Vítejte v magickém světě Harryho Pottera

Trilógia od Aspen: I. Rok jako žádný jiný (A Year Like None Other); II. Léto jako žádné jiné (A Summer Like None Other); III. Rodina jako žádná jiná (A Family Like None Other)



Tieto stránky sú pokračovaním pôvodných stránok Roku, ktoré sú venované prekladom skvelej fanfiction od Aspen in Sunlight (trilógia AYLNO, ASLNO a AFLNO). Je alebo bude na nich zverejňovaný česko-slovenský preklad Roku, preklad Leta a Rodiny.

Kapitoly 51 - 60

Kapitola 51. DESETTISÍCKRÁT

Preklad: Chalibda

Betareader:  Chalibda

Záverečné beta: soraki


„To byly bezpochyby nejhezčí Vánoce, co jsem kdy zažil,“ řekl Harry o pár dní později, když se připravovali k přemístění z chalupy.

„Ale nejhůř upečená husa,“ uchechtl se Draco.

„Já ti říkal, že na tohle Incendio fungovat nebude,“ vyčítal mu Harry. „Husa se musí péct pomalu. To už jsme probrali!“

Draco pokrčil rameny. „Myslel jsem si, že to stojí za pokus. Jak jsem mohl tušit, že to Severus nedokáže napravit jedním mávnutím hůlky? Myslel jsem, že budeme moci začít znovu od začátku.“

„Místo toho jsme měli spálenou husu k vánoční večeři!“ Harry se přesto smál. Nebyl to žádný velký problém, zejména proto, že domácí skřítkové jim zabalili daleko větší množství jídla, než opravdu potřebovali.

„Jste připraveni k odchodu?“ přerušil Snape jejich, v dobrém vedenou, při.

„Ne. Já potřebuju ještě chvilku,“ odpověděl Draco. Otevřel svůj vznášející se kufr a něco z něj vyndal. „Tu máš, Harry. Zatím jsem se nedostal k tomu, abych ti to dal. Chtěl jsem tím říct, že doufám, že se brzy uzdravíš... Hmm, předpokládám, že to pořád můžu říct, a tak to tedy udělám: Doufám, že se tvoje magie brzy vrátí.“

Když si Harry vzal od Draca dárek zabalený ve zlaté folii a převázaný rudou stuhou, byl překvapen jeho váhou. Nejistě ho prohmatával. „Ty... ty jsi říkal, že je to proklaté?“

Draco se uculoval. „Jenom trošku. A ne žádným špatným způsobem.“

Harry tomu nerozuměl, ale protože si byl jistý, že ho Draco nechce zranit, pospíšil si strhnout obal.

Ukázala se drobná figurka Gryffina stříbrné barvy, ne větší než tři palce, sedící na zadečku na Harryho ruce, oči zavřené a křídla úhledně složená. V momentě, kdy se Harry nadechl, figurka ožila, roztáhla křídla a hrudníček se jí nadouval tichým řevem, který zněl trochu plechově. Gryffin se rozhlédl dokola, smaragdově zeleným, zuřivým pohledem. Harry ho zvedl, aby si ho mohl lépe prohlédnout a všiml si, že jeho oči jsou nepochybně tvořeny drahokamy.

„To je vážně zajímavé,“ řekl Harry, když se podíval zpět na poněkud nervózně vypadajícího Draca. „Gryffin ve zmijozelských barvách? Jsi si jistý, žes to koupil před tím, než jsem byl adoptován?“

„Jo. Viděl jsem tě o Samhainu, pamatuješ? A byl jsem ohromený tvojí mazaností. Uhodil jsi Severuse, abys udržel zdání, i když celou dobu jsi na něj spoléhal, že tě zachrání... to mi samozřejmě došlo až později. Když mi řekli, že tě můžu navštívit v nemocničním křídle, pomyslel jsem si... je statečný tak, jak se u Nebelvíra předpokládá, ale je v něm ještě něco navíc...“ Draco se zakřenil. „A mimo to, byl jsi slepý, nepoznal bys, že je ten Griffin z platiny.“

Harry zvedl obočí „To není stříbro?“

„Ale prosím tě. Stříbro... to je prakticky urážka.“

„Tvůj amulet je na stříbrném řetízku,“ připomenul mu Harry.

„Ale to je rozdíl, protože ty jsi vyrůstal v jiných podmínkách,“ odpověděl Draco, sáhl pod límec, vytáhl tyrkysový medailon a párkrát s ním zahoupal před tím, než ho vrátil zpět. „Harry, ten amulet se mi vážně líbí. Opravdu.“

Harry se letmo podíval na Snapea: „To doufám. Protože pokud mi tady Severus nedá nějaké kapesné, nebudu mít příští rok žádné peníze na vánoční dárky.“

„Co se stalo s tvou mazaností?“ zeptal se Snape ironicky. „To je ten nejhloupější způsob, který si dokážu představit, jak nadhodit toto téma.“

„Ne, nejhloupější by bylo zeptat se, kolik je moje kapesné?“ žertoval Harry. Byl trochu vyveden z míry, když to Snape dál nekomentoval. Harry vážně přemýšlel, co bude dělat, až bude potřebovat peníze.

„Takže to prokletí způsobuje, že se ten Gryffin hýbe?“ zeptal se Harry a obrátil se znovu na Draca.

„Ne, to je kouzlo. Kletba spočívá v tom... že když ho budeš držet a přiblíží se někdo, kdo tě skutečně nenávidí, pokusí se ho to kousnout.“

„To je trochu zlomyslné.“

Draco se na něj podíval bez výrazu: „Já bych řekl užitečné. Není na škodu vědět, kdo je tvůj nepřítel.“

Harry konečně porozuměl. „A ty jsi se chtěl ujistit, že si v nemocnici všimnu, že tě Gryffin nekousl?“ Potřásl hlavou. „Stejně by mě to nepřesvědčilo. Myslel bych si, že jsi mi o smyslu toho kouzla lhal.“

Draco pokrčil rameny: „To bylo jediné, co mě napadlo.“ A jako by to sám sobě stále ještě potřeboval dokázat, natáhl prst a podrbal Gryffina na zádech, přímo mezi křídly. Figurka zavrněla.

„Znamená to pro mě hodně, když vidím, že už tehdy ses mě pokoušel přesvědčit, že chceš být můj přítel,“ zamumlal Harry. „Děkuji ti. Hmm, zmijozelské barvy... to je skoro, jako bys měl předtuchu.“

„Že skončíš jako Severusův syn?“ otevřeně se posmíval Draco. „Po pěti letech s tebou na hodinách Lektvarů... jak bych o tom mohl pochybovat? Při vaší hluboké vzájemné lásce!“

Harry a Snape si vyměnili významný pohled... ale ani jeden z nich nepromluvil, dokud Snape energicky neoznámil: „Opět přeměním Salsu na náramek.“ A jediným dotykem své hůlky to udělal. „Draco, přemístíš se do domu sám, nebo se mám pro tebe vrátit?“

Poté, co slyšel, že Draco ztratil ruku, se Harry při té otázce otřásl. Zmijozelský chlapec ale sebevědomě odpověděl: „Už se přemístěte. Budu tam hned za vámi. Jak já už se těším na cestu letaxem zpátky do sklepení, kde bezpochyby strávím zbytek školního roku.“

„Možná by ses mohl pokusit poděkovat panu profesorovi za ten příjemný čas, co pro nás přichystal,“ připomenul Harry. „Otevřel nám svůj domov, vůbec nás sem nemusel vzít...“

„Harry, je to také tvůj domov,“ povzdechl si Snape.

„Aha, no jo...“

„Už mám těch rodinných okamžiků za tyto prázdniny dost,“ oznámil Draco a znělo to otráveně. „Přemístím se před vámi, mohu?“

A bez dalšího varování zmizel.

„Budu si s ním muset znovu promluvit o jeho chování,“ řekl Snape Harrymu.

„Ne, prosím, to ne,“ žádal ho Harry. „Draco je obvykle v pohodě, a když se chová takhle... já myslím, nechte to prostě být.“

Snape zjevně pochyboval, ale mávl rukou, jako by chtěl oznámit, že tentokrát se to obejde bez pokárání. Přitáhl si Harryho k sobě a absorboval šok z přemístění, když letěli zpět do čísla dvanáct na Grimmauldově náměstí.

***

Když se příští ráno přenesl Snape do svého kabinetu, uviděl Harry, ke svému překvapení, psát Draca další dopisy.

„Ostatní studenti se vrátí až za tři dny,“ poukázal Harry a přitáhl si křeslo k jídelnímu stolu. „Nemohly by ty tvoje nekonečné dopisy do Zmijozelu počkat?“

Draco téměř nezdvihl oči, když odpovídal, „To jsou poděkování.“

„Komu děkuješ?“

To přimělo zmijozelského chlapce, aby se na něj podíval. „Řediteli, Harry,“ řekl blahosklonně. A pak, když Harry stále vypadal nechápavě, Draco pokračoval: „Že by za ty ponožky?“

Harry byl doopravdy překvapený, ale protože Draco měl opravdu dokonalé způsoby – ne, že by se vždycky namáhal je používat - pomyslel si, že bude lepší se zeptat: „Myslíš, že bych měl taky nějaké napsat?“

Dracovo zlaté obočí se spojilo v jedno. „Chceš říct, že ty s tvojí potřebou pořád někomu za něco děkovat, jsi zanedbal děkovné vzkazy?“

„Zapamatuj si, že jsem byl vychován lidmi bez způsobů a vysvětli mi to.“

V obličeji zmijozelského chlapce se objevil známý povýšený výraz. „Je to velmi jednoduché, Harry. Pokud ti někdo dá nějaký dárek, poděkuješ mu v tu chvíli osobně, nebo mu co nejdříve pošleš takovouhle kartičku s poděkováním.“

Znělo to, jako by Draco někoho napodoboval, pravděpodobně matku, usoudil Harry, ale zároveň to znělo přesvědčivě, takže Harry přikývl: „Dobře, chápu. Máš nějaké kartičky, které bys mi mohl půjčit?“

Draco mu jich přes stůl podal docela slušnou hromádku. „To je daň za popularitu, Pottere,“ zavrčel. „Děkovné vzkazy.“

„Jo,“ uvědomil si Harry, počítal bezděčně na prstech. „Měl bych to poslat Brumbálovi a Nevillovi a Ginny a...“ zamyslel se „Hermioně...“

„Tak za to, abych viděl tuhle kartičku, bych si nechal uříznout ruku,“ poznamenal Draco s nevyzpytatelným úsměvem.

Harryho to dost pobouřilo. „Na to zapomeň. Tohle je jen mezi mnou a Hermionou.“

„No jo“ Draco vydal dlouhý, strojený, trýznivý povzdech. „Takže, já jsem letos s poděkováními hotov. S jedním celým. Byl jsem zvyklý dostávat kopu dárků, to doufám víš. Malfoyovi mají mnoho kontaktů a všichni podlézali mému otci.“

„Ale nyní jsi získal respekt profesora Snapea,“ připomněl mu Harry. „A to nemluvím o tom, že neskončíš v Azkabanu, což by se ti jinak při tom, jak se tvůj život rozeběhl, asi stalo.“

„Neříkám, že to nemá cenu,“ přerušil ho Draco a vstal, „já jen, že jsem se musel přizpůsobit daleko víc, než si uvědomuješ.“

Harry měl chuť mu připomenout, že on se musel přizpůsobit tomu, že magie je skutečná a potom tomu, že ji ztratil. Ale nakonec jediné, co řekl, bylo: „Pustím se do těch odpovědí.“

Draco odešel, a nechal ho to udělat.

***

Milý Neville, děkuji ti za ty maliny v čokoládě. Je od tebe milé, že si pamatuješ, co mám rád. Pokaždé, když nějakou sním, vzpomenu si, jak jsi přišel sem dolů a řekls mi, že jsem pořád tvůj přítel, spolužák a nejlepší chytač, kterého znáš. Strašně moc, to pro mě znamená. Jsi báječný a rád bych tě tu viděl častěji. Neděs se Snapea. Má trochu zvrácené potěšení v tom nahánět Nebelvírům hrůzu, ale myslím, že s tím dokáže přestat. Jsem si jistý, že chce, abych byl šťastný, i když to bude znamenat, že se mu tady dole budou rojit Nebelvírové.

Milý Coline a Denisi, senzace, celé album jenom s mými fotkami. Jsem si jist, že tomuto dárku budu věnovat takovou pozornost, jakou si zaslouží...

Milý Dudley, byl jsem skutečně ohromený, když jsem našel tvůj dárek. Musel sis dát skutečně velkou práci s tím, abys mi ho dokázal doručit. Doufám, že máš rád kouzelnickou čokoládu, jednu jsem ti poslal. Můžeš věřit obalu, není v ní žádný cukr ani tuk a v obchodě přísahali, že chutná stejně dobře mudlům jako kouzelníkům. Jen tě chci ujistit, že nemusíš být vyděšený, není to jako ty kouzelnické sladkosti, které jsi jedl před pár lety. Přísahám. Ta věc neudělá nic jiného, než že se budeš usmívat od ucha k uchu. Tvůj dárek je velmi chytře zvolený. Asi tě to překvapí, ale já jsem ještě nikdy neměl deník. Myslím, že ta Maršina poznámka, kterou jsi mi vepsal dovnitř, by mohla být pravdivá. Psát si deník by pro mě mohl být zdravý způsob, jak se vypořádat s některými mými pocity, a věř mi, člověče, že mám o čem přemýšlet. Pamatuješ, jak jsem ti říkal, že profesor Snape není příliš typ na tátu? Začínám si myslet, že je, a čím dál tím víc si uvědomuju, jak mi to scházelo. Spousta věcí tomu napovídá… Pozdravuj od mne Marshu a ten deník je vážně bezvadný nápad.

Vážený pane profesore Brumbále, mockrát Vám děkuji za ty fialové chlupaté ponožky, které jste mi poslal na Vánoce. A také jsem Vám moc vděčný, že jste do naší chalupy přenesl všechny moje dárky. Bylo to úžasné překvapení, vstát a vidět, kolik z mých přátel si na mě vzpomnělo...
Milá Parvati, skoro jsem zapomněl, jaké to bylo nosit brýle, dokud jsem si nenasadil ty kouzelné, co jsi mi poslala. Celý svět v nich vypadá jak v kaleidoskopu. Škoda, že jsem je neměl během Binnsových přednášek z historie. Bylo by příjemné mít něco pěkného ke koukání. Díky, žes na mě pamatovala.

Milá Ginny, nejlepší dárek na celém světě bylo to přání, které jsi mi dala pár dní před prázdninami. Vím, že to bylo ode všech z Nebelvíru, ale hodně pro mě znamená to, žes mi ho předala a že jsi přála i profesoru Snapeovi. Už jsem nic dalšího nečekal a když jsem zjistil, že jsi mi k Vánocům poslala knížku o Přáních všeho dobra... byl jsem skutečně nadšený. Byl bych rád, kdybych mohl říct, že už mám celé přání rozluštěné, jenže Severus trvá na tom, abych ho vyřešil bez nápovědy, které rostliny v něm vlastně jsou. Byl by to dlouhý příběh, ale zkrátka: podváděl jsem s přáním, které mi dal Draco. Rozhodně, jakmile přijdu na to, co je to za rostliny, použiji tvou knihu k tomu, abych zjistil, co mi Nebelvír přeje.


A nakonec, poté co napsal všechna poděkování, pustil se Harry do toho, které mu leželo v hlavě nejvíc. To se tedy samo od sebe nepsalo a po třech pokusech se Harry rozhodl nedat najevo všechno svoje podráždění.

Drahá Hermiono, stálo v něm,
děkuji ti za tu psychologickou knihu. Bude milé mít svůj vlastní výtisk. Dosud jsem si půjčoval ten, který profesor Snape koupil hned po Samhainu. Pokud tuto knihu vybral Severus, když pochopil, že potřebuji pomoc, můžeš si být jistá, že je nepochybně skvělá. Vážně, četl jsem ji týdny a mohu se za ni zaručit. Kdyby nebylo právě téhle knihy, nevím jestli bych byl schopen přijmout Severuse za otce. Možná by tě zajímalo, že se do ní začetl i Draco. Říkal, že mi může hodně pomoci v tom, abych sám sebe lépe pochopil. No vidíš, říkal jsem, že vy dva máte něco společného...

Harry zavřel všechny dopisy a položil je doprostřed stolu tak, aby je Snape nemohl přehlédnout. A také, aby si všiml, kdyby se je Draco pokoušel třeba otevřít. V posledních dnech měl Draca docela rád, jenže Zmijozel je Zmijozel.

***

Až se pan Weasley navečeří ve Velké síni, přijde sem,“ oznámil Snape první večer poté, co zase začalo vyučování.

Harrymu upadla vidlička do bramborové kaše, bleskově ji zvedl a pokusil se o nenucený tón: „Mohu se zeptat proč?“

Snapeovy temné oči vypadaly ještě nemilosrdněji než obvykle, když odpověděl: „To je jen malý následek jeho neuvážených výroků.“

Harry nemohl přijít na žádný důvod, proč by Ron měl přijít do Snapeova bytu. „Prosím,“ naléhal, „nenuťte ho, aby se mi omluvil. To by vše jen zhoršilo.“

Snapeovy nosní dírky se rozšířily. „Tento mladý muž by se bezpochyby neomluvil, ani kdybych ho stáhl z kůže.“ Když zachytil Harryho výraz, pokračoval: „Prosím tě, nekoukej tak zděšeně, ujišťuji tě, že mám pro tvého bývalého přítele vybraný daleko civilizovanější trest.“

„Já osobně si myslím, že stahování znělo dobře,“ poznamenal Draco a zaklonil hlavu, aby dopil zbytek vína. To bylo nezvyklé. Zmijozelský chlapec obvykle elegantně usrkával a nikdy se neopil, ani malinko. Dnes večer to vypadalo, že se o to pokouší. Nalil si plnou sklenici a zamračil se na Snapea, když na ni namířil hůlku a nechal půlku zmizet. „Překazil jsi mi zábavu,“ zamrmlal chlapec.

„Lépe, než kdybych ti musel překazit souboj,“ vážně namítal Snape. „Nepozval jsem pana Weasleyho sem dolů, aby se to vše ještě zhoršilo. Je to jasné, Draco?“

„Ano, pane.“

Snape nevypadal spokojeně: „Pokud nejsi schopen chovat se zdvořile, předpokládám, že se dokážeš něčím zaměstnat v ložnici, nebo v laboratoři, je tohle jasné?“

Draco se místo odpovědi zvedl od stolu, šel do ložnice a práskl za sebou dveřmi.

Snape se krátce odmlčel a pokračoval směrem k Harrymu: „Věřím, že budeš pamatovat na to, že pan Weasley je tu za trest a ne kvůli zábavě.“

„Nepředpokládám, že by se se mnou chtěl bavit,“ poznamenal Harry.

„Ale stejně, nech ho nést následky jeho činů. Chovej se, jako kdyby tu nebyl.“

„Dobře!“ odsekl Harry trochu vynervovaně. „A co bude jeho trest? Chci tím říct, zřejmě máte pocit, že zničit mu Vánoce, nebylo dostatečné potrestání.“

„Bude prostě opisovat,“ řekl Snape a mávl hůlkou, aby sklidil ze stolu.

Opisovat? O Bože, to ne“ zaprosil Harry, a vyhrnul si rukáv, kde stále ještě bylo vidět slabou stopu po jeho starém trestu.

„Jsem upřímně uražený, že jsi mě přirovnal k té náně Umbridgeové,“ rozčílil se Snape a předklonil se a stáhl Harryho rukáv zpátky přes jizvu. „Pro vaši informaci, pane Pottere, nemučím studenty, neexperimentuji na nich a nepřeměňuji je, dokonce, i když mě urazí!“

Úplně mimo sebe Harry vykoktal: „Já... já nevěděl, že víte o Umbridgeové, pane...“

Ty jsi mi to řekl, když jsi blábolil po té operaci. Protože jsi nebyl úplně při sobě, řekl jsi, že to byl Lockhart, ale došlo mi to. Bohužel to neuzdravily lektvary, které jsem ti dával po Samhainu, protože to pero ti způsobilo magickou jizvu.“

„Nemyslel jsem si, že byste nutil Rona použít zrovna tohle pero!“ namítal Harry.

„A smím vědět, co jsi si myslel?“ vyzvídal Snape tím nejjízlivějším tónem, jaký od něj Harry kdy slyšel.

„Já... já nevím! Jak jste řekl, že bude opisovat, nemohl jsem si pomoct a vzpomněl jsem si na moje poslední opisování a to bylo příšerné, absolutně příšerné, pane!“

„Nepochybuji, že panu Weasleymu se bude jeho trest zdát stejně hrozný, ačkoliv nebude zahrnovat nic jiného než obyčejný brk a pergamen,“ kousavě řekl Snape. „Dospívající obvykle sebelítostí překypují. Merlinovi díky, že ty jí máš méně, než tvoji vrstevníci. Při tvé minulosti, by sklon k sebelítosti znamenal, že tu všichni utoneme v slzách.“

Harry si nebyl jistý, jestli to byl mimoděčný kompliment, nebo další útok na Rona. Rozhodl se zeptat. „Jestli má Ron jenom opisovat, proč to má dělat tady dole?“

Zajímalo ho, jestli bude Snape dost čestný a otevřený, aby odpověděl, samozřejmě proto, abych mu mohl celou dobu nadávat...

„Aby nemohl podvádět,“ vrčel Snape. „Nebo si myslíš, že na to mají výsadní právo jen Zmijozelové, nebo poloviční Zmijozelové, jako v tvém případě? Nechci, aby kopíroval řádky kouzlem, nebo, aby použil očarované pero. Bude, pěkně postaru, psát řádek za řádkem a přemýšlet o svých chybách.“

Popravdě, Harry si myslel, že takhle na Rona trest působit nebude, že spíš bude rozčilenější a rozzlobenější. Také přemýšlel nad tím, jestli by se Snape zlobil, kdyby Harry poukázal na to, že Ronovo konání bylo spíše věcí rodiny, než školy. Jenže se mu stejně zdál už dost naštvaný. Harry byl přesvědčen, že když jej odradí od opisování, strhne Ronovi obrovské množství bodů jenom proto, aby měl navrch. Byl téměř zázrak, že to ještě neudělal.

Nebo o tom přinejmenším Harry nevěděl. Ale byl si docela jistý, že by se Snape aspoň zmínil, když by měnil stav na počítadlech.

„Ano, pane,“ zamumlal Harry. „Rozumím.“

Snape se na něj podíval pohledem, ve kterém bylo napsáno, rozumíš méně, než si myslíš, takže Harry začal přemýšlet, jaké pikle tady jeho otec zase kuje. Dělo se tu něco zmijozelského, byl si tím jist.

Harry se ušklíbl, když ho napadlo, že Ronův skutečný trest možná není opisování, ale to, že musí celý večer strávit na místě, kde by chtěl být ze všeho na světě nejméně.

 

***

Když pergamen u dveří oznámil Ronův příchod, Draco zůstal zavřený v ložnici, tak jak mu doporučil Snape, což Harry ocenil jako bezva nápad.

Snape šel otevřít dveře, následován mírně vyděšeným Harrym, který věděl, že Ron pravděpodobně nebude zrovna v nejlepší náladě. Být po škole se Snapem bylo vždycky strašné a Harry si dobře pamatoval, jak se cítil v posledních letech on sám, když musel za trest pracovat ve Snapeově soukromé rezidenci... jenže... už s Ronem nemluvil celé tři týdny. Co když mezi tím celá ta věc vyšuměla?

Harry se pokoušel nemyslet na čtvrtý ročník, a na to, že teprve po prvním úkolu se mu byl Ron schopen omluvit.

„Pane Weasley,“ přivítal Snape chlapce a jeho hlas byl hluboký a temný, tak, jak ho Harry nikdy neslyšel. Pod povrchem vřel vztek, znělo to zlověstně. Nebo... možná škodolibě. Jako by Snapea právě tento trest obzvlášť těšil.

Harryho napadlo, že se Snape dobře baví

„Pane profesore,“ odpověděl Ron mrzutě.

„Pojďte dál.“

Jak Ron přešel kolem Snapea, všiml si Harry, že chlapec nese balíček zabalený do papíru, na kterém byla skupina dětí usmívajících se při rozbalování vánoční cukroví. Na chvíli zadoufal, že vše by zase mohlo být v pořádku...

Ron umlčel tu naději tím, že přistrčil s odvráceným pohledem dárek směrem k Harrymu, jako by ho i pohled na něj mohl znečistit. „Od mojí mámy,“ oznámil mu. „Kdyby to záleželo na mně, nedonesl bych ti to, ale nechci celý měsíc dostávat huláky!“

S Harrym to škublo a došlo mu, že Ron opravdu prožil příšerné Vánoce.

„Nejste tu, abyste byl hrubý na mého syna, pane Weasley,“ oznámil Severus vážně a s prásknutím zavřel dveře.

Nezastrašen, Ron jen procedil přes zuby: „Možná bych se měl pustit do toho opisování, pane!“

„Možná, že až dokončíte tohle opisování, budete to psát znovu, pokud budete s Harrym ještě jednou mluvit takto,“ informoval ho Snape. S rukama překříženýma na hrudníku vztekle shlížel svrchu na chlapce, jako by ho téměř prosil, aby se začal hádat. Když to Ron neudělal, učitel Lektvarů krátce přikývl: „Jděte si sednout k jídelnímu stolu a dejte se do práce. Položil jsem tam brk a kalamář, ale můžete použít svůj vlastní pergamen.“

Když se Snape otočil zády, viděl Harry, že si Ron sám pro sebe zašeptal něco sprostého. Trochu to vypadalo jako díky za nic, umaštěnej kreténe, ale nebyl si jistý.

Ron přešel místnost, práskl s mumláním školním batohem na stůl a zřítil se do dřevěného křesla. S dalšími nenávistnými zvuky vytáhl pergamen, aby všichni pochopili, jak nefér mu ten trest připadá.

Před tím se Harry kvůli němu cítil trochu zarmoucený. Nyní, když viděl Ronovu absolutní neochotu uznat, že si za svoje slova zaslouží trest, byl docela spokojený, že ho Snape donutí napsat pár řádků. Díval se na to, jak Ron namáčí brk - téměř se mu tak podařilo rozcáknout inkoust - a začíná drápat věty. Harry byl zvědavý, co vlastně píše, a tak udělal pár kroků ke stolu. Ještě než přišel tak blízko, aby viděl, co Ron vlastně opisuje, chlapec na něj vyštěkl: „Budeš na mě zírat celou noc, Pottere?“

Pottere... To ho tedy doopravdy naštvalo.

„Ne, jenom se podívám na ten dárek a napíšu tvojí mámě dlouhý dopis, abych jí poděkoval,“ poškleboval se Harry. „Mám jí od tebe něco vzkázat?“

Ron se zuřivě díval někam za Harryho levé rameno. „Jo,“ vrčel. „Napiš jí, že tu krabici s cukrovými brky jsem hodil do koše a vzkaž jí, ať je dá někomu, kdo je chce, a ne mně.“

Dobře, přinejmenším teď Harry věděl, jak skončil jeho vánoční dárek pro Rona. „Jsem si jist, že to zmíním,“ a zlomyslně doufal, že Ron dostane huláka za takové příšerně dětinské chování. S těmi slovy Harry vztekle odkráčel ke gauči, posadil se a rozbalil si krabici od paní Weasleyové.

Další svetr... jako vždy v nebelvírských barvách. Ale na rozdíl od minulých let, byl nahoře malý kousek pergamenu se vzkazem. Harry byl trochu nervózní když ho vyndával a hned se pustil se do čtení.

Drahoušku Harry,

Severus nám poslal sovu, aby nám oznámil tvoji úžasnou novinku. Také nám se skličující přesností vylíčil Ronovu reakci na celou tu situaci. Ať je to, jak chce, přála bych si, abys věděl, že Artur a já jsme velmi nadšeni. Samozřejmě, že jsme na Severuse poslouchali po celé ty roky od dětí stížnosti, jenže popravdě, co bys čekal. Nikdy neměli učitele Lektvarů rádi, a přestože Freda a George miluji, třesu se při pomyšlení na to, co museli při hodinách vyvádět. Není divu, že Severus cítí potřebu být na studenty přísný, Rona nevyjímaje, takže z nadávání z této strany si nedělej žádné starosti.

Artur a já známe Severuse docela dobře z naší spolupráce pro starou partu a řeknu ti popravdě, že jsem nikdy neměla důvod cítit k němu něco jiného než respekt. Je mi jasné, že

budete muset překonat některé věci z vaší společné minulosti, ale to skutečně podstatné je, že ty se cítíš spokojený s tím, čeho jste dosáhli. Já jen doufám, že Ron přijde brzy k rozumu. A ty si, prosím tě, pamatuj jednu věc. Ron byl vždycky obklopen velkou rodinou a jestliže to vypadá, že nemá žádný soucit s tím, jak moc si přeješ vytvořit rodinu se Severusem, jsem si jistá, že je to proto, že on sám si nedokáže přestavit, jaké to je toužit po ní. Obávám se, že nás všechny považuje za samozřejmost.

Budeš u nás vždycky vítán, ať už s Ronem, nebo bez něj. Máme tě moc rádi, Harry, a kdyby věci byly jen trochu jinak, těšilo by nás, kdyby ses stal součástí naší rodiny. Snad to takhle bude dobré. Přes veškerý respekt k Severusovi, nemůže ti poskytnout takovou podporu, jakou bys měl u nás.

S láskou

Molly Weasleyová


Když Harry dočetl dopis, usmál se.

„Dobré zprávy?“ zeptal se Snape, který nečekaně vyšel ze své kanceláře s hromadou svitků v rukách.

Protože už Harry neměl náladu věci dál komplikovat, nechtělo se mu mluvit před Ronem. „Ano... tady, přečtěte si to, je to milé.“

Snape si vzal dopis a přečetl ho bez výrazu, pak prostě jen přikývl. „Až dnes večer prohlédneme všechny tvoje úkoly, možná by sis mohl udělat čas a pomoci mi s eseji?“

„Ano, jistě.“ Harry si to zamířil chodbou do Snapeovy kanceláře.

„Ne, myslel jsem, že budeme pracovat u stolu.“

Bylo to proto, aby mohl dohlížet na Ronovo opisování?

Harry pokrčil rameny, sedl si tak daleko od Rona, jak to jenom šlo, a rozvinul náhodný svitek. „Mám hledat špatně napsaná slova?“ zeptal se a vzal si ze Snapeovy natažené ruky pero se zelenou nekonečnou náplní.

„Řekl bych, celou gramatiku,“ zamumlal Mistr lektvarů, když zamračeně začal číst. „Myslím, že ji umíš docela dobře. Jenom označ chyby a kdybys měl nějakou otázku, nerozpakuj se zeptat.“

Harry postřehl, že Ron absolutně ignoruje všechny aktivity kolem sebe, dokonce nezdvihl hlavu, když se vedle něj posadil Snape. Prostě jen metodicky psal řádek za řádkem, obličej zakaboněný ve výrazu, který byl rozčilený, a přesto odevzdaný.

Harry se pustil do eseje, ale věčné škrábání Ronova brku stále přitahovalo jeho pozornost. Co to ten Ron vlastně píše? Byl dalek toho opravdu se zeptat, ne že by nebyl dobrý ve čtení vzhůru nohama, ale bylo to od něj příliš daleko.

„Harry,“ mírně ho napomenul Snape.

Zatřásl hlavou, aby si ji pročistil, a rozhodl se dál pokračovat v kontrole slov a gramatiky, zatímco Snape studoval obsah a psal kousavé připomínky k němu nebo k absolutní neschopnosti studenta. Asi po hodině začal Harry kontrolovat eseje, které měl Snape už předtím v rukách. Pokoušel se nečíst červený inkoust na okrajích, ale někdy se tomu neubránil. A když se tak stalo, nemohl si pomoci a vzdychl.

„Co se děje?“ vyzvídal Snape.

Harry se kousl do rtů, aby se přiměl být zticha, ale když na něj Snape dál vyzývavě zíral, zamumlal: „Tenhle komentář, tady, je trochu drsný, nemyslíte? Chci tím říct, že ten student asi nemá doopravdy bahno místo mozku.“

Místo toho, aby se okamžitě rozzuřil, jak Harry předpokládal, Snape poznamenal: „Přečti si odstavec podél mé poznámky a pak mi řekni, jak moc inteligentní pan Higglesloth je. Ale samozřejmě to má smysl, jenom pokud jsi si naprosto vědom nebezpečí vyplývajícího z nedostatečné přípravy ingrediencí...“

Když Snape umlkl, Harry se začetl do studentovy práce. Tentokrát vnímal obsah. „O ou,“ řekl a zamračil se. „Myslím, že zmijí jazyk by ten lektvar zničil, pokud by se tam rozmělnil tak, jak on říká...“

Na Snapeově tváři se objevil malý zlomyslný úšklebek, když začal vysvětlovat: „Nadbytek uvolněné krve by, v tomto případě jednoduchého lektvaru povzbuzujícího růst vlasů, způsobil, že by dotyčnému začaly růst vlasy i vevnitř, což je velmi nepříjemné a pokud by protijed nebyl poskytnut ihned, způsobilo by to velmi rychle příšernou smrt.“

„No dobře,“ zamrmlal Harry. „Ale mohl...“ podíval se dolů na pergamen, „mohl to Henry vědět?“

„Probírali jsme to tři dny po sobě a bylo to zvýrazněno v textu. Bezpochyby soucítíš s panem Higgleslothem, protože i tvoje vlastní pochopení textu a přednášek během druhého ročníku bylo, dá se říci, stejně mizerné.“

Harry se pokusil, aby to znělo klidně: „Ne, mám s ním soucit, protože vím, že tím, že mu někdo řekne, že má místo mozku bahno, se nic nenaučí. Vím, jak jsem se cítil, když jsem našel v eseji takovéhle komentáře...“

Ron si zavrčel něco pod nos, něco co znělo jako: „Vsadím se, že teď už asi ne...“

„Hele, měl bys vědět, že Snape mě známkuje stejně tvrdě jako vždycky!“ namítl Harry. „Eeh, chtěl jsem říct profesor Snape, eh, Severus...“

Ron si nahlas odfrkl a vrátil se k psaní.

„Harry, nech mě ještě jednou podívat se na ten pergamen,“ požádal ho klidně Snape. Když ho měl v ruce, něco tam dopsal a pak mu ho vrátil přes stůl.

Poznámka nyní zněla má pravděpodobně místo mozku bahno. „To je lepší,“ připustil Harry, „ale stejně to zraní jeho city.“

„Pan Higglesloth to přežije,“ suše poznamenal Snape. „Pochop, že budeme ten lektvar příští týden připravovat a že bych byl rád, kdyby vzal moji výtku vážně. V tak nebezpečném oboru, jako jsou lektvary, není žádný prostor na rozmazlování. V mých hodinách zatím nikdy nezemřel žádný student a nehodlám začít nešťastným partnerem pana Higgleslotha.“

Ron zavrčel další komentář. Tentokrát Harry nerozuměl, ale Snape, díky svému netopýřímu sluchu, ano.

„Ne, pane Weasley,“ protahoval, „to neznamená, že jsem studenty těsně před smrtí poslal umřít do nemocničního křídla.“

Ron zrudl hněvem a přitlačil brk na pergamen takovou silou, že mu odlomil špičku.

„Můžete si ho přiostřit,“ blahosklonně ho informoval Snape. „Použijte nůž. Ne magii.“

Harry byl trochu překvapen, že po něm Ron nehodil ten nůž, který vytáhl ze svého batohu, protože ho použil s takovou silou, že to vypadalo, jako když se snaží brk podříznout.

„Nech mě podívat,“ řekl Harry tiše, když Snape sebral svitky a odešel do kanceláře.

Ron ho úplně ignoroval a nakonec se mu podařilo seříznout konec brku správně. Pak dal ostentativně najevo, že má na práci důležitější věci, než mluvit s Potterem, a vrátil se zpět ke svému psaní.

Znechucen jeho chováním, odložil Harry zdvořilost, hrábl po Ronově svitku a konečně si mohl přečíst:

56. Jelikož učitelský sbor Bradavické školy čar a kouzel je složen z naprostých profesionálů, kteří si pro svou objetavou službu zasluhují nejvyšší úcty, již nikdy nepošpiním dobré jméno profesora Snapea.

57. Jelikož učitelský sbor Bradavické školy čar a kouzel je složen z naprostých profesionálů, kteří si pro svou objetavou službu zasluhují nejvyšší úcty, již nikdy nepošpiním dobré jméno profesora Snapea.


Harry ztišil hlas, takže ho téměř nebylo slyšet a naklonil se přes stůl: „Nejsem si jistý, že máš obětavý napsáno správně.“

„Á, ty jsi tady teď kontrolor, co?“ odsekl Ron, aniž by si dal práci a ztišil hlas.

„Poslyš, ukousal bych se nudou, kdybych tu neměl co na práci.“

„Ale miluješ to tady a já to vím. Proč bys jinak byl tak pyšný na to, že on je tvůj otec?“

Dříve než Harry mohl odpovědět, hluboký hlas se nesl z kanceláře dolů do haly. „Nechci slyšet nic jiného, než skřípění brku, pane Weasley.“

Ron se zle podíval, svraštil rty do příšerného úšklebku, kterým celá jeho tvář zošklivěla.

Harry zavrtěl hlavou a rozhodl se, že prostě Rona nechá být. Sebral dopis od Molly Weasleyové a zamířil do svého pokoje. Pak si uvědomil, že nemá náladu zabývat se namíchnutým Dracem. Vzdychl, sedl si na gauč a přemýšlel, co napíše Ronově mamince do děkovného dopisu.

***

O hodně, hodně později Snape vyšel ze své kanceláře. „Tři sta dvanáct,“ poznamenal, když nahlédl přes Ronovo rameno. „To není velký pokrok, že ne? Předpokládám, že se zde uvidíme i zítra.“

Pak učitel Lektvarů posbíral svitky, které Ron popsal a poslal je do knihovny.

Ron neřekl ani slovo, dokonce ani nepopřál Harrymu dobrou noc. Prostě jen nastrkal čisté pergameny zpátky do batohu, hodil Snapeovo pero na stůl, prošel dveřmi, vykřikl kouzlo, aby mohl otevřít, a odešel.

To bylo, ale vážně nepříjemné,“ poznamenal Harry, když se dveře zavřely s hlasitým prásknutím. „Kolikrát to bude muset ještě napsat?“

Snape odpověděl ležérním tónem: „Celkem deset tisíckrát.“

Harry cítil, jak mu poklesla čelist. „Deset tisíckrát?“ zopakoval. „Deset tisíckrát? To mu bude trvat týdny!“

„Bude?“

„Zatraceně dobře víte, že bude!“

„Co vím, je,“ řekl Snape stále v nonšalantní náladě, „že si to pan Weasley příště dvakrát rozmyslí, než mě začne pomlouvat.“

Harry namítal, dosud pobouřený „Ale vždyť jste sám říkal, že těm šílenostem, které říkal nevěří...“

„A nezdá se ti, že za těchto okolností, je jeho chování ještě hanebnější? Pokud by si doopravdy myslel, že si tu byl... zneužit, pak by jeho urážka byla pochopitelnější. Ale pokud jeho jediným motivem byla žárlivost...“

„Žárlivost!“ vydechl Harry. „Ale vždyť on má rodinu, tak na co by žárlil?“

Snape temné oči si ho soustředěně prohlížely. „Možná proto, že bys mohl mít rád někoho mimo vaši nebelvírskou kliku?“

Harry zrozpačitěl. „Žádné mohl, profesore. Chci říct...“ polkl. „Severusi. Jenže mně to zní divně... tak nějak neuctivě, aby syn říkal svému otci křestním jménem! Já vím, že profesore zní směšně, ale nikdy jsem nikomu neříkal otče, a když jsem to zkusil, připadal jsem si jak v nějakém starodávném mudlovském románu, prostě mi to nepřipadalo přirozené...“

„Dýchej, Harry,“ doporučil mu suše Snape. „Myslím, že se kvůli tomu příliš stresuješ. A nebo to možná byl Draco, kdo tě s tím tak vystresoval. Víš, já se málo starám o to, jak mi říkáš. Je tu mnoho daleko důležitějších věcí.“

„Ale říkal jste, abych vám říkal Severusi,“ slabě poznamenal Harry.

„Řekl jsem, zvaž to,“ opravil ho Snape. „Nikdy jsem neměl v úmyslu tě tím trápit. Myslím, že když tomu prostě dáš čas, uvidíš, že se to vyřeší samo. Mudlové říkají výstižně... Théby nebyly postaveny za den.“

„Myslím, že to byl Řím,“ zašeptal Harry.

„Aha, ano, pravděpodobně.“

„Dobře,“ řekl Harry a cítil se uvolněnější. Snape má pravdu. Vždyť byl adoptován teprve před měsícem, takže bylo asi normální nemít všechno vyřešené. „Co se týče desetitisíce vět, kterými jste potrestal Rona...“

„Harry,“ přerušil jej Snape, „vrať se v paměti zpátky do vánočního dne. Myslím, že prožíváme jeden z těch momentů, o kterých jsme diskutovali, ten, kdy se na něčem neshodneme. Ty máš svůj názor, ale, díky mým zkušenostem, já vím naprosto přesně, jak nejlépe poučit pana Weasleyho. A podle toho se zařídím.“

„Jo, ale deset tisíckrát? Jděte! Nemyslíte, že pět tisíckrát by splnilo svůj účel, nebo i dvou tisíckrát? A musel jste mu dávat takovou podlézavou větu?“

„O tom nebudeme diskutovat,“ řekl Snape vážným tónem. „Navrhuji, změňme téma, teď hned.“ Pokračoval dál, přemítavě: „Možná bychom měli probrat další věc, která ti leží v hlavě. Co takhle uspořádání toho, co jsi nazval kapesným?“

Harry přimhouřil oči. „To je velmi zmijozelské. To jste si schoval pro případ, jako je tenhle. Až budete potřebovat změnit téma hovoru!“

„Je to tak špatné, když se nechci hádat s vlastním synem?“

Když se to řeklo takhle, musel Harry uznat, že není.

„Jakou částku pokládáš za rozumnou pro mladého muže v tvém věku?“ ptal se Snape.

Zmijozel... opravdový Zmijozel.

„Tak fajn,“ vzdal se Harry. „Probereme kapesné.“

Rozhodl se, že se může k Ronovu trestu vrátit někdy později. Konec konců, nebyl tu jeho otec jediný Zmijozel se smyslem pro načasování.

Žádné komentáře
 

Výhradným vlastníkom týchto stránok je Chalibda. Administrátorom je v súčasnej dobe Jimmi. Charakter, význam a dôvod existencie týchto stránok určujete VY.