Vítejte v magickém světě Harryho Pottera

Trilógia od Aspen: I. Rok jako žádný jiný (A Year Like None Other); II. Léto jako žádné jiné (A Summer Like None Other); III. Rodina jako žádná jiná (A Family Like None Other)



Tieto stránky sú pokračovaním pôvodných stránok Roku, ktoré sú venované prekladom skvelej fanfiction od Aspen in Sunlight (trilógia AYLNO, ASLNO a AFLNO). Je alebo bude na nich zverejňovaný česko-slovenský preklad Roku, preklad Leta a Rodiny.

Rodina jako žádná jiná

12. kapitola Milý Draco 1/3

Preklad: Elza
Beta: Tersa


Kapitola 12 - 1.časť

Milý Draco

Harrymu vyschlo v ústech. Trvalo minutu, možná dvě, než byl schopen promluvit. Sirius si toho nevšiml, stále potřásal hlavou a mluvil dál o Percym.

Konečně se Harry přinutil protlačit sevřeným hrdlem pár slov. Koho zajímá, že to nebylo souvisle? Jeho rozhodně ne. Ne za těchto okolností. „Oh... uhm, jo - pomsta je špatná. Vážně špatná. I Severus to říká.“

To Siriuse zaujalo: „Tohle říká zrovna on? Ze všech pokryteckých -“

Harry se naježil. „Byl bys radši, kdyby mně učil, že pomsta je dobrá?“

Sirius vydal temný zvuk, jen tón nebo dva vzdálený vrčení. „Dobrá, dobrá, dobrá. Dokážu si představit, že dělá, co nejlíp umí. Jen bych byl radši, kdybys měl domov u někoho laskavého a citlivého, Harry. Jako je Remus -“

Harry se skoro udusil. Před deseti minutami by souhlasil, ale teď? S tím, co ví o Percyho smrti? Tedy - ne, že by se o tom chtěl zmiňovat.

„Snape je laskavý a citlivý.“

Sirius si odfrkl.

Je,“ trval na svém Harry. „Jen musíš vědět, jak v něm číst. Třeba... no, když jsem byl oslepený, tak přiznal, že to není tak, že by mně nenávidel -“

„Úžasné.“

„A jak, Siriusi. Protože tím mínil, že se o mne začal doopravdy starat.“

„A samozřejmě, jakožto Snape to nemohl říct přímo.“

„Od té doby už to několikrát řekl.“ Mírný úsměv nadzdvihl Harryho koutky. „A já na tom nebyl líp, Siriusi. Ani jsem nedokázal říci ‚syn‘. Nazýval jsem se jeho osvojencem.“

Sirius se k němu naklonil, roztaženými prsty se opřel o zrcadlo. „ Harry. Přeju si, abych tu pro tebe býval byl. Přeji si, abych si tě býval vzal k sobě, když tví rodiče zemřeli, nebo nejpozději po té, co jsem uprchl z Azkabanu...“

Oh. Tehdy to Harry pochopil. To, co mu mělo být zřejmé dřív. Sirius neměl Snapea rád, samozřejmě. Ale také žárlil na jeho pozici v Harryho životě.

Sirius se cítil... vyšachovaný, v tom to bylo.

Byl mrtvý a neměl možnost být na Snapeově místě, ale teď se dle Harryho názoru ukázalo, že smrt člověku nebere lidské cítění. A ačkoli nevěřil Siriusovým představám o osudu a předurčenosti, rozhodl se, že v tuto chvíli jich neuškodí využít.

„To prostě nebylo možné,“ řekl. Natáhl ruku a dotkl se chladného povrchu zrcadla. „Víc než jedny Vánoce spolu... v tom byl osud proti nám.“

Svižné zaťukání na dveře přerušilo jejich konverzaci. Harry se podíval na hodinky, aby viděl, že jeho otec je jako obvykle dochvilný. Protože Harry samozřejmě nemůže těch pár kroků dolů chodbou ujít sám. Ne, kdepak. Musí být eskortován i mezi svým vlastním domovem a místnůstkou, kam umístili Zrcadlo všech duší.

„Siriusi,“ pronesl Snape vyrovnaným tónem, vcházeje dovnitř.

„Severusi.“

Snape se otočil ke svému synovi: „Připraven odejít?“

„Jo,“ usoudil Harry. Sirius vypadal trochu zklamaný, ale s tím mu Harry pomoci nemohl. Nemohl zůstat déle a povídat si, ne když mu v očích hořela představa Remuse sesílajícího Avada Kedavru. Udělal, co mohl, aby ji zahnal a rozloučil se Siriusem. „Brzy se vrátím.“

Sirius přikývl; za odcházejícími Harrym a Snapem se díval téměř hladově.

---------------------------------------------------

„Mám tě doprovodit do Nebelvíru nebo do Zmijozelu?“

„Domů. Potřebuju si s tebou promluvit.“

Snape naklonil hlavu, ale na nic se nezeptal, dokud neměli za zavřenými dveřmi bytu zaručené soukromí. „Problém?“

„Ne můj,“ zamumlal Harry.

