Vítejte v magickém světě Harryho Pottera

Trilógia od Aspen: I. Rok jako žádný jiný (A Year Like None Other); II. Léto jako žádné jiné (A Summer Like None Other); III. Rodina jako žádná jiná (A Family Like None Other)



Tieto stránky sú pokračovaním pôvodných stránok Roku, ktoré sú venované prekladom skvelej fanfiction od Aspen in Sunlight (trilógia AYLNO, ASLNO a AFLNO). Je alebo bude na nich zverejňovaný česko-slovenský preklad Roku, preklad Leta a Rodiny.

Kapitoly 51 - 60

Kapitola 52. OHNIVÝ ROZHOVOR

Preklad: Chalibda

Betareader:  Chalibda

Záverečné beta: soraki


Ron přicházel každý večer do sklepení, aby dopsal svůj trest. Prvních pár večerů bylo stejně napjatých, jako ten první. Draco dokázal Rona neproklít, ale jen proto, že se schovával ve svém pokoji. Po týdnu však zmijozelského chlapce samotka, kterou si sám uložil, omrzela. A tak se připojil ke zbytku rodiny, jednak, aby s nimi mluvil a jednak, aby s Harrym pracoval na svých úkolech. Vydržel se přitom tvářit, jako že je Ron kompletně průhledný.

Se začátkem školního období začaly být Harryho večery poněkud stereotypní.

Nejprve večeře, obvykle se Snapem, ale příležitostně o samotě, jen s Dracem. Před Vánoci si téměř vždy objednávali z kuchyně něco vhodného. Nyní, díky novému duchu přátelství rostoucímu mezi nimi, Draco navrhl, aby si objednávali menu. Harry se nemohl rozhodnout, jestli je to způsob, jak se Draco chce přesvědčit, že Harry procvičuje aspoň to malé množství magie, co mu zbylo a to, že dokáže zacházet s letaxem, nebo jestli jde zmijozelskému chlapci o něco jiného. Že by se pokoušel být méně snobský? Nebo se pokoušel akceptovat Harryho mudlovskou výchovu? Harry si nebyl jistý. Jisté ale bylo, že Draco měl náladu zkusit pár nových jídel.

Bylo docela zajímavé sledovat jeho reakce na Harryho objednávky. Například karbanátek ho absolutně znechutil. Po prvním soustu, při kterém se teatrálně otřásl, prohlásil, že ten, kdo vymyslel, že tatarský biftek se dá vařit, by měl strávit zbytek života v Azkabanu. Na druhou stranu si tak oblíbil roštěnky, že by Harryho nepřekvapilo, kdyby je příště dostal, až si objedná něco vhodného. Naopak Harry objevil, že gigot d'agneau à la provençale je opravdová dobrota. Naproti tomu Escargot byla příšernost, nejen proto, že to obsahovalo šneky, kteří byly tvrdí a gumoví, ale bylo tam i příliš česneku. Harry jednoho šneka okusil, a ostatní diskrétně schoval pod salát.

„To je nezdvořilé,“ lamentoval Draco. „A taková škoda, zničit tak dobré jídlo.“

„Tak si je vem,“ nabídnul mu Harry.

„Není zrovna způsobné posloužit si nechtěným jídlem s talíře svého spolustolovníka,“ vysvětloval Draco s jemným smíchem.

Tolik k tomu, jak se Draco Malfoy pokoušel být méně snobem.

***

Vždy, když Snape jedl ve Velké síni a Harry doufal, že jedl tam a ne, že zase vynechal jídlo, vrátil se brzy po večeři. Sedl si za stůl k Harrymu a Dracovi a pokaždé opravil všechny jejich úkoly. Ron většinou přišel, když se tomu ještě věnoval. Beze slova si sedl za stůl, vytáhl dlouhý svitek pergamenu, popadl brk a pustil se do práce. Po několika prvních večerech se již neobtěžoval mlátit věcmi, nebo koukat zle po ostatních. Prostě se jen posadil a psal.

A psal a psal a psal.

A psal psal psal psal psal psal psal.

Psal tu dlouhou větu znovu a znovu, takže Harry už téměř nemohl vystát zvuk brku škrábajícího po pergamenu. Nechtěl si ani představit, jak se musí Ron cítit.

Párkrát za večer se Harry podíval u jakého čísla Ron právě je. Dva tisíce šedesát jedna... O pár nocí později to byly čtyři tisíce pět set tři...

Samozřejmě, že se tu věc pokoušel se Snapem ještě probrat. A ne jen jednou. Mistr lektvarů nebyl z Harryho pokusů o vměšování naštvaný, popravdě vypadal, že to přijímá docela s humorem, ale neustoupil. Ani o píď. Harry to dokonce neusmlouval ani na devět tisíc pět set opsání.

Chudák Ron... Harry si říkal, že jeho přítel se z toho poučí. Už znovu neurazí Snapea, nebo ne aspoň tímto způsobem. Samozřejmě, že to neznamenalo, že by se věci mezi Ronem a Harrym zlepšily. Ron dělal, jakoby Harryho prostě neviděl.

Ale na druhou stranu, už se nedíval tak zle a odpustil si své malé rozzuřené komentáře.

Harry přemýšlel, nakolik za to může trest a za co dluží svým přátelům z Nebelvíru. Ti jej navštěvovali poměrně často. Přicházeli mezi poslední přednáškou a večeří. Nejčastěji přišli neočekávaně. A, téměř bez výjimky, každý, kdo přišel, prohlašoval, že pracuje na Ronovi. Obvykle to byla Ginny, občas Neville nebo Seamus, někdy i Hermiona.

Přesto, že Harry oceňoval pomoc, téměř si přál, aby se neobtěžovali domlouvat Ronovi. Jakou cenu má přátelství, pokud ho váš přítel nevnímá sám od sebe jako něco, co je potřeba chránit?

Hermiona přicházela dolů dvakrát, či třikrát týdně. Nejednou s ostatními, ale častěji sama. Když přišla poprvé po Vánocích, nebyla ve své kůži. Později Harrymu došlo proč. Chtěla s ním mluvit o jeho poděkování. Samozřejmě byla přesvědčená, že Harry žertoval, když říkal, že tu knihu už četl, ale rychle sklapla, když Harry zaběhl pro kopii, kterou nikdy nevrátil profesoru Snapeovi, a položil ji vedle výtisku, který mu dala ona.

Krátce na to nabyla konzervace poněkud bizarních rozměrů.

„Myslím, že se Harry pokouší svou magii popřít,“ poinformoval Draco Hermionu. „Raději by nebojoval s Temným pánem a tímto způsobem se s tím přáním vyrovnal. Co si o tom myslíš ty?“

Hermionina čelist se téměř dotkla podlahy. Harry si pomyslel, že jí to nesluší, i když se nedivil, že je v šoku. Jedna věc byla, že Draco předváděl své vybrané chování a hovořil s Harryho hosty. To dělal i dřív. Často. Ale přiznat Hermioně inteligenci a s respektem se ptát na její názor, to Draco ještě nikdy, nikdy neudělal.

