně navrchu, ty se otevřely do lesní scenérie, kde vzduch byl nasycený vůní pinií. Úplněk zářil vysoko na obloze a ozvěna ze vzdálených hor přinášela žalostné vytí vlkodlaka.

Darswaithovo milé chování se zcela ztratilo, jeho pleš se leskla a v očích plál žhavý oheň, když se sklonil a se zuřivostí zíral na Harryho. „Znamení zla!“ dožadoval se. „Viděl jste ho? Planulo? Jak profesor Snape odolává jeho volání? Co ten zrádce Brumbálovi řekl o plánech Temného pána? Řekněte mi to, Pottere, teď hned!“

Prsty s otřepanými nehty se jako spáry zarývaly do Harryho ramen, zatímco kouzelníkova tvář se proměňovala, oči teď plály rudě, kůže byla tenká, pak se na ní objevily šupiny, jeho nos se zploštil v příšerné hadí nozdry.

Harry prchal pryč, běžel trávou, kletby létaly okolo něj a on křičel, „Draco! Draco!“
Ale tentokrát tu Draco nebyl, aby ho zachránil.

Harry utíkal mezi stromy, uhýbal před kletbami a náhle se ocitl před buclatou dámou v krajkových růžových šatech. „Draco!“ ječel a bušil na obraz. „Draco, otevři!“

„Můj milý, tohle je nebelvírská věž,“ řekla buclatá dáma. „Tady Draco není.“

„Já jsem z Nebelvíru!“ křičel Harry. „Nechte mě projít!“

„Heslo?“ ptala se nafoukaně.

„Lékořice,“ zašeptal Snape ze stínů předtím, než se rozplynul.

To slovo se stalo přenášedlem a Harry se náhle viděl, jak pronásledován Darswaithem znovu běží přes Brumbálovu kancelář. Tentokrát to byl opět Darswaithe a ne Voldemort. Všude kolem Harryho vybuchovaly kostidrtící kletby, ničily křesla a stoly a jedna z nich těsně minula Fawkese moment před tím, než naplnila Harryho nohu ochromující bolestí. S obrovskou ránou dopadl na kamennou podlahu, ale stále se plazil dál, naříkal, šílený bolestí z rozdrcených kostí, dokud další kletba nenarazila přímo do něj.

Ta rozdrtila jeho páteř.

Harry ochabl, jeho ruce a nohy se staly zcela neužitečnou hromadou masa. Všechna bolest zmizela, změnila se však na nemohoucnost - a to bylo ještě děsivější, než jakákoliv bolest může být. Znehybněn, neschopen zvednout se z podlahy, viděl chlapec přibližujícího se Darswaitha, který mu mířil hůlkou na srdce.

Byla to jeho hůlka? Nebo byla Harryho? Cesmína a pero z Fénixe, jedenáct palců dlouhá, pěkná a ohebná, z jejího konce vyletovaly jiskry, jak se Harry pokoušel vykřiknout. Předtím, než se mu podařilo nabrat dech, kouzlo se mu pevně ovinulo kolem hrdla a stisklo. „Silencio, Harry Potter.“

Křik mu uvízl uvnitř, tělo neposlouchalo jeho zběsilé povely, Harry nemohl nic dělat, Darswaithe byl stále blíž a blíž a blíž. Čaroděj poklekl vedle Harryho, jeho rty se zvedly v krutém úsměšku, když odhrnoval chlapci vlasy z čela v parodii Snapeovy péče. „Draco tu není,“ protáhl Darswaithe a jeho slova byla jako ozvěna buclaté dámy. „Snad si nemyslíš, že tě Malfoy zachrání?“

Harry se pokusil vrazit pěst do Darswaithovy šklebící se tváře, ale jeho ruce byly kvůli přetnutým nervům ochromeny. Bezvládný, nemohoucí, nedokázal vzdorovat, ani když ho Darswaithe popadl a nesl ke krbu.

V cestě jim stál stůl, a když ho Darswaithe míjel, Harry němě vykřikl. Bylo tam zrcátko, to zrcátko, které mu dal Sirius, a už nebylo prasklé! Kéž by na něj dokázal dosáhnout a vzít si ho! Sirius by mu pomohl, Sirius by mu řekl, co má dělat!

Wingardium leviosa. Pomyslel si Harry, ale samozřejmě se nic nestalo. Jeho kouzla už nikdy nebudou fungovat.

„Temný pán má pro tebe dárek,“ zašeptal mu Darswaithe do ucha, když vstoupili do krbu.

„Pochopil jsem dobře, že máš moc rád jehly?“

Proč by měl mít strach z jehel, když je pravděpodobné, že ho cesta s letaxem bude stát život? Uhoří zaživa, jako o Samhainu. Bude spálen na popel. Zemře. Zemře jako Cedric, jako Sirius a nikdy nebude mít otce. Bude se Snapeovi stýskat?

Salse bude, věděl Harry.

Salsa!

Podíval se dolů, krk byla jediná část těla, kterou mohl hýbat. Spatřil Salsu v rohu krbu. Pach použitého letaxu naplňoval vzduch okolo něj, stejně jako jeho mysl. Přemýšlel. Salso, co mám dělat? Já opravdu potřebuji to zrcátko. Sirius by mě nenechal uhořet. Sirius by mi řekl, co mám dělat...

Zrcátko jakoby cítilo jeho zoufalství, připlulo před jeho tvář. Harry k němu překotně mluvil neslyšitelnými slovy, vysvětloval horečně, protože Darswaithe sahal po letaxu, v ruce ebenovou krabičku, ačkoliv Brumbál ho má v mosazné, že ano?

V zrcátku se objevila tvář, tvář, kterou s láskou poznal. Siriusův obličej se vynořil z prostoru za závojem. Strhaný útrapami, nyní projasněný láskou se usmíval na Harryho, chystal se promluvit, ale před tím, než stačil říci jediné slovo, jeho tvář zprůsvitněla, rozplynula se ve
vířící mlze a na jeho místě se objevila tvář jiného muže.

Zahnutý nos, tenké rty stažené do úsměšku, temné oči plné zloby, Snape vyhlížel ze zrcátka, zíral zle na Harryho, v tom Harry uviděl Siriuse za zády toho druhého muže! Ale jestli je Snape na tom samém místě jako Sirius, znamená to, že je také mrtvý. Také propadl za závoj? Ne, ne, to byl Sirius. Harry si nepamatoval, že by Snape zemřel, ale byl tady, polapen tam na druhé straně. A vypadal tak zuřivě, když upíral oči na Harryho!