Snape přimhouřil oči. „Pokud si nějaký Zmijozel k tobě něco dovolil, pak jistě -“

„Nic takového.“ Pod otcovým nedůvěřivým pohledem Harry dodal: „Dobrá, nemám tam na růžích ustláno. Spousta z nich by mě chtěla proklít, že stále hraju za Nebelvír. Ale nechtějí proklít prefekta. Nebo si to s tebou rozházet, ale i tak se to neobešlo bez leváren.“

„Jakých leváren?“

„S tím pomoct nepotřebuju, tati.“

Snapeův pohled se jen zostřil. „Jakých leváren?“

Harry si povzdechl. O tomhle vážně mluvit nechtěl. Byly jiné, důležitější věci. „Dali mi do postele tucet žab, dobře?“

„A?“

„To zatím bylo to nejhorší.“

Snape si založil ruce za zády. „V tvém zájmu jsem rád, že se neděje nic horšího, ačkoli musím říct, že kreativita tvých vrstevníků poklesla co do rozsahu i záměru.“

Harry si nemohl pomoci a usmál se. „Tím se mi snažíš naznačit, že Zmijozelové jsou tak trochu ubozí?“

„Dvanáct žab, Harry. Na mou duši.“

„Bylo jich třináct, pokud tě to potěší, ale jen dvanáct přežilo. Salsa jednu snědla. Jsem jen rád, že to nebyl Trevor.“ Harry se poškrábal vzadu na hlavě. „Draco tu není, že ne?“

„Ne. Věřím, že si zařídil večerní studium se slečnou Grangerovou.“

„Tak si sednem, jo? Na něco se tě musím zeptat.“

Snape vypadal trochu zmateně, ale nadzdvihl hábit a usedl do svého obvyklého křesla, zatímco si Harry sedal na sousední pohovku. Pak čekal, ale vymyslet jak začít netrvalo Harrymu déle nežli minutu. Nejlepší bude přímo, rozhodl se.

„Proč Remus zabil Percyho Weasleyho? Voldemort mu to přikázal, nebo si musel hlídat krytí, nebo...“

Tehdy se Harry o svém otci dozvěděl něco nového. Zaskočenost mu na kráse nepřidala. Ani náhodou.

Netrvalo dlouho, než to Snapeovi došlo. „Aha. Black viděl Weasleyho tam u nich, že?“

„A my oba víme, že jeho zpráva o ‚Luciusově‘ činu z 31. června není přesná. Ale proč ho Remus zabil? Neodpověděl jsi mi.“

„Jsem vázaný Neporušitelným slibem, jak dobře víš -“

„Jo, nebavit se o tom s nikým, kdo nezná pravdu. No, ale já ji teď znám. Tak-?“

„Lituji, že toho víš tolik,“ řekl Snape přímo. „A nepřeji si, abys věděl ještě víc.“

Harry se zabořil do pohovky a zamyslel se nad tím. „Nejsem děcko, Severusi. Rozumím, co jsi myslel tím, že Remus bude muset kopat domácí skřítky.“

„Neplácám do větru.“

Kdyby nešlo o něco tak vážného, Harry by se rozesmál. Ale teď mu hlavou probíhala představa Remuse zabíjejícího Percyho, což nebylo humorné ani vzdáleně. „Myslíš, že nedokážu žít s pomyšlením, že Remus musí teď dělat takové odpornosti? Příšerné, nepředstavitelné věci?“ Když Snape otevřel ústa, Harry pokračoval. „Musel bych být pitomec, kdybych to nechápal. Tedy myslím - po Samhainu? Mám velmi dobrou představu o tom, co může mučení zahrnovat.“

Snape zavřel ústa.

„Takže nechápu, proč mi nechceš říct, co se tu noc stalo.“

„Protože tě znám.“

„To nedává moc smysl, táto.“

Snape na něj úkosem pohlédl, jako by chtěl naznačit, že oslovení ‚táto‘ teď nepomůže. Harry zrudl. Kvůli tomu ho tak nenazval. Ne vědomě, to v žádném případě. Náhle pocítil sympatii k Dracovi.

„Možná to nedává smysl, ale je to jediná odpověď, jakou jsem ochoten ti dát.“

Harry o tom krátce zapřemýšlel, vážil své možnosti. Moc jich neměl. Dohadovat se, dokud peklo nezamrzne, by bylo pravděpodobně k ničemu, ale nechtěl se ještě vzdát. Takže mu zbývalo …

Harry se postavil. „V pořádku. Půjdu a zeptám se ředitele. Stejně asi ví víc než ty. Nakonec, jemu Remus předává zprávy. Tys mu jen četl myšlenky, něco ti mohlo uniknout -“

„Nic mi neuniklo,“ zaskřípal Snape. „Sedni.“

Harry si příkazu nevšímal. „Jistě, že uniklo. Četls mi myšlenky prakticky celý rok a nikdy sis nevšiml, jací jsou Dursleyovi zmetci!“

„V tvém případě jsem měl předsudky -“

„A o Remusovi žádné nemáš?“

„Sedni si!“

Harry se podřídil. Ve skutečnosti nechtěl jít za Brumbálem, nakonec i pro plíživé podezření, že by se ho ředitel pokusil ovlivnit, když už by tam byl. Jemně ovlivnit, ale přeci.

Ale větší potíž byla v tom, že nechtěl poničit svůj vztah s otcem.

