Vítejte v magickém světě Harryho Pottera

Trilógia od Aspen: I. Rok jako žádný jiný (A Year Like None Other); II. Léto jako žádné jiné (A Summer Like None Other); III. Rodina jako žádná jiná (A Family Like None Other)



Tieto stránky sú pokračovaním pôvodných stránok Roku, ktoré sú venované prekladom skvelej fanfiction od Aspen in Sunlight (trilógia AYLNO, ASLNO a AFLNO). Je alebo bude na nich zverejňovaný česko-slovenský preklad Roku, preklad Leta a Rodiny.

Rodina jako žádná jiná

33. Nezapomenutelné Vánoce 1/2

Preklad: Kaya

---------------------------------------------------

Kapitola třicátá třetí

Nezapomenutelné Vánoce

1. část

---------------------------------------------------

 

„Jaký máš z toho pocit?“

Harry potlačil chuť se ušklíbnout. „Tohle je už potřetí, co se mě na to ptáte během posledních…“ podíval se na hodinky, „patnácti minut.“

Marša Milá lehce pokrčila rameny, ale nevzdala se. „Drobná žárlivost není zas tak neobvyklá. Je normální, že spolu sourozenci soutěží.“

„To asi ano, ale jsem rád, že spolu Draco a Snape tráví tolik času. Oba mají rádi vaření lektvarů a Draco potřebuje… no, je to pro něj dobré, to je všechno.“

Měl pocit, že mu to s tou žárlivostí docela nevěří, ale řekla jen: „Snape?“

Harry pochopil, na co se ptá. „No, už si začínám zvykat oslovovat ho jako Severuse.“ Trochu se ušklíbl. „Když není tady, přijde mi přirozenější použít jeho příjmení.“

„Mohl by to být způsob, jakým si od něj snažíš udržet jistý odstup?“

Harry vykulil oči. „Nevím. Mohlo by to tak být? Že by to tak opravdu bylo?“

„Není zrovna slušné posmívat se lidem, kteří ti chtějí pomoci.“

To bylo na Harryho moc. „Nedostáváte náhodou zaplaceno pokaždé, když spolu mluvíme?“

„A teď se pro změnu snažíš udržet si odstup ode mě.“

Jistě, že to tak bylo. Jeho představa prázdnin nezahrnovala sezení s terapeutkou, ale když se na tom se Snapem jednou dohodli, musel dodržet slovo.

Nakonec to zatím nebylo tak strašné. Vyprávěl jí, jak tehdy našel Snapea opilého a jak od toho okamžiku uvěřil, že o něj ten muž má asi vážně starost. Chtěl jí povědět i o tom, jak Snape chrání jeho mysl, a že ho začal učit, jak to dělat sám, ale protože to byla záležitost Řádu, rozhodl se, že by to nebylo nejlepší.

Její slib mlčenlivosti by asi vzal brzy za své, kdyby ji Voldemort nařídil mučit.

Což ale nebylo příliš pravděpodobné, protože Snape přijal při jejích cestách do Bradavic nadstandardní bezpečnostní opatření. Dracovi se to zrovna nezamlouvalo. Byl by raději, kdyby za ní chodili do její ordinace, protože potom by si možná dokázal prosadit malou zacházku za Rhiannon.

Místo toho Draco se Snapem vařili ve Snapeově soukromé laboratoři lektvary, zatímco Harry se s „milou paní doktorkou“ setkával v pokoji, který býval jeho a Dracovou ložnicí. Zvláštní, že mu nevadilo mít sezení právě tam. Snape slíbil, že nebude odposlouchávat a Harry mu to kupodivu uvěřil.

Nebo si alespoň myslel, že by si nic takového nedovolil před Dracem.

„Ještě jsi mi neodpověděl, proč si ode mě snažíš udržet odstup,“ připomněla se doktorka Milá, pohodlněji se opřela a položila ruku na zelenostříbrný přehoz Dracovy postele.

Harry se jí podíval do očí. „Byla jste to vy, kdo přiměl Snapea všem okolo mě zakázat mluvit se mnou o loňském roce. Už tak jsem odmítal uvěřit té adopci a pak jste přišla vy a udělala z něj toho, kdo proti mně poštval mé přátele. Co jste tím sledovala? Chtěla jste, abych ho nenáviděl na věky věků?“

„Jednala jsem ve tvém nejlepším zájmu.“

„Jasně, to si určitě mysleli Durstleyovi taky pokaždý, když mě zavírali do přístěnku. A taky se pletli.“

Nezdálo se, že by jí tímhle sdělením nějak zaskočil, takže o Durstleyových už s ní musel mluvit předtím.

„Podle čeho soudíš, že se pletu?“

No, aspoň v tomhle případě měl Harry od Draca povoleno říct pravdu. Ještě, že tak. Už ho všechny ty tajnosti unavovaly. Nedalo se nic dělat, pokud šlo o věci typu Nitrobrany, ale o tomhle Harry mluvit směl. „Protože Draco mi odpovídá na všechno, na co se ho zeptám. Už toho o loňském roce vím spoustu a pokaždé, když mi něco prozradí, vzpomenu si na něco málo i já sám.“

„Jsi si jistý, že si to jen nepředstavuješ?“

„Jistě, že si to nepředstavuju. A ušetřím vám práci, nemusíte na Draca žalovat, Snape už o tom ví.“

„To opravdu ráda slyším, protože pokud by dělal něco, co by ti mohlo uškodit, pak to nespadá pod slib mlčenlivosti.“

„Mně to neškodí! Potřebuju prostě jen aspoň nějaký zatracený kontext, jinak si nikdy na nic nevzpomenu!“

Doktorka Milá si na Dracově posteli poposedla. „Podle téhle domněnky by sis měl vybavovat tím více vzpomínek, čím více kontextu ti Draco poskytne. Řekl bys, že tomu tak skutečně je?“

„Bylo to tak,“ odpověděl Harry hořce, „ale pak se něco pokazilo. Netuším, čím to je, ale mám pocit, jako by se mi v hlavě pevně zavřely dveře.“

„Pověz mi o tom víc.“

Problém byl v tom, že Harry nemohl. Nebo alespoň ne se všemi detaily. Přece jí nebude vykládat, jak byl na okamžik vyděšený z toho, že Lucius Malfoy je ten pravý Lucius Malfoy. Něco jí ale přece jen říct mohl.

