Vítejte v magickém světě Harryho Pottera

Trilógia od Aspen: I. Rok jako žádný jiný (A Year Like None Other); II. Léto jako žádné jiné (A Summer Like None Other); III. Rodina jako žádná jiná (A Family Like None Other)



Tieto stránky sú pokračovaním pôvodných stránok Roku, ktoré sú venované prekladom skvelej fanfiction od Aspen in Sunlight (trilógia AYLNO, ASLNO a AFLNO). Je alebo bude na nich zverejňovaný česko-slovenský preklad Roku, preklad Leta a Rodiny.

Rodina jako žádná jiná

13. Nebelvír proti Zmijozelu 2/2

Preklad: Elza
Beta: Tersa, LadyF


„Tak to by bylo,“ řekl Ron následujícího rána na famfrpálovém hřišti hráčům shromážděným okolo něj. „Nějaké otázky?“

Samozřejmě žádné nebyly. Měli týmovou poradu před snídaní, další při ní a zrovna teď třetí - rovnou na trávníku.

Každopádně, pohledy, které si hráči vyměňovali, mluvily samy za sebe. Všichni mysleli na žertík, který se teď nejspíš odehrával ve zmijozelské šatně. Vždyť si prakticky mnuli ruce radostí!

Harry to nemohl vydržet. Už se mu stalo, že byl z lecčeho vyloučen, ale nikdy z ničeho podobného. „Jdu chvilku kroužit kolem hřiště,“ řekl ve snaze dostat se pryč od spoluhráčů. „Potřebuju se zahřát.“

„Zápas začíná za deset minut,“ s přikývnutím poznamenal Ron.

Harry se odrazil a vzlétl nad tribuny naplněné k prasknutí studenty, kteří mávali transparenty vyjadřujícími podporu Nebelvíru, popřípadě Zmijozelu. Dole na trávníku stála Hermiona a také zuřivě mávala, tentokrát bez transparentu. Zajímalo ho, proč se nevydala nahoru na jednu z nebelvírských tribun.

Hmm... vypadala, že mává spíš přímo na něho, než jen na podporu týmu. Když se k ní Harry otočil a přilétl blíž, spatřil, že vypadá skoro vyděšeně.

Přistál vedle ní a položil nohu na trávník ve snaze udržet koště v klidu. „Co se děje?“

„Ach Harry!“ mačkala si ruce. „Zrovna jsem zaslechla Parvati s Levandulí! Seamus propašoval do zmijozelské šatny bubáka!“

Tak tohle byl ten žertík, který všechny tolik vzrušoval. Bubák?!? Harry obrátil oči v sloup. „Každý, kdo má za sebou třeťák, si poradí s bubákem, Hermiono -“

„Ne vždycky. A pokud tě překvapí -“

„Nebo pokud ti ukáže něco, na co nejsi připravená,“ dodal Harry, zaražený vzpomínkou. Loni byl bubákem v podstatě vyřazený z provozu, a to věděl, že ho má čekat! Ale vize Snapea umírajícího přímo před jeho očima, vize opětovné ztráty někoho důležitého, byla víc, než dokázal snést. „Rhiannon!“ vykřikl náhle.

„Přesně,“ souhlasila Hermiona, popadla ho za ruku a prudce jím zatřásla. „Běž, Harry. Běž! Nemůžeme nechat roznést po celém Zmijozelu, že Dracovou největší hrůzou je vidět svou přítelkyni s někým jiným! Vzhledem k tomu, co mu může bubák vydolovat z hlavy, by se mohli dozvědět její jméno i kde je -“

Harry vypadl ještě než stačila domluvit, prolétal nízko nad zemí a plnou rychlostí mířil vpřed k nízkých chatkám s doškovými střechami, které sloužily jako šatny. Proboha, co když to nestihne? Co když už Zmijozelové přesně vědí, jak Rhiannon vypadá? Nejsou všichni zlí, popřípadě přímo Smrtijedi ve výcviku - to už Harry chápal - ale mnozí z nich pocházejí z černokněžnických rodin a nerozpakovali by se podělit o získané informace se svými otci, kteří by to nahlásili Voldemortovi -

Seskočil z koštěte pár stop před dveřmi a vpadl přímo dovnitř, vděčný jak nikdy dřív za to, že z něj adopce udělala plnokrevného Zmijozela. Jinak by nebyl schopen ani projít dveřmi.

Jenže, co uslyšel a uviděl, když se dostal dovnitř...

Byl tam Snape - a byl sám. Famfrpálový tým nebyl nikde v dohledu. Snape byl otočen k Harrymu zády, ale netušil to - byl plně soustředěný na rozhovor s Harrym.

Takovou podobu na sebe vzal bubák: předstíral, že je Harrym. Harrymu poklesla čelist, a jak tam tak stál, projel jím mráz. Snape se nejvíc bál jeho?

„Ale já vím!“ řekl bubák Harryho hlasem. Jenže to nebyl Harryho hlas. Tenhle byl naplněný odporem a nenávistí. „Vím všechno, Snape. Sirius mi to řekl. Našel na onom světě dalšího Smrtijeda a tentokrát z něj dostal všechno. Měl jsi mi říct pravdu!“

Snape zachroptěl. „Já... já... já si myslel, že to nepochopíš -“

„Já to nechápu!“ zařval bubák a strhl si z hábitu odznak zmijozelského prefekta. Odznak zazvonil o kamennou podlahu, když ho bubák zuřivě odhodil. „A nikdy nepochopím! Tys mu to řekl, tys mu to řekl, tys mu to řekl! Už jsi pracoval pro Řád a stejněs mu to řekl!“

Další zachroptění, tentokrát to znělo, jako by Snapea uvnitř roztrhli. „Harry... situace byla složitá, Harry -“

„Neříkej mi Harry! Nemáš na to právo!“

„Jsi můj syn,“ zařval Snape. „Ať se v minulosti stalo cokoliv, dnes jsi můj syn!“

„Nemůžu být,“ řekl bubák nízkým, opovržlivým hlasem. „Ne když jsi tím, kdo zabil mé pravé rodiče.“

„Nezabil jsem je -“

Bubák se rozzuřil, jeho tvář se zkroutila vztekem. „Vyzradil jsi Voldemortovi věštbu! Ty jsi byl ten špión, který odposlechl rozhovor Trelawneyové s Brumbálem. Neříkej, žes je nezabil, když sám víš, že ano!“

Snape padl na kolena.