„Brumbál by ti neřekl nic víc než já, Harry. Ty jsi tím důvodem, proč mne donutil přísahat. Jako kdyby nevěděl, že tě nechci ranit o nic víc než si rozpárat vlastní hrdlo.“

Harry zamrkal. „Snad nemůžu mít takový podíl na čemkoli, co se stalo, takže... jak to myslíš? Jak mne ranit?“

„Vážně nepředpokládáš, že ti odpovím, že ne?“

Sakra. K tomu Harry nechtěl být donucen. Zvedl pohled na svého otce. „Pak je mi líto. Musím se odletaxovat nahoru a zeptat se ředitele.“

„Jak už jsem řekl, nebude o tom mluvit. Ne s tebou.“

„Ale bude, Severusi. Jakmile se Brumbál dozví, že už část příběhu znám, pak mi dořekne zbytek. Bude muset, víš? Minulý rok byl zklamaný, že jsem si našel jinou vrbu. Skočí po možnosti přitáhnout mou oddanost zpět k sobě. A jaký by mohl být lepší způsob, než mi pomoci, když ho o to sám požádám?“

„Tak ty mnou manipuluješ výhružkami, že budeš manipulovat ředitelem? Nikdy jsi nemohl patřit do Nebelvíru.“

Harry se natáhl a přikryl Severusovu ruku svou. Tímtéž gestem ho Snape uklidňoval víckrát, než by dokázal spočítat. „Jo - a ty to víš. Vsadím se, že vyhrát válku bude vyžadovat víc než mazanost. Ale co se mazanosti týče, jsem vděčný, že mám šanci učit se od toho nejlepšího.“

Snapeova ruka se pod jeho vlastní neklidně pohnula, ale neodtáhl ji. Prudce vdechl nosem. „Nejsem Mrzimor, abys mne houpal lichotkami -“

„Ne, ale jsi tím, kdo se z tohohle pokouší udělat konverzaci o kolejích. A já tě nenechám. Proč Remus Lupin zabil Percyho Weasleyho? Buď mi to řekneš ty, nebo tě ujišťuju, že mi to řekne ředitel. Á - Severusi? Vážně bych to slyšel radši od tebe.“

Harry věděl, že vyhrál, ve chvíli, kdy si Snape dlouze povzdechl, zvrátil hlavu a pohlédl na strop. „Ať už to byl kdokoli, kdo prohlásil, že otcovství je ta nejnevděčnější práce, měl svatou pravdu.“

Tohle od muže, který se rozčílil, kdykoli mu Harry poděkoval?

Snape se znovu narovnal a pohlédl na Harry dlouhým uvážlivým pohledem. „Doufám, že si uvědomuješ, žes mě dostal do nemožné situace.“

„Vím,“ řekl Harry. „Ale musím to vědět. Tomu rozumíš, ne?“

„Občas je lepší pravdu neznat. Znalost může být zraňující.“ Lehký třas proběhl mužovými rameny, pak jeho rysy ztvrdly a hlas se zostřil. „Ale ty samozřejmě musíš vědět všechno.“

„Všechno možná ne, ale tohle... jo.“

„Dobře - ale nemysli si, že mi můžeš vyhrožovat útěkem za ředitelem kdykoli ti odmítnu něco, co chceš,“ navázal Snape zlostně. „Myslel jsem, že máme dohodu. Tady jsem otec , ne ty. Dosáhnutí zletilosti na tom nic nemění. Budeš muset přijmout, že já vím nejlíp -“

„Ty jsi otec,“ zamumlal Harry hlasem praskajícím tlakem. „Jasně, jsem šťastný, že tě mám. Nechci se odvrátit od tebe k Brumbálovi, s výjimkou... Severusi, pokud nejlíp víš - a taky pokud znáš, pak pochopíš, že nemůžu snést pomyšlení na Remuse zabíjejícího Percyho, pokud nevím proč.“

Pozvedl prosebně oči, jen částečně si vědom, že jsou naplněné slzami.

Snape si dlouze povzdechl. „Zatratit toho zablešenýho psího parchanta do horoucích pekel!“

Harry polkl. Snape už dlouho nic takového neřekl. „Nemyslím, že nějaké peklo vůbec je. Tedy, pokud mi Sirius něco nezatajil. Však víš, nevěděl, že mi říká něco důležitého. Totiž pokud on sám ví, tak to byl Lucius Malfoy, ne Remus, kdo zabil Percyho.“

„Ano, ano, samozřejmě. Je nevinný jako vždycky -“ Snape potřásl hlavou a zdálo se, že se rozhodl. Když znovu promluvil, jeho hlas už nezněl hořce. Laskavý a citlivý - zrovna, jak ho Harry nazval. „Tak dobrá. Řeknu ti to - s jedním varováním. Neobviňuj se, Harry. Neneseš žádnou vinu na tom, co se stalo o tvých narozeninách. Jen jedna osoba je vinna.“

„Jo.“ Teď, když si měl vyslechnout to nejhorší, se Harrymu stlačil žaludek. Jak moc zlé to bude? „Remus,“ řekl sevřeným hlasem.

„Ne.“ Snapeův hlas byl tichý, oči ostré, když se naklonil ke svému synovi. „Harry... Percy Weasley je na vině tomu, co se stalo.“

„Percy?“ Harryho obočí vylétla. „Jak by mohl být -“

„Domnívám se, že víš lecos o jeho povaze.“

„Ale on jen pracoval v noci, nebyl -“ Harry se prudce nadechl. „Ach, bože. Myslel jsem, že byl jen Popletalovým malým vrtichvostem, pobíhal okolo něj, chytal drobky a snažil se povylézt po ministerském žebříčku, ale... panebože. Percy pracoval pro Voldemorta, že jo? Byl tajným Smrtijedem a tak Remus musel...“

Ne, tak to nemohlo být. Kdyby Percy býval byl Smrtijedem, Remus by neměl důvod ho zabít. Ne, pokud by chtěl zachovat své krytí. Ale kdyby...

