Vítejte v magickém světě Harryho Pottera

Trilógia od Aspen: I. Rok jako žádný jiný (A Year Like None Other); II. Léto jako žádné jiné (A Summer Like None Other); III. Rodina jako žádná jiná (A Family Like None Other)



Tieto stránky sú pokračovaním pôvodných stránok Roku, ktoré sú venované prekladom skvelej fanfiction od Aspen in Sunlight (trilógia AYLNO, ASLNO a AFLNO). Je alebo bude na nich zverejňovaný česko-slovenský preklad Roku, preklad Leta a Rodiny.

Kapitoly 41 - 50

Kapitola 50. VÁNOCE

Preklad: Chalibda

Betareader:  Chalibda

Záverečné beta: soraki


„Byli jste pryč docela dlouho,“ poznamenal Snape, když Harry zavřel dřevěné dveře chalupy a shodil ze sebe teplý plášť, rukavice a šálu.

Mistr lektvarů něco psal, ale když se Harry přiblížil, odložil pero a kouzlem osušil pergamen. Pak se s jedním obočím zdviženým na něj podíval. Zcela určitě tušil, že to bylo víc, než jen procházka na čerstvém vzduchu. „Tak co?“

No jistě, pomyslel si Harry. Vy jste mě léta držel v temnotě a teď předpokládáte, že vše vyklopím, když řeknete tak co? To tak nebude.

„Trochu jsme si popovídali o Samhainu,“ odpověděl Harry s kamenným výrazem.

„Samhain,“ opakoval Snape pomalu, posunul se v křesle, aby viděl na Draca, který přikývl.

„Víte, co je to Samhain?“ vysmíval se mu trochu Harry, jehož podráždění narůstalo. Před tím se dokázal docela dobře ovládat, ale to proto, že byl tak odhodlaný promluvit si s Dracem o samotě. „Jsem si jistý, že si to pamatujete. Byl jste tam. Oba jste tam byli té noci. Je legrační, že celé týdny nikoho nenapadlo se o tom zmínit.“

„Já ti říkal, že jsou věci, o kterých si myslím, že by měl Draco...“

„Jo, já vím, říct mi to sám,“ přerušil ho Harry. Nějaký ďáblík mu začal šeptat do ucha, navádět ho, co má říkat. Samozřejmě věděl, že by to neměl udělat. Ale po všech těch týdnech obav, kdy jen čekal jestli ho Draco prokleje a odvleče zpět k Voldemortovi, to prostě potřeboval. Chtěl setřít ten samolibý výraz ze Snapeovy tváře.

„Draco mi řekl,“ povzdechl si Harry, opatrný, aby to neznělo příliš teatrálně způsobem, který tak často používal Draco. „Řekl mi vše. Vysvětlil, že chtěl navštívit jen jedno setkání smrtijedů, aby pochopil pravdu o službě Voldemortovi. V žádném případě by se nemohl stát smrtijedem, když by to znamenalo pokaždé, když bude přivolán, čelit obrovskému hadu.“

„Draco!“ zařval Snape, rudý vzteky.

Draco zíral zděšeně na Harryho. „Tohle jsem neříkal!“

Harry se zakuckal smíchy, ale rychle zmlkl, když Snape začal vypadat rozezleně. „Pardon,“ omlouval se, i když se necítil provinile.

„Nedokázal jsi odolat.“

„Nepopírám!“ odsekl Harry a přešlápl. „Já jen nemám rád tajnosti a do háje, vážně neocením, že když jste se rozhodl, že by pravda měla vyjít najevo, místo toho, abyste otevřel pusu, jako kdokoli jiný, projevíte se jako Zmijozel a začnete po domě roztahovat hábity!“

„Říkal jsi, že to schvaluješ,“ poznamenal Draco, ve stříbrných očích zmatek.

„Připustil jsem, že se ten problém nakonec musel nějak řešit,“ zvýšil Harry hlas. „Ale nemyslím si, že by to byl nejlepší nápad, o kterém jsem kdy slyšel. Byl bych raději, kdybyste mi to řekli už dávno, a alespoň trochu normálním způsobem.“

„Kdybych to byl udělal,“ vysvětloval Snape, „mohl by ses přestat snažit začít Dracovi důvěřovat, přese všechno, co udělal. Je totiž bez debaty, že loajalita k rodičům, bývá nejsilnější.“

Harry se posadil na podlahu před oheň a všiml si, že na kamenech ohniště leží Salsa. Hadím jazykem jí tiše zavolal, aby mu vylezla na koleno. Poté, co hádka párkrát pohladil, zdvihl tvář ke Snapeovi, který stále seděl u stolu. „Ten plášť a maska, bylo to nastražené?“

Snape s napůl přivřenýma očima, pokrčil rameny. „Řekni ale, co si představuješ pod slovem nastražit. Nechal jsem to tady, když jsem tě nesl zpátky do Bradavic. Protože jsem tušil, že bude potřeba, abys žil v mém bytě a skutečně jsem nechtěl, abys na ty věci někde narazil. Když jsem plánoval naše Vánoce, byl jsem si vědom toho, že maska a plášť, mohou vyjít na světlo.“

Harry zavrčel. „Takže Draco má pravdu. Počítal jste s tím, že vyslídí tu krabici v naději, že je to dárek.“ Když Snape neřekl nic, aby to obvinění potvrdil, nebo popřel, Harry pokračoval. „Věděl jste, že vaše dny, jako vyzvědače jsou sečteny v momentě, kdy jste mě zachránil ze Samhainu, proč jste ty příšerné hadry nezničil?“

„Mohli se někdy v budoucnosti hodit Řádu.“

„Jo...“ Harry zamumlal. „Tak teď už ne.“

„Ne. Když jsi je ničil, odvedl jsi skutečně dobrou práci.“

Harry chvíli přemýšlel, jeho prsty hladily Salsu stočenou do klubíčka a přemýšlel o všem co se stalo. Tak jako tak nebyl rád, jak se Snape zachoval, co se týče Dracovy přítomnosti na Samhainu, ale zrovna tak nechtěl, aby to stálo mezi nimi. „Přál bych si, abyste mi býval byl řekl pravdu daleko dřív,“ poznamenal s vážným pohledem upřeným na Snapea. „Doufám, že už přede mnou žádná další tajemství nemáte. Nicméně, odpouštím vám.“

„Hm, taková velkodušnost.“ Vydechl Snape, položil ruce na kolena a zíral zblízka na chlapce sedícího na podlaze. „Ale raději si položme jinou otázku. Odpustil jsi Dracovi?“

Harry obdařil svého otce chladným pohledem. „Ano, odpustil. Ale pokud dovolíte, raději si ponechám detaily. Je to jen mezi Dracem a mnou.“

„Tak, jako Dracova účast na setkání smrtijedů, byla jen mezi Dracem a mnou?“

„Jenže to se mě týkalo a vy to víte!“

Snapeův hlas byl chladně zdvořilý a klidný, když odpovídal. „Udělal jsem to, co jsem pokládal za nejlepší.“

Harryho hlas byla také klidný, ale jiným způsobem. Byla v něm slyšet bolest i zlost, ale Harry se pokoušel ty hrany vědomě ohladit. „Zřejmě se neshodneme na tom, co bylo nejlepší, ale jak už jsem řekl, odpouštím vám.“

Snape na něj chvíli zíral a pak rychle přikývl. Harry pochopil, že ačkoli si Draca i jeho před chvílí pečlivě prohlížel, potřebuje si ověřit, že spolu budou schopni vycházet.

Draco přišel, stoupl si vedle Harryho, ale tato pozice byla pro rozhovor naprosto nevhodná. Zmijozelský chlapec ale nevěděl, co má dělat, dokud mu Harry nepřipomněl. „Už jsi seděl na zemi, Draco, nebo si nevzpomínáš? Nezabilo tě to.“

„Pojď se se mnou posadit k oknu,“ navrhl Draco a ukázal na gauč.

„Je tam průvan a pro Salsu je tam příliš chladno.“ Když si Harry všiml, že se stále mazlí s hadem, zastrčil Salsu do kapsy a ta se stočila do klubíčka, aby si udělala pohodlí. „Tak a je to. Promiň, co jsem říkal o Nagini.“

Draco se zakřenil. „No... pravda je, že to nebyl ten velký had, z čeho jsem na té schůzce byl zděšený.“

„Já vím,“ řekl Harry. „Posaď se, proč ještě stojíš?“

Draco se zašklebil. „Ušpiním si šaty.“

„A nejsi ty náhodou kouzelník? Slyšel jsi už o čistícím kouzlu? No tak.“

Draco se nakonec podřídil a s překříženým nohama si sedl na kameny.

Harry se k němu naklonil. „Prima, tak dobře. Teď bychom mohli nějak naplánovat štědrovečerní večeři. Nepředpokládám, že bys dnes ráno, zatím co jsem spal, proslídil ty bedny...? Takže, já ho zabavím a ty mezitím prohlédneš věci na vaření, co vzal s sebou. Ne, počkej, ty pravděpodobně vůbec netušíš, jak se dělá jídlo. Takže, ty ho zabavíš a se tam proplížím a podívám se...“

Tichý zvuk, kouzlem přeneseného dřeva, přeťal jeho slova.

„Jestli chcete vypátrat, jaké suroviny jsem vzal s sebou,“ protáhl Snape a ukázal k bednám, které teď již neměly víka, „není třeba plížit se okolo.“

„Jenže mi všichni tady jsme Zmijozelové, nebo alespoň svým způsobem,“ chechtal se Harry a cítil se tak šťastný, jako už dlouhé měsíce nebyl. „Máme plížení rádi, pane.“

Draco vybuchl smíchy. „Máš zkreslené představy o tom, co znamená být Zmijozel.“ Vyskočil a chopil se Snapeovy nabídky, prohlédnout si bedny. Harry přemýšlel, jestli náhodou nedoufá, že najde nějaký dárek. To se mu nemohlo podařit. Jestliže s sebou Snape nějaké vzal, tak bylo vyloučeno, že budou tam.

