Vítejte v magickém světě Harryho Pottera

Trilógia od Aspen: I. Rok jako žádný jiný (A Year Like None Other); II. Léto jako žádné jiné (A Summer Like None Other); III. Rodina jako žádná jiná (A Family Like None Other)



Tieto stránky sú pokračovaním pôvodných stránok Roku, ktoré sú venované prekladom skvelej fanfiction od Aspen in Sunlight (trilógia AYLNO, ASLNO a AFLNO). Je alebo bude na nich zverejňovaný česko-slovenský preklad Roku, preklad Leta a Rodiny.

Rok jako žádný jiný

Kapitola 41. A NĚKDY JE POTŘEBA KOUZELNÍK

Preklad: Atet

Betareader: Krtek

Záverečné beta: Jay


Ředitel řekl, že jejich pohovor proběhne hned, jakmile Úřad pro záležitosti kouzelnických rodin důkladně zhodnotí jejich žádost. Harry si přál, aby to celé už bylo za ním. Zíral na pergamen u dveří a přál si, aby tam uviděl oznámení o příchodu někoho z Úřadu. Každý večer po Snapeově návratu se ho Harry vyptával, jestli něco nezaslechl, cokoliv.

A aby vší té jeho úzkosti nebylo dost, začínal si přát, aby býval byl do tohohle nikdy nezabředl. Měl pocit jako, když se topí. Párkrát zkusil Snapea oslovit jménem, ale vázlo mu to v hrdle. Pane bylo pořád ještě snazší a méně hrozivé. Jeho nervozita z učitele Lektvarů se v tomto období skoro-hotové-adopce zhoršila. Rozum mu říkal, že nebezpečí, že by byl zavržen v této konečné fázi, nehrozí. Dokonce i když se mu podařilo něčím Snapea důkladně rozzuřit, pokračoval ve své snaze o adopci, ať už to chtěl udělat kvůli kouzlu, nebo z jiných důvodů.

Ale Harry nechtěl, aby to bylo jenom kvůli kouzlu. A tak kolem něj chodil po špičkách. Začal se daleko víc starat o Salsu, ačkoliv ji nemohl příliš předvádět před chlapci. Přítomnost jeho malé kamarádky byla příjemná. Vždycky, když se cítil špatně, sedl si někam do koutku a rozmlouval se Salsou hadím jazykem. Pokaždé se pak cítil o hodně lépe. Když v sobě tuhle tu schopnost kdysi objevil, děsila ho. Ale nyní to byla jeho součást, ať už se na něj přenesla od Voldemorta, nebo ne.

Salsa byla tak trochu jeho důvěrník. Samozřejmě, hadí řeč se liší od lidské, takže když Harry chtěl vysvětlit věci, které se týkaly adopce, skončilo to tím, že řekl, že Snape není jeho otec teď, ale stane se jím brzo. Ačkoli to zřejmě v hadí řeči nedávalo moc smysl, zdálo se, že to hlavní Salsa pochopila.

„Vím, že bysss chtěl tátu,“ syčela Salsa a obtáčela se Harrymu kolem zápěstí, když spolu seděli sami v pokoji.

„Co bych chtěl je, abysss přessstala ssspát v rohu ohniště. Prosssím, Sssalso. Už jsssme o tom mluvili, bude ti zassse špatně, pamatuješ sssi to?“

„Kameny jsssou teplé,“ odpověděla Salsa „a ve sssklepě je taková zima.“

Když potřetí nachytal Salsu, jak ignoruje jeho přání, poprosil Harry Snapea, aby zvenku přinesl nějaké kameny. Položil je do rohu ohniště a pravidelně je střídal ve Salsině krabičce, aby tam měla něco teplého a pohodlného na spaní. Jenže Salsa stejně raději spávala v ohništi.

Když si toho Snape všiml, poněkud hořce poznamenal, že domluva zřejmě vždycky nefunguje. Harry pochopil, co tím chtěl říct. Staral se o Salsu stejně, jako se Snape staral o něj. Ale stejně ho ten komentář trochu vyváděl z míry. Nevěděl, co se od něj čeká. Má nechat hada po škole, protože se neumí chovat? Nebo se mu Snape pokoušel říct, že je s Harrym stejně těžká dohoda, jako se Salsou?

Bylo toho na Harryho nějak moc. Také soužití s bratrancem přinášelo Harrymu různá napětí. Celý tenhle nápad s adopcí se mu zdál prostě úžasný a Dudley měl pocit, že by z toho Harry měl být šťastnější. Harry se mu pokoušel vysvětlit, že je to celé trochu komplikovanější, ale Dudley to nijak nechápal. „Říkej mu táto,“ šeptal mu dvakrát, nebo třikrát denně, obvykle s pohledem upřeným na Snapea, i když si bezpochyby myslel, že ho učitel Lektvarů nemůže slyšet. Bez šance, pomyslel si Harry. Na sto kroků Snape pozná, jestli jste do kotlíku hodili jedno mločí oko nebo dvě.

Merlinovi díky, Snape předstíral, že neslyší, k čemu Dudley Harryho ponouká. Poměrně zvláštní bylo, že jediná osoba, která nešla Harrymu na nervy, byl v těch dnech Draco. Samozřejmě, že byl ještě pořád naštvaný, Harry to poznal na sevření jeho rtů, ale on se zřejmě rozhodl, nedávat svou zlost najevo. Možná, že s ním Snape mluvil o sebeovládání. To Harry nevěděl. Co Harry věděl, bylo, že když se s ním Draco učil, nebo mu pomáhal s praktickou magií, choval se stále stejně aristokraticky a samolibě nadřazeně, ale ve skutečnosti mu doopravdy pomáhal. Četl vždycky všechny Harryho eseje před odesláním a opravoval mu chyby.

Stejně jako Hermiona, pomyslel si Harry, ale rozhodl se, že tohle si radši nechá pro sebe.

***

Bylo to jednou odpoledne, během hodiny Lektvarů, když zmijozelský chlapec náhle řekl: „Někdo je za dveřmi.“ Bylo to překvapivé.

