Vítejte v magickém světě Harryho Pottera

Trilógia od Aspen: I. Rok jako žádný jiný (A Year Like None Other); II. Léto jako žádné jiné (A Summer Like None Other); III. Rodina jako žádná jiná (A Family Like None Other)



Tieto stránky sú pokračovaním pôvodných stránok Roku, ktoré sú venované prekladom skvelej fanfiction od Aspen in Sunlight (trilógia AYLNO, ASLNO a AFLNO). Je alebo bude na nich zverejňovaný česko-slovenský preklad Roku, preklad Leta a Rodiny.

Kapitoly 41 - 50

Kapitola 43. RODINNÉ ZÁLEŽITOSTI

Preklad: Atet

Betareader: Atet

Záverečné beta: soraki


Harry se protáhl, mírně zmatený tím, že otevřel oči do nepovědomého pokoje. Potom si vzpomněl na noční můru s Darswaithem a na rozhovor se Snapem.

Pravdivé sny.

Když se posadil, zjistil, že je sám, ale předtím, než se natáhl pro šaty, pečlivě složené v křesle, Snape prošel otevřenými dveřmi a podíval se na něj. „Tak jaká byla noc?“

„Díky, v pořádku.“

Snape si sedl vedle něj, zdvihl obočí a s naléhavostí v hlase se ptal: „Co kdyby ses pokusil mi to vysvětlit? Nemohu ti s čistým svědomím dát tenhle lektvar znovu, pokud se nedozvím, jaký na tebe měl vliv. I když myslím, že už mohu bezpečně říci, že nejsi alergický na vrbenku.“ Trochu jedovatě se pousmál. „Kdybys byl, byl bys teď celý osypaný zelenými puchýři.“

„Možná jste mě mohl varovat,“ zamrmlal Harry, pak se vrátil k tématu a rozpovídal se, „Vaše varování o tomhle lektvaru... ehm, že potlačuje všechny emoce, které nejsou úplně přiměřené, však víte. Myslím, že to potlačuje jenom negativní emoce. Ze začátku jsem měl několik krásných snů a vůbec se necítím od nich... distancovaný.“

Údiv na Snapeově tváři Harryho překvapil. „Vy jste nevěděl, že to takhle funguje?“

A pak pochopil pravdu.

Naprostou, příšernou a čistou pravdu.

„Vám se nikdy nic krásného nezdálo?“ A taky pochopil příčinu. „Vy nemáte žádné hezké vzpomínky?“

„Neplýtvej na mě soucitem,“ zavrčel Snape a tím, jak se vyhnul odpovědi, řekl úplně všechno.

Snape je soukromá osoba, vzpomněl si Harry na rozhovor s Darswaithem. Snape by možná chtěl, abych sklapl. Ale jemu se nechtělo.

„To přece nemůže být pravda,“ odporoval tiše. „Ve vašem životě se přeci musely stát nějaké dobré věci.“

Snapeovy oči žhnuly, ale hlas byl chladný. „Vzpomínám si, jak neuvěřitelně šťastný a hrdý jsem se cítil, když jsem přijal Znamení zla,“ oznámil mu a sarkasticky dodal. „Je to ten druh vzpomínek, co jsi měl na mysli?“

„A co třeba vzpomínky na to, jak silný a statečný jste musel být, když jste to všechno dokázal opustit?“

„Tehdy,“ odsekl Snape, „jsem byl zlomený muž.“

Harry zavřel oči, aby se nemusel dívat na obžalobu ve Snapeově obličeji. Měl poslechnout své instinkty a zastavit svoje otázky hned na začátku. „Promiňte, pane.“

Snape se na chvíli odmlčel. „Říkal jsi, že z počátku jsi měl hezké sny,“ řekl nakonec o něco klidnějším hlasem. „Takže předpokládám, že jsi měl i nějaké špatné.“

„Ano,“ souhlasil Harry a vzpomínal. „Pár. Ale s tímhle lektvarem je snazší se s nimi vypořádat. Myslím tím, že když mě naposledy Draco vzbudil z noční můry, bylo mi doopravdy na zvracení. Ale teď se cítím v pořádku, i když si pamatuju všechno do detailu...“ Zamračil se. „K těm detailům. Pravdivé sny musely být opravdu užitečné, pro vaši práci v Řádu.“

„Zdálo se ti o Samhainu?“ ptal se Snape napjatě.

„Ne, jenom o Dursleyových,“ odpověděl Harry zamračeně. „Odporná záležitost. Ale nedělejte si starosti, jsem v pořádku. V kolik ta Thistelthornová přijde?“

„V deset,“ usmál se na něj Snape. „Znovu jsem zrušil všechny hodiny. Kdyby tví spolužáci věděli proč, byl bys zase za hrdinu.“

„Ještě, že to nevědí,“ vzdychl Harry. „Mám dost všeho toho pochlebování...“ Když pochopil, co řekl, rychle doplnil. „Nemyslel jsem tím, pane, že by to mělo být tajemství.“

Snape nevypadal dotčeně. „Komu to řekneš a kdy, je jen a jen tvoje záležitost. Učitelský sbor bude samozřejmě informován bezprostředně.“ Když Harry přikývl, Snape pokračoval, „ta sociální kouzelnice bude nejprve mluvit se mnou, abychom dokončili můj pohovor, který byl tak náhle přerušen. Po obědě bude mluvit s tebou.“

„S námi,“ opravil ho Harry.

„Myslím, že to je neproveditelné.“

„Možná, by bylo lepší...“ začal Harry, ale Snape ho přerušil. „Našel jsem, myslím, přijatelné řešení.“ Odmlčel se. „Zvládl bys, kdyby u tvého pohovoru seděl Lupin?“

„Remus?“ Harry nad tím chvilku přemýšlel. Asi by tam raději měl Snapea, ale předpokládal, že Remus by ho ochránil v případě, že by si kouzelnice chtěla něco začít. A navíc se mu nezdálo pravděpodobné, že by se něco takového stalo. Snad to bylo jen tou noční můrou, že mu ten rozhovor připadal tak nebezpečný. A pak taky - těžko mohl odmítnout šanci setkat se s Remusem. „Hmm, dobře,“ souhlasil.

„Přiletí krbem někdy před obědem,“ oznámil mu Snape.

***

Harry se cítil poněkud nejistě před Dracem, když se spolu začali ráno učit. Nebyla to jeho chyba, že si šel popovídat se Snapem a zůstal na noc, zatím co Dracovi nikdy nebylo dovoleno strčit do Snapeovy ložnice ani nos. Jestliže Draco žárlil před tím, než byl Harry adoptován, tak teď asi bude šílet.

A kupodivu ne.

Draco mu předvedl několik přeměn pro pokročilé, aby Harry věděl, co právě teď dělají jeho spolužáci a potom se s ním vrátil zpátky k procvičování magie pro první ročník. Skutečně se divil, jak dokáže být Draco tak trpělivý, když den za dnem zkoušejí Harryho magii a ona nikdy... nikdy nefunguje.

Remus Lupin vystoupil tiše z krbu těsně před polednem.

„Dobrý den Harry, Dudley... pane Malfoyi,“ přivítal se se všemi chlapci v pokoji.

