Vítejte v magickém světě Harryho Pottera

Trilógia od Aspen: I. Rok jako žádný jiný (A Year Like None Other); II. Léto jako žádné jiné (A Summer Like None Other); III. Rodina jako žádná jiná (A Family Like None Other)



Tieto stránky sú pokračovaním pôvodných stránok Roku, ktoré sú venované prekladom skvelej fanfiction od Aspen in Sunlight (trilógia AYLNO, ASLNO a AFLNO). Je alebo bude na nich zverejňovaný česko-slovenský preklad Roku, preklad Leta a Rodiny.

Kapitoly 71 - 80

Kapitola 71. PŘÍPRAVY

Preklad: Chalibda

Betareader:   Kapitola neprošla rukou betareadera

Záverečné úpravy: Beruška


„Řediteli,” pozdravil Snape staršího muže, když s Harrym vystoupil z krbu na Grimmauldově náměstí číslo dvanáct. „Máte nějaké novinky?”

Oči Albuse Brumbála byly unavené a smutné. „Byl jsem s bystrozory, zatímco prohlíželi Sovinec a tělo té mladé dámy. I bez pitvy je jasné, že se stala, předtím než byla zabita, obětí kletby Corpus Aqueous.“

Snape upřel oči na Harryho. „Zvyšuje obsah vody v těle. Corpus Aqueous samo o sobě je smrtelné, pokud by mu bylo poskytnuto dost času.“ Tmavé oči se znovu pátravě podívaly na Brumbála. „A?”

„Byla prokleta bezprostředně předtím, než byla shozena ze Sovince; zemřela po nárazu.”

Snape se zachmuřil. „Chápu. Bystrozorové se domnívají, že Corpus Aqueous z čisté zášti. Vypadá to, že jediným záměrem té kletby, bylo zohavit tělo.”

„Nepochybně je v tom záměr obvinit ze zločinu někoho, kdo slečnu Parkinsonovou z hloubi duše nenáviděl. A nepochybně se najde několik Zmijozelů, kteří bystrozorům rádi pomohou dozvědět se, jak moc byl toho dne ve tvé třídě pan Malfoy rozzuřený, jak křičel, že toho budou jednoho dne litovat ona i její rodiče.”

Mistr lektvarů začal znovu kvůli Harrymu vysvětlovat. „Mezi Samhainem a tou roztržkou v mé třídě strávila slečna Parkinsonová jeden víkend doma. S Dracem se rozešla už předtím, ale zaútočila na něj právě po návštěvě rodičů. Draco je dlouho obviňoval z toho, že její chování k němu se stalo tak nepřátelské právě kvůli nim. A naneštěstí se o tom toho dne ve třídě zmínil.”

„A nyní budou bystrozorové věřit, že ji zabil tak příšerným způsobem, aby její rodiče už nikdy neviděli tělo dcery, kterou tak milovali.” Ředitel nešťastně zavrtěl hlavou.

Harry se neubránil otázce, která ho napadla. „Ale Draco to neudělal, ani tu kletbu, ani tu vraždu. Takže možná, že ho ta kletba neměla jen obvinit, ale také zakrýt identitu toho, kdo byl zabit. Možná má Draco pravdu a nebyla to Pansy.” Samozřejmě, že by to neodpovídalo tomu, co viděli na mapě, ale zjistili přece už, že mapu lze obelstít.

„Máš to dobře vymyšlené,” pochválil ho Brumbál, ačkoli tentokrát v těch laskavých starcových očích nebyla žádná zář. „Nicméně, není žádných pochyb, že to byla slečna Parkinsonová, kdo zemřel. Oficiální bradavický seznam žáků se sám upravuje podle pravdy a její jméno bylo přeškrtnuto a vedle se připsala poznámka zesnula.”

Brumbál vzdychl a smutně pokračoval. „A navíc, když ji viděli rodiče, poznali ji. I když neměli možnost poznat její tělo, poznali její magii. Malá část magického podpisu zůstává na místě ještě nějakou dobu po smrti. Není to dost na to, aby ho rozpoznali cizí, ale někdo, kdo tě zná skrz naskrz celý tvůj život, je často schopen ho cítit, poznat.”

„A nemůže Mnoholičný lektvar změnit ten podpis?” naléhal Harry.

Snape vzdychl. „Harry, já chápu, o co se pokoušíš. Když jsi slyšel, jak moc její smrt ublížila Dracovi, snažíš se pro něj najít nějakou naději. Ale žádná není. Byla to Pansy Parkinsonová, kdo byl zabit, a zmiňovat před Dracem jakoukoli jinou možnost by bylo neuvěřitelně kruté a jen by to prodloužilo jeho zármutek.”

„No dobře,” vzdychl Harry. „Přestanu s tím. Jen jsem si říkal, že ta kletba Aqueous zní trochu podivně. Podezřele.”

„Bezpochyby měla být ta kletba provedena Dracovou hůlkou. A když to spiklenci nebyli schopni provést, pravděpodobně se rozhodli, že i jen kletba samotná bude obviňovat Draca, protože v Bradavicích všichni věděli, jak zuřivému vzteku toho dne v mé třídě podlehl.”

Brumbál trochu ztuhl. „Víš už něco, Severusi?”

Ta otázka Harryho na chvíli zmátla a pochopil ji teprve, až když Snape vytáhl ze svého pláště hladkou hůlku, kterou Harry poznal jako Dracovu. „Věřím, že by nám mohla být užitečná,” a podal ji řediteli, který si ji vzal.

„Jak jsi ji získal? Dobby ji měl přinést mně,” namítal Harry.

„Měl to v úmyslu,” připustil Snape. „A docela na tom trval. Ale popravdě on je momentálně v Bradavicích zaměstnán. A magická smlouva nutí domácí skřítky poslechnout učitele nikoliv studenty. Ani když je to jejich nejoblíbenější student.”

Harry se zakabonil. „Ale... Dobby přece není připoután k Bradavicím, že ne?”

„Technicky ne,” zamumlal Brumbál, který otáčel hůlku v rukách a zíral na ni, téměř jako by ji chtěl podrobit nitrozpytu. „Zdálo se mi to tak lepší. Zejména proto, že Lucius Malfoy je předseda školské rady. Nicméně jsem mu řekl, že musí dělat to, oč ho požádají členové učitelského sboru.”

„Ale stejně se mi to nelíbí,” vztekal se Harry. „Říkal jsem mu, ať nikomu neříká, že jsem ho poslal sehnat tu hůlku.”

„Ale on mi to neřekl,” namítal Snape netrpělivě. „Už jsem to věděl. Ten skřítek je bezpochyby k tobě loajální. Ale zároveň si je vědom toho, že jsem tvůj opatrovník, a pak také že mi na srdci leží jen tvé dobro. Řekl jsem mu, že jsem ti dal něco na spaní a že ti tu hůlku vrátím já. Ale stejně jsem na něj musel trochu zatlačit, abych tu hůlku dostal.”

„Nezranil jsi ho, že ne?”

„Nebuď pitomec,” odsekl Snape popuzeně. „Nemám čas na to probírat s tebou zásady etického chování k tvrdohlavým skřítkům, kteří nechtějí udělat to, co se jim řeklo.”

„Zajímá mě, jak jsi ji získal,” naléhal ředitel. „Povídej.”

„Spiklenci museli pochopit, že nechat si tu hůlku ve vlastnictví, poté co odmítla splnit jejich rozkaz, by je mohlo obvinit. A ani ji nemohli nechat v Sovinci, protože neobsahovala kletbu Corpus Aqueous, která ublížila slečně Parkinsonové. Proto ji vzali s sebou na pozemky. Zřejmě se obávali, že by si ji Draco mohl přivolat, proto položili na velký kus měkké půdy silné protipřivolávací kouzlo a zarazili ji přímo do ní.” Snape se zhluboka nadechl. „Pak na ni převalili obrovský kámen. Předpokládám, že to měla být značka pro případ, že by tu hůlku chtěli ještě někdy najít. Mimochodem, stojí tam teď nedaleko na stráži Dobby a má příkaz informovat mě v okamžiku, kdyby někdo začal projevovat nečekaný zájem o tento konkrétní kousek země.”

„Takže Dobby si ji přivolal? Tak ji našel?”

Mistr lektvarů zavrtěl hlavou. „Ne, ukázalo se, že ten lektvar, kterým ji Draco připoutal ke svému rodu, ji činí imunní proti magii kohokoliv, kdo není Malfoy. Dokonce ani já bych ji nedokázal přivolat. Pochybuji, že bych ji dokázal nalézt, kdyby Dobby nebyl bývalý skřítek Malfoyových...”

„Aha, ten lektvar!” došlo Harrymu. „A co ta hůlka dělala? Volala Malfoy? Nebo něco takového? Chci říct, jak ji Dobby našel?”

