Vítejte v magickém světě Harryho Pottera

Trilógia od Aspen: I. Rok jako žádný jiný (A Year Like None Other); II. Léto jako žádné jiné (A Summer Like None Other); III. Rodina jako žádná jiná (A Family Like None Other)



Tieto stránky sú pokračovaním pôvodných stránok Roku, ktoré sú venované prekladom skvelej fanfiction od Aspen in Sunlight (trilógia AYLNO, ASLNO a AFLNO). Je alebo bude na nich zverejňovaný česko-slovenský preklad Roku, preklad Leta a Rodiny.

Rok jako žádný jiný

Kapitola 15. EXPECTO PATRONUM

Preklad: Jana Hřebačková

Betareader: Pomponius

Záverečné beta: Sargo
, nová verzia: 29.8.2011 Alis

Harry klečel před ohništěm v salónku v přízemí, hůlkou mířil na roztroušený popel uvnitř a ze všech sil zakřičel: „Incendio!” 

Zrníčko popela lehce vzlétlo, načež se opět sneslo, aby se přidalo ke svým druhům v krbu. 

„Vidíš, to bylo lepší,” řekl Remus povzbudivě. „Tentokrát se něco stalo.” 

„Remusi, fouknul jsem do toho, to je celý!” 

Harry sebou praštil na zem jak dlouhý, tak široký. Skoro si přál, aby ze stínu vyletěla běhnice nebo ďasovec. Alespoň by mohl pozorovat Remuse, jak kouzlí. Jeho vlastní magie, jak si mrzutě uvědomoval, vůbec nefungovala. 

Tedy Remus přinejmenším neměl ten Snapeův příšerný zvyk štěkat, že se nesnaží, i když se snažil. Snažil se ze všech sil. Aby z jeho hůlky vyšlehl oheň, aby hluboko uvnitř cítil chvění, které by prostoupilo až do kůže a pak ještě dál, aby seslal kouzlo. 

Ale bylo to k ničemu. 

„No tak, zpátky do práce,” potichu naléhal Remus, chytil Harryho za ruku a pomohl mu vstát. „Nemůžeme dopustit, aby nás odradilo pár nezdarů. Možná že nebylo nejlepší začít s Incendiem. Potřebujeme něco jednoduššího, snad Wingardium Leviosa.” 

Harry potřásl hlavou. Nenajdete snazší kouzlo než Incendio a Remus to věděl. Z koho si to dělal srandu? Stačí vám energie na zlomek sekundy, abyste rozdělali oheň; zvednout něco do vzduchu a udržet to tam vyžadovalo magii přiživovat. 

Přece jen to ale po něm Remus chtěl, tak to Harry zkusil. „Wingardium Leviosa,” seslal kouzlo na chomáč prachu, který vylézal z rozedřeného polstrování pohovky. Usilovně na něj zíral, přál si, aby se zvedl, ale chuchvalec mu jen vracel upřený pohled. Šklebí se na mě, pomyslel si Harry s nechutí. Otočil se k Remusovi, jako by chtěl říct - Co teď

„Harry, nikdo, kdo dokázal vyvolat Patrona v tak útlém věku jako ty, nemůže přijít o svou magii díky obyčejné horečce.” Remus se mírně houpal na patách a ponořil se do myšlenek. „Ah, třeba to vězí v tomhle.” 

„Co?” 

Remus si sedl na trouchnivějící pohovku a poklepával na místo vedle sebe, dokud si Harry nepřisedl. „Poslední dny soustředily tvou pozornost na poměrně ponuré myšlenky, že?” 

„Um… no, ne tak docela. Chci říct, že na konci loňského roku jsem se cítil mnohem hůř,” přiznal Harry. Zajímalo ho, k čemu se bývalý učitel Obrany chtěl dobrat. 

„Ale být zatažen do všech těch záležitostí se Severusem, Harry...” 

„Hej, Snape a já spolu vycházíme dobře, copak sis nevšiml?” 

„Profesor Snape, Harry, a bylo fajn to vidět. Přesto to pro tebe ze začátku nemohlo být příjemné. Přidej k tomu své starosti o ochranná kouzla, umírající tetu a jak tě napadl strýc, což, jak jsem zjistil, nebyl ojedinělý případ, a hrůzu, kterou jsi cítil, když jsi musel podstoupit celkovou anestézii ani nebudu zmiňovat a...” 

