Vítejte v magickém světě Harryho Pottera

Trilógia od Aspen: I. Rok jako žádný jiný (A Year Like None Other); II. Léto jako žádné jiné (A Summer Like None Other); III. Rodina jako žádná jiná (A Family Like None Other)



Tieto stránky sú pokračovaním pôvodných stránok Roku, ktoré sú venované prekladom skvelej fanfiction od Aspen in Sunlight (trilógia AYLNO, ASLNO a AFLNO). Je alebo bude na nich zverejňovaný česko-slovenský preklad Roku, preklad Leta a Rodiny.

Rodina jako žádná jiná

24. Jak bylo dohodnuto 3/3

Překlad: Elza
Beta-read: Ansus

Kapitola dvacátá čtvrtá

Jak bylo dohodnuto

3/3

 

===== konec 2. části =====

Harry o svém klíči dumal bezmála celou noc, jen po půlnoci na chvíli upadl do nejasných snů plných vody.

V sobotu ráno, jakmile posnídal, vyrazil odhodlaně za svým cílem – promluvit si se Snapem. Jelikož bylo dotyčného poslední dny těžké zastihnout, namířil si to za ním rovnou k hlavnímu stolu. Třeba se díky prostředí podaří udržet konverzaci v uctivé rovině. Harrymu nedělalo potíže řvát na Snapea v soukromí, dokonce se na něho utrhoval i v Brumbálově přítomnosti, ale před zraky všech profesorů to bylo přeci jen jiné.

„Pane?“

Snape vzhlédl od Lektvarového čtvrtletníku, do něhož byl zahloubán, a málem časopis upustil, když se očima střetl s Harryho pohledem.

„Harry,“ šeptl nejistě. Rychle se vzpamatoval a dodal už normálně: „Co pro tebe mohu udělat?“

Dát mi můj klíč... no, takto asi ne. Harry nehodlal prozrazovat informace získané od Draca. „Něco hledám,“ odpověděl, dívaje se do temné hlubiny mužových očí, které mu byly schopné vidět až na dno duše, což nenáviděl. „Já... už jsem se díval všude možně, takže jsem to asi musel nechat... é.... ve vašem bytě.“

„Zcela přirozeně. Nabádal jsem tě, aby sis nechával věci doma.“

Doma. To slovo bolestně zabrnělo Harrymu v útrobách. K čertu! Potlačil onen pocit – on domov nemá, ať si Snape žvaní, co chce – a pracně povolil rysy do nicneříkající masky. „Potom se tam potřebuji podívat.“

„Ochrany tě poznají, nemusíš žádat o svolení.“

Kdyby Harry skutečně měl v úmyslu klíč hledat, byl by souhlasil, což by ale jednak v současné situaci bylo k ničemu, a navíc by to byla chyba. Naštěstí nechtěl být ve Snapeově bytě sám, takže se mu nemohlo stát, aby nešikovně prozradil, že ví, jak se dostat dovnitř. „Takže stačí, když se postavím před dveře, a ony se otevřou?“

Snapeovy oči kupodivu dokázaly ztmavnout ještě více. „Draco říkal, že jsi byl u toho, když otvíral vstup.“

„Nevšímal jsem si ho.“ Když Snape mlčel, Harry se rozhodl svou lež podpořit, aby byla uvěřitelnější. „A proč bych měl? Sám jste mi řekl, že jsem většinu loňského roku neovládal magii, tak jsem usoudil, že jsem ty dveře musel otvírat nějak jinak než vy dva. No ne?“

„Jistě. Předvedu ti to, pokud si přeješ.“

Slova byla pronesena lehce váhavě, jako kdyby Snape očekával odmítnutí. Harry zavrtěl hlavou, ale reagoval tím gestem na tón hlasu, nikoli na slova.

„Ach, samozřejmě,“ pronesl muž s pečlivou nezúčastněností, „požádám tedy Draca, aby ti to znovu ukázal.“

„Ne, myslel jsem...“ Harry polkl a pozvedl hlavu o něco výš, „...že mi to předvedete, pane. Můžeme jít rovnou? Nebo až dosnídáte?“

„Můžeme ihned. Doufám, že svůj ztracený majetek najdeš v pořádku.“

Snape vstal a jeho talíř zmizel. Harry měl nejasný dojem, že byl stále naplněný jídlem – v mužově šálku rozhodně zbývala dobrá polovina čaje. Pocítil bodnutí viny, i když si říkal, co je mu do toho, jestli se Snape nají nebo ne.

