Vítejte v magickém světě Harryho Pottera

Trilógia od Aspen: I. Rok jako žádný jiný (A Year Like None Other); II. Léto jako žádné jiné (A Summer Like None Other); III. Rodina jako žádná jiná (A Family Like None Other)



Tieto stránky sú pokračovaním pôvodných stránok Roku, ktoré sú venované prekladom skvelej fanfiction od Aspen in Sunlight (trilógia AYLNO, ASLNO a AFLNO). Je alebo bude na nich zverejňovaný česko-slovenský preklad Roku, preklad Leta a Rodiny.

Kapitoly 41 - 50

Kapitola 45. RODINA A PŘÁTELÉ

Preklad: Chalibda

Betareader: Veritas, Chalibda

Záverečné beta: soraki


„To je dobře, že jste přišli hned po vyučování,“ liboval si Harry, když se Ron a Hermiona usadili na svých oblíbených místech v obývacím pokoji.

„Hermiono, nepředpokládám, žes měla čas podívat se po těch rostlinách, jak jsem tě prosil?“

„Harry, já jsem šokován,“ napomenul ho Draco. „To je podvádění.“

„Ale já jsem nevěděla, že je to Harryho úkol!“ namítala Hermiona.

„A od kdy jsou Zmijozelové tak přecitlivělí na podvody?“ houkl Ron zlostně na Draca.

„V principu mi podvádění nevadí,“ odpověděl Draco s poněkud tajuplným úsměvem. „Ale když se jedná o slavného Harryho Pottera? Možná, že není tak úplně Nebelvír, jak jsme až doposud věřili, co?“

Harry začal mít pocit, že se mu věci rychle vymykají z pod kontroly, a tak spěšně změnil téma hovoru. „Draco, mohl bys pro každého z nás objednat v kuchyni máslový ležák?“ pak se obrátil na Hermionu. „Nebyl to úkol. To bych po tobě nechtěl. Draco je jen... víš co? Nelámej si s tím hlavu. Takže, zjistila jsi něco?“

„Kouzla, při nichž se používá tymián, jsou určena k podpoře odvahy,“ řekla a vzala si od Draca máslový ležák, který jí podával. Harryho zaujalo, že byla první, komu nabídl. Samozřejmě, věděl o tom, že v mudlovském a zřejmě i v kouzelnickém světě platí, že dáma má přednost, ale nikdy by ho nenapadlo, že Dracova galantnost se bude týkat i mudlovské dívky. „Díky,“ zběžně mu poděkovala. „Teď borůvky, ty jsou moc zajímavé. Mají velmi mocné vlastnosti, pokud jsou použity v magii snů a přidávají se do mnoha lektvarů, které odstraňují prokletí.“

„Odvaha, magické sny a odstranění prokletí,“ přemítal Harry a přikývl.

„A borovicové jehličí chrání proti hladu,“ dodala.

Harry si přál, aby se pod ním otevřela země a pohltila ho. Bylo skutečně zahanbující, že Draco věděl o tom, jak byl zamykán o hladu do přístěnku pod schody. Na druhou stranu bylo vidět, že se zmijozelský chlapec nad přípravou svého přání vážně zamyslel. Harry si nebyl ani trochu jistý, co si o tom všem má myslet.

„Ale dál už to začíná být nějaké podivné,“ připustila Hermiona a trochu se zakabonila. „Pórek má něco společného s 'domácím provozem', předpokládám, že tím byla myšlena práce v domácnosti. A gardénie bývají použity jako způsob, jak někomu sdělit, že je tvoje tajná láska.“

„Cože?“ Harry, v naprostém šoku, téměř vyprskl ležák.

„Pro Merlina!“ vybuchl Draco a vztekle serval víčko ze své lahve. „Z jakých zdrojů jsi, prosím tě, čerpala svoje informace? Z viktoriánských knih o květomluvě? Pokud jsi to nepostřehla, tak my tady jsme kouzelníci. Pórek znamená štěstí, ne domácí práce! A nešil s tajnou láskou! Gardénie reprezentují uzdravení!“

S tím se sebou vztekle praštil do křesla a obdařil Hermionu skutečně rozzuřeným pohledem.

„Prómíííň,“ protáhla a bylo jasné, že to tak rozhodně nemyslí. „A pro tvojí informaci, květomluva odvodila mnoho významů z různých kouzelnických herbářů a bylo to způsobeno tím, jak ve viktoriánských dobách vzrostl počet mudlů, kterým se dvořili kouzelníci.“

„Ty víš prostě vždycky všechno nejlépe,“ odsekl Draco. „Příště, až tě Harry požádá, abys za něj udělala jeho práci,“ a přejel očima z Hermiony na Harryho a zpátky, „zvaž, jestli je to nejlepší řešení!“

„Ale s tím tymiánem, borůvkami a borovicí měla pravdu, ne?“ ptal se Harry.

„Ano,“ připustil Draco a zavřel oči, jakoby se mu z toho všeho dělalo na nic.

Ron, který doteď jen tiše poslouchal, nakonec promluvil. „Proč nám prostě neřekneš, kdo má dítě?“ navrhl. „Chci tím říct, že tady to na stole je Přání, že jo? Sestavil jsi ho a teď chceš vědět, že to máš správně, ne?“

Měl jsem si uvědomit, že Ron ví všechno o obřadu Přání všeho dobra, došlo Harrymu. Nepřemýšlel často o tom, že Ron je čistokrevný, přestože byl. Pro Harryho 'čistokrevný' znamenalo snobský a domýšlivý a Ron byl ledacos jen tohle ne.

Hermiona chtěla vědět, o čem mluví, a tak jí to Ron krátce vysvětlil.

„Aha,“ přikývla. „Tak pro koho teda je to přání, Harry?“

„Nejdřív doděláme ten seznam kytek,“ řekl Harry trochu zoufale. Chtěl jim to říct, ale nevěděl jak. Zrovna tak si nedokázal představit, že jim vše řekne s Dracem v zádech, ale nezdálo se mu správné poslat zmijozelského chlapce pryč. „Čaj,“ vzdychl. „Co znamená čaj?“

„Žádné další odpovědi jsem nenašla,“ zamumlala Hermiona.

