Vítejte v magickém světě Harryho Pottera

Trilógia od Aspen: I. Rok jako žádný jiný (A Year Like None Other); II. Léto jako žádné jiné (A Summer Like None Other); III. Rodina jako žádná jiná (A Family Like None Other)



Tieto stránky sú pokračovaním pôvodných stránok Roku, ktoré sú venované prekladom skvelej fanfiction od Aspen in Sunlight (trilógia AYLNO, ASLNO a AFLNO). Je alebo bude na nich zverejňovaný česko-slovenský preklad Roku, preklad Leta a Rodiny.

Rok jako žádný jiný

Kapitola 12. ZE SRDCE

Preklad: Jana Hřebačková

Betareader: Pomponius

Záverečné beta: Sargo
, nová verzia: 29.8.2011 Alis

Snape, skrytý v Remusově podobě, byl dost divný, pomyslel si Harry, ale vidět tu postavu oblečenou v chirurgickém plášti? Příliš bizarní, než aby to šlo popsat slovy. Nicméně mu ten pohled pomohl odvrátit pozornost od paniky, která se mu stále víc vynořovala v mysli. 

A nebylo divu, neboť Snapeova obnažená předloktí byla pastvou pro oči. No, vlastně byla Remusova; kdyby o tom Harry přemýšlel příliš dlouho, tak by směřoval k tomu, že by byl pořádně zmatený. Stejně ho na Mnoholičném lektvaru zajímalo pár věcí. Dal Snapeovi Remusův zevnějšek, ale byl dost silný na to, aby zamaskoval Znamení zla? 

Zdálo se, že ano. Harry byl docela ohromený; usuzoval, že tam ošklivý symbol hada a lebky zůstane. Mnoholičný lektvar ho však přechodně zbavil jizvy způsobené kletbou, takže možná tím neměl být tak překvapen. 

Když si probral tohle, nezbývalo mu, než myslet na nevyhnutelné. Panika mu začala zaplavovat dýchací cesty, až musel lapat po dechu. Víc než cokoli jiného chtěl něco sevřít v náruči. Snad polštář. Nebo plyšového medvídka. Nikdy ho neměl a přitom vždycky chtěl nějakého mít. Harry zavřel oči, jen aby zarazil něco, co vypadalo jako slzy, a řekl si, že není žádný hloupý ufňukanec. 
Správně. Je na čase dospět, chovat se přiměřeně svému věku. Proboha, bylo mu šestnáct. Uh -oh, on na mě zírá, uvědomil si Harry. No, jestli si byl Harry něčím jistý, pak to bylo to, že nehodlal dopustit, aby ho někdo z profesorů viděl brečet. Až na Remuse, dodal. Ta myšlenka byla neuvěřitelně neútěšná. 

„Takže jste je přesvědčil, aby vám dovolili zůstat, co?” pokusil se zavtipkovat Harry. Mohl udělat buď tohle, nebo to úplně projet, jenže si okamžitě uvědomil, že bylo nepravděpodobné, aby se Snape zasmál. Ne, když byl celé ráno zamlklý a vyloženě špatně naladěný. Učitel Lektvarů byl ještě bez pochyby naštvaný kvůli incidentu v Komnatě nejvyšší potřeby. Harry si přál, aby se přes to prostě přenesl. On už to udělal. A musel toho Snapeovi odpustit mnohem víc. 

„Mám dojem, že víš, jak jsem je přesvědčil,” odvětil málo srozumitelně Snape. „A proč.” 

Jo, Harry věděl proč; toho rána to bylo obšírně prodiskutováno s Brumbálem, přičemž byl celý rozhovor bezpochyby zinscenován kvůli Harrymu. Čas od času Zobí ulicí ještě kroužily stíny. Voldemort věděl, že se něco děje, jen nedokázal zjistit, co to bylo. A kdyby to nebyl dostatečný důvod, proč udržet Harryho Snapeovi na dosah, tak tu ještě byla lékařská procedura sama o sobě. Nikdo nemohl říct, jak může Harryho tělo reagovat. Snapeův plán byl rychle přenést Harryho přímo ke sv. Mungovi, kdyby to vypadalo, že je něco špatně, ačkoli všichni doufali, že se nic takového nestane… 

Bla, bla, bla... Harry po chvíli málem přestal poslouchat – bylo nechutné být takhle přetřásán. Ti dva se bavili přes jeho hlavu, jako by si neuvědomovali, že tam Harry sedí! 