Dvě z těch beden byly začarovány tak, aby zůstaly chladné, v té třetí byl opravdový mráz. Harry se zakřenil, když pochopil, že čaroděj si může udělat lednici z jakékoli nádoby. „Tohle vypadá, jako pečená husa na vánoční večeři,“ oznámil. „A mohli bychom rozmrazit nějaké ty koláčky... Nebo jste je chtěl nechat až na Štědrý den?“

Snape mávl rukou, jako že mu to je jedno. „Proč o takových detailech nerozhodnete s Dracem? A proč neuděláte něco k obědu?“

„Sendviče,“ rozhodl Harry.

Draco si teatrálně povzdychl.

„Je to to nejsnazší jídlo, které tady můžeme udělat,“ pokáral ho Harry a předvedl mu to. Smál se, když Draco, místo toho, aby dělal něco tak mudlovského, jako krájet chleba nožem, nutil svou hůlku, aby ho krájela za něj.

Ale byl rád, že to vůbec zkusil a bylo mu jedno jak. Harryho znovu hrozně rozbolely ruce. Přemýšlel, jestli magie, která jím prošla nemohla zničit nervy. Nechal Draca dodělat sendviče a řekl o svém problému Snapeovi, který prozkoumal jeho ruce pečlivě několika kouzly.

„Necítím žádné poškození,“ oznámil nakonec Snape. „Ale, ať se stalo cokoliv, je to spojené s tvou magií. Něco v tobě pracuje a pokouší se to osvobodit. Ten konflikt ti způsobuje bolest.“

„Takže prostě musím jen počkat, dokud se mi nevrátí magie?“

„To jsem neřekl.“ Snape poklepal na každý jeho prst hůlkou a odříkal několik měkkých latinských zaklínadel, která vyhnala bolest pryč. „Řekni mi, kdykoli budeš potřebovat. A naučím to kouzlo také Draca, aby ti mohl pomoci.“

Harry ohnul prsty, překvapený tím, jak lehké a volné mu náhle připadaly. „Víte, očekával jsem spíš lektvar,“ připustil.

„Lektvar by mohl zrušit příčinu tvé bolesti,“ řekl mu Snape. „Ale pokud by to udělal, mohl by potlačit ten tvůj vnitřní konflikt. Jestliže tvá magie bojuje, aby se mohla projevit v plné síle, stěží si přeji potlačit to. Ale kouzlo by mělo být neškodné. Prostě jsem jen tvé ruce řekl, aby na tu bolest zapomněla.“

„Přál bych si, abych tohle kouzlo znal po mnoha tvrdých famfrpálových zápasech,“ řekl Harry s úsměvem.

„Funguje to lépe na magická zranění, než na fyzická.“

Harry přikývl. „Jo tak, děkuji vám, pane.“

Snape prostě jen přikývl.

***

Dny ubíhaly rychleji, než by Harry očekával. Možná to bylo tím, že díky nepřítomnosti domácích skřítků měli pořád něco na práci. Samozřejmě, že Draco a Snape používali magii. Ale stejně, i kouzla zaberou nějaký čas.

Draco se šel každý den proletět a předváděl otočky, obraty a výkruty, na které by byl každý chytač hrdý. Harrymu to nebylo až tak moc líto do dne, kdy si všiml, že Draco skutečně pronásleduje zlatonku. Tehdy mu došlo, jak moc mu famfrpál schází.

Jen se naskytla první příležitost, použil všechnu svou zmijozelskou vychytralost, aby vyzkoušel svou magii na Dracově koštěti. Samozřejmě, že neměl v plánu hned letět, jen chtěl vidět, jestli poslechne, když mu přikáže, aby se zvedlo.

Jenže se nic nestalo a to ho zanechalo v příšerné náladě.

Ta mu ale dlouho nevydržela. Jak by mohla, když probíhaly vánoční přípravy? Harry si myslel, že když všechny Vánoce trávil v Bradavicích, ví už všechno o tom, jak je kouzelníci tráví. Ale brzy přišel na to, že se má ještě hodně co učit.

Za prvé to byl stromeček.

„Vždycky jsem si říkal, že je to trochu ostuda porazit a zavraždit krásný strom,“ poznamenal Harry, když Snape řekl, že příští den se půjdou podívat po stromečku. „I když předpokládám, že to není zas až taková škoda, když to dřevo po svátcích spálíme...“

Draco se na něj podíval, jako by mu narostla další hlava. „Porazit strom! Prosím tě, Harry, vždyť jsme kouzelníci!“

„V Bradavicích vždycky byly stromky,“ poukázal Harry. „Myslím, že obvykle dvanáct, ne?“

„A ty sis myslel, že jsou skutečné?“ Zeptal se Draco s předstíraným údivem a v jeho očích jiskřila samolibost a arogance. „Jsou to kouzelné stromečky, Harry, i když předpokládám, že jsi vlastně složil kompliment domácím skřítkům za to, že se jim je daří dělat tak skutečné.“ Pak chvíli vypadal, že přemýšlí. „Zajímalo by mě, kolik studentů z mudlovských rodin si myslí, že jsou skutečné.“

„V nebelvírské společenské místnosti byl, ale opravdový!“ Protestoval Harry. „Vím to, protože po Vánocích hnědl a padalo mu jehličí!“

„Někdo narozený u mudlů přinesl skutečný strom,“ vyslovil Draco svou domněnku a otřásl se. „To je vážně příšerné. Ignoruje to dávné kouzelnické myšlenky o duchu lesa. Fakt, že mudlové klidně porazí strom jasně ukazuje, jak příšerně hrubí mohou být...“

„Oh, přestaň,“ řekl Harry a obrátil se na Snapea. „Nemyslíte si, že je divné, že jsem šest let navštěvoval nejlepší anglickou kouzelnickou školu a přesto nevím nic o základních zvyklostech? Proč se v Bradavicích nepočítá s tím, že někteří studenti tyto věci neznají?“

Draco otevřel pusu, pak ji ale beze slova zavřel. Ještě, že tak. Harry opravdu neměl náladu slyšet ho, jak říká, Protože nečistokrevní tam nemají co dělat, Pottere.

„Možná bychom mohli Studium mudlů doplnit kurzem o studiu kouzelnických zvyklostí,“ navrhl Snape a mírně přikývl. „Proberu tu věc s ředitelem.“

Ukázalo se, že vykouzlit stromek je složité. Normálně to dělali domácí skřítkové, ale schopný a silný čaroděj, jako Snape, byl také schopen provést nezbytná kouzla. Zavedl chlapce do západního koutu svého pozemku, kde se rozkládal malý borovicový háj. Po chvíli dohadování se shodli na nepříliš vysokém, rozložitém a košatém stromku. Snape na něj namířil hůlku a zahalil ho na moment do téměř neviditelného modravého oparu. Pak pronesl pár inkantací a Harrymu se zdálo, že to nebylo latinsky. Možná, že to bylo keltské kouzlo, zvažoval, když si vzpomněl, co říkal Draco o lesních bozích.

Když se vrátili do chalupy, stála vedle krbu perfektní replika stromku, který si vybrali. Zabral téměř čtvrtinu místnosti a celou jí naplnil vůní lesa. Harry se natáhl a dotkl se ho, neschopen uvěřit, že není skutečný. Přesvědčil jej o tom pohled dolů. Nebyla tam žádná závěj, která by ukryla konec řezu a žádný strom sám od sebe nestojí rovně. Tenhle kouzelný stromeček vypadal, jakoby vyrůstal přímo z kamenné podlahy.

„A teď svíčky,“ protáhl Draco.

Snape se natáhl do krabice a vytáhl zelené a stříbrné svíčky. Protože Harry předtím prohledal všechny krabice, věděl, že v žádné z nich svíčky nebyly, takže jedna bedna byla začarovaná tak, aby doručovala věci na Snapeovu žádost. Takhle pravděpodobně Mistr lektvarů schoval jejich dárky. Harry se zakřenil, když ho to napadlo. Dracův zmijozelský vliv se projevil. Nikdy před tím by ho ani ve snu nenapadlo, prohledávat chatu, aby našel dárky. Možná to ale bylo jen tím, že nebyl zvyklý brát Vánoce jako něco vzrušujícího. Dracův hluboký zájem o to, co by mohl dostat, dodal celé situaci na dramatičnosti, dumal Harry, i když... možná by bylo príma, kdyby ten kluk byl méně materialistický.

Snape jediným kouzlem zapálil svíčky a poslal je vznášet se mezi větve stromu. Výsledný dojem byl docela hezký a svíčky zřejmě byly kouzelné. Vydávaly světlo a teplo, ale nespotřebovávaly žádný vosk a nekapaly. A jak je Snape ujistil, nemohly ani něco podpálit. Takové svíčky mohly svítit ve dne v noci.

Harrymu se zdály úžasné, nemohl si pomoci a pořád je pozoroval. „Zmijozelské barvy, pane?“

„Říkal jsi přece, že jsme tu všichni Zmijozelové,“ odpověděl Draco.

