Vítejte v magickém světě Harryho Pottera

Trilógia od Aspen: I. Rok jako žádný jiný (A Year Like None Other); II. Léto jako žádné jiné (A Summer Like None Other); III. Rodina jako žádná jiná (A Family Like None Other)



Tieto stránky sú pokračovaním pôvodných stránok Roku, ktoré sú venované prekladom skvelej fanfiction od Aspen in Sunlight (trilógia AYLNO, ASLNO a AFLNO). Je alebo bude na nich zverejňovaný česko-slovenský preklad Roku, preklad Leta a Rodiny.

Rok jako žádný jiný

Kapitola 11. OBLIVIATE

Preklad: Jana Hřebačková

Betareader: Pomponius

Záverečné beta: Sargo
, nová verzia: 29.8.2011 Alis

O týden a půl později přiletěla sova. Byl zrovna oběd. 

Harry zíral na mudlovskou obálku, měl strach ji otevřít. Ve skutečnosti nechtěl vědět výsledky testů. Nechtěl se vrátit do nemocnice, mít v boku jehlu zaraženou až do kosti a ležet tam, zatímco z něj budou vysávat kostní dřeň. Ano, Snapeovi sice řekl, že když přežil Cruciatus, tak dokáže přežít cokoliv, ale když se na to díval teď, znělo to jako vychloubání. Jako namyšlenost. 

Zvláštní, že se u toho Snape nepozastavil, vzhledem k tomu, co v minulých letech říkal ohledně Harryho a namyšlenosti… 

Chvástat se, že snese cokoli, bylo v pohodě. Jenže teď, když držel ten dopis v rukou, si uvědomil, že ve skutečnosti nechce provést to, co v Surrey přislíbil. Jenže na to nebyla sebemenší šance. Jistě, v dopise mohlo být napsáno, že není kompatibilní. Ale jak to bylo pravděpodobné? Harry pochyboval, že by se v tomto případě strýc Vernon obtěžoval s psaním dopisu. Tenhle dopis musel potvrdit, co si myslel; prostě musel. 

Harry shledal, aniž by to měl v úmyslu, že vzhlíží k vyvýšené plošině, na které byl učitelský stůl. Snape se předkláněl a byl hluboce zabrán do rozhovoru s madam Pomfreyovou. To ostatně dělal celkem často. No, co vlastně očekával? Učitel Lektvarů Harrymu na veřejnosti nevěnoval pozornost - tedy, až na tu zcela negativní tak jako vždy. 

„Nedovol mudlům, aby tě zdeptali,” řekl Ron s určitým soucitem. „Zdálo se, že tvá minulá návštěva proběhla v pořádku. Je to tak?” 

„Jasně,” přitakal Harry, otevřel nožem obálku a vytáhl z ní arch papíru. To, co tam uviděl způsobilo, že trochu vykulil oči. 

Vůbec to nebyl dopis od strýce Vernona. Byla to jediná stránka popsaná těžko srozumitelnými lékařskými informacemi, které, jak Harry předpokládal, shrnovaly výsledky všech testů. Vůbec nic mu to neřeklo, až na pár řádek na konci. 

Faktor kompatibility: .93 (.85 je minimální hranice pro transplantaci.) Prosím, hlaste se v nemocnici Frimley Park dne 22. října v 8:00 kvůli odběru. Pokud byste se nebyl schopen dostavit, napište na adresu Nemocnice Frimley Park: Onkologie, Portsmouthská ulice, Frimley, Surrey GU16 7UJ nebo zavolejte na 01276 604604. 

Všechno to znělo tak… oficiálně, pomyslel si Harry a cítil, jak se mu krev z obličeje hrne do žaludku, který se mu už tak svíral. Dopis mu proklouzl mezi prsty a snesl se na podlahu. 

„Co je ti?” zeptala se okamžitě Hermiona a její vidlička zarachotila na talíři, když Harryho chytla a otočila jej na sebe. Snížila hlas a sotva dýchala. „Jizva?” 

„Er… ne,” zachraptěl, nevěděl, co se to s ním proboha dělo. Byla to jen jehla, jasný? Byla to jen velká, dlouhá jehla, která mu probodne pánev a pronikne do kosti. Šestkrát, nebo snad osmkrát… 

Ron se sehnul pod stůl, aby sebral dopis, ale nepokoušel se ho číst. Jen ho předal zpátky Harrymu. 