„Nenávidím tě,“ dodal bubák a naklonil se vpřed - vyžíval se ve Snapeově zoufalství. „Nikdy bych se nestal tvým synem, kdybych věděl, co jsi udělal!“

Mráz, který Harry prve pocítil, se zesílil, proplížil se svaly a kostmi, až se cítil úplně prokřehlý. Ztuhlý, to bylo ono. Chápal, co právě viděl a co to znamená, ale bylo toho příliš mnoho najednou.

Harryho zuby začaly cvakat, když se bubák dál posmíval klečícímu muži.

Snape byl špión. Snape zradil jeho rodiče. Snape způsobil jejich smrt. A nikdy Harrymu neřekl... jako obvykle, nikdo nic Harrymu neřekl. Brumbál to nejspíš všechno věděl. Mohl to Harrymu prozradit a zastavit adopci, ale i když sám adopci neschvaloval, držet Harryho v nevědomosti bylo důležitější než mu pro jednou říct pravdu -

Snape Snape Snape byl ten špión -

Harry pozvedl hůlku. Zajímavé, jak se mu ruka najednou netřásla. Předpokládal, že to dokazuje, jak je uvnitř ztuhlý. Bolest přijde později, rozhodl se. A zlost. Vše, co cítil teď, byl šok nad tím, jak se jeho celý život mohl zcela náhle roztříštit na kousky.

"Riddikulus."

Zaklínadlo nefungovalo. Také nebyl důvod, proč by mělo. I kdyby Harry byl schopen seslat pořádné zaklínadlo, příliš se mu nepodařilo představit si bubáka-Harryho jako cosi směšného. V současné situaci nebylo směšného vůbec nic. Nic, nic, nic!

Jediné, co zaklínadlo udělalo, bylo, že upozornilo Snapea na jeho přítomnost.

Mistr lektvarů se otočil na kolenou, černé oči vytřeštěné zděšením, když zahlédl Harryho ve famfrpálovém dresu stojícího u dveří. Pomalu otočil tvář zpět k bubákovi, který stále soptil rozzuřené fráze o zradě a zrušení adopce a vzájemném zapuzení. Pak, zrovna tak pomalu, vstal a pozvedl hůlku proti temnému stvoření.

Jeho ruka, jak Harry s holým nezájmem zaznamenal, se třásla jako list bičovaný vichřicí.

"Riddikulus."

Konec Snapeovy hůlky opustil slabý náznak kouzla.

"Riddikulus."

Tentokrát to zabralo, ale Harry neviděl, v co se bubák změnil. Na to ho Snape zlikvidoval příliš rychle. Dlouho zůstal stát k Harrymu zády, a když se nakonec otočil, tvář měl přepadlou a bledou; vypadal nezdravě. Nebo to možná souviselo s jeho výrazem.

„Harry...“

Harry nevěděl co říct nebo udělat. Pokusil se odsouhlasit své jméno přikývnutím, ale nebyl příliš překvapený, když z toho vzešlo škubnutí téměř celým tělem. To se ztuhlým lidem stává.

„Slyšels.“

Což zřejmě znamenalo, že Snape také nevěděl co říct nebo udělat. Jinak by očividně tak nestál. I když, co byste řekli chlapci, který právě zjistil, že jste prakticky zavraždili jeho rodiče?

„Jo,“ Harry o tom teď nemohl přemýšlet, nemohl se s tím vyrovnat. Raději by mluvil o čemkoliv jiném na celém světě. Byl vděčný, že zápas začíná za méně než pět minut. Potřeboval rozptýlení.

A až skončí... no, až skončí, tak začne přemýšlet, jak se s tím k čertu vypořádat!

„Kde je tým?“

Snape na něj zíral. „Provádějí svůj každoroční rituál pro štěstí. Harry -“

„Proč jsi tady sám?“

„Tradice. Harry -“

Takže Snape nevnímal náznaky. No dobře. „Nechci o tom mluvit.“

Snapeovi se stále třásla ruka, když si ukládal hůlku. „Myslím, že bychom raději měli.“

Harry byl jak z ledu, uvnitř i vně. Zmrzlý. Neschopný cítit. Nemohl se nechat něco cítit; udělal-li by to, bolest by ho roztrhla. Zrada a klam... „Zápas začíná už za pár minut,“ řekl hlasem, který zněl mrtvě i jemu samému. „I kdybych chtěl, teď s tebou mluvit nemůžu. A ani nechci. Nevím, jestli ještě někdy budu chtít.“

Snape se zamračil. „Já vím. Ale je toho spousta, co bych ti měl říct -“

„Pozdě. Měls mi to říct, když ses ptal, jestli se nechám adoptovat,“ řekl Harry klidně a během řeči se vracel ke dveřím. „Musím jít.“

Snape ho dohnal třemi rázy a chytil ho za paži. Za tutéž, za niž ho popadla Hermiona, ale ten dotyk byl řádově jiný. Nechtěný. Od někoho, o kom si nyní myslel, že ho nikdy doopravdy nepoznal. „Nemůžeš létat, ne v tomhle stavu. Harry -“

„Neříkej mi tak. Bubák věděl, o čem mluví, nemáš na to nárok,“ řekl Harry dutě. „Na létání jsem v pohodě. Potřebuju to.“

„Harry -“

„Potřebuju to, Severusi. Teda Snape. Teda... já nevím. Musím jít.“

„Slib mi, že si po zápasu promluvíme,“ naléhal Snape. „To, cos viděl, byl bezpochyby můj největší strach, ale strach je už ze své podstaty většinou nesmyslný. Ten příběh je mnohem delší.“

„Fajn. Promluvíme si po zápase.“ To slíbit mohl. Pět let po je stále po, a stejně tak i sto let. Jediné, co Harry teď věděl, bylo, že potřebuje zmizet od toho všeho, pryč od Snape, ihned. Než se zapomene a doopravdy se stane neschopným vyletět nad hřiště.