„Draco připoutal tu hůlku ke jménu Malfoy tak úzce, že ji byl prostě Dobby schopen vystopovat. A vzhledem k tomu, že já jsem člen učitelského sboru, vystopoval jsem jeho. Když jsem ho našel, tak právě skončil s odstraňováním kouzel z půdy, aby mohl hůlku vytáhnout.”

Ředitel se zachmuřil. „To je mrzutá záležitost, Severusi. Pokud na tu hůlku nefungovalo Accio, nebude na ni pravděpodobně fungovat ani Priori Incantatem.”

„S tím souhlasím, řediteli. Ta varianta lektvaru, který Draco použil, zabrání komukoliv, kdo není Malfoy, tu hůlku používat nebo aplikovat na ni magii.”

„Takže ta hůlka Draca neočistí?” vzdychl Harry. „Pokud je on ten jediný, kdo je schopen zakouzlit na ni Priori Incantatem, nebudou bystrozorové výsledku věřit. Nebo tedy předpokládám, že by ho mohl zakouzlit také Lucius Malfoy, ale tomu stěží můžeme věřit my...”

„Je to zapeklitá situace,” přisvědčil Brumbál.

Harry se podíval na svého otce, který tam stál se založenýma rukama. „Tak proč jsi říkal, že nám ta hůlka bude možná užitečná?”

„Ředitel mívá čas od času dobré nápady...” odpověděl Snape.

„Naneštěstí nemám žádný nápad, kdo by nám s tímto mohl pomoci,” řekl ředitel a zavrtěl hlavou.

„Já nejsem na ni schopen detekovat ani tebe, nebo Dobbyho, ani ty spiklence. Je to tak, jak říká Harry. Ta hůlka teď odpoví jen Malfoyům.”

Harry otráveně strčil ruce do kapes. „Proč jen Draco všechno tak zpackal tím lektvarem?!”

„Kdyby to neudělal,” připomněl Snape a položil mu ruku na rameno, „jeho hůlka by ukázala jako poslední kouzlo Corpus Aqueous a sloužila by jako klíčový důkaz proti němu.”

„Takže ty teď to jeho zkoušení obhajuješ, Severusi?”

„Ne,” odpověděl Snape bleskově. „Potrestám ho a propříště si budu dávat větší pozor, jaké knihy nechávám v dosahu svých synů.”

„No počkej, jsem nic neprovedl...”

Jediný Snapeův pohled Harryho umlčel.

Albus Brumbál si scénu soustředěně prohlížel a vypadalo, že je hluboce zamyšlený.

„Co?” ptal se Harry.

Brumbál si mírně odkašlal a vzal si citrónový drops. Harry chvíli přemítal, jestli jsou jeho kapsy začarovány tak, aby mu ho pořád doplňovaly. Ale když Brumbál promluvil, Harry na sladkosti zapomněl.

„Když tě Severus poslal, aby sis šel sednout ke svému bratrovi, předpokládal jsem, že se ti to nebude líbit.”

Snape vstal. „Albusi, já jsem ti přece ale říkal, že...”

„Já vím, co jsi mi říkal, Severusi,” přerušil ho ředitel. „A byl jsi v tom docela urputný. Jenže to nevypovídalo nic o Harryho pocitech.”

„Myslím, že teď už víte, co cítím k Dracovi,” poznamenal suše Harry. Pak mu jeho paměť připomněla... jak ředitel naléhal, aby mu Harry vysvětlil, proč chce být adoptován. „Je to další strategie ve válečném tažení?” zeptal se náhle. „Pokoušíte se zjistit, jestli, když Draco bude mým bratrem, bude to výhoda nebo nevýhoda? A možná už jste o tom rozhodl, protože jste ho nazval překážkou!”

„Byl jsem zděšený z té zprávy, kterou přinesli tví přátelé a když jsem pak uviděl to oko...” Albus Brumbál pokrčil rameny. „Možná jsem to přehnal. Ale v té chvíli mi připadalo pravděpodobné, že pan Malfoy úplně zešílel, a s největší pravděpodobností zabil slečnu Parkinsonovou.”

Harry to chápal a necítil se kvůli tomu o nic lépe. „Pokoušíte se omluvit?” ptal se. „Za to, že jste věřil v jeho vinu? Protože v tom případě je Draco ten, komu byste se měl omluvit!”

Ředitel se na něj podíval s laskavostí v očích. „To už jsem udělal, když jste se Severusem odešli do laboratoře upravit jeho hůlku tak, aby nám ukázala, že poslední zakouzlila Petrificus /tady by mělo být Finite Incantatem/.”

Takže ředitel už věděl o Harryho schopnosti prolomit kouzlo? Harry to zaznamenal, ale vrátil se k tématu, které ho teď zajímalo nejvíce. „Pokud jste se omluvil, proč tedy Draco téměř plakal, když jsme se vrátili do ložnice?”

Brumbál vzdychl. „Měl jsem pocit, že bude lepší, když mu řeknu pár věcí o vyloučení. Ministerstvo ho nemůže obvinit ani odvést do vězení, pokud nebudou mít nějaké důkazy. Což je naše výhoda, pokud se nám podaří zastavit toho, kdo tu tak ve velkém vyrábí důkazy proti Dracovi. Nicméně vyloučení je úplně jiná věc. Bradavice jsou soukromé zařízení. Studenti jsou vystaveni zcela na milost a nemilost radě školy. Kterýkoliv student může být kdykoliv vyhozen. Z jakéhokoliv důvodu.”

„Nebo bez důvodu,” dodal Snape.

„Myslel jsem...” zamračil se Harry. „Severus vyhrožoval Ronovi, že ho nechá vyhodit. Myslel jsem, že o tom rozhodují učitelé.”

„Učitelé vyloučení navrhnou, konečné rozhodnutí je na řediteli, a pokud si rodiče přejí, mohou to rozhodnutí předat školní radě k přezkoumání. Všechno je to napsáno ve školním řádu, Harry. Rada školy také může prostě rozhodnout o vyloučení studenta. Dracovi bylo dovoleno, aby tu zůstal kvůli vlastní bezpečnosti, ale pokud se ho rada rozhodne vyloučit, není nikdo, kdo by měl právo to rozhodnutí zrušit.”

„Ani ministerstvo?”

„Bradavice jsou soukromé zařízení,” zopakoval ředitel. „Musíme dodržovat vzdělávací normy, jak jistě víš, ale složení studentů není záležitostí ministerstva.”

„A co kdyby ministerstvo vydalo nový zákon...”

„Skutečně by sis přál, aby Popletal rozhodoval, kdo bude vyučován v magii a kdo ne?” ptal se Snape. „Nebo, Merline chraň, nějaký idiot rozhodnutý chránit zájmy čistokrevné aristokracie? Děti mudlovských rodičů a všichni nečistokrevní by byli vyhozeni ze školy najednou!”

„Myslím, že tuto záležitost jsi svého času obhajoval,” řekl Brumbál.

„Není potřeba,” odsekl Snape, „abys to připomínal mému synovi! Velmi dobře ví, že když jsem byl v jeho věku, měl jsem jiné přesvědčení a aspirace, než mám teď. A také ví, jak jsem pochopil pravdu o čistotě kouzelnické rasy.”

„Tvůj syn,” zeptal se Albus, „nebo oba?”

Snape mávl podrážděně rukou. „Probíral jsem tu záležitost i s Dracem. Dlouho. Má stále více předsudků, než bych si přál, ale já mu rozumím.”

„Draco je v pořádku,” protestoval Harry. „Chci tím říct, že dřív si myslel, že čistota rasy je všechno, a teď už říká, že to tak není. Řekl Hermioně, že je chytrá a trval na tom, aby se zúčastnila mého tréninku, aby mi mohla pomoct, pokud by na mě někdo zaútočil, až budu zpátky ve vyučování. Ještě pořád je nafoukaný, ale je v pořádku. Ale to mu moc nepomůže, pokud se ho školní rada pokusí vyhodit...”

„Udělají to. Obávám se, že Lucius je přesvědčí, že chtějí.”

„Proč poslouchají zrovna jeho?” vybuchl Harry. „Je to směšné! Dělá všechno proto, aby zabil studenta. A všichni vědí, že patří do Azkabanu! A strávil měsíce tím, jak se pokoušel Draca dostat z hradu! To nebude nikomu podezřelé, jak se mu celá tahle situace hodí?!”

„Myslím, že Lucius bude jednat velmi opatrně,” vrčel Snape. „Tak ale, pusťme se do toho. Řediteli, Harry a já potřebujeme mluvit okamžitě s Remusem. Byli jsme svědky té vraždy na jedné fascinující mapě, o které mám důvod se domnívat, že ji znáš. A Lupin by mohl do téhle záležitosti vnést tolik potřebné světlo.”

Brumbál zpozorněl. „Aha, ta mapa, co ji měl před časem Skrk,” podíval se na Harryho, „pomohla ti v minulém roce přechytračit Dolores Umbridgeovou.”

„Jo, dík, že jste mi ji vrátil.”