Pokaždé, když za Harrym přišli jeho přátelé, Draco to věděl, i když očividně neviděl na očarovaný svitek. „Jak to můžeš vědět?“ Zeptal se konečně Harry.

„Ten kouzelný pergamen dělá určitý eee... zvoní v mojí hlavě,“ vysvětloval Draco.

Je to magický zvonek u dveří, pomyslel si Harry. Někdy se vážně divil, proč kouzelníci dělají všechno tak komplikovaně. Proč tam prostě nedali normální zvonek.

Draco začaroval oheň pod Lektvarem na odstraňování bradavic do tenkého plamínku, potom kouzlem očistil svoje i Harryho ruce a vydali se chodbou ke dveřím, kde na pergamenu stálo napsáno: Albus Brumbál, Horace Darswaithe.

„Žádní mazlíčci,“ zachichotal se Draco, ignoroval při tom Harryho povzdechnutí. „Abrire.“

***

Ředitel byl trochu nabroušený, pomyslel si Harry. Možná stále ještě pro to, že se mu Harry odmítl svěřit. Těžko říct. Takže Harrymu ani moc nevadilo, když je Brumbál opustil hned poté, co představil pana Darswaithe jako úředníka - sociálního kouzelníka z Úřadu pro záležitosti kouzelnických rodin. Muž byl vysoký a štíhlý. Vypadal mladý, ale jeho řídké hnědé vlasy vypadaly na to, že bude předčasně plešatý, což bylo u kouzelníků hodně neobvyklé. Harry náhle dostal zvláštní nápad, navrhnout mu, aby poprosil Snapea o vlasový tonic.

Harry si uvědomoval, jak je nervózní a pokoušel se dostat sám sebe pod kontrolu. Cítil, že nerozvážné odpovědi při pohovoru by jejich věci nijak nepomohly.

Darswaithe se chvíli rozhlížel po sklepení. „Máte to tady dole moc zajímavé. Byl jsem v Mrzimoru a nikdy by mě nenapadlo, že uvidím soukromou rezidenci profesora Snapea. Je daleko méně strohá, než bych předpokládal.“ Draco se při poznámce o Mrzimoru zašklebil. Bohudík byl úředník zády k němu, takže ho nemohl vidět. Poslední, co by Harry potřeboval, by bylo urazit ho tak, že by zrušil jednání o adopci. Pokoušel se zastrašit Draca pohledem, ale nemohl se tvářit příliš zle, protože Darswaithe se na něj pořád díval.

„Pane Pottere,“ začal Darswaithe nadšeně a zuby se mu zaleskly v širokém úsměvu. „Je mi velkým potěšením seznámit se s vámi, opravdu velkým.“ Draco předstíral, že zvrací, ale v momentě, kdy se muž otočil, aby se s ním také přivítal, bleskově změnil výraz na neutrální znuděnost.

„Áá, pan Malfoy. Nedávno jsme vyřizovali vaši žádost, zoufalé okolnosti, opravdu zoufalé. Jak se teď cítíte sám, bez rodičů?“

Draco se zatvářil ještě znuděněji. „Děkuji, dobře.“

„Musí být těžké prožít tolik změn na jednou,“ pronesl Darswaithe soucitně a vrtěl při tom hlavou, jako by se pokoušel přesvědčit někoho, kdo zastává opačný názor. „Nejprve vaše rodina a teď ještě to bydlení tady,“ mlaskl jazykem.

„Od Severuse je velmi laskavé, že mě vzal k sobě,“ řekl Draco upřímně.

„Velmi, velmi,“ zamumlal sociální pracovník a listoval přitom složkou svých papírů. „Rád bych si pak promluvil i s vámi, ale teď začnu s panem Potterem.“

Draco se zatvářil trochu udiveně, když lakonicky prohlásil: „Nevím, jestli jste si všiml, že je to Harry, kdo bude adoptován.“

„To je sice pravda, ale bydlíte tady, takže mě zajímá, co tomu celému říkáte.“ Pak se podíval do svých papírů, otočil se k Dudleymu. „Vy musíte být pan Dursley, že? Harryho bratranec.“ Harry položil ruku na bratrancovo rameno předtím, než se chlapec stačil rozplakat.

„Ano,“ řekl obtloustlý chlapec hlasem, ze kterého odkapával smutek. „Ano, to jsem.“

„Upřímnou soustrast, velmi lituji vašich ztrát.“ Soucit se zdál být v lepším případě povrchní, což Harryho u sociálního pracovníka poněkud zarazilo. Všechno, co se týkalo Vernona, bylo popsáno v Harryho žádosti a Darswaithe tedy musel vědět, za jak příšerných okolností zemřel. Jeho mysl teď, ale asi byla soustředěna jen na adopci. Dudleyho oči se začaly plnit slzami přesto, že ho Harry hladil po ruce.

„Nemohl by být profesor Snape tady?“ Zeptal se Harry, aby odvedl Dudleyho pozornost jinam.

„Moje kolegyně s ním bude hovořit ve stejnou dobu, kdy my dva budeme mluvit spolu,“ odpověděl pan Darswaithe. „Je zvykem provádět rozhovory odděleně, jeho přítomnost by ovlivňovala vaše odpovědi a naopak. Později vás navštívíme oba najednou. Tak tedy pane Pottere, je tu místo, kde bychom si mohli promluvit v soukromí?“

„Ano, profesor Snape změnil ochranná kouzla na jeho kanceláři tak, abych tam mohl s někým vejít. A také kouzlem zamčené dveře se teď otevírají mým dotykem.“ Odpověděl Harry. „Tudy, prosím.“

Draco si odkašlal. „Mohu vám vzít plášť a nabídnout něco k pití?“ Harry zrudl, když mu došlo, že tohle měl asi říci on. Role hostitele pro něj byla nezvyklá a nesporně neměl Dracovo dokonalé chování. Někdy se cítil, jako by byl vychován tlupou paviánů.

„Ne, děkuji.“ Odpověděl sociální pracovník a přitáhl si plášť blíž k tělu, jako kdyby mu byla zima, což bylo ve Snapeově bytě, kde příjemnou teplotu udržovalo kouzlo, zvláštní. „Za chvíli si promluvíme, pane Malfoy, a potom bych rád prohodil pár slov i s panem Dursleyem.“

***

Když pak byli v kanceláři, Darswaithe si konečně odložil a přehodil plášť přes opěradlo křesla předtím, než si do něj sedl.

