Vítejte v magickém světě Harryho Pottera

Trilógia od Aspen: I. Rok jako žádný jiný (A Year Like None Other); II. Léto jako žádné jiné (A Summer Like None Other); III. Rodina jako žádná jiná (A Family Like None Other)



Tieto stránky sú pokračovaním pôvodných stránok Roku, ktoré sú venované prekladom skvelej fanfiction od Aspen in Sunlight (trilógia AYLNO, ASLNO a AFLNO). Je alebo bude na nich zverejňovaný česko-slovenský preklad Roku, preklad Leta a Rodiny.

Kapitoly 91 - 96

Kapitola 94. VYPRÁVĚNÍ I. část

Preklad: Chalibda

Betareader:   Kapitola neprošla rukou betareadera

Záverečné úpravy: Beruška


Snapeův byt byl ztichlý a studený, když Harry vystoupil z plamenů do obývacího pokoje. Harry se nad tím tichem zakabonil, trochu doufal, že otec vycítí jeho přítomnost a vyjde mu vstříc. Dostat se ke Snapeovi bylo normálně těžší, ale protože krb nebyl proti Harrymu zabezpečený, nic neoznámilo jeho příchod.

Harry s povzdechem upustil obálku, kterou ještě pořád svíral a sevřel místo ní rukáv přesně nad ranou. Ouvej. Látka byla vlhká a studená, ale díky tomu, že světla nesvítila, nedokázal říct, jak vypadá.

Harry se otřásl a měl sto chutí vrátit se zpátky do věže. Jak ho pro všechno na světě mohlo napadnout jít za otcem? Co si bude myslet, až uvidí Harryho krví nasáklý rukáv? A až zjistí, že si to Harry udělal sám?

Ale nic naplat. Je to jednoduché. Buď Snapeovi věří, že mu pomůže, nebo ne.

A on mu věří, skutečně věří.

Nadechl se, aby si dodal odvahy. A pak ještě jednou. V tu chvíli mu došlo, že ještě pořád čeká, že otec přijde a najde ho. Ale bylo jasné, že se to nestane.

A tak si Harry uvědomil, že pokud chce Snapeovu pomoc, musí o ni požádat.

Ale to je ten problém, slyšel v hlavě otcův hlas. Ty nejsi zvyklý žádat!

Ale o tomhle přece byl tento celý rok, došlo náhle Harrymu. Naučil se žádat o pomoc. Naučil se, že má někoho, komu může věřit. I v tomhle případě.

Jak ve snách vyrazil ke dveřím Snapeovy ložnice. Pak už zbývalo jen zaklepat. Aby to mohl udělat, musel přestat svírat svoji ruku. Zvláštní, jak těžké bylo rozevřít prsty svírající rukáv a zvednout ji k tvrdému dřevu.

V tu chvíli mu došlo, že musí být potichu, protože jinak vzbudí nejenom Snapea, ale i Draca. Znovu se zhluboka nadechl a opatrně zaťukal na dveře, třikrát za sebou v rychlém sledu. Pak zadržel dech a napjal uši.

Nic. Ani šepot, ani zvuk, ani žádný šustot. A tak měl Harry co dělat, aby v momentě, kdy se dveře rozlétly dokořán nenadskočil leknutím.

„Harry?“ podíval se na něj Snape tázavě, v matné záři vycházející z nástěnného světla nad jeho postelí. „Myslel jsem, že něco potřebuje Draco. Nečekal jsem, že se vrátíš dnes v noci.“

Evidentně byla příliš tma, aby viděl Harryho zašpiněný rukáv.

Harry se kousl do rtů. Teď když tu stál, nevěděl, jak to vysvětlit, ani jak začít.

„No... víš...“

Snape měl dobré instinkty. Došlo mu, že něco je špatně. Natáhl se a vzal Harryho jemně kolem ramen. „Pojď dovnitř a řekni mi, co se stalo.“

To stačilo k tomu, aby se Harrymu rozvázal jazyk, a nejen pro všechnu tu starostlivost, kterou vnímal. Spíš pro to, že ho ruka opravdu bolela. Čím déle tu stál prokřehlý mrazivým vzduchem i vlastním zoufalstvím, tím víc mu v ní cukalo.

„Máš... máš Hojivý balzám?“ zajíkl se a byl tak blízko slzám, až se za to zastyděl. A nebo se možná styděl z úplně jiného důvodu.

„Hojivý balzám?“ Snape zalovil v záhybech svého nočního hábitu.

Harry věděl, co přijde, ale stejně s ním škublo, když spatřil otcovu hůlku a slyšel ho vyslovit Lumos. Harry před tou září zavřel oči. A nebo je možná zavřel, aby se nemusel dívat do Snapeovy tváře, až uvidí, co si Harry sám udělal.

Snape to viděl, ale nepochopil. Alespoň ne hned, protože všechno, co viděl, byl rukáv nasáklý krví. Přerývaně se nadechl, popadl Harryho ruku a vyroloval mu rukáv až nad loket.

Harry si nemohl pomoct a také se podíval dolů. Jeho ruka vypadala naprosto příšerně. Probodaná a hnisající, plná modřin. A ze všeho nejhorší byla velká rána těsně nad zápěstím, ze které stále vytékala krev.

Zdvíhal se mu žaludek, jen když se na to podíval. Nedokázal si ani představit, co jeho otec cítí.

Snape dlouho nic neříkal. Jen upíral své tmavé oči na Harryho ruku. Po chvíli, která se zdála nekonečná, se podíval Harrymu do tváře.

Harry odvrátil zrak.

A pak jeho otec promluvil.

„Máš pravdu, potřebuješ Hojivý balzám. Pojď, podívám se ti na to a pak si promluvíme.“

Promluvíme. Harry netušil, jak by mohl s otcem mluvit. A nezáleželo na tom, že otec už ví pravdu. A Harry věděl, že ji ví. Zahlédl to v jeho očích v tom krátkém okamžiku před tím, než zahanbeně sklopil oči. Viděl tam všechno, pravdu a zděšení. Rychle zaplašenou paniku. A rozhodnutí pomoci mu za jakoukoliv cenu.

„Pojď se mnou,“ řekl Snape klidně a znovu položil Harrymu ruku na rameno. Jemně ho postrčil a domanévroval ho do laboratoře.

Harry se cítil zmatený. Vyčerpaný. I při tak krátké cestě zakopával o vlastní nohy. Samozřejmě, byly už skoro dvě hodiny ráno. Ale to nebyl ten hlavní problém. Jen se mu nechtělo čelit tomu, co muselo přijít.

Vysvětlování.

Ale on to nedokáže vysvětlit. Věděl, proč přeměnil tu první jehlu, ale jak měl vysvětlit, proč to došlo tak daleko... on tomu rozuměl, ale pochyboval, že by mohl ještě někdo jiný. Jak vyjádřit slovy všechny ty hrozivé myšlenky, které mu vířily hlavou.

A tak začal mluvit, aby o tom nemusel přemýšlet. „Jsme v laboratoři, abys mi mohl nějaký balzám uvařit? Myslel jsem, že máš nějaký hotový.“

„To mám,“ řekl Snape a otevřel skřínku, zabudovanou vysoko ve zdi. Pak natáhl ruku, aby dosáhl pro něco na horní polici, a pod okrajem hábitu se objevily otcovy bosé nohy.

Byl to jen drobný detail, ale stejně Harryho dostal na lopatky. Polkl a cítil se provinile. Mohl počkat do rána. Neměl otce tahat z postele v takovou hodinu do promrzlého sklepení.

„Některé ty rány jsou podebrané,“ řekl Snape věcně, „budeš potřebovat víc, než standardní Hojivý balzám. Ale nejdříve si svlékni ten kabátek.“

Aha, to asi, aby mi mohl tu ruku umýt. Harry roztřeseně přikývl a neohrabaně si začal rozpínat knoflíky pyžama. Nebyl překvapený, když viděl Snapea vytahovat hůlku, ale byl překvapený, když s ní namočil jen kousek látky.

Snape začal jemně otírat zaschlou krev z Harryho kůže.

„Nemůžeš použít magii?“ zeptal se roztřeseně Harry. Ne že by to zase až tak bolelo, ačkoliv v té největší ráně mu pořád cukalo. Spíš mu vadilo, jak dlouho to trvá. Čím déle to trvalo, tím provinileji se cítil kvůli tomu, co sám sobě udělal.

„Někdy je přímá metoda ta nejlepší,“ řekl Snape tiše, zatímco pokračoval v práci. Když byla Harryho paže čistá, otevřel širokou sklenici a nabral dávku lesklého olivově zabarveného roztoku. Harry nakrčil nos před štiplavým zápachem, který připomínal přezrálý sýr a zároveň zubní pastu. No, mohlo by to být i horší. Mohl to být lektvar k pití, místo toho, aby se jen natíral. Zatímco jeho otec pečlivě natíral každou ranku, mlčel, ale když chtěl Snape sklenici zavřít, Harry polkl, obrátil ruku tak, aby byla vidět i spodní strana.