Zdálo se, že Snape od minulého večera nemá chuť se na Harryho dívat - snad proto trval na tom, že spolu budou mluvit v absolutně tmavé místnosti - ale nyní konečně spočinul pohledem na chlapci, jenž nervózně ležel na operačním stole. 

Remusovy hnědé oči hřály, byť jen lehce, což mohlo být způsobeno tím, že za nimi byl Snape. Těžko říct. „Neměj obavy.” 

No, mělo ho to jen uklidnit, než půjde pod nůž, že? Ne že by Harry potřeboval chlácholení. Nikdy předtím se mu ho nedostalo a ani to neočekával. Každopádně si nedokázal představit Snapea nabízejícího útěchu. „Tak tohle vám nejde,” nečekaně vykřikl Harry, měl toho plné zuby. „Měl byste...” 

Snape přistoupil blíž. „Ano?” 

Chytni mě za ruku, řekni, že to bude dobrý… 

„To je jedno,” zamumlal Harry. Nežádal o věci, které nemohl mít. 

Jeho potřeba se musela projevit beze slov, ačkoli si byl Harry jistý, že na něj nebylo použito Legilimens. Přesto Snape v dalším okamžiku opět popošel blíž, stanul mu po boku a zamumlal: „Skutečně si nemyslím, že by sis musel dělat starosti, Harry...“ 

„Jo, jasně. Vy jste ten, kdo prohlásil, že mě to zabije.” 

„Ale ty jsi řekl, že ne,” poukázal Snape. „A tvé instinkty jsou často docela dobré. Tak co tě udržuje tak napjatého?” Harry neodpovídal, a tak Snape naléhal: „Je to ta jehla?” 

„Skvěle, jen mi to připomínejte,” zanaříkal Harry. „Tohle vám totálně nejde.” 

Přál si, aby tam byl skutečný Remus a stál u něj během operace. Remus by věděl, co dělat. Položil by Harrymu ruku na čelo a mluvil by o tom, jak by na něj byli jeho rodiče pyšní, řekl by, že za chvíli bude po všem… 

Přesto Harry musel toho člověka ocenit; Snape se opravdu snažil. „S tímhle sis vedl dobře,” ujistil chlapce a ukázal směrem na infúzi, kterou sestra zavedla Harrymu do ruky, aby zajistila přísun tekutin.

„Jo, tohle je ale z plastu,” zdůraznil Harry. „Nebo z gumy nebo něčeho takového, nevím, snažil jsem se nedívat! Bolelo to, ale nebylo to něco obrovského, co by se snažilo prošpikovat mě jako...“ polknul. 

„Ani tu… to neuvidíš,” poukázal Snape a znělo to, jako by svůj hlas nechával klidným jen s velkou námahou, jen kvůli Harrymu. „Nevzpomínáš si? Podají ti… určitý druh plynného lektvaru, aspoň myslím, a také ti tou trubičkou zavedou léky, díky kterým usneš.” 

„Tím to bude jen horší,” odhodlal se říct Harry. „Ta bezmocnost je nejhorší. Jen tu muset ležet apřijmout tu jehlu, být v bezvědomí, takže bych se nemohl bránit, ani kdyby to bylo nutné…” 

Věděl, že to nedávalo smysl. Koneckonců si on sám vybral celkovou anestézii, jak to nazval doktor. Místo toho mu byla nabídnuta injekce do třísel, ale Harry věděl, že bude lépe, když se od téhle procedury bude držet dál. Jeho hrůza by ho ovládla, prostě to věděl. Zapojily by se reflexy. Svévolná magie by se vyvalila z místa hluboko v jeho duši a nechala by zmizet transplantační jehlu. 

Jestli to chtěl dokončit, tak neměl jinou možnost než se učinit bezmocným. To ale ještě neznamenalo, že se mu to líbí. 

„Budu bojovat za tebe, kdyby k tomu došlo,” vážně přislíbil Snape. 

„Neopouštějte mě,” slyšel Harry sám sebe, jak prosí a schoulil se. 

