Vítejte v magickém světě Harryho Pottera

Trilógia od Aspen: I. Rok jako žádný jiný (A Year Like None Other); II. Léto jako žádné jiné (A Summer Like None Other); III. Rodina jako žádná jiná (A Family Like None Other)



Tieto stránky sú pokračovaním pôvodných stránok Roku, ktoré sú venované prekladom skvelej fanfiction od Aspen in Sunlight (trilógia AYLNO, ASLNO a AFLNO). Je alebo bude na nich zverejňovaný česko-slovenský preklad Roku, preklad Leta a Rodiny.

Kapitoly 51 - 60

Kapitola 56. ČAS NA KAKAO

Preklad: Chalibda

Betareader:  Jacomo, Veritas

Záverečné beta: soraki


Toho večera se Snape vrátil, právě když Harry a Draco večeřeli. „Hm, to vypadá dobře,“ poznamenal, když si unaveně věšel svůj hábit a sedal si mezi ně. Ale přes svůj komentář si žádné jídlo stejně nevzal.

Vypadalo to, že pod Dracovým tázavým pohledem si Snape na něco vzpomněl. Jeho výraz potemněl, když přísně přikázal: „Draco, až příště přestane Harry úplně jíst, mohl bys mi to oznámit?“

Draco se na Harryho vyčítavě podíval: „Tys včera nejedl? Vůbec nic? Myslel jsem, že si se vylezl najíst v jinou dobu, aby ses nám vyhnul.“

Harry zrudl: „Měl jsem trochu malin v čokoládě.“

„Harry,“ protáhl Draco, „jenom proto, že tě tvoji příbuzní trestali hladem, neznamená to, že tak musíš trestat sám sebe.“

„To jsem nedělal!“

„Ne?“ tázal se Snape, černé chladné oči upřené na Harryho.

„Jen jsem neměl moc hlad,“ začal Harry vysvětlovat. „Já... já nevím. Myslím, že jsem se naučil vynechávat jídlo, když se necítím dobře.“

„Jako dítě si nevynechával jídlo, byl si týrán,“ opravil ho Snape drsně. „To už nikdy nedělej.“

„Nebudu,“ slíbil Harry a svraštil čelo.

„Nebudu,“ zopakoval Draco, zavrtěl hlavou. „Ty to prostě jen tak řekneš. Kde je tvůj smysl pro strategii? Měl jsi skvělou příležitost vydírat Severuse, aby jedl pravidelněji.“

„Nechci nikoho vydírat.“

Draco se díval na Snapea, jedno obočí zdvižené: „On není schopen ani malého smysluplného vydírání? Kdy z tohohle kluka bude Zmijozel?“

„Harry by se bezpochyby byl schopen zachovat jako Zmijozel, pokud by si myslel, že to je nejlepší strategie,“ řekl Snape a záblesk v jeho černých očích nenechal nikoho na pochybách, že už o tomto tématu nehodlá diskutovat. „Ale to nemá v povaze.“

Harry Snapeův komentář přivítal, ale téma hovoru ho pořád znervózňovalo. „Máte hlad, pane?“ pokusil se ho změnit. „Mám vám něco objednat?“

„Večeřel jsem s Řádem,“ namítl Snape.

„Myslel jsem, že nikdy nezůstáváte...?“

Snape vypadal pobaveně. „Harry, když jsem byl zvěd, bylo pro mě naprosto nevhodné příliš se přátelit se stranou světla. Nesměl jsem si pokazit reputaci. Mimochodem, pozdravuje tě Arthur Weasley. Je přesvědčený, že na mě máš dobrý vliv.“

„Více méně,“ tiše souhlasil Harry.

„Taky si myslím,“ souhlasil Snape, ale jeho radost poněkud vyprchala. „Molly Weasleyová nebyla schopna na toto téma přestat mluvit. Ještěže dokáže mluvit a vařit současně, jinak bychom ještě teď všichni čekali na večeři.“

„Fíha, ona vaří?“ ptal se Draco netaktně. Pak předstíral, že se na chvíli zamyslel. „Aha, předpokládám, že musí, protože Weasleyovi si nemohou dovolit ani jednoho domácího skřítka. To je mrzuté. Bez urážky, Severusi. Tak co jste nakonec jedli, dušené útržky novin a kus staré boty?“

„Dělá skvělou sýrovou omáčku, abys věděl!“ vybuchl Harry a pak se otočil na svého otce a naléhal, „jak to šlo?“

„S Řádem?“ Harry měl na mysli Rona, ale Snape už začal mluvit. „Minerva vytáhla z paměti té kočky, že Voldemort se zřejmě pokusí rozšířit svůj vliv i za Kanál. Varovali jsme kouzelnickou společnost ve Francii, že by u nich mohly vypuknout útoky na nečistokrevné kouzelníky.“

„Pán zla vybreptal své plány kočce?“ divil se Draco.

„Radost z mučení mu vzala ostražitost a on přestal kontrolovat, co říká,“ uvedl to na pravou míru Snape. „Ta kočka, která byla náhodným svědkem zvěrstev v Lake Distrikt nerozumí tomu, co viděla, ale když z ní Minerva tahala ty vzpomínky, pochopila, co Voldemort říkal.“ Snape sepjal ruce a vypadal, jako když sám sobě dodává odvahu, než začne znova mluvit. „Draco, měl bys vědět, že jsou jisté náznaky toho, že tě Voldemort chce dostat živého.“

Zmijozelský hoch ztuhl se lžící na půl cesty k ústům: „Jaké náznaky?“

„Tvůj otec zrušil odměnu vypsanou na tvoji smrt, ale nabídku za tebe živého zvýšil třikrát. Studenti ze Zmijozelu teď budou mít motiv vytáhnout tě z Bradavických pozemků.“

Draco propadl depresi: „Pak by mě mučil.“

Snape souhlasně přikývl: „Bezpochyby, jako součást výslechu. Žiješ měsíce s Harry Potterem. Voldemort by byl zvědavý, co víš.“

Draco se roztřásl: „Omluvte mě, cítím, že potřebuju koupel.“

Harrymu se z výrazu Dracovy tváře sevřel žaludek. A nebylo divu, poté, co byl svědkem Samhainu, zmijozelský chlapec dobře věděl, jaký osud by ho čekal z rukou Voldemorta a nebo možná i vlastního otce. „Je mi to líto,“ zašeptal a, až když to vyslovil, pochopil, jak nesmyslně ta slova zní. Nikdy předtím nelitoval toho, že se s Dracem spřátelil. Ale nyní si uvědomil, že tohle přátelství přivedlo druhého chlapce do nebezpečí.

Byl to hrozný pocit, naprosto hrozný.

Učitel Lektvarů se nadechl: „Draco... mně je líto, že musím pokračovat ve špatných zprávách, ale musíš to vědět. Pan Weasley se sem zítra vrátí a bude pokračovat v trestu.“

Draco přivřenýma stříbrnýma očima sledoval Snapeův výraz. „Myslím, že je v tom něco víc. Že ano? Tak ven s tím, Severusi.“

„Harryho přítel s námi bude až do odvolání večeřet.“

Draco se ušklíbl: „Sůl do mých ran?“

„Separování Harryho od přátel ho oslabuje,“ klidně vysvětloval Snape. „A pokud tvůj život závisí na tom, jestli Harry bude dost silný, aby porazil Voldemorta, předpokládal bych, že tento nový plán podpoříš. Začneš se chovat k panu Weasleymu slušně. Je to jasné?“

„Jako Lubantum,“ mrazivě odpověděl Draco a otočil se k odchodu.

