Vítejte v magickém světě Harryho Pottera

Trilógia od Aspen: I. Rok jako žádný jiný (A Year Like None Other); II. Léto jako žádné jiné (A Summer Like None Other); III. Rodina jako žádná jiná (A Family Like None Other)



Tieto stránky sú pokračovaním pôvodných stránok Roku, ktoré sú venované prekladom skvelej fanfiction od Aspen in Sunlight (trilógia AYLNO, ASLNO a AFLNO). Je alebo bude na nich zverejňovaný česko-slovenský preklad Roku, preklad Leta a Rodiny.

Kapitoly 61 - 70

Kapitola 61. SEN O DRACOVI

Preklad: Chalibda

Betareader:  Jacomo

Záverečné beta: soraki


Když se o pár dní později Harry natáhl pro džus, zaúpěl. Stejnou měrou, jakou si užíval vědomí, že je znovu skutečným čarodějem, ho ale netěšila zranění, modřiny a namožené svaly, které s tím byly spjaty. Nebylo by to tak zlé, kdyby se jeho síly chovaly tak, jak byl zvyklý, ale jeho magie bez hůlky byla stále ještě nepředvídatelná.

Příliš nepomáhalo to, že se mu občas podařilo své síly nechat projít hůlkou a byl silou kouzla odhozen dozadu.

A už vůbec nepomáhalo, že jeho otec se ukázal, co se týče cvičení, jako zlomyslný bastard. Samozřejmě, že spolu zatím ještě nebojovali. Jak říkal jeho otec, to mohlo počkat, dokud Harry nebude mít pod kontrolou sílu svých kouzel. To, co teď nacvičovali, byla štítová kouzla. Což v podstatě znamenalo, že Harry musel odrážet jednu kletbu za druhou nejen od Snapea, ale i od Draca. A oba dělali, co mohli, aby ho přistihli nepřipraveného. Draco nad ním třeba poletoval a sesílal na něj kletby, zatímco mu Snape něco vysvětloval. Harry říkal, že je to nefér. Ale otec řekl, že je to praktické a že, pokud se Harry má vrátit do vyučování, musí být připraven ubránit se za jakýchkoli okolností.

Harry skončil na zadku víckrát, než dokázal spočítat a dokonce si nadvakrát zlomil ruku. To když ho nějaké odporné kouzlo, kterého si nevšiml, zdvihlo obrovskou rychlostí do vzduchu. Snape se o něj samozřejmě postaral. Jeden lektvar a byl zpátky na nohou, znovu připravený nacvičovat štítová kouzla. Harry si pomyslel, že je někdy docela užitečné mít za otce Mistra lektvarů.

Když začínali se vším tím cvičením, neopomněl nicméně Snape připomenout, že vypít velké množství léčivých lektvarů je nezdravé. Harry to pochopil jako narážku na to, aby za ním neběhal s každou bolístkou. Tak se to Harrymu zdálo správné. Byl zvyklý neříkat si o věci, které nemohl dostat. Pomyšlení, že teď, když má skutečného otce, si může říct o všechno, co potřebuje, ho ohromně těšilo. Byl si jistý, že Snape by ho uzdravil pokaždé, když by si mu řekl, ale měl přeci také nějakou čest. Vyrůstat vedle Dudleyho ho naučilo nevšímat si malých ran, zhmoždění a modřin. Byl rozhodnutý neříkat si o pomoc, dokud jí skutečně nebude potřebovat.

I když měl pocit, že teď, co se ho Snape rozhodl učit i mudlovský způsob boje, bude potřebovat léčivé lektvary častěji. Snape mu vysvětlil, že je to pro případ, že by jeho magie selhala. A když Harry odsekl, že to asi není příliš pravděpodobné, ten člověk s ním praštil na záda do trávy, ruce mu držel za hlavou a syčel mu do obličeje, že žádný z jeho synů neskončí v boji bez možnosti bránit se. Ne, pokud on tomu dokáže zabránit.

Měl teď daleko víc modřin a byly daleko barevnější. Ale Harry si stejně nestěžoval. Místo toho se naučil sledovat Dracovu i Snapeovu hůlku zároveň, zatímco kolem sebe s otcem kroužili, a fungovalo to. A nejenom, že dostal pod kontrolu svou magii – pro jednou Snapeova teorie o učení se ze zkušeností fungovala – ale byl čím dál tím lepší i v mudlovském boji. Samozřejmě, že těžko mohl doufat, že bude lepší než otec, který byl vyšší, těžší a silnější a ještě ke všemu překvapivě dobrý rváč, ale pokroky dělal.

Pravděpodobně by porazil Draca, přemítal s úsměvem, který mu ale zmizel z tváře, když si začal lít do pusy džus a rozbolelo ho přitom zápěstí, které si den předtím vymkl.

V hlavě se mu rozezněl zvonek, který ho upozornil na to, aby se šel podívat na pergamen u dveří. Vážně, teď, když slyšel magický zvonek u dveří, jak tomu zařízení říkal, pokládal ho za docela chytré řešení.

Na pergamenu bylo napsáno: Hermiona Grangerová, Ginny Weasleyová. Položil džus na nízký stolek v obýváku a vyskočil, že půjde otevřít. Pak mu došlo, že možná raději ne. Snape už mu dovolil dělat nějaká jednoduchá kouzla bez dozoru, ale nepochybně je nesměl dělat před lidmi, kteří ještě ani netušili, že jeho magie je zpátky.

„Draco,“ zavolal a zmijozelský chlapec se objevil s ironickým úsměvem.

„Tak přeci jen mě ještě k něčemu potřebuješ.“

„Nebuď hlupák.“

Draco zívl nudou, ležérním mávnutím hůlky otevřel dveře a vrátil se zpátky do laboratoře.

„Pojďte dál, pojďte dál,“ vítal Harry obě děvčata, když se dveře rozlétly dokořán. „Na návštěvu je ještě pořádně brzo.“

Ginny se posadila na své obvyklé místo na gauči a Hermiona začala vysvětlovat: „Prýtová ukončila vyučování dřív, protože jedna z těch velkých masožravých kytek ukousla Ronovi prst.“

„Ježkovy zraky,“ vyděsil se Harry. „Je v pořádku?“

Hermiona přikývla: „Zatímco tu mluvíme, Pomfreyová nechává ten prst dorůst.“

„Nějací šesťáci mě vytáhli z Věštění, abych se na něj šla podívat,“ přizvukovala Ginny. „Ale madam Pomfreyová nás obě poslala pryč, abychom ho nechali odpočívat. Nicméně chtěl, abychom ti vyřídily, že už se sem dnes nedostane, ale přijde zítra po famfrpálovém tréninku.“

Harry se potěšeně usmál, ačkoli, když se na svém místě pohnul, neubránil se škubnutí. Hermiona si toho všimla. „Pořád tě bolí záda? Možná bys měl poprosit madam Pomfreyovou, aby sem za tebou přišla a prohlédla tě.“

„Je to v pořádku,“ řekl Harry a přál si, aby toho nechala. Protože od té doby, co každý večer cvičil se Snapem, se Hermiona dlouze vyptávala na každé jeho zranění a bolest.