„Tak proto ho Voldemort potrestal!“ vykřikl Harry. „Remus popravil Smrtijeda!“

„Přestaň s těmi hloupými dohady,“ vyštěkl Snape. „Pan Weasley nebyl Smrtijedem. Byl to odporný nýmand s dutou hlavou, snažící se si za každou cenu zajistit postup.“

Jo, to Percyho vystihovalo přesně. Znal Harryho, ale stejně se k němu obrátil zády, jakmile to mohlo pomoci jeho kariéře - a po Ronovi chtěl totéž!

„Proč pak, pro všechny svaté, ho Remus zabil? Avada Kedavra, nic menšího! Ani jsem netušil, že Remus je schopný seslat tuhle kletbu!“

Snape se ještě víc přiklonil, svými prsty hladil Harryho koleno a pronášel jemným, uklidňujícím hlasem: „Lupin ho zabil, protože Weasley byl odporný malý nýmand s dutou hlavou, snažící se zajistit si postup ať to stojí, co to stojí.“

Tohle byla šifra pro cosi jiného. Harry to cítil, zvlášť po tom, co se Snape opakoval slovo od slova, ale na rozdíl od svého otce nemohl poskládat dílky tak snadno. „Hm...“

Snape přikývl. „Musíme se kousek vrátit. V noci, kdy bylo napadeno Ministerstvo, byl Lupin vyslán do Popletalovy kanceláře unést ministra než dojde k výbuchům. Měl přenášedlo do jednoho z Voldemortových úkrytů. Jak se ukázalo, Popletal ve své kanceláři nebyl - byl tam Percy Weasley.“

„Pracoval dlouho do noci, jasně.“ Harry polkl.

„Lupin...“ Snape se zašklebil. „Tváří v tvář tak nepotěšitelné volbě, se Lupin snažil udělat to nejlepší, co mohl. Přenášedlo bylo načasované, aby se zaktivovalo těsně před zničením Ministerstva. Nechat Weasleyho tam znamenalo jeho jistou smrt, takže Lupin ho popadl a nechal je přenést přenášedlem. Měl jakýsi hloupý plán, že bude „nepozorný“ a nechá Percyho Weasleyho utéct. Nemohl mu pomoci žádným zjevným způsobem, samozřejmě, aby se nedoneslo k Voldemortovým uším, že „Lucius Malfoy“ není tak oddaný, jak by měl být.“

Zatím to vypadalo dobře. Co se Remus snažil udělat, mluvilo pro něj.

„Co se zvrtlo?“ optal se Harry tiše.

„Weasley se zvrtl. Vše, co věděl, bylo, že ho právě unesl hlavní Smrtijed. Chtěl se zachránit za každou cenu.“ Snape udělal přestávku jako by čekal, až to si Harry poskládá. „Nezapomeň, to celé se stalo na tvé narozeniny.“

Jakoby to Harry mohl zapomenout...

„Percy Weasley byl pozvaný na tvou oslavu,“ dodal Snape. „Harry... on věděl, kde jsi.“

Kousky zapadly na svá místa, až to Harrymu v hlavě zařinčelo. „Ale ne. To neudělal. Nemohl! Až na to, že... mluvíme o Percym. Ten by asi mohl!“

„Ano,“ řekl Snape a pečlivě Harryho pozoroval. „Byl bezpochyby šílený strachy, ale ani to ho neomlouvá. Jakmile přistál v cele připravené pro Popletala, začal blábolit, že má cennou informaci, že ví, kde se právě teď nachází Harry Potter a že je příliš důležitý, než aby byl zabit.“

Harrymu se udělalo špatně. A cítil ještě něco dalšího. Vůbec poprvé mu bylo líto Percyho Weasleyho. Taková ironie... „Tak to byla ta nejhorší věc, co mohl říct, když chtěl zůstat naživu.“

„Lupin neměl na vybranou. Voldemort tam mohl být každou chvílí. Nemohl dopustit, aby se setkal s Weasleym, který tak toužil vyměnit tvůj život za svůj.“

To už Harrymu došlo. „Ale mohl ho nechat jít -“

„Ne, to nemohl,“ namítl Snape. „Weasley si už podepsal rozsudek smrti. Dokázal, že tě zradí při první vhodné příležitosti. Lupinovi došlo, docela správně, že Weasley o tobě ví příliš mnoho, než aby mu bylo dovoleno přežít.“

„Ale jaká byla šance, že ho Smrtijedi znovu chytnou?“

„Docela velká, pokud by na Ministerstvu dále stoupal.“ Snape si opřel záda a spojil ruce v klíně. „Lupin měl jen pár vteřin na to, aby udělal tohle rozhodnutí, Harry. Byl bezpochyby rozběsněný tím, co Percy právě řekl. Zatímco on sám byl ochoten snášet Voldemortův hněv nad ‚útěkem‘ právě Arthurova a Mollyina syna, neměl nejmenší chuť trpět kvůli někomu, kdo - řekněme si to narovinu - si nezasloužil ohledy v jakémkoli směru.“

Harryho další myšlenka byla tak strašná, že se skoro přikrčil. „Panebože! Percy by ohrozil svou nejbližší rodinu, jen aby zachránil sám sebe! Svou vlastní rodinu! Navedl by Voldemorta do Doupěte!“