„Co jiného jsem mohl udělat, když vím, jak málo toho máš po otci?”

„Nebyla jenom jeho. Remus ji pomáhal vytvořit. A my s ním potřebujeme mluvit o tom, jak je udělaná.”

Brumbál spojil prsty dohromady a pak se vážně podíval přes své půlměsíčkovité brýle. „Remus Lupin je momentálně zaneprázdněn záležitostí Řádu. Životně důležitou. Raději bych ho nerušil.”

„Pravděpodobně nám bude stačit jen chvilka,” řekl Snape a zdvořilými slovy se pokusil zakrýt rozhodný tón.

„To není záležitost času,” vysvětloval Albus, otočil se k nim zády, došel ke gauči a posadil se. Pak jim gestem pokynul, aby to udělali také. Harry počkal, dokud se neposadil jeho otec a potom ho následoval. „To, co profesor Lupin dělá... mohu jen říci, že si přeji, aby se soustředil na to a ne na záležitosti Bradavic. A pak také nesmíme zapomenout, že slečnu Parkinsonovou učil. Bude lepší, nechat ho na pokoji a nechat ho soustředit se na jeho úkol.”

„Pochybuji,” protáhl Snape, „že by Remus Lupin propadl hlubokému zármutku kvůli tomu, že jeden ze Zmijozelů zemřel a druhý je z toho obviněn. Popravdě si myslím, že Draca a Pansy nesnášel. Stěžoval si mi víc než jednou, že se k němu oba chovali absolutně bez respektu a naléhal na mě, abych jim jako hlava Zmijozelu domluvil.” Jedovatě se usmál. „To jsem samozřejmě odmítl. Jeho nedostatek schopností, udržet si ve třídě kázeň, byl jen a jen jeho problém.”

Harry si pomyslel, že celý tento proslov byl nespravedlivý, od předpokladu, že by Remusovi bylo jedno, že někdo ze Zmijozelu zemřel, až po to, že Snape nepomohl svému nebelvírskému kolegovi. Ale vzhledem k tomu, že hádka na toto téma by nijak nepřesvědčila Brumbála, aby jim pomohl zkontaktovat se s Remusem, zůstal zticha.

A navíc, jeho otec si skutečně zakládá na respektu, že? Pravděpodobně bude lepší, říct mu, že je blbec, teprve až spolu budou sami.

Brumbál nezašel tak daleko, aby tak Snapea nazval, ale dal jasně najevo, že si to myslí. „Vážně, Severusi!” vysvětloval a zavrtěl hlavou tak teatrálně, až to připomínalo Draca. „Ať už ta dívka byla ze Zmijozelu nebo ne, byla jeho studentkou, a nevěřím, že by Remus Lupin měl tak tvrdé srdce, že by se ho její tragédie nedotkla. A když tě teď na vlastní uši slyším, jak říkáš, že jsi pomáhal svým studentům, aby jeho rok tady byl horší, než musel být, přestože jsi věděl, jak ho oslabuje jeho boj s měsícem. Styď se Severusi. Opravdu se styď!”

„Jestli byl na učení příliš slabý, tak neměl učit!” zařval Snape. Tahle záležitost pro něj byla zřejmě ještě pořád bolestivá. Opravdu bolestivá. Popravdě tak bolestivá, že zničila i jeho obvyklé strategické uvažování.

„My ale nemusíme říkat Remusovi, že Pansy zemřela,” pospíšil si Harry. Jednak proto, že to byla pravda a jednak proto, že chtěl dát svému otci čas, aby se uklidnil. „Jenom potřebujeme vědět, jak byla ta mapa udělána a co ví o tom, jak by mohla být oklamána. To je všechno. Není potřeba, abychom mluvili o Dracovi a o Pansy.”

„Obávám se, že to ale stejně musím odmítnout.”

„A proč řediteli?” zeptal se Snape a naklonil se dopředu způsobem, který Harrymu připadal prostě útočný. Harry se instinktivně odklonil, poněkud vynervovaný, i když věděl, že otcův vztek není zamířený proti němu.

„Mám své důvody,” odpověděl Albus Brumbál tichým hlasem.

„Pochybuješ o mé diskrétnosti? Nebo o Harryho? Možná jsi zapomněl, že jsme oba experti na nitrobranu a oba jsme dokázali čelit samotnému Voldemortovi?”

„Nechovej se jako pitomec, Severusi,” pokáral ho ředitel. „To nezávisí ani na víře, ani na důvěře. Ale prostě to tak musí být.”

„Musí?” zeptal se Snape kysele. „Musí to tak být. Poznávám tu větu... Používáš ji pokaždé, když víš, že to co děláš je neobhajitelné. Řekl jsi mi, že to tak musí být, když jsi odmítl potrestat toho zablešence Blacka za to, že mě téměř nechal sežrat tím proklatým vlkodlakem!”

„Sirius Black byl přísně potrestán a ty to dobře víš...”

„Tři měsíce po škole,” posmíval se Snape. „A teď to zase tak musí být a další Zmijozel bude obětován jen proto, aby Remus Lupin zůstal v suchu a v teple? Jestli myslíš, že to tak nechám, tak se šeredně mýlíš!”

„Další Zmijozel...” zamrkal Harry. „Koho myslíš?”

„Řekl jsem ti, že jsem byl rozhněvaný mladý muž.” Snape se rychle podíval jeho směrem. „A co myslíš, že ho ze mě udělalo? Když ne jeho rozhodnutí neznepříjemňovat Lupinovi život, zatím co bylo přehlédnuto, že jsem já byl téměř zabit.”

„Severusi, nemůžeš obviňovat těch pár Nebelvírů ze svých strašných chyb...”

„Pošetilče,” přerušil ho chladně Mistr lektvarů. „Já obviňuji tebe.”

Harrymu došlo, že se hovor rychle stáčí jinam, než by měl být. „Podívejte,” přerušil je a upřel na Brumbála prosebný pohled. „My opravdu potřebujeme mluvit s Remusem. Mohl by v tom být ten rozdíl, jestli Draco bude uvězněn v Azkabanu nebo osvobozen! A Severus má pravdu. Chci říct, ani jste se nezeptal, proč si myslíme, že by v tom ten rozdíl mohl být. Všechno, co jste řekl je ne, ne, ne.”

„Mám k tomu své důvody, můj chlapče...”

„Viděli jsme tu vraždu v momentě, kdy se stala, právě tady na Pobertově plánku,” řekl Harry zdvořile a ignoroval vztek, který v něm narůstal. Jeho otec má pravdu v tom, že je potřeba řediteli říci všechno, a tak se toho Harry chopil. „Viděli jsme v Sovinci dva lidi. Jenom dva... Viděli jsme Draca, jak vystrčil Pansy z okna, jenže my víme, že se to nestalo. Musel tam být někdo další, někdo, kdo tu mapu pokazil. A Remus by nám mohl říct, jak toho někoho najít. Nebo alespoň doufáme, že by mohl. Nemáme se koho jiného zeptat, pane profesore! Tak nás prosím nechte promluvit si s ním!”

Brumbál vypadal tak smutně, jak ho snad Harry předtím nikdy neviděl. „Já... rozumím vaší prosbě, Harry, a poslouchal jsem vás. Ale mám více důvodů, než si pravděpodobně dokážete představit. A musím s lítostí vaši žádost odmítnout.”

Harry údivem otevřel pusu. Byl si jistý, absolutně jistý, že ředitel nakonec bude souhlasit.

„Potom tedy já musím s lítostí říci,” odpověděl klidně Snape a vstal, jakoby chtěl svým slovům dodat váhu, „že s okamžitou platností rezignuji na svou funkci.”

Ředitel také vstal a z očí mu sršely blesky. „O ano, Zmijozel do morku kostí,” zuřil. „Ty víš, jak moc tě potřebuji...”

„To, co vím, je, že mě nepotřebuješ už tolik co dřív,” odpověděl Snape bez emocí.

„Možná, že už nejsi špion, ale pro Řád jsi stále nenahraditelný...”

Vypadalo to, že ho Snape vůbec neslyšel. „Samozřejmě, že je těžké sehnat Mistra lektvarů, protože jen málokdo z nás je ochoten přiblížit se ke škole blíž než na tisíc metrů, ale Bradavice mají takovou pověst, že nepochybně někoho přitáhnou. Jsem si jist. Accio pergamen,” poznamenal a mávl rukou, ve které hůlka nebyla. Pak vytáhl z hábitu pero, přistoupil ke stolu, předklonil se a začal psát.

„Severusi, začínáš být směšný!”