„No... možná, že ten útlum jeho sil má fyziologickou příčinu,“ vzpamatovala se Hermiona. „Přeci jen, Harry byl na té... no... ehm...“

Harry správně interpretoval její zaváhání a vložil se do hovoru: „To je v pořádku. Draco ví o odběru kostní dřeně a o celé té věci.“

Podívala se na něj pohledem, který říkal, Je to moudré?

„Draco je na mé straně,“ oznámil jí Harry, i když neočekával, že ho Hermiona pochopí.

Další pohled, ale tentokrát už Hermiona nedokázala zakrýt své obavy a rozhořčení. „Je to Malfoy!“

„Ano a tvoji rodiče jsou mudlové, ne?“ protáhl Draco. Harry cítil, jak se ho zmocňuje napětí a očekával, že z Dracových šklebících se úst, vyjde nějaká obludná příšernost. I když on se vlastně nešklebil, tentokrát ne. „A ty jsi čarodějka.“

„A tvá pointa je?“ chladně vyzvídala Hermiona.

„Kdo je můj otec, neurčuje, kdo jsem já.“

Nebelvírská dívka si upjatě hodila nohu přes nohu a opřela se zády o gauč. „Myslím, že my všichni víme, kým jsi byl posledních pět let. Nebo jsi to nebyl ty, kdo mě po celou tu dobu nazýval mudlovskou šmejdkou?“

Draco vypadal opravdu nešťastně. Pravděpodobně proto, že přestože věděl, že všechny tyhle jeho komentáře o nečistokrevnosti vystavují jeho loajalitu závažným pochybám, nebylo jeho zvykem omluvit se. Zvláště ne někomu nečistokrevnému.

A už vůbec ne Hermioně Grangerové.

Ale jedno mu Harry musel přiznat. Draco se pokusil co nejlépe vyrovnat s minulostí.

„Smír,“ navrhl, když vytáhl hůlku a namířil ji na ni druhým koncem.

Hermiona na to zírala. „Jestliže si myslíš, že se dotknu mojí hůlkou tvojí a řeknu, že je všechno odpuštěno, jsi šílenější, než jsem čekala. A mimochodem, je to tradice čistokrevných a ty jsi vždycky vynakládal velké úsilí na to, abys zdůraznil, že to já nejsem!“

„Je to kouzelnická tradice a chtěl jsem poukázat na to, že jsi skutečná čarodějka!“

„Je to hloupá a pokrytecká tradice,“ zlobila se Hermiona. „Víš, kolik příměří stvrzených hůlkou bylo zrazeno téměř v okamžiku přísahy?“

„Ne, ale vsadím se, že ty ano,“ řekl chladně Draco. „Nepochybuji, že jsi si udělala důkladný výzkum, abys zjistila přesný počet.“

Jeho hůlka byla stále napřažena. Hermiona se na ni dívala znechuceně, jako by byla pokryta bradavicemi, nebo něčím podobným.

Draco pokrčil rameny, schoval hůlku do kapsy od kalhot a vstal. „Jak chceš.“ A potom, jako by nebyl před chvílí odbyt, bezstarostně pokračoval. „Jdu si pro sklenici limonády. Chceš taky něco, Hermiono?“

Hermiono? Draco jí takhle nikdy neříkal, leda když se rozhodl být sarkastický. Ale teď to znělo úplně normálně.

„Prosila bych si limonádu bez jedu, děkuji,“ elegantně mu odvětila a zvedla svůj malý nosík nahoru.

Vypadalo to, že ta urážka se zmijozelského chlapce nijak nedotkla. Harry nedokázal říct, jestli ji Draco vůbec zaznamenal. „A ty, Harry?“

„Také limonádu,“ přikývl a zahleděl se na Hermionu. „Nezabilo by tě, kdybys byla trochu zdvořilejší,“ šeptal v momentě, kdy se Draco trochu vzdálil.

„Harry, ta doba, kterou jsi trávil se Zmijozely, tě opravdu změnila,“ namítla, naklonila se dopředu a vážně se mu podívala do očí. „Nemluvila jsem o jedu proto, abych byla hrubá, prostě mě to jen napadlo, jako možnost. Jak jsi na to mohl zapomenout? Dělám si o tebe opravdu starosti!“

Harry se netrápil tím, že se Hermiona nepokouší důvěřovat Dracovi. Vždyť i jemu to trvalo dlouho, než se k tomu odhodlal. A to s ním přitom byl den za dnem, týden za týdnem. Co ho naštvalo, bylo její pozoruhodné přesvědčení, že ona ví, co je pro něj nejlepší.

„Doba se Zmijozely,“ posmíval se jí. „Tys to ještě nepochopila? Jsem jeden z nich, Hermiono.“

Zavrtěla hlavou. „To je jenom technické. Četla jsem o tom v bradavické historii. Rodič v učitelském sboru a tak... Možná, že jsi také ve Zmijozelu, ale ve skutečnosti nejsi jako Zmijozelové!“

Draco se vrátil, podal Harrymu sklenici limonády a jak pil, zůstal stát a očima pečlivě studoval své společníky.

„Ale jo, jsem,“ trval na svém Harry. „Říkal jsem ti, že Moudrý klobouk mi řekl, že bych ve Zmijozelu mohl dosáhnout velkých věcí, ale já nesouhlasil a tak mě zařadil do Nebelvíru s tím, že tam patřím také. Vždyť víš, my všichni jsme komplikovanější a nemáme jen jednu vlastnost, nemyslíš? Předpokládám, že kdybys měla námitky proti Nebelvíru, klobouk by tě poslal do Havraspáru. A já jsem, Hermiono, vždycky patřil do obou kolejí. Jediný rozdíl je v tom, že teď je to oficiální.“

Hermiona pořád vrtěla hlavou. Tvrdohlavá, tvrdohlavá holka. „To je prostě směšné, Harry. Vždyť ani dokonce nejsi čistokrevný. Podle nich ne.“

„Harry mi říkal, že jsem příliš zaměřen na pokrevní linie,“ vložil se do hovoru Draco. „Ale posloucháš se, Hermiono?“

„Přestaň mi říkat Hermiono! A ty jsi přesně ten, kdo mi má co říkat o zaměření na čistokrevnost. Všichni vědí, že Zmijozelům prakticky na ničem jiném nezáleží!“

„Ve zmijozelu jsou děti mudlovských rodičů i míšenci,“ řekl ji Draco s trochu rozpačitým úsměvem na rtech. „A poukazuji na to proto, abych poupravil tvé skutečně nesmyslné předsudky. V těchto dnech se pokouším nemyslet tímto způsobem. Tvoje názory mě vrací ke zlozvyku.“

Zlozvyk?“ zašeptala Hermiona k Harrymu a vypadala v této chvíli skutečně popleteně. Ten výraz na její tváři vypadal poněkud nezvykle. Pak se probrala. „Kdo ze Zmijozelu se narodil u mudlů a kdo je míšenec?“

Draco znechuceně mlaskl. „Taková neznalost, to je skutečně šokující.“

„Draco,“ řekl Harry varovným tónem.