Harry počkal, dokud se dveře ložnice nezavřely. „Lubantum?“

Snape unaveně mávl rukou. „To je kouzelnický křišťál. Docela proslulý, ačkoliv pochybuji, že Draco někdy nějaký viděl. Lucius by ho považoval za nevhodný, protože nepochází z Evropy.“

Harry si pomyslel, že to možná bylo více informací, než potřeboval, ale i přes své zaujetí vypátrat, jak to bude s Ronem, se nepřestával divit, jak to, že je jeho otec dnes o něco méně strohý než obvykle. „Takže... uhm, k Ronovi. Už ho nebudete nutit, aby opisoval, že ne?“

Prosím, řekni ne, pomyslel si. Prosím, prosím, prosím, řekni ne...

Ironický pohled černých očí dával jasně najevo, že Snape přesně ví, na co Harry myslí. „Nakonec to byl sám pan Weasley, kdo vyřešil naše dilema. Podobně jako jsi to udělal ty, když sis ode mě před pár měsíci vyžádal další test.“ Tiše se zasmál. „Tvůj přítel poukazoval na to, že jeho hodnocení se náhle zhoršilo, protože byl donucen strávit spoustu času opisováním. Řekl, že je pozadu ve všech předmětech. Co jiného jsem mohl udělat, než trvat na tom, aby se připojil ke každovečernímu doučování, které už tak jako tak pořádám pro další dva studenty z jeho ročníku?“

Harry zadržel dech: „Předpokládám, že když to slyšel, pokoušel se z toho vycouvat.“

„Hmm, velmi odhodlaně. Řekl jsem mu, že jeho studium je prvořadé a s ohledem na to můžeme jeho opisování ukončit na dobu, po kterou se bude tady učit a dokud ho neprohlásím za kompetentního ve všech předmětech.“ Snape se usmál. „Weasleyovi mě oslavují jako vrchol rozumnosti, takže když jejich syn chrlil námitky, nikdo ho neposlouchal.“

„A pak,“ doplnil ho Harry, „jste navrhl, že protože obvykle začínáme s naším opakováním po večeři, mohl by se k nám připojit.“

„Zásah,“ zamumlal Snape.

„To by mu mělo dát příležitost strávit s námi spoustu a spoustu času,“ uvědomil si Harry. „A my musíme zajistit, aby to, co tady uvidí, nebylo jen učení.“

Snape jen přikývl.

„Takže, vraťme se k dnešnímu ránu...“ navrhl Harry, „jsou v kouzelnickém světě nějací právní zástupci? Skutečně si nevím s některými věcmi rady. Můžete mi říct, co je třeba udělat, když...“

„Jedná se o tvůj dům? Můžeme to probrat u mě v kanceláři?“

Harry nevěděl, proč by vadilo, kdyby Draco něco z toho zaslechl, ale přikývl a následoval otce přes halu. „Tak,“ začal Snape, když zaklapl dveře a posadil se do jednoho ze dvou kožených křesel před stolem, „jak jsem pochopil, přeješ si toho majetku zbavit.“

„A Siriova trezoru,“ dodal Harry.

„Klíč má Albus,“ oznámil Snape. „Jako vykonavatel závěti má instrukce podržet ho u sebe, včetně všech právních listin, až do tvé dospělosti.“

„Pak si musíme promluvit s ním.“

Harryho otec zavrtěl hlavou: „Řekni mi, proč tak spěcháš zbavit se toho, co si tvůj kmotr přál, abys měl?“

„Já...“ Harry si opřel hlavu o opěradlo křesla. „Vy víte, jak se cítím.“

Švihnutí Snapeovy hůlky probudilo k životu mihotající se plamínky ohně. „Ano. Cítíš se odpovědný.“

Harry zasténal: „Prosím, pane, musíme tu věc zase probírat? Vím, že na to máte jiný názor, ale já se cítím hrozně provinile.“

„Asi ano,“ uznal Snape a odložil hůlku. „Nicméně, je příliš brzy na to, abys ten odkaz odmítl. Možná, že časem to budeš vnímat jinak.“

S pohledem do ohně Harry prohlásil: „Nikdy na to nezměním názor. Nikdy, pane. Přísahám.“

„Harry, je ti šestnáct, ne šedesát.“

„V šestnácti jsem skoro dospělý.“

Když chtěl Harry pokračovat, zadržel ho Snape gestem ruky: „Věř mi, když ti říkám, abys počkal, jednoho dne mi za to možná poděkuješ. O Vánocích jsi mi řekl, že si chceš vyzkoušet, jaké to je být dítětem. Že chceš mít možnost být na někom závislý. Tak... můžeš se spolehnout na mě, na moji prozíravost, v této věci? Harry... dovol mi zachovat se v této situaci jako tvůj otec.“

Když to bylo takto postaveno, bylo těžké odmítnout. Ve skutečnosti si Harry myslel, že by se měl začít hádat. Aspoň trošku, ale něco mu sevřelo hrdlo. „Dobře,“ přikývl, aby souhlas zdůraznil.

Snape se na něj usmál: „Výborně.“

Harry si to nemyslel. Tedy ta část s otcem ano, ale ta s domem ne. Stále ho nechtěl. Vlastně to byl podivný pocit, myšlenka na to, že teď má někoho, kdo mu pomáhá s takovým rozhodnutím. Někoho, kdo se stará natolik, že mu dokonce dává rady, i když takové, které by radši neslyšel.

Ne jen tak někoho.

Otce.

Cítil se méně osamělý, než byl po dlouhou dobu... tedy, ve skutečnosti méně, než kdy vůbec byl. To dalo Harrymu pravděpodobně odvahu, aby si troufl: „Co se týče Rona, můžu navrhnout, pane...“ Nebyl si jistý, jak to říct, tak se začal kousat do rtu.

„Ano?“

„Jenom... pamatujete, jak jsem říkal, že on není tak důvtipný? Proč si s ním, až tu bude, nezkusíte promluvit? Myslím, aby pochopil, že je tady jako přítel vašich synů, ne jako... obtížný hmyz, který hodláte rozplácnout.“

„Budu s ním zacházet jako s vaším přítelem ve chvíli, kdy se tak začne chovat,“ poznamenal Snape s neúprosným výrazem v černých očích.

„To od vás není fér - čekat, až on udělá první krok,“ poznamenal Harry. „Vy jste zodpovědný dospělý. Profesor. Měl byste být rozumnější.“

„Měl bych být?“ přejel ho Snape pohledem.

Harry vzdychl: „Slyšel jsem, že v době, kdy jsem byl slepý, jste sebral Ronovi body jen za to, jak se díval. A neříkejte, že to byla jeho chyba. Celé roky jste strhával Nebelvíru body jen proto...“

„Ano?“ zeptal se Snape ještě zlověstněji.

„Protože nenávidíte Nebelvír,“ řekl Harry přesvědčeně.

„Já...“ na chvíli zmlkl, aby po chvíli pokračoval. „Mohu tě ujistit, že existuje jeden Nebelvír, ke kterému žádnou nenávist necítím.“

„Jo, já vím,“ zakřenil se Harry, ta myšlenka ho těšila. „Teď už ne.“ Když Snape nic neříkal, Harry pokračoval: „A popravdě si nemyslím, že nenávidíte Rona. Nebo Hermionu. No, možná nenávidíte Nevilla.“

„Nenávist je velmi silná emoce,“ byla celá Snapeova odpověď.

Harry nevěděl, co tím ten člověk chce říct, ale měl pocit, že pokud budou v tomhle tématu pokračovat, mohlo by je zavést do nebezpečných vod, a tak jen řekl: „Přemýšlejte o tom, co jsem řekl, ano? Ron spíš uvidí, co má před nosem, když mu to nebudete otloukat o hlavu.“

„Ta kaskáda metafor byla otřesná,“ sdělil mu Snape.