„Říkal jsem svým způsobem, že?“

„Je to Severusův dům a barvy na svících jej reprezentují,“ vysvětloval Draco trochu nepříjemným tónem. „On není jen Zmijozel, je ředitel zmijozelské koleje. Kdyby byl zaříkávač, byly by svíce rudé a bílé. Kdyby pracoval v nemocnici sv. Munga, viděli bychom na stole žluté a oranžové, Pokud by...“

„Já vážně nepotřebuji padesát příkladů před tím, než něco pochopím,“ přerušil ho Harry a přál si, víc než kdy jindy, mít šanci navštěvovat kurzy studia kouzelnických zvyklostí. „Celá dekorace bude ve Snapeových barvách?“

„Pro Merlina, Harry. On se jmenuje Severus!“

Pamatoval si Dracova slova na téma skutečný otec, a tak se raději rozhodl neodpovědět.

Snape to ignoroval a raději se rozhodl vzdělávat trochu Harryho v kouzelnických zvycích. „To není žádný div, že se Harry ptá,“ řekl a sjel Draca pohledem. „Tradiční vánoční výzdoba je založena na rostlinách a ty nejsou tak barevné, jako ty křiklavé ozdoby, které jsem viděl ve výlohách v mudlovské části Londýna. Nicméně, je to i tvůj domov, Harry, a není žádný důvod, abychom nepoužili i nějakou rudou a zlatou, pokud ti to pak bude připadat svátečnější.“

Křiklavé, pomyslel si Harry a ještě ke všemu to naprosto přesně opisovalo vánoční výzdobu tety Petúnie. „Kouzelnické tradice jsou fajn,“ odpověděl poněkud zasmušile.

Snape, ale přesto začaroval bobulky na cesmíně tak, aby byly červené a žluté. Draco se chvíli vztekal, ale Harrymu to připadalo jako dojemné gesto.

***

Draco prohlašoval, že chce zachránit husu na Boží hod a, i když ho Harry podezříval, že si prostě chtěl jen ušetřit práci, souhlasil. A tak měli kaštanovou polévku s čerstvě upečeným celozrnným chlebem. Snape ho vyndal z magické bedny, ale zbytek jídla museli připravit v chalupě. Nebylo to zas až tak moc práce. Domácí skřítkové zabalili spoustu polotovarů. Například polévku. Stačilo ji rozmrazit a pak chvíli vařit. Jenže Draco prostě nemohl přestat fňukat. Nebo alespoň do doby, než mu Harry pohrozil, že mu nedá dárek, pokud se nezačne chovat normálně.

„To nemůžeš,“ prskal rozčileně Draco. „To by od tebe bylo ohavný.“

„Můžu, jestli nepřestaneš kňourat,“ odsekl Harry. „Nikdy jsem tě neslyšel takhle si stěžovat při hodině Lektvarů, kdy musíš věci taky sekat, krájet a vařit!“

„To je zajímavé přirovnání,“ ozvalo se od stolu, kde Snape psal dopisy. Harryho by zajímalo, pro koho jsou, ale zdálo se mu to příliš troufalé. „Už jsi pro nás uvařil dost jídel, takže vím, že umíš docela dobře vařit. Proč tedy nejsi lepší v Lektvarech?“

Harry se pousmál a přidal do kouřící polévky trochu pepře. „Když při vaření dáš nějaké ingredience o něco víc, jídlo ti pravděpodobně nevybuchne. Je tu více prostoru k omylům.“

„Možná by se Longbottom měl vyučit kuchařem,“ posmíval se Draco.

„Možná, že já vrátím tvůj dárek,“ navrhoval Harry. „Neville dělá, co umí. A já nechci slyšet, jak se do něj navážíš. Popravdě, až se vrátíme do vyučování, možná by ses mohl mu pokusit pomoct. To je pravděpodobně způsob, jak přesvědčit Nebelvír, že jsi konec konců docela slušný člověk.“

Draco vypadal dopáleně, ale nedal přímou odpověď.

„Když mluvíme o sovách, přemýšlel jsem, jestli je chalupa začarovaná tak, aby se sem nedostaly.“

Snape přikývl. „Je tu sice jen malý důvod k obavám, ale stejně.“ A zvedl ramena ve výmluvném gestu.

Harry také přikývl. „Já vím, stála ostražitost. Jen jsem si říkal, že by bylo hezké, kdyby prošly dárky od mých přátel. Budou doručeny do Bradavic, nebudou vráceny odesílatelům?“

„Použil jsem chytré kouzlo, které je přesměruje,“ zavrčel Snape.

Harry si nemohl pomoct, ale všiml si mírně uraženého tónu. „Jste velký a moudrý čaroděj,“ připustil a když pochopil, co řekl, zasmál se. Zalapal po dechu, když mu Snape i Draco věnovali udivený pohled. „To je hláška z jednoho filmu. Čaroděj ze země Oz.“

„Smál jsem se jenom proto, že ten velký a mocný čaroděj ze země Oz, je vám naprosto nepodobný, pane profesore.“

Draco byl zřejmě úplně mimo. „Kde je Oz?“ ptal se Snapea, který vypadal také poněkud zmateně.

„To je fikce.“ Zdůraznil Harry.

„Něco jako Moje koště se umí zvětšit?“ zeptal se Draco. „To byla má nejoblíbenější kniha, když jsem byl malý.“

„Jo, asi něco takového,“ zamumlal Harry.

„A jak se já liším od toho velkého a mocného čaroděje?“ Vyzvídal Snape.

Harry zrudl. „On ve skutečnosti nebyl vůbec čaroděj a o magii nevěděl nic, jen věděl, jak věci ovlivnit, myslím. Ale příliš dobře si to nepamatuji.“

„Mudlové mají někdy skutečně divné názory na kouzelníky.“

„Rozhodně potřebujeme ten kurz o kouzelnických zvycích,“ souhlasil Draco.

***

Později toho večera Snape položil na stůl sněhobílou svíci. Na rozdíl od ostatních svíček zářících všude (očividně v některých čistokrevných rodinách bylo tradicí nemít o Štědrém večeru žádná jiná kouzelná světla, jen svíce), tato připomínala Harrymu ty velké tlusté svíce, které hořívají v kostelech. Ne, že by chodil do kostela často, ale strýc Vernon trval na tom, že budou chodit na Půlnoční. Harry si pamatoval, že většinou na něj křičel celou cestu tam, pořád mu dával vlasy přes jizvu a pak na něj ječel celou cestu zpátky, protože se bál, že ji někdo viděl.

A příští den ráno, bylo jeho špatné chování v kostele použito jako záminka, aby nedostal žádné dárky.

Vždycky tušil, že Vánoce by měly být šťastný čas, ale pro Harryho to tak nikdy nebylo. Ne, dokud je nezačal trávit v Bradavicích.

Když se díval na svíci, vracely se mu ošklivé vzpomínky, ale Harry netušil, že je mu ten strach vidět na očích. Ani si neuvědomil, že si nervózně pohrává s ofinou. Ne, dokud se Snape nenatáhl, nevzal ho za ruku, nepoložil mu jí zpátky na stůl a tam mu ji pevně nedržel. Harry vzhlédl trochu překvapen. Mohl vyprávět Snapeovi o přístěnku pod schody, o tom, jak hladověl a Snape byl určitě dost chytrý, aby odhadl, že Harry nikdy nedostal od svých příbuzných žádný normální dárek, ale byl si jistý, že ten člověk nemohl tušit, co mu připomněla ta malá krátká svíce.

Jenže Snape očividně nepotřeboval znát detaily. Znal Harryho a to bylo dobře. Poznal, když se chlapec ztratil v bolestných vzpomínkách.

K Harryho velkému překvapení ta nezapálená svíce rozrušila i Draca. Zíral na ni, oba lokty položené na stole, zdvihl ramena a pak je uvolnil s hlubokým povzdechnutím, které nebylo teatrální jako obvykle. „Jsem tu nejmladší, že?“ Ujišťoval se u Snapea, který přikývl.

„Tak dobře...“ Draco se nadechl a odsunul se od stolu. „Přemýšlel jsem, kdo...“

A nechal větu nedokončenou.

Harry se překvapeně díval, jak Draco hůlkou zapálil knot svíčky, pak šel a postavil ji na okenní římsu. Potom kouzlem roztáhl záclonu, aby plamen byl vidět skrz sklo. Když to udělal, zhroutil se na odrbaný gauč, opřel se o jeden konec a o druhý opřel své překřížené kotníky a zíral a zíral a zíral na mihotající se svíčku.

Jeho zaujetí bylo zvláštní, ale co bylo ještě nezvyklejší, byla jeho poloha. Draco obvykle seděl, jako by předváděl lekci etikety, to byl jeden z důvodů, proč dalo takovou práci přesvědčit ho, aby si sedl k Harrymu na podlahu.

Vůně tajícího vosku naplňovala místnost a Harrymu došlo, že tohle je normální svíčka, ten druh, který sám sebe postupně stráví do nicoty.

Když si všiml, že Snapeovy dlouhé prsty jej stále drží, odtáhl se. „Co je s Dracem?“ zašeptal.

Ta slova prolomila mlčení, Draco se na gauči posunul, aby mu udělal místo a pak si ho gestem přivolal. Počkal, dokud si Harry vedle něj nesedl a pak potichu vysvětloval. „Doma jsem byl také nejmladší, a ta svíce... však víš. A nebo možná ne... Já nevím, jestli mudlové mají takovou tradici.“

Podíval se zpátky na svíci. „Nejmladší v rodině postaví svící na okno, jako pozvánku pro Otce Vánoc. To je všechno.“ jeho hlas se trochu zlomil. „Když jsem byl malý, můj otec mě držel za ruku, pak jsme oba řekli Incendio a spolu ji zapálili... Promiň, já vím, jak moc nenávidíš mého otce, také ho nenávidím. Většinou.“

„Je to těžké, když tě lidé, kteří by tě měli milovat... prostě, když to nedělají,“ jemně odpověděl Harry. A vnímal Dracovu bolest, jako nikdy předtím. Mělo ho napadnout už dříve, že Vánoce, takový rodinný svátek, by na Draca mohly takhle působit. Pravděpodobně si přál, aby všechno bylo jinak, přál si být doma, jenže věděl, že věci se provždy změnily a on se domů nikdy nevrátí.

