Vítejte v magickém světě Harryho Pottera

Trilógia od Aspen: I. Rok jako žádný jiný (A Year Like None Other); II. Léto jako žádné jiné (A Summer Like None Other); III. Rodina jako žádná jiná (A Family Like None Other)



Tieto stránky sú pokračovaním pôvodných stránok Roku, ktoré sú venované prekladom skvelej fanfiction od Aspen in Sunlight (trilógia AYLNO, ASLNO a AFLNO). Je alebo bude na nich zverejňovaný česko-slovenský preklad Roku, preklad Leta a Rodiny.

Rodina jako žádná jiná

24. Jak bylo dohodnuto 1/3

Překlad: Elza
Beta-read: Ansus


---------------------------------------------------

A Family Like None Other

by Aspen in the Sunlight

---------------------------------------------------

Chapter Twenty-Four:

As Promised

---------------------------------------------------

Kapitola dvacátá čtvrtá

Jak bylo dohodnuto

1/3

Harry se zastavil na chodbě před Snapeovým bytem, křečovitě svíral hůlku a snažil se namluvit si, že není nervózní, i když zcela nepopiratelně byl. Následně si řekl, že každá rozumná bytost musí cítit nervozitu, nachází-li se sama v hlubinách sklepení. Snape by mu nejspíše nic neudělal, narozdíl od takového Zabiniho či Notta... ale Nott je vlastně v Azkabanu, připomněl si Harry.

Zjevily se před ním dveře, a než Harry stihl pozvednout ruku a zaklepat, zhouply se v závěsech.

„Harry,“ oslovil ho Snape, jehož tvář vypadala o něco vrásčitěji, než se jevila dopoledne. Asi to mělo na svědomí mihotavé osvětlení sklepních prostor hradu. „Pojď dál.“

Tak to přesně nechtěl. „Děkuji, jen si vezmu ten plášť.“

Snape se k němu lehce naklonil, ale ne natolik, aby se Harry cítil utiskován. „Přestal jsi chodit na etiku. Myslel jsem, že jsme měli dohodu. Můžeš skončit s lektvary, ale z mých ostatních hodin uvolněn nejsi.“

Pravda. Uvolněn nebyl. Ale chodit na ně nehodlal. A také se mu nechtělo vyžvanit vše, co má za lubem. „Nemůžu tam chodit.“

„A tvé důvody jsou...?“

„Prostě nemůžu.“ Přešlápl. „Podívejte, pane, musím už jít na famfrpál, nebo přijdu pozdě. A vy jste mi slíbil vrátit mi můj plášť. Ukončeme to.“

Stejně jako ráno vypadal Snape na vážkách. Zjevně chtěl pokračovat v hovoru a přinejmenším z Harryho vymámit důvod, proč přestal docházet na etiku. Jenže tváří v tvář Harryho jankovitosti to vzdal. A také je nutno Snapeovi přiznat k dobru, že on své slovo vždy dodržel.

„Ano, jistě.“ Krátce zaváhal, pak švihl hůlkou. „Accio plášť Harryho otce.“

Jemná látka se přivlnila vzduchem a složila se Snapeovi přes ruku. Harry po ní bez prodlení hrábl a rychle si plášť vzal, jakmile mu ho Snape nabídl. Vteřinku pouvažoval, jestli nemá pronést nějakou štiplavou poznámku typu: Takže přiznáváte, že nejste mým otcem... ale pak ho napadlo, že Snape možná ta slova použil schválně jako jistý vědomý ústupek vůči Harrymu. Usoudil, že toto téma by bylo lepší nechat u ledu, a prostě se otočil k odchodu.

Snapeův tichý hlas ho zastavil v rozletu. „Harry.“

Neotočil se zcela, pouze se ohlédl přes rameno. „Ano?“

„Je mi líto, že jsem nebyl doma, když jsi za mnou přišel.“

„Draco je slepičí prdelka.“

„Stará se o tebe.“

...Tak jako já. Nevyřčená věta mezi nimi zůstala němě viset. Možná ji Snape nevyslovil kvůli Harryho připomínce, že kdyby ho doopravdy miloval, tak by to neříkal. Řídil se snad Snape Harryho přáními, obdobně jako mu ustoupil v otázce hodin lektvarů?

„Jo,“ odtušil Harry. „No, jak jsem říkal, teď musím na trénink.“

„Dobře se bav.“

V tónu Snapeova hlasu nebyly žádné emoce, ale Harry se stejně naježil. Jak to k čertu myslel? Dozvěděl se snad, že se Harry před pár dny nedokázal přimět vzlétnout do výšky? Vysmíval se mu, jak to míval ve zvyku? Pásl se na bledosti Harryho tváře, když se onehdy dopoledne potkali na vstupním schodišti, cítil skryté potěšení z třesu jeho rukou...?