„Snape má pěkně prořízlou pusu,” reptal Harry. 

„Jde o to,” tiše pokračoval Remus, „že tyto události jedna po druhé zatěžovaly tvou mysl. Mám za to, že jsi na temném místě, emocionálně...” 

„Oh, skvělý, další snůška psychologických keců. Chystáš se ze mě zase udělat masochistu, nebo pro tentokrát pouze průměrného zbabělce?” 

„Odkud znáš slova jako masochista?” zalapal Remus po dechu, zcela vyveden z rovnováhy. 

„Remusi, je mi šestnáct, ne dvanáct,” odsekl Harry. „A přečetl jsem si to v učebnici Jasnovidectví.” 

Remus se snažil vrátit své myšlenky tam, kde skončil. „Jsi na temném místě,” zopakoval a jeho hlas začal být nejpřísnější, jaký kdy Harry od Remuse v životě slyšel. Což, celkem vzato, nebylo až tak přísné, ale přesto to Harrymu připomenulo, aby jej nepřerušoval. Aby kluk prokazoval více respektu, jak řekl Snape. „Věř mi, Harry, není to nesmysl. Je dokázáno, že psychický postoj ovlivňuje léčbu. Máš zranění, která je zapotřebí vyléčit, jak fyzická, tak magická. A tvá deprese tomu může celkem dobře bránit. 

Z toho důvodu navrhuji, abychom nejdříve pracovali na kouzlu Patronus, které jako pohon, jak víš, vyžaduje nepřekonatelně radostné vzpomínky. Tím, že donutíme tvou mysl zabývat se jimi, přimějeme tvá zranění, aby se léčila.” 

To byla jedna z nejhloupějších věcí, jakou kdy Harry od Remuse slyšel. Hlavně proto, že věděl, že nemá depresi. Jistě, poslední dobou byl jeho život ponurý, ale kdy nebyl? Od přístěnku přes Voldemorta, zkamenělé přátele, přátele, kteří zemřeli, až po pohromu se Siriusem; v životě neměl na růžích ustláno. Ale nikdy nebyl v depresi – ne tak jak myslel Remus. Jednoduše se ty strašné chvilky naučil ignorovat, odsunout je bokem a jít dál. 

I když odsunout stranou Siriuse opravdu bolelo. 

Možná, pomyslel si Harry, jsem po tom všem opravdu byl tak trochu v depresi. Zamračil se, jelikož se mu ta představa nezamlouvala. Připadal zdeptaný taky Snapeovi? 

„Je zcela normální cítit se sklíčeně po tom všem, co jsi prožil,” utěšoval ho Remus. Pohled, kterým se na něj díval, byl smutný a chápavý zároveň. 

Když Harry viděl ten pohled, připadal si jako hypogryf, jehož peří bylo nakrčené špatným směrem. Nebo spíš jako hypogryf, který byl právě uražen. Nepotřeboval být rozmazlován, a co bylo horší – neměl zapotřebí, aby si Remus myslel, že tomu tak je. 

Na druhou stranu chápal, že se mu Remus jen snaží pomoct. Kvůli jejich přátelství, nemluvě o své magii, se Harry rozhodl, že se soustředí na zvládnutí lekcí, a ne na nesmyslné hádky o svých pocitech. 

„Dobrá, kouzlo Patronus,” zamumlal Harry, vstal a zaujal dobře známý postoj. Teď ke vzpomínce. Něco nasáklého naprostou radostí, nekontrolovanou lehkomyslností. Ten kouzelný, skvělý okamžik, kdy věřil, že bude žít se Siriusem… 

Harryho ruka vystřelila, hůlku nastavil do vzestupného úhlu. „Expecto Patronum!” 

Nic. Vůbec nic. 

 

***



Během odpoledne Harry zkoušel šťastné vzpomínky, dokud nebyl skutečně doslova modrý v obličeji. Hodiny strávené křičením Expecto Patronum, přičemž byla každá minuta proseta pocitem marnosti, jeho náladu zrovna nezvedly. 