Hermiona neměla žádné výčitky svědomí. Popadla dopis a pečlivě stránku prostudovala, přičemž její oči svižně posuzovaly text. „Harry…” 

„Tady ne,” sykl Harry. Vytrhl jí dopis, nacpal ho do kapsy a postavil se na chvějící se nohy. „Komnata nejvyšší potřeby. Teď.” 

Nevšiml si Snapeových černých očí, které sledovaly, jak odešel z jídelny se svými dvěma přáteli v patách. 

 

***


„Hodláš nám to vysvětlit?” vyzvala ho Hermiona, ruce měla dány v bok a stála na perském koberečku. Celou tu dobu základy zdí a držadla na vonné tyčinky (některé z nich byly ve tvaru Aladinovy lampy) vysílaly do vzduchu pronikavě vonící kouř. „A co sis to vlastně přál za místnost? Tohle místo vypadá jako… jako… jako harém!” 

„Mám dojem, že se mě ten pokoj prostě snaží uklidnit,” zamumlal Harry. „Mám tak trochu obavy z...” 

„Z transplantace?” dotazovala se Hermiona. „Harry Pottere, tady a teď mi řekneš, co se to děje?!” 

„Ne, neřekne,” klidně odpověděl další hlas, Snape vklouzl do místnosti, zavřel dveře a založil ruce na prsou. Nicméně se po nějaké době otočil ke vstupu a seslal na něj několik tišících zaklínadel. Pak vykročil dopředu a černý hábit zavířil, jako by jej zevnitř otáčela vichřice. 

„Hele, musím jim to říct,” objasnil Harry, cítil se pokořen celou tou situací. „Hermiona viděla dopis. Tak jako tak na to přijde.” 

„Rozhodně ne po Obliviate,” nemilosrdně se ušklíbl Snape. 

Harry vyskočil na nohy a veškerá netečnost z něj vyprchala. „Ne!” vykřikl, jenže Snape už ukazoval hůlkou. V očích měl ošklivé světlo, když začal kroužit způsobem, který byl Harrymu známý, ačkoli jeho pohyby nebyly tak teatrální jako Lockhartovy v Tajemné komnatě. 

Hermiona šmátrala v hábitu a snažila se vytáhnout vlastní hůlku; Ron už měl svou vytáhlou a mířil; Snape okamžitě pronesl: „Accio hůlky!” 

Harrymu vyletěla hůlka z kapsy. 

Snape obratně chytl všechny tři, které letěly jeho směrem a zastrčil je do pláště. Během toho nepřestával zírat na Hermionu, přičemž hůlkou stále kroužil v znepokojivém oblouku, jenž naznačoval, že Obliviate může být během zlomku vteřiny dokončeno. 

Harry vzteky bez sebe přiklusal k Snapeovi, naklonil k němu tvář a zaječel: „Neopovažuj se, kurva, neopovažuj se, je ti to jasný?” 

Ronovi se rozšířily oči. „Nebelvír ztratí tisíce bodů,” zaúpěl, ačkoli body byly momentálně ten nejmenší problém. 

„Oh, sklapni,” vyprskl Harry. „Žádné body nám nestrhne. I kdyby – aspoň to bude stát za to.” Pak otočil hlavu opět na Snapea. „Napřed si to přečtěte sám, dobře? Pak vyřešíme to ostatní.” 

S tím Harry vnutil nedbale složený dopis svému učiteli, ignoroval tu zatracenou hůlku, která byla stále namířena, a otočil se k Hermioně. 

Ta se sesunula na zem, objímala si kolena a houpala se dopředu a dozadu. Ron nedělal nic než mumlal, což Harryho nesmírně vytáčelo. Klekl si vedle Hermiony, objal ji a přitáhl k sobě, aby jí mohl šeptat přímo do ucha: „Pšt, už je to dobrý. Neudělá to. Přísahám, že ne. Později ti řeknu, jak to vím, ale vím to, neboj se. Věř mi, Hermiono.” 

Hermiona přikývla a ustala v tom zmateném pohybu, stále však vypadala ustaraně. 

Když Snape přestal číst, oslovil Harryho: „Jsem velmi zklamán, pane Pottere, že opět nedokážete zvládnout tak primitivní věc, jako nechat si svou poštu pro sebe!” 