„To není v pořádku,“ stála si na svém.

„Poslouchej, Hermiono...“

„Harry je v pořádku,“ přerušil je Draco chladným tónem, když vyšel z laboratoře a práskl skleničkou s plochým dnem o stůl.

„Jasně, jsem v pořádku,“ zopakoval Harry bez nadšení. Přál si, aby jí mohl říct něco lepšího. Něco, jako Podívej, má magie je zpátky a je potřeba na ní trochu zapracovat a Severus je náročný učitel, ale dělá jen, co je pro mě nejlepší. Jenže nestál o to znovu se s otcem pohádat, a tak byl zatím Ron jediný student, který věděl, že Harry je opět skutečný čaroděj.

Harrymu došlo, že se mu Draco pokouší pomoct odvést hovor pryč od Harryho zranění. „Pověz mi něco o tom ukousnutém prstu. Vážně nechápu, proč máme péči o kouzelné tvory. Žádný z kouzelníků, který absolvoval Bradavice, přece neskončí jako hajný, pro Merlina. A když už mluvíme o podřadných zaměstnáních...“

„Hagrid je skvělý učitel!“ bránil Harry svého přítele. Nebyl si jistý, jestli to Draco myslí doopravdy a nebo jestli chce jenom Harryho nadzdvihnout, protože když se budou s Dracem hádat, mohla by Hermiona zapomenout na ta bolavá záda, že ano?

„No jasně, přímo eso,“ posmíval se Draco. „Nikdy nezapomenu, jak jsem v jeho prvním vyučovacím dni málem přišel o život...“

„Urazil si Klofana poté, co nás Hagrid výslovně upozornil na to, abychom hipogryfy tímto způsobem nedráždili!“

„Aha, a jak to, že byl teda dnes zraněn tvůj úžasný přítel Ronald?“

„Stalo se to na bylinkářství!“

Hermiona si odkašlala a dokázala, že se nevzdá tak snadno, jak Harry doufal. Hlídala si své téma jako pes kost. „Předpokládám, že si myslíš, že profesor Snape dokáže vyléčit všechno jen proto, že je expert na lektvary,“ řekla Harrymu vážně.

„Ale není přece licencovaný lékouzelník. A není ani bezpečné ani zdravé, pokud ti nedopřeje řádnou lékařskou zdravotní péči!“

„Ale to není tak, že on by mi ji nedopřál,“ řekl Harry. „Prostě jen žádnou nepotřebuji!“

Hermiona upřela oči na Harryho krk do míst, kde minulý týden viděla modřinu. Nebylo to nic vážného. Harryho štítové kouzlo zakolísalo ve špatný okamžik a konec kletby ho zasáhl. To bylo celé.

„Pokud si byl zraněn, musíš jít za madam Pomfreyovou!“ naléhala..

„On nebyl zraněn, pro Merlina!“ přerušil ji Draco. „Prostě jen špatně spal!“

„Aha, špatně spal,“ protáhla Hermiona. „Celé dva týdny? Protože přesně tak dlouho si není schopen sednout rovně bez naříkání!“

Draco trochu zahučel: „Před pár týdny jsem přeměnil jeho postel a nedaří se mi udělat to správně, to víš, jednou je příliš tvrdá, jednou měkká, jednou krátká, potom zase moc dlouhá…“

„Jo, jsem jak princezna na hrášku,“ souhlasil Harry a doufal, že ta poznámka odvede Hermioninu pozornost.

Jenže to se nestalo a dívka se místo toho dívala z jednoho chlapce na druhého. „Takže za prvé. Proč bylo potřeba tvou postel přeměnit?“ vyzvídala s falešnou sladkostí. A když Draco otevřel pusu, vyštěkla: „Ty buď pro jednou zticha. Nech odpovědět Harryho.“

„No…“ přemýšlel rychle Harry. Tohle se Dracovi nebude líbit, ale nic jiného ho nenapadlo.

„Draco už jí jednou přeměňoval, protože předtím to bylo dvojlůžko, jenže kouzlo nějak selhalo.“

Draco se zamračil nad urážkou své magie, ale tu historku nepopřel.

Hermiona přejela Draca očima od shora dolů a Harry si nemohl pomoct, ale připadalo mu, že vypadá trochu namyšleně. To nebylo moc příjemné. Na druhou stranu, Draco strávil roky proslovy na téma, jak lidé jejího typu do Bradavic nepatří. Takže ona by pravděpodobně řekla, že je jen hrdá na svou magii.

Ginny se pokusila dostat konverzaci do klidnějších vod a tak se tiše zeptala Harryho, jak se mu daří v bylinkářství, když nemůže do skleníku. Vděčný Harry se na ni ze široka usmál a notnou chvíli o tom s ní tlachal.

Hermiona jen naslouchala a prohlížela si Harryho, dokud s mrmláním nepobídla Ginny, že pokud se nevydají na dlouhou cestu ven ze sklepení, přijdou na další vyučování pozdě.

„Předpokládal bych, že domácí skřítkové, kterým věnuješ tolik ze svého vzácného času, ti ukáží, jak se přemisťovat po hradu,“ pronesl zlomyslně Draco.

„Draco!“ obrátil se na něj Harry a zamračil se. „To je podlé. Obrátit proti ní to, co jsi se dozvěděl ode mne. Už jsem ti řekl, že mám víc přátel!“ A pak dodal zpátky k Hermioně: „Promiň. My… jen jsme si z toho dělali trochu legraci.“

Draco aristokraticky pokrčil rameny a Hermiona nakrčila nos: „Ty a Draco Malfoy jste si dělali legraci z tvých nebelvírských přátel. Jsem nadšena!“

„Ale tak to nebylo,“ vzdychl Harry.

„Pojď,“ naléhala Ginny a zdvihala Hermionu z gauče. „Nevím jak ty, ale já mám příští hodinu Lektvary. A rozhodně na ně nehodlám přijít pozdě, když zvážím...“

Náhle se odmlčela.

„Když zvážíš co?“ naléhal Harry

Ginny se na něj prosebně podívala pohledem, ve kterém bylo napsáno, já se tady ale pokouším udržet mír...

Harry pojal náhle ošklivé podezření: „Snape zase mučí Nebelvíry, jako byl zvyklý?“

„Proč jsi si myslel, že někdy přestal?“ vybuchla Hermiona.

