Vítejte v magickém světě Harryho Pottera

Trilógia od Aspen: I. Rok jako žádný jiný (A Year Like None Other); II. Léto jako žádné jiné (A Summer Like None Other); III. Rodina jako žádná jiná (A Family Like None Other)



Tieto stránky sú pokračovaním pôvodných stránok Roku, ktoré sú venované prekladom skvelej fanfiction od Aspen in Sunlight (trilógia AYLNO, ASLNO a AFLNO). Je alebo bude na nich zverejňovaný česko-slovenský preklad Roku, preklad Leta a Rodiny.

Kapitoly 41 - 50

Kapitola 47. PLÁŠŤ A MASKA

Preklad: Chalibda

Betareader: Veritas, Chalibda

Záverečné beta: soraki


Pojďte dál,“ pozval je Harry a otevřel dveře dokořán. Jenže v momentě, kdy se Hermiona pokusila překročit práh, sjel do ní zelený blesk. Zaječela, uskočila a třepala rukou, jakoby se jí mohlo podařit bolest setřást.

Věděl jsem to!“ vykřikl Draco a vyčítavě na ni zamířil prstem. „Jsou to nepřátelé a ona je jejich vůdce!“

„Pan Malfoy trochu… hmm… přehání.“ přerušil ho v klidu Snape. „Strážné kouzlo prostě jen nespolupracuje s Harryho magií. Takže, prosím, pojďte dál.“

Po Snapeově uvítání byli nebelvírští schopni projít dveřmi bez nehody. Harry si prohlížel ten zástup. Hermiona, Neville, Dean, Seamus, Ginny, Parvati, Colin, Dennis... následováni několika dětmi z prvního a druhého ročníku. Ron mezi nimi nebyl. Harry si nebyl jistý, jestli ho to má mrzet nebo má cítit úlevu.

Nebylo tady dost místa, aby se všichni mohli posadit, a tak se rozhodli raději zůstat stát. Nikdo nevypadal, že by se mu chtělo promluvit jako prvnímu, popravdě většina vypadala dost vyděšena z toho, že se nachází v soukromé rezidenci obávaného učitele Lektvarů. Téměř nikdo z nich tady pochopitelně nikdy předtím nebyl. Neville vypadal tak nervózně, až Harryho napadlo, že během vyučování muselo dojít k nějaké nehodě.

Možná, že se něco přihodilo ještě před hodinou mrzimorských prváků, přemítal Harry. To by vysvětlovalo, proč byl Snape tak podrážděný, když ho Harry vyrušil během vyučování.

Harry otevřel pusu, aby jim řekl něco ve smyslu… vím, z bezpečných zdrojů, že mě nemůžete vyloučit z Nebelvíru jenom proto, že jsem byl adoptován, takže jestli je to všechno... jenže před tím, než mohl promluvit, Snape zahájil konverzaci sám.

Slečno Grangerová, jsem poněkud překvapen, že vás tu dnes večer vidím. Očekával bych, že budete čekat na moji odpověď na váš dopis.“

Hermiona pochopila, že je to kritika, zvedla nos trochu nahoru a odpověděla: „Měl jste v plánu mi odepsat? Vzhledem k tomu, že jsem vás ho viděla číst při snídani a teď už je pozdní večer, předpokládala jsem, že se s tím nebudete obtěžovat.“

Snape jí obdařil úsměvem ostrým jako břitva: „Potřeboval jsem čas, abych se poradil se svým synem.“

Ježkovy zraky, pomyslel si Harry. Mluvit o tom je jako hodit jim rukavici. Cítil, jak je celé jeho tělo napjaté, když čekal, jak si nebelvírští s tímhle komentářem poradí.

Vlna nesouhlasu projela skupinou návštěvníků tak, že ji Harry téměř cítil.

Hermiona vypadala poněkud překvapeně: „Vy jste ukázal Harrymu můj dopis?“

„Samozřejmě,“ Snape se na ni zlostně podíval, pohledem, ve kterém bylo jasně napsáno vy jste vynechala tu část, ve které jsem se zmiňoval o tom, že je můj syn?

Hermiona se pokusila zachytit Harryho pohled. „Myslela jsem, že chápete, že se vás nepokouším urazit. Jenom se mi celá ta věc zdá tak nějak... podivná.“

„Mně se to podivné nezdá,“ oznámil Harry a strčil ruce do kapes. „A myslím si, že můj názor by měl být rozhodující. Jestli máte problém s tím, že jsem se stal profesorovým synem, je to váš problém a ne můj.“

Hermiona se kousla do rtu a vypadala, jako že ona s tím skutečně problém má, ale všechno, co řekla, bylo: „Nejsme tady, abychom se s tebou hádali. Mysleli jsme, že bys ocenil, když bychom ti ukázali, že tě podporujeme.“

„Podporujete?“ opakoval Harry pomalu s vyvalenýma očima. Ať se podíval kamkoliv, viděl váhavá přikývnutí. Jen Neville přikývl rozhodněji než ostatní a usmíval se. Ale stejně nevypadal příliš šťastný. Nervózně přešlapoval.

Harryho napadlo, že ve skutečnosti neví, co se vlastně stalo nahoře v nebelvírské věži, i když bylo zjevné, že něco ano. „Předpokládám, že už všichni víte,“ zeptal se opožděně, „že mě profesor Snape adoptoval?“

Hermiona zrudla: „Když jsi řekl, že poprosíš ředitele, aby to uveřejnil, Ron neviděl důvod... proč držet svůj vztek pod pokličkou. Když dnes ráno žádné takové oznámení nepřišlo, byl trochu vyděšený.“

„Měl by,“ chladně odvětil Harry. „A o čem přesně mluvil? Jen o mé adopci?“

Hermiona mírně přikývla hlavou a odpověděla tak na nevyřčenou otázku, stejně jako na tu zjevnou. „Nechal si většinu svých námitek pro sebe,“ řekla nahlas.

Harry vycítil, že v tomhle má Hermiona určitě prsty.

„Ale řekl všem, že díky adopci si změnil kolej,“ dodala.

„Jsem stále Nebelvír!“ řekl Harry naléhavě a rozhlížel se, jako by se chtěl ujistit, že to všichni pochopili.

„Jen jsem teď navíc i v koleji profesora Snapea. Ale až se moje magie vrátí, mám v plánu vrátit se do věže. Pokud tam tedy budu vítán,“ nemohl si Harry odpustit komentář.

„Samozřejmě, že budeš vítán, Harry,“ vydechla poděšeně. „Jak tě vůbec mohlo napadnout...“

„A co třeba díky té scéně s Ronem? Nebo proto, že se všichni tváříte, jako kdybych byl v maléru?“

Pak promluvila Ginny a Harry se musel naklonit, aby na ni viděl, protože stála někde vzadu. „Můj bratr je opravdový pitomec,“ řekla takovým tónem, že Harrymu došlo, že přinejmenším ona slyšela ty nejhorší z Ronových obžalob. „A je mi to líto. Ale jestli vypadáme poněkud nevstřícně, je to možná tím, že se také netváříš příliš mile.“

Harry se kousl do rtu „Já... myslel jsem, že jste přišli sem dolů, abyste mi formálně oznámili, že teď už nechcete, abych patřil k Nebelvíru.“

Ginny na něj zírala, jakoby mu narostla druhá hlava. „Samozřejmě že ne, Harry. My všichni tě máme rádi!“ Někdo uprostřed zástupu se zachichotal a barva Ginnina obličeje se téměř přiblížila barvě jejich vlasů. „Takhle jsem to nemyslela,“ zavrčela a otočila se směrem k provinilci.

„Já vás také mám rád,“ odvětil Harry a polkl. Dal si záležet na tom, aby se nedíval přímo na Ginny, když to říkal. „A opravdu by mě mrzelo, kdybych musel volit mezi mojí kolejí a mým otcem.“

Několik Nebelvírských po těch slovech ztuhlo. A tak Harry vzdychl.