Draco se pochechtával. Bezpochyby si říkal, že si Harry přeci jenom měl objednat ty knihy. Jeho úsměv ale zmizel, když se do hovoru vmísil Ron. „Hmm, to je ale takové obyčejné. A stejně, nikdy jsem neviděl čajové listy ve váze... ehm, v lahvičce na lektvary? To je taky dost podivné... jako celé tohle Přání. Ale ať je to jakkoli, myslím si, že čaj by měl znamenat odvahu a sílu.“

„A mařinka?“

„Hmm, tak to je trochu hloupý, protože mařinka vyjadřuje peníze.“

„Peníze!“

„Vítězství,“ chladně ho opravil Draco. „Tedy, může znamenat obojí, ale v tomto případě bylo myšleno vítězství.“ Díval se pohrdavě na Rona. „Bývají to právě chudí kouzelníci, kteří si myslí, že mít peníze je hloupé.“

Ron zaťal pěsti, jeho tělo se napjalo, ale nakonec se rozhodl si toho komentáře nevšímat.

„Takže, kdo má dítě?“ Vyzvídala Hermiona. „Ještě jsi nám to neřekl.“

„No, vlastně nikdo,“ připustil Harry. „Vrátíme se k tomu za chvilku, teď bych chtěl nejprve... pamatujete si, jak jsem se s vámi nemohl před pár dny setkat?“

„Jo, neměl jsi na nás čas,“ reptal Ron. „Ne, že bych tomu věřil, Harry. Ale jak Padma zjistila, nemohli jsme se dostat dovnitř, dokud nás tady ten Zmijozel nepozve! Takže nám mohl Malfoy namluvit co chtěl!“

Draco se na Harryho tázavě podíval a v jeho očích bylo jasně napsáno. Tak, teď se ukaž. Nemá pravdu a ty to víš. Ne, že by mě zajímalo, co si myslí on, ale zajímá mě, za kým budeš stát. Za svým nebelvírským kamarádem, i když se chová jako neomalený blbec, nebo budeš bránit Zmijozel?

Zvláštní, kolik toho Draco svýma stříbrnýma očima dokázal říct.

„Já jsem na vás, ale vážně neměl čas,“ objasňoval Harry s trochu připitomělým výrazem. „Je mi to líto, ale je to pravda. Měl jsem schůzku se sociální pracovnicí z Úřadu pro záležitosti kouzelnických rodin.“

„Z Úřadu pro Záležitosti kouzelnických rodin?“ podivila se Hermiona.

„Aha, oni tě budou chtít někam dát,“ pochopil Ron. Harry si všiml, že se Ron neobtěžoval omluvit Dracovi, i když už bylo jasné, že se spletl. Na druhou stranu, jak věděl od Dudleyho, Draco byl pořádně protivný. „Nikdy předtím jsem o tom nepřemýšlel, ale tvoje teta a strýc zemřeli a ty budeš potřebovat nového opatrovníka. Chceš, abych řekl mámě a tátovi, Harry?“

„To je příliš nebezpečné. Asi bys nechtěl pozvat Voldemorta do Doupěte na vánoční oslavu.“

„Ale to...“

„Oni tě dají do pěstounské rodiny, že jo?“ snažila se Hermiona porozumět. „Funguje to stejně, jako v mudlovském světě?“

„Nejsem si jistý,“ přiznal Harry. „Chci tím říct, já nevím, jak to funguje v mudlovském světě. Myslím, že Brumbál tenkrát nepožádal o pomoc nějaké úředníky. Prostě mě jen v košíku položil na práh u Dursleyů. No a teď jsem byl, jak ty říkáš... umístěn.“

„Umístěn kam, kamaráde?“ chtěl vědět Ron.

„No, sem.“

„Sem do Bradavic?“

Harry zavrtěl hlavou, připravil se na výbuch a tiše dodal. „Sem, ke Snapeovi.“

Ron se zastavil uprostřed pití ležáku. „Můžeš mi to zopakovat?“

Hermioně poklesla čelist, ale stejně vypadala chápavěji než Ron. „Sem, Harry? Já vím, že Snape říkal, že dokud to bude pro tebe bezpečnější, budeš žít tady, ale chceš říct, že on je teď tvůj pěstoun?“

„No, to úplně přesně ne.“

„Takže, jak to je přesně?“ zeptala se ostře Hermiona.

„Ehm, no...“ Harry se zhluboka nadechl.

Pak ještě jednou.

Pak si odkašlal.

„Tak už jim to, pro lásku Merlina, řekni!“ Zařval nakonec Draco.

„JetotakžeměSnapeadoptoval,“ vyhrkl Harry.

Ron vybuchl smíchy. „Znělo to, jako bys říkal, že tě Snape adoptoval!“

„Já myslím, že to řekl,“ konstatovala Hermiona pomalu a z blízka si prohlížela Harryho.

„Harry není tak blbej!“ namítl Ron zvýšeným hlasem.

„Jasně, že jo,“ zařval Harry a zrudl, když pochopil, jak to vyznělo. „A nemyslím si, že by to byla blbost, Rone!“

„Jo? Ale, kurva, chytrý to taky moc není, že ne?!“ hádal se dál Ron a vyskočil z křesla. „Co ti udělal? Dal ti do jídla Doušek naivity? Nemůžeš chtít patřit ke Snapeovi!“

Harry se také postavil a koutkem oka si všiml, že Draco udělal to samé. „Kdo říká, že nemůžu?!“

Najednou se přímo před Harrym objevila Hermiona. „Možná bys nám to mohl vysvětlit, Harry. Už v nemocničním křídle jsi říkal, že jsi trochu... ehm, přilnul ke Snapeovi, ale jak víš, my jsme nikdy nepochopili, proč se to vlastně stalo.“

„To je těžké vysvětlit,“ konstatoval zamračeně Harry.

„Jsi pod vlivem nějakého kouzla!“ zavrčel Ron.

„Nejsem!“

„Jak to můžeš vědět?“ řekl Ron a se zaťatými pěstmi udělal několik kroků směrem k Harrymu. „Mohl ti udělat ledacos!“

„Všechno, co udělal,“ ječel Harry a z očí mu sršely blesky, „je, že si nechal pro sebe moje příšerné zážitky z minulé rodiny, držel mě za ruku v nemocnici, zachránil mě o Samhainu, a...“

„Nechal svoje smrtijedské kamarády, aby si z tebe udělali jehelníček!“ kontroval Ron a práskl svojí láhví ležáku na podlahu sklepení.

„Pomohl mi přežít, dokud nenašel možnost, jak mě osvobodit, ty kreténe!“ řval Harry úplně stejně jako Ron. „Co myslíš, že měl udělat? Něco hrdinského a vznešeného? Odhodit svůj převlek dřív? Byl bych mrtvý! Chápeš to?! Mrtvý, mrtvý, MRTVÝ!!“

„Uklidněte se,“ snažila se je Hermiona upokojit.