„Mluvím s otcem, nepíšu esej,“ odsekl Harry.

„Ve tvých esejích jsou ty samé chyby,“ kontroval Snape.

„Tak promluvíte si s Ronem, nebo ne?“ zeptal se Harry naštvaně.

Snape se na něj vážně zahleděl: „Zvážím to.“ Harry si řekl, že mu to pro teď musí stačit.

Chvíli seděli potichu, Snape se díval do plamenů a očividně se prostě jen těšil z Harryho přítomnosti. Harry se cítil všelijak, ale určitě ne potěšeně. Hádka byla zjevně pryč, což bylo v pořádku, ale stále měl pocit, že si potřebuje s otcem promluvit. Draco a Snape hádku prostě přešli. Možná, že to nějak souviselo s jejich zmijozelstvím. Harry si nemyslel, že by byl zrovna přecitlivělý Mrzimor, ale ty věci, co mu Snape řekl, prostě ignorovat nemohl.

„Já... já jsem trochu překvapený, že jste se už nezmínil o pátečním večeru,“ přiznal váhavě a otočil se směrem k otci. „Nemyslím teď tu část s Ronem, ale to mezi mnou a Dracem.“

Snape pokrčil rameny: „Ptáš se, jestli mám v plánu tě ještě nějak trestat? Myslím, že pět set bodů je postačující trest.“

„Body a to, že jste se přede mnou zamkl,“ dodal si odvahy Harry a kousl se do rtu, tentokrát tak, až to doopravdy bolelo.

Snape na něj zíral, přes jeho temné oči přeletěl stín, a pak se v nich objevil údiv: „To ale nebyl trest, prostě jsem jen byl zaměstnaný.“

„S...“ Harry už měl na jazyku s Dracem, ale rozhodl se, že by mohl vypadat jako nevděčný malý spratek. „Něčím, co bylo důležitější než já,“ dodal, ale vzápětí pochopil, že to nevyznělo o moc lépe.

„Nebylo to důležitější,“ opravil ho Snape a zavřel oči. „Prostě jen neodkladné.“

„Ale proč jste se přede mnou zamkl?“ vyhrkl a znělo to tak lítostivě, že se celý schoulil do sebe.

Když učitel Lektvarů otevřel oči, Harry si povšiml, že vypadá naprosto vyčerpaně, jako by ho trápila únava překračující všechny jeho fyzické síly. „To nic,“ pospíšil si, „myslím, že si potřebujete odpočinout, pane.“

Snape zavrtěl hlavou: „To může počkat, zejména potom, jak tvrdě jsem spal minulou noc.“

Harry zamrkal. „Tak proto jste neodpověděl na moje klepání?“

Snape ztuhl a pak se naléhavě zeptal: „Tys mě v noci potřeboval?“

„Ne... vlastně ano, ale jen proto, abych si s vámi promluvil. Měl jsem pocit, že jste se mi celou sobotu vyhýbal.“

Bylo slyšet vzdychnutí. „Přiznávám, že jsem se ještě pořád zlobil. Ale to není to, proč jsem zamkl dveře. Já... potřeboval jsem se zbavit všech rušivých elementů.“

„A to Draco není a já jsem?“

Snapeovy dlouhé vlasy se zavlnily, když to popřel: „Draco mi pomáhal s tím, s čím jsem byl zaměstnán. A ty...“ klesl hlasem. „Pravda je, že jsem zamkl, protože nechci, abys o některých věcech věděl.“

Harry se strnul, prsty zaťal do kůže na područce křesla a před očima mu začal tančit jeho sen.

„Moje Znamení žhnulo,“ přiznal Snape tak potichu, že jeho hlas téměř zanikl v praskání plamenů.

„Ta schůzka smrtijedů,“ zalapal po dechu Harry a zbledl. Jednou už se Snapea zeptal na to, jak to vyřešil, ale muž ho odbyl a tak na celou věc raději zapomněl. A teď pochopil, že neměl. „Dobrý Merline. Není žádný div, že jste byl ten večer na Rona tak protivný. Máte ty hrozné bolesti často?“

„Bolest přišla až několik hodin po té, co tvůj přítel odešel. A k tomu jak často...“ odmlčel se a pak zdráhavě pokračoval, „našel jsem způsob, jak se s tím vyrovnat, ale je poněkud... nevkusný.“

Harrymu to náhle došlo: „Takže jste s Dracem celý včerejšek pracovali na léčbě.“

Snape potichu zaklel: „Léčbou bych to zrovna nenazval. Už jsi asi slyšel, že Znamení je v něčem podobné tvé jizvě, která vznikla kletbou? Že nemůže být odstraněno?“

Harry pomalu přikývl, oči hrůzou dokořán.

„Nemůže být odstraněno magií,“ opravil se Snape, a najednou mluvil spíš jako učitel. „Kůže samozřejmě může být odříznuta. Ale jakmile se rána zacelí, Znamení se objeví znovu, což se stane nepřirozeně rychle, protože smyslem kouzla je nechat mě označeného. Rozumíš mi?“

Harry se pokoušel zbavit polykáním ohavné chuti, kterou měl najednou v puse. „Jo, takže ho odřezáváte znovu a znovu.“

„Je to nezbytné,“ přitakal Snape. „Ale bylo by to zbytečné, pokud bych neměl lektvar, který se nanáší do rány. Vyvinul jsem ho krátce po Samhainu. Naléhavá potřeba je matkou nápadu. Tento lektvar radikálně zpomaluje hojení, takže oddaluje další schůzku s nožem. Harry, nedívej se tak zoufale, přidal jsem samozřejmě do toho lektvaru silnou znecitlivující látku.“

„A včera...“

„Znamení se objevilo. Když Voldemort svolával svoje stoupence, cítil jsem to. Draco mi ho pomohl odstranit.“

Harry zahanbený tím, že zřejmě vypadá zhnuseně, řekl: „Byl bych vám pomohl, pane profesore. Draco není jediný, kdo na to má žaludek... aha, myslím, že vám rozumím, Draco vám pomáhal, protože jste na něj použil to, čemu ta kniha říká aversní terapie.“

„Začalo to takhle,“ vysvětloval Snape. „Ležel jsi slepý v nemocničním křídle a Znamení dorostlo, poprvé jsem si ho odstranil sám v Devonu. Léčitelka Marjigold tě navštívila v chalupě a dala mi mast, která fungovala překvapivě špatně... Bylo to předtím, než jsme se sem vrátili a já mohl vymyslet něco lepšího...“ Snape na okamžik, který se zdál nekonečně dlouhý, zavřel oči a odpočíval. Pak unaveným hlasem pokračoval: „Řekl jsem špatně? Mohlo by to klidně být dílo pana Longbottoma, tak neúčinné to bylo. Byly to skutečné pomeje, dost možná, že to z nich bylo vyrobeno...“

„Pane...“ odkašlal si Harry, pochopil nejen, že Snape je nezvykle nesoustředěný, ale že takový byl už tehdy, když mluvil o Lubantu. Jeho chování teď už dávalo více smyslu. „Možná byste si měl jít po tom všem brzy lehnout.“

„Ne, chci to dokončit,“ trval na svém Snape a rukou si přejel přes unavené oči. „Kde jsem to skončil? Už vím. Když pak moje Znamení znovu pálilo, rozhodl jsem se, že by Draco mohl mít prospěch z toho, když zblízka uvidí, co Voldemort dělá svým následovníkům.“

Snape si vykasal rukáv, úhledně ho stočil a odhalil rozsáhlý obvaz na předloktí. Harrymu to připadalo jako od mudlovských doktorů, jen náplast chyběla.