„Jste v Bradavicích již více než pět let.“ Zahájil rozhovor a kouzlem uvedl do pohybu brk, který sám balancoval nad pergamenem. „Jak byste charakterizoval váš vztah během těch let?“

Harry si tak dlouho okusoval spodní ret, až se mu podařilo pořádně se kousnout. Neměl bych vypadat vyděšeně, taky bych neměl být příliš otevřený a vstřícný. Chytře, oklikou, jen tolik pravdy, aby to znělo uvěřitelně. „No, podívejte. Učil mě Lektvary po celou tu dobu a to není zrovna můj nejoblíbenější předmět, takže v tomto směru mezi námi bylo trochu napětí. Ale staral se o mě od prvního ročníku. Nejprve to bylo začarované koště, potom vlkodlak a teď naposledy, o Samhainu, mě zachránil před samotným Voldemortem, takže mohu myslím říct, že máme velmi dobrý vztah.“

Harry napjatě očekával další otázky, ale jediné, co úředník řekl, bylo: „Všiml jsem si.“ Mezi tím, sklidil jedny poznámky a vytáhl další. „Probral jste tu adopci s přáteli?“

„Samozřejmě,“ řekl Harry a obrátil tak pravdu na ruby. „Draco ví o všem.“

„Nikdo jiný? Jenom pan Malfoy?“

„Víte, moji ostatní přátelé tady od doby, co jsem se rozhodl, nebyli.“ Což byla naprostá pravda, i když upřímnosti v tom nebylo ani za mák. Harry o tom samozřejmě nehodlal říct přátelům ani slovo, dokud celá ta věc nebude uzavřena.

„Jak na to pan Malfoy reagoval?“

„Jak to říct. Potřeboval pár dní na to, aby to přijal,“ objasňoval Harry. „Ne proto, že by si myslel, že já a profesor spolu nevyjdeme, ale protože... , znáte jeho situaci. Jeho vlastní rodina se ho zřekla, takže bych řekl, že je teď na takové věci trochu přecitlivělý.“

„Hmm,“ řekl sociální pracovník a pokračoval psaním. Po chvíli se zahleděl na Harryho. „Jste ve výjimečné pozici. Jste Chlapec, Který Přežil a profesor Snape... víte, není žádným tajemstvím, že je nositelem Znamení zla. Neznepokojuje vás to?“

Harry nevěřil vlastním uším. „Ne, samozřejmě, že ne, absolutně ne.“ nervózně se zasmál. Proč mu proboha Brumbál neřekl, že může čekat takovéhle otázky?

„Ale jděte, přece si o tom musíte něco myslet,“ zkoušel to znovu Darswaithe.

„Profesor Snape je absolutně důvěryhodný,“ trval na svém Harry. Opřel se o dlaně, aby seděl rovně a díval se úředníkovi přímo do očí.

„Pochopil jsem to tak, že do nedávné doby, tedy přesněji do incidentu o Samhainu, navštěvoval shromáždění smrtijedů a byl naprosto oddán Tomu-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit?“

„Ano, navštěvoval je,“ vysvětloval Harry, „ale nebyl ve Voldemortových službách. Copak vy nevíte, jak to doopravdy bylo?“ Harry měl najednou chuť ukončit rozhovor, protože něco nebylo v pořádku.

Ale Darswaithe moudře přikývl a řekl: „Samozřejmě, že vím. Byl zvěd ve službách Světla. Pár lidí od nás z Úřadu to ví, ale chtěl jsem se ujistit, že vy tomu rozumíte a že jste to vy pochopil. Víte?“

Léčka od Mrzimoru? To bylo zvláštní, ale Harry přikývl.

„Dobře tedy,“ pokračoval sociální kouzelník. „Vzali jsme na vědomí, že profesor Snape již nenavštěvuje shromáždění smrtijedů. Ale zajímalo by nás, jak dokáže odolávat, když ho Vy-víte-kdo volá prostřednictvím Znamení zla.“

„Nevím, nějak to dokáže.“

„Stěžoval si někdy, že by ho Znamení pálilo? Nebo naopak o tom vůbec nemluvil?“

Otázka sevřela Harrymu vnitřnosti. „Myslím, že pokud chcete vědět takové věci, měl byste se raději zeptat profesora Snapea.“

Darswaithe psal dlouhou odpověď a jeho pero se pohybovalo tak pomalu, že Harry měl chuť vyrvat mu ho z ruky a začít rozhovor zapisovat sám.

„Jak se cítíte, když víte, že má před vámi nějaké tajnosti?“

„Nevím, že by nějaké měl,“ řekl Harry a nelíbilo se mu, jak to zní.

„Viděl jste někdy v poslední době Znamení zla?“

„Co je tohle za druh otázek?“ Namítal Harry a jeho hlas byl o něco vyšší, než by si přál. „Samozřejmě, že jsem ho neviděl. Profesor má svoje soukromí, na tom přece není nic špatného a až dosud mi byl skvělým ochráncem.“

Darswaithe na něj chvíli zíral a potom začal psát další dlouhou odpověď, ve které pravděpodobně užil slovo obrana, pomyslel si nevrle Harry. Přinutil se nasadit o něco klidnější výraz a čekal na další otázky.

„Před chvíli jste mluvil o napětí. Mohlo by to být přisuzováno té dvojroli, kterou hrál profesor tady v Bradavicích?“

„Ano, určitě,“ odpověděl Harry s ulehčením. Tohle nabízené vysvětlení se mu hodilo. Umožňovalo mu vysvětlit nepřátelství mezi ním a Snapem, aniž by se dotkl jeho jména nebo pověsti. To by jim patrně nijak nepomohlo.