Ron jí ignoroval a udělal ještě několik dalších kroků k Harrymu. „Když mluvíme o přilnutí. Po Samhainu, byl on jediný, koho si nechal, aby se tě dotýkal! Nechal jsi ho, aby ti šmatal po celém těle, když tě mazal tou mastí. A teď s ním budeš žít? Jsi si jistý, že je to Malfoy s kým jsi v ložnici?!“

„To je absolutně nepředstavitelné,“ vztekala se Hermiona, „a dělá se mi z toho špatně. Jak můžeš něco tak příšerného vůbec říct, Rone? Nevěřím, že tě to vůbec mohlo napadnout!“

„A proč myslíš, že mě to napadlo? Harry se nám, od té doby co je tady, čím dál tím víc vzdaluje! Celou dobu jsem měl pocit, že něco není v pořádku! Je v tom Snape. Jenom Snape! Nezapomeň, že strávil všechen čas se smrtijedy a ti jsou všichni zvrhlíci!“

„Snape není smrtijed a není zvrhlík, pitomče!“ vřískal Harry Ronovi přímo do obličeje.

„Ne? A spal jsi někdy v jeho posteli? Řekni, spal?“

„Nespal a věř mi, že bych o tom věděl,“ vmísil se se lží do hovoru Draco. „Grangerová má pravdu, Weasley. To je skutečně vyšinuté obvinění.“

„Jako bych někdy věřil tomu, co říkají Zmijozeláci,“ odsekl Ron. „A, jak vidím, Harry to nepopřel, že?“

„Jestli musím popírat tohle, pak nemám, co víc bych řekl,“ odpověděl Harry a chvatně v sobě potlačoval nával žlučovitého vzteku.

Zem pod jeho nohama se začala třást, zatím jen trošičku. Ó Bože, jenom ne divokou magii, ne teď, říkal si Harry a zavřel oči, aby se mohl soustředit. Zkoušel se ovládnout, dostat sám sebe pod kontrolu. Jenže byl tak rozzuřený...

Draco cítil chvění a pochopil příčinu. „Severus ho adoptoval, protože kouzlo krevní ochrany by bez toho nefungovalo,“ mlel o překot. „A on skutečně potřebuje ochranu, Weasley! Už se ho zase někdo pokoušel připravit ho o život. Kouzla by nefungovala, pokud by tu Harry neměl právo žít a to získal jedině jako Severusův syn.“

Dracův pokus, uklidnit Rona, dopadl špatně.

„Óó, jak praktickéé,“ posmíval se Ron.

Harry viděl rudě. Měl pocit, že ho vztek spálí na popel, ale podlaha už byla zase nehybná. Dracův zásah dal Harrymu čas utlumit divokou magii, která se snažila vytrysknout v momentě, kdy se neovládal.

Ale nepomohlo mu to získat naprostou kontrolu nad jeho jazykem. „Radši vypadni!“ Přikázal Harry. „A nevracej se, dokud mi nebudeš schopen přát nějaké normální věci, jako Draco! To přání je totiž moje!! Já jsem to nové dítě v rodině. Patnáct let jsem žil bez rodičů... protože Dursleyovi se nedají počítat... takže bys měl být šťastný aspoň kvůli mě! Ale néééééééé, ty v tom musíš vidět samou křivárnu, protože jde o Snapea...“

„Snape je tu ten, kdo je křivý!“ zuřil Ron.

„Je to můj otec,“ křičel Harry a jeho vztek vytryskl ještě s větší naléhavostí, než předtím. Cítil jeho chuť, ostrou, měděnou chuť v ústech, měl pocit, jakoby v něm narůstala ničivá síla, která hrozila vybuchnout. Harry se to zoufale pokusil zastavit a řekl jen: „Nejsi schopný to pochopit? Je to štěstí, že ho mám!“

„Štěstí bude, pokud Zmijozeláci budou mít dost odvahy a zabijí ho, když už o tom pořád mluví!“
Divoká magie se pokusila znovu vytrysknout a Harry ji zahnal zpátky, jenže vztek si našel jinou cestu kudy se projevit. Neschopen ovládnout se, se Harry rozehnal pěstí a dal Ronovi tak silnou ránu do čelisti, že chlapec dopadl na záda.

„Harry!“ zaječela Hermiona, nejen pro to, že uhodil Rona, ale také pro to, že jí v návalu zuřivosti odstrčil z cesty. Nebyl si toho vědom, ale teď, když ji viděl napůl rozplácnutou na rohu Snapeova nízkého stolku, mu došlo, že to musel udělat. Ron vytáhl svou hůlku z kapsy a začal se s ní ohánět, ale předtím, než mohl říct nějaké kouzlo, postavil se před něj Draco s hůlkou připravenou k útoku.

„Nedělej to,“ bylo všechno, co řekl.

Ron s mumláním schoval svoji hůlku zpátky do kapsy a vstal. „Neměl jsem v úmyslu ji použít,“ vysvětloval. „Jen jsem nechtěl, aby mě Harry znovu uhodil.“

„Tak neříkej, že si přeješ, aby můj otec zemřel!“

„Do prdele, Harry, on přece není tvůj otec! Opravdu si myslím, že jsi pod nějakým kouzlem!“

„Vypadni!“

„Ne, vážně, přemýšlej o tom,“ naléhal Ron a jeho hlas nezněl tak útočně, jako předtím. „Cpal do tebe všechny ty lektvary, které dělal speciálně pro tebe a kdo mu pomáhal, ptám se? Tamhle ten!“ Ukázal na Draca, který na něj stále mířil hůlkou. „Zmijozeláci. Mohli s tebou udělat cokoli, aniž bys o tom věděl!“

„Změnil jsem svůj názor na Snapea ještě předtím, než jsem dostal všechny ty lektvary! Ty si prostě pořád myslíš, že Snape je horší, než ďábel!“

„Jo, ale Harry, vždyť pro tebe taky byl po všechny ty roky parchant s černým srdcem!“

„Hm, to bylo vážně otřesné, když mě zachránil před Quirrelem, který mě chtěl shodit z koštěte!“ vztekal se Harry. „A skutečně jsem ho nenáviděl, když nechal zmizet toho hada, kterého při našem souboji vyvolal Draco. A pak tu máme Turnaj, při kterém ty jsi tak nablble věřil, že chci soutěžit a on udělal všechno proto, aby mě z něho dostal. A co teprve loni, když vzbouřil všechny, že jsem byl nalákán do budovy ministerstva. Já bych totiž býval byl daleko raději čelil Voldemortovi bez Brumbála, který mi nakonec zachránil zadek! Jo, to bylo váááážně odporný!“

„To bylo... dívat se, jak nechal zabít tvého kmotra!“

„Neobviňuj z toho Snapea!“ odporoval Harry a cítil, jak v něm znovu narůstá vztek. „Zachoval se správně a zodpovědně. Je mi líto, že to všechno takhle skončilo, víc, než si dokážeš představit, ale není to jeho vina!“