„Ano, on je můj otec,“ trval na svém. „Podívejte,“ a s tím se vydal ke knihovně, stoupl si na špičky, aby dosáhl na adopční smlouvu. Když ji narovnal, Colin vytáhl ze svého hábitu foťák a cvakl spouští. Oslepující světlo donutilo Harryho zavřít oči.

Podal svitek Deanovi a Seamusovi, protože se natahovali přes Hermionino rameno, aby lépe viděli.

Hermiona se na něj zamyšleně podívala: „Nikdo nepochyboval o tvých slovech, že to celé prošlo oficiální cestou, Harry.“

„Ano, já vím. Ale když to vidíš, je to tak nějak víc doopravdy, ne?“ zeptal se Harry.

Zástupem Nebelvírských projela neurčitá vlna souhlasu. A předávali si mezi sebou pergamen. Poslední ho dostala Hermiona, která ho podala Harrymu, aniž by se na něj podívala.

Místo toho se opatrně podívala na profesora Snape. „Tvůj... ehm, otec, vypadal skutečně rozzlobený, když při snídani četl můj dopis. A tak mě napadlo, a mělo mě to už asi napadnout dřív, že rozzlobit tě na nás není dobré. Chci, abys věděl, že když si budeš potřebovat s někým promluvit, jsme tu pro tebe.“

Harry vytáhl ruce z kapes a narovnal se: „Od toho tu mám otce. Jak si myslíš, že jsme se spřátelili? Celé měsíce jsem s ním mluvil úplně o všem.“

„Chápu,“ zamumlala Hermiona, ale příliš to tak neznělo. „Ale možná bys mohl někdy potřebovat i někoho jiného. Někoho, kdo by viděl věci z pohledu tvého vrstevníka.“

Harry věděl, že je to od něj zlomyslnost takhle odpovědět, ale cítil, že to musí udělat. Možná proto, aby šokoval nebelvírské? A nebo proto, aby se pomstil Ronovi, přesto, že ten tam právě teď nebyl? Možná, zamyslel se, tak chtěl odpovědět kvůli Snapeovi, který ho už dlouho prosil, aby dal Dracovi šanci a on se o to pokoušel, ale nikdy Snapeovi neřekl, jak moc. Jak lépe to teď mohl ukázat Snapeovi i Nebelvírským najednou?

„Je dobré vědět, že kdybych si chtěl promluvit s někým v mém věku, mám svoje přátele ve věži. Ale nezapomínej, že tady mám Draca, abych s ním mohl diskutovat o svých názorech.“

Zděšení bylo teď téměř hmatatelné. Hučení, které vypadalo, že se vsákne do zdí předtím, než zmizí. Harry si všiml, že Hermiona zaťala zuby tak, že to vypadalo, že jí prasknou. „Pokud bys potřeboval někoho s nebelvírským pohledem,“ chraptěla na pokraji zhroucení, „jsme tu pro tebe.“

Harry se cítil špatně. Tu část o Dracovi neměl říkat. Tentokrát jí hodil rukavici on. Na druhou stranu nechtěl skrývat, kým se stal. Nechtěl skrývat svou adopci, svou příslušnost ke dvěma kolejím a ani své přátele.

Nikoho ze svých přátel.

Vypadalo to, že Hermioně půjde pára z uší. Neville se oddělil od skupiny a vzal obě Harryho ruce do svých. Jeho prsty byly studené a třesoucí a pořád vypadal hrozně nervózní, ale jak by mohl nebýt, když Snape stál pět stop od něj, ruce překřížené na hrudníku a na celou scénu se díval jako jestřáb před útokem. Harry měl pocit, že jeho otec čeká na to, až někdo řekne jedno špatné slovo, a pak ho protáhne žhavým uhlím.

„Harry,“ řekl Neville a jeho hlas zněl upřímně, i když v něm bylo znát napětí. „Víš, my tomu nerozumíme. Proč se ti líbí ta myšlenka na... ale fakt je, že tomu nemusíme rozumět. Jsi náš přítel, spolužák a také chytač, pokud budeš ještě někdy létat. A to je všechno, co jsem chtěl říct.“

Ginny se protlačila zástupem vylovila něco ze svého hábitu. „Tohle jsme všichni dohromady udělali pro tebe, Harry.“

Když vtiskla Harrymu do ruky malou kytici, cítil, jak se mu do očí hrnou slzy. „Přání?“ zeptal se, i když bylo zjevné, že na jeho otázku není nutné odpovědět.

Ginny přikývla a její oči byly také trochu vlhké: „Nevidíme ti do hlavy, vždyť víš. Nedozvíme se, jak se to celé stalo, dokud nám to neřekneš...“

„Vy jste se neobtěžovali navštívit mě,“ poukázal Harry.

„Já jsem tady byla šestkrát,“ odsekla Hermiona. „A ty jsi mi nikdy neřekl, co se děje.“

„Nechtěl jsem se kvůli tomu hádat! Ale věděla jsi, že jsem se spřátelil se Snapem i s Dracem! To jsem nikdy neskrýval!“

„Nezáleží na tom,“ přerušila je náhle Ginny a zpražila je pohledem, který pak ale náhle zjihl. „Nezáleží na tom, jak... špatné se nám to zdálo, pochopili jsme, že musíme podpořit tvoje rozhodnutí. Přejeme ti jen dobré věci, Harry. A rádi tě uvidíme ve věži tak brzo, jak jen to bude možné.“

„Pokusili jste se sem dostat Rona, aby řekl totéž, že? Ale on nepřišel.“ Konstatoval Harry smutně. Vzdychl a prohlížel si Přání, které držel v ruce. „Děkuji vám. Hodně to pro mě znamená.“

Ginny se otočila na profesora Snapea. „Vám přeji také mnoho štěstí, pane.“ Řekla a to prohlášení znělo jasně a čestně.

„Děkuji vám, slečno Weasleyová,“ odvětil Snape a mírně se uklonil.

Hermiona si odkašlala a ten zvuk se rozlehl po celém sklepení. Vypadalo to, jako že hledá slova. Pokoušela se popřát Snapeovi štěstí, ale nebylo toho schopna? Nebo chtěla říct něco jiného? Ať už měla jakýkoli záměr, Snape promluvil předtím, než se ticho stalo příliš tísnivé.

„Už je po večerce,“ poukázal a jeho hlava se mírně pohybovala, jak počítal studenty. „Třináct Nebelvírů, co nejsou i přes tuto pozdní hodinu v posteli,“ potřásl hlavou a znechuceně mlaskl jazykem. „Věřím, že takové chování přede mnou je důvodem ke změnám na počítadlech.“

„Prosím, pane...“ protestoval Harry a koutkem oka viděl, jak se Draco uculuje.

„Musíš mě nechat to udělat, Harry,“ nenechal ho Snape domluvit.

„Ale profesore...“

„Dost, Harry,“ řekl Snape a jeho hlas byl neústupný. Chvíli na chlapce zíral, a když se Harry rozhodl být zticha, tiše řekl: „Dvacet bodů pro Nebelvír.“ A mávl hůlkou, aby příkaz potvrdil.

Prohlášení bylo následováno ohromeným tichem. Nakonec ho prolomil Neville, když se zeptal Seamuse hlasem, který mu přeskakoval a byl téměř na hranici slyšitelnosti.

„Pro? Opravdu říkal pro?“

„Ne, máš halucinace, Longbottome,“ vložil se do hovoru Draco protivným tónem.

