Vítejte v magickém světě Harryho Pottera

Trilógia od Aspen: I. Rok jako žádný jiný (A Year Like None Other); II. Léto jako žádné jiné (A Summer Like None Other); III. Rodina jako žádná jiná (A Family Like None Other)



Tieto stránky sú pokračovaním pôvodných stránok Roku, ktoré sú venované prekladom skvelej fanfiction od Aspen in Sunlight (trilógia AYLNO, ASLNO a AFLNO). Je alebo bude na nich zverejňovaný česko-slovenský preklad Roku, preklad Leta a Rodiny.

Rodina jako žádná jiná

21. kapitola Pravda... 2/2

Preklad: Janka
Beta-read: Tersa, LadyF


Opravdová vzpomínka.

A objevila se proto, že byla jeho mysl pošťouchnuta pocitem, jak se Salsa tehdy proplétala mezi jeho prsty. Což dokazovalo, že Marša Milá byla mimo. Harry potřeboval věci, které by daly podnět jeho paměti, věci jako tento rozhovor. Jedině tak si dokáže vzpomenout, aby mohl znovu zprovoznit zrcadlo a promluvit si se Siriusem.

Zároveň Harrymu došlo, že Dracu Malfoyovi zůstane dlužen. Nepříjemný pocit.

Odkašlal si. “Ale proč byl Dudley v Bradavicích?”

“Protože jsi ho potřeboval kvůli nové pokrevní ochraně, kterou chtěl Severus vybudovat ve svých komnatách. Pro tvou ochranu a rád bych tu jen připomenul, že to na mou hlavu vypsal vlastní otec tučnou odměnu, a dostal jsem nějakou zvláštní ochranu? Ne... prostě jsem mohl jen celý den čekat s odštěpenou rukou a dostávat kletbami od bystrozorů, když se ředitel nedíval, a to, že jsem zachránil tvoji nepostradatelnou hůlku, která je ojedinělým exemplářem, a přinesl ji hlavě Fénixova Řádu na důkaz dobré vůle; co mi to dalo, smím-li se zeptat?”

“Ty na mě žárlíš?”

Malfoy zaskřípal zuby a protočil oči, jako by se modlil za trpělivost. “Ano a pokud jsi aspoň trochu brácha, vzpomeneš si, že bych to za normálních okolností nikdy nepřiznal!”

Harryho myslí začalo vířit temné podezření. “Použil jsi nějakou zmijozelskou lest, abys mě přiměl dát ti Siriusovy peníze?”

“Rozhodně ne,” řekl Malfoy a odfrkl si. “Nejdřív jsem tě odmítl, když ses se mnou pokoušel zacházet jako s někým, kdo potřebuje almužnu, a nakonec jsem ten zděděný majetek vzal proto, že jsi mě přesvědčil, že členové rodiny by se měli vzájemně podporovat a myslel jsem, že bys neuvěřil, že se opravdu považuju za tvého bratra, kdybych to stále odmítal, a taky proto, že by bylo docela pitomé takhle si zakládat na hrdosti. Dokonce i já jsem to byl schopný pochopit. A taky, protože mi Severus řekl, že mě všechny ty věty nenechal opisovat jenom tak a že by byl zklamaný, kdybych nepochopil, že jsem přeci jen Zmijozel a který Zmijozel by odmítl něco, co by se mu tolik hodilo?”

Malfoy si náhle zakryl ústa rukou.

“Co?”

To jednoduché slovo stačilo na to, aby přinutilo druhého chlapce mluvit, i když to jasně nechtěl. Malfoyova tvář zbledla, když se jeho odpověď soukala přes rty a zaťaté prsty. “T - t- táta povídal, abych ti o tom posledním neříkal.”

“No a? Povídal, abys mi o ničem z tohoto neříkal, ne?”

Malfoy přikývl a spustil ruku. “Ano, ale tohle je jiné. Speciálně mi říkal, abych ti to neopakoval.”

Harry se ve svém křesle předklonil, oči se mu zúžily. Nic jej nepřekvapovalo na tom, že Snape řekl Malfoyovi, aby před ním jisté věci držel v tajnosti. Znělo to jako typické zmijozelské chování. “Ach, ano? Co ještě mi nemáš říkat?”

Malfoy se snažil udržet rty pevně semknuté, ale moc mu to nepomohlo. Stejně z něj ta slova vylezla.