Ginny se na ni zle podívala a opravila jí: „Momentálně mučí všechny, nejen nebelvírské. Má skutečně příšernou náladu. Ty jsi si toho nevšiml?“

„No…“ Harry nevěděl, co na to říct, nic chytřejšího než odsouhlasit, že nevšiml, ho nenapadlo. Jenže – co je potom za syna, když si ani nevšiml, že jeho otec není ve své kůži?

„Měli jsme tady takovou nehodu. Mnoho Severusových knih bylo zničeno,“ sdělil jí Draco. „Byly to vzácné knihy, mnohé z nich pravděpodobně nenahraditelné, patrně se ho to dotklo.“

„Hodil Nevillovu knihu přes celou místnost,“ poznamenala Giny zamyšleně.

Harry jen zíral: „Cože udělal?“

„Neville na ni nechal překypět lektvar, který vařil. Snape na něj doopravdy řval, aby prokazoval učeným knihám poněkud více respektu… Ale teď už vážně musím jít, netoužím po školním trestu.“

Poté, co dívky odešly, hodil sebou Harry na gauč a zíral na Draca. Zlobil se, že se musí zeptat na něco takového, ale nemohl tu otázku už dále odkládat. „Víš, já… někdy si myslím, že znáš Severuse lépe, nežli já, takže… myslel jsi vážně to, co jsi říkal? To o těch knihách? Zlobí se, že jsem zničil jeho… učené knihy? Chci tím říct, přede mnou o tom totiž nikdy nemluvil…“

„Musel jsem jim něco říct,“ vysvětloval Draco. „Mysli jednou strategicky. Jestliže je Severus trochu rozladěný, je to pravděpodobně proto, že už o vyučování přemýšlí o tom, že jakmile se vrátí, musí nás vzít do Devonu a tam na tebe sesílat kletby a mlátit tě, ale jsem si jistý, že by nechtěl, abych řekl Grangerové zrovna tohle. Co se týče tvých zranění, je trochu moc zvědavá. Asi by bylo lepší, kdybys nechal Severuse vyléčit vždycky všechno, co je vidět. Jinak by mohla přijít na to, že jsou to zranění ze souboje, a my rozhodně nepotřebujeme, aby nám začala klást otázky o tvé magii. Co když se začne vyptávat Weasleyho, co tu viděl?“

„Nechám Severuse uzdravit všechna vážnější zranění,“ svolil Harry. „Ale nepůjdu za ním s každou pitominou. Většina z Uzdravujících lektvarů obsahuje opiáty. Však víš...“

„Ano, vím,“ protáhl Draco. „Myslel jsem, že si s mudlovskými léky zahráváš rád?“

„Ne s opiem,“ zasmál se Harry, pak zvážněl. „A ne poté, co mi na toto téma Severus kázal.“

„Chápu, kázání drogy-jsou-špatné. Téměř na vlas stejné, jako pomsta-je-špatná. Už jsem ho slyšel. Ačkoli se mnou měl tendenci stočit ho k drogy jsou součást lektvarů, ne zábava na volné chvíle.“

„To druhé jsem ještě neslyšel,“ připustil Harry.

„Tak to ani nechtěj. Trvalo čtyři hodiny,“ zaúpěl Draco. „Nicméně, nenech už své přátele,“ to slovo zavrčel, „vidět další modřiny. Doufám, že není tak zvědavá, protože jí Weasley řekl něco o tvém Lumos. Říkal jsem, že jsme na něj měli seslat paměťové kouzlo...“

„Ron je důvěryhodný,“ vzdychl Harry. „Poslouchej, musel nějak vysvětlit, proč tu byl celou noc, takže jí řekl, že jsem si udělal otřes mozku, ale že neví, jak k tomu došlo a že se to stalo předtím, než sem přišel.“

Draco vypadal trochu zachmuřeně nad tím, jak Harry brání Rona, ale jinak se mu ta informace líbila. „Jo, tak potom je to v pořádku. Může být chytrá, jak chce, ale dokud nechce řešit věci bez jediného důkazu, je naše tajemství v bezpečí.“ Podíval se na stůl, kde bylo rozložené jejich učení. „Takže, teď se pustíme do přeměňování? Jsi teprve u kouzel pro třeťáky.“

„Jo, dobře,“ souhlasil Harry, ale myšlenkami byl stále u Hermiony. A Snapea.

***

Harry toho večera nemusel být génius, aby mu došlo, že Ginny měla pravdu. Jeho otce něco trápí. Jako obvykle odcestovali do Devonu a využili výhody prodlužujícího se dne, kterou jim přineslo blížící se jaro, ale Snape vypadal krajně podrážděný. Nikdy Harryho příliš nechválil, ale obvykle ho alespoň povzbuzoval. Ale tohoto večera jen kritizoval a posmíval se.

Když se nad tím Harry zamyslel, došlo mu, že už to nějakou dobu trvá. Ano, Snape určitě nebyl ve své kůži. Asi si toho měl všimnout dřív, ale bylo to těžké, mezi všemi těmi kletbami, a když se vrátili domů, Snape byl trochu… odtažitý. Jako by mu něco leželo v hlavě. Něco důležitého. A zjevně ho to tížilo čím dál tím víc.

Když se toho večera vrátili domů, Snape skoro nepromluvil. Jen Harryho požádal, sotva dojedli dezert, aby mu ukázal esej z Lektvarů.

Snape přečetl svitek se zamračeným výrazem a byl s ním hotov ani ne za minutu. Pak zavrčel a opovržlivě ho hodil zpátky na stůl.

Harry polkl: „To je až tak špatný?“

Snape se na něj vztekle podíval. „Copak si s mými knihami zničil i své? Protože tohle,“ a praštil do pergamenu, „nevykazuje žádné známky toho, že bys v nich hledal nějaké informace!“

Harrym to trhlo, ale pokoušel se být upřímný. „Asi jsem nevyhledal všechny věci, které jsem měl,“ připustil. „Měl jsem hodně práce s tím lexikonem kouzel a hledáním správných překladů kouzel. Věnoval jsem se těm věcem, které pak každý večer zkoušíme v Devonu. Chci tím říct, pokouším se dělat, co můžu, abych se naučil něco užitečného pro tuhle válku...“

Snape naštvaně vstal a zamířil si to z pokoje pryč.

Harry se zhrozil, vyskočil na nohy a volal za ním: „Nechtěl jsem říct, že lektvary jsou neužitečné, vážně! Ale no tak, tati!“

Snape se otočil zpátky, v obličeji měl tvrdý výraz, ale všechno, co řekl, bylo: „Harry, děláš si příliš mnoho starostí. Nyní se věnuj svému studiu.“ S těmi slovy za sebou definitivně zabouchl dveře kanceláře a Harry věděl, že je lepší nechat ho být.