„Takže, jak dlouho víte o jeho skutečné loajalitě?“

„Tedy... určitě jsem se to dozvěděl až po turnaji tří kouzelníků,“ řekl Harry a cítil se trochu klidněji. „Myslím, že je to tak rok a půl.“

„A od té doby jste neměl žádný důvod o jeho věrnosti pochybovat?“

„Ne...“ Samozřejmě, že obviňoval Snapea ze Siriusovy smrti. Ale věděl, že ani on sám se nezachoval správně. Tenkrát když se to stalo, byly jeho myšlenky týkající se Snapea a Řádu temné a ubíraly se zakázaným směrem.

„Máte nějaký specifický důvod mu důvěřovat?“ Naléhal sociální pracovník a napětí v jeho očích zcela neodpovídalo tomu, že rukou zakrýval zívnutí.

„Ano, samozřejmě že mám.“ Harryho klid zmizel a v hlavě mu zbyl jenom zmatek. Copak se celý rozhovor bude točit jenom kolem Snapeova Znamení a jeho loajalitě? Samozřejmě, že to je důležité, ale proč zatím nepadlo ani slovo o jeho pocitech, očekáváních a o těžkostech, které by mohly přijít? Proč se nemluvilo o Harryho minulosti a o tom, jak by mohla ovlivnit jeho schopnost navazovat vztahy?

Asi jsem neměl strávit tolik času s tou proklatou knihou, napadlo náhle Harryho.

„Jako třeba?“ Postrčil ho Darswaithe.

„Jako třeba co?“ Nepřítomně opáčil Harry, který úplně ztratil nit hovoru.

„Důvod, proč věříte, že profesor Snape už není ve službách Vy-víte-koho, pane Pottere,“ zopakoval Darswaithe netrpělivě.

„No, Lucius Malfoy mě unesl k Voldemortovi a ten mě chtěl mučit a upálit a profesor Snape...“

„Ano, ano, to vím,“ přerušil ho kouzelník, „to bylo ve vaší písemné zprávě. Prosím pokuste se soustředit. Jaké další důvody máte k tomu, abyste věřil, že profesor Snape je na vaší straně a ne na jeho?“

„Nerozumím, na co se ptáte,“ odpověděl Harry tiše a cítil, jak v něm napětí opět roste.

„Například informace, které poskytl Brumbálovi o aktivitách Vy-víte-koho. Nějaké zvláštní informace.“

Uvnitř Harryho hlavy se rozezněl hlas. Vaše instinkty jsou obvykle správné, pane Pottere. Harry se posunul na kraj svojí židle. „No, víte…, já myslím, že Draco o něčem takovém mluvil před pár dny, ale teď si nemohu vzpomenout o čem přesně. Když chvilku počkáte...“ Harry se rychle zvedl, udělal pár kroků ke dveřím a položil dlaň na dřevěnou desku, kterou Snape kvůli němu očaroval. Dveře se rozlétly právě v okamžiku, kdy sociální pracovník poněkud zpomaleně vyndával hůlku z kapsy pláště pověšeného na křesle. Víc Harry nepotřeboval vidět.

Rozběhl se dolů halou a volal Draca.

Ten se zvedl ze svého místa u jídelního stolu právě v okamžiku, kdy Harry vpadl do pokoje. „Co se děje?“

Harry právě otvíral pusu, že to vysvětlí, když v tom za sebou zaslechl zaklínadlo. Nevěděl co je to za kouzlo, ani co mu může udělat. Ale instinkty, které Snape tak chválil, ho vedly k tomu, aby padl stranou a snažil se co nejrychleji odvalit z cesty kouzlu, které prosvištělo kolem něj a rozprsklo se v ohňostroji safírových jisker. Jeden zlý plamínek se zakousl Harrymu do levé nohy a výbuch bolesti ho donutil křičet. Tam, kde se kouzlo dotklo zdi, se lámaly kameny a stoupal z nich dým.

„Tohle,“ zařval Harry, i když Dracovi nebylo už třeba nic vysvětlovat. Uskočil před letícím kouzlem, vytáhl hůlku a v momentě, kdy Harry křičel, namířil jí na Darswaithe s výkřikem: „Petrifikus totalus!“ Ten ztuhl jako kostka ledu a svalil se. Zem se zatřásla, jak se na ni zřítil.

Mdloby na tebe.“ Seslal pro jistotu zmijozelský chlapec ještě jedno kouzlo. Převalil Darswaithe, aby se ujistil, že je úplně mimo. Pak se vrhl k Harrymu. „Jsi v pořádku?“ Pohlédl mu do tváře a zbledl.

„Do hajzlu, to teda nejsi.“ Aniž by ztratil jediný okamžik, hodil letax do krbu a zařval do kabinetu učitele Lektvarů. „Severusi, pojď dolů, hned!“ A rozběhl se zpátky k Harrymu, sedl si vedle něj a lapal po dechu.

„Dýcháš? Srdce ti stále bije? Tohle kouzlo dokáže vyřídit i dospělého kouzelníka. Do háje! Ztrácíš úplně všechnu barvu!“

„Bolí to...“ úpěl Harry, „mám úplně rozdrcenou nohu. Je to špatný, ale na druhou stranu, už mi bylo i hůř.“

Snape vstoupil do místnosti s malou tlustou čarodějkou, která měla zrzavé vlasy sepnuté do naprosto příšerného drdolu a jejíž hábit měl otřesnou třešňovou barvu. Oči učitele Lektvarů bleskově přelétly celou scénu a okamžitě všechno pochopil. „Draco,“ řekl ostře a pokynul hlavou do strany.

Harry tomu nerozuměl, zřejmě ještě nebyl dost zmijozelský. Naproti tomu Draco pochopil okamžitě a namířil svoji hůlku na sociální pracovnici, která stála vedle Snapea. „Vaši hůlku,“ přikázal. „Dejte mi ji.“

„No dovolte?“ Bránila se. Ale když Draco zavrčel, vydala mu ji. Zmijozelský chlapec na hůlku bezodkladně použil kouzlo znemožňující její přivolání a podal ji Snapeovi.