„Tohle taky,“ řekl a ze všeho nejvíc na celém světě si přál, aby se tomu mohl vyhnout.

Snape s kamenným výrazem v obličeji kývl, až se mu vlasy svezly do čela. Harry nemohl uvěřit, že by to otci bylo jedno, ale ten způsob, kterým na celou tu situaci reagoval... nebo spíš nereagoval, začínal být děsivý. „Ty se nezlobíš?“ zeptal se, zatímco mu Snape nanášel na ruku balzám.

V mužových očích zajiskřilo, když vzhlédl a podíval se na Harryho. „Radost nemám,“ řekl věcně. Ta slova byla ostrá, ale nezraňovala. „Nicméně, mám pocit, že další drama by ti v tuhle chvíli k ničemu nepomohlo.“

To dávalo smysl. Popravdě to bylo tak logické, že Harry přikývl. „Jo... jasně. Máš pravdu.“

Snape doošetřil i Harryho druhou ruku. Tentokrát se předtím, než zavřel sklenici, Harryho zeptal, jestli potřebuje balzám ještě někde jinde. Tahle otázka byla skoro horší, než všechno, co se stalo do téhle chvíle. Harry svěsil hlavu a zavrtěl s ní.

„Tak pojď,“ řekl Snape.

Harry sebral z pracovního stolu kabátek od pyžama a šel za otcem. Tak trochu očekával, že půjdou do Snapeovy kanceláře promluvit si, ale ten se zastavil už v obývacím pokoji a otočil se na Harryho, který se roztřásl.

Snape se zakabonil, mávl hůlkou a zakouzil ohřívací kouzlo.

„Díky,“ řekl Harry a drkotal přitom zuby, ale ne zimou. Nervozitou. Natáhl ruku se zkrvaveným vrškem od pyžama. „Nemám chuť si to na sebe obléct, je to vlhké...“ Když v duchu tuhle větu dokončil, zdvihl se mu žaludek. A tak jen zašeptal: „Ale nechce se mi jít pro něco, abych nevzbudil Dr- Draca...“

„Něco ti půjčím.“ Snape zmizel v chodbě dřív, než mu Harry stačil připomenout, aby si vzal bačkory. Chvíli za ním zíral, trochu překvapen, že ať už chtěl cokoli, nepoužil Accio. Pak ho napadlo, že je Snapeovo přivolávací kouzlo stejně hlasité jako jeho vlastní.

Došlo mu, že stále ještě drží v ruce vršek od pyžama, a otřásl se. Byl to příšerný a nechutný důkaz toho, jak je vyšinutý. Chtěl ho nechat zmizet, ale jeho hůlka byla ještě pořád ve věži a zdálo se mu jako špatný nápad, začít zrovna teď používat magii bez hůlky. Harry zahodil vršek na podlahu a pokusil se předstírat, že tam není.

Když se Snape objevil s jemným šedivým svetrem v ruce, už nebyl oblečený do postele. Převlékl se do černých kalhot a tmavě zelené košile a vzal si boty.

Harry si vzal svetr a natáhl si ho přes hlavu. Byl mu trochu velký a hodně dlouhý, ale Harrymu to nevadilo, přesto, že mu to připomínalo oblečení, které nosíval v dětství. Ale bylo to jiné. Dudleyho obnošené oblečení bylo známkou toho, že je doma nechtěný. Tohle znamenalo, že je milován.

Ačkoli byl docela překvapený, že Snape takovýhle svetr vůbec má. Nebyl vůbec v jeho stylu.

„To je od Molly Weasleyové,“ odpověděl mu otec na jeho otázku. „Opožděný vánoční dárek. Obávám se, že od teď už jsem na jejím seznamu.“

„Jo, já mám celou kolekci svetrů. Většinou v nebelvírských barvách a předpokládám, že Draco je teď také začne dostávat. A pravděpodobně budou zelené.“ Harrymu bylo jasné, že blábolí, ale vypadalo to, že Snape proti tomu nic nenamítá. „Když už tak mluvíme o Dracovi, zmínil naši hádku?“

Harry se obrnil. Nedokázal si představit, co všechno mohl Draco říct, ale pravděpodobně nic lichotivého.

„Napadlo mě, že jste se pohádali,“ povzdychl si Snape. „Draco byl, mírně řečeno, v odporné náladě.“

Harry věděl, že není příliš zmijozelské ptát se, ale nedokázal se ovládnout, musel to vědět. „Řekl ti, že jsem se zpátky do věže přenesl krbem?“

Snape se zamračil. „Řekl jsem ti, abys to nedělal. Ale abych ti odpověděl, Draco prostě řekl, že jsi spěchal zpátky. A popravdě naznačil, že tě do věže doprovodil.“

Ouha. Takže Draco o něm před Snapem nemluvil špatně. Harry se teď cítil špatně za to, že si myslel něco jiného. Popravdě se cítil tak špatně, až ho začaly svrbět ruce. Začal si téměř freneticky třít paže.

Snape si toho po chvíli všiml a překvapeně na něj zíral.

„Kousavý svetr,“ řekl Harry na vysvětlenou.

„To bych tedy neřekl.“ Snape se chvíli na Harryho upřeně díval a pak konečně znovu promluvil: „Jsi připravený o tom mluvit?“

Harry se pokusil kývnout, ale ne úplně se mu to podařilo. Protože on není připravený. Potřebuje si promluvit, ale s připraveností to nemá vůbec nic společného. „No...“

„Posaď se,“ řekl Snape jemně a posadil se také na gauč.

Harry se toužebně podíval ke krbu. Chtěl se vrátit do věže, spát a předstírat, že sem nikdy nepřišel. Snape si zasluhuje lepšího syna, někoho, kdo není takový cvok, aby...

Nedokázal tu myšlenku ani dokončit. Není divu, že nedokázal mluvit tak, jak by si jeho otec evidentně přál.

„Nechal jsem hůlku ve společenské místnosti,“ řekl a udělal pár kroků ke krbu. „Tak... já si pro ni jenom zaskočím, jo?“

„To v žádném případě ne,“ řekl Snape nesmlouvavě. „Vyzvednu ti ji, až tady skončíme. A jsem si jistý, že do té doby se jí nic strašného nestane.“

„Tak já si ji vezmu, až se vrátím,“ řekl Harry bezbarvě. Cítil se poraženě. Snape ho zcela evidentně donutí mluvit. Žádná jestli, a, nebo ale.

„Mýlíš se, jestli si myslíš, že se vrátíš zpátky,“ zavrtěl hlavou Snape. „Dnes v noci se, Harry, do své ložnice vrátit nemůžeš. Je dost pravděpodobné, že by ses znovu zranil.“

Harry s sebou trhl. Snape evidentně neměl potíže s tím Harryho problém pojmenovat.

„Já... jo.“ Harry se zhroutil na druhý konec gauče a pokoušel se najít slova. „Já... já jsem sem přišel. Promluvit si. Protože mi připadalo, že se mi to trochu... vymklo z ruky, al ...“ Nejistě pokrčil rameny.

„Je dobře, žes pochopil, že se ti to vymklo z ruky,“ řekl Snape pomalu. „Nicméně, doufám také, že chápeš, že neexistuje žádný způsob, jak tohle mít v ruce. Ano?“

Harry otevřel ústa, ale měl v nich tak sucho, že nedokázal promluvit, a tak jen roztřeseně přikývl.

Snape opět jednou dokázal, jak dokáže být vnímavý, neboť vykouzlil sklenici vody a podal mu ji.

Harry si usrkl. Měl chuť vypít celou sklenici najednou, ale i po té trošce ho začal bolet žaludek. Byl příliš napjatý. Začal se cítit zoufale. Přišel sem dolů za někým, koho už tak dlouhou dobu zná, a přesto nebyl schopen říct nic soudného. A čím dál tím méně to vypadalo, že se mu to vůbec podaří.

„Harry, jak to začalo?“ zeptal se Snape tiše, vzal mu sklenici z ruky a postavil ji.

„No... ta jáma s hady a strach. A tak jsem chtěl být silný, tak, jak jsi říkal...“ Došlo mu, že mluví jako blázen, a tak začal znovu. „Necítil jsem se mizerně, víš? A to jsem musel.“

Bože, tohle nebylo o moc lepší.