„Možná ho ty knihy trápí víc, než připouští,“ řekl Harry a zmateně se podíval Dracovi do očí. „Jenže co mám dělat? Můj klíč mi nepůjčí a já nemám, jak mu je vrátit.“

Draco se na něj díval, jakoby přemýšlel, jestli Harry vůbec má mozek. Harryho napadlo, že má vlastně po ruce jiné řešení. „Hele, Draco…“ pokračoval, a cítil se u toho celý nesvůj. „Myslíš, že bys mi mohl půjčit nějaké peníze?“

Zmijozelský chlapec místo odpovědi vybuchl smíchy.

„Tak promiň!“ odsekl Harry. „Vím, že ti půjčování peněz připadá vulgární...“

„Ale kvůli tomu se nesměju,“ ovládl se Draco. „Ale tomu, že jsi… pro Merlina, tak natvrdlý. Už jsem ti přece říkal, že nepotřebuješ peníze, aby sis mohl něco objednat.“

No dobře, Harry Potter prostě může říct, že zaplatí později, došlo Harrymu. Ta myšlenka nakupovat na jméno se mu nelíbila ani trochu, ale pokud to může pomoci Severusovi… Vzdychl, vytáhl si čistý list pergamenu a začal přemýšlet, jak zjistí, které knihy byly zničeny. Domácí skřítkové opravovali zdi a ohořelý nábytek, možná, že také odnesli zničené knihy? Snad by mu tedy Dobby pomohl najít, alespoň některé názvy spálených knih…

Když se nebelvírský chlapec natahoval pro brk, Draco ho chytl za zápěstí. „Nemyslím si, že bys měl objednávat nějaké knihy. Nevím, co ho trápí, ale nemá to nic společného s tvým Lumos. Řekl mi, že je rád, že se tvá magie vrátila a že pár knih je za to směšná cena.“

„No, bylo to spíš pár desítek,“ mrmlal Harry. „A co s ním tedy je?“

Draco pokrčil rameny. „Může to být ledacos. Možná, že jsem měl předtím pravdu víc, než jsem sám tušil. Možná, že se mu opravdu nelíbí to, co ti musí dělat v Devonu, a nebo mrzimorští roztavili více kotlíků, než obvykle a možná je znechucený tím, že by ho žáci jeho vlastní koleje viděli rádi mrtvého.“

„Možná,“ zamumlal Harry a zdvihl esej, kterou jeho otec zahodil. Ale ať se snažil jakkoli, nemohl se na něj soustředit. Místo toho stále musel přemýšlet, co jeho otce trápí.

***

„Tak a je to,“ pronesl Harry o pár dní později. „Všechna důležitá kouzla, co jsem se naučil v Bradavicích od prvního do pátého ročníku. Ale kdyby to někdo viděl, bude si myslet, že jsem ten nejhorší student latiny v historii. Některé z těch překladů nejsou ani trochu přesné, vyjadřují, jak těm kouzlům rozumím já.“

„Všechna důležitá kouzla,“ zopakoval Snape a vážně se na něj zadíval.

„No jo! Pokud chceš, abych si přeložil všechna kouzla, nevrátím se do věže, leda jako šedivý stařec. Budu muset víc cvičit. Některá kouzla vypadají, že už mi nefungují.“

„Jen jsi prostě ještě nenašel ta správná slova,“ vmísil se do debaty Draco. „Experimentuj a najdeš je.“

Snape očaroval svitek tak, aby jej nikdo, mimo nich tří, nemohl číst. „Ten lexikon je potřeba dokončit, to ano, ale myslím si, že ten zbytek může počkat do léta. Vzhledem k tomu, že se ti docela dobře podařilo získat kontrolu nad tvojí magií, myslím, že by ses mohl vrátit do věže už za pár dní.“

Jak je možné, že to znělo zároveň jako skoro hned i jako věčnost?

Draco si začal prohlížet svitek a komentoval ho: „Myslím, že tohle ti pomůže ochránit se na chodbách, ale při vyučování ti to moc nepomůže. Jak máte, Severusi, v plánu řešit nová kouzla? Bude se je Harry učit dopředu, aby věděl, jak je zakouzlit?“

Snape podmračeně zavrtěl hlavou: „Zvážil jsem to a rozhodl jsem, že malá neupřímnost v této věci nám jenom poslouží.“

Harryho polilo horko. „Neupřímnost?“

Snape se na něj podíval zatrpkle. „Ano, vím že jsi neoddiskutovatelně Nebelvír, ale jak už jsem ti řekl před dlouhou dobou, měl bys překonat svůj odpor a naučit se zmijozelské mazanosti. A nedívej se tak zoufale. Nepotřebujeme, aby ostatní věděli, že jsi schopen kouzlit bez hůlky, ani jaká jsou tvá kouzla s hůlkou. Čím slabší budeš vypadat, tím větším překvapením budeš pro Voldemorta při poslední bitvě. Z toho důvodu se nebudeš učit kouzla dopředu, budeš muset překousnout, že při vyučování budeš vypadat poněkud neschopný.“

„Příšerný nápad,“ politoval ho Draco. „Ale myslím, že má Severus pravdu, je to dobrá strategie.“

Harry pokrčil rameny. Ke štěstí mu úplně stačilo, že jeho otec jedovatě nepoznamenal, že má s předváděním neschopnosti bohaté zkušenosti z hodin Lektvarů. Protože pak by mu musel říct, že byl neschopný udělat cokoli dobře kvůli jeho nesnesitelnému chování… a on se nechtěl hádat, už teď byl dost nervózní, když přemýšlel, jaké to bude - mít otce za učitele.

„Je mi jedno jestli mi bude chvíli trvat, než se nová kouzla naučím,“ ujistil ho Harry, „ale jak chceš zatajit moje nové schopnosti? Chci říct, dokážu utajit to, že kouzlím bez hůlky, ale jak chceš, aby si studenti nevšimli toho, že říkám kouzla v hadím jazyce?“ Jak nad tím přemýšlel, otřásl se.

Všiml si, že ho otec pozoruje zblízka. „Myslel jsem, že už jsi tuhle svoji část akceptoval. Popravdě jsem myslel, že proto se ti daří kouzlit v hadím jazyce.“

Harry si vzpomněl, co mu otec říkal tehdy v nemocničním křídle: že svoje temné síly ovládne tehdy, až je přijme. „Už mi nevadí,“ vysvětloval. „Ale tenkrát, ve druháku…“ vzdychl. „Dobře si pamatuji, jak byli studenti hadím jazykem znechuceni.“

„Tolik zase ne,“ vmísil se do debaty Draco. „A teď už všichni vědí, že máš hadí jazyk. A pro tvoje přátele to nikdy nebyl problém.“

„Hm. To ne.“

„Tak vidíš.“

„Jenže kouzlit v hadím jazyce bude vypadat stokrát divněji, než jím jen mluvit,“ stěžoval si Harry.