„No, tak teda, tohle je kouzelnický hrad, že jo? Schodiště se mění, obrazy mluví a…“

„Většina motáků o tom všem ví.“

„Dobře. No, stala se taková nehoda a já skončil uvězněný v malé místnosti bez oken i dveří  a… no, nemyslím, že bych opravdu zpanikařil nebo tak něco, ale cítil jsem, že právě tehdy se něco stalo s mou myslí. Už je to víc jak týden, ale od té chvíle jsem si nevzpomněl na jedinou věc.“

Nic na to neřekla, ale to u ní bylo normální. Někdy zůstávala zticha, aby ho přiměla mluvit dál.

Harry už ale neměl, co by dodal. „Co to podle vás znamená?“

„Napadá mě několik možností.“

„Třeba?“

„Třeba se tvá mysl spoléhá na Dracovo vyprávění a necítí potřebu vybavit si vzpomínky sama.“

No jasně, že jí napadne něco takového. „Tím to není,“ odporoval Harry pevně. „Podívejte, já vím, že jste na paměť a podobné věci expert, ale já jsem tu ten, kdo má amnézii. Jsem si jistý, že mi Draco pomáhal, a i kdyby ne, pořád pro mě hodně znamená, že on byl jediný, kdo se mi aspoň pokusil pomoct. Každopádně jsem si byl schopný něco málo vybavit, dokud jsem neskončil v té místnosti.“

„Další možnost je, že samotný fakt toho uvěznění ti připomněl nějakou příliš bolestivou vzpomínku, vzpomínku, na niž zatím nejsi připraven. Dalo by se říct, že v tomhle případě bylo tvé mysli poskytnuto příliš mnoho kontextu.“

Tohle vysvětlení se Harrymu moc nezdálo, protože už si přece víceméně vzpomněl, že byl celý probodán jehlami. Co může být ještě horší?

Něco z jeho pochyb se mu zřejmě odrazilo v obličeji. Marša Milá zvedla ruku v přísném gestu. „Další možností je, že tvá mysl už toho má ke zpracování až dost a takto to dává najevo. Není snadné propojit minulost a přítomnost, obzvlášť v tvém případě, tedy za daných okolností.“

„Jinak řečeno, nebudu vědět, proč si už na nic nevzpomínám, dokud si nevzpomenu na něco dalšího.“

„V podstatě.“

„Bez urážky, ale to je teda pěkně na hovno!“

K Harryho překvapení se zachichotala. „A jak se ti daří ve škole?“

Neměl ponětí, proč se ho ptá zrovna na tohle. Nezdálo se, že by byla schopná pochopit, o co ve většině předmětů jde. Co jí asi tak měl vykládat? Že zatím dosáhl jen druhého stupně přeměny ve zvěromága, což dokáže úplně každý, bez ohledu na to, jestli má nadání zvěromága nebo ne?

Ale možná, že se ve skutečnosti zajímala jen o jeden předmět. Tedy možná o dva. „Nechal jsem lektvarů.“

Netvářila se nijak překvapeně, takže Harrymu došlo, že Snape už jí to asi řekl. Nejspíš jí povykládal všechno o jejich soukromé válce. Harry si musel přiznat, že byl rád, že už se to vyřešilo. Jeho kamarádi měli pravdu, etika, tak jak ji Snape učil, nebyla zas tak špatná.

Méně už byl ochoten uvěřit, že ten chlap se při výuce Lektvarů chová slušněji než dřív, ale i kdyby náhodou ano, bylo mu to jedno. Harry nemohl vystát ani představu, že by ho ten předmět měl vyučovat zrovna Snape. Asi další problém s přílišným kontextem, předpokládal.

„Neptala jsem se tě jen na hodiny s profesorem Snapem,“ upozornila ho.  „Zajímá mě tvůj pokrok ve škole jako celek. Necítíš se třeba pod tlakem, když se vlastně musíš naučit látku za dva ročníky současně?“

„Ani ne.“ Harry uvažoval, jestli by vypadalo hodně nezdvořile, kdyby si zul boty. Teď se rozhodl, že je mu to jedno a zul je. „Někdy mi přijde, že stačí, aby mi učitelé kouzlo jen připomněli, a já si vzpomenu, že už jsem ho uměl a jak na to. Doufal jsem, že tak nějak to bude fungovat, když mi Draco řekne, co se stalo loni, ale ne.“

„Rozdíl mezi osobními a neosobními vzpomínkami,“ zamumlala.

„Jo asi tak.“

„Zdá se, že tě to trápí.“

Harry polkl. „Jen uvažuju, co budu dělat, když už si na nic dalšího nevzpomenu.“

Naklonila se k němu. „Budeš dál žít svůj život, Harry,“ její oči byly empatie sama.

Žít svůj život… bez Siriuse.