“Že - že - že by si někdy přál, aby mohl roztrhat Moudrý klobouk. Že je unavený z toho, jak mu pořád říkáš, že ke mně má být vřelejší; Zmijozel by to pochopil. Že - že - že všechny ty roky v Nebelvíru skoro zničily -”

“Na Nebelvíru není nic špatného!” přerušil ho Harry ostře a zblízka upřel zrak na Malfoye. “Koukám, žádná odpověď.”

“Nepoložils mi otázku.”

Harry se k tomu ani nechystal. Nepotřeboval slyšet, co si Malfoy myslí o dalších kolejích. Bylo to jasné skoro z každého slova, které vyslovil. “Co mělo znamenat to s tím psaním vět?”

“Severus mi nařídil napsat jich deset tisíc,” řekl Malfoy a podíval se stranou.

Harry si odfrkl. Snape nikdy své Zmijozely netrestal, takže jestli přinutil Malfoye udělat něco tak extrémního, jako tohle... “Cos provedl, otrávils někoho?”

Malfoyovi spadla brada.

“Otrávil?” obvinil ho Harry. Nejasné obrazy v jeho mysli jako by odtančily, když po nich sahal. Koláčky nebo... ne, něco více nazdobeného -

“Samozřejmě, že ne,” oznámil Malfoy. Čím déle mluvil, tím zněl nafoukaněji, z čehož Harry usoudil, že se určitě nemůže slyšet. “Byl to jen pokus o otravu, protože ty koláčky nikdo nesnědl. Ach... a zapojil jsem také trochu padělatelství, jelikož jsem chtěl, aby vina spadla na Luciuse. Nebyl to smrtelný jed, ačkoli, věř mi, když jsem Venertimoricu vařil, bylo mimořádně těžké vydržet u mého rozhodnutí být dobrý -”

“Dobrý!” zakřičel Harry, útržky vzpomínané konverzace zářily v mlze jeho mysli. “Nechal jsi otrávené koláčky ve vaší společenské místnosti, aby je mohl kdokoli schlamstnout! Co to k sakru mluvíš o snaze být dobrým?”

“Mluvím o dívce, kterou jsem miloval, a která byla vyhozena ze Sovince!” zakřičel Malfoy na oplátku. “Mluvím o tom, že jsem byl falešně obviněn z vraždy, proklet a otráven a unesen, abych mohl být přiveden k Pánu zla a mučen, aby ze mě dostal informace o tobě! Jo, chtěl jsem ty sráče za to všechno zabít, ale spokojil jsem se s plánem, že je jenom přiotrávím. Udělal jsem to jenom proto, abych zjistil, kdo jsou vůbec zač! A protože jsem se chtěl pomstít, ale kdo by nechtěl, kromě podělanýho perfektního Harryho Pottera! Ačkoli, všiml jsem si, že tě to nezastavilo od zabití Luciuse, hm? Ale pak, protože jsi směšný Nebelvír, ses musel cítit provinile, že se vůbec necítíš  provinile a … jak že zněla ta otázka?”

Harry se zasmál, i když tu nebylo nic k smíchu. Bylo to spíš vypuštění napětí, než něco jiného. “Já... slyšel jsem tě správně? Zabil jsem tvého otce?”

Malfoy se roztřeseně nadechl a jeho ruce sevřely opěrky křesla. “Ano a ne.”

Harry se také zhluboka nadechl. Buď to anebo by se znovu musel smát nebo možná křičet nebo utéct z místnosti, aby mohl být sám. Vlastně nevěděl, jak se cítí. Věděl jen to, že se necítí dobře. Že Lucius Malfoy byl nadobro mrtvý... ta část byla v pohodě. Ale pomyšlení, že to byl Harry, kdo ho zabil?

“Co tím myslíš, ano a ne?” zeptal se, když si myslel, že by mohl ze sebe ta slova dostat klidně.

Malfoy se mu podíval přímo do očí, jeho vlastní pohled byl stále zamlžen sérem pravdy. “Ano, zabil jsi Luciuse Malfoye. Ale pokládám teď za svého otce Severuse a v tu chvíli jsem cítil to samé, takže... ne.”