A za všechno to úsilí nebylo odměnou nic víc než stříbrné zasyčení z jeho zatracené hůlky. 

No, pomyslel si Harry, jestli jsem nepociťoval depresi před tím, tak teď ji rozhodně mám. Vyšel nahoru, aby se trochu prospal; hlavně proto, že později během nitrobrany nechtěl klimbat. Snape se tentokrát chystal dohlédnout, aby si tu dovednost skutečně osvojil. 

Místo aby se vrátil do Siriusovy ložnice, zamířil do té, kterou dříve sdílel s Ronem. Postele tam byly bez povlečení, ale Harrymu to bylo jedno. Položil se na nezraněný bok, zavřel oči a začal počítat od jedné do tisíce. Někdy mu to pomohlo usnout, někdy ne. Tentokrát to zabralo. 

Krátura stál na stole, chlastal víno ze stříbrného poháru 
z patnáctého století, jenž nesl erb rodiny Blacků, a vřískal vzteky. 
Obraz Paní byl odstraněn a tapiserie taky, 
tím zrádcem krve ve vlajících černých šatech, 
tím, kdo přišel, ale nikdy nezůstal. 
Oh, použil Temné umění, aby je oba odstranil, to udělal, 
kouzla, zaklínadla a kletby létaly vzduchem, 
ačkoli vůbec nebyl opravdový temný mág. 
Ó, ano, Krátura ví, Krátura ví a Krátura se pomstí, 
stejně jako se pomstil tomu ošklivému mladému pánu, 
který zlomil Paní srdce… 

Vířivý pohyb, Krátura se točil kolem dokola, 
Pak se začala točit celá místnost a nakonec celé město, 
dokud se rotace nezastavila, Krátura zmizel 
a vynořila se Zobí ulice č. 4. 


Temná energie se skrývala pod schody, 
pak se vyhrnula prasklinami ve dveřích, 
aby se omotala kolem rohů a zaplnila dům k prasknutí. 
Dudley ječel na trávníku... „Ne, ne, zastav to, zastav to!“ 
Ale nic se nestalo. Dům se zaplnil a začal se rozpínat. 
Okna praskla a rotující plyn se valil kupředu, 
zatemnil Zobí a Magnoliovou ulici a skrze hustou, dusivou masu černé magie
mohl Harry vidět dům, který se nyní vznášel a mizel do neznáma, 
až nebyl nic jiného než skvrna na obzoru spálené a zraněné země. 

A nad vším tím se na obloze vznášelo Znamení zla.
 

Harry se s trhnutím narovnal, prudce oddechoval a ruka mu vyletěla k čelu. 

Ale byl to pouhý reflex; jizva ho nebolela. Dokonce ani během snu. Harry usoudil, že nepocházel od Voldemorta, nýbrž z jeho vlastní mysli. 

Možná ukazoval, že měl o něco větší depresi, než si myslel. 

 

 

***


Nepřítomnost domácích skřítků znamenala, že procvičování magie se muselo přerušit, aby někdo mohl připravit večeři. Dobrá věc, soudil Harry. Hned poté, co si zdřímnul, ho Remus okamžitě zapřáhl do práce na šťastném kouzle, jak si to Harry pro sebe nazval. Ale šťastným ho neučinilo ani předtím – mělo snad teď? Ještě jeden neúspěšný Patronus a Harry měl sklony někoho uškrtit. Jaká škoda, že Krátura přece jen není někde kolem, pomyslel si potají. 

Nikdy nezbožňoval vaření, ačkoli v něm byl docela dobrý. Nicméně s Remusovou výpomocí to nebyla taková nádeničina. Ne že by salát a pár pečených žebírek bylo pro začátek nějak moc práce. 

Harry si však nemohl nevšimnout, že Remus se v jeho přítomnosti zdržoval užití magie. Dokonce i plechovku grapefruitové šťávy otevřel ručně, ačkoli evidentně neměl ponětí, jak použít otvírák na konzervy. Jestli to nebylo názorné znamení toho, jak se Remus skutečně cítil, pak už Harry nevěděl. 