„To by stačilo, Draco,“ řekl Snape a pak se otočil k mírně se třesoucímu Nevillovi. „Ano, pane Longbottome, řekl jsem pro. Nicméně budu nucen odečíst Nebelvíru daleko více bodů, pokud tu vy a vaši přátelé hodláte setrvat. Přestože chválím to, jak podporujete Harryho, předpokládám, že si jste vědomi, že nepodporuji noční výlety studentů.“

Hermiona přikývla: „Přijdu se sem dolů za tebou podívat zítra, Harry,“ slíbila a její hlas prozrazoval, že teď bude chodit každý den, pokud si to dokáže zorganizovat. A bude pátrat po okamžiku, kdy by ji Harry mohl potřebovat... „Myslím, že teď už sem trefím. Já... já bych si přála, abych nemusela jet domů na prázdniny, možná bych tu měla raději zůstat s tebou...“

„Hermiono,“ jemně ji přerušil Harry, „ty mi pořád nerozumíš. Jsem v pohodě, těším se na to, že konečně strávím Vánoce s rodinou.“

„Tady je vaše odpověď, slečno Grangerová,“ oznámil Snape a podával jí malý pergamenový svitek. „A na rozdíl od vašeho dopisu v něm nenajdete ani jeden prekoncept.“

„Moje tvrzení nejsou nepodložená!“ bránila se Hermiona.

Snape věnoval Harrymu kosý pohled, který ho donutil podívat se jinam. Takže Hermiona znala ještě šílenější slova, než si Harry dokázal představit... a Snape četl její eseje. To znamená, že on to věděl.

„Slečno Grangerová,“ objasňoval jí Snape, „vaše eseje se jimi jenom hemží, chtěl bych, abyste příště vyšla z faktů.“

Hermiona se zamračila, pak se rychle donutila nasadit neutrálnější výraz, když se otočila na Harryho.

„Dobrou noc.“

„Dobrou noc,“ odpověděl jí Harry a zopakoval to ještě několikrát, jak vyprovázel nebelvírské ven.

Když se dveře za nimi konečně zavřely, opřel se o ně a téměř mu přestaly sloužit nohy.

„To proběhlo lépe, než jsme čekali,“ poznamenal Snape neutrálně.

Harry přikývl: „Díky za ty body.“

Snape nad tím mávl rukou.

„Ne, vážně, bylo to skvělé,“ trval na svém Harry. „Nikdy bych nevěřil, že přičtete Nebelvíru nějaké body, pane.“

„Však já je zase odečtu, až pan Longbottom opět rozpustí lavici.“

Harry si přikryl ústa rukou. Nevillovi už se podařilo rozpustit kotlík, ale lavici? „To se stalo dnes, pane?“

Snapeův výraz byl výmluvnější než všechny odpovědi.

„Tak to od něj teda bylo vážně statečné, že sem přišel,“ uvažoval Harry nahlas.

Snape opět neodpověděl, ale ani to nebylo potřeba. Body mluvily samy za sebe.

Draco se vztekal: „Jasně, Severusi, proč bys jim nedal body za to, že ukradli můj geniální nápad.“

„Tvůj nápad?“ zeptal se Harry překvapeně.

„Přání všeho dobra je pro mimina, Harry,“ stěžoval si kousavým tónem. „Byl to můj nápad, přizpůsobit to adopci. Tvoji kolegové z koleje jsou prostě jen banda plagiátorů.“

„Myslím, že bys obdivoval každého Zmijozela, který by si dokázal přivlastnit cizí nápad,“ poznamenal Snape.

„Jo, ale oni nejsou ze Zmijozelu!“

„Jsou to moji přátelé,“ připomněl mu Harry. „Neoceňuji jejich úsilí o nic méně, než jsem ocenil tvoje. A mimo to, samozřejmě, že vím, koho to napadlo jako prvního, ta čest patří jenom tobě.“

Draco skousl rty, ale pak se jeho tvář přeci jen trochu rozjasnila, když mu to došlo. „Přinejmenším ti snad Grangerová tentokrát nebude pomáhat ve vyhledávání těch rostlin. Ani ona, ani nikdo z Nebelvíru. Budeš si muset udělat svůj vlastní průzkum a to je dobře.“

„Chtěl jsem napsat Padmě,“ zkoušel to Harry.

Očekával nějakou reakci od Draca, ale byl to Snape, kdo se chopil slova. „Ty,“ oznámil a díval se přitom zblízka na Harryho a jeho tmavé oči byly nesmlouvavé, „se budeš tentokrát chovat jako řádný mladý kouzelník. A to znamená, že Přání svých přátel rozluštíš sám.“

„Ano, pane,“ zamumlal Harry a sklopil oči. Když požádal Hermionu, aby mu pomohla, nepřipadalo mu to, jako něco špatného. Ale teď měl pocit, že tím Snapea zklamal. A byl sám překvapen, jak málo se mu ten pocit líbil. „Takže... po jakých rostlinách mám pátrat?“ A přistrčil přání Snapeovi, aby si ho mohl lépe prohlédnout.

Jeho otec založil ruce na prsou. „Věřím, že přiměřeným následkem tvého chování bude, když si tentokrát budeš muset přijít na všechno sám. Řeknu ti jen tohle. Tvoji přátelé možná nenašli slova, ale řekli ti to prostřednictvím tohoto malého symbolu.“

Harry si nemohl pomoci a rozesmál se. Snape byl někdy tak moc zmijozelský. „Jen se pokoušíte napnout moji zvědavost, abych se pustil do hledání.“

„Draco?“ zeptal se Snape zvláštním tónem, ale druhý chlapec ho pochopil.

„No, určitě to není průměrné Přání,“ odpověděl Draco. „Je poněkud záludné. Myslel jsem si, že nebelvírští mají být odvážní.“

„Dobře,“ souhlasil Harry a se smíchem dopadl do křesla. Přání si postavil na stolek před sebe. Gestem přizval ty dva, aby se také posadili. „To stačí. Chci to rozluštit!“

„Myslíš, že ti Grangerová řekla do obličeje, co si doopravdy myslí?“ snažil se ho zastrašit Draco.
„Ale ano, ona ano,“ trval na svém Harry, ale jeho smích náhle vyhasl. „Opravdu, nejsem si jistý, jestli bych měl být podrážděný jejím postojem nebo dotčen jejím znepokojením.“

„Co tím chceš říct?“ zeptal se Snape a opatrně si ho prohlížel.

„Nemohu uvěřit, že jste na to nepřišli,“ zamumlal Harry a třásl hlavou. „Hermiona přece řekla, že mi přišli vyjádřit podporu. A to je přesně to, co udělali. Chci tím říct, ona ve skutečnosti moje rozhodnutí nepodporuje, ale myslí si, že je potřeba udělat něco, co bych vnímal jako akt podpory. Abych měl ke komu utéct, až celá ta adopce skončí průšvihem. Ne, že bych si myslel, že se to stane,“ pospíšil si s vysvětlením. „Mluvím za Hermionu.“

„Zřejmě,“ odvětil Snape ironicky a natáhl si nohy. „Nemohu kritizovat tvoji analýzu úmyslů slečny Grangerové, ačkoli jsem měl pocit, že v projevu ostatních ze skupiny bylo o něco víc upřímnosti.“

„Ano, Neville a Ginny,“ souhlasil Harry. „Ale to dává smysl. Neville ví, jaké to je být tak dlouho bez rodičů, a Ginny se pokusila zahladit Ronovu chybu. A oba jsou opravdu slušní. Chci tím říct, že pravda je, že jste byl odporný na Nebelvír po celá léta.“

„Řekl jsem ti, Pottere, že Severus musel udělat něco s tím Brumbálovým předsudkem proti Zmijozelu...“

Snape dlouze vzdychl a sáhl pro svoji hůlku: „Deset bodů ze Zmijozelu...“

„Ne,“ přerušil ho Harry. „Prosím. Říkám mu Malfoyi každou chvíli, když tu nejste. My tím nemyslíme nic zlého, pane profesore. Teď už ne.“

„Už bráníš Zmijozel?“ přikývl Snape s překvapeným výrazem a schoval hůlku zpátky do hábitu. „Musím připustit, že jsem rád.“

„Bránil jsem Draca,“ zamumlal Harry. „Přišel čas oplatit mu laskavost.“

„Zdá se, že vy dva jste se opravdu spřátelili,“ poznamenal Snape a vypadal ještě spokojeněji.

