Vítejte v magickém světě Harryho Pottera

Trilógia od Aspen: I. Rok jako žádný jiný (A Year Like None Other); II. Léto jako žádné jiné (A Summer Like None Other); III. Rodina jako žádná jiná (A Family Like None Other)



Tieto stránky sú pokračovaním pôvodných stránok Roku, ktoré sú venované prekladom skvelej fanfiction od Aspen in Sunlight (trilógia AYLNO, ASLNO a AFLNO). Je alebo bude na nich zverejňovaný česko-slovenský preklad Roku, preklad Leta a Rodiny.

Rok jako žádný jiný

Kapitola 17. SALSA

Preklad: Simon Kokr

Záverečné beta: Sargo,
nová verzia: 7.9.2011 Alis

„Snape si nemyslí, že jsem ztratil veškerou svou magii,” oznámil příští ráno Harry nad míchanými vajíčky na toustu. 

Remus zvedal svůj šálek s čajem ke rtům, ale zastavil se. „Takže nitrobrana šla dobře?” 

„Jo, bylo to dobrý,” potvrdil Harry. „Ukázalo se, že Snape ví jak učit, když se mu doopravdy chce.” 

Číhal na očekávané profesor Snape, které mělo přijít, ale nezvládl posměšně si neodfrknout. Remus si to nezasloužil, ačkoliv si Harry uvědomoval, že mnohem víc dával přednost Snapeovu celkovému postoji vůči sobě. Snape ho vůbec nelitoval a určitě ho neopravoval na profesor Brumbál. Také už dávno vzdal opravování Harryho říkajícího Voldemort namísto hloupého titulu ‚Pán zla‘. 

„Každopádně,” pokračoval Harry, dojídajíc snídani, „magie je spíš následkem snu, který jsem měl minulou noc. Částečně byl o Kráturovi, jak stál tady na stole s hřejivým pocitem ze Siriusovy smrti, a zbylá část byla o Dudleyho domě, který se tak nějak zhroutil sám do sebe, zatímco se nad tím vznášelo Znamení zla. Snape říkal, že to s Kráturou byla pravda, ale ten zbytek už ne, ale taky říkal, že bych tě mohl dnes ráno poprosit, aby ses zeptal paní Figgové letaxem, víš, jen se ujistit?” 

„Jasně,” odpověděl Remus a odsunul se od stolu. „Hned teď?” 

„Prosím.” 

Zatímco se Remus ujišťoval, zda Zobí ulice č. 4 stále stojí a nezažila nic podivného, Harry se ukryl v chodbě blízko salónu. V jednom okamžiku usykl: „Počkej, počkej! Pověz jí, ať mi dá mobil.” Ale Remus ho nemohl slyšet; technicky vzato, jeho uši byly v Kvikálkově. 

Po minutě se Remus vytáhl z krbu a Harry si povzdechl. „Chtěl jsem ti říct, abys jí řekl o mobil. Víš, abych kdykoliv mohl zavolat domů, abychom jí nemuseli obtěžovat, kdybych zase měl sen, jako teď.” 

„Myslíš, že budeš mít nějaké podobné sny?” zeptal se Remus a poškrábal se na hlavě. 

„Ne... já nevím. Možná. Eee, pokud by to obtěžovalo paní Figgovou, třeba bys nějaký mohl sehnat ty? Mám nějaké mudlovské peníze, které mi půjčil Snape. Myslím, že bych je mohl najít...” 

„Tak to ani náhodou,” rozhodně popřel Remus. „Nenechám tě samotného v tomto domě.” 

„A proč ne? Vždyť je to tady vyčištěný od černý magie. Snape říkal, že jsi ve skutečnosti byl fakt dobrý v Obraně, věděl jsi to?” 

„Profesor Snape, Harry...“ 

S Remusem, jak se ukázalo, nebylo tak jednoduché manévrovat, i když právě o to se Harry snažil těmito lichotkami. Ale ve skutečnosti si sám sebou nebyl jistý. Navíc však, celý telefon byl vyřešen ještě před tím, ale o tom Harry nevěděl. „Tady,” řekl Remus a otevřel šuplík. Vyndal z něj telefon, který již předtím Harry viděl – ten tenký stříbrný, který použil u sv. Munga. „Severus říkal, že bys ho mohl chtít.” 