„Jistě,“ řekl a jeho oči nabraly o něco zlomyslnější výraz, než by Harry čekal. „Nepředpokládám, že bys znala všechny studenty ze Zmijozelu a nekárám tě za to. Já také neznám jména všech členů té delegace, kterou jsi přivedla sem dolů. Ale předpokládal bych, že budeš schopná jmenovat alespoň jednoho skutečně známého nečistokrevného, který byl zařazen do mé koleje.“ Když dívka neodpověděla, doplnil: „Tom Riddle?“

Pokud Hermiona něco skutečně neměla ráda, pak to, když jí někdo dokázal, že něco důležitého přehlédla. „Takže to jenom dokazuje, že Zmijozelové jsou ďáblové.“ Vztekle odsekla a založila ruce na prsou.

„Já jsem Zmijozel!“ zaječel Harry. „Jsem Zmijozel a Nebelvír a to přeci dokazuje, že ne všichni Zmijozelové jsou ďáblové. Pokud tedy nejsi zastáncem tvrzení, že nepřítel tvého nepřítele je, do hajzlu, taky tvůj nepřítel!“

„Možná by ses měl uklidnit, dřív, než tě raní mrtvice, Harry,“ řekl Draco, a položil mu ruku na rameno. „Nebo, jak vždycky říká Severus, dýchej...“

Harry to udělal a potom setřásl Dracovy prsty. Tentokrát mu ten dotyk nepřipomněl bodání jehel a Harryho napadlo, že tenhle problém už úplně překonal, ale stejně mu to bylo nepříjemné.

Hermiona se rozhlížela, jako by čekala, že Harry za ten prostý dotek Draca udeří. Copak to nechápala? Vlastně asi ne. Když se ho Hermiona naposledy pokusila dotknout, polekaně převrhl džus.

„Jsme přátelé,“ řekl Harry jemně a natáhl se, aby vzal její ruce do svých. „Vidíš, je mi lépe a lidský dotek už mě netrápí. Ne, když se mě dotýkají přátelé, Hermiono.“

Dívala se na něj smutně. „Raději už bych měla jít na večeři,“ mumlala. „Ron potřebuje moji podporu, když sem teď každý večer musí.“

„Jo, pokusil jsem se Snapea požádat, aby z těch desetitisíc trochu ubral, ale...“ povzdychl si Harry, „on se rozhodl opravdu dát Ronovi lekci.“

„A to ti nevadí, že sis vybral tak pomstychtivého otce, Harry?“

„Vadí, ale já ho nevychovávám, vždyť víš.“

„Ale mělo by ti dělat starosti, že muž jako on, vychovává tebe,“ poznamenala Hermiona, a prudce vstala. „Co se stane, až se na tebe rozzlobí, jestliže se k Ronovi chová tak tvrdě, přemýšlel jsi o tom Harry? Přemýšlel?“

Kruté by bylo, kdyby žádal, aby Rona vyloučili,“ chladně odsekl Harry a její předpovědi ho nezajímaly.

„Harry...“ otočila se Hermiona ve dveřích ještě před tím, než jimi prošla. „To... co si myslíš, že máš, to všechno se rozpadne. Neměl bys být na Snapeovi v čemkoliv závislý, copak to nevidíš?“

„To je směšné, vždyť Řád je na něm hrozně moc závislý. A víš ty proč? Protože je důvěryhodný!“
„Ale to je jiné!“ křičela Hermiona. „Já mluvím o tvých citech. Ten člověk je chodící neuróza s pomstychtivými fantaziemi proti tvému otci!“

„Profesor Snape je můj otec,“ křičel na ni Harry na oplátku.

„To říkáš teď, ale pamatuj na má slova, celé se to zhroutí...“

„Měla bys raději jít,“ přerušil ji Harry. „Hned.“ Před tím, než tě nazvu mektající kozou, pomyslel si.

Hermiona svěsila hlavu a pramen vlasů jí zahalil tvář. „Nechci se hádat,“ pokračovala mírně. „Mám tě ráda.“

„Já vím.“ nadechl se Harry. „Poslouchej Hermiono, já vím, že si děláš starosti, ale přestaň se chovat, jako by to, že mě Snape adoptoval, byla ta nejhorší věc, která se mi stala. Je to urážka nás obou.“

„Já se tak moc bojím, že se strašně zraníš, Harry...“

„Tak se zraním,“ s klidem odpověděl Harry. „Raději to zkusím, než bych žil jako dřív, bez někoho, kdo by skutečně byl moje rodina. Jestli se chceš strachovat, strachuj se, nemůžu ti v tom zabránit. Ale už o tom víckrát nechci slyšet. Cítím se, jako bych si měl vybrat mezi svými přáteli a otcem. Je od tebe velmi špatné, že ve mně vzbuzuješ tenhle pocit. A... jestli v tom budeš pokračovat, postaví se to mezi nás, i když tě mám taky rád.“

„Já... já musím na večeři,“ vzdychla Hermiona, před tím, než zmizela.

Harry za ní zavřel dveře, opřel se o ně a bojoval s naléhavou potřebou, tlouct o ně hlavou.

„Ona tě miluje?“ Ozvalo se mu za zády. „Já myslel, že ona a Weasley...?“

„Ne, takhle ne, jsme jen přátelé,“ odpověděl Harry, aniž by se otočil.

„Trvám na svém názoru, že máš hrozné přátele.“

Harry si nemohl pomoct, ale když se otočil, aby si zmijozelského chlapce prohlédl, posmíval se mu: „Ty jsi ten správný soudce. Co byli potom Crabbe a Goyle?“

„Vlezdoprdelkové,“ s klidem přiznal Draco. „Jenže já jsem to vždycky věděl.“

„Pojďme si objednat večeři,“ povzdechl si Harry.

„Ještě jedna věc, „řekl Draco o něco tvrdším tónem. „Neškemrej znova u Severuse, aby snížil Weasleymu trest. Na Severusovi by ti mělo záležet víc, než na tom sprostým hlupákovi, který vyslovil tak odporná obvinění.“

„Severus nevypadá, že by mu vadilo, když s ním o té věci mluvím,“ odsekl Harry.

„Už jsem ti říkal, že když zraníš Zmijozela, nemusíš si toho vždycky všimnout.“

„Poslyš,“ odsekl Harry. „Je to můj otec a ne tvůj, tak se do toho nepleť!“

Když sebou Draco škubnul, cítil se Harry špatně, ale ne dost na to, aby svá slova odvolal.

***

„Vypadá to, že už si se s Letaxem docela spřátelil,“ prohlásil jednou večer Snape, když jedli kohouta na víně, kterého objednal Draco.

Harry si nebyl jistý, jestli by to řekl zrovna takhle, hodit prášek a objednat si jídlo bylo daleko předaleko od toho, cestovat někam bez cizí pomoci. Ne, že by ho teď Snape nechal jít někam samotného, takže proč začal mluvit o letaxu?

„Proč se nepokusíš promluvit si s někým krbem,“ navrhl Snape.

„Skutečně se mi nechce strkat obličej do ohně,“ řekl Harry a zavrtěl hlavou. „Ještě abych byl popálený. Je dost hrozné mít...“

V naprostém tichu, které zavládlo, Snape zvedl tázavě obočí. Když to nepomohlo, dodal: „Ano?“
Harry znovu zavrtěl hlavou, a tak to byl Draco, kdo prolomil ticho: „Má na mysli svoji jizvu, vážně si myslí, že je šeredná a zohavující.“

„Sklapni Malfoyi,“ vztekal se Harry.