Leč... nebylo mu to jedno.

To bude tím, že vím, jaké to je mít hlad, řekl si, když mu Snape pokynul, aby obešel hlavní stůl.

Brumbál stál u Hagridova místa, něco s poloobrem probírali, ale zřejmě z jejich rozhovoru slyšel každičké slovo, protože se se zářivým úsměvem ohlédl po Harrym připojivším se ke Snapeovi.

„Tato cesta je kratší,“ oznámil Snape tiše a vyvedl Harryho dveřmi za učitelským stolem.

„Dobře,“ odtušil Harry, který stejně netoužil procházet Velkou síní po Snapeově boku. Nechtěl, aby se začalo povídat, že si k sobě znovu nacházejí cestu. Když to není pravda.

Chvíli kráčeli mlčky, ale když došli k prvnímu schodišti vedoucímu do sklepení, Snape ticho prolomil: „Jak se ti daří?“

„Dobře.“

„Obvaz na tvém zápěstí naznačuje něco jiného.“

Sakra. Harrymu se už zase stáhly útroby. Věděl Snape, co s Harrym dělají jeho poznámky? Tušil, jak často se Harry v dětství vracel ze školy pokrytý modřinami a ve skrytu duše toužící, aby si někdo všimnul, zeptal se, zajímal se...?

„To nic není,“ řekl rychle. Nechtěl vzpomínat. Teta Petúnie byla už stejně po smrti. Nemělo smysl přemýšlet ‚co by kdyby‘.

„Byl jsi za madam Pomfreyovou?“

„Ano.“

„Zvláštní, neboť popřela, že bys byl zraněný,“ pronesl Snape pomalu.

No, tak to konečně připomínalo onoho Snapea, kterého Harry znal a nenáviděl. Snaha Harryho nachytat a podvést byla druhdy jeho přirozeností. „Jak pozorné ptát se, když znáte odpověď.“

„Nicméně neznám odpověď na otázku, kým nyní vlastně jsi. Pokouším se tě znovu poznat, a proto shledávám vědomí, že jsi mi ochoten bezostyšně lhát, užitečným, i když nepotěšujícím.“

„Já vám nelžu,“ vyjel Harry. „Ptal jste se, jestli jsem byl za madam Pomfreyovou, a to jsem byl. Akorát to nebylo v průběhu tohohle týdne.“

„Předpokládám, že budeš považovat za urážlivé, pokud poukáži na skutečnost, že tvé vyhýbání se přímé odpovědi je poněkud zmijozelské.“

„Předpokládáte správně.“

„Potom musím podotknout, že je to také dětinské.“

Harry stiskl zuby a přidal do kroku s přáním, aby si o klíč mohl prostě říct. Toto byla hotová muka pekelná.

„Jak se ti daří v hodinách?“ zeptal se Snape, který neměl problémy přizpůsobit se Harryho rychlosti.

„Víte, že není nutné, abyste se mnou udržoval zdvořilou konverzaci?“ nadhodil Harry ve veliké snaze zůstat patřičně uctivým. A nesnažil se jen proto, že ho Draco poprosil. Harry nebyl pitomec. Něco od Snapea potřeboval a svého cíle dosáhne neoddiskutovatelně snadněji, pokud bude se Snapem mluvit uctivě a neřekne nahlas to, co bylo očividné: Nemáme si navzájem co říct, tak se laskavě přestaňte pokoušet něco vymyslet.

„Jak si přeješ.“

Dále kráčeli potichu, ale bylo to méně uspokojující, než Harry očekával. Zajímalo ho, nač Snape myslí. Možná by nebylo od věci raději držet mužovu mysl v neškodných vodách, aby tak neměl čas dumat, jestli Harryho neobvyklé chování nenaznačuje existenci skrytého úmyslu.