Snapeova tvář se zkřivila. „Ano. Přesně. Nejsem schopen cítit žádnou lítost nad jeho smrtí. Cítím jedině opovržení.“

Harry taky cítil opovržení. Kdo by ne? Ale s ním také pocit viny stoupající po páteři vzhůru k jeho mozku. Snažil se ten pocit odstranit. Nechtěl, aby Snape litoval toho, co mu prozradil. „Hm... proč pak Voldemort mučil Remuse Cruciem? Protože přenesl Percyho místo Popletala?“

„Ne. Lupin byl potrestán za zabití Weasleyho. Ministrův osobní asistent by mohl být užitečný a Lupin předložil jen chabé vysvětlení, proč ukončil Weasleyho život. Prohlásil, že Weasley urazil Voldemorta.“

„Pitomý důvod k zabití, to jo.“ Harry polkl ve snaze odsunout vinu. Nebyla to jeho chyba. Nebyla. Věděl, že o tom musí přemýšlet čistě logicky. Ale pocity, jak Marsha často říkala, nejsou vždycky logické. „Hm... užitečný. Jak? Imperius?“

„Možná. Nebo si ho Voldemort jednoduše přál mučit kvůli informacím - nebo pro zábavu.“

Harrymu se zatřásl, hlavou mu proběhly vzpomínky na Samhain. „Proč Remus něco neudělal? Neodstranil tělo a nepředstíral, že v Popletalově kanceláři nikdo nebyl?“

Snape lehce pokrčil rameny. „Přesvědčil sebe sama, že na to nebyl čas. Voldemort se objevil jen pár vteřin po zabití Weasleyho, a Lupin byl ještě v šoku z toho, jak rychle se to celé vyvinulo. Trvá na tom, že jediné, co mohl udělat, bylo posbírat se a pokračovat v hraní role Luciuse. Nicméně předpokládám, že v tom byl přítomen i prvek sebemrzkačství.“

„Sebe -“

„Cítil vinu a jistá jeho část si přála trpět, což ho zpomalilo natolik, až nestihl skrýt svůj čin.“

Harry se zamračil. „Tos mu viděl v hlavě?“

„Ne, ale viděl jsem jeho děs a vinu - a znám Lupina.“

Snape by mohl mít pravdu, pomyslel si Harry, když si vzpomněl, jak Remus odmítl lektvar, který by mu pomohl s následky Cruciata. Remus pro to mohl mít důvod... ale Snape by stejně mohl mít pravdu.

„Neobviňuj se,“ řekl Snape pevně. „Není tvou chybou, že si Weasley chtěl koupit svůj život za tvůj, ani že s tím Lupin skoncoval. A s ním také.“

„Já vím,“ řekl Harry s přáním, aby jeho hlas nezněl tak zastřeně. Věděl to. Jen to bylo... těžko k uvěření, tam někde hluboko uvnitř.

„Vážně?“

„Ano,“ prohlásil Harry o něco pevněji. Nenáviděl lhát svému otci, ale tohle nebyla opravdová lež, že? Rozum mu říkal, že Percy byl zbabělá krysa - a celé si to na sebe přivolal sám. A co se týče zbytku... no, byl příliš soucitný a věděl to. Neměla by ho plnit hrůza z toho, že Percy zemřel hlavně proto... zkrátka proto, že Harry existuje. Další osoba kvůli němu zemřela. Tentokrát bratr jeho nejlepšího přítele.

Chudák Ron. Harry věděl, jaké to je někoho ztratit.

A chudák Remus, muset udělat něco tak strašného. Klukovi, kterého učil. Remus, který byl vždy tak něžný, který nenáviděl své vlkodlactví, který v přeměněném stavu nikdy nikoho nezabil. A teď zabil člověka... pro Harryho.

Možná právě proto se Harry cítil tak vinen. Už ani nevěděl. Měl v sobě zmatek, a když si uvědomil, že ho začaly svrbět paže, zmátlo ho to ještě víc. Jediná věc, jíž si byl jistý, byla nechuť, aby se Severus dozvěděl, že se vlastně sám obviňuje.

Tak trochu, přinejmenším.

„Bez obav,“ dodal rychle. „Ehm... Percy nebyl jako ten kluk na setkání Smrtijedů, cos mi o něm říkal. Nevinná oběť... ne, způsobil si to sám. A... no, jsem rád, že znám pravdu. Aspoň to teď celé konečně dává smysl.“

„Proč Voldemort Lupina potrestal?“

Harry přikývl, s úlevou, že otec ví, o čem mluví. „A taky proč jsi začal Remuse víc respektovat. Co udělal... chci říct, co musel udělat? To nemohlo být jednoduché.“

Snape sepjal prsty do stříšky a přes jejich špičky pohlédl na svého syna. „Nezáleží na tom, co udělal, Harry, ale proč to udělal. Když přišlo na tvou ochranu, nezaváhal. Ani na chvilku. Který otec by dál mohl nenávidět takového člověka?“

Navzdory jeho vnitřnímu zmatku, po Harryho tváři přelétl úsměv. Zvláštní, kolik ta poslední slova znamenala. Tolik, až je vlastně chtěl slyšet znovu. „Není pravda, že nenávidíš Remuse?“

