Vítejte v magickém světě Harryho Pottera

Trilógia od Aspen: I. Rok jako žádný jiný (A Year Like None Other); II. Léto jako žádné jiné (A Summer Like None Other); III. Rodina jako žádná jiná (A Family Like None Other)



Tieto stránky sú pokračovaním pôvodných stránok Roku, ktoré sú venované prekladom skvelej fanfiction od Aspen in Sunlight (trilógia AYLNO, ASLNO a AFLNO). Je alebo bude na nich zverejňovaný česko-slovenský preklad Roku, preklad Leta a Rodiny.

Rok jako žádný jiný

Kapitola 26. OHEŇ

Preklad: Atet

Betareader: Atet

Záverečné beta: Sargo
, nová verzia 17.9.2011 Alis

Harry se probral s vědomím bolesti pronikající mu celým tělem. Po chvíli si uvědomil, že všechny jehly jsou pryč. Stál zpříma, to bylo divné – zvláštní pozice, když se právě probral z bezvědomí, že? Ale snad ani ne, cítil všude kolem sebe magii, pomáhala mu, posilovala jeho svaly, takže se cítil o něco lépe než vyždímaný hadr. Jeho mysl na tom byla podobně. Malátná, vrávorající, prázdná. 

Harry potřásl hlavu, aby si ji vyčistil. Vlasy měl slepené a prosáklé potem tak, že se mu lepily k hlavě. Usilovně mrkal i přes utrpení, které tím působil očím, a snažil se zvyknout si na fakt, že celý svět je teď beztvarý a černý. Bylo to tak těžké přijmout, tak neuvěřitelné. Nepřestával věřit, že další mrknutí mu vrátí svět před oči. 

Doufal marně. Dokázal jen, že se mu zvedl žaludek od toho, jak mu ostrá bolest pronikala z očí do lebky a dál až do páteře, až si pomyslel, že by snad bylo lepší zase ztratit vědomí. 

Lákavá možnost, ale přes sžírající bolest začal přemýšlet jasněji, věděl, že i když zvolit si bolest a úzkost není nic příjemného, musí být připraven na útěk. I když je slepý, nesmí propást šanci, která přijde. 

Musí přijít, musí... 

Pevně věřil, že se mu podaří uniknout, ať už ty sny byly prorocké nebo ne, i když měl pocit, že magie, která mu pomohla se vzpřímit, se ztrácí. Dohánělo ho to pomalu k šílenství, ale zůstal stát na svých nohách. 

Zkusil udělat krok kupředu, nemohl, teprve pak si uvědomil proč - a nejenom to. Těžké, pevné okovy svíraly jeho zápěstí, byl připoután k nějakému sloupu. Kamennému, pomyslel si, podle drsného chladu, který cítil na nahém těle. Byl dosud nahý, chladný vítr se mu řezavě opíral o kolena, všude kolem – někde dole pod sebou – slyšel šum hlasů. Voldemort tu dosud držel celý svůj dvůr, své smrtijedy. 

Dole... 

On tedy musí být na nějakém vyvýšeném stupni. 

Na oběť musí být vidět. 

Harry začal opět uzavírat svou mysl, ačkoliv teď nebylo tak důležité ochránit myšlenky jako zachovat si zdravý rozum. Strach, jaký dosud nepoznal, mu rval vnitřnosti, ale měl tu zkušenost, že ponoření se do mentálního ohně mu pomáhá zachovat klid. Alespoň někdy. 

A také pomáhá myslet na něco jiného než na sebe. 

Oheň tančil nad jeho myšlenkami, jak nechal běžet hlavou vzpomínky na své blízké. Dudley. Co se stalo s Dudleym? Přežil zničení domu strýce Vernona? Zůstal ležet na trávníku jako pitomec, takže smrtijedi si ho všimli ? A co Salsa a Remus? Salsa byla nemocná, cítila se hrozně v mých rukách. Tak chladná, mnohem chladnější než by měla být, tam dole ve sklepení. Dostala se přes schody zpět k Remusovi? Ale co udělala dál? Jak jsem si mohl myslet, že by ho mohla varovat? On nemluví hadím jazykem. A vůbec, co ji tam nahoře nad schody čekalo? Nevím, jak mě vlastně Malfoy dostal, vypadalo to, že byl zničen celý dům nade mnou! Což jestli Remus šel... 