„Předpokládám, že učitelé byli seznámeni s potížemi s hydrami.“

Pokud Snapea překvapilo, že Harry promluvil, mistrně to zakryl. „Ano, ale všeobecně převládl názor, že nedojde k žádným závažným následkům. Několik málo nedospělých hyder téměř jistě nebude schopno ubránit se ostatním obyvatelům jezera.“

„Právě toho se Hagrid obává.“

Snape se nevyvaroval krátkého zasmání – což bylo natolik divné a nečekané, že Harry málem zakopl. „Měl jsem na mysli, že budou pozřeny, nikoliv že budou přinuceny se pářit.“

„Čím se živí mladé hydry?“

„Žerloky, například.“

„Žerloky?“

„Kouzelným druhem žraloků.“

Skvělé.“ Brumbál poslal studenty zaplavat si se žraloky.

„Druhý úkol při Turnaji probíhal v době jejich zimního odpočinku,“ vysvětlil Snape.

Harry se ošil. Nelíbilo se mu vědomí, že ho Snape zná natolik dobře, aby správně odhadoval, nač myslí. Nitrozpytem to jistě nebylo. Nehleděli si do očí.

Záhy poté došli ke stěně skrývající vstup do Snapeových komnat. „Polož ruku na tento kámen,“ nařídil Snape a čekal, až Harry poslechne. „Teď vezmi hůlku a poklepej si na prsty v tomto pořadí.“

Ukazováčkem se několikrát dotkl Harryho prstů a pak mladíka nechal, aby jeho pohyb zopakoval za pomoci své hůlky. Dveře se otevřely.

„Asi by bylo vhodné, kdybyste ten postup změnil,“ navrhl Harry, když vstoupil. Nebylo to správné, aby měl volný přístup do tohoto bytu, kdykoliv se mu zamane. Vždyť sem stejně nepatří. „A ochránil si i letax, protože... totiž....“

„Ne,“ řekl Snape tiše. „Pokud budeš chtít vstoupit, přeji si, abys mohl.“

Harry se tvářil, že ani jeden z nich nic neřekl. „No, tak tedy... bych se asi měl podívat do... pokoje.“

„Do tvého pokoje nebo do obývacího pokoje?“

„Do ložnice.“ Harry rozhodně neměl v úmyslu vyslovit ‚můj pokoj‘.

Snape se nepatrně sklonil a pohlédl Harrymu do očí. „Byl bys raději, kdybych odešel?“

Ale samozřejmě! Jenže tím by padla možnost požádat Snapea o vydání klíče, až Harry neuspěje při jeho ‚hledání‘. Ale říct na rovinu, že chce, aby Snape zůstal, nedokázal. Nebylo by to vůči Snapeovi fér, přivést ho k domněnce, že se k němu Harry začíná vracet, když to tak nebylo.

Jenže... copak byl Snape někdy fér k Harrymu?

Odpověď byla zřejmá a nevítaná. Snape se očividně během loňska velmi změnil – a i nyní vynakládá nemalou snahu, když ve svém vlastním bytě ochotně pomáhá Harrymu v pátrání po ztracených věcech.

„No... záleží na vás,“ zamumlal nakonec.

„V pořádku tedy. Sednu si zde a dočtu si časopis –“ Snapeovy rysy sebou škubly.

„Co se stalo?“

„Zdá se, že jsem ho zapomněl na snídani,“ připustil, shlížeje na své prázdné dlaně. Pak potřásl hlavou: „To nakonec není příliš překvapující.“

Harry si myslel, že to překvapující rozhodně je. Jak to, že Harryho jednoduchá žádost o krátký rozhovor Snapea naprosto vyvedla z míry? To mu vůbec nebylo podobné. Ale zase na druhou stranu, Draco se zmínil o tom, že se současná stresová situace na Snapeovi podepisuje.

Harrymu se to pomyšlení nelíbilo. Nechtěl být pro Snapea důležitým. Nechtěl s ním mít cokoliv společného.

S nejvyšší rychlostí, která ještě nepůsobila směšně, Harry vycouval do ‚svého‘ pokoje a zavřel za sebou dveře.

---------------------------------------------------

Čtvrthodina by měla být dostačující.

Otevřel dveře z ložnice. „Není tady,“ pronesl smutně. „Asi nevíte, kde by mohl být?“

„Možná ano,“ usoudil Snape, otevřel oči a vstal. Vypadalo to, že právě meditoval nebo tak něco. „A co přesně je předmětem tvého pátrání?“

„Klíček od trezoru.“

Harry potřeboval veškeré své sebeovládání, aby se při svých slovech po Snapeovi nepodíval vítězně. Popřípadě zvědavě. Pravdu řečeno, umíral touhou zjistit, jak se Snape zachová. Bude mu lhát do očí? Bude tvrdit, že o klíči nic neví? Bude předstírat, že ho Harrymu pomáhá hledat?