„Není pravda, že nenávidím... Remuse,“ řekl Snape a zkřížil prsty. „A vzhledem k tomu, že zjevně o tom potřebuješ ujistit, měl bych dodat ještě něco: vážím si ho víc než ‘trochu‘. Ve skutečnosti... si ho velice vážím.“

„To napravilo tu zmrzlinovou záležitost?“

„Ano, ačkoli to byla pitomost, nebyla provedena vědomě. Tohle... tohle bylo.“

Harry polkl. „Jo, to bylo. Chudák Remus. Žádný div, že vypadal na setkání Řádu tak pocuchaně. Nedokážu si představit, jaké to pro něj bylo, muset koukat do očí Weasleyovým s vědomím... ale oni to nevědí, že ne?“

„Jistě že ne! Pro ně je lepší věřit, že jejich syn zemřel stejně jako ostatní, než vědět, jak moc zbabělým se ukázal být. Mimoto, poslední co potřebujeme, jsou rozpory v Řádu. Ať ti před kamarády neunikne ani slovo!“

„Myslíš před Ronem.“ Hary sklonil hlavu. „Jasně.“

„Myslím to vážně -“

„Řekl jsem: jasně.“ Harry opět vzhlédl. „Můžeš mne zavázat Neporušitelným slibem, pokud chceš. Zrovna jako Brumbál tebe.“

Snapeovi se rozšířilo chřípí. „Mě skutečně zajímá, co se ti stane. Jistěže bych tě neodsoudil k smrti za porušení tajemství.“

„Jsem si jistý, že Brumbál má na srdci, co by se mohlo stát tobě -“

„To je diskutabilní, vzhledem k okolnostem,“ prohlásil Snape upjatě. „Ale na tom nezáleží. Máš další otázky?“

Harry se na chvilku zamyslel. „Mám to říct Dracovi? Ty nemůžeš.“

„Nevidím důvod, nač by to potřeboval vědět. Pokud se to změní, posuď to sám. Ale zatím - čím míň lidí to ví, tím lépe.“

„Jasně. To dává smysl.“

Snape vstal, hábit mu zavířil kolem kotníků. „Spíš v Nebelvíru nebo ve Zmijozelu? Doprovodím tě.“

„Myslím, že bych nejradši zůstal tady, pokud to jde.“ Když do něj Snape zabodl pohled, Harry ucítil, jak se mu zapalují tváře. „Jistě že to jde. Nevím, proč jsem to řekl. Budu spát doma, tati.“

Snape rychle přikývl. „Bojíš se nočních můr?“

„Ne... jen tu chci zůstat.“

Harry byl vděčný, že se jeho otec nezeptal proč – i když, to ‚proč‘ bylo zjevné. Zase dekorum, pomyslel si, a nikdy za něj nebyl tak vděčný.

„Koho mám zpravit? Nechceme, aby tvůj bratr či tví přátelé propadli panice, když se neobjevíš do večerky.“

Harry pokrčil rameny. „Před časem jsem skončil se střídáním. Teď prostě spím v kterékoli koleji se mi zachce. Oba - Draco i Ron - předpokládají, že jsem šel do druhé koleje.“ Ha!... Harrymu to předtím nedošlo, ale to znamenalo, že může zůstat přes noc venku, bude-li chtít. Tedy, pokud bude mít doprovod. Na druhou stranu... „Možná bych měl předem oznamovat, kde budu spát. Kdyby mě zas unesli, nikdo by nevyhlásil poplach až do snídaně!“

„Po událostech z minulého jara ředitel posílil ochrany hradu. On i já bychom se ihned dozvěděli, pokud bys opustil pozemky.“

Harry pomyslel na přenášedlo v bludišti a ušklíbl se. „Tohle měl udělat dávno.“

„Magicky řečeno - nebylo to možné, dokud jsi neměl rodiče mezi zaměstnanci.“

„I když nejsme pokrevně příbuzní?“

„Krevní vazby nejsou jediným druhem rodinných pout.“

„Hm, jako když Dracův rodový elixír způsobil, že jeho hůlka může být použita pouze Malfoyem, a tak si to musel ve svém jméně ponechat. Na krvi nezáleželo,“ dumal Harry. „Dobrá, ale stejně si myslím, že Brumbál měl ta zaklínadla na hrad použít ve chvíli, kdy jsem byl adoptován.“

„Po pravdě - nejdříve se zdráhal to vzít plně na vědomí,“ prohlásil Snape suše. „Jak, myslím, víš. Tak tedy... máš na dnešní večer nějaké domácí úkoly?“

„Hotovo,“ řekl Harry a vesele ignoroval, jak moc si přizpůsobuje pravdu. Měl by pracovat na eseji z Formulí, ale ta nebyla přímo na zítra, takže to vlastně nebyl domácí úkol na dnešní večer, že?

„Mám dokončit několik lektvarů, pokud by ti nevadilo mi asistovat.“

Možná by se přeci jen měl věnovat eseji. Ale ne... takhle stráví aspoň nějaký čas se svým otcem. A to je vždycky fajn, i když to vyžaduje vaření.

„Jen na sebe hodím obnošený hábit,“ řekl a zamířil do svého pokoje.

---------------------------------------------------

Když Harry následujícího dne uviděl Rona u snídaně, cítil se značně trapně. Vlastně dokonce přemýšlel, jestli by radši neměl jít ke zmijozelskému stolu. Uvažoval o tom, už když se sprchoval a pak během oblékání zas.