Pokud měl Harry nějaké pochybnosti, tak tohle je zadupalo. Pro Malfoye byla adopce naprosto jasně opravdová. Jistým způsobem to mohl vědět už dříve, podle toho, jak se Malfoy naštval, když si myslel, že Harry zachází se Snapem špatně. Ale byl to Malfoyův problém, pokud nedovedl přijmout fakt, že Harry minulý rok všechno o tom nesmyslu s adopcí jen předstíral.

Harry musel v tuhle chvíli zjistit něco mnohem důležitejšího.

“Ale proč jsem ho zabil?” Zdálo se mu, že ta otázka se vyškrábala ze samotného středu jeho duše. Draco zmínil pomstu... “Bylo to proto, že Lucius Malfoy byl jedním z těch, kdo mě pobodali jehlami?”

K Harryho zděšení se Malfoy náhle předklonil a uchopil obě jeho ruce. Pevně, ale ne krutě, je stiskl.

“Ne.”

Harry vytrhl své ruce, ačkoli na vteřinu ten dotek... no, nebyl hrozný. Ale pak, nemyslel si, že Malfoy chtěl, aby byl hrozný. “Ne, že mě nepobodal, nebo ne, že jsem ho nezabil kvůli tomu?”

“Ne, nezabil jsi ho kvůli tomu, i když ano, byl jedním z těch, kdo tě tak strašně zranili. Na příkaz Pána zla.”

Harry se zamračil. “To ho má jako omluvit?”

“Tak jsem to nemyslel,” zaprskal Malfoy, opřel se zpátky do svého křesla a zamračil se. “Jen jsem se tě pokoušel uvést do kontextu, což, jak jsem si myslel, je to, co od tohoto rozhovoru očekáváš. Možná bych se tím neobtěžoval, kdybych věděl, že ohledně toho budeš takový prudič.”

“Jen jsem se zeptal!”

Malfoy si povzdechl. “Nechápeš, Harry? Musím si připomínat, že jsi zmatený, jinak by mi došla trpělivost. Ale... podobné otázky tomu nepomůžou. Proč se nezeptáš na něco důležitého?”

 

“Fajn,” řekl Harry pevně. Nenáviděl čirou bolest, kterou mohl slyšet v Malfoyově hlase. “Co mě přimělo zabít Luciuse Malfoye?”

Malfoy se znovu předklonil, ale tentokrát se nepokusil Harryho dotknout. “Byla to spíše nehoda, z největší části ale sebeobrana. Oba nás zajal a snažil se mě přinutit, abych tě mučil, jenže to bych neudělal. Předstíral jsem, že ano, jen abych získal výhodu, a nakonec jsi na něj seslal Petrificus. Jenomže on tě polekal a ty jsi místo bezhůlkové použil hůlkovou magii, aniž bys to měl v úmyslu, aspoň myslím. To kouzlo ho doslova přeměnilo v kámen a každopádně, kdybys ho chtěl vidět, je to ta socha, co stojí na pozemcích a celou dobu na ni serou sovy.”

Obrázek, který Malfoy načrtl... působil tak nějak správně. Harry si nebyl jistý, jestli to bylo tím, že mu ta představa přišla uspokojující nebo tím, že jedna jeho část věděla, že to je pravda. Ačkoli, jaká divná věc, co udělat s jeho tělem. “Eh, proč bylo rozhodnuto ho tu nechat?”

“Aby tvoje kouzlo mohlo být posíleno, pokud by začalo oslabovat, ačkoli osobně si nemyslím, že se to stane. A taky protože, jak každý Zmijozel ví, nejlepší místo, kde něco ukrýt, je všem na očích. A... a... nevím. Někdy si myslím, že ho tu Brumbál chtěl mít, aby mi připomněl, čím jsem se skoro stal, nebo abych si uvědomil, že žádný smrtijed nebude mít proti tobě šanci, ale já to nepotřebuju připomínat, abych zůstal na tvé straně, Harry. Nepotřebuju. Jednoduše... ne.” 

Malfoy opřel hlavu o křeslo a povzdechl si, jeho ruce sebou na opěrkách trochu zacukaly.

Dobře, říkal, abych se ptal na důležité věci... “Ale proč bys měl být na mé straně?”