„To,“ řekl mu Snape, „budeme muset překonat. I když tím riskujeme, že tak odhalíme tvůj přístup k temným silám, nevidím jinou možnost. Jediná další by byla skrýt tě tu navždy, a domnívám se, že toho už máš dost.“

„Jo,“ souhlasil Harry, a skoro očekával, že si Draco znovu začne stěžovat, že tu bude sám.

Ale všechno, co udělal, bylo, že téměř Harryho probodl upřenýma stříbrnýma očima a neslyšně vyslovil jediné slovo: „Zmijozel.“

Harry se otočil, ale najednou mu došlo, že se mu ze sklepení tak úplně nechce. Není to směšné? Kdyby mu to před časem někdo řekl, vysmál by se mu. Ale nyní mu tohle místo připadalo jako domov. A on nikdy předtím neměl otce, se kterým by si mohl povídat, nebo bratra…

Ale stejně tak, jako se mu nechtělo odejít, nechtělo se mu ani zůstat. To, co říkal dříve, byla pravda, potřebuje své kamarády z Věže. Ale teď už věděl, že svoji rodinu potřebuje zrovna tak. Hm, možná, že konečně přišel na to, jaké to je cítit se jako ostatní, být roztržen mezi rodinu a školu, místo toho, aby pro něj Bradavice byly jediným útočištěm před všemi špatnými věcmi jeho života.

„Teď k jiné věci,“ prohlásil Snape. „Rozhodl jsem se, že některé z knih, které byly dříve v mojí knihovně, by mohli být přístupné i pro vás, a tak je s Dracem zařadíte sem do knihovny.“

Draco překřížil ruce na hrudi: „Vypadám snad jako domácí skřítek?“

„Můžu je také samozřejmě nechat tam, kde byly,“ řekl Snape Dracovi tónem, který se zdál Harrymu téměř výhružný.

„Zařadím je,“ odpověděl zmijozelský chlapec s falešným úsměvem.

Snape skoro vycenil zuby a to Harryho přimělo přemýšlet nahlas, „Je všechno v pořádku, pane, já…“ Má znovu navrhnout, že ty knihy a opravy zaplatí? Nebo se ještě jednou omluvit? Jenže nevěřil, že něco z toho by mohlo pomoct. „Vypadáte, že nejste úplně ve své kůži,“ odvážil se. „Je něco, co bych mohl udělat?“

Učitel Lektvarů vzdychl a rukou si projel vlasy: „Ne, Harry, není nic, co bys mohl udělat.“

Harrymu najednou došlo, v čem by mohl být problém. „Nakonec si začínáte myslet, že můj věštecký sen se vyplní, že je to tak?“

To Snapea vytrhlo ze zamyšlení. „Ne, to ne. Na to vůbec nemysli. Prostě mi jen leží v hlavě nějaké záležitosti Řádu.“

Draco vypadal, že ho poznámka o věšteckém snu zaujala, ale po posledním komentáři ztuhl. „Jaká záležitost Řádu?“ Když Snape neodpovídal, naléhal: „Týká se to mě, že ano? Je to nějaký další Malfoyův plán, jak mě dotáhnout k Pánovi zla, aby mě mučil!“

Učitel Lektvarů se chvilku rozmýšlel: „Dobře víš, že Lucius se svými pokusy dostat tě z Bradavic nikdy nepřestal. Naposledy se pokusil přesvědčit školní radu, že jsi zameškal takové množství hodin, že bys měl být vyloučen. Nicméně Albus mu oponoval tím, že ti zkamenělí studenti před pár lety zameškali ještě víc hodin, než ty, a nikdo je za to netrestal.“

Draco vzdychl: „Podezřívám ho, že to nebyl jeho první pokus, jak použít svůj vliv, abych byl ze školy vyloučen.“

„Je vytrvalý,“ souhlasil Snape. „Ale možná tě trochu uklidní, že se jeho vliv po uvěznění v Azkabanu poněkud zmenšil.“

„Ale není pro to méně bohatý, ani není méně pravděpodobné, že je prokleje, pokud neudělají to, co on chce.“

„Ne, ale více si uvědomili, co by je čekalo, kdyby Voldemort prohrál tuhle válku a oni by byli usvědčeni ze spolupráce s jeho pravou rukou. Proto nebude rada hledat nějaký neuvěřitelný důvod pro tvé vyloučení. Věř mi, Draco, že mám ke školské radě pramálo důvěry, ale jsem klidný. Bez řádného důvodu tě nevyhodí.“

„To doufám,“ otřásl se Draco a pak Harryho překvapil, když naléhal. „Ale je tu určitě ještě něco dalšího.“

Tentokrát Snape přemýšlel déle a nakonec prozradil. „Jak už jsem o tom mluvil předtím. Voldemort vycestoval do Evropy. Konkrétně do Francie. Kouzelnické autority se tam zachovaly tak, že naše vlastní ministerstvo proti nim vypadá jako složené ze samých géniů. Odmítají uvěřit, že nebezpečí je reálné. Přestože se tam několik nečistokrevných kouzelníků stalo obětí útoků.“ Když Harry ztuhl, upozornil ho Snape: „Není nic, co by si s tím mohl dělat, Harry.“

„Ale je,“ nesouhlasil chlapec. „A jsem jediný, kdo to může udělat.“

„Zatím jsi příliš mladý!“ vybuchl Snape. „Mluvil jsem o Voldemortových aktivitách jenom proto, že je lepší, když víš víc, než kdybys nevěděl nic. Musíš dokončit vzdělání, než si začneš myslet, že dokážeš toho šílence porazit!“

Draco se díval z jednoho na druhého. „Něco mi uniklo? Vím, že Harryho jméno je spojeno s nějakým tajemstvím a že má zaručit vítězství v naší válce, ale že je jediný, který to může udělat? Předpokládám, že mluvíš o zabití Pána zla?“ Když Harry i Snape mlčeli, Draco pokračoval: „Musí to nějak souviset s tím proroctvím, co po něm můj otec slídil na konci minulého roku.“

Snapeův obličej vypadal jako vyřezaný ze žuly.

Harry, který nemiluje tajemství, váhavě přikývl.

„Pottere,“ zavrčel Snape.