Harry se znovu pokusil vykřiknout, tolik to chtěl vysvětlit. Já nevěděl, že jste zemřel Severusi! Já jsem nechtěl abyste zemřel! Není to moje chyba, není to moje chyba!

Ale nemohl křičet. Nemohl zavolat Draca na pomoc. Byl bezmocný, neschopný zastavit...
Počkat, vlastně nebyl.

Cítil, výbuch své magie, pulzující vlny divoké síly, které naplňovaly jeho jádro a vyletěly směrem k letaxu, aby ho rozmetaly předtím, než dopadl na zem. Tlaková vlna uvolnila Darswaithovo sevření. Harry tvrdě dopadl na kamennou podlahu krbu vedle Salsy, která se plazila kolem jeho boku, aby našla jeho zápěstí.

Hádek se omotal kolem jeho ruky, jeho rudozlatá kůže se třpytila jako stříbro, když se změnila v nádherný zářivý náramek, který mu byl navlečen jako vyznamenání za to, že dokázal uvolnit energii ze svého nitra.

Darswaithe běžel ke dveřím, ale nemohl je otevřít, otočil se zpět k Harrymu, jeho úzký obličej byl nehybný děsem, když viděl nespoutanou sílu vycházející ze zářivě smaragdových očí.

Magie plynula z Harryho hlubin jako divoká řeka okolo skal, jako dravý proud, zaplavující vše, co by mu stálo v cestě. Divoká magie, přírodní magie. Magie, která nevěděla nic o hranicích, magie nespoutaná kouzly nebo zaklínadly.

Kameny, ze kterých byla vystavěna zeď se začaly tavit, po kapkách začaly odtékat, kancelář kolem něj tála, ještě že byl bezpečně usazen v krbu.

Darswaithe byl na cestě přes místnost, jeho hnědé oči byly naplněné hrůzou.

Ale někdo další byl vedle Harryho, po jeho pravé straně, někdo, jehož ruka s ním velmi jemně třásla, někdo kdo se bál, aby ho nevyděsil, někdo, kdo se k němu choval jakoby byl divoké a nebezpečné zvíře, které je třeba utišit...

Harry otevřel oči a uviděl Draca tak blízko, že cítil jeho dech. Vymrštil se do sedu a lapal po dechu. Rukama se chytil za krk. Jeho oči byly dokořán, magie dosud tryskala z jeho kůže, bojoval o každé nadechnutí.

„To je v pořádku Harry,“ mluvil na něj Draco tichým, klidným hlasem. „Jen se... utiš, ano? Než úplně roztavíš zdi. Všechno je v pořádku, nemáš žádný důvod se bát. Teď už jsi vzhůru, sen je pryč a všechno bude v pořádku...“

Dracův známý hlas, co mu dodával odvahu a klid, se stal pro Harryho pevným bodem, na který se mohl soustředit. Něčím, co odvrátilo jeho pozornost od vln strachu a vzteku, které jím stále procházely. Zhluboka se nadechl, rozhlédl se a v tlumeném osvětlení si všiml, že zdi sklepení jsou mokré. Copak uvnitř pršelo? Stružky vody stékaly po povrchu každého kamene. Ale taková divná voda... kapky tam setrvávaly příliš dlouho, stékaly po kamenech pomalu, všiml si, že se vlastně zastavily.

„V pořádku,“ nadechl se Draco. „V pořádku. Tak, už jsi při sobě a všechno je v pořádku. Nestalo se nic zlého...“

Harry nevěděl, o čem mluví. „Co se stalo?“ zachraptěl.

Z nějakého důvodu ho překvapilo, že jeho hlas funguje. Proč by vlastně neměl?

„To řekni ty mně,“ posmíval se trochu Draco, vstal ze země a sedl si na roh jeho postele. „O čem byla tvoje noční můra?“

Noční můra?“ Bylo to, jako kdyby mu proud divoké magie odplavil z hlavy všechny myšlenky. „Ach, bořil jsem křikem zdi?“ Zasténal Harry, jeho hlas zněl, jako když se trhá hedvábný papír.

„Ne, byl jsi potichu,“ odpověděl Draco. Ostýchavě zvedl ruku, jako by ji chtěl položit na Harryho předloktí, pak se ale rozhodl raději se ho po tom všem nedotýkat. „Každopádně, já jsem ještě nespal, četl jsem si. A ty...“

„Co?“ zeptal se Harry, přitáhl nohy k hrudníku a objal je. Pak mu něco došlo. „Mám pocit, že jsem usnul vedle na gauči, co dělám tady?“

Draco se odtáhl. „Prospal jsi celou večeři. Když Severus odcházel spát, rozhodl se, že ti bude pohodlněji tady.“

„On... mě nesl?“ Obvykle nespal tak hluboce, jak se mohlo stát, že ho tohle nevzbudilo?

„Ne, přenesl tě pomocí kouzla Mobilicorpus!“ smál se Draco. „Samozřejmě, že tě přenesl!“

„A... co se vlastně stalo?“ ptal se Harry, který si objal nohy a schoulil se do ještě menšího klubíčka. Jeho mysl byla úplně prázdná.

„Už jsi nějakou tu chvilku spal. A pak jsi několikrát za sebou zavolal moje jméno, tak jsem se podíval tvým směrem...“ polkl Draco. „Třásl jsi se jako šílený, a pak jsi najednou byl tak tichý, až to bylo hrůzostrašné. Myslím, že jsem pochopil, čemu se říká němý výkřik. Každopádně celá místnost se naplnila... magií. Viděl jsem, jak vzduch zhoustl vířícími měděnými plamínky, které z tebe vycházely. Vsakovaly se do zdí a ty tály. Mohl jsem jít pro Severuse, ale měl jsem pocit, že není času nazbyt. Nechtěl jsem se vrátit a najít tě v roztaveném pokoji.“

Harry se natáhl tak, aby rukou dosáhl na nejbližší zeď. Kámen byl podivně hladký, jakoby celý povrch byl rozpuštěn a potom znovu ztuhl. Stopy, ne nepodobné slzám, tvořily nepravidelný vzorek na stěnách. Harry se jedné dotkl a zjistil, že je z kamene. „A tohle jsem udělal já?“

„Já teda určitě ne!“

Harry si povzdechl a pokusil se zorientovat. „Kde je Dudley?“

„V krásné měkké posteli, ve kterou jsem mu přeměnil gauč,“ vysvětloval Draco. „Byl totálně zničený, když viděl, že spíš jak mrtvý. Tak mu Severus vysvětlil, že se zotavuješ z kletby.
Takže to znamená, že jsme mu řekli vše. Tvůj bratranec byl pěkně vyděšený a řekl, že chce, abych tu byl s tebou pro případ, že by sem někdo vlezl a chtěl něco zkusit.“ Na chvíli se odmlčel. „Jak se cítíš?“

„No, docela dobře,“ lhal Harry. Pravda byla, že detaily jeho noční můry začaly vyplouvat na povrch jeho vědomí a on se ani zdaleka necítil dobře. Křečovitě se roztřásl a pokusil se přitáhnout si k sobě co nejvíce přikrývek, aby se zahřál. Snape v zrcadle. Snape mrtvý.