„Je to Zmijozel. Vsadím se, že to vše spunktoval, aby ho dostal za závoj.“

„Zmijozel není totéž, co ďábel!“

„Jeden z nich, zabil tvé rodiče, Harry. Zabil tvého skutečného otce. Copak si už na něj zapomněl?!“

„A pomáhal mu jeden z nebelvírských, konkrétně tvá prokletá krysa, copak si už na to zapomněl?“ odpověděl Harry. „A mimochodem, díky adopci, patřím teď také do Zmijozelu. Proč se nad tím nezamyslíš? Jak by mohli být všichni ve Zmijozelu temní čarodějové, když k nim patří Chlapec, který přežil - hrdina světla?!“

„Ale... ty přeci nejsi,“ namítla Hermiona, „Ne doopravdy, že?“

„Ale jo, jsem. Doopravdy. Když mi někdo strhne body, půlka z nich je stržená Zmijozelu.“

Ron zaťal zuby. „Jestli ty tu adopci potřebuješ, asi to nešlo udělat jinak. A neřekl jsem, že Snape je temný čaroděj! Jak bych mohl, když vím, že je člen...“

„Draco ví o Řádu.“

„Skvěle,“ zlobil se Ron. „Prostě mu vyžvaň úplně všechno. Dej mu naprostou důvěru, proč ne?“

„Jo, možná to udělám,“ Harry vyhrožoval. „On se mě nepokusil proklít od okamžiku, co tu bydlím. On neplácá pitomosti o mém vztahu se Snapem!“

„Aha, takže teď je to vztah?!“

„A co máš, do prdele, ty se svým otcem?“

Ronovy nosní dírky se rozšířily, ale pak s viditelným úsilím svůj vztek potlačil. „Harry,“ řekl a zhluboka se nadechl. „Ta adopce. Prostě mi jen řekni, že je to kvůli tomu ochrannému kouzlu a já to pochopím. Kdo by nechtěl být v bezpečí? Prostě jenom připusť, že on není tvůj opravdový otec a už se o tom nemusíme dál hádat.“

Koutkem oka Harry viděl, jak Hermiona přikývla. Možná, že je to dobrý nápad, říkal si. Mohl by všechno s Ronem urovnat, když by souhlasil s jeho verzí a ještě před pár dny by se k ní Harry také přiklonil.

Ale teď už věděl, že to není pravda.

A náhle Harrymu došlo, že nemůže lhát svým kamarádům, stejně, jako nemohl lhát sobě. A jestli Ron nemá žaludek na to, aby přijal, kým se Harry stal a na celou pravdu...

„Nebylo to jenom kvůli strážnému kouzlu,“ prohlásil Harry a každé slovo zbavovalo jeho mysl velké přítěže. „Já chci otce a chci, aby to byl on.“

„Jdeme, Hermiono,“ bylo všechno, co Ron řekl. „Příští věc, kterou Harry řekne, bude, že je rád, že je Zmijozel, protože jeho otec je obdivuhodný a to já nechci poslouchat!“

„On je obdivuhodný a víš co? Nevadí mi být Zmijozelem, kreténe. Klobouk říkal, že ve Zmijozelu mohu dokázat spoustu úžasných věcí a přesně to mám v plánu.“

Ron vyrazil ke dveřím a pokusil se je kouzlem otevřít, ale nepodařilo se mu to. Draco mávl hůlkou a jeho sevřené rty říkaly, že bude jenom rád, když jejich hosté vypadnou. Ron čekal na Hermionu v chodbě a nervózně poklepával nohou.

Ignorovala ho. „Cos myslel tím útokem na tvůj život?“

„Smrtijedi Imperiem někoho donutili, aby mě unesl a Voldemort tak mohl dokončit to, co začal o Samhainu,“ úsečně oznámil Harry zvyšujícím se hlasem „a Draco mě zachránil!“

Hermiona zalapala po dechu a roztřásly se jí ruce. „Ale to strážní kouzlo, o kterém jsi mluvil, už funguje?“

„Mělo by,“ řekl Harry nepříjemně, „ale jak tak vidím, pustí sem klidně někoho, kdo se mě pokusí proklít!“

„Nechtěl jsem tě proklít, Pottere!“

„To říkáš ty,“ odsekl Harry.

„Harry,“ přerušila ho Hermiona a v jejím hlase byla slyšet starostlivost, „Myslím, že rozumím tomu, jak moc toužíš po rodině, ale tohle? To je obrovský omyl... Jsi svým způsobem emocionálně vyprahlý, a tak myslím, že jsi přilnul ke Snapeovi, protože po Samhainu jsi byl s ním, bylo ti špatně a byl jsi zraněný a to tě vrátilo do raného dětství, kdy jsi byl spojen s někým, kdo se o tebe staral, a...“

„Teda, jestli jsem mluvil takhle, když jsem vyprávěl o té knize,“ přerušil ji Draco, „tak jsem rád, že jsi mi řekl, abych držel hubu.“ Pak se otočil k Hermioně. „Jestliže on je vyprahlý, je to proto, že k tomu má důvod, ty mudlovská krávo. A jestliže má dobrý vztah k Severusovi, je to proto, že se k tvému velkému úžasu prostě spřátelili. Proč musíš zamotávat všechno, co Harry říká?“

„Neurážej mé přátele,“ řekl Harry Dracovi, ale nezněl moc přesvědčivě. Cítil se jako vyždímaný citrón.

„Už pojď, Hermiono,“ volal Ron, který se raději díval do chodby, než do místnosti.

„My se vrátíme,“ slíbila Hermiona tiše.

Ron u dveří nahlas zavrčel.

„Promluvím s ním,“ zašeptala Hermiona, ale Harry už jich měl dost obou.

„Nejdřív promluv sama se sebou, protože dokud ty nepřijmeš fakt, že Snape je pro mě skutečně dobrý, nepodaří se ti o tom přesvědčit někoho jiného.“

„Dobrý pro tebe?“ zopakoval Ron a ignoroval to, co bylo řečeno. „Víš ty co? Harry? Bude to naše tajemství, dokud nepřijdeš k rozumu, protože jinak by ses zesměšnil před celým Nebelvírem!“

„Myslím, že požádám ředitele, aby to oznámil všem,“ chladně opáčil Harry.

„Jak chceš, já jdu.“ zavrčel Ron a vyrazil chodbou bez Hermiony pryč.

