Vítejte v magickém světě Harryho Pottera

Trilógia od Aspen: I. Rok jako žádný jiný (A Year Like None Other); II. Léto jako žádné jiné (A Summer Like None Other); III. Rodina jako žádná jiná (A Family Like None Other)



Tieto stránky sú pokračovaním pôvodných stránok Roku, ktoré sú venované prekladom skvelej fanfiction od Aspen in Sunlight (trilógia AYLNO, ASLNO a AFLNO). Je alebo bude na nich zverejňovaný česko-slovenský preklad Roku, preklad Leta a Rodiny.

Kapitoly 91 - 96

Kapitola 94. VYPRÁVĚNÍ II. část

Preklad: Chalibda

Betareader:   Kapitola neprošla rukou betareadera

Záverečné úpravy: Beruška


----------------------------------------

„Takže tys chtěl se mnou mluvit?“ řekl Harry, když se posadil na postel s nohou pod sebou. „Mám pocit, že jsi něco chtěl? Je mi vážně líto, že jsem tě neposlouchal.“

Draco otočil stránku v knize, kterou četl a ani od ní nezvedl oči. „To je v pořádku.“

„Takže, o čem jsi to chtěl mluvit?“

Tentokrát Draco oči zdvihl. „Zapomeň na to, Harry. Nebylo to nic důležitého.“

„Ale bylo, samozřejmě, že bylo,“ prohlásil Harry, „byl jsi opravdu otrávený...“

„Ano, ale řekněme, že teď jsem prodělal změnu paradigmatu,“ řekl Draco vyrovnaně. „Teď je nejdůležitější ti pomoct. Neměl jsi nějakou potřebu se... probodávat? Dnes ráno?“

Harryho paže sice trochu svrběly, ale ne víc, než by se dalo vydržet. „Ani ne.“

„Dobře, kéž by to tak zůstalo.“ Draco se vrátil ke čtení své knihy.

Harrymu chvíli trvalo, než mu došlo, jak elegantně Draco změnil téma. „No dobře, ale zpátky k tobě,“ řekl rozhodně a tentokrát si sedl na Dracovu postel. „A neříkej mi, že to nebylo důležité, evidentně to pro tebe důležité bylo. Takže ven s tím.“ Když ho Draco ignoroval, Harry se natáhl a vytrhl mu knihu z rukou. „Tak do toho!“

Draco ji popadl zpátky. „Ty jsi vážně natvrdlý, že jo?“

„Tak co mám dělat? Prosit?“

Draco odložil knihu a překřížil ruce. „Harry. Já jsem o tom vůbec neměl začínat. Máš toho ve svém kotlíku dost a dost.“

Harry se zhluboka nadechl. „Dobře, budu prosit. Draco, prosím tě, řekni mi, co jsi to chtěl...“

„Ne.“

Odmítnutí bylo tak důrazné, že se Harry zastavil a přemýšlel. Nebelvírská přímočarost ho nikam nedostala a tak je možná čas na zmijozelskou vychytralost. „No dobře. Zdá se mi, že přesto, že to popíráš, jsi mnou stejně zklamaný. A proto se ke mně nejsi schopný chovat jako k bratru a říct mi, co tě trápí.“

Draco se na něj podíval zpod přivřených víček. „To je podlé.“

Harry pokrčil rameny a dělal, co mohl, aby jeho pohled byl přesvědčivý. „Rád bych si myslel, že mi důvěřuješ dost na to, abys mi řekl všechno...“

„To ale není věc důvěry, ty osle! Některé věci jsou prostě jen příliš... příliš... osobní!“

„Neměl bys zapomínat používat nitrobranu, když lžeš,“ řekl Harry kysele. „Jasně, že je to osobní. Je to tak osobní, že jsi až do včerejška prakticky prosil, abys mi to směl říct.“

„Tak to nebylo!“

„Bylo!“

„Nebylo!“

Harry si trpce pomyslel, že se jejich rozhovor rychle mění v hádku. „Draco, tak mi to prostě řekni!“

Chlapec se posadil a spustil nohy z postele. „Dobře, ale nezapomeň, žes mě prosil. Protože to bude znít trochu sebestředně poté, co jsem se včera večer dověděl. A to já nechci. A ty by sis měl lépe pamatovat, že...“

„Jsi dokonalost sama, ano? Tak už mi to prosím tě řekni!“

Draco zrudl. „Ne, to nejsem. Ale když to chceš vědět, já jen...“ nervózně propletl prsty rukou v klíně, tělo celé napjaté. „Víš, pamatuješ si, jak ses mi před časem pokusil dát ten trezor a dům, co jsi zdědil po Siriusovi Blackovi?“

Aha. Harrymu najednou začaly věci dávat smysl. Ten téměř hodnotící způsob, kterým si Draco prohlížel Grimmauldovo náměstí, zmínka o tom, že Harry tu věc ani nechce. Draco, který mu vynadal do sobců...

„Řekl jsi, že nestojíš o charitu,“ řekl Harry tiše.

Draco se trochu narovnal. „Nestojím. Ale...“ odkašlal si, jako by nebyl ve své kůži, nebo mu docházel dech. „Poslouchej, tehdy jsem si myslel, že je to charita, chci říct, já vím, že ses pokoušel být milý, ale měl jsi k tomu špatný důvod.“

„Ne, jen jsem se pokoušel být dobrým bratrem,“ opravil ho Harry. „Nenapadlo mě, že to vezmeš takhle. Měl jsem. Severus mě varoval.“

Draco se pousmál. „Zmínil se o tom, když mi říkal, abych se tak nevztekal. Ale důležité je, že tenkrát jsem nechápal, jak věci mezi bratry fungují, ale teď, když to cítím stejně, chápu, jaké to je. Chci říct, kdybys byl na dně, udělal bych cokoli, abych ti pomohl, a nikdy bych ti nevyčítal nic, co by mě to stálo. A když jsem to pochopil, tak mi došlo, že na tom vzít si od tebe něco není vlastně vůbec nic špatného. Pokud tedy tvá nabídka ještě stále platí.“

„Samozřejmě. Platí.“ Harry se usmál a zdálo se mu, že ten pocit zaplavilo celé jeho nitro. „Podívej, já si myslím, že by ten dům a trezor měl opravdu patřit tobě, Draco. Jsi Black. Siriusův pokrevní příbuzný. A vím, že by byl hrdý na to, co jsi v posledním roce dokázal, a chtěl by ti pomoct.“ Harry zamrkal, šťastný, i když ho v očích trochu pálilo. Nerad přemýšlel nad tím, že Sirius je mrtvý a pryč. „Já... Mám pocit, jako bych vzdával čest jemu tím, že jsem tu pro tebe, když on nemůže. To je všechno, nikdy to nebyla charita.“

„Já vím a také vím, že ti nepřipomínám Luciuse. Promiň, že jsem to řekl. A myslím, že už v okamžiku, když jsem to říkal věděl jsem, že to není pravda.“

„Ne, není,“ řekl Harry. „Vypadáš jako on a kdyby sis nechal narůst vlasy, ta podobnost by byla ještě nápadnější. Ale když se na tebe dívám, nemyslím na něj. Vidím prostě svého bratra.“

Něco uvnitř Harryho se probudilo, protáhlo a chtělo být slyšeno. Chvíli mu trvalo, než mu došlo, co ten vnitřní hlas říká.

Och.

Jeho otec to vnímá stejně. Když se dívá na Harryho, nevidí Jamese. Harry to samozřejmě věděl. A věděl to už dlouho.

Ale teď, teď tomu už doopravdy uvěřil. Když se Snape dívá na Harryho, vidí prostě jen svého syna.

A tohle vědomí uzdravilo něco v jeho nitru. Ránu, o které Harry ani nevěděl, že ji má. Cítil se celistvější, než kdy jindy. A paže ho přestala svědět.

Harry nebyl tak naivní, aby si myslel, že je jeho problém vyřešen. Ale pro tuhle chvíli... Cítil se v pořádku. Přijatý.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Draco a naklonil se dopředu. „Vypadáš trochu divně. Nepřemýšlíš o tom, že by sis vyčaroval nějaké jehly, že ne?“

„Ne,“ vyskočil Harry, „a chci dělat něco zábavného. Pojďme si zahrát kouzelnické scrabble, tak, jak chtěl táta včera večer. Předpokládám, že si zahraje s námi.“

Jenže Snape ještě nebyl zpátky ze svého rozhovoru s ředitelem.

Nevadí. Harry a Draco se do hry pustili sami.

***

Když se Snape vrátil z rozhovoru s Albusem, byl ve špatné náladě. Strhl ze sebe hábit a mrštil s ním s takovým vztekem, až jeho okraje pleskly o zeď. Jeho výraz byl zlověstný.

„Ředitel řekl, že se nemůžeme přestěhovat zpátky?“ řekl Harry, i když sám nevěřil, že by v tom byl ten problém.

Snape se několikrát zhluboka nadechl a vypadalo to, že se pokouší sám sebe uklidnit. „Jste moji synové, takže do záležitosti vašeho přebývání nemá co mluvit. Ale do toho proklatého portrétu ano.“

Harrymu to došlo: „Aha, tys byl na Grimmauldově náměstí.“

„Ano,“ přikývl Snape se zaťatými pěstmi.

Draco se podíval ze Snapea na Harryho a v jeho šedivých očích se zračila zvědavost: „Co je s tím portrétem?“

Harry se podíval na otce, ale stejně jako uplynulé noci Snape evidentně chtěl, aby Harry mluvil sám. Což je pravděpodobně zdravé, pomyslel si Harry a zakřenil se.

„No, já jsem si tak trochu povídal s Luciusem, tedy s tím portrétem, a on řekl, že se propadám do temnoty, a tak to celé začalo.“

Draco zavrtěl hlavou. „Proč bys měl věřit jedinému slovu, které řekl Lucius? Vždyť jsi mu nevěřil, když ve Francii říkal, že tě nechá na pokoji, když tě zradím.“

„No... já...“ Harry přejel pohledem po Snapeovi, „víš, táta řekl předtím něco podobného...“

„To určitě ne!“

„Byl to jeden z těch proslovů na téma pomsta-je-špatná.“

Draco obrátil oči v sloup. „Jo, tohle. Aha.“

Harry nechtěl, aby to vypadalo, že otce z něčeho obviňuje: „Ale už to začalo i předtím.“

Draco chvíli vypadal nechápavě. Pak přikývl. „Myslíš tu záležitost s hadím jazykem ve druháku? Všichni tenkrát říkali, že jsi temný mág.“

„Ještě dřív,“ zamumlal Harry zamyšleně, „chci říct, když mi byli asi tří, tak jsem slyšel, jak jsem hrozný. Já vím, že teta a strýc měli své chyby, ale...“ pokrčil rameny.

„Slyšet zraňující věci v dětském věku má dalekosáhlé následky,“ řekl Snape.