Na okamžik se Harry podivil, kde mohl Snape vzít telefon. A taky si nebyl moc jistý, jak mobilní telefony fungují, aby někdo nedostával účty za hovory, tak jako je dostávali Dursleyovi za jejich pevnou linku? Hmm. Zajímalo ho, jestli to má říct Snapeovi a nabídnout zaplacení nějakým zlatem od Gringottů nebo něco takového? Na druhou stranu, Harry nevěděl, jak dlouho vydrží baterie nabité, takže to celé bylo poněkud sporné. 

Zazvonilo to, jednou, dvakrát... Harry chvíli počkal a pak zavěsil. Jako obvykle, strýc Vernon ani Dudley tam nebyli. Ne že by Harry věděl, co říct. Připadal si poněkud nemotorný, pravděpodobně proto, že si nemohl vzpomenout, kdy volal domů, kromě toho že jednou se to týkalo pohřbu. A to nedopadlo dvakrát nejlíp. 

Harrymu neušlo, že se Remus posadil do křesla, kde předchozí noc seděl Snape, a sledoval ho, jak telefonuje. Harry mě nepříjemný, vtíravý pocit, že i kdyby se mu spojení podařilo, Remus by tam zůstal a poslouchal každé slovo. 

Pro Harryho bylo těžké tomu uvěřit, mysl se proti tomu bouřila, ale pravda ho doslova bila do očí. 

Severus Snape měl víc slušnosti a respektu vůči Harrymu než Remus Lupin. 

Snape se alespoň minulé noci zeptal na povolení, jestli si může přečíst ten dopis. Samozřejmě že Harry měl jistá podezření, co by se asi tak mohlo stát, kdyby to odmítl, ale stejně. Snape se alespoň zdvořile zeptal. Dokonce i kdyby to nemyslel až tak, jak mohl, přesto to mělo význam. 

Kdežto Remus tady pořád seděl, zřejmě netušící, že mladý šestnáctiletý muž, násilně odloučený od své jediné rodiny, by chtěl alespoň špetku soukromí, aby mohl zavolat domů! 

Harry vypnul telefon a strčil ho do kapsy rozhodujíc se, že to zkusí později a že to udělá daleko od zvědavých očí... a uší. Samozřejmě že pokud by Remus byl zrovna vlkodlakem, a Harry měl velké podezření, že měl neobvykle dobrý sluch, mohlo to dát trochu práce. Přesto byl dům na Grimmauldově náměstí dům. Takže mohl najít klidné místečko pro hovor. Kdekoliv. 
Což mu připomnělo... 

„Snape pořád říká, že je to můj dům,” prohlásil Harry a vyskočil na nohy. „Je to jen slovní obrat, protože tady zůstanu kdoví jak dlouho?” 

Remus vypadal překvapeně. „Ne, Harry, je to tvůj dům. Sirius ti tu nechal všechno, co měl, včetně ponožek v šuplíku. To jsi nevěděl?” 

„V šuplíkách ale nebyly žádné ponožky,” smutně si posteskl Harry. 

„Pravda. Zatímco se Severus potýkal s portrétem a gobelínem - u Merlina, ani nemáš ponětí, čím vším musel projít, aby ty hrůzy odlepil - uklidil jsem pro tebe Siriusovu ložnici.” 

„Cože?” 

„No, byly to jen připomínky...” 

„Jasně a právě za ty jsem mohl být rád, ty velký tupče!” vykřikl Harry. Náhle ho popadlo nutkání někoho uhodit, nejspíš asi Remuse; ruka ho začala svrbět, jako by chtěla hodit nějakou krutou kletbu. S představou že by to mohlo být užitečné, vyběhl si nahoru pro svoji hůlku, dusíc v sobě vztek a pak, cestou zpátky dolů, bral schody po třech a se svojí pravou rukou protaženou o prudký spirálovitý pohyb mrštil na Remuse: „Rompere!“ 

Nebo spíše na Remusův obraz v zrcadle; Harry ve skutečnosti nechtěl uřknout Remuse, snad jen pokud by opravdu zešílel. 

Nakonec to stejně bylo jedno. Zrcadlo se jen zamihotalo pod kletbou, která na něm zanechala osamocenu trhlinu. 