„Harry,“ vyzvídala dívka jemně, „nemyslíš, že by bylo možné, že tvůj úhel pohledu se poněkud... pokřivil tím, že jsi strávil tolik času sám, tady v podzemí?“

„Ale já nejsem sám, mám Draca a svého otce,“ řekl jí Harry. „Buď si jistá, že oni jsou vše, co tu potřebuji.“

„Harry...“

„Měla bys dohnat Rona předtím, než potká někoho z mé koleje a napadne ho,“ vybídl ji Harry. „Mohl by nakonec skončit jako flek na zdi.“

„Já... promluvíme si později,“ řekla Hermiona tiše.

„Jo, ale až budeš chtít, pamatuj si jednu věc,“ řekl Harry. „Když se to Draco o mně dozvěděl, přišel a přál mi odvahu, sílu, zdraví a vítězství. Vy dva jste mě jen uráželi a říkali mi hrozné věci. Přemýšlej o tom předtím, než se vrátíš.“

„To bylo jen proto, že je to velký šok...“

„Jojo, každý má pro sebe nějakou omluvu,“ přerušil ji Harry. „Když ty teď omluvíš mě, mám ještě nějakou práci.“

Pochopila narážku a rozeběhla se za Ronem.

Harry za ní s prásknutím zavřel dveře, opřel si o ně čelo a několikrát do nich vztekle kopl.

Ale byla to chyba. Rozbolela ho levá noha. A pěst ho bolela také.

Slyšel, jak Draco za ním kouzlem uklízí rozbitou láhev. Harry se na něj otočil. „Díky, že jsi lhal o té noci, kterou jsem strávil ve Snapeově posteli.“ Pomyslel si, že Draco mohl celou tu věc ještě zhoršit, ale neudělal to.

„Já jsem jen rád, že se nevrátil k tomu, že gardénie znamenají tajnou lásku,“ řekl Draco zlostně. „A byl jsem jenom takhle daleko od toho, abych mu proklel tu jeho nevymáchanou hubu.“ A ukázal prsty jak malinký kousíček od toho byl.

Harry vzdychl. „V tom případě jsi dnes svůj problém se sebeovládáním opravdu zvládl.“

Draco se smál, ale znělo to temně a napjatě. „Príma, žes ho praštil a zachránil mě před nepříjemnostmi.“

„To není legrační,“ vzdychl Harry, sjel po zdi, až dosedl na zem. Složil hlavu do dlaní.

„Znám Rona. Neovládne se a bude o tom mluvit ve společenské místnosti.“

Draco si sedl na podlahu vedle něj. Věc, kterou Harry myslel, že nikdy neuvidí. Draco Malfoy sedící na podlaze? Ale po té, co bez protestů spal na gauči to možná nebylo tak překvapující. Možná bylo v Dracovi víc, než by kdy Harry hádal.

„Myslel jsem si, že je ti jedno, kdo o tom ví,“ připomněl mu zmijozelský chlapec.

„Je, jenže Ron nejdřív mluví a potom myslí. Je schopen zopakovat všechny ty příšerné věci, které říkal tady.“

„Když to udělá, bude vyhozen pro pomlouvání učitele. To je dobrý způsob, jak se ho zbavit, ne?“
„Nechci, aby ho vyhodili.“

„Já vím,“ připustil Draco. „Nedělej si s tím starosti. Oni se s tím nakonec smíří.“

„Myslíš, že si začnou myslet, že je Snape v pohodě?“ Harry zavrtěl hlavou. „Nemyslím si to. Za ty roky odebral Nebelvíru příliš mnoho bodů. Ty to možná nevidíš, ale on je nestydatě nespravedlivý.“

„Hm, ale on přece musí něco dělat, ne, aby vyrovnal nespravedlnost přívrženců Nebelvíru. Brumbál rozdal mávnutím rukou stovky bodů a podvedl Zmijozel v poslední minutě. A minulý rok McGonagallová udělala v podstatě totéž.“

Harry se ochable zasmál. „No, já bych řekl, že se pokusili vyrovnat Snapeovo zneužívání bodového systému. Hm, aspoň Snape nemůže odečítat body kvůli mě, potopil by tím obě moje koleje.“

„Ale pořád tu jsou Longbottomovy lektvary,“ žertoval Draco. „Ten kluk měl po NKÚ opustit třídu.“

„Potřebuje to, protože je to tak úzce spjaté s bylinkářstvím.“

Draco si natáhl nohy, překřížil si je a opřel se o zeď. „Když mluvíme o bylinkářství, byl jsem vážně překvapený, jak moc tě zaujalo Přání.“

„No, Snape říkal, že jsou ty rostliny dobře vybrané,“ vysvětloval Harry. „A tak jsem chtěl vědět, co mi přeješ.“

„Teď to víš.“

Neznělo to tázavě, ale Harry měl pocit, že v těch slovech něco postřehl. Možná nejistotu.

„Je to opravdu moc hezké přání,“ řekl mu, „Odvedl jsi dobrou práci.“

Draco se na něj usmál, zvedl se a napřáhl ruku, aby mu pomohl vstát. „Už jsi se rozhodl, co budeš dnes večeřet?“

Harry si představil, jak Snape bude polykat komentáře, pokud si objedná rybu, hranolky a salát Coleslaw.

„Ale ne, nemám hlad. Rozbolela mě hrozně hlava. Myslím, že je to tím, jak jsem dlouho zadržoval svoji divokou magii.“

„Seženu ti lektvar,“ řekl Draco a ve chvíli byl zpátky s malou lahvičkou. Harry rozpoznal barvu, ale to ještě nemuselo nic znamenat. Mohla obsahovat ledacos. Přesně tak, jak říkal Ron. Draco by věděl, jak zamaskovat jed.

Ale Draco ho nechtěl otrávit.

Harry si vzal lahvičku a bez zaváhání vypil celý obsah. „Děkuji ti,“ řekl a cítil, jak bolest hlavy mizí.

„Já děkuji,“ řekl tiše Draco a oba věděli za co.

Harry se na něj smutně usmál. Nechtěl získat přátelství s Dracem za cenu ztráty přátelství ostatních. „Půjdu si lehnout,“ vzdychl a předtím než odešel, si vyndal z krbu Salsu.

***

Harry ve skutečnosti celou večeři neprospal, jenom neodpověděl, když na něj Snape volal, že už je připravená. Podřimoval, upadal do spánku a hned se zase budil, jak se Salsa po něm plazila a občas mu zasyčela u ucha. Kupodivu, Salsa postrádala Dudleyho.

Možná proto, že, ať už se jí Dudley bál, nebo ne, nikdy se jí nepokoušel proklít. Ne, že by Dudley mohl, ale Harry si nebyl jistý, že Salsa chápe rozdíl mezi kouzelníky a mudly. To by asi nebylo překvapující. Harry si s tím lámal hlavu po celou tu dobu, co Salsu znal.