Otec... táta... jaká to náhle byla fraška! Naprostá fraška. Harry byl pitomec. Pitomé děcko, tak potřebné lásky a péče, že je přijal, ať už přišly odkudkoli, bez ohledu na směšnost situace. Měl naslouchat lidem okolo sebe, těm, kteří říkali, že se musel pomátnout na rozumu, když chce Snapea za otce. Koneckonců měli pravdu. Harry se pomátl na rozumu.

„Po zápase,“ zopakoval Snape. Vypadal rozervaně. Harryho to nezajímalo. Nemohlo. „Harry... hodně štěstí.“

Jo, jasně.

Harry vyšel bez dalších slov a naskočil na vznášející se koště. Naklonil se nízko nad násadu, zrychlil, co dokázal. Říkal si, že se prostě jen chce dostat včas zpátky na hřiště, aby stihl zápas, ale pravda byla jiná.

Chtěl se dostat pryč od svého... pryč od Snapea.

---------------------------------------------------

„Kdes byl?“ ptal se Ron rozčileně, když se Harry stavěl na hřišti na své místo.

„Teď jsem tady -“

„Zrovna tak-tak -“

Madam Hoochová zahvízdla a pronikavý zvuk Rona utnul. Odlétl s posledním znechuceným pohledem na Harryho k místu, kde udílela pokyny před vypuštěním zlatonky.

Harry ji skoro neslyšel. Stejně říkala stále totéž. Očekávám čestný zápas, bla, bla, bla. K ničemu, celá ta řeč. Doslovně k ničemu, jelikož nikdo nikdy nenapomenul hojně podvádějící Zmijozely.

Do té chvíle se snažil na Zmijozely proti sobě nedívat, ale předchozí myšlenka ho donutila v zelených řadách vyhledat Draca.

Zmijozelský chytač se pevně držel násady, jeho pohled téměř planul zlostí, jak zíral na Harryho.

Ohó, Draco se stále zlobí, hleďme! Harry zcela zapomněl na úvahu z minulé noci, že trocha hněvu bude pravděpodobně dobrou pohonnou hmotou pro jejich zápas. Teď si vzpomínal jen na to, jak nespravedlivě se Draco zachoval. Vždyť Harry si ke Snapeovi nešel stěžovat na předpojaté chování Morrighanové. A co měl asi tak dělat během toho pohovoru? Nechat ji lhát Snapeovi o jejích důvodech pro nařízení trestu během famfrpálu? Harry udělal Dracovi službičku, a dneska dopoledne se snažil o další, když letěl do zmijozelské šatny, dříve než bubák mohl předstírat Rhiannoninu smrt rovnou před Dracovýma očima!

Tak jaký má Draco důvod, aby se zlobil, no?! To by tedy Harryho zajímalo! Draco nebyl tím, komu se tu celý rok lhalo! K čertu - celý život! Draco nebyl tím, kdo byl adoptován mužem, kterému nelze věřit! Ne, Draco a Snape spolu vycházejí skvěle, že ano?! Zmijozeláci, oba dva. Pořád spolu vaří. Pořád mají před Harrym tajnosti, jako třeba, kdo všechno byl na Samhainu. Nebo jaké je Dracovo celé jméno.

A s tímhle to bylo asi zrovna tak!

Jakmile byla zlatonka vypuštěna a začala bláznivě poskakovat okolo hráčů, hněv ukrytý v Harrym se zčista jasna osvobodil, propálil si cestu zevnitř na povrch. Tak je to tedy - Draco to nejspíš celou dobu věděl! Jak by to mohl nevědět, se svou zálibou v odposlouchávání?! Všichni Smrtijedi to určitě vědí!

Tehdy tomu Harry porozuměl. Draco a Snape se dohodli, že Snape Harrymu raději neřekne, co se doopravdy stalo Jamesovi a Lily Potterovým. Párek bývalých Smrtijedů, s hlavami u sebe, skrývají svá slizká tajemství. Jako by to Harry viděl přímo před sebou. Řekli si, že to je pro Harryho vlastní dobro, že by to nepochopil.

No, tak v tomhle se nemýlili. Harry to nechápal.

Vedle něj zasvištěl závan větru, zelený hábit zavadil o jeho vlastní koště; hráč přeletěl velice blízko. Pak Draco znovu zakroužil, tentokrát překřikoval vítr: „Měl jsem dojem, žes říkal, že zápas nezahodíš!“

Tehdy si Harry uvědomil, že zápas byl rozehraný. Zvláštní... viděl vypouštění zlatonky, ale nějak mu nedošlo, co to znamená. Když se všichni ostatní rozlétli, Harry je následoval vzhůru - ale to byl pouhý instinkt. O zlatonku se vůbec nezajímal.

Se stisknutými zuby se Harry pevně sklonil ke koštěti a donutil je vystoupat nad hřiště. Začal kroužit v táhlých obloucích nad ostatními hráči, náhodně se sklápěl nahoru i dolů, jeho oči neustávaly v rychlých pohybech při hledání záblesku světla, který by mu prozradil polohu zlatonky.