Harryho myšlenky se skřípotem přibrzdily, když mu došlo, jak nerozumným směrem se rozjely. Snape mu jenom popřál, aby se dobře bavil, neurážel ho. A Harry už zase jeho slova vážil na vahách zatížených pěti lety pokřivených vztahů, nedokázal je brát tak, jak byla míněna.

Dnes se přeci Snape zajímal o Harryho blaho... i když o to Harry nestál.

„Díky,“ protlačil konečně Harry staženým hrdlem.

Nedá se říci, že by přímo utekl, ale odešel výrazně rychlejším tempem, než jakým obvykle chodil – a když zahnul za nejbližší roh, s úlevou si oddechl.

---------------------------------------------------

Na trénink dorazil pozdě, což se vzhledem k okolnostem dalo očekávat. Pro plášť se totiž vypravil opravdu až na poslední chvíli, aby měl dobrou výmluvu, kdyby ho Snape chtěl zdržet na slovíčko.

Ne, že by ten muž vyvíjel v onom směru příliš horečnou snahu, což bylo na jednu stranu jenom dobře, ale zas na druhou... Harry nevěděl, co si o tom myslet. Možná Snape konečně začínal docházet k názoru, že adopce nebyla nejlepším nápadem. Asi i proto se zmínil o Jamesovi jako o Harryho otci.

„Přišel ses na nás podívat?“ zeptal se Ron zvědavě, když hladce přistával vedle právě přišedšího Harryho.

Dotázaný nadzvedl posměšně koutek, k čemuž ho vedla najmě lákavost oné představy. „To víš, že ne. Všichni z týmu makají, tak musím taky.“

„Fajn, cvičíme Kaslovův trik.“

Harry kývl, naskočil na koště, sevřel pevně násadu a vylétl směrem k ostatním hráčům. Raději by se držel při zemi jako minule, ale nebylo mu přáno. Jako člen družstva musel dodržet pokyn svého kapitána a provést požadovaný manévr. Nezáleželo na tom, že stěží popadal dech ani že jeho hlava toužila rozplynout se do neznáma. Jediné, na čem záleželo, bylo soustředění. A tak se snažil.

Sklonil se k násadě, zaťal zuby a mířil výš a výš, až se konečně objevil po boku Ginny.

„Přišel Harry, jdu na druhou stranu!“ křikla a přenechala mu místo chytače.

Harry jí chabě poděkoval. Nebylo snadné předstírat vděčnost, když by byl raději, kdyby zůstala, kde byla. Necítil se zrovna na provádění náhlého střemhlavého letu k zemi, jímž by měl na sebe strhnout pozornost protihráčových odrážečů, a umožnit tak vlastnímu střelci skórovat. Jenže, čím déle o něm přemýšlel, tím mu tenhle Kaslovův trik připadal jako větší blbost. I přesto, že ho prováděl v průběhu minulých let nesčíslněkrát a že ho při něm měli vlastní odrážeči chránit.

„Tak, připraveni... vpřed!“

Na Ronův pokyn se všichni rozhýbali. Harry těžce polkl a vyrazil k zemi, která se mu zdála řítit se v ústrety znepokojující rychlostí. Nezbývalo mu, než se pevně držet koštěte, cokoli jiného by bylo daleko horší. Vítr mu hučel v uších a na zlomek vteřiny by přísahal, že se ho zmocnila vzpomínka na pád po zásahu potloukem. Ale to bylo směšné. Byl přeci v bezvědomí, tak si z toho nemohl nic zapamatovat.

Myšlenka na neexistující vzpomínku ho rozhodila, neodhadl dobře vzdálenost k zemi a místo toho, aby nad trávníkem provedl požadovaný elegantní průlet v nízké výšce, tvrdě přistál. Klopýtl, nešikovně zakopl o vlastní koště a dopadl na levé zápěstí.

Ron se k němu snesl během několika málo vteřin. „To nebylo zrovna lehké přistání.“

Harry se cítil jako baba, ale příležitost vycouvat nepustil. „No... jo. Zápěstí...“

„Na ošetřovnu?“

Nepřipadalo v úvahu. Madam Pomfreyová by na první pohled poznala, že se zápěstí vzdor bolesti, již v něm cítil, nic vážného nestalo. „Tak špatné to zas není. Chce to jen nechat chvíli v klidu.“

„Fajn.“ Ron se otočil k týmu vznášejícímu se nedaleko. „Znovu! Ginny jako chytač.“

Harry zvedl koště o poodešel bokem. Dívat se na ostatní nebyla taková zábava jako účastnit se tréninku přímo, jenže to zápěstí ho bolelo, tak...

Asi měl Rona poslechnout rovnou.