„Jo, předpokládám, že o tom něco víš,“ zamumlal Draco. „Přemýšlel jsem, jestli všichni mají uvnitř nějakou bolest nebo jestli jsme to jenom my dva.“

„Myslím, že většina lidí má nějaký problém,“ namítal Harry a díval se na Snapea. Ten nevypadal, že je poslouchá, a měl otevřenou knihu, ale Harry se na to raději nechtěl příliš spoléhat. „Vem si například Nevilla a co se stalo s jeho rodiči.“ Normálně o tom Harry nemluvil, ale díky smrtijedským drbům o tom Draco už věděl. „A nebo Ron...“

„Ale prosím tě, jaký problém má Vlezlej, kromě toho, že mu schází většina mozku?“

Harry usoudil, že si to Ron zaslouží. Jeho komentáře o Snapeovi, byly opravdu idiotské. „Má pět starších bratrů a jednu mladší sestru,“ odsekl Harry. „Ztrácí se doma v davu. A já, jeho nejlepší přítel, jsem ho zastínil ve škole.“

„Nejlepší přítel?“ vztekal se Draco. „Ty jsi, ale shovívavý, bez urážky Pottere, ale řeknu ti, že jsi blbec, pokud se s ním ještě chceš kamarádit. Pamatuj si má slova. Ani se neobtěžoval poslat ti dárek. Tak málo si přeje mít za přítele Harryho Pottera, co je napůl Zmijozel.“

„Stejně se sem žádné dárky poštou nedostanou.“

„Pokud si vůbec mohl dovolit něco koupit,“ ušklíbl se Draco.

„To je prostě pitomost, soudit lidi podle věcí, které nedokážou změnit.“

„Možná, že je to lepší, než nesoudit je pro věci, které změnit mohou, Harry. Kdyby ses mě zeptal potom, co řekl o Severusovi bys s ním neměl už nikdy promluvit!“

„Dobře, nemám z něj žádnou radost, ale nikdy je dlouho, nemyslíš?“

„Ne, pokud chceš Severuse ctít tak, jak mu jako tvému otci náleží,“ odpověděl Draco vážně. „Ale dost o tom, nenechám Weasleyho, aby mi zničil Vánoce. Takže my máme svíce, Severusi.“ zvolal. „Možná bychom měli nechat Harryho, aby dodržel také nějaké jeho vánoční zvyky.“ Otočil se Draco na Harryho a tázavě si ho prohlížel. „Dobře?“

Harry se ho ohromeně zeptal. „Ty chceš dělat něco podle mudlovské tradice?“

„Ne, ale chci, aby se ti ty Vánoce líbily. Takže, jaké zvyky jste u vás měli?“

„No...“ Harry o tom už vlastně přemýšlel. Po dlouhá léta slavil svátky s Dursleyovými, a když nad tím teď tak přemýšlel, neměl pocit, že by je slavil vůbec. Byl z toho všeho vyloučený. „Je tu takový zvyk, kdy se obcházejí sousedé a zpívají se koledy. Vánoční písně,“ objasňoval, „já jsem to ve skutečnosti nikdy nedělal. Dursleyovi v tom nebyli příliš dobří, ale slýchával jsem skupiny, které chodily okolo a zpívaly.“

„Dobře tak nám tedy zazpívej nějakou koledu.“

„Neumím zpívat a neznám slova,“ zrudl Harry.

„Ale jdi ty, přepral jsi Norského ostrohřbetého skoro se zavřenýma očima a nemůžeš nám zazpívat jednu píseň?“

„Byl to Maďarský tronoocasý!“

Draco se ušklíbl. „No, tehdy jsem nebyl zrovna tvůj velký fanda. Ale od teď budu dávat pozor na všechny tvé mocné činy. Možná napíšu knihu... Čas, který jsem strávil s Chlapcem, který přežil...“

„To zní trochu chlípně,“ vložil se Snape do debaty a přitáhl si křeslo pod okno, aby se k nim připojil. „Což takhle... Ve sklepení s Harry Potterem?“

„Přestaňte,“ smál se Harry. „V nejmenším netoužím, aby o mně byla napsaná kniha. Je dost strašné číst o sobě ve Věštci.“

„Ano, být středem pozornosti musí být opravdu strašlivé,“ zavrčel Draco. Pak se uklidnil. „Vzdám se svého nápadu na knihu, za milion galeonů, když mi zazpíváš jednu z těch vánočních písní.“

„Profesore,“ protestoval Harry, ale moc si nepomohl.

„Také bych chtěl nějakou slyšet,“ odpověděl Snape. „Tedy, jestli chceš?“

„Fajn,“ zamumlal Harry. „Neznám, ale všechny slova, takže neříkejte, že jsem vás nevaroval.“ Chvíli přemýšlel, pak začal a jeho hlas kolísal v nejisté rozladěné melodii.

„Poslechněte národové pravím vám,
narodil se nám v Betlémě Kristus Pán,
spěchejte, nemeškejte,
to děťátko přivítejte, přemilé,
neb z lásky k nám zrodilo se té chvíle.“


Když místnost ztichla, zíral Draco na Snapea a ten na Harryho. „Co to znamená?“

„Netuším,“ připustil Harry a cítil, jak rudne. „Říkal jsem, že neznám všechna slova!“

„Ale ta slova hlavně nedávají žádný smysl! Ne, že bych si myslel, že všechno co říkají mudlové musí dávat smysl. Takže je to asi v pořádku. A co třeba nějakou jinou, přece musí být nějaká, kterou znáš lépe.“

„Na to zapomeň,“ oznámil mu Harry. „Pro dnešní noc to ponížení už stačilo.“

Dracův úsměv zajiskřil zlomyslnou radostí. „Myslím, že ponížení by bylo Harry Potter: Z blízka a osobně...“

Harry se pousmál. „Myslím, že mohu napsat o tobě také spoustu zahanbujících věcí.“

„Ale o mně nikdo číst nebude,“ odporoval mu Draco.

„Ale všichni budou číst to, co napíšu já.“ Vrátil mu Harry. „Nic z toho, co by napsal Harry Potter, by se v obchodech neohřálo. Takže mě Malfoyi nepokoušej.“

„On je Zmijozel,“ stěžoval si Draco Snapeovi.

„Moudrý klobouk dobře ví, co dělá.“ Vytáhl svou hůlku a přivolal tři poháry, které vypadaly, trochu, jako impozantní sklenice na brandy strýce Vernona, jenže tyto byly z gravírovaného bronzu. Byly do poloviny naplněné svařeným vínem, které vonělo hřebíčkem a skořicí. Harry vzal pohár do obou rukou a vychutnával si teplo.

Poté, co vypili víno, si Harry a Draco pověsili na krbovou římsu každý jednu ponožku. Skutečnou ponožku. Harry si říkal, že to vypadá trochu hloupě. Byl zvyklý na zářivě rudou huňatou vánoční punčochu velkou tak, že se do ní vešly nejen maličkosti. Samozřejmě, že Harry nikdy takovou neměl, ale díky třem Dudleyovým vypadal Dursleyovic krb skutečně svátečně.

Ale možná taky, že jen křiklavě, připustil Harry.

Zatím co krb tady vypadal domácky a útulně, jako celý tenhle domeček.

„Tak, do postele s vámi,“ oznámil Snape a připravoval koláčky a malou sklenici sherry.

Draco se smál. „Nejsme děti, Severusi. My víme, že jsi to ty, kdo sní ty sladkosti nechané tady pro Otce Vánoc.“

Snapeovo stažené obočí vyjadřovalo ryzí zmatek. „Vy nevěříte na Otce Vánoc?“

„No, já ne,“ posmíval se trochu Draco. „Ale nemohu mluvit za ty z nás, kteří vyrůstali u mudlů.“
Harry si říkal, že by to mohl brát jako urážku, ale vlastně mu to připadalo docela legrační. „Víš, když jsem byl vychováván, téměř jsem nevěřil na Vánoce,“ poinformoval ho.

„Ale on je docela skutečný,“ trval na svém Snape. Harry hledal v jeho očích nějaký výraz, ale žádný nenašel.

„Takže, proč moji rodiče celé ty roky utráceli peníze za dárky?“ protestoval Draco.

„Jo, a Dudley si nikdy nic nezasloužil, věř mi,“ dodal Harry. „Jestliže je Otec Vánoc skutečný, odvádí zatraceně špatnou práci, když se rozhoduje, kdo zlobil a kdo byl hodný.“ A rozhodl se nezmiňovat, že Draco by celé ty roky patřil do seznamu zlobivých.

„Aha. No, on nikdy nenavštěvuje mudly, to vysvětluje dárky tvého bratrance,“ oznámil Snape a potřásl hlavou. „A co se týče tvé rodiny, Draco, většina dárků byla bezpochyby od tvých rodičů.“

„A co tím vším vlastně chceš říct?“ řekl Draco a zamračil se.

Snape pokrčil rameny. „Nicolas je neuvěřitelně nespolehlivý kouzelník.“

„Co?“ zalapal po dechu Harry a nemohl uvěřit tomu, co slyší. Na druhou stranu, trochu to dávalo smysl. Jestliže existuje Otec Vánoc, je jasné, že používá magii... No a skřítkové přece existují... „Děláte si z nás legraci,“ řekl Harry, když se vzpamatoval.