Poté, co dojedli jídlo a umyli nádobí, si Remus promnul ruce a navrhl další proklepnutí kouzla Patronus. Harry by patrně zvracel, kdyby tomu opět čelil tak brzy, proto řekl, že musí napsat pár dopisů, než přijde Snape. 

„Profesor Snape,” plísnil ho Remus, jen co to slyšel. 

„Jasně,” zamumlal Harry a utekl nahoru do ložnice, jen aby zjistil, že tam není žádný pergamen. Povzdechl si, prošel přes odpočívadlo k Siriusově pokoji a zůstal stát. 

Pak ale vešel dovnitř a řekl si, že Sirius je mrtvý a sebevětší nenávist k tomu domu to nezmění. 

 

***


Pergamen a brk snadno našel ve velkém, starém psacím stole v rohu místnosti. Harry nebyl schopen odolat a rychle prohledal všechny šuplíky. Nevěděl, co hledá; prostě se chtěl podívat. 

Jenže někdo to udělal před ním; nenašel nic osobního, co by tam Sirius zanechal. Dokonce i ten brk vypadal, jako by byl koupen v Krucáncích a Kaňourech před týdnem či dvěma. 

Harry vzdychnul, usadil se a připravil se k psaní. Jeden dopis, rozmyslel se. To by mělo stačit; v těchto dnech byli k sobě Ron s Hermionou prakticky přilepení. Ale musel si dávat pozor, jak vyložit některé věci pro případ, že by se dopis dostal do špatných rukou. Harry chvíli přežvykoval brk a rozebíral to. 

Drahý Rone a Hermiono, 

jsem v pořádku, ale všechno se poněkud zkomplikovalo a chvíli potrvá, než se budu moci vrátit do školy. Přál bych si, abych vám to mohl celé vyprávět, ale vím, že pochopíte, když vám napíšu, že to nejde. Vzpomínáte si na předminulé léto, kdy jste se Brumbálovi zavázali přísahou mlčenlivosti ohledně hromady věcí, přičemž jste své slovo dodrželi a neřekli jste mi to ani v dopisech? Tohle je něco na ten způsob. Vím, že budete v každém směru tak chápaví, jako jsem byl já. (Teď mi nepřipomínejte, že jsem křičel, vřeštěl a zkrátka vyváděl jako rozmazlený blbeček. Jsem si jistý, že se s tím vypořádáte mnohem lépe než já.) 

Tak jak jde škola? Je zvláštní do žádné nechodit, ale jsem pěkně zaneprázdněný. Hej, aspoň nemusím chodit do vy-víte-kterých hodin, které učí vy-víte-kdo. 

Brzy vám zase napíšu. Když už je řeč o těch určitých hodinách, musím Vám něco povědět. Bude to znít trochu divně, ale prostě udělejte, co řeknu, jo? Abyste ke mně mohli dopravit dopis, musíte ho srolovat s pojednáním a takto je odevzdat. V jaké hodině, ptáte se? Hmm, no, nedávno bylo tématem Ronovo akné (promiň, Rone). Jo, v tomto předmětu. Od prvního dne jsem jej pouze nenáviděl. A když jsme u toho, bylo mi řečeno, abych vás upozornil, že tento dopis nesmíte dát z rukou. Vážně, doporučil bych vám, abyste ho spálili a rozprášili popel v krbu pro případ, že by se někdo nejmenovaný - ale v jádru by to mohla být odporná, malá fretka - rozhodl, že se pokusí o rekonstrukční kouzlo. 

Nemějte o mě starosti, jasný? Vede se mi dobře. 

Harry 


Ještě dvakrát si dopis pročetl a usoudil, že to projde. 

 

***


Harry dřímal v přízemí na pohovce. Pokaždé, když se probral, zvažoval, jestli to už má vzdát a jít do postele. Koneckonců Snape neřekl, že přijde každou noc. 

Přesto ho v přízemí držely dvě věci. 

Za prvé se mu skutečně nechtělo obtěžovat se se stlaním postele nebo spát v Siriusově a za druhé opravdu chtěl vidět Snapea. 