---------------------------------------------------

 „...a pak jsem vlastnoručně zneškodnil Darswaithea, a zachránil tě tak před jistým únosem,“ zakončil Draco vyrovnaným tónem.

„Tos neudělal.“

„Udělal. Můžeš mi klidně dát pravdomluvné kapky, pokud mi nevěříš.“

„Neříkej dvakrát. Mohl bych tě vzít za slovo.“

„Klidně.“

Harry se usmál, ale do boty si nesáhl. Na setkání s Dracem si nosil Veritasérum, i když zatím je ještě nepoužil. Ale co není, může být.

„Krbem jsem zavolal Severuse. Okamžitě přišel a zjistil, že Darswaithe byl pod Imperiem,“ dodal Draco. „Luciusova pozornost či spíše nepozornost – Darswaithe měl u sebe přenášedlo vyrobené Luciusem. Možná to nevíš, ale z nepoužitého přenášedla lze vyčíst magický podpis jeho tvůrce –“

„Jen to, že toho víš víc o pozadí kouzel, tě neopravňuje dělat si ze mě šprťouchlata.“

Draco pozvedl bradu. „Nemohu za to, že jsi vyrůstal mezi neznalými hejhuly.“

„Kampak se poděl ten nově smýšlející Draco, který udělal tlustou čáru za minulostí?“

„Řek‘ jsem snad, že jsou takoví všichni mudlové? Ta cháska, co tě vychovávala, to byli úzkoprsí hejhulové, Harry.“

Tomu se nedalo dost dobře oponovat. Možná by se mohl ohradit proti těm ‚hejhulům‘, ale pokud se na to podíval z Dracova úhlu pohledu...

„No, abychom to nezamluvili, to přenášedlo se ukázalo jako docela užitečné. Vyluhovali jsme ‚Luciusovu‘ magii v něm zachycenou a s její pomocí docílili toho, že Lupinovo falešné Znamení zla působí jako opravdové. Díky tomu Lupin cítí, když Pán... ehm, když Voldemort Luciuse zavolá. A také se tím zdvojilo zakrytí Lupinova přirozeného magického podpisu – jednou ho potlačuje Severusův upravený mnoholičný lektvar a v druhé vrstvě ještě magie přítomná ve Znamení zla.“

Harry se opravdu snažil výklad pochopit, ale detaily si stále jist nebyl: „Jak tam byla zachycená?“

„To asi nebylo úplně nejvýstižnější označení,“ promnul si Draco zamyšleně bradu, „měl jsem na mysli skutečnost, že v tom přenášedle, dokud nebude použito, zůstává přítomna Luciusova magie. A jelikož ji budeme v dohledné době ještě potřebovat, tak ho rozhodně nepoužijeme.“

Potřebujeme ji pro Remuse, jasně. Se snahou o potlačení slyšitelného hořekování v hlase se Harry zeptal: „Slyšels o něm něco? Jde mu to předstírání, že je tvůj... že je Lucius Malfoy, dobře?“

„Pokud vím, tak ano,“ povzdechl si Draco, natáhl si nohy a překřížil je v kotnících. „Ale moc toho nevím. Nepotřebuju to vědět. Znáš to.“

„Jo.“

„Kdyby matka zůstala na panství, věděl bych toho víc. Ne, že by mi snad pravidelně psala, ale...“ znovu si povzdechl. „Možná, že bych toho mnoho nevěděl, ani kdyby neodešla na pevninu. Loni mi téměř nepsala, protože se bála Luciuse, a vzhledem k tomu, že si myslí, že je stále naživu...“

„Možná si to nemyslí. Co když odešla právě kvůli tomu? Že má podezření, že něco není v pořádku?“

„Proč by pak neudala ‚Luciuse‘ Voldemortovi?“

„Netuším...“

„Pokud je mi známo, vyrazila si prostě na nákupy,“ odtušil Draco hořce. „Vždy úzkostlivě dbala o svůj vzhled. Víc než o vlastního syna. Což samozřejmě zdůvodňovala strachem o mé bezpečí. Že by mi prý Lucius mohl ublížit, kdyby mi pomáhala a on na to přišel. Tak nějak to znělo, když se konečně uráčila poslat mi pár řádek.“

„Ty můžeš o jejích důvodech alespoň pochybovat, to já vím nabeton, co ke mně cítí tetička Petúnie... tedy cítila. Málokdy vůbec vystála mou přítomnost v téže místnosti a nikdy mi to neopomněla připomenout.“ Do háje! Harry zrudl, když mu došlo, co že to vykládá Dracu Malfoyovi. Pak se upamatoval, že vlastně technicky mluví s Dracem Snapem, ale k uklidnění mu to nepomohlo. Podobné informace Harry nesděloval ani Ronovi s Hermionou. Nebo přinejmenším ne takhle bez obalu... takže to nutně muselo znamenat, že se v Dracově přítomnosti cítí natolik v pohodě, aby před ním žvanil v podstatě o čemkoli.