„Nedokážu to!“ vykřikl a sevřel ruce v pěst. Nehty zaryl do dlaní. Nebylo to úplně jako jehly, ale aspoň něco. „Chci říct, já vím, jak to začalo, ale nikomu jinému to nebude dávat smysl, ani tobě! Já vím, že jsi prošel v životě hroznými věcmi, ale něco takového jsi v životě neudělal, že ne?“

Harry se nenáviděl za to, že na konci téhle věty mu byla v hlase slyšet naděje. Takovouhle věc by přece neměl nikomu přát. A bylo hnusné, že to znělo, jako by to tak bylo. Ale jestli jeho otec někdy sám sobě ublížil, tak by to možná pochopil, ne?

Ta naděje brzy zhasla.

„Ne, neudělal,“ řekl Snape, „ale to neznamená, Harry, že ti nebudu moci pomoct.“ Snape se odmlčel. „Jen bych chtěl vědět, co se ti právě teď hodní hlavou, a proč se ti zrovna tohle zdálo jako... vhodné řešení.“

Harry popadl svou sklenici vody a znovu upil, i když se mu z toho zvedal žaludek. Byl si jistý, že voda je v pořádku, ale stejně mu připadalo, že chutná po bahně. Zaškaredil se, a znovu ji odložil. „Já... myslím, že to nedokážu vysvětlit, je to tak zamotané. Uvnitř mojí hlavy to dává smysl, ale proč si myslíš, že jsem nepoužil jehlu nikdy před nikým? Vím, jak to vypadá, a stejné to bude připadat i tobě,“ dodal nakonec šeptem.

„Očekáváš, že tě budu soudit a shledám tě nevyhovujícím?“ Snape se natáhl a sevřel obě Harryho dlaně do svých. „Harry. Už jednou jsem ti řekl, že tě obdivuji, pamatuješ si na to? Na tom se nic nezměnilo.“

„Jak by se to mohlo nezměnit?“ řekl Harry a pokusil se vytrhnout. Otec ho nepustil.

„Protože nikdo není dokonalý celou dobu,“ řekl Snape jednoduše. „A ty jsi silný, Harry. Je to část toho, kým jsi. Ale přes všechnu tvou zděděnou sílu, přes všechny tvé děsivé síly, jsi pořád člověk. Přesto, že ty tomu nevěříš.“

„Ale ty jsi nikdy nic takového neudělal!“ vykřikl Harry skoro v slzách. Tuhle chválu si Harry od Snapea nezasloužil. Není silný, copak to není jasné? Není silný a jehly mu měly pomoct, aby se jím stal!

„Udělal jsem horší věci,“ řekl Snape otevřeně, „obrátil jsem své pochyby a vztek na ostatní. Upřímně ti tento způsob nedoporučuji.“

Harry údivem pootevřel pusu. Nikdy předtím ho nenapadlo o věcech přemýšlet takhle.

„Harry, je ti šestnáct. A máš za sebou víc strašlivých zkušeností, než většina dospělých prožila v nočních můrách, natož v normálním životě. Je téměř zázrak, že jsi ještě neskončil u svatého Munga. To, že teď máš nějaké potíže se s tím vším vyrovnat, mě nijak nepřekvapuje. Copak jsem ti už dřív neříkal, že se to stane?“

Harryho začal bolet spodní ret a až po chvíli mu došlo, že se do něj kouše. „Ano, ale tohle?“ Harry si osvobodil z otcova sevření ruku a natáhl ji dlaní nahoru, ačkoli měkký, teplý svetr, zakrýval všechny rány.

Snape vzdychl: „Harry, jestli si myslíš, že tě přestanu mít rád, nebo že tě začnu mít rád méně, protože máš potíže... pak si myslím, že bys mi možná měl víc důvěřovat.“

„Já... já ti důvěřuji,“ zamumlal Harry. „Proto jsem k přišel k tobě a ne k Remusovi. I když to byl on, kdo mi dal letax. Ale... to je jedno, tati. Jsem prostě úplně mimo,“ pokrčil rameny a cítil se tak k ničemu jako nikdy předtím. Dokonce už nedokáže ani souvisle mluvit.

Snape se na chvíli zamyslel. „Poslouchej mě,“ řekl nakonec tichým, napjatým hlasem, „jak už jsem řekl, ty nejsi, jako já. Myslím si, že ty potřebuješ o věcech mluvit. Ale jestli o tom nejsi schopen mluvit, tak je možná jiný způsob. Rozumíš mi, Harry? Chápeš, co mám na mysli?“

„Ano,“ řekl Harry nakvašeně. „Ale copak to nechápeš? Já to nedokážu vysvětlit...“

„Tiše, ty pitomé děcko,“ řekl Snape mírně. „Nemám v plánu se tě ptát, nebo alespoň ne slovy.“

Harry cítil, jak se něco tlačí do koutku jeho mysli. Teplá voda ho začal konejšit a kolébat. „Jo, to by mohlo fungovat!“

„Máš uzavřenou mysl.“

„Já... pustím tě...“ Harry se zhluboka nadechl a vědomě uhasil oheň, který neustále planul na hranicích jeho mysli. Bylo to o to jednodušší, že Snapeova voda byla blízko, jen čekala, až bude vpuštěna. Ale dalo to práci. Už si na nitrobranu tak zvykl, že ji vůbec nevnímal. Když byl konečně plamen pryč, jeho mysl zůstala nestrážená.

Na zlomek sekundy se zamyslel nad tím, jestli by na něj mohl Voldemort zaútočit.

Ale v ten samý okamžik jeho mysl zaplnila Snapeova voda. Harryho strach zmizel. Věděl, že by ho jeho otec ochránil. Dokonce by i zemřel, aby ho ochránil, přestože si to Harry nepřál.

Harry se uvolnil, opřel se do polštářů, ruce podél těla a nechal se vodou kolébat. Bylo dobré vědět, že je v bezpečí. Že je otec s ním a zůstane s ním přes všechny problémy. I přes tohle. Přesto, že ví, jak je zmatený a polámaný. Harry nechal odejít všechny myšlenky, zavřel oči a nechal otce, ať prozkoumá cokoliv, co si bude přát.

Skončilo to dřív, než si Harry myslel, a to především proto, že Harry nitrozpytu úplně nerozuměl.

„Harry,“ řekl Snape a ta slova Harryho probrala z mrákot.

„Hmm?“

„Vidím, co jsi dělal, ale příliš nechápu proč.“

Harry měl pocit, jako by na něj vychrstli kbelík studené vody. „Do háje. Nitrozpyt otvírá paměť, ne psychiku. K sakru.“

„To určitě platilo, když jsem se pokoušel pochopit tvého strýce, ale tvá mysl mě zná, Harry, a já znám docela dobře tebe...“

„Ačkoli ne tak dobře, jak sis myslel,“ řekl Harry hořce.

„Znám tě velmi dobře,“ řekl Snape neochvějně. „Myslím, že jsem schopný ponořit se hlouběji do tvé paměti a cítit, co sis myslel. Ale ten zážitek bude o hodně silnější než normální nitrozpyt.“

„Skvěle, takže skončím na zadku, jako když jsi mě učil prve. Ale když je to potřeba...“

Snape vstal z pohovky. „Mám na mysli něco jiného.“ Harry vytřeštil oči, když otec mávl hůlkou a přeměnil povrch kamenné podlahy na měkký huňatý kobereček. Zelený, samozřejmě. Snape se posadil se zkříženýma nohama a pokynul Harrymu, aby si přisedl k němu.

Harry zaváhal.

„Myslím, že to bude daleko méně vyčerpávající než dřív,“ řekl Snape a s úsměvem dodal, „řekl bych, že teď už spolu vycházíme o hodně lépe, ne?“

„Jo, jasně,“ řekl Harry a posadil se na podlahu zády k otci. Nebyl si vlastně ani tak jistý, proč tak váhal.

Snape natáhl nohy kolem Harryho. Pak se trochu naklonil a přitáhl Harryho k sobě. „Sedí se ti pohodlně?“

Harry se vědomě pokusil sedět poněkud méně strnule a otcovy prsty, které ho hladily po vlasech, mu v tom docela pomáhaly. A připomínaly mu, že to, čeho se předtím bál, je teď v pořádku. Víc než v pořádku. „Jo, dobře.“

Harry zavřel oči a cítil, jak jeho mysl naplňuje voda. Nebylo to jako v pátém ročníku. A nejen proto, že Snape na něj neútočil. V mysli se mu nezjevovaly žádné myšlenky. Jen mír, něha a pocit, že se rozplývá v síle muže, o kterého je opřený. Celý svět se skládal z teplé vody, ve které se Harry vznášel.

Vznášel a plul. Ale ne sám. Nikdy sám.