Hlas za ním ho vytrhl z myšlenek. Luciusův hlas. 

„Můj Pane, můj vzácný Pane. Je čas.” 

Vypadalo to, že se Voldemort přemístil těsně k němu. V jednom okamžiku byl Harry na tom místě sám, vzápětí ucítil závan ledového vzduchu a ďábelský hlas mu syčel do ucha. 

„Tak začneme,” zašeptal Voldemort, jeho hlas hořel dychtivostí. 

Ledová, hladká plocha čepele nože pohladila Harrymu tvář. „Pamatuješ si tento nůž mé sladké, drahé dítě? Už jsi ho jednou viděl...“ Suchý smích oddělil druhou část věty. „Ach, ty ho nemůžeš vidět. Jaká škoda. Žádná magie, žádný zrak.” 

Harry se rozklepal. Tak by ho bylo potěšilo plivnout Voldemortovi do tváře - nebo alespoň jeho směrem - ale měl ústa úplně vyschlá. Ale přeci se nenechá zastrašit. „Polib... mi prdel... Tome,” zachraptěl hlasem slabším než obvykle. 

„Můj Pane,” ozval se v blízkosti Luciusův slizký hlas, „bylo by mi ctí vzít jeho krev pro vás, pokud byste si to přál.” 

Harry slyšel zvuk hábitu zachyceného o křoví, něčí vlasy byly rozcuchány. Jeho sluch byl neobvykle ostrý, až nepřirozeně. Předpokládal, že až bude slepý, bude lépe slyšet, ale jak to, že se to stalo téměř hned? Jediným důvodem musí být vzrůst jeho magie, která zesiluje i nejslabší zvuky a naplňuje mu jimi svět. Byl to podivný pocit, ale pomáhalo to. 

„Severusi, lektvar,” řekl Voldemort, Harry slyšel přibližující se kroky, nejprve po prašné zemi, pak někdo vystoupil nahoru. 

Měl by vykřiknout něco o věrolomnosti nebo tak, ale už na to neměl energii. Možná v tom bylo i něco jiného. Divoce ho roztřásla už blízká přítomnost Snapea. Jeho myslí se hnaly vzpomínky, znovu cítil, jak byl sražen dolů a pevně držen, aby se mohl Lucius ohánět jehlami. Vír v hlavě ho téměř přivedl do bezvědomí, ale vrátil se zpět s hlubokým nadechnutím obrovského množství vzduchu do plic. 

Mnoho dalších rychlých nadechnutí následovalo. Lapal po dechu s pocitem, že už se nikdy nebude moci pořádně nadechnout. Vší silou se přinutil to zastavit, myslet na oheň hořící v své mysli. Byl při vědomí a naslouchal. 

Cinklo sklo otevírané lahvičky a vzduchem k němu zavanula vůně. Skořice, hřebíček a mnoho dalšího, co nedokázal identifikovat, ačkoliv jen Merlin ví, že to cítil nejméně stokrát při hodinách Lektvarů. „Už je potřeba jen poslední přísada,” vysvětloval Snape. Podle směru, odkud byl slyšet jeho hlas, Harry předpokládal, že Snape klečí. Nemohl tedy do něj kopnout a předstíranou hrubostí klamat toho pitomce Voldemorta. 

„Ach, ano, krev.” Skutečně si Voldemort olízl rty? Znělo to tak, Harry se snažil odpoutat myšlenky od Snapea. Byl znechucený tím, že cítil na tom noži krev, možná že jeho vlastní na něm zaschla odposledně. Nebo to byla Červíčkova krev? Myslí se mu mihla vzpomínka, jak si Červíček odsekl ruku, bylo to tak hrůzné, že se mu dělalo špatně jen při vzpomínce. Použil Červíček stejný nůž, ten, jehož pomocí získají Harryho krev? 

Harry si nemohl vzpomenout, ale nade vše se mu hnusilo pomyšlení na to, že by se mohla smísit jeho krev s Červíčkovu. 