„Ach,“ odkašlal si Snape. „Měl jsem to předpokládat. Leč vzhledem k tomu, že letos jsou víkendy v Prasinkách omezeny z důvodu...“

„...Voldemortových útoků. Všichni si myslejí, že zaútočí na studenty, vždyť už Expres byl silně hlídaný,“ pokrčil Harry rameny. „A než se zeptáte, nikdo mi to neprozradil, přečetl jsem si to v novinách. Seberete mi je?“

„Dle instrukcí milé doktorky je denní tisk přípustný.“

Milá doktorka. Harry se otřásl. „Co jste mi chtěl říci o mém klíči?“

„Nepředpokládal jsem, že ho budeš potřebovat.“

Harry přimhouřil oči rádoby podezřívavě, ale snažil se zbytečně nepřehrávat. „Co tím myslíte? Víte, kde je? Máte ho?“

„Ano, mám.“

„Vy jste mi vzal klíč!“ zařval Harry. To už asi přehnal, ale najednou se nějak stalo, že Harry přestal hrát a začal se vztekat doopravdy. „Vzal jste mi klíč stejně jako plášť a zrcátko a mapu, kterou mi pořád nechcete vrátit!“

„Klíč jsem si vzal k sobě jen proto, žes mi ho dal.“

„Fajn. A proč bych to dělal?“

„A proč bych měl odpovídat, když okamžitě zpochybníš každé vysvětlení, které ti nabídnu?“ opáčil Snape posměšně. „Ale sám sobě možná uvěříš.“

„Co to?“

„Počkej chvilku.“

Snape odvlál z obývacího pokoje do chodby. V minutě byl zpět s ruličkou pergamenu v dlani. „Měl bych tě varovat, že obsah shledáš pravděpodobně rozčilujícím.“

„Více rozčilujícím než vaši konfiskaci mého klíčku od trezoru?“

„Nepoměrně.“ Snape mu pokynul k pohovce: „Měl by ses posadit.“

„Není třeba.“

Někde u třetí věty se mu podlomila kolena a Harry roztřeseně usedl na pohovku.

 

Vážený pane profesore,

vzal byste si ten klíč a schoval ho někam do bezpečí, dokud nebudu dospělý? Nedávno jste mi říkal, že je to to, co byste si doopravdy přál, a poté, co jsem o tom přemýšlel, zjistil jsem, že je to doopravdy dobrý nápad. Jednou jsem vám řekl, že nevím, jak být něčí syn. A i když je to stále pravda, vím jednu věc, kterou jsem předtím nevěděl. Vy víte, jak být otcem, a jste v tom vážně dobrý.

Chci být váš syn, skutečně ano. Ale zdá se mi, jako bych do teď o tom jen mluvil, a nezačal jsem jím ve skutečnosti být. A za to mohou peníze. Jsem prostě zvyklý starat se o sebe sám. Ale cítím se kvůli tomu, jako bych ztratil velkou část svého života. A pokud bych zůstal touhle napodobeninou dospělého, jak jste řekl, nikdy nezjistím, co jsem ztratil. Asi si myslíte, že jsem si nevšiml, jak předpokládáte, že mě budete podporovat, ale já to vím. Právě to bylo pro mě nedosažitelné. Ale teď si myslím, že už není.

Takže... vezmete si ten klíč a schováte ho pro mě? Dokud nebudu dospělý a nebudu žít vlastní život?

S hlubokým respektem

Harry James Potter

 

(Pozn. překl.: dopis = přesná citace z kapitoly ‚50. Vánoce‘ Roku jako žádný jiný, překlad Chalibda.)

 

 

„Je mi zle,“ zamumlal Harry, když dočetl.

„Chceš lektvar?“

„Ne,“ odkašlal si Harry. „Chci zpátky svůj klíč. Dáte mi ho?“

Snape rozevřel ruku, ležel tam – a na bledé pokožce dlaně se jemně třpytil.