„Odpočívej,“ zašeptal Snape a Harry nedokázal říct, jestli ten hlas přicházel z vnějšku, nebo jestli to byla sama voda, kdo promluvil. „Opři se o mě. Na nic nemysli. Prostě jen buď.“

Harry se ponořil ještě hlouběji do vody a cítil, jak mu stoupá až nad hlavu. Věděl, že by se v ní mohl utopit, ale také věděl, že se to nestane, dokud je s ním jeho otec.

Začaly jím probleskovat emoce. Krátké záblesky emocí, které zmizely dřív, než měl příležitost jim porozumět. Po chvíli mu došlo, že to jsou Snapeovy emoce. Byly to jeho odpovědi na to, co viděl, když se nořil čím dál tím hlouběji do Harryho paměti a myšlenek. Viděl teď věci tak, jak je viděl Harry.

Tohle mě posílí, až to bude za mnou, nebudu se bát jehel. A když se nebudu bát, neprobudí se má temná magie. A já se pak nezměním na temného mága...

Harry cítil smutek. Ale tentokrát nebyl jeho. Bezednou propast smutku a lítosti nad tím, že Harry mohl vůbec někdy sám o sobě smýšlet takhle. Přesvědčení, že to není pravda. A vina. Příšerný pocit viny, že jako otec a učitel neudělal dost, aby si Harry s takovýmito věcmi vůbec nelámal hlavu.

Harry s sebou trhl a pokoušel se zdvihnout znovu svou vnitřní bariéru a zabránit Snapeovi v kontaktu se svou myslí.

Nechtěl otce zraňovat. Harryho mysl zaplavily další vzpomínky. Další myšlenky, pocity, obrazy. Tentokrát byly jeho. Harry s nimi chvíli bojoval, ale pak se v něm něco zlomilo. Proč sem přišel, když ne proto, aby se mu dostalo pomoci? Otci může věřit, i když to znamená, že ho nechá, aby se dozvěděl i ty nejhorší věci.

Harry se vzdal, uvolnil a nechal otcovu vodu, aby omývala jeho nitro a zhasila i poslední stopy jeho ohně. Každý uhlík, každou jiskru.

No a co, že to bolí? Cítil Harry opět své myšlenky. Můj výcvik v Devonu taky bolel, hodně, a s tímhle to bylo také tak. Nechci, aby ze mě byl černý mág...

Harry, proč se bojíš zrovna tohohle?“ zeptal se Snape hlasem tvořeným jen z čisté vody. Harry se v něm úplně ztratil. Byl ztracený, ale nebyl sám. Nemohl se cítit sám, když ho otcovy paže pevně objímaly, jako by věděl, jak moc podpory právě teď Harry potřebuje.

A on to teď pravděpodobně ví, protože Harryho zná. Přesně tak, jak řekl.

A tahle myšlenka vyvolala vzpomínky na Grimmauldovo náměstí.

Za hranicí vody se začal formovat přízračný obraz. Luciusovy rysy, tvořené z modrých a zelených vln, a jeho rty se pohybovaly. Hrozivá slova k Harrymu doléhala skrz oceán, který teď tvořil Harryho celý svět. „Znám velmi dobře tvou společnost, ke které jsi tak přilnul. A jakou péči ti pravděpodobně poskytují... Ta tvá tak zvaná divoká magie je skrz na skrz černá...“

Harry s sebou trhl, když to znovu slyšel. Jednou už to stačilo. Ačkoli tentokrát byl v bezpečí, v teplé náruči otce, jehož láska ho obklopovala a dodávala mu sílu.

Portrét mluvil a mluvil a Harry si nenechával nic pro sebe a nechal své vzpomínky plout vodou, která ho spojovala s jeho otcem. Každou jeho urážku, až k poslední hrůzostrašné větě: Víš, já přemýšlím, jestli tě drahoušek Severus zabije vlastníma rukama, až se obrátíš? A řekl bych, že ano. Je toho určitě schopný. Už ti přece říkal o...

Vodou náhle zazářily oslepující blesky zuřivého vzteku. Povodeň, která Harryho strhla s sebou. Severusův vztek. Ale nebyl to Harry, na koho se zlobil.

Ten pocit byl pryč tak rychle, jako se objevil. Severusovy myšlenky zmizely v hlubinách, aby udělaly místo pro Harryho.

Harry váhal. Někde tam v dálce poblikával oheň, ale on ho nenechal rozhořet. Severus nenáviděl Luciuse, možná víc než Harry. Severus by mohl porozumět.

Harry viděl sám sebe, jak běží z knihovny na Grimmauldově náměstí a lehá si na Siriusovu postel.

Pak Harryho starosti dostaly hlas, všechno to, o čem v tu chvíli přemýšlel a čím se od tohoto okamžiku zabýval. Temná magie... a uvnitř mě je temnota. Nebo teda alespoň by tam mohla být, pokud neudělám nic, abych ji zastavil, dokonce i můj otec řekl, že bych se mohl stát novým Pánem zla, pokud budu žíznit po pomstě.

Ano, řekl jsem to,“ ozval se Snape uvnitř Harryho hlavy tak přísně, že způsob, kterým mluvil s Aranem vedle toho vypadal téměř dobromyslně. „Ale to přece nijak nesouvisí s tím, co se teď stalo, ty pitomečku. Nepronásledoval jsi Luciuse, abys ho zabil! On přišel za tebou, to jeho obviňuj, Harry. Sebeobrana není msta a není ďábelské cítit radost nad zánikem monstra. A ani ty takový nejsi.“

Harry cítil, jak polyká. Chtěl věřit tomu, co mu Snape říká. Zoufale si to přál. Jenže... jak by mohl? „Ale... ale...

Snapeovy ruce ho pevně objaly a jeho hlas byl tak přesvědčivý, až prozářil vodu jako zlato. „Ale no tak, Harry, copak ty nevíš, že tvoje nejúžasnější vlastnost je právně schopnost milovat? Vzpomeň si na to, co jsi mi řekl v Devonu. O tom, jak se cítíš kvůli všem těm letem utrpení, které jsem ti způsobil. A přestože se ještě pořád zlobíš, odpustil jsi mi. Vím, že je to tak. A máš pro mě dost lásky, aby ses chtěl stát mým synem. V tobě není žádná temnota.“

Ale ty jsi říkal, že by mohla být...“

To by mohla být v každém. I přes tvoje neuvěřitelné síly jsi člověk. Ale ty nemíříš k temnotě. Ani v nejmenším. Voldemort miluje jen sám sebe. Ale ty Harry, máš dost lásky pro nás pro všechny. Máš jí tolik, že ses rozhodl nás chránit i za cenu vlastního utrpení. Ty jehly... to už nikdy nesmíš udělat. Ale už jen ten sám fakt, že ses pro ně rozhodl mluví o tom, že po temnotě v tobě není ani památky.“

Ta slova tišila Harryho duši stejně jako hojivá mast jeho rány, a zatímco se jimi Harry nechal konejšit, cítil, jak voda, která ho obklopovala, ustupuje. Když přišel po tomhle důkladném nitrozpytu k sobě, zjistil, že pevně spočívá v otcově náručí.

V bezpečí. Teď se cítil v bezpečí.

Pak otevřel oči a uviděl Draca, jak sedí na zkřížených nohách snad jen metr od něj.

Harry se lekl, vykřikl a ucouvl zpět tak rychle, že až málem překotil Snapea dozadu.

„Je to jen tvůj bratr,“ řekl Snape trpce a posunul se dozadu a stranou.

Harry si rukou prohrábl vlasy. „Jo, já vím.“ A pak se trochu opožděně zeptal: „Vzbudili jsme tě?“

Což byla samozřejmě pitomá otázka a Harry očekával nějakou Dracovu obvyklou jedovatost. Něco jako Ne, Pottere, chodím si sem sedat každou noc v týdnu.

Ale tohle Draco neřekl. A když promluvil, dokonce se ani na Harryho nedíval. Oči měl upřené na zakrvácený kabátek od pyžama, který ležel na podlaze jen kousek od nich. Když se vrátil pohledem k Harrymu, promluvil tichým, chladným, dokonale ovládnutým hlasem.

„Harry, toho, kdo ti to udělal, zabiju.“

Harry se snažil odpovědět, ale se staženým hrdlem mu to moc nešlo. „Já... no....“ stejně jako s otcem bylo snažší to ukázat než vyslovit. Harry si vyroloval rukáv svetru, který měl oblečený a natáhl ruku.

Draco zíral. „Které zkurvené kouzlo tohle umí?“ pak se podíval na Harryho z pootevřených víček. „A jak to, že nemáš od krve oba rukávy?“

Harry se podíval dozadu na tátu. „Předpokládám, že mu to neřekneš místo mě?“

Snape téměř nepostřehnutelně zavrtěl hlavou.