„Dojdu pro Severuse,“ nabídl mu Draco.

Harry zavrtěl hlavou a přes cvakající zuby odporoval. „Potřebuju jenom spát.“ Lehl si, stočil se do klubíčka a přinutil se zavřít oči. Nebylo to, ale nic platné. Roztřásl se tak, až se mu začalo chtít zvracet. Začal se kousat do ruky, aby přehlušil své pocity.

Draco si povzdechl a znovu si sedl. Tentokrát se už nerozpakoval dotknout Harryho, vytáhl mu ruku z pusy a držel ji pevně, i když se mu ji Harry pokoušel vytrhnout. „Podívej, mně je úplně jasné, že jsi zvyklý všechno vydržet. Ti příšerní mudlové by zuřili, kdybys je budil, že? Ale, Harry, teď máš Severuse. On není jako oni. On ti pomůže.“

Harry se odtáhl od Draca tak daleko, jak jen mohl, což nebylo moc, protože mu ruku stále pevně držel druhý chlapec. „Nepotřebuji pomoc,“ trval na svém.

„Ty jsi tak zmatený, že ani nevíš, co potřebuješ.“ Odpověděl Draco. Jeho slova byla drsná, ale tón ne. „Harry, ať už tvoji mysl zatěžuje cokoliv,“ jeho hlas nabýval na intenzitě, „ohrožuješ tím mě, sebe, Severuse... a zatraceně, pravděpodobně všechny ve sklepení. A co když budeš mít další noční můru a proměníš toto místo v pec? Promluv si se Severusem a to teď hned!“

Harry se jediným škubnutím osvobodil z Dracova pevného sevření. „Ty jenom chceš, aby viděl jak jsem v koncích a aby mě pak už nechtěl.“

„Idiot jako vždycky,“ mumlal Draco, vrtíc hlavou. „Severus chce být tvůj otec Harry. Nebude o tobě smýšlet hůř jenom proto, že pro jednou připustíš, že někoho potřebuješ.“

„Já nikoho nepotřebuju!“

„Jak bys mohl někoho potřebovat. Vždyť se jenom třeseš jako osika, jsi bílý jako křída a skoro jsi se pozvracel. Jasně, ty jsi úplně v pořádku. A rozhodně tu není šance, že bys mohl mít další noční můru.“

„Takže jsme se konečně shodli,“ Harry ochable vzdoroval a sevřel ruce v pěst, jakoby doufal, že se přestane třást jen silou vůle.

Draco vstal a jeho tvář prozrazovala netrpělivost a znechucení. „Ty si dělej co chceš,“ oznámil mu. „A jestli nepůjdeš k Severusovi po svých...“

„Dotáhneš mě tam?“ Odsekl Harry. „To bych tě chtěl vidět! Jak to chceš udělat, donutit mě magií? Já bych přijal fér boj, ne že bys, teda ty, někdy v životě bojoval fér...“

„Ty jsi naprostý Nebelvír,“ posmíval se Draco. „Nemáš žádný smysl pro strategii. Proč bych s tebou bojoval, když můžu pro Severuse prostě dojít.“

Harry přimhouřil oči. „To neuděláš Malfoyi.“

„Ale ano, udělám. A přísahám při Merlinově hůlce, že pokud to mám být já, kdo probudí Severuse, tak mu řeknu, že jsi se bál, že tě nebude chtít, když se mu ukážeš takhle.“

„Ty jsi naprostý Zmijozel!“ Zařval Harry, sundal nohy z postele a jakoby náhodou kopl Draca do holeně. Škoda, že nebyl obutý, Draco mohl mít modřiny. Kameny byly studené, když se na ně postavil. Ale Harry to ignoroval, když vyrazil ke dveřím. „Doufám, že budeš spát až se vrátím, nebo to aspoň předstírej. Pro dnešní noc tě mám už plné zuby.“

Chtěl prásknout dveřmi, ale Draco je přidržel z druhé strany. „Já si tu počkám, dokud ti neotevře dveře,“ řekl. A učinil tak rychlý konec Harryho myšlence, že prostě jenom chvíli zůstane v potemnělém obývacím pokoji. Když Harry zavrčel, Draco dodal: „pokouším se jen být přítel.“

Harry se zamračil, ale dál se nehádal.

***

„Harry,“ řekl překvapený Snape, oblečený do tyrkysového nočního hábitu, který si přitáhl více k tělu, když vyhlédl do temné haly. „Je všechno v pořádku?“

Zvuk zavíraných dveří od ložnice se rozlehl po sklepení, když Harry zamumlal. „Pane, mně je moc líto, že ruším váš odpočinek.“ Cítil se mimořádně trapně, ačkoliv v takové situaci by si nikdo nebyl jistý. Roztřásla se mu ramena, jak se tak díval do Snapeova obličeje v úzkém proužku světla z ložnice, rozpomínal se na další detaily snu. Snapeova tvář v zrcadle, tak velmi rozzlobená... „Jenom bych potřeboval nějaký lektvar, jestli vám to nevadí?“ Polkl Harry. „Už jsem spotřeboval všechny, které jste mi dal.“

„Samozřejmě, že mi to nevadí.“ Snape se trochu předklonil, „Lumos,“ posvítil si hůlkou, aby viděl Harrymu do obličeje. „Bezbolestný spánek? Madam Pomfreyová si myslí, že se tvoje kosti hojí docela pěkně.“