„Jo, řekl bych, že jo,“ souhlasil Harry. Podíval se na Draca a očekávala úsměv nebo přinejmenším pobavení, ale stříbrné oči zmijozelského chlapce byly tvrdé a zářivé. „Co je?“ zeptal se Harry.

„Co je špatně?“

Draco zavrtěl hlavou, jako by si ji chtěl vyčistit a nasadit obvyklý znuděný výraz: „Ale nic, jen jsem si na něco vzpomněl.“

„Draco,“ vybídl ho Snape naléhavým hlasem.

„To nic,“ odsekl Draco. „Nech to být, Severusi.“ A s těmi slovy odešel z pokoje.

„Ehm... řekl jsem něco, čím jsem se ho dotkl?“ zeptal se Harry.

„Naznačil jsi, že mu důvěřuješ,“ poznamenal Snape. „Jak moc?“

Harry se předklonil a podíval se na přání. „No... já nevím, jak by se to dalo měřit. Chci tím říct, myslím si, že je na mojí straně. Ale stále ještě nerozumím tomu proč. Předtím mě nenáviděl. Proč najednou riskoval, že bude zapuzen a zabit, aby mi pomohl? To je to, proč o tom radši nepřemýšlím, pane profesore. Protože to nedává smysl. A čím víc o tom přemýšlím, tím méně mu věřím.“

„Ale?“ vybídl ho Snape.

„Ale, i když to nedává smysl, stalo se tolik věcí,“ vzdychl Harry. „Hůlka, učení, Darswaithe a dokonce mě chránil před mými vlastními přáteli. Viděl jste to v myslánce, jak vyskočil, aby se ujistil, že Ron na mě nesešle nějakou kletbu. Takže ano, věřím mu. Řekl bych. Jenom ještě nerozumím tomu, proč on věří mně.“

Snape něco zvažoval a poklepával si přitom prstem o tvář.

„Pana profesore?“

„Dojdi pro Draca a řekni mu, že si s ním chci o samotě promluvit,“ oznámil Snape.

„O mně?“

Snape se na něj chladně podíval: „O něm.“

Později, když se dveře kanceláře za oba Zmijozely zavřely, Harry vyndal Salsu z krabice a prohlédl si ji v tom poloprůsvitném stavu a šel spát. Nevěděl, jak dlouho Snape mluvil s Dracem. Věděl jen, že se druhý chlapec nevrátil do ložnice dříve, než on usnul.

***

Už druhý dne po sobě scházel Snape na snídani. Z toho, co Hermiona řekla, věděl, že Snape předešlý den jedl ve Velké síni. Přemýšlel, jestli to byla Brumbálova poznámka, co to způsobilo. Chodil teď Snape častěji jíst se svými kolegy?

Samozřejmě, že nevěděl, jestli je dnes Snape opět ve Velké síni. Věděl jen, že někdy jídlo vynechává. Harry často hladověl, takže byl dost naštvaný na někoho, kdo nechával výborné jídlo ladem. Věděl, že by neměl Snapea s takovými věcmi otravovat, ale nemohl si pomoci a přemýšlel, co udělat s jeho tendencí nestarat se o sebe.

Draco byl nezvykle tichý a zřejmě neměl hlad, ale nebylo to tím, že by nerad jedl. Harry vstal první a úspěšně použil krb, aby objednal cokoliv vhodného. Potěšilo ho, že krb fungoval, přesto, že to nebylo naléhavé, jak říkal Snape. Možná, přemýšlel Harry, když bude věřit tomu, že se mu podaří nějaké konkrétní kouzlo udělat, pomůže to probudit jeho síly.

Draco dostal vařená vejce a žitný toast, ale místo toho, aby jedl, míchal žloutek vidličkou. Vypadal, jako by vůbec nespal.

„Draco,“ naléhal Harry.

Chlapec se na něj podíval zarudlýma očima, ale neodpověděl.

„Co je?“ zeptal se ho Harry opatrně. „Nepomohlo ti, když sis promluvil se Snapem? Mě to vždycky pomůže.“

Dracova odpověď byla tak tichá, že ji Harry téměř přeslechl. „Nepomohlo mi to.“

To Harryho překvapilo. Nakolik mohl říci, měl Snape velký dar analyzovat problémy a vidět jejich řešení. Harry si říkal, že to musí být tím, že už roky bral vážně svou povinnost ředitele koleje. „Neměl pro tebe žádné řešení?“ vyzvídal Harry.

„Chce, abych udělal něco, co já nemůžu,“ zamumlal Draco a nechal svou vidličku s rachotem spadnout na talíř. Harry se zamyslel a pokoušel se pochopit tu odpověď. A napadla ho jen jediná věc: „On chce, abys svědčil proti tvému otci?“

Draco sebou trhl tak prudce, až nožičky jeho křesla zaskřípěly o podlahu sklepení. „Na co si to tu hraješ?“

Harry zamrkal a pak zíral: „Na nic. Jsi v pořádku? Vypadáš zmateně.“

„Jo. Co jsi myslel tím, že chce, abych svědčil proti mému otci?“

„O Darsweithovi a o tom přenášedle, které tvůj otec začaroval.“

„Aha.“ Draco vypadal, že se mu ulevilo. „Ne. Můj otec je poněkud imunní proti stíhání, jestli sis toho ještě nevšiml. Pokud vím, nikdy nebyl potrestán ani za to jak tě unesl v lis...“ Roztřeseně se nadechl: „Promiň, asi bych o tom neměl mluvit.“

Harry přikývnutím přijal omluvu. „Co Snape chce, abys udělal,“ zeptal se.

„Nechci o tom mluvit,“ řekl Draco a vstal. „Jdu zpátky do postele.“

„Zoufat si v pokoji ti asi nepomůže vyřešit tvé problémy,“ připomenul mu Harry. „Nebyl jsi to ty, kdo mi říkal, abych netrucoval?“

Já,“ zdůraznil Draco, „jsem polovinu noci trávil hádkou se Severusem a neskončilo to tím, že by mi dal lektvar, aby všechny moje problémy zmizely. Takže jestli nemáš nic proti, pokusím se ještě usnout.“

„Lektvary nevyřešily všechny mé problémy,“ protestoval Harry. „Jestli ti nepomohlo promluvit si se Snapem, proč to neřekneš mě? Možná je to tak, jak říkala včera večer Hermiona, možná si potřebuješ promluvit s někým, kdo je stejně starý jako ty?“

Draco se zamračil. „Den, kdy přijmu radu od mudlovské... Nech to být, nemohu s tebou mluvit o svém problému, není to tak jednoduché.“

„Proč ne?“ naléhal na něj.

Dracův hlas zněl unaveně, když odpověděl: „Harry, ty jsi můj problém.“

A s tím za sebou definitivně zavřel dveře pokoje. Harry, který to nechtěl nechat jen tak, došel ke dveřím a pokusil se je otevřít. Zjistil ale, že jsou zavřené. Draco je zabezpečil kouzlem. Harry zaklepal, ale pochopil, že je na nich Silencio nebo něco podobného.

Dobře, jestli tedy Draco tak naléhavě potřeboval být sám, zamyslel se Harry, měl by tu možnost dostat. Stejně by s tím Harry nemohl příliš udělat. Nemohl se spojit se Snapem, protože tohle se rozhodně nedalo ohodnotit jako naléhavé. Harry si povzdechl a zpracoval kousek eseje z Lektvarů, pečlivě tam zahrnul všechna přechodová stádia, která Snape považoval za důležitá, pak se pustil do prohledávání polic s knihami, hledal texty, které by mu mohly pomoci rozluštit nebelvírské Přání všeho dobrého.