Nakonec se rozhodl nebýt takovým zbabělcem. Dřív nebo později stejně bude muset Ronovi čelit. Nehodlal se vzdát svého nejlepšího přítele a ani se protivit svému otci.

Nicméně chtěl Ronovi říct pravdu o Percym. Divné, když věděl, že ten nápad je venkoncem špatný. Co by to přineslo dobrého? Neučiní to Percyho méně mrtvým, ani mu to nepomůže usmířit se s jeho rodinou. Pravda by dokázala Rona jedině ranit.

Ale i tak mu to Harry chtěl říct.

Znesnadňovalo to rozhovor. Co hůř, zas ho začly svědit paže. Jak Harry odkládal své sdělení, pocit se horšil, až dosáhl k ramenům. Nakonec zatáhl ruku do hábitu, aby se mohl poškrabat.

Nechal toho, jakmile postřehl, že ho Draco přes Velkou síň pozoruje, šedé oči zúžené. Harry se krátce oklepal a upřel svou pozornost zpět na uzenky a vejce.

„Přesouvám trénink na půl šestou, tak se navečeřte dřív,“ zatím prohlásil Ron. „Nikdo jiný si hřiště nezamluvil, tak myslím, že ho můžem použít. Do zápasu zbývají už jen tři týdny.“

Dobrá, hovor o Famfrpálu aspoň odpoutal Harryho myšlenky k něčemu jinému.

Když hrstka hráčů u jejich konce stolu přikývla, Harry se začal cítit nesvůj. Téměř provinile, zase. Neměl žádný důvod, nikdo se na něj nedíval vyčítavě. Kdykoli při tréninku nebo tak probírali zápas Nebelvír contra Zmijozel, očekával pohledy svým směrem. Přál by si vědět, co si o něm myslejí a jestli jim hlavou neproběhla otázka, zda bude proti své druhé koleji hrát opravdu nejlíp, jak umí.

Zvlášť když jeho otec i bratr chtějí, aby Zmijozel vyhrál.

Potom si řekl, že oni si tuto otázku asi nekladou. Jedině on sám. Představa hrát proti Dracovi nejprve vypadala v pohodě. Skoro napínavě.

Teď, čím blíž zápas byl, tím byl Harry nervóznější. Bylo to pitomé; on věděl, že Snape po něm nechce, aby se snažil prohrát. Ani ho nechtěl zdrogovat, jak napůl v žertu řekl Sirius.

Snape bude hrdý, pokud chytí zlatonku.

Ale nebude přeci jen hrdý o trošku víc, pokud ji chytí Draco? Zvláště, když Draco nikdy žádný zápas proti Harrymu nevyhrál?

„V pohodě, kámo?“ otázal se Ron.

„Cože? Jo... jo, jasně. Asi mám špatnou uzenku, či co. Chutná nějak divně.“

Ron se naklonil přes stůl. „Skřítci neservírují špatné uzenky. No tak, Harry - něco je evidentně špatně. Vidím to. Takže, co se děje?“

 K Harryho naprosté hrůze Ron shlédl k Harryho rukávům. Harry si v tu chvíli přál, aby svým přátelům nikdy nebyl řekl o problému s jehlami. Úplně stačilo, že ho v nečekaných chvílích lustroval Draco.

„Ten zápas,“ zašeptal. Však o něj taky šlo, no ne? O Percym si nemohl dovolit upustit ani slovíčko.  „Nějak... jen si nějak přeju, abychom nejdřív hráli proti Havraspáru. Nebo Mrzimoru. Kdo rozhod, že to bude zrovna Zmijozel?“

Ron pokrčil rameny. „Vyšší síly, kámo.“ Načež pokračoval v hovoru o famfrpálu.

Normálně by Harry sledoval každé slovo. Teď si jen přál položit hlavu na stůl a nechat celý svět zmizet.

---------------------------------------------------

Proč jen, kdykoli chcete, aby se čas vlekl, udělá přesný opak?

Týdny zbývající do prvního famfrpálového zápasu sezóny jakoby odtekly. Mělo to nejspíš co do činění s tím, jak moc byl Harry zaměstnaný. Vyučování, úkoly, prefektské povinnosti, schůzky BA, famfrpálové tréninky - Harry míval pocit, že jen v noci si může oddychnout a popřemýšlet.

I když by bylo lepší, kdyby to nedělal. Většinou přemýšlel o zápase Nebelvíru se Zmijozelem nebo o tom, co dalšího hrozného bude muset Remus udělat, aby udržel své přestrojení - popřípadě o tom, jak by byl Ron moc zděšený, kdyby zjistil pravdu o Percyho úmrtí.

Famfrpálový zápas byl rozhodně tou nejméně důležitou z oněch tří věcí, ale z nějakého důvodu Harryho trápil nejvíc. Předpokládal, že prostě jen nechce zklamat svého otce, a to ani nepřímo.

Říkal si, že je to něco jiného, než kdyby se bál, že by ho Snape měl jen o trochu méně rád, kdyby Nebelvír letos vyhrál famfrpálový pohár.