Bylo skoro štěstí, že na to nemusel dál myslet. Někdo se za ním pohnul - Lucius, předpokládal - a bez dalších ceremonií mu nařízl levé zápěstí. Kupodivu to ani nebolelo. Nebo byly jeho ruce tak ochromené tím dlouhým znehybněním, nebo všechny ty jehly poškodily tak moc jeho nervy, že to nevnímaly? Nakonec bylo štěstí, že ten brutální řez necítil víc, než jako by se bodl o brk na psaní. 

Cítil krev stékající mu po prstech. Ačkoliv v nich neměl úplně cit, poznal, že se dotýkají čehosi skleněného. Krvácel do lahvičky, dokončoval se tak lektvar. Slyšel, jak krev pění, cítil opět tu kořeněnou vůni, ale za chvíli se mu zdálo, že kořeněná se mění na kyselou. Nevěděl, jak dlouho krvácí. Zdálo se mu, že to jsou hodiny, ale byl to jen moment. Harry svěsil hlavu, otevřel pusu a přál si, aby mu, když už říkají, že ho upálí, krucinál, někdo předtím dal mizerný hlt vody. 

Znovu cinknutí skla, jak byl lektvar zazátkován. Harry však stále cítil krev stékající mu po prstech. Slyšel, jak stéká na stupínek, pleská na dřevo. 

„Nepřítelova zhouba,” mumlal si v extázi Voldemort, kapalina v lahvičce jemně šplouchala, jak si prohlížel lektvar proti měsíčnímu světlu, „ale účinnější, než byly poslední dávky, cos mi připravil, Severusi.” 

„Nepochybně, můj Pane,” ozval se hlas Mistra Lektvarů. 

„Spalte ho, teď!” zazněl rozkaz, udeřil temnotou do Harryho mysli. 

Žádné dříví mu neleželo u nohou, předem nebylo nic připraveno, ale byli to kouzelníci. Ti nepotřebují takové teatrální rekvizity. „Incendio Conflagare,” klidně pronesl Lucius. 

A Harry začal hořet uvnitř, jeho magické jádro svítilo jako pochodeň, oheň spaloval vše cestou na dno jeho duše. 

Kupodivu to ale byl známý pocit, nelišil se příliš od mentálního ohně, který on dokázal vytvořit. Uvědomoval si tu myšlenku, to, co se děje. Cítil, jak uchopil představu svého ohně, lépe než kdy před tím. Oheň hořel, sílil, vyháněl démony z jeho mysli, z jeho jádra. 

Oheňoheňoheňoheň... 

Temné síly ho pohltily, utopil se v plamenech. Ale byly to jeho plameny a jeho plameny mu nemohly ublížit. Tyto plameny existovaly v jeho magickém jádru, jádru, které nikdy nemohlo být spáleno, které probouzelo jeho sny, jeho hadí jazyk, jeho vlastní oheň. 

Jeho jádro teď hořelo, ale to nevadilo. Ten oheň uvnitř měl Harry pod kontrolou. Ten oheň bojoval s Malfoyovými zaklínadly. Bojoval proti jejich proniknutí ke svému jádru, vyháněl je ven, tak jako když Snapeovy myšlenky pronikaly do jeho mysli. Ty drsné myšlenky před rokem. Vyražte mě Pottere, vyražte mě ven. 

Tenkrát nevěděl jak, ale teď to věděl. Uměl vyhánět myšlenku myšlenkou, příliš se to nelišilo od vyhánění ohně ohněm. 

Tak Harry bojoval, jeho vědomí bojovalo, jeho tělo se napínalo úsilím, hlava se předklonila, slepé oči zářily silou, i když bojoval čistě mentálně. 

Úder magické síly ho téměř rozlomil, šoková vlna tak silná, že by ho mohla roztrhat na kusy. Proletěla jeho svaly a vybuchla plnou silou z povrchu těla. Cítil uvolnění řítící se pasekou, stejně jako před nedávnem pronikalo kameny, ale mnohem, mnohem silnější. Výkřiky se ozývaly ze všech stran, jak se smrtijedi rozeběhli, přestože Voldemort dosud metal kletby. Jeho hlas však zněl z větší dálky. Že by i jeho odmrštil ten výbuch magie? 

Harry se to snažil zachytit, ale pak ho zaujal obsah kleteb. Ohňových kleteb, pradávných, určených k tomu, aby ho zapálily zvnějšku. 

Fuegarum diablare! Infierno!“ 

Kouř se mu začal ovíjet kolem nohou, zahříval mu prsty, plnil jeho nos štiplavým zápachem. 