Zanedlouho usoudil, že požádá madam Pinceovou, aby mu dala ty správné knihy. Pokud by měl použít soví poštu, zdrželo by ho to přinejmenším o několik hodin. Proto byl rozhodnut použít krb, ale nejdřív musel vyndat Salsu, která tam vlezla někdy po snídani. Teď už byla úplně viditelná.

Harry si ji zvedl k obličeji a vrčel na ni.

„Co sss tebou mám dělat?“ zlobil se. „Nevíššš nicc lepšššího nežž ssspát v krbu?“ Muselo to být v hadím jazyce, protože Salsa mu hned odpověděla, že ohniště je to nejlepší místo v celém bytě. Harry si povzdechl a nechal ji, aby se mu obtočila kolem krku. Pak se posadil před krb a hodil do něj letax, aby se spojil s knihovnou.

***

Když se Snape toho večera vrátil, po Dracovi se neptal. Pravděpodobně byl přesvědčen, že si zmijozelský chlapec v ložnici čte nebo se učí, což se stávalo často. Co by asi udělal, kdyby Snape věděl, že se tam Draco schoval na celý den a očaroval dveře tak, aby tam Harry nemohl vstoupit? Harry nechtěl, aby měl Draco nějaké potíže, alespoň ne další. Ale měl pocit, že Dracova deprese nebo co to vlastně bylo, se jen zhorší, pokud s tím někdo něco neudělá.

„Mám opravdu starost o Draca,“ přiznal, když vešel do kanceláře za Snapem, který právě přehazoval svůj učitelský hábit přes židli u psacího stolu. „Pokoušel jsem se s ním mluvit, ale on se mnou vyběhl a pak prospal celý den nebo to předstíral. Nevíte, v čem je problém?“

Snape se elegantně vyhnul odpovědi. „V čem on ti řekl, že by mohl být problém?“

Harry vzdychl: „On říká, že jeho problém jsem já. Ale jak to? Je to směšné, vždyť ví, že mu doopravdy důvěřuji...“

„Co když se bojí, že jedna chyba by stačila, aby tvoji důvěru zase ztratil?“

„Pak ale málo věří on mně, když si myslí, že by se to mohlo stát,“ odsekl Harry. „Podívejte se na to, co se přihodilo se Salsou. A nepoužil jsem to proti němu.“

Snape došel až k Harrymu: „Myslím, že se to všechno vyřeší. Možná, že je to, jak říkáš, Harry. Draco je už příliš dlouho zavřený tady dole.“

Harry si povzdechl: „Jenže s tím nic nenaděláme, pokud jste nepřehodnotil můj nápad s neviditelným pláštěm. Však víte - nechat ho trochu prolétnout kolem hřiště, nikdo by se to nedozvěděl...“ Snape se na něj podíval tak přísně, že Harry rychle zmlkl. Věděl, že neschvaluje ani, aby takovou věc měl. Harry vůbec nemohl potřebovat, aby se Snape projevil jako rodič a zabavil mu plášť do konce studia nebo něco podobného.

„Nic jsem neřekl,“ Harry rychle maskoval svoji chybu. „Špatný nápad.“

„Přinejmenším,“ kousavě dodal Snape. „Chápu, že jsi tu věc dostal od Jamese, ale v posledních několika letech si plášť nepoužíval jenom jako vzpomínku. Důrazně ti doporučuji, abys ho dal do kufru a nechal ho tam, je to jasné?“

„Ano, pane, naprosto jasné,“ polkl Harry.

„Myslím, že je možná něco, co bychom mohli pro Draca udělat,“ přemýšlel Snape nahlas a jeho výraz se projasnil. „Možná bychom mohli někam jet na Vánoce.“

Harry zamrkal překvapením. „To by bylo super, ale bude to bezpečné? Dracův otec ho hledá a mně by přibral jako bonus a pak je tady Voldemort, který jde po mně pořád.“

„Myslím, že by se to dalo nějak udělat. Koneckonců, Harry, ani Voldemort, ani nikdo z jeho oblíbenců nemá důvod domnívat se, že nejsme tady. To místo je stejně bezpečné jako Blackův starý dům. Dokonce bezpečnější, protože krb nebyl nikdy zařazen do letaxové sítě.“

Harry cítil, že zbledl a měl pocit, že by se v něm krve nedořezal. „Ale profesore, Sirisův dům byl tak bezpečný, že jsem tam padl Luciusovi do rukou.“

„Jenom proto, že Lupin ho tam dovedl a ty jsi náhodou skončil vně budovy. To se znovu nestane. Všechno bude v pořádku.“

Ta poslední věta zněla, jakoby Snape mluvil o několika věcech najednou. „Půjdeme to říct Dracovi?“

***

Snape nebyl příliš rád, že pro Harryho byly dveře kouzlem zamčené a zvukotěsné kouzlo nedávalo možnost dovolat se Draca. Na rozdíl od Harryho si s tím Snape rychle poradil. Vytáhl z kapsy kalhot hůlku a s Dracovými kouzly udělal krátký proces. Potom bez klepání vešel dovnitř.

Draco seděl se zkříženýma nohama na posteli, byl vzhůru a zíral do blba. Snapeovi, který rozrazil dveře dokořán, věnoval letmý pohled, ale jinak nereagoval.

„Jak by se ti líbilo jet někam na Vánoce?“ zahájil Snape konverzaci.

Draco se na něj stříbrnýma očima krátce polekaně podíval. „Já... já nemám, kam bych šel, Severusi. Myslel jsem, že to víš, moji příbuzní jsou všichni na straně mého otce. Ale ty a Harry si budete chtít udělat rodinnou dovolenou, předpokládám...“

„Ne, Draco,“ řekl Harry a posadil se vedle rozrušeného chlapce. Chvilku váhal a potom položil Dracovi ruku na koleno. Téměř čekal, že ucítí znovu jehly Samhainu nebo se mu odporem zvedne žaludek, ale bylo to v pořádku. Možná, že už to konečně překonal, jeho duše i tělo se uzdravili. „Chceme opustit na Vánoce sklepení,“ vysvětloval Harry. „Všichni. Ani nás nenapadlo, že bychom tě nevzali sebou. Nebuď hloupý.“

Draco se usmál, i když hluboko v jeho očích se stale zračila úzkost. „To bude prima. Myslím, že kdybych se měl dívat na ty kameny ještě o prázdninách... no nic. Vypadněme odtud.“

Zhluboka se nadechl a zpříma se podíval na Snapea: „Máš už vymyšleno kam?“

„Ano, ale chci si to nechat jako překvapení,“ odvětil Snape. „Dojdu pro nás objednat večeři.“

„Kdy odjedem?“ ptal se Harry, dychtivý to vědět, když se tu ta možnost objevila.

„Bradavický expres odveze většinu studentů na prázdniny v sobotu ráno. Takže předpokládám… ten den večer. Budeme tam víc než čtrnáct dnů, takže vám pomůžu zabalit.“

Harry se smál: „Mám na to tři dny. Myslím, že to dokážu.“

Draco pomalu vstal a vypadal spíš jako šedesátiletý muž, než jako šestnáctiletý chlapec.

„Myslím, že potřebuju sprchu.“

„Ne,“ vážně mu oznámil Snape „Až po večeři a až potom, co mi ukážeš, jak se ti dnes vedlo s učením.“

„Dobře, to nebude trvat dlouho,“ zabručel si Draco pod nos.

Snape komentář ignoroval, ale později trval na tom, aby Draco dohnal práci, kterou přes den zanedbal.