„Ustupte,“ přikázal Draco a oháněl se hůlkou způsobem, který u něj Harry nikdy předtím neviděl. Ten pohyb vypadal tak... zmateně, jakoby měl upozornit na to, že pokud se Draco ještě trochu rozzlobí, mohl by, jen tak mimochodem, seslat nějakou kletbu. Protože Harry věděl, že Dracovo sebeovládání není zas až tak špatné, domyslel si, že je to úmyslná taktika. Chtěl, aby si čarodějka myslela, že snadno ztratí trpělivost. A fungovalo to. Když zakřičel: „Jděte odsud, tamhle do rohu. Hned!“ Neodvážila se protestovat.

Snape bleskově zkontroloval Harryho předtím, než obrátil svojí pozornost k muži, ležícímu v hale.

Petrifikus a Mdloby?“ Ověřil si u Draca. Potom vytáhl svoji hůlku a tvářil se zle, když pronášel dlouhé poutací kouzlo, které mohlo ukončit jen jeho vlastní Finite. A celou tu dobu udržoval Draco čarodějku v bezpečné vzdálenosti od Harryho. Když měl Snape konečně pocit, že všechna nebezpečí pominula, obrátil svou pozornost k chlapci na podlaze.

„Jsem docela v pořádku, opravdu.“ Cedil Harry přes zaťaté zuby, když ho Snape začal zvedat. „Je to jen noha. Myslím, že všechny moje kosti jsou zlomený.“

Snape položil chlapce na gauč a jemně kouzlem sundal jeho botu a ponožku. Pak si klekl na podlahu, položil hůlku na prsty a nárt poraněného. „Je to rozdrcené,“ prohlásil. Otočil se. „ Accio Kostirost! Accio Zpevňovací balzám.“ Lektvar dal Harrymu vypít a balzám mu rozetřel po celé noze a snažil se ho co nejvíc vmasírovat.

Harry cítil, jak během léčby, jeho kosti srůstají. Nebylo to bolestivé. Předpokládal, že zpevňovací balzám obsahuje nějakou silnou umrtvující složku. Přesto cítil podivný tlak, který ve vlnách prostupoval celou jeho nohu, pocit, ze kterého se mu dělalo trochu špatně. Celou dobu zadržoval dech, až pak nakonec řekl: „Vypadá to docela dobře. Proč nejste lékouzelník? Opravdu tomu rozumíte.“

„Pomfreyová umí víc, trochu později si tě taky přijde prohlédnout.“ Snape se podíval na Draca. „Co se tu stalo?“

„Zaútočil na Harry Kostidrtícím kouzlem,“ začal vysvětlovat Draco. Když se na něj Snape podíval pohledem, ve kterém bylo jasně napsáno: Taky mám oči, Draco, zmijozelský chlapec se hluboce nadechl a pokračoval. „Já viděl jen, jak Harry vyběhl ven z kanceláře, volal mě a ten kouzelník se ho pokoušel zaklít. Teda jen jednou, protože pak jsem ho dostal.“

„Myslím, že by to měl slyšet ředitel,“ řekl Snape a odkráčel zavolat ho krbem.

Poté, co Brumbál přišel, Snape povolil, aby si úřednice sedla. Draco na ni stále mířil hůlkou, ale vypadal klidnější. Teď, když tu byli dva starší kouzelníci, kteří by mu kryli záda, kdyby se o něco pokoušela.

„Takže, co si o tom myslíte?“ Ptal se Snape a jeho tmavé oči probodávaly čarodějnici. „Přišli jste sem pod záminkou úředního rozhovoru a zaútočili jste na malé dítě? Kdo doopravdy jste? A proč jste ohrozili mého potencionálního syna!“ Ke konci už křičel.

Harry si skousl rty.

„Jsem Amélia Thistlethorneová z Úřadu pro záležitosti kouzelnických rodin,“ rozhořčeně vysvětlovala. „A on je Horace Darswaithe z toho samého Úřadu. Pracujeme společně již šest let a nevím, co se tady dole stalo, ale nedokážu si představit, že by Horace zaútočil na klienta, zejména ne na dítě.“

„Ukažte mi ruku,“ přikázal Snape. Nepokoušela se předstírat, že nerozumí a během chvíle ukázala obě předloktí. Draco si ji prohlédl z blízka a oznámil: „Nemá Znamení zla.“

„Harry, možná bys nám ty mohl vysvětlit, proč na tebe pan Darswaithe zaútočil.“

„Ale, já nevím proč,“ řekl Harry. „Ten rozhovor byl zvláštní. Celý byl o profesoru Snapeovi a proč jsem si jist, že stále ještě není... ehm...“

„To je v pořádku, Harry,“ dodával mu odvahu Brumbál. „Slečna Thistlethornová ví všechno.“

„Aha, dobře.“ Přikývl Harry. „Darswaithe se stále snažil naznačovat, že profesor je stále ještě smrtijed. Potom, když jsem důrazně trval na tom, že není, chtěl... , já nevím... Pořád se ptal, jestli Znamení dosud plane a chtěl vědět, co mohl profesor Snape sdělit Řádu o Voldemortových plánech.“

Snape se podíval Harrymu přímo do očí. „A co jsi řekl?“

„Já... nic, já přece nic nevím, ale on stále víc naléhal. Přestalo se mi to líbit, a tak jsem se rozhodl, že raději zavolám Draca.“

„Draca?“ protáhl Snape.

„No, ano. Došlo mi, že asi budu potřebovat pomoc, a že Dudley nedokáže Darswaithe zastavit, pokud se něco stane. Došlo mi, že potřebuji čaroděje.“ Harry si musel připustit něco, co by ho ještě nedávno nenapadlo. Draco skutečně byl na jeho straně... Kdyby nebyl, mohl pomoci sociálnímu kouzelníkovi, který, ať už měl Znamení nebo ne, očividně pracoval pro Voldemorta. „Děkuji ti,“ řekl upřímně a díval se do Dracových stříbrných očí. „Dnes jsi vážně odvedl dobrou práci.“

Draco zavrčel. „No jasně. Měl jsem odrazit jeho kletbu a hned kolem tebe vykouzlit ochranné kouzlo, místo toho, abych ho nechal rozdrtit tvoji nohu na kaši. Očividně jsem vyšel ze cviku. Musíme přivolat tvoje magické schopnosti zpátky, abychom spolu mohli trénovat,“ řekl a jeho oči se rozzářily očekáváním.