Nebyl hladový, takže vynechaná večeře mu nescházela, ale přesto ocenil, když Snape přišel do ložnice s podnosem naloženým většinou Harryho oblíbených jídel. Následovalo ho křeslo, což Harrymu připomnělo scénu z nějaké americké kreslené pohádky o Merlinovi, za kterým takhle poletovalo nádobí. Jistěže ho Dursleyovi nenechali, aby se na to díval!

Harry se posadil, odložil Salsu a prohrábl si rukou vlasy. „Jé, děkuju,“ řekl a prohlížel si podnos. „S tím výběrem vám pomáhal Dobby?“

„Myslíš, že si nepamatuji co máš rád?“ Snape položil Harrymu tác na nohy, zdvihl ho trochu do vzduchu, přitáhl si křeslo k posteli a posadil se.

Harry vypil sklenici pomerančového džusu a vzdychl. „Já vážně nemám moc hlad.“

„To je klasický příznak deprese.“

Harrymu se to slovo nelíbilo. „To ne, já nemám depresi,“ trval na svém, „vážně pane profesore, jsem rád, že jsem váš...“

„Svěřenec?“

Harry si pomyslel, jak obrovský rozdíl může udělat tón hlasu. Otázka ho mohla zahanbit, že je tak sebestředný a může něco takového říct. Ale ve Snapeově hlasu nebyla žádná zloba, ani jedovatost. Pod trochou zatrpklosti, vnímal Harry i žertování.

„Jsem hrozně rád, že jsem váš syn,“ řekl neochvějně.

Snape se natáhl a vzal ho za ruku, propletl jejich prsty a stiskl je předtím, než pokračoval: „To rád slyším. Ale stejně si myslím, že jsi v depresi. Ale nebylo by divu, když zvážíme tu scénu, která se tu stala dnes odpoledne.“

„Do prdele,“ vyjekl Harry. „Omlouvám se, já jenom že jsem nepředpokládal, že vám to Draco řekne. Hlavně, že o Dudleym řekl, že je slepičí prdelka! Samozřejmě, on pravděpodobně doufá, že bude Ron vyloučen. To není moc hezké...“

Snape ho přerušil mávnutím ruky. „Draco se vůbec nezmínil o hanebných a dosti bezduchých komentářích pana Weaslyho.“

„Tak jak o tom víte?“ nemohl se Harry nezeptat. Postavil sklenici, protože byl příliš rozrušený, než aby se napil.

„Když mi Draco řekl, že jsi téměř uvolnil divokou magii, ale podařilo se ti ovládnout se, trval jsem na tom, že si prohlédnu ten incident v myslánce.“ Snape se na Harryho zadíval zamyšleně. „Ve skutečnosti se bránil ukázat mi ty myšlenky, ale nakonec jsem ho přemluvil.“

„Aha.“

„Dost na mě zapůsobilo, jak vášnivě jsi mě obhajoval,“ mumlal Snape. „Nicméně, nebylo to třeba. Nestarám se o to, co si o mně tvoji přátelé myslí.“

„To vím, ale já ano,“ vysvětloval Harry, zděšený tím, že mu z očí začaly téct slzy. Jak směšně musí vypadat! Proč mu ty hrozné věci, které říkal Ron, tolik vadí, když to není pravda? Sundal tác ze svých nohou, překřížil je a napjal všechny síly, aby opět sám nad sebou získal kontrolu.

Najednou ucítil, jak ho Snape objal kolem ramen a přitiskl k sobě. Dal mu tím pocítit, že není sám. Ale to už Harry přece věděl. „Ššš, ty hloupé děcko. Asi je to malá útěcha, ale nepředpokládám, že by pan Weasley skutečně věřil všem těm nesmyslům, které tady chrlil.“

„Proč to teda řekl?“ zeptal se Harry a podíval se na něj neústupně. Vzal si kapesník, který mu Snape nabízel a otřel si jím oči.

„Pravděpodobně proto, že byl rozzuřený a chtěl tě zranit. Myslím, že se mu nelíbí, že jsi zvolil cestu podle svého názoru a ne podle jeho, asi to chápe jako útok na vaše přátelství. Není to od něj správné.“

„Nevím,“ zabručel Harry. „On vám nevěří, takže možná, že si doopravdy myslí, že... však víte.“

„Harry, nakonec připustil, že se smíří s tím, že tu budeš žít, pokud je to jenom kvůli strážnému kouzlu. Myslíš, že by na to skutečně přistoupil, kdyby si myslel, že tě zneužívám?“

„Ehm... ne. Když to takhle říkáte, myslím, že ne. Přijal jste to daleko lépe, než bych byl předpokládal.“

„Nejsi ten, na koho se zlobím,“ řekl Snape a jeho oči se vztekle zableskly.

„A jéje. Necháte Rona vyloučit?“

Temný úsměv přeměnil Snapeovu tvář do výrazu zlomyslného potěšení. „Aby se dostal z dosahu mé zloby? To tedy ne.“

Harry polkl. Přesto, že byl na Rona nazlobený, tohle nechtěl. „Co chcete udělat?“

Snape nenuceně mávl rukou, ale to gesto nebylo v souladu se zlomyslností v jeho očích. „Do vánočních prázdnin nic. Dáme mu nějaký čas, aby mohl přemýšlet o svých nesmyslných urážkách a mezi tím napíšu Arturovi a Molly Weasleyovým, abych je informoval o jeho chování.“
„Jinými slovy, rozhodl jste se zničit mu Vánoce.“

„Myslíš?“ Odpověděl Snape s hranou nevinností. Ale Harryho neoklamal.

„Nejste znepokojen tím, co na naši novinku řeknou Weasleyovi?“

„Pravděpodobně jsi mě nevnímal, když jsem říkal, že je mi jedno, co si lidé myslí.“

„I členové Řádu?“

Snape přikývl. „Nepotřebuji ničí povolení.“ A znovu mu posunul tác pod nos.

„Možná bys měl ještě něco sníst.“

„Nemám hlad.“

„Poslechni mě,“ požádal Snape nesmlouvavým tónem. Harry začal neochotně oždibovat koláček. „Velmi zdravé,“ vrčel Snape, ale nevzal mu ho. „Takže, jak jsi dnes pokročil se svou magií, Harry?“

„To mi ani nepřipomínejte.“

„Divoká magie je prostě divoká. Dobré znamení je, že už ji dokážeš zkrotit.“

„Jo, ale viděl jste, co jsem pro to musel udělat.“

Snape se pousmál. „A udělal jsi to dobře. Beru zpět to, jak jsem říkal, že nejsi schopný dát pořádnou ránu.“

„Díky,“ odvětil Harry.

