Vítejte v magickém světě Harryho Pottera

Trilógia od Aspen: I. Rok jako žádný jiný (A Year Like None Other); II. Léto jako žádné jiné (A Summer Like None Other); III. Rodina jako žádná jiná (A Family Like None Other)



Tieto stránky sú pokračovaním pôvodných stránok Roku, ktoré sú venované prekladom skvelej fanfiction od Aspen in Sunlight (trilógia AYLNO, ASLNO a AFLNO). Je alebo bude na nich zverejňovaný česko-slovenský preklad Roku, preklad Leta a Rodiny.

Rok jako žádný jiný

Kapitola 65. DOPIS Z WILTSHIRU

Preklad: Chalibda, Atet

Betareader:  Jacomo

Záverečné beta: soraki


„To teda bylo ale Lumos,“ pochopila Hermiona a sebejistě se přiblížila.

Harry rychle zakouzlil svoji verzi Nox hadím jazykem a sledoval, jak se ostrý záblesk světla rozplynul.

„Uvnitř to vypadá líp,“ řekl Ron a byl připravený hned to vysvětlit. „Myslím tím, že sice vypadá stejně, ale jen když uvidíš tavící se zdi, pochopíš jeho skutečnou sílu.“

„Nebo kdyby to s tebou praštilo o zeď,“ dodal Harry. „To byste pochopili, proč Severus rozhodl, že bych měl cvičit tady a ne doma,“ a mávnutím ruky jako by jim chtěl ukázat okolní krajinu.

Harry si všiml, že Hermiona nereagovala na jeho poslední slova, zato trochu ztuhla, protože po té, co domluvil s Dracem, přišel k nim Snape. To Harryho znepokojilo, alespoň dokud si nevšiml, že ona teď nebyla ani tak rozčilená, jako spíš zkroušená. „Pane profesore? Děkuji, že jste nás sem všechny přenesl, abychom viděli, co teď Harry dokáže. Já...“ trochu se napřímila. „Opravdu mě to moc mrzí, neuvědomila jsem si, jak snadno se to vše dalo vysvětlit.“

Snape na ni shlížel, černý hábit se mu vzdouval ve větru, ale nakonec na její omluvu neodpověděl. Harry tomu nebyl rád, ale přesně to vyjadřovalo Snapeův postoj k ní. Odmítl doprovázet ji a Rona při přenášení do Devonu a když Harrymu vysvětloval svoje důvody řekl, že by se tak dostal ke slečně Grangerové blíže, než by o to stál. Harry se obával, že použití přenášedla by mohlo otevřít Devon nevítaným návštěvníkům, ale otec ho ujistil, že v lokalitě chráněné Fideliovým zaklínadlem funguje přenášedlo jen osobám, které již tajemství znají.

Časně ráno toho dne, vzal Snape Rona a Hermionu do ředitelovy kanceláře, kde jim sám strážce tajemství mohl říci o chalupě skryté v Devonu.

A teď byli všichni tady, dalo by se říci spojenci, ale Snape měl dosud na Hermionu vztek. Harry to viděl a ona samozřejmě také. Viděl jak bleskla pohledem na Mistra lektvarů ignorujícího její omluvu, ten pak přešel plně do svého obvyklého učitelského chování.

„Jak jste mohli vidět,“ začal, „teď jsou Harryho zaklínadla hůlkou velmi zesilována. Samozřejmě, že dříve, než si toho všiml, to mělo dost často katastrofální následky.“

„Bez hůlky,“ povzdechl si Ron a podíval se na Hermionu. „Měla jsi pravdu!“

Dívka zvedla bradu, jako kdyby to Ronaldovi Weasleymu právě ona už neříkala.

„Harry,“ nakazoval Snape, „předveď nějaké kouzlo s hůlkou, ať tvoji spolužáci mají lepší představu, jakou katastrofu jsem měl na mysli.“

„Dobře,“ souhlasil Harry, chvíli přemýšlel. „Hmm, možná byste měli všichni trochu poodstoupit,“ naléhal na ně, když začal pohyb. Věděl, že jeho Incendio vyvolá explozi a ne jen jiskry, takže ukázal hůlkou mimo Snapeovu malou chalupu, na palouk, na kterém po jeho posledních cvičeních byly roztavené kameny a nebyla tam téměř žádná tráva.

S Ronem ten efekt kouzla trhnul, ale Hermiona jen trochu přikývla, jako by to očekávala.

Harry se zapotácel, pak si vzpomněl, jak mu otec řekl, aby upřímně přiznal své slabé stránky. „Jsem unavený, teď nedokážu tak snadno předvést kouzlo s hůlkou. Rone, já si myslím, že to je důvod, proč jsem omdlel při tom prvním Lumos. Nevím, jak to zvrátit, takže mě to vyčerpává víc, než je pro mě bezpečné.“

„Jo, měli jste ho vidět, když vyčaroval baziliška,“ doplnil ho Draco. „Nejsou to jen dlouho trvající kouzla, která ho vyčerpají. Takové extrémní projevy magie to dokážou právě tak dobře.“

Harry si nemohl pomoci, ale ty jen-tak-nadhozené-Dracovy poznámky ho vyváděly z míry. A to se zapomněl zmínit o tom jak zaječel a odsvištěl na svém koštěti okamžitě, když se bazilišek objevil. Nebo o tom, jak nakonec - ještě trochu rozklepaný - řval na Harryho, že když se přidal na stranu světla, neočekával žádné „pitomé velké hady“ poflakující se okolo!

„Harry. Vyčaroval. Baziliška,“ opakovala Hermiona a namáhavě polykala.

Harry zlostně zahlížel na Draca za to, že se o tom zmínil, obzvlášť před někým, kdo už jednou zkameněl, pak dodal: „To je moje Serpensortia. Samozřejmě s hůlkou. Bez hůlky vyčaruju obyčejnou zmiji.“ A pak, když Hermiona pořád vypadala vyděšeně, ještě připojil: „Já to nebudu opakovat. Udělal jsem to jen jednou, protože jsem chtěl vidět, co se stane. Fajn, ještě mi na dnešní večer zbylo dost energie na pár kouzel s hůlkou.“

„Nebelvírská lehkomyslnost,“ protáhl Snape.

„Zrovna ty si máš co stěžovat,“ mumlal Harry, a potlačoval smích, když přátelům vysvětloval, „Severus mě požádal, abych seslal na baziliška mdloby, takže mu mohl sebrat šupiny a jed do lektvarů.“

„Člověk nemá mnoho příležitostí získat takové přísady ze živého jedince.“ pokrčil Snape zlehka rameny, právě tak ležérně, jako to dělával Draco, jenže té noci, co se to stalo, si prakticky mnul ruce radostí, tak byl nadšený!

„Na druhou stranu Mdloby na vás s hůlkou způsobí tak hluboké koma, že je to vlastně smrt,“ dodal Harry.

„Což se právě stalo,“ připustil Snape, „ale hlavně, bych ti nikdy nedoporučil takovou pitomost, jako použít kouzlo Serpensortia. Harry, to byla hrozná nezodpovědnost.“ Obrátil se k Ronovi a Hermioně. „Vidíte, proč jsem rád, že bude mít vedle sebe blízké přátele, až se vrátí do vyučování, byť by to byli dva Nebelvírové jako...“ Tuto poznámku nechal viset ve vzduchu.