Zklamaný Harry vyškubl jednu svoji tenisku a mrštil jí po zrcadle, které se stejně nerozbilo. „Jooo?” vykřikl, uvažujíc, jestli už toho nemá dost. Další věc, která proplachtila vzduchem, byla malá bronzová soška. 

Remus ustoupil, když se zrcadlo rozletělo na tisíc kousků. „Harry...” 

Harry se otočil za hlasem a nasadil ostýchavý úsměv. „Já nejsem tak neovladatelný, jak to vypadá. Uznávám, že ta bota byla úplně ve vzteku. Ale pak mě napadlo, jestli to prokleté zrcadlo není začarováno proti rozbití, že by třeba proto selhala moje kletba.” Pokrčil rameny. „Tolik teorie. Ostatně… přesto nevyhazuj nic, co by patřilo Siriusovi. Nebyl to totiž tvůj domov.” 

„Nic nebylo odneseno z tohoto domu kromě těch dvou věcí, které odstranil Severus,” konejšil ho Remus. Přesto tónem, který Harrymu naznačoval urážku. „Všechno ostatní je v krabicích dole ve sklepě.” 

Můj sklep, pomyslel si Harry, to spojení bylo poněkud skličující. Doopravdy vlastnil dům, celý dům? „Proč mi někdo neřekl, že tohle všechno bylo moje? Snape vypadal, jakoby si myslel, že to už vím.” 

„Profesor Snape, Harry. Ostatně, já nevím. Albus ti to měl říct, protože byl ustanoven vykonavatelem. Možná to má něco společného se způsobem Siriusovy smrti, s jaksi nejasnými okolnostmi.” 

Možná to má něco do činění s tím, že Brumbál se mnou pořád zachází jako s jedenáctiletým klukem, se kterým může manipulovat, uvažoval Harry, jeho pravá ruka ho znovu zasvrběla. Tentokrát se ale neobtěžoval cokoliv zaklít. Možná to souvisí s posledním létem. Brumbál ví, že radši půjdu sem než do Zobí ulice, ale namísto uvažování nad mými možnostmi přišel s tím, že nedostanu žádnou šanci. Nevěřil mi, že rozumím poručnictví, nebo že chápu, že je v mém nejlepším zájmu být chráněn udržením matčina ochranného kouzla v plné síle. Zajímalo by mě, co dalšího ještě ví a neřekl mi to. 

„Je tu ještě něco, kromě domu, o čem bych měl vědět?“ Harryho hlas prolomil dozvuky temných myšlenek. „Od Siriuse?” 

„Jeho trezor u Gringottů je samozřejmě také tvůj,” dodal Remus a trošku s sebou trhl. „A Blackovi byli něco jako Potterovi, Harry. Více čarodějnického zlata, než zbytek z nás považoval za přiměřené.” 

Jako dotek žárlivosti, pomyslel si Harry. „Předpokládám, že klíč má Brumbál?” 

„Profesor Brumbál, Harry,” řekl Remus, nicméně přikývl. 

Náhle Harrymu problesklo hlavou totéž, o čem již dříve přemýšlel. Remus ve svém dopisu říkal, že Snape 'laskavě poskytuje' Vlkodlačí lektvar, ale ta slova se také mohla týkat spíš Remusovy vrozené zdvořilosti než holé skutečnosti. „Není něco, co potřebuješ?” přesto se Harry zeptal. „Já jako...” nechtěl urazit, jen nabídnout. „Ehm, možná doživotní zásobu tvého lektvaru?” 

„To nevydrží,” řekl Remus a lehký úsměv mu rozvlnil rty. „Přesto máš pravdu, je to docela drahé. Dokud však já se Severusem budeme spolu v Řádu, myslím, že mě bude nadále zásobovat. Ale děkuji ti, Harry.” 

„To přece nic není,” odpověděl Harry a taky to tak myslel. 

 

***


Remus zaměstnával Harryho až do soumraku, nejen s dalšími nezdařenými Patrony, ale také s celým hejnem ego drtících zážitků. Remus to však tak nezamýšlel a Harry to věděl. To také bylo jediné, co zdrželo Harryho od toho, aby křičel na svého bývalého učitele Obrany. 

Svým způsobem to bylo směšné. Kolikrát se jen Remus musel dívat jak selhává, než došel k tomu, že to kouzlo, nebo kterékoliv jiné, prostě nepůjde? To ne, Harry nemyslel, že jeho kouzelná moc odešla nadobro, věřil Snapeovým poznámkám o jeho snu. Jen si myslel, že Remusovy metody nepřinesou žádný užitek. 