Harry přikývl a došlo mu, že jeho otec to musí dobře vědět. „Ale ty jsi také cítil temnou magii, který vyšla ze mě v Dursleyovic domě předtím, než jsi mě začal mít rád.“

Snape si začal třít kořen nosu, jako by bojoval s bolestí hlavy. „Což, jak už jsem jednou vysvětloval, neznamená, že jsi temný. Ani to, že máš přístup k té nejtemnější magii, neznamená, že jsi temný. To, že se těmto silám říká temné, je prostě jenom zvyk.“

„Takže, co se stalo s tím portrétem?“ přerušil je Draco. Evidentně nechtěl, aby Snape nasměroval rozhovor jiným směrem a nechal jeho otázku nezodpovězenou. „Myslel jsem, že ho Řád uchovává na Grimmauldově náměstí.“

Hněv Mistra lektvarů znovu vzplanul. „Nic se mu nestalo!“ prskal. „Díky tvému nedostatku sebekontroly mi bylo zabráněno zničit poslední stopu Luciuse Malfoye tady na zemi!“

„A to má být moje chyba?“ vyskočil Draco na nohy se vzteklým pohledem.

„Věřím, že Albus ten obraz chrání, abys ho nemohl zničit ty,“ vrčel Snape.

„No, aspoň musíš konečně uznat, že jsem měl pravdu, když jsem ho chtěl poslat ke všem čertům.“

Snape se zhroutil do křesla. „Měl jsi. Ten portrét je zlo samo. Ale Albus trvá na tom, že získat z něj informace je důležitější.“ Koutky Mistra lektvarů se stáhly dolů. „Dost jsme se kvůli tomu pohádali.“

Harry s povzdychnutím odstrčil hrací plán a posunul se na roh gauče blíž k otci. „Ale ne, tys ho nedokázal přesvědčit, že máš pravdu, protože jsem ti zakázal mluvit o jehlách?“

„Jako by v tom byl nějaký rozdíl,“ řekl Snape znechuceně. „Harry, ředitel ví o tom, co se ti stalo na Samhainu, a byl to on, kdo trval na tom, že Lucius nesmí být obviněn a tohle je to samé. Lupinův úžasný, dokonalý, nepřekonatelný úkol!“ Snape napodobil ředitelův žoviální tón, jen se mu v něm objevoval temný podtext. „Severusi, portrét zůstane na Grimmauldově náměstí. A víc se o tom nebudeme bavit. Citronový bonbon?

„Ale je to můj dům!“ řekl Harry vztekle. „To já bych měl mít poslední slovo, kdo a co smí dovnitř!“

Draco si odkašlal. Ostentativně.

No jasně. Harry se krátce podíval na bratra a pak se vrátil pohledem zpátky ke Snapeovi. „Mimochodem. Domluvili jsme se s Dracem na té záležitosti s dědictvím. Vezme si Siriusův dům i trezor. Takže, teď už asi záleží na něm, jestli tam ten portrét smí zůstat, nebo ne, a asi budeme potřebovat pomoc s legalizací této záležitosti. Mohl bys nám sehnat právníka?“

Snape si je oba prohlédl. „Zdá se, že je mým osudem být nejchudší člen rodiny...“

Harry zalapal po dechu. Takhle se nad tím problémem nikdy nezamyslel. „No, víš, mě by nevadilo se s tebou rozdělit, ale asi ti nemůžu dát Siriusovy věci, to by se mu asi nelíbilo...“

„Harry,“ řekl Snape kysele. „Moje poznámka byla chabým pokusem o vtip. Jak se zdá, žel, velmi chabým. Nejsem ve finančních potížích.“

„Z toho ubohého kapesného, co dostáváme, se to dá těžko poznat,“ řekl Draco a z jeho výrazu bylo znát, že také žertuje.

„Budete mi muset odpustit, že se vás pokouším naučit skromnosti. Zejména tebe,“ zdůraznil Snape.

„A je v pořádku, když to všechno přepíši na Draca? Když jsem naposledy chtěl své dědictví dát pryč, řekl jsi mi, že mám počkat a že ti za tu radu jednou budu vděčný.“

Snape sklonil hlavu, jako by vzpomínal. „Tehdy jsi ho ale nechtěl ani tak dát, jako se ho zbavit. V tom je rozdíl.“

To byl. Harry to chápal. „A já ti doopravdy děkuju. Jsem rád, žes mě nenechal se toho všeho zbavit jen proto, že to bylo plné vzpomínek. Takhle je to lepší. Vím, že by byl Sirius na Draca hrdý.“

„Ano, věřím, že ano,“ řekl Snape pomalu. Pak se mu v očích jedovatě zablesklo. „Ačkoliv, vzhledem k tomu, že byl celý život tvrdohlavý pitomec, asi by ti Draco trvalo dost dlouho, než bys Blacka přesvědčil, že jsi doopravdy na Harryho straně.“

Dracova ruka vykreslila nějaký oblouk, ačkoli neměl v ruce hůlku. „Serpensortia! To je můj důkaz!“

„Ano, vedl sis skvěle,“ řekl Snape, „a právníka samozřejmě zařídím. Teď zpět k portrétu. Vzhledem k tomu, že ho nemůže zničit nikdo jiný než Albus, je pro něj Grimmauldovo náměstí to nejlepší místo. Nicméně, Harry, ty už s ním víckrát nesmíš být o samotě.“

„Ha, jako bych o to stál.“ Harry se nad tou vzpomínkou otřásl a začal si třít dlaněmi paže.

Harrymu došlo, že si toho Draco i Snape všimli. Otec strnul a otevřel ústa, jako by chtěl něco říct, ale Draco mu nedal příležitost.

„Tak se vraťme na Grimmauldovo náměstí hned teď. A necháme Harryho zakouzlit na ten idiotský portrét Lumos,“ řekl Draco a začal přecházet sem a tam po místnosti. „Lumos s hůlkou. To bych chtěl vidět, jestli by ředitelovo kouzlo odolalo.“

„Byl bych rád, kdyby hlavní štáb Řádu zůstal stát,“ odsekl Snape, „a předpokládám stejně i ty, vzhledem k tomu, že ten dům bude už brzy tvůj. Je nepravděpodobné, že by souboj Harryho a Albusovy magie neskončil katastrofou. Myslím, že se pro tuto chvíli musíme smířit s tím, že portrét bude existovat dál.“ Upřel temný pohled do Harryho tváře. „A teď mě dobře poslouchej. Necítím žádné pochyby, ani lítost při vyhlídce na to, že bych měl zničit to, co z Luciuse ještě zbylo. A ujišťují tě, že kdybych uspěl, necítil bych se provinile proto, že se necítím provinile.“

„Ale v tom je rozdíl,“ řekl Harry.

„Skutečně. Protože jsem Zmijozel?“

Draco se otočil na patě a zíral na Harryho.

„Ne, ale protože je to portrét!“

Snape krátce přikývl: „Ať je to, jak chce, v určitém smyslu je to taky Lucius. Mám tvé slovo, že se v budoucnosti budeš tomu portrétu vyhýbat?“

„Bože, no jistě.“

„A tvoje, Draco? Přestože bude viset ve tvém domě?“

Draco bezstarostně pokrčil rameny. „Já se vyrovnám se vším, co by mi Lucius chtěl říct.“

„Přesto se k tomu portrétu nebudeš přibližovat sám!“

Draco se zakabonil. „Dobře víš, že možná Remus Lupin bude potřebovat, aby z něj vytáhl nějaké informace. Lucius se daleko snáze prořekne, když zuří. A kdo by v něm dokázal tento pocit vyvolat lépe, než-li já?“ pravil Draco s hlubokou úklonou.

Snape začal vypadat vztekle. „Jak už jsem řekl. Nebudeš s tím portrétem sám. Pokud bude Lupin potřebovat tvou pomoc, řekne mně a nějak se domluvíme. Bezesporu by šel použít i jistý neviditelný plášť.“

Draco se rozzářil. „To by mohlo fungovat.“

Harry už byl řečmi o portrétu unavený. Chtěl zapomenout, že ta věc vůbec existuje. „Scrabble už mě nudí. Pojďme se objednat k večeři pro každého něco vhodného.“

Jak se ukázalo, tentokrát byl pro Harryho vhodný šťavnatý steak. Dostal ho s nožem s kostěnou vyřezávanou střenkou.

Když to Draco uviděl, položil svou ruku na Harryho. „Možná bude lepší, když použiješ tenhle,“ řekl a podal mu normální nůž.

„Pro smilování...“

„Tenhle má ostrou špičku.“

„To má můj brk taky, když je zrovna v kondici!“

Snape si odkašlal. „Draco... tvůj zájem o bratrovo bezpečí je chvályhodný. Ale nemyslím si, že by Harryho porucha zašla až tak daleko.“

„Jo, začal jsem používat jehly, abych se jich začal přestat bát. Aby je už proti mně nikdo nemohl použít.“

Draco dal svou ruku zpět. „Aha, to jsem nepochopil. Dobře. Tak si užij svůj upražený steak. Nechápu, proč si ho nemůžeš objednat středně propečený...“

Což byla idiotská poznámka vzhledem k tomu, že si Harry vlastně vůbec nic neobjednal. Dostal to, co pro něj bylo zrovna vhodné. Což bylo tentokrát steak s hranolkami, obojí bohatě přelité kečupem. Draco prohlásil, že udělat tohle s dobrým kusem masa je zvěrstvo. Harry mu řekl, aby držel hubu a jedl svoje slimáky.

***

Později téhož večera si Harry zívl a odložil knihu.

„Nebaví tě?“ zeptal se Snape, když vešel do místnosti s tácem, který se vznášel za ním. Místnost se naplnila vůní horkého kakaa.

„Pokouším se zůstat vzhůru, než se Draco osprchuje. Ale začínám si myslet, že se chce stát rybou.“ Harry se trochu posadil a vzal si hrnek, který pomalu připlouval jeho směrem. „Ačkoli kakao zní jako dobrý nápad. Díky.“

Snape si vzal z podnosu svůj vlastní šálek a posadil se na konec Harryho postele. Vypadlo to, že se ebenovému podnosu nechce vznášet se prázdný a tak se začal pomalu otáčet na místě.

„Tak,“ řekl Snape, jehož tvář byla mírně zahalená párou, vycházející z hrnečku. „Napadlo mě, že je ještě pár věcí, o kterých bychom si měli promluvit.“

Harry upil trochu kakaa, přestože bylo příliš horké. „No, já si nemyslím, že už by to bylo pryč, ale dnešek nebyl zas tak špatný, vážně. Párkrát jsem měl chuť použít jehlu, ale dokázal jsem se zabavit něčím jiným.“

„To rád slyším. Ale to není to, o čem bych s tebou v tuto chvíli chtěl mluvit.“ Snape se na chvíli odmlčel a potom pokračoval: „Zamyslel ses někdy nad tím, jaké následky mohlo mít to, cos dělal, na tvé zdraví?“

Harry se posunul na posteli dozadu a byl překvapený, když jediné, čeho tím dosáhl bylo, že se otec posunul kupředu. „No?“

„No, trochu,“ řekl Harry pomalu. „Když jsem použil opravdu velkou jehlu, dost jsem krvácel. A tak mi došlo, že když v tom budu pokračovat, mohl bych vykrvácet. Já... myslel jsem, že to vyřeší léčebná kouzla, ale čím víc jsem je používal, tím méně fungovala. A ne, že by fungovala nějak dobře od začátku.“

„Sebeléčba má v takovýchto případech své limity,“ přikývl Snape. „Podstatou těchto kouzel je pomáhat. Pokud magie začne mít pocit, že každá pomoc vede jen k dalším zraněním, přestane fungovat. Ale Harry, ztráta krve není to jediné nebezpečí, kterému ses vystavil, když jsi používal jehly.“

„Jo, infekce mi taky dělala starosti. Snažil jsem se přijít na to, kde bych mohl získat nějaký balzám a přitom to vše udržet v tajnosti.“

„Popravdě, ve tvé ruce už byla přítomna infekce, když jsem ji minulou noc léčil. Víš, co se může stát, když se infekce rozšíří?“

Harry nevěděl, ale měl pocit, že se to dozví.