„Bezesný spánek,“ neochotně vysvětloval Harry. „Draco mě vzbudil z noční můry.“

Snape se zamračil. „Nic jsem neslyšel.“

Chůze přes studenou podlahu způsobila Harrymu v levé noze příšernou bolest, ať už byla uzdravena nebo ne, ale to nebylo nic, proti tomu příšernému pocitu, který mu kroutil vnitřnosti, když si vzpomněl, co udělal s místností, kterou Snape používal jako svoji soukromou knihovnu. „Dobře, tak já půjdu zase spát, promiňte, že jsem vás obtěžoval.“

„Špatně jsi mě pochopil,“ řekl Snape a otevřel dveře dokořán. „Pojď dovnitř.“

„Dovnitř,“ zapochyboval Harry. Buclatá dáma ho nechtěla pustit dovnitř... „To je v pořádku, já tu jenom počkám na svůj lektvar.“

„Dovnitř, Harry,“ trval na svém Snape. Jeho obočí vylétlo vzhůru, když chlapec překročil jeho práh. „Musíš mít úplně zmrzlé nohy, kouzlo, které ohřívá kameny na noc mizí. Jdi, sedni si na moji postel a čekej.“

Harry se usadil na úplný krajíček a nervózně žmoulal pomačkaný sametový přehoz. Najednou měl úplně šílený popud, zeptat se, proč je modrý jak půlnoční obloha, když by každý očekával zelenou. Pak ale tenhle nápad zavrhl jako příliš pitomý, který mu stejně přišel na mysl jen proto, že se pokoušel nepřemýšlet o své noční můře.

Když se Snape vrátil, kouzlem zesílil světla a přitáhl si křeslo k posteli. Pak si vzal do klína Harryho levou nohu a nalil ohřívací balzám na jeho kůži. Teplo pronikalo dovnitř a uklidňovalo bolest v jeho kostech a ten pocit jen umocňovalo to, že učitel Lektvar pečlivě vtíral. „Jaké to je?“
„Dobré,“ odpověděl Harry, cítil, jak se mu oči zavírají vyčerpáním. Už se netřásl víc, než odpovídalo okolnostem, reakce na noční můru odezněla, zbyla jen letargie. A možná, že to vůbec byla ta zima, která způsobila, že se tak třásl. Ano, zima, vždyť je polovina prosince. „Děkuji pane.“

„Mám ti natřít i tu druhou?“

„Ta není zraněná,“ namítl Harry a vytáhl nohu z učitelových rukou.

„Tak dobře.“ Snape zavřel malou zlatavou lahvičku a ukázal hůlkou k otevřeným dveřím. „Accio Harryho ponožky!“

Harry slyšel tlumené klapnutí jak se zavřela truhla, pak bouchly dveře a pár tlustých kaštanově hnědých vlněných ponožek připlul Snapeovi do rukou. „Děkuji pane.“ opakoval Harry a vzal si je.

Snape počkal než si je natáhne a pak řekl: „Obávám se, že ti dnes v noci nemohu dát další Bezesný spánek.“

Harry se trochu odšoupl dozadu a povzdechl si. „Už vám došel?“

„Ne, ale už jsem ti dal předtím plnou dávku, abych předešel reakci na tu zkušenost s Darswaithem.“

Snape počítal s noční můrou? Harry neměl tušení. Skutečně ho měl za takového slabocha? Místo toho, aby přehoz urovnal, začal do něj Harry zamotávat ruce, sevřeným hlasem namítl, „Nepamatuju se na žádný lektvar.“

„Byl jsi... zhaslej jako světlo, tuhle mudlovskou frázi použil tvůj bratranec.“

„Jak jsem mohl dostat lektvar, když jsem byl úplně mimo?“

„Ty mi nevěříš?“

Harry pokrčil rameny a stočil pohled stranou. „No, nejste zrovna vy ten, kdo vždy vykládá o mazanosti a klamání?“

„Odpověz mi.“ Snapeův tón nepřipouštěl neposlušnost.

„Ne,“ zvolna připustil Harry. „Nepochybuji o vašich slovech.“ Hrudník se mu zvedal a propadal jak dýchal zhluboka. „Tak jestliže mi nepomáhá normální Bezesný spánek, nemohl byste pro mě uvařit silnější?“

Snape vytáhl obočí. „Normální lektvary nedostáváš už od Samhainu. Každý z nich je prakticky pětkrát silnější.“

Harry si mnul spánky, vzhlížel k němu bezmocně. „Možná byste je mohl ještě zdvojnásobit?“

„Nemyslím, že by to bylo rozumné.“

Harry mu to původně nechtěl říci, ale teď se mu zdálo, že to bude lepší. „Profesore, ale budete muset něco udělat, protože jsem zase uvolnil ve spánku svoji divokou magii.“

Snape se k němu naklonil a položil mu ruku na koleno. „Pak mi, ale pověz o tom snu.“

Harry se neohrabaně odtáhl z jeho dosahu. „Není moc o čem vykládat, bylo tam toho moc, co nedávalo smysl... V podstatě, Darswaithe mě chtěl dostat a Draco tam nebyl, aby mi pomohl. Nemohl jsem použít nic jiného než svoje síly a tak jsem to udělal. Cítil jsem, jak ze mě proudí magie, a...“ Hlas se mu zlomil do šepotu. „Brr, ještě, že tady dole nejsou žádná okna, která bych mohl vyrazit.“

Snape se všiml, že chlapec potřebuje okolo sebe mít více prostoru a tak se odklonil a složil ruce do klína. „Tvoje divoká magie vzbudila Draca, že? Předpokládám, že slyšel jak křičíš.“

„Použil na mě Silencio.“

Snapeovo obočí se stáhlo, když se chraptivě zeptal, „Draco tě zaklel?“

„Ne, to Darswaithe, v tom snu.“ Zavrtěl Harry hlavou. „Nevysvětluje se to dobře, byl jsem, tedy... jaksi paralyzovaný, myslím tím, po té kletbě, nemohl jsem křičet. Řekl bych, že jsem nemohl dělat vůbec nic.“ Harry sevřel rty, jak si uvědomil, že ho Draco viděl v opravdu hrozném stavu. Trapné mu to nebylo. „Řekl... teda Draco řekl, že jsem tam jen tak ležel a proudila ze mě magie, myslím ale, že mě vzbudil dřív, než jsem mohl způsobit něco opravdu hrozného.“

„Měl mi dát vědět.“

Harry si odkašlal. „No on... musel se rozhodnout něco udělat hned, zdi se mohly... ehm... zhroutit.“

Snape trhl hlavou a očima probodával Harryho, když mu nakázal, „tak to mi tedy vysvětli.“

Harry skryl tvář do dlaní, tlumeným hlasem přiznával: „Já jsem je tavil, ty zdi. Opravdu, je mi to strašně líto, pane. Opravdu moc.“ Vykukoval mezi prsty, aby viděl Snapeovu reakci.