„Jsme rodina,“ připomněl mu Harry. „A mimo to, říkal jsi, že chceš, aby Draco věděl, jak mi pomoct, pokud to bude potřeba. Takže by měl vědět, jak tahle válka musí skončit. Nemyslíš?“

Draco cítil příležitost a tak upřel na Harryho oči a naléhal: „Takže ty jsi jediný, kdo může zabít Pána zla. To dává smysl, když zvážíme to Lumos. Ale co ty sny? Proč jsi mi nikdy neřekl o tvých věšteckých snech?“

Harry se zhluboka nadechl a prozradil: „Dopředu jsem věděl, že budu o Samhainu oslepen a že budu žít tady dole a praštím Rona, a také jsem věděl, že řekneš, že budeme bratři.“

Draco zdvihl obočí. „Takže proto jsi se tak smál? A co dalšího? Říkal jsi něco o posledním a znělo to, jako by se ten neměl vyplnit.“

„Severus nevěří tomu, že se vyplní,“ řekl mu Harry. „Zdálo se mi o tom, že mě odadoptuje.“

Draco vytřeštil oči. „Od-adoptuje?“ pomalu zopakoval. „To je přece hloupost. Tomu sám nevěříš, nebo ano?“

„Někdy ano, někdy ne,“ pokrčil Harry rameny. Bylo těžké vysvětlit, všechny pocity, které měl s tímto snem spjaty.

„Severusi, řekni mu, že ho neodadoptuješ,“ dožadoval se Draco.

„Já hlavně nevěřím, že to vůbec byl věštecký sen,“ přesvědčeně pronesl učitel Lektvarů. „Harry prostě jen uprostřed noci dal průchod svému strachu.“

„Jo, to jsem si také myslel. Dokud Draco nepřinesl Lotion Potion a nepřipomněl mi ten sen,“ protestoval Harry.

Draco se zakabonil. „Počkej, ty jsi věděl o Lotion Potion...“

„Předem!“ přerušil ho Harry. „Nebo tak nějak, je to těžké vysvětlit. Nicméně, jsem si jistý, že to byl věštecký sen. A vím, že mě Severus nechce odadoptovat, ale něco ho k tomu donutí.“

Snape se na něj jedovatě podíval. „Praštěný Nebelvír, který odmítá věřit, že i pokud je jeho sen pravdivý, tak v šestnácti letech možná není největší světová autorita na výklad snů!“

„Nicméně, já jsem se rozhodl, že to není podstatné,“ dodal Harry a ignoroval otcovu náladu. Pomyslel si, že je pravděpodobně rozzlobený kvůli tomu, že Dracovi prozradil tu záležitost s proroctvím. „Protože legalita není to, co dělá rodinu rodinou. Co říkáš na takovouhle interpretaci, Severusi?“ Když na to jeho otec nic neříkal, zakabonil se. „Promiň, že jsem s tím za tebou hned nepřišel, asi jsem měl. Vím, že jsem ti slíbil, že ti řeknu o všem, co mě v mých snech rozruší.“

Snape ho sjel pohledem. „Samozřejmě. Strhávám ti dvacet bodů za fenomenálně špatný úsudek.“

„To je deset ze Zmijozelu!“ stěžoval si Draco.

„Tak ho nauč strategii!“ zařval na něj Snape. „I prvák ze Zmijozelu by věděl, že mě tímhle naštve!“

Draco nad tím chvíli přemýšlel a pak přikývl: „Jo, tvoji nový spolužáci z koleje tě sežerou zaživa, pokud nebudeš opatrnější.“

„Je pozdě.“ řekl Snape přísně. „Jděte do postele. Oba.“

***

Udělali, co jim řekl, ale Harry nemohl spát, chvíli mu bylo horko… chvíli zima. Vzpomněl si znovu na princeznu na hrášku a měl co dělat, aby se nerozesmál.

„Taky nemůžeš spát?“ zeptal se Draco a bylo slyšet, že se otočil tváří k Harrymu.

„Nějak moc se mi toho honí v hlavě,“ připustil Harry. „Chtěl bych skončit s nitrobranou, ale trochu se toho bojím. Opravdu to bolí, když mě pálí jizva.“ Doufal, že se mu podaří něčím rozptýlit a tak se zeptal: „Proč ty nemůžeš spát?“

„Přemýšlel jsem o Luciusovi,“ vzdychl Draco. „Víš, pořád si myslím, že nakonec najde cestu, jak mě dostat, přemýšlel jsem o...“ Náhle ztichl.

Harry se také otočil na jeho stranu. „O čem?“

„O jehlách,“ zašeptal Draco. „Jenže pro mě by to, předpokládám, byli hadi. Pravděpodobně by mě hodil do jámy plné zmijí...“

Harry raději nezmínil, že lepší popis zmijozelské společenské místnosti by ho nenapadl. „Nedostane příležitost,“ řekl místo toho. „Severus ho nenechá, aby se k tobě přiblížil.“

Z Dracova hlasu byla slyšet úzkost: „Tys je nikdy, Harry, neviděl pohromadě. Předpokládám, že jen o Samhainu, ale to tak úplně neplatí, protože Severus hrál svou roli. Ale já jsem mezi těma dvěma vyrůstal. A Severus… Nemyslím, že by ho můj otec přímo děsil, ale vždycky se k němu choval s respektem.“

„Jo, protože hrál svou roli,“ trval na svém Harry. „Podívej, máš pravdu, moc toho o tom nevím. Ale předpokládám, že Severus celou tu dobu tvého otce sledoval.“

„Válka byla pryč, Pottere,“ odsekl Draco. „Nikdo netušil, že Pán zla znovu povstane!“

„Ano, ale tvůj otec se celou dobu pokoušel být tomu nápomocný, že?“ zeptal se Harry a přemýšlel o deníku Toma Riddleho. „Severus pravděpodobně měl svá podezření a to, jak se choval v přítomnosti tvého otce, bylo neupřímné.“

„A myslíš, že bylo také neupřímné, když mi celou tu dobu říkal ufňukaný zázraku?“

Tentokrát se Harry rozesmál nahlas. Dokázal si představit, čím si tohle jméno malý Draco zasloužil….