„To je o hodně vážnější než ranka, kterou nedokážeš vyléčit sám. Rány se mohou zanítit. Už jsi někdy slyšel o gangréně?“

Kakao najednou chutnalo hořce. „Jo.“

„Magie dokáže vyléčit velkou spoustu věcí, jak víš. Ale nedokáže vyléčit všechno. Zamysli se nad Moodym a musí ti to být jasné.“

„Jo, ale já bych za tebou přišel, dřív, než bych dostal gangrénu,“ řekl Harry trochu dotčeně. „Nezapomeň, že jsem za tebou přišel.“

Snape nespustil z Harryho temné oči. „Máš kvalifikaci na to, abys dokázal posoudit závažnost infekce? Víš, že sepse může způsobit to, že oběť se začne chovat iracionálně? Klidně by se mohlo stát, že by sis myslel, že pomoc nepotřebuješ přestože bys ji potřeboval.“

„Myslím, že bych si všimnul včas, když by se moje ruka začala rozpadat!“

„A já si myslím, že tehdy už by mohlo být pozdě na to ruku zachránit!“ díval se na něj Snape přísně. „Byl sis vědom toho, že už máš v ranách infekci?“

„Bylo to jen trochu. Bylo to pod kontrolou...“

„A tak se dostáváme zpět k tvým rozsáhlým znalostem z lékouzelnictví,“ řekl Snape kysele. „Předpokládám, že si to neuvědomuješ, ale včera večer jsi měl zvýšenou teplotu. A to není jediné riziko, kterému ses vystavil. Co třeba otrava? To může být další důsledek zavedení cizího předmětu do těla.“

Harrymu se vývoj debaty vůbec nelíbil. Nic tak nebezpečného neudělal. „Podívej, měl jsem spoustu daleko horších ran a nikdo si toho ani nevšiml. Chováš se, jako by mě pár kapek krve mohlo stát život, a přitom oba víme, že to není pravda. Copak je to divné, že jsem chtěl být silnější? Možná, že jsem otrávený a už se mi dělá špatně z toho, jak se ke mně každý chová, jako bych byl nějaká křehká květinka. A ještě ke všemu neschopná!“

Snapeův hlas zněl příkře. „Harry, ty rozhodně nejsi neschopný a jednoho dne se to svět dozví...“

„Skvěle, jako bych potřeboval ještě nějaké ovace!“

„Teda ty ale dokážeš být protivný,“ povzdychl si Snape. „Harry, ty máš možná pocit, že ses stával silnějším. Ale jediné, co se stalo, bylo, žes oslaboval své tělo. A dokonce i kdyby infekce nebyla skutečně nebezpečná, nemyslíš, že to mohlo ovlivnit tvou kontrolu nad magií, když kouzlíš? Co kdybys náhodou svedl magii do hůlky a skončilo by to něčím zraněním? Nezačal jsi právě kvůli tomuhle o sobě pochybovat?“

Zásah. Harry cítil, že zrudl, a zcela ho zaměstnalo pití horké čokolády. Čekal, že otec bude v hovoru pokračovat, ale vypadalo to, že Snape očekává, předtím, než bude pokračovat, nějakou odpověď. Chvíli to trvalo, než k němu Harry z pod ofiny vzhlédl. „Nenapadlo mě, že by se něco takového mohlo stát,“ zamumlal.

„Evidentně.“

„Omlouvám se. To je to, co chceš slyšet?“

Snape si vzdychl. „Harry, já nechci, aby ses cítil provinile. Jen chci, abys pochopil, že dokonce i tak nevinné zranění, jako je bodnutí jehlou, může mít následky. A předpokládám, že ani nemusím říkat, že ta velká jehla, kterou jsi použil naposledy, byla prostě za hranicí zdravého rozumu.“

Harry přikyvoval, ale vypadalo to, že tentokrát Snape na odpověď nečeká.

„Mohl sis tím nástrojem rozdrtit žílu, děcko jedno pitomé. Navíc jsi ji zavedl příliš hluboko na to, aby se ke zranění dostal balzám. Nechci ani pomyslet na to, co by mohla způsobit infekce tak hluboko ve tvé ruce. A i když pomineme infekci, už to zranění samo mohlo vést k poškození toku magie a tvé schopnosti fyzicky se bránit.“

Další faktor, který nezvážil. Harry bleskově dopil kakao.

„Představ si, v jaké situaci bys byl, kdybys sám na chodbě potkal jednoho z tvých měně morálních spolužáků a on se rozhodl na tebe zaútočit. Co kdyby tě někdo chytil za ruku? A nebo ti ji zkroutil, abys upustil hůlku...“

„Já ani nepotřebuji hůlku.“

Snape se na něj netrpělivě podíval. „Představ si, že toho jsem si všiml. Ale to, že bys kouzlil bez ní, by tě zbavilo výhody tajemství. Byli bychom znovu nuceni pozměnit paměť všem svědkům a riskovat, že rada školy vyhodí každého, kdo by v tom byl zapletený.“

Harry se zakabonil. Díky otci se cítil čím dál tím hůř z toho, co udělal, ale ještě horší byl fakt, že čím hůř se cítil, tím víc ho svrběly paže. Věděl, že použít znovu jehlu je špatný nápad. Ale přesto malá část jeho já to chtěla udělat.

Nechtělo se mu přiznat, co se děje, ale otec ho donutil slíbit, že mu o každém takovém pokušení řekne. Pevně stiskl v rukách hrnek a doufal, že horko bude stačit k tomu, aby naplnilo jeho potřebu bolesti a krve. A taky to zabránilo jeho rukám třást se. „Tati, já se nepokouším vyklouznout z tohoto kázání, vážně ne, vím, že máš pravdu, a tak, ale když se cítím provinile, tak... to...“

Nemusel větu dokončit, protože otec bleskově odložil hrnek a přitáhl si Harryho do náruče, ve které ho pevně sevřel. Svrbění v Harryho pažích trochu polevilo. Kdyby se jen trochu snažil, mohl předstírat, že ho jen koušou rukávy. Harry se zhluboka nadechl, uvolnil se a užíval si pocit toho, že je milován.

Snape se nadlouho odmlčel. A pak tichým hlasem dokončil jejich rozhovor.

„Máš nutkání si znovu ublížit.“ Ta jediná věta byla naplněna smutkem.

Harry přitisknutý k otcově hrudníku přikývl. „Řekl jsi, že ti to mám říct.“

„Ano.“ Harry cítil, jak ho otec hladí po zádech. Připadal si díky tomu trochu jako děcko, ale líbilo se mu to. Opravdu líbilo. Takže si nestěžoval.

O pár chvilek později sám sobě připomněl, že už je mu šestnáct a trochu se odtáhl. „Děkuju.“

Vypadalo to, že se otci příliš nechce ho pustit. „Myslím si, že tohle je to, proč potřebujeme pomoc odborníka. Harry, já pro tebe dělám to nejlepší, co umím, ale zdá se mi, že v tomhle jsem selhal.“

Harry nechtěl, aby se otec cítil špatně. „Neselhal, jen je to pro tebe všechno nové. Nikdy jsi neplánoval stát se otcem. A i kdybys to měl v plánu, tak naše problémy jsou ve srovnání s těmi, co mají normální rodiny, skutečně bizarní. Dokonce i s těmi kouzelnickými. Kolik rodičů musí myslet na skrývání, magii bez hůlky, nebo být trvale připraveno na útok? Vím, že děláš všechno, co se dá, ale nemůžeš myslet na všechno.“

Snape se ušklíbl. „Pokouším se. Dělat něco jiného by nebylo zmijozeslké. Ale tohle... ne, myslím, že mě opravdu nemohlo napadnout, že se začneš sebepoškozovat. Zejména, když jsi to předtím nikdy neudělal, přes všechna ta traumata, která tě už potkala.“

Harry přikývl. „Nesnažím se obhájit to, co jsem dělal. Ale nemůžeš se na mě zlobit za to, že jsem se tím oslaboval. Když jsme cvičili v Devonu, tak ti to starosti nedělalo, a mně to prostě připadalo stejné.“

Mistr lektvarů strnul, zatímco držel svého syna. „Ano, už jsi o tom mluvil včera večer. Nicméně to podobenství je mizerné. Ty jsi se zraňoval záměrně. Zatímco tvá zranění v Devonu byla nepřímý výsledek naší aktivity. Záměrem bylo zlepšit tvé schopnosti v obraně. Tomu snad rozumíš.“

Harry tomu rozuměl. „Samozřejmě, že chápu, že ses mě nepokoušel zranit. Ale ty mé jehly.... v tom byl také záměr. Chtěl jsem překonat strach. Myslel jsem si, že když budou mé ruce hodně špatné, že... no, že někde štípnu nějaký balzám, protože léčebná kouzla už nefungovala.“

Snape znechuceně zavrčel. „Evidentně jsi tréninku v Devonu rozuměl méně, než jsem myslel. Nepochopil jsi vůbec nic.“

„Naučil jsem se, že Úřad pro záležitost kouzelnických rodin rád do všeho strká nos, takže nesmí zůstat žádné stopy... a do háje. Vůbec jsem nepomyslel na to, co by se stalo, kdyby tohle viděli.“

Při Snapeově zavrčení Harryho zamrazilo v zádech. „Nepochybně. Dovolím si říci, že bychom dostali do spisů další úžasný záznam.“

„Omlouvám se...“

Otec nad omluvou mávl rukou. „Ale já jsem v žádném případě nemluvil o úřadech, když jsem mluvil o následcích. Vzpomeň si na Devon. Dokážeš si vzpomenout, proč jsem ti nedovolil vyléčit po našich soubojích všechna zranění?“

Harry se zamyslel a pomalu přikývl. „Ano, nechtěl jsi, abych se stal závislý na lektvarech.“

„Nebo kouzlech,“ doplnil Snape. „Nikdy jsem nechtěl, aby tvá bolest byla součástí lekce.“

„To jsem si ani nemyslel...“

„Ne?“

„No... předpokládám, že jsem si myslel, že když získám lepší kontrolu nad mou magií, potom nebudu zraněn.“

Snape znovu vzdychl. „Ale to jsi pochopil špatně. Alespoň v tomto bodě. Měl jsem to s tebou probrat tehdy jasněji. Neměl jsem být tak sebestředný.“

„Cože?“

Snape se pochmurně usmál. „Bolelo mě, že tě zraňuji, Harry. Zejména ve světle toho, co jsem byl donucen ti udělat o Samhainu. Snažil jsem se na to myslet co nejméně. Musel jsem si zachovat odstup, protože jinak bych tě nebyl schopen učit. Takže, když jsem s tím začal...“ Mistr lektvarů sevřel rty do přísné linie.