To je zvláštní myšlenka, dumal Harry. Ale byla to pravda. Remus se mohl domnívat, že o Harrym ví všechno, ale byl to Snape, kdo při něm v těch několika minulých dnech stál. Snape, kdo viděl přístěnek, a nikdy se o tom ve vyučování nezmínil. Snape, kdo se zdržel jakýchkoli posměšků, když se ukázalo, že má Harry strach z jehel. Ale vlastně nebyl až tak vyděšený, když tam vedle něj stál Snape, že? 

Harry se znovu ponořil do spánku. 

 

***


Vzbudil jej hluk, jak se někdo přesunul letaxem. Sedl si na gauč a hmátl po brýlích. Snape vykročil kupředu, hábit kolem něj vlál stejně dramaticky jako vždy. Zlověstný a impozantní. Vypadal, jako by ze sklepení přešel rovnou do Siriusova domu a víceméně to tak nějak samozřejmě bylo. 

„Hej,” uvítal ho Harry, trochu mrkal a mnul si oči. „Um, co se týče magie, tak se mi dnes zrovna nedařilo.” 

„Dobrý večer,” odpověděl Snape. „A ano, vím; už jsem mluvil s Lupinem.” 

Harry se upamatoval, jak Brumbál říkal, že členové Řádu mají bezpečnější formy komunikace než sovy a krby, takže to dávalo smysl. Nicméně mu to připomenulo dopis, co napsal. Harry jej vzal ze stojanu na lampy vedle pohovky a předal jej Snapeovi. Na obálku jednoduše naškrábal Ron Weasley & Hermiona Grangerová, Bradavická škola čar a kouzel

Snape jej vzal, ale místo aby ho schoval do hábitu, dvakrát jej protočil v rukou a zeptal se: „Smím?” 

Harry polknul. „Myslíte přečíst?” 

Temný, cynický pohled i beze slov vyjádřil, že ta otázka byla stupidní. 

„Proč to chcete?” otázal se Harry. „Nevěříte mi?” 

„Máte několik hodin čas, pane Pottere? Jsem přesvědčen, že takovou dobu zabere, než se vůbec dostanu k vymezení parametrů ohledně důvěry k vám.” 

„Mohl jste prostě říct ne,” podotknul Harry. „Poněvadž mi očividně nevěříte.” 

Snape si z ramen smetl trochu popela. „Měl bych říct, že věřím vašim úmyslům. Je ve vašem zájmu být diskrétní ohledně situace, ve které se nacházíte. Nicméně mám obavy, co se týče provedení diskrétnosti. A na rovinu, pane Pottere, váš život má pro mě mnohem vyšší hodnotu než soukromí.” 

„Fajn, přečtěte si to,” ustoupil Harry. Měl nejasné podezření, že kdyby odmítl, tak by si to Snape stejně přečetl – nejspíš přímo před ním. Harry se rád obejde bez takového podupání hrdosti. „Ale žádné strhávání bodů,” dodal. 

Snape nadzvedl obočí, když rychlým zaklínadlem rozřízl a otevřel obálku. 

Harry byl napjatý, zadržel dech a vybavoval si, jak napsal, že lektvary od prvního dne nenáviděl. No, alespoň neužil výrazy jako slizká náhražka nebo ještě hůř – ten vak slizu vyplivnutý z pekla

„Dobře formulováno,” usoudil Snape, když opětovně složil dopis na čtvrtiny. „Budete muset připravit novou obálku. Opravení tady té by sice nebylo vidět, ale stále by šlo vypátrat, kdyby měl někdo k dispozici patřičná kouzla.” 

Rozhodně paranoidní, pomyslel si Harry, ale zjistil, že mu to v podstatě nevadí. Natolik se mu ulevilo, že Snape neřekl nic k obsahu dopisu. 

V tom se ovšem Harry mýlil. Když Snapeovi podával čerstvě nadepsanou obálku, učitel Lektvarů poznamenal: „Nejsem si vědom, že byste slyšeli o Reconstitutiu, Harry. Objevila snad slečna Grangerová toto kouzlo během jednoho ze svých častých vpádů do Oddělení s omezeným přístupem?”

Harry měl za to, že své překvapení skryl dobře. „Oddělení s omezeným přístupem? Co to je?” bezostyšně lhal, ačkoli každý student o něm samozřejmě slyšel během týdne Uvítacích oslav. „A proč chcete něco na Hermionu, profesore?” 