„Nesmíme probudit Severuse. Však víš, jakou měl dnes náladu,“ zašeptal Draco. „Zakouzli Silencio. Hlavně bez hůlky. Vysvětlil ti to Severus, že jo?“

„Samozřejmě, že ano.“ Vzpomněl si na otcovo napomenutí, aby si nezvykl dělat kouzla bez hůlky na veřejnosti, nahmátl ji ve tmě, ale kouzlo seslal bez ní. „Opravdu ti říkal ufňukaný zázraku?“

„Dobře,“ protáhl Draco, „možná jsem byl jako dítě trochu rozmazlený. Ale pořád to bylo lepší, než pitomé děcko. Myslíš, že má rád taky Longbottoma? Slyšel jsem jednou Severuse, jak mu říká kluku pitomá.“

„Myslím, že je Neville v bezpečí,“ suše poznamenal Harry. „Však víš, že Severus na mě tímhle tónem mluví často. Tedy, občas.“

„On je skutečně svérázný,“ přemýšlel Draco. „Když ho něco naštve a nechce to dát najevo, zatne v pěst jen levou ruku. To je vážně divné.“

Když se nad tím Harry zamyslel, došlo mu, že je to pravda. „A všiml sis jak, když se zlobí, překříží ruce takovým zvláštním způsobem? A jedním prstem si pak poklepává o druhou ruku?“

„Jo, to znamená, že je netrpělivý, aby se mohl vrátit ke svým lektvarům,“ pochechtával se Draco. „Když je takhle netrpělivý, ani ti pořádně nevynadá. Všiml jsi si, jak zadrží dech, když přemýšlí, jestli tě seřve, nebo ne?“

Harry se zamračil a s dokonalým napodobením Snapeova tónu poznamenal: „On přece nekřičí, on poučuje.“

„Chceš říct, že když poučuje, většinou u toho řve.“

Harry se rozesmál tak, až ho z toho rozbolelo břicho. „A co když říká domnívám se?“ vydechl. „Zní to jak z minulého století! A… ó Bože, už jsem se tě na to chtěl zeptat. Co uděláme s jeho vlasy? Chci říct, docela se mi líbilo, že by takový umaštěný, dokud jsem ho nenáviděl. Byla to další věc, kterou jsem na něm mohl nenávidět. Ale teď je to poněkud… zahanbující mít otce, který je učitel a přitom vypadá takhle!“

„No ty jsi byl v jeho koupelně,“ chechtal se Draco. „Tak si najdi nějaký důvod jít tam znovu...“

„Když už jsme u toho,“ poznamenal Harry. „Zmijozelské legendy mají pravdu, je vážně úžasná.“
Ve tmě slyšel jen, jak Draco mlaskl jazykem.

„Tak najdi, čím si myje vlasy,“ řekl zmijozelský chlapec. „Dej mi vzorek a já se podívám, jestli bych nedokázal… poněkud poupravit složení.“

„Chceš říct, že bys ho upravil tak, aby začal alespoň trochu fungovat,“ řehtal se Harry.

„Nerozumím tomu! Pro smilování, vždyť je Mistr lektvarů!! Měl by mít nejlepší šampón na světě!“

Draco zavrčel: „Ale copak nevíš, že jeho přece nezajímá, co si lidé myslí?“

„Ani co si myslíme my?“

„Nikdy by to nepřipustil,“ řekl Draco. „Jsme přece jenom jeho pitomé děti.“

Harry si nemohl pomoct, ale smál se čím dál tím hlasitěji, a když se dveře najednou rozlétly dokořán a v nich stál Snape s hůlkou, která ozařovala jeho rozzuřený obličej, bylo to ještě horší. „Poslal jsem vás oba spát! Tak co to tu děláte?“

„Nechtěli jsem tě rušit, Severusi. Harry, já jsem myslel, žes ty dveře zakouzlil?“

„Ale já jsem to udělal!“ posadil se Harry a přemýšlel, jak dlouho Snape poslouchal. Ó Bože, doufám, že neslyšel to, jak jsme mluvili o tom šampónu. Cítil, jak mu hoří tváře. „Copak to nefungovalo?“

„Já nevím! Mluvili jste nebo jste se jenom chechtali jako pomatené hyeny?“

„No… obojí,“ přiznal Harry.

„Zablokovalo to vaše slova, ale ne vaše řvaní,“ vrčel Snape. „Jakou inkantaci jsi použil?“

Harry se zakabonil. „No, našel jsem různé způsoby, jak seslat Silencio. Tentokrát jsem dveřím řekl, aby nenechali projít nic z toho, co řekneme.“

Ano, co řeknete.“

„Dobře, ještě na tom budu muset pracovat!“

„Domnívám se, že ano.“

Harry si nemohlo pomoci, ale začal se znovu smát, a netrvalo dlouho a Draco se k němu přidal.

„Pitomé děti,“ pronesl Snape a zavrtěl hlavou.

To celou situaci ještě zhoršilo. Harry prakticky řval smíchy a Draco se začal dusit.

„Dýchej, pitomé děcko!“ řekl Harry v momentě, kdy se mu podařilo popadnout dech.

Draco se pokoušel uklidnit, ale stále ještě oddechoval jako po famfrpálovém zápase.

„Když řeknu, abyste šli spát, předpokládám, že mě poslechnete,“ začal Snape tvrdým tónem.

„Ale vždyť my jsme tě poslechli,“ přerušil ho Harry. „Řekl jsi, abychom šli do postele. Draco, byli jsme celou dobu v posteli?“

„Domnívám se, že ano.“

„Přestaň!“ smál se Harry znovu.

„Jděte spát, hned!“ zahřměl Snape, pak se otočil na podpatku a odrázoval. Jeho temně modrý noční hábit za ním vlál téměř stejně majestátně jako jeho učitelský plášť. Harry přemýšlel, jak toho dociluje s něčím, co vypadalo jako flanel.

Ne tedy, že by s Dracem šli hned spát. Hodnou chvíli si povídali, tentokrát o ničem konkrétním. Harry kdysi přemýšlel o tom, jaké to je mít bratra. Teď už to věděl. Je to někdo, komu můžete důvěřovat, někdo, s kým můžete dělat hlouposti. Někdo, kdo, i když o vás ví ty nejhorší věci, nebude si o vás to nejhorší myslet.

Byl trochu smutný z toho, že musí opustit sklepení, právě teď, když přišel na to, jak dokáže být Draco úžasný bratr. Cítil se trochu, jako by Draca ztrácel, i když věděl, že to tak není, vždyť za ním přece bude chodit často na návštěvu.

S těmito myšlenkami Harry usnul a začal snít. Obrázky se mu střídaly v hlavě v rychlé sledu. Les, dům s doškovou střechou, sova sedící venku na bidýlku, Lucius Malfoy mířící svými dlouhými kroky do toho domu… Harry s sebou trhl, cítil jehly všude, ale Lucius o jeho přítomnosti nevěděl. Muž a žena otvírající dveře, francouzský přízvuk, rozhovor, něco o Pánu zla…

Sen se začal točit a přenesl ho z Francie na další místo, které hned poznal. Byla to nebelvírská společenská místnost. Ale přátelé ho neviděli, stejně tak, jako ho před chvílí neviděl Lucius Malfoy.

„Pád ze Sovince,“ řekl někdo tónem, ze kterého bylo znát, že ta věta tu zazněla už nejméně stokrát.