„Budeme dbát, aby byl v bezpečí, pane profesore,“ ujistila Mistra lektvarů Hermiona a vážně a výhružně se podívala na Harryho.

„Jo,“ slíbil také Ron, „i kdybychom mu měli sebrat hůlku.“

„Ne, to nemůžeme udělat,“ prohlásila Hermiona. „Předpokládám, že by měl udržet svou magii bez hůlky v tajnosti, nemám pravdu? Proto jste se v noci pokusil mu pomocí Accio hůlku sebrat. Myslel jste, že ho zastavíte.“ Rázně přikývla a obrátila se na Harryho. „Takže, necháš si svou hůlku, ale musíš si být jistý, že ji nepoužiješ ke kouzlení. Je to těžké?“

Harry přikývl. „Ani bys nevěřila jak,“ zasténal. „Někdy použiji tady venku kouzlo s hůlkou bez nehody, vlastně ono to bude tím, že to obvykle nebývá tak úplně s hůlkou. Mohu vypustit většinu energie z ruky a z prstů, ale najednou vyletí malá jiskra z mé hůlky a kouzlo je pak silnější, než jsem měl v úmyslu.“

„K tomu mohu říci,“ informoval ji Snape, „že takové chyby jsou opravdu vzácné. Stávají se, jen když je nesoustředěný. Vaším úkolem bude také ujistit se, že je plně soustředěný na úkol a na ruku, když použije magii, ať už to bude ve třídě, nebo někde na chodbě při obraně.“

„Ano, pane,“ odpověděla Hermiona, bylo jasně vidět, že svůj úkol bere vážně. „Mohla bych vidět vás dva při souboji, abych měla představu, jak si Harry počíná?“

„Nás tři,“ opravil ji Harry, „myslím tím také Draca. A není to úplně jako souboj. Je to spíš tak, že se bráním a oni dva na mě útočí ze všech stran, jak nejlépe dokáží.“

„No, ale to není ono,“ vysvětlovala Hermiona. „Musíš cvičit útočná kouzla.“

„Hlásíš se dobrovolně jako cíl?“ ptal se Harry ironicky.

„Ron a já budeme dobrovolníci,“ trvala dívka na svém, ačkoliv Ron potřásal hlavou, že on ne. Ve skutečnosti to bylo víc než jen ne, ale určitě ne, v žádném případě, ale Hermionu mohl stěží odradit. „Potřebujeme simulovat bitvu. Všichni čtyři budeme na tebe útočit. Soustřeď se na obranu a také na naši porážku. Protože, Harry, obrana sama, nikdy nepovede k ukončení bitvy.“

„Můžu ti nerad rozbít obličej nebo jinak ublížit, když mi kouzlo selže!“

„Budeš soustředěný. Může se to trochu vymknout, ale určitě to nebude naplno.“ Avšak když to řekl, vypadalo to, že se Hermiona ještě rozmýšlí. „Možná, že bys mohl začít bez hůlky, jen pro bezpečnost.“

Harry se na ni podíval pochybovačně. „Ne, můj otec chce, abych...“

„Návrh slečny Grangerové je rozumný,“ přerušil ho Snape. „Musíš mít dostatek praxe, obzvlášť v obraně, ale nikdo tady nestojí o nehodu.“

Všichni čtyři obklopili Harryho, ale on si všiml, že Ron šel jen neochotně. Harry rezignoval, dal si hůlku do kapsy a protáhl si ruce, jako by už chtěl začít kouzlit. Ještě, že si již zvykl používat letmý pohled na odznak, pokud chtěl změnit jazyk. Určitě nebude mít čas představovat si v duchu hada, když se ho budou snažit zasáhnout kletbou hned čtyři soupeři najednou.

Dokázal blokovat všechny jejich útoky, pak však, když jeho koncentrace ochabla, Draco tiše zmizel a vrátil se na koštěti a zaútočil na něj shora. Stříbrný paprsek zastihl Harryho nepřipraveného. Nepodařilo se mu vyhnout kouzlu Rictumsempra a tak se zhroutil na zem, a nekontrolovatelně se chechtal, když stovky neviditelných prstů hledaly jeho nejlechtivější místa.

Finite Incantatem!“ zabouřil Snape, a pak, ještě než se Harrymu podařilo postavit se, poslal na něj otec Diffindo.

Harry kontroval spěšně postaveným štítem, ale jeho ohnisko bylo mimo a část kletby prošla skrz, roztrhla rukáv na jeho pravé ruce a kůži pod ním. „Do hajzlu!“ zaječel, předpokládal, že Snape kouzlo ukončí. Vždy to tak dělával, když byl Harry zraněný. Teď však už to nebylo jen cvičení. Simulovali bitvu a způsob, kterým Snape zvedal svoji hůlku, připomněl Harrymu, že v bitvě nepřátelé nepřestanou, když upadne, to je okamžik, kdy by mohli zaútočit daleko ostřeji.

Postavil důkladný štít dříve, než mu mohlo další Diffindo něco roztrhnout, pak se zaťatými zuby poslal svoji verzi kletby Furnunculus na otce a rychlé Expelliarmus na Hermionu, která se mu plížila do zad.

„Dost,“ prohlásil Snape a přistoupil k nim.

Když viděl ohavné vředy pokrývající otcovu tvář, podíval se chlapec na svůj odznak, ukázal na otce a zamumlal: „Zmizte vředy,“ a pak stísněně, „lituji, pane...“

„Nic se nestalo,“ řekl Snape podmračeně. „Harry, znepokojilo mě, že jsi neútočil, dokud jsi nebyl zraněný.“

„Jo, já nechtěl zranit někoho z vás!“ vysvětloval Harry. „Mimochodem, mám ve zvyku právě jen blokovat. Vždyť to víš.“ Zaťal zuby, protože Snape použil hojící kouzlo na jeho ruku. Když se Harry obrátil k Hermioně řekl: „Zrovna v tomhle nejsem zvlášť dobrý.“

„Nikdo nedokáže dobře léčit sám sebe,“ mumlala dívka, když přistoupila blíž, aby prozkoumala výsledky Snapeova kouzla. „A teď máš další obrovskou modřinu.“ Kouzlem Reparo spravila jeho rukáv.

„Severus má lektvar, který ji dokáže odstranit,“ bránil se Harry.

„Ale brát ho příliš často není dobrý nápad. Ano, Harry, rozumím. Já už tomu skutečně rozumím, jo?“

„No jo, jasně.“

Hermiona mu vrátila hůlku. „Nakonec mě uklidnilo, že tvoje soubojová kouzla nejsou všechna tak dlouhá jako to protisvolávací, které jsi použil na pana profesora. Trochu mě to znepokojilo.“

„Jo, to.“ Vzpomněl si Harry. „Hmm. Víš, já mám několik verzí na každé kouzlo. Mohl jsem jen říct buď tam, ale bál jsem se, že by na Severuse nefungovalo, zejména bez hůlky, a tak jsem použil silnější - zůstaň tam, kde právě jsi.“

Ron hvízdl na zuby, Harry si nebyl jistý proč. Rozrušilo ho to, že by Harry mohl být lepší než Snape?