Když začal Snape obvaz odmotávat, Harry vykřikl: „Pane profesore, nemusíte mi to ukazovat! Já vám věřím!“

„Nikdy mě nenapadlo, že by tomu tak nebylo,“ klidně odpověděl Snape. „Ale teď, když už o tom víš, není důvod, proč bys to nemohl vidět.“

Pod obvazem byla velká plocha... no, nejvíce to Harrymu připadalo jako syrové maso.

Snape vrátil obvaz zpátky na místo a sroloval rukáv dolů, a zatímco si pečlivě zapínal manžetu, začal mluvit: „Co se týče minulé noci, Harry. Já tě prostě neslyšel klepat. Doufám, že ses nedohadoval něčeho špatného?“

Harry se zastyděl, že o Snapeovi pochyboval. „Myslel jsem si, že jste odešel,“ mlžil. Snape pravděpodobně tušil neupřímnost, ale nekomentoval to. „A vy jste prostě jen spal.“

„Bylo to spíš kóma,“ připustil Snape. „Dokonce ještě ani teď se necítím být ve své kůži. A z toho můžeš obviňovat Draca. Když jsem byl otočen zády, nalil mi do mého ovocného čaje velkou dávku Bezbolestného spánku, který dělám pro tebe.“

„Ale ten je přece pětkrát silnější než normální!“ zalapal Harry po dechu. „Ó Bože! To od něj, ale byla hrozná chyba.“

„Ujišťuji tě, že to nebyla chyba,“ protáhl Snape. „Ten mladý muž viděl, jak jsem byl zničený po těch hodinách bolesti, pochopil, že přímý útok Znamení odsál všechnu moji magii. V tom případě je nerušený spánek nejlepší léčba. Myslel to dobře.“

„Ale co kdyby vám náhodou dal tolik, že by vám to ublížilo?“

Snape mu věnoval pohled: „Ujišťuji tě, že bych si byl hned vzal protijed.“

Harry se trochu ušklíbl: „Vy jste to tedy poznal?“

Snape tiše zavrčel. „Jsem přece Mistr lektvarů,“ poklepal si na nos. „Jen málo co mu unikne.“

„Předpokládám, že ne,“ mumlal Harry. „V tom případě mě překvapuje, že jste to vypil.“

„Když se tak dívám zpět, je mi jasné, že jsem si měl nejprve promluvit s tebou.“ Snape krátce opřel hlavu do dlaní, pak se narovnal, jeho temné oči hledaly oči Harryho. „Musím tě požádat o prominutí. Vím, že to není omluva... ale byla to několik hodin trvající agonie. Když se nad tím tak zamyslím, mohu jen říci, že jsem nebyl úplně při smyslech.“

„To je v pořádku,“ nadechl se zhluboka Harry. „Kofein musí být protijed k tomu lektvaru, ne? Říkal jsem si dnes ráno, že je to divné, že jste vypil všechnu tu kávu. Proč jste si nevzal Povzbuzující lektvar?“

„Já si ho vzal,“ řekl Snape. „Potřeboval jsem všechny svoje schopnosti na schůzku Řádu a kofein prodlužuje účinek Povzbuzujícího lektvaru, proto jsem jí vypil tolik.“

„Ale to už je všechno pryč,“ poznamenal Harry. „Možná, že byste si měl vzít ještě?“

Snape zavrtěl hlavou: „Myslím, že už jsem ti řekl, že lektvary nejsou lék na všechno. V tuto chvíli potřebuji prostě jen odpočívat. Docela normálně se vyspat. Člověk by řekl, že už jsem si na to s tím Znamením zvykl, když jsem to absolvoval už několikrát.“

„Nepamatuji se, že by někdy před tím byly dveře zavřené,“ poznamenal Harry.

„V tak pozdních nočních hodinách, kdy ta bolest obvykle přichází, nebýváš vzhůru. Potichu jsem přivolal Draca a nechal tě spát.“

To dávalo smysl. „Ale proč s tím odřezáváním čekáte, dokud bolest nezaútočí?“ divil se Harry. „Vypadá to, že byste úplně mohl odolat Voldemortově volání, kdybyste odřízl Znamení, jakmile se začne ukazovat.“

Snape vzdychl: „To je rozumný předpoklad. Ale jsou tu další věci, se kterými musíme počítat.“ Znovu vzdychl, tentokrát dlouze a unaveně. „Je obecně známo, že jizvy způsobené kletbou nemohou být odstraněny. To maso, které uříznu se nerozpadne a vzhledem tomu, že je v něm obsažena Voldemortova magie, není to něco, co bych tu mohl nechat domácím skřítkům, aby to prostě uklidili. Zrovna tak to nemohu nechat bez dohledu, bez fyzického kontaktu s mojí magií kouzlo začne být nestabilní a začne naplňovat vzduch a všechno okolo. Abychom tento problém vyřešili, pomáhal mi Draco vytvořit lektvar, který používám ke... skladování. Ten jsme dělali jako první. K večeru jsme se začali věnovat Znamení samotnému.“

„Ó, Bože,“ zaúpěl Harry při představě tolika hodin s planoucím Znamením... žádný div, že Snape neodolal touze ocitnout se během chvíle v kómatu. A žádný div, že potřeboval v laboratoři pomoc. „Jak jste to udělal v Devonu? Říkal jste, že jste si to poprvé uřízl sám, ale neměl jste ten lektvar na uložení, že ne?“

„Tehdy ještě žádný takový lektvar neexistoval. Ten vznikl až metodou pokusů a omylů.“ Snape se zamračil. „Zpátky k Devonu, Albus vzal Znamení s sebou pryč po té, co přinesl zásoby. Doufali jsme, že se nám podaří zmást Voldemorta, pokud by se mě pokoušel přes Znamení vystopovat. Ale jediné čeho jsme docílili, bylo, že se po Bradavicích začala rozlézat temná magie. Proto ta naléhavá potřeba Ukládacího lektvaru.“

„Jste vážně dobrý v tom, co děláte,“ řekl Harry obdivně. „A jste opravdu statečný!“

Snape se zamračil, ale neřekl nic.

Když se Harry díval na Snapeovo předloktí, měl téměř pocit, že vidí skrz rukáv a obvaz tu krvavou ránu. „Musím si pospíšit a zabít toho čubčího syna,“ pronesl. „Protože dokud to neudělám, budete to muset snášet.“

Obočí se stáhlo až k mužovým očím. „Proč myslíš Harry, že jsem ti to neřekl? Máš daleko víc starostí, než by kdokoli tvého věku měl mít. Tohle je můj problém.“

„Ano, ale já ho můžu ukončit...“

Snape se naklonil dopředu, jeho tón byl naléhavý a jeho oči pro jednou nevypadaly jako nekonečný tunel, ale vyzařovala z nich skutečná starostlivost. „Jednoho dne bez pochyb ano. Ale teprve až přijde ten správný čas. Teprve až budeš dospělý a připravený. Pokud se poženeš do bitvy nepřipravený, prohraješ tu válku nám všem.“

Jak ten chlap může být tak zabedněný? „Ta válka mi může být ukradená,“ zaječel Harry, „ale o vás mám starost!“

„Aha.“ Vypadalo to, že se Snape trochu uvolnil. „Ano. Já... děkuji ti, Harry, je milé to slyšet, i přes tu hyperbolu.“

„Co?“

„Hyperbola? Přehánění. Jsem si jist, že válka tě také zajímá. A co se týče té péče o mě... pokud by ses mi pokusil pomoci dříve, než na to budeš připraven, moje situace by byla katastrofální.“

To byla samozřejmě pravda. Harry neochotně přikývl.