„Mnohem lepší!“ vykřikl Draco, dotáhl se Harrymu po bok, jejich košťata letěla v tandemu. „Nechci vyhrát jen proto, že mě příliš lituješ, než abys hrál pořádně!“

„Překvapuje mě, že se staráš, jak vyhraješ!“ vypálil Harry v odpověď, vítr mu hvízdal v uších tak silně, že se sotva slyšel. „Pokud vyhraješ! To je jediné, na čem záleží, ne? Zmijozelům!“

„Taky jsi Zmijozel!“

Ve skutečnosti ne, došlo Harrymu. Už jen z té představy mu bylo zle. Sám se obelhával, teď už to viděl zcela jasně. Vztek, který se v něm předtím osvobodil, se teď zřejmě proměnil v lávu. Horkou, bublající lávu, která se vařila v každé myšlence, v každém pohybu.

Měl pocit, jako by se mu vymkly z kontroly štíty nitrobrany a pohltily celou jeho mysl. Harry se náhle stal svým vlastním ohněm.

„Vystřel!“ zařval, koštětem vrazil z boku do Dracova, aby ho vychýlil na jinou dráhu. Nebyl to zrovna nejbezpečnější manévr při letu vysokou rychlostí pár coulů od druhého hráče, ale koho to zajímalo? Všiváci Zmijozeláci to dělali neustále, když se snažili shodit soupeřovy hráče z košťat. „Jdi si zlatonku najít sám!“

Draco sklouzl stranou ze svého koštěte, ale rychle se srovnal a znovu dotáhl Harryho. „Proč, ty - !“

Tak do něho Harry nalétl znovu, tentokrát tvrději.

Zezadu přilétl potlouk a minul jeho hlavu, ne více než o čtvrt coulu.

„Zasraný Zmijozeláci!“ rozkřikl se Harry, stočil se blíž k Dracovi, ale tentokrát ne proto, aby do něj znovu narazil. Jen mu chtěl zařvat do obličeje. „To jste udělali při svém rituálu pro štěstí?! Rozhodli jste se, že mě shodíte z koštěte?!“

„Budou odrážet potlouky přímo na tebe, jako teď, pokud se nepřestaneš snažit shodit ,“ pořvával Draco v odpověď. „Co ti přelítlo přes nos? To já se mám zlobit!“

Jako kdyby měl Draco nějaký důvod!

Harry na něj znechuceně pohlédl a zprudka strhl své koště nad střed hřiště, daleko od Draca.

Jenže toho nebylo lehké setřást. Draco ho v poklidu následoval, zůstal připoutaný do tandemu s Harrym, kopíroval každý pohyb stranou i svisle, zatímco řval: „Vyzradils Hermioně moje soukromí, i když jsem ti to výslovně zakázal! A pak jsi tátovi vyzvonil všechno o Malevolent Morrighanové! To sis to nemohl nechat? Vždycky si hraješ na hodného syna!“

Hodný syn... Jo, chtěl jím být, ne snad?! Chtěl, aby ho Snape měl rád a uznával ho. Toužil po tom, dožadoval se toho. Vzpomínky, jak moc se snažil... Teď je Harry nenáviděl. Cítil se ze srdce mizerně. Poníženě, že pro něj Snapeova pochvala znamenala tolik.

V následující vteřině oheň prohořel skrz ponížení, smetl ho tak zběsile, až se Harry cítil, jako kdyby mu z uší šla pára. Přestal se snažit zmizet od Draca. „Tak o to se můžeš přestat bát!“

„Jasně, že můžu!“

Můžeš,“ zařval Harry, popadl koště tak pevně, až ho napadlo, že dřevěná násada by mohla prasknout. „Už jsem skončil, je to pryč, pryč! Už nikdy, nikdy nebudu hodným synem!“

Draco obrátil oči v sloup a chystal se odpovědět, ale náhle ostře zatočil koštětem. Harry také zahlédl záblesk, ale měl o zlomek vteřiny pomalejší reakci.

Stiskl pevně rty, naklonil se na násadu a plnou parou vyrazil za zlatonkou.

Už nezazněla žádná slova, když letěl Dracovi po boku. Oba byli soustředění jen a pouze na zlatonku, která poskakovala doleva, doprava, nahoru, dolů, měnila rychlost i směr a svedla oba chytače do závrať působící honičky vysoko nad ostatními hráči.

Harryho prsty ji jednou či dvakrát pohladily, stejně jako Dracovy, ale zlatonka pokaždé vyklouzla z jejich prstů.

Možná byla rychlejší a citlivější, když byli na dosah dva chytači, pomyslel si Harry. Tak dobře. Náhle prudce trhl svým koštětem a vzlétl k nebesům ve snaze co nejlépe napodobit chytače na lovu.

„Vypadá to, že Harry Potter spatřil zlatonku!“ oznámila Padma.

Ona si to možná myslela, ale Draco ne. Pokračoval v původní dráze letu, ruku napřaženou vpřed, celé tělo napjaté při stíhání zlatonky.

Sakra!

Se skřípáním zubů Harry stočil koště dolů, namířil si to přímo k zemi. Hodlal přetnout Dracovu dráhu a lapit zlatonku přímo před jeho nosem. Potom by Draca rád viděl, jak tvrdí, že Harry zápas zahodil!

„Teď to vypadá, že se nebelvírský chytač honil za přízrakem, zamířil zpátky dolů, kde chytač Zmijozelu dohání opravdovou zlatonku -“

Díky, Padmo, pomyslel se Harry nevrle. Draco ji očividně slyšel a vzhlédl na Harryho mířícího k němu, šedé oči naplněné vztekem. Když už byl Harry vzdálený jen pár stop, Draco náhle zahnul do jeho směru letu, vlastním tělem mu bránil v lapení zlatonky.