Mistr lektvarů si myslel něco podobného, rozčileně propichoval zrzavého chlapce očima. „S ohledem, na to, co mého syna pravděpodobně v budoucnosti čeká,“ odsekával, „doufám, že mě dokáže porazit. Pochopte, že Voldemort je daleko silnější než já.“

Ron přikývl, tvářil se zahanbeně. Hermiona se podívala zaujatě na Snapea, když řekl Voldemort, nic k tomu nepoznamenala, jen místo toho řekla, „Tak znovu. Harry, jsi připravený?“

Harry se podíval na otce a přesně četl v jeho očích. „Nemusíš se ptát,“ povzdechl si, „moji nepřátelé taky nebudou.“

A tak začali znovu.

***

Pokračovali až do setmění, a proto si Ron a Hermiona všimli, jak nedostatek obrazu hada působil na Harryho síly. „Takže tam budete muset být, abyste mu zakouzlili Lumos,“ vysvětloval Draco, když seděli v malé Snapeově chalupě. „Nedokáže kouzlit, když je příliš tma, aby viděl na svůj odznak nebo na Salsu. I když se zdá, že držení Salsy v ruce mu trochu pomáhá z nesnází, je přeci jenom lepší, když hada vidí.“

„Mohl bych chodit s permanentním Lumos,“ navrhoval Harry. „Ale ne, to by nebylo dobré.“

„Ano, prsty zářící v temnotě by mohly být poněkud nápadné,“ ironicky podotkla Hermiona.

Severus, který právě přičaroval na stůl jídlo z jedné kouzelné krabice, která tu zbyla od Vánoc, měl co dělat, aby se nerozesmál nahlas.

Lumos bez hůlky by opravdu mohlo odhalit moje tajemství,“ souhlasil Harry. „A Lumos s hůlkou, to je zcela vyloučené.“

„Ledaže bys chtěl někomu přiškvařit obličej,“ dodal Ron. „Člověk nikdy neví, za kterým rohem číhá Zmijozelák...“

„Harry je také ze Zmijozelu,“ poznamenal Draco ostře. „A nebude chyba, když to dá najevo. Může se vrátit zpět a žít v Nebelvíru, ale bude někdy jíst u zmijozelského stolu a stráví nějaký čas v jejich společenské místnosti, a nebude nikomu z nich 'přiškvařovat obličej',“ posmíval se, „jedině kdyby byl zahnaný do úzkých a jinak to nešlo!“

„Jistěže nebude,“ smál se Ron, „Uklidni se, Malfoyi.“

„Ale ty nejsi odhodlaný jít do jejich společenské místnosti,“ řekla Harmiona. „Nebo jsi?“

„Jo.“ Harry polkl, tohle nenáviděl. Tedy ne tuhle myšlenku, ale nenáviděl, že o tom musí diskutovat s přáteli. „Ten odznak není takový jen proto, aby mi pomohl s kouzlením,“ přiznával rozmrzele. „Už jsem vám to říkal, já jsem obojí. Hermiono, já jsem v obou kolejích. Vždyť můj otec je hlavou Zmijozelu. Já to nemohu... uhm, popírat, ani slovy, ani chováním.“

Pak vyndal Snape z krabice svíce a přeměnil je v další křesla, ale Harry věděl, že je poslouchal. Vždyť, co by se muselo stát, aby jeho otec neslyšel vše, co se dělo kolem něj.

„Kamaráde, myslím že v jejich společenské místnosti nemůžeš být v bezpečí,“ poznamenal Ron. „Hele, nevysvětluj si to špatně. Já si teď zvykl na Zmijozely. Řekl jsem jediné slovo proti tvému znaku? Ale je rozdíl mezi tím... ehm, říkat nahlas a jasně, že jsi hrdý na to, že jsi Zmijozel a chovat se, jako kdybys chtěl, aby tě zabili. A já si myslím, že tě zabijí, nebo se o to alespoň pokusí. A i když jsi se dnes držel docela dobře, my nejsme Zmijozelové...“ Když se Draco nespokojeně ozval, Ron dodal: „Chci říct, nikdo tady tě nechtěl doopravdy zabít...“

„Dost, žes to pochopil,“ mírně poznamenal Draco.

Ron se trochu začervenal. „V jejich společenské místnosti nebudeš v bezpečí,“ namítal. „Dokonce ani s tou tvojí speciální magií. Najdou si cestu jak ji překonat.“

„Mám v plánu mého syna zpočátku doprovázet,“ informoval je Snape, pokynul jim, že jídlo je hotové. Harry si všiml, že tentokrát Draco Hermioně neodsunul židli, ale počkal, než se posadila.

„Jak vysvětlíme naši nepřítomnost na večeři?“ zeptala se Hermiona. „Ron může říct, že zase jedl s vámi, všichni si už na to zvykli, protože tomu tak bylo během trestu, ale lidi se budou moc divit, když budu tvrdit, že já jsem byla dva večery po sobě pozvaná dolů na večeři.“

Snape, jak si tak pepřil svůj čekankový salát, pozvedl obočí. „Předvídal jsem potíže a předešel jim uložením trestu pro vás za... copak jsem to do těch papírů jenom napsal?“ upřel temný pohled na dívku: „Ach ano. Zavrženíhodný úsudek, který mohl ohrozit vztah mezi členem učitelského sboru a jeho příbuzným, tak to bylo. Samozřejmě jsem odebral body, aby to vypadalo autenticky. Jsem si jist, že chápete.“

Hermiona zaťala zuby. „Kolik bodů, pane?“

„Pouhých pět set.“ Snape pokrčil rameny. „Nedívejte se tak rozhořčeně. Harrymu už jsem také takový počet bodů strhl.“

Pět set?“ Hermiona lapla po dechu a odložila vidličku tak, že Harryho napadlo, že měla chuť ji hodit. „Jen jsem se snažila udělat pro přítele to, co jsem pokládala za správné!“

„To je pravda. Takže ta část popisu přečinu o zavrženíhodném úsudku je signifikantní. Myslete, slečno Grangerová. Kdyby se nám nepodařilo přesvědčit úřednici, že Harry tu má opravdu dobrý domov, museli bychom čelit perspektivě, že buď Harry ztratí domov, nebo promluvit o jeho magii, což by zcela určitě ohrozilo jeho život. Berme v úvahu to, že mám oprávněný důvod nevěřit, že všichni z Úřadu pro záležitosti kouzelnických rodin dokáží neprozradit jeho tajemství.“

Hermiona s povzdechem uznala: „To mohlo dopadnout velmi špatně.“

„To mohlo,“ souhlasil Snape temně.

Ron se ozval. „Pět set bodů, Harry? Řekni něco!“

Harry přestal žvýkat. „Oba víte, že mám Nebelvír rád. Ale... Severus je pro mě taky důležitý, a já se mu nemohu do toho plést pokaždé, když odebere body. I kdyby to bylo nespravedlivé,“ významně se podíval na otce.

Snape opatrně nabodl malé červené rajče z misky. „Tak málo smyslu pro nuance,“ lamentoval. „Ale já chápu cítění ostatních. Takže, předpokládám, že odeberu pouze deset bodů. Ano, pane Weasley, slyšíte dobře. Deset.“

Hermiona se ulehčeně zasmála, zatímco Draco obrátil oči v sloup a zamumlal: „To jsou počty.“

„Díky,“ řekl Harry a taky se trochu zasmál.