„To bych neudělal.” 

Harry přikývl, podivně uklidněn, ale než mohl říct něco dalšího, přišel chirurgický tým. Proběhlo pár příprav, během kterých Snape sundal Harrymu brýle a schoval je do kapsy. Pak Harry přece jen spatřil jehlu; něco vstříkli do trubičky, která byla napojena na žílu v jeho ruce. Lehce ucuknul, ačkoli se ho jehla nedotkla a pak cítil ruku, která mu stiskla prsty v teplém, bezpečném sevření, sevření, které slibovalo, že tam bude tak dlouho, jak bude třeba. Pomohlo mu to soustředit se, pomohlo mu to vzpomenout si, že nebyl s mudlovskými doktory sám. Byl tu někdo, kdo ho chápal, kdo by mu pomohl, kdyby se situace ubírala špatným směrem. 

Přelil se přes něj pocit nepřekonatelné ospalosti. Harry zavřel oči, stěží cítil, že mu přes nos a ústa dávají masku. Pak začal dýchat něco chladnějšího a vlhčího než obvykle. 

A ta ruka stále držela jeho, jistota, které se mohl držet, ačkoli jeho prsty už nebyly schopny udržet stisk. 

Harryho poslední myšlenka před tím, než ztratil vědomí, byla No, kdo ví? Třeba to jde Snapeovi mnohem líp, než jsem si myslel. 

Další věc, kterou si pamatoval, byly nejasné hlasy odrážející se od stěn všude kolem něj. Nemohl otevřít oči. Taky se nemohl hýbat, ale zdálo se, že to z větší části ani nechtěl, takže se s tím neobtěžoval. 

Útržky rozhovoru se točily okolo, chvíli byly na doslech, jindy ne. Nějaká jeho vnitřní síla je tlačila blíž a potom pryč. Harry si mlhavě vybavil výlet do Brightonu, když byl malý, vlny omývaly pobřeží, Dudley vbíhal do vody a z vody a cákal na Harryho, dokud nezačal brečet. Chipsy, vzpomněl si najednou Harry a jeho mysl se ubírala jiným směrem. Opravdu vynikající chipsy. S octem… Výtažek z anatázie není v žádném případě podobný octu, pane Pottere… ale ne, pan Potter je můj otec, ne? … počkat, mám vůbec otce? 

Zničehonic Harry pocítil úzkost a vydal krátký, kňučivý zvuk. 

Slyšel, jak se přibližují kroky, a tentokrát se zdálo, že se jeho uši mohou natáhnout a zachytit útržky řeči. Ty, co spolu příliš nesouvisely, mu daly chvíli zabrat, než je pochopil, přesto mohl říct, že to mluvil Remusův nádherný hlas. Remus a ještě někdo. 

Říkali čtyři hodiny…” 

„Už je to příliš dlouho… celé dny…” 

„…kéž by se probudil…” 


„Remusi,” Harry se dokázal natolik probrat, aby zachraptěl. Nechtěl, aby se o něj Remus bál; teď už byl vzhůru. No, tak nějak. Vypadalo to, jako by znova usnul hned poté, co vyslovil to jméno, přes svou dřímotu byl stále schopen slyšet a cítit. Ruka mu odhrnula vlasy z čela, pak mu někdo omyl obličej, i když čistící kouzlo by to udělalo stejně dobře, určitě… ale ta voda byla výborná, tak výborná. Teplá a lehce navoněná, okamžitě ho znovu uspala. 

 

***


„Harry,” znovu se ozval hlas, tentokrát zněl zřetelně, jako by se jeho sluch vymanil z dosavadní zmatenosti. 

Harry zamrkal a cítil, že ho začala bolet víčka. Jak se ten pocit šířil, uvědomil si, že mu celé tělo tepe lehkou bolestí. Ignoroval to a znova zamrkal, pak už dokázal udržet víčka otevřená. Svět se mu míhal před očima jako vlnění žáru nad vyprahlou zemí. Harry na to zíral, ale neviděl pokoj, ve kterém ležel, ani chodbu, kterou bylo možno zahlédnout za otevřenými dveřmi. Jediné, co viděl, byl Remus, vypadal trochu jinak než obvykle, ale stále byl k poznání. 