Harry se pokusil klidně se pro něho natáhnout a pomalu si ho převzít, jenže místo toho po něm chňapl. „Tak já teda jdu.“

„Zůstaň ještě chvíli. Jsi v šoku.“

„Jo,“ řekl Harry stísněně. Slova dopisu mu rezonovala v hlavě. Byl celý špatně, ne snad, že by byl padělaný, Harry si byl docela jistý, že je autentický. To, co v něm bylo napsáno, bylo přesně tím, po čem léta toužil; tu touhu se dávno rozhodl uzamknout v sobě na deset západů. Celá léta cítil, jak mu chybí to, co ostatní děti považují za natolik samozřejmé, až si ani neuvědomují, že to mají. A skutečnost, že své pocity prozradil zrovna Snapeovi... mu obracela žaludek na ruby. „Myslím... že ten dopis už neplatí. Víte to, doufám.“

„Ten klíč ti vracím.“

„Jo, jasně. V pořádku.“ Harry si zase odkašlal a pak se mu podařilo jako zázrakem odpoutat se od přemítání nad tím, jakého kolosálního blba ze sebe loni udělal. „Není to do vás náhodou pokrytecké – ukázat mi tenhle dopis, zatímco mým kamarádům zakazujete sdělit mi cokoliv z doby, kdy jsem byl adoptovaný?“

„Stále jsi adoptovaný,“ namítl Snape suše. „A ne, nevěřím, že předložením kusu pergamenu se ze mne stane pokrytec. Není to až tak odlišné chování od kolegy Kratiknota, který ti vrátil všechny tvé loňské eseje.“

Tohle tady ale není esej,“ pohodil Harry dopis na stolek před sebou. Nevěděl, proč ho držel tak dlouho. „A... moment. Jak jste se dozvěděl o esejích?“

Snape se na něho výmluvně zahleděl.

„Přestaňte se o mně bavit s ostatními učiteli!“

„Nepřestanu. Jsi můj syn.“

„A to si myslíte, že vám to dává právo –“

„Harry,“ přerušil ho Snape. „Jsi úplně zelený. Skutečně nechceš lektvar na zklidnění žaludku?“

Harry se zhluboka nadechl, ale pocit víření v útrobách neustoupil. „Dobrá. Ale ne abyste ho smíchal se svalovým relaxantem nebo něčím podobným, nechci tady zůstat!“

„Máš mé slovo.“

„Slovo zmijozela. Cha!“ Jakmile to vyslovil, vzpomněl si na Draca, který poukazoval na Harryho předpojatost vůči kolejím.

Zrudl, stiskl pevně rty a založil si ruce na prsou. Když se Snape vrátil, Harry ruce znovu odmotal, aby se mohl napít, i když si neodpustil, aby k lektvaru nejprve demonstrativně nepřičichl.

„Není mi o nic líp.“

„Počkej pět minut. Nyní tedy... jak už jsem naznačil, nepřestanu se ptát kolegů na tvé studijní výsledky. Znalost školního prospěchu dítěte je základní povinností zodpovědného rodiče, a dokud budeš mým synem, budu –“

Dokud budeš mým synem...

„Aha,“ vskočil mu Harry do řeči. Jak to, že ho to nenapadlo dřív? Možná protože neměl ani jedinou vzpomínku na události, jež k adopci vedly. Také to mohlo být podpořeno Dracovou zmínkou o soudním posvěcení, adopce byla očividně právním úkonem. A v kouzelnickém světě jistě magicky podpořeným, ale co bylo možno jednou zřídit, to muselo zcela určitě jít i zrušit. Nějak. „Tak tu adopci odvoláme – stejně nechci být vaším synem.“

Snape klesl do křesla vedle pohovky a naklonil se vpřed s rukama položenýma na kolenou. „Pro mě se tím nic nezmění.“

„Takže nebudete mít problémy to po právní stránce zařídit, že ne?“

„Naopak, to by mi činilo nezměrné obtíže.“

„Proč? Co je potřeba k... odadoptování? Sákryš, existuje takové slovo vůbec?“

Poslední otázku Snape ignoroval. „Vzájemné zřeknutí se.“

„To nevypadá složitě –“

„Slyšels to první slovo?“ Snapeův hlas nabral řezavý podtón, který Harry tak dobře znával, ačkoliv v dané chvíli jeho ostrost působila poněkud otupeně. „Vzájemné. A... Harry? Já se tě nikdy nezřeknu.“