Ronovi se navrátila odvaha, když slyšel, že je jeho přítel nespravedlivě napaden. „Tak to je hustý!” zařval. „Vy jste ten, kdo mu bere dopisy a čte je nahlas, pane.” 

„Mlčte, pane Weasley, jinak to pro Nebelvír bude ztráta bodů,” zavrčel Snape, následkem čehož bylo, že Ron skutečně zmlknul, ačkoli jeho oči vyslaly k Harrymu otázku: On nám nestrhne body po tom, cos mu řekl? 

„Omlouvám se, že jsem upustil ten dopis, profesore,” řekl Harry Snapeovi, jeho tón byl naprosto klidný. Téměř ho zabíjelo, že nemohl dát průchod vzteku, ale instinkt, který mu pomohl přežít pět let utrpení, mu říkal, aby situaci dál nevyhrocoval. 

Vypadalo to, že alespoň ta taktika zabrala. Když Snape znovu promluvil, byl jeho tón spíše věcný než jedovatý. „Obliviate by doopravdy bylo nejjednodušší řešení.” 

„Ne,” trval na svém Harry. „To nesmíte. Jestli jí to uděláte, stejně objasním celou situaci do nejmenších detailů. A udělám to tolikrát, kolikrát použijete Obliviate, takže to nemá cenu.” 

Snapeovy oči zajiskřily. „Možná bych měl tedy pročistit také vaši paměť!” 

„Nemyslím si, že by Brumbál souhlasil s tím, abyste komukoli z nás upravil paměť,” pronesl Harry, odmítaje si dát pokoj. 

„Někdy vás vážně nesnáším, Pottere,” vypálil Snape, zatímco Ron naznačoval jen někdy? „Dobrá tedy, uklidněte se, slečno Grangerová. Řekl bych, že mě pan Potter přesvědčil, abych nechal váš nemalý intelekt bez poskvrny. Mohla byste se jej do budoucna pokusit využít k něčemu jinému, než je předvádění?” 

Hermiona se oprašovala, ačkoli vůbec nebyla špinavá, a odháněla kouř vycházející z nejbližší lampy. Ale když k ní Ron konečně přišel, znovu se o něj opřela. 

„Pane?” oslovil ho Harry a ukazoval na polštáře rozházené po podlaze. „Prosím.” 

Snape se zamračil, ale nakonec se posadil na podlahu a zkřížil nohy, přičemž se kolem něj poskládal hábit v působivých vlnách. Hned po tom, co si sedl i Harry, začal mluvit. 

„Vypadá to, že se změnila situace,” šklebil se. „Slečna Grangerová ví víc, než by měla, a pan Weasley to z ní bezpochyby vyweaslí během některého vášnivého dostaveníčka nebo spíše něčeho, co je mezi neohrabanými šestnáctiletými považováno za velkou vášeň.” 

„Mohli bychom to vyřešit bez urážek?” požádal Harry, čímž si vysloužil zlověstný pohled. Ale co Snape sledoval tím, že pokračoval ve svém chování? Ron a Hermiona už zajisté pochopili, že se něco změnilo. Viděli, jak Harry nadával Snapeovi a vyšel z toho bez úhony, takže nemělo smysl dál předstírat, že ta dávná nenávist byla silná a mohutná jako vždy, ne před nimi. 

Ačkoli, pomyslel si Harry, po tom všem se ta dávná nenávist může klidně vrátit

Překvapilo jej, jak moc ho ta představa drtila. 

„Je to záležitost Řádu,” řekl Harry svým přátelům, když byl Snape potichu. Že by nevěděl, jak mluvit se studenty bez urážek? Ne, tohle nebylo fér; s Harrym to v Surrey zvládl na výbornou… „Tudíž o tom skutečně nemůžu mluvit,” uzavřel Harry. „Promiňte.” 

„Co má to, že potřebuješ transplantaci, společného se záležitostmi Řádu?” řekla Hermiona a podívala se mu do očí. „A od kdy jsi členem Řádu?” 

„Nejsem člen,” namítl Harry. „Jen jsem do toho zapletený – jako obvykle. A co se týče toho ostatního, budeš mi muset věřit, Hermiono.” 