„Dobře...“ Harry měl co dělat, aby se mu nezlomil hlas. „Víš, jak jsi říkal, že zabiješ toho, kdo mi to udělal... Tak doufám, že nezabiješ mě, no...“

Dracovi chvíli trvalo, než si to srovnal v hlavě, a i když se mu to už podařilo, stejně se dobral ke špatnému závěru. „Harry, ty sis to udělal sám?“ zakabonil se tak, až se mu obočí spojilo v jednu přímku. „To je zlé. Vím, že jsi schopný prolomit Imperius, takže to musela být nějaká nová varianta... víš aspoň, kdo tě proklel?“

„Draco, nikdo mě neproklel.“

„Jsi si jistý? Možný jsi pod vlivem matoucího kouzla...“

„Nejsem.“

„A kdybys byl, stejně bys to nevěděl,“ řekl Draco rozumně. „Severusi, pátral jsi po nějakých stopách kouzla?“

Dracovo přesvědčení, že na vině musí být někdo jiný, Harrymu rozvázalo jazyk. „Draco, já jsem si to udělal sám a ne proto, že mě někdo proklel, ale protože jsem chtěl!“

Když Dracovi konečně došla pravda, šokovaně vykřikl: „Tys to chtěl? A pro Merlinovo smilování, proč?“

Harry přemýšlel nad tím, čím právě prošel, aby to vysvětlil Snapeovi. „To se těžko vysvětluje,“ řekl, zhluboka si povzdychl a stáhl si rukáv zpátky dolů.

Draco na něj upřeně zíral..

„Nejsem tlustočerv, abys na mě takhle zíral,“ vyletěl nakonec Harry.

Zdálo se, že ta věta vytrhla Draca ze zamyšlení. „Ne, to nejsi. Ty jsi příručka ke knize Cesta k nápravě traumat adolescentů.“

Harry zalapal po dechu: „Cože?“

„Lucius Malfoy si to, cos mu udělal, zasloužil,“ vykřikl Draco frustrovaně. „Byl by mě zabil a tebe mučil a předal Pánu zla! Připadá mi to, že máš pocit, že si zasloužíš trest! Ale to je, jako by se ministr cítil provinile za to, že nechá popravit viníka! Neudělal jsi nic, za co by ses musel cítit provinile, a dobře víš, že když to říkám já, tak to musí být pravda!“

„To není ten problém,“ vztekal se Harry. „Já se z ničeho neobviňuji. Posloucháte mě všichni? Už se mi dělá špatně z lidí, kteří si myslí, že vědí, jak se cítím, i když to není pravda. Lucius Malfoy byl zasranej kretén a já jsem rád, že je mrtvý. Rád. A jsem rád, že jsem ten, kdo ho zabil. A necítím se provinile, ani trošku! Takže, je nám to všem už jasný?“

Draco na něj třeštil oči: „Jasný jako Lubaantum.“

„A když už jsme v tom vyjasňování, když se na tebe dívám, nevidím Luciuse! Vyhýbal jsem se ti, protože jsem myslel, že o tom víš,“ ukázal Harry na své předloktí, „a nechtěl jsem o tom mluvit.“

„Aha, tak o tomhle jsi nechtěl mluvit,“ řekl Draco potichu a přikývl. Na krátkou chvíli se v jeho očích objevil záblesk čehosi, ale hned zmizel, a Draco se dožadoval odpovědi. „Když se necítíš provinile, tak proč ses proklel? A prosím tě, neříkej mi, že jsi udělal něco tak pitomého, jako magii s hůlkou.“

U Draca se vždycky můžete spolehnout, že bude přemýšlet jako kouzelník. „Já jsem vůbec nepoužil kouzlo,“ řekl Harry bezvýrazně. „Bodal jsem se jehlou.“

Když Draco zbledl, Harry si přál, aby byl býval našel jiný způsob, jak mu tuhle novinku sdělit.

Draco ale rychle získal barvu zpátky. Pohledem zalétl ke zkrvavenému vršku od pyžama. „A teď tu o Karkulce, Harry. Tohle přece nemohla způsobit jehla.“

„Dost velká ano.“

Tentokrát Draco zbledl doopravdy a jeho kůže získala barvu křídy. „Ale vždyť ty jehly nesnášíš!“

Harry se na něj podíval pohledem, ve kterém bylo napsáno Ano, vzpomínám si, že jsem to řekl...

Draco vypadal navztekaně. „Víš, promiň, možná, že dneska nejsem zrovna při smyslech, ale myslíš, že bys mi mohl odpovědět? Proč jsi se teda takhle po mudlovsku mučil?“

Podivné. Otci to nebyl schopný říct, ale teď ano, nebo alespoň část ano. Možná, že mu ten nitrozpyt doopravdy pomohl. „Cítil jsem se provinile, že se nedokáži cítit provinile.“

Draco překřížil ruce na hrudníku a jeho hlas byl ještě sarkastičtější, než před chvílí. „Jasně, Harry, to naprosto dává smysl. Cítíš se smutný, když se nedokážeš cítit smutný? Nebo štastný, když se nedokážeš cítit šťastný? Nebo hladový, když se nedokážeš cítit hladový?“

Harry cítil, jak zaťal ruce v pěst. „Dík, vážně mi pomáhá, když si ze mě dokážeš dělat legraci!“

Snape se natočil tak, aby viděl Harrymu do očí. A pak promluvil velice vážným hlasem. „Tvůj bratr si z tebe nedělá legraci, jen ti nerozumí. Ale já ano a chci ti říct jednu věc: to, že cítíš uspokojení nebo dokonce radost, nad Luciusovou smrtí, z tebe nedělá zrůdu. I tak velký kouzelník světla, jako je Albus Brumbál, cítil to samé a myslím, že jeho bys nikdy nenazval temným.“

„Temný?“ vydechl Draco. „Přece sis Harry nemyslel, že se přikláníš k temnotě? Jen proto, že ses necítil provinile? Vždyť se přece nemáš za co cítit provinile!“

Harry ignoroval bratra a podíval se otci do očí. „Co víš o tom, jak se cítil ředitel? Copak řekl, že je šťastný?“

„Na to má příliš společenského taktu,“ pousmál se Snape. „Nicméně domnívám se, že to dokážu vydedukovat z toho, jak se hihňal, když jsme pracovali na Luciusově těle. Smál se, byl ve výborné náladě. Budeš ho teď označovat za ďábla?“

Harry polkl: „Ne, ale on přece není ten, kdo to udělal, že ne?“

„Zabil přece Grindewalda, ty pitomečku!“

Tuhle narážku už Harry nedokázal ignorovat a tak ucedil přes zaťaté zuby: „Poslouchej, Draco, ty nejsi já. Nevíš, jaké to je být mnou, takže mi nenadávej.“

„Pánové,“ přerušil je Snape, „řekl bych, že další analýza situace počká do rána.“

„To se ti snadno řekne,“ vrčel Draco, „ty jsi byl v jeho hlavě. Takže přesně víš, co se s ním děje. Jenže někteří z nás nedokáží se svými mentálními silami dělat takovéhle zázraky. Někteří z nás jsou odkázáni na slova...“

„A někteří z nás jsou tak unavení, že tu nehodlají žvanit další hodinu.“ přerušil ho Harry, „můžeme si promluvit ráno, když se mi bude chtít. Tak a je to.“

Draco přikývl, ačkoli nedokázal téma úplně opustit. Nicméně, všechna navztekanost z jeho hlasu zmizela. „Neuděláš to znovu, že ne?“

Harry otevřel pusu, že odpoví, že ne, ale nevydal ani hlásku. Pravda byla, že si nebyl jistý, že to neudělá. Možná, že znovu zatouží po jehlách, a nebylo zas až tak těžké si to představit, ačkoli teď ho ruka nesvrběla.

„Ne, neudělá,“ odpověděl za něj Snape. „Ale Harry, když vidím tvé váhání, myslím, že bude lepší, když se na zbytek školního roku přestěhuješ zpátky do sklepení.“ Gestem ruky umlčel Harryho, který chtěl protestovat. „Je to jen o pár týdnů dřív, než by ses stejně stěhoval zpátky.“

Což byla pravda a tak to Harry nechal být. „Ale copak mi nepojedeme ne léto do Devonu?“

„Ne hned,“ Snape se posunul tak, aby viděl Harrymu do očí. „Zítra se rozhodneme, jak se co nejlépe zařídit během posledních týdnů vyučování. Ale chci, abys v jedné věci měl jasno. Pokud bys kdykoli měl znovu potřebu do sebe bodat jehly, musíš za mnou hned přijít, Harry. Hned! A i kdybych měl schůzku se samotným Salazarem Zmijozelem, tak ji prostě přerušíš, je to jasné?“

Harry přikývl.