Snape znovu pokrčil rameny. „Jak myslíš. Jenom říkám, že má důvod, proč nenavštěvuje mudly. Před dlouhou dobou pochopil, že to všechno nestihne. A samozřejmě rodiče kouzelníci dobře vědí, že to záleží na něm. Myslím, že je to tak, že některé roky většinu noci vydrží pít a pak se vyřítí, aby se za úsvitu vrátil do Finska.“

„To je, ale pitomá historka,“ namítal Draco.

„Možná, že ano. Ale jednou věcí jsem si jist. Pokud se náhodou vydá na obhlídku, rozhodně se nezastaví v domě, kde jsou jeho obyvatelé vzhůru. Takže, jestli dovolíte, byl bych rád, kdybyste zmizeli, abych si mohl jít lehnout.“ A gestem ruky je začal vyhánět.

Harry s Dracem, v postelích, za zavřenými dveřmi a jediným světlem jim byla osamocená svíčka, kterou Draco sundal ze stromku, když ho míjel, Harry zašeptal. „Vypadal docela vážně, co myslíš?“

Draco si zalezl pod deku a tiše odpověděl. „Jak to mám vědět?“

„Vyrůstal jsi jako čaroděj, jestli je Otec Vánoc skutečný, tak bys to měl vědět, ne?“

„No, všichni říkají, že je, pak ale, v určitém věku, přijdeš na to, že je to jen příběh,“ vysvětloval Draco.

„Ale, co když to není vymyšlené?“ přemýšlel Harry. „Mohla by to být pravda.“

„Nemohla,“ odsekl Draco. Pak ale řekl: „I když... pojďme spát, jen pro případ.“

***

Druhý den ráno Harryho probudilo, jak s ním někdo třásl. „Vstávej, Harry, vstávej.“ slyšel Dracův naléhavý hlas. „No tak, jsou Vánoce!“

„Ještě deset minut,“ zamumlal Harry, odstrčil Dracovu ruku a odkulil se na druhou stranu postele.

„Ne!“ naléhal Draco, sedl si na okraj matrace a bouchal do ní. „Nemůžeš spát. Musíš vstávat! Jsou Vánoce! Dostanem dárky!“

Napůl spící Harry si stěžoval, že se jeho postel třese a houpe. Jediné, co si přál, bylo shodit druhého chlapce z matrace. A tak se ho pokusil nakopnout, aby ho shodil na zem.

Jenže se ukázalo, že to byla chyba. Další věc, kterou si Harry uvědomil bylo, že postel a matrace pod ním zmizely a on se ve změti přikrývek a prostěradel zřítil k zemi.

„Draco!“ napomenul ho, když se posadil. „Kontroluj své nadšení. Není žádný spěch. Ještě nejsi ani oblečený!“

Draco téměř poskakoval. „Neblbni, kdo by se oblékal dřív, než si rozbalí dárky. Pojď už!“

„V pyžamu?“

„Jo!“

Neschopen déle čekat, drapl Harryho za ruku, vytáhl ho ze změti ložního prádla na podlaze a vlekl ho ke dveřím.

Harry se zapřel. „Snape by mohl být ještě v posteli, kolik je vůbec hodin?“

Draco pustil Harryho ruku a natáhl se pro hodinky, které si večer položil na okenní římsu a strčil je Harrymu před nos. „Podívej! Podívej! Podívej!“

Když si Harry prohlédl na malém ciferníku ještě menší písmenka, mohl si tam přečíst.

'Čas otevřít dárky'.

„No dobře,“ dodal nakonec se smíchem. „Nech mě, prosím tě, alespoň najít ponožky. Na rozdíl od Snapeova bytu, je tu podlaha úplně ledová.“

Draco netrpělivě čekal, zatím co si Harry natahoval svůj nejteplejší pár, pak rozrazil dveře a pospíchal ke krbu. Měl už punčochu skoro sundanou, když se z pohovky ozval káravý hlas. „Trpělivost, trpělivost, pane Malfoyi.“

Snape tam seděl a vypadal, jako by byl vzhůru už celé hodiny. Tak, jak to dělal celé svátky, neměl na sobě svůj objemný plášť. Tmavě šedé kalhoty a černý svetr sice nebyly nijak zásadně vánoční, ale více barev, to už by nebyl Snape.

Harry na něj ospale zamával a pak zvažoval, co má dělat. Nikdy předtím neprožil Vánoce s rodinou.

Po Snapeových slovech Draco vycouval od krbu. Harry přemýšlel, co tam může být tak zajímavého. Dárky byly rozházeny před krbem a pod stromkem. Poznal ten, který dal Snapeovi, aby ho schoval, když pochopil, že Draco pravděpodobně nedokáže čekat do Vánočního rána. Předpokládal, že ty ostatní, jsou od Snapea a Draca. Ale to nevysvětlovalo to množství, které viděl.

A proč Draco zíral na tu ponožku, která vypadala prostě... jako ponožka?

„Veselé Vánoce,“ řekl Snape a kývl na oba.

„Veselé Vánoce,“ odpověděli chlapci sborem. Hned po tomto úvodu začal Draco frflat. „Jsem bez sebe netrpělivostí. Chceš, aby se do ponožky podíval nejdřív Harry?“

Harry si odkašlal. „Nic v ní není. To mohu říct už odsud.“

„Vážně, musíme z toho kluka udělat pořádného čaroděje, Severusi,“ stěžoval si Draco. „Jdi Harry, podívej se.“

„Podívejte se spolu,“ jemně ho opravil Snape. „Jen jsem nechtěl, aby si Harryho předběhl.“

Když Harry sundal svou ponožku, cítil, jak je těžká, i když zvenku vypadala úplně jako obyčejná ponožka. Ale ven z ní vyndal alespoň dvě stopy dlouhé lízátko v nebelvírských barvách. Jak si všiml, Draco dostal podobné, ale zelenočerné. Spolu s lízátkem se na něj vysypala spousta malých zabalených čokolád a navrch vlček.

Draco vykřikl a hned ho roztočil. Vyletovaly z něj jiskry až ke stropu, kde vybuchovaly, jako malý ohňostroj. Harry to také zkusil... a zjistil, že když se jednou roztočí, vypadá to, že se bude otáčet sám od sebe napořád. Sledoval jiskry všude kolem, zelené oči zmámené tím divadlem.

„Takže, co dřív?“ zeptal se Snape a s úsměvem si prohlížel Harryho. „Snídani, nebo dárky?“

„Dárky!“ volal Draco, rukou zachytil Harryho vlčka a pak i svého, aby zastavil jejich hektickou aktivitu.

„Já věděl, co řekneš ty.“ Suše poznamenal Snape. „Harry?“

Nechtěl vypadat chamtivě. Příliš to připomínalo nechutný způsob, jakým se vždycky choval Dudley. „Třeba snídani,“ navrhl a mírně zamračený přemýšlel, jaké ráno asi Dudleyho čeká u tety Marge.

„Harry,“ tiše mu doporučil Snape, „není nic špatného na tom, chtít se nejdřív podívat na dárky. Popravdě, jsem si vědom, že jsi ještě nikdy v životě nezažil normální Vánoce, a tak bych chtěl, aby tyhle byly pro tebe nezapomenutelné.“

„Já, jen jsem si myslel, že třeba máte hlad, pane,“ zamumlal Harry a cítil se trochu vyvedený z míry.

„Takže dárky,“ odpověděl mu na to Snape. „Posaďte se oba pod strom, už jsem tam ohřál kameny.“

Harry si všiml, že tentokrát Draco neměl žádný problém s tím, sednout si na zem.

Když byli hoši na místě, Snape mávl hůlkou a poslal jeden dárek Harrymu.

„Od profesora Brumbála?“ přemýšlel Harry nahlas a se zájmem si prohlížel jmenovku, na které spolu tančily dva malé animované šálky čaje. „On... on tu byl?“

„Ne, poslal mi to,“ vysvětloval Snape. „Spolu s dalšími věcmi.“ A po krátké pauze dodal. „Otevřeš to?“

Harry sundal obal a objevil pár ponožek, hebkých, jako kožešina. I když fialová byla trochu zvláštní barva, stejně se Harrymu moc líbily. Natáhl si je přes své ponožky a zakroutil nohama. „Mmm, jsou moc hezké a teplé. Brumbál mi jednou řekl, že muž nikdy nemá dost ponožek,“ řekl a rozesmál se.

Snape znovu mávl hůlkou a další dárek vzduchem doplachtil k Dracovi.

Zmijozelský chlapec se podíval na balíček pochybovačně. „To je také od ředitele, takže to je asi spíš pro Harryho.“

Harry se natáhl a ukázal na visačku. „D.R.A.C.O., vidíš? Takhle se mé jméno nepíše.“

„Budou to také ponožky a jestli ty jsi dostal fialové, tak moje budou pravděpodobně... růžové.“

Téměř se trefil. Byly sytě oranžové a i když si je neoblékl, zdálo se Harrymu, že vypadá potěšeně.

Snapeův dárek od ředitele nebyly ponožky. To Harrymu skoro přišlo líto. Místo toho Snape dostal vysokou štíhlou láhev něčeho, co se nazývalo Galliano.

„Lékořicový likér,“ vysvětloval Draco. „Dělají ho mudlové, ale Severus jej miluje už roky. Teď jsem na řadě já,“ řekl Draco a zvedl se na kolena. Chvíli pátral mezi dárky, než našel, co hledal. Obdélníkovou krabičku dal do ruky Harrymu a čtvercovou hodil vzduchem Snapeovi. Oba dárky byly zabaleny v lesklém stříbrném papíru a převázány lesklou zelenou stuhou.

„To je od tebe?“ zeptal se Harry Draca, trochu nejistý, co teď jsem na řadě já vlastně znamenalo.