Ten na něj dlouho zíral, pak to ale vypadalo, že se uvolnil. „Dobrá. Nemyslím, žes mohl nadělat velké škody. Věřím, že bys mi řekl, kdyby byl Draco v nebezpečí?“

„Myslím, že to byla jen vrchní vrstva kamenů,“ povzdechl si Harry. Uvědomoval si, jak dětinsky vypadá, když se pokouší schovat za ruce, pokusil se narovnat a jen nervózně pohupoval nohou. „Každopádně zdi už nevypadají jako skála. Spíš jako... obsidián, řekl bych, jsou šedé a ne černé. Je mi to opravdu, opravdu líto,“ opakoval.

„Můžeš s tím žít?“

„Pane?“

„Harry,“ plísnil ho Snape. „Ty myslíš, že když tě chci adoptovat, nenabídnu ti tu místo, kde budeš žít?“

„Ó Bože,“ zasténal Harry, což jen dokazovalo jak rozhozený z toho všeho byl. V létě sice občas něco takového utrousil, ale pokoušel se těmto mudlovským frázím vyhnout, když byl v Bradavicích, i když Merlin mu nešel z pusy tak snadno a automaticky jako třeba Ronovi. „To je od vás neuvěřitelně milé,“ řekl, vyděšený, aby se někoho nedotkl. „Opravdu, opravdu je...“

„Nic se neděje. Jaký by to byl rodič, který by ti nepřál pokoj?“ Snape se přivřenýma očima trpělivě díval na Harryho.

„I když si myslím, že znám tvojí odpověď. Tvoje očekávání jsou zřejmě úplně mylná, lépe řečeno - neexistují.“

„Ano,“ uvědomil si Harry a bolest, kterou potlačoval celý svůj život, se ho pokusila zadusit. Nevěděl, co si počít se svými pocity a tak se je pokusil zlehčit.

„Alespoň pro vás nebude tak těžké získat ode mě Nad Očekávání.“

Snapeovi se už déle nechtělo zůstávat u tohoto tématu a tak změnil směr rozhovoru. „Před pár hodinami jsem mluvil s ředitelem. Z Darswaithe byla sejmuta kletba Imperio, ale stále je v péči bystrozorů. Slečna Thistlethornová byla očištěna ode všech podezření. Vrátí se zítra, aby dokončila náš pohovor.“

„Tak brzy?“ Celý den si přál, aby to už všechno bylo za ním, ale nyní by to raději odložil, nebo možná úplně zrušil a to přesto, že si přál mít otce. Byl si jistý, že Draco má v jednom pravdu: je úplný blázen.

„Normálně bychom museli čekat, až bude pověřen další sociální kouzelník.“ Vysvětloval Snape. „Ale za těchto okolností bylo rozhodnuto, že naši žádost posoudí Thistlethorneová sama.“

„Ale já jí nevěřím,“ řekl Harry a cítil, že celé jeho tělo je napjaté. „Popravdě, po tomhle všem, nejsem nakloněn důvěřovat komukoli. Trvalá bdělost, správně? I když jsem si jistý, že bystrozorové vědí, co dělají...“

„Já bych si tak jistý nebyl,“ temně odporoval Snape. „A mluvím z vlastní zkušenosti. Polovina z nich jsou sadisti a slušná část z toho zbytku idioti.“

Harry přikývl a pro tuto chvíli ignoroval fakt, že se hodlá připojit k organizaci, kterou Snape tak zjevně opovrhuje. „Doufám, že mě pochopíte, že s ní nechci být sám, bez ohledu na to, že je to prý tak běžné. Co když bystrozorové něco zanedbali, a nebo... co když se do zítřka dostane pod kletbu Imperius?“

„Nebudeš s ní sám,“ ujistil ho Snape. „Jsem si jistý, že Albus se rád stane svědkem vašeho rozhovoru. Nebo Minerva.“

„Chci, abyste tam byl vy,“ odporoval Harry. „Nechci, aby někdo další slyšel o mých soukromých záležitostech, nebo myšlenkách.“

Snape se na něj pochybovačně zadíval. „Jsi si opravdu jistý, že u toho mám být já?“

Harry zapřemýšlel nahlas. „Řekl bych, že je to trochu, jako když jste mě nechal číst vaše odpovědi. To bylo příjemné. Mám pocit, že vás teď víc znám.“

Pochyby se změnili v úžas. „Copak jsi nepostřehl, že v tom byl víc záměr podpořit naši věc, než snaha o otevřené a čestné odpovědi?“

„Četl jsem mezi řádky. Předpokládám, že vy byste mohl udělat totéž, kdybyste mi naslouchal.“

„Myslím si, že je proti pravidlům Úřadu, abych naslouchal tvému pohovoru,“ poznamenal Snape. „Neměl by si se cítit omezován a měl bys mít možnost mluvit absolutně svobodně o všem, co budeš chtít sdělit.“

„Jasně a proto mám odhalovat duši někomu úplně cizímu,“ řekl Harry posměšně. „Ale počkejte, já mám nápad. Jestli nám nedovolí, abyste se mnou zůstal při tom rozhovoru, pohrozím, že udělám s Ritou Holoubkovou exkluzivní rozhovor, jak se Úřad pokusil zabít Chlapce, který přežil...“

„Asi nám moc nepomůže, když jí budeš vyhrožovat. Bezpochyby by si myslela, že je to můj vliv, že jsi tak hrubý.“ Snapeův hlas získal sardonický nádech. „Protože, Chlapec, který přežil, je přece vždycky sladký a přátelský.“

„Nebo duševně nevyrovnaný,“ dodal Harry a přemýšlel o tom, co o něm Věštec psal v minulém roce. „Myslím, že už není potřeba, abychom přidávali něco k této části mé pověsti. Takže... co kdybychom hráli na její mrzimorské emoce? Když vám řekne, že máte jít pryč, propuknu v pláč a řeknu, že jsem vyděšený a vy jste jediný, s kým se cítím bezpečně.“

„Mohlo by se jí zdát, že jsi na mě příliš závislý.“

„Hmm.“ Zamračil se Harry. „Když už mluvíme o závislosti, je to hezké, že jste mi přenechal vaši knihovnu a těžko mohu říct, jak si toho vážím, ale víte, já jsem přemýšlel... teda spíš doufám, že... když se moje magie vrátí zpátky pod kontrolu a nebudu už v nebezpečí, teda... ne víc, než normálně...“ Vybavil si Harry sen, ve kterém ho Buclatá dáma nechtěla pustit dovnitř a pokrčil rameny, „budu se moct vrátit do nebelvírské věže?“

Snape přehodil nohu přes nohu a ruce položil na opěradla křesla. Harryho napadlo, že vypadá docela uvolněně, což bylo nespravedlivé, protože on se cítil jako jeden velký napjatý uzel.