To odpoledne měl znovu další sen, přesto pokud by ho s někým rozebíral, nebyl by schopen říci, zda tyto poslední sny byly jakkoliv prorocké. Opět se zdálo, že sen má dvě odlišné části oddělené pocitem šíleného víření. Tentokráte se však v tom snu nezdálo být nic znepokojujícího. Viděl Snapea a Remuse v Brumbálově kanceláři, vyměňujíc si několik okamžiků mírné poklony; Remus vypadal opravdu ošklivě. Popelavá tvář, slabý, třesoucí se, oči rudé od pláče, ale seděl tam, zdvořilý jak jen libo, a odpovídal.Tak tedy ano, Severusi, Lucinda je celkem dobrá. A Snape se zasmál a přikývl, vstal ze své židle a zamumlané Pokud smím? přešlo přes jeho rty ještě před tím, než krátký tah jeho hůlky oddělil pramen Remusových vlasů. 

Pak se sen točil dokola v rychlejších a rychlejších kruzích, Brumbálova kancelář zmizela ve spěšně se točících barvách a Harry uviděl lesní krajinu, prázdnou mýtinu, větve stromů se kývaly, jako by je zvedal jemný větřík. Les byl klidný a tmavý, pozdě v noci. Opuštěný. Ale něco přicházelo, něco přicházelo... 

Harry se probudil ještě dříve než to, někdo nebo něco, přišlo. 

 

***


Remus se nabídl, že mu pomůže dole ve sklepě, ale Harry měl naprosté jasno v tom, že chce být sám. A měl pro to víc než jen jeden důvod. Tentokrát, poté, co švihnutím otevřel telefon a vytočil číslo, zvedl to strýc Vernon. Harry již otevíral pusu, aby promluvil, ale nakonec neřekl ani slovo. Chtěl mluvit s Dudleym, ale když na to došlo, zjistil, že nemá tolik nervů, aby se po něm ptal. 

Utkal ses s Pánem zla s mnohem menším strachem, než jsi projevil u svých příbuzných, vzpomněl si Harry na to, co říkal Snape. 

Znechucen sám sebou, Harry si slíbil, že příště strýci Vernonovi odpoví, také ho zastraší. 

Telefon chvíli zcestně vyzváněl, Harry zatím rychle našel vysoko vyrovnané krabice se Siriusovými věcmi. Šaty naplňovaly většinu jedné dosti veliké krabice. Několik malých obsahovalo osobní věci; mezi nimi bezejmenné knihy s koženou vazbou začarované proti otevření. Zvláštní. Harry je položil bokem a ponořil se do krabic. 

Našel jednu starou hůlku, pravděpodobně nějakou, které Sirius odrostl, a zkusil s ní několik neúspěšných kouzel. 

Nakonec úplně na dně krabice našel malé zrcátko, protějšek toho jeho. Harry ho svíral, zasténal, zažíval znovu ty ošklivé pocity, kterými trpěl, když našel své zrcátko po Siriusově smrti. Nebyl to jen žal, že už nikdy nebude moct mluvit se svým kmotrem přes zrcátko, byl to příšerný, vnitřnosti sžírající pocit viny. K čertu, on měl způsob, jak mluvit se Siriusem, způsob, jak by byl schopen zmařit Kráturovy plány. Celou tu dobu měl tu možnost a on o ní nevěděl. Kéž by jen otevřel balíček, který mu dal Sirius! Kdyby ho otevřel, Sirius by dnes ještě žil. Harry by věděl, že se nemá marně namáhat na Odbor záhad, kdyby tehdy věděl o tom zrcátku. 

Blbý, blbý! Nenapravitelně, neomluvitelně blbý! 

 

Harry se tvrdě posadil na zem, naklonil se nad zrcátko a rozvzlykal se. 

 

***

 

Harry nevěděl, kolik času již uplynulo, ale nakonec se jeho stékající slzy zastavily. Seděl se zkříženýma nohama, zírajíc na zdi, které byly osvětleny jen matným přísvitem, jak byly začarovány, aby svítily, pokud je někdo ve sklepě. Zrcátko klidně leželo v jeho klíně, nereagující, mrtvé. Jako Sirius. 