Srážka způsobila, že začali společně padat, hlavy se jim motaly, země a obloha si měnily umístění s takovou rychlostí, že se svět změnil v bláznivé skotačení modře a zeleně. Harry se zavrčením pevněji sevřel své koště mezi koleny a pokusil se zastavit rotaci, aby mohl znovu vzlétnout. Vypadalo to, že to trvá věčně, a po celou tu dobu se k nim země přibližovala. Když se konečně osvobodili, byl Harry zrudlý a vyčerpaný a hlava se mu točila takovým způsobem, že byla sotva schopná produkovat myšlenky. Vidění plavalo.

Zlatonka mu tančila před očima jako kovový motýlek.

Zamrkal překvapením, natáhl ruku, aby ji uchopil, ale sevřel pouze prázdný vzduch. Po dalším zamrkání se vidění pročistilo. Takže jenom závrať. Skoro ji chtěl zpátky, protože když vířil k zemi, nemyslel na to, co vyslechl před zápasem.

Teď nemohl myslet na nic jiného.

Proč to Snape udělal? Jak mohl Harryho adoptovat a neříct mu pravdu o něčem takovém? Celý minulý rok nebyl ničím než jedním dlouhým podvodem!

Harry si přál, aby se nic z toho nikdy nestalo, aby nikdy nedostal dopis ze Surrey, nikdy nevykročil touto cestou. Aby nikdy nebyl adoptován, nikdy neskončil s odznakem zmijozelského prefekta na hábitu. Nechtěl být Zmijozelem, už nikdy více.

Chtěl být zase jenom Harrym, místo Snapeova syna.

Další záblesk přitáhl jeho oči, tentokrát vysoko nad hlavou východním směrem. Harry za ním vystřelil, znechucený, že cítí po svém boku Draca. Stoupali společně, bok po boku, oba ždímali ze svých košťat každou kapičku zrychlení. Pod nimi se ozvala rána odráženého potlouku, hvízdal při letu za nimi.

Dracovy prsty, delší než Harryho, se dotkly křídla zlatonky.

„Ne, ty ne!“ zařval Harry a praštil svým koštětem do Dracova, aby vychýlil jeho ruku od zlatonky.

„Tak ty chceš tvrdou hru!“ Draco narazil svým koštětem do Harryho, mnohem tvrději než předtím Harry do jeho.

Se zatnutými zuby se Harry držel, co dokázal, a s uspokojením se díval, jak byl Draco odmrštěn úderem několik stop bokem.

To, co následovalo, měl očekávat. Koneckonců, Draco měl svůj problém se sebeovládáním, a jeho city byly rozbouřené od chvíle, kdy otevřel dopis od Rhiannon.

Draco vřítil své koště do oblouku, stočil ho tak, aby mohl plnou parou vrazit do Harryho, spíše než se s ním jen strkat při letu bok po boku. Harry byl odhozen z původního směru podstatně dál než o pár stop. Řečeno na rovinu, byl odhozen přímo do cesty potlouku, který se náhle zjevil jakoby odnikud.

„Harry!“ zařval Draco. „DOLŮ!“

Harry se pokusil, ale potlouk byl příliš blízko, než aby se mu dokázal vyhnout úplně. Při průletu ho praštil z boku do hlavy.

Bolest vylétla z levého spánku, bolest tak náhlá a silná, že jeho ruce pustily násadu koštěte. Harry cítil, že se kácí, přepadl bokem a řítil se k zemi. Poslední, co zaznamenal, byl Padmin panikou zachvácený hlas, sdělující, že: „Harry Potter byl zasažen! Harry Potter byl zasažen!“ a něžnější, výš posazený hlásek křičící: „Ne, ne! Harry...“

Ještě stále klesal k zemi, když celý svět umlkl a zčernal.
---------------------------------------------------

První, co si Harry uvědomil, byl závan skořice, blízce ho obklopující. Vůně byla slabá, utlumená a překrytá mnoha dalšími, ale stále dokázala navodit představu doma pečených koláčků a vlahých letních nocí. Ta vůně se občas zesílila a občas uvadala, ale nikdy se docela neztratila.

Kročeje přicházely a odcházely, většinou doprovázené mumlajícími hlasy. Harry se pokusil ze šumu oddělit jednotlivá slova, ale bylo to beznadějné. Tehdy si prvně uvědomil, že ho bolí hlava. Byla to tupá, nevýrazná bolest, zdála se vycházet z levé strany lebky a tepala celým jeho tělem. Časem se zhoršovala, až nakonec zasténal.

Skořicový závan se přiblížil. Jeho rty byly odděleny čímsi chladně kovovým. „Polkni, Harry,“ naléhal hluboký hlas, a Harry poslechl. Zdálo se mu, že jím protéká magie, ten pocit byl sladký a překvapivý. Bolest hlavy se rozplynula jako vlna v moři, nezbylo z ní nic než maličký osten bolesti, kdesi daleko z dohledu.

Harry znovu upadl do spánku.

---------------------------------------------------

Při příštím probuzení se cítil nepatrně silnější. Minule si nevšiml ničeho než obrovské bolesti hlavy, ale teď si uvědomoval i zbytek těla. Také bolelo, jako kdyby měl všechny svaly namožené. I ruce ho bolely.

Ruce... někdo je držel, uvědomil si matně. Možná dva lidé, neboť není pravděpodobné, že by jedna osoba zvládla sedět současně po Harryho levém i pravém boku, když ležel na zádech.

Ron, přemýšlel. A Hermiona.

Nutil se otevřít oči, ale i tak jednoduchá činnost šla provést nesmírně těžko. Konečně se trochu zadařilo, zíral štěrbinami očí na svět, který se zdál být až příliš jasný.