„Vždycky jsem si říkal, že se něco takového musí stát někomu z nás, někomu z Nebelvíru. Ne někomu z nich…“

„Jo, ale pamatuješ si na ten den v Lektvarech?“ Parvati zavrtěla hlavou. „Bylo jasné, že se něco takového může stát. Dávali to přece jasně najevo. Přímo před profesorem, pro Merlina!“

Někdo zahuhlal: „Slyšel jsem, že při pohřbu bude muset být v uzavřené rakvi, protože tělo je v příšerném stavu.“

„Zmijozeláci jsou odporní, ať jsou živí, nebo mrtví,“ prohlásil někdo tvrdě.

Harry se otočil a viděl Hermionu a Rona, jak sedí na gauči a dívají se do ohně.

„To je vážně hrozné,“ řekla Hermiona a zakabonila se.

Ron udělal znechucený zvuk: „Nedonutíš mě, abych litoval smrti Zmijozela!“

„Mě je líto Harryho!“ vysvětlovala Hermiona

„Aspoň si teď nemusíme dělat starosti, že tolik času tráví s tím zatraceným Malfoyem,“ vrčel Ron.

„Ale Rone, vždyť víš jaký je, obviňuje se z toho. Pořád má pocit, že mohl zabránit Malfoyovi, aby opustil Snapeův byt, přestože bez magie to nemohl dokázat…“

Ron se zatvářil na Hermioninu poznámku o tom, že Harry nemá magii, trochu podivně, ale potom vzkypěl dalším návalem vzteku: „Není to jeho chyba, že Malfoy vlezl do Sovince. A řekni mi, co tam dělal? To bych chtěl vědět! Předpokládám, že tam vlezl, aby mohl zradit Harryho, a něco se zvrtlo!“

„To není podstatné,“ řekla Hermiona a vstala. „Pojď, půjdeme za Harrym a podíváme se, jestli mu nemůžeme nějak pomoct.“

Ron vstal a chytil Hermionu za ruku. „Jo, půjdem, ale příliš nedoufej.“

Hermiona viditelně polkla. „Máš pravdu, sice mi to nedává moc smysl, ale Harry s tím Malfoyem nejspíš doopravdy vycházel dobře. Nemyslím, že bychom mohli říct nebo udělat cokoli, co by mu zlepšilo náladu...“

Ron zachmuřeně souhlasil: „Jo, ale to není to, co jsem měl na mysli. Jen si nejsem jistý, že se tam vůbec dostaneme. Předpokládám, že po tomhle Snape nastaví tunu dalších strážních kouzel.“

„Nedivila bych se, kdyby po tomhle nikomu nedůvěřoval. Jediné, co můžeme udělat, je jít tam a zkusit ho přemluvit, aby nás pustil dovnitř.“

Ron a Hermiona zamířili k otvoru v portrétu…


Harry se zprudka posadil, oči dokořán a vlasy mu téměř stály na hlavě hrůzou, kterou teď ve spánku prožil. Na okamžik, jež se mu zdál být nekonečný, nemohl dýchat. Náhle se mu všechny jejich předchozí vtípky zdály hloupé. Opravdu je to jen pár hodin, co se cítil tak šťastný?

Nakonec se mu podařilo přerývaně se nadechnout. Vstal z postele a vrávoravě došel k Dracovi. Třásl se, přestože si chladný vzduch ani ledové kameny pod bosýma nohama neuvědomoval. Pronásledoval ho jeho sen. A čím déle se díval na svého bratra, tím horší to bylo.

Draco shozen ze Sovince…

Pohřeb… zavřená rakev…

Mohl Malfoyovi zabránit, aby opustil Snapeův byt…


Natáhl třesoucí se ruku, aby se dotkl Dracových vlasů.

Předtím, než se stačil dotknout jediného pramenu, jeho zápěstí bylo uvězněno do pevného sevření.

„Proč stojíš u mé postele jako nějaký ghúl?“ vyzvídal Draco temně a jeho stříbrné oči se leskly.

Harry chtěl své zápěstí vytrhnout, ale kupodivu také chtěl, aby ho Draco držel. A nebo možná chtěl držet Draca, aby měl bratra… dokud to bude možné.

„No…“ odkašlal si a nevěděl, co říct. Jak mu mohl říct, že umře? A jak mu to mohl neříct?

Předvídají tvé sny něčí smrt? ptal se ho tehdy Brumbál a co Harry odpověděl?

Ne, to ne, něco takového bych si pro sebe samozřejmě nenechal…

Ale ředitel si stejně myslel, že by si měl promluvit s členem Řádu.

A pak mu to došlo. Jeho slib. Nemusí tomu čelit sám. Nemusí to sdělit Dracovi sám. Jeho otec mu pomůže. Jeho otec bude vědět, co říct a co udělat.

„Měl jsem špatný sen,“ vykoktal Harry. „A říkal jsem si, že bude lepší, když ti řeknu, že si jdu promluvit se Severusem. Jen pro případ, že by ses vzbudil, viděl, že tu nejsem a přemýšlel...“

Došlo mu, že blekotá a tak raději zmlknul.

Draco se na něj pochybovačně podíval a nebylo divu. „Harry, kdybych se vzbudil a všiml si toho, že tu nejsi, předpokládal bych, že jsi šel za Severusem, protože kde jinde bys mohl být?“ Zívl. „No, taky bys, předpokládám, mohl být na záchodě. Jsem jen rád, že ti tentokrát nemusím zkroutit ruku za zády, aby sis s ním šel promluvit.“

Harry přikývl a zamířil k odchodu… ale ne bez toho, aby se ještě jednou na zmijozelského chlapce podíval. Ten už téměř spal a jeho obličej byl naplněn klidem. Najednou ho obešla hrůza, že se dívá na Dracovo tělo v rakvi. Jenže, samozřejmě, Draco nebude vypadat takhle, až ho shodí ze Sovince…

Se sevřeným krkem Harry zaklepal na Snapeovy dveře a když se otevřely, překlopýtal přes práh a vrhl se mu do náručí. „Musíš něco udělat!“ rozplakal se a když za sebou slyšel klapnutí dveří, pokračoval: „Musíš mu pomoct!“

Podíval se nahoru na otce, který si protíral unavené oči, ale podráždění, které v nich bylo poslední týden, bylo překryté něčím jiným. Zájmem. Péčí. Láskou. Příliš často tohle slovo nevyslovovali, ale věděli, že tu je. A to bylo to hlavní.

Ačkoli, ani láska nedokáže zabránit tomu, co má přijít.

„Draco zemře!“ vysvětloval Harry o překot. „Zemře příšernou smrtí a my musíme najít způsob, jak tomu zabránit!“

Žádné komentáře
 

Výhradným vlastníkom týchto stránok je Chalibda. Administrátorom je v súčasnej dobe Jimmi. Charakter, význam a dôvod existencie týchto stránok určujete VY.