Snape přestal psát a zdvihl pero nad pergamen. „Ty tomu nerozumíš,” poznamenal. „Nedělám to ze vzteku a rozhodně ne proto, abych tě vydíral. Smím ti předložit fakta, která ti zřejmě unikla?” vzpřímil se znovu a otočil se tváří k řediteli. „Nedovolím, aby byl Draco nespravedlivě uvězněn v Azkabanu. Lupin je největší naděje, kterou máme. Pokud nám nesjednáš tu schůzku tak, abychom mohli využít všechny výhody, které nám může nabídnout, nemám jinou možnost, jak ochránit svého syna. Opustíme zemi a použiji každý trik, který jsem se jako špion naučil, abychom se skryli tak, aby nás už nikdy nikdo z ministerstva nenašel.”

„Severusi. Řekl jsem ti přece, že použiji všechen svůj vliv, abych zajistil, že spravedlnost zvítězí...”

„Albusi,” přerušil ho tiše Snape a v jeho hlase už nebyl ani vztek, ani zloba, jen rozhodnost. „Vím, co jsi mi řekl. Ale nemám zrovna důvod věřit tvým závěrům, když nám nejsi ochoten prokázat ani tak malou laskavost, jako je sjednat nám schůzku s Lupinem.”

Pomoz nám nebo sklapni, pomyslel si Harry

„Tady,” řekl Snape a podepsal svou rezignaci.

Albus vztekle zaťal pěsti, když mu ji Mistr lektvarů podával. „Nepřijímám ji. Máš s Bradavicemi smlouvu.”

„Pak mě tedy můžeš zažalovat za porušení smlouvy,” pokrčil Snape rameny.

Albus se zlostně podíval a pergamen s rezignací vzplál plamenem. Snape ji upustil dřív, než se mohl popálit a pak v klidu zašlápl oharky botou. „Harry, dal bych přednost tomu, kdybys šel se mnou a s Dracem. Ale nechám to rozhodnutí na tobě. Útěk pravděpodobně znamená, že nebudeš mít nikdy šanci řádně dokončit vzdělání...”

Harry vstal a došel k otci. Nevěděl, jestli Snape blafuje, ale nepotřeboval to vědět. Bude stát za otcem a za Dracem, bez ohledu na cokoliv.

„Jsem si jistý, že mě můžeš naučit vše, co potřebuji,” řekl Harry a podíval se Snapeovi do temných očí. „Vlastně, jsem si jistý, že ty mě naučíš vše, co potřebuji a také mě k tomu dokážeš přinutit.”

„Pro Merlionovo slitování, Harry,” vmísil se Brumbál. „Co to proroctví?”

Pro jednou ho zmínka o proroctví nenaplnila zoufalstvím nebo starostmi... jen rozhodnutím. „To proroctví mě už jednou připravilo o rodinu, podruhé to už nedovolím.”

Snape krátce stiskl jeho ruku a pak pokračoval. „Albusi, pokud to je proroctví, pak se vyplní. Nevěřím, že by bylo potřeba kvůli tomu obětovat Draca.”

„Nepokouším se pana Malfoye obětovat. Dělám v této složité situaci to nejlepší, co umím!”

„Stejně jako já, řediteli.”

Harry si odkašlal. „Pane, všiml jste si, že mluvíte o Dracovi vždycky jako o panu Malfoyovi? Já jsem pro vás Harry a on Severus, a Ronovi a Hermioně také říkáte křestním jménem, ale Draco je vždy pan Malfoy. Je to jako... jako by pro vás znamenal méně než my.”

„Ale Harry...” smutně zamumlal Brumbál. „Je toho v sázce příliš. Více než si dokážeš představit. Ale dobře, pokud naléháš... přichystám věci tak, aby sis mohl promluvit s profesorem Lupinem zítra, nejlépe v pondělí...”

„Dnes večer,” přerušil ho Snape. „Teď, teď hned.”

„Teď to ale vážně nejde.”

„Musí,” naléhal Harry, „zítra si přijdou bystrozorové promluvit s Dracem. Když odmítneme, a možná i když ne, mohli by ho obvinit. Nesmíme ztrácet čas. Musíme vědět, co se s tou mapou mohlo stát.”

„A navíc,” dodal Snape, „v momentě, kdy bude obviněn, bude daleko těžší najít cestu ven ze země. Nechci se zdržovat, Albusi. Buď si teď hned promluvím s Remusem Lupinem, nebo seberu své syny a odjedeme. A ta volba je jen na tobě.”

Brumbál se na oba díval vztekle. „A ty se divíš, proč jsem měl k té adopci výhrady, Severusi. Vy dva jste ještě neporazitelnější tým, než jsem si ve svých nejhorších představách dokázal představit.”

„Pokud nám to dovolíš, budeme neporazitelný tým ve tvých službách,” odsekl Snape.

„No dobře,” zamumlal Albus, došel ke krbu a za hlasitého praskání kloubů si klekl. Harry se nenechal nachytat. Věděl, že ředitel, pokud se mu to hodí, dokáže být pružný jako proutek.

Albus se ještě jednou otočil, aby se na ně podíval. „Budete s ním tedy moci mluvit teď, tak jak si přejete. Ale můžete se zlobit leda tak sami na sebe, pokud se vám nebude líbit to, co uvidíte.”

„Je Remus zraněný? To máte na mysli?” naléhal Harry, zatímco Snape popadl letax z krbové římsy a podával ho řediteli. „Zaútočili na něj ostatní vlkodlaci? Nebo něco takového?”

„Vlci,” řekl Albus posměšně. „On je mezi vlky. Beránek ve vlčím rouše.” hodil do krbu trochu letaxu a zakřičel. „Nombre Cinq, Rue Bois de Marseilles, Nîmes, France!“

Zatímco ředitel strčil hlavu a tělo do ohně, Harry se otočil ke svému otci. „Francie? Já myslel, že je v Německu.”

„Francie,” zopakoval pomalu Snape a temný podtón zabarvil to slovo do černa.

Ředitel se obrátil zpátky do pokoje, roztřeseně vstal a řekl. „Připravte se na šok. A Harry, mohl bys mi na chvíli dát tvou hůlku?”

Harry se podíval na otce, který odpověděl. „Já ji podržím.”

Harry pokrčil rameny a podal ji Snapeovi.

Ředitel podrážděně zaťal zuby. „A kdo podrží tvou, Severusi?”

Snapeovi oči temně žhnuly. „Věřím, že se dokážu ovládat.”

„Proč si myslíte, že bych se mohl přestat kontrolovat?” pak se otočil k Severusovi, „tati?”

V tom momentě oheň znovu vzplanul a do obývacího pokoje čísla dvanáct na Grimmauldově náměstí vstoupila vysoká štíhlá osoba. Ale nebyl to Remus Lupin, kdo se objevil v plamenech.

Byl to Lucius Malfoy, světlé vlasy splývající na ramena, šedé oči se bez zájmu dívaly na tři kouzelníky shromážděné, aby ho přivítali. Když ty oči ulpěly na Harrym, přivřely se, vydal znechucený zvuk a celý jeho obličej se stáhl zlobou.

Musel zabít Remuse, pomyslel si Harry a začal panikařit. Úplně zapomněl, že ho sem přivedl ředitel, že ředitel žádal jeho hůlku, dokonce zapomněl i na kouzlo Fidelius, které zaručovalo, že Lucius nikdy, nikdy nepřekročí práh tohoto domu.

Harry zapomněl všechno. Jediné, na čem teď záleželo, bylo to, že Lucius, zasraný Malfoy, stojí právě teď v jeho domě jen půl metru od něj.

Harry nemohl ovládnout to, co se stalo potom. Naplnila ho zloba, čistá temná zloba, taková, kterou ve svém životě zatím cítil jen jednou. Tenkrát, když v Devonu spálil plášť a masku. Ruce mu samy vylétly vzhůru, natáhl prsty, vztek se začal hromadit v jeho břiše, palčivá bolest, která musela být uvolněna...

„Ne!” okřikl ho Snape, popadl jeho ruce a stlačil mu je dolů, kde je držel v pevném bezpečném sevření tak, aby se Harry nemohl třást. Přitáhl si chlapce k sobě, skryl jeho tvář do svého pláště, stejně jako mu tenkrát v Devonu zakryl oči, aby ho uklidnil, naklonil se k němu a vysvětloval mu. „Vzpomínáš? Mluvil o šoku. Je to Lupin! Ten hlupák je pod vlivem Mnoholičného lektvaru!”

„To není Remus!” křičel Harry do pláště, který ho dusil a pokoušel se vytrhnout. Snape ho držel pevně. „Remus by se na mě nikdy nedíval, jako by mě nenáviděl...”

„Harry, někdo poranil tvé oko!“ Poukázal Remus, ačkoli mluvil s Luciusovým charakteristickým snobským přízvukem na každém slově. „Jestli vypadám rozezleně, je to proto, že se mi nelíbí, co vidím. Copak se o tebe Severus nestará dobře?”

„Ty buď rád, že se nepostarám o tebe,” temně zavrčel Snape, zatímco se díval dolů na svého syna. „Harry, jsi v pořádku?”