„Proč sis myslel, že mám nějaký jiný záměr?“

Harry s úlevou polkl. „No, před chvílí jste říkal, že je to můj pokoj.“

„Tvoji přátelé nemají pokoje v domech svých rodičů? To přece neznamená, že by ve školním roce nemohli bydlet v nebelvírské koleji.“

„Aha,“ vzal na vědomí Harry a rozpačitě se rozhlédl. „Jenom mi to připadá divné. Chci tím říct, Ron těžko může navštěvovat Doupě každý den, ale když já mám pokoj tady... myslel jsem, že budete chtít, abych ho používal.“ Zrudl a měl pocit, že by si měl radši strčit nohu do pusy.

„Vždycky budeš tady dole vítán,“ ujistil ho Snape. „Ale nepředpokládám, že bys opustil věž, vím, že tvoji přátelé jsou pro tebe velmi důležití, jak jsi mi před nedávnem s velkým důrazem neopomněl připomenout.“

„Jasně, ale když jsem to udělal, tak jste z toho byl vedle...“

„Myslím, že jsem byl přiměřeně zaujatý tvou neschopností vidět nebezpečí, ve kterém se nalézáš,“ opravil ho Snape poněkud sžíravě. „Dokud se tvá magie nevrátí pod kontrolu, musíš zůstat se mnou. A předpokládám, že svůj pokoj použiješ o prázdninách. Nepředpokládám, že bys chtěl zůstat ve věži, až ostatní z Nebelvíru odjedou na prázdniny domů.“

„To určitě ne,“ zamumlal Harry. „Po smrti strýce Vernona mi došlo, že se už nikdy nevrátím do Zobí ulice, ale nikdy jsem se ve skutečnosti nezamýšlel nad tím, kam půjdu. Asi jsem si trochu představoval, že by mi ředitel mohl dovolit zůstat v Doupěti.“ S obavou očekával, že až se adopce uskuteční, nebude toto rozhodnutí Snapeovi po vůli. Ale jeho učitel nic neříkal. Harry se bál, že by pravděpodobně měl zůstat tady - byla to ještě dlouhá doba do léta - ale stejně se mu z té vyhlídky udělalo trochu nevolno. „Nepředpokládám, že byste chtěl, abych se tu motal celé léto.“

„Nevím, proč ne,“ jemně odpověděl Snape. „Vždyť se ode mne očekává, že vynaložím všechno úsilí i náklady, aby ses cítil, jako můj syn.“

Harry si pomyslel, že je hezké být chtěný, ale trochu špatně se cítil při slově náklady. Nikdy předtím ho nenapadlo, že by Úřad chtěl nějaké peníze za svoje služby. To jen ukazovalo, jak naivní je, co se týká celého kouzelnického světa. Nevěděl, jak to chodí. „Já mám peníze,“ slyšel sám sebe, jak nabízí. „Je to opravdu drahé zařídit adopci? Mohu vám pomoct?“

„Chceš si zaplatit vlastní vánoční dárek?“ Odsekl Snape. „Ne, samozřejmě mi nemůžeš pomoci.“

„Ale já má spousty peněz, pane. Já bych opravdu chtěl...“

„Co bych chtěl je, abys schoval ten svůj klíč někam do bezpečí a nedotýkal se ho, dokud nebudeš dospělý a nebudeš žít sám. Dokážu se o tebe postarat dobře, Harry. Nebo sis toho ještě nevšiml?“

Harry se rozhodl nabídku neopakovat a přemýšlel nad tím, jestli Snapeovo odmítnutí má něco společného s tím, že by nikdy nepřijal žádné peníze od Jamese Pottera.

Snape odmítavě mávl rukou. „Dost už s tímhle, teď probereme tvůj sen.“

Harry překřížil nohy v posteli a odolal potřebě schoulit se. Není malé dítě. Tak měl špatný sen, no a co? To už měl mnohokrát. „Já vím co mi řeknete, tu samou věc, co mi řekla McGonagallová, když jsem za ní přišel jednou uprostřed noci. Že není žádné velké překvapení, že se mě Voldemort pokouší zabít, takže není potřeba, abych se tím trápil, mám jenom odpočívat, protože jsem v Bradavicích v bezpečí a učitelé by nikdy nedovolili, aby se mi něco stalo, atd., atd., atd.“

„Jsem Minervou zklamaný,“ poznamenal Snape. „Falešný pocit bezpečí není to, co ty potřebuješ.“

„Jo. To, co potřebuju, je lektvar. Předpokládám, že to bude príma, mít Mistra lektvarů, za... hm, dospělého, který se o mě stará.“

Snape chvíli nic neříkal, jen pozoroval Harryho přivřenýma očima. „Chápeš, že jsou tu problémy, které lektvary nevyřeší?“

„Co jste to za Mistra lektvarů?“ Harry chabě zavtipkoval, i když chápal, že to není legrace. Snape byl vážný a ještě ke všemu měl pravdu. „Ano, chápu to,“ připustil. „Já jenom nechci o tom snu mluvit. Ne víc, než už jsem mluvil.“

„Potřebuji od tebe jednu jedinou odpověď,“ řekl Snape vážným tónem.

„Dobře!“ zaječel Harry. „Byl jste v něm, jo? Byl jste v zrcátku se Siriusem, a já si myslel, že jste mrtvý. A i když nejsem příliš dobrý ve vykládání snů, není zas tak těžké tenhle obraz pochopit. Bez ohledu na to, že Sirius neměl svoje zrcátko, když propadl závojem. Takže by se mi pravděpodobně nemohl ukázat v mém. A ještě ke všemu... moje je zlomeno, což říká dost!“

Snape se na něj podíval ustaraným pohledem. „Já ale vůbec netuším, o čem mluvíš.“
A jéje... Harry se měl chuť kopnout. Místo toho si objal nohy a začal se kolíbat v posteli dopředu a dozadu. Jako úplný magor, pomyslel si znechuceně. Ale ne že by mu to vědomí pomohlo zastavit to bláznivé chování. „To nevadí.“ Mumlal a zíral dolů na svoje ponožky.