***

„Jsi připravený, Harry?“ zeptal se Snape a prohlížel si opotřebovaný baťoh, který měl Harry přehozený přes rameno. Když Harry přikývl, otočil se k Dracovi, za kterým se vznášel kufr.

Harry si nemohl pomoci a zíral. „Budeme pryč jen dva týdny!“

Draco se povýšeně uculoval s výrazem, který by v Harrym dříve probouzel potřebu ho praštit. Nyní byl rád, že už je Draco zase ve své kůži. I když se Harry nedomníval, že ten problém, ať už to bylo cokoliv, byl vyřešen. Draco ho prostě jen ignoroval.

Popření - to byla technika, kterou Harry sám dobře znal, i když, dokud si nepřečetl Snapeovu knihu, nevěděl, že se to tak jmenuje.

„Já bych prostě nevystačil s pytlem,“ protahoval Draco a jeho tón naznačoval, že taková vyhlídka by pro něj znamenala osud horší než smrt.

„Někteří z nás mají úroveň, Pottere. Někteří z nás mají je ne sais quoi, bez kterého bychom byli jen sedláci.“

Pro tentokrát se Snape rozhodl neodebírat body za Pottera, což Harryho potěšilo.

„Někteří z nás umějí balit,“ zlobil ho Harry. „Musíš umět vybírat. Není nutné brát si na cesty celou skříň.“

Draco se smál. „Prosím. Ty si vybírej, já budu reprezentovat.“

„Přestaňte blbnout,“ řekl Snape. „Poletíme krbem všichni společně...“

Harry namáhavě polkl, všechna radost náhle zmizela. „Uch... neříkal jste, že to místo není v letaxové síti?“

„Leda že bys chtěl přejít pozemky až k hranici, za kterou se lze přemisťovat, čímž bys na sebe upozornil všechny smrtijedy široko daleko, nemluvě o těch Zmijozelech, kteří tady zůstali na prázdniny. Použít krb je nejlepší.“

„Přenášedlo?“ navrhl Harry a zakřenil se.

„Žádné jsem nepřipravil,“ řekl Snape s přivřenýma očima. „Tak jako tak budeš muset začít používat letax. Neříkej mi, že si stále myslíš, že tě to upeče zaživa.“

„Dobře...“

„Harry, budeš se mnou a moje magie tě tím provede bez ohledu na tvůj stav.“

„A moje,“ vmísil se Draco.

Ale Snape se na něj přesvědčivě podíval: „Jsi můj syn, opravdu věříš, že bych udělal něco, čím bych tě mohlo zranit?“

„Nebo si myslíš, že znáš magické principy lépe než Severus?“ dodal Draco.

Harry se nad tím zamyslel a přikývl: „V pořádku, myslím, že mi to prostě jen připomíná... Samhain. Myslím, ten oheň.“ Polkl. „Ale jestli se Salse udělalo špatně jen ze zbytků kouzla, tak asi nemůže cestovat s námi.“

„Výborná myšlenka,“ poznamenal Snape. „Máš jí v kapse, že? Omotej si ji kolem ruky.“

Harry to udělal a odtáhl se od Draca. Snape potichu pronesl nějaké zaklínadlo, dotkl se Salsy lehce hůlkou a proměnil ji v zlatý náramek. Harry vzdychl, ale před tím než mohl začít protestovat, Snape ho ujistil: „Bude jí dobře. O mnoho lépe, než kdybychom ji přemístili letaxem v jejím přirozeném stavu.“

Draco pozoroval náramek se zjevnou nechutí. „Mohli jsme ji nechat tady,“ poznamenal. Jednoznačně nebyl nadšený představou prázdnin strávených se Salsou. „Vždyť je to had, dokáže se o sebe postarat sama.“

„Je to milý malý had,“ prohlásil Harry nevlídně. „Nemůžeš ji obviňovat, že je ďábelská jen proto, že je had. Chci tím říct, že já jsem překonal to, že jsi Zmijozel!“

K Harryho překvapení Draco zesinal. Nebyl to pěkný pohled na chlapce, který byl už předtím bledý.

„Můžeme prostě jít?“ navrhl Snape a jeho hlas zněl najednou unaveně.

***

Přemístili se do čísla dvanáct na Grimmauldově náměstí. Harry trochu ztuhl, když vylezl z ohniště do pokoje známého z dlouhých hodin nitrobrany se Snapem. Překvapilo ho, že se sem přes Fideliovo kouzlo mohl přemístit i Draco. Ale nakonec ho napadlo, že Brumbál musel Dracovi povědět pravdu o skutečném užívání domu.

„Smrtijedi o tomhle místě vědí, není bezpečné, abychom tu trávili Vánoce.“

„Ochranná kouzla je udrží za zdí tvého domu,“ odpověděl Snape.

„To je tvůj dům?“ řekl Draco a rozhlédl se.

„Zdědil jsem ho po kmotrovi,“ tiše odpověděl Harry.

„???“

„Siriu Blackovi.“

Draco zíral a Harry nevěděl, jestli to bylo kvůli Siriově kriminální minulosti nebo proto, že Harryho kmotr byl příbuzný s Malfoyovými. Možná Draco věděl ze smrtijedských drbů, že jediný, kdo patří do Azkabanu, je Červíček. Ať už to bylo jakkoli, nechtěl o tom mluvit. Dokonce tu ani nechtěl být. „Profesore,“ protestoval. „Tohle opravdu není místo, kde bych chtěl trávit prázdniny.“

„To mě ani nenapadlo,“ odvětil Snape. „Prostě jsem jen potřeboval bezpečné místo, ze kterého bychom se mohli přemístit.“

Pokynul Harrymu a když chlapec přišel blíž, přitáhl si ho, aby ho pevně objal.

„Nezapomněl jsi, jak jsme se přenášeli ze Surrey?“

„Na to se stěží dá zapomenout,“ huhlal Harry, tvář přitisknutou k otcově hrudi. „Říkal jste, že příště budu mít dost rozumu, abych se vás pevně držel.“

„A udělej to. Sám se zatím přenášet nedokážeš, ale když já na sebe převezmu ten šok, nemusí se ti to zdát tak nepříjemné.“ Podíval se na Draca. „Pro tebe se vrátím za chvilku.“

Draco se zatvářil znuděně, samolibě a povýšeně. „Já jsem se dokázal přemisťovat už v patnácti letech,“ informoval. „Měl bys to naučit Harryho. Ale v každém případě se pro mě, prosím, vrať, nemám tušení, kam bych se měl přemístit.“

Snape jeho poznámku ignoroval.

O chvíli později měl Harry pocit, jako kdyby se rozpustil a znovu složil. Bylo mu z toho na zvracení, ale ani zdaleka ne tak, jako kdyby to měl přetrpět bez pomoci. Harry cítil, jak se Snapeovo tělo napjalo, když tlumil vliv přemístění na Harryho. Opravdu to pomohlo.

Když Harry mohl otevřít oči, viděl, že je v malé kamenné chalupě. Byla jednoduše zařízená. Vypadalo to, že je zřídkakdy užívaná, ale nebyly tam vrstvy prachu, jak by se dalo předpokládat. Nějak mu to tam připadalo známé, ale Harry si byl jistý, že tam nikdy předtím nebyl.

Zmateně se zvednutým obočím se rozhlížel.

Sundal si kabát a prohlížel si pokoj důkladně. Ne, nikdy neviděl ten velký kamenný krb nebo okna, ze kterých byl výhled na voňavou louku.

Voňavou...

To bylo ono. Ta vůně mu byla známá, Harry ji vdechoval, rozeznával jednotlivé vůně. Jasně, čistá tráva... jemně zatuchlý pach doškové střechy... štiplavý pach popela ho zasáhl do srdce...