Jen z toho pomyšlení se mu udělalo nevolno.

Na stolku vedle Harryho se náhle zjevil pohár vydlabaný ze dřeva přetékající červeným vínem. Nejprve ho téměř pozdvihl se sarkastickým přípitkem na svůj neskutečně zkurvený život, pak ho jen chňapl a vychlístl jeho obsah do plamenů.

„Zvláštní, že i komnata se může splést v odhadu mých potřeb,“ zamumlal.

„Evidentně jsi zatoužil vylít merlot do ohně.“

„Není divné, že mi Bradavice klidně nabídly alkohol, když tu jsme sami bez dozoru...?“

„Vždyť jsme zletilí,“ odtušil Draco. „Mrkej.“

Zavřel oči, vztáhl ruku ke svému stolku, prsty se v očekávání sevřely – a nic.

„Hmmm,“ pronesl po pár minutách. „Zcela jasně jsem si přál láhev Krug Clos d’Ambonnay.“

„A chtěls ji vypít?“

„Právě proto jsem požádal i o dvě sklenky.“

„V tom bude ten problém,“ odtušil Harry poťouchle. „Pokud bys jí chtěl mrsknout o zeď, tak by se nejspíš objevila.“

„Směšné. Máme dostatečný věk na pár skleniček! A krom toho, co bydlím u Severuse, mi  skřítci dávají víno ke každičké večeři!“ Draco se náhle prudce nadechl. „Když už o něm mluvíme, doufal jsem, že s námi někdy povečeříš. Co třeba zítra?“

Harryho pohár se zčistajasna znovu naplnil.

„Hele,“ Harry to slovo téměř vyplivl. „Tentokrát zkusím odolat a ničím nemrsknout. A ne, nechystám se zítra povečeřet se Snapem. Zbláznil ses?“

„Uznávám, že ptát se tě nebylo nejrozumnější,“ odtušil Draco s očima upřenýma na pohár. Pak pokrčil rameny, předklonil se a vzal si ho. „Zdá se, že komnata není imunní vůči omylům.“

„Zítra stejně přijde doktorka Milá,“ dodal Harry.

„Mohl by sis s ní pohovořit o svých důvodech pro fixlování zranění levého zápěstí.“

Harry zamrkal. „Jak jsi...?“

„Ale prosím tě,“ odfrkl si Draco, „také jsem jednou či dvakrát něco trochu přibarvil. Takže to poznám. Mimoto, obvázání na dobu čtyř dnů by vyžadovalo pouze zranění za použití černé magie. Cokoli jiného by madam Pomfreyová dala do pořádku v cuku letu.“

Čtyři dny... Harry se začervenal. „Netušil jsem, že mě hlídáš tak bedlivě.“

„Ani ne. Ale nezapomínej, že se denně potkáváme a obvaz není zrovna nejnenápadnější.“ Draco se krátce odmlčel, pravděpodobně sváděl sám se sebou boj o další věty. „Víš... nejdřív jsem si myslel, že ses prostě jen zranil při tréninku, tak jak to říkali všichni ostatní, ale časem jsem si začal říkat, jestli za tím není něco víc.“

Ó Bóže, pomyslel si Harry. Došlo mu, že mám problémy létat na koštěti a že to byl můj způsob, jak získat trochu času, dokud nevymyslím co s tím...

„Jenže v tom případě bys ten obvaz spíš schovával,“ navázal Draco s náznakem otázky, „aby se tě nikdo nevyptával.“

Fajn, takže Dracovi nedošlo vůbec nic. A proč by k sakru měl Harry maskovat zranění, které předstírá? Zvědavost okamžitě přebila otázku létání a nelétání.

„Teď jsem mimo. O čem to mluvíš?“

Draco se naklonil vpřed a z blízka studoval Harryho tvář. „Víš, čas od času se ve Zmijozelu vyskytne student, který přestane zvládat nároky na něho kladené a uchýlí se k... myslím, že oficiálně se tomu říká ‚sebepoškozování‘.“

Harry zíral. „Ty sis myslel, že jsem si něco udělal?“

„Jsi pod nepředstavitelným tlakem...“

„Čteš příliš mnoho psychologické literatury.“

Draco se narovnal, ale oči mu zůstaly zamyšleně přimhouřené. „Taková odpověď není přímé popření.“

Harry skoro odsekl: Vážně?, ale vzhledem k okolnostem mu to nepřipadalo vhodné. Draco se o něho opravdu bál. Harry si na to ještě stále nezvykl. Trochu ho to vytáčelo. „Neporanil jsem si vlastní ruku,“ řekl místo toho. „Ale když tě to tak napadlo... víš... stává se to ve Zmijozelu často?“