„Proč myslíš?” odvětil Snape a pohnul se směrem k pohovce. „Je z Nebelvíru. Mimochodem ti posílá tohle,” dodal a zalovil v hábitu nadměrný, pevně srolovaný pergamen. „Zápisy z vyučování od 22. Ta holka se musí naučit nezapisovat každé slovo ze všech předmětů. Poznámky by měly být takové, a ne nějaké zatracené přepisy.” 

Harry se lehce zahuhňal nejen Snapeově naprosto správnému popisu Hermioniny představy o pečlivosti, ale také předposlednímu slovu. Nezdálo se pravděpodobné, že by bradavický profesor Lektvarů hovořil tak otevřeně, ale pak si Harry znova uvědomil, že ve Snapeovi toho bylo víc, než kdy tušil. Mnohem víc. 

Pak mu v hlavě vytanula další myšlenka. „Um, jak mohla vědět, že mi to budete moct předat? Ještě nedostala můj dopis!” A hned v patách této myšlenky byla další. „Oh. Vyvodila si to. Tak to je Hermiona.” 

„Nechutné množství inteligence na někoho v jejím věku,” kousavě pronesl Snape, ale Harry by odpřísáhl, že to tak ve skutečnosti necítil. Popravdě Snape tak trochu vypadal, jako by našel důvod Hermionu obdivovat. I když neochotně. Velmi, velmi neochotně. Snape se zamračil, posadil se, dal nohu přes nohu a jeho dlouhé hubené ruce chvíli srovnávaly hábit. 

„Patrně jsem odhalil příliš, když jsem vás sledoval do… tedy, upřímně nevím, co to bylo, pane Pottere. Snad arabského budoáru? V každém případě slečna Grangerová věděla, že jsem zapleten do všech nesnází, kterým jste čelil. Ta holka leze na nervy. Byl jsem v pokušení ji zaklít, když mi to předávala, v neposlední řadě proto, že teď se nehodí, aby učení rozptylovalo vaši pozornost.” 

„Správně, Remus a já jsme to na začátku probírali,” souhlasil Harry a odhodil poznámky, když si bokem sedal na druhou stranu pohovky, aby viděl na Snapea. „Vlastně jsme probrali hodně věcí,” dodal zlověstně Harry. „Jako třeba že ví, že můj strýc není zrovna nejlepší osoba, která kdy poctila zemi svou přítomností. Jako fakt, že je slavný Harry Potter vyděšený jít pod nůž! Co se to stalo s dekorem, eh? S diskrétností?” 

Snape švihnul hůlkou k lampě, aby se rozsvítila a propletl si prsty, než odpověděl. „Žádal jsem tě někdy o omluvu za to, že jsi diskutoval o mých osobních záležitostech s kmotrem? Ne, nežádal. A v životě nebudu. Měl jsi důvod s ním mluvit, oprávněný důvod. A ten mám taky já s Lupinem. Ujišťuji tě, že jsem se o tobě ani jednou nezmínil jako o 'slavném Harry Potterovi'. Nicméně jsem mu řekl o všem, co mi připadalo nutné.” 

„Nutné!” vykřikl Harry. 

„Lupin je docela zabraný do teorie, že duševní, fyzická a magická podstata jsou mezi sebou pevně propletené.” 

„Všiml jsem si! Nejenže si myslí, že jsem zatracený masochista odhodlaný se zničit, taky věří, že mé špatné rozpoložení vysvětluje nedostatek magie.” Harry rozhodil ruce a střelil pohledem po učiteli. „Myslí si, že mám depresi!” 

„Ve tvém stavu by to nebylo nic nenormálního,” pokrčil rameny Snape. 

Harry nehodlal dopustit, aby se z toho vykroutil tak snadno, ačkoli ho nepřekvapilo, že se Snape na tu slovní návnadu nechytil. Ten člověk věděl jak manévrovat – o tom žádná. Ale Harry to chtěl vědět, proto se zeptal: „Vy si nemyslíte, že mám depresi, že ne? Chci říct… nejenom dneska, ale předtím? Obecně?” 