„Myslím, žes byl v pohodě,“ zamumlal Harry. „Řekni mi, kde je Dudley?“

„Říkal, že je unavený a že si potřebuje zdřímnout. Odešel hned, jak jsi zmizel v kanceláři. Popravdě si myslím, že je trochu v depresi.“ Draco se krátce podíval na sociální čarodějku. „Ten kretén Darswaithe mu připomněl jeho nedávno zabitého otce.“ Jeho oči se znovu setkaly s Harryho. „Je divné, že to všechno dokázal zaspat.“

„Už zaspal i horší věci,“ řekl Harry bezmyšlenkovitě a pak zrudl. „Víš, moje noční můry, v létě jsem neměl žádné lektvary, ani jsem nemohl použít nějaké kouzlo...“ Pokrčil rameny.

„Otázkou zůstává,“ pokračoval Snape tvrdým tónem, „proč zaměstnanec Úřadu slídí po informacích o mém Znamení zla, nebo o Řádu.“

Mnoholičný lektvar?“ Navrhl Draco.

„Nemožné,“ namítala sociální kouzelnice a její hlas byl vzdálen rozhořčení, protože Harryho příběh jí vzal vítr z plachet. „Jeli jsme s Horácem vlakem, ale celou dobu nic nejedl ani nepil.“

„Možná jste to nepostřehla,“ zkoušel Harry. „Možná vás převezl. Nebo má... ehm... upravenou formuli.“
Snape zavrtěl hlavou a Harry si domyslel, že Mnoholičný lektvar s dlouhým účinkem je Snapeův vlastní recept, který nikomu neprozradil, ani členům Řádu.

„Nemohla bych si toho nevšimnout,“ trvala na svém čarodějka, „Horace vypadal vyčerpaně a celou cestu podřimoval, což se mu tak docela nepodobá...“

Imperius!“ vyhrkli Snape, Brumbál a Draco najednou.

Čarodějka vyděšeně zalapala po dechu a její těstovitý obličej zbledl. „No to snad není možné. Měla jsem si toho všimnout, měla jsem to nějak poznat...“

„Neobviňuj se z ničeho Amélie,“ uklidňoval ji Brumbál. „Všichni víme, jak těžké je ho rozpoznat.“ Otočil se na Snapea. „Co myslíš, že měli v plánu?“

„Vypátrat, jak odolávám Voldemortově volání a zjistit, co Řád ví o jeho aktivitách,“ objasňoval Snape. „Předpokládám, že když by z Harryho vytáhl všechny důležité informace, kouzlem by ho uspal a pokračoval by ve výslechu Draca pod stejnou záminkou.“

„Říkal, že se mnou bude chtít mluvit.“ Informoval ho Draco.

„To je ale standardní praxe,“ poukázala sociální čarodějnice, i když musím připustit, že otázky na pana Pottera příliš standardní nebyly.“ A celý její obličej se jí svraštil, jak se zamračila.

„Takže Darswaithe měl příkaz dostat z nás co nejvíce informací a potom se s námi oběma přenést letaxem pryč?“ Ptal se Draco.

„O Bože, mohlo mě to sežehnout na popel.“ Snape vrhl Harryho směrem krátký zlobný pohled. Nebuď směšný. „Ten muž je z Mrzimoru, víš přece, jací jsou. Nedokázal by tudy projít, ne přes moje strážné kouzlo. Ani by nedokázal projít dveřmi. I kdyby to naplánoval se vším úsilím, nemá na to dost rozumu.“

Brumbál si odkašlal. „Severusi, chlapče, myslím, že bys měl vědět, že Amélie také studovala v Mrzimoru. Ještě předtím, než jsi sem přišel ty.“

Z výrazu tváře učitele Lektvarů se dalo přečíst něco jako: mělo mě to napadnout, ale přesto z jeho rtů lehce plynula slova omluvy. „Omlouvám se za ta nevhodná slova. Je to stresem z celé té situace, doufám, že mi rozumíte,“ a mírně se jí uklonil.

Draco náhle nahlas vyjádřil to, o čem Harry jen přemýšlel. „Kde se tady najednou vzalo to: my-všichni-jsme-přátelé? Jak si můžete být jisti, že také není pod kletbou Imperius?“

„Proč si to myslíš?“ Jemně se zeptal Brumbál.

„Protože můj otec rád dělá věci komplikovaně.“ Uplivoval Draco a praštil do zdi, o kterou byl opřený. „Vy si myslíte, že tenhle plán splichtil Temný pán, že? Pokud on chce někoho vyslýchat, nechá ho přivléct k sobě. A je mu jedno, jestli tím ztratí nějakou výhodu. Rád pozoruje mučení. A mimo to... můj drahý tatínek, jak poznal Harry, má prsty v každém oddělení ministerstva. Dokonce i v tak nevýznamném, jako je Úřad. Řekl bych, že se někdo doslechl o té adopci a dal mu tip. Jak se lépe dostat do Severusova bytu? Všichni víme, že by umřel, jen aby mě dostal... Takže tímhle plánem by zabil dvě mouchy jednou ranou a měl by Harryho znovu v rukou.“

Draco se zhluboka nadechl, a pokračoval. „A k tomu přemisťování... to by nesměl být můj otec, aby mu nebylo jasné, že úředník pod kletbou Imperius stěží překoná Severusova ochranná kouzla, takže si myslím...“ Řekl a zmizel do haly. Po chvíli se vrátil a před ním levitovaly kapesní hodinky. „Je to očarované. Předpokládám, že je to přenášedlo. Vsadím se, že se to aktivuje vyslovením kouzla. A předtím, než řekneš, že nikdo nemohl dostat přenášedlo přes tvá ochranná kouzla, Severusi, musíš připustit, že můj otec tady pobýval mnohokrát. A tak bych se vsadil, že ví dost o tvých magických zvyklostech.“ Mávnutím hůlky poslal hodinky řediteli. „To je důkaz pro bystrozory. Pokud by se jim podařilo dostat mého otce do vězení a udržet ho v Azkabanu, možná by se zmijozelská kolej konečně uklidnila natolik, abych odtud mohl odejít.“