Bolest znovu sevřela jeho srdce, ale již neměl víc slz, které by ronil. Někde hluboko uvnitř sebe cítil chlad. Mrazící až do morku kostí, kousavý mráz natolik nelítostný, až ho štípal. 

Nepatrný zvuk... zachycený na hraně jeho vědomí. Zahlcený žalem, Harry si jej nepovšiml, dokud se nezopakoval v nepravidelných intervalech. Pak vzhlédl a uviděl mrňavého hádka, jak se pozvolna a lehce plazí. Čistě kaštanový, avšak se zlatavým duhovým mihotáním se, jak se hýbal. Had se přitáhl blíž, vztyčil hlavu a vyplazoval na něj svůj jazyk. 

Harry zamrkal, vzpomněl si na hroznýše ze ZOO. Tenhle had, přestože nebyl delší než jeho paže, pozoroval ho tím samým, zvláštním, poněkud pochmurným výrazem. Nešlo ho přirovnat k obávanějším hadům, které již potkal, jako třeba Nagini nebo bazilišek. 

„Takže, ahoj ty tam, chlapíku,” řekl něco na způsob pozdravu, jemně si protírajíc oči. 

Ani nevěděl, jestli mluví hadím jazykem, protože jeho uším to znělo jako angličtina, dokud mu had neodpověděl zasyčením, kterému Harry naprosto rozuměl. Jak by taky ne? Jemu to opravdu znělo jako angličtina. 

„Byl jsssi tady docela dlouho, chlapče.” 

Harry se trochu narovnal a dal zrcátko stranou. „Ano, a ty? Ty tady dole žiješšš?” 

„Jsssou tady myššši,” odpověděl had, připlazil se kousek blíž a zastavil se, obezřetný před Harryho koleny. 

Harry sundal nohu, vybízejíc hada k vyšplhání se, ale ten jej jen dál promyšleně pozoroval. „Jmenuji ssse Harry, ne chlapec,” ohradil se. „Ty máššš nějaké jméno?” 

Had zmateně zakmital hlavou dozadu a dopředu. 

Hm, tak to bude trochu trvat, pomyslel si Harry. „Líbí ssse ti tu?” 

„Ssstudené. Ale jsssou tady myši. Ty jím, pak se vyšššplhám.” 

Harry zahlédl schody ve sklepě a porozuměl. „Už jsssi ssse dossst najedl? Já teď půjdu nahoru a vezmu tě do tepla, jessstli chceš.” 

Na to had pokýval hlavou a omotal se kolem Harryho nabídnutého zápěstí. 

 

***


Nahoře na krbovém roštu rozdělal Harry oheň, hodil k němu na zem nějaké polštáře a odpočíval na podlaze. Had se odplazil z jeho paže na podlahu a stočil se do klubíčka na kobereček a hlavu si položil na sebe. 

„Proč tvé oči upouššštěl déšššť?” zeptal se a Harry předpokládal, že když hadi neumí plakat, hadí jazyk pravděpodobně nemá slovo pro slzy. 

„Byl jsssem rozrušššený,” odpověděl Harry. 

Had lehce pokýval hlavou. „A ssstále jsssi?” 

„Jo, myssslím, že jo.” 

Několik okamžiků seděli v tichu, klid rušený jen praskáním ohně na ohništi. „Tak teplo,” konečně řekl had. „Ale pro tebe to není to sssamé, že chlapče? Cítíššš teplo, ale ješšště ssstále jsssi rozrušššený?” 

„Říkej mi Harry,” znovu vysvětlil. „Ale jo, pocit tepla pro mě v podssstatě nic nemění.” 

Had se plazil kolem jeho klína a usadil se mu na stehně. „Protože Harrymu je teplo celý časss.” 

„Jasssně, možná proto.” 

Jak se had trošku kroutil, zasvědilo ho stehno. „Copak tedy rozrušššilo Harryho?” 

Harry si nemohl pomoci, ale trochu se pousmál. Opravdu tady má sedět a vylévat své srdce hadovi? Nuže, proč ne? Lepší, než aby nechal hloubat Remuse. Remus, který to může zakončit něčím blbým, jako třeba depresí blokující veškerý přístup k jeho magii. 

Dobře, nebyla celá blokovaná, nebo snad ano? Stavěl na tom, nejen kvůli snům, ale samo sebou také měl hadí jazyk. 