“Protože jsi můj bratr,” řekl Malfoy, jeho víčka padala, hlas se měnil v pomalé mumlání. “Protože zvítězíš a já nemám chuť být na poražené straně, ale je tu víc než to. Není důvod být na vítězné straně, pokud Temný pán vyhraje, když bych nebyl ničím víc než jeho otrokem. Protože vroucně miluji Rhiannon a on by ji zabil na potkání, protože nemá magii, i když ne, že by snad opak jeho následovníkům moc pomohl. Mučí je pro zábavu a oni před ním musí pokleknout a líbat lem jeho hábitu... Protože, ať už jsou tvé temné síly jakkoli mocné, doopravdy nerozumíš zlu tak jako já a to, že mě budeš mít na své straně, až na tebe ti bastardi přijdou, možná přispěje k jediné věci, na které závisí tato válka, na tom udržet tě naživu, dokud to nebudeš moci skončit jednou pro vždy. Protože...” Draco pomalu zamrkal, jeho oči se zavíraly. “Protože tě mám rád a máš pravdu, Harry. To je to, na čem opravdu záleží. Ty máš pravdu a on ne a při Merlinovi... stydím se, že jsem musel potkat Rhiannon, než jsem doopravdy pochopil, jak moc je pomýlený.”

Náhle se objevila postel s nebesy, potažená stříbrno- zeleně, a místnost se spontánně zvětšila, aby ji obsáhla.

“Myslím, že komnata se nám pokouší říct, že jsi unavený,” zamumlal Harry. Chtěl se zeptat na více otázek, ale nezdálo se mu to správné, když Malfoy odpadal. A každopádně, v celé té věci byl velmi kooperativní. Až na to, že se díval, když si Harry vytahoval lektvar z tenisky.

“Zvládnu pokračovat,” řekl Malfoy, pokusil se o svůj bezchybný postoj a neuspěl.

“É... ne. Řekl bych, že mám dost, o čem přemýšlet. Proč si na chvíli nelehneš? Budu... no, předpokládám, že pro tebe přijdu včas, abys měl, jestli usneš, dost času na oběd. Nebo se cítíš tak špatně, že nechceš jíst?”

“Není mi špatně. Jsem jen unavený.... táta nevařil tu šlichtu, která je na ministerstvu považována za Veritaserum, ale i jeho lektvar ve mně probouzí pocit, jako by celý svět padal dolů...”

“Tak jo, určitě tě přijdu vyzvednout na oběd-”

Malfoy začal kroutit hlavou. “Ne. Zůstaň tu se mnou. Chci se s tebou učit.”

Harry překřížil ruce. “To určitě nechceš.”

“Nemůžu lhát,” stál si na svém Malfoy. “Chci to. Proč bych neměl? Učili jsme se spolu většinu šestého ročníku. Tehdy jsem ti hodně pomáhal a můžu to dělat znovu, když toho teď máš tolik na dohánění.” Zívl a ruka, kterou si chtěl zakrýt ústa, mu bezvládně klesla do klína. “Ale to je... je to jak s penězi Siriuse Blacka, Harry. Není nic špatného, když mi někdo podá pomocnou ruku. A opravdu ji potřebuji. Hermiona je úžasná, ale... a ty jsi slíbil.” Malfoy polkl. “Mohu dostat zpátky svou hůlku?”

Harry ji vytáhl ze své kapsy a podal mu ji.

“Díky.” Malfoy se roztřeseně nadechl a natáhl se po svém batohu, aby vytáhl knihu. “Kdybys byl tak hodný a přečetl části zvýrazněné ve čtvrté kapitole 'Kolektivní sporty' a odpověděl na mé otázky... domnívám se, že můžu poslouchat, když budu ležet na zádech...”

Nedošel k posteli, dopotácel se tam. A pak padl přímo do ní a zasténal cosi o pitomém Veritaséru.

Harry by ten komentář považoval za předstírání, kdyby Malfoyovy oči nebyly stále zastřené. Ať řekl cokoli, byl na tom kousek pravdy.

Harry přitáhl své křeslo blíže a počkal, dokud se Malfoy neuhnízdil. Pak vrhl pohled na první stránku čtvrté kapitoly a pozvedl obočí nad úhlednou otázkou napsanou na kraji.

“Proč se to jmenuje ragby, když to nemá nic společného s ragů?” přečetl nahlas. “Ehm, netuším. To je, jako ptát se, proč se škole říká škola."