Snape byl chvíli zticha, pak naléhal. „Harry?“

Chlapec potřásl hlavou.

„No dobrá.“ pokrčil Snape rameny. „To nebylo to, co jsem chtěl vědět.“

Harry k němu vzhlédl. „Ne? Co tedy?“

Snape se natáhl a položil mu ruku na koleno, teď se Harry neodtáhl. „Byl to věštecký sen?“

„Ne,“ řekl Harry krátce. Když Snape vypadal, že by chtěl vědět víc, upřesňoval. „Ty vždycky obsahují něco z minulosti a něco z budoucnosti. A nikdy se v nich nedějí podivné věci, jako sociální pracovník, měnící se ve Voldemorta, nebo hada, z něhož by se stal náramek, nebo dveře ředitelovy pracovny, které by se otevíraly do lesa. Tenhle sen byl opravdu jen noční můra. Čestně.“

Jeho učitel přikývl. „Musíš mi říct, kdybys měl další věštecký sen Harry, je to důležité.“

„Určitě... poslyšte, řeknu vám o čemkoliv, co by mě v mých snech znepokojilo. Slibuji, že řeknu. Ale pro tuhle noc, mohl byste mi pomoci? Nechci mít další noční můru, pane profesore.“

Snape tiše vzdychl a oznámil mu: „Další Bezesný spánek by nebyl vhodný. Jak to vidím já, máš možnost buď spát bez pomoci, nebo zkusit lektvar, který pomáhá vypořádat se s nočními můrami mně.“

Snape sáhl vedle sebe a vytáhl malou lahvičku ze stolu. Dal ji Harrymu, který ji uchopil a prohlížel si hustou kalnou tekutinu uvnitř. „Vypadá, jako použitý motorový olej. Jak tomu říkáte? Hnus na spaní?“

„Pravdivé sny.“

Harry sevřel lahvičku do dlaně. „Něco mi říká, že tohle moje noční můry nezastaví.“

„Také to k tomu není určené.“

„Tak k čemu je to dobré?“

„Má to spoustu použití,“ zamumlal Snape a přejel si rukou přes oči, jako by doopravdy nevěděl, kde začít. „Jak už napovídá samotný název, soustředí to tvé sny více na paměť než na představivost. Odhaluje to zkušenosti skryté ve tvé mysli a ukazuje je pravdivě.“

„Děsíte mě,“ přiznal Harry.

Snape se odmlčel. „Byl bys překvapen, kolik informací o všem možném zůstává v tvé mysli. Pravdivé sny odemknou tvé vzpomínky uložené do podvědomí a vynesou je na světlo vědomí. Používal jsem tenhle lektvar, abych znovu prožil schůzky smrtijedů s naprostou přesností. Takže moje hlášení Řádu pak mohlo být naprosto detailní.“

„Copak takhle nefunguje myslánka?“

„Myslánka ti ukáže co si myslíš, že si pamatuješ. Lektvar ti ukáže, co si pamatuješ, ale nevíš o tom.“

„Chápu,“ odpověděl Harry a díval se na tmavou lepkavou tekutinu. „Ale profesore, proč bych to měl chtít? To zní použitelně pro vás, když jste byl zvěd, ale moje noční můry by to mohlo zhoršit, ne? Když budou ještě reálnější?“

Snape se trochu začervenal. „Proto jsem tam přidal látku, která uklidňuje emoce. Uvidíš celou pravdu a zůstaneš klidný. A dokonce, když se vzbudíš a pamatuješ si své sny, budeš schopen se od nich distancovat. Poté, co si vezmeš Pravdivé sny, tvoje noční můry tě nebudou trápit tak, jako před tím, ať už budeš spát, nebo budeš vzhůru.“ Rozhodil ruce a jeho tváře byly stále červené.

Harry se také začervenal, ale ne kvůli rozpakům, ve kterých se zdálo, že je Snape. Chlapec reagoval zlostně. „Ono to umí zničit noční můry? Pomůže je to přijmout a vyhnat z hlavy??!! Proč jste mi to nenabídl už někdy předtím?!!“

„Protože jsi měl věštecké sny,“ odsekl Snape a narovnal se v křesle, „lektvar nebyl pro takový případ testován a já nedělám experimenty na studentech, ani na proklatě protivných Nebelvírech!“

To vzalo Harrymu naprosto vítr z plachet. „Aha, tak to jo, předpokládám, že to by mohl být problém, promiňte.“

Snape se na něj chvíli upřeně díval, potom mírně zavrtěl hlavou. „Nech to být. Je pochopitelné, že tě to udivilo. V každém případě, neměl jsi věštecké sny od Samhainu, takže nevidím důvod, proč bys nemohl teď Pravdivé sny vyzkoušet.“

„Zastaví to mojí divokou magii?“

„Pravděpodobně. Uvidíš minulost bez emocí a nebudeš mít důvod panikařit.“

Harry přikývl. Popravdě, on si nechtěl pamatovat své noční můry ještě lépe, ale pokud mu je lektvar pomůže přijmout a zbavit se jich, stálo by zato zkusit ho. „V pořádku,“ řekl a vstal. „Je to jen ta jedna lahvička?“

„Sedni si,“ přikázal Snape. „Nemůžeš si to poprvé vzít bez dohledu. Mohl bys mít alergickou reakci na vrbenku nachovou. Budeš spát dnešní noc tady, abych tě mohl pozorovat.“

Harry namítal. „Nechci vás vyhnat, nebo tak, nemohl byste si přetáhnout křeslo do našeho pokoje?“

„Když vzbudíme Draca, bude na mě mluvit celou noc a nenechá tě usnout.“

„No tak na něj sešlete Morfeus. Nebo na mě.“

„Pokud to není nezbytně nutné, nezahrávám si s magií, budeš spát tady, konec diskuse.“

„A co se stalo s domluvou?“

„Říkal jsem ti, že někdy budeš muset přijmout moje rozhodnutí, nebo ne? Čím dál víc mi dochází, že opravdu nechápeš, co to znamená, být něčí dítě.“

„Hmm, ale já přece ještě nejsem vaše dítě,“ vzdoroval Harry. „A mimochodem, proč si myslíte, že vy víte, jak být něčí rodič? Jste v tom stejně nový jako já!“

„To je pravda,“ řekl Snape. „Předpokládám, že se to oba budeme učit ze zkušeností.“

„Tak v tom jste skvělý,“ posmíval se Harry, „v učení ze zkušeností. Vsadil bych se, že bych věděl o výrobě lektvarů daleko víc, kdybyste se pokusil nám ukázat, jak se to dělá předtím, než jste nás pustil vařit a nechal nás vystřelit se na Mars!“

„A to se týká toho, kde budeš spát, jak?“ ironicky vyzvídal Snape.