Zvláštní, že ho to tak bolí, když takhle to přece chodí. Lidé umírají a odcházejí tak mimo dosah živých.

Ale Sirius by nemusel být mimo dosah… pokud ovšem, samozřejmě, nejsou Harryho vzpomínky definitivně ztracené. Tak nějak doufal, že cvičení v Nitrobraně jeho paměti pomůže. Ta naděje byla trochu oslabená Snapeovým rozhodnutím pracovat s dosavadními vzpomínkami pouze tehdy, když sdílejí myšlenky, ale Harry věřil, že když se dokázal naučit Nitrobranu během toho zapomenutého roku, možná už samotná skutečnost, že se jí naučí znovu, pomůže otevřít ty dveře v jeho mysli.

Ale zatím se to nedařilo.

To už bylo mnohem lepší, prohlásil Snape po jejich čtvrté lekci. Bylo to poprvé, kdy Harry zaznamenal jistý úspěch.

Tehdy souhlasil, ale pouze slovy, rozum i pocity mu říkaly něco jiného. Rozhodně se nedalo mluvit o tom, že by něco bylo lepší. Ne, dokud jeho vzpomínky zůstávaly uzamčené mimo jeho dosah. Už si ani nebyl jistý, jestli se dalo mluvit jen o zavřených dveřích. Mezi ním a jeho vzpomínkami jako by se tyčila pevná zeď.

Jasně, Snape netušil, že Harry si od jejich lekcí slibuje něco víc, než jen mentální obrany. A pokud by Harry bral v potaz opravdu jen tuhle stránku Nitrobrany, pak ovšem pokroku dosáhl. Opět rozdíl mezi osobními a neosobními znalostmi, předpokládal.

Harry už dokázal ve své mysli zvednout ohnivou stěnu a udržet ji tak dlouho, jak chtěl. Byl to zvláštní, ale svým způsobem už ne cizí pocit, jako by byl schopen udržovat svou mysl uzavřenou celé měsíce v kuse. Což asi byla pravda, došlo mu. Draco na to přísahal a dokonce i Snape se o tom jednou zmínil.

Ano, další výhoda toho, že mu Draco tolik prozradil, byla, že Snape neměl přehled, co už Harry ví a co naopak ne a tak mu sem tam něco užitečného o loňském roce uklouzlo. Proč by také udržoval něco v tajnosti, když Harry už většinu stejně věděl, že?

„Neodpověděl jsi, když jsem řekla, že budeš dál žít svůj život,“ připomněla mu doktorka Milá zvláštním tónem, který Harryho přiměl pozastavit se nad tím, kolik času asi od jejího prohlášení uběhlo, zatímco on mlčel a přemýšlel.

„Jo,“ odpověděl nevlídně s myšlenkou na Siriuse. „Asi nemám zrovna na výběr, co?“

Smutně se pousmála a podívala se na hodinky. „Ještě než půjdu, poslal bys sem na chvíli svého bratra?“

Harry měl sto chutí odseknout, že ne. Dovedl si jasně představit, o čem chce s Dracem mluvit. Na rozdíl od Snapea, ona žádný slib nesložila.

Zato Snape svůj slib dodržoval, tím si byl Harry jistý. Dokonce se zdálo, že věnuje Dracovi zvýšenou pozornost. Asi Harryho opravdu poslouchal, když mu vysvětloval, že Draco trpí pocitem, že není tak důležitý jako Harry.

Nakonec se Harry rozhodl, že by nebylo dobré, aby na doktorčinu žádost prostě odsekl ne. Nejen kvůli tomu, že by tím asi rozzlobil Snapea, který by stejně měl poslední slovo, ale hlavně kvůli Dracovi. Doktorka byla i Dracovou terapeutkou a třeba s ní potřeboval také něco probrat.

Harry s povzdechem vstal a otevřel dveře ložnice. Když jimi prošel, zaregistroval tiché šumění protiodposlouchávacího kouzla. Napadlo ho, jestli to dokáže slyšet i doktorka Milá.

Dvakrát rychle zaklepal na dveře od laboratoře, ale nikdo se neozval. Tak zaklepal znovu a pak ještě jednou.

„Proč nezkusíš otevřít?“ ozvala se doktorka Milá za jeho zády. Harry ani nezaznamenal, kdy vyšla z pokoje.

„Nevím, jestli…“

Harry se zarazil, dříve než stihl vypustit z úst nějakou hloupost. Pochopitelně, že ty dveře klidně smí otevřít. Není to přece Snapeova ložnice, kde je potřeba dbát na jeho soukromí. Tohle je jenom laboratoř, a když se Harry dokáže vypořádat s tím, že během lekcí Nitrobrany má Snape ruce na jeho spáncích a prakticky se dotýkají čely, pak se Snape přece nemůže zlobit, když Harry bez dovolení vejde do jeho laboratoře!

Zkusil vzít za kliku.

„Je zamčeno,“ pronesl Harry lehce překvapeně. Kromě překvapení se cítil i tak trochu podvedený. Ne, že by chápal, proč by se měl cítit právě takhle.

Neměl ale moc času nad tím dumat, protože ještě než doktorka Milá stihla něco odpovědět, dveře se prudce otevřely. Za nimi stál Snape a jeho vlasy vypadaly velmi zvláštně, jakoby rozevlátě. Tedy ne, že by mu opravdu povlávaly kolem hlavy, jen byly méně zplihlé než obvykle.

„Máte nějaký zvláštní důvod, proč před Harrym zamykáte dveře?“ zajímala se terapeutka a očima Snapea přímo probodávala, jak si Harry všiml, když se, překvapen tónem jejího hlasu, otočil.