Malfoy zívl a zakutal se pod pokrývku, jeho oči se zavřely a rysy se uvolnily. “Hmm, ale ten termín pochází z latinského schola, což znamená přednáška..."

“Dobrá, na tuhle odpověď si tedy budeš muset počkat, dokud nezjistím, z čeho pochází 'ragby',” řekl Harry úsečně. “V pořádku, další otázka... Řekni, kdo tuhle knihu vůbec psal? Nemyslím si, že by na první stránce o kolektivních sportech měla být uváděna Hillsbouroughská tragédie; to musí dát každému čistokrevnému docela pokroucený pohled na mudly -”

Malfoy neodpověděl. V tu chvíli tvrdě spal, stočený na bok, tváří k Harrymu, zobrazení důvěry.

Chrápající důvěry.

Harry si povzdechl a toužebně vrhl pohled ke dveřím. Nechtěl tu zůstat a dívat se na spícího Malfoye, ale necítil se na to, aby jej nechal samotného, ne po tom, co Harryho požádal, aby zůstal, a už vůbec ne když to byl Harry, kdo mu dal lektvar, který ho tak unavil. Lektvar, o kterém, když si ho bral, věděl, že mu udělá takhle špatně, nebo ještě hůř... ale vzal si ho, aby mu Harry uvěřil.

Poslední, co pro něj Harry mohl udělat, bylo zůstat s ním a ujistit se, že stihne oběd a pak dvouhodinovku lektvarů.

Lektvary.

Harry se otřásl. Rozptýlení bylo rozhodně na pořadu dne. Přivolal si brk a inkoust a začal psát odpovědi na Malfoyovy otázky ohledně ragby.

                                  ---------------------------------------------------

Harry čekal tak dlouho, jak jen to šlo. “No tak,” řekl nakonec a zatřásl Malfoyovým ramenem.

“Mmm.”

Další zatřesení. Tvrdší. “Pokud teď neodejdeme, tak ten oběd úplně prošvihneme.”

“Ach, dobře.” Malfoy se pomalu posadil. Pročísl si rukou vlasy, zívnul, pak uchopil svou hůlku a seslal na sebe několik kouzel, aby narovnal a osvěžil své oblečení a aby jeho vlasy úhledně zaujaly své místo.

Harry by z toho byl rád podrážděný, ale spíše ho to pobavilo.

Pak se rozhodl, že by mohl být podrážděný, protože shledal Malfoyův probouzecí zvyk trochu... ach Bože. Roztomilým.

“Tak pojď,” řekl znovu, obrátil se k druhému hochu zády a zamířil ke dveřím.

Chystal se je otevřít, když jej zastavila Malfyova ruka.

“Neříkej to tátovi,” řekl Malfoy naléhavým šeptem. “Nebo mu jen řekni, že jsme se spolu učili.”

“Neřeknu to Snapeovi,” vyprskl Harry. “Jasně, že ne. Chci v tomhle pokračovat.”

“Ugh, víc Veritaséra.”

“Sám ses nabídl.”

“Jen proto, že jsem... nevadí.” Malfoy s trhnutím otevřel dveře a začal odcházet. Harry s ním ve skutečnosti jít nechtěl, ale když dorazí do Velké síně spolu, podpoří to před lidmi jejich krycí příběh, že se spolu začali učit, takže dohnal Malfoye a vyrovnal s ním krok.

Malfoy na něj vrhl postranní pohled a pak přikývl. Po chvíli začal mluvit o loňských projektech v přeměňování.

---------------------------------------------------

 

“Začínáš trochu líp vycházet s Dracem,” řekla Hermiona vřele, když se Harry posadil naproti ní.

“Ani ne. Jen jsme se spolu učili, toť vše.” Harry se zamračil, jako by se cítil zmanipulovaně. “Máme stejně volné hodiny, protože nějaký génius mě na hodiny spojil se Zmijozely.” Pak dovolil, aby jeho hlas zněl zdráhavě. “Ale... myslím, že o magii toho ví celkem dost. A... no, vypadá, že mě chce doučovat.”

“Samozřejmě, že chce. Na čem jste pracovali?”

“Přeměňování,” řekl Harry rychle. “Ach a měl nějaké otázky ohledně věcí, co se učí ve studiu mudlů.”

Hermiona přikývla, potom, poněkud očekávaně, dodala: “Po obědě máš dvojhodinovku lektvarů. Možná by ses na ni měl připravit, zvláště když jsi... na minulé hodině nebyl sám sebou.”