„Jo,” zachraptěl Harry, ale zůstal přitisknutý k otci. Cítil, jak se začíná třást, ten zvláštní způsob třesu, který začínal ve špičkách nohou a šířil se postupně všemi svaly jeho těla. „O bože, myslel jsem, že se pozvracím.” A pak, když to vypadalo, že Snape hledá něco ve svém plášti, dodal. „Ne, nepotřebuji lektvar, už je to pryč.”

Snape ho přitáhl ještě blíž a hladil ho po zádech, zatímco se vztekal. „Albusi, ty mi říkej, že bych se měl stydět! Naposledy, když Harry viděl tuhle tvář, tak mu ten člověk probodl oči.”

„Není potřeba mi to připomínat,” vzdychl Harry a lapal po dechu.

Snape posunul ruku nahoru a začal hladit Harryho krk, jako by se chtěl za tu zmínku omluvit. Ale jeho tón byl stále stejně drsný, když promluvil znovu k řediteli. „Myslím, že jsi mohl mít tolik slušnosti, abys nás alespoň jedním slovem varoval. Jedním slovem, nejen připravte se na šok!”

„Na to nebyl čas,” vysvětloval ředitel. „Doufal jsem, že nenajdu Remuse v této roli, ale osud tomu zjevně chtěl jinak...”

„Byl na to čas,” odsekl Snape a jeho hlas se začal zvyšovat. „Stačily by ti dvě sekundy na to, abys řekl: a mimochodem, Remus je ten idiot, co obchází Pyreneje a varuje nečistokrevné, aby uprchli dřív, než na ně zaútočí Voldemort. A zatímco spolu mluvíme, stále je pod vlivem Mnoholičného lektvaru!”

„To by zabralo daleko více než dvě sekundy, Severusi,” bránil se ředitel. „Potřebovali jsme zavřít letaxové kontakty tak rychle, pro případ že by ohniště byla hlídaná. Byl bych ti to řekl dopředu, kdybych si byl jistý, že Remus bude v této podobě.”

Snape nevypadal, že by ho ta odpověď uspokojila a zavrčel. „Ztratil jsi i ten zbytek svého mozku, Lupine?”

„A ty jsi samozřejmě nepříjemný jako vždycky,” řekl Remus hlasem Luciuse Malfoye. „Harry, co se stalo s tvým okem?”

Harry se na něj opatrně podíval a uviděl v Luciusových stříbrných očích něco, co ho nikdy nenapadlo, že by tam mohlo být. Soucit, péči, zájem. Ten pohled ho tak vyděsil, že znovu skryl tvář do otcova pláště a zhluboka vdechoval vůni hřebíčku a skořice, která ho uklidňovala.

„Harry?” zeptal se Remus znovu.

„Pro Merlinovu lásku, dej mu chvíli,” vyštěkl Snape. „Ještě nepřekonal ten šok.”

„Ne, jsem v pořádku,” rozhodl se Harry a snažil se vymanit z otcova objetí. Byl trochu překvapen, že Snapeovi chvíli trvalo, než ho pustil.

Harry se obrnil a prohlížel si Luciuse Malfoye od shora dolů. Z části si byl jist, že je to Remus. Věřil tomu Snape, stejně jako Brumbál a na celém světě by se nenašel žádný důvod, proč by se Lucius Malfoy díval na Harryho s láskou. Ale z druhé strany, vypadalo to, že jeho emoce nejsou schopny dohonit jeho rozum. „Jaká je inkantace k ukončení Pobertova plánku?” zeptal se.

Lucius Malfoy se nefalšovaně smál. „Myslím, že už jsme tento rozhovor jednou absolvovali. Tehdy sis myslel, že já jsem ON,” Remus mávl rukou směrem ke Snapeovi. „A teď mi nevěříš, že jsem to já? Je to neplecha ukončena, Harry. A odpověď na tu druhou otázku, kterou jsi mi tenkrát položil, je Chroptící chýše.”

„Dobře, jsi to ty,” prohlásil Harry, a nemohl si pomoci, a přesto se otřásl. „O Bože, bez urážky, ale vypadáš skutečně příšerně.”

„Je mi líto, že jsem tě tak vyděsil.” Teď to byl Remus, kdo se na Albuse podíval zle. „Severus má pravdu. Hned, jak jsi viděl, že jsem pod vlivem lektvaru, měl ses vrátit a vysvětlit to, a teprve pak mě požádat, abych prošel krbem. Jak jsi mohl Harryho nechat, aby si myslel, že do jeho hlídaného domu vešel Lucius Malfoy, potom co se tu stalo v listopadu?”

„Dva kontakty by zdvojnásobily tvé ohrožení,” jemně namítal Albus.

„Přestože to tak může být, řediteli,” vztekal se Snape, „jsem si skoro jistý, že jsi to udělal kvůli Harryho vzdoru, který tady předvedl.”

„Harry, ty jsi odporoval řediteli?” ptal se Remus, udělal pár kroků dopředu a ustaraně si chlapce prohlížel.

„Ne,” odpověděl zmatený Harry. „Já nevím, o čem mluví.” Pak mu to došlo. „Jen jsme tak mluvili a Severus vyhrožoval, že dá výpověď, a já jsem řekl, že raději půjdu s ním, než abych zůstal v Bradavicích...”

„Pitomé děcko,” vmísil se tiše Snape. Znovu se zadíval na Remuse, vzdychl a pak se podíval zpátky dolů na Harryho a jeho pohled změkl, přestože lamentoval. „Ty vůbec nejsi diskrétní.”

Remus si odkašlal. Nahlas. „Bude někdo tak laskavý a vysvětlí mi, proč má Harry tak příšerně fialové to oko?”

Byl to Snape, kdo odpověděl a mávl přitom rukou. „To je v pořádku. Viděl jsi ho od Samhainu jenom jednou, takže sis toho nemohl všimnout. Modřiny se objevují a zase mizí, je to pochopitelné. Někdy je to na obou očích najednou.” Mistr lektvarů se posměšně usmál. „Máš pocit, že uzdravování jeho zraku nepostupuje dobře? Ta zranění se pokoušejí setřást magii, kterou jsem do té tkáně vložil. Nicméně, situace se pomalu stabilizuje.”

„Jo,” odsouhlasil Harry. Nerad lhal Remusovi, ale zrovna tak se mu nelíbila myšlenka na to, aby připustil, že ho uhodil Draco. Věděl, jak špatně to vzal ředitel a nebo dokonce Ron s Hermionou! „Teď je to skoro měsíc, co jsem měl naposledy takovou modřinu. Je štěstí, že je můj otec Mistr lektvarů. Nikomu jinému by se to nepodařilo uzdravit ani z poloviny tak dobře.”

„To jsem si jistý,” komentoval to Remus a pak poněkud klidnějším tónem. „Zníš šťastně, Harry.”

Harry se roztřeseně usmál. Přál by si, aby se mohl usmát nadšeněji, ale usmát se na Luciuse bylo pro něj těžké, i když věděl, že uvnitř je skrytý Remus. „To víš, že jsem. Jsem opravdu šťastný, Remusi. Severus je pro mě hodný. Teda, na mě. Nemohl jsem si přát lepšího otce.”

Remus se místo odpovědi jen usmál.

„Dobře, zdá se, že jsem prošel tvou zkouškou na rodiče,” pronesl Snape jízlivě, „takže bys mohl být tak hodný a odpovědět mi na mé otázky?”

„Otázky?”

„Ztratil jsi i ten zbytek svého mozku?” křičel Mistr lektvarů.

„Aha, otázky.” Remus došel ke křeslu, stojícímu naproti gauči a posadil se. „Předpokládám, že mám právo zeptat se, jak víš o mých aktivitách v Pyrenejích?”

„Měl jsem věštecký sen,” řekl Harry a mnul si spánky. Hlava ho rozbolela, jen když si na to vzpomněl, ale trochu se to zlepšilo, když mu Snape pokynul, aby si sednul na gauč a pak se posadil vedle něj. „Viděl jsem tě v části, ve které se mi zjevuje minulost. Ačkoli jsem nevěděl, že je to minulost, a nevěděl jsem, že jsi to ty. Probudil jsem se a řekl to Severusovi, který mi ho pomohl uložit do myslánky, takže jsme si vše mohli opravdu zblízka prohlédnout. Rozhodli jsme se, že to nebyl věštecký sen. Byli jsme si jisti, že není možné, aby Lucius Malfoy dělal to, co jsme ho viděli dělat!”

Harry měl pocit, že se Remus pokouší zatvářit zmateně, ale na Luciusově obličeji ten výraz vypadal poněkud opovržlivě. „Severusi, jsi Mistr lektvarů. Nechápu, proč tě nenapadl Mnoholičný lektvar.”

„Ale nás to napadlo,” řekl Snape a znělo to, jako by skřípal zuby. A pravděpodobně skřípal. Jen Merlin ví, co ho stálo pochválit Remuse za cokoliv. „Ale převtělení bylo tak dokonalé, že jsme toto vysvětlení nakonec zavrhli!”