„Pane profesore,“ řekl Draco a jeho hlas byl náhle chladný.

„Remusi,“ vyskočil Harry z křesla, až ho téměř převrhl. „Tolik jsi mi scházel! Pojď dál, pojď dál, sedni si. Jak se ti daří?“

„Neměl bych se na to zeptat spíš já tebe?“ Prohlížel si ho s něžným zájmem a jeho hlas zněl pobaveně i potěšeně. „Vypadáš báječně.“

„Vždyť znáš profesora Snapea a jeho lektvary,“ pokrčil Harry rameny a smál se. Pak jeho úsměv trochu pohasl. „Ehm... co ti vlastně řekl, když tě prosil, abys sem přišel?“

„Řekl, že budeš mít rozhovor mezi čtyřma očima, kvůli adopci. A že si přeješ, aby tam s tebou byl někdo dospělý, protože to naposledy dopadlo šeredně.“ Remus si odkašlal.

„Harry, jsi si jistý, že víš, co děláš?“

„Mám pocit, že jsi to byl ty, kdo říkal, abych lépe vycházel s profesorem Snapem.“

„Měl jsem na mysli přátelské pracovní partnerství, to by byla určitě dobrá věc,“ připustil a oči mu zalétly k Dracovi. „Ale... adopce?“

„Jestli se ti ta myšlenka nelíbí, asi bys neměl sedět u mého rozhovoru.“ Nechtěl zranit Remusovy city, ale také nechtěl, aby zadal sociální pracovnici důvod k zamítnutí žádosti.

„Ne že by se mi to nelíbilo,“ řekl Remus. „Jen mi to připadá takové jaksi... nečekané.“
„Je to legrační. Tak nějak o tom smýšlí celý Řá-, tedy, Stará parta. Všichni by to teď řekli takhle.“

Zatím co Remus potřásl hlavou, Draco zavrčel. „Klidně můžeš říkat Řád, Pottere, dokonce můžeš říkat Fénixův Řád. Myslíš, že o tom všem nic nevím? Já často naslouchám klepům,“ bručel s pohledem upřeným na Harryho. „Možná o něm vím víc, než ty.“

„No tak, neber si všechno tak osobně,“ Harry se mu trošku posmíval a nenechal se vyvést z míry jeho komentářem.

„Jak mám vědět co víš? Opatrnosti není nikdy nazbyt.“ Draco se ušklíbl, a když si šel ke krbu objednat něco k obědu, stále vypadal trochu naštvaně.

***

Remus byl výtečný společník a tak dokázal vtáhnout do rozhovoru u jídla i Dudleyho. Ale ať se snažil jakkoliv, Draco zůstával odměřený, ba skoro nerudný. Harry se s tím pokoušel vyrovnat jak nejlépe mohl, ale nakonec jeho skvělá nálada díky tomu, jak Draco neustále zesměšňoval Remuse, zmizela. Byl naštvaný a tak se zeptal. „Co máš za problém?! Nechal tě Remus propadnout z obrany, nebo co?!“

Dracovy stříbrné oči svítily zlobou. „Myslím, že je dost chytrý, aby poznal talent, když ho vidí, ale především jsme nikdy neměli mít tento druh učitele!“

„Jaký druh?“ Zeptal se Dudley s očima navrch hlavy. „Co tím myslí?“

Zkus to říct, zkus to říct, varoval Harry Draca očima a nahlas odpověděl svému bratranci. „Remus má takovou kouzelnickou nemoc. Nemůžeš ji od něj chytit.“

„Ne za normálních okolností,“ temně dodal Draco.

„Remus nikdy nikoho nezranil a nezraní!“ Vztekal se Harry. „Takže jediný důvod, proč jsi tak protivný je, že jsi doopravdy nepřekonal svoji posedlost čistou krví. Zřejmě si myslíš, že na jeho stavu je něco nečistého.“

„Harry,“ vstoupil Remus tiše do hovoru. „Nepotřebuji obhájce. Pocity pana Malfoye nejsou neobvyklé a já už jsem si na ně docela zvykl.“

„To je mi jedno, vždyť je to nesmysl.“ Harry zavrčel, odsunul se od stolu, aby mohl vstát. „Jestli chceš Draco, abych ti věřil, nesmíš chodit okolo a napadat...“

„Tvé přátele?“ odsekl Draco. „Takže mi nebudeš věřit, dokud budu mít svůj názor? Je to tak? To je moc hezké! Velmi nebelvírské, všechno to kamarádství a esprit de corps!“

„Takhle jsem to neřekl!“ rozkřikl se Harry. „Jestli jsi teď proti Voldemortovi, musíš být schopen spolupracovat s ostatními, pitomče. A Remus k nim patří, tak překonej svoje... cokoliv!! Ano?!“

Draco se odmlčel. Jeho zlaté obočí se spojilo do jemné linky. „Aha. Dobře. Myslím, že možná máš pravdu.“ Zabubnoval prsty do stolu a díval se na Harryho, který stál nad ním. „Znamená to, že mi věříš?“

„Říkal jsem jestli,“ odpověděl Harry, tváře mu hořely, protože nikdy před tím toho tolik neřekl. Něco v něm vybouchlo.

„Do hajzlu, já nevím, dej mi čas. Pořád mi to celé nedává smysl, když to musíš vědět. A mezi tím by tě asi nezabilo, kdybys prokazoval Remusovi trochu úcty, i když ho nemáš rád.“
Draco se nad tím zamyslel, přikývl a nasadil úsměv, který Harry poznával. Byl to ten druh budu-zdvořilý-i-když-tě-nenávidím. „Dal byste si nějaký dezert, pane profesore?“ Zeptal se a neznělo to sarkasticky. A to už něco znamenalo.

Remus zavrtěl hlavou a vstal. „Děkuji, ale ne. Myslím, že bychom si s Harrym měli promluvit ještě před jeho pohovorem. Harry, je tu místo, kde bychom si mohli popovídat o samotě?“
Harry se vydal do Snapeovy kanceláře a za sebou slyšel, jak Dudley naléhá na Draca. „Jaká nemoc?“

„No, hmm... takové zvláštní stavy, já... víš, nemohu si vzpomenout, jak se to jmenuje,“ lhal Draco.

Harry vydechl úlevou. Co opravdu nepotřeboval, byl Dudleyho hysterický záchvat v momentě, kdy přijde sociální kouzelnice. Ještě, že nebyl Dudley dost bystrý, aby si všiml, jak mizerný je Draco lhář.

***

„Nevíš, na co se bude ptát?“ Vyzvídal Harry a skrčil se ve svém křesle. Chvíli si pohrával s myšlenkou, sednout si do Snapeova křesla za stolem, jen tak, pro legraci, ale pak si to rozmyslel.

„Nemám tušení,“ odpověděl Remus, přehodil si nohu přes nohu, opřel se do křesla a s vyčerpaným výrazem zavřel oči.