„Ani ne,“ odpověděl Draco, krátce zapřemýšlel a pak pokrčil rameny. „Možná máš pravdu, asi jsem toho vážně o podobných věcech přečetl příliš mnoho. Takže... pročs měl to zápěstí zavázané tak dlouho?“

„To bych raději nerozváděl.“

„Prober to s Maršou. Vždycky uměla dobře poradit.“

„Tobě, doufám.“

Draco se zasmál, do výrazu se mu vloudila špetka zákeřnosti. „Neřekla ti, že jsem k ní chodil, že ne. Bod pro ni. Nechtěl bych, aby se to rozneslo, ale ty jakožto můj bratr...“

Harry se raději nehádal. „S čím ti pomáhala?“

„Jsem prý lehce narušený,“ protočil Draco očima. „Vypadá to, že výchovné působení bigotního vraždícího maniaka na mně zanechalo svou stopu. Třeba v názoru, že trávit své nepřátele je správný způsob vypořádávání se se světem. Severus mi domluvil sezení u Marši, když začlo být navýsost zřejmé, že mám větší problémy, než si jsem schopen připustit.“

„A co já?“

„Tys byl po zabití Luciuse kapánek nevyrovnaný. Což bylo vlastně k smíchu, protože to byla nehoda. Ale zákoutí lidské mysli jsou občas nevyzpytatelná. Jednou jsi to definoval jako ‚pocit viny z toho, že necítíš vinu‘.“

Harry polkl. „Ona ví, že jsem někoho zabil?“

„Ne tak docela. Nemůžeme jí to prozradit, protože obecně se má za to, že Lucius je stále naživu, a ona občas čte Denního věštce. Takže buď té lásky a neprozraď jí to.“

„Jak mi potom může být nápomocná?“

„Je obeznámená se zbytkem tvých životních přemetů,“ řekl Draco tiše. „Že jsi osiřel, příbuzní s tebou nakládali příšerným způsobem, že jsi uctíván světem, o jehož existenci jsi neměl ani tušení. Místní tisk si s tebou hraje jak s camrálem. Pak jsi byl uvězněn a mučen a navíc ještě oslepen. A korunu tomu všemu nasadila adopce rodinou tvých dlouholetých nepřátel. Nepřijde ti, že to je dost důvodů pro návštěvy u psychologa?“

„Snape a ty jste nikdy nebyli mými nepřáteli,“ prohlásil Harry pohrdavě. „Na to jste nebyli dostatečně důležití. Spíš jste byli takoví trnové v patě.“

 „Bývalí soupeři, řekněme. Chápeš, co jsem měl na mysli?“

„Jo.“ Harry zvedl pohled od vlastních dlaní, do té chvíle mu vůbec nedocházelo, že na ně civí. „Nechovali se ke mně zas tak příšerně.“

„Ale prosím tě! Spal jsi pod schody a trestali tě odepíráním jídla.“

Pravda, jenže slyšet to od Draca... Harrymu se znovu dělalo lehce nevolno. Bylo k neuvěření, že Draco ty informace nezneužívá. Nebo... možná se tomu uvěřit dalo. Harry to vlastně bral. Bylo mu jasné, že to nemohlo být jednoduché, dostat se ve vzájemném vztahu tak daleko.

Leč v každém případě nechtěl Dursleyovy rozebírat víc, než už se stalo. „Vždyť už jsou po smrti. Znáš to, o mrtvých jen v dobrém.“

„Neznám. A tví příbuzní si tvou pochybnou ‚úctu k zemřelým‘ nezaslouží. Nechceš po mně, doufám, abych teď bral ohledy i na Luciuse?“ Draco zaskřípěl zuby. „V souvislosti s ním lituju jedině toho, že zemřel dřív, než mě mohl vidět zamilovaného do Rhiannon. Dal bych nevímco za možnost vmést mu to do toho jeho čistokrevného ksichtu!“

Harry byl rád, že se odpoutali od rozebírání jeho příbuzných. „Možná bys to mohl říct jeho portrétu.“

Dracovy oči zazářily jako ryzí stříbro. „Portrétu... podnětný návrh.“

Harry se zachmuřil. „Možná by sis měl zas jednou pohovořit s doktorkou Milou. Tváříš se, jak bys... já vlastně nevím, jak se tváříš.“

Draco nad tím mávl rukou. „Mám s ním nevyřízené účty, to rozhodně. Teď bychom se měli ale spíš věnovat tvé schůzce s Maršou. Dávej si pozor, Harry. Je chytrá, a pokud se zmíníš o čemkoli, co bys neměl vědět, bude jí jasné, žes proti jejím doporučením s někým o loňském roce mluvil. Merlin mi pomoz, pokud se o tom zmíní tátovi.“

„V nejhorším případě se můžu tvářit, že jsem si tu a tam na něco vzpomněl,“ usoudil Harry. „Nebude to úplná lež.“