Vnímal i ostatní. Vůně, které právě teď necítil, ale které tady kdysi byly... vyplouvaly z jeho paměti... Teplý jablečný mošt a ovesná kaše, nepříjemný zápach mudlovských léků a mastí, slyšel déšť, dopadající do okapu. Ale on tu přeci nebyl, když pršelo, že ne...?

„Devon!“ vykřikl náhle Harry. „Jsme v Devonu! Tady jste se o mě staral po Samhainu!“

Snape přikývl, prohlížel si Harryho zblízka a pro případ, že by potřeboval oporu, ho držel za ramena. Pak jej ale pustil a poodstoupil. „Moje vlastní malá chaloupka v divočině,“ dělal si legraci sám ze sebe. „Předpokládám, že Albus by to pokládal za chatrč. Ale je to nedaleko Bradavic a je to tady tak bezpečné, jak jen může být, všechny louky okolo jsou nezakreslitelné a celý dům je obalen ochrannými kouzly. Samozřejmě, že to není Kouzlo Pokrevní ochrany, ale nikdo ze smrtijedů netuší, že tohle místo existuje.“ Snape se znovu podíval na Harryho. „Jestli se cítíš v bezpečí, vrátím se pro Draca.“

Harry přikývl a obejmul svoje ramena, protože se trochu třásl. Jasně, je přece prosinec... Legrační, že ve sklepení, které Snape udržoval kouzlem příjemně vytopené, bylo tepleji, než v tomhle domě. „Ano, jděte pro něj,“ odpověděl. Nepřipadal si nervózní, ale trochu asi musel být, protože slyšel sám sebe, jak se trochu zakoktal. „Pravděpodobně už prolezl celý Siriusův dům.“

„Tvůj dům,“ Snape ho jemně opravil.

„Pomůžete mi najít právníka? Nebo koho vlastně kouzelníci používají?“ zeptal se náhle Harry. „Já ten dům nechci. Rád bych se ho zbavil.“

„Tohle probereme po prázdninách. Za chvíli budu zpátky s Dracem.“

Harry přikývl a díval se, jak se jeho otec přemístil.

***

Draco vypadal, že na něj domek příliš nezapůsobil. „Myslel jsem, že jedeme na prázdniny,“ stěžoval si. „Celé tohle místo je menší, než ten ubohoučký byt, co ti přidělili v Bradavicích.

A koupelna vypadá, jako by ji nikdo neudržoval alespoň sto let! Vážně, jak tu přežijeme dva týdny?“

„Můžeme se vrátit zpátky do sklepení, jestliže můj dům uráží tvůj jemnocit.“

Draco pokračoval: „Jen to ne, sklepení ne,“ S teatrálním gestem pronesl: „Raději budu kempovat, než bych se vrátil do... Počkej. Řekl jsi můj dům, Severusi?“

Snape jen přikývl a jeho oči byly bez výrazu.

„O ou,“ sykl Draco, když mu to došlo a posadil se na kufr. „Tedy je to... milé, Severusi. Tak... hm, útulné. A malebné.“

„Přestaň,“ okřikl ho Harry. „Ty jsi mizerný lhář.“

„Nejsem. Weasley mi věřil, když jsem mu řekl, že si nikdy nespal ve Snapeově posteli.“

„Jestli si dobře pamatuji, nevěřil,“ opáčil Harry. Rozhlížel se po malém pokoji, ve kterém se nacházeli, což byl zřejmě hlavní obytný prostor. Dost rozedraná pohovka u jedné hrbolaté kamenné zdi, nahrubo opracovaný jídelní stůl u protější a mezi tím nic, než kobereček utkaný ze zbytků látek. Nebyla tu ani kuchyň, i když mnoho skvrn na stole dokazovalo, že se na něj jídlo dává.

„Kam si máme dát naše věci, pane?“

„Předpokládal jsem, že se s Dracem podělíte o ložnici,“ mávl směrem ke dveřím.

Draco byl hned tam. Trochu přikývl. „Jasně, jenom přeměním tu velkou postel na dvě menší jako posledně.“ Vytáhl svoji hůlku a kouzlem zhmotňoval své představy.

Harry nemohl uvěřit necitelnosti zmijozelského chlapce. Nejprve urážka, i když nezáměrná, a teď tohle. „Nemůžeme vás vyhnat z vašeho pokoje, pane profesore,“ vážně odporoval a došel až ke Snapeovi, který Incendiem zažehl oheň, aby vyhnal vlezlou zimu z domku. „Opravdu, radši budu spát na podlaze, než bych vám znovu vzal postel.“

„Harry, kouzelníci nikdy nespí na podlaze,“ posmíval se Draco. „Všechno, co potřebuješ, je kousek dřeva a minimální znalosti z přeměňování, a voilá, postel je hotová.“

„Draco přehání, ale v podstatě má pravdu,“ odpověděl Snape. „Kdybych chtěl, mohl bych tohle místo proměnit v cosi velkolepějšího. Ale v každém případě trvám na tom, že vy dva budete sdílet ložnici. Přeji si, abyste oba měli hezké Vánoce.“

Harry mu chtěl říct, že bude spokojený, i když bude tábořit v obýváku, ať už si o tom Draco myslí cokoli. Jenže znovu odporovat by mohlo být nevděčné. „Děkuji vám, pane,“ řekl jemně.

Snape se na něj podíval podrážděně, což mělo asi znamenat, jak se Harry domníval, že mezi otcem a synem není třeba díků. Harry sice měl pocit, že tomu tak není, ale tohle byla jedna z věcí, kvůli kterým se rozhodl už nehádat.

„Jdi si tam dát věci,“ doporučil mu Snape. „A můžeš přemístit cokoli, co by ti překáželo. Ciť se jako doma. Protože ty jsi doma, Harry.“

Právo přístřeší, vzpomněl si Harry a přikývl. Ta myšlenka mu připadala zvláštní, byl zvyklý o sobě uvažovat jako o někom bez domova. Bylo příjemné mít pokoj ve Snapeově bytě, ale občas se tam cítil jako host, i když věděl, že by neměl. Tady... Harry si to místo znovu prohlédl. Měl sklepení rád, ale tohle místo si zamiloval.

Možná, že to bylo nedostatkem věcí a pohodlí, tím, jak věci vypadaly opotřebovaně. Byl to naprostý opak domu, ve kterém vyrostl a který pro něj nikdy neznamenal domov. Harry se usmál. Tady se necítil jako host. A připadalo mu to tak správné.

Když Harry přišel do pokoje, Draco bezduše ležel na posteli, mával hůlkou a nechal svoje oblečení, aby se samo skládalo do šatníku, který měl své lepší roky už dávno za sebou. Šaty se samy věšely na ramínka. Harry si říkal, že je to šikovný a poměrně užitečný trik. Pro jednou si neřekl, že kouzelník znamená lenoch.

„Co to je?“ zeptal se a šťouchl do poněkud zaprášené krabice vedle Dracovy postele.

Draco se na ni skoro ani nepodíval. „Našel jsem to v té skříni,“ odpověděl a posunul ji k Harrymu. „Musí patřit Severusovi.“

„Půjdu se ho zeptat, co s tím máme udělat,“ navrhl Harry, i když ve skutečnosti nebyla jiná možnost, než to postavit na zem. Jenže to vypadalo dost nezdvořile. Už byl na odchodu, když si Draco klekl na posteli, natáhl se dopředu a bleskurychle vytrhl krabici Harrymu z rukou. Zvedl si tu docela velkou bednu k uchu a zatřásl s ní.

„Co to vyvádíš?“

„Možná, že je to vánoční dárek,“ zatrylkoval Draco a po tváři se mu rozlil zlomyslný úsměšek. „Chci vědět, jestli je to pro mě nebo pro tebe.“ A začal zvedat víko krabice.