“Lektvary.” Harry udělal obličej a zkusil vymyslet, jak změnit předmět hovoru. Otočil se, aby si promluvil s Ginny, která seděla ob dva studenty od něj. “Ginny. Proč jsem tě neviděl na lektvarech? Lenka tam byla, šesťáci a sedmáci jsou spojení. Myslel jsem, že jsi měla v plánu dělat O.V.C.E. z lektvarů.”

Ginny se zakřenila. “No, když teď ministerstvo rozhodlo, že NKÚ od Snapea vydá za sedm roků lektvarů kdekoli jinde...”

Něco začalo v Harryho mysli zvonit tak hlasitě, že sotva mohl slyšet Hermionino vyprsknutí. “Ginny! Slíbila jsi!”

“Je to ve všech profesních oběžnících, které ministerstvo vydalo, a změny jsou na přední straně Věštce,” odsekla Ginny. “Je to stěží osobní informace.”

“Ale pro smilování boží! Mohla bys použít trochu soudnosti v tom, co se rozhodneš Harrymu říct -”

To Harry slyšel naprosto jasně a jednoznačně. “Abych se dál účastnil Snapeových hodin, které ani nepotřebuju?” zavrčel. Cítil se tak naštvaně, až si na okamžik opravdu myslel, že by jeho hlava mohla vybouchnout. “Protože sama víš nejlépe, co je pro mě dobré? Jako jsi to věděla tehdy, když jsi zařídila, aby mi vzali Kulový blesk pro případ, že by byl prokletý, což nebyl, nebyl, nebyl!”

“Ale chceš být bystrozorem,” řekla Hermiona a naklonila se přes stůl. “Harry, vím, že je to teď pro tebe všecko moc těžké, ale nemůžeš nechat lektvarů, ne, když by ses tam mohl naučit něco, co budeš později potřebovat -”

Harry promluvil skrz zaťaté zuby. “Hermiono, jsou pořád pro bystrozorský kurz vyžadovány OVCE z lektvarů?” Místo odpovědi si skousla spodní ret.

“Fajn. Když mi to neřekneš, podívám se do profesních oběžníků.” Harry odsunul lavici a nestaral se o to, že přitom strčil do několika dalších studentů. “Ale nevymlouvej se, že "jen-posloucháš-příkazy". Ginny má pravdu. Není to osobní, ne jako ty další věci, které mi odmítáš říct. Tohle je jen čisté poručníkování, stejně jako když kolem necháváš malé upletené šaty, aby je sebrali nic netušící skřítci! Jako když jsi -”

“Bystrozorský učňovský program vyžaduje jen odpovídající hodnocení z NKÚ, ne z OVCÍ,” řekla tiše Ginny. “Harry, sedni si.”

Posadil se. “Dobře, tím je to jasné. Dostal jsem z NKÚ vynikající a to splňuje požadavky. Nechávám lektvarů.”

“Ach Harry! To nemůžeš!”

“Sleduj mě,” řekl Harry a poprvé za poslední dny se ohledně něčeho cítil dobře. O šest hodin méně času se Snapem znělo božsky. “Ani Ron v té třídě není. Má tedy volný čas? Fajn, skvěle. Chci se nějakou dobu učit s někým jiným než se zatraceným Malfoyem.” Rozhlédl se kolem. “Huh. Kde je vůbec Ron?”

“Popadl několik sendvičů a zmizel,” řekla Hermiona. “Poslouchej, Harry. Lektvary jsou důležitým oborem a ty v nich už tak zaostáváš, protože si nemůžeš vzpomenout na loňské hodiny. Nezhoršuj to ještě -”

“Ron je na schůzce týmu?” přerušil ji Harry. Nehodlal se bavit o svém rozhodnutí. Bylo jeho, konec řeči. Ne její, ne Snapeovo, ne nikoho dalšího. Ale jasně, že nebyla schůzka týmu; když se Harry rozhlédl, viděl, že několik dalších nebelvírských hráčů stále obědvá.

“Harry -”

“Dobře, kam šel Ron?”

Konečně ji přesměroval; teď to byla Hermiona, kdo se mračil. “Trošku jsme se pohádali a on vylítl. Asi si myslí, že trávím moc času s Dracem.”