„No, stejně buď opatrný. Severus už se po mně párkrát podezřívavě koukal. Naštěstí pro nás mu zatím nic nedošlo. Asi to bude tím stresem, řekl bych. Vypadá vyčerpaně a nemyslí mu to tak rychle jako jindy. Přijde mi takový... utlumený.“

„Už bylo na čase, aby se trochu ztlumil. Normálně jedná se studenty hůř než podvyživený upír!“

„Tvůj bratránek si o Severusovi myslel, že je upír.“

„Nekecej!“

„Vážně. A pak na Severusův přímý dotaz nedokázal vyjmenovat tři hlavní znaky upírů.“ Draco se postavil, oblékl si hábit a pečlivě ho na sobě rovnal tak dlouho, až mu visel z ramenou v dokonale pravidelných záhybech. „Prostě si dej na Maršu pozor.“

„Víc než dobrý,“ slíbil Harry. „Mám plán.“

„Merline ochraňuj nás. Nebelvír má plán.“

Harry vyskočil. „Začínám tě mít docela rád, ale nenávidím ty tvoje urážky Nebelvíru, co kolem sebe jen tak bez mrknutí oka trousíš!“

Draco zamrkal. „Nikdy ti nevadily...“

„No, tak teď mi vadí!“ odsekl Harry. „Tak si je odpusť. A myslím to vážně. Jsou pitomé a dráždí mě.“

„Chceš snad říct, že ty si nikdy Zmijozel do huby nebereš?“

Harry v zamyšlení svraštil čelo. „No... ale to je něco jiného. Totiž, chápej, osazenstvo Zmijozelu tvoří převážně děsivé exempláře. Jako tvé staré já, bez urážky.“

„Jestli máš o Zmijozelu takovéhle mínění, tak už se nedivím, že odmítáš se mnou dál prefektovat,“ odtušil Draco suše. „Nemůžu sice tvrdit, že bych z tvého pohledu nebýval ‚děsivým exemplářem‘ ani že předsudky spojené s původem ve Zmijozelu nejsou častější než v ostatních kolejích, ale sám dobře víš, že děti smrtijedů jsou ve Zmijozelu v menšině. Máme mezi sebou i mudlorozené a ze smíšených rodin. Mudlorozená je i ta okouzlující druhačka Larissa, která se zamilovala do tvé Salsy a vpodstatě si ji uzurpovala, až dokud jsi nerezignoval a nekoupil jí vlastního hada.“

Na pokraji Harryho vědomí se vynořila lehce rozostřená vzpomínka na malou holku... téměř ji viděl před očima. Drobná s neposlušným chumáčem ryšavých vlasů... její naříkavý hlásek se ozval zcela zřetelně. Ale Dráčku...

„Říká ti Dráčku!“

Draco se zachmuřil. „Řekl jsem jí naprosto jasně, aby toho nechala – ale ano, říká.“ Výraz jeho tváře se najednou projasnil. „Ty sis právě vzpomněl, že jo!“

Harry přitakal, ale uvnitř ho hlodala netrpělivost. Jak dlouho bude ještě trvat, než si vzpomene na kouzlení v hadím jazyce? Jak dlouho potrvá, než bude moci znovu zavolat Siriuse?

„No, někteří z nás nemají celé odpoledne volné,“ poznamenal Draco a otevřel dveře. „Někteří z nás stále ještě musejí navštěvovat pondělní odpolední výuku.“

Harry nepřeslechl ironii v Dracově hlase, ale co už... Nic na světě by ho nedokázalo v onu chvíli donutit litovat, že může zůstat v Komnatě nejvyšší potřeby místo toho, aby chvátal na lektvary.

---------------------------------------------------

Minulý týden se Harry z hodin etiky prostě ulil, ale nečekal, že by mu to procházelo věčně. Bude si muset vymyslet pár dobrých výmluv. No ještěže je etika jen dvakrát týdně. To zvládne. Určitě.

V úterý po ránu si Harry vzal neviditelný plášť a pečlivě si ho složil do kapsy kalhot. V průběhu péče o kouzelné tvory, oběda i přeměňování se neustále musel přemáhat, aby ho co chvíli nekontroloval. Až konečně před koncem hodiny přeměňování nastal ten správný čas k jeho použití.

„Mám dojem, že budu muset začít znovu s novým jablkem,“ procedil Harry koutkem úst k Ronovi a ukázal mu to rozpatlané cosi, které vykouzlil. Měli s využitím znalosti ‚základní přirozenosti‘ přeměnit jablko v dámské kožené lodičky, obě věci zřejmě měly v základu něco společného, jakkoli pochybně to vypadalo. Harrymu se zrovna nedařilo, ale přeměňování nikdy nepatřilo mezi jeho silné stránky.