„Ne, od Crabba a Goyla,“ zažertoval Draco s tak zářivým úsměvem, jaký u něj Harry ještě nikdy neviděl. Bezpochyby, Draco miluje Vánoce. „Dělej, otevři to.“

„Až po vás, pane,“ řekl Harry a pokynul Snapeovi.

Pomyslel si, že se na něj Snape podíval nějak divně, ale pak otevřel svůj dárek. Jeho pevné nehty úhledně projely skrz obal i stuhu a objevila se jednoduchá bílá krabice. Když ji otevřel, vytáhl malou kulatou nádobu vyrobenou z čirého skla. Uvnitř té sklenice byla hustá vazká hmota, která zářila zlatými a modrými odlesky, jak si ji Snape prohlížel ve slabé záři slunečního svitu, který procházel oknem.

Sklenička nebyla popsaná, ale Snape vypadal, že ví, co dostal. „Děkuji ti Draco,“ řekl a jeho hlas byl náhle vážný. „Velmi si toho cením.“

„Co to je?“ musel se Harry zeptat.

„Hmm...“ podíval se Draco na Snapea předtím, než řekl záměrně ledabyle. „Jenom nějaký pleťový krém.“

„Nelži mi,“ odvětil Harry. „Poznám, když si necháváš něco pro sebe. Pamatuješ?“

Draco zrudl. „Když to musíš vědět, je to jeden ze Severusových receptů. Ale já jsem s tím posledních pár dnů v laboratoři experimentoval a myslím, že se mi podařilo ho zlepšit. Alespoň trochu.“

„Dobře, dobře,“ řekl Harry a raději vycouval, než se výměna názorů stačila změnit na opravdovou hádku. Snape nevypadal jako někdo, kdo by používal pleťový krém, opečovávaný bylo přídavné jméno, které by se spíše hodilo k Dracovi. Ale nebylo pochyb, že se Snapeovi ten dárek opravdu líbil.

„Otevři teď svůj,“ naléhal Draco, který zřejmě už zapomněl na jejich malé nedorozumění. „Chci vědět, jestli to bude fungovat.“

Když Harry rozbaloval dárek, zeptal se. „Proč mi dáváš něco, o čem si nejsi jistý, jestli bude fungovat?“

„Nejsem si jistý, jestli to bude spolupracovat s tvou magií,“ vysvětloval Draco. „Ale mělo by. Je to trojnásobně začarované, takže by to mělo fungovat i s malinkým množstvím magie...“

Zmlkl, když Harry z krabice vytáhl košili. Byla nádherně temně rudá se zlatými knoflíky, na kterých byl vyrytý lev. Určitě to byla ta nejhezčí košile, kterou Harry kdy viděl. Látka byla neprůhledná, ale tak jemná, že jeho rukama protékala jako voda. „Je překrásná,“ děkoval Dracovi. „Hrozně moc se mi líbí. Ale… co je na ní magického?“

„Myslím, že by sis ji měl obléct,“ vysvětloval Draco. „Dělej...“

Harry si nebyl jistý, že se mu to chce udělat, jenže Draco vypadal tak zvědavý a nadšený, že mu vyhověl a bleskově si svlékl vršek od pyžama a oblékl si košili.

„Sluší ti,“ zasmál se Draco. „Ale předpokládám, že budeš vypadat ještě lépe, když zmáčkneš třikrát za sebou vrchní knoflík. Zkus to.“

Harry to udělal a polekaně nadskočil, když se košile okamžitě změnila v temně zelenou se stříbrnými knoflíky na nichž byl vyrytý had.

„Věděl jsem to!“ zajásal Draco. „Funguje to!“

Košile nebyla méně krásná, než předtím, ale teď se Harry cítil trochu divně. Kouzelníci nechodili často v začarovaném oblečení. Nebo alespoň nikdo, koho by znal.

„Napadlo mě to, když jsi říkal, že by ti měli domácí skřítkové sešít vázanky dohromady, abys mohl nosit barvy obou kolejí najednou,“ vysvětloval Draco s vítězným úsměvem. „Možná to vypadá trochu pitomě, ale s tímhle budeš moct jít z jedné koleje do druhé a v obou se cítit jako doma.“

Harry přikývl, ale řekl. „Nemyslím si, že bych byl někdy vítán ve zmijozelské společenské místnosti.“ Pak mu ale došla ještě jedna věc. „Hele, říkal jsi, že můj vánoční dárek bude věc, kterou ses mi pokusil dát, když jsem slepý ležel v nemocničním křídle a tehdy jsi ještě nevěděl, že budu v obou kolejích!“

Draco vypadal trochu pohoršený, nebo uražený. To se Harrymu nedařilo poznat. „Myslíš, že ti dám jen jeden dárek, Harry?“

Harry zrozpačitěl. „Ale já mám pro tebe jen jeden. Je mi líto, jestli se to o kouzelnických vánocích takhle nedělá, ale já jsem to nevěděl!“

„Ne, jen jsem chtěl říct, že by bylo pěkně nezdvořilé, dát ti jeden dárek dvakrát, Harry. Ten druhý byl opravdu dárek na přivítanou. Už před dlouhou dobou jsem se rozhodl, že ti ho dám až na Vánoce, protože jsem věděl, že tehdy to přijmeš. A mimochodem, jestli ti to nevadí, dal bych ti ho o chvíli později.“

„Jo, v pořádku,“ řekl Harry a ačkoliv se mu zdálo, že je pro Draca důležitější být dokonalý, než být pouze přítel. „Dobře, je to bezvadná košile,“ řekl ještě jednou a znovu třikrát zmáčkl knoflík, aby jí vrátil nebelvírské barvy.

Draco na něj vyplázl jazyk.

„Teď jsou na řadě moje,“ řekl Snape a pomocí hůlky poslal dárky.

Draco pravděpodobně pochopil, že se ráno choval jako devítiletý a tak ukázal Harrymu, aby ho otevřel jako první.

„Krabice,“ řekl Harry a díval se na rozbalený dárek. To bylo všechno, prázdná krabice. Udělaná z lehce zabarveného zvláštního silného skla. Napadlo ho, že je tak velká, jako jeho největší učebnice. Podivné bylo, že se nezdálo, že by šla nějak otevřít, i když v každé straně byl otvor velký asi jako galeon. „Je to opravdu moc hezké, pane,“ řekl s obavou, aby to nevyznělo urážlivě. „Opravdu, já nikdy neměl...“ A pak se vzdal své zdvořilosti a otočil se k Dracovi. „Hm, je to nějaká kouzelnická věc, o které jsem nikdy neslyšel, že ano?“

Draco vybuchl smíchy. „Chtěl jsem se tě zeptat později, co to je za mudlovskou věc, o které jsem nikdy předtím neslyšel.“

Oba chlapci se s tázavým pohledem otočili na Snapea.

„Je to krabice pro Salsu,“ vysvětloval Mistr lektvarů. „Je očarovaná tak, aby uvnitř bylo takové teplo, jako v krbu, kam pořád leze.“

Harry údivem otevřel pusu. „Moc vám děkuji, pane,“ řekl s daleko větším nadšením. „To je úžasné! A je to, co doopravdy potřebuji... Hrozně se bojím, že se někdo přemístí krbem, zrovna v momentě, kdy tam bude. Jenže ona mě prostě neposlouchá...“

„Ano, vychovávání mazlíčků je velmi náročné,“ naoko vážně přikyvoval Snape. „Někdy si myslí, že vědí, co je dobré, i když ty, ze své vlastní zkušenosti, dobře víš, že nemají pravdu...“

Samozřejmě, že Harrymu došlo, koho měl Snape na mysli, když mluvil o mazlíčcích.

„Pochopil jsem,“ smál se. „Vážně.“ A neschopen zastavit se, došel ke gauči a pevně Snapea objal. Ten trochu ztuhl a vypadal překvapeně, ale pak mu objetí vrátil a přitáhl si ho blíž.

„Ehm,“ přerušil je po chvíli Draco. „Já tu pořád čekám, abych si mohl rozbalit ten svůj dárek od Severuse.“

„Tak do toho,“ řekl Harry a vyvinul se ze Snapeova objetí. Cítil se, jako by se jim podařilo překročit určitou překážku. A posadil se vedle svého otce na gauč.

Vedle svého otce. Harry se s tou větou trochu mazlil a pozoroval Draca, jak vytáhl z krabice rám na obrazy. Ale jenom rám. Uvnitř nebyl žádný obraz, ani fotografie.

Na rozdíl od Harryho, nebyl Draco z toho dárku zmatený. „Skvěle,“ řekl a zářivě se usmíval na Severuse. „Nech mě hádat... ukáže mi to to, co chci nejvíc vidět?“

„Dej ho na zeď a uvidíš.“

Draco to udělal a v rámu se objevil obraz okolních luk. „Pomůže mi to přežít ty měsíce, kdy budu zavřený ve sklepení,“ oznámil Draco. „Ukazuje to to, co je za zdí.“

„Teď,“ zamumlal Snape. „Když se budeš soustředit, předpokládám, že budeš schopen vidět jakoukoli část pozemku.“

Draco se ďábelsky usmál. „Aha, takže uvidím, kdo se s kým bude líbat v růžové zahradě...“

„Protože tě znám, Draco,“ protáhl Snape, „udělal jsem pár opatření. Ten rám ti neukáže žádné lidi. I když velké rozmazané fleky budeš moci pozorovat tak dlouho, jak si tvé srdce bude žádat.“

„Oh, děkuji ti, Severusi,“ odpověděl Draco trochu sarkasticky, ale jeho úsměv byl stále zářivý a... vychytralý. Harry měl pocit, že Draco se pokusí pohrát si s rámem, jak jen to půjde. Ale vzhledem k tomu, že Snape na to určitě myslel, nedělal si Harry starosti.