Snape povytáhl obočí. „Pochopitelně proto, abych měl čas neutralizovat jedovaté výpary ve vzduchu, předtím než Harry, nebo kdokoli jiný vejde.“

Netvářila se, že ji tento argument přesvědčil a z jejích dalších slov bylo hned jasné proč. „A proč tedy vy sám nejste těmito výpary přiotráven?“

Snapeovo obočí vylétlo ještě o kousek výš. Harry vytušil, že ten muž asi není zvyklý na to, aby ho někdo tváří v tvář osočil, že lže. Místo odpovědi poodstoupil stranou a ukázal za sebe.

Draco přišel blíž ke dveřím, vlasy rozcuchané ještě víc než Snape, ale to nebylo to, co na něm na první pohled poutalo pozornost. Jeho hlava vězela v něčem, co vypadalo jako značně posílené bublinové kouzlo.

Snape se otočil zpět k doktorce Milé a promluvil tak hladkým tónem, že bylo s podivem, že mu z úst neukapává olej. „Nějaké další otázky?“

Doktorce sloužilo ke cti, že se trochu začervenala. „Chtěla jsem si na okamžik promluvit s Dracem.“

„Ach.“ Jediné mávnutí Snapeovy hůlky a Dracova ochranná bublina zmizela. „Naše milá paní doktorka by si s tebou ráda promluvila.“

Draco si odkašlal. „Jistě, tedy, jsme teď trochu zaneprázdněni přípravou lektvaru, jak jistě vidíte a…“

„Ano,“ pronesl Snape temně. „Zjistil jsem, že mi docházely zásoby několika lektvarů. Draco laskavě souhlasil, že mi pomůže tyto zásoby opět doplnit.“

Draco ztěžka polkl, pak s lehce provinilým výrazem přikývl.

Snape s ním ale ještě neskončil. „Nevidím nicméně jediný důvod, proč bys neměl čas věnovat se rozhovoru s milou paní doktorkou tak dlouho, jak bude požadovat.“

„Prosím, přestaňte mi tak říkat,“ ohradila se doktorka Milá a uhladila si bezděčným pohybem sukni. „Mluvíte o mně, jako bych byla nějaká šílená vědkyně z hororového filmu. Kterážto role by, upřímně řečeno, daleko lépe seděla vám.“

„Upřímně řečeno,“ opakoval po ní Snape, v hlase podtón potlačovaného smíchu.

Harry se tázavě zadíval na Draca. Nevěděl, jak by tu otázku zformuloval. Oni spolu… je ona...

Draco pokrčil rameny, pak se ušklíbl, jako by nad tím také uvažoval.

Okamžitě se však zatvářil neutrálně, když se Snape podíval jeho směrem. „Tak dobře. Maršu a mě čeká malý rozhovor. Omluvte nás, prosím.“

Sebejistě zamířil do svého pokoje, jako by ho nečekalo žádné kázání. Obrany opět trochu zašuměly, když jimi prošel.

Když za nimi zaklaply dveře, Snape se posadil do svého oblíbeného křesla a s povzdechem se podíval na Harryho, který zůstal stát. „Neměl by ses cítit tak rozrušený zamčenými dveřmi. Pro všechno, co dělám, mám dobrý důvod.“

„Nejsem rozrušený,“ popřel to Harry a posadil se, ale raději dál od Snapea. „Spíš to bylo tak, že jsem klepal a klepal…“

Snape si promnul kořen nosu. „Klepal jsi a klepal.“

Harry si nebyl jistý, proč cítí potřebu se ospravedlňovat. „No, ty dveře byly zamčené a…“ Odkašlal si. „Věděl jsem, že tam jste, protože jsem slyšel zvuky, jak jste vařili, ale ani na chvíli mě nenapadlo, že moje klepání nemůžete slyšet.“

„Myslel jsi, že tě ignoruji.“

Možná se ospravedlňoval proto, že Snapeův hlas zněl tak bezútěšně. Bylo zvláštní, že mu to nebylo jedno, ale bylo to tak. „Eh, no, to není tak, že bych si to myslel, já jen, no, nevím, zdálo se mi, že jste…“

„Měl jsem si uvědomit, že zamčené dveře nejsou právě to nejlepší možné opatření, které jsem mohl zvolit.“ Snape si konečně přestal mnout nos. „V Devonu jsme spolu vycházeli tak dobře, že jsem měl za to, že už jsme tento typ problémů překonali.“

Harry přikývl. Opravdu už překonali některé z těch problémů, které ho tak rozčilovali. Způsob, kterým Snape zvládl Dracův odpor… tedy, na Harryho tím udělal dojem. V posledních dnech ty dva pozorně sledoval a vidět teď Snapea, jak se drží zpátky a… no, rozhodně díky tomu nahlížel na toho muže jinak než dřív.

Na druhou stranu… „Takže, Draco toho štípl víc, než jen Veritasérum?“

Snapeův výraz potemněl. „Dalo by se tak říci.“

„Těžko uvěřit, že by sis toho sám nevšiml…“

„Zkus někdy bránit dvě mysli najednou,“ odvětil Snape suše.

Mohl klidně doříct i ten zbytek, jako třeba: Zkus bránit mysl někoho, kdo se chová, jako by tě nenáviděl až do morku kostí a utíká od tebe v situaci, kdy mu potřebuješ být nablízku.

„Chápu,“ zamumlal Harry.