„Dost o tom,“ rozhodl Snape. „Takže jsi za mnou šel uprostřed noci jen kvůli zamčeným dveřím?“

Řekni ano, naléhal někdo v Harryho hlavě. Řekni mu, že to bylo to jediné, co tě trápilo a všechno bude fajn. Protože všechno je fajn.

Jenže jaký vztah chtěl mít se svým otcem? Takový, ve kterém by předstíral, že se netrápí, přestože by to nebyla pravda? To, co Snape řekl, bylo příšerné. Ano, teď to vypadalo, jako že to překonali, ale přestože Harry nechtěl otci nic vyčítat, nebyl schopen to prostě jen tak zamést pod koberec..

I když Snape mohl.

Harry si přitáhl kolena k hrudníku a objal je rukama. Díval se na otce dokořán otevřenýma vystrašenýma očima. Prstýnek, který nosil na krku, se mu najednou zdál neuvěřitelně těžký. Sáhl si pod svetr, vytáhl ho a otáčel ho v prstech. „Některé věci, co jste řekl, mě dost trápí.“

„Ve vzteku lidé snadno řeknou zraňující věci,“ odvětil Snape a díval se mu přímo do očí. „Myslím, že jsi dost velký na to, abys to věděl.“

„Ano, ale...“

„A uvědom si ještě jednu věc,“ přerušil ho Snape, „jsou to často členové rodiny, kteří nám řeknou ty nejhorší věci. Zamysli se nad tím. Věci, které jsme ochotni říct členům rodiny, by nás nikdy nenapadlo říci někomu vzdálenějšímu. Čím bližší je pouto, tím více jsou lidé ochotni testovat jeho možnosti.“

Harry se nedokázal zdržet jedovaté poznámky: „Podle tohoto měřítka bychom si s Dursleyovými museli být blízcí jako dva hrášky v lusku. Ti mi říkali hrozné věci bez přestání.“

Snape spojil konečky prstů. „Pravda, měl bych mít na mysli, že jsi patnáct let žil bez modelu normální rodiny. Možná bys mi mohl osvěžit paměť a připomenout mi, co jsem vlastně řekl.“

Harry pochyboval, že by Snape byl zapomnětlivý, ale jestli chce Zmijozel hrát takhle, proč ne. „Řekl jste, že to, co jsem řekl Dracovi, je neodpustitelné.“

„Řekl jsem, že je to neomluvitelné,“ opravil ho Snape. „A to není to samé.“

„A pak jste taky řekl, že si nezasloužím být váš syn,“ vyhrkl Harry. „Co to mělo znamenat?“

„V podstatě totéž, co neomluvitelné, řekl bych.“ Pak nahlas vzdychl a aby ukázal, že jeho paměť skutečně nepotřebovala osvěžit, pustil se do detailů: „Jsem přesvědčen, že moje přesná slova byla: právě teď se chováš jako pitomec a nezasloužíš si být můj syn. A v tenhle konkrétní okamžik jsi si to opravdu nezasloužil, očekávám od tebe víc.“

„Jo, ale způsob, kterým jste odebral body Nebelvíru, taky ukazoval, že už mě víc nechceš,“ pokračoval dál Harry a díval se na svoje ruce, ve kterých pořád žmoulal prsten. „A to mě vážně bolelo, možná ještě víc než ten komentář, protože ten mohl být řečený ve vzteku, ale nad těmi body jste se musel zamyslet. A nechal jste je tak.“

„Strhl jsem body na účet pana Weasleyho, ne na tvůj.“

„Ne, použil jste Rona, abyste mohl potrestat mě a nemusel potrestat Zmijozel. Jenže jestli jsem opravdu váš syn, jsem také Zmijozel. Odebrat body jen Nebelvíru bylo, jako by jste řekl, že už k vám víc nepatřím...“ Když Snape neodpovídal, Harry naléhal: „Vám to tak nepřipadá?“

Podíval se nahoru a zjistil, že ho Snape pochybovačně pozoruje. „Ty jsi měl pocit, že chci zrušit adopci?“

„Hm, jo,“ připustil Harry. „Já jsem měl o tom ošklivý sen. Protože... prostě jste řekl, že adopce se stala reálnou tehdy, když se stala reálnou ve vaší hlavě. A pokud by to tak už nebylo...“

„Ty kluku pitomá,“ zamumlal tiše Snape a vytáhl hůlku. Mávl s ní dokola a pronesl kouzlo, které znělo podobně jako to, které použil, když vyčaroval strážné kouzlo. Harry viděl, jak zářivá zeleň vystoupila z hlubin zdí. „Tady, Harry, tady je, chrání tě, pevné a silné jako vždy. A teď se dívej.“

Znovu promluvil a teď zakouzlil Tempus, ale strážné kouzlo se ani nepohnulo, zářilo pořád stejně.

„To bylo časové kouzlo,“ vysvětloval Snape. „Ukázalo ti stav strážného kouzla za několik posledních dní. Viděl si, že by nějak blikalo?“

Harry zavrtěl hlavou.

„To kouzlo nezakolísalo, protože ani já jsem nezakolísal. Přál by sis vidět to kouzlo od okamžiku, kdy bylo spuštěno?“

„Ne,“ Harry chvíli přemýšlel, „ale pokud všechno, co jste potřeboval k tomu, aby to kouzlo fungovalo, byla víra, proč potom všechno to s Úřadem?“

Snape se odmlčel a také se zamyslel: „Řekl bych, že proto, že bylo potřeba, abys věřil také ty.“

„Jo, předpokládám, že bez těch oficialit by se mi to nezdálo opravdové.“ To bylo vidět i na tom snu, protože ten nebyl o ničem jiném než o legalitě.

„Nicméně patřit k sobě legální cestou má jisté výhody,“ pokračoval Snape, „předpokládejme, že bys byl tak rozzuřený, že už bys dál nechtěl, abych byl tvým otcem...“

„To se nestane, pane,“ přerušil ho Harry, „přísahám!“

„Mluvím hypoteticky,“ pokračoval Snape, Harry si ale nemohl nevšimnout, že vypadá potěšeně, „jak jsem řekl, kdybys byl hodně naštvaný, mohlo by kouzlo začít blikat, ale vážně pochybuji, že by zmizelo úplně. Protože tohle kouzlo závisí na smlouvě stejně jako na vztazích. Chápeš mě? Jsi tu v bezpečí. Nic jiného než definitivní zřeknutí nemůže vymazat magicky stvrzenou smlouvu. A já tě ujišťuji... popravdě, já přísahám, že tě nikdy nezapudím. Nikdy. Rozumíš mi?“

Sen vybledl a rozplynul se v mlze, ze které povstávají noční můry. A tahle noční můra právě zemřela. Byl prostě jen hysterický. Nic v tom snu nebylo opravdové, natož prorocké.

„Rozumím,“ zamumlal Harry. Ale jedna jeho část potřebovala být znovu ujištěna a tak slyšel sám sebe, jak se ptá: „Takže... takže si myslíte, že si zasloužím být váš syn?“

„Děcko pitomé,“ zaslechl tiše říkat vstávajícího Snapea.

„Pojď sem, Harry,“ řekl a rozpřáhl ruce, aby chlapce pevně objal. Harry přitiskl obličej do měkké černé látky na otcově hrudi, a když slyšel tlukot jeho srdce, naplnil ho pocit bezpečí. Pravidelné ťuk, ťuk, ťuk. Ten rytmus byl stejně důvěryhodný jako ten muž sám.