Harry vytáhl obočí. “Trávíš s ním hodně času?”

“Nebuď směšný. Jsme přátelé. Jsme spolu na věštění z čísel a je dobrým studijním partnerem. Krom toho taky potřebuje dost pomoci se studiem mudlů.”

Když si vzpomněl na otázky, které právě viděl v Malfoyově učebnici, dokázal tomu uvěřit.

“Právě teď potřebuje podporu,” pokračovala Hermiona. “Protože... no, však víš. A jsem na něj opravdu pyšná, že konečné začíná věcem rozumět; chci udělat všecko, co můžu, abych to podpořila. A jeho. Ron je prostě...” Protočila oči. “No, prostě Ron. Teď k lektvarům -”

“Nechci se s tebou o tom hádat. Jen běž.” Znovu se opřel a vděčně zamával na Ginny. “Díky za podporu.”

Hermiona se na něj nejistě podívala, ale pak odešla na hodinu.

Harry si myslel, že už je ta věc vyřízená, dokud se vedle něj neobjevil Malfoy. “Nechceš znovu přijít pozdě.”

“Žádný problém.” Harry se zdlouhavě a zhluboka napil dýňového džusu. “Nepůjdu. Ne dnes, ne kdykoli jindy.”

“Bystrozorský kurz -”

“Už víc nevyžaduje OVCE.”

“Stále dávají přednost uchazečům, kteří přesahují jejich minimální požadavky.” Malfoy se předklonil. “Myslel jsem, že se tam nechceš dostat díky jménu.”

Jak hnusný kousek manipulace. Harry se na to nenechal chytit. “Nechávám lektvarů a basta. Můžeš to Snapeovi oznámit.”

Ty mu to můžeš oznámit,” odsekl Malfoy. “Když se mě zeptá, kde jsi, řeknu mu, že máš něco, co mu chceš říct.”

“Nemám mu co říct! O tom to celé je!”

“Ne, je to o tom, že se kolem celé téhle věci chováš jako rozmazlený spratek. Tak máš amnesii. Myslíš, že se můj život vyvinul tak, jak jsem očekával? Do prdele, Harry! Nevidíš, co si to děláš?”

V tu chvíli už byla Velká síň skoro prázdná. Harry naznačil pohled na hodinky. “Přijdeš pozdě, jestli hned teď neodejdeš.”

Malfoy přešlápl, otevřel ústa, aby něco řekl, ale pak se jen zamračil. Po další chvilce to vzdal a nechal Harryho za sebou.

Harry ze svého batohu vylovil prázdný list pergamenu, nadepsal datum a pak napsal: “Řediteli Bradavic a hlavám zmijozelské a nebelvírské koleje: Tímto Vás informuji, že jsem se rozhodl vyškrtnout ze svého rozvrhu specializované lektvary na OVCE.” Rozmáchle se podepsal a téměř se mu zatočila hlava pocitem úlevy. Poklepal na to hůlkou, použil kopírovací formuli, kterou mu Hermiona ukázala, aby udělal dvě kopie navíc, a pak každou přeložil napůl. Neobtěžoval se s voskem či obálkou; nestaral se o to, kdo zjistí, že nechal lektvarů.

Jediné, co teď potřeboval, bylo zaskočit do Sovince, aby mohla Hedvika doručit dopisy.

Harry tam zamířil ihned a jak se tak coural, pískal si veselou melodii.

---------------------------------------------------

Byl se sebou o něco méně spokojený, když si v půlce své nečekané přestávky vzpomněl na pár dalších věcí. Za prvé se musel později toho dne vidět s Malfoyem, když teď byly pod Malfoyovým dohledem setkání BA každou středu po večeři. I když ona druhá věc byla ještě horší.

Snape řekl, že do hodiny lektvarů přinese Harryho neviditelný plášť.

Harry si nemyslel, že by mu mohlo projít jen malé odskočení si do hodiny, aby plášť vyzvedl. To by vedlo k další hádce a on by se přestal ovládat a znovu by Snapeovi řekl, aby šel do prdele. To nebyl dobrý nápad.

Fajn, fajn, fajn. Prostě bude muset jít do Snapeových komnat a vzít si jej. Udělá to hned po setkání BA a tentokrát se tam nepřenese krbem. Náležitě si pro věci dojde, jako kdyby nebyl synem toho muže, což také nebyl, ne, kde se to počítalo.