„Smím se zeptat, jak proběhlo tvé sezení s mi… s doktorkou Milou?“

Harry pokrčil rameny a pokusil se nedat najevo, jak ho zaujalo, že se Snape opravil. „Ano, smíš.“

„Tedy.“

No, možná tu bylo něco, co mu Harry mohl říct. „Ví o tom, jak ses jednou opil.“

„Stejně tak i Draco.“ Snape trochu zatnul prsty do opěrky. „Kolika ze svých přátel jsi o tom řekl?“

Harry se ušklíbl, byl si dobře vědom toho, že svým chováním v poslední době si u Snapea nevysloužil moc důvěry. „Nikomu, profesore. Přísahám. Vím, že mi to asi nebudete věřit, ale neřekl jsem to ani Dracovi, dokud mi to nevyklouzlo v Devonu.“

Snape pozvedl ruku. „Co se stalo, nedá se odestát, věřím ti. Pokud si pamatuji, pak v pátém ročníku jsi naopak předvedl, že umíš zachovat diskrétnost. Přiznávám, že jsem tehdy očekával, že se v Bradavických chodbách opět ponese posměšné oslovení Srabus. Nicméně tehdy jsem nedokázal rozpoznat, jak pozoruhodný mladý muž z tebe vyrůstá.“

Harry se začervenal. „Na tom není nic… já jen… no, vím jaké to je, slýchat posměšné přezdívky.“

„Ano, to nepochybně ano,“ přikývl Snape. „Ale zde je náš domov, tak se prosím snaž přestat mě oslovovat jako profesora.“

Opravdu ho tak oslovil? Harry si nebyl schopen vzpomenout. Stále mu přišlo nezvyklé, že zrovna Snape, který na tom oslovení v minulých letech pedantsky lpěl, se nyní právě tak urputně snaží, aby mu tak Harry neříkal. Další příklad toho, jak odlišně se teď k Harrymu chová.

A bylo to… v pořádku, to si musel Harry připustit. Pomalu si na to začínal zvykat.

Snape mávl hůlkou a ve vzduchu se objevily přízračné hodiny, aby se za okamžik zase rozplynuly. „Čas na oběd. Mohu tě požádat, abys objednal jídlo?“

Harry viděl Draca objednávat, takže věděl, jak na to. „Mám říct skřítkům i o něco pro doktorku Milou?“

„To by bylo zdvořilé.“

Harry přikývl a klekl si ke krbu. Chvíli mu trvalo, než dnešní menu objednal, protože nebyl jako Draco, aby prostě jen křikl, co chce. Přišlo mu to hrozně namyšlené. Navíc si chtěl i trochu popovídat s Dobbym.

Draco se vynořil z ložnice právě v okamžiku, kdy se na stole objevilo objednané jídlo. Tvářil se trochu sklesle, ale ne naštvaně, a tak Harry doufal, že je vše v pořádku.

„Právě jsme se chystali něco pojíst, pokud byste se k nám chtěla připojit, jste zvána,“ oslovil Snape terapeutku dokonale neutrálním tónem. Ani Harry si nebyl jistý, jestli to pozvání myslí vážně, či ne.

Možná to nedokázala poznat ani doktorka Milá. „Omlouvám se, ale budu se muset vrátit do své ordinace.“

„Dobrá tedy,“ odvětil Snape stále stejným tónem. „Doprovodím vás.“

„Děkuji.“

Snape si nabral špetku prášku z krabičky na krbové římse a pak věnoval Harrymu a Dracovi ostrý pohled. „Buďte tu hodní.“

Harry počkal, až Snape s terapeutkou zmizí v krbu a pak se zeptal. „Buďte hodní? To si myslí, že je nám pět?“

„Ale ne, říká to tak pokaždé.“ Draco si se zájmem prohlížel jídlo na stole. „Pravidla slušného chování nám diktují počkat, ale když už jsem teď součástí rodiny, kde se na ně tolik nehraje…“

S tím zvedl lžíci a ochutnal, co jim Harry objednal. „Teplá bramborová polévka. Jak nevkusné.“

„Jak jinak by sis jí představoval?“

„Co takhle třeba podávanou za studena?“ ušklíbl se Draco a navzdory svým slovům si vychutnával jídlo. „Musím uznat, že přidat kousky šunky je příjemný nápad, nicméně petrželky by mohlo být o trochu více.“

„Měl jsi dneska lekce společenské konverzace, nebo co?“ zeptal se Harry podrážděně.

Draco se natáhl pro svůj dýňový džus. „Asi jsem to přehnal. Severus mě před tím několikrát varoval.“

„Abys nemluvil jako nějaký zatracený snob s nosem nahoru?“ vyprskl Harry. „Snape tak přece mluví taky.“

„Ne, varoval mě, že když chci odvést rozhovor jinam, vždycky se moc snažím a přeženu to. Říká, že jsem díky tomu politováníhodně čitelný.“

Harry nakrčil čelo. „Snažíš se odvést rozhovor jinam?“

„No, teď už zjevně ne,“ protáhl Draco. „O nic nejde, Harry. Jen jsem se rozhodl, že ti nechci vypočítávat všechno, co jsem kdy vzal Severusovi z laboratoře, tak jsem se to snažil zamluvit.“

„Blbče.“

Draco pokrčil rameny a vzal si příbor na svůj sýrový sendvič.