Cítíc se více být kouzelníkem než ještě před okamžikem, Harry konečně odpověděl na hadovu otázku. Vypravoval o Dursleyových, o věcech, které již skoro zapomněl, už to bylo tak dávno. Mluvil o svých rodičích, o Siriusovi uvězněném v Azkabanu, i když za tím vším byl Pettigrew, který tam měl patřit. O záchraně Siriuse a propuštění Pettigrewa, jen aby mu oplatil laskavost tím nejhnusnějším způsobem po Turnaji tří kouzelníků. Mluvil o tom, jaké to je být Chlapcem, který přežil a který nikdy nechtěl vychvalování a výjimky, které to s sebou přinášelo. Dokonce nechtěl být Tím chlapcem. Jen... chlapcem. Chlapcem, tak jak říkal had. 

 

***

 

„Kdo je Lucinda?” zeptal se Harry po večeři, naprosto zvědavý na to, co by Remus řekl na to, kdyby si nalil trochu whisky, jejíž láhev tam Snape nechal. 

Remus se na něj zprudka podíval. „Kde jsi slyšel to jméno?” 

„Dnes, ve snu,” nadhodil Harry. „Říkal jsem ti, že Snape říkal, že části mých snů byly věštby.” 

„Profesor Snape, Harry.” 

„Jasně, cokoliv. Ale stejně, viděl jsem vás v ředitelně a odhaduji, že to on se zeptal na Lucindu, protože ty jsi odpovídal, že se má dobře. Tak kdo to je?” 

Remus váhal. „Přítel.” 

Dobrá, myslel si Harry, nikdy bych to neřekl, kdyby mi neprozradil. „Jasně,” odpověděl klidně. „Teď už jsi potkal Salsu?” 

Pozoroval Remusovo čelo pokrčené překvapením, když začal mluvit na hada pohodlně odpočívajícího v rukávu jeho svetru. Remus bezpochyby slyšel splývavý, syčivý zvuk, což byl hadí jazyk; přinejmenším to tak popisovala Hermiona. 

A pak Salsa vystrčila hlavu z Harryho manžety, vyplazujíc jazyk. Harry ji vzal druhou rukou okolo a vytáhl ji. „Překrásná, nemyslíš?” 

To již muselo být v angličtině, protože Remus odpověděl váhavým hlasem: „Ano...” 

„Copak? Snad se nebojíš hadů, nebo snad ano?” napadlo Harry zeptat se. 

„Ne, jen jsem nečekal, že se něco vyplazí z tvého rukávu. Bylo to tam po celou večeři?” 

„Jasně. Spala, aspoň myslím. Salsa to často dělá.” 

„Salsa,” pochybně zopakoval Remus. 

Harry se zasmál. „No, vlastně to měla být Sally, ale pak jsem si uvědomil, že nevím, jestli tady Salsa je hadí slečna. Snažil jsem se jí zeptat, ale... cítil jsem se špatně, těžko vysvětlit. Myslím, že jsem otázku měl položit v hadím jazyce, ale to bylo by nemístné. Tak jsem se rozhodl, že Salsa bude vhodnější. Víš, jako že pokryju nejednu možnost.” 

„Proč ses toho hada nezeptal na jeho vlastní jméno?” 

„Zkoušel jsem to,” potvrdil Harry. „Nevím, možná ani nemají jména, dokud je nepojmenují kouzelníci. Nejdřív to vypadalo, že Salsa nerozumí, ale teď myslím, že se to vyjasnilo.” Přešel na hadí jazyk. „Tohle je Remusss, Sssalssso.” 

Had na Remuse něco zasyčel. Harry se zamračil a zavrtěl hlavou. 

„Co?” pobízel Remus. 

„Nic.” Harry polkl další doušek čaje, přál si víc než předtím, aby měl odvahu nalít si whisky. Přesto to nebyl dobrý nápad. Mohlo to narušit překvapivý vztah, který se podařilo vybudovat se Snapem. 

„Proč jsi se zamračil?” zatlačil Remus. „Vyhrožovala mi Salsa kousnutím nebo něčím podobným? Měl bych se radši držet dál od tvé malé přítelkyně?” 