„Hej, Remusi,” zasténal a trochu přimhouřil oči. Jak to bylo dlouho, co skutečně mohl mluvit s Remusem? 

Remus přistrčil židli blíž k posteli a položil Harrymu ruku na čelo. „Žádná horečka,” poznamenal, ale když chtěl prsty oddálit, Harry se jich neobratně chopil a povzdechl si. Když položil Remusovu ruku vedle sebe na postel, tak propletl jejich prsty. Proč bylo tak zatraceně těžké pohnout vlastní rukou? Na tom nezáleží, teď, když tu měl Remuse, se cítil o tolik lépe. 

„Proč bych měl mít horečku?” napadlo ho se zeptat, i když ta otázka zněla nesmyslně. Ani si nebyl jistý, jestli slyšel dobře. 

„Měl jsi ji celé hodiny,” vysvětlil Remus, napnul prsty, ale Harry ty své pevně sevřel, takže se ten muž nemohl uvolnit. Ale proč by se chtěl Remus odtáhnout? Nikdy předtím se Remus nezdráhal poskytnout mu útěchu. Že by byl Remus naštvaný kvůli tomu, co se stalo Siriusovi? Ne, to nemůže být ono. Ta krátká zpráva, kterou od něj dostal, nebyl vůbec zlostná. Alespoň si to myslel… 

Pak mu na mysli vytanula Remusova tichá slova… Měl jsi jedno z našich… Ale ta slova nedávala smysl. 

„Našich?” opakoval Harry a svraštilo se mu čelo. „Naše co? Oh, máš na mysli naše doučování?” Na obličeji se mu objevil nejasný výraz mezi zamračením a zmatkem. „Cítím se opravdu špatně, Remusi.” 

„Co ti je?” ostře se zeptal Remus a naklonil se blíž. „Spal jsi čtyřicet hodin a oni řekli, že by to měly být čtyři. Mohl bys mít ještě další komplikace...“ 

„Huh?” To bylo vše, co mohl Harry odpovědět. „Ne, cítím se špatně kvůli tomu doučování, fakt hloupě,” plísnil se. „Myslím, že jsem ti nikdy nepoděkoval. Hmm, možná jo. Vypadá to, že si nedokážu vzpomenout, ale třeťák byl už dávno. Nebo to bylo v druháku, když jsi nás učil Obranu?” 

Remus vedle něj ztuhnul, jako by ho ta otázka naprosto zaskočila, ale pak pomalu přikývl. „Bylo to ve třeťáku, když jsi… mě měl z Obrany, Harry,” odpověděl hlasem, který zněl tak nějak mimo. Pobaveně? Ne, pobaveně ne, spíš zmateně, napadlo Harryho. „A jsem si docela jistý, že jsi mi poděkoval.” 

„Nikdo mě nikdy nedoučoval, Remusi. Nikdo. Ani jednou,” řekl Harry a poněkud vrávoravě se nadzvedl. Bolelo to, jenže ho bolelo i to ležení. 

Remus se na to zamračil, což Harryho zmátlo, dokud nezjistil, že Remus zaregistroval, že potřebuje nastavit postel. Vytáhl hůlku zpoza teplé vesty a očaroval matraci, takže se sklopila o něco výš. 

„Ahhh,” zasténal Harry, když se mu protahovala záda oproti náklonu. No, nebyl to typický Remus – tak pozorný a ohleduplný? „Mmm. Díky, Remusi. Teď se cítím o moc líp.” 

Znovu se podíval na Remuse, tentokrát si uvědomil, že vypadá nějak divně. Rozmazaně. Hmm, celý pokoj byl rozmazaný. Vůbec ho nenapadlo říct si o brýle nebo si vůbec uvědomit, že je obvykle nosí. To rozmazání bylo vlastně roztomilé, pomyslel si. Shodovalo se s tím otupělým pocitem v jeho hlavě. 

„Chutná ti limonáda?” znenadání se zeptal. 

„Příliš sladká,” odpověděl Remus a tentokrát to znělo, jako by měl hodně práce, aby se nezasmál. „Dal by sis trochu, Harry? Máš žízeň?” 