Pár vteřin nedokázal rozeznat nic, co měl v dohledu, ale pak se obraz začal zaostřovat. Po pravé straně seděla velká černá plocha, ačkoli si byl jistý, že netuší, proč cosi černého voní úplně jako skořice. Po jeho levici byla hlavní barvou zelená, stříbrná a plavě, nejplavěji zlatá.

Pak ta zelená plocha promluvila: „Probudil se, madam Pomfreyová.“

Madam Pomfreyová?

Harry se cítil tak popleteně, že mu to trvalo celou vteřinu, než mu to došlo. Pokud kdosi volal madam Pomfreyovou, tak musel být.... být... na ošetřovně, tak je to. Ale proč?

Na druhou stranu, opravdu se necítil nejlépe. Už ho zase rozbolela hlava? Těžko říct, myšlenky se mu, zdá se, ztrácely v mlhách. Hlava mu pořádně nefungovala...

Což nejspíš vysvětlovalo, proč mu trvalo několik vteřin, než rozpoznal hlas, který promluvil. Měl ten snobský tón poznat okamžitě. Co k čertu dělal Draco zatracený Malfoy u jeho postele?

A držel ho za ruku!

Harry se chystal svou ruku vytrhnout, když tu promluvil jiný hlas, který ho překvapil natolik, že celé jeho tělo - ruce nevyjímaje – naprosto ztuhlo.

„Jak se cítíš, Harry?“

Ten hlas byl hebký, hluboký, a velmi, velmi známý. Harry ho slýchal rok po roce; ten hlas se mu posmíval a znevažoval ho, říkal mu, že je stejný jako jeho otec: rozmazlený a domýšlivý a arogantní.

Harry otevřel ústa, aby zařval o pomoc, ale nedokázal chytit dech natolik, aby dokázal víc než těžce oddechovat; vyplašeným pohledem přejížděl z Malfoye na Snapea, tam a zpět. Co dělal párek Zmijozelů tady u něho?

Odpověď byla tak zřejmá, až byla nepředstavitelná - seděli u něho, každý po jedné straně a drželi ho za ruce.

Celý Harryho svět se rozlomil vejpůl.

Konečně celý zhrozený vytrhl své ruce z jejich sevření a povytáhl se na posteli, snažil se dostat z jejich blízkosti, jak jen dokázal, dokud nebyl zády přitisknutý ke zdi za sebou, kovové šprusle nemocničního lůžka vmáčklé do lopatek.

Pak prostě zíral.

Jeho hlava se mu stále zdála jakoby vyplněná chomáčky bavlny, ale zrak už se trochu vyjasnil. Viděl, jak sebou Malfoy na židli lehce trhnul, a řekl by, že Snapeova černá obočí vylétla vzhůru a slila se do jediné černé linie.

„Harry?“

Harry se snažil odtáhnout dál, ale už nebylo kam - jedině skrz zeď. Udělal by to, kdyby to bylo možné.

„Harry?“ otázal se Snape znovu a naklonil se blíž.

„Proč jste tady?“ vydechl Harry. „Proč mi říkáte Harry? Jau - au - aúú -“

Nedokázal přemýšlet, když bolest hlavy znovu udeřila v plné síle. Byla tak silná, že v prvním náporu palčivé bolesti měl dojem, že se celý pozvrací. A Snapea taky, pokud neustoupí -

„Další lektvar,“ zamumlal Snape a vylovil lahvičku z hloubi hábitu. Odlil lektvar na lžičku a tu podal Harrymu, který v panice zavrtěl hlavou, rty pevně sevřené do jedné tenké linie.

Snape si povzdechl. „Uleví to od bolesti. Nebuď blázen, Harry -“

„Ale copak, pane Pottere?“ optala se madam Pomfreyová, která právě přichvátala. „Probuzený, ale nedůtklivý? No, to se jen dalo čekat po ráně potloukem do hlavy. Tak, teď otevřít - víte, že by vám váš otec neublížil-“

„O - o - otec?“ Na vteřinku si Harry myslel, že se musel přeslechnout. Ale ne, ona opravdu řekla... „Co jste to - o čem to mluvíte? Můj otec je mrtvý -“

Nemohl říci víc než to, protože v tu chvíli mu byla do úst bez okolků vražena lžíce.

Reflex ho donutil polknout hladký rosol pokrývající lžíci. Jak mohl být současně štiplavý i bez chuti, bylo mimo jeho chápání, ale zrovna takovou chuť měl. Bolest hlavy znovu odplula a zanechala po sobě pouze rozčilující bodání umístěné nad levým uchem.

Pak se jeho myšlenky poněkud zaostřily. „Co dělal potlouk v chodbě?“

„V chodbě?!“ zeptal se Malfoy a znělo to zrovna tak popleteně, jak se Harry cítil.

„Je naprosto normální být po úderu do hlavy trochu zmatený,“ řekla Pomfreyová klidně. „Lehněte si, pane Pottere.“

„No, rozhodně není naprosto normální, když u mě na ošetřovně vysedává párek Zmijozelů,“ snažil se tomu Harry přijít na kloub, zatímco se skládal zpátky na postel. Snape byl na jeho vkus stále příliš blízko, ale aspoň už se nad ním nevznášel. „A někdo mi odpovězte. Co dělal potlouk uvnitř hradu?“

Madam Pomfreyová mu přejela hůlkou nad čelem a zamračila se, ale odpověděla poměrně hbitě. „Dnes dopoledne jste hrál famfrpál. Ale nedělejte si starosti. Už jsem v životě viděla spoustu raněných potloukem a -“

„Nehrál jsem famfrpál -“

Pohled, který si vyměnili Snape a Malfoy, sice viděl, ale neporozuměl mu.