„Kdyby to byl dárek, bylo by to zabalené,“ namítal Harry. „Nech to být, ať už je to cokoli, je to Snapeova osobní věc.“

„Řekl, ať se tu cítíme jako doma,“ připomenul Draco Harrymu a strhl víko z krabice dříve, než mohl druhý chlapec pokračovat v protestech. „Jenom nějaké staré oblečení,“ brblal a vysypal z krabice něco černého.

Něco dopadlo na kamennou podlahu. Když k tomu Harry došel, že to sebere, zalapal po dechu a jeho ruka ztuhla uprostřed pohybu.

V té samé chvíli Draco pochopil, co to vlastně držel.

„Do prdele!“ zaječel. Odstrčil oděv oběma rukama a uskočil před znepokojivě černou tkaninou, která se elegantně rozprostřela po podlaze v liniích které připomínaly lidské tělo. Vedle, prakticky v úrovni hlavy, leželo něco vypadlého ze záhybů pláště.

Leželo to vedle sebe na šedé podlaze.

Plášť a maska.

Plášť s kápí. Smrtijedská maska.

Harry ztuhl, jako by celé jeho tělo ochrnulo. Nebylo to oblečení, co před ním leželo, byla to poslední osoba, kterou viděl oblečenou v tomhle ďábelském rouchu, které přikázal svým následovníkům nosit Voldemort.

Viděl Luciuse Malfoye v plné smrtijedské zbroji.

Harry měl pocit, že jeho oči vzplanou. Narůstala v něm zuřivost, touha zranit tak, jak byl zraněn, stravovala každou jeho buňku. Znovu cítil všechno, co vytrpěl rukou toho muže. Žízeň, jehly, oheň.

Draco něco ječel a divoce gestikuloval rukama, ale Harry přes svůj vlastní křik nemohl slyšet nic jiného. Byl to příval zvuků, jeho vlastní výkřiky ze Samhainu. Strach, bolest a hrůza jím procházely ve vlnách a nutil ho k zoufalému nářku. Pak ho z něj něco vytrhlo. Nenávist, která nešla vyjádřit slovy. Pomsta, hroznější než Azkaban, pomsta, která by se nezdržovala něčím tak nepotřebným, jako žalobou a soudem. Pomsta, která nemohla čekat a která se nestarala o to, že nepromíjitelné kletby se tak nejmenují jenom náhodou.

Prudce zdvihl ruce, dlaně otočené dolů, prsty široko od sebe, protože síla se chystala udělat z něj šílícího zuřivce. Horko prostupovalo jeho kůží a naplňovalo okolní vzduch. Divoká magie se rozvinula jako zástava a hrozila, že zničí dům, obyvatele i okolní louky.

Ale nestalo se to.

Harry cítil magii, která jím procházela. Cítil nenávist a vztek, dychtivost zahubit sebe sama. Ale cítil také něco jiného.

Dokázal tu sílu ovládat.

S výkřikem čisté zuřivosti bleskově vymrštil obě ruce a namířil je na hrozivé oblečení na podlaze. Z konečků jeho prstů vyletěly smaragdové proudy divoké magie a začaly ničit to trestuhodné roucho. Tryskaly z něj plameny hněvu a surové magie. Vzduch se plnil kyselým pachem, jak se hábit vzňal a maska začala tavit. Harry křičel až do ochraptění a v plicích už neměl skoro žádný kyslík, protože se už dlouho nenadechl.

Otvory pro ústa a oči v masce se zkroutily jakoby bolestí a roucho hořelo. A Harry tam viděl ležet Luciuse... Luciuse, který hořel...

Vypadalo to, jako že se čas zpomalil nebo téměř zastavil. Draco se pohyboval pomalu, ale Harry to zahlédl jen koutkem svého oka. Jeho zrak byl upřen do ohně. Zářivé plameny Avady Kedavry dosahovaly téměř až ke kraji doškové střechy.

Mohlo to tak trvat navždy, ale Harry cítil, že ho někdo strhl zpět, že jeho ruce byly silou přitlačeny k tělu a něčí dlaň mu zakryla oči a oslepila ho jako o Samhainu. Bojoval, jeho zuřivě dospělý křik se změnil v jekot vyděšeného dítěte. Čas dohnal sám sebe a vypadalo to, že celá místnost se otřásla, jakoby se celý svět pokusil někam přemístit.

Křik v jeho uších přestal, jeho smysly se naplnily současností místo minulostí. Draco s naprosto bílým obličejem a hůlkou, ze které tekla voda, hasil hořící strop. Nějaké ruce ho pevně tiskly. Hořký kouř dráždil jeho nos a plíce.

Harry kašlal, prskal a slyšel Snapeův šepot: „Díky Merlinovi, je to pryč. Dýchej Harry... ano, dobře. Pojď sem, sedni si sem na postel vedle mě.“

Dlouhou chvíli nebylo slyšel jiný zvuk než šumění vody, která stékala po kamenech, a pak Snape znovu promluvil. „Budeš už v pořádku?“

Harry se ochable opřel o Snapea a cítil se, jakoby byl opilý nebo nemocný. Pokoušel se nedívat na podlahu, ale jeho oči tam samy zamířily. Maska a plášť, zničeny k nepoznání, tam ležely v louži vody zčernalé popelem.

„Omlouvám se,“ slyšel sám sebe říkat a ta slova vycházely z jeho nejhlubší jistoty. Jistoty, která ho děsila. Tohle nebylo jako věštecký sen. Nedalo se o tom debatovat a pochybovat. Tohle bylo pravdivé proroctví nebo možná ještě víc, byla to prostě pravda.

„Dům není zničený,“ odpověděl mu Snape a rukou hladil Harryho po zádech. „Na divokou magii to bylo pozoruhodně dobře zvládnuté. Popravdě si myslím, že už jí ani nemůžeme nazývat divokou. Tvoje síla udělala to, co jsi si přál.“

Harry divoce zavrtěl hlavou, jak chtěl být pochopen. „Ne, já jsem nemluvil k vám, ale k Dracovi,“ nadechl se a pokoušel se vysvětlit to, co mu právě teď došlo. Dal si pauzu a vědomě se pokoušel uklidnit, zhluboka dýchat.

Dracovy stříbrné oči se zatáhly stejnou měrou strachem jako zmatkem. A pak se podíval na Snapea.

Harry cítil, že muž pokrčil rameny. „Já ti nerozumím,“ řekl Draco.

Harry se znovu nadechl, podíval se znovu na spálené pozůstatky pláště a masky. Na to svědectví všeho zla, které naplňovalo jeho život od okamžiku, kdy mu byl rok.

„Jednoho dne to udělám znovu,“ řekl skrz zaťaté zuby. „Znovu spálím plášť a masku a tvůj otec bude uvnitř. A až to udělám, zraní tě to. A tak...“ nemohl to říci, to, jak strašně nenávidí Luciuse Malfoye... Ale Draca měl rád a nezáleží na tom, jak zkažený Lucius je. Stejně je to Dracův otec. Draco si mohl přát, aby ho zavřeli do Azkabanu, ale určitě si nepřál, aby byl mrtvý.

Ale Harry ano.

Podíval se Dracovi zpříma do tváře. „Je mi to líto,“ řekl znovu a v jeho hlase zněla bolest i odhodlání. Věděl, jaké to je ztratit rodiče... ale to ho prostě v případě Luciuse nemohlo zastavit. Neschopen unést ten stříbrný pohled, Harry zavřel oči, přitiskl svou tvář do otcova měkkého, teplého vlněného hábitu a rozplakal se.

Poslední komentáře
10.10.2014 12:12:45: Kostýmy a masky: http://ptakoviny-andel.cz/nove-kostymy-a-doplnky
 

Výhradným vlastníkom týchto stránok je Chalibda. Administrátorom je v súčasnej dobe Jimmi. Charakter, význam a dôvod existencie týchto stránok určujete VY.