Oči se jí zalily slzami. „Ale transplantace, Harry? Já vím, já vím, byl jsi vychován mudly jako já, tak to možná nevíš, ale skutečně bys neměl jít k lékaři na takový zákrok.” Vysmekla se Ronovi, předklonila se a položila Harrymu ruku na koleno. „Nedá se dělat něco jiného? Byl jsi u sv. Munga a mluvil s léčiteli, cokoliv?” 

Snape se vložil do konverzace a jeho hlas byl o poznání klidnější. „Obávám se, slečno Grangerová, že v tomto mimořádném případě nebudou kouzelnické prostředky efektivní.” Odmlčel se a jasně na něm byla vidět neochota, nakonec však pokračoval. „Dáte mi vy a pan Weasley slovo, že nebudete na Harryho tlačit, aby vám poskytl další informace? Že nebudete vyšetřovat na vlastní pěst? Nemohu to zdůraznit silněji: vrtáním se v tomto problému ohrozíte jeho život. Domnívám se, že v minulých letech byl ohrožován až až, nemyslíte?” 

Ron na něj zíral s pusou dokořán, ale dokázal přikývnout na zamení souhlasu. 

„Slečno Grangerová?” 

Když Hermiona váhala, Harry spustil svou ruku a chytl její, která stále spočívala na jeho koleni. „Nejsem v nebezpečí,” ujistil ji. „Ne, dokud nezačnete slídit, což by mohlo skončit tím, že byste přilákali ještě více pozornosti k mé… situaci.” 

„Ale mudlovští lékaři?” lehce zaúpěla a vyhledala jeho oči. „Harry, málem jsem dvakrát zemřela, než rodiče pochopili, že mě mají držet od doktorů dál. Mysleli si, že jsem alergická na léky, očkování a nevím co ještě, jenže to nebyla alergie. Byla to má magie, která si nepřála být pošlapána.” 

Harry si domyslel, že bude lepší, když pomlčí o svých zkušenostech s doktory. „Vím, co dělám,” řekl místo toho a přál si, aby se cítil tak sebejistý, jak zněl. „A profesor Snape o tom ví.” 

„To není zrovna uklidňující, kamaráde,” zapletl se do toho Ron a zašilhal na profesora, jenž poněkud nadzvedl nos, jako by ani kadidlo nedokázalo skrýt puch Weasleyho, sedícího pět stop od něj. 

„No, Brumbál to ví taky, dobře?” zkusil Harry a pak si uvědomil, že si tím nemůže být jistý. „Um, řekl jste mu to, že?” zeptal se Snapea. 

„Ředitel byl zklamán, že jste za ním nepřišel osobně,” jedovatě odpověděl Snape. „Ale ano, zná podrobnosti situace, v níž se nacházíte.” 

„A schvaluje to?” pochybovala Hermiona. 

„Není to zrovna ideální situace, slečno Grangerová!” vyštěkl Snape. „Ale všichni uděláme, co bude v našich silách, pokud budete té lásky a necháte nás!” 

„Slib mi to, Hermiono,” prosil Harry. Měl strach, že jestli bude Hermiona příliš protestovat, tak ji Snape přece jenom může změnit paměť pomocí Obliviate. „Slib mi, že se do toho nebudeš plést. Všechno ti řeknu, až budu moct...“ 

„Pane Pottere!” 

„Až budu moct,” zdůraznil Harry. „Hermiono? Slib mi to.” 

„Oh, tak fajn,” jen zdráhavě souhlasila. 

Snape se slyšitelně uchechtl. 

„Neudělám nic, abych získala další informace!” tvrdila Hermiona, pustila Harryho ruku a sedla si zpříma. „Harry má mé slovo.” 

„Porušte své slovo,” ušklíbl se Snape, „a nejenže se postarám o to, abyste byla vyloučena za mimořádně pokaženou soudnost, ale použiji všechno umění Černé magie, které mám k dispozici, abych vás zaklel v chvějící se změť kukuřičné kaše!” 

Harry si povzdechl a uvažoval, zda by neměl říct něco, co by je mohlo zklidnit jako Hej, nevyhrožuj mým přátelům, ale rozhodl se, že to raději nechá být. Už si toho dovolil dost a podle toho, co věděl, si Snape srdečně přál, aby do Surrey nebyl vůbec jel. 