Snape si poklepával ukazováčkem po tváři a podíval se na Harryho, jako by to zvažoval. „Napsal jsi svým přátelům, že je ti dobře. Myslím si, že tomu sám věříš. Jenže to z toho ještě nedělá pravdu.” 

Odpověď byla tak dvojsmyslná, jako by žádnou nedostal, ale Harry to nechal být. „Jaké byly vaše hodiny?” změnil téma. „Brumbál vás kryl, ech, předstíral, že jste to vy, zatímco jste byl minulý týden se mnou?” 

Snape se na něj zadíval o něco déle, pak pomalu pronesl: „V každém ročníku – od prvního po šestý – učil jak přeměnit ovocné cukry v citrónové bonbóny.” 

Harry se téměř rozesmál - ta představa byla směšná - ale namísto toho pocítil chladný, zatvrzelý vztek, který ho sevřel, vyrazil z nitra, aby se vyvalil konečky prstů. „Ten hlupák!” křičel, zuřivost jím cloumala tak divoce, až to bolelo. „Na co si to hraje? Nikdo by ani na chvíli neuvěřil, že byste nám vy dovolil v hodině tvořit sladkosti! Celá škola se nyní dozví, že to byl Brumbál s Mnoholičným lektvarem, tudíž si dají dohromady, že jsem pryč ve stejnou dobu jako vy a jedna a jedna jsou dvě, že? Minule jsem si to ověřil! Po tomhle není Hermiona až tak neskutečně chytrá, je...“ 

„Harry, Harry!” křičel Snape přes jeho výbuch emocí. „Vtipkoval jsem, Harry.” 

Harry přestal ječet a věnoval učiteli dlouhý, upřený pohled. „Vy nežertujete.” 

„V budoucnu rozhodně nebudu,” odsekl Snape. „Zdáš se… být napjatý, což nám s nitrobranou nepomůže. Napadlo mě, že trocha humoru, by tě mohla uvolnit. Namísto toho jsi prskal jako stará hůlka. A dávej si pozor na jazyk, prosím. Albus Brumbál není hlupák.” 

Harry pomyslel na loňský rok – na tajemství, která před ním byla držena příliš dlouho, na cenu, kterou musel zaplatit za to, že jej ředitel ignoroval a držel jazyk za zuby. 

„Snad bychom mohli započít s tím, proč jsem sem přišel,” navrhl Snape, jeho hlas byl o poznání klidnější. „Už je celkem pozdě a já zde nemůžu zůstat celou noc. Procvičoval jsi vyčištění své mysli?” 

„Ne, protože nevím jak!” Harryho ruce nyní bubnovaly na kolenou. „Co bych měl udělat? Prostě na nic nemyslet? Jak může kdokoli, kdo je naživu, posedávat a na nic nemyslet?” 

„To není přesně to, co znamená vyčištění mysli,” objasnil Snape. „Celý dnešek jsem strávil tím, že jsem přemýšlel o tvých připomínkách k loňské výuce a udělal jsem určitý průzkum. Je pravda, že jsem neměl dost trpělivosti s učením. Připadalo mi velmi naléhavé, abys nevpouštěl Pána zla do své mysli, jak brzy to jen bude možné, a tak jsem na tebe spěchal.” Odmlčel se, vypadal ztrápeně. „Po operaci jsi řekl, že kromě Lupina tě nikdo doopravdy neučil, což samozřejmě není pravda, jelikož já jsem tě také učil. Ale věř tomu, že mi to poskytlo hodně námětů k zamyšlení, Harry. Loni jsem ti měl za zlé, že musím trpět tvou přítomnost. Tehdy jsem pro tebe neměl… žádné pochopení. V podstatě jsem o tobě smýšlel jako o Jamesovi. Tvé hanebné chování, neprocvičování, nerespektování mého soukromí tomu nepomohlo.” 

„Ano,” souhlasil Harry, jeho ruce se zastavily na stehnech. „Nikdy jsem neřekl, že jsem byl dokonalý žák.” 

„Ale tohle je snad více podstatné,” pokračoval profesor. Jeho pohled byl jako bouřkové mraky, držené v šachu pouze silou vůle. „Pro mě je nitrobrana stejně přirozená jako dýchání. Mám pro ni přirozené vlohy, což je jedině dobře vzhledem k tomu, jak často musím být v přítomnosti Pána zla. Abych řekl pravdu, očekával jsem, že u tebe to bude stejné.” 