Harry překvapeně vzhlédl. „Ach ne, Ssalssa není nebezpečná. Nic takového,” pronesl a trochu syčel nad slabikami jako had. „Salsa se mě ptala, jestli jsi byl mým otcem, to je vše. Vlastě se spíš ptala, jestli jsem byl tvým vejcem. Hadí jazyk může být v různých ohledech poněkud podivínský.” 

„A ty jsi se zamračil, protože...?” 

„Divné, taky někdy odpočíváš? Proč myslíš, že jsem se zamračil?” odsekl Harry zvýšeným hlasem. Docela dobře dokázal vystát Salsinu otázku, protože samozřejmě had nemůže vědět, jak se lépe zeptat, ale, zatraceně, Remus přece mohl. Čím víc o tom přemýšlel, tím víc byl rozčilený a věci, které by jinak nikdy neřekl, vyletěly samy z jeho rtů. „Protože bych měl hrozně rád tátu aspoň na blbých deset minut, které bych si pamatoval? Ach, počkej, škrtni to. Možná proto, že bych rád měl otce, kterého můžu opravdu uznávat! No jasně, tak to bude! James Potter, nebelvírský chytač. Každý říká, Jsi zrovna takový, jaký byl tvůj otec, Harry. Můj Patron je stejný jako on. A loni jsem konečně zjistil, co vlastně byl zač: domýšlivý, sobecký, krutý malý kretén a můj pitomý skvělý kmotr to všechno omlouval neuvěřitelně slabomyslnými omluvami, jakože byli idioti a že vlastně vše co dělali, bylo v pořádku!” 

„Harry...” 

„Měl bys přestat s rozebíráním mých pocitů!” vykřikl Harry. „Do prdele, nikdy by mě nenapadlo, že radši budu trávit čas se Snapem než s tebou!” 

„Profesor Snape, Harry,” opravil ho Remus a Harry viděl rudě. 

„Nepotřebuji, abys mě poučoval, jak mám mluvit!” vybuchl. „Řekni mi to ještě jednou a přísahám, že mu začnu říkat Severus!” 

Nepatrný zvuk přitáhl jeho pozornost. Lehké odkašlání. 

Harry se bezmyšlenkovitě otočil, skoro se bál se podívat. Již věděl, kdo je tam. Kdo to taky mohl být? Celý Fénixův řád, jak věděl, opustil pro tento čas Grimmauldovo náměstí. Každý kromě Harryho, Remuse a … Snapea. 

„Jak dlouho tam už stojíte?” zalapal po dechu Harry. 

„Dost dlouho,” odpověděl Snape. „Omluvte se profesorovi Lupinovi.” 

„To on by se měl omluvit mně!” vybuchl Harry a popadl Salsu ze stolu. Byl si jistý, že všechen ten křik děsil toho malého hada. 

„Severusi,” tiše řekl Remus, „to je v pořádku. Harry je ve velkém stresu.” 

„A kdy není?” protestoval Snape. „Pan Potter mi nanejvýš výslovně řekl, že by chtěl, aby se s ním zacházelo jako s normálním mladým mužem v jeho věku, mimo zvláštních okolností. A v tomto smyslu,” otočil se na Harryho a mírně přidal na důrazu, „se omluvte profesorovi Lupinovi. Hned.” 

Harryho střídavě polévalo horko a zima. Věděl, že Salsa to cítí; had se začínal bát čím dál tím víc. Taky věděl, že Snape měl vlastně pravdu. Nemohl tvrdit, že by nechtěl, aby se s ním zacházelo jako s kýmkoliv jiným, a pak na to nadával, když šlo do tuhého. A … k sakru. Remus se jen snažil pomoct, nezáleželo na tom, že na to šel špatně. Harry přestřelil a věděl to. 

„Omlouvám se, profesore Lupine,” strnule oznámil Harry a pak dodal jemnějším tónem: „Vážně, Remusi. Promiň.” 

Salsa se ovinula kolem jeho nadloktí a Harry se snažil působit jak nejdůstojněji mohl, když nechával jídelnu dospělým.

 

Poslední komentáře
07.09.2011 13:40:40: Vymenené, díky.
01.09.2011 16:57:31: Je to strašně pitomý věk! 16! Člověk ještě není dospělý, ale dítě taky ne. A když se k tomu připočto...
 

Výhradným vlastníkom týchto stránok je Chalibda. Administrátorom je v súčasnej dobe Jimmi. Charakter, význam a dôvod existencie týchto stránok určujete VY.