„Harry, tenhle je pro tebe,“ poznamenal Snape a protože byl chlapec vedle něj, přivolal si dárek a prostě ho dal Harrymu do ruky.

„Od Hermiony,“ řekl Harry, když si přečetl jmenovku. Nebyla jako jediná očarovaná a na balícím papíru bylo poznat, že pochází z mudlovské továrny.

„Zkusím hádat. Od Grangerové... Kniha?“ dodal Draco nepříjemně.

Jeho tón se Harryho poněkud dotkl. „Možná bych ho měl otevřít později,“ rychle šeptal Snapeovi, „chci říct, pochybuji, že něco poslala Dracovi, a tak...“

„Ale prosím tě, nejsem dítě,“ přerušil jej Draco. „Otevři to. Chci vidět, co si Grangerová myslí, že potřebuješ, protože předpokládám, že přesně to ti Grangerová dala. To je totiž celá ona. Nedá ti to, co chceš, i když to ví, ale to, co si myslí, že potřebuješ.“

Harry měl pocit, že by Draco mohl mít pravdu, to prostě byla celá Hermiona. Harry byl jen překvapen, že si toho Draco všiml. I když byl u toho a slyšel jí, jak mektala jako koza o tom, že ví víc, než Harry, o tom, jestli ze Snapea může být dobrý otec.

Byla to kniha. Což nebylo vzhledem k Hermioně nijak překvapující. Ale nebyla to jen tak ledasjaká kniha.

„Ale ne...“ zamumlal Harry zděšeně a položil hlavu na knihu, kterou měl na kolenou. „Hermiona...“

„Mohu?“ zeptal se Snape. Počkal, dokud Harry ochable nepřikývl a potom ji Harrymu vytáhl. „Trauma dospívajících: Cesta k uzdravení,“ četl titul nahlas.

„Dobrý Merline, to je ta mudlovská kniha, kterou si koupil, když si se chtěl ujistit, že Harry překoná Samhain!“ Draco vybuchl. „To je ale nezdvořilý dárek! Veselé Vánoce Harry a mimochodem, myslím si, že jsi blázen a potřebuješ skutečně pomoc. ,“ řekl a napodoboval Hermionin zvyk mluvit vševědoucím tónem. „Nejprve se tě Weasley pokusil proklít jenom proto, že konečně máš otce, tahle použila Vánoce, jako záminku, jak ti sdělit, že máš rád Severuse jenom proto, že jsi se zbláznil! Upřímně, Harry, máš ty nejhorší přátele, o kterých jsem kdy slyšel. A když si uvědomíš, že jsem strávil pět let ve Zmijozelu, tak to už o něčem vypovídá!“

„Ron se mě nepokusil proklít,“ řekl Harry a cítil se náhle vyčerpaný. „To by nikdy neudělal a Hermiona se mi pokouší jen pomoct. Jsem si jist, že netuší, jak hloupě ten dárek vyzněl.“

„Ano, až se přiblíží její narozeniny, doufám, že jí koupíš desetisvazkové vydání knihy: Mozek není všechno: Jak vytvořit přátelství a jak ho udržet!“

„Bez urážky,“ řekl Harry, „ale na tohle téma, myslím, nejsi zrovna odborník.“

„Myslím, že jsme se dostali trochu dál od ducha Vánoc,“ řekl Snape dřív, než stačil Draco odpovědět. „Harry, máš tu další dárky od svých přátel. Albus je sem přenesl. Co kdybys je otevřel trochu později?“

Dobrý nápad, rozhodl se Harry, když viděl, jak moc naštval Draca dárek od Hermiony. Ale přesto se musel zeptat. „Je tam něco pro mě od Rona?“

„Ne,“ připustil Snape a pečlivě Harryho pozoroval.

„V pořádku,“ řekl Harry a ignoroval ostré bodnutí u srdce. Nic nečekal, vážně. Nebo ano? Ne... Spíš asi ne.

Alespoň, že Draco měl dost slušnosti, a nedodal: Já ti to říkal.

„Dobře, tak moje už necháme být,“ řekl Harry, vstal a šel si prohlédnout ostatní dárky. Podíval se na jmenovky a četl. Neville, Ginny, Colin a Dennis, Parvati... kamarádi, kteří mu neposlali nikdy víc, než přání, byli najednou velkorysí. Přemýšlel, jestli to má co společného s nebelvírskou solidaritou, nebo jestli se mu jeho přátelé pokoušejí pomoci překonat spor s Ronem.

Také tu byl dárek od Dudleyho, který byl zabalen do mudlovského papíru, na němž byl obrázek vánoční scény, kde celá rodina byla shromážděna okolo planoucího krbu. Harry přemýšlel, jestli si Dudley předchozí Vánoce pamatuje takhle, nebo jestli jenom chtěl Harrymu připomenout, že teď má rodinu.

Možná, že to spíš balila paní Figgová.

„Aha, tak tady jsou,“ řekl, když spatřil balící papír, který použil při balení dárků pro ostatní. Když ho objednával, napsal jen balící papír a stuhu a byl překvapen, když spatřil rudý papír, po jehož povrchu se pohybovala zlatonka, která se množila sama od sebe, takže každý balíček měl svou vlastní. Nejzajímavější bylo, že když krabičky zabalil a převázal zlatou stužkou, zlatonka si to občas zamířila i na stuhu a změnila tak svojí barvu ze zlaté na rudou, kdykoli se nad ní vznášela.

Na vzkazu z obchodu mohl číst. Vážený pane Pottere. Děkujeme vám za vaši objednávku. Jsme potěšeni, že pro vás můžeme vyrobit jedinečný balící papír, očarovaný pouze pro vás. Jestliže pro vás budeme moci v budoucnosti cokoli udělat, nerozpakujte se poslat sovu.

Jak může nějaký obchod v Londýně vědět, že je chytač? To byla dobrá otázka. Musel se o tom zmínit Věštec. Hmm, pravděpodobně tehdy, když Harry použil své koště při prvním úkolu. Očividně neměli poslední zprávy, že dnes už není členem týmu. A nebo měli, ale byli jen zdvořilí.

Harry dal krabičku, velkou, asi jako pěst Dracovi a o něco větší Snapeovi.

„Až po tobě,“ zdvořile prohodil Snape.

„Nedokážu vůbec uhádnout, co jsi mi mohl koupit,“ zamumlal Draco a vrhl rychlý pohled na Harryho.

„Jsem stejně špatný, jako Hermiona,“ připustil Harry. „Dávám ti to, o čem si myslím, že to potřebuješ. Popravdě, neměl jsem moc na výběr, protože mě nenapadlo nic, co bys mohl chtít. Chci tím říct, že už to všechno máš.“

„Říkal jsem ti,“ smál se Draco. „Diamanty, smaragdy, závodní koště.“

„Ale to už všechno máš,“ smál se Harry a byla to pravda. Přinejmenším byl přesvědčen o tom, že je. Harry se příliš nevyznal v drahokamech, ale byl si téměř jistý, že knoflíky na některých Dracových košilích byly z drahých kamenů. A to nepočítal prsten, který občas nosil na prostředníku...

„Hezký papír,“ řekl Draco a obracel svůj dárek v ruce. Předchozí dárky rozbaloval s vervou, ale u tohoto vypadal poněkud rezervovaněji. Popravdě, nejprve zatáhl za jeden konec stužky, pomalinku rozvazoval mašli, ale pak s ní rychle škubl, ta se uvolnila a on křičel. „Mám to! Chytil jsem ji!“

Harry si všiml, že na stuze nyní zuřivě pobíhala sem a tam rudá zlatonka. „Skvěle,“ pochválil ho. „Sto padesát bodů pro Zmijozel.“

„To bych si přál,“ mírně vzdychl Draco, strhl papír a jeho nálada se rozjasnila, když uviděl malou sametovou šperkovnici. Pospíšil si ji otevřít a vytáhl stříbrný řetízek se zelenomodrým amuletem, který visel na konci. Přidržel si ho před očima a studoval tyrkysový přívěšek. Pak kývl směrem k Harrymu a pověsil si náhrdelník na krk. Zastrčil amulet pod pyžamo. Tak, aby ho cítil na kůži.

„Moc se mi líbí,“ řekl. „Moc moc, Harry. Zvlášť, když uvážím, že jsi ho objednal ještě předtím, než jsme si o všem promluvili.“

„Takže víš, že u tyrkysu se předpokládá, že bude chránit nositele...?“

Nepředpokládá, Harry. On ho chrání. Víš, že také reprezentuje přátelství?“

Harry se kousl do rtu. „Ne, to jsem nevěděl, ale... zdá se, že to je v pořádku.“ Pak ho něco napadlo. „Když jsi si tak jistý tím, že tyrkys ochraňuje svého nositele, proč jsi si už dávno nějaký nepořídil?“

Draco se smál. „No víš, v určitých kruzích se to považuje za poněkud barbarský druh magie. Jak víš, nejlepší tyrkys pochází z Tibetu a asijští kouzelníci se těm evropským příliš nepodobají. Můj otec by to neschválil“

„Ale ty ano?“

Zmijozelský chlapec vypadal, že o tom přemýšlí. „No, vždycky mi připadalo, že je zvláštní, když angličtí čistokrevní kouzelníci klidně praktikují temné umění, dokud to vydrží jejich hůlka, a pak se jim zdá kousek kamene, jako barbarství.“

Harry přikývl. „Mělo by to zmodrat, když budeš v nebezpečí. Neměl bys ho nosit tak, abys na to viděl?“

„Cítil bych tu změnu,“ vysvětloval Draco. „Právě teď cítím jak visí celkem spokojeně. Je to moc hezké, děkuji ti, Harry.“

„Není za co.“ Chlapec se otočil na gauči, aby viděl na Snapea.