A pak - všechno se seběhlo naráz. Někdo vysoký a pevný ovinul ruce pevně kolem něj i kolem sloupu, přitiskl si ho celým tělem k hábitu vonícímu slabě pelyňkem, levandulí a hřebíčkovým olejem. Věděl, kdo to je ještě dříve, než uslyšel hlas, než ucítil, jak mu po tváři šlehly vlasy. Vlasy, které cítil tehdy, když ho Snape opatroval v nemocnici, nebo když si ho přitáhl při nácviku nitrobrany. 

Opět ho skrápěla léčivá voda, v mžiku byl sevřen v objetí a těsně u ucha slyšel učitelův hlas, ale teplý, tak teplý. Ne ledový jako Voldemortův. Proud tepla zaplavoval s vodou jeho duši, každou bolavou kost, celé jeho tělo. 

„Drž se pevně, Harry.” 

To bylo vše, co řekl. Jen tato čtyři slova předtím, než se jeho ramene dotklo něco vyzařující teplo a spojující Snapeovy prsty s jeho kůží. 

Známé trhnutí nad pupkem vytrhlo je z místa setkání, uvolnilo mu ruce z okovů a přeneslo ho kamsi daleko dolů na vlhkou louku, na které silně voněl jetel. Hábit se okolo něj ovinul, cítil, jak byl zvednut, opatrně chován na Snapeově hrudi a odnášen pryč. Neměl štěstí, že by byl otupělý tak, že by nic necítil. Každý krok otevíral jeho rány, Harry tiše sténal, ale nakonec byl položen na nějaké pevné lůžko a jeho končetiny opatrně umístěny tak, aby se nemohly pohybovat. 

Pak cítil, jak ho ruka pohladila po čele a zastavila se před očima. Slyšel zaklínadlo, cítil tu a tam doteky hůlky, prchavé jak doteky pírka. Co to bylo za zaklínadla? Dlouhé zaklínání... možná jich bylo několik, v jeho uších splývaly. Zkoušel je rozeznat, ale jako by měl hlavu naplněnou chuchvalci bavlny a vlastně to nemělo smysl. Nezáleželo na tom. Cítil, že mu žaludek naplňuje něco teplého a tekutina protéká jeho žilami, cítil, že bolest pulzující v jeho nervech odchází. 

...mire,” bylo poslední, co slyšel před tím, než se pomalu propadl do ospalého víření, které ho ponořilo do vody hojící jeho duši. 

 

***

 

První, co si uvědomil bylo, že je v nemocničním křídle, obklopuje ho známá vůně a něčí ruce pevně svírají jeho. Ruce s vystouplými klouby, pokroucené věkem. Harry svoje ruce vytrhl, nemotorně se obrátil na bok, projela jím bolest, ale dala se vydržet. Tupá bolest v očích mu oznamovala, že je snad dosud má. Nevěděl to, nechtěl se jich dotknout, bál se toho, co by zjistil, a zcela určitě se na to nechtěl ptát. 

Místo toho řekl: „Remus?” 

„Ne, já jsem Albus,” odpověděl tlumeně ředitel. 

Jsem slepý, nejsem blbý, chtělo se Harrymu odseknout, ale věděl, že to by neměl. Místo toho zaúpěl: „Ptal jsem se na něj, ne jestli vy jste on.” 

„Je mi líto, Harry,” odpověděl ředitel mírně, „Remus Lupin tu nemůže být.” 

„Nemůže ? On je... Je v bezpečí?” Harry se otázku snažil přesně formulovat, aby nezůstal žádný prostor pro nedorozumění. 

„Ach, ano, samozřejmě,” zamumlal Brumbál. 

„Já si nemyslím, že je to samozřejmé!” křičel Harry, ta slova ho přivedla skoro k hysterii přecházející přes šílený smích až do zuřivého křiku, který se snažil zastavit. Nemohl se teď rozsypat, teď ne. „Zatraceně, já nemám tušení, co se stalo. S nikým. Snape je v bezpečí?” 

„Profesor Snape se vrátí za chvíli s nějakými lektvary, které pro vás připravuje, aby se obnovil váš zrak,” odpověděl Brumbál pobouřeně. „Myslím, že potřebuje ještě trochu času. Nevím přesně kolik.” 