Hermiona celou věc zhoršila, ačkoli to neměla v úmyslu. „Neporuším dané slovo, pane,” odpověděla domýšlivě a popotáhla nosem, jako by už jen ta myšlenka byla nepřístojná. „Jsem v Nebelvíru.” 

„To byl i Pettigrew,” odpověděl kousavě Snape, těsně kolem sebe omotal hábit a vstal. „Na vaší koleji není nic svatého. Chystám se zničit, ačkoliv nerad, ty ubohé, mylné představy, které vás bezpochyby v noci uspávají. Nebo to má na práci pan Weasley?” 

„Profesore,” varoval Harry. 

„Pottere,” napodoboval jej Snape. 

Harry si vzdychl. Opravdu nevěděl, co tomu člověku říct. V Surrey bylo všechno o tolik jednodušší… i když tehdy to tak nevypadalo, že? 

„Můžete mi vrátit dopis?” 

„Ne,” řekl Snape, jeho tón neponechal žádné místo na diskutování. 

„Je jeho,” poukázala Hermiona, i když na ni Harry sykl, aby mlčela. 

Snapeova jediná reakce byla, že pohodil všechny tři hůlky na perský koberec pod jejich nohama a odpochodoval pryč. 

 

***


„Co to k čertu mělo být, Harry?” dožadoval se odpovědi Ron v momentě, kdy se zabouchly dveře. 

Harry si dal prst na ústa, vzal si hůlku a začaroval dveře tím nejlepším Silenciem, jaké svedl. Doufal, že to bude stačit; nevěděl, jak se kouzlí Imperforable. Ukázal svým přátelům, aby šli za ním na vzdálený konec místnosti a sedl si s nimi na chladnou žulovou podlahu. Když Snape přibouchl dveře, výjev z harému zmizel, ale to bylo v pořádku; Harry se domníval, že to tak jako tak nebylo to, co potřeboval. 

„Mluvte potichu,” upozornil. 

„Dobrá,” zašeptal Ron v odpovědi. „Co to k čertu mělo být? Odpověz mi, hned teď.” 

„Je pravda, že vám nemůžu říct to, co bych chtěl,” zdůraznil Harry. 

„Na to se tě teď neptám a ty to víš moc dobře,” vypálil Ron, jeho šepot byl tentokrát zuřivý. „Co mělo znamenat to s tím Snapem? Omlouvám se, že jsem upustil ten dopis, profesore!” Ron se uštěpačně ksichtil. „Co to bylo, Harry? Týrá tě v Lektvarech, dělá si srandu z tvé jizvy a podněcuje Zmijozelské k tomu, aby dělali to samé. Bez jakéhokoli důvodu ti zadá náhradní test a udělí ti školní trest vlastně za to, že jsi ten test vypracoval, pak se pokusí uřknout Hermionu a vymazat jí paměť a jediné, co uděláš, je, že ho požádáš, zda by si mohl sednout, prosím. Málem jsi ho pozval na čaj!” 

„Nebuď blbec,” zavrčel Harry. „Zabránil jsem mu, aby zaklel Hermionu! Jediné, čeho jsi byl ty schopen, bylo mumlání o pitomých bodech!” 

„Pitomých?!” ohradil se Ron. 

„Jo, pitomých,” utvrdil Harry. 

Zdálo se, že chce Ron něco dodat, ale Hermiona zvedla ruku, aby to potvrdila. „Rone, ve srovnání s tím, čemu Harry čelí, jsou.“ S tím se nahnula tak blízko, že její nos málem narazil do Harryho. „Řekl jsi, že ve skutečnosti neudělá Obliviate. Řekla bych, žes měl pravdu, ale jak to, že sis byl tak jistý?” 

Harryho odpověď provázel ponurý úsměv. „Byl jsem si jistý, protože vím, že ho dokáže vykouzlit i bez hůlky, tak proto,” objasnil a vzpomněl si, jak Snape začaroval zdravotní sestru ve Frimley parku. „Jen s tím sehrál obrovské představení, ale kdyby to měl vážně v úmyslu, tak by to prostě udělal.” 

„Ten zvrhlý bastard,” vydechl Ron. „Přimět Hermionu myslet na něco takového. Co mu kdy udělala?” 