Remus se pousmál. „Je to tvoje upravená formule. Umí to víc, než jen že to prodlužuje intervaly mezi pitím.”

„Ty blbe, dělal jsem ho sám, takže vím, co to umí a co ne!” odsekl Snape. „Na podvědomé bázi to ovlivňuje projevy jemné motoriky!”

Harry si náhle na něco vzpomněl: nemocnice ve Frimley Parku, Snape v Remusově podobě po jeho boku. Snape, který do registru psal Remus Lupin a jehož písmo vypadalo úplně stejně jako Remusův rukopis, který Harry vídal na dopisech, které mu Remus posílal...

„Neovlivňuje to ale mimiku!” pokračoval Snape.

„Hodně to pomáhá,” odporoval Remus. „A zbytek udělali mé zkušenosti z divadla.”

„Divadla?” zeptal se Harry.

„V Londýně, na West Endu,” přikývl vlkodlak. „Malé produkce. Popravdě, ty nejmenší a nikdy jsem nebyl více než náhradník. Ale stačilo to, abych se naučil potřebnou techniku.”

„Jen technika by ti nestačila. Herec potřebuje svůj předmět studovat,” vrčel Snape. „Kdy jsi měl příležitost studovat Luciuse, zatraceného Malfoye, tak dlouho?”

Remus se na Snapea jen díval a čekal, až se mu rozbřeskne.

Snape se náhle opřel dozadu a začal si třít vlastní spánky. „Dobrý Merline. Ten rok, co jsi tu učil, jsi byl na každé schůzce rady školy a na všech akcích, které pořádalo ministerstvo...” Nesoustředěně se podíval na Albuse. „Neříkej mi...”

„Proto jsem ho najal,” připustil Brumbál a konečně se posadil. „Nechápej mě špatně Severusi. Remus je skvělý učitel a více než schopný ve svém oboru, ale ten hlavní důvod, proč jsem ho pozval do Bradavic, byl, aby získal příležitost studovat Luciuse Malfoye.”

„Mmm, pochop, nebyl jsem ten, koho by zvali na večírky lepší společnosti. Ani předtím, než jsi svým studentům řekl o mém stavu, jsem neměl takový sociální status, který by mi umožnil přístup do Malfoyova okruhu. Stát se profesorem na škole jeho syna vypadalo jako možnost, jak bych s ním mohl získat kontakt.”

Snape se zakabonil a pokračoval, „takže proto sis nepřetržitě stěžoval na Dracovo chování ve třídě, proč jsi nebyl chytřejší, když jsi chtěl, abych zařídil schůzku mezi rodičem a učitelem?!”

„Draco Malfoy byl neodpustitelně drzý. Chtěl jsem tu schůzku a také jsem chtěl studovat Luciuse a ty jsi neudělal nic, než že jsi obě ty příležitosti zničil!”

„Počkejte, počkejte!” zvolal Harry, aby získal jejich pozornost. „Jsem zmatený. Když ses chtěl setkat s Luciusem Malfoyem, tak proč jsi ho o to nepožádal sám?”

„Je obvyklé a zdvořilé zařídit to přes ředitele koleje, do které je ten student zařazen,” vysvětloval Remus.

„Ale ty jsi šel za Weasleyovými přímo,” mrmlal Harry a díval se na otce. „Když jsi se zlobil na Rona.”

„Jako zdvořilost k tobě,” vysvětloval Snape. „Předpokládal jsem, že by sis nepřál, aby tvůj přítel měl ještě nepříjemnosti s profesorkou McGonagallovou?”

Harry to uznal. „Dobře, ale teď k tomu studování Luciuse. Chci říct... jak jsi mohl vědět, že se Voldemort vrátí, a nebo že Lucius bude smrtijed, ve kterého se budeš chtít převtělit?”

Remus se usmál. „Ale Harry. Ředitelovy intriky jsou daleko rozsáhlejší. Proč myslíš, že jsem začal studovat herectví? Znáš mě. Myslíš, že jsem posedlý touhou vidět své jméno na titulcích?”

Harrymu chvíli trvalo, než si to celé promyslel. Zíral na ředitele. „Vy jste věděl... vy jste věděl, ještě předtím než James a Lily zemřeli, že jednoho dne budete potřebovat, aby se Remus infiltroval mezi Voldemortovy stoupence?”

„Ano,” přitakal ředitel. „Ten plán vznikl ještě, než ses narodil. Pochop, když se snažil před ostatními studenty ukrýt svou vlkodlačí přirozenost, předvedl tím Remus Lupin velký herecký talent. Naléhal jsem na něj, aby ten talent zdokonaloval, aby pak, v pravý čas, z toho mohla mít strana světla prospěch.” Brumbál přikývl. „Jeho jméno mohlo být na plakátech, Harry. On byl náhradníkem proto, že vyhověl mému požadavku, aby zůstal relativně neznámý, aby zůstával v divadle jen proto, aby své umění zdokonalil.” Ředitel se otočil k Remusovi. „Jsou tu mnozí další, které jsem vedl v této válce poněkud hrdinštější cestou. Harryho rodiče, Severuse, když ke mně přišel, Tonksovou, kterou jsem požádal, aby se připojila k bystrozorům a mnoho dalších. Ale tvé roky tiché práce se nepočítají o nic méně. Doufám, že to chápeš, můj drahý chlapče.”

Remus přikývl a to gesto vypadalo na Luciusovi opravdu královsky.

„Ale proč jste si myslel, že nejlepší čas nastal, když jsem byl ve třeťáku?” naléhal Harry. „Teprve po turnaji jsme věděli, že Voldemort se vrátil... aha, už to chápu, komnata,” otřásl se Harry.

„Přesně tak. Lucius Malfoy šílel, aby dopomohl Voldemortovi vrátit se do života a z toho, co jsem věděl, jsem tušil, že jeho další pokus by mohl být úspěšný. Když pak během léta ostatní členové rady školy byli dost hloupí na to, aby ho, se vší ctí, nechali vrátit se do rady, rozhodl jsem se, že musím najít způsob, jak by se mi ho mohlo podařit zdiskreditovat mezi Smrtijedy. Najal jsem Remuse a dal jsem mu příkaz, aby se s Luciusem stýkal tak často, jak jen to bude možné.”

„Měl jsem v úmyslu stát se velkým přítelem Draca Malfoye,” přiznal Remus, zatímco rozplétal celou tu historii. „Doufal jsem, že budu pozván na večeři na Malfoyovo panství, abych si toho muže mohl prohlédnout v jeho vlastním prostředí. Ale ten plán se stal neproveditelným. A víš proč, Severusi? Chceš hádat? Nemohlo by to být proto, že jsi toho chlapce proti mně poštval ještě předtím, než jsme měli první společnou hodinu?”

„Já...” Snape náhle zavřel pusu.

„No dobře,” Remus, laskavý jako vždycky, ho dál netrápil. „Také je pravda, že jsem poznal ve vlaku Harryho a poté by pro mě bylo těžké strpět to, jak ten mladý Zmijozel týrá Jamesova syna. To, že jsem mohl pozorovat Draca zblízka, mi pomohlo naučit se o Malfoyových zvycích dost. Ten kluk je skutečně celý otec.”

„Ne, to není,” tiše nesouhlasil Harry.

Remus stiskl rty, ale nic k tomu neřekl. Místo toho začal vysvětlovat: „Jedinou chybou, na celém tomhle ředitelově dlouho plánovaném záměru, byly vlastní limity Mnoholičného lektvaru. Dokud mi nebyl schopen pomoci překonat tu propast mezi Luciusem a mnou, byla jen malá naděje, že se nám ten plán podaří uskutečnit. Věděli jsme, že mé převtělení musí být dokonalé... Ale pak jsi tu formulaci upravil, Severusi...”

Snape vypadal vztekle, takže Harrymu došlo, že to nebyla náhoda. Brumbál požádal o lepší verzi lektvaru a Snape pracoval na tom, aby ji vytvořil.

„To ale přináší další otázku,” vybuchl Mistr lektvarů. Je to poněkud pitomý plán, jak zdiskreditovat Luciuse Malfoye tím, že pomáhá Voldemortovým obětem v době, o které může Lucius Malfoy prokazatelně prohlásit, že byl na schůzi rady školy. Voldemort o Mnoholičném lektvaru určitě také už slyšel!”

„A také už slyšel o přenášení,” odpověděl Remus mírně. „Lucius se může dostat do Francie a zpátky v okamžiku kratším než mrknutí oka, a všechna má zjevení, byla pečlivě naplánovaná. A pak... kdyby začal být v podezření Mnoholičný lektvar, je pravděpodobné, že Smrtijedi by začali přemýšlet, jestli skutečný Lucius nebyl ve Francii, zatímco jeho trénovaný dvojník seděl na schůzce v Bradavicích. Nicméně, Severusi. Nebylo v plánu přesvědčit smrtijedy o Luciusově loajalitě, jako spíš zasít mezi ně nesoulad a disharmonii. Pomluvy o blonďatém aristokratovi, který všechny varuje... Smrtijedi, kteří naleznou domy, které chtěli zničit, opuštěné. To ty jsi řekl Albusovi o jejich rivalitě. My jsme doufali, že se nám tím podaří zanechat dojem, že Lucius má nějaké vlastní plány, nějaké, které nejsou v souladu s plány jeho Mistra a Pána.”