„Mě je jedno, co všechno jsi mu tam vzal. Spíš by mě zajímalo, co na to Snape řekne, až to zjistí.“

Draco se zamračil. „V podstatě bych měl být rád, že mu teď tolik záleží na tom, abys měl o něm to nejlepší možné mínění, protože jinak…“

Harry ztuhl. „Jinak?“

„Nebyl zrovna konkrétní. Což mě tedy nepřekvapuje.“ Draco vzhlédl od jídla. „Nicméně se zmínil, že zná i vyšší čísla než deset tisíc.“

Harrymu chvíli trvalo, než tahle poznámka zapadla na správné místo. „Opisování.“

„Osobně si myslím, že to bublinové kouzlo byla taková malá osobní odplata,“ přemítal Draco nahlas. „Mohl použít tucet jiných kouzel, aby nás uchránil vdechování toxických výparů, ale místo toho trval na tom, že budeme mít hlavy v bublině. A pak mě ani nenechal, abych to na sebe zakouzlil sám. Použil nějaké upravené kouzlo, takže jsem ho ani nemohl zrušit!“

„To je divné…“

Draco ještě neskončil. „Bylo to směšné, Harry. Komunikovali jsme pomocí psaní hůlkou do vzduchu, protože jsme neslyšeli ani jeden druhého. Neslyšeli jsme totiž absolutně nic a… och.“

Harry dojedl polévku a teď bral do ruky sendvič. „Co?“

„Mělo mě to napadnout hned.“  Draco si zamnul ruce. „Intriky na druhou. Ale je to trochu urážlivé, nemyslíš?“

Ptal se, jako by vážně čekal odpověď. „O čem to mluvíš?“

„Možná to ani není urážka. Možná bych to měl vnímat spíš jako kompliment.“

„Draco!“

Blonďatý chlapec se usmál. „No tedy, právě mi došlo, že Severus použil bublinové kouzlo právě pro jeho schopnost tlumit veškeré zvuky. Podezříval mě, že bych mohl být schopen nějak obejít jeho protiodposlouchávací kouzla a tak mi zavřel hlavu do bubliny, aby ti zajistil naprosté soukromí.“

„A to je pro tebe kompliment?“

„Ne to, že mě podezříval, ale že si myslel, že bych dokázal prolomit jeho kouzla. To jistě ano.“ Dracův spokojený tón najednou zmizel. „Sakra. Tak proto je tak dlouho pryč. Chce si být jistý, že budeme mít dost času dokončit tuhle konverzaci a já mu tak dosvědčím, že i jeho hlava byla celou dobu uvězněná v bublině. Tak je to tedy. Chce, aby sis byl jistý, že tě nešpehoval.“

Harrymu se z toho všeho začínala točit hlava. Intrika na druhou…

„Mělo mi hned dojít, že je to celé jen o tobě,“ řekl Draco hořce.

„Nebuď směšný. Jak by asi tak mohl vědět, o čem se budeme bavit?“

„Protože ví, že jsem ochotný s tebou mluvit o čemkoli? Protože se ujistil, že si mě viděl s bublinou na hlavě?“

„To nemohlo být naschvál, prostě jsem přišel ke dveřím…“

Draco si odfrkl. „Ale bylo. Dřív nebo později by Marša potřebovala odejít a tys musel nějak přivolat Severuse. A mě tu budeš nadávat do blbců…“

Plameny v krbu ohlásily Snapeův návrat a Draco okamžitě zmlkl.

„Začali jsme bez tebe,“ oznámil Draco s bradou zdviženou, jako by vybízel Snapea, jen ať si třeba zkusí něco namítat.

Snape na to nic neřekl, ale když seslal na svou porci polévky ohřívací kouzlo, vrhl na Draca významný pohled.

„Námitky směřuj k Harrymu. To on objednal jídlo. Je to snad moje chyba, že je jeho výběr takovýto?“

„Ach, známé prostředí,“ protáhl Snape.

Harry položil sendvič a zmateně se na Snapea podíval.

„Má na mysli sourozeneckou rivalitu,“ vysvětlil Draco. „A tati, měl by si tím být potěšen. Podle milé paní doktorky to znamená, že jsme s Harrym naprosto normální.“

„Naprosto únavní, možná…“

„Mezi tebou a ní něco je?“ zeptal se Harry. Nechtěl tu poslouchat o sourozenecké rivalitě. Příliš mu to připomínalo, jak se ho Dudley vždycky snažil dostat do problémů. Snažil, sakra. Dudleymu se to pokaždé povedlo.

„Jaký druh ‚něčeho‘ máš na mysli?“

Draco rychle popadl ubrousek a zakryl si s ním pusu, nebyl ale dost rychlý, aby zakryl cukající koutky úst.

„No, víš, jako románek…“

Snape se na židli napřímil a zatvářil se dotčeně. „Jistě, že ne. Je terapeutkou mých synů. Jakýkoli druh… vztahu by byl z její strany porušením profesní etiky a z mé strany ukázkou neobyčejné dutohlavosti.“

Skutečně. Tohle Harryho zaujalo. Přemýšlel, jestli by to raději neměl nechat být, ale pak ho napadlo, že když se se Snapem snaží být přátelé, mohl by si k němu zkusit dovolit něco osobnějšího. „Když je to tak, tak proč s ní flirtuješ?“

„To jistě nedělám!“

„Ale jo. Když řekla vtip, usmál ses a protože se usmíváš málokdy…“

„Byla to chytrá slovní hříčka. Obdivoval jsem se tomu vtipu a nikoli jí jako ženě a pokud si myslíš něco jiného, pak jsi…“ Snape náhle zmlkl uprostřed věty.