„Dost o tom nevkusném incidentu,“ rozhodl Snape. „Chci vědět, jak se ti vedlo poslední noc s Pravdivými sny.“

„V pohodě,“ odpověděl Harry. Snape se na něj díval a čekal, že mu to vysvětlí. „Víte, jak jste říkal, že vás to donutí snít o tom, co máte právě v hlavě? Ehm…zdálo se mi o vás.“

„Jsi s něčím znepokojen? Máš nějaké pochybnosti?“

„Ne... Já vážně nevím, proč se mi o tom zdálo. Ale… hmm, skoro se mi o tom nechce mluvit. Jestli chcete, tak mě zastavte, ale všiml jste si, že když někomu řeknete pitomé děcko, je to určitý druh... ehm, něžnosti?“

„Neuvědomil jsem si to,“ zapřemýšlel Snape. „Ale mohla by to být pravda.“

„Myslím, že je,“ řekl Harry přesvědčeně. „Zdálo se mi o tom otřesném dni, kdy jste mi ve třídě zabavil dopis. Pamatujete si ho?“

„Těžko bych na něj zapomenul,“ poznamenal jemně Snape.

Harry věděl, co tím chce říct. Kdyby nebylo toho dopisu, nebyli by teď otec a syn. „Jo,“ připustil. „Ale tehdy jste mě nenáviděl. Vím to. Ale ve snu jsem viděl něco hodně překvapujícího. Odcházel jsem ze třídy a vy jste se mě zeptal, jestli jsem něco nezapomněl a já se vás zeptal, jestli myslíte ten dopis a vy jste řekl, samozřejmě, že myslím ten dopis, vy pitomé děcko, proč jste nezažádal kvůli tomu o návštěvu u ředitele? Víte, v té chvíli jsem si říkal, že to zní soucitně. Ale sám sebe jsem přesvědčil, že jsem si to jenom představoval. Nenáviděl jste mě, ale... nějak tomu nerozumím.“

„Nenávist nevylučuje soucit,“ tiše poznamenal Snape.

„Prosím?“

„Fakt, že jsem věřil, že jsi prázdný, zkažený, arogantní mladík, mi nezabránil v tom, soucítit s tebou, když jsi dostal takový dopis. Pochop, Harry. Předpokládal jsem, že tvá teta je pro tebe jako matka a když jsi dostal zprávu, že leží v nemocnici na pokraji smrti, tak mi tě samozřejmě bylo líto.“

„Ale vždyť jste věděl, že ten dopis mám už několik dní a nežádal jsem, abych mohl odjet domů.“

„Nejdřív jsem si myslel, že se pokoušíš ignorovat příliš krutou realitu,“ přiznával Snape. „Když mi došlo, že jsi se neobtěžoval ten dopis z domova ani přečíst, zuřil jsem. A samozřejmě mě to jen utvrdilo v pohledu na tebe. Jako na nenapravitelného pitomce.“

„Byla to ode mne pěkná pitomost,“ přiznal Harry. „Nevěděl jsem, že je nemocná, ačkoli...“

„Já vím.“

„Prostě jsem si jen říkal, že mi stěží píšou něco, co bych chtěl slyšet,“ pokračoval Harry. „Chci tím říct, že jsem si myslel, že budou chtít, abych odešel ze školy, nebo něco takového, protože jsem od nich nedostal nikdy žádný dopis...“

„Já vím, Harry.“

„V pořádku,“ uznal Harry. „Vím, že víte.“ Věnoval mu krátký úsměv před tím, než se rozhodl pošťourat v několika bramborách pokrytých hromadou roztaveného sýra. Napadlo ho, že by to chutnalo lépe, kdyby si nahoru přidal pár kousků osmažené slaniny.

„Je ještě něco, co bys mi chtěl říci k Pravdivým snům?“ zeptal se Snape po chvíli.

„Vážně ne,“ vzdychl Harry. „Přál bych si, abych býval byl neuhodil Rona, ale vypadalo to, že se kámen pod mýma nohama začne trhat, jestli můj vztek nenajde jinou cestu ven. Ne, že bych měl v tu chvíli čas si to všechno takhle rozmyslet,“ vzdychl znovu a zavrtěl hlavou. „To, že ho uhodím, byl jeden z mých věšteckých snů. A rozhodl jsem se, že to neudělám, ale víte, je dobře, že jsem to udělal. Řekl bych, že se mi nelíbí ta myšlenka, že nedokážu změnit nic z toho, co jsem viděl ve svých věšteckých snech.“

„Ukazuje se ve tvých snech něco co tě znepokojuje?“

„Ne,“ připustil Harry. „Nevím, proč mi to tak vadí, leda že to je proto, že... No nebudeme to teď řešit, chci tím říct, že si nejsem jistý, že jsem to správně pochopil.“

Snape zvedl obočí.

„Hm, tedy, já jen, že se mi to zdálo v určitém sledu,“ vysvětloval Harry. „Časovém sledu, chci říct. A všechno se to ve stejném pořadí vyplnilo až na to, kdy jsem praštil Rona. To se mělo stát před tím, než Draco řekne... no prostě před něčím, ale ono se to stalo až po tom. A teď nevím, co si o tom mám myslet. A pak tady byl ten den, kdy jsem skoro praštil Rona. Možná, že ten byl naplněním mého věšteckého snu a já jsem úspěšně odolal scénáři budoucnosti. Co myslíte?“

„Obávám se, že v tomto ohledu ti nepomůžu.“

„Asi nikdo, Trelawneyovou nevyjímaje,“ řekl Harry posměšně. „Ať už mám věštecké sny nebo ne, Věštění je totální blbost.“

„Nepochybně je nesmyslné pokoušet se ho učit,“ souhlasil Snape. „Opravdové proroctví je spontánní, ale je tu ještě jedna věc, máš sílu, kterou Pán zla nezná.“

„Voldemort,“ opravil ho Harry.

„Doslovná citace,“ bránil se Snape. „A sněz nějaké maso.“

„Vy jste ten pravý, co by měl poučovat o pravidelnosti v jídle,“ reptal Harry, zatímco zvedl grilované kuřecí stehno a párkrát do něj kousl.