„Ale hrál, Harry,“ řekl po chvilce Malfoy. „Koukni, tady.“

Malfoy se natáhl za sebe a zvedl cosi ze sousední postele. Když mu to ukázal, tak Harry rozpoznal nebelvírský famfrpálový dres. Vypadal trochu velký, ale to nebylo to, co ho na něm zaujalo nejvíc.

„Tenhle není můj,“ zkřížil si ruce na prsou. Už se necítil zmateně. Ale vypadalo to, že všichni ostatní jsou. „A neříkej mi Harry. Taky ti neříkám Draco! Co se to s váma dvěma děje?“

Snape s Malfoyem si vyměnili další dlouhý pohled.

„Nepoznáváš svůj dres?“ zeptal se Snape. Byl to hlas mistra lektvarů, bez pochyb, ale stejně Harryho zaskočil. Nikdy neslyšel Snapea mluvit tak... tak... Harry nevěděl, jak to popsat. Věděl jen, že se Snape chová naprosto ujetě. K čertu, všichni se chovali divně.

S výjimkou madam Pomfreyové. Ta byla více či méně sama sebou.

„Samozřejmě, že ho nepoznávám,“ měl divný pocit, když to říkal. „Tohle není můj odznak. Tohle není ničí odznak. Vypadá jak smíchaný pro dvě koleje.“

Z těch pohledů, které si Malfoy se Snapem stále vyměňovali, Harrymu začínalo být na nic.

„No... tak já půjdu najít Hermionu,“ řekl Malfoy poněkud přidušeným hlasem.

„Odkdy jí říkáš Hermiona?“ vyštěkl za ním Harry. Brzy si přál, aby si to odpustil. Způsobilo mu to dosti dlouhé hryznutí bolesti v hlavě. No a co čekal? Jak by Snape mohl kdy dát Harrymu Potterovi lék na bolest hlavy, který by doopravdy fungoval?

„Harry,“ řekl Snape pomalu. „Jakou poslední věc si pamatuješ?“

Harry se naježil. Chtěl zase vykřiknout, ale raději si to rozmyslel, a to nejen proto, že měl pocit, že se jeho lebka rozpadne, pokud nebude opatrnější. Také proto, že narozdíl od Malfoye, Snape nebyl student. Byl podlou, slizkou náhražkou učitele, která neustále vyžadovala oslovení „pane“, aniž by mu záleželo na tom, že Harry byl na ošetřovně. Pokud se rozzuřil, uděloval tresty a odebíral body, a pokud by se rozzuřil dostatečně, mohl by Harryho rozmáznout o zeď.

No dobře, zřejmě ne přímo před madam Pomfreyovou. Ale už se to předtím stalo. Jo, jo, Harry se neměl dívat do té myslánky, ale stejně si nezasloužil takové zacházení -

„Jakou poslední věc si pamatuješ?“ zopakoval Snape otázku.

Harryho překvapilo, že na něj muž tu otázku nezařval. Nebo ji nepronesl s posměchem. Koneckonců Snape se nerad opakoval.

Harry si pohrával s myšlenkou vůbec neodpovědět, ale shledal ji jako pitomou. Co záleží na tom, pokud se Snape dozví, co si pamatuje? „Snídani. Pane.“

Pomfreyová mu stále mávala hůlkou nad hlavou, její zamračení bylo stále výraznější. Harry měl pocit, že lékouzelnice má problém na něco přijít. Rozhodně se uměl vcítit do její kůže. „Poslední, co si pamatujete,“ prohlásila Pomfreyová měkce. „Úplně poslední věc.“

Harry se rozhodl, že bude předstírat, že tu Snape není. „Snídal jsem ve Velké síni. Já... myslím, že jsem převrhl svoji dýňovou šťávu. Ron se rozesmál -“

„Výborně, pane Pottere. Jde vám to dobře. Můžete si vzpomenout na datum?“

Harry pozvedl ruku ke spánku a při řeči si ho podrbal. „Září... hm, dvacátého šestého? No... možná dvacátého třetího, nejsem si jistý. Ale září.“

Z hloubi Snapeova hrdla se vydral jakýsi zvuk. Pokud by Harry nevěděl, co je ten chlap zač, myslel by si, že mistra lektvarů něco zabolelo. Ale to bylo směšné pomyšlení.

Pomfreyová spustila ruku s hůlkou podél boku, prsty neklidně zabubnovala po dřevě. „A rok, pane Pottere? Dokážete si vzpomenout na rok?“

Harry svraštil čelo. „Jistě, že si vzpomínám na rok. 1996.“

Koutkem oka Harry zahlédl, jak Snape naprosto ztichl a ztuhl.

Mezitím si Pomfreyová uložila hůlku do kapsy lékouzelnického hábitu. „Jste si zřejmě naprosto jistý.“

„Si myslíte, že nevím rok -“

„Harry -“

Zase se to stalo, pronesl Harry tím podivným tónem hlasu. Možná že Snape je ten, kdo potřebuje strávit nějaký čásek na ošetřovně.

Harry tu myšlenku rychle zahnal. Pokud byl trefený potloukem, asi tu bude muset zůstat přes noc, a opravdu nechtěl trávit tolik času vedle Snapea.

„Nech mě se o to postarat, Severusi,“ přerušila madam Pomfreyová mistra lektvarů.

Snape si opět sedl, ruce zkřížil na prsou.

Harry si ho zase přestal všímat. Tedy, pokusil se. Nebylo to právě lehké. Byl tak zvyklý, že ho Snape popichuje za každé vyslovené slovíčko, že hledá skutečné i neexistující chyby, za které by mu vynadal a za něž by se mu posmíval.

„Tak jak se vám letos daří v hodinách?“ ptala se Pomfreyová. Teď měla v ruce pero, ve vzduchu před ní se vznášel pergamen připnutý k deskám. Harry nechápal, co si to bude zapisovat. Co si myslí o vyučování má málo co do činění s potloukem, který ho sem dostal.