S vědomím, že je doma, se Harry pevně opřel o svého otce a schoval se v jeho náruči.

„Naprosto si nepochopil, o čem tady celou dobu mluvím,“ zašeptal Snape a jednou rukou hladil Harryho vlasy. „To, co jsme, nemá přece se zásluhami vůbec nic společného. Přemýšlej o tom chvíli. Jak by si odporně otravný Nebelvír mohl zasloužit být mým synem? A na druhou stranu, jak by si bývalý smrtijed s hroznou povahou a katastrofálními rodinnými vztahy mohl zasloužit stát se otcem proslulého Harryho Pottera?“

Pro jednou Harrymu tahle fráze nevadila. Tentokrát ji Snape nepoužil proti němu, ale ukázal tím na podstatu věci. Z ramen mu spadla tíže, nasadil si Lilyin prsten, objal otce a pevně jej stiskl. Dlouho dobu tam stáli a jen tak drželi jeden druhého.

Přijetí.

Snape nakonec udělal několik kroků dozadu, v tmavých očích spokojený výraz. Pronesl inkantaci, která vrátila kouzlo zpět do zdí, a potom přísně oznámil: „Předpokládám, že musím napravit svou chybu.“ Jeho hůlka prolétla vzduchem. „Dvě stě padesát bodů přičíst Nebelvíru. Dvě stě padesát bodů odečíst Zmijozelu. Tak. Je to lepší?“

„Jo,“ připustil Harry. „I když si pořád myslím, že to nebyla školní záležitost, to, co jsem řekl Dracovi, nebylo to, jako kdybychom vyrušovali při vyučování.“

„Předpokládám, že mi chceš tvrdit, že kdyby Minerva přišla do věže a dva nebelvírští studenti by tam na sebe právě ječeli nadávky, prohlásila by to za soukromou věc?“

„Věž je součástí školy, tohle je můj domov.“

Snape se zatvářil kysele, pravděpodobně proto, že strhl tolik bodů ze své vlastní koleje.

„Dobrý pokus, ale myslím, že jsem jasně řekl hned na začátku, že nebudu v mém domě trpět žádné hádky.“

„Draco se hádal úplně stejně jako já,“ mírně poukázal Harry

Každým coulem Zmijozel využil Snape příležitosti změnit téma hovoru: „Jak je to mezi vámi dvěma? Vypadali jste během večeře docela přátelsky.“

„Jo, jsme v pohodě,“ potvrdil Harry. „Omluvil jsem se.“

„A?“

„No... odpustil mi, předpokládám.“

„Hmm, myslím, že by pan Malfoy měl být účasten našeho rozhovoru.“ Snape pronesl kouzlo a za chvilku se ozvalo ostýchavé zaklepání na dveře. Snape je se zlověstným úsměvem trhnutím otevřel. „To je od vás skutečně milé, že se k nám připojíte, pane Malfoy. Kolik je hodin?“

Draco nad nesmyslností té otázky vytřeštil oči. „Okolo půl deváté, myslím...“

„Podívej se na hodinky,“ zavrčel Snape s důrazem na každé slabice.

„Co to všechno má znamenat?“ ptal se Draco a očima hledal u Harryho pomoc. Jenže ten nechápal o nic víc a tak jen tiše pokrčil rameny.

„Podívej se na svoje hodinky!“ vyštěkl na něj Snape.

Draco to poněkud vyděšeně udělal, a pak odpověděl: „Je na nich napsáno: čas na kakao! Takže takhle je to, ty máš žízeň, Severusi! Takže mám objednat v kuchyni nějaké občerstvení?“

Snape bleskurychle chňapl Draca za zápěstí a přitáhl si ho blíž. Podíval se zblízka na hodinky a pak zavrtěl hlavou. „Omlouvám se za svůj omyl, myslel jsem, že budou ukazovat: čas omluvit se.“

„Aha.“ Draco udělal několik kroků dozadu a pak se díval střídavě na Harryho a Snapea. „Popravdě, to říkaly celý včerejšek.“

„Ano, já vím,“ protáhl Snape. „A skutečně jsi se omluvil? Harry nevypadá, že by si toho všiml,“

Harry zdvihl ruce: „Já si nestěžoval, řekl jsem, že jsme se udobřili.“

„Přesně tak, Severusi,“ potvrdil Draco, a když učitel Lektvarů stále vypadal skepticky, dodal,
„nejsme prváci, nepotřebujeme ředitele koleje, aby nám říkal, co a kdy máme dělat.“

„V pořádku. Takže si teď oba sedněte,“ ukázal hůlkou na dvě kožená křesla.

„Zdá se, že nám řekne, co máme dělat a kdy to máme dělat!“ postěžoval si Draco Harrymu.

„Radši to udělej,“ doporučil mu Harry.

Když byli chlapci na svých místech, Snape začal přecházet sem a tam jako by hledal vhodná slova. Pak se zastavil kousek před Harrym. „Ty,“ vyslovil každé slovo zřetelně, „jsi můj syn.“

Udělal pár kroků, podíval se Dracovi do očí: „Ty jsi zrovna tak můj syn, jen na to nemáme potvrzení.“

Pak poodstoupil a pokračoval: „Jsme rodina, pánové. Nepochybně jsme velmi vzdáleni tomu, abychom byli typická rodina. Dítě, které se stalo sirotkem díky běhu událostí, dítě, které se stalo sirotkem z vlastní volby, a muž, který nikdy nepředpokládal, že bude rodičem, ale jsme tu a jsme rodina. A jako rodina se musíme snažit porozumět si. Zejména by měla ustat ta vaše věčná směšná rivalita. Jak jsem už vám oběma řekl, starám se o vás oba.“

Draco ze začátku vypadal ustrašeně, ale teď byl ve své obvyklé kousavé náladě: „A to všechno proto, že nemám rád toho Harryho nablblého kamaráda?“

„Na panu Weasleym ti nikterak nezáleží,“ připustil Snape. „Ale když tu je, máš pocit, že jsem tím, že věnuji tolik pozornosti obnovení jejich přátelství, dal přednost Harrymu před tebou.“

Draco chtěl něco odpovědět, ale Snape zavrtěl hlavou.

„A ty,“ postavil se před Harryho, „se obáváš, že Dracovo zalíbení v lektvarech by mohlo způsobit, že s ním budu raději než s tebou.“

„Strávíte spoustu času tím, že se potloukáte kolem kotlíků,“ mrmlal Harry.

Draco úžasem otevřel pusu: „Harry, pro smilování! Měl jsi matku a otce, kteří kvůli tobě zemřeli, a nyní máš Severuse, který by udělal to samé. A všechno, co mám já, je smrtijed, který je posedlý myšlenkou umučit mě a matka, kterou to ani trochu nezajímá.“

Harry si pomyslel, že Snape vypadá trochu vyvedený z míry: „Copak jsi mě neposlouchal? Patříš ke mě úplně stejně jako Harry.“ Zopakoval to tak nahlas, že téměř křičel.

Draco založil ruce, trochu se zachmuřil a tiše pronesl, „Severusi, cením si všeho, co jsi pro mě udělal a chápu, že jsi si mě přál také adoptovat, ze srdce přál, byla, myslím, tvoje slova, ale skutečnost je taková, že k tobě nenáležím stejným způsobem jako Harry.“

Snape odtáhl ode zdi další křeslo a posadil se. Naklonil se dopředu a začal mluvit tak důrazně, jak ho snad Harry ještě nikdy neviděl. „Co si myslíš, že je rodina?“ zeptal se, černé oči upřené na Draca. „Kus papíru orazítkovaný nějakým pitomcem z ministerstva?“

Když Draco neodpověděl, začal si Snape třít spánky.