Snape namířil svou hůlku na vznášející se hodinky a tiše pronesl sérii kouzel. „Luciův magický podpis,“ připustil, „chytře zastřený, ale bezpochyby jeho. Inaktivuji je tak, aby nějaké neopatrné slovo nemohlo způsobit, že by odletěly k němu.“

Brumbál se otočil na sociální kouzelnici. „Lituji Amélie, ale obávám se, že vzhledem k okolnostem vás dva budu muset předat k výslechu bystrozorům.“

„Já tomu naprosto rozumím. Celý tento incident je jako skvrna na naší pověsti. Jsme hrdí, že hájíme zájmy všech dětí. Myšlenka na to, že jsme byli infiltrováni od Vy-víte-koho, a že jeden z našich pracovníků ohrozil Harryho Pottera...“ Pokrčila rameny. „Bystrozorové by měli vyšetřit celé naše oddělení.“

„Dobrá, počkáme na ně tedy v mé kanceláři. Severusi, mohl bys mi s ním prosím pomoci?“ Poprosil Brumbál.

Zloba zaplála ve Snapeových tmavých očích. „Bude mi skutečným potěšením.“
Ředitel ho zastavil gestem ruky. „Když tak nad tím přemýšlím, raději ne. Potřebujeme ho živého. Mobilicorpus.“ Tělo připlulo z haly a následovalo Brumbála a Thistlethorneovou do krbu. Snape předal Brumbálovi čarodějčinu hůlku a odstranil poutací kouzlo, které předtím umístil na Darswaithe. Harry si nebyl jistý, ale znělo to, jako by Snape ujišťoval, že bystrozorové budou schopni kouzelníka probrat ze stavu, ve kterém se nacházel.

„Seznamte mě s výsledkem,“ požádal Snape, když vyndával z kapsy ebenovou krabičku a podržel ji před Brumbálem, který si nabral plnou hrst letaxu.

„Počkejte,“ zavolal Harry z gauče. „Salsa, podívejte se po Salse.“

„Jeho had rád spává v ohništi,“ vysvětloval Snape, poklekl a pohledem prozkoumával tmavé zadní kouty. Harry uslyšel syčení, a pak uviděl svého učitele, jak se vrací s tenkým rudozlatým hádkem v dlani.

„Skutečně budeme muset s tímto jejím zlozvykem něco udělat.“ Zlobil se Snape, když pokládal hada do Harryho natažené ruky.

„Sssalssso,“ napomínal Harry svého hada a s obavami se ptal. „Byla jsssi tam, když můj ssskoro-otec-přišel-před-chvílí-plameny?“

„Viděla jsssem plameny a věděla jsssem, že kameny budou teplé.“

„On má hadí jazyk,“ ozvalo se vyjeknutí.

„A je to dobře, Amélie,“ uklidňoval Brumbál čarodějku, která vypadala blízko mdlobám. „Určitě se mnou budeš souhlasit, že potřebujeme hadí jazyk na naší straně.“

„Váš letax, řediteli,“ přerušil je Snape a znovu nabídl ebenovou krabičku. Harry pozoroval, jak se přemisťují a nepřítomně si pomyslel, že Snapeův letax vytváří plameny ještě zářivější než je obvyklá smaragdová barva. Cítil se hloupě, když tu seděl s jednou bosou nohou, a tak se opatrně pokusil obout na svoji nedávno uzdravenou nohu ponožku a botu.

„Už jsi párkrát viděl kletbu Imperius,“ řekl Draco Snapeovi. „Myslíš, že byla pod ní?“

„Pochybuji. Vypadalo to, že je to její reakce, když slyšela hadí jazyk, a ne Voldemortova,“ řekl Snape a otočil se zpátky k Harrymu.

„To je špatný,“ dodal tiše Harry, „protože myslím, že v tom případě, můžeme zapomenout na tu adopci, ona to nikdy nepodepíše.“

„Zdá se ti to beznadějné?“ Sondoval Snape. Zvedl Harrymu nohy z gauče, posadil se a položil si je do klína. Jeho prsty opatrně prozkoumávaly zraněnou nohu. „Bolí to?“

„Ne.“

„A tohle?“

„Moc ne.“ Prohlásil Harry. „Víte, jestli je ona jedna z těch poctivých, tak je to samozřejmě beznadějné. Draco ji ohrožoval hůlkou, vy jste ji urazil a bystrozorové teď budu mnoho dní obtěžovat celé její oddělení. Pravděpodobně je z toho případu zhrzená. Popravdě, vsadil bych se, že většinu z nás nenávidí.“

„To zní... zklamaně?“

„Do háje, já nevím... Zvykl jsem si na tu myšlenku. Už jsem hlavně chtěl, aby to skončilo, abychom mohli dokončit to kouzlo. Dudley má svůj vlastní život, ke kterému by se měl vrátit.“

„Já vím,“ odpověděl mu Snape, i když bylo vidět, že přemýšlí o něčem jiném.

„Ta tlustá čarodějnice nenávidí možná mě,“ prohlásil Draco. „Vy dva si s tím nedělejte vůbec žádné starosti. Zkuste se nad tím zamyslet. Je z Mrzimoru. Tak emocionální...“ mírně pokrčil rameny a zlomyslně dodal. „Škoda, že Lektvar na odstranění bradavic se musí nechat ustát tak dlouho, nějaký by se jí hodil. Viděli jste její krk?“

Harry si neohrabaně srovnal polštáře za záda tak, aby si mohl lehnout. „Někdy si myslím, že vy zmijozelští nenávidíte Mrzimor ještě o něco víc než Nebelvír.“

Draco se zasmál. „To je jednoduché, my nenávidíme všechny. Havraspárští jsou nechutně chytří - Severus by mohl být v Havraspáru. Ale předpokládám, že Moudrý klobouk věděl, že bude užitečnější ve Zmijozelu... a podívej se. Nebelvírští jsou tak imbecilně stateční až je to směšné a vůbec nejsou mazaní. Mrzimorští budou nad tebou plakat, když budeš neopatrný. Ale zpátky k věci. Viděla tě se Severusem, viděla jak byl bez sebe vzteky, když jsi byl v nebezpečí. Tvoje bezpečí a pohodlí bylo pro něj absolutní prioritou. Téměř supěl námahou, jak se pokoušel najít tvého mazlíčka. Můj odhad je, že se přetrhne, aby mohla podepsat všechny vaše adopční papíry.“ Draco si sedl do křesla vedle Harryho a bezmyšlenkovitě si prohlížel svoje nehty.