„Docela dobře.“

„Mohl byste to upřesnit?“

Harry si povzdechl. Nejdřív chtěla podrobnosti ze snídaně a teď tohle. Možná, že se předtím mýlil, už se chovala zrovna tak podivně, jako všichni ostatní.

„Profesor Aran nás neučí nic moc užitečného. Nutí nás trávit spoustu času nad knihami. Při vyučování, myslím.“ Tím hůř, pokud Pomfreyová nechtěla slyšet stížnosti na vyučující. Řekla si o to. A Snape tu seděl a poslouchal každé slovo, což rozčilovalo Harryho natolik, že se slyšel pokračovat. „Lektvary v šestém ročníku jsou ještě nudnější než obvykle -“

„No tohle.“ Pomfreyová se otočila ke Snapeovi a tiše promluvila. „Nejlépe to zkonzultovat s odborníkem, řekla bych. Vyřídím pár krbních hovorů a uvidíme, jak rychle sem někoho dostaneme.“

Madam Pomfreyová odchvátala rychleji, než se Harry stihl zeptat: „Odborníkem na co?“

Místo přímé odpovědi se Snape postavil a shlížel na něj. Na dlouhou dobu přepadlo Harryho zcela nesmyslné pomyšlení, že ještě nikdy neviděl takhle černé oči. Pak mu Snape velice pomalu položil otázku. Hloupou otázku. Tu nejhloupější otázku, jakou kdy Harry slyšel, ať už od něj či od kohokoli jiného. „Ty si na mě doopravdy nepamatuješ?“

„Samozřejmě, že si vás pamatuju. Jste můj učitel Lektvarů.“ A umaštěný mizera, pomyslel si, ale nevyslovil to. Nebelvír loni přišel vinou Umbridgeové o dost bodů. Harry se zařekl, že letos bude líp. A Aran byl docela v pořádku, zatím. Jen si přál, aby svůj předmět znal lépe.

„Jsem víc, než tvůj učitel Lektvarů -“

Harry se zamračil. Věděl, že byl trochu zmatený ohledně data, ale byl si jistý, že by si vzpomněl na něco tak podstatného, jako že se Snape konečně dostal k výuce Obrany.

„Počkej na odborníka, než mu řekneš cokoli osobního, Severusi,“ řekla Pomfreyová, když se vrátila.

Proč by měl mít Snape na srdci cokoli osobního?

„Ani nevíš, jakou škodu bys mohl napáchat,“ navázala Pomfreyová. „Tohle je choulostivá situace a ne příliš prozkoumaná kouzelnickou léčitelskou společností.“

„Kouzelníci nejsou neznalí mnoha způsobů ztráty paměti,“ namítl Snape.

„Máme mnohé zkušenosti s magicky způsobenou ztrátou paměti. Ale tohle je otázka fyzického zranění. Musíme počkat na odborníka.“

Snape vypadal zklamaně, ale přikývl.

„O čem to mluvíte - ztráta paměti? Ono už není září?“

Byla to Pomfreyová, kdo odpověděl. „Ne, pane Pottere. Září už není.“

Ze způsobu, jakým to vyslovila, mu po páteři přeběhl mráz. Jako... jako by něco bylo opravdu ale opravdu špatně. Harrymu začaly klapat zuby. „Už je říjen?“

„Je listopad, Harry,“ řekl Snape, natáhl se a opět ho uchopil za ruku. Harry mu ji chtěl vytrhnout, ale pustá hrůza z té situace ho zjevně ochromila. Ztratil paměť? Na jakou dobu? Kolikátého k čertu teda je?

Byl si jistý, že se nezeptal nahlas, ale Snape mu i tak odpověděl. „Je listopad 1997.“

Harry se cítil, jako by ho rozplácl padající kamion. „Já... vy... řekl jste... 1997? To je... to je nějaký žert, ne? Zkoušíte nový lektvar. Lektvar důvěřivosti -“

„Nikdo nezkouší žádný lektvar, pane Pottere,“ řekla Pomfreyová pevně. „Dnes dopoledne jste hrál famfrpál a utrpěl jste úder potloukem do spánku. Zdá se, že vám způsobil jistý druh amnesie, která je jistě pouze dočasná.“

Famfrpál... „Tím myslíte, že tohle je doopravdy můj dres?“ Harry se otřásl. Had na jeho odznaku, a navíc ještě Snape a Malfoy, sedící u něj na ošetřovně... „Co se k čertu během toho roku stalo?“

Snape otevřel ústa, ale pak je zaklapl se slyšitelným cvaknutím zubů. Pomfreyová na něj vrhla chápavý pohled, ale její tón byl řízný a profesionální, když pohlédla zpět na Harryho.

„Počkáme na odborníka, a to je k vaší otázce vše, pane Pottere.“

Poslední komentáře
07.02.2012 22:59:23: Druhý diel Okultného Hada bol dokončený. Je to samostatné dielo. Tretí sa nebude prekladať nie kvôli...
07.02.2012 21:56:56: Jimmi: Ahoj, promiň. Vzdala jsem se bez boje. Já jsem téměř nikdy nepsala komentáře, ale už jsem zle...
07.02.2012 21:56:40: Jimmi: Ahoj, promiň. Vzdala jsem se bez boje. Já jsem téměř nikdy nepsala komentáře, ale už jsem zle...
07.02.2012 20:53:02: Ahoj, miluju příběhy, kde jsou zápletky, štěstí v neštěstí. Hned, co Harry dostal potloukem do hlavy...
 

Výhradným vlastníkom týchto stránok je Chalibda. Administrátorom je v súčasnej dobe Jimmi. Charakter, význam a dôvod existencie týchto stránok určujete VY.