„Tak nějak pochybuji, že bych chytil tu zlatonku, až to budu rozbalovat,“ zamumlal Mistr lektvarů, když znovu úhledně projížděl nehtem skrz papír a stuhu. Krabice uvnitř obsahovala několik tuctů Honeydukesovy nejlepší lékořice.

„Ty jsi si to zapamatoval. To je velmi pozorné, Harry,“ řekl Snape a krátce se na chlapce usmál.

Harry nevěděl, jak to má říct. Nyní, když přišel ten čas, přál si nebýt tak beznadějně pitomý. Ale Snape říkal, že to chce a víc než to, Harry si to pravděpodobně přál také. I když to asi vypadalo zvláštně.

Těžce polkl, odkašlal si, hrdlo měl náhle stažené. „Ehm, pane profesore. Lékořice je taková drobnost, kterou jsem přidal, protože vím, že ji máte rád. Ale váš skutečný dárek, je...“ A jeho hlas se změnil ve skutečný šepot. „Pod tím papírem, pane.“

Snape zvedl obočí, posunul lékořici na stranu, zastrčil prsty pod zelený hedvábný papír a objevil se malý tenký klíček.

Dracovi málem vypadly oči z důlků. „Oh, sladký Merline, ty jsi mu dal celý svůj trezor?“

„Ne,“ řekl Harry a přál si, aby to Draco nikdy nevyslovil. Snape by si snad nikdy nemyslel, že tohle udělal, že ne? Harryho srdce začalo poskakovat v bolestivém rytmu a nebylo to proto, že by mohl přijít o peníze. Jen nechtěl, aby si Snape myslel, že je úplně hloupý, když udělá takovou věc. „Je tam dopis,“ dodal a byl rád, že ho tam dal. Měl pocit, že by to nedokázal vysvětlit. Ne souvisle. A obzvlášť ne, když ten pytel peněz, Malfoy, naslouchal.

Snape vytáhl z krabice kousek pergamenu. Rty sevřené do tenké přísné linie, četl bez komentářů. Harry se téměř přikrčil a přál si, aby se třeba troch usmál, copak to ten dopis nevysvětloval dobře? Učinil směšně moc pokusů, než našel to správné znění. Asi byl málo výmluvný a pravděpodobně v něm nebyly přechodníky, ale přesto všechno, byla to pravda.

A jen doufal, že si to Snape bude myslet také.

Vážený pane profesore, stálo tam.

vzal byste si ten klíč a schoval ho někam do bezpečí, dokud nebudu dospělý? Nedávno jste mi říkal, že je to to, co byste si doopravdy přál a poté, co jsem o tom přemýšlel, zjistil jsem, že je to doopravdy dobrý nápad. Jednou jsem vám řekl, že nevím, jak být něčí syn. A i když je to stále pravda, vím jednu věc, kterou jsem předtím nevěděl. Vy víte, jak být otcem a jste v tom vážně dobrý.

Chci být váš syn, skutečně ano. Ale zdá se mi, jako bych do teď o tom jen mluvil, a nezačal jsem jím ve skutečnosti být. A za to mohou peníze. Jsem prostě zvyklý, starat se o sebe sám. Ale cítím se kvůli tomu, jako bych ztratil velkou část svého života. A pokud bych zůstal touhle napodobeninou dospělého, jak jste řekl, nikdy nezjistím, co jsem ztratil. Asi si myslíte, že jsem si nevšiml, jak předpokládáte, že mě budete podporovat, ale já to vím. Právě to bylo pro mě nedosažitelné. Ale teď si myslím, že už není.

Takže... vezmete si ten klíč a schováte ho pro mě? Dokud nebudu dospělý a nebudu žít vlastní život?

S hlubokým respektem,

Harry James Potter.


Harry věděl, že Snape obvykle čte rychle a podle doby, kterou nad dopisem strávil, odhadl, že ho musel číst několikrát za sebou. Když konečně zdvihl hlavu, jeho oči byly tmavé a bezvýrazné, tak, jak už Harry párkrát předtím viděl. Jako nekonečný tunel.

Teď už Harry věděl, že to neznamená, že Snape nemá city. Popravdě byl přesvědčen, že je to známka toho, že Snape svoje pocity skryl.

„Harry,“ promluvil Snape konečně a jeho hlas byl drsný, když se podíval do Harryho očí. „Je to od tebe velmi milé, ale ne nezbytné. Znepokojuje mě, že se mě pokoušíš potěšit, copak jsi nepochopil...“ A studny jeho očí byly zaplaveny emocemi. Za chvíli to zamaskoval. Nebylo to víc, než letmý záblesk vřelosti. Ale Harry to viděl. To bylo všechno, co se stalo. „Vždycky mě těšíš. I když chybuješ.“

„Děkuji,“ zašeptal Harry, udržel svůj pohled bez emocí, i když to bylo tak obtížné. Chtěl utéct a schovat se. Bylo by to jednodušší, než toto vše, tyhle drsné emoce. Jenže pochopil, že tudy nevede cesta k uzdravení, není to cesta k získání toho, po čem vždy toužil a čem si myslel, že to nikdy nebude mít. „Ale já se vás vážně nepokoušel potěšit. Vážně. Chci tím říct... vy víte, myslel jsem, že bych měl. Říkal jste, že bych měl. Ale to proto, že na mě myslíte. Vím, že ten klíč nechcete pro sebe, ale pro mě.“

Snape zavrtěl hlavou. „Ale já si ho nikdy nepřál, jestli si to pamatuješ, řekl jsem ti, abys ho schoval někam, kde bude v bezpečí.“

„Dobře,“ zamumlal Harry a odvrátil pohled. „Já vím. Ale to je právě ta věc, pane. Chcete, abych ho odložil a nepoužíval, dokud nebudu dospělý. Ale já si nejsem jistý, jestli to dokážu. Copak tomu nerozumíte? Od jedenácti let se starám o své finance. Nemyslím si, že jsem schopen nechat vás se o ně starat a neplést se do toho, a nebudu to dělat, jen pokud nebudu mít ten klíč. A já opravdu, opravdu chci vědět, jaké to je, když pro mě někdo bude takové věci zařizovat.“ Opět polkl a vzdychl a přemýšlel, jestli to znělo tak pitomě, jak se mu to zdálo.

Draco vypadal, jako že mu to, co řekl, moc chytré nepřipadalo,. „Je to jenom trezor, Harry,“ a ignoroval Snapeův káravý pohled. „Já mám také odedávna svůj vlastní trezor.“

„Podívej, já vím, že máš problémy, ale ty nejsou stejné, jako moje,“ unaveně vysvětloval Harry. „Tebe nevychovávali lidé, kteří by ti neustále opakovali, jako moc jim vadí, že za tebe utrácejí peníze. Neměl jsem žádné dětství a teď ho chci a, ať už ti to dává smysl nebo ne, ty peníze jsou cesta.“

Snape mu nabídl kousek černé sladkosti. „Vem si lékořici,“ řekl a podivně Harrymu připomněl Remusovu posedlost, že čokoláda vyřeší všechno. Ne, že by si to Remus doopravdy myslel. Jen to tak občas vypadalo.

„Cením si toho daru, Harry,“ řekl Snape, ale protože klíč byl ještě pořád tam, kde ho položil, Harry nevěděl, co to znamená.

„Té lékořice?“

„Důvěry.“

Harry si odkousl kousek lékořice a přikývl. Tak a bylo to. Žádný květnatý projev, ale ani by ho od Snapea neočekával. „Věřím vám a jsem si jistý, že to víte,“ poznamenal.

„Ano, ale tohle...“ vzal Snape dopis a zastrčil ho i s klíčem do kapsy u košile, kterou měl oblečenou pod svetrem. „Tímhle se ta důvěra stává skutečná.“

„Jo,“ zamumlal Harry. Teď, když se to stalo, byl nervózní. Skoro toho litoval. Ten klíč byl pro něj skoro pět let zdrojem bezpečí. Ať se Dursleyovi chovali jakkoli špatně, Harry věděl, že má volbu. Možnost, jak odejít, kdyby skutečně nemohl už déle zůstat.

Ale tohle už bylo pryč.

Nyní měl Snapea.

A to bylo všechno, co potřeboval. Ten muž byl jeho otec a byl jím už nějakou chvíli. Věděl, že je to pravda, že je to legální, že je to správné, ale nějak to necítil tak doopravdy, jak by asi měl.

Snape je v pořádku, myslel si Harry. To on prostě jen nevěděl, jak být něčí dítě, ale chtěl se to naučit. Chtěl se učit ze zkušeností, jak říkal jeho otec.

A nic tak hloupého, jako jsou peníze, mu nebude stát v cestě.

Vzmužil se ačkoliv neměl strach, že bude odmítnut, přisunul se blíž k otci a rychle ho objal. Podivné... tentokrát to bylo těžší, než minule, protože to minulé bylo spontánní. Tohle bylo daleko důležitější. Něco zpečetilo.

„Veselé Vánoce, pane.“ řekl Harry, když se odtáhl.

„To skutečně jsou,“ odpověděl Snape, jeho tmavé oči byly stále bez výrazu, ale přes to všechno by byl Harry přísahal, že to jeho otec myslel vážně.

Poslední komentáře
01.05.2013 16:10:25: Mě tento díl vždycky přiměje těšit se na Vánoce. Asi bych ho nikdy neměla číst jindy než v prosinci....
 

Výhradným vlastníkom týchto stránok je Chalibda. Administrátorom je v súčasnej dobe Jimmi. Charakter, význam a dôvod existencie týchto stránok určujete VY.