Dobrá otázka, uvědomil si Harry, ale ve skutečnosti byla odpověď nasnadě. „No, ve třeťáku jsme ho my tři začarovali,” vzpomínal nahlas. „A nebyli jsme za to ani potrestáni. Za napadení učitele! Mám za to, že ta malá scéna, jak nám vzal hůlky, bylo Snapeovo vyrovnání účtů.” 

Jo, dává si záležet na tom, aby bylo všechno vyrovnáno… 

„Každopádně na tom nezáleží,” pokračoval Harry, nadále šeptal tak nízko, že Silencio asi ani nebylo nutné. „Záleží na tom, abyste se oba dva drželi naší dohody. Znova budu muset odjet - neptejte se mě z jakého důvodu, vsadím se, že to uhodnete - a během toho, co budu pryč, se prostě budete držet jakékoli krycí historky, kterou rozšířím ve věži, jasný? Je to důležité. Nejen pro mě, ale i pro válku.” 

„Nikdy bychom tě neohrozili, Harry,” zapřísahala se Hermiona. „Ty… chci říct, smím se zeptat, jestli budeš tentokrát pryč déle než na víkend?” 

„To nevím,” připustil Harry. „Ale udělej, co budeš moct, abych nebyl moc pozadu s učivem, ano?” Odmlčel se, necítil se ve své kůži. „Je už všechno dobrý? Nemůžu vám říct víc, je mi líto, ale nemůžu. Vysvětlím vám to, jakmile se všechno… dá do pořádku.” 

„No, nemáme v úmyslu se s tebou přestat bavit, Harry,” řekla Hermiona vyplašeným tónem. „Máme tě moc rádi.” 

Harry je objal. Přál si, aby jim mohl říct, jak moc se bojí. Jenže nemohl. Jediné, co mohl dělat, bylo vytrvat. 

Schody do nebelvírské věže se chovají divočeji, než obvykle, napadlo Harryho, když se plahočil nahoru za Ronem a Hermionou. Vše se ovšem vysvětlilo, když Harry spatřil učitele lektvarů, jak se skrývá ve stínech a krčí jeden prst, čímž Harrymu naznačoval, že by měl jít za ním. 

Harry zaváhal, nesnášel všechny ty úskoky, ale nakonec se s tím s povzdechem smířil. 

„Hej,” zavolal vzhůru na schodiště, „půjdu se trochu pobavit s Dobbym, jo?” 

„Přines nám pár zákusků,” řekl Ron, když s Hermionou zacházeli za roh. 

Snape nepromluvil, dokud nezatáhl Harryho do nepoužívané učebny na půli cesty do sklepení a neseslal na dveře ochranná kouzla. Uvnitř byla tma jako v pytli a Harry byl v pokušení vytáhnout hůlku a seslat Lumos, ale usoudil, že alespoň tak brzo neuvidí učitelův výraz. 

„Prodiskutoval jsem váš dopis s ředitelem,” oznámil Snape, jeho hlas zněl v té tmě záhadně. „22. října brzo ráno buďte připraven na cestu letaxovou sítí. Použijeme jeho kancelář, jako minule.” 

„My?” Po tom incidentu v Komnatě nejvyšší potřeby si Harry nebyl jistý. 

„Je to třeba.” Snape zkroutil ret. „Ještě jednou budu vypadat jako ta bestie, které říkáte přítel.” 

Harry o tom uvažoval a ke svému překvapení zjistil, že je trochu zklamán. Uvědomil si, že se mu nelíbí, když hranice mezi Snapem a Remusem nebyla k rozpoznání. Ještě méně se mu líbil pocit, že neví, na čem je. Předtím bylo všechno jasné. Složité, ale jasné, jestli to dává smysl. Teď bylo všechno ve tmě. „Předpokládám, že to přestrojení je nutné,” zamumlal Harry. „Um, pane?” 

Téměř mohl cítit, jak se do něj v té tmě zabodává Snapeův pohled. „Ano?” 

„Je mi líto, že jsem na vás musel křičet.” 

„Má to snad být omluva, Pottere?” 

Harrymu chvíli trvalo, než přišel na to, co tím učitel myslel, pak se cítil poněkud mrzutě, ačkoli těžko říct, proč. „Ano, pane. Měla.” 

Hluboký hluk se odrážel od žulových zdí. Harry pomalu rozeznával, že to je ponurý smích. „Pane?” 