„Je hrozně unavený,“ řekl Harry Dracovi, „tvou vinou. Už nikdy mu nedávej lektvar na spaní určený pro mě, skončil téměř v bezvědomí.“

Draco se rychle podíval na Snapea. „Ups, promiň Severusi.“

Snape zavrčel: „Draco, Harry se mnou potřeboval minulou noc mluvit a já ho ignoroval!“

„To jsem si nemyslel,“ naléhal Harry, „já jen... divil jsem se.“

Draco vrčel také: „Vážně, Harry. Měl bys myslet pozitivněji.“ Pak se v něm přece jen probudila kajícnost. „Neudělal jsem to pro to, abych ti přidělal starosti.“

Harry přikývl: „To je v pořádku, už to nechme být. Jak už jsem řekl, Severus je hrozně unavený. Myslím, že bychom mu měli přinést nějaké kakao a poslat ho do postele.“

„Pane Pottere, myslím, že jsem schopen se sám rozhodnout, kdy půjdu spát, děkuji.“

„Není zač,“ řekl Harry sladce a otočil se zpět k Dracovi. „Máš představu, jaké kakao má Severus rád? Silné, slabé, sladké nebo s nějakou příchutí?“

Draca pobavil Harryho nenucený tón a odpověděl teatrálním šeptem: „Nejsem si tak úplně jistý, že Severus je typ zrovna na kakao, ale jestli do něj chceme nějaké dostat, asi bychom mu do něj měli přidat trochu Galliana.“

Snape na něj upřel poněkud nevlídný pohled a zavrčel: „Pane Malfoy, nemyslíte, že už jste mi toho do pití přidal až dost?“ Pak se uklidnil a důstojně jim sdělil: „Budu potěšen, pokud Harry objedná kakao, ale až skončíme. Teď mi, Draco, odpověz na tu otázku. Co si myslíš, že je rodina?“

„Pokud mohu říct,“ odpověděl Draco chladným hlasem, a Harryho napadlo, že to zní, jako by se bránil, „je rodina skupina lidí rozhodnutých donutit tě udělat, co oni chtějí, a kteří se tě bez milosti zbaví, pokud to neuděláš.“

Bylo v tom tolik hořkosti, řekl si Harry. Ale rozuměl mu. A podle toho, co říkal Snape před chvílí, on také. Učitel Lektvarů nevystavoval svou bolest otevřeně na odiv. Nikdy nemluvil o své rodině, dokonce ani když ho Harry k tomu před Vánoci ponoukal. Harry chtěl dát Dracovi pocítit, že není jediný, kdo má takové pocity, a proto řekl: „Jo, některé rodiny jsou vážně hrozné. I když ta moje byla spíš ten typ zamkneme-tě-tady než vyženem-tě-pryč.“

Snape je oba zlověstně pozoroval. „Jsem v pokušení nechat vás napsat na toto téma esej dlouhý dvacet palců.“

Jejda. Harry se pokusil dát najevo, že se nad tím vážně zamyslel. „Řekl bych, že se to naučíme ze zkušeností,“ navrhl a zářivě se usmál, nejen svému žertu. „Vážně, pane, kdysi mi jeden moudrý muž řekl, že nejlépe si utvořím představu tím, že se do problému ponořím.“

„Nápadný nedostatek důvtipu,“ lamentoval Snape a zcela ignoroval chválu. „Nicméně, zcela nedávno mi jedno pitomé děcko ukázalo, že o některých věcech se prostě mluvit musí.“ Odmlčel se a v obličeji se mu zračila nesmírná únava. „Oba jste moji synové, ve všem jste si rovni, je to teď jasné?“

„V tom případě jsme tedy opravdu bratři,“ vtipkoval Draco, ale Harry se tentokrát nesmál.

„A jako bratři,“ pokračoval Snape, „byste se měli naučit spolu lépe komunikovat.“

„Dobrý Merline, on zase četl tu zatracenou knihu,“ zaúpěl Draco.

Snape ho ignoroval: „Konstruktivní kritika je v pořádku. Zdůrazňuji konstruktivní, za každou jinou vás nechám psát esej. Harry ty začni.“

„Pane?“

„Řekni Dracovi něco, co ti vadí, že dělá, a navrhni způsob, jak to opravit.“

Harry si pomyslel, že je to pěkná pitomost a Snapeovi se to vůbec nepodobá, ale snad by to mohla omluvit jeho obrovská únava. „No... dobře. On...“

„Říkej to Dracovi,“ vzdychl Snape, tentokrát už trochu netrpělivý.

„Říkáš mému kamarádovi Vlezlej.“

„On mi říká fretko,“ vztekal se Draco.

„Ale ty jsi na chvíli byl fretka!“

„Harry, takhle se nikam nedostaneme!“ vybuchl Snape.

Dobře, tak tedy konstruktivně... „Byl bych rád, kdybys mu začal říkat jménem. Pamatuješ si na to, co jsi řekl v Hermionině případě? Že je těžší být na někoho protivný, když si říkáte křestními jmény?“

„Jenže Hermiona je hezká.“

„Vážně?“ Harryho obočí údivem vylétlo vzhůru.

„Pánové, váš milostný život probereme jindy...“

„Ona není součást mého milostného života,“ řekl Draco a zlostně se díval na ně na oba. „A pravděpodobně nikdy nebude. Nechtěl bych, aby moje děvče bylo chodící knihovna, ale… nechme to být. Budu na tvého kamaráda roztomilý a budu mu říkat Ronánku.“

„Odpusť si ten sarkasmus,“ varoval ho Harry.

Draco trochu povýšeně přikývl.

„Teď ty, Draco,“ navrhl Snape.

Zmijozelský chlapec se díval na Harryho přezíravě. „Ty vždycky oškrabuješ svoje toasty. Každé ráno škrab, škrab, škrab, v pravidelném, jednotvárném rytmu, je to skutečně otřesná symfonie. Chápal bych, kdyby ti přinesli něco připáleného, ale ne, vždycky je dostaneš dokonale zlatavé. A stejně tě to nikdy neuspokojí. Škrab, škrab, škrab...“

„Mluv vážně, Draco,“ unaveně přikázal Snape.

„Ale já mluvím.“

„Fajn.“ Snape byl zřejmě příliš vyčerpaný na to, aby na něj naléhal. „Tak buď konstruktivní.“

„Objednávej si lívance,“ navrhl Draco arogantně.

„Jistě,“ souhlasil Harry. Z nějakého důvodu si z toho Draco chtěl dělat legraci, ale nefungovalo to a vyznělo to hloupě. Zadíval se na Snapea a uviděl, že jejich malá rodinná porada je pravděpodobně u konce. „Pane? Dáme si teď to kakao?“

Z legrace objednal pro každého lívanec a úhledně je položil na podšálky.

Snape vyndal Galliano, nalil si ho do kakaa a odmítl se o něj podělit. Když se otočil zády, Draco na něj vyplázl jazyk. Harry svoje kakao téměř vyprskl.

Když dopili, opřel se Snape ve svém křesle a zlehka si pohladil břicho. „Draco, to bylo skvělé kakao. Opravdu skvělé.“ Záhadně se usmál na Harryho a pokračoval: „Věřím, že je na řadě malá úprava. Dvě stě bodů pro Zmijozel.“ Draco potlačoval smích. „Cože? Dvě stě bodů pro Zmijozel za kakao, které objednal Harry?“

„Ale byl to tvůj nápad,“ připomněl mu Snape, oči přimhouřené. „Čas na kakao. Byl to skvělý nápad. Velice zasloužené body.“

„On je vážně unavený,“ poznamenal Draco.