„Cože?“ Když Snape mlčel a jen zlehka zavrtěl hlavou, Harry ho šťouchl do ramene. „Hej, to není fér, ty chceš, abychom ti říkali všechno, a přitom to sám neděláš.“

Otec nadzvihl obočí: „A život je fér, že?“

Harry se na tuto slepou stezku nenechal svést. „Vysyp to.“

Snapeovy oči potemněly. „Snad nám to pomůže lépe se chápat. Předpokládám, že si pamatuješ, jak jsem mluvil o nočních můrách, které mě pronásledovaly po Samhainu. Naneštěstí tvůj trénink v obraně mě donutil znovu tě zraňovat, což mi vrátilo nepříjemné vzpomínky.“ Muž se odmlčel a třel si kořen nosu. „Což se ukázalo jako problematické, protože jsem zjistil, že lektvar pro pravdivé sny začal být méně účinný při tlumení emocí v mých snech. Moje snaha upravit ho ve skutečnosti způsobila, že jsem si uvědomil narůstající problém.“

Tentokrát to byl Harry, kdo objal otce: „Tati! To mě nenapadlo. Tys to kvůli mně všechno prožíval znovu, že?“ Zhluboka vydechl. „A nemohl sis vzít další Pravdivé sny? Kvůli mně, kvůli tomu, co se provalilo minulou noc?“

Snape se zamračil. „Ne. A ty za mě nejsi zodpovědný, kdežto naopak to pravda je. Chci jen, abys věděl, že rozumím tomu, jak snadno se člověku situace vymkne zpod kontroly. Ale byl bych špatný otec, kdybych dovolil, aby se ti to stalo. A teď jsme odešli od tématu a já skutečně chci mluvit o tobě.“

Harry si povzdychl: „Chceš říct ještě něco?“

Otec odhrnul Harrymu vlasy z očí. „Asi ne dnes. Jen si pamatuj tohle. Bez ohledu na emoce, o kterých tě ujišťuji, budeme mluvit později, nechci, aby ses někdy vědomě vystavoval nebezpečí, bez ohledu na to, jak malé se ti bude zdát.“

Harry si propletl prsty. „A platí tohle vždycky, nebo jen pro mě? Chci říct, já chápu, že to, co jsem dělal, bylo nebezpečné, protože se z toho stala posedlost a že jsem se o sebe nestaral pořádně, a i kdybych se staral, nešla by všechna zranění pořádně vyléčit, ale co třeba to, cos udělal Dracovi?“ hádal se Harry. „Venetimorica ho oslabila. I když to bylo jen jednou. Ale na konci byl silnější. Chci říct morálně. Nechceš přece říct, že to bylo k ničemu?“

Sedící Snape se na něj podíval zpod přivřených víček. „Ale na to jsem pečlivě dohlížel, stejně tak, jako na tvůj trénink v Devonu. A nikdy bych nedovolil, aby vás to zranění poškodilo na zdraví. Utrpením může člověk zesílit, to nepopírám. Ale ohrožovat sám sebe, bez toho, aby ti někdo mohl pomoct, mohlo vést k tvému rychlému a ošklivému konci... to je úplně jiný případ.“

„A navíc, Harry,“ dodal Draco, který právě vyšel z koupelny s vlasy zčesanými z čela, „Venetimorica byla trest, Harry. A jsi zpátky u toho, co jsem řekl včera večer. Za to, co jsi udělal Luciusovi si trest nezasloužíš. Muselo se to stát, ať už si o tom ty myslíš cokoli.“

„Já jsem myslel, že ty jehly taky musely být,“ bručel Harry, „ale jo, byl to špatný nápad.“

„To teda byl.“ Snape se mu znovu zadíval do očí. „Je důvod, proč jsou lektvary podávány ústy nebo aplikovány zevně. Kouzelníci se už před dlouhou dobou naučili, že bodnutí jsou od podstaty problematická, dokonce i vzhledem k léčebným prostředkům, které jsou k dispozici.“

Harry si v tu chvíli vzpomněl na otcovo zděšení z očkování. Tu hrůzu v jeho očích, když se dozvěděl, že Harry, jako dítě dostával injekce. A tohle ti udělali? Vstřikovali do tebe lektvary?

Předpokládal, že tento vztah kouzelníků k jehlám je trochu přehnaný. Svého druhu předsudek. Možná založený na špatných zkušenostech s mudlovskou medicínou, které příliš nerozuměli. Harry konečně pochopil, co mu to otec říkal. Přestože zná základy zdravovědy a první pomoci, nikdy se nepokusil jehly sterilizovat. Přestože toho o mudlovské medicíně ví málo, věděl, že doktoři a sestry to dělají. Možnost, že by dostal gangrénu, mu ještě pořád připadal směšná, ale...

Vytáhl si rukáv a podíval se na ranky, které mu zůstaly. Ano, magie nedokáže uzdravit všechno. Bylo vidět, že jeho ruka není v pořádku.

„Omlouvám se,“ řekl a svěsil hlavu. „Takže myslíš, že bude potřeba ještě nějaký Hojivý balzám?“ Předtím, než otec stihl odpovědět, Harry se zhluboka nadechl. „Slibuji, že už to nikdy neudělám. Ale chci od vás totéž. Už žádné hrůzostrašné tresty pro Draca, ano?“ podíval se na otce. „A ty nebudeš brát žádné zdraví škodlivé lektvarové přísady.“

Draco si odfrkl: „Jsem si docela jistý, že by Marša stáhla tátu z kůže, kdyby se znovu stalo něco takového, jako byla Venetimorica. A já se od té doby chovám téměř jako anděl, takže to není vůbec na pořadu dne. A o vrbence nachové vím všechno. Vážně. Myslím, že Severus tu záležitost přehání. Měl by ji brát jen tehdy, když se potřebuje cítit lépe, ale jinak jde jen o etický problém s přísadami do lektvarů. Věř mi, nechceš s tím začít znovu od začátku.“

Mistr lektvarů otevřel ústa k odpovědi, ale Draco ho zastavil gestem ruky. „Jestli začneš s dalším kázáním, budu to já, kdo pošle na úřad oznámení o týrání,“ zakřenil se. „Slovním. Myslím, že už to stačilo.“

„To není ani v nejmenším vtipné,“ řekl Snape a spražil ho pohledem.

„Já jen, že si myslím, že na jeden večer už jsme toho slyšeli až až, Sev... chci říct, tati.“

Snapeova zlost zmizela a zatvářil se potěšeně. „To je riziko, když posloucháš za dveřmi, Draco. A teď vzhledem k tomu, že vy dva jdete zítra do školy, je čas jít spát.“

Draco se zívnutím padl do postele. „Ještě dva týdny. Budu nadšený, že o prázdninách... hm... budu spát do oběda.“

„Rozhodně nemám v plánu podporovat během léta tvé zlozvyky,“ řekl Snape a mávnutím hůlky zhasl světla. Harry slyšel, jak se hrnky od kakaa usadily na podnose. „Dobrou noc.“ Dveře se s tichým klapnutím zavřely.

Draco počkal s kňouráním až do okamžiku, kdy nebylo slyšet otcovy kroky. „Spím rád do oběda!“

Harrymu to nijak nešlo dohromady z historkami o krušném letním studování, které Draco vyprávěl. „Lucius tě vážně nechal?“

Draco zavrčel: „Ne, ale matka ano, pokaždé, když byl pryč.“

„Jsem si jistý, že naše prázdniny budou úžasné.“ Harry se obrátil tváří ke zdi. „Dobrou, Draco.“

***

Ty dva týdny, co zbývaly do konce školního roku, utíkaly jako voda. Pro Harryho to byla nová zkušenost. Dříve se přibližujícího se léta děsil, tentokrát se nemohl dočkat. Prázdniny před ním zářily jako maják, vítající ho. Konečně bude smět trávit čas mimo školu a nebude u toho muset dřít jako domácí skřítek. Když se bude chtít učit magii, nebude se muset bát, že ho u toho někdo uvidí. Konečně se vrátí do školy a bude mít hotové úkoly.

A nikdo na něj nebude ječet a říkat mu, že je k ničemu.

Zdálo se, že nebelvírští tomu problému s jeho očima porozuměli, nebo tedy té lži o jeho očích. Ve skutečnosti žádné problémy s očima neměl. Jeho oči byly čím dál tím lepší. Už zase. Připadal si jako na houpačce a přál si, aby se jeho zrak konečně ustálil.

Neville prohlásil, že je dobře, že má Harry otce, který se o něj tak pěkně stará. A s tím musel souhlasit dokonce i Seamus. Takže tohle se urovnalo.

Ve většině hodin už to učitelé odpískali. V lektvarech vyráběli zmrzlinu a odměňováni byli ti, kteří dokázali udělat tu nejlepší a tu nejzvláštnější. Harrymu trochu dělala starosti ochutnávka, která měla přijít na řadu příští víkend, protože některé z těch nápaditých kombinací mu zněly trochu nechutně. Konec konců, kdo by doopravdy chtěl ochutnat mátovo-dýnově-pistáciovou?

Draco trval na tom, že zmrzlina je příliš obyčejná a místo toho dělal gelato. Nic z toho, co Harry řekl, ho nedokázalo odradit, a tak Harry pracoval s Ronem na trojnásobně čokoládové kokosové příchuti. Pokoušeli se do svého týmu zlanařit Hermionu, ale ta prohlásila, že chce také dělat gelato.

Ron se nad tím trochu kabonil a nebylo divu. U Dracovy lavice se evidentně nepracovalo na limetkově citronovém gelato, ale vedli o něčem s Hermionou zapálené debaty a vypadalo to, že se poměrně dost hádají.

Přestože byly Lektvary s Brumbálem zábavné, musel Harry přiznat, že jeho nejoblíbenější hodina je Obrana. Snape mučil Arana, jak jen to šlo, napadal jeho učební metody, předváděl své, evidentně, daleko lepší schopnosti a občas dokonce kritizoval jeho hygienické návyky.

Harry myslel, že umře smíchy, když se otec opovážil pokárat Arana, že by si měl umýt vlasy. Celá třída reagovala podobně. Dusili se a pokoušeli se to skrýt.

Aran zrudl – po kolikáté už tento den – a otevřel ústa k nějaké jedovaté odpovědi. Ale zbabělost mu nedovolila promluvit, a tak pusu znovu zavřel a otočil se.