„Jsi v pořádku?“ Zamračil se Harry. „Je jen chvíli po úplňku, jsi už úplně... zotavený?“

„Ano, ale neměl jsem Vlkodlačí lektvar při svojí proměně v listopadu...“ vzdychl Remus. „Myslím, že to bude trvat pár měsíčních cyklů, než mi bude úplně dobře. Samozřejmě, že jsem zvyklý nemít ho, ale nikdy předtím to nebylo tak těžké. Myslím, že ten lektvar musí vytvářet jistý druh závislosti. Ne, že bych obviňoval Severuse,“ rychle dodával, „Vlčí zhouba je výjimečně komplikovaná a ani nejlepší Mistr lektvarů na světě nedokáže uhlídat všechny vedlejší účinky.“

„Myslíš, že Snape je nejlepší Mistr lektvarů na světě?“

Remus naklonil hlavu. „To byl spíš řečnický obrat, ale... myslím, že ano. A v každém případě, teď budu měsíc od měsíce silnější, když Vlkodlačí lektvar budu mít.“

„Je mi to líto,“ řekl Harry a rozpačitě proplétal prsty. „Je to moje chyba, žes ho v listopadu nedostal. Víš, že ho udělal a pokazil? Snape to nikdy neřekl, ale já si myslím, že to bylo těsně potom, co jsem vyzvídal o jeho... no... smrtijedských aktivitách. Myslím, že ho to rozhodilo víc, než dal najevo. A potom ti začal vařit další dávku, ale to bylo ten den, kdy jsem našel Salsu. Kdybych za ní nešel a neopustil dům, Snape by toho nenechal a nešel mě hledat...“

„Ne, ne,“ napomenul ho vážně Remus, „jsem to já, kdo by se měl omluvit, moje utrpení bylo ničím proti tvému. Když pomyslím na to, jak jsem přivedl Luciuse Malfoye přímo k tobě...“ Pokrčil rameny. „Vždycky jsi byl hodný, ale přesto nechápu, jak mi můžeš odpustit.“

„Byla to nehoda a je to za námi. A...“ trochu pokrčil rameny. „Víš, nepřemýšlel jsem o tom předtím, ale tohle všechno, ta adopce... to celé by se asi nestalo, kdybych nebyl zraněn o Samhainu. Myslím, že to, jak o mně Snape pečoval, nám pomohlo sblížit se. Bez toho by to pravděpodobně pořád byl jen můj učitel.“

Remus pomalu přikývl. „Zvláštní, jak věci fungují, že? Máš nějakou představu, co bych měl dělat během tvého pohovoru?“

„Koukám, že nejen zmijozelští vědí, co je to strategie. Ano mám. Nemyslím, že by se předpokládalo, že budeš mluvit. Ale i tvoje nálada může udělat rozdíl. Víš, jak jsem si na Snapea pořád stěžoval. Nebuď překvapený, když o tom nebudu mluvit. Chci některé věci vynechat a některé trochu přibarvit na růžovo.“

„Nepřežeň to,“ varoval ho Remus. „Ona bude hledat pravdu a určitě už ví jak poznat neupřímnost.“

„Ale já mohu říci o Snapeovi spoustu hezkých věcí,“ řekl Harry a přikývl. „Ale, vím co myslíš. Podívej, Remusi, jsem opravdu rád, že jsi tady a ne jenom pro to, že se mi stýskalo. Pamatuješ, jak jsi analyzoval ty moje věštecké sny, co jsem míval?“

Remus pořádně zrudl. „Tvé sny jsou zřejmě docela přesné vize budoucnosti.“

„Ale tvůj výklad byl velmi dobrý,“ trval na svém Harry, sedl si a předklonil se. „Hodně jsem o tom teď přemýšlel. Třeba i dneska,“ přiznal Harry. „Některé z mých snů se staly skutečností, ale to, co jsi říkal ty, také dávalo smysl. Všechno to, o čem jsi mluvil, jsem doopravdy cítil. A všechno se to zobrazilo v mých snech. Přesto, že to byla budoucnost. Doufám, že mi můžeš pomoci rozplést sen, který jsem měl minulou noc. Byl opravdu matoucí, plný záhadných změn a zvratů a věcí, které by se v reálném životě nikdy nemohly stát.“

Remus se mírně pousmál. „To je, ale docela změna. Na Grimmauldově náměstí jsi se mohl pominout, že chci slídit ve tvém soukromí.“

„Měl bych se ti, myslím, omluvit, že jsem na tebe byl tak protivný,“ pochopil Harry. „Promiň mi to. Nějak se mi to vymklo z ruky.“ Zrudl, když se podíval Remusovi do očí. „Docela teď chápu, proč Sirius říkal, že za mlada je skoro každý pitomec. Nechtěl jsem se chovat jako malý drzý harant. Nechtěl jsem a přesto jsem se tak choval. A když o tom teď tak zpětně přemýšlím, asi bych začal tím, že jsem neměl házet tu botu do zrcadla.“

„To je v pořádku,“ ujistil ho Remus. „Taky jsem byl kdysi mladý. Takže, co tvůj sen?“

Harry mu to celé odvyprávěl, nešetřil detaily a nakonec dodal: „Myslím, že jsem přišel na to, proč Snape byl nejprve jako duch a potom se Siriem. Bojím se, aby nebyl zabit a není divu, potom, co se stalo Siriovi a strýci Vernonovi. I když si nemyslím, že by mě jeho smrt nějak zdrtila, stejně zemřel proto, že byl v kontaktu se mnou. Mám takový hnusný zvyk ohrožovat lidi.“

Vděčně přijal, že se s ním Remus nepokusil dohadovat. „Severus je dobře obeznámen s nebezpečím a je skvěle vybavený na to, aby mu čelil.“

„Sirius nebyl?“

„Zdaleka ne na té samé úrovni.“

„Jo,“ připustil Harry. „Pořád to hrozně bolí. Dokonce o tom nedokážu ještě ani přemýšlet.“ Odmlčel se, několikrát se zhluboka nadechl a rozhodl se pokračovat v hovoru. „Takže, proč si myslíš, že se mi zdálo o Snapeovi, který vždycky prošel okolo a řekl mi všechna ta hesla? To bylo dost divné, jak fungovala. První otevřelo Brumbálovu kancelář, druhé mě přeneslo do...“

„Možná, že si podvědomě překvapený, že Severus zná všechny odpovědi,“ navrhoval Remus. „Ale pochopil jsi, že jeho odpovědi nefungují vždycky tak, jak bys předpokládal.“

„Hmm, možná. Ale proč mě to přeneslo tam? Při mém reálném rozhovoru jsem byl s Darsweithem tady.“

„Darsweithe pro tebe znamená nebezpečí. Možná ti přišlo, že budeš bezpečnější v Albusově kanceláři. Nebo by to mohla být známka toho, že v některých věcech profesorovi Brumbálovi pravděpodobně nevěříš.“

Nejen pravděpodobně, pomyslel si Harry. „Když mluvíme o nedůvěře. Jeho dveře se otevřely do lesa. Hned jsem to nepoznal, ale byl to ten les, kde mě mučili.“

Remus přikývl. „Samozřejmě, ne že by se na tom ředitel nějak podílel.“

„Ne, takhle jsem to nemyslel,“ zamumlal Harry. „Co ještě? Asi, že mě buclatá dáma nechtěla pustit dovnitř, ale to asi znamená, že se jen cítím trochu nejistý, co se týče Nebelvíru. Ale ptal jsem se Snapea a co se týče mého návratu do věže, nemá s tím žádný problém, pokud se věci vrátí do normálu.“

„Do normálu,“ zopakoval Remus zvláštním tónem.

„Do normálu pro mě,“ objasnil Harry a usmál se.

„Harry,“ řekl náhle Remus, „mám pocit, že jsem tě nikdy neviděl tak v pohodě.“

„Ano, cítím se dobře,“ souhlasil Harry. „Šťastný. Je to pro mě dost zvláštní pocit. Ani nevím, kdy jsem byl naposledy šťastný. Jediná věc, která mě trápí je, že se mi stále ještě nevrátila magie. Ale víš ty co?“ Se smíchem vtipkoval.

„Je to... bezvadný. Myslím tím, že profesor Snape mě adoptoval teď, když jsem všechno ztratil.“

„Protože adoptoval tebe a ne zachránce kouzelnického světa.“

„Ano, on mě tak nikdy neviděl,“ zamumlal Harry. „A ano, to je to, co jsem myslel.“

Přerušilo je zaklepání na dveře. Harry na ně přiložil dlaň, aby otevřel. Stál tam Draco, který vypadal rezignovaně a naštvaně, ale tenhle výraz zmizel v momentě, kdy si uvědomil, že ho Harry vidí.

„Jsou tady,“ řekl Draco.

***


Snape doprovodil sociální kouzelnici dolů po té, co dokončili rozhovor v kabinetě Lektvarů. Protože včera nebyl čas na zdvořilosti, představil jí všechny v místnosti, pak ukázal na Remuse a vysvětlil jí, že po fiasku s Darsweithem, Harry vyjádřil přání být nadále doprovázen během jednání s pracovníky Úřadu.

Harry se najednou cítil na tři toky. Doprovázen.

Amélia Thistlethornová nevypadala, že by ji tato žádost nějak znepokojila. „Rozumím,“ odpověděla prostě a podívala se soucitně na chlapce. „Mohl byste tedy zůstat ve vašem bytě, dokud nedokončím rozhovor s panem Potterem, profesore Snape? Pokud to bude možné, ráda bych to celé dnes uzavřela.“ Snape na srozuměnou přikývl hlavou.

Draco si náhle odkašlal a jeho hlas zněl potlačovanými emocemi, což neodpovídalo tomu, co řekl. „Prosím, omluvte mě. Musím dokončit... esej a poslat ho profesorce Prýtové.“

Harry se na něj zadíval. „Ale my teď nemáme psát žádný esej z Bylinkářství.“

„Někteří z nás,“ řekl Draco rozzlobeně, „pracují na tématech pro pokročilé.“ Bylo to poprvé, co Harry o něčem takovém slyšel, ale jen pokrčil rameny.

„Můžeme?“ vyzvídala čarodějka, která trochu bojovala se svým objemným hábitem. Dnes byl rudý a k jejím zrzavým vlasům se opět strašně nehodil.

Harry si vzpomněl na Dracovo dokonalé chování, a nabídl. „Mohu vám vzít hábit a nabídnout něco k pití předtím než začneme?“ Nezáleželo mu na tom, že pokud by došlo na pití, musel by někoho požádat o pomoc.

Když se vysvlékla z hábitu, ukázalo se, že má na sobě šaty, také křiklavě rudé barvy. Snape si od ní hábit beze slova vzal, přehodil si jej přes ruku a jeho tvář byla bez výrazu. Přesto měl Harry pocit, že by se ho raději nedotýkal.

„K pití nic, děkuji,“ zamumlala. Pak ale, když se opatrně zadívala na Harryho, dodala: „Předpokládám, že byste se možná cítil lépe, kdybych nechala svou hůlku u profesora Snapea?“
To bylo zcela neočekávané. „Ano, zajisté,“ souhlasil Harry, i když jeho zmijozelská polovina nedokázala přijmout tu nabídku bez pochybností. Jak má vědět, že to byla skutečně její hůlka? Ale přesto přese všechno nebyl nijak příliš vyděšený, že by ho mohla napadnout.
Thistlethornová předala Snapeovi hůlku ze světlého javoru, a potom následovala Harryho a Remuse do Snapeovy zabezpečené kanceláře.

Jakmile se dveře zavřely a všichni se usadili, vyptávání začalo. Thistlethornová si nevyndala pero, ani pergamen, na který by zaznamenávala Harryho odpovědi. Jen mu naslouchala. Hned první otázka podrazila Harrymu nohy. Očekával nějaké okolky, ale sociální kouzelnice, ať už byla z Mrzimoru, nebo ne, zřejmě věřila na přímý tah na bránu. „Proč si přejete, aby vás profesor Snape adoptoval?“

Harryho mysl byla najednou úplně prázdná, takže dokázal říct jen... „Už jsem to vysvětlil v těch formulářích, co jsem vyplňoval.“

Thisttlethornová svůj domácí úkol nezanedbala a nepotřebovala se teď s formuláři radit. „Ano. Ale z vašich odpovědí se dá vyčíst především respekt, pane Pottere. Jsem si jistá, že si vážíte mnoha dalších lidí. A přesto nežádáte, aby vás adoptovali. Takže, pokud můžete, chtěla bych toho slyšet víc.“

Harry přemýšlel, jak se vyjádřit a bylo to pro něj obtížné. Všechny jeho myšlenky na adopci byly propojené se strážným kouzlem. A přestože to, jak říkal Snape, nebyl žádný malér o téhle věci mluvit, nechtěl, aby to znělo, že žádný jiný důvod nemá. „Hmmm,“ protáhl a zavřel oči, aby se soustředil. „Já jsem to příliš neanalyzoval,“ přiznal. „Jenom mi to prostě připadá správné. Ale když o tom teď tak přemýšlím, myslím, že je to proto, že se ke mě chová normálně.“ Harry otevřel oči a uviděl sociální kouzelnici, jak se na něj zblízka dívá pronikavýma modrýma očima.

„Je to tak neobvyklé, pane Pottere?“

„Ano, je. Lidé vidí moji jizvu a milují, nebo nenávidí mě kvůli ní. Podívejte se, jak dopadl můj adopční pohovor. Kdy naposledy pracovník Úřadu napadl dítě?“

„Pochopila jsem.“ Odpověděla mu tiše.

„Představte si život, naplněný těmito událostmi,“ řekl Harry a zhluboka se nadechl. „A naplňte zbytek času lidmi, kteří se k vám budou lísat a v podstatě vás uctívat za něco, co se stalo, když jste byl malé dítě. Za něco, co je pro vás osobní tragédií.“

„To si muselo vybrat svou daň.“

„Vybralo. Ale od začátku to byl právě profesor Snape, který trval na tom, že se mnou má být zacházeno jako s ostatními studenty,“ zasmál se. „Ne, že by se mi to vždycky líbilo. Plížil jsem se po večerce po chodbách a doufal jsem, že mě nechytí a myslel jsem si, že je to od profesora Snapea pěkně nespravedlivé a špatné, když mi uložil školní trest. On byl ale přesvědčen, že poslední věc, kterou potřebuju, jsou speciální privilegia a zacházení. Myslím, že od začátku věděl, že mě to potkávalo často od té chvíle, kdy jsem vstoupil do kouzelnického světa. A věděl, že to pro mě není dobré.“ Harry by býval rád věděl co si o tom sociální kouzelnice myslí, jenže její výraz byl absolutně neutrální.

Tolik tedy k teorii o přecitlivělých Mrzimorech.

„Uložil vám hodně školních trestů za ta léta?“ Byla její další otázka.

A sakra, nebezpečné území. Harry věděl, že si prohlížela školní záznamy, a že tedy zná pravdu. „Docela ano,“ váhal. „Jak jsem řekl, tehdy jsem tomu nerozuměl, ale měl jsem ve zvyku poněkud překračovat pravidla.“

„To, k čemu jsem se chtěla dobrat,“ upřesňovala, „je, jak se vyrovnáte s tím, že otec bude jedním z vašich učitelů? Předpokládáte, že z toho pro vás vyplynou nějaké obtíže?“

„Hmm. To se asi jen tak nestane, protože já teď vyučování nenavštěvuji, ale o tom jistě víte, že?“

„Ano, byla jsem informována, že jste ve větším nebezpečí než normálně a jste bezbranný protože vaše magické schopnosti zmizely.“

Takže jí neřekli o mé divoké magii, pochopil Harry. Zajímavé.

„Správně. Takže vidíte, co myslím tím, když říkám, že můj život nikdy nebyl normální. Ale k současnosti. Profesor Snape dělá co může. Dohlíží, abychom vstávali včas a učili se podle stejného rozvrhu, jako ostatní. Asi byste se na to zeptala později, ale já si myslím, že dokážeme všechny naše problémy překonat. Musela byste profesora Snapea vidět při práci, abyste pochopila, o čem mluvím. On opravdu chce pro mě to nejlepší, když pak dojde na hodnocení, je na mě pravděpodobně daleko tvrdší, protože je můj... ehm opatrovník. Nemyslím, že by mi to kvůli tomu ulehčoval.“

„Právě jste zakopl o slovo opatrovník,“ všimla si.

„Ano, já totiž opravdu nevím, jak mu mám říkat.“

Její obočí se zdvihlo. „Vy jste o tom nemluvili?“

Harry se zamyslel. „Navrhl mi, abych mu říkal Severusi. A já o tom přemýšlím.“

„Můžete říci, že jste měl dobrý vztah ke svému poslednímu opatrovníkovi?“

Harrymu probleskla hlavou jeho poslední noční můra, ale díky pravdivým snům sebou neškubl, alespoň ne viditelně. Přemýšlel, jak odpovědět. Měl by jí zkusit zahrát na emoce a říci jí, že Snape, narozdíl od Dursleyových, bude skutečný rodič, kterého on zoufale potřebuje? Nebo by jí připadal příliš psychicky zničený na to, aby ho Snape zvládl? A co všechno vlastně ví? Co jí Snape a Brumbál řekli? Cokoliv, co řekne, by mělo souhlasit s výpověďmi ostatních.

„Pravdu, jestli můžete, pane Pottere.“ Naléhala na něj, když ticho trvalo příliš dlouho.

„Byl jsem jim vnucen jako dítě a oni mi to nikdy nezapomněli,“ překotně vysvětloval Harry a pečlivě se vyhýbal pohledu na Remuse. „A navíc, oni nenáviděli magické příhody, které se kouzelnickým dětem občas stávají ať už chtějí nebo ne. A já nebyl jiný.“

„Jak reagovali na vaši náhodnou magii?“

Harry se zamračil. „Předpokládal jsem, že tento rozhovor je o profesorovi Snapeovi a o mně?“

„Vaše zkušenosti z minulé rodiny budou mít vliv na budoucnost této nové.“ Vysvětlovala mu Thisttlethornová klidně.

„Trestali mě,“ přiznal a rozhodl se celou věc poněkud zlehčit. „Poslali mě do postele bez večeře, nebo tak něco.“

Nebylo třeba se zmiňovat, že ta postel byla v přístěnku pod schody a že často pak zůstal i bez snídaně, bez oběda a zase bez večeře, někdy i po několik dní. Přemýšlel kudy kam, jak obrátit tohle vyprávění ve svoji výhodu. „Tam jsem vyrůstal pod obrovským tlakem, a pak jsem byl náhle vržen sem, do mého druhého života, kde jsem uctíván jako hrdina a bylo mi dovoleno prakticky všechno. Myslím tím například, že všichni porušili pravidla, abych mohl bojovat v turnaji tří kouzelníků. Nebyl jsem sice ani podle jejich mínění dost starý, ale jsem Harry Potter. Kdyby vylétlo z poháru jméno kohokoliv jiného, určitě by se našla cesta, jak ho nenechat soutěžit, především pro jeho vlastní bezpečí. Ale ode mne se očekává, že budu superkouzelník, jak víte, a tak jsem soutěžil a nikdo se mě neptal, jestli chci. A mimochodem, profesor Snape s tím nesouhlasil. Podle mého názoru on jediný hledal rovnováhu, kterou potřebuji.“

Thistlethornová přikývla i když to bylo spíš jako důkaz, že poslouchá, než to, že souhlasí. „Už jenom pár otázek,“ oznámila. „Mluvil s vámi profesor Snape o tom, proč se před lety připojil k Vy-Víte Komu?“

Harryho pusa zůstala údivem otevřená. Pro Merlina, znovu ne... „Přesně takové otázky mi dával Darswaithe,“ vysvětloval Remusovi a jeho oči byly do široka otevřené strachem.

Sociální kouzelnice zdvihla ruce dříve, než Remus mohl promluvit. „Prosím, vyslechněte mě. Já nechci, abyste mi řekl, proč se připojil na stranu Temnoty. Já se jen ptám, jestli s vámi profesor o svém rozhodnutí mluvil.“

Harry v duchu rozvažoval, jak to říct. „Nikdy se to nepokoušel ospravedlnit, jestli to myslíte takhle a samozřejmě hodně o tom se mnou mluvil, hlavně o tom, jak pochopil, že Voldemort je špatný a proč ho opustil.“

„Co víte o jeho dobře známé nevraživosti k vašemu otci?“ pokračovala v mírném nátlaku, a když Harry vypadal překvapeně, dodala. „Ach ano, pro členy Řádu to není vůbec žádné tajemství.“

„V pořádku, on ví, že já nejsem James,“ hájil Harry Snapea. „Myslím tím, že je mu to naprosto jasné.“ Konečně, dodal Harry sám pro sebe.

„Ale já jsem se ptala, jestli jste mluvili o antipatii, která vládla mezi vaším otcem a profesorem Snapem,“ vysvětlovala trpělivě.

„Ano, několikrát. On říkal, že...“

„Nepotřebuji vědět co říkal,“ přerušila ho sociální kouzelnice. „Jen bych chtěla vědět, jestli jste s odpovědí spokojen.“

„Ano, naprosto,“ odpověděl Harry a díval se jí do očí. „A chápu, že nepotřebujete vědět, co mi řekl, ale já vám to chci říci. Vyrůstal jsem s tím, že můj otec byl nezaměstnaný opilec, který zabil sebe a svou ženu při autonehodě.“

Přes profesionální chování sociální kouzelnice zalapala po dechu.

„Ano,“ přisvědčil Harry. „Hnusná pomluva. Ale já jsem tomu věřil a neměl jsem možnost dozvědět se pravdu, dokud mě Rubeus Hagrid, který je tady teď učitelem, nevyzvedl, abych mohl navštěvovat školu. A tehdy, ať už byl vztah mezi mým otcem a profesorem Snapem jakkoli nevraživý, když se dozvěděl, co říkám o svém otci, postaral se, aby mi bylo naprosto přesně řečeno, čím se můj otec zabýval než zemřel. A pokud to nevypovídá o tom, že mi bude dobrým rodičem, pak už nevím, co by mohlo.“

Další odměřené přikývnutí. „Mluvili jste s profesorem Snapem o disciplíně?“

„Ano, on je velmi disciplinovaný člověk,“ připustil Harry. „A jsem si jistý, že se pokusí vést mě také tak... aha, vy ale asi myslíte, jestli jsme se bavili o trestech? Ano, mluvili jsme o tom.“

„Ale tentokrát potřebuji vědět co řekl,“ jemně naléhala.

„Tedy, především jsme mluvili o pravidlech a o tom, že se pokusíme na všem vždycky dohodnout, protože je mi šestnáct a ne šest - což jsou jeho slova. Ale také říkal, že v některých věcech bude mít poslední slovo on. A když ho neposlechnu, dostanu školní trest, nebo nějaké úkoly navíc.“

Sociální kouzelnici to zjevně rozesmálo. „To je velmi učitelské.“

Harry se také zasmál.

„Je něco, na co byste se chtěl zeptat vy mě?“ řekla, a bylo jasné, že jejich hovor se přiblížil k závěru.

„Kdy to bude oficiální?“

„Jak říkáte, byl by to výjimečný den, kdyby se s vámi zacházelo normálně. Velmi jsme zrychlili náš postup, když jsme se dozvěděli, že je potřeba, aby se profesor Snape stal vaším otcem a mohl připravit ochranná kouzla, která nezbytně potřebujete. Teď už to závisí jen na mém souhlasu.“

„Vy nesouhlasíte?“ zaúpěl Harry a sevřel područky křesla.

„Ale souhlasím,“ řekla mile.

Bylo slyšet kámen, který spadl Harrymu ze srdce.

„Je tu ještě několik formalit, které musíme splnit před tím, než to ukončíme. Potřebuji mluvit s panem Malfoyem, možná, že byl zplnoletněn, ale de facto je součástí vaší rodinné dynamiky. Potom budu potřebovat mluvit s vámi a s profesorem dohromady a pak už připravím závěrečné dokumenty k podpisu. Úřad svůj souhlas potvrdí smlouvu s razítkem.“
Harry si pomyslel, že mu možná bude dvacet, než se to stane a sklíčenost mu musela být vidět ve tváři, protože řekla. „Zítra pane Pottere. S trochou štěstí budete jeho syn zítra.“

Syn... to slovo mu stále připadalo legrační a nebyl si jist, jestli se mu líbí, ale po snu o rodičích, který měl, už nebylo tak děsivé, jako dříve. „To je rychlé,“ uznal Harry. „Děkuji.“

„Pošlete mi sem pana Malfoye. A jestli to není velký problém, ocenila bych šálek čaje.“

„Samozřejmě že není,“ řekl Harry ve dveřích.

„Nějaký pro vás objednám a pošlu vám sem Draca.“

***

„Pomozte mi objednat pro ni čaj,“ řekl Harry Snapeovi, když vkročil do obývacího pokoje. „A chce mluvit s Dracem.“

„Je v ložnici,“ řekl Snape, když šel ke krbu. „Všiml jsi si, že jsem po tom všem úplně změnil moje strážní kouzla?“

Když Harry vešel dovnitř, měl Draco otevřenou knihu a něco psal. Tak kniha skutečně vypadala jako bylinkářství, ale nebyla to jejich obvyklá učebnice a navíc, v momentě, kdy postřehl Harryho, s bouchnutím ji zavřel a pergamen schoval za záda. Co to mohlo být za esej, že s ním dělal takové tajnosti?

Harry hodil otázku za hlavu a oznámil Dracovi, že ho sociální kouzelnice očekává.

„Já pořád nevím, co jí tam mám říkat,“ zamumlal blonďák, když vstával z postele, na které zatím seděl. Pak, jakoby hůlka byla prodloužením jeho ruky, s ní elegantně mávl, pronesl dlouhé a komplikované kouzlo, zatáhl závěsy a řekl temně. „Nedívej se tam.“

Nebudu,“ opáčil Harry a nevěděl, jestli se má smát nebo urazit.

„Myslím to vážně.“

„Když jsem řekl, že nebudu, tak nebudu.“

Draco si ho bedlivě prohlédl. „Jo, asi nebudeš, Nebelvíre.“

„Proč jsi tak... mrzutý?“ Zeptal se Harry a zamyslel se. I když možná Draco byl stejný jako dřív a bylo to jen tím, že Harry byl tak v pohodě jako nikdy před tím. Ten krásný sen mu pomohl získat něco, co doopravdy potřeboval.

Draco si rukou prohrábl vlasy, rozcuchal se. Není ve své kůži, pomyslel si Harry a vzdal se své teorie je-to-jenom-mnou. „No tak, co je špatně?“

Ona,“ zavrčel Draco. „Co jí mám říkat? Co když to celý zpackám? Severus by mi to nikdy neodpustil. A ty...“ teď jeho úšklebek zmizel, změnil se v čirou úzkost.

„Zpočátku jsi vypadal pochybovačně, ale teď si myslím, že opravdu chceš být adoptován. Což znamená, že mi nikdy nebudeš věřit, když ti to podělám!“ A téměř sám pro sebe dodal. „I když je dobrá otázka, proč by mě to mělo trápit, když ty mi stejně nevěříš.“

„Podívej, už jsem ti říkal, že jsem teď zmatený. Nenáviděl jsi mě pět let. Od Samhainu je to jen o něco málo víc, než pět týdnů. Víš, já to prostě nedokážu jen tak změnit.“

„Jo, já vím,“ odsekl nevrle druhý chlapec. „Takže, co očekáváš, že jí řeknu?“

Harry na něj zíral. „Ale já nevím, na co se bude ptát. Nerad bych, abyste rozebírali dávnou minulost, ať už moji a Snapeovu a nebo moji a tvoji.“

„Aha, a dávná minulost skončila letos v říjnu. Skvěle, budu tak zmijozelský, jak jen to půjde,“ přikývl Draco.

Harry sice nevěděl, co přesně to znamená, ale kupodivu si byl jistý, že to Draco myslí dobře.

***

Harrymu se zdálo, že Draco je tam celou věčnost. Možná to mělo něco společného s náladou v obývacím pokoji. Snape sice pozval Remuse, aby Harrymu pomohl, ale určitě mu nezapomněl jeho úlohu, byť bezděčnou, při únosu. Přítomnost Dudleyho, udržovala alespoň zdvořilou atmosféru. Ten seděl u jídelního stolu a znuděně si čmáral po kusu pergamenu, který Draco očaroval tak, aby se vše, co se na něj nakreslil, pohybovalo. Dudley se hlasitě chechtal a nemohl se toho nabažit, přestože jeho výtvarný talent se zřejmě přestal rozvíjet v mateřské škole.

Ale hýbalo se to!

Harry si marně pokoušel vzpomenout, kdy naposledy mu kouzelnický svět připadal tak nevinně okouzlující.

Snape seděl zachmuřeně se založenýma rukama a Harryho dost překvapilo, že se ani nezeptal na jeho pohovor. Remus se pokoušel udržet rozhovor v chodu, ale Snape byl stejně nemluvný jako Draco před tím.

Zmijozelové, pomyslel si Harry a zakroutil hlavou.

„Tak na co se vás ptala?“ pokoušel se Harry přimět Snapea k řeči.

Jediné čeho se mu dostalo byl zlostný pohled.

„Nevíte co to je za práci z Bylinkářství, na které pracuje Draco?“ nahodil Harry jiné téma. „Vypadá tím velmi zaujatý.“

Snape spojil ruce, zaklonil hlavu a zadíval se upřeně na strop. „Pottere, já nežiju v kapse profesorky Prýtové.“

A jéje, Pottere. No dobrá. Harrymu nemusí nikdo říkat třikrát, aby dal pokoj. Mrknul na Remuse a neslyšně řekl 'Beznadějný'. Remus se usmál a přikývl.

„Přestaň mě pomlouvat,“ vrčel Snape, pohled pořád ještě upřený na kamenný strop.

Harry si nemohl pomoct a začal se hihňat. Teď ho sjel pohledem i Remus a okřikl ho, aby přestal. Ale Harry nemohl. Smích se stal ventilem, co uvolnil všechno to napětí a on se rozchechtal, až ho z toho rozbolelo břicho.

„Co je tady k smíchu?“ ptal se Dudley, přiloudal se, sedl si na podlahu a v rozpacích si začal hrát s prstenem pověšeným na krku. S Lilyiným prstenem. Harry se na něj zadíval a podivná bolest sevřela jeho srdce. Sen mu do určité míry pomohl, ale všechno uzdravit nemohl.

Dudley viděl jeho pohled a s nečekaným soucitem tiše řekl. „Dostaneš ho zpátky, Harry. Už brzy, vždyť víš. Snad se neurazíš, ale hned jak budou kouzla obnovena, rád bych se vrátil a žil si po svém.“

Vyhlídka na Dudleyho blížící se odjezd ve Snapeovi něco rozzářila. Dokázal sice být neotřesitelně trpělivý a laskavý na mudlovského chlapce, což pro něj nebylo typické, jenže Harry věděl, proč to dělá. Potřebují Dudleyho, aby mohli dokončit to kouzlo a Snape, typický Zmijozel, si uvědomoval, že Dudley by se s jeho obvyklým chováním nevyrovnal.

„Řekni Dudley,“ protáhl Snape a narovnal se do normální pozice, „máš nějakou představu o své budoucnosti?“

Dudleymu to bylo zřejmě trochu nepříjemné, podíval se omluvně na Harryho.

„No, myslím, že na Vánoce budu u tety Marge. Marsha sice říkala, že by mohla mít špatný vliv na moje stravovací návyky, a pak taky... tebe nenávidí, ale je to moje rodina a...“ polkl. „Právě ztratila bratra.“

„Já vím,“ řekl Harry. Nikdy nezapomněl Marge ty strašné věci, které říkala, ale to se netýkalo Dudleyho. „Pozdravuj ji ode mne,“ dodal, se zlomyslným podtónem v hlase. „Řekni, že jí k Vánocům pošlu nafukovací kytici.“

Dudley si odkašlal. „Ale ona si ten incident nepamatuje.“

Harry to pochopil.

„Škoda,“ řekl a Dudley se zahihňal do dlaně. „Po Vánocích si začnu hledat byt a práci,“ povzdechl si Dudley. „Matka s otcem utratili prakticky všechno, co táta vydělal, ale zbylo přeci jenom trochu peněz, které mi vystačí, než si něco najdu. Hm, tady nejsou telefony, že jo? Jak ti můžu psát, mám si koupit sovu?“

„Já ti napíšu,“ sliboval Harry. „Pošlu to paní Figgové, ta pak použije mudlovskou poštu. Dej jí svoji adresu a také to, co budeš chtít poslat ty mně sem. Pošle mi sovu. Je ti to jasné?“

„Je to trochu komplikované,“ povzdechl si Dudley. „Ale je dobře, že to jde alespoň nějak udělat.“

Remus protáhl své dlouhé nohy a pak se postavil. „Harry, bylo skvělé tě vidět a těší mě, že se ti vede dobře, ale mám před sebou hodně práce pro-starou-partu, ke které se opravdu musím vrátit.“

„Chápu to,“ mumlal Harry, stoupl si a šel s Remusem ke krbu.

„Kdy tě zase uvidím? Ale...“ cosi ho napadlo. Ohlédl se na Snapea, který rozhovor zřetelně ignoroval. Harry by rád věděl, jak to myslí.

„Pravděpodobně to závisí na profesoru Snapeovi,“ uznal trochu nevrle. Je to samozřejmě dobře, že Snape nakonec dovolil Remusovi navštívit ho, ale Harry si nemohl pomoci, obával se, že profesora obměkčila jen naléhavá nutnost. Bohužel, nevypadalo to, že by ledy roztály. A on vůbec nestál o to, aby Snape a Remus byli právě teď na kordy.

„Ve skutečnosti,“ vysvětloval bez vyzvání Remus, „nějakou dobu budu v zahraničí. Pamatuješ na Hagridovu misi, jak získával... spojence? Dělám to samé.“

Harry si uvědomil, že Remus mluví tak tajuplně, aby nevyplašil Dudleyho.

„Aha,“ řekl zklamaně, i když věděl, že by mohlo být užitečné mít vlkodlaky na své straně.
„Tak se měj, hodně štěstí.“

Remus se předklonil, aby mohl mluvit ještě tišeji. „Ta mise je důležitá, ale já si myslím, že ředitel má i jiný záměr.“

„A co?“ ptal se šeptem Harry.

„Pro Merlina,“ vybuchl Snape. „Já vás slyším! Albus si zase hraje na šachového velmistra, jako obvykle. Myslí si, že my dva si potřebujeme zvyknout na naši novou situaci, bez další otcovské postavy v pozadí.“ Výsměšně se na ně podíval.

„Hodně štěstí v Německu, Lupine.“

Remus přikývl, naposledy se usmál na Harryho a zmizel.

Harry se vrátil, sedl si a čekání se táhlo. Co tam může Draco vykládat? Přemýšlel. Přál si, aby Snape použil nějaké naslouchací kouzlo. Bylo by zmijozelské to udělat, nebo ne?

Draco se nakonec objevil. „Očekává vás dva,“ řekl bezvýrazně, rukou elegantně pokynul Harrymu a Snapeovi. „Promiňte, já musím jít dokončit svou práci.“

„Jakou práci?“ naléhal Harry.

„Uvidíš. Řekl bych, že brzy.“

Harry nevěděl co s tím. Pokrčil rameny a vydal se přes halu za Snapem.

***

Snape nenabídl sociální čarodějnici jen šálek čaje. Na stolku stála v trojnožce čajová konvice, na které se pohybovali řvoucí draci. Čas od času jeden z draků chrlil oheň a tím přiváděl vodu v konvici k varu. Bylo to jedno z nejchytřejších samoohřívacích kouzel, které Harry kdy viděl. Vedle konvice stál malý šálek, který se urputně mračil. Harry si pomyslel, že je to proto, že je prázdný a přál by si být naplněn. Další dva šálky se tvářily vcelku spokojeně. Snape naplnil oba, pro sebe a pro Harryho a dolil i ten její, který se hned úplně rozzářil.

Čarodějka seděla za stolem, což připadalo Harrymu trochu drzé, když ani on sám si tam neodvážil sednout. Pak si ale pomyslel, že třeba jen potřebuje hodně místa. Pokryla celý stůl listy pergamenu. Vyplňovala je, psala pečlivě, přesně a krasopisně. Jak si sedal, všiml si Harry, že vše, co napíše, se magicky kopíruje na další listy. Čas od času vzhlédla, aby zkontrolovala, že je vše tak, jak má být.

Snape si přitáhl křeslo, balancoval talířek na koleně překřížené nohy a čekal tiše až Amélie Thistlethornová promluví. To nějakou chvíli trvalo, protože byla zabraná do papírování. Nakonec se na ně podívala. „Vše se zdá být uspokojující,“ řekla. „Nicméně, profesore Snape, přemýšlím o tom, jestli jste vzal v úvahu jaký vliv bude mít na pana Malfoye změna vašeho vztahu k panu Potterovi. On byl zplnoletněn, protože to bylo nezbytné pro jeho bezpečnost, ale to neznamená, že dospěl i emocionálně.“

„Jsem si plně vědom, že žárlí,“ uznal chladně Snape. „Není toho ale mnoho, co mohu udělat.“

Odmlčela se, ve snaze vybalancovat povinnost mlčenlivosti s potřebou se zeptat. „Jsem si jistá, že jste si uvědomil, že ve vás vidí otcovskou postavu? Není divu, když si uvědomíte, že jste udělal to, co by si přál, aby učinil jeho otec.“

„Oba jsme opustili Voldemorta,“ souhlasil Snape.

„Rozumím jeho pocitům.“

„Pokud jste se nad tím nezamyslel, pak...“ odmlčela se, zřejmě nevěděla jak pokračovat. „Teď se oba chlapci o váš čas a vaši pozornost dělí stejným dílem, ale adopce změní rovnováhu ve prospěch pana Pottera.“ Dívala se na Harryho. „Pan Malfoy by nebyl normální, kdyby ho to neznepokojilo. Myslím, že pro něj bude těžké se s touto situací vypořádat.“

„Co mi doporučujete abych udělal?“ zeptal se Snape, i když bylo zjevné, že nemá v úmyslu se podle toho zařídit. „Vyhnat ho z mého bytu, pokud jeho chování bude dělat potíže mně a Harrymu? Slečno Thistlethornová, to nemohu udělat. Jeho bezpečnost závisí na tom, jestli zůstane tady, a to tak dlouho, jak bude potřeba. A to neberu v úvahu, že je z mé koleje.“

„Ale Draco vypadá v pořádku,“ přerušil je Harry, nebyl si sice úplně jistý jestli se od něj očekává, že bude mluvit, ale na druhou stranu, byl to taky jeho pohovor, ne? Ne Snapea samotného. Ignoroval Snapeův varovný pohled a pokračoval.

„Myslím, že když se to poprvé dozvěděl, byl dost rozrušený, ale překonal to. Myslím, že skoro úplně.“

„Co způsobilo, že skoro úplně přijal tu myšlenku?“

„Nemám tušení,“ přiznal Harry, přejížděl prstem po okraji šálku. „Jeden den byl na mě protivný a další mi zase začal pomáhat s úkoly a chovat se normálně.“

Thistelthornová upřela modré oči na Snapea. „Myslím, že vy víte co způsobilo takovou změnu.“

Snape pokrčil rameny. „Řekl jsem mu, že jeho chování se musí zlepšit a pokud se tak nestane, budu odebírat Zmijozelu sto bodů denně.“

Harrymu se roztřásly ruce tak, že čaj vyšplouchl na talířek. Snape se na něj zle podíval, a vysloužil si tím velmi nevlídný pohled od Thislethornové.

„Jste si opravdu jistý,“ řekla s ironickým přídechem v hlase, „že vyhrožování vyřeší problém pana Malfoye?“

Snapeův hlas byl chladný. „Je to student této školy a stalo se, že žije v mé osobní rezidenci. Nebudu tolerovat žádné hrubosti pod mou střechou.“

„Přeci jen, řešit to, co je soukromá rodinná záležitost tím, že budete strhávat body...“ Vypadalo to, že opravdu hluboce nesouhlasí.

„Draco velice touží se vrátit do zmijozelské koleje zpět,“ mírně odporoval Snape. „Velké ztráty bodů, by mu v tom překážely. Vím, jaká taktika bude efektivní.“

„Přeci jen...“ mumlala opět, hnědé obočí vytažené v nesouhlasném gestu.

„Chtěl bych vás ujistit, že toto opatření není můj jediný způsob jak se vypořádat s... ehm, rodinnými sváry. Pravděpodobně nevíte, že znám Draca Malfoye prakticky od narození a byl jsem si jistý, jak bude reagovat. A jak je vidět, osvědčilo se to.“

Zatím co Snape mluvil, v jejích očích se objevila rafinovanost. „Aha. Dobře. Pokud tedy tak dobře rozumíte panu Malfoyovi, a když vezmeme v úvahu, že stejně už ve vás více méně vidí otce, zdá se mi, že by se dala ta žárlivost odstranit adopcí obou chlapců?“

Harrymu srdce spadlo do kalhot, protože přesně věděl, co na to Snape řekne. Jeho sen nabyl živých barev.

Takže předpokládám, že jsme bratři, řekl Draco a Harry se usmál nazpátek, a nebyl to výsměch. Vlastně, ten pocit, co ho zaplavil v tom snu, byla úleva. Hluboká úleva pramenící ze srdce. Jako by ho nikdy nic víc nepotěšilo, než slyšet, že Draco je jeho bratr.

Ale on nechtěl, nechtěl být bratr s tím zatraceným Dracem Malfoyem, prostě ne! A Snape je adoptuje oba, tedy...

A náhle si nebyl jistý, jestli vůbec chce být adoptován.

Žádné komentáře
 

Výhradným vlastníkom týchto stránok je Chalibda. Administrátorom je v súčasnej dobe Jimmi. Charakter, význam a dôvod existencie týchto stránok určujete VY.