„Jo,“ odtušil Ron, aniž by se pořádně podíval. Jeho vlastní jablko se zmítalo kdesi na pomezí mezi obuví a jablečnou přesnídávkou.

Harry se nenápadně přesunul do zadní části učebny, kam předtím skřítci nanosili jablka, počkal, až budou k němu všichni zády, rychle vytáhl plášť z kapsy, přehodil si ho přes hlavu a couvnul do kouta místnosti. Vzápětí zazvonilo.

„Kde je Harry?“ zeptal se Draco Hermiony, když se smečka studentů balila a mizela z učebny.

„Rone? Kam šel Harry?“

„Pro další jablko,“ řekl Ron roztržitě. „Co já vím. Možná šel na etiku bez nás.“

„A skřítci možná mají křídla,“ odsekl Draco. „Už zas se někde zašil. Severuse chytne psotník.“

„Minule nic neříkal,“ zamyslela se Hermiona. „Jen chvíli tiše pozoroval soupis docházky a prostě to přešel.“

„Usoudil, že ‚dá Harrymu čas‘,“ povzdechl si Draco. „Dejme tomu, že poslední dobou je více či méně vyvedený z míry, ale nemusí trvat dlouho a postaví se opět pevně na nohy. Jen doufám, že přitom nerozšlápne Harryho.“

„Snape Harrymu neublíží,“ zareagoval Ron na poslední pronesenou větu. Vypadal rozčileně. Pozoruhodné.

„Říká ti něco pojem ‚obrazné vyjádření‘?“ zeptal se Draco posměšně.

Hermiona, s Harryho batohem přehozeným přes rameno a svou taškou v druhé ruce, vypakovala kluky z učebny. Draco jí přidržel otevřené dveře, a když ho míjela, převzal si od ní Harryho batoh. „Uděláš si kýlu. Sama táhneš knihy co deset studentů dohromady. A když tvůj vlastní kluk nemá dost slušnosti, aby ti pomohl –“

„Hele!“ bránil se Ron.

Draco zívl, jako by se šíleně nudil. „Můžu mu to po Severusově hodině odnést na kolej. A praštit ho tím přes tu jeho tupou nebelvírskou palici, třeba by se mu v ní rozsvítilo.“

Normálně by Harry Dracovi za takové prohlášení jednu vrazil. Teď jen vyčkal až do odchodu posledního studenta a opatrně spolu s ním vyklouzl z učebny, než za sebou dotyčný zavřel dveře.

---------------------------------------------------

„S kázáním se nenamáhej,“ varoval Harry Hermionu, když si vedle ní sedal na večeři, „stejně bys mě nepřesvědčila.“

„Být tebou, tak mu věřím,“ řekl Dean a přihnul si ze sklenice dýňové šťávy. „Jednou jsem mu zkusil říct, že etika není úplně špatná.“

„Etika mi nevadí.“

„Harry...“ pronesla smutně, leč Harry se přesvědčil, že mu to nevadí. Pořád si myslela, že ví, co je pro něho nejlepší, ale tentokrát se prostě mýlila. „Měl bys svému otci dát šanci.“

„Tys to nepochopila?! Nemůžu!

„Ale to víš, že můžeš –“

Harry zvedl talíř s večeří a přesunul se podél stolu až k Lence, která jídávala, u kterého stolu se jí zrovna zachtělo – stejně jako se vedena svou vrtkavou náladou nepravidelně objevovala na různých vyučovacích hodinách. Ta vůbec nemusela mít ponětí, že Harry nechodí na etiku, a pokud to věděla, byla velká naděje, že k tématu poznamená cosi bizarního a přenese svou pozornost zase jinam. Rajská hudba pro Harryho uši.

Harry se na ni široce usmál a usadil se vedle ní.

Nezklamala. „Měl bys jíst víc okurek, Harry.“

Právě tak bizarní, jak Harry žádal. „Proč?“

Proti jeho očekávání se jen rozchichotala. „Harry...!“ Tón, jímž vyslovila jeho jméno, byl na míle vzdálen Hermioninu.

„Ty jsi takový blázínek!“ zvolala za stálého chichotu.

Harry na ni zakýval obočím. „Myslíš, že bych si měl zajít do kuchyně pro pár okurek? A požádat přitom Dobbyho a ostatní skřítky, aby připravovali více okurkových jídel? Okurkový salát, studené okurkové polévky, obložené okurky a na zapití čerstvou šťávu z okurek?“

Její líce nad tou představou úplně zrůžověly. No, Lenka měla vždycky k zelenině osobitý vztah. A k čemu také ne, že... Ale Harrymu to zcela vyhovovalo. Žila si na své vlastní luně, jejíž dráha se pouze tu a tam křížila s tou naší zemskou. Jelikož současný Harryho svět poskytoval málo důvodů k radosti, trávit čas s Lenkou bylo čiré potěšení.