„A teď k podrobnostem,“ řekl Snape, „kde je ta jehla, kterou jsi používal?“

Harry zrudl a měl pocit, že je mu pět. „Myslím, žes to viděl. Schovával jsem ji do švu košile, kterou jsem měl zrovna na sobě. Teď ji u sebe nemám. A ta pletací jehlice je nahoře ve společenské místnosti, myslím, že mi upadla. Možná na stůl, kde mám učebnice, nebo tam někam.“

„Půjdu, vyzvednu ti nahoře hůlku a dám do pořádku společenskou místnost.“ řekl Snape. „A abychom se vyhnuli ráno povyku, řeknu panu Weasleymu, že ses vrátil na noc domů.“

„Neříkej mu proč,“ prosil Harry. „Já... no, vím, že můžu Ronovi a Hermioně věřit, ale tohle... no, prostě to neříkej, ano? Chci to nějak překonat a nechci, aby věděli, co jsem udělal.“

„Potom mu tedy řeknu, že se tvůj zrak zhoršil a že tě budu léčit novým Nočním elixírem, který se nanáší na noc a je potřeba, abys byl pod dohledem,“ řekl Snape.

Harry nebyl z té lži nijak nadšený, ale stejně si nemohl pomoct a rozesmál se: „Tobě to vážně myslí rychle, že jo?“

Snape na to neodpověděl. „Nicméně myslím, že bys měl zvážit to, jestli o tom budeš se svými přáteli mluvit. Mluvili jsme o těchto věcech už dřív dnes večer. Ale teď na to myslet nemusíš, nech to na dobu, kdy budeš silnější, dobře?“

Harry nedokázal ani přikývnout a byl rád, že nemusí.

Snape vstal a trochu mu přitom zapraskalo v kostech. Podal Harrymu ruku. „Jdu se podívat do věže.“

„Prosím tě a nevyděs Rona k smrti, až ho budeš budit.“

Draco taky vstal, usmál se, i když v očích měl ještě pořád smutek. „Hrdina z Prasinek? A vyděšený?“

Kdyby byl Harry méně unavený, vyplázl by na něj jazyk. Teď ho prostě jen spražil pohledem.

Draco měl alespoň tolik slušnosti, aby zrudl. „Promiň.“ Pak se podíval na Snapea. „Běž, Severusi. A najdi tu jehlu, kterou má schovanou v rukávu, nebo kde. Nechceme přece, aby ji Harry později našel.“

Harry zívl, příliš unavený na to, aby si něco dělal z Dracova povýšeného chování a navíc věděl, že to Draco vlastně myslí dobře. „Dobrou...“

Snape ho chytil za ruku, zalovil v kapse a vyndal poskládaný pergamen. „Zašel jsem ti už pro ni dřív. Možná, že když ji budeš mít, budeš se cítit lépe.“ A vtiskl pergamen do Harryho rukou.

Jé, Pobertův plánek. Harry zamrkal a cítil, jak se mu oči plní slzami. Kňoural, že ji chce a tak mu pro ni táta došel. „Vždyť jsi říkal, že máš práci v kanceláři!“

„Měl jsem, ale také jsem měl důvod navštívit Albuse.“ Snape ho poplácal po rameni. „Byl bych ti to řekl dopředu, ale nebyl jsem si jistý, jestli mi tu mapu bude ochotný hned dát. Ale nesmíš ji zneužít, rozumíš mi?“

Harryho zaplavil pocit viny. Nesmíš ji zneužít. Snape měl bezpochyby na mysli jedno z jeho nebelvírských dobrodružství. Ale on ji přece chtěl použít k něčemu daleko, daleko horšímu. Nechtělo se mu dát mapu znovu z ruky, ale jak by si ji mohl nechat, když ví, že kdyby měl znovu potřebu trénovat s jehlami, mohla by mu mapa pomoct, aby ho u toho nikdo nechytil?

„Já...“ Došlo mu, že si mapu tiskne pevně k sobě, a tak vynaložil všechno úsilí, aby ji podal Snapeovi zpátky. „Nechte si ji pane, chtěl jsem ji, abych... abych viděl, kdo jde, když...“

Otec zaťal zuby, když pochopil, o čem Harry mluví, ale rychle se uklidnil. „Pak si tedy o ni řekni znovu, až se budeš cítit trochu silnější,“ řekl Snape, když si ji bral zpátky a strčil ji do kapsy. „Uvidíme se ráno.“

„Jo, dobrou.“ Harry se s povzdechem obrátil a zamířil do svého pokoje. Draco s ním nešel. Očividně chtěl chvíli mluvit se Snapem o samotě. Bezpochyby o Harrym. Ale Harry byl příliš unavený na to, aby se o to staral. Chtěl jen spát a na všechno zapomenout.

Ale brzy se ukázalo, že to nebude tak jednoduché. Harry už dlouho nevnímal roztavený povrch zdí ve svém pokoji, ale když tam tentokrát vešel, zdálo se mu, že na něj křičí. Divoká magie. Luciusova děsivá slova mu znovu naplňovala mysl. Jsi skrz na skrz temný, Pottere...

Harry lapal po dechu a zlobil se na to, jak moc jeho nitro s tímhle prohlášením souhlasí. Není to pravda, opakoval sám sobě zuřivě. Není, ale jestli to tak je, proč mu to teda tak moc vadí?

Jeho myšlenky přerušil Dracův hlas: „Harry?“

„Potřebuju tě, abys zhasnul světla,“ řekl Harry, aniž by se k němu otočil. „Já nemám hůlku.“

„Máš ruce,“ řekl Draco suše, „ale dobře, vím, že nesmíš kouzlit bez hůlky.“ Odkašlal si. „Chceš spát v Severusově svetru? Protože já... já jsem ti vyčistil pyžamo.“

To donutilo Harryho otočit se. „Vážně?“

„Na Lavare ještě můj talent stačí a nemyslím si, že bys chtěl, aby to viděl Dobby a potloukal se tady s nabídkou, že bude krvácet za tebe, nebo něco podobného.“ Draco držel kus pyžama v natažené ruce.

Harry se otřásl. Nedokázal se na tu věc ani podívat, natož ji znovu obléct. A navíc neměl chuť se převlékat. Tátův svetr mu byl na holé kůži docela příjemný a tak zavrtěl hlavou. „Nech ho zmizet.“

„Aha, jo, dobře.“ Draco popadl z nočního stolku hůlku a během chvíle bylo pyžamo pryč.

Harry si právě rozestlával postel, když Draco promluvil znovu: „Harry, bude to v pořádku, opravdu bude.“

Harry neodpověděl, nevěděl co říct.

Lehký dotek na rameni ho donutil otočit se a zjistit, že Draco stojí přímo za ním. „Uvidíš Harry, bude,“ řekl Draco upřímně.

Tentokrát se Harry pokusil něco říct, ale předtím, než to stihl, si ho Dracovy ruce přitáhly blíž a pevně ho objaly. „Severus a já ti tím pomůžeme projít,“ řekl Draco a z těch slov byla slyšet opravdovost i láska. Ochrana. „Přísahám. Přísahám při Merlinově hůlce.“

Draco začal poplácávat Harryho záda, jako by ho chtěl konejšit.

Harrymu jako by až teď došlo, jak strašně moc se pokoušel být silný. Jak nechtěl, aby Draco viděl, jak je slabý a vyděšený. Ale teď mu věděl, že jeho bratr ho nezavrhne. Stejně tak, jako to neudělá jeho otec. A nezáleží na těch hrozných slovech, která si s Dracem po večeři vyměnil. Ta teď byla všechna zapomenuta.

Harry objal svého bratra a s důvěrou se o něj opřel. Draco mu pomůže tím vším projít. Teď už to věděl. Má koho žádat o pomoc.

Má rodinu.

Harry se pomalu nadechl a tiše u toho zavzlykal.

Draco ho pustil, udělal krok dozadu a ustaraně si ho prohlížel stříbrnýma očima. „Do háje, Harry, já tě nechtěl rozbrečet.“

„Já nebrečím, ty pitomče!“

Draco si ho potom prohlížel ještě chvíli. „No dobře a chceš spát, nebo si o tom všem chceš povídat?“

„Spát,“ zívl Harry. „A promiň mi ten večer, nemyslel jsem, že jsem lepší než ty a Severus. Jen jsem chtěl být sám...“

„Promiň, že jsem ti řekl, že jsi sebestředný a sobecký.“ Dracova bolest byla slyšet v hlase a vidět ve tváři. „Neměl jsem tušení, že... no, že bereš věci tak těžce, Harry.“

„Netrap se tím,“ Harry vklouzl pod deku a vzdychl si. Tady je doma. „Jak jsi to mohl tušit? Tajil jsem to přede všema.“

Draco se nepohnul. Pořád stál vedle Harryho postele se zvláštním výrazem ve tváři.

„Nemám teď žádné jehly,“ ujistil ho raději Harry.