Ale Harryho myšlenky už byly úplně jinde. „Myslíš, že mají domácí skřítkové něco proti citrusům? Řekni, pamatuješ si na tu čokoládu? To bylo vážně zvláštní.” 

Vypadalo to, jako by Remus na Harryho mrkal, jenže všechno bylo tak rozmazané, nemohl si být jistý. „Ta čokoláda, kterou ti dal bratranec?” 

„Ne, čokoláda, kterou jsi mi dal ty, hloupý,” řekl Harry a stiskl Remusovy prsty. Bylo tak příjemné s ním mluvit. Remusovi mohl říct cokoli. „Ve vlaku. Přece po tom, co mě málem dostal ten mozkomor. Poděkoval jsem ti za ni? Tak jako tak to bylo… opravdu divné.” 

„Er… co na tom bylo divného?” 

Harry zavřel oči a zašeptal. „Že díky něčemu jako čokoláda se mi udělá líp, když jsem předtím slyšel svou matku křičet, prosit o můj život, umírat, aby mě zachránila…” 

Tohle slyšíš pokaždé, když se k tobě přiblíží mozkomor?” vyštěkl Remus. 

Harry opět mdle zavřel oči, i když se okolí ustálilo, to rozostření mohlo zmizet jen stěží. Hmm, Remus zněl zděšeně. Že by mu Harry za tu čokoládu nepoděkoval? Ale proč by to mělo Remuse překvapit? „Všechno jsem ti to říkal ve třeťáku. Nebo to byl druhák, když jsi nás měl z Obrany?” 
„Třeťák,” povzdechl si Remus. „Proč si ještě trochu neodpočineš, Harry? Myslím, že si to neuvědomuješ, ale mluvíš poněkud nesouvisle. Spánek je rozhodně v pořádku.” 

„Nechci spát,” řekl Harry nedůtklivě, dolní ret se mu chvěl. „Budou se mi zdát ty sny. Chci si povídat. Skoro vůbec tě nevídám, Remusi. Chtěl jsem tě vidět celý ten strašný rok, když jsem se musel účastnit toho Turnaje tří kouzelnických škol.” V hrdle se mu zadrhl vzlyk. „Opravdu, opravdu jsem si tě přál vidět. Vsadím se, že bys věděl o žaberníku. Mohl jsi mi taky říct, kde bych ho sehnal. Měl jsem za to, že se utopím, protože jsem o tom nikdy neslyšel a neměl jsem ponětí, jak se stát mořskou pannou. Ještě že Dobby věděl, kde ho hledat.” Najednou se jeho mysl úplně odpoutala od jezera. „Um, můžu se tě na něco zeptat? Je to… poněkud osobní. Můžeš mi říct, abych šel k šípku, jestli chceš. Pořád budeme přátelé.” 

Rozmazané přikývnutí byla odpověď na jeho otázku. 

Harry se trošku převalil na bok a znovu se protáhnul, pokoušeje se vzpomenout, co to vlastně chtěl říct. Oh, jasně. 

„Bolí přeměna na vlkodlaka?” 

„Jak dlouho ses mě chtěl na tohle zeptat?” Remus zalapal po dechu a zněl, jako by zadržoval dech. 

„Od třetího ročníku,” trpělivě objasnil Harry, vyznělo to, jako by to byl Remus, kdo mluví nesouvisle. „Nebo to byl druhý, když jsi nás učil Obranu?” 

Další potlačovaný smích. „Ve druhém jsi měl Zlatoslava Lockharta, Harry.” 

Prsty, které držel, se mu vysmekly a Remusův hlas přicházel z větší dálky. Harry zamžoural a viděl ho, jak mluví se sestřičkou-čarodějkou v šedozeleném hábitu. Hmm, sestra-čarodějka. Zajímalo ho, proč nebyl s madam Pomfreyovou, když byl zraněný. Hmm, jak se zranil? Famfrpál? 

„Bude si něco z toho pamatovat?” slyšel říkat Remuse. 

„Jen neurčitě,” odpověděla léčitelka. „Se zbytkem léčby začneme, až bude myslet jasněji. Za normálních okolností bych neváhala, ale s tím, co ho sem dostalo? Raději budeme opatrnější.” 