„No ne, to je prvně,“ zavrčel Draco, zřejmě se již vzpamatoval. „Slavný Harry Potter děkuje Mistrovi lektvarů za odebrání bodů Nebelvíru.“

„Jenom Harry děkuje tátovi,“ opravil ho Harry. „Pomyšlení na pět set není právě příjemné, takže nebudeme nic namítat proti deseti.“

„Ale ty stejně nemáš co namítat,“ podotkl Snape, ale ačkoliv jeho tón byl chladný, měl Harry pocit, že otce potěšil. Harry se cítil trochu špatně, protože si dovedl představit, že ředitel by s těmi body v každém případě něco udělal. Třebaže Snape tohle dobře věděl, řekl to tak Harrymu, že?, zřejmě účelem té diskuze bylo, dát mu příležitost ukázat loajalitu ke Snapeovi. Tak zmijozelské... Harry byl rád, že tím testem prošel, ať už to bylo jakkoliv.

„Na jednu věc bych se ráda zeptala,“ změnila Hermiona předmět hovoru, „vy jste věděl, jak blokovat Harryho zaklínadla, pane. Až na to jedno jste všechna tvrdě odrazil. Ale Harry pronáší zaklínadla hadím jazykem, nemůžete vědět co říká, takže jak víte, kterou protikletbu použít?“

Snape se na ni ironicky podíval. „Je to proto, slečno Grangerová, že existují blokovací kouzla účinná na široké spektrum kleteb. Neučíte se je, protože je na jejich ovládnutí potřeba určitá vyzrálost.“

„Vsadím se, že Harry je zná,“ tvrdil Ron, a ukázal na něj vidličkou.

Harry postřehl Dracovu grimasu, na takový nedostatek způsobů.

„Nejde o vyzrálost magickou,“ objasňoval Snape. „Harry jí má možná podivuhodně mnoho, ale stále je jen chlapec.“

Hermiona přikývla, zřejmě již četla něco, co potvrzovalo to, co Snape říkal. „Když o tom mluvíme,“ vyslovila svoje obavy nahlas, „nebudou detektory používání magie nezletilými kouzelníky pracovat přesčas, aby vyslídily všechna ta kouzla, která tady použijeme?“

„Musím přiznat, že vše bude jednodušší, až Harrymu a Dracovi bude v létě sedmnáct. Toto místo je ale obklopeno dostatečným množstvím ochranných kouzel, takže nemusíme mít obavy. Stejně je to obvyklé v čistokrevných rodinách,“ pokrčil Snape rameny. „Kteří rodiče chtějí čekat s učením nějakých kouzel až do jedenácti let dítěte?“

„Harry není čistokrevný!“ namítala Hermiona.

„Nicméně byl adoptován do čistokrevné rodiny,“ opáčil Snape a začal jíst svoji porci grilovaných kuřecích prsíček v hořčičné omáčce.

„Používal jsem magii léta před tím, než mi přišel dopis,“ řekl Draco spokojeně.

„To já taky, Malfoyi!“ připomněl Ron, ovšem pak pod Harryho upřeným pohledem zamumlal, „tedy, občas.“

Hermiona se trochu naštvala. „Přeměnit tu pitomou, tlustou krysu na zlatou ti nešlo, jak si pamatuji.“

„Že by proto, že Prašivka nebyla skutečná krysa?“ hudral Ron.

„Jo tak, to byl ten tvůj dlouhověký mazlíček, který se proměnil v pravou ruku Pána zla?“ zeptal se Draco arogantně.

„Jak to můžeš ty vědět...“

„Ví toho daleko víc, dovoluji si říci,“ vložil se do toho Snape. „A jestliže se zamyslíte, pochopíte proč. Ale neuspořádal jsem tuto večeři, abych poslouchal hašteření výrostků, asi bychom měli prodiskutovat Harryho výcvik.“

„Dobře,“ řekla Hermiona nenuceně, před tím, než nadhodila, „pane, vy jste více než schopný učit Obranu... napadlo vás někdy ucházet se o to místo?“

Snape přimhouřil oči. „Nechcete náhodou narážet na tu starou fámu, že já ho chci?“

„Fámu?“ zeptal se Harry se zvýšeným zájmem. Dokonce to vypadalo, že Ron a Draco zapomněli na svůj spor.

„To je nedorozumění,“ pokrčil Mistr lektvarů rameny. „Voldemort mi přikázal, abych si upevnil pozici co možná nejrychleji tak, abych mohl jeho příznivce vyškolit v temném umění, pod záminkou privátního vyučování Obrany. Stěží jsem mohl spolupracovat na takovém plánu, avšak samozřejmě jsem se tvářil, že po tom toužím a poté rozmrzele, když mě ředitel opět 'obešel'.“

„Ale teď,“ naléhal Harry. „Když nemusíš hrát tu dvojitou roli, mohl bys to vzít a jsem si jistý, že Bradavice by měly úžasné vyučování Obrany. Myslím, že bys byl opravdu dobrý učitel.“

„A ty bys nemusel být tak pečlivý v Lektvarech, chápu,“ vrčel Snape.

„No...“

„Já jsem Mistr lektvarů. Ostatní je vedlejší,“ oznámil Snape. „Obávám se, že se budeš muset nějak smířit s tím, jak to je.“

„Ano, tati,“ řekl Harry, aniž k němu vzhlédl.

Snape tiše soptil, protože měl podezření, že je v té odpovědi trocha manipulace, ale když Harry nic víc neřekl, vrátil se ke své večeři a studentů si dál nevšímal.

***

Ještě jeden týden, řekl mu Snape. Ještě jeden týden a Harry se bude moci vrátit do věže.

Tato vyhlídka naplňovala Harryho zároveň vzrušením i strachem. Bylo by skvělé, být zase v Nebelvíru, ale navštěvovat vyučování znamenalo taky vrátit se do Lektvarů a nemohl si pomoci, z toho byl nervózní. Zejména, když tento rok Lektvary dost zanedbával. Nerad si přiznával, že měl otec zřejmě pravdu, když říkal, že by potřeboval strávit více času v laboratoři.

No dobře, mohl vypadat ve třídě trochu nešikovně, ale nechtěl vypadat jako úplný idiot, že ne? Jeden týden si nechá na přípravu, změní trochu své zvyky a ostatní učení vezme jen zběžně, takže by mohl strávit většinu dnů ve Snapeově privátní laboratoři a cvičit vaření lektvarů, které se měl naučit ve dvou posledních semestrech. Harry viděl, že Draco pokládá jeho náhlý zájem o vaření za legrační, ale byl tak dobromyslný, že si vzal učebnici a studoval tam, aby Harry nevařil bez dozoru.

Severus, to věděli, by jim to určitě neschválil.

Harry právě vařil Bradavice odstraňující lektvar, o kterém věděl, že už ho měl zvládnout před několika měsíci, když se rozezněl v jeho hlavě magický zvonek.

Zmijozelský chlapec zakouzlil svojí hůlkou Tempus, bylo to zcela reflexivní, pak však udiveně zvedl obočí, když si uvědomil, že odpolední vyučování muselo právě začít. „Nikoho nečekáme, že ne? No, půjdu se podívat.“

Harry ho nechal, kdyby teď odešel od lektvaru, mohl by ho začít vařit znova. „Harry,“ volal ho za moment Draco hlasem, který zněl najednou úplně jinak. „Možná bys mi s tím měl pomoct.“

Harry si nemohl vzpomenout, že by ho kdy Draco volal na pomoc, takže to bylo něco, co nemohl ignorovat. Vrhl poslední pohled na lektvar a pak ho nechal zmizet pomocí kouzla Evanesco. Bylo lepší to udělat, než ho nechat ležet bez dozoru, když se nacházel v nestabilním stádiu. Cestou popadl hadr, utřel si ruce a šel k Dracovi. Druhý chlapec zíral na pergamen na dveřích, ve stříbrných očích děs.