Vypadal jako pes s ocasem staženým mezi nohama.

Teď už si byl Harry úplně jistý, že Aranův trest nespočívá jen v naprostém ponížení. Snape se ho pokouší vyprovokovat. Chce s ním bojovat.

Proč s ním chce bojovat, to byla další otázka. Jedna z těch, na které Mistr lektvarů neodpověděl, bez ohledu na to, jak moc Harry naléhal.

***

Ve středu večer měl Harry první schůzku s Maršou. Aby se Harry vešel do jejího časového rozvrhu, museli ti tři opustit Bradavice už před večeří, a tak si jen rychle doma snědli sendvič a klukům bylo přislíbeno, že pokud se budou slušně chovat, dostanou pudink. Možná by měli čas najíst se pořádně, ale Harry chtěl navštívit paní Figgovou a možná se zastavit na chvíli u Dudleyho, který se teď přestěhoval zpátky do svého domu v Zobí ulici.

Možná to bylo tím vším zkoumáním vlastní duše, do kterého se Harry v posledních dnech nutil, možná, že to bylo návštěvou Surrey právě v tomhle ročním období, ale Harry v posledních dnech hodně přemýšlel o svém mudlovském životě. Přestože se ještě pořád trochu zlobil na paní Figgovou za to, že si nikdy nestěžovala Brumbálovi na to, jak odporně se k němu Dursleyovi chovají, byl jí Harry vděčný za laskavé přestávky v nepřetržité atmosféře nenávisti během jeho dětství. A navíc je nechala používat krb, a tak jí Harry přinesl krabičku výborné čokolády.

Během krátké návštěvy se Harry zmínil, že se chce stavit za Dudleym, ale paní Figová jim sdělila, že dostal práci jako noční hlídač, a tak je pravděpodobně pryč.

Když se blížili k místu jejich schůzky, Harry začal být nervózní. Kupodivu byl daleko nervóznější z toho, co doktorce říct nesmí, než z toho, co musí. Pro doktorku Milou byla vytvořena další verze nedávného zmizení obou chlapců. Bylo jí řečeno, že během hádky s jejich profesorem Obrany, Lucius Malfoy volal Aranovi krbem kvůli soše, která měla být doručena, a on využil příležitosti, proklel učitele a uprchl s oběma chlapci. Zbytek té historky už byl stejný, až na to, že v této verzi Harry Dracova otce jen těžce zranil, ale nezabil ho. Později na něj bylo použito paměťové kouzlo, protože, když chlapce vyslýchal, dozvěděl se o té záležitosti s Venetimoricou a oni se obávali, že by mohl tuto informaci zneužít, nechat Draca vyhodit ze školy a zrušit Severusovo opatrovnictví.

Neexistovalo žádné rozumné vysvětlení, proč nebylo proti Malfoyovi vzneseno žádné obvinění. Ale to se nestalo ani při všech ostatních věcech, které tento rok udělal. Doktorka Milá věděla o jeho zločinech z Dracových předcházejících schůzek. Bylo jí řečeno, že je důvod, proč Lucius nesmí být zatčen a že je to tajemství.

Část Harryho duše si přála smět říct terapeutce všechno, ale chápal, jak špatný by to byl nápad. Tohle opatření bylo nutné pro případ, že by doktorka Milá byla vyslýchána. Otec byl ochoten riskovat kvůli synově terapii Voldemortův vztek a prozradit jí o únosu, ale nemohl riskovat život nového špiona tím, že jí prozradí, že Lucius je mrtvý. Harry měl pocit, že díky této polopravdě je celá tahle záležitost k ničemu. „Nesmím jí říct o té nejdůležitější věci,“ stěžoval si, když dávali jejich historku dohromady. „Co když si bude myslet, že jsem úplný cvok jen proto, že nebude mít všechna fakta? Třeba mi pak nebude moci ani pomoct.“

Jeho otec souhlasil s tím, že je to politováníhodné, ale poukázal na to, že pokud se chce někomu svěřit, má rodinu, své nejbližší přátele a ředitele. „A jsem dokonce ochoten nechat tě mluvit s tím vlkodlakem. Pokud budu mít pocit, že pro jednou tu situaci zlepší a ne zhorší,“ řekl.

Přes celou tu složitou síť polopravd proběhla jejich první schůzka s Maršou velmi dobře. Pro začátek alespoň nezírala na jeho jizvu. Harry nevěděl, jestli je to proto, co všechno už o něm slyšela od Draca, nebo jestli jí něco řekl Snape. Očekával, že bude chtít mluvit hned o jehlách a o tom, co udělal, a proč už to nesmí nikdy udělat, ale ona ho místo toho nechala mluvit o tom, o čem chtěl.

Očividně měla pocit, že by se měli navzájem trochu poznat. A to dávalo smysl. Jak by mohl probírat Harry věci s někým, koho sotva zná?

A tak mluvil o famfrpálu a řekl jí, jaké to je letět doopravdy rychle. Pak se kvůli tomu cítil trochu provinile. Protože na ní bylo vidět, že mu trochu závidí. Nedokázal si představit, jaké to pro ni musí být, znát svět magie, ale přitom být donucena stát mimo něj.

A nebo možná mohl, protože většinu tohoto roku trávil jako moták. Ale alespoň měl Draca a Snapea, kteří ho neustále přesvědčovali, že se jeho magie jednou vrátí. A ne jako Marsha, která s určitostí věděla, že žádnou magií už mít nebude.

Doufal, že jí to Draco neotlouká o hlavu moc často.

Když už Harry nevěděl, o čem jiném mluvit, než o rozdílech mezi Kulovým bleskem a XL, doktorka Milá se ho jemně zeptala, jak se mu minulý týden vedlo. Harry věděl, na co se ptá.

„No, když jsem v rozrušený, začnou mě svrbět paže,“ začal. „A... no... myslím, že víte, proč tu jsem.“

„A co tě dokáže vyvést z míry?“

Harry se na chvíli odmlčel, aby si předtím, než odpoví, srovnal myšlenky. Řekl jí, že se cítil provinile za to, že Lucius víc zranil Draca než jeho. Ke svému vlastnímu překvapení začal Harry brzy mluvit o tom, že to vypadá, že si všichni myslí, že je křehký, neschopný a hloupý. Zjistil, že mluví a mluví a ona jen naslouchá.

Když byla jejich schůzka u konce a Harry se vrátil do čekárny, kde seděli Snape a Draco, našel je zabrané do rozhovoru.

„Říkám ti to jen proto, abys věděl, jak otravná umí ta holka být,“ říkal Draco. „A protože nějak potřebuju zabít tuhle nudu. Ty časopisy tady jsou ty největší pitomosti, co jsem kdy viděl. Všichni mudlové musí mít postižení mozku...“

Vzhlédl, když si Harry odkašlal a začervenal se a nebylo divu. Hned vedle Harryho stála doktorka Milá.

„Myslela jsem, že pracujeme na toleranci,“ řekla mírně.

„Ale ano,“ řekl Draco spolehlivě, pořád červený. „Připustil jsem, že mudlové mají mozek, to je tolerantní, ne?“

Doktorka Milá se na něj upřeně zadívala. Byl to dlouhý, zakaboněný pohled.

Draco sklopil oči: „Omlouvám se.“

Doktorka obrátila svou pozornost ke Snapeovi: „Řekla bych, pane profesore, že naše první schůzka s Harrym byla velmi produktivní. Myslím, že někdy v budoucnosti sjednáme schůzku, kde budeme všichni tří. Ale pro teď bych se raději setkávala s každým chlapcem zvlášť.“

Snape vstal a poděkoval. Harry očekával, že půjdou, protože jeho i Dracova terapie už byla u konce. Ale otec měl v mysli ještě jednu záležitost.

„Dozvěděl jsem se, že jeden z mých studentů by mohl trpět...“ podíval se na Draca. „Jaké bylo to slovo, které použila slečna Grangerová?“

Draco vstal a vypadal zarputile: „Dyslexie. Merlin ví, že jsem v posledních pár dnech slyšel tohle slovo mockrát. Jako by věděla o Gregovi po jedné hodině víc, než já za celá ta léta!“

„Ano, dyslexie,“ řekl Snape a ignoroval Dracův výbuch. „Chtěl by znát váš profesionální názor na to, jaká je pravděpodobnost takového postižení u mladého muže, který je téměř dospělý.“

aDoktorka Milá si uhladila sukni. „Ale pane profesore, dyslexie není nikdy omezena věkem. Mohou jí trpět i dospělí.“ Pak se krátce odmlčela, a když pokračovala, zněl její hlas váhavě. „Chápu to dobře, že toho mladého muže, o kterém mluvíme, nikdy nikdo nevysvětlil kompenzační metody, jak se naučit číst?“

Snape jí nevrle odpověděl: „Všichni jsme si v podstatě mysleli, že je prostě...“

Doktorka Milá neměla problémy to vyslovit: „Hloupý? To je, řekla bych, velice nešťastné.“

„Ale zaměňovat písmena?“ Draco zastrčil ruce hluboko do kapes. „To je směšné. Ani jsem Hermioně nevěřil, když mi to řekla!“

„Chemické procesy v mozku – v mudlovském i kouzelnickém,“ dodala kousavě, „jsou velmi komplikované.“ Zadívala se na Snapea, Harryho i Draca. „Zaměňuje písmena, když píše?“

Harry pokrčil rameny: „Já nevím.“

Draco zdvihl bradu. „Myslel jsem, že neumí gramatiku.“

„Pane profesore?“

„Já jsem předpokládal, že nevěnuje svým úkolům příliš péče,“ přiznal Snape, „a že je... pomalý.“

Doktorka podrážděně vzdychla. „Pro smilování. Copak jste se při svých učitelských studiích nedozvěděl ani základní informace o poruchách učení?“

Snape založil ruce na hrudníku. Harry si pomyslel, že kdyby na sobě měl plášť, vypadalo by to výhružně. V mudlovské oblečení to vypadalo, že se pokouší sám sebe bránit. „Obávám se, že vzdělávání v kouzelnické světě neprobíhá podle stejných norem jako v mudlovském,“ přiznal. „Například mé jediné pedagogické vzdělání spočívá v tom, že mi ukázali, kde mám učit. Mám tento předmět rád.“

Doktora Milá na něj zírala. „A jak jste se tedy naučil učit?“

„Zkušenostmi.“

Harry si téměř vzdychl. Takže tady se vzala ta Snapeova posedlost učením se ze zkušeností. No, alespoň to v poslední době vypadalo, že od téhle své teorie ustoupil. Jako učitel Obrany byl úžasný, dokonce i když neponižoval a nepošťuchoval Arana.