„Ale vždyť už jsem dospělý!“ ohradil se Harry stále poměrně uctivě. „Neurazte se, ale otce už nepotřebuju. Mohli bychom to zrušit, vždyť i vy byste měl pak větší volnost, víte, jak to myslím... mohl byste zase ustoupit do pozadí...“

„Po Jamesovi bys také chtěl, aby ‚ustoupil do pozadí‘, kdyby byl na mém místě? Co by sis o něm jako o otci pomyslel, kdyby přistoupil na tvou nabídku ukončit váš rodinný vztah?“

Harrymu se znovu stáhly vnitřnosti, tentokrát ještě bolestivěji. „To není fér,“ vyhrkl natolik neotesaně, až zalitoval, že vůbec otevíral pusu. Musel minutku počkat, než cítil, že je schopen znovu racionálně promluvit. „On... on je doopravdy můj táta. Tedy by byl, kdyby ještě žil.“

„Copak rodinné vztahy jsou podmíněny krevní spřízněností?“ zeptal se Snape s lehkým ušklíbnutím, zapřel se do křesla a prohlížel si Harryho. „Musel bych tu novinku sdělit Dracovi. Čím bych měl asi začít? Tím, že není doopravdy mým synem, nebo snad oznámením, aby si změnil příjmení zpět na ‚Malfoy‘?“

„Nebuďte tak hnusný.“

„Omluv mne. Z tvých výroků jsem usoudil, že právě toto máš na mysli.“

„U Draca je to jinak,“ vysvětloval Harry. „On je takhle spokojený. Já ne.“

Byl jsi. Nebyl to ani podvod, ani lež, ani přetvářka pro okolní svět. Byl jsi.“

„No fajn, tak jsem byl!“ zahulákal Harry. Vzhledem k právě přečtenému dopisu neměl velký manévrovací prostor. „Ale už nejsem. Proč vám to nestačí? Proč mě nenecháte jít?“

„Protože,“ začal Snape laskavě, leč důrazně, „jsi můj syn.

„To můžeme změnit –“

„Mého syna z tebe udělala láska. Nemohu to změnit jen proto, že si to přeješ.“

„Říkal jsem vám, ať mi neříkáte –“

„Snažil jsem se tvé přání respektovat, nemám v úmyslu přivádět tě do rozpaků, Harry. Jenže... ať už to vyslovím nebo ne, na realitě tím nic nezměním.“

Do hajzlu.

„Dobře, tak si mě mějte rád,“ připustil Harry zoufale. „To vám zakazovat nemůžu. Ale to vám přeci nebrání pomoct mi s tím vzájemným zapuzením. Prostě to jen uděláme, jo? Jsem si docela jistý, že se budu cítit celkově mnohem líp, když budu vědět, že už nejsem adoptovaný. Nemáte ani tušení, jak moc mě to trápí –“

„Samozřejmě, že mám. Mohu být upřímný?"

Harrymu poklesla sanice. „Vy jste se doteď hlídal?“

„Nemáš ani tušení.“

„Jasně. Tak to vybalte –“

„Skutečnost, že jsi byl adoptován, tě rozrušuje, protože máš rozporuplné, možná spíše úzkostné, pocity, pokud přijde na otázku rodinných vztahů jako takových. Máš patologický strach z citové vyprahlosti, což není překvapivé, pokud vezmeme do úvahy jak nezdravost prostředí, v němž jsi do jedenácti let vyrůstal, tak skutečnost, že ani poté ti žádný z dospělých nevěnoval patřičnou péči. Přerušit veškeré kontakty se mnou je pro tebe neskonale jednodušší než se pokoušet uvěřit, že já tě nikdy neodvrhnu.“

„Kde jste k těmhle rozumům přišel?“ ušklíbl se Harry.