Harry obrátil oči v sloup. „Velmi legrační.“

„Moudré, řekl bych,“ bručel Snape. „Budeš s tím mít nějaký problém?“

„Ne.“

„Jsi si tím jistý? Žádná krize identity?“

Harry se smál „Ne. Je to fajn.“

„Ale pro mne ne,“ namítal Draco. „Hlava mé koleje, učitel Lektvarů, který mi nedal ani jeden ubohý bod za to, že jsem vylepšil Lotion Potion, ale dá mi jich stovky za moudrý nápad mých hodinek navrhnout noční občerstvení?“

Lotion Potion... ztuhl Harry a ošklivý pocit mu sevřel srdce. „Lotion Potion?“ opakoval, ale hlas se mu zlomil.

„Jo, to je na...“ Draco náhle ztichl.

„To je v pořádku,“ informoval ho Snape, přetřel si rukou oči. „Harry ví, co jsme včera dělali.“

„Ach tak.“ Draco se podíval na Harryho, aby viděl, jak na to nebelvírský chlapec reagoval.

„Je to... je to ten krém, který jsi dal Severusovi k Vánocům, že jo?“

„Ano, dobrý nápad dát vše dohromady,“ zářil Draco, potěšený jako vždycky, když se mohl pochlubit. „Našel jsem způsob, jak znecitlivět Znamení, ještě když plane. Ne že by to fungovalo úplně, Severus říká, že to jen sníží intenzitu bolesti, ale řekl bych - každá trocha dobrá.“

„Jsi v pořádku, Harry?“ naléhal Snape. „Zbledl jsi.“

„Uch, myslím, že mi to kakao neudělalo dobře,“ konstatoval klidně. Ale co měl dělat - přiznat, že řeč o Lotion Potion mu připomněla ten věštecký sen? K čertu, zdálo se, že nahlédl do budoucnosti!

Bylo jasné, že Snape ani chvilku nevěřil, že problém je v kakau. „Harry. Už nebudu zamykat, věříš? Příště, až Znamení bude pálit, pomůžeš nám s přípravou lektvaru.“

„Já tě naučím Lotion Potion taky připravovat,“ nabízel Draco.

„Myslím, že bys mohl Dracovi pomoci vymyslet méně dětinský název,“ ptal se Snape.

Hůř a hůř. Bylo to jako v tom snu. Snape nazval ten název pitomým. Harry cítil strašnou potřebu začít křičet úzkostí. Uvědomoval si, že je to skutečný rozhovor, žádné jestliže... nebo ale... což znamená, že i zbytek snu je pravdivý! Co by s tím měl udělat?

Harry se přinutil uklidnit se. Ten sen byl... byl, co byl. Když to slyšel, znělo to pitomě, ale v podstatě to dávalo smysl, byl to věštecký sen, to už teď bylo jasné. Ale znamená to, že se to uskuteční? Znamená to to, co on předpokládá? A jestliže dokonce odpovědi na obě ty otázky jsou ano, sen se nemusí týkat jeho skutečného vztahu k otci. Může být jen o legalitě.

„Myslím, že Lotion Potion je rozumné jméno,“ mumlal Harry.

„Puberťáci,“ bručel Snape.

„Bratři,“ opravil ho Harry, protože chvíli předtím konečně pochopil pravdu, úplnou pravdu. Byla tu další změna paradigmatu. Lámal si hlavu, jestli to bylo proto, co Snape řekl. Zasáhlo ho patnáct let ve špatné rodině hlouběji, než Malfoyovy jehly?

Možná, ale teď viděl pravdu. Ať byl jakkoliv rád, že jeho a Snapeovo jméno bylo vedle sebe na těch adopčních papírech, ty samy osobě z nich nemohly udělat otce a syna. A protože Snape byl rozhodnut považovat je za své syny oba, Harry a Draco nemohli být nic jiného než bratři. Byli skutečně rodina, všichni tři, právě tak, jak to Snape řekl.

„Myslel jsem, že to tak nechceš,“ namítl Draco. „Když jsem řekl, že jsme bratři, tak ses jen řehtal.“

„Protože to je vážná věc,“ řekl Harry a pochopil, že zranil Dracovy city. Možná, že to vysvětlovalo ten nesmysl se škrábáním toastu. „Promiň, že jsem se smál, když jsi to říkal. Nechápal jsem to, ale teď už tomu rozumím.“

„Ale chápal,“ souhlasil jemně Snape. „Vy oba. Úroveň sourozenecké rivality v tomto domě je neuvěřitelně vysoká. Ať si to uvědomujete nebo ne, vy dva se už nějakou dobu chováte jako bratři.“

„Takže to jen potvrzuje, že máš dva normální syny,“ řekl Draco. „Nakonec to je to, co ta kniha říká.“

„Ta zatracená kniha?“ žertoval Snape.

„Informace mohou být využity nebo zneužity, Severusi,“ opáčil Draco. „Říkal jsem ti, Harry a já nepotřebujeme, aby ses vměšoval. Vycházíme spolu dobře.“

„Dobrá připomínka,“ řekl Harry a obrátil se k Dracovi. „Stejně jako spolu vycházíme Severus a já. Nepotřebuji, abys mě poučoval deset hodin denně, jak se mám k němu chovat.“

Dracovi se v očích zajiskřilo: „Jo, nakonec mu, ale říkáš Severus, i když ne do očí. Toho si nelze nevšimnout.“

„To je to, co si myslím! Jak mu říkám, je mezi ním a mnou, a stejně tak další věci, které řeknu mému otci!“

„Ano, otci,“ přikývl Draco. „To je ještě lepší.“

Harry rozhodil znechuceně rukama: „Ach jo, ty jsi opravdu beznadějný případ.“

Draco se smál: „Ne, já ne. Jen jsem tě chtěl nachytat. Tedy, trošičku. Chtěl jsem vidět, jestli se mi to podaří.“

„Nevadí.“

Snape si odkašlal: „Dobrá. Protože se zdá, že vy dva už máte vše pod kontrolou, já si opravdu myslím, že půjdu brzy spát, tak jak mi Harry navrhoval.“

Jakmile odešel, obrátil se Draco na Harryho: „Zahrál by sis Kouzelnické scrabble?“ Když druhý chlapec potřásl hlavou, Draco ho přemlouval: „Dám ti pět bodů za každé E... !“

„Jindy, slibuji,“ ujišťoval ho Harry. Zvláštní pomyšlení, že Draco také potřebuje opětovné ujištění.

„Potřebuji si teď něco napsat, to je vše.“

„Tak dobře. Asi bych si taky měl vyřídit nějakou korespondenci. Můžeme pracovat spolu tady na stole.“

„Myslím, že s tím půjdu do ložnice.“

„Milostné dopisy?“

„Kéž by. Ale ne. Jenom... obvyklé záležitosti.“

Draco přikývl, pak si vzal svoje věci a usadil se u stolu. Harry šel do ložnice a zaklapl za sebou dveře. To, co chtěl psát, bylo osobní, ale nebyl to zamilovaný dopis. Ve skutečnosti to vůbec nebyl dopis.

Z přeplněné truhly si vyndal deník, který dostal od Dudleyho. Dosud ho nepoužil, ale teď toho měl v hlavě hodně. Myslel si, že by mohlo být užitečné všechno sepsat. Udělal to a ukázalo se, že to hodně pomohlo.

Žádné komentáře
 

Výhradným vlastníkom týchto stránok je Chalibda. Administrátorom je v súčasnej dobe Jimmi. Charakter, význam a dôvod existencie týchto stránok určujete VY.