„Co pak? Je to ode mě ukázka dutohlavosti?“ zakřenil se Harry, aby ukázal, že se neurazil. Bylo pro něj zvláštně uklidňující, když viděl, že může Snapeovi říct něco takového, aniž by hned následovaly výhružky odebráním bodů nebo školním trestem. „To je v pořádku, klidně to můžeš říct. Copak nevíš, že přátelé si navzájem říkají urážlivé věci pořád?“

Snape se trochu uvolnil, jeho prsty už nesvíraly roh stolu. „Chtěl jsem říct pitomeček. Další malá slovní hříčka, ale díky okolnostem poněkud ztratila efekt.“

Podle tónu hlasu ho to opravdu mrzelo, takže Harry zapřemýšlel, jak často Snape uráží lidi, jen aby ukázal svou chytrost při práci se slovíčky. Ne, že by ho to omlouvalo, ale vrhalo to na věci nové světlo. Tak či tak, Harry se snažil zapomenout na to všechno.

Hodně pomohlo, že se tentokrát Snape sám zarazil, dříve než řekl něco, co by Harryho mohlo rozčílit.

Harry kývl, aby ukázal, že to chápe a vrátil se ke svému jídlu.

Snape odtáhl ruce z Harryho spánků, jeho oči byly temné a zamyšlené. „Není to stejné, jako minulý rok, ne docela.“

„Ale stačí to?“

Než odpověděl, posadil se Snape na pohovku. A Harry se snažil, aby na něm nebylo znát, jak se mu ulevilo. Už věděl, že se mu ten muž během lekcí obrany nepokusí ublížit, ale něco na tom, že nechal Snapea se ho dotýkat, byť jen na spáncích… bylo zneklidňující.

„Popsat to, je skutečně obtížné. V mnoha směrech je tvůj mentální oheň stejně silný, jako byl dříve, ale zdá se, jako by se jeho základy posunuly.“

„Kam?“

Snape si protáhl nohy a pak je překřížil v kotnících. „To nemohu říci.“

„A odkud?“

„Opět, to nelze říci.“

„Tos mi toho opravdu moc neřekl,“ postěžoval si Harry podrážděně.

Snape se také netvářil spokojeně. „Mysl je velmi komplexní věc, jak ostatně dokazuje i tvoje amnézie. Ani si nemyslím, že slovo základy, je dokonale výstižný termín, ale nepodařilo se mi najít výstižnější označení.“

Harry prudce vdechl. Tohle ho vlastně ani tolik nezajímalo. „Můžu teď udržet Voldemorta venku sám? Nechci, aby na mně zase zaútočil, ale taky nechci, abys musel uzavírat mysl za dva,“ Harry si povzdechl. „Zasraná jizva. Kdyby tak aspoň Voldemort potřeboval oční kontakt, když se mi chce dostat do hlavy. Pak bychom tenhle problém nemuseli řešit. Tedy pokud by Brumbál nenajal dalšího učitele obrany se zkurveným turbanem.“

„Víš,“ řekl Snape neutrálním tónem, „možná se při používání neslušných výrazů cítíš dospělejší, nicméně z pohledu dospělých tě takovéto vyjadřování řadí mezi vzdorovité děti.“

No, to bylo lepší, než kdyby řekl jen: pozor na to, co říkáš!

Harry pokrčil rameny, Snape měl asi pravdu. „Budu na tom pracovat. Jak je to s tím Voldemortem?“

„Jsem zcela schopen zaštítit tvou mysl…“

„Já nechci, abys musel,“ trval Harry na svém. „A možná ti to teď jde snadno, ale co až budeme zpátky na hradě, přece nebudeme celý den spolu, většinu dní se ani neuvidíme. Nemůžeš tvrdit, že by to nebylo vyčerpávající.“ Do jeho hlasu se vloudil posměšný tón. „To chceš, aby ti Draco zase bez povšimnutí kradl věci z laboratoře?“

„Já to slyšel!“ ozval se Draco z ložnice.

Dveře byly stále otevřené, takže se nebylo čemu divit. Harry měl ale stejně chuť si z Draca trochu vystřelit a tak odpověděl, jako by se cítil trochu dotčeně. „Jasně, protože ty pořád posloucháš cizí hovory!“

Draco neodpověděl, ale Harry mohl vidět záblesk modrého světla mezi futry dveří. „Nepředváděj se,“ zamumlal. Zakouzlit protiodposlouchávací kouzlo tak, aby bylo skutečně vidět, je totiž dost náročné.

Ale zpátky k tématu.

Harry se zhluboka nadechl, jako by se obrňoval. „A, takže… no, chci, abys mě napadl.“

Snape jen zíral.

„Víš, jako nitrozpytem,“ dodal Harry, který myslel, že to snad ani není potřeba vysvětlovat, ale protože Snape pořád nijak nereagoval…

„Tak už nějakou dobu při nitrobraně nepracujeme,“ odpověděl muž nakonec. „Nikdy jsme tak pracovat neměli. Měl jsem za to, že na tom jsme se shodli.“

„Jo, ale teď už to umím. Neměli bychom vyzkoušet jak dobře?“

„Minulý rok jsme to takto netestovali.“

„Bez urážky, ale nebyla to od nás pitomost?“

„Uvědomuješ si, že kdykoli začneš větu slovy ‚bez urážky’, pak s naprostou předvídatelností proneseš něco vysoce urážlivého?“

Byla to jen Harryho představa, nebo se Snape opravdu nepatrně předklonil, jako by čekal na nějakou specifickou reakci na svou otázku?

Harry netušil, co by tak asi mohl čekat. „To je tak trochu důvod, proč se říká ‚bez urážky‘,“ odpověděl a pak dodal, „Bez urážky, ale někdo s tvou slovní zásobou by to měl vědět.“

Snape si povzdechl. „Zdá se, že zotavování tvé paměti se opravdu zastavilo.“

„Aha, takže to měla být nějaká narážka?“ divil se Harry. Draco měl asi pravdu s těmi intrikami na druhou. „Nebo ses jen pokusil odvézt řeč od testování mojí nitrobrany?“

„Nenapadnu tvou mysl.“ Snape zkřížil ruce na hrudi.