Harry se zcela posadil, poněkud nejasně si uvědomil, že není ve školním hábitu. Nemotorně spustil nohy z postele, řekl si, že by se měl raději obléct na hodinu Přepravování, Přetvarování nebo Pře-něčeho. Každopádně když se Remus vrátil, jemně zvedl jeho nohy zpět na postel. Stlačil ho na záda a přikryl dekou. Harry se cítil, jako by se vytrácel, ale tentokrát to bylo příjemné vytrácení. Měl za to, že Remusovi může věřit. Mohl mu říct i tu nejstrašnější pravdu. 

„Nemám rád Lockharta,” přiznal, nebyl si vědom toho, že to je zcela irelevantní. „Měl jsem s ním školní trest. Musel jsem podepisovat poštu pro jeho ctitelky svou vlastní krví.” 

Cože?” 

Podivné, jak může být výkřik tichý, napadlo Harryho. „Jo,” bezstarostně pokračoval, vzpomínky vířily, proplétaly se… ale byly tam. „Byl tam brk, který škrábal do kůže a bral ti krev. Ať jsi psal cokoli, vyrylo se ti to do ruky. Jo… Nesmím říkat lži, na všechny ty fotky, kde byl Lockhart na koštěti a na ruce jsem to měl až ke kosti.” 

Remus vydal nějaký přiškrcený zvuk. 

„Pořád tam mám jizvu,” vzdychl Harry. „Další jizva navíc. Věděl jsi, že hlavní charakteristikou mé jizvy je, že je ohyzdná a deformující? Ne, počkej. To jsou dvě charakteristiky, že?” Svraštil obočí. „Možná je jen ohyzdná. Nemůžu si vzpomenout...“ 

„Tvoje jizva není ohyzdná,” tiše prohlásil Remus. 

Harry se odmlčel, nejasný záblesk informace prorazil mlhou v jeho hlavě. „Oh, víš co? Myslím, že ta slova byla pro někoho jiného. Snad Snapea? Ne, on není tak špatný. Věděl jsi, že není tak špatný, Remusi? Třeba jen nemá rád vlkodlaky, studenty, mě, myslím že učení, Nebelvír, Mrzimor, poškrábané kotlíky, Čmuchala, Havraspár, nebo když říkám Voldemort...“ 

„Proč jsi neležel?” přerušil ho Remus, zněl unaven tím rozhovorem. 

Harry se na matraci usadil o něco pohodlněji. „Ležet? Ach, v posteli. Víš, co říká Ron? Že Zmijozelští lžou, jako když tiskne.” Náhle se zahihňal, veselí bylo za chvíli přerušeno širokým zívnutím. „A není tu skoro žádná dýňová šťáva, řekl bys o tom Dobbymu? Um, mohl bys mě vzbudit, až bude čas na vyučování? Teď bych měl mít Přetransponovávání a nemůžu ho zameškat. Jsem v něm skutečně špatný.“ 

„Vzbudím tě, až budeš muset na hodinu, Harry,” ospale pronesl Remus, po krátké pauze dodal: „Mám zavolat sestru-čarodějku, a požádat ji o Bezesný spánek?” 

„Už to na mě nepůsobí,” zamumlal Harry nečekaně srozumitelně, když se přes něj převalila vlna vyčerpání. „Kvůli jizvě mám sny. Nebo… něco na ten způsob. Někdy se mi ale zdá o Čmuchalovi, a to je v pořádku.” 

„Měli bychom se vrátit k hodinám nitrobrany,” slyšel vzdychnout Remuse. Ale Remus ho nitrobranu nikdy neučil. Byl si toho Remus vědom? 

Celý zmatený nechal Harry ty otázky, aby se mu vypařily z hlavy, naklonil se k ruce, která objímala jeho ramena, a chystal se spát.

 

Poslední komentáře
29.08.2011 17:38:33: Vymenené, díky, K tvojmu postrehu - pekné, som zvedavá, čo napíšeš o dvojke a treťom diely....
23.08.2011 12:40:56: Není nad takové delirové rozplývání, co? :-D No, tahle kapitolka asi nebude moje neoblíbenější, prot...
 

Výhradným vlastníkom týchto stránok je Chalibda. Administrátorom je v súčasnej dobe Jimmi. Charakter, význam a dôvod existencie týchto stránok určujete VY.