„Bradavice by evidentně měly být přivedeny do moderního světa,“ řekla doktorka kousavě. „Nicméně, nedělám si iluze, že by mému názoru byl přikládán nějaký zásadní význam.“

Snape měl dost slušnosti v těle, aby se alespoň trochu zčervenal. „Máte knihu o dyslexii? Rád bych se o tom něco dozvěděl. Možná, že jsou i jiní studenti v této situaci.“

„To bezpochyby,“ zamručela doktorka, „chviličku.“

Když odešla, Draco málem vrčel nahlas: „Já tomu nevěřím. Ta nesnesitelná mrňavá šprtka měla už zase pravdu? Ale jak jsem měl vědět, že Greg není pitomec? Vždyť to není jenom ve čtení! Chová se jako blb pořád!“

„Pokud se k němu ostatní chovají, jako by byl,“ řekl doktorka Milá ledově, když se vrátila zpátky do čekárny, „tak je to pochopitelné. Mimo jiné bude jistě také trpět nedostatkem sebedůvěry.“ Podávala Snapeovi tlustou bichli. „Možná, že toto vám ve vaší práci s ním pomůže.“

Byl to ale Draco, kdo se po knize natáhl a vzal si ji: „Já ji chci jako první. Já ho učím. Nebo se o to alespoň pokouším. Je to můj kamarád.“

Doktorka se usmála. „Pokud máš nějaké další otázky, můžeš se mě zeptat další středu. A teď mě prosím vás omluvte, už teď jdu na večeři s Michaelem pozdě.“

Harry s dalším hovorem počkal až do okamžiku, když šli dolů ulicí. „Nevěděl jsem, že je Marša vdaná.“

Draco se rozesmál: „Není. Michael je její pes.“

„A to já jsem si myslel, že je příliš moderní na to, aby nosila prsten,“ řekl Snape jedovatě. Evidentně se ho její kritika dotkla, přestože byla oprávněna. Ale to nebylo to, co Harryho zaujalo.

„Ty jsi se díval na její prsteníček?“

Snape ho rychle přejel pohledem: „Můj život mě naučil pozorovat i ty nejmenší detaily.“

Draco řekl tiše přesvědčivým hlasem: „Jistě Severusi. Tak to bylo. My ti věříme. Každé slovo. Že, Harry?“

„Až vy dva dostanete rozum,“ sjel je Snape.

***

Věrný svému slovu, Severus přivedl právníka, vychrtlého muže, který se s nimi setkal ještě téhož večera v Brumbálově kanceláři. Harry byl celkem překvapený, že tuto záležitost nevyřeší v soukromí, ale ukázalo se, že ke smlouvě je potřeba dvou svědků, kteří nejsou členy rodiny.

Byla tu i Amália Thistlethornová a ne jen jako svědek. Jak vysvětlila, Harry je nezletilý, a přestože byl adoptován, byl úřad pověřen dbát na jeho blaho. A tak nemohl podepsat smlouvu, ve které se vzdává majetku, pokud se ona nepřesvědčí, že tak činí ze své vůle a bez nátlaku.

Harry pochopil, že se obává, jestli se proti němu Zmijozelové v jeho rodině nespikli.

A tak jí vysvětlit vše o Siriusovi, jak se obrátil zády k dědictví zla v této rodině a rozhodl se dělat to, co je dobré a správné. A že Draco udělal to samé a protože jsou oba Blackové, tak peníze daleko víc náleží Dracovi než jemu.

Říct, že byla šokována, by bylo nedorozumění. Většina kouzelnického světa ještě pořád na Siriuse myslela jako na toho, kdo zmasakroval mudly. Harry měl pocit, že mu nevěří, když jí říká, že je za to zodpovědný Červíček. Nebo alespoň ne do té doby, než se ho zastal Brumbál.

Pak se ale zdálo, že konečně pochopila, že Harry Siriuse miloval a cítí, že zachovává jeho odkaz, když dědictví předá bratrovi.

Podepsala pečlivě smlouvu a stejně tak i ředitel. Harry se cítil zaskočený. Myslel si, že to bude on a Draco, kdo tu smlouvu podepíší jako první. Místo toho byli poslední. Jako první musel svůj souhlas podepsat Severus. Pak konečně Harry směl podepsat listinu, týkající se jeho trezoru a domu, včetně veškerého vybavení. Díky té poslední větě téměř váhal. Protože v domě ještě pořád byly věci, které chtěl. Třeba Siriusovu starou hůlku. A nebo ty knihy dole ve sklepení, které nikdy nebyl schopný otevřít. Přemýšlel, jestli to jsou deníky. Staré Siriusovy poznámky.

Přesto to Harry podepsal a dotkl se pergamenu hůlkou tam, kde to ukázali, protože věděl, že může Dracovi věřit, že mu ty věci dá. Jediné, co musí udělat on, je požádat ho.

Draco se podepsal jako poslední a byli hotovi.

Tedy alespoň právník byl. Amália Thistlethornová měla v plánu ještě jednu věc. Popravdě měla dost drzosti na to, aby vyhnala Brumbála z jeho vlastní kanceláře a stejně tak i Snapea, tak, aby si mohla s 'chlapci' promluvit v soukromí a posoudit, jak se jim vede. V tom momentě Harry trochu zpanikařil, že se nějak dozvěděla o té záležitosti s jehlami, ale čarodějka jen žvatlala o konci školního roku, zkouškách a prázdninových plánech, takže se uvolnil. Harry si pomyslel, že celý tento rozhovor je směšný. Než skončí léto, budou oba s Dracem plnoletí. Budou dospělí.

No, alespoň, že už budou mít z krku ty otravy z úřadu.

Nebo v to alespoň doufal. Nikdy nezapomněl na ten jednoznačně výhružný dopis, který Richard Steyne poslal Snapeovi.

Oba s Dracem přikyvovali, usmívali se a mluvili, dokud sociální pracovnice nevypadala spokojeně. Když je opouštěla krbem, její oranžové šaty na pozadí zelených plamenů vypadaly otřesně.

Harry vstal, že půjdou, ale Draco zavrtěl hlavou a řekl, že počkají, dokud se nevrátí Brumbál. Prý neodejde, dokud nebude mít klíč ke svému trezoru, a že si chce napsat o výpis.

***

Během čtvrteční hodiny Obrany Harry zjistil, že převod majetku pomocí magie nezabere skoro žádný čas. Tedy, když se to týká něčeho takového. Draco už dostal svůj výpis. Protože se sova od Gringottových objevila kolem oběda, byl teď zabraný do svitku hustě popsaného úhledným písmem. Harry se pokoušel nedívat, přestože seděl hned vedle Draca. Měl toho dost, čím se zabavit. Snape vpředu odváděl při svém plísnění Arana ještě lepší výkon než obvykle.

Přesto všechno si, ale Harry nemohl nevšimnout, že Draco naškrábal na kousek pergamenu pár čísel a že šeptá kouzla, která předtím Harry nikdy neslyšel. Čísla se sčítala nebo občas násobila, ale ani zdaleka se nechovala tak slušně, jako nekouzelné číslice. Když si z jednoho sloupečku vypůjčil desítku, začalo to vypadat skoro nebezpečně. Harry viděl šestku, jak propukla v pláč, když byla příliš tvrdě vystrčena z svého místa.

Draco bleskově nakreslil malý kapesníček tak, aby si šestka mohla otřít oči dřív, než celá tato situace skončí v louži inkoustu.

Konečně se opřel dozadu a potěšeně si zamnul ruce.

Tentokrát se Harry nedokázal ovládnout. Natáhl se k němu a tiše se zeptal: „Tak kolik je to dohromady?“

„No, to ještě nevím. Jen jsem kontroloval, jestli skřeti nějak nepodváděli. Trezor byl dlouhou dobu bez dozoru a člověk nikdy není dost opatrný.“ V Dracově úsměvu probleskly zuby. „Konečný součet nebudu znát, dokud nebudu mít všechen majetek řádně ohodnocený. Ale co se týče galeonů,“ tiše si hvízdl pro sebe. Snape by to pravděpodobně slyšel, kdyby zrovna nebyl zcela zaujatý poučováním Arana o vedení třídy. „Řekněme, že jsem za vodou na hodně, hodně dlouhou dobu.“

Harry přikývl a cítil se lépe, než kdy jindy v poslední době. Možná konečně přijal, že je Sirius pryč. Že tu nikdy nebude náhrobek, který by mohli navštívit. Žádné tělo, které by mu pomohlo pochopit, že pád za závoj je definitivní. Že ta ztráta je navždy a nikdy se na tom už nic nezmění.

Ale tím, že se vzdal odkazu, měl pocit, jako by se jedna kapitola v jeho životě uzavřela.

„Myslím, že jsem ti ani nepoděkoval,“ zašeptal Draco, který se naklonil k Harrymu. „Jsi opravdu príma bratr.“

Harry se usmál. „To ty taky. Jenom... chovej se tak, aby na tebe Sirius byl vždy hrdý. To mi jako poděkování stačí.“

Draco se opřel o židli a se zářícíma očima přikývl.

***

V pátek ráno se Harry cítil vyčerpaný. Celý čtvrtek poslouchal jen o tom, jak by měli celé léto strávit opravováním Dracova domu. Mého domu. Dracovi se ta slova líbila. Což bylo, jak Harry předpokládal, v pořádku, i když ho to trochu tahalo za uši. Pro něj bude Grimmauldovo náměstí navždy Siriusovým domem.

Možná proto ho to Dracovo štěbetání tak otravovalo. Mělo to přece být jejich první společné léto. Člověk by řekl, že si o tom alespoň trochu promluví.

Draco, netečný k Harryho náladě, se na něj otočil ve dveřích Velké síně: „Tak co si o tom myslíš?“

Už ses ptal, pomyslel si Harry.

„Nemyslím si, že by vymalovat dům byla kdoví jaká zábava, a víš, že táta říkal, že budeme mít důležitější věci na starosti. A navíc, i kdyby neřekl ne, ten dům se přece používá. Nemyslím si, že by stará parta ocenila, kdyby všechno v dohledu bylo ve zmijozelské zeleni.“

Draco pozdvihl bradu. „Ale prosím tě. To, že jsem při výběru dekorace ve škole ukázal trochu kolejní hrdosti, neznamená, že hodlám být celý život obklopený zelenou a stříbrnou. A ti lidé, kteří dům používají, by přeci mohli být docela potěšeni, kdyby se dům trochu dal do pucu. Teď to tam vypadá jako v mauzoleu. Vše je tam staré. A...“

Harryho najednou bodlo u srdce. Sirius jednou řekl, o Grimmauldově náměstí něco podobného. Harry se zhluboka nadechl. Tohle dejá-vu mu vehnalo slzy do očí. Co se stalo s tím včerejším pocitem, že konečně překonal svůj zármutek?

„Jsi v pořádku, Harry?“ Draco ho v podstatě vtáhl do vedlejší chodby. „Přestanu o tom domě mluvit, jestli ti to vadí. Toho člověka jsem pořádně neznal, ale chápu, že vy dva jste si byli... blízcí.“

„Nikdy jsme k tomu nedostali příležitost,“ řekl Harry a zamrkal, „ne tak, jak bych chtěl. Ale už jsem v pořádku. Jdi se s ostatními nasnídat.“

Draco se nepohnul, ale ztišil hlas: „Možná bys mi Harry mohl dát všechna svá pera. Můžeš si nějaké půjčit od někoho ve třídě...“

„Cože?“

„Říkal jsi, že jsou dost ostrá na to, aby...“

Harry se odlepil od zdi, o kterou byl opřený. „Jsem v pořádku a brkem to udělat nejde. Věř mi.“

Draco stále nespouštěl oči z Harryho batohu. „Jestli jsi si jistý...“

Místo odpovědi Harry prošel kolem něj a zamířil do Velké síně. Draco ho dohnal a vypadalo to, že chce ještě něco říct, ale jakmile vstoupil do dveří, objevila se tu náhle Hermiona a strčila Dracovi do rukou knihu a tlustý svazek pergamenu.