„Protože jsem ve třinácti dokázal vyvolat Patrona?” 

„Předpokládám, že to mohlo hrát roli; věděl jsem, že jsi mocný kouzelník. Ale hlavně, Harry, očekával jsem od tebe tolik, protože je pro mě obtížné představit si, že by nitrobrana měla představovat nějaký problém. V Lektvarech je to stejné. Jsou pro mě od narození srozumitelné.” 
„No, jenže nejsou pro mě, Nevilla, Deana nebo kohokoliv ze šestého ročníku kromě Malfoye a Hermiony, jak jistě víte.” 

„Začínám tomu rozumět,” nezřetelně odpověděl Snape. „Každopádně, co se týká nitrobrany, dnes jsem se radil o jejím vedení v příručkách, učebnicích, Harry. Nezačneme tak jako loni. Nyní chápu, že jsem po tobě chtěl, abys létal, když ses ani nenaučil plazit.” 

„Jak se tedy naučím plazit?” 

„Tím, že mi budeš věřit,” prostě odpověděl Snape. „Abych tě učil, budu muset být ve tvé mysli.” 

Harrymu cítil, jak mu ztěžkl jazyk. „Znovu čtení mysli?” 

„Ne, to ne. Nebudu z tebe tahat vzpomínky jako tehdy. Je to spíš věc sdílení myšlenek a spolupráce za společným cílem. Ale, Harry, nebudu to pro tebe moci udělat, dokud mě nenecháš. Z toho důvodu potřebuji důvěru.” 

„Máte několik hodin čas?” slabě zavtipkoval Harry, pak dodal: „Ne, to bylo hloupé. Nemyslím si, že byste měl v plánu...” 

„Poškodit tvou mysl za účelem otevřít ji Pánu zla?” 

Harry sebou trhnul. „Ježiši, hádám, že vám Brumbál řekl všechno. Ne, už si to nemyslím. Vzpomínám si, že mi ředitel řekl, že vám věří a pamatuji se, jak jsem si myslel, jaká to je nevýslovná blbost, a že bych byl raději uvržen do sklepení prorostlého Ďáblovým osidlem, než věřil někomu, jako jste vy, ale… no dobře. Řekl bych, že od té doby jsem vyrostl.” 

„To ano,” potvrdil Snape. Ještě jednou vytáhl hůlku, máchnul s ní vířivým pohybem a vyčaroval dvě sklenice naplněné zlatavou tekutinou a cinkajícími kostkami ledu. Jedna se houpavě přenesla vzduchem k Harrymu a usadila se mu v ruce. Když si k ní Harry přičichl, nakrčil se mu nos. 

„Je to velice dobrá whisky,” tvrdil Snape. „Sladová.” 

„To není ohnivá whisky?” 

„Ta obsahuje magické složky, takže prozatím raději pij mudlovskou.” Pozvedl skleničku. „Na zdraví.” 

Harry trochu usrkl, zašklebil se a napil se o něco víc. „Co oslavujeme?” 

„Relaxujeme,” vysvětlil Snape. „Uvolnění prospěje zbytku postupu. Proto vypij svou whisky, Harry.” 

„Říkáte to stejným tónem jako paní Weasleyová 'Vypij si tu dýňovou šťávu.'” 

„No, taky se o tebe stará, to si dokážu představit,” nevrle poznamenal Snape. 

Aniž by se podíval na Harryho, zaklonil hlavu a dopil zbytek whisky.

 

Poslední komentáře
29.08.2011 17:47:20: Vymenené, díky. Tieto kapitoly si už moc nepamätám, myslím, že moje obľúbené nastupujú po tridsiatke...
24.08.2011 21:33:51: Tak to byla jistá úroveň vzájemného svěřování a jakéhosi prohlubování jejich vztahu. Což je jistě po...
 

Výhradným vlastníkom týchto stránok je Chalibda. Administrátorom je v súčasnej dobe Jimmi. Charakter, význam a dôvod existencie týchto stránok určujete VY.