Harry se poněkud vzpřímil a řekl nahlas. „Teda Remusi. To zní, jako by tvoje práce byla důležitá a nebezpečná. A pro tu práci ses rozhodl už před lety, už během první války. Je to tak?”

„Děcko pitomé,” mrmlal Snape.

„Ty jsi říkal, že nedělá nic, čím by pomohl, ale on dělal, učil se hrát a tak,” řekl Harry. „A nemyslím, že by z toho byl bůhvíjak nadšený. A dělal to pro Řád. Věděl jenom, že se to učí proto, aby mohl představovat nějakého Smrtijeda nebo tak něco, takže věděl, jak nebezpečné to bude a stejně v tom pokračoval. To bylo statečné.”

„Tiše Harry. Nepotřebuji po všech těch letech Severusovo uznání,” řekl Remus s úsměvem, který na Malfoyově tváři vypadal naprosto divně.

„To je dobře,” zavrčel Snape. „Nevydal bych žádné potvrzení o důležitosti pro tuhle nebelvírskou pitomost. Podle mého názoru je to stejně celé k ničemu. A jak nebezpečné to asi může být. Nepředpokládám, že bys v přítomnosti Temného pána pátral v jeho tajemstvích nebo ano?”

Pramen Luciusových vlasů zavlál, když Remus zavrtěl hlavou. „Ne Severusi, samozřejmě že ne. Zůstáváš tím nejstatečnějším mužem, jakého znám.”

„Ale předpokládám, že bys to udělal, kdyby bylo třeba,” naléhal Harry. „Kdyby byla cesta. Chci říct, kdyby Lucius zmizel a my věděli, že se nemůže objevit, tak bys zaujal jeho místo, a byl zvědem Řádu, tak jako jím byl Severus...“

„Mohl by ho požádat, aby zabíjel lidi,” drsně poukázal Snape. „Nepředpokládám, že by na to Lupin měl žaludek.”

„Vhledem k tomu, že nám Lucius Malfoy stěží poskytne tuto příležitost,” vmísil se ředitel. „Navrhuji, abychom neprobírali možnosti této situace.”

„To je dobrý nápad,” poznamenal Harry a zhluboka se nadechl, aby se připravil na to, co mělo následovat. Musí to říct. A jeho otec z toho určitě nebude nadšený. Ale on to stejně musí říct. „Um... Severusi, tedy tati, myslím, že dlužíš Remusovi omluvu za to, že sis o něm myslel, že je slabý a neužitečný. To on není. Myslím, že to teď musíš přiznat, tedy připustit.”

Remus zavrtěl hlavou. „Harry, nechci stát mezi vámi, tak z toho nedělej žádnou vědu.”

„On vždy donutí omluvit se, když jsem nesnesitelně hrubý,” protestoval Harry.

„On je rodič,” odpověděl Remus a stále přitom vrtěl hlavou. „Není tvá úloha vychovávat ho, Harry.”

„Ano,” souhlasil Brumbál, i když jeho tón byl jednoznačně daleko zmijozelštější, než byl ten Remusův. A to bylo divné, zvážíme-li, že mluvil Luciusovým hlasem. „Harry. Severus je dospělý muž, dospělý. A pokud není dospělý dost na to, aby přiznal své vlastní omyly, je to jeho věc. Je naprosto nepřijatelné, abys svého otce napomínal, jako by byl stále ještě v plenkách a nezáleží na tom, že z jeho chování je jasné, že uvnitř není o nic víc dospělejší než batole...“

„Dost!” zařval Snape. Zíral na Harryho a zcela jasně se na něj zlobil za to, že to celé začal, ale chlapec se na něj díval odhodlaně zpátky, jako by ho chtěl vyzvat, aby se choval v této chvíli dospěle.

Mistr lektvarů znechucen zkroutil rty. „Vidím, že my dva si budeme muset ještě jednou promluvit o respektu.”

„Já tě respektuji,” objasňoval Harry. „Jen... respektoval bych tě víc, kdybys skrz svůj vztek dokázal vidět tohoto člověka, jaký doopravdy je. Kolikrát jsi mi řekl, abych přestal soudit Draca podle jeho chyb v minulosti? A totéž platí pro tebe. Remus už není ten kluk, který se jen tak díval, zatímco se James choval jako idiot! Už z toho vyrostl!”

Snape vypadal, že by s velkou chutí uškrtil Harryho, pak Remuse a na závěr, jen tak pro dobrou náladu, ředitele. Ale vše, co udělal, bylo, že se opovržlivě podíval na vlkodlaka, zatímco chraplavě připustil. „Jsem... rád, že tě během tohoto praštěného úkolu nezabili, Lupine. A to je ta největší omluva, kterou jsi kdy slyšel.”

„Hmm, moc hezké,” řekl Harry mrzutě, ale rozhodl se být raději zticha, když Snape začal vypadat jako sopka před výbuchem.

„A teď, pokud už jsme se přestali zabývat Lupinovým bizarním zjevem,” a dával si přitom pozor, aby nemluvil na někoho konkrétního, „navrhuji, abychom probrali to, proč tady hlavně je!”

„Pobertův plánek,” řekl Harry a přikývl. „Někdo ví, jak věci zařídit tak, aby na ní nebyl vidět. A napadlo nás, že bys mohl vědět, jak takovou věc udělat.”

Remus se zamyslel a stáhl obočí a ten výraz vypadal na Luciusově obličeji zvláštní, velmi zvláštní. „Experimentovali jsme s pár kouzly, ale žádné z nich nefungovalo pořádně. Některé z nich skončily pořádnou popáleninou.”

„Mohla by mít o tom záznamy madam Pomfreyová?”

„Ne, léčili jsme se sami,” řekl Remus a při vzpomínce na to se usmíval. „Nějakou dobu jsme se pokoušeli tu mapu oklamat. Ale vždy to skončilo nějakými puchýři...”

Harry si nemohl pomoct a zakřenil se.

„Jedno rychlé kouzlo a většina z nich byla pryč,” ujistil ho Remus. „Nakonec jsme se rozhodli, že ta mapa nemůže být oklamána. Nikdy se nám to nepodařilo ani trochu.”

„Takže stejně opustíte zemi, Severusi?” řekl Albus s poněkud povýšeným výrazem. „Když vám Lupin nedokáže pomoci?”

„Ten hlavní bod byla tvá neochota pomoci nám,” odsekl Snape. „Lupine, přál bych si, abys napsal všechno o magii, kterou byla ta mapa stvořena. Všechno. Rozhovor je dobrý, ale rád bych měl nějaký psaný záznam. A přál bych si, abys ho udělal.”

Harry přemýšlel, jestli k tomu jeho otec má jiný důvod nežli právní? Co kdyby byl Remus zabit během své mise ve Francii? Aby pomohli Dracovi, mohli by potřebovat, být schopni, prokázat nějaké věci kolem té mapy...

Remus přikývl a hned pokračoval. „I když ti musím říct hned na začátku, že skutečnou zásluhu na ní mají James a Sirius. To byl jejich nápad. Oni měli takový talent na magii, že se dokázali stát zvěromágy.”

„Stejně jako Pettigrew,” prskal Snape. „Co on ví o stvoření té mapy?”

Remus si odpověď pečlivě rozvážil. „Myslím, že velmi málo. Vždy se potloukal někde okolo, ale stěží by se účastnil na kouzlech. Bylo to, Severusi, jako učit se vařit lektvary bez předchozích zkušeností. Nicméně, Jamesova a Siriusova magie velmi dobře spolupracovala. Někdy jsem je ani nedokázal sledovat, a to jsem tomu věnoval daleko větší pozornost než Peter.”

„Ale napíšeš vše, co víš?” naléhal Snape tak moc, že Harrymu náhle došla jedna věc, jeho otec si je velmi dobře vědom toho, jak moc nebezpečný je Remusův úkol.

„Ano, samozřejmě,” řekl Remus a prohlížel si kouzelníky okolo. „Ale k čemu to všechno je?”

„Můj chlapče, obávám se, že tato informace je jedna z těch, nemusí-to-vědět-každý,” konejšil ho Albus, vstal a došel ke krbu a pokynul Remusovi, aby se k němu připojil. „A ty to docela jistě vědět nemusíš. Potřebuji tě zpátky ve Francii, abys pokračoval ve své práci, která je nebezpečná a tak trochu mi připadá, že Severus pochopil jak moc. Nemusíš mít strach o Bradavice. Máme to pevně v rukách.”