Slušně zaklepe na dveře a postojí v chodbě, dokud Snape nepřinese plášť. A jestli bude Snape chtít mluvit o tom, že Harry vynechal hodinu lektvarů, tak to Harry jednoduše odmítne. Má veškeré právo přestat chodit na hodiny, které nepotřebuje, a nikdo, ani jeho takzvaný otec, nemá moc jej k tomu znovu přinutit.

Sakra, je mu teď sedmnáct. Je zletilý. Dospělý.

Harry ignoroval drobounký vnitřní hlásek, který mu říkal, že se v poslední době moc dospěle nechová.

Ron se ukázal ve věži v půlce Harryho volné hodiny se Zametákem v ruce. Pokrčil rameny, když po něm Harry hodil tázavý pohled. “Potřeboval jsem si z hlavy vytřepat pár věcí.”

Hermionu, pomyslel si Harry, ale pouštět se do toho nehodlal. “Nechal jsem lektvarů a nechci se o tom hádat.”

Ron se posadil na svou postel, nahrbil se nad kolena a zblízka na Harryho zadíval. “Dobře. Žádné hádky. Ale myslím si, že je to chyba.”

“Ne, není. Nenávidím lektvary.”

“Ale... to ne. Chci říct, že si nemyslím, že bys je miloval jako tvůj otec, ale ve skutečnosti už je docela toleruješ, ne jako předtím -”

“Je to osobní informace?” vysmíval se Harry. “Ten druh, co mi podle všeho nesmíš dávat?”

“Ano. A nebuď kretén.”

“Pak se mě nesnaž nastrkat zpátky do lektvarů. Hermiona a Malfoy se o to oba pokoušeli a jestli mě lidi, kteří mají můj zájem u prdele nedokážou přesvědčit, tak to nedokážeš ani ty.”

K Harryho velké úlevě změnil Ron téma. “Pojďme si pokecat o famfrpálovém týmu. Zmeškal jsi pondělní trénink, ale byl jsi teprve den z ošetřovny, tak tě samozřejmě nikdo nečekal. Ale máme tréninky taky ve čtvrtek a v pátek. Středa byla kvůli BA zrušená. Náš příští zápas je až za měsíc, kdy budeme hrát proti Havraspáru. Tak...”

Nechal slovo viset ve vzduchu.

“Zítra se k vám na trénink připojím,” řekl Harry rozhodným hlasem, ačkoli se vůbec necítil tak sebejistě, ne po tom, jak se toho rána cítil na koštěti. I když, co by měl dělat, nechat své nervy, aby ho přemohly?

“Nemusí to být tak brzo. Tvůj otec říkal -”

Nic by nemohlo posílit jeho rozhodnutí jako tato tři slova. “Zítra.”

Ron ostře přikývl. “Pokud jsi stále unavený, měl bys začít s poloviční zátěží. Může to chvíli trvat, než se úplně uzdravíš po úderu potloukem -”

“Jsem v pohodě.” Harry vzal své staré eseje z formulí, aby si je přečetl, a jen se zamračil, když se dostal k listopadu a všiml si, že se jeho pravopis dramaticky změnil. Slovosled zněl jako jeho, ale vůbec to nebyl jeho rukopis. Ve skutečnosti to vypadalo jako písmo, které toho dne viděl na okraji Malfoyovy učebnice.

Bez ohledu na to, o co se snažil, vypadalo to, že je mu osudem předurčeno, aby se vyrovnal s Malfoyem, Malfoyem, Malfoyem.

Harry se opravdu netěšil na večerní setkání BA.

Poslední komentáře
17.03.2011 22:05:28: Muzu se zeptat kdy bude dalsi kapitola? za chvilinku to bude uz mesic:/ uz se nemuzu dockat:) diiiii...
17.03.2011 21:44:21: Dělá se na tom... smiley${1}
12.03.2011 08:22:35: Ďalšia časť z Hada.
10.03.2011 17:22:43: 2Cim: ale jo ... vydržíme ... vydržel jsem Harryho v pátém dílu ... jako nasr... puberťák a růžovou ...
 

Výhradným vlastníkom týchto stránok je Chalibda. Administrátorom je v súčasnej dobe Jimmi. Charakter, význam a dôvod existencie týchto stránok určujete VY.