„Zkušenosti, chlapče, zkušenosti.“

„No, tak to vám řeknu, že jste na hlavu! Nemám strach, že byste mě odvrhl! Zrovna se vás pokouším k tomu přimět, pokud jste si nevšiml!“

„I tak to neudělám.“

Harry cítil, že dosáhl bodu varu – pokud se jeho vnitřní pnutí ještě zvýší, začne vřískat. „Proč ne?“

„Z mnoha různých důvodů, jež jsem již přednesl. A navíc ještě proto, že jsem přísahal.“

„Přísahal!“

„Ano. Já se tě nikdy nezřeknu, Harry. I kdyby se stalo nevím co. Tak bylo dohodnuto.“

„Ale... ale...“ Harry věděl, že blekotá, leč pomoci si nemohl. „Ale já chci, abyste to udělal!“

„Nemožné.“

„Ale...“

„Z čistě praktického hlediska vzato, když už jsme to nakousli,“ dodal Snape, „jsou zdejší abnormálně silná ochranná kouzla vystavěna tak, aby znemožnila vstup každému, kdo má v úmyslu ti ublížit. Jsou založena na mnoha faktorech, z nichž nejdůležitějším je tvé právo zde legálně pobývat. Neměli bychom dělat nic, co by je podkopalo.“

„Takže mě nechcete odadoptovat kvůli tomu, že by to mělo špatný vliv na ochranná kouzla –“

„Ne. Předpokládám, že tvá nechápavost je záměrná.“

„Aha! Takže jste zmínil štíty, jen abych sklapnul!“

„Ne tak docela, ale zase na druhou stranu jsi dost starý, abys chápal veškeré důsledky ‚odadoptování‘, které požaduješ.“

Harry polkl. „Možná, že už ty ochrany stejně nefungují. Přemýšlel jste o tom? Vždyť už jsem zletilý, a pokud to dobře chápu, tak ochrany u Dursleyových měly padnout o mých sedmnáctinách.“

„Tyto jsou postaveny na formálnějším základě – jsou spojeny s právní existencí našeho rodinného vztahu.“ Snape vytáhl hůlku a opsal jí kruh okolo stěn, které okamžitě pokryla jemně pableskující zelená mlha.

„To je barva kletby Avada Kedavra –“

„Ano, protože vychází z oběti tvé matky.“

Harry zavřel oči, aby se na to nemusel dívat. „Ale já už se necítím jako adoptovaný. Dnes už ne, pane. Nemá to na to vliv?“

„Naštěstí nikoliv. Ale pokud bychom učinili tu bláhovost a ukončili náš vztah po právní stránce, vliv by to mělo. A jen aby sis to znovu nevysvětlil nějak špatně, dodávám: mé rozhodnutí se tě nevzdat, nemá nic společného s potřebou existence chráněného prostoru pro tvoji osobu.“

Harry poslední prohlášení ignoroval. Rozuměl výtečně, ale bavit se o tom nechtěl. Nechtěl znovu poslouchat, jak ho má Snape rád a že je jeho synem děj se co děj. „Takže... chápu, že vzájemné zřeknutí se není momentálně dobrý nápad.  Možná, až se mi podaří zničit Voldemorta... no, možná zničí spíš on mě. Pak už bych si s tím rozhodně nemusel dělat těžkou hlavu.“

„Takhle nemluv. Voldemort tě nezabije. Řád na tebe dohlédne.“

„Proto jste si nechal mou mapu? Abyste měl jistotu, že mě Voldemort nezabije?“

„Ano.“

„Mohl byste to rozvést?“

„To by bylo kontraproduktivní.“

Harry si povzdechl. „No jasně. Dobře, tenhle rozhovor byl velmi zajímavý, pane, i můj žaludek se už uklidnil, takže se vrátím zpátky do věže.“

„Ještě moment.“

„Proč?“

Snape ukázal na Harryho obvázané zápěstí. „Musím se podívat na to zranění.“

„Hodně štěstí,“ zamumal Harry.

Vteřinu poté zalapal překvapeně po dechu, když Snape mávnutím hůlky obvaz odstranil.

„Spokojen?“

„Ani ne,“ zamračil se Snape. „Nevypadá to, že bys byl zraněn.“

„Právě tak jsem to myslel! Hodně štěstí při tom dívání se, protože tady není na co!“

„Tak pročs měl to zápěstí celý týden obvázané?“

Snape rozhodně nebyl tím, komu by se chtěl Harry svěřovat se svou famfrpálovou fóbií. Nebo úzkostnými stavy. Jo, to je lepší pojmenování - famfrpálová fóbie zní pitomě. „Do toho vám nic není!“

„A proč potřebuješ klíč od trezoru...?“

Kdyby jenom tušil... „A do toho už vůbec ne!“

„Potřebuješ-li hotovost, budu šťasten, budu-li ti moci vyplatit kapesné. Případně ti mohu zařídit návštěvu u Gringottových, dáváš-li tomu přednost –“

„Už vážně musím,“ zaúpěl Harry zoufale.