Harry se otočil tak, aby na něj lépe viděl. „Myslím, že bych ti měl doopravdy poděkovat.“

V šedých očích se objevil úžas. „Už jsi to udělal.“

Snape opatrně vstal tak, aby neotřásl Harryho nohama. „Harry má potřebu lidem děkovat, myslím, že si na to budeme muset zvyknout.“

Co je tak špatného na tom někomu poděkovat. Možná zmijozelští považují všechno za samozřejmost, ale Harry ne. Dursleyovi mu léta vtloukali do hlavy, že si nic od nikoho nezaslouží a po všech těch letech v přístěnku pod schody, po všech těch Vánocích a narozeninách bez dárků, tomu uvěřil. Takže možná měl Snape pravdu, možná měl sklon trochu to s děkováním přehánět.

Ale i když už to udělal, měl stále ještě potřebu v tom pokračovat. „Poslouchej Draco, já vím... , že jsem na tebe nebyl... ehm... příliš milý... ale víš... jestli tvůj otec očaroval to nedovolené přenášedlo, pravděpodobně by fungovalo, on není z těch, co by se vzdávali...“

„Harry,“ přerušil ho Draco „co se pokoušíš říct?“

Směšné, jak těžké to bylo vyslovit, přestože to nebylo nic jiného než čistá pravda. Harry se zhluboka nadechl. „Jsem opravdu, opravdu moc rád, že jsi tu se mnou.“

„Já jsem taky rád,“ odpověděl jednoduše Draco a usmál se.

Harry se zakabonil, jak přemýšlel, co by ještě mohl říci. Bylo nad slunce jasné, že Draco nesplétá žádnou bizardní intriku. Nejprve mu vrátil hůlku, kterou ukradl Voldemortovi před nosem a prozradil, že celý tenhle ďábelský plán nastrojil jeho vlastní otec... Draco byl zřejmě zcela upřímný, když tvrdil, že se změnil. To musel Harry uznat. Měl by Dracovi říci, že mu už věří. To ale nedokázal, protože ani po tom všem tomu tak nebylo. Harry věděl, že se muselo ještě něco přihodit. Pořád nemohl uvěřit Dracovu vysvětlení, proč změnil svoji loajalitu a dokud se tak nestane, bude muset spoléhat jen na svoje instinkty.

Když o tom přemýšlel, začal se zase mračit.

Draco a Snape se na něj starostlivě podívali, ale nechali ho být. Když se Draco vrátil ke stolu ke svému školnímu úkolu, Snape zavolal krbem Madam Pomfreyovou a poprosil ji, aby se zastavila, až se jí to bude hodit.
Harry neměl pocit, že by měl být unavený, ale zřejmě to, že byl vyslýchán, že mu byly rozdrceny, a pak zase spraveny všechny kosti v noze, z něj vysálo všechnu energii. Krátce přemýšlel, že se přesune do ložnice, ale stále ještě nemohl došlápnout na poraněnou nohu a poprosit, aby ho tam někdo odlevitoval, mu přišlo trapné. Stulil se do co nejpohodlnější pozice a zavřel oči.

Už skoro spal, když ucítil měkkost deky, kterou přes něj někdo přehodil a poznal silné prsty, které mu odhrnuly vlasy z očí. Harry si pomyslel, že Snapeovy prsty jsou trochu cítit mátou a skořicí a otočil trochu hlavu, aby vdechl tu vůni ještě jednou. Uklidňovala ho a dávala mu pocit, že všechno je tak, jak má být.

Myšlenka ho náhle vytrhla z dřímoty a přinutila ho otevřít oči do nesnesitelně zářivého světla. „Pane profesore? Jsem si jistý, že máte dost své práce...“

Snape ho trochu pohladil po vlasech, vzal si z nízkého stolku před sebou časopis o lektvarech a začal jím listovat. „Zůstanu tady s tebou.“

„Ale vaši studenti,“ zíval Harry.

„Budou v pořádku. Zrušil jsem odpolední vyučování kvůli tomu pohovoru.“

„Opravdu?“ Harry se přitulil k učitelově ruce, ten dotyk měl rád. Snapeovy prsty byly silné, konečky jeho prstů tvrdé a drsné, ale to bylo v pořádku. Byly tu ruce, o kterých věděl, že ho ochrání.

„Samozřejmě. Ty máš přednost.“

„Opravdu?“

Snape ho trochu zatahal za vlasy, „ano, Harry. Ale dost vyzvídání. Jsem překvapený, že jsi ještě vzhůru, Kostidrtící kouzlo je velmi vysilující. Spi už.“

Harry už nemohl udržet oči otevřené, tak zamžoural a trochu si postěžoval. „Zapomněl jste na pitomé děcko. Čekal jsem, že mi řeknete pitomé děcko.

„Já ti budu říkat pitomče,“ navrhoval Draco a jeho smích se rozlehl po celém pokoji, „pitomý Nebelvíre, co ty na to? Nebo radši užvaněný pitomče, nebo králi všech pitomců...?“

Pitomé děti,“ vyslovil Snape pečlivě. „Rozhodně množné číslo. Draco ty jdi dokončit svůj esej o řádné přípravě blínu před použitím v nápoji lásky a ty, Harry, koukej spát, hned.“

„... dobře...“ Harry usínal a s čím dál, tím větší dálky k němu doléhal zvuk otáčených stránek. Ospale si pomyslel, že je tak příjemné mít u sebe někoho, někoho kdo se stará. Možná, pomyslel si těsně před tím, než úplně usnul, možná je Snape daleko víc typ na tátu, než by si kdy Harry pomyslel.


 

Žádné komentáře
 

Výhradným vlastníkom týchto stránok je Chalibda. Administrátorom je v súčasnej dobe Jimmi. Charakter, význam a dôvod existencie týchto stránok určujete VY.