„Říkal jsem ti, že není příšerná...“

„Já vím, jak vypadá,“ přerušil ho Harry.

Teď vstoupil do rozhovoru Snape: „Nikdy jsem neměl pocit, že ti ta jizva dělá starosti, mimo okamžiky, kdy ti způsobuje fyzickou bolest.“

Harry se smutně pousmál: „Neploužil jsem se po chodbách a neplakal nad tím, co nemohu změnit.“

„Draco má pravdu, není odporná...“

„A hezká taky ne“ odsekl Harry. „Ale to není to, proč ji nemám rád. Většina světa není požehnána Dracovým dokonalým vzhledem. Nemám ji rád pro to, co znamená. Protože místo matky mi zbyla jen ona a pak také každý člověk, který mě potkal, od mých jedenácti let, měl pocit, že mě zná skrz naskrz od okamžiku, kdy spatřil moji jizvu!“

Snape spojil prsty do kapličky a pak jednoduše přikývl. „Jak říkáš, jsou věci, které nemohou být změněny.“

Harry ocenil víc, než co jiného, respekt, který byl z toho komentáře slyšet. „Hmm,“ souhlasil a chtěl změnit téma hovoru. „Zpátky k tomu rozhovoru krbem. Nezdá se mi to jako dobrý nápad.“

„Budu hned vedle tebe, abych tě vytáhl, kdybys měl nějaké potíže,“ řekl Snape bez váhání.

„A v ruce bude držet spoustu mastí na popáleniny,“ dodal Draco. „No tak, Harry, co když je tvá magie trochu jako sval a k tomu, aby zesílila, potřebuje cvičit?“

„Samhain,“ protestoval Harry.

Obvykle to slovo působilo jako zaklínadlo, tolik v něm bylo síly. Harry počítal, že ty dva zastaví. Ale tentokrát ne.

Draco se Harrymu zcela jasně posmíval: „Už jsi se dvakrát přemisťoval krbem, tak mi neříkej, že nemůžeš přežít vzpomínku na plameny. Je to tak, jak jsem říkal tvému mudlovskému bratranci...“

Neříkej mu tak!“ vybuchl Harry. „My všichni víme, že není kouzelník. Nemusíš mu tak říkat pokaždé, když o něm padne zmínka! Myslím, že bys měl méně přemýšlet o krvi!“

Jako odlákání pozornosti, to ale moc nefungovalo. „Dobře, je to, jak jsem říkal Dudleymu,“ po kratinké pauze Draco pokračoval. „Ty jsi, ale tele.“

„Tohle nám asi zrovna nepomůže,“ mírně se vložil do debaty Snape.

„Myslíš?“ Zlobil Draco Harryho dál. „Tele! Tele! Tele!“

„Draco!“

„To je v pořádku,“ smál se Harry. „Je docela legrační, jak si myslí, že mě tak snadno zmanipuluje.“

„No, částečně jsi Nebelvír,“ protáhl Draco.

„Nenavážej se do Nebelvíru!“

Teď to byl Draco, kdo se rozesmál. „A to je člověk, který říká, že se nenechá snadno zmanipulovat,“ lehce se ušklíbl směrem ke Snapeovi. Pak se s vážnějším výrazem obrátil směrem k Harrymu: „Teď si sedni a poslouchej mě, protože teď, už tě nebudu zlobit. Necháváš strach, aby tě ovládal, a to musí přestat.“

„A já si myslím, že se prostě jen snažím nejednat bezhlavě,“ namítal Harry.

„Ty se jenom snažíš vyhnout nebezpečí,“ opravil ho Draco a naklonil se dopředu. „Nebo domnělému nebezpečí, protože ve skutečnosti tu žádné není. Kde bys byl, kdyby se Severus choval stejně? Máš potuchy, jak nebezpečné pro něj bylo lhát znovu a znovu Pánu zla?“

Harry vzdychl, protože poznal svůj dluh. Otočil se na Snapea a zeptal se: „S kým chcete, abych mluvil, pane?“

„Říkal jsem si, že bys třeba rád mluvil s Hagridem.“

Harry zamrkal. „Hagridova chatrč je v letaxové síti?“

Snapeovo pokrčení rameny vypadalo příliš nevinně, když pokračoval: „Teď už je. Poprosil jsem ředitele, aby přichystal spojení.“

„No, to od vás bylo samozřejmě zmijozelské,“ zavrtěl Harry popuzeně hlavou. „Víte, že si nenechám ujít příležitost mluvit s Hagridem. Tak tedy dobře, ale chci, abyste byl hned vedle mě, jen pro případ, jak jste říkal.“

„Samozřejmě.“

Harry si všiml, že Draco nakrčil nos. Rozhodl se to ignorovat a znovu se obrátil ke Snapeovi: „Hagrid byl za mnou několikrát v nemocničním křídle, jenže mně připadá, že už je to věčnost. Myslím, že sklepení mu připomíná, jak ho Tom Riddle nechal vyhodit. Takže se na něj nezlobím, že si od něho zachovává odstup.“

„Mohl by ses na něj zlobit, že ti nikdy nenapsal,“ zahuhlal Draco.

„Nemohl,“ nesouhlasil Harry, který nikdy vážně neočekával odpověď na žádných ze svých dopisů. Hagrid prostě v psaní nebyl příliš dobrý. Možná to souviselo s tím, jak špatně vyslovoval. Harry vstal, došel si pro letax, nabral ho do ruky a klekl si. „Tak do toho.“

Jakmile si Snape sedl vedle něj, Harry se zhluboka nadechl a zahájil rozhovor krbem slovy: „Hagridova chatrč,“ což pro spojení stačilo. Kdyby to tak nebylo, Snape by ho určitě opravil. Víření v ohništi mu způsobilo nevolnost, ale Harry se držel pevně uvnitř, nehty zatínal do kamenů. Pak to přešlo a on viděl do Hagridovy podivně zařízené, malé chatrče.

Poloobr byl k němu obrácený zády, ale v momentě, když ho Harry zavolal, rychle se obrátil, byl vidět jeho pocintaný kožešinový kabát a spravované kožené boty, a široký úsměv na obrovské tváři, když se posadil na podlahu, aby byl blízko chlapcovy tváře.

„Harry!“

Harry se usmál a usadil se tak, aby lépe viděl na Hagrida, který nad ním čněl, i když seděl na zemi. Pak Harryho napadlo, že klečet na tvrdé, kamenné podlaze je trochu hloupé. Zjevně mu použití letaxu nezpůsobilo popáleniny, toho by si už všiml. S touto myšlenkou se začal hrabat kupředu, aby se dostal až k Hagridovi.

Zastavily ho dvě věci. Jednak ho silné ruce přidržely za kotníky a stáhly ho zpět a taky Hagridova ruka ho jemně odstrčila, tak, aby z něj byla vidět zase jen tvář.

„Hele, měl bys rači zůstat v bespečí ve Snejpovejm bejváku,“ řekl Hagrid trochu smutně. „Dyť víš, že tě nevyháním, lituju, ale je lepčí, dyš si v bespečí, šak víš.“

„Dobře,“ pochopil Harry. To ho opravdu mohlo napadnout. Hagridova chatrč nebyla chráněna Dudleyho krví. Samozřejmě, Snapeova chalupa v Devonu taky ne, ale to bylo něco jiného. „Chybíš mi Hagride,“ dodal.