V onen moment dostal Harry nápad tak křišťálově skvělý, až se podivil, že ho to do té doby nenapadlo. „Jak to vidíš s Vánočním plesem, Lenko? Jdeš s někým?“

„Ale jistěže. Všichni starší havraspárští studenti mají v plánu se zúčastnit.“

Harry se uchechtl. Proč jen se mu ve čtvrťáku zdálo v podstatě nemožné zeptat se na totéž Cho? Vždyť to nebylo nic těžkého, říct na rovinu, nač se ve skutečnosti ptal. „Jenže já bych chtěl víc, než tě jen pozorovat, jak se procházíš kolem parketu,“ objasnil a naklonil se blíž k ní. „Chtěl bych, abys tam byla jako má partnerka. Co říkáš?“

Zamrkala a pro tu chvíli poněkud připomínala sovu.

„Takže ano?“ naléhal Harry.

Lenka znovu zamrkala. „Musím se zeptat čaje.“

Z úst kterékoli jiné by se jednalo o jasný náznak k vyklizení pozic, ale Lenka to nejspíš myslela doslova tak, jak to řekla. Nalila si do šálku čaj z nejbližší konvice a hloubavě se do něho zahleděla.

„Je nám souzeno jít společně?“

„Lístky mlčí,“ odpověděla Lenka roztržitě, „ale bude to nejspíš tím, že tam žádné nejsou. Asi bych měla tenhle čaj vypít a nalít si jiný –“

„Anebo můžeš předpokládat, že čaj nechal rozhodnutí na tobě.“ Harry neměl za sebou tři roky jasnovidectví jen tak pro nic za nic. Naučil se jakoukoli okolnost bez váhání vyložit způsobem, jenž se mu právě hodil.

„Ach.“ Lenka se usmála a vzhlédla. „Potom tedy ano, Harry. Bude to jistě příjemné. Mám na tebe počkat u dveří?“

„To víš, že ne. Jako tvůj kavalír tě vyzvednu u vstupu do havraspárské společenské místnosti a přinesu ti květiny,“ řekl Harry v povznesené náladě z celého toho dobrodružství. „Nebo bys dala přednost okurkám?“

Znachověla až do fialkova, ale docela jí to slušelo. „Nemusím je jíst tak často.“

„Ale mně jsi říkala, ať si je dopřávám častěji.“

„Řekla jsem to proto, že jsi toho tolik zapomněl.“

„Co třeba?“

Znovu zčervenala, tentokrát ale nabrala méně sytý odstín.

Harry na ni dál netlačil. A její nechuť odpovědět alespoň nevypadala jako následek Snapeova nátlaku.

Harryho oči se samovolně stočily k hlavní tabuli.

Snape tam seděl, což znamenalo, že ‚společná večeře‘ se nekoná. Možná by se nekonala, i kdyby Harry souhlasil se svou účastí. Trochu nefér k Dracovi, nutno podotknouti. Ten si pravděpodobně přál večeřet v soukromí rodiny v každém případě.

Snape na něho upřeně hleděl, jedno obočí pozvednuté málem až k vlasům. Něco na jeho výrazu bylo špatně, ještě něco jiného než prostá skutečnost, že by si měl Snape hledět svého a nestarat se o Harryho a jeho tanečnici. Něco bylo naprosto, ale naprosto špatně...

Když to Harrymu došlo, prudce odvrátil pohled a chňapl po příboru, jen aby zaměstnal ruce. Tohle nebylo správné. Snape byl přeci umaštěný mizera, tak by měl tím umaštěným mizerou zůstat, až dokud Harry spořádaně neopustí zdi tohoto ústavu – Harry potřebuje nazývat učitele lektvarů tou starou známou bezpečnou přezdívkou, nijak jinak. Jenže teď už to označení nebylo přesné. Přinejmenším dnešního večera ne.

Ten chlap si konečně umyl vlasy.

 

---------------------------------------------------

===== konec 1. části =====

Poslední komentáře
05.06.2011 23:14:33: Dík za kapču
04.06.2011 20:54:25: a jejda ... já tu mám dva účty smiley${1} ... jak je to možné ... no já jsem šikulka [Fido_Martin]
04.06.2011 20:14:34: 2Elza: tak jsi mne potěšila i zklamala. Za a, u Bety a za b, žvásty ... čtu to s nadějí, že někdo ...
31.05.2011 08:00:17: GwenLoguir: v další části Snape není smiley jen samý Potter smiley... na zmiňovanou scénu se také těším,...
 

Výhradným vlastníkom týchto stránok je Chalibda. Administrátorom je v súčasnej dobe Jimmi. Charakter, význam a dôvod existencie týchto stránok určujete VY.