Draco nepoukázal na to, že když Harry může kouzlit bez hůlky, může si kdykoli nějakou udělat. A možná proto tady teď stál jako stráž.

A nebo k tomu možná má jiný důvod, došlo náhle Harrymu.

„No... a na co ty ses mě to chtěl vlastně zeptat?“

Draco se rychle otočil, ale Harry si stejně stačil všimnout, jak zrudl. Pak mávl hůlkou, aby zhasl světla, a potom, podle zvuků, které následovaly, vlezl do postele na druhém konci místnosti. „Harry, to není důležité. Neměl jsem na to ani myslet, teď, když máš ty takové problémy.“

Harry zívl. „Ale něco tě trápí. A to, že já mám problémy, neznamená, že ty je nemáš taky...“

Draco se zasmál: „Všichni je máme Harry, ale teď už spi. Za pár hodin bude čas vstávat, i když Severus nás možná nechá dospat.“

„Hmm. “ Harry se obrátil tváří ke zdi a jeho mysl pomalu tonula ve vyčerpání, ale ještě že tak. Nechtěl by tu ležet bdělý a přemýšlet. Nebo toužit po jehlách.

Řekl si, že ať už Draco chtěl cokoliv, můžou si o tom promluvit zítra.

***

Když se Harry probudil, byl v místnosti sám. Posadil se, protáhl se a zatímco se oblékal, vybavovaly se mu v mysli střípky včerejší konverzace. Ó Bože. Vůbec se mu nechtělo do obýváku pro další Dracovy otázky. Vždyť na ně nedokázal odpovědět ani otci!

Díky bohu za nitrozpyt, pomyslel si a pak se téměř rozesmál. Opravdu se Snapem od loňska ušli pořádný kus cesty.

To mu dodalo trochu sebedůvěry a tak vyšel z pokoje, aby se připojil ke své rodině.

Snape seděl u stolu sám se šálkem čaje v rukách. Na Harryho tu čekal plný talíř jídla a stoupající pára prozrazovala, že ohřívací kouzlo dělá svou práci. Jeho hůlka ležela spořádaně položená vedle talíře, tak blízko, jako by byla součástí příboru.

„Díky,“ řekl Harry, a zastrčil ji do kapsy dřív, než si sedl ke stolu a začal se ládovat. Z nějakého důvodu byl naprosto vyhladovělý. Možná kvůli tomu všemu stresu z minulé noci. „Kde je Draco?“

Snape odložil stranou pergamen, který právě četl. Jejda, podle pohledu se dalo usoudit, že je to nějaké oznámení z ministerstva. Aha, o tom, že je potřeba více bystrozorů. Harryho srdce se rozbušilo, ale pak se vrátilo zpět ke svému normálnímu rytmu. Kdo by chtěl bystrozora s takovými problémy, jako má on?

„Tvůj bratr si šel do Zmijozelu pro věci.“

Harry převaloval v puse sousto ovesné kaše. „Aha, tak to on se sem taky vrátí dřív, že? Je to rozumné? Jeho spolužáci by si mohli myslet, že už to s nimi nemůže vydržet.“

„Po tom famfrpálovém zápase je Draco téměř v takovém postavení jako býval dříve,“ rozhodil ruce Snape, „ale když už to musíš vědět, měl jsem z toho podobný pocit, ale Draco poukázal na to, že do konce roku zbývají jen dva týdny a že jeho nepřítomnost nebude nijak významná. A navíc, neodbytně trval na tom, že tu bude kvůli tobě.“

Harry si pomyslel, že je to docela milé.

„Svoje věci najdeš ve svém kufru,“ dodal Snape. „Kufr, který jsem ti půjčil, je zpátky v komoře. Pokud si ho budeš chtít příští rok zase půjčit, stačí, když mi řekneš.“

Harry náhle přišel o všechnu chuť k jídlu. „Co to má být? Lekce z pozitivního myšlení, kterou sis vyčetl v té knize? K čemu by mi byl příští rok náhradní kufr, když tak jako tak budu žít tady!“

„To určitě ne. Ten tvůj problém do té doby zcela určitě vyřešíme.“

„Jak?“ zeptal se Harry sklíčeně. „Půjdeš si znovu koupit mudlovskou knihu? Protože jsem neslyšel o kouzelníkovi, který by měl takovéhle problémy.“

„Tak to se budeš divit,“ řekl Snape potichu smutným hlasem. „Hned ten první rok, co jsem tady začal učit, jsem měl studenta, který měl podobné problémy.“

Aha... Harry našpicoval uši. „A už je mu dobře?“

Snape se na něj pozorně zadíval. „Jí, Harry. Tahle reakce na stres není vyhrazena jen mladým mužům.“

Teda. Harry sám nevěděl, proč si to do té doby myslel, ale bylo tomu tak. „A co se s ní tedy stalo?“

Na tuto otázku Snape odpověděl s povzdechem: „Nevím. Albus i já jsme dělali, co jsme mohli, abychom jí pomohli, a stejně tak i tehdejší ředitel Zmijozelské koleje. Oni byli bezpochyby daleko úspěšnější, protože já jsem toho roku nebyl ve své kůži.“

Harry věděl, o čem je řeč. Pokud to byl první Snapeův rok v Bradavicích, bylo to nedlouho po tom, co přestal být Smrtijedem se vším, co to pro něj znamenalo. „Ale stejně, jak to, že nevíš, co se s ní stalo?“

„Po prázdninách už se nevrátila. Albus po tom trochu pátral, ale rodina opustila Anglii. Samozřejmě, že jsme jim řekli, co se stalo. Ale jestli odešli do zahraničí, aby našli nějakého odborníka, který by jí pomohl, nebo z nějakého jiného důvodu, to jsem se už nedozvěděl.“

Nebo z jiného důvodu... Harry měl děsivý pocit, že ví co ta slova znamenají. Co když se tomu děvčeti stalo to, čeho se i Harry bál, že by se mu mohlo přihodit? Co když se zranila tak zle, že vykrvácela dřív, než se jí dostalo pomoci? Polkl a cítil se roztřesený. „Bez urážky, tati, ale když jsi nedokázal pomoct jí, proč si myslíš, že dokážeš pomoct mně?“

„Protože mi na tobě daleko víc záleží,“ řekl Snape přesvědčeně. „Nic mě nemůže zastavit. A navíc jsem v těchto dnech více schopen pomoci. Ale popravdě, Harry, nepředpokládám, že bych tohle měl vyřešit sám. Stejně tak jako ty jsi mě přišel požádat o pomoc, budu ji potřebovat i já.“

To sice dávalo smysl, ale stejně... „Jen ať to není ředitel, nechci, aby to věděl.“

Snape vypadal, jako že se s ním bude přít, ale nakonec jen pokrčil rameny. „Jsi už skoro plnoletý, předpokládám, že jsi dost starý na to, aby ses rozhodl, komu budeš sdělovat soukromé informace. A navíc jsem neměl zrovna na mysli Albuse.“

„Aha, Marša.“ Harry se zakabonil a oči sklopil k pergamenu ležícímu na stole.

„Vyhledat pomoc odborníka není žádná ostuda,“ prohlásil Snape, který špatně pochopil jeho výraz. „Věřím, že si nemyslíš nic špatného o Dracovi, kvůli jeho sezením.“

„Ne to ne,“ polkl Harry. Nikdy před tím neuvažoval o tom, jaký by ta terapie mohla mít vliv na Dracovu šanci stát se bystrozorem. Teď to vypadalo beznadějně pro ně oba.

Ve Snapeově hlase se ozvala netrpělivost: „Tak co tedy?“

„Tedy, ministerstvo sleduje všechno a každého, kdo chce pracovat pro MSPZ, že ano? Můžeš říkat, že není ostuda... to všechno, ale já jsem Harry Potter. Nemám chuť přesvědčovat zase někoho, že nejsem blázen. Bylo to dost zlé ve čtvrťáku, když ze mě Rita Holoubková dělala cvoka. Ale teď se chci stát bystrozorem. S čím vším si myslíš, že se vyrovnají? Už teď si myslí, že co se týče magie, jsem pěkné střevo!“

„Chápu tě,“ mumlal Snape, „bystrozorové, kteří budou rozhodovat, budou informováni o naší lsti. Nezbaví tě to možnosti vstoupit do Magického sdružení prosazování zákonů.“

„Aha a Voldemort bude věřit, že ministerstvo bere k bystrozorům neschopné čaroděje?“

„Bude si myslet, že se to stalo kvůli tvému jménu, nebo, abys byl pod ochranou spolku bystrozorů po většinu času.“

„Aha.“

„Vraťme se zpět k tvým sezením s doktorkou Milou, co si myslíš, že se ministerstvo o tom dozví?“

„Magie,“ upřel Harry oči na otce. „Pravděpodobně monitorují... všechno!“

„Jsem udiven, za jak kompetentní ministerstvo považuješ,“ řekl Snape suše.