„Řeknete mi, co se to sakra stalo s mým takzvaně bezpečným domem?” 

„Ty jsi z něj odešel,” povzdechl si ředitel, vztáhl ruku a dotkl se, tentokrát jemně, Harryho paže. 

„Ne,” vyjekl Harry. „To nedělejte. Nesnesu dotek žádné ruky, je to jasné? Je to... připomíná mi to...” 

„V pořádku.” Brumbálův hábit zašustil, jak se na židli opět opřel. „Potřebuješ ještě něco, Harry?” 

„Potřebuji vědět, co je s Remusem? A Salsou? A Dudleym? A co jste myslel tím, že jsem odešel? Jak z toho nemám šílet?! A když se Snape mohl přenést, proč mě k čertu nechal tak dlouho v té ďábelské díře? Máte představu, co mi ten kretén dělal? Krucinál, co je se všemi? Mluvte sakra!” 

Jiný hlas se ozval ode dveří. Poslední, který by tu Harry očekával - tedy... kromě Voldemortova. 

„Ale, copak to je?” Drakův hlas, tak podobný hlasu jeho otce, se nesl pokojem. „Řediteli, měl byste strhnout Nebelvíru body za používání takových výrazů.” 

Brumbál ani nemusel Malfoyovi říkat, aby odešel. Než mohl říci slovo, Harry se vzpřímil na posteli, bolest poslal k čertu a s neovladatelnou zuřivostí začal poslepu hledat cokoliv, co by mohl mrštit po tom nenáviděném hlase. Vázu s květinami, nějaké ovce, několik skleniček s lektvary – vše letělo, naplňovalo pokoj vůní, zápachem a zvukem tříštícího se skla. 

„Škoda, žes mě minul,” řekl Malfoy afektovaným tónem, ale pak ho zcela změnil. „Au, do... sakra. Podívej, chtěl jsem ti říct, Pottere... Přišel jsem... ale, k čertu. Přijdu, až se budeš cítit líp. Tady, chytej.” 

Malý balíček přistál Harrymu na posteli v momentě, když zaslechl Malfoye odcházet. 

„Odebírám deset bodů Zmijozelu za ty výrazy,” mumlal si ředitel, v jeho hlase probleskoval humor. „Pan Malfoy ti něco přinesl, Harry, nerozbalíš to? Nebo to mám udělat já?” 

„Cha, kdepak,” odpověděl Harry a lehl si. „Zkuste, zda to není zakleté. Možná to pochází z nejhlubšího pekla. Nebo tak nějak. Držte to dál ode mne.” 

„Jak chceš.” Zašustění hábitu, kroky, očišťující zaklínadla pronášená u dveří. Pak uzavření a zamykání dveří, ačkoliv si Harry nepamatoval, že by na nich byl zámek. Bylo mu to vše dost podezřelé. Voldemort ví, že jeho magie dělá šílené věci, zatraceně dobře ví, že Harry je slepý, že pokud ho smysly neklamou, hrál s ním falešně, a teď už taky ví, že Snape je věrný Brumbálovi. A taky Harrymu. Takže vlastně mu nic nezůstalo utajeno. 

„Bude lepší, když nás nebude nikdo rušit,” řekl ředitel a posadil se opět do svého křesla. „Mohu ti toho říci dost, ale jsem si jist, že všemu úplně neporozumíš, dokud profesor Snape neskončí s přípravu lektvaru a nepřipojí se k nám.” 

„Kdy to bude?“ zasténal Harry. Nebyl si jistý, jestli to, co cítí, co ho sužuje, je strach nebo nechuť nebo obavy nebo vztek nebo naděje. Ve vteřině vyhnal ty pocity ze své mysli ohněm. Užitečný trik, byl rád, že to dovede, i když ho něco uvnitř varovalo, že by se k tomu neměl uchýlit vždy, když je pro něj něco příliš zdrcující. Není to zdravé, jako by slyšel Remuse, jak mu to říká. 

A skutečně nebylo, pocítil to v příštím okamžiku, protože se začal intenzivně třást hrůzou, která ho začala zaplavovat, celého ho spaloval oheň a on vzpomínal, jak stál v okovech: nahý, bezmocný, zatímco se Lucius pokoušel zapálit oheň v něm a Voldemort to zkoušel pomocí skutečných plamenů. 