„Trochu jsem si pohrála s některými kouzly, aby se měnilo pořadí písmen a slov,“ řekla tak rychle, až jí téměř nebylo rozumět. „Myslím, že by to mohlo pomoci Gregovi překonat jeho dyslexii, ale nejsem si zcela jistá, jak vlastně věci vidí. Myslíš, že by ses ho na to mohl zeptat, aby ti to vysvětlil? A možná, aby mi napsal nějaké příklady, abych to mohla zkusit?“

„Dobré ráno i tobě, Hermiono,“ zavrčel Draco a přehodil si batoh přes rameno tak, aby mohl strčit ruce do kapes. „A ne, samozřejmě, že mi nevadí, když přerušíš můj soukromý rozhovor s bratrem.“

Hermiona otočila oči v sloup. „Prosím tě, vy dva si můžete promluvit kdekoli. A já mám jen týden na to, abych mohla vyřešit Goylův problém!“

„A kdo tě žádal, abys ho řešila?“ dožadoval se Draco hlasem o něco vyšším než obvykle. „Je to můj přítel, ne tvůj. Možná, že jsem tě požádal, aby ses s ním učila v momentě, kdy jsem byl pryč, ale teď jsem zpátky a jsem to já, kdo mu pomůže.“

Hermiona popotáhla a hodila hlavou: „Dobře a co tedy děláš, abys mu pomohl?“

„Víc, než tušíš,“ zavrčel Draco. „A navíc, tahle mudlovská metoda písmen pobíhajících po pergamenu... to je pitomost! Proč prostě nenajdeme, co je s jeho chemií v mozku špatně, neuvaříme lektvar a nespravíme to?“

„A kde chceš vzít ty týdny, měsíce nebo roky na výrobu nového lektvaru?“ odsekla Hermiona. „On potřebuje pomoc teď. Vlastně, potřeboval ji už před lety, ale...“

Draco se náhle podíval přes Hermionino rameno. „Rone, nemohl by sis své děvče po večerech nějak zabavit, aby nestrávila všechen čas tím, že nám všem ostatním komplikuje život?“

Zatímco Ron zcela předvídatelně zrudl a Hermiona vypadala, že se chystá k pořádné scéně, Draco pošťouchl Harryho ramenem, zdvořile mu popřál dobrý den, zaculil se a nechal Harryho vyřešit problém, který ztropil.

Jako správný Zmijozel.

„Draca si nevšímej,“ řekl Harry, když zamířil k nebelvírskému stolu. „Je jen naštvaný, že jsi to ty, kdo rozřešil Goylův problém. On mu pomáhal celé roky a ničeho si nevšiml. Ale jak mohl. O dyslexii nikdy neslyšel.“

„Kdyby kouzelnický svět sledoval vývoj mudlovské vědy a podobných věcí, jsem si jistá, že by se našlo řešení pro spousty dalších problémů.

V naději, že se vyhne dalšímu kázání, se Harry zeptal Rona na Kudleyské kanonýry hned, jak si nandali na talíře svou obvyklou porci jídla. A tak byli zabraní do debaty o famfrpálu i v okamžiku kdy se objevily sovy s poštou. Když pak Ron spláchl poslední fazolky douškem dýňového džusu, zeptal se: „Hermiono, půjčíš mi Věštce? Chceme se podívat na výsledky.“

Když k ní Harry s očekáváním vzhlédl, uviděl ji, jak zděšeně zírá do novin, ústa zakrytá rukou.

„Co se děje?“ zeptal se a zamrazilo ho v zádech. No alespoň, že se neozvala jizva, ale přesto... „Voldemort? Zaútočil?“

Natáhl se po novinách, ale Hermiona si je přitáhla k sobě. Harry zaslechl nějaký šepot, vzhlédl a zamrazilo ho. U každého stolu v síni, kde měly studenti výtisk dnešních novin, se vytvořila skupinka, kde četli jeden druhému přes rameno a šeptem se o něčem zuřivě dohadovali.

Mezi větami a odstavci se téměř všichni studenti otáčeli k nebelvírskému stolu a jejich oči se vždy zastavily u Harryho. Už bych měl být zvyklý na to, že na mě zírá celá škola, pomyslel si Harry. Ale nebylo tomu tak. Měl pocit, že se mu snídaně v žaludku proměnila na kámen. Někdo se dozvěděl o jehlách! Pro Merlina, co když se tu někde, v okamžiku, kdy jsem si myslel, že jsem sám, potloukala Rita Holoubková?

„Hermiono, dej mi ty noviny...“

Nikdy nezjistil, jestli by mu je dala, nebo ne, protože právě v tom okamžiku k němu přišel Warren Worthington ze sedmého ročníku, podal mu noviny a poplácal ho po rameni. Harry sebou trhl a ani nevěděl, jestli to způsobilo neočekávané postrčení, nebo nadpis, který na něj zíral z titulní stránky.

Harry Potter: Temný mág? Chlapec, který přežil, používá v Bradavicích otevřeně temnou magii.

V okamžiku, kdy titulek přečetl, začaly Harryho ruce svrbět jak šílené. Někomu to došlo, pomyslel si. Někdo ví, že moje magie je temná a teď se zase všichni obrátí proti mně.

Upustil papír, jako by ho pálil.

Wothington lehce stiskl Harrymu rameno. „Nedělej si s tím starosti, kámo. Tohle už tu bylo, ale tentokrát za tebou bude stát celá kolej.“ Rukou ukázal na noviny ležící na Harryho talíři. „A s tímhle svinstvem si nelam hlavu. Ten idiot si jen vylévá zlost, protože dostal padáka. To se v tom článku taky mělo objevit, nemyslíš? Mám sto chutí to napsat vydavateli.“

„Díky, Warrene,“ poděkoval Harry ochable.

Starší z chlapců přikývl a šel si po svých.

Harry se zděšeně díval na Věštce, ale věděl, že přečíst si to musí. Aniž si to uvědomil, zastrčil ruce pod rukávy hábitu a začal si drásat paže.

Je Harry Potter temný mág? Kouzelnický svět si tuto otázku klade už dlouho. Není třeba se tu zmiňovat o jeho podivné nominaci do turnaje tří kouzelníků nebo to, že se nejednou vyvlékl z obvinění z nedovoleného používání magie nezletilými kouzelníky. Kolem Pottera se už dlouho děje mnoho podezřelých věcí. Věštec vám teď ale přináší důkaz toho, co už bylo dlouho tušeno.

Podle anonymního zdroje ze samotných Bradavic nedokáže Potter po té, co se vzpamatoval z listopadového střetnutí s Tím-koho-atd. kouzlit jinak než v hadím jazyce! Ještě více šokující je zjištění, že profesoru, který se pokusil tuto praktiku potlačit, bylo vyhrožováno výpovědí.

Harry začal ve všech těch blábolech hledat nějaký opravdový důkaz. Nic moc důležitého v tom článku opravdu nebylo; většina operovala s informacemi, které už stejně všichni věděli a doprovázela ho stará fotka z turnaje.

„Ten nevděčný bastard!“ vykřikl Ron, který četl Hermioně přes rameno.

„Ronalde!“ napomenula ho.

„Vždyť je to pravda,“ šeptal Ron vztekle. „Harry mohl toho pitomce za to, co udělal, nechat obvinit, a ještě ho znemožnit před celou radou školy tak, aby ho už nikdy nikdo nenechal učit. A on se obrátí proti němu a udělá tohle!“

Harry neměl žádný důkaz toho, že za článkem je Aran, ale vypadalo to, že Ron si je jistý a Warren to taky naznačoval, takže se rozhodl číst dál a nějaký najít.

Náš zdroj uvnitř Bradavic, který byl ochotný promluvit jen anonymně, protože se bojí pomsty, prohlásil, že věří tomu, že se Potter a jeho adoptivní bratr Draco rozený Malfoy, naučili temné umění od jejich otce, bývalého smrtijedského zvěda, Severuse Snapea.

„Jen se podívejte na fakta,“ říká zdroj. „Jsou stejně nepřehlédnutelná jako Snapeův nos. Potter a ten Malfoyovic kluk (dnes Draco Snape) s tím člověkem strávili dole ve sklepení dlouhé měsíce. Za celou tu dobu se nesetkaly s žádným jiným člověkem. Dokonce ani ředitel za nimi nesměl. A co se pak nestalo?! Malfoy (Draco Snape) byl obviněn z vraždy svého děvčete! Já proti těm dvěma nemám ani to nejmenší. Oba to před tím, než se dostali do rukou Snapeovi, byli příjemní chlapci.“

„Ale místní učitelský sbor si evidentně myslí, že ať je Snape učí co chce, je to v pořádku. Od té doby, co se vrátili do vyučování, používá Potter ten proklatý jazyk a nikdo proti tomu nemá vůbec žádné námitky. Člověk pak neví, co vlastně kouzlí. Mohl by tu chrlit kletby na všechny strany! Ale ti chlapci se chovají, jako by to bylo správné a v pořádku a už popletli hlavy i ostatním studentům, takže ti si teď myslí totéž. Je načase, aby se veřejnost dozvěděla, jakým způsobem Albus Brumbál tuto školu vede. On by měl být ten, kdo první odsoudí tuto zvrácenou praktiku, a místo toho pozval Pottera a Malfoye (Draca Snapea) na zmrzlinový dýchánek! Je to ohavnost, absolutní ohavnost!“

Mimo záznam nám také zdroj prozradil, že chlapce nachytal, jak si hrají s artefaktem plným temné magie, a že když se jim ho pokusil sebrat, zaútočili na něj. Tento incident byl ututlán vedením školy a od té doby je náš zdroj trvale hlídán a zastrašován, aby nemohl promluvit.

„Myslel jsem, že když se něco řekne mimo záznam, nebude to otištěno,“ konstatoval Harry.

„No Aran je evidentně dost hloupý na to, aby věřil Holoubkové,“ dodala Hermiona. „Ale však my jí ukážeme...“

Harry předstíral, že je zahloubaný do článku a přitom přemýšlel o jejím návrhu. „No... to je bezva nápad, ale nemyslíš, že už se nechala registrovat?“

Rozhlédl se, jestli na něj ještě pořád ostatní zírají a uviděl Draca, jak k němu míří od zmijozelského stolu.