„Ani v případě, že mě to v budoucnu pomůže zůstat naživu?“ popíchnul ho Harry. „Klidně mě můžeš držet, aby do mě vráželi jehly, ale převzít iniciativu, abys mi pomohl, to už ne?“

Když viděl výraz Snapeovi tváře, zarazil se. „Promiň,“ zamumlal. „To byla rána pod pás. Já jen… podívej, vycházíme spolu, tedy víceméně. Jako přátelé a já jsem si jistý, že náš… eh, vztah vydrží i přes Legilimens, pokud to je to, proč se tváříš jako…“

Snape potřásl hlavou, až mu černé vlasy spadly přes oči. „To není dobrý nápad.“

„Severusi,“ nedal se Harry a schválně použil mužovo jméno, aby si získal jeho plnou pozornost. „Pořád budeme přátelé, jo? Přísahám. Nebudu se chovat jako dřív. Tentokrát to pochopím, proč musíš… no, snažit se ublížit mi.“

„Tolik víry,“ zamumlal Snape, ale posměch v těch slovech nevyzněl naplno. „Mohl bych toho udělat mnohem víc, než se jen snažit ti ublížit, kdybych se pokusil o něco tak šíleného jako Legilimens. Nezapomeň, že mi bylo doporučeno, abych se nepokoušel o jakýkoli druh magického zásahu do tvé paměti. A to přesně Legilimens je. Slouží k získání vzpomínek, nikoliv k náhledu do duše.“

„To měla být další nápověda?“

Snape přikývl. „Je ti něco z toho povědomé?“

„Ne, ale zase ses na mě tak zvláštně díval.“

Další prudké přikývnutí. „Tedy zpět k tvému požadavku. Není to možné. Mohlo by to skončit velice špatně.“

„To jako, že bych neměl žádnou naději, že se mi vrátí paměť?“

„Spíše kompletním poškozením tvé mysli,“ opravil ho Snape. „A možná celého organismu.“

„Ale…“ Harry se kousl do rtu. Chtěl říct, že by to stálo za to riziko, kdyby se mu mohla vrátit paměť a s ní i jeho temné síly a on by mohl znovu používat Zrcadlo všech duší. Věděl ale, že s tím by Snape určitě nesouhlasil.

Navíc mu bylo jasné, že by si vyslechl řadu poznámek o zbrklé nebelvírské statečnosti.

A to teď Harry poslouchat nechtěl.

„No dobře,“ řekl odevzdaně. „Ale přál bych si, abys mě přestal chránit. Víš přece, že už svůj oheň dokážu udržet sám. Prostě jen… nechoď už do toho děsivého malého pokoje a uvidíme, jestli se něco stane. Pokud ano, tak to můžeme zase přehodnotit.“

„Harry…“

Harry o tom ale nechtěl diskutovat. „Prostě řekni, že s tím přestaneš.“

„Přestanu, ale pouze a přesně do okamžiku, kdy se ukáže, že je vhodné toto rozhodnutí přehodnotit, jak jsi to nazval.“

Harrymu došlo, že to je nejvíc, co může v daném okamžiku chtít. Když vzal do úvahy, že jde o Snapea… bylo to vlastně dost dobré. Pokusil se o úsměv. „Dobře. Děkuji, Severusi.“

Snape vypadal nespokojeně, ale Harry nedokázal uhádnout proč. „Teď je každopádně nejvyšší čas jít do postele. Zítra je dvacátého čtvrtého.“

Harry pokrčil rameny. „Nevím, proč by Štědrý večer měla být taková událost. Vážně nechápu, co s těmi Vánocemi všichni nadělají.“

„Možná pochopíš,“ odpověděl Snape jemně.

No dobře, tohle začínalo být divné. Snape s třpytícíma se očima? Až na to, že se jeho oči vlastně tak úplně netřpytily. Jen tak trochu zářily. Trošku. Možná. „Možná bys mi mohl říct…“

Všechno, čeho se mu dostalo, byl nenápadný úsměv. „Takže, protože předpokládám, že na mě budeš tlačit, uvítal bys spíš naprostou lež anebo její  zmijozelskou variantu?“

„Ne! Já nechci… tedy chci… nechci žádné lži!“

„A já ti nechci pokazit překvapení.“

„Fajn, tak já se zeptám Draca.“

Snape propletl prsty. „Ach, v tomto naprosto důvěřuji jeho diskrétnosti.“

Harry se usmál. „No… to je dobře, myslím. Dobrou noc, Severusi.“

„Dobrou noc, Harry.

 

Poslední komentáře
05.08.2012 13:18:36: No som zvedavá kedy si Harry spomenie ....kráááááásna kapitola smiley${1}smiley${1}smiley${1}smiley${1}smiley${1}smiley${1}
03.08.2012 13:49:33: Vzhledem k tomu, že Aspen přidává kapitolu každé tři, čtyři měsíce, někdy i déle, tak se máme ještě ...
02.08.2012 21:18:10: Aha, to mne nenapadlo, že to ještě není dopsané smiley. Tak holt budu čekat a čekat a čekat smiley. Neví...
02.08.2012 00:27:30: To by ti nepomohlo, pretože autorka je len na 39 a keď ju dobehneme, potom čo? F5, F5, F5. smiley${1}
 

Výhradným vlastníkom týchto stránok je Chalibda. Administrátorom je v súčasnej dobe Jimmi. Charakter, význam a dôvod existencie týchto stránok určujete VY.