„Já ne, ale...“

„Ta doktorka je, jak víš, moták, Harry. Jsem si jistý, že v žádném případě její ordinaci ministerstvo nesleduje.“

„Rita Holoubková si zvykla za mnou slídit, takže...“

„Harry, budu tě doprovázet na každou lekci, stejně jako Draca, v případě nutnosti prohlásím, že ta sezení jsou čistě moje záležitost. Tak co? Máš ještě nějaké námitky?“

„Já nemám námitky. Jen bych nerad zahodil všechny svoje plány na kariéru, víš? Co se mě týče, chtěl jsem být bystrozorem hned, jak jsem se dozvěděl, že existují.“

Nevypadalo to, že by to Snapea potěšilo. A nebylo divu, vzhledem k jeho mínění o bystrozorech. Ale Kingsley Pastorek byl v pořádku a Tonksová taky. A Harry a Draco budou taky. Jejich otec bude s tím, co budou dělat, spokojený.

Alespoň v to Harry doufal.

„Takže Marša,“ řekl Harry a přikývl. „Dobře. Jen doufám, že nebude zase tak zírat na moji jizvu.“

Snape se pousmál. „Věřím, že ji Draco seznámil i s méně obdivuhodnými aspekty tvé osobnosti. Věřím, že teď už se na tebe nebude dívat jako na hrdinu.“

„Chci být jen Harry. Nesnáším lidi, kteří kolem mě dělají rozruch...“

„Já vím,“ řekl Snape jemně. „A teď k praktické stránce věci. Smím ti domluvit schůzku s paní doktorkou na dnešek?“

Harry zavrtěl hlavou a začaly ho svrbět ruce. „Je neděle.“

„Jsem si jistý, že by si na tebe udělala čas...“

„Jo, to jsem si jistý, ale pamatuješ? Já chci být jen Harry. Ne nějaká celebrita, pro kterou je potřeba dělat výjimečná opatření.“

„Dracovy večerní schůzky jsou také výjimečné. A on je sotva celebrita.“

Harry se zamyslel. „Dracovy schůzky... Víš co? Tak domluv mojí schůzku tak, aby následovala po jeho. Nebo předcházela. Abychom museli do Surrey jen jednou za týden.“

„Harry, nemusíš si dělat starosti s tím, že bys mi přidělával práci...“

„To není kvůli tomu. Prostě by mi to tak vyhovovalo. A navíc si tak můžu zkusit pár dní bez jehel. Chci zkusit, jak mi to půjde.“

Snape zdvihl obočí. „Dobře, ale pamatuj si, co jsem ti řekl včera v noci. Kdykoli bys měl pocit, že je pokušení silnější než ty, hned přijď za mnou, ano?“

„Ano,“ řekl Harry s úlevou. Bolest v rukou se změnila v jakési nezřetelně svědění. Trochu se bál, že čím víc se bude blížit schůzka, tím horší to bude, ale zdálo se mu, že pro teď to dokáže zvládnout.

„A teď bych si s tebou chtěl promluvit ještě o jedné věci,“ řekl Snape. „Z toho, co jsem zahlédl v tvých myšlenkách, se mi zdá, že jsi ignoroval můj požadavek, abys nikdy nechodil po chodbách bez doprovodu.“

„Ne, to ne!“ Ale v momentě, kdy to vyslovil si na něco vzpomněl. „Aha, no jo, když jsem si šel promluvit s Remusem.“

„A?“

„Jen tehdy pane, přísahám,“ Harry se podíval otci do očí. „Přiznávám, že jsem se občas proplížil sám na záchod a tak, ale po chodbě jsem šel sám opravdu jen jednou.“

„Jsem zklamán tvými přáteli. Draco by nikdy takovou chybu neudělal.“

Harry nad tím nikdy předtím nepřemýšlel. Byl rád, že měl chvilku sám pro sebe a pro své jehly. „No, já předpokládám, že si Ron a Hermiona mysleli, že jsem se zapovídal s McGonagallovou a že mě potom doprovodila do Velké síně. Nezlobím se na ně. Jsem si jistý, že byli přesvědčení, že pokud bych potřeboval, jsem dost zodpovědný, abych si řekl o pomoc.“

„Bez pochyby se šli zase muchlovat do nějaké zapadlé uličky.“

Jejda. To neznělo jen zklamaně. „Pravděpodobně se šli jen najíst. Podívej, to, co jsem udělal, byla jen moje chyba, tak z toho neobviňuj je, prosím.“

Snape se na něj chvíli díval a pak krátce přikývl. „Nicméně v budoucnosti buď opatrnější. Vím, že není příjemné předstírat, že potřebuješ tolik ochrany, ale tahle výhoda tě možná v konečně bitvě proti Voldemortovi zachová při životě.“

Harry se kousl do rtu. „Hmm. A možná Remus objeví, že Voldemort už ví, že jsem silný a pak s tím budu moci přestat.“

„Možná,“ řekl Snape, ale znělo to, jako že tomu sám moc nevěří.

Zvuk otevírajících se dveří vyrušil Harryho z úvah, jestli otec pochybuje o tom, že by to Voldemort mohl vědět, nebo o Remusově schopnosti hrát Luciuse.

„Aha, dobře. Už jsi vzhůru,“ řekl Draco, když vešel dovnitř s kufrem, který se vznášel za ním. „Dlouhý spánek je příznakem deprese, Harry. A to my...“

Harry si vzdychl: „Jestli se zase budeš chovat, jako bys byl nějaký expert na psychiatrii...“

Draco zdvihl ruce. „Dobře, dobře, dám si na to pozor.“ Podíval se ze Severuse na Harryho a zpět. „Takže, nějaké novinky?“

„Poprosil jsem Dr. Milou, aby připravila na středu pro Harryho sezení.“

Draco mávl zlehka hůlkou, aby poslal svůj kufr do ložnice. „Harry může jít místo mě.“

„To, že jsem ti jednou dovolil ji vynechat, neznamená, že si myslím, že už žádné další nepotřebuješ.“

Draco pokrčil rameny a měl se k odchodu. „Dobře, tak já si jdu vybalit.“

Harry vstal od stolu. „Počkej. Jak jsi vysvětlil Zmijozelským, že se stěhuješ tak brzo?“

„Tím Očním elixírem, jak řekl Severus. Sdílíme jednu místnost a proto tě pomáhám monitorovat,“ zakřenil se Draco. „Já už nejsem tak špatný lhář, ne od té doby, co cvičím nitrobranu. I když Severuse bych asi neoklamal. Ale možná, když budu trénovat, co?“

Snape Draca spražil pohledem.

„Copak ty nechceš, abych byl velmi schopný?“ Draco si se smíchem odešel do pokoje vybalit.

„Budu muset Albuse informovat o tom, že jste tady,“ řekl Snape a vydal se ke krbu, „a neboj, řeknu jen, že máme nějaké rodinné problémy, které je potřeba vyřešit.“

Snape sáhl pro letax, ztuhl uprostřed pohybu a podíval se zpátky na Harryho. „Myslím si, že bude pro tuto chvíli nejlepší, když nebudeš mít přístup k letaxu, Harry. Mohl bys ve chvilce slabosti použít letaxovou síť, abys našel soukromí. Doufám, že mě chápeš?“

Harry přikývl. Dobře tomu rozuměl. Ze stejného důvodu nepřijal mapu, i když mu byla nabízena. „Jasně, nech ho z dosahu.“ Pak se ale zakabonil. „Ale doufám, že nebudeme mít nic naléhavého.“

Acciem s hůlkou bys určitě přivolal to, oč bys požádal. Ale poškození mých strážných kouzel by se nedalo přehlédnout.“

„Jinými slovy, nepodaří se mi skrýt, že jsem někam šel.“ Když to Harry slyšel, cítil se lépe, ale na druhou stranu i hůř. Nelíbil se mu ten pocit, že je pod dohledem. Ale věděl, že otec dělá to, co je pro něj nejlepší.

Zmínka o krbu ho přivedla k vzpomínce na minulou noc, kdy se po hádce s Dracem přenesl pryč. Byla to zbytečná hádka, jak se nakonec ukázalo. Draco si chtěl s Harrym jen promluvit, a ne o jehlách. A není divu, že byl trochu naštvaný, když ho Harry ignoroval.

A tak Harry začal přemýšlet, co to vlastně Draco chtěl.

Žádné komentáře
 

Výhradným vlastníkom týchto stránok je Chalibda. Administrátorom je v súčasnej dobe Jimmi. Charakter, význam a dôvod existencie týchto stránok určujete VY.