Harry věděl, že netýká. A také věděl, že se jen pokouší odvést pozornost.

„Pochopil jsem,“ nevzrušeně souhlasil Snape, i když jeho rty byly stále sevřené. „Takže nyní k Pravdivým snům. Nechám tě rozhodnout, jestli si to vezmeš.“

Vzít si to, znamenalo spát ve Snapeově posteli a pravděpodobně si vzpomenout, jak se o něj staral po Samhainu. Nebo na Darswaithe, nebo na Luciuse Malfoye, nebo Voldemorta, Cedrica, Siriuse... ten seznam byl nekonečný. Ale nevzít si ho, mohlo znamenat divokou magii. Co kdyby jej Draco tak rychle nevzbudil? Co kdyby zapálil celý hrad, nebo provedl něco podobného?

Najednou ho napadlo ještě něco.

„Když řeknu ne,“ žalostně uvažoval Harry, „stejně budete trvat na tom, abych spal tady, že ano? Protože se budete bát, že při další noční můře, bych ztratil kontrolu.“

Snape prostě jen přikývl.

„Tak tedy dobře,“ rozhodl se Harry. „Mám vypít celou lahvičku?“ Rozlomil voskové těsnění a vytáhl zátku.

„Ano. A Harry. Skutečně chceš spát v oblečení?“

„Už jsem tak párkrát spal,“ odpověděl Harry a cítil se provinile. Neměl v úmyslu se dohadovat a rychle se přikryl. „A taky jsem si myslel, že bychom neměli vzbudit Draca.“

„Pro takové případy je magie nejlepším řešením,“ navrhl Snape a zamířil hůlku na dveře. „Accio Harryho pyžamo.“ Hodil ho chlapci, pak zamířil hůlkou na zeď, zakouzlil a objevili se dveře. „Jdi se převléknout do mojí koupelny.“

„Je tak úžasná, jak říkají zmijozelské legendy?“ vtipkoval Harry, když otvíral dveře. „Oh, to teda je. Pěkná vana. Ne tolik kohoutků jako v koupelně nebelvírských prefektů, ale také není k zahození.“

„Zítra tě čeká důležitý rozhovor a tvůj spánek už byl jednou přerušen. Takže ti navrhuji, abys přestal plácat pitomosti a vlezl si do postele.“

Harry se na něj ohlédl. „Když mě budete celou noc hlídat, také nebudete zítra v nejlepší kondici.“

„Jsem naprosto zvyklý pracovat několik dní beze spánku.“

„Řekl bych, že jste musel být, kvůli Voldemortovi a tak,“ došlo Harrymu. „Tak jo.“ Vešel do koupelny, zavřel za sebou dveře a nepotřeboval ani dvě minuty, aby si opláchl obličej a převlékl pyžamo. Vyhlídka na to, jak odsud vyjde a vleze do Snapeovy zmuchlané postele ho opravdu znepokojovala. Celá ta situace byla tak... no, rodičovská. Nebo, možná, že problém je v tom, že je ve špatném věku, asi by něco takového udělal, kdyby mu byly čtyři, ale šestnáct? Ale na druhou stranu, byla tady ta divoká magie. Bylo prozíravé, aby ho někdo hlídal a přesvědčil se, že lektvar ji skutečné potlačí. Ale i když to všechno věděl, kvůli tomu, že vyhnal Snapea z postele, se cítil opravdu mizerně, dokonce i když to pro jeho učitele bylo zcela přijatelné.

Když se Harry vrátil z koupelny, cítil se o něco lépe. Postel byla pro něj převlečená, což dělalo tu situaci o něco méně... osobní. Snape ho dokonce nesledoval, spustil závěsy dolů a odešel. Byl u stolu a psal něco na dlouhý svitek.

Dekorum, pochopil Harry. To je v pořádku. To je celý Snape. Vklouzl do postele a upravil si polštáře podle svého, pak s pohledem na Snapea, odzátkoval lahvičku a vypil lektvar Pravdivé sny. Uf. Byl hustý jako med, ale páchnul spíš jako bahno z močálu. Nebo něco horšího. Dva loky a byl pryč, ale druhé polknutí stálo Harryho spoustu silné vůle.

Snape přišel a sedl si vedle něj se sklenicí vody v ruce. Harry ji vděčně přijal, pak si utřel pusu rukávem.

Cítil se trochu nervózní, když si lehl a zavřel oči. Za moment usnul a zdály se mu sny. Ale ne o Samhainu, ani o Darswaithovi, nebo Luciusovi Malfoyovi. Na rozdíl od předchozích nočních můr, bylo to to, co teď bylo v jeho mysli nejhlavnější. Bylo to něco zcela jiného. Něco, o čem si myslel, že nikdy nebude mít.

Ba co víc, něco, o čem si myslel, že nikdy neměl.

Skutečná rodina.

Byl součástí jedné... již před velmi, velmi dlouhou dobou. Věděl to, ale nebyl schopen si vzpomenout. Pravdivé sny to všechno změnily. Otevřely v jeho spící mysli obrazy, které se mu tam uložily během prvního roku života.

Viděl matčinu tvář shlížející na něj dolů, její ústa, když na něj broukala, její ruce jak ho kolébaly. Slyšel otce tleskat nadšením, když se batolil dopředu na nejistých nohách. Viděl je oba smějící se, jak kolem něho zastrkují přikrývku v jeho postýlce, když ho dávali spát.
Pravdivé sny... a pravda, kterou nalezl, bylo to, po čem odedávna toužil, uvědomil si, že děti nejsou určeny k tomu, aby žily v přístěnku pod schody.

Kdysi dávno byl Harry Potter něžně a hluboce milován.

Žádné komentáře
 

Výhradným vlastníkom týchto stránok je Chalibda. Administrátorom je v súčasnej dobe Jimmi. Charakter, význam a dôvod existencie týchto stránok určujete VY.