Dubby, bylo jednoduše na pergamenu napsáno.

„Ty víš, kdo je to Dubby?“ zeptal se Harry.

„Hm. Jo.“ Draco si odkašlal, mával nervózně rukama, způsobem, který byl u něj zcela neobvyklý. „Domácí skřítek.“

Harry zamrkal. Domácí skřítci nepotřebovali klepat, přenášeli se z místa na místo jak potřebovali. Ačkoliv, napadlo ho, Snapeův byt nenavštěvovali tímto způsobem. Ve skutečnosti jediné, co ze skřítků bylo ve Snapeově bytě vidět, byla jejich tvář bez těla v krbu. Harry si byl téměř jistý, že skřítci opravdu přišli opravit spálený nábytek a zdi po jeho Lumos, ale stejně tak bylo možné, že použili tu spoustu své magie zvenčí. Kvůli ochranným kouzlům bylo možná třeba speciální pozvání.

To však nevysvětlovalo, proč jeden z nich na ně klepe.

„Domácí skřítek Malfoyů,“ zachraptěl Draco a tím začalo být Harrymu jasné několik věcí najednou. Jednak proč skřítek klepal a také proč Draco vypadá trochu jako by právě dostal úder na solar. „Ach... Harry, bude to znít divně, ale byl bys tak hodný a podíval by ses skrz zeď místo mě?“

„Podívat se skrz zeď?“ opakoval Harry.

Draco zaťal zuby. „Ano, Harry. Ten pergamen reaguje na kouzelníky, ale Severus nikdy neřekl, že by to dokázal i s magickými tvory.“

„Já se nedokážu podívat skrz zeď. Co takhle použít ten očarovaný rám?“

„Neukazuje myslící tvory,“ mumlal Draco. „Ne že by Dubby byl zrovna myslící...“

Zkusili to, nefungovalo to.

„Myslím, že uděláme lépe, když upozorníme Severuse,“ navrhl Harry zamračeně. Nezapomněl jak neústupný byl Snape, co se týkalo vyrušení během vyučování, ale tohle mohlo být považováno za naléhavé! Posel od Luciuse Malfoye stojí přímo za dveřmi? „Myslím, že nemůže projít přes kouzla,“ mumlal Harry. „Ale hlavně víme, že nás možná přišel zabít...“

Draco položil ruku na dveře. „Stěží mohu věřit, že nás přišel zabít. Tebe možná,“ doplnil. „Moje matka ode mne na tebe slyšela mnoho stížností.“

Když na něj zůstal Harry zírat, zmijozelský chlapec mu to vysvětlil, „Dubby je skřítek mojí matky. Myslím, že je připoután pouze k ní, už léta. Dárek k výročí,“ zavrčel. „Předtím patřil Luciusovi, ale teď poslouchá jenom Narcissu Malfoyovou.“

„Takže tvoje matka... hm, nemyslíš, že by...“ Harry nevěděl jak to říct, ale Draco neměl potíže to hořce dokončit.

„Ne, moje matka by ho neposlala, aby mě zabil. Musel by ses s ní setkat, abys tomu rozuměl. Ona je do morku kostí žena z vyšší společnosti. Pokud si vzpomínám, nikdy neřekla slovo proti mému otci a když vypsal odměnu za moji hlavu, ona určitě jen řekla ano, drahý, s nevýrazným pousmáním, ale nikdy by takovouhle iniciativu nevyvinula.“

„Ale... kdyby jí tvůj otec řekl, aby ho poslala zabít tě?“

„Zřejmě by jen zamrkala a řekla, že to přesahuje její roli v rodině a že Dubby je plně zaměstnán sháněním stovky perfektních čajových růží nebo něčím podobným.“

„No, dobře,“ odpověděl Harry, i když zcela nerozuměl. „Teď zavoláme Severuse...“

Draco náhle udeřil pěstí proti dveřím, jeho tvář se proměnila v ohyzdnou masku, když vykřikl: „Co, k sakru, ode mne chceš, Grubby?“

„Nemyslím si, že kouzla propustí zvuk skrz...“

Dosud opřený rukou o dveře, bleskl po něm Draco naštvaným pohledem. „Prosím tě. Je to skřítek a ne student! Malfoyův skřítek a já jsem Malfoy a já mu můžu rozkazovat! Vidíš proč potřebujeme lepšího učitele zacházení s magickými tvory? Nevíš o tom nic!“

Náhle pronikl zdmi vysoký, pištivý hlásek: „Pane Draco? Dubby přináší dopis pro vás.“

Dopis? Draco zíral s otevřenou pusou na Harryho. Když nic jiného, tato novinka ho pořádně znepokojila.

„Od koho?“ vykřikl Draco, vycenil zuby. Harry si pomyslel, že očekává, že je od Luciuse.

„Od matky pana Draca,“ zněla odpověď. „Může Dubby jít k panu Dracovi?“

„Ne, Slubby, nemůžeš jít dovnitř,“ odsekl Draco. „Pan Draco si tě pamatuje, ty pokroucená, mrňavá, zelená ještěrko!“

„Dubby se nemůže vrátit do Wiltshiru, když nedoručí panin dopis...“

„Tak ho přidělej na sovu a odprejskni odsud!“ ječel Draco.

„Paní řekla, že ho musím dát pánovi do ruky...“

„Ale to nejde!“ ostře odpověděl Draco.

A pak se začalo ozývat rytmické bouchání na dveře. Buch, buch, buch, rytmicky, pomalu, v přesně stejných intervalech.

Draco si odfrkl, pak ohrnul znechuceně rty. „Blubby, ty si myslíš, že mi stojíš za jediný scvrkoflík, když budeš třískat hlavou, abych otevřel dveře? Jdi pryč, hned jdi pryč!“

Buch, buch, buch.

„Draco, nemůžeme ho nechat mlátit hlavou do dveří...“

„Kdo říká, že nemůžeme?“ Draco ustoupil zpět, otřel si ruce o kalhoty, jakoby se i jen rozhovorem se skřítkem cítil pošpiněný. „Já si teď přeju, abych tu měl palečnici na toho malého zmetka!“

Buch, buch, buch.

Buch, buch, BUCH.


Harry potřásl hlavou a nabídl: „Zavolám krbem Severuse.“

Draco se posadil do plyšového křesla a sklonil hlavu. „Ano, udělej to,“ řekl. „Ale v každém případě si dej na čas. Sednu si tady a s potěšením to budu poslouchat.“

„Draco, to je kruté!“

„Zmlkni, Harry!“ vybuchl zmijozelský chlapec. „Nevíš, o čem mluvíš! Vyrůstal jsem s těmi zatracenými skřítky a vím, co jsou zač. Já doufám, že si tu hlavu rozmlátí tak, až z toho chcípne!“

V tom momentě se Harrymu rozbřesklo. „O, Bože. To je jeden z těch skřítků, kteří... uhm...“

Draco jeho otázku ignoroval a jen řekl: „Půjdeš zavolat Severuse, aby nám pomohl? Jak jsem řekl, nemusíš spěchat.“

Trochu s obavami z Dracovy krvežíznivosti ho Harry po očku sledoval, i když použil krb a poslouchal neustálé Buch, buch, buch, rozléhající se místnostmi.