„Harry nemá potíže, že ne?”

„Ne, tentokrát Harry není ten, o koho jde. Teď se prostě vrať, popadni své věci a přestěhuj se do dalšího bezpečného domu, který je pro tebe připravený. Víš, který myslím a hned napiš ty poznámky k mapě. Vždyť víš, jak mi je poslat. A to je všechno, můj chlapče...”

„Proč mám pocit, že jsem odsud vyhazován? Mohu zůstat tady, abych to napsal...”

„Ne, ne, ne,” trval na svém Albus. „Máme ještě pár věcí, které musíme zařídit, abychom tu věc, která tě sem zavedla, vyřídili. A čas je tady to hlavní. Takže teď se prostě jen rozluč s Harrym a jdi.”

Remus s úsměvem napřáhl ruku.

Harry k němu nemohl jít. Prostě nemohl. „Já... promiň,” řekl a zavrtěl hlavou. „Já vím, kdo jsi, ale když vypadáš takhle... ne. Doufám, že tě ještě uvidím Remusi. Pokud by moje poslední vzpomínka měla být, jak máš jeho tělo... fuj.”

„Rozumím Harry,” odpověděl mírně Remus. „Severusi, starej se o něj dobře.”

Snape zvedl bradu: „To dělám, Lupine.”

„Ano, vidím, že to děláš.” Remus vzdychl, nabral si letax a vstoupil do krbu. „Na shledanou.”

A pak vykřikl svou adresu ve Francii.

Harry se otočil ke svému otci. „Ale... ten sen... jestli Remus umí francouzsky, proč tak nemluví během svého úkolu?”

„Tak dobře francouzsky neumí,” řekl Snape opovržlivě. „A určitě ne starou francouzštinou, kterou Malfoy tak rád vystavuje na obdiv. Lupin nevypadá, že by v ní byl tak skvělý, což by udělalo jeho převtělení rychlý konec. Vypadá to, že jeho herecké kurzy nezahrnovaly také pořádný jazykový kurz!”

„Zahrnovaly,” dodal Brumbál. „Ale snažíme se, aby to vypadalo, jako že se Lucius pokouší zakrýt své stopy.”

„Taková past,” nadechl se Harry.

Snape ho sjel pohledem. „Z Nebelvíru? Prosím tě.”

„Tolik jedu,” komentoval to Albus mírným tónem. „Myslel bych, že tě potěší, když si uvědomíš, že to popírá všechny tvé stížnosti v minulosti... a už jsem ty roky přestal počítat, byla by to jen připomínka toho, jak jsem starý... řekl bych, že budeš mít radost, když pochopíš, že Remus nejenom sedí na zadku a přibývá na váze, jak si tak často říkal, ale že už dlouhou, velmi dlouhou, dobu něco dělá.”

Snape došel ke krbu a podíval se z vrchu na ředitele. „Možná v tom všem zmatku, když si Harry myslel, že přišel Lucius Malfoy, aby mu znovu vypíchl oči, ti unikl náš rozhovor o věšteckém snu, ty senilní starý hlupáku. Harry za mnou přišel s předpovědí události v Sovinci. A my jsme se rozhodli, že jeho sen nemá žádné prorocké znaky. A proč, ptám se? Protože jsi mi zapomněl říci, že Remus Lupin chodí po Francii namaškařený jako smrtijed!”

„Těžko mě mohlo napadnout, že potřebuješ takový detail vědět.”

„Ano, tvá výmluva, že to nemusí-vědět-každý!” křičel Snape. „Řekl bych, že jako ceněný... jak ty jsi řekl... zasloužilý člen Řádu, bych měl být seznámen se všemi důležitými fakty!”

„Jo.” Harry si nemyslel, že je to zábavné, opravdu ne. Ale nemohl si pomoct a zasmál se. „Teď aspoň víš, jak se cítím.”

„Teď retrospektivně vidím, že by bylo dobře, kdybys to věděl, Severusi,” připustil Brumbál.

„Nicméně, předtím, než se ještě víc rozzuříš, uvědom si, že jsi mi o tom věšteckém snu nikdy neřekl. Kdybys to udělal, porozuměl bych mu a řekl bych ti, že je naprosto přesný.”

„Ale stejně bys mi o Lupinovi neřekl!”

„Ne, pravděpodobně ne.”

Snape stiskl čelisti.

„Ty jsi právě teď lhal Lupinovi, proč má Harry tmavě fialové oko,” poukázal ředitel. „Co to bylo, když ne neupřímnost?”

„Sotva jsem mohl potřebovat, aby se rozzlobil na Draca,” poznamenal Snape.

Harry měl pocit, že už slyšel dost. Z dlouhé zkušenosti věděl, že tato hádka nebude mít vítěze, ale zdálo se mu dobré, že Snape pochopí, jak se Harry cítí. I když možná že to Snapeovi došlo už před časem. Je lepší, když máš více informací, než když nemáš žádné. Věc, kterou snad teď začal chápat i ředitel...

Dobře, Harry si vlastně nebyl jistý, jestli to Brumbál začal chápat, ale byl si jistý, že jeho bratr na ně čeká. „Měli bychom jít za Dracem,” naléhal. „Měli bychom se vrátit do Devonu. Musí být v hrozném stavu, když přemýšlí nad tím, co říkali bystrozorové, když přemýšlí, co s ním bude.”

„Ano, měli bychom se vrátit do Devonu,” přikývl Snape souhlasně a rozpřáhl ruce, aby tak nabídl Harrymu, že absorbuje tu větší část při nárazu z přenášení.

Harry k němu beze slova došel, ale těsně předtím, než se přenesli pryč, napadlo ho zeptat se. „Myslíš, že až jednou uvidím opravdového Luciuse Malfoye, že taky tak ztuhnu? Jako teď?”

„Ty jsi neztuhl,” ujistil ho otec a přitáhl si ho blíž k sobě. „Byl bys zaútočil, kdybych tě nezastavil a kdybys měl hůlku...”

„Jo,” zaúpěl Harry, když mu došlo, jak snadno mohl zabít Remuse. Jeho otec má pravdu. Měl by pracovat na svém sebeovládání. Neunesl by odpovědnost za smrt dalšího milovaného člověka. „Díky,” vydechl a přitiskl tvář k měkkému a voňavému otcovu hábitu. „Prostě... díky.”

Albus Brumbál si jemně odkašlal. „Můžeme? Harry má pravdu. Pan Malfoy... tedy Draco, bude netrpělivý, aby se dozvěděl, co se stalo během jeho nepřítomnosti.”

Harry se trochu odtáhl, aby se mohl podívat nahoru na svého otce. „Předpokládám, že mu neřekneme, co dělá Remus a nebudeme mu vysvětlovat ten sen?”

Mistr lektvarů přikývl.

„Nemusí-vědět-všechno, Severusi?” popíchl ho trochu ředitel. „A divíš se, že jsem podobná rozhodnutí udělal i já. Chápeš, jak důležité by to Lupinovo poslání mohlo být? Chápeš...”

„Ano, řediteli, chápu,” souhlasil drsným tónem Snape. „Ale co jsi nepochopil ty, je, že pokud jsem teď zodpovědný za celý Harryho život, potřebuji znát každý detail, který se dozvíš. Očekávám, že mě budeš informovat o Lupinově postupu. Je to jasné Albusi?”

„A očekávám to samé!” pronesl Harry, ale zjistil, že jediné, co si vysloužil, byl Snapeův spalující pohled.

„Nejsi ani dospělý, ani člen Řádu a ještě nejsi ani úplně vycvičený kouzelník.” Pak ztišil hlas. „A navíc, řekl jsi mi, že chceš vědět, jaké to je být dítětem. Právě jsi řekl Lupinovi, že jsem dobrý otec. Začneš teď odmítat, moji snahu být jím?”

Harry se nad tím zamyslel a vzdychl. „Dobře. Chápu, co tím myslíš. Jen se ujisti, že jsi také dobrým otcem i pro Draca, protože... podívej, já možná nevím, co potřebuje, ale jsem si jistý, že milion vět, nebo tisíc bodů ze Zmijozelu, ho leda ještě tak víc naštve.”

„Tisíc bodů ze Zmijozelu,” pochechtával se Mistr lektvarů. „To mě nenapadlo ani ve snu.”

„Tím jsem si jistý,” připustil Harry. „Pojďme. Pravděpodobně už tam leze po zdech.”

„Pravděpodobně ne.”

„Proč? Protože je Draco taková vyrovnaná osobnost?”

„Ne, protože jsem mu dal Uklidňující doušek,” řekl Snape. „A drž se pevně, nebo ho budeš také potřebovat.”

Harry zavřel oči, pevně tátu objal a celý svět se kolem rozplynul.

Žádné komentáře
 

Výhradným vlastníkom týchto stránok je Chalibda. Administrátorom je v súčasnej dobe Jimmi. Charakter, význam a dôvod existencie týchto stránok určujete VY.