Z nějakého důvodu se obr trochu začervenal. „Jo moh's mě vidět každej den, dyš si ležel ve špitálu.“

„Nemohl jsem tě vidět,“ žertoval Harry. Ale o tom se opravdu nechtěl bavit. Bráníval Hagrida před Dracem a myslel to vážně. Ale teď, když to ostatní nemohli slyšet, uvědomil si, že plácá. „Proč jsi mě nenavštívil tady u Snapea? Vím, že máš plno práce s vyučováním a se zvířaty, ale stejně, Hagride...“ hlas se mu zlomil. „Myslel jsem, že jsme přátelé!“

„Jasně, že sme, Harry,“ ujistil ho Hagrid, velká ruka mu prohrábla vlasy, jako by mu bylo pořád ještě jedenáct. „Ale teď máš novýho tátu, on řekl...“

„Počkej, ty víš o té adopci?“ ptal se Harry. „Kdo ti to řekl, Hermiona? Ron? Nebo někdo jiný z Nebelvíru?“

„'čkej, minutu, Harry,“ smál se Hagrid, „profesor Snape mi to řek.“

Učitelský sbor bude samozřejmě ihned informován, vzpomněl si Harry na Snapeova slova. „No jo, máš pravdu,“ mumlal. „Takže Snape ti to řekl? Budeš mi o tom muset něco vyprávět.“

Hagrid si něco povídal sám pro sebe, čelist se mu pohybovala, když přemýšlel. „Von sem přišel kvůli tvýmu hadovi.“ řekl nakonec. „Prej ten ubohej malej drobeček spává v krbu a je prej celej nemocnej z toho smradu. Co prej se dá dělat. Myslel sem ňákou zakouzlenou krabici, to že by byl ten správnej trik.“

„Je výborná,“ sdělil mu Harry s nadšením. „Byl to opravdu výborný nápad. Od Vánoc, kdy mi Snape... é... Severus dal tu krabici, Salsa nezlobí.“

„Slyšel sem, že je pěknej ten had, Harry. Dyby byl tvůj otec mně dovolil tě nafštívit, kouk bych se na něj, esli je magickej.“

Kdyby ti můj otec dovolil mě navštívit?“ zeptal se Harry, temné podezření se odráželo v jeho hlase.

„Jé, to sem neměl říct,“ huhňal Hagrid.

„To proto jsem tě nemohl vidět měsíce!“ vykřikl Harry pobouřeně. „Nemělo to co dělat s tvou nechutí ke sklepení! Takže, Hagride, tys s tím souhlasil? Je mi jedno, že je teď můj otec, že toto je jeho byt, nemá právo vzdalovat mě od mých starých přátel!“

„Tak to nebylo a nedělej z profesora Snapea špatnýho,“ potřásl Hagrid hlavou. „Měls trable s magií, řek profesor a že nejlíp bude, až budeš schopnej použít letax, abys měl proč to chtít.“

„Stejně si myslím, že to je ohavný!“

Hagrid zaťal ruce v pěst. „Harry, chtěl bys vzít letax, dybys mě viděl každej den jako ve špitálu? Tvůj otec to myslel dobře, ví, co potřebuješ. Nic víc, rozumíš?“

„Dobře, já vím, Hagride,“ souhlasil Harry, hlavně proto, že se nechtěl hádat. „Vypadá to, že si myslíš, že ta adopce je správná věc. To mě těší. Ale Ron a Hermiona se chovají jako úplní idioti. Předpokládám, že o tom s tebou mluvili?“

„Jo, ale nech je bejt, Harry,“ navrhoval Hagrid. „Vůbec na to nemysli. Esli seš šťastnej u profesora Snapea, tak je to fuk, dyť víš.“

„Jo, já vím,“ opakoval Harry, ačkoliv si tohle opravdu nemyslel.

„Spatlal sem ňákej sirup zrovna. Chceš trochu?“

„Ani ne, Hagride.“ Harry cítil vzrůstající teplo. „Myslím, že radši půjdu,“ dodal. „Začíná to na mě nějak divně působit. Ahoj!“

Když se s ním Hagrid loučil, byl Harry už zpět ve Snapeově pokoji. Zhroutil se na kobereček u krbu, oddechoval, tváře a ramena ho pálily.

„Tady je krém na spáleniny,“ slyšel říkat Draca a pak mu ho Snape jemně nanesl na tvář a na krk. Harry vydechl úlevou, Snapeovy masti byly skutečně výborné, najednou se cítil trochu lépe, dokázal se posadit a sundat si košili. Snape mu beze slova natíral záda a pak ho nechal, aby si sám namazal hrudník.

„Lepší?“

„Jo,“ zíral na něj Harry zlostně, „Řekl bych, že moje magie není dost silná, abych mohl používat letax!“

„Je dost silná, abys mohl s její pomocí cestovat,“ opravoval ho Snape. „Zůstat dlouho v ohni při rozhovoru si vyžaduje magie víc.“

„Jo, díky, žes mi to vysvětlil, to mi vážně pomohlo,“ rozčiloval se Harry.

Snape se vztekal „Hagrid ti to řekl, že?“

„Co mu řekl?“ ptal se Draco.

„Jenom to, že si Severus chtěl být jistý, že budu chtít použít krb, takže mu musel Hagrid slíbit, že mě nebude navštěvovat!“

„To byl dobrý nápad, Severusi,“ souhlasil Draco.

Harry viděl rudě, když se obrátil na Snapea. „Tajnosti nejsou dobrý nápad! Je to špatné, když je používáte proti mně. To jsi si skutečně vymyslel věc, tajit to!“

„Já nic netajil,“ odmítl to Snape. „Ptal jsi se na Hagrida, řekl jsem ti, že ho uvidíš, jakmile budeš schopný použít letax. Nechal jsi to být, takže jsem předpokládal, že necháš na mně, kdy uvidíš svého přítele.“

„Protože jsem nechtěl pomlouvat Hagrida kvůli tomu, že mě nenavštěvuje!“

„Z čeho jsem si tohle měl domyslet?“ ptal se Snape, a znělo to tak rozumně, že Harryho nenapadlo co odpovědět. „Proč jsi přede mnou ty něco tajil?“

Harry na něj chvíli zíral a pak se vzdal. „Ale sklapni,“ zašeptal, „takhle to nebylo a vy to víte, ale nechci se už hádat.“

„Já se nechtěl hádat už předtím,“ ujistil ho Snape

„Takže řekneš Hagridovi, že za mnou může kdykoli přijít?“

„To by nebyl dobrý nápad, vždyť víš, jak Draca děsí.“

„Myslel jsem, že se máme naučit kontrolovat svůj strach,“ zavrčel Harry směrem k zmijozelskému chlapci.