„Jen jsem si vzpomněl na výraz pana Weasleyho, když jste pronesl to sprosté slovo.” 

„Oh,” odpověděl Harry, nebyl si jistý, co na to říct. „Dobrá tedy, dobrou noc, pane.” 

„Okamžik, pane Pottere.” 

Harry se otočil zpět a byl nervózní, přestože Snape byl očividně klidný. Samozřejmě na něj neviděl, což možná přidalo na jeho znepokojení. 

„Proč jste řekl, že to je záležitost Řádu?” 

Harry přešlápl z nohy na nohu. „A není? Usoudil jsem, že když je záležitostí Řádu hlídat mě po celé léto, pak by mé ochranné kouzlo mělo být také, s čímž souvisí i tento… projekt. Proč?” 

„Zmínění Řádu byla pravděpodobně jediná věc, která mohla přimět vaše přátele, aby přistoupili na naše podmínky.” 

„Uh - huh,” odvětil Harry, stále si připadal zmateně. 

Hábit zašustil, jak Snape přišel blíž. „Měl jsem za to, že jste to řekl, abyste s nimi manévroval.” 
Zmijozel, pomyslel si Harry a trhl sebou. „Ne. Byl jsem upřímný. Tak moc, jak jsem mohl.” 

Snape poněkud zvedl hlas. „Věříte, že je slečna Grangerová také tak upřímná? Jestli přicupitá do knihovny, aby pátrala a pan Malfoy bude mít za úkol ji sledovat, smrtijedi si můžou uvědomit, co děláte a proč to děláte.” 

Harry ve tmě zavrtěl hlavou. „Není pravděpodobné, že by Malfoy v knihovně sledoval Hermionu, profesore.” 

 

„Ujišťuji vás, že je velmi pravděpodobné, že bude dělat přesně tohle,” vypálil Snape. „Bude mít podezření, že ví něco o vašem zmizení. Bude hledat jakoukoli stopu, kterou by mohl předat svému otci!” Další zašustění a hlas mu mluvil přímo u ucha. „Lucius Malfoy bez váhání zabije vaši tetu i bratrance, pane Pottere, aby odstranil ochranné kouzlo. A vy budete další.” 

„Hermioně věřím,” trval na svém Harry. „A Ronovi taky.” 

„A Pán zla věří mně.” Varování ochladilo okolní vzduch. 

„Jo, ale vy jste ze Zmijozelu,” protestoval Harry a zachvěl se. „Víte, jak hrát na obě strany. Hermiona je…” nechtěl říct z Nebelvíru a být urážen. „Je přítelkyně,” uzavřel. 

„Má vás ráda,” komentoval Snape, znělo to, jako by byl v rozpacích. „Hluboce.” 

„Myslíte si, že je divné, že by mě někdo mohl mít rád?” vyštěkl Harry. 

„To jsem neřekl.” 

„Tak proč to znělo tak nepochopitelně?” pronesl Harry, zajímalo ho, jestli celá tahle konverzace nebyla pouze dalším cvičením zmijozelské vychytralosti. 

„Protože člověk je většinou oddaný pouze sám sobě.” 

„Měl byste častěji vycházet ze sklepení,” řekl mu Harry. „Můžu jít? Už je skoro zákaz vycházení a ještě předtím, než půjdu do věže, budu muset skočit do kuchyně.” 

„Dvacátého druhého,” připomněl mu Snape. „Časně. Vezměte si opět učebnice. Možná budete potřebovat něco ke čtení, až se… proberete.” 

Proberete. Harrymu se nelíbilo, jak to znělo. Často musel zůstat v nemocničním křídle přes noc kvůli maličkostem. Ještě stále na to myslel, když Snape přednesl něco tichého a latinského a otevřel dveře.

 

Poslední komentáře
29.08.2011 17:34:15: Vymenené, díky. A nie si otravná, je to milé. Všetky komentáre k týmto kapitolám sa stratili, keď a...
23.08.2011 10:47:14: Zase bych se mohla rozplývat. :-) Možná budu... To s tím divadýlkem kvůli Obliviate bylo opravdu fam...
 

Výhradným vlastníkom týchto stránok je Chalibda. Administrátorom je v súčasnej dobe Jimmi. Charakter, význam a dôvod existencie týchto stránok určujete VY.