„V pořádku tedy,“ mávl Snape znovu hůlkou a na Harryho zápěstí se znovu objevil obvaz. „Užij si víkendu.“

„Jo. A...“

„Nerozpakuj se přijít, pokud budeš z těchto prostor potřebovat cokoli dalšího. Můj byt tě vždy pozná.“

„Jo,“ kývl Harry. „Pane... já...“

Snape klidně čekal, jedno obočí pozdvižené.

Potíž byla v tom, že Harry netušil, co se to vlastně snažil říct. Ve Snapeově přítomnosti stále cítil nepochopitelné návaly vzteku, ať už s ním bojoval jakkoliv, ten pocit nemizel. Neoslabilo ho ani přečtení dopisu o klíčku od trezoru... a ani pohár se jménem Potter postavený na čestném místě na krbové římse, který němě svědčil o vítanosti Pottera ve Snapeově domově. V jeho životě.

I když uprostřed byly samozřejmě snapeovské...

Harry civěl na řadu šesti nablýskaných pohárů a měl neodbytný dojem, že něco je naprosto špatně. Měl pocit, že snapeovské by tu být neměly... což byla jasně pitomost. Byly koneckonců ve Snapeově bytě. Proč by tu neměl mít památky na svou vlastní rodinu?

A proč by neměl mít Harry u sebe památky na tu svou? Tam, kde bydlel - ve věži, kam patřil...? Zdejší komnaty nebyly jeho domovem, v žádném významu toho slova. Kdysi možná bývaly, ale dnes... A...

„Harry?“

Zamrkal. „Ach. Zakoukal jsem se do blba, promiňte, pane.“

Byl to jen Harryho dojem, nebo sebou Snape doopravdy škubl? Trošinku?

Možná se to Harrymu jen zdálo. Mužův hlas byl naprosto pevný, když podotkl: „Díval ses na krbovou římsu.“

Harry se nechtěl ptát na poháry. Už jen ta představa ho děsila, i když netušil proč. Pak si připomněl právě ukončený rozhovor o vzájemném zřeknutí se. Žádat teď o potterovský a blackovský pohár by zřejmě nebyl za daných okolností nejlepší nápad. Ale měl by nějak vysvětlit, proč zíral ke krbu, ne?

 „To... mohl bych použít váš letax?“

„Samozřejmě, že ano,“ přikývl Snape nepatrně. „Stále se snadno unavíš?“

„Žádný lektvar nepotřebuju,“ vyhrkl Harry rychle a zamířil k ohništi. „Prášek je...?“

Snape beze slova Harrymu nabídl otevřenou mosaznou krabičku, aby si mohl nabrat.

„Děkuji, pane.“ Vstoupil do krbu, pozvedl ruku a vyslovil: „Nebelvírská společenská místnost!“

Zelené plameny se kolem něho probudily k životu, ale než ho stihly odnést, zaslechl, jak Snape vyslovil dvě slova. Pouhá dvě slova, která neuvěřitelně bolela, ač nebyla zamýšlena ve zlém. Byla to slova muže, která pronese ke klukovi, jehož považuje za svého syna.

Buď hodný.

====================================

 

 

 

 

 

Poslední komentáře
08.02.2012 18:07:33: Ahoj, Aspen, autorka příběhu, to už přehání, Harry trvdohlavost každou novou kapitolou dosahuje stál...
23.06.2011 11:02:40: Mně osobně přijde divné, že se Harry nad svým vztekem vůči Snapeovi ještě stále nezamyslel... smiley J...
22.06.2011 22:12:30: Melissandra: Napadá mě zmínka o uvědomění si, že "pitomé děcko" mu něco připomíná. Díky za překla...
22.06.2011 20:41:11: Melissandra: jo no tohle si myslím taky..na Sevíka si vzupomene komplet až tahle záležitost bude usp...
 

Výhradným vlastníkom týchto stránok je Chalibda. Administrátorom je v súčasnej dobe Jimmi. Charakter, význam a dôvod existencie týchto stránok určujete VY.