„To musela,“ prohlásil Ron s rukama zaťatýma v pěst. „Jinak by si nedovolila otisknout takovou snůšku lží. Vždyť se na to podívej! Fakta jsou překroucená, a ten otřesný titulek, stejně jako předtím u Malfoye, a ten jejich takzvaný zdroj!“

V tu chvíli k nim dorazil Draco, ale Ronova komentáře si nevšímal. Místo toho se protlačil hned vedle Harryho, hodil na noviny svitek pergamenu a prohlásil: „Ještěže nám Severus sehnal toho právníka. Tohle ti přinesla Hedvika, že ano? Zažalujeme Ritu Holoubkovou a celého Věštce za urážku na cti!“

Harry si vzdychl, věděl, že to jeho bratr myslí dobře, ale tohle byl zas jednou jasný důkaz jeho nedostatku sebekontroly. Soud by nemohl proběhnout, aniž by se odhalila fakta, která mají zůstat v utajení.

„Co tím chceš říct, že máte právníka?“ zeptal se Ron se svraštělým obočím. „K čemu potřebujete právníka?“

Jejda. Harryho paže svrběly čím dál tím víc. Neschopný vydržet to se přestal škrabat a začal zatínat nehty do jednoho místa na ruce. Byl by v tom okamžiku vyměnil celý svůj trezor za jedinou jehlu, ale měl pocit, že jsou na něj upřeny oči snad všech ve Velké síni, takže se neodvážil použít hadí jazyk a nějakou si vykouzlit. I když by nevěděli, co přesně dělá, byli by tu a dívali by se.

„Vrátilo se ke mně štěstí, víc vědět nepotřebuješ,“ řekl Draco klidně.

To se snadno řekne, ale Harry věděl, že dříve nebo později bude Ron chtít vědět, co se stalo. A jak se asi Ron bude cítit, až se dozví, že se Harry zbavil spousty peněz a všechny je dal Dracovi?

Po chvíli něčí ruka zastavila ty jeho. Harry poplašeně vzhlédl, ale nikdo jiný si nevšiml, že ho bratr pod stolem drží za zápěstí.

„Harry,“ řekl Draco potichu, „myslím, že bychom měli najít Severuse.“

Harry roztřeseně přikývl, a když si bral noviny, aby je mohl vzít s sebou, všiml si, že má za nehty krev. Napadlo ho, že Draco to také viděl.

Ale díky Bohu nikdo jiný.

Harry a Draco už byli téměř venku, když všechny zaujal nějaký rozruch u učitelského stolu. Snape rázoval k Aranovi s výtiskem Veštce pevně sevřeným v ruce. Vypadal jak anděl smrti z Apokalypsy. Hábit za ním vlál, podpatky zlověstně cvakaly po kamenné podlaze, obličej zkřivený do masky absolutního vzteku, který u něj Harry viděl naposledy tehdy, když ho Snape před rokem nachytal, jak se prohrabuje jeho soukromými vzpomínkami.

Harry přemýšlel, jestli tehdy taky vypadal tak zděšeně a těsně před omdlením, jako Aran teď. Ten vyskočil, ale pak mu očividně došlo, že nemá šanci uniknout, a tak zavřel oči, přesně tak jako malé dítě, které si myslí, že když ono příšeru nevidí, nevidí ani příšera jeho.

Ale Severus Snape ho viděl dobře a jeho temný, rozzuřený pohled patřil právě Aranovi. Došel až k němu, zdvihl hůlku a zamířil mu s ní na krk.

Můj bože. Harry začal lapat po dechu. Táta Arana zabije. Právě teď, právě tady, před stovkou svědků. A Draco si očividně myslel to samé, protože vykřikl přiškrceným hlasem.

Snapeovy rysy zůstaly tvrdé a jeho hůlka se ani nezachvěla, zatímco zvolal zvučným hlasem: „Árone Alexandře Arane! Veřejně jsi mě zostudil! Pošpinil jsi mé dobré jméno! A před celým světem jsi pohaněl mého syna! A tak tady teď před svědky žádám zadostiučinění tak, jak je mé právo!“

Aran vytřeštil oči. „Co? Vy-já–já–nic takového jsem neudělal!“

Snape zdvihl noviny, které svíral v druhé ruce, udělal dva rychlé kroky a uhodil s nimi Arana do obličeje. „Ty popíráš to, že jsi byl tím prolhaným zdrojem tohoto nechutného plátku?“

Vztek v jeho očích, sliboval Aranovi smrt, bez ohledu na to, co řekne.

„Já–já-“

„Odpověz mi, ty všiváku!“ křičel Snape. „Nebo přísahám, při Merlinově vousu, že tě teď umlčím navždy!“

„Samozřejmě, že jsem nebyl ten zdroj!“ řekl Arana roztřeseným hlasem. „To bych Bradavicím nikdy neudělal! Albusi, řekni mu, že jsem to neudělal!“

V okamžiku, kdy Aran popřel Snapeovo obvinění, Harry cítil, jak se vzduch naplnil magií. Jedním z vysokých oken Velké síně prolétl závan ledového vzduchu a teplota v místnosti se snížila o několik stupňů. Závan větru se zhmotnil v hustou mlhu a několikrát obkroužil Arana a Snapea a svázal je dohromady jako mlžný kokon.

„Ne,“ zalapal Aran po dechu a ústa se mu otevřela v němé hrůze. „Ne.“

„Ano,“ řekl Brumbál tiše, když se ledový vichr přestal hýbat. „To promluvily samy živly.“ Jeho slova byla doprovázena tichým praskáním a Harry viděl, jak se na pramenech otcových vlasů a na Aranově ofině začínají tvořit rampouchy.

„Co se to k sakru děje?“ zeptal se Harry potichu přeskakujícím hlasem.

Byl to Ron, kdo mu odpověděl. Harry si ani nevšiml, že s ním jeho kamarád vyšel ven. „Bude souboj!“ řekl a pokyvoval při tom hlavou. „Myslím, že už spoustu let žádný nebyl. Harry, tvůj táta s tím kreténem vymete podlahu.“

Harry se zakabonil. Tady v Bradavicích přece pořád byly nějaké souboje. Ale obvykle nebyly doprovázeny studeným vichrem. Jeho zmatek byl asi vepsaný v jeho tváři, a proto se vysvětlování ujal Draco.

„Tohle je oficiální souboj, Pottere,“ protáhl Draco. „Tohle není hra, sport nebo cvičení. Tohle je skutečné. Vidíš tu mlhu? To znamená, že Aran přijal. Nyní musí se Severusem bojovat, ať už chce, nebo ne. Protože, kdyby to neudělal...“ Z Dracova obličeje byla čitelná zlomyslná radost, „může ho Severus na místě zabít, a ani ministerstvo s tím nic neudělá. Starobylá magie.“

Harrymu poklesla čelist stejně tak, jako před chvíli Aranovi. „Proč pro všechno na světě Aran takovouhle výzvu přijal?“

„To magie přijala výzvu místo něj,“ řekl Ron hlasem, ze kterého bylo znát, že Draco není jediný, kdo rozumí zvykům čistokrevných kouzelníků. „Protože lhal. Pokud tě nějaký kouzelník vyzve na souboj, musí uvést konkrétní důvod. Ty můžeš svou vinu přiznat a tak se souboji vyhnout. Ale pokud obvinění popřeš a přitom bylo pravdivé, magie tě donutí vstoupit do souboje. A tak ten, kdo tě k souboji vyzval, dojde zadostiučinění, ať už tak, nebo tak.“

„Tak proč byl tak pitomý a lhal?“

„Protože je to Aran?“

„A protože neví o starobylých kouzelnických zákonech víc, než ví o obraně,“ dodal Draco. „Zdá se mi, že v tom má stejný zmatek jako Harry. Tedy bez urážky, Harry.“

V té chvíli se ředitel vydal směrem k mužům spojeným kouzlem. Prohlédl si ledový vír, který je obklopoval a krátce přikývl. Když promluvil, zněla z jeho hlasu autorita. „Výzva byla přijata.“

„Já jsem nepřijal!“ ječel Aran, který se začal celý třást. Z vlasů mu padaly kousky ledu a tříštily se o zem.

Brumbál ho ignoroval. „Výzva byla přijata,“ zopakoval. „Kouzlo vstoupilo v platnost a nemůže být odvoláno.“ Zdvihl hůlku, prudkým gestem rozřízl mrazivý vír a síň se rozezněla zvukem gongu.

Kouzlo se sesunulo ke Snapeovým a Aranovým nohám a rampouchy zmizely.

„Duelanti mají dvacet čtyři hodin, aby si stanuli v tváří v tvář v kouzelnickém souboji,“ oznámil ředitel. „Všichni přítomní jsou zváni, aby tuto událost dosvědčili!“

Pak promluvil už normálnějším tónem a rozhlédl se ze strany na stranu. „Mohu navrhnout famfrpálovém hřiště? Při této příležitosti se vždy nadělá spousta nepořádku a skřítkové mají už takhle práce až na hlavu.“

Harry měl co dělat, aby nevybuchl smíchy.

„Ale tohle, tohle je barbarství!“ koktal Aran. „Řediteli, přece nedovolíte, aby se tohle stalo?“

Brumbál zavrtěl hlavou a zdvihl ruce nad hlavu. „Jak jste už zajisté, pane profesore, pochopil, tahle záležitost už dávno není pod mou kontrolou. Teď je ve hře mocná magie a ta musí být uspokojena.“

Aran vypadal, jako že omdlí. „Ale to bude vražda!“

„Ale to jistě ne,“ řekl ředitel a v jeho laskavých očích se zajiskřilo. „Mám v našeho učitele Lektvarů velkou důvěru.“ Pak Brumbálův hlas zvážněl. „A zcela v rozporu s vašimi obviněními, on rozhodně není temný mág.“

„Samozřejmě, že ne,“ protáhl Snape. „I když to by tě asi nemělo příliš uklidnit, Arane. Člověk nemusí být temný mág, aby dovedl souboj až do konce.“

„Až ke smrti,“ zašeptal Draco. Harry se na bratra podíval podrážděně. Tohle mu došlo i samotnému.

Aran viditelně polkl.

Ředitel pak promluvil ještě jednou. „Všechny hodiny Obrany proti temné magii jsou dnes odvolány tak, aby se profesoři měli čas připravit. Souboj proběhne zítra před snídaní. A teď se prosím všichni vraťte k jídlu.“

Nazelenalý Aran rozhodně nevypadal, že by se hodlal ke své snídani vracet.

Snape se otočil, až za ním zavlál hábit a temným pohledem si prohlížel zástup pod vysokým stupínkem, na kterém stál učitelský stůl. Harry si byl jistý, že hledá své syny.

Ale něco mu ještě zabránilo jít k nim dolů.

„A Arane,“ zavrčel Snape, když se otočil zpátky tak, aby byl k druhému učiteli tváří. „Ještě jednu věc.“

A v momentě, kdy se na něj učitel Obrany podíval, praštil ho Snape zaťatou pěstí do obličeje.

Žádné komentáře
 

Výhradným vlastníkom týchto stránok je Chalibda. Administrátorom je v súčasnej dobe Jimmi. Charakter, význam a dôvod existencie týchto stránok určujete VY.