Harry zastavil všechny snahy o nitrobranu, všechny ty síly, které měly chránit jeho myšlenky, mysl i jeho samého, a které ho teď tak ničily. 

„Co je s Remusem Lupinem, že tu nemůže být?“ naléhal. Náhle ho zachvátila panika, protože si uvědomil, že na svou otázku nedostal odpověď. „Nemůže přijít!“ lapal po dechu. „To je ta nejhnusnější lež, jakou jsem kdy slyšel! Remus by pohnul nebem i zemí, aby mohl být se mnou, Remus by zabil každého, kdo by se mu postavil do cesty, Remus by mě nikdy, za nic, ani za milion galeonů, nenechal samotného, kdyby věděl, čím jsem prošel! On je mrtvý, že ano? Mrtvý, mrtvý, mrtvý jako Sirius...“ 

„Není teď schopen přijít!“ přerušil ho ředitel zvýšeným hlasem. Bylo to tak nezvyklé, že Harry zmlkl. „Když jsi zmizel, profesor Snape nechal všeho, hledal tě, byl rozhodnut tě zachránit. Nechal všeho, Harry. Rozumíš?“ 

Pro Merlina. „Ano,“ vzdychl Harry, zalil ho pocit provinění, i když to, co se stalo, nebyla jeho vina. „Myslíte Vlkodlačí lektvar. Snape říkal, že rozlil jednu várku a musí udělat jinou, chtěl začít právě ten den, kdy mě Malfoy našel.“ Opět ho přepadla panika. Slepá hrůza proto, že se marně snažil zachytit ředitelův výraz. „Říkal jste, že není schopen. Ale také jste řekl, že je v bezpečí...?“ 

„Je ve špatném stavu. Trochu... potrhaný, nezotavil se tak rychle jako obvykle. Víš, je to už mnoho let, co profesor Lupin musel přečkat úplněk bez pomoci Vlkodlačího lektvaru. Ale bude v pořádku. Jen potřebuje čas. Jsem si jist, že se přijde na tebe podívat hned, jak to bude možné.” 

„Ano, tedy dobře,“ řekl Harry, polykal zbytky paniky. „Takže jak se dostal Malfoy do mého domu? Ta věc - já jsem dům neopustil.“ 

„Jsi si jistý, že si teď přeješ slyšet právě toto, Harry? Slečna Grangerová a pan Weasley si velice přejí s tebou promluvit, myslím, že by chtěli vědět, že jsi se probral. Chodili sem, zameškali všechno vyučování, nechodili se najíst, doslova mě pronásledovali.” Brumbál se tiše pochechtával. „Bohužel jsem musel zabavit tvůj neviditelný plášť, Harry. Ale neboj se, vrátím ti ho. Nemyslím, že by ses tu chtěl potulovat, teď ještě ne.” 

Po pravdě řečeno, Harry se ještě necítil ani na setkání s kýmkoli, dokonce ani s přáteli. A také poznal snahu o odvádění pozornosti. Byl Brumbálem manipulován, právě tak jako obvykle – jako nějaká jeho loutka. Ředitel se pokoušel odvést jeho pozornost, předpokládal, že pak bude ležet a odpočívat. Ale Harry potřeboval slyšet pravdu. Potřeboval tomu všemu porozumět. 

„Prosím,” povzdechl si a zabořil se do polštářů. „Vysvětlete mi, co se stalo. Už žádné tajnosti. Řekněte mi vše, co víte. A nevynechejte Dudleyho.” Zaplavovalo ho vyčerpání, ale cítil se dost silný na to, aby vydržel poslouchat celé hodiny, bude-li to třeba. „Víte, to je ten můj bratranec. Tak mluvte. Potřebuji to všechno pochopit.”

 

Poslední komentáře
17.09.2011 17:21:10: Vymenené, díky
04.09.2011 14:54:32: Svým způsobem je docela užitečné mít prorocké sny. Alespoň věděl, že se z toho všeho dostane. ;-) Ho...
 

Výhradným vlastníkom týchto stránok je Chalibda. Administrátorom je v súčasnej dobe Jimmi. Charakter, význam a dôvod existencie týchto stránok určujete VY.