„Ranní a večerní tréninky začínají od zítřka,“ řekl Ron v sobotu večer, když měsíc stoupal nad hřištěm. „Už nám zbývá jen týden.“

Jak mohly dva předchozí týdny takhle zmizet? Jako by to bylo včera, kdy Ron prohlásil, že zbývají už jen tři týdny. „Zmijozel hřiště nechce?“

„Mají stabilně zabraná odpoledne,“ zamračila se Ginny. „I během vyučování! Řeknu vám, Snape má ale nervy, omlouvat je z hodin. McGonagallová by nám sebrala body, kdybychom se ji jenom zeptali! Oh... Promiň, Harry.“

„V pohodě,“ mávl Harry rukou a snažil se, aby to znělo tak uvolněně, jak toužil vypadat. „Bez debaty. Snape má nervy. Ale pokud nám to nechává hřiště volné, kdykoli chcem, tak tím líp.“

Díkybohu nikdo nenavázal poznámkou či otázkou o Harryho loajálnosti, zda je rozdělená či nikoli.

Ačkoli záhy zjistil, že uvažovali o Harryho loajálnosti, ale ne tak, jak předpokládal.

„Nezáleží na tom, jak moc se ulejvají z hodin kvůli tréninku,“ poznamenal Dean, který letos hrál útočníka. Pochechtával se, když to říkal. „Že jo!“

„Cože?“ zeptal se Harry.

„Jen chce říct, že na ně budeme připravení,“ rychle pronesl Ron s pohledem na Deana.

Harry čichal zradu. „Cože?“ zopakoval otázku a zabodl do nich pohled.

„Jen něco, co Seamus vymyslel,“ řekl Dean, vzal koště do podpaží a vykročil zpátky k šatně. „Nedělej si starosti, Harry. Ti zmijozeláci si to zaslouží po tom, co celé roky podváděli.“

„My nemůžem podvádět jenom proto, že oni to dělají!“

„Kdo tady mluví o podvádění?“ s úšklebkem se optal Ron. „Jen chcem zmijozely svést z cesty.“

Harry se vyděsil. „Chytnou nás! Projedem zápas a vyloučí nás z poháru!“

„Jelikož Seamusův malý nápad není proti pravidlům, tak ne,“ mrkl Dean na Harryho. „Nedělej si starosti, Harry. Je to naprosto poctivé. A oni si to zaslouží.“

„Zaslouží co?“

„Promiň, ale to ti nemůžeme říct,“ řekl Ron bez náznaku lítosti. „Mohl by si cítit povinnost říct otci. Nebo bratru. Nechtěli jsme ani abys věděl, že něco plánujem.“

„A kdy jste to naplánovali?“ zeptal se Harry prudce. „Na tajných tréninkách? Beze mě?“

„Ale ne,“ uklidňovala ho Ginny. „Prostě jsi jen často ve Zmijozelu, Harry. My to chápeme. Vážně chápeme. Ale to je taky důvodem, proč myslíme, že bude lepší, když nebudeš nic vědět, jo? Nakonec - jsi zmijozelský prefekt. Ale taky jsi nebelvír, takže předstírej, že si tu Dean nepustil hubu na špacír.“

„Hej!“ vykřikl Dean a otočil se.

Ginny na něj vyplázla jazyk a pak se sladce usmála na Harryho. „Proč neudělat dohodu? Já si nebudu stěžovat, že jsem degradována na post záložního chytače - a ty už neřekneš ani slovíčko o našem malém překvapení pro zmijozely.“

Harrymu poklesla čelist. „Říkalas mi, že ti nevadí být v záloze!“

„Říkala, protože jsi lepší než já - a já chci, aby Nebelvír vyhrál,“ prohlásila Ginny bez obalu. „Ale pořád bych mohla něco dostat za svůj vstřícný postoj.“

To měla pravdu, ale... „Nemůže uvěřit, že ty... schvaluješ podvádění, Ginny!“

„To není podvádění. Jen žertík.“

„Ale -“

„Zapomínáš, že jsem příbuzná dvojčat,“ nadhodila lehce. „No tak, Harry. Jen troška legrace, slibuju. Nikomu to neublíží a skončí to dřív, než zápas vůbec začne.“

Harry jí věřil. Jemu by nelhala. Nicméně se však cítil nejistě. Přemýšlel, jestli je to proto, že si Seamus hodlá vystřelit ze zmijozelů... nebo proto, že nebelvírský tým ho z toho schválně vyloučil.

Asi si to sám zasloužil. Nakonec, měl tajnosti před Ronem. A mnohem důležitější tajnosti. Harry byl trošku naštvaný, že ho vynechali z přípravy žertu, ale Ron by se vyděsil, kdyby zjistil, že jeho bratr - jeho vlastní bratr zemřel jen proto, že Harry před všemi těmi lety přežil.

A co na tom, že byl Percy pár posledních let děsný zmetek? Ron s ním vyrostl, hrál si s ním, miloval ho.

A on Harryho vinou zemřel.

---------------------------------------------------

Poslední komentáře
27.06.2010 20:48:09: přesně..já taky...mrzí mě to...ale už pšššt .. :)
23.06.2010 15:17:24: Tak jsem nevydrzela zvedavost a precetla sem si co je dal.. :) A snad to nebude spoiler, kdyz reknu,...
22.06.2010 23:02:34: díky moc za kvalitní překlad smiley${1} už se vážně těším na ten žertík smiley${1}
20.06.2010 19:13:43: Fantastická kapitola! Díky za ni. Jsem zvědavá, co se ještě ve jménu Luciuse na Remuse chystá. Nejdř...
 

Výhradným vlastníkom týchto stránok je Chalibda. Administrátorom je v súčasnej dobe Jimmi. Charakter, význam a dôvod existencie týchto stránok určujete VY.