Jak se ukázalo, Snape se právě připravoval na další hodinu a nebyl se studenty. Přišel okamžitě a zamračil se na Draca, který bouchání naslouchal, jako by to byla příjemná hudba. Draco jen bezstarostně rozhodil rukama.

„Řekni mu, ať přestane, ať s ním mohu mluvit,“ přikázal Mistr lektvarů po jediném pohledu na pergamen.

„Obávám se, že mě neposlechne,“ oznámil zmijozelský chlapec a okázale zívl.

„Myslím, že tvé jméno má ještě nějaký vliv,“ opáčil suše Snape.

Draco mávl rukou v povýšeném gestu, skoro jako by on byl majitelem celého panství. „Předpokládám, že přestane, až se mu podaří ten dopis předat. Přemýšlím, jak dlouho to ještě vydrží.“

„Teď, Draco.“

„No dobře.“ Draco se s línou elegancí postavil a došel ke dveřím.

„Ty máš pro mě dopis, že ano? Scrubby?“

Rány ustaly a byly nahrazeny nejistým, téměř opilým hlasem. „Mohl by jít Dubby dovnitř a předat vám ho, pane Draco?“

Snape několikrát mávl hůlkou, pak si přivolal z kanceláře malou lahvičku, rozlil její obsah přede dveře a významně se podíval na Draca.

„Podstrč ten dopis pode dveřmi, Stubby!“ vyštěkl zmijozelský chlapec.

Dubby se vyděsil. „To Dubby nesmí,“ kvíkal vysokým hláskem, ze kterého byla slyšet panika. „Paní říkala, že musím dát dopis panu Dracovi do jeho vlastních rukou...“

Snape tiše zaklel a začal opravovat strážné kouzlo, které před tím oslabil lektvarem.

Harry se kousl do rtu. „Myslíš, že by to mohla být past?“

Bum, bum, bum, rozlehlo se znovu pokojem, ale tentokrát už na to Draco neměl náladu. „Prostě odtud vypadni, Tubby!“ zařval. „Řekni mé matce, ať se o mě ani trochu nestará! Zjevně miluje Lucia víc než mě, a tak doufám, že skončí v Azkabanu oba!“

„Dubby nesmí-odejít bez toho-aby doručil-dopis.“ Slova byla doprovázena dalšími údery.

Snape zavrčel něco v tom smyslu, že když si poradil s Kráturou, s tímhle si poradí také a pak s hůlkou v pozoru přikázal Dracovi: „Otevři dveře.“

Bum

„Jsi blázen?“ zeptal se Draco. „Jak mu sakra můžu otevřít? Co když zaútočí na Harryho?“

Bum

Snape začal vypočítávat na prstech: „Za prvé, domácí skřítci nemají příliš silná útočná kouzla. Za druhé, s největší pravděpodobností by se Harry dokázal ubránit sám a i kdyby se mu to nepovedlo, znám temnou magii dost dobře na to, abych zvládl domácího skřítka. Za třetí, nepřeji si, aby se poškodila magie, která maskuje naše dveře jako zeď. A za čtvrté, jak by nepochybně pochopil každý Zmijozel z mé koleje, rád bych ten vzkaz viděl, abych pochopil, jakou další intriku Lucius plánuje a teď ho pusť dovnitř!“

BUM

„Dobře,“ zamrmal Draco a vytáhl svou hůlku. Zakouzlil Abrire, pak trhnutím otevřel dveře tak rychle, že domácí skřítek ztratil rovnováhu a vpadl dovnitř. Draco práskl dveřmi a v ten samý okamžik vztekle nakopl skřítka do hlavy.

„Draco nedělej to!“ zaječel Harry zděšeně, ale bylo pozdě. Dubby proletěl místností a narazil do zdi. Jak tam tak ležel, jako hromádka neštěstí, zřítily se na něj všechny kabáty. Pak se osvobodil a nejistě postavil na nohy, malýma rukama si třel čelo, které bylo celé rozbolavělé a samá modřina od toho, jak bouchal hlavou o dveře. Z místa, kam byl kopnut, mu pomalu vytékala zelená krev. Draco se na to díval a jeho oči zářily uspokojením a možná ještě něčím horším.

„To stačí!“ zařval Snape.

„On je jeden z těch, kteří se účastnili těch kouzelnických výprasků...“

„Řekl jsem, to stačí,“ ledově ho přerušil Snape.

Draco se na učitele Lektvarů znechuceně podíval a sevřel ruce v pěst v postoji, jako by se připravoval k boji.

Harry si odkašlal a ostýchavě položil ruku na bratrovu paži. Cítil pod hedvábnými rukávy Dracovy košile, svaly napjaté k prasknutí. „Není správné, kopat ho,“ řekl jemně, ale Draco místo odpovědi jen zavrčel.

„Jestli jsi na to zapomněl, tak já jsem Malfoy! My málokdy nastavujeme druhou tvář a nenecháváme minulost minulostí. Vždycky všem všechno oplatím jak nejlépe umím a tomuhle skřítkovi dlužím pořádný výprask!“

„Můžeš toho domácího skřítka nenávidět, ale nebudeš na něj útočit. Ne, pokud žiješ pod mou střechou!“ okřikl Snape rozzuřeně zmijozelského chlapce.

„Chceš tím říct, že když ho kopnu ještě jednou, necháš mě odejít do Zmijozelu, tak, jak chci?“ vztekal se Draco.

„Není pravděpodobné, že bych tě odměnil za tvou do nebe volající neposlušnost. A věřím, že teď bychom měli svou pozornost věnovat tomu dopisu. Nebo si raději budeš užívat svou nebelvírskou vzdorovitost, Draco, místo toho, aby ses soustředil na strategii?“

To Draca skutečně dopálilo. „Nejsem jako Nebelvíři,“ vyletěl na Snapea před tím, než se otočil k domácímu skřítkovi, který se choulil v rohu a rukama si chránil hlavu. „Myslím, že máš pro mě dopis, Crubby!“

„Uklidni se, Draco,“ poručil mu Snape. „A nesahej na ten dopis, dokud ti to nedovolím. Pojď sem, domácí skřítku.“

Dubby si začal třesoucíma rukama třít tenounké paže. „Dubby poslouchá jenom svou paní,“ protestoval mrzutě a vrtěl hlavou.

„Udělej, co říká, ty skrčku,“ zařval na něj Draco. „Nebo si od tebe ten zatracený dopis nikdy nevezmu a ty strávíš zbytek věčnosti tím, že si budeš žehlit uši. Rozumíš? Grubby? Uděláš všechno, co ti řekne. To by nemělo být tak těžké, na to jsi přece zvyklý, že ano ty hnusný skrčku.“

„Draco, uklidni se,“ přerušil ho znovu Snape a tentokrát zněl spíš rezignovaně než rozzlobeně.

Harry si všiml, že zmijozelský chlapec se zhluboka nadechl a zadržel dech. Pravděpodobně proto, aby zabránil dalšímu výbuchu vzteku.

Domácí skřítek byl chvíli na rozpacích, pak se váhavě vydal na místo, které mu Snape ukázal a tiše tam stál, zatímco Mistr lektvarů přivolal ze svých zásob kousek uhlí. Hodil ho na zem a rozdrtil podpatkem boty. „Rozsyp to uhlí kolem sebe,“ přikázal Snape skřítkovi. „Použij své ruce, nikoli magii a nedělej mezery.“

Dubby pištivě protestoval, že přece dělá, co se mu řeklo.

Snape použil svou hůlku, jejíž konec se rozzářil podivnou modří, když splétal kolem skřítka síť kouzel. Mistr lektvarů si ji chvíli prohlížel, pak zjevně uspokojen přikývl hlavou a nechal ji zmizet. Harry postřehl, že kouzlo spotřebovalo to uhlí. A nevypadalo to, že by Dubby ještě pořád byl uvězněn uprostřed kruhu jako před tím. Otřepal se jako mokrý pes, neztrácel čas a odplazil se z dosahu kouzelníků.

„Je spjatý jen s Narcissou, což je dobře,“ informoval je Snape.

„To jsem ti mohl říct já,“ reptal Draco. „Harrymu jsem to už řekl.“

„Pokud jeho pouto mohlo být změněno jednou, mohlo být změněno znovu,“ vysvětloval Snape netrpělivým tónem. „A já bych chtěl vědět, jestli stvoření náležící k Luciusovi Malfoyovi překročilo můj práh!“

„Ano, pane,“ frflal si Draco pod fousy.

Snape ho ignoroval, a obrátil se na Dubbyho, „Pojď sem ještě jednou, skřítku, a podej mi ten dopis.“

Domácí skřítek se posouval schýlený pomalu kupředu, jakoby čekal, že ho Draco znovu nakopne. Když Dubby natáhl ruku se svitkem, Snape se podíval na Draca. „Řekl bych, že jsi mě už mnohokrát viděl zkoumat naši poštu, tak mi teď ukaž, co jsi se naučil.“

Draco se soustředěním zamračil a prozkoumal dopis souborem kouzel, kterými obvykle Snape ověřoval pisatelovi záměry. „Ten dopis je bezpochyby od mojí matky,“ oznámil nakonec. „Nejeví známky toho, že by byl očarovaný, nebo schopný odposlouchávat a ani nevypadá, že by obsahoval nějakou skrytou magii.“

Snape si dopis prohlédl sám a pak přikývl.

„A co nějaký jed?“ navrhoval Harry.

„Už jen ten fakt, že se toho dopisu skřítek dotýkal, omezuje možnost toho, aby byl otrávený,“ vysvětloval Snape. „A to nemluvím o tom, že Narcissa se dotýkala celého toho pergamenu.“

„Myslím, že ho líbala,“ dodal Draco a vypadal najednou zranitelně.

„Výborný postřeh,“ pochválil ho Snape předtím, než se otočil k Harrymu. „A co víc, mrtvý nemluví.“

Harry to snadno pochopil jako narážku na to, že Voldemort chce Draca dostat živého.

A také na to, že tu mají ušaté publikum.

„Jo, ale já jsem se toho ještě nedotkl,“ oznámil Draco. „Můžu?“

Snape vypadal, že to pochopil, a krátce přikývl.

Draco vzdychl, zakouzlil Wingardium Leviosa a přivolal dopis z Dubbyho rukou na stůl, kde ho dalším kouzlem rozroloval. „Je to písmo mojí matky,“ zamumlal, když začal číst. „Hmm.“

„Draco?“ zeptal se Snape.

Chlapec vzhlédl a jeho oči se topily v emocích, i když slova, která vyšla z jeho úst byla drsná. „Vypadni odtud, ty zelenej kreténe, abychom si o tom mohli promluvit.“

Vysoký protestující hlásek prořízl vzduch. „Dubby musí čekat! Paní říkala, že nesmí odejít, dokud nebude mít odpověď!“

Zlomyslný úsměšek zkroutil Dracovi rty. „Svojí odpověď nedostaneš, Blubby, dokud nás nebudeš poslouchat! Já vím, že jsi Narcissin a ne můj, ale chceš tu odpověď, že ano? Takže... proč prostě nejdeš a nenajdeš si svého ztraceného bratrance? Jdi za ním a podívej se, jak se mu daří!“

Harry netušil, že domácí skřítkové mohou zblednout, ale po zmínce o bratranci, byla jeho kůže světle zelená. „On... on je tady?“

Zlomyslnost se změnila v čisté pobavení, když Draco přikývl. „No, ano. A jakou ostudu tu dělá. Slyšel jsem, že si za svou práci nechává platit!“

Dubby si přitiskl své malé dlaně na uši a volal. „To není pravda, to není pravda, to není pravda!“

Harry vytřeštil oči. „Chceš říct...“

„Samozřejmě,“ posmíval se Draco. „A nemyslím, že by se v práci zrovna přetrhl. Dobby většinu času tráví tím, že se povaluje v kuchyni a zkouší si nové oblečení...“

„To je ostuda, ostuda, ostuda!“ ječel Dubby a pobouřeně poskakoval.

„Má plný šatník oblečení!“ radostně pokračoval Draco. „Nejvíc má kouzelnických hábitů. Slyšel jsem, že je krade v pokojích, které měl uklidit...“

Vzduch prořízlo zasvištění, to jak stříbrný svícen vletěl Dubbymu přímo do rukou. Začal se jím mlátit do nohou a každý úder se zdál být dost silný na to, aby rozdrtil kosti.

„Přestaň ho týrat, Draco!“ napomenul ho Snape.

Harry rezignoval na myšlenku, že by se mu podařilo zklidnit Draca, a tak se rozhodl pomoct ubohému skřítkovi rovnou. Klekl si před něj, vzal mu svícen a postavil ho stranou. Pak popadl skřítkova zápěstí a držel je vší silou, protože stvoření se třáslo. „To není pravda!“ křičel, i když si nebyl jistý, že ho Dubby může slyšet přes svůj vlastní zděšený křik. „Dobby tvrdě pracuje a nekrade oblečení a navíc těžko by si ho mohl obléci! Chodí oblečený do starého povlaku na polštář.“

Dubby ztichl. „Ale stejně je to ostuda,“ mrmlal a pak se kriticky zadíval na Draca a zeptal se. „Pan Draco lhal Dubbymu?“

„Draco,“ varoval ho Snape temně, obočí stažené do přísné linie. „Dostaň tu situaci pod kontrolu. Hned. A myslím to vážně.“

Otrávený tím, že musí skončit se svou hrou, Draco zavrčel. „Samozřejmě, že jsem lhal. Slubby. Jak bys o tom mohl pochybovat? Máš přece jeho slovo. Nebo si myslíš, že by Harry Potter lhal?“

Harry si doopravdy myslel, že se Draco pokouší udělat to, co mu Snape řekl, ale ve vzteku poněkud nedomyslel, jaký dopad budou jeho slova mít.

„Harry Potter!“ zaječel skřítek, pak bleskově popadl znovu svícen, ale tentokrát jím praštil po hlavě Harryho. Sklepením se rozlehl příšerný praskavý zvuk.

„Já toho skřítka zabiju!“ zařval Draco a vystartoval.

„Budu tě muset svázat, aby si se začal chovat slušně?“ tentokrát Snape nekřičel, ale jeho slova se přesto neminula účinkem.

Draco se zastavil a zuřivě vrtěl hlavou.

Harry se mezitím pozadu, jako nějaký krab odplížil ze skřítkova dosahu.

Ale Dubby už na něj znovu nezaútočil. Z velkých očí mu tekly slzy, přičaroval si do svícnu svíčku a metodicky si kapal horký vosk na špičky nohou, i když se po každé kapce otřásl a tiše vykřikl. „Dubby napadl kouzelníka,“ zasmušile si stěžoval, zatímco mluvil sám k sobě. „Zlý, zlý Dubby. Sice je to ďábelský kouzelník, ale stejně. Zlý, zlý Dubby musí být potrestán...“

Snape si povzdychl stejným dílem znechuceně jako soucitně, došel ke skřítkovi a zhasnul jeho svíci. „Zavolej Dobbyho,“ řekl tiše Harrymu před tím, než se otočil zpátky ke skřítkovi. „Potřebuješ odpověď na Dracův dopis,“ připomenul Dubbymu, který k němu se smutně svěšenýma ušima vzhlédl, „budeš ji mít, když uděláš to, co ti říkám. Půjdeš se svým bratrancem do kuchyně a zůstaneš tam, dokud tě nezavoláme zpátky. Nehneš se od něj ani na krok. A nemysli si, že ho podvedeš. Dobby je loajální ke kouzelníkovi, na kterého jsi právě zaútočil a udělá všechno, co mu přikáže.“

Dobby se zbarvil do temně zelena a mumlal, „ten zlý kouzelník zničil skvělého skřítka, oklamaný Pán mu dal ponožku,“ odmlčel se, „zrádce,“ a bleskově se začal kousat do ruky za to, že urazil kouzelníka.

Mezi tím se v místnosti objevil Dobby. Jeho malé tělíčko bylo tak omotané oblečením, že vypadal trochu tlustý. Na hlavě mu sedělo nejméně osm háčkovaných čepiček, které se mu teď nebezpečně svezly na stranu, když rychle mířil k Harrymu. „Harry Potter volal Dobbyho! Jak může Dobby posloužit panu Potterovi?“ v tu chvíli Dobby spatřil Dubbyho, rozpřáhl ruce a rychle ho varoval. „Nikdo neublíží Harry Potterovi!“

„Uklidni se, tvůj hnusný malý bratranec přišel sám,“ protáhl Draco.

Dobby se rozhlédl dokola a zjevně očekával, že uvidí Luciuse, nebo Narcissu. Jeho tón zůstal poněkud zatrpklý i když ho pozdravil, „a co vy, pane Draco?“

„Já jsem loajální k Harry Potterovi,“ odpověděl Draco a Harry si nebyl jistý, jestli to řekl, aby uklidnil Dobbyho, který byl zjevně v tomto ohledu znepokojený a nebo jestli jeho slova byla určena Dubbymu, aby je donesl na Malfoyovo panství.

Ale Dobby stejně zůstal ve své ochranitelské pozici, dokud se Harry k němu nesklonil a nepoklepal mu na rameno. „On je v pořádku, chci říct. Opravdu je loajální.“

Dobby se na něj podíval nedůvěřivě, popravdě to vypadalo, že přemýšlí, jestli Harry nezešílel, ale připažil a řekl. „Ahoj, Dubby.“

Dubby si prohlédl svého bratrance od shora dolů a rty se mu zděšením zkroutily, nad tou hromadou věcí, kterou měl Dobby na sobě. Zdvihl nos do vzduchu a neobtěžoval se odpovědět přímo. Místo toho pronesl sám k sobě. „Hrůza, hrůza, jen špatný domácí skřítek chodí oblečený a Harry Potter lhal!“ pak jeho hlas přešel do tichého mumlání. „Zlý, zlý kouzelník, který obelhává skřítky a dává jim oblečení...“

Harry si klekl, i když si uvědomoval, jak snadným terčem se v této pozici před chvílí stal pro svícen. „Dobby,“ naléhal. „Potřebuji pomoc. Chci, abys vzal svého bratrance do kuchyně a zabavil ho tam.“

„To znamená,“ vysvětloval Snape, „že ho budeš mít celou dobu na očích. Celou dobu.“

„Jo, přilep se na něj jako lepidlo a nenech ho opustit kuchyň,“ dodal Harry.

„Bude to, jak si Harry Potter přeje. Dobby to udělá přesně tak!“ a bez váhání popadl svého bratrance za ruku a táhl ho ke krbu.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Snape, když si Harry začal třít hlavu.

„Jo, jasně,“ přikývl chlapec. „Nemyslím, že do toho dal celou svou sílu. Ale stejně to pěkně bolí.“

Draco přišel blíž a pořádně si ho prohlédl. „Severus mě měl nechat toho mrňavého zmetka zmlátit.“

„Draco, tvůj otec už ti nikdy neublíží,“ poznamenal tiše Snape. „A ta věc, které se ten skřítek účastnil, se stala již před lety. Musíš na to zapomenout. Nechat vztek, aby tě vyvedl z rovnováhy, je slabost, kterou si nemůžeš dovolit.“

Draco se náhle posadil, svěsil hlavu do dlaní, a jak se shrbil, dopis byl jen pár centimetrů od jeho hlavy. „Já vím, sebeovládání.“ Pak se narovnal. „A říkej tomu bastardovi Lucius. Ty jsi můj otec, i když na to nemáme potvrzení. Pamatuješ?“

„Pamatuji.“

Zmijozelský chlapec přikývl, ale Harry si všiml, že si ještě neprohlédl dopis z blízka. „Možná bychom ti Severus a já měli nechat soukromí na to, aby sis to konečně mohl přečíst,“ navrhl.

Draco místo odpovědi zavrtěl hlavou, naklonil se do předu a začal číst nahlas.


Draku, má lásko,

Po celou tu dobu, co tu nejsi, se mi po tobě hrozně stýská. Vím, že tomu možná nebudeš věřit, miláčku, ale je to pravda. Samozřejmě, že tvé chování pokládám za šokující. Jak jsi mohl ukrást vlastnímu otci hůlku toho příšerného kluka a pak s ní běžet do Bradavic a vyzradit to nejhorším nepřátelům Pána. Ze začátku jsem zoufale doufala, že přijdeš k rozumu a vrátíš se domů. I když rozumím tomu, proč se nemůžeš vrátit. Tvůj otec tě naučil obávat se jeho hněvu.

Na veřejnosti stojím na jeho straně, protože mi nic jiného nezbývá. Obrátil jsi se zády ke všem hodnotám, které naše rodiny po léta uznávaly. Je to volba, která mě skutečně překvapila. Rozzlobil jsi mě, ale ne tak, že bych ti přála něco zlého, ale pochop, že se musím chovat, jako by mi bylo jedno, jestli tě tvůj otec zabije, nebo umučí, protože já tu nemám žádného Severuse Snapea, který by mě zachránil před jistou smrtí, pokud bych tvého otce zklamala. Moje magie je v porovnání s jeho k ničemu a myslím, že bude nejlepší, pokud zůstanu na živu, protože jednoho dne bys mě mohl potřebovat.

A ten den, Draco, má lásko, jednou přijde. Dlouho jsem si zoufala, že se nemůžeš obrátit na nikoho z rodiny, ale došlo mi, že jsem se zmýlila. Bez pochyby jsi přesvědčený, že všichni tvoji příbuzní jsou na straně tvého otce. Nicméně, v minulých dnech mě napadlo, že můj prastrýc