„Věřím, že už jsme si ujasnili, že jen jeden z nás je tady rodič.“

„Já to chápu,“ připustil Harry, „ale víte, já bych chtěl pro vás také něco udělat. Bylo by hezké, kdybych vám mohl nějak pomoct, profesore. Protože do teď, a nemyslím teď jen od adopce, myslím od začátku, jsem od vás jenom bral.“

„Ale vždyť už jsi mi dal,“ řekl Snape vážně. „Zranění, která byla celé roky otevřená jsou pryč. A taky jsem nikdy nepředpokládal, že budu mít syna, Harry. Všechnu svoji sílu jsem věnoval vedení mého Zmijozelu, ale podvědomě jsem tušil, že být hlavou koleje není stejné jako být otec.“

„Remus říkal, že to děláte moc dobře,“ pokračoval Harry, „a má pravdu, pane. Stále ještě nejsem příliš nadšený z té události s Ronem, ale cítím se o hodně lépe.“

„To je dobře, tak si pojď se mnou a s Dracem zahrát kouzelnické scrabble.“

„Kouzelnické scrabble?“

Snape se na něj pátravě podíval, „Existuje nějaký jiný druh?“

Harry se trochu rozesmál. „A co dělají písmenka, perou se spolu? Tedy já si nemyslím, že bych napočítal hodně bodů.“

„Body se počítají samy.“

„Jsem trochu unavený,“ vymlouval se Harry, ale Snape na to nedbal.

„Nemůžeš se uhnízdit na celý večer sám v pokoji. Pojď hrát.“

„S vaší slovní zásobou? Radši ne,“ posmíval se Harry. „Stačí, jak se mnou vymetáte pokaždé, když hrajem šachy.“

„Pro Draca budeš rovnocenný soupeř,“ poznamenal Snape.

„To sotva. Myslím, že on už to hrál, ne?“

„Aha, ty chceš nějaké úlevy.“

„Ne, já jen...“

„Co třeba... můžeš proti nám používat mudlovská slova,“ přerušil ho Snape a z očí mu zářila výzva.

„To je hloupé...“

„Dobře,“ zavrčel Snape. „Můžeš používat mudlovská slova a za každé tvoje E dostaneš pět bodů navíc. Donutí tě to vylézt z pokoje?“

To by znamenalo pro spoluhráče takový handicap, že Harry nedokázal odolat. „Vyhrál jste,“ řekl a dal si Salsu do kapsy před tím, než vyskočil z postele.

Draco měl proti novým pravidlům samozřejmě námitky, ale vzdal se po té, co ho Snape několikrát zpražil pohledem.

Harry pozoroval, jak Snape očaroval hru, aby dávala Harrymu pět bodů za každé E.

A tehdy vypukla skutečná bitva. Draco prohlásil, že hic není žádné opravdové slovo, přestože ho Harry dokázal použít ve větě: Když je v létě hic, nikomu se nechce učit. Po slovu hic to byly ještě šajn, ekl a gábl, které vyvolaly Dracovy zuřivé námitky.

„Prostě jen poskládá něco z písmenek, která má!“ vybuchl nakonec Draco

„Ne, to nedělá,“ klidně namítal Snape.

„Jo, dobře, předpokládám, že mi budeš tvrdit, že jsi věděl, že gábl znamená jídlo?“ vztekal se Draco, zlostně zakaboněný.

„Já Harrymu věřím.“

„Aha, protože nebelvírští nepodvádějí? Nechal Grangerovou, aby za něj našla ty kytky, co to teda je, jestli ne podvádění?“

Snape se nahlas rozesmál, což u něj nebylo obvyklé. „Draco, nemyslíš, že kdyby Harry chtěl podvádět, má tolik inteligence, aby složil slovo ze všech sedmi písmenek?“

„Asi jo,“ brblal Draco. Tou dobou, kdy se tak přeli, měl už každý z nich jen několik posledních kostiček.

Draco téměř zařval, když Harry úhledně přiložil své poslední tři písmenka: svoje T, E, L přidal ke Snapeovu E ve slově aloe.

„Nezačneš fňukat, že tele není slovo, že ne?“ řekl Harry a když Draco nic neříkal, poklepal ho na rameno.

„Šedesát bodů za tele,“ zasténal Draco.

„To přece není možné,“ poznamenal Snape, ačkoli kouzelné počítadlo to ukazovalo jasně. „Hmm,“ mumlal, „dvojnásobek bodů za písmeno E a... trojnásobek za slovo, já... předpokládám, že je všechno v pořádku, takže šedesát bodů. Dobrá hra, Harry.“

„To je proto, že jsi mu za ta E dal moc bodů!“ zlobil se na Snapea Draco. „Vyhrál celou tuhle zatracenou hru!“

„Ale po celém tomhle těžkém dni se směje,“ namítal Snape.

„Jo,“ souhlasil Draco a už se také smál, „Tahle část je v pořádku. Byl jsi pořádně nakrknutý, když Vlezlej odešel.“

Harryho úsměv zmizel. „Neříkej mu tak.“

Dracův pohled ztvrdl. „Stále ho považuješ za přítele? Předpokládám, že mu dokonce koupíš vánoční dárek!“

Harry se zakabonil. „To je vážně moc legrační! Jako bys nevěděl, že nemůžu jít nakupovat!“

„Objednej si to po sovách, Harry,“ vyletěl na něj Draco, ale vzápětí jeho hlas ztratil všechnu nevraživost.

„Jé, promiň, ty jsi o té možnosti ještě neslyšel?“

„Dovol, abych ti, pro případ, že ti selhává paměť, připomněl, že jsem vyrůstal u mudlů.“

Draco zrudl, „ukážu ti zítra, jak to funguje, když budeš chtít.“

„Myslím, že si to dokážu představit,“ suše opáčil Harry. „Ale díky.“

„Mohu doufat, že vy dva půjdete spát v nějakou rozumnou hodinu?“ otázal se Snape, když vstal a jediným mávnutím hůlky sklidil hru.

„Určitě,“ sliboval Harry a Draco přikyvoval.

Byli vzhůru ještě dlouho po půlnoci. Nejprve tu byla odveta. Dohodli se na tom, že E bude mít svou obvyklou hodnotu, ale byl povolený kouzelnický i mudlovský slang. Po té, co Draco o vlásek vyhrál, zabrali se do debaty o famfrpálové strategii. Když už byl Draco tak unavený, že ani nevyskočil, když Harrymu z kapsy vylezla Salsa, Harry usoudil, že je definitivně čas jít spát.

Přestože si zapomněl vzít Pravdivé sny, spal klidně celou noc... ačkoli, těsně před tím než usnul si umiňoval, že se musí zeptat Snapea, jestli kvízovat je skutečně slovo.

Poslední komentáře
09.03.2014 12:31:31: Rodinné vtipy vás jistě výborně naladí: „Koukám, sousede, že jste si koupil nové auto, copak se sta...
 

Výhradným vlastníkom týchto stránok je Chalibda. Administrátorom je v súčasnej dobe Jimmi. Charakter, význam a dôvod existencie týchto stránok určujete VY.