„To stačí, Harry,“ prohlásil Snape vážným tónem. „Za čas to můžeš zkusit znovu. Počkáme až tvoje magie trochu zesílí. Do té doby si můžete dopisovat.“

„Není moje chyba, že se Draco pokusil nechat zabít Klofana, a nebo, že se choval jako blb během Hagridových hodin. Nechci být ten, kdo na to doplatí.“

„Jestli máš pocit, že Draco neplatí za svoje chyby,“ vrčel Snape „pak jsi skutečně mimo!“

Harrymu došlo, že jeho otec má pravdu. „Potřebuji ještě nějakou mast na spáleniny,“ zamumlal, natáhl se pro ni a začal si s ní natírat paže. Když skončil, oznámil, „myslím, že si půjdu lehnout.“

„Je docela brzo,“ poznamenal Draco. „Ještě ani nepřišel Weasley.“

„Jsem opravdu unavený!“

Harry pořádně přeháněl, on si jenom nevěděl rady. Co se týkalo Hagrida, nemohl se zařídit po svém, a všechny tyhle intriky ho vážně rozzuřily. Jak jen mohl Draco říci Mistrovi lektvarů, aby nedovolil Hagridovi chodit sem dolů!

Jak mohl takhle podléhat svému strachu, poté, co poučoval Harryho!

„Co máme říct, když se nás Weasley bude ptát, kde jsi?“ ptal se Draco, ruce překřížené na hrudníku.

„Co kdybyste jednou řekli pravdu?“ vrčel Harry. „Řekni mu, že se jsem rozzlobený na svého otce, protože pokaždé, když chce, abych něco udělal, dotlačí mě k tomu po zmijozelsku, místo toho, aby se ke mně choval jako k inteligentnímu kouzelníkovi, se kterým je možné se dohodnout.“

Draco se zatvářil odmítavě. „Tak tohle by celé věci asi zrovna moc nepomohlo.“

Harry se podíval na Snapea a zjistil, že se tváří podobně jako Draco. „Cože?“

Byl to Draco, kdo mu odpověděl s tvrdým výrazem v očích. „Opravdu chceš, aby Weasley chodil po Nebelvíru a rozhlašoval, že Hermiona měla pravdu a že se to celé zhroutilo?“

„Ne,“ připustil Harry, ať už byl jakkoli rozzlobený, nechtěl aby se stalo tohle. Ať už kvůli Snapeovi, nebo kvůli Hermioně, která jen čekala, až k ní s pláčem přiběhne.

„Řekneme mu, že ti není úplně dobře,“ navrhl Draco a zjevně spokojený se svým návrhem, přikývl. Harry si připadal zmatený a trochu ze hry, jako vždycky.

„Ať mu to raději řekne Snape,“ odsekl Harry. „Ty jsi mizerný lhář.“

Draco se otočil na Snapea a v očích mu jiskřilo vzteky. „Řekni Weasleymu, že Harryho život je ohrožený. Pak uvidíme, jestli tohle vše je jen ztráta času, jestli opravdu Harryho nenávidí!“

„Kdybych chtěl vědět jestli mě nenávidí, nechal bych ho pohladit gryffina, a neudělal jsem to, a víš proč? Je snadné rozbít důvěru mezi přáteli. On teď prochází těžkým obdobím a můj otec ho dělá ještě těžším,“ s těmi slovy se zle podíval na Snapea. „A nezačínej znovu s těmi řečmi, ze kterých už se mi dělá zle. Tohle je mezi mnou a Ronem.“

Otočil se k odchodu a dodal: „Kdyby se Ron po mně ptal, řekněte, že jsem si prostě potřeboval jít brzo lehnout.“

„Harry,“ zastavil ho Snapeův hlas. Očekával, že bude pokárán a tak se otočil. Ale jediné, co jeho otec řekl, bylo: „Máš ještě zásobu Bezbolestného spánku?“

Harry zamrkal. „Ano, proč se ptáte... aha, to spálení? Myslím, že už to docela přestává.“ Zkusmo se dotkl paže a krku, „je to jako bych byl spálený od sluníčka, nic to není.“

„Nerozpakuj se požádat mě, kdybys něco potřeboval,“ dodal Snape tichým hlasem.

Harry přikývl.

„Chci tím říct,“ naléhal Snape, „že mě musíš vzbudit, pokud budeš něco potřebovat, je to jasné?“

„Ano... pane,“ odpověděl Harry unaveně. Co si Snape myslel, že se může stát? Noční můry? Divoká magie? Nebo to byl zmijozelský způsob, kterým mu Snape chtěl předvést, že se o něj stará? Harry se teď cítil skutečně unavený, příliš unavený, aby nad tím bádal.

***

Harry ležel v posteli a světla, protože je stále nedokázal zhasnout, zářila naplno. Teplo, které z nich vycházelo, dráždilo jeho zarudlou kůži. Ale po té scéně v obývacím pokoji se mu vážně nechtělo říkat Dracovi o pomoc. Radši tady bude ležet celou noc s rozsvícenými světly, než by řekl zmijozelskému chlapci tři přátelská slova.

Bylo, ale těžké se na Draca zlobit dlouho, zvláště po tom, co se stalo, když si přišel lehnout. Nejprve se samozřejmě osprchoval a zpíval při tom jako obvykle svoje příšerné písničky v cizím jazyce, ale pak, když zalezl pod peřinu se zeptal: „Jsi ještě vzhůru?“

Harry chvíli váhal, jestli má odpovědět, pak se ozval: „Hm, a... ptal se na mě Ron?“

„Ne.“ A po chvíli Draco dodal: „Je mi to líto,“ jenže Harrymu se zdálo, že mu to líto není ani trochu, popravdě to znělo potěšeně. Měl chuť ho uškrtit, ale jen do doby, než ho něco napadlo.

„Draco,“ zariskoval: „No... možná to nevíš, ale člověk může mít víc než jednoho přítele.“

„Napil jsi se špatného lektvaru, nebo co?“ odsekl Draco. „Samozřejmě, že to vím.“

„Já si tím nejsem jistý,“ řekl Harry tiše a tak zdvořile jak jen byl schopen. „Chci tím říct, měl jsi už někdy přítele, nebo několik najednou? Ty sám jsi říkal, že Crabbe a Goyle byli jen takoví ocáskové.“

Slyšel Draca, jak s povzdychnutím odpověděl: „A kam tím míříš?“

Nejistý jak to má říct, Harry spojil konečky prstů dohromady. „Víš... vypadá to, že tě znepokojuje, že bych mohl mít i jiné kamarády. Mám pocit, že věříš, že kdyby se to mezi mnou a ostatními zlepšilo, tak bych se na tebe vykašlal.“

„Ale prosím tě,“ vrčel Draco. „Co si myslíš, kolik mi je, pět? Že mám strach, že se se mnou přestaneš kamarádit? V životě jsem neslyšel nic tak infantilního.“

„Vážně?“ zeptal se Harry. „Jsem si jistý, že dobře víš, že většina mých přátel si nepřeje, abych s tebou měl něco společného.“

„To ano,“ nevrle připustil Draco.

„Příliš tomu nepomohlo, že jsi strávil posledních pět let tím, že jsi nadával Hermioně do mudlovských šmejdek a Ronovi se posmíval kvůli jeho rodině,“ kousal si Harry ve tmě rty. „Vážně bych byl rád, kdybyste spolu vycházeli lépe, ale předpokládám, že to bych chtěl moc. Proč se je prostě nepokusíš už neurážet, to by asi pomohlo.“

„Copak jsi si nevšiml, jak zdvořilý a smířlivý jsem byl naposledy k Hermioně?

„Jo, to jsem se všiml, vážně. Co žes jí tak najednou začal říkat Hermiono?“

Slyšel, že se Draco otočil tak, aby byl obličejem k němu. „Víš jak Severus říkal...“

„Skvěle, takže Snape strká teď nos už i do toho, jak se máš chovat k mým přátelům?“

„Ne, to ne, poslouchej! Severus chtěl abych ti říkal Harry, mně se do toho nechtělo, ale nakonec se to osvědčilo. Takže jsem si řekl... že to zkusím i s Hermionou, to je celé.“

Harry o tom chvíli přemýšlel. „Hm, to dává smysl. Až na to, že nechápu proč chceš vycházet s Hermionou.“

„Protože nejsem hlupák! Pokud se v našich vlastních řadách rozhoří válka, nebude to dobré pro nikoho z nás.“ Harry přikývl, pomyslel si, že je to pravda, a pak uslyšel Draca jak potichounku dodal, „a potom... nechci, abys musel volit.“

Kdyby to řekl Ron, nebo Hermiona, věděl by, že je to proto, že ho mají doopravdy rádi. U Draca měl pocit, že je za tím ještě něco jiného. Draco se bál, že nebude ten, koho by si Harry vybral. A to pro Draca znamenalo nebezpečí. Stále byl vyděšený tím, že by ho světlo jednoho dne mohlo opustit.

„Je príma mít tě na své straně,“ řekl Harry, aby ho potěšil. „Vážně. Myslím, že z tebe bude skvělý přítel.“

Vypadalo to, že z nějakého důvodu zmijozelského chlapce ta poznámka rozrušila. „Měl jsi předtím pravdu,“ vyhrkl náhle. „Já nevím jak...“

„Děláš to dobře.“

„Ne, potom co jsi řekl před tím, přítel by měl...“ jeho hlas utichl.

„Co?“

„Podívej, je to jenom...“ Draco se převracel na posteli a pak řekl: „Nemám perfektní vzhled. Mám příliš tenké rty.“

Ta poznámka byla tak neočekávaná, že Harrymu vyrazila dech. „Aha,“ odpověděl a přemýšlel, jestli má souhlasit, nebo odporovat.

„A mé obočí je tak světlé, že téměř není vidět,“ bědoval Draco. „A mám příliš dlouhý nos a jedna má lícní kost je trochu výš, než druhá...“

To už bylo trochu moc. Harry se ve tmě otočil tak, aby viděl na Draca, vděčný Snapeovi, že lektvar uzdravil jeho oči tak, že teď viděl i v téměř naprosté tmě. K Harryho překvapení Draco vypadal opravdu rozrušený. Nebylo to divadlo. Jako... kdyby si skutečně myslel, že není Merlinův dar celému kouzelnickému světu. Mohlo to tak být?

„Ale vždyť si dáváš na svém vzhledu tolik záležet,“ protestoval Harry. „Všichni vědí, že ano! Ta doba, kterou trávíš ve sprše a kolik času věnuješ svým vlasům...“

Draco vzdychl a znělo to nejistě a úzkostně. Ačkoliv, slovy by to asi nikdy nepřiznal. Harry byl vlastně překvapen, kolik toho Draco přiznává. Myslí si, že má příliš tenké rty? A proč s tím přišel zrovna teď? Určitě ne jen proto, že Harry byl znechucen svou jizvou! Možná, že když se zmínil o Dracově perfektním vzhledu, snažil se mu teď Draco dokázat, že není úplně dokonalý.

Jenže on byl. „Mohl bys být model. Nedělej si starosti.“

„Model?“

„To je taková mudlovská záležitost... chci říct, vypadáš tak, že ti to všichni závidí.“

„Hmm, jasně,“ odsekl Draco.

„Předpokládám, že jsi měl spoustu děvčat.“

„No, určitě za mnou sem dolů nechodí dívky, aby mi řekly, že mne mají rády.“

„Za mnou také ne!“

„Za celou tu dobu dvě,“ odpověděl Draco.

„Ony to tak nemyslely!“

„Nežvaň, Pottere. Když luskneš prsty, budeš mít každé děvče, které chceš a víš to.“

„Myslíš, že můžu mít každou dívku, protože jsem ten zatracený chlapec-který-přežil?!“

„To je minulost,“ posmíval se Draco. „Jsi vítěz Turnaje Tří kouzelníků.“

„Jenom proto, že Skrk podváděl, abych dokázal úkoly splnit.“

„Hmm, já vím... Smrtijedské drby... ale na druhou stranu, všichni podváděli.“

„Cedric ne.“

„Hm,“ řekl znovu Draco. „Blázní po tobě dokonce i zmijozelská děvčata. Dívky, jejichž rodiče jsou smrtijedi, a ti by je zabili, kdyby se dozvěděli, že mají nějaké spojení s... Harrym Potterem a ony vzdychaly a chichotaly se tak, až se nám ostatním z toho dělalo špatně! Měl bys je slyšet!“

Harry si pomyslel, že by opravdu chtěl, jenže to není možné. A tak se rozhodl pro jiné řešení. Odkašlal si a zeptal se. „No... a co teda vlastně říkaly? Přesně.“

Draco se zasmál. „Co říkaly? Já nebudu ležet v posteli a mluvit o tvých přednostech, protože by mi to vážně připadalo divné, ale všechno to bylo o tom, jak vypadáš. Páni, někdy si myslím, že někteří z nás ve Zmijozelu tě v posledních letech nenáviděli čím dál tím víc. Prostě už nám bylo na zvracení z toho věčného poslouchání, jak ti říkají miláček Harry,“ dokončil se zavrčením Draco.

Harry se rozpačitě zasmál. „No... myslím, že by s tebou dívky nesouhlasily. Však víš Draco Malfoy, budoucí smrtijed, Zmijozel, krutý, bezcitný...“

„Pochopil jsem,“ přerušil ho nevrle Draco.

„Ne, chci říct, že si tohle všechno myslí, ale přesto jsem je slyšel o tobě mluvit. A říkaly... podobné věci, jako zmijozelské dívky říkaly o mně.“

Bylo slyšet, jak Draco ožil. „Vážně? A co říkaly?“

„Tys mi taky neřekl, co říkaly holky ze Zmijozelu,“ poukázal Harry a cítil se trochu zmijozelsky.

„Dobře. Budeme obchodovat. Ty řekneš, co říkaly holky v Nebelvíru a já co zmijozelské. A ty začneš, protože ten obchod byl můj geniální nápad.“

Přesto, že byla tma a Draco ho nemohl vidět, Harry zrudl. Nechtělo se mu mluvit o Dracovi, jenže ta dohoda byla příliš dobrá na to, aby si ji nechal ujít. „Jednou, když jsem šel dolů, do společenské místnosti, skupina třeťaček a čtvrťaček se něčemu příšerně chichotala. Tak jsem se zastavil a poslouchal...“

„Harry Potter, mistr v odposlechu,“ posmíval se Draco. „Ale no tak, pokračuj, nekritizoval jsem tě, nebo ano?“

Harry radši zavřel oči. „Mluvily o tom, jak jsi kráčel o přestávce chodbou... ehm, temně majestátní, myslím, že to byla ta slova, co použily, a jak by si přály, abys je vmáčkl do rohu a... ehm, no... a vášnivě je líbal.“

„Jména, Harry. Potřebuji ta jména,“ naléhal Draco. „Nechtěl bych si začít se špatnou dívkou a dostat pár facek, nebo kopanec. Hermiona mi ukázala, že dívky se také umí prát.“

„Nedám ti jejich jména.“

„Tak já ti neřeknu, co jsem slyšel říkat o tobě zmijozelské dívky.“

„Ale ano, řekneš,“ odpověděl Harry.

„No tak dobře,“ odpověděl Draco trpělivým tónem. Harryho napadlo, že ho pravděpodobně použil, aby zakryl svou vlastní nechuť k tomu, mluvit o Harryho fyzických přednostech. „Jedna věc, kterou jsem poslouchal pořád dokola, byla o tvých očích. Jak úžasně zelené, vydržela bych se do nich dívat celý den. A takové věci. Dělá se mi z toho mdlo, zvláště, když si pomyslím, že to bylo ještě v době, kdy si nosil brýle. Jakmile se vrátíš zpátky, budou ti dívky padat k nohám. A já budu pravděpodobně mít jen svou bývalou přítelkyni, která se mě pokouší zabít.“

Harry zalapal po dechu. „Ty myslíš Pansy?“

„Jo, myslím Pansy! Kolik myslíš, že mám bývalých přítelkyň, které se mě pokoušejí zabít?“

„Myslím, tedy chci říct... věděl jsem, že jsi vzal Pansy na Vánoční bál, ale nevěděl jsem, že je to tak vážné...“

„Nebylo to vážné,“ pokusil se to zlehčit Draco, ale Harrymu se zdálo, že pod tím pohodovým tónem cítí bolest. „Kdyby to bylo vážné, poslouchala by mě, když jsem se jí pokoušel vysvětlit, proč jsem změnil stranu. Ale ne, všechno, o co se zajímala,“ ušklíbl se Draco, „bylo, že už nejsem pořádný Zmijozel. Jako by být správný Zmijozel znamenalo nepoužívat mozek a nechat se ovládat šílencem, který z tebe dělá otroka a zabije tě, nebo ti udělá něco ještě horšího, pokud ho neposlechneš. Myslíš, že mě poslouchala, když jsem s ní mluvil o tom proklatém smrtijedském setkání? Néééééééé... Nikdy na žádném nebyla, takže nic nevěděla. Ale myslíš, že mi uvěřila? Že věřila mému úsudku? Nééééééé...“

Harry opravdu neměl v úmyslu otevírat tuhle Pandořinu skříňku. „To nevypadá, jako že tě měla moc ráda,“ řekl Dracovi. „Buď rád, že ses jí zbavil.“

„Býval bych se jí rád zbavil úplně!“ zavrčel Draco. „Jenže Bumbál, s jeho typicky antimalfoyovskými postoji, mi nevěřil, kdo toho hada na mě poslal!“

„Myslím, že potřeboval důkazy,“ snažil se ho uklidnit Harry.

„Cha!“ vztekal se rozzlobený Draco. „Kolik myslíš, že potřeboval důkazů proti mně, když našli Pansy polomrtvou? Ne, že by mě to těšilo... Ale stejně, jen motiv stačil, když jsem byl podezřelý já. Ale, jakmile to byl někdo jiný, a ne Malfoy, najednou byly důkazy potřeba!“

„Dýchej, Draco,“ doporučil mu Harry stejným hlasem, jako to dělával Snape a tak se Draco rozhihňal.

„Měl bych to překonat, já vím, už je to pryč, jako mezi tebou a tvým bratrancem. Vidíš? Teď jsem neřekl nic jiného, než jen tvůj bratranec. Nicméně, myslím... jo, měl jsem trochu něco s Pansy. Deset k jedné, že mě proto tenkrát s tím hadem přistihla tak nepřipraveného,“ odmlčel se a místnost se naplnila tíživým tichem.

„Možná, že to, co potřebuješ, je hezké děvče z Mrzimoru, však víš. Někoho doopravdy loajálního,“ zašklebil se Harry ve tmě. „Myslím, že Susan Bonesová je vážné roztomilá.“

„Jasně, jestli máš rád typy bez ducha a bez mozku.“

„To ona není!“

„Je z Mrzimoru.“

„To neznamená, že je hloupá, stejně, jako být Zmijozel automaticky neznamená být zlý, pitomče.“

„Zmijozelští jsou mazaní, ne zlí, ty pitomče.“

„S tím souhlasím,“ přikývl Harry. „A když mluvíme o chytrosti, co se stalo s tvojí? Možná užij trochu ze své legendární zmijozelskosti, abys překonal svůj strach z Hagrida. Myslím, že bys měl začít tím, že se mu omluvíš za ten incident s Klofanem a také za to, že jsi z jeho hodin donášel Umbridgeové.“

„Nemám z něj strach,“ povýšeně pronesl Draco a naprosto ignoroval Harryho radu, že by se měl omluvit. „To byla Severusova slova, ne moje.“

„Prima, tak já tedy řeknu Snapeovi, že nemáš nic proti tomu, aby k nám zítra přišel na večeři.“

„Dobře, dobře!“ vykřikl Draco. „Není to můj oblíbenec.“

„Ale můj ano, takže překonej svůj... cokoliv.“

„Nebo,“ navrhoval Draco, „ty můžeš udělat... cokoliv... se svou magií a vrátit se odsud do normálního života, ve kterém budeš moci navštěvovat svého velkého přítele, kdykoli si tvé srdce bude žádat.“

„Budu na tom pracovat,“ slíbil Harry a zavrtěl se v posteli. I když se pak cítil tak pohodlně, jak jen to šlo, vypadalo to, že ještě dlouho neusne. Bylo to tak vždy, když měl zlost. Ta Snapeova manipulace kvůli cestování letaxem... použití přátelství k Hagridovi proti němu...

Harry si povzdechl. Věděl, že to otec myslel dobře. Ale vše to spíš zhoršilo, než zlepšilo. Proč jenom vše, co se týká Snapea musí být tak... zmijozelské? Co bylo špatného na tom říkat něco jednoduše, místo toho, aby v každém záměru byl skrytý záměr, jak jednou řekl Draco. Bez ohledu na to, co řekl Moudrý klobouk, když mu bylo jedenáct, Harry si nemyslel, že to je správné. Pravděpodobně proto, že strávil mnoho let v Nebelvíru.

Mohl být poloviční Zmijozel, ale stejně shledával, že to je spíš k pláči, než aby to bylo nějak zvlášť vychytralé... nemohl souhlasit s tím, kdo tohle dělal.

V této chvíli se Harrymu zdálo, že on a Snape se nikdy nenaučí spolu vycházet.

Žádné komentáře
 

Výhradným vlastníkom týchto stránok je Chalibda. Administrátorom je v súčasnej dobe Jimmi. Charakter, význam a dôvod existencie týchto stránok určujete VY.