Vítejte v magickém světě Harryho Pottera

Trilógia od Aspen: I. Rok jako žádný jiný (A Year Like None Other); II. Léto jako žádné jiné (A Summer Like None Other); III. Rodina jako žádná jiná (A Family Like None Other)



Tieto stránky sú pokračovaním pôvodných stránok Roku, ktoré sú venované prekladom skvelej fanfiction od Aspen in Sunlight (trilógia AYLNO, ASLNO a AFLNO). Je alebo bude na nich zverejňovaný česko-slovenský preklad Roku, preklad Leta a Rodiny.

Kapitoly 41 - 50

Kapitola 44. FORMALITY

Preklad: Chalibda

Betareader: Veritas, Chalibda

Záverečné beta: soraki


Snape nenechal čarodějku ani dokončit její připitomělý nápad a odmítavě zavrtěl hlavou.

„Adoptovat je oba,“ zopakoval a dal si záležet, aby jeho sarkastický tón ten nápad úplně znemožnil, „je nemožné.“

„Mohu se zeptat proč?“

„Za prvé, Draco Malfoy je hrdý a inteligentní muž. Jsem si naprosto jist, že by neocenil být jakýmsi dodatečným nápadem.“

Kouzelnice položila ruce na stůl a přemýšlela.

„Navíc nám brání další závažné praktické okolnosti,“ pokračoval Snape a jeho hlas získal poněkud nepříjemný tón. Harry nabyl dojmu, že je Snape přesvědčen, že by sociální kouzelnice měla více přemýšlet, než otevře svou velkou tučnou pusu.

„Protože Draco byl zplnoletněn, má nyní pod nominální kontrolou obrovské bohatství, uložené ve svěřeneckém fondu. Kdyby se opět vrátil ke statusu dítěte, Lucius Malfoy by zažádal, aby fond byl připojen zpět k ostatnímu majetku. A nemusím vám snad připomínat, že v tom případě by Draco neviděl ani jeden galeon z toho všeho, co by se jednoho dne mělo stát jen a jen jeho majetkem.“

„Mladý pan Malfoy by si snad mohl vybrat ty peníze před adopcí.“

Snape opět zavrtěl hlavou: „Nominální kontrola znamená, že jeho přístup k penězům je blokován několika způsoby až do té doby, než se ožení a zplodí právoplatného dědice.“

„Právoplatného?“

„Čistokrevného a ne motáka.“

„Aha,“ vzdychla Amélie Thistlethornová. „Ano, tak to je problém. Připravit ho o dědictví by mohlo jen prohloubit jeho emocionální zranění, které si nese od okamžiku, kdy se jej rodina zřekla.“

„Není to pouze záležitost citů,“ řekl Snape a hlas mu zněl unaveně. „Souvisí to také s politikou. Draca od narození učili, že peníze znamenají moc, a moc je to, oč tu běží.“

„Hmm, to býval dříve i váš názor.“

Snapeovy temné oči se zaleskly. „Bezpochyby.“

„Tak to je to, proč by pan Malfoy neměl být dodatečným nápadem?“ řekla s náznakem triumfu.

„Podstatné není, kdo je, ale kdo si myslí, že je,“ vyhnul se Snape elegantně otázce. „A také by nám asi neprospělo, pokud bychom Luciuse rozzuřili ještě víc. To, že jsem napomohl Dracovi vymanit se z jeho moci, nepochybně považuje za potupu.“

Pod vahou zamračené čarodějky zaúpělo křeslo. „Ale pan Malfoy přece přísahal, že chlapce zabije. Proto jsme ho zplnoletnili. Aby mohl zůstat tady, v bezpečí, přestože proti tomu jeho otec měl námitky. Jak ještě víc by tedy mohl být Lucius rozzuřený?“

Dokonce i Harry pochopil, jak pitomá ta otázka byla. Musel obdivovat Snapeovu schopnost odpovědět beze známek sarkasmu. Normálně by Mistr lektvarů nakrájel toho, kdo by k němu mluvil takhle bez rozmyslu, na malé kousíčky. Ale Snape byl Zmijozel do morku kostí. A teď rozhodně nechtěl urazit čarodějku, jejíž souhlas byl pro adopci zásadní.

To Harryho zahřálo u srdce.

Samozřejmě to bylo možná víc tím, kam rozhovor směřoval. Harry už teď mohl říct, že ať bude ta stará protivná ženská naléhat jakkoli, Snape neadoptuje nikoho jiného než jeho.

Jen Jeho.

Chtělo se mu křičet radostí!

„Nevedu s vámi spor o tom, jestli se Lucius snaží Draca zabít,“ odpověděl Snape. „V tuto chvíli je jeho hlavním motivem snaha očistit se ve Voldemortových očích. Draco zradil svoje smrtijedské nástupnictví tím, že poskytl Harrymu významnou pomoc. Proto i Lucius upadl do podezření. Teď doufá, že když obětuje svého syna, bude vzat na milost. Nicméně... jestliže Lucius uvidí, že jsem získal něco z jeho vlastnictví, jeho touha zabít nás vzroste stonásobně. Skutečně si myslíte, že to nejhorší, co by mohl Lucius Malfoy udělat, je naverbovat Horace Darswaithe, aby infiltroval můj byt?“

„Chápu vás,“ souhlasila nakonec Thistlethornová. „Je to škoda. Myslím, že by ten mladý muž měl z formálnějšího vztahu jen prospěch.“

Snape krátce přikývl. „Vždy tu budu, abych ho vedl a radil mu. Jsem přece ředitelem jeho koleje a dávný přítel rodiny. Mám v úmyslu udělat vše pro to, abych Dracovi pomohl.“

Harrymu připadalo, jako by se díval na tenisový zápas a Snape právě posledním smečem zvítězil. Aniž by si to uvědomoval, celou dobu zadržoval dech a nyní s hlasitým uf vydechl. Snape se na něj podíval poněkud posměšně, čemuž se Harry pokoušel vzdorovat výrazem naprosté nevinnosti. Ale nefungovalo to. Zdálo se, že Snape dobře ví, co si Harry myslí, že skutečně, skutečně nechce, aby Draco byl adoptován zároveň s ním.

A teď bylo jasné, že se to nestane, ať už měl ten bláznivý sen o bratrství nebo ne.

Takže… co to vlastně potom bylo za sen?

Dokázal tedy změnit budoucnost? A poslat všechny do nějakého jiného časového kontinua? Byl tady přece ten den, kdy si doopravdy přál praštit Rona do pošklebující se tváře... ale ovládl se. Takže možná tohle jediné rozhodnutí změnilo všechno, co následovalo. Možná, že nikdy neuhodí Rona a Malfoy se nikdy nestane jeho bratrem, je hloupost lámat si s tím hlavu.
Možná, že Věštění je právě taková blbina, jak si vždy myslel a jeho takzvané věštecké sny byly prostě úplné nesmysly.

Harry se rozesmál.

Snape se na něj podíval skrze přivřené oči.

Harry pokrčil rameny.

Snapeovy nosní dírky se rozšířily vztekem předtím, než odvrátil zrak.

Čarodějka ze sociálního Úřadu se vrátila zpět ke svým formulářům. S mnoha kudrlinkami jeden podepsala a oznámila: „To je moje doporučení, aby adopce byla schválena. Nyní to prosím podepište vy dva. Poté, až bude tento dokument definitivně potvrzen a zanesen do spisů Úřadu, stanete se oficiálně rodinou.“

Nabídla Snapeovi pero, ten ho ignoroval a otočil se k Harrymu. „To, co teď máme podepsat, je smlouva, která nás dva magicky spojí dohromady. Rozumíš důsledkům?“

„Ano,“ protáhl Harry a trochu se urazil. „Možná, že jsem vyrostl u mudlů, ale za posledních pět let jsem ledacos pochytil. Chápu, že je to vážná věc, stát se vaším... ehm... svěřencem.“

„Svěřencem?“ zopakoval Snape a se znechucením obrátil oči v sloup.

„Dejte mu čas,“ jemně podotkla kouzelnice.

„Nicméně,“ pokoušel se to Harry se špatnými pocity zamluvit. Svěřenec... kde to slovo vlastně slyšel? „Nemám tolik magie, abych byl schopen uzavřít magickou smlouvu. Nebude to problém?“

„Na tohle bude tvoje magie stačit.“

Asi myslí hadí jazyk, pomyslel si Harry. Jen jestli je dobrý nápad mluvit o tom před sociální pracovnicí, které se zjevně hadí jazyk nijak moc nelíbil. Pravděpodobně jí příliš připomínal Voldemorta, jako by za to Harry mohl. Vždyť on to, pro Merlina, nedokáže ani kontrolovat. Stačí, když vidí hada a je to.

„Tak, kde to mám podepsat?“

Snape vzal od Thistlethornové pergamen, narovnal ho a bez pera podal Harrymu. Ten pokrčil rameny a pro jedno se natáhl přes stůl. Byl ale zastaven tichou poznámkou: „Doporučuji ti, aby sis to nejprve pořádně přečetl, než se zavážeš.“

Harry poslechl Snapeovu radu, ačkoliv bylo pro něj poněkud těžké soustředit se, když ho zaplavil pocit, že je neuvěřitelný pitomec. Někdy se cítil, jako by mu bylo šest. Samozřejmě, dobře věděl, že nemá podepisovat smlouvu, aniž by si ji dobře přečetl, ale kdo by mu to teď věřil? Vzhlédl a očekával, že uvidí Snapeův posměšný pohled, ale ten prostě jen pročítal druhou kopii smlouvy.

Tak jako tak, byl to prostě jen právní dokument, i když hodně dlouhý. Harrymu připadalo, že používá neuvěřitelné množství slov k tomu, aby zprostředkoval jen pár myšlenek.
Většině smlouvy rozuměl. V podstatě Snape souhlasil s tím, že se bude o Harryho starat a Harry souhlasil s tím, že ho nechá. Včetně toho, že Snape získá rodičovskou pravomoc rozhodovat o jeho vzdělání a podobných věcech. Protože Harry Snapeovi důvěřoval, nic z toho ho neznepokojovalo.

Trochu ho zamrazilo, když narazil na výraz právo dědit. Připomnělo mu to Snapeovu tvář v zrcátku. Rozhodně nechtěl, aby Snape byl zabit a myšlenka na to, že by pak zdědil všechny jeho peníze, mu sevřela žaludek. Bylo to o to horší, že přesně tohle se mu už stalo se Siriem. Nejednou už zvažoval, co bude dělat s Blackovým trezorem a domem na Grimmauldově náměstí.

Pustil to z hlavy, pokračoval ve čtení a po chvíli se zeptal: „Co je to právo přístřeší?“

„To znamená, že máš právo žít kdekoli tam, kde budu žít já,“ odpověděl roztržitě Snape.

Harry úplně zapomněl, že je tam s nimi sociální kouzelnice a vyhrkl: „Vy nebydlíte vždycky tady?“

Snape se na něj pobaveně podíval. „Mám život i mimo zdi Bradavického hradu.“

„Aha, dobře,“ zamumlal a cítil se ještě pitoměji než předtím. Položil si smlouvu na kolena a znovu se napil čaje, ačkoliv byl už úplně studený.

„Máš ještě nějaké otázky?“ zeptal se Snape a vytáhl brk ze svého hábitu.

„Myslím, že ne...“

Když Snape podával Harrymu pero, zblízka se na něj podíval. „Jsi si naprosto jistý?“

Harry sice ještě nedokázal zachytit každý jemný odstín ve Snapeově řeči, ale dvojí význam této otázky nemohl nepostřehnout.

Snape se nechtěl jen ujistit, že Harry už nemá žádné další otázky. Chtěl si být jistý, že je Harry opravdu, opravdu připraven na to být adoptován.

Harry se najednou cítil příšerně kvůli své reakci na možnost, že by Draco byl také adoptován. Nechtěl zmijozelského chlapce za bratra, ale nyní, když byla celá ta věc vyřešena, viděl, že bylo poněkud dětinské takhle se vztekat jen proto, že by se musel o Snapea dělit.

Najednou mu došlo, že by chtěl být adoptován, i kdyby se Snape rozhodl dát podobnou nabídku Dracovi. A nebo i kdyby, nedej Merline, už byl rozhodnut to udělat. To by se ještě mohlo stát, že? Snape by mohl nějak vyřešit ty věci ohledně peněz a nebo by se Lucius mohl dopracovat až k polibku mozkomora, ačkoli je to velmi nepravděpodobné u muže, kterému téměř patří ministerstvo. Překážky by mohly zmizet. A co by pak bylo s Harrym? Stal by se Malfoyovým bratrem, přesně tak, jak předpovídal jeho sen.

A pravda byla, že jestli na to neměl žaludek, neměl s adopcí souhlasit.

Jenže on o ni stál, i kdyby to znamenalo, že dříve či později skončí polapen do bratrství s Malfoyem.

„Ano, jsem si jistý,“ odpověděl klidně, ačkoliv si byl vědom, že jeho dlouhé mlčení donutilo Snapea zvednout obočí. Přes jeho sebejistá slova se mu trochu třásla ruka, když se natahoval pro brk, který stále ještě držel Snape. Učitelovy prsty se zlehka dotkly jeho, aby mu dodaly kuráže.

„Podepište se tady,“ ukázala čarodějka baculatým prstem na linku na konci pergamenu. Harry to udělal a překvapeně se sebou škubl, když postřehl, že Snapeův podpis se magicky objevil hned vedle jeho. Zíral na papíry rozložené po stole a viděl, že se to stalo na všech kopiích.

„Můj podpis nejde přenášet,“ poznamenal, když napsal celé své jméno.

„Pergamen je očarován tak, aby spolupracoval se světlou magií,“ zamumlal Snape. „To je v pořádku, prostě to jenom podepiš rukou.“

Podepsal tedy devatenáct kopií, což mu přišlo směšně moc. Sociální pracovnice je kouzlem osušila a všechny až na dvě vložila do desek z dračí kůže.

„Tyto dvě předběžné smlouvy jsou vaše,“ vysvětlovala. „Až adopce nabude platnosti, přes vaše podpisy se objeví razítko Úřadu.“

„A to bude kdy?“ vyzvídal Snape.

„Asi zítra,“ řekl Harry. „Já jsem se... už ptal.“

Zdálo se, že je tím Snape docela potěšen.

Sociální kouzelnice zvedla varovně prst. „Řekla jsem pravděpodobně zítra. V každém případě vám bude krátce potom, co vám dá Úřad konečný souhlas, doručena ještě jedna oficiální kopie. Je napsaná ozdobným písmem a vhodná k zarámování.“

„To nám udělá jistě velkou radost, slečno Thistlethornová,“ zdvořile prohlásil Snape, vstal a uložil svoji kopii do psacího stolu. „Znamená to, že vaše práce zde je u konce?“ Aha, dekorum, pomyslel si Harry. Snape dokázal bez jediného nezdvořilého slova říct, aby už šla. Vzpomněl si, že tohle už viděl při setkání s paní Figgovou. Snape uměl být dokonale zdvořilý, když chtěl. Jenže obvykle nechtěl.

Amélia Thistlethornová pochopila narážku a zvedla se k odchodu. „Buďte opatrný, abyste nezranil city pana Malfoye,“ varovala ho. „Jakkoli máte dobré důvody pro vaše řešení, náš krátký rozhovor mi ukázal, že není s vývojem událostí příliš spokojen.“ Snape místo odpovědi jen přikývl hlavou a doprovodil sociální pracovnici ke krbu.

***

„Takže, je to za námi?“ ptal se Draco se zjevně vynuceným nadšením. Harry si všiml, že všechny věci, týkající se bylinkářství jsou pryč, ale než to mohl komentovat, Draco pokračoval. „Jsi Snape?“

„Moje jméno se nezměnilo.“

„Myslel jsem to samozřejmě obrazně,“ řekl Draco trochu arogantně.

„Mělo by to nabýt platnosti zítra,“ řekl Harry a měl pocit, jako když tančí mezi vejci. Chtěl se zeptat Draca, jestli se cítí dobře, ale zdálo se mu, že ta otázka je příliš dotěrná a navíc... Draco by určitě neodpověděl upřímně. Předstíral by, že je všechno perfektní, protože každá jiná odpověď by stála Zmijozel sto bodů. To byl skutečně nátlak a jestliže Draco chtěl opravdu získat Zmijozel k boji proti Voldemortovi, nemohl si dovolit celou svoji kolej rozzuřit. Do háje, v tom případě to byl tlak, co by mohl drtit kosti.

„Něco není v pořádku?“ zeptal se Draco, když si všiml, že si Harry chce sednout k němu na postel.

„Ne,“ zapíral Harry, ale přece si sedl.

„Neměl jsi postranní myšlenky, že ne?“

„Ne.“

Draco se zlomyslně usmál. „Už to mám. Nepřekvapuje mě, že jsi z toho trochu otrávený.“

„Nejsem ze Snapea otrávený!“ namítal Harry. „Mám ho rád!“

Draco se podezřele dobře bavil. „To je docela zřejmé, i když tomu pořád nemohu uvěřit. Jenom mi přišlo, že budeš možná trochu nespokojený se změnou svojí koleje.“

„Promiň?“

„Severus říkal, že jste o tom spolu mluvili,“ komentoval Draco a tvářil se jako kocour, co se dostal na smetanu. „Je to takové staré pravidlo, které platí asi od roku 1400. Jestliže se tu vzdělává dítě některého z učitelů, je automaticky členem stejné koleje jako jeho rodič, navíc k jeho vlastní, aby nebyla podkopávána rodičovská autorita. Takže nemůžeš neposlechnout Severuse a říct, že jedině McGonagallová ti může něco nařídit. Copak se ti o tom Severus nezmínil?“

Harry ztuhl v mírném šoku, ale musel připustit: „Ale ano, určitě mi to řekl, ale ve chvíli, kdy jsem ho pořádně neposlouchal, protože jsem byl zabraný do svých dotazníků. Asi jsem ho úplně nevnímal.“

„Řekl bych, že pět let v Severusově třídě, tě mohlo naučit jednu věc - on nikdy nemluví do větru.“ S podivným úsměvem na rtech Draco pokračoval: „Jsi smířený s tím, že se staneš Zmijozelem? Že budeš znám jako jeden z nás?“

„Předpokládám, že musím být,“ bezstarostně odpověděl Harry. Pravda byla, že kdyby býval tak tvrdohlavě nelpěl na svém, byl by už dávno ve Zmijozelu, takže proč by z toho měl být naštvaný. A také nemohl říct, že ho Snape nevaroval.

„Myslel jsem, že se propadneš studem.“

„Ne,“ řekl Harry a přemýšlel, jak pokračovat. Byl to zvláštní vnitřní popud, co ho nutil mluvit dál. Draco pro něj hodně udělal. Vrátil mu hůlku, měl nekonečnou trpělivost s jeho učením a přestože žárlil, nepoužil svůj pohovor k tomu, aby zničil adopci. Samozřejmě, že to udělal spíš pro Snapea než pro Harryho, ale přece, čím se mu za to Harry odvděčil?
Skoro ničím.

Takže by mu to měl říct. Protože malý kousek jeho já začínal Dracovi věřit, i když pořád měl pocit, že mu uniká ten hlavní důvod, proč se zmijozelský chlapec tak náhle obrátil na stranu dobra.

„Je to takhle,“ vylezlo nakonec z Harryho a celý zrudl. „Moudrý klobouk mě tak trochu chtěl zařadit do Zmijozelu.“

Trochu chtěl?“

„No, spíš to vypadalo, jako by se mě k tomu pokoušel přemluvit.“

Draco údivem vydechl. „To je zajímavé. To asi znamená, že jsi v srdci trochu Zmijozel. Tak jak to, že jsi nakonec skončil v Nebelvíru? Chci tím říct, že klobouk obvykle nenechá nikoho vybrat si.“

„Prostě jsem jenom pořád opakoval ne Zmijozel, ne Zmijozel, dokud to nevzdal.“

„To je velmi lichotivé,“ protáhl Draco. „Předpokládám, že jsi slyšel, že tam byl zařazen Pán zla, a to byl ten důvod, proč jsi nechtěl...“ přestal, když viděl, že Harry vrtí hlavou. „Nepřemýšlel jsem o Voldemortovi, nechtěl jsem do Zmijozelu, protože už jsi tam byl zařazen ty.“

„Tak to je velmi lichotivé,“ odpověděl Draco, ale nevypadal, že by se ho to nějak zásadně dotklo. „Ví o tom Severus?“

„Jo, říkal, že jsem měl klobouk nechat udělat jeho práci.“

„Ačkoliv, kdybys to udělal,“ hihňal se Draco, „jsem si jist, že bys nemohl žít tady dole a nebýt spojován se vším tím šílením kolem Zmijozelova dědice.“

„Ron, Hermiona a já jsme si mysleli, že ty jsi dědic,“ dodal Harry.

„No není to sladké, být považován za nečistokrevného maniaka, který otevřel komnatu?“

„Zase začínáš s čistokrevností?“ vzdychl Harry.

„Ne, nechtěl jsem, aby to vyznělo takhle. Já jen, že Salazar byl skutečně čistokrevný, takže je blbost myslet si, že... Riddle by mohl být takzvaný dědic. Kdyby věci šly podle Salazara, nepustili by ho ani do školy.“ Draco se na Harryho pátravě podíval. „Takže ty jsi opravdu Zmijozel a ne jen podle jména... my Zmijozelové vždycky držíme pohromadě. Teda obvykle.“

„Chceš tím říct, že budeš stát při mně?“

„Do háje, Harry. Už ti to říkám týdny. Ta adopce...“ na jeho tváři se znovu objevil rozpačitý úsměv, „to z nás dělá bratry, ne?“

Harry se díval na Draca a najednou se s ním roztočil celý svět. Začal se smát, ta radost vyhnala všechny starosti a prostoupil ho pocit hluboké úlevy.

Všechen tenhle strach, uvědomil si a dusil se u toho smíchy, a ten sen neznamenaly to, co jsem myslel. Jak to, že mě nenapadlo, že slovo bratrství může mít jiný význam? Ten sen byl pravdivý, absolutně pravdivý, ale neznamenal nic podstatného a já se tím nemusím trápit...

Dal si ruku před pusu a řehtal se na celé kolo.

Draco vypadal překvapeně. „Vím, že ostatní koleje jsou podle našich norem trochu podivné, ale vy v Nebelvíru členství v koleji nepovažujete za bratrství?“

Harry se pokusil dostat sám sebe pod kontrolu. „Ano, svým způsobem asi ano,“ vysvětloval se smíchem.

„Ale nikdy jsem neslyšel nikoho použít tohle slovo.“ V dalším záchvatu smíchu se zhroutil na postel. „Víš ty co? Jsme nevlastní bratři, protože já jsem Zmijozel jenom na půl. A taky proto, že jsem se připojil k rodině až o pět let později.“ Smích otřásal základem jeho duše tak, až se začal měnit v hysterii. A z hloubky jeho mysli tryskala slova. Snape neadoptuje Draca, Snape nikdy nebude adoptovat Draca, my nikdy, nikdy, nikdy nebudeme bratři. Snape bude můj opatrovník, ne jeho. A já se nebudu muset s nikým, s nikým, s nikým dělit.

Bylo to, jako by se najednou probudil z nějakého ošklivého snu.

Vlastně, vždyť on se z něho právě probudil.

„Harry, zapomněl sis tam... Merline, co se to tu děje?“ přísně se zeptal Snape.

Když Harry uviděl svého učitele s kopií smlouvy v ruce stát ve dveřích, pokusil se sednout si pořádně. Chtěl promluvit, aby celou situaci vysvětlil, ale v krku mu stále bublal smích.

„Zřejmě má pocit, že být zároveň ve Zmijozelu i v Nebelvíru je příšerně směšné,“ zavrčel Draco vysvětlení.

„Co je na tom tak legračního?“ ptal se Snape a znělo to téměř uraženě.

To utišilo Harryho smích, i když ne na dlouho.

„Jen jsem si představoval, jak budu mít oblečenou rudou, zlatou, zelenou a stříbrnou najednou,“ vymýšlel si a fantazie mu začala pracovat na plné obrátky.

„Možná by Dobby mohl pro mě sešít dvě šály... a také bych mohl nosit každou ponožku jinou a rozstřihnout dvě vázanky, každou jinou a slepit je dohromady...“

„Prostě si jen přidej na klopu hada, to bude úplně stačit!“ vybuchl Draco. „Vážně není nutné, abys vypadal jako blbec, Pottere!“

„Odečítám deset bodů Zmijozelu,“ vzdychl Snape a mávl hůlkou. „Skutečně jsem si myslel, že jste tohle svoje hašteření už překonali.“

„Možná, že se jen Malfoyovi nelíbí můj smysl pro módu,“ opáčil Harry a schválně použil příjmení, aby viděl, co se stane.

„A deset Nebelvíru,“ dodal Snape s dalším mávnutím hůlky. Pak jeho tvář náhle znehybněla, jako by naslouchal něčemu velmi, velmi vzdálenému. Zavřel oči, aby se mohl lépe soustředit a pak zabědoval. „Počítadla. To jsem si neuvědomil.“

„Co?“ zeptal se Harry, i když měl jisté tušení, co se stalo.

Snape se na něj nepříjemně podíval. „Počítadla odečetla deset bodů Zmijozelu, potom pět Nebelvíru a pět Zmijozelu, protože poznala, že jsem strhl body na tvůj účet.“

Harry znovu vybuchl smíchy. Předtím si lámal hlavu, jak to bude s body, když je teď zařazen do dvou kolejí najednou. A teď už to věděl.

„To není legrační!“ vztekal se Draco. „Harry říkal, že adopce bude platná až od zítřka.“

„Podepsal jsem magickou smlouvu,“ oznámil Snape. „Nepotřebuji nějaký přívažek Ministerstva, aby se ta věc stala platnou v mé mysli.“ Dal Harrymu jeho kopii do ruky. „Ulož ji na bezpečné místo. A až se objeví razítko, bylo by jí nejlépe ve tvém trezoru.“

Draco, stále pobouřený, si stěžoval: „Když se pohádáme, a ty nám strhneš body jako obvykle, pošle to Zmijozel ke dnu a to na účet Nebelvíru! Harry může zničit celý kolejní systém!“

Snape se letmo podíval na Harryho. „Mohl by, ale neudělá to.“

„Proč ne?“ namítal Draco a vzteky se kousal do rtů.

„Protože je zároveň Nebelvír,“ oznámil Snape a v jeho hlase nebylo slyšet pohrdání, což Harryho potěšilo. „Harry, když vidím, jak se chovají počitadla, předpokládám, že ochranné kouzlo by se mohlo ujmout. Zkusíme ho provést dnes v noci. Oznámil bys to teď hned svému bratranci?“ Jeho protivný výraz říkal víc než slova, že je mu úplně jedno, že mudlovský chlapec usnul na jeho gauči uprostřed odpoledne.

„Dobře,“ odpověděl Harry, narovnal smlouvu a prohlížel si ji.

Draco roztržitě vstal, pak najednou vyběhl z místnosti a volal, že musí dodělat svůj lektvar.
„A já jsem si myslel, že je zaujatý svým tajemným bylinkářským projektem,“ zažertoval Harry. „Nevěřím, že připravuje nějaký lektvar. A pokud ano, měl byste mu vysvětlit, že lektvary se nenechávají bez dozoru.“

„Pravděpodobně si přeje být nějakou chvíli sám,“ vysvětloval Snape a díval se na Harryho přimhouřenýma očima. „Nemohu sice souhlasit s návrhem Thistlethornové, ale její analýza situace se zdá být správná.“ Jeho oči ulpěly na adopční smlouvě. „Moc se s tím nepředváděj. Schovej ji, jak jsem řekl.“

„Chtěl jsem počkat, než se tam objeví to razítko...“

Schovej ji.“

„Ano, pane.“ Harry přikývl.

Snape vypadal, jakoby chtěl ještě něco dodat, ale nakonec jen zamumlal, že má ještě nějakou práci ve třídě a odešel.

***

„Byli tady tvoji přátelé,“ zmínil se Dudley při večeři. „Ten zrzavý kluk byl skutečně rozzuřený, když mu Draco řekl, že tu nejsi.“

„Byli jste se Severusem u sociální pracovnice,“ vysvětloval Draco klidně a zároveň si elegantně nabodl krevetu.

„Nepřipadalo mi vhodné rušit vás.“

Harry mu to nehodlal vyvracet. „Takže Ron a kdo ještě?“

„Grangerová, Longbottom, a jedna z holek Patilových, ale nemám představu která.“

„Dobře, pošlu jim sovu,“ rozhodl se Harry.

„Řekneš jim o posledním vývoji událostí?“ vyzvídal Draco a studeně si prohlížel Harryho.

„Ano, samozřejmě!“ odsekl Harry, ale vzteklý Snapeův pohled ho donutil přeřadit na neutrálnější tón. „Ale ne v dopise, nemyslím, že... Co jsi jim vlastně řekl?“

„Že máš moc práce,“ protáhl Draco.

„Řekl, že na ně nemáš čas“ dodal Dudley. „Ten zrzavý kluk tomu nevěřil. Nazval Draca prolhaným slizkým hadem. Potom to děvče, co má tak hodně vlasů, řeklo, ať se uklidní a ta další holka se pokusila překročit práh a dostala šílenou ránu a řekla, že věděla, že neměla chodit za Harrym na návštěvu sem, že počká, až bude chodit jíst do společné jídelny, nebo tak něco a potom Draco říkal, že je pitomá, když zkouší vstoupit bez pozvání a že by jí mělo napadnout, že profesorův byt bude chráněný...“

„Díky, Dudley,“ zastavil ho Harry. Snape se mračil a on nechtěl zhoršit jeho náladu hádkou s Dracem, a tak se raději rozhodl tohle téma opustit. Chtěli po večeři nastavit strážné kouzlo a Harry byl přesvědčen, že pro Snapea je lepší zůstat v klidu, i když sám nevěděl proč.

Možná, že to je ten důvod, proč jeho vlastní magie nefungovala? Protože pokaždé, když zkoušel kouzlit, byl uvnitř šílený strachem, že se to nepovede a vyděšený, že jeho síly se už nikdy nevrátí?

Později, ten večer, si Harry sice už nebyl jistý, jak klidný potřeboval Snape být, ale ochranné kouzlo fungovalo podle očekávání. Jeho učitel klečel, shromažďoval všechny svoje síly, aby udržely kouzlo na místě, zatímco Dudley slavnostně přísahal, že dobrovolně dá svoji krev k ochraně Harryho.

A tehdy, když Dudleyho krev dopadla do žhnoucí stříbro-zlaté koule, kterou Snape držel ve vzduchu, kouzlo ji pohltilo a byla spojena se samou podstatou magie.

Koule se změnila na karmínovou, začala vířit a nakonec zářila temnou opalizující zelení. Pak explodovala, pokryla celý povrch zdí, podlahy i stropu, naplnila každý kout místnosti dokonce krb a komín, kam až Harry dohlédl.

Snape roztřeseně vstal, trochu se belhal, ale tentokrát neklel. Vypadal spokojeně.

„A je to,“ řekl předtím, než došel ke křeslu a zhroutil se do něj.

„A je to za námi,“ Draco zněl trochu užasle, pak se otočil na Harryho: „Velmi zmijozelská barva.“

„Je to barva lásky mojí matky,“ došlo Harrymu, když si vzpomněl na to, co mu nedávno říkal Snape. Ale proč měla láska jeho matky zrovna tenhle odstín zelené? Harry si nemyslel, že by to mělo něco společného s jejíma očima. Když o tom přemýšlel, došel k názoru, že to byla barva kletby Avada Kedavra, která zabarvila ty zdi, protože láska jeho matky od něj dokázala tuhle kletbu odvrátit. Za cenu vlastního života.

Nebyla to barva, na kterou by se díval rád.

„Můžete někdo uzdravit Dudleyho?“ zeptal se, když se vrátil zpátky do reality.

„Počkej, jsi vyčerpaný,“ zastavil Draco Snapea, který se zvedal, že to udělá, „já se o to postarám.“ Jedno krátké mávnutí hůlkou a jedno jednoduché kouzlo a říznutí zmizelo z ruky mudlovského chlapce.

Dvě velké slzy skanuly po Dudleyho tvářích. „Přál bych si, abyste byli bývali mohli takhle pomoci mámě. Táta a já jsme si mysleli, že to bude taky takhle jed-jed-jednoduché...“

„Ach Dudley...“ Harry si nemohl pomoci. Objal svého plačícího bratrance a přitáhl ho k sobě. Tentokrát ho neděsil přízrak s jehlami, bylo mu jen líto Dudleyho.

„Budeš mi scházet,“ řekl Dudley, a vyvinul se z jeho objetí. „Je to divné, že? Vyrůstali jsme společně po všechny ty roky a teprve teď mám pocit, jako bych tě doopravdy poznal.“

Harry měl chuť říct, že je těžké někoho poznat, když ho biješ, honíš nebo na něm sedíš, ale neudělal to.

„Zase se uvidíme,“ slíbil.

Dudley polkl. „Ale když teď žiješ se skutečným kouzelníkem, nejsem si jistý, jak často budeš navštěvovat svět mudlů, tak... kdy tě uvidím?“

Harry nevěděl, co říct, protože tohle nezáleželo na něm. Tázavě se otočil na Snapea. Ten měl sice oči zavřené, ale zřejmě poslouchal, protože odpověděl. „V létě, pokud se mu magie vrátí pod kontrolu. Pokud ne, pravděpodobně bychom neriskovali výlet do Londýna, ale vymysleli něco jiného.“

„Děkuji,“ řekl Dudley.

„Ne, jsem to já, kdo by měl poděkovat,“ opravil ho Snape a vstal. „Za to, že jsi mi pomohl ochránit Harryho, ti náleží moje hluboká vděčnost. Nyní, pokud mě omluvíš, půjdu spát, abych načerpal zpátky ztracené síly... Ráno ti ředitel pomůže s návratem do domu tvé tety.“

Pak trochu zaváhal, jakoby ztratil nit a dodal: „Nezapomeň vrátit prsten Albusovi Brumbálovi předtím, než se vaše cesty rozejdou...“ Mírně se zapotácel, Draco ho chytil za předloktí a se slovy: „Pojď, Severusi,“ ho odvedl do jeho ložnice. Ochranná kouzla se mírně zavlnila, když se Dracova ruka dostala přes hranici pokoje, jak Snapea jemně postrčil směrem k posteli.

„Věříš Severusovým kouzlům?“ zeptal se Draco, když se vrátil.

„Samozřejmě,“ odpověděl užasle Harry. „Samozřejmě, že ano.“

„Dobře. Tak já ti něco ukážu,“ řekl Draco a vykročil ke dveřím. „Abrire.“

„Co to děláš?“ zaječel Harry. „Nemůžeš jít pryč!“

„Můžu.“ Ale všechno, co Draco udělal, byl jediný krok ven do temné chodby. Pak počkal pět sekund a prošel skrz jemný závoj zeleného světla, který se rozprostíral v otevřených dveřích. Potom rukou zavřel dveře.

„Co to mělo znamenat?“ zeptal se Dudley.

Harrymu chvíli trvalo, než mu to celé došlo. „Pokoj ho vpustil dovnitř,“ vysvětloval svému bratranci. „Kouzlo nepustí dovnitř nikoho, kdo by mi chtěl ublížit.“ Obrátil se ke zmijozelskému chlapci. „Předpokládám, že tím chceš říct, že ti musím věřit.“

„Ne Harry,“ řekl Draco pohrdavě. „Nemusíš. Klidně ignoruj fakt, že strážné kouzlo tvého nového otce mi důvěřuje. Klidně si žij ve svém vlastním malém světě. Mně to může být jedno.“

„Chceš fakta?“ ušklíbl se Harry. „Takže tady pro tebe jedno mám. Zobí ulice číslo čtyři byla stejně dobře hlídaná, ne? Také se tam neměl dostat nikdo, kdo by mi chtěl ublížit. Takže... jak to, že se strýc Vernon mohl každý večer vrátit z práce? A jak to, že Dudley, promiň, Dudley, dokázal projít dveřmi?“

„Protože tam bydleli!“ odpověděl Draco vztekle, ale pak dodal mírným hlasem. „Opravdu si myslím, že to bylo proto, vážně.“

Dudley se díval z Harryho na Draca a zpátky, ale rozhodl se nevměšovat. „Myslím, že půjdu spát,“ rozhodl se. „Um, Draco.. mohl bys?“ A rukou neurčitě pokynul ke gauči.

Draco zavrtěl hlavou, stále tak smířlivý jako předtím. „Harry už nepotřebuje, abych ho chránil, když teď strážné kouzlo funguje. Máte poslední možnost popovídat si před tvým odjezdem.“

Dudley přikývl a zamířil k ložnici.

Harry byl také unavený, ale chtěl další Pravdivé Sny. Snapeovy dveře byly teď zavřené a jemu se nechtělo ho obtěžovat, zejména potom, co mu Snape řekl, že brát je každou noc není nijak zvlášť chytré.

Jenže, on si tolik přál, aby se mu opět zdálo o mámě a tátovi...

„Co je?“ zeptal se Draco a znělo to prostě jen unaveně.

„Já... ale nic,“ Harry smutně kapituloval. Možná to bylo špatné, když chtěl snít o svých mrtvých rodičích hned první noc, co získal nového. Možná, že ještě nebyl Snapeův syn podle Úřadu, ale podle počítadel, podle strážného kouzla a hlavně podle Snapea se jím už stal.
A to se Harrymu líbilo. Konečně k někomu patřil.

Možná jsem měl Snapeovi něco říct, přemýšlel, ale co? Nemá rád, když mu lidé děkují. Možná bych mu měl zkusit říkat Severusi, když mě o to žádal.

„Tak co?“ domáhal se Draco znovu odpovědi.

„Barva na zdech bledne,“ řekl Harry zamyšleně. To sice byla pravda, ale nebylo to to, o čem teď přemýšlel.

Draco pokrčil rameny a potom změnil téma hovoru. „Podívej, já vím, že tvůj bratranec nemá rád tvého hada o nic víc než já, ale nemohl bych spát, když bych věděl, že se může připlazit až ke mně...“

„Ale vždyť už jsi tu mnohokrát spal!“

„Víš, já... seslal jsem na tvého mazlíčka jistý druh otupujícího kouzla.“

„Draco!“

„Tiše, vzbudíš Severuse a on si opravdu potřebuje odpočinout. Vzájemná magie je skutečně vyčerpávající. A celé, co se ti pokouším říct je, že už jí to znova nechci udělat. Takže, mohl by sis, prosím tě, vzít svého hada sebou do ložnice?“

Harry se na něj pochybovačně podíval. „Ale je ti jasné, že může podlézt pode dveřmi, když budeš spát.“

„Chceš, abych měl noční můry?“ vzdychl Draco. „Mám v plánu utěsnit mezeru pode dveřmi nějakým kouzlem.“

„V pořádku,“ souhlasil Harry, popadl Salsu, dělal, že si nevšiml Dracova znechuceného pohledu a odešel spát.

Možná to bylo proto, že byla Salsa obtočená kolem jeho zápěstí a rytmus jejího dechu ho uklidňoval, možná, že to byla prostě jen bezesná noc, ale ať už byl důvod jakýkoli, tentokrát Harry neměl žádnou noční můru.

***

Další den odpoledne byl Dudley pryč.

Večer měl Harry matčin prsten zpátky na krku. Ředitel si ho vzal od Dudleyho poté, co ho vrátil na normální nástupiště na nádraží King's Cross.

Slíbený dokument však nepřišel a dokonce se ani na Harryho kopii neobjevilo razítko. Věděl to, protože se chodil dívat skoro každou půl hodinu. Po Harryho šestém vpádu do ložnice, kde si prohlížel smlouvu, ukrytou v kufru, mu Snape navrhl, aby zaměstnal svou mysl něčím jiným.

„Co kdybychom si zahráli třeba šachy?“ navrhl.

Harry si byl sice naprosto jistý, že s ním Snape zamete, ale to nebyl ten důvod, proč odmítl.

„Co když to nepotvrdí?“ zeptal se a samotného ho překvapilo, kolik strachu se v jeho hlase objevilo.

Snape ukazoval na pohovku tak dlouho, dokud Harry nezastavil svoje bezcílné bloumání a neposadil se. „Proč by to dělali?“

„Vždyť víte,“ zamumlal Harry s očima upřenýma na své ruce.

„Pravděpodobně myslíš kvůli mojí minulosti?“

„Ne!“ šokovaně zvolal Harry. „Pro Merlina! Vy jste mě zachránil před Voldemortem. Nikdo by si nemohl vážně myslet, že...“ vytřeštil oči, „nebo mohl?“

„Ředitel mě ujišťoval, že ne.“

„Oh, skvěle,“ řekl Harry polohlasně. „Pořád ještě se zlobí, že jsem s ním nechtěl mluvit o svých pocitech. Když přivedl Darswaithe, řekl mi jen pár slov a dnes, když mi vracel prsten, byl ještě málomluvnější.“

„Kdyby si Albus Brumbál myslel, že adopce je špatný nápad, neposílal by Lupina na kontinent.“

„Já jen, že věci nikdy nešly tak, jak bych chtěl,“ namítal Harry. „Můj školní rok nikdy neproběhl normálně.“

„Možná bys měl spíše říci okolnosti. Kdo by mohl letos při zařazovacím ceremoniálu předpokládat, že v prosinci budeš adoptován nenáviděným profesorem Lektvarů? Pravděpodobně nikdo.“

Harry se na něj podíval: „To ale není pravda, že vás nenávidím.“

„Všiml jsem si.“

„Říkal jsem si, že bych vám mohl začít říkat Severusi,“ připustil trochu podmračeně Harry. „Ale nevím, nepřipadá mi to správné. Po všech těch letech s vámi ve třídě. Myslím, že pro Draca je to jiné, když vás znal už předtím.“

Snape se opřel do křesla a dal si nohu přes nohu. „Samozřejmě bych ti nedoporučoval říkat mi Severusi ve třídě. Ale mimo vyučování mi můžeš říkat tak, jak ti přijde nejvhodnější.“

„Jenže, já se nikdy nevrátím zpátky do třídy,“ vzdychl Harry.

„Vrátíš.“

„Přál bych si, aby mi někdo řekl kdy.“

„Věštění není moje specialita, takže se obávám, že ti nemohu posloužit.“

Tahle poznámka zvedla Harrymu náladu. „Proč jste skládal OVCE z věštění, pane profesore? Chci říct, že je to k ničemu, když jste pak nakonec dostal ze zkoušky hodnocení Troll?“

Draco zaslechl jejich rozhovor a vyběhl ven z ložnice.

„No nepovídej. Severus dostal z něčeho Trolla?“

„Z věštění,“ zavrčel Mistr lektvarů.

„Ale každý se přece dokáže věštěním prolhat,“ smál se Draco. „Na to stačí mít polovinu mozku... jejda, promiň, co to tady plácám.“

Harry nikdy předtím neslyšel, že by se někdo mohl zamračit a vypadat přitom docela dobromyslně, ale Snape jeden takový pohled právě věnoval zmijozelskému chlapci.

„Pojď, pověz nám to,“ naléhal Draco a sedl si vedle Harryho. „Určitě máš co, protože když jsme se dokázali z věštění vylhat já i Harry, tak bys to ty také dokázal.“

Snapeův podmračený pohled byl o něco méně přátelský, když začal vysvětlovat. „Byl jsem posedlý jakousi zpupnou představou dokázat, že celá tato disciplína je fraška. Hlavním tématem mojí práce pro OVCE, byl Rozbor pěti různých věšteckých technik s důrazem na detailní příklady proroctví, která měla být následně naplněna.“

Draco se zakuckal smíchy. „Nech mě hádat. Diskutoval jsi velmi zdlouhavě, viď?“

Snape se při té vzpomínce usmál. „Samozřejmě. Velmi. A všechny příklady měly podpořit mojí teorii, že nikdy nebyl a nikdy nebude žádný prostředek, jak předpovídat budoucnost. Samozřejmě z dnešní perspektivy muže o dvacet let staršího vím, že můj úhel pohledu byl tehdy příliš didaktický.“

Harry se podíval na Draca a uklidnilo ho, že také vypadá zmateně.

„Mýlil jsem se,“ řekl jasně Snape s pohledem upřeným na Harryho.

To proroctví... narodí se těm, kteří se mu už třikrát postavili, narodí se, až sedmý měsíc bude umírat...

„Jo,“ přikývl Harry.

Dracovi poněkud unikal smysl této konverzace. „Máš na mysli Harryho věštecké sny?“

„Nejen. Všechny projevy věšteckého ducha mají jedno společné. Nedají se vynutit.“ Snape si protáhl prsty a podíval se někam za oba chlapce. „Budoucnost se neukáže na příkaz. Ale když chce, sama si najde cestu, jak se odhalit.“

„Takže, jaká bude budoucnost?“ zeptal se Draco a přisunul se k Harrymu.

„No, to jsi mě dostal.“

„Takže mi to neřekneš?“

Snape se ho zastal: „Vždycky ještě záleží na interpretaci, Draco.“

„Jenže já vážně nic nevím,“ trval na svém Harry a měl pocit, že ani moc nelže, když se zamyslel nad tím, jak špatně si vysvětlil svůj sen o bratrství s Dracem. Bylo to o jeho pocitech, týkajících se jeho zmijozelské strany, přesně tak, jak Remus říkal.

Zatímco byl Harry stále ještě zamyšlený, do krbu spadl nějaký balíček. Byla to malá plochá krabička, zabalená v pergamenu, na jejímž vršku byl připevněn vzkaz. Harry vyskočil, ale Draco ho popadl za ruku a strhl ho zpátky na gauč.

„Co máš za problém?“ vybuchl Harry. „To je to potvrzení o adopci!“

„Počkej,“ řekl prostě Draco a ukázal na Snapea, který opatrně otáčel balíček s hůlkou v pozoru. Po několika pronesených kouzlech se zdál být spokojený.

Stálá bdělost, připomněl si Harry. Samozřejmě, krb byl chráněn obvyklými Snapeovými kouzly a ještě kouzlem pokrevní ochrany, ale stejně bylo potřeba být opatrný.

Snape sundal vzkaz, rozbalil ho a četl nahlas. „Severusi, toto bylo doručeno na tvoje místo během dnešní večeře. Budu si muset promluvit s někým z Úřadu o pořízení chytřejších sov, pokud sem už nebudeš chodit. Možná by ses k nám mohl někdy na jídlo připojit. Tvůj Albus Percival Wulfric Brian Brumbál.“

Harry vzteky zaťal zuby. „Vždyť tam obědváte a večeříte často.“

Snape zavrtěl hlavou a poklepal hůlkou, aby rozbalil pergamen, který ukrýval jednoduchou dřevěnou krabičku.

„Takže, kde jíte, když nejíte s námi? Ve své kanceláři?“

Žádná odpověď.

„Vy vynecháváte jídla?“ došlo Harrymu konečně. „To musí přestat.“

Ty,“ zdůraznil Snape, když vyndal pergamen z krabičky a podal mu ho, „tady nejsi rodič.“

Vy také ne, napadlo Harryho automaticky, ale teď už to říci nemohl, že? Ne se smlouvou o adopci, kterou měl přímo před nosem. V každém rohu bylo malé razítko potvrzující pravost a přes jejich podpisy bylo jedno velké, zobrazující obrovského ptáka vznášejícího se nad několika menšími. Snape podal smlouvu Harrymu, který si ji prohlížel s pocitem uspokojení, který v něm náhle vytryskl. Jenže s ním přišel i strach. Strach z neznáma, strach z hloubek vlastního nitra, strach, který ho znepokojoval víc, než by měl.
Ale ze všeho nejvíc cítil spokojenost.

„Co s tím budeme dělat?“ zeptal se Harry.

„Thistlethornová říkala, že si to můžeme dát zarámovat.“

„Hmm, Thistlethornová,“ posmíval se Harry. „Ta říkala spousty věcí, co?“

„Přestaň,“ okřikl ho Snape s výrazem, který byl, zejména pro Harryho, jasně čitelný.

„Ano, pane,“ řekl tiše.

„Můžu se podívat?“ zeptal se Draco k úžasu obou.

„Samozřejmě,“ souhlasil Harry a podal mu papír.

Draco si smlouvu chvíli prohlížel, ale nevypadalo to, že by ji četl. Díval se na dokument jako celek, spíš než by pročítal řádek za řádkem. Pak vstal, vrátil ji Harrymu a řekl: „Prosím, omluvte mě.“

Harrymu se zdálo nejvhodnější Dracův náhlý odchod nijak nekomentovat. „Tady,“ řekl a podal Snapeovi pergamen zpátky. „Já už svoji kopii mám a vy rozhodněte, co s touhle.“

Snape přikývl a kousek potrhaného pergamenu přeměnil v bílou stužku, kterou svitek převázal. Pak ho položil na vršek knihovny v obývacím pokoji. „Důrazně tě žádám, abys svojí kopii schoval ve svém kufru, dokud nedostaneš příležitost dát ji do svého trezoru. K ukazování je určena tato kopie, nechám ji tady, pokud by sis přál někomu ji předvést.“

„Já se za to nestydím,“ říkal Harry přesvědčivě. „Jakmile dostanu příležitost, řeknu to všem svým přátelům.“

Snapeovy nosní dírky se rozšířily vztekem. „Nejsi z Mrzimoru, Harry, není žádný důvod, abys byl ke mně tak očividně loajální. Uvítal bych, kdybys použil aspoň trochu taktiky v tom, kdy to řekneš a komu. Říkáš, že jsou pro tebe tvoji přátelé důležití. Jaký smysl má naštvat je?“

„Jestliže mají alespoň trochu rozumu, budou rádi, že konečně mám... někoho, kdo se o mě stará. Ne, že bych se o sebe neuměl postarat sám,“ mlel Harry, „protože to já umím, většinou. Chci tím říct, že to nedá zas takovou práci...“ Když pochopil, jak pomateně musí znít, rozhodl se, že nejlepší bude, když zmlkne.

„Ronald Weasley pravděpodobně nemá rozumu ani trochu,“ sdělil mu kousavě Snape.

„To není spravedlivé, soudit ho jen podle výsledků v lektvarech,“ odporoval Harry. „A ne, že by v nich byl zas až tak špatný.“

„I když necháme lektvary stranou, Weasley pravděpodobně postrádá nějakou část mozku. Copak nestrávil celý rok tím, že kouzlil se zlomenou hůlkou, samozřejmě s naprosto katastrofálními výsledky?“

„Byl teprve ve druháku,“ vzdoroval Harry, rozhodnut neprozradit, že Ronova rodina si pravděpodobně nemohla dovolit ten rok koupit novou hůlku. Ron by si určitě nepřál, aby tohle Draco slyšel. „Vsadím se, že všichni vaši Zmijozelové řvali smíchy po té nehodě se slimáky,“ reptal.

„Věřím, že ano.“

Harry byl před nutností odpovědět zachráněn Dracovým návratem. A jaký to byl návrat! Harry nemohl uvěřit svým očím. Předtím byl zmijozelský hoch oblečen do černých džín a šedé košile. Nyní byl oděn do tmavě zeleného sametového společenského hábitu, který byl olemován úzkým proužkem třpytivé stříbrné kožešiny. V ruce měl malou kytici z... Harry si nebyl úplně jistý. No, z kytek, určitě. Ale taky tam byly nějaké bobule, koření a dokonce borovicové jehličí. Celá ta věc byla úhledně zastrčená do lahvičky od lektvaru, naplněné hnědou vločkovitou hmotou.

Tiše přešel celou místnost až ke Snapeovi, který, jak si Harry všiml, náhle ztichl. Pak jediným plynulým pohybem vstal.

V té chvíli Harrymu došlo, že se děje něco důležitého, něco, čemu on nerozumí. Ale Snape a Draco vypadali, že to berou velmi vážně. Vypadalo to jako nějaký obřad.

Nebo formalita, protože Harry nikdy neviděl Draca chovat se takhle.

Poté, co se mírně uklonil, přistoupil Draco k učiteli Lektvarů a v natažených rukách mu podával tu malou podivnou kytici. „Severusi,“ řekl a jeho hlas zněl slavnostně, jako při přísaze, „v tento posvátný den se tvé štěstí dovršilo. Nechť je vašich společných let mnoho a ať přetékají tím, co já dnes přeji tobě a tomu, kdo tobě náleží.“

Snape se chvíli díval Dracovi do očí, trochu překvapen, ale poté shlédl dolů na kytici. Chvíli si ji prohlížel, až nakonec řekl: „Výborně zvoleno, Draco.“

Draco s vážným výrazem přikývl, zdvihl postupně obě Snapeovy ruce a políbil je. Nakonec se postavil na špičky a políbil ho na obě tváře.

Pak se elegantně otočil a vykročil směrem k Harrymu. Ten si vůbec nebyl jistý, co se děje a co má dělat. A tak jen nejistě vstal. Dobrý Bože, nebude ho Draco líbat, že ne?
Ale Draco mu jen předal s mírnou úklonou kytici a vrátil se zpátky do ložnice.

Nervózní z celé téhle věci se Harry nejistě zasmál a zdvihl kytici k nosu, aby si přivoněl. Bylo to něco mezi vůní lesa a kuchyně.

Všiml si, že i Snape je ještě stále překvapen Dracovým chováním.

„Teda... co to bylo?“ zeptal se Harry.

Otázka vytrhla Snapea z jeho zasnění. „To byl Obřad přání všeho dobra,“ vysvětloval, zatímco došel k Harrymu, aby si mohl lépe prohlédnout kytici. „Je to tradice v čistokrevných rodinách.“

„To jsou adopce tak časté?“

„Ne,“ Snape se trochu začervenal a vysvětloval: „Ne. Používá se to k uvítání nově narozeného dítěte do rodiny. Normálně by květiny byly umístěny okolo postýlky novorozeněte. Draco si tradici přizpůsobil tím, že ti je dal do ruky.“

Harry se nerad cítil jako pitomec, ale o kouzelnických tradicích nevěděl vůbec nic. „Co se tím pokouší říct?“

„Že tě akceptuje jako mého syna, předpokládám,“ odpověděl tiše Snape.

„A proč jste říkal, že je to výborná volba?“ zeptal se Harry.

„Každý, kdo přichází s Přáním všeho dobra, sestaví svou vlastní kytici. Každé rostlině je přiřazena určitá magická vlastnost. Tím, že vybral borůvky, borovici, gardénii, vrbenku, tymián, mařinku, čaj a pórek, vyjádřil nějaké konkrétní přání do tvé budoucnosti.“

„A co všechno tedy znamenají?“ zeptal se Harry.

„Ale to ti já říct nemohu. Každé takovéhle přání je očarováno tak, aby vydrželo až do doby než dítě dospěje a bude schopno samo rozluštit, co mu rodina a přátelé před lety přáli.“

„Vsadím se, že z Draca to tajemství dostanu.“

„Vážně o tom pochybuji. Očekává, že rozkryješ ten význam stejně, jako ho rozkryl on, když mu bylo dvanáct a dostal všechna přání, která kdysi ležela kolem jeho postýlky.“

„Ale jděte,“ zakřenil se trochu Harry a vytáhl jeden nachový květ z kytice, „říkal jste vrbenka? Takže to bude vrbenka nachová, stejně jako v Pravdivých snech. Měl byste mi říct, co dělá, když už jste jí do mě nacpal.“

„Ano a tebe její vlastnosti tak zaujaly, že jsi se mě na ni ptal pořád dokola,“ řekl Snape sarkasticky. „Vzpomínám si na to dobře. Trval jsi na plném odhalení všech vlastností vrbenky předtím, než jsi ochutnal ten lektvar. Chvíli to vypadalo, že se doopravdy pohádáme...“

„V pořádku, až do teď jsem se o ní nezajímal. Přiznávám,“ smál se Harry. „Ale, když mi došlo, že byla v lektvaru a teď jsem ji našel tady, měl jsem pocit, že byste mohl uspokojit moji zvědavost. Nebo mám prostě jen hádat? Takže to podporuje pravdu. Draco chce, abych mluvil pravdu? Chce tím říct, že jsem lhář? To je ale divné přání!“

„Prosím tě, řekni mu o vrbence víc, než začne plácat ještě nějaké pitomosti,“ volal Draco z ložnice a dokázal tím, že poslouchá, jako obvykle. Pak ale Harry pochopil, že dveře zůstaly otevřené a že je Draco musel slyšet, i kdyby nechtěl.

„Vrbenka představuje mír a ochranu,“ doplnil Snape přátelským hlasem. „V Pravdivých snech je to ta látka, která tiší emoce.“

„Když už o tom mluvíme, mohl bych je... dostat? Ještě jednou... třeba...“

„Bojíš se, že bys mohl mít dnes v noci noční můru?“ vyzvídal Snape, jedno obočí nahoře.

„Ne,“ namítl Harry. „Myslím tím... že si nejsem jistý. Ale mívám je často a rád bych se jich zbavil. Chci tím říct... kdyby se mi podařilo projít všechny příšerné sny s tímhle lektvarem, možná by mi pomohl je všechny zničit. A potom bych si třeba už nikdy nemusel dělat starosti s nočními můrami.“ Harry vzdychl. „Dává to aspoň trochu smysl?“

„Dává,“ připustil Snape. „Počkej tady, přinesu ti pár ampulek.“

Zatím co jeho učitel... tedy, adoptivní otec, odešel, začal se Harry cítit mírně provinile z toho, co právě řekl, protože to sice byla pravda, ale rozhodně to nebyla celá pravda.

„Um... profesore?“ začal rozpačitě, když se Snape vracel s lektvary. „Ta poslední věc, kterou jsem řekl... začínám být trochu zmijozelský, já... ten opravdový důvod, proč chci ten lektvar, je... že se mi naposledy zdálo o mých rodičích a já jsem doufal, že by se to mohlo stál znovu.“

Snape vložil flakónky do Harryho ruky a sevřel kolem nich chlapcovy prsty. „Nemám s tím problém, ale buď opatrný. Předpokládám, že tě ředitel varoval, když jsi se díval do Zrcadla z Erisedu.“

„Že není dobré prodlévat ve snách a zapomenout žít,“ řekl Harry. „Já vím a děkuji vám, pane.“

Snape jen přikývl.

Když Harry přišel do ložnice, Draco byl už v pyžamu a pod dekou, ale stále vzhůru. „Proč mu neříkáš Severusi?“ vyzvídal a podepřel si hlavu rukou.

Harry pokrčil rameny, sedl si na postel, sundal si botu a začal si masírovat levou nohu. Přestože byla bez pochyb úplně uzdravená, stále trochu pobolívala.

„Pro Merlina! Je to teď tvůj otec!“ vybuchl Draco.

„A v tom to možná je,“ zamumlal Harry. „Říkal jsi svému otci Luciusi? A nemyslím, že bych mému otci, pokud by žil, říkal Jamesi.“

Draco se smíchy překulil na záda. „Doufám, že nehodláš poslechnout návrh tvého bratrance a nezačneš mu říkat tati. Chtěl bych vidět ten výraz na Severusově tváři.“

Tati se mi taky nelíbí,“ přiznal Harry. „Ani nic jiného, musím o tom popřemýšlet.“

„Zkus papá,“ pronesl Draco s příšernou dikcí dívek z čistokrevných rodin.

Harry se teatrálně otřásl a změnil téma hovoru. „A mimochodem, děkuji ti za tu kytici.“

„Těžko je to kytice,“ vysvětloval Draco povýšeným tónem. „Je to Přání všeho dobrého, ale ať už je to jakkoli, nemáš zač.“

„Bylo to od tebe pozorné,“ dodal Harry. „Ale proč jsi mi také něco neřekl jako Snapeovi?“

Draco se smál. „No, ten obřad je určen pro nově narozené dítě. Předpokládá se, že pár dní staré miminko těžko rozumí tomu, co se kolem něj děje.“

„Aha,“ zamumlal Harry. „Já... um... nepředpokládám, že bys mi řekl, co znamená tymián, nebo třeba borovicové větve?“

„Udělej si svůj vlastní průzkum, ty lenochu,“ zívl Draco. „Já taky musel. Ale můžu ti říct, že jsi nedostal žádné banánovníkové listy jako já. Ty představují plodnost a potenci. Očekává se ode mne, že přivedu na svět spoustu malých čistokrevných dětí, abychom zalidnili Kouzelnickou Británii.“

Spousty malých Draců... Harry měl co dělat, aby se nezašklebil. Místo toho popadl pergamen a pero, postavil si přání před sebe a začal psát. „Můžeš mi ještě jednou říct, co to vlastně všechno je?“

„Ty opravdu neposloucháš, když Severus mluví,“ posmíval se mu Draco.

„Budu poslouchat tebe,“ řekl Harry s falešnou sladkostí. Odpovědí mu byl nejdřív výbuch smíchu a pak znovu výčet všech součástí jeho přání. Napsal si je a řekl. „Za chvilku půjdu spát, ale chtěl bych rozluštit alespoň kousek toho přání. Můžeš mi půjčit ty knihy, co jsi používal?“

„Promiň,“ odpověděl Draco hlasem, který nezněl příliš omluvně. „Všechny jsem je vrátil profesorce Prýtové, když mi sem přinesla ty rostliny.“

„Ale jdi! Další učitel, který tu byl, aniž bych si toho všiml? Aniž by chtěl se mnou mluvit?“

„Ale ano, ona chtěla, ale ty a Severus jste byli právě s Thistlethornovou.“ Pak se Draco s ďábelským výrazem zakřenil. „Zapřísahal jsem Dudleyho, že nesmí nic říct. Bez urážky, myslím si, že je tak trochu slepičí prdelka. Pošli si pro některé zdroje sovu k madam Pinceové.“

„Jasně,“ souhlasil Harry. „Já jí rovnou napíšu dopis. A pak taky... řekl jsem Salse, aby nelezla k tobě a ona slíbila, že nebude. Popravdě říkala, že k tobě nikdy nelezla, protože ji děsíš.“

„To nemohla říct!“

„Ale ano, co jsi čekal, když jsi ji několikrát omámil kouzlem? Takže... ona tě nebude obtěžovat a doufám, že tobě nebude vadit, když si ji od teď budu nosit do ložnice. Minulou noc mi spala omotaná kolem zápěstí a bylo to moc příjemné. Cítil jsem její dech...“

Draco vypadal, jako by se měl pozvracet. „Přestaň,“ hlasitě se nadechl. „Ochráním svou postel nějakým kouzlem, jen pro případ, že by se tu tvůj miláček rozhodl potloukat.“

„Nebude.“

„Jediné, co je jisté, že nepoleze na mě,“ oznámil Draco.

„Dobrou noc,“ odpověděl Harry, popadl přání a tiše za sebou zavřel dveře. V ponožkách došel ke jídelnímu stolu a začal psát dopis.

Ten ale nezačínal: Vážená Madam Pinceová.

Ne, Harry měl daleko lepší nápad, koho poprosit o pomoc při hledání.

Drahá Hermiono, psal, je mi líto, že jsem tě propásl, když jsi tu byla naposledy. Přišla s tebou Padma nebo Parvati? Ať už to byla kterákoliv z nich, pozdravuj ji. A také Rona s Nevillem. Měl jsem v té době velmi důležitou schůzku. Doufám, že Draco nebyl moc nepříjemný, ale nedalo se to opravdu přerušit. Chtěl bych se s vámi brzo setkat, tak brzo, jak budete moct. Mám pár věcí, které bych vám rád řekl. Mohla by ses mi prosím podívat na vlastnosti několika rostlin? Potřeboval bych znát magické vlastnosti borůvky, borovice, gardénie, vrbenky, tymiánu, mařinky, čaje a pórku...

Žádné komentáře
 

Výhradným vlastníkom týchto stránok je Chalibda. Administrátorom je v súčasnej dobe Jimmi. Charakter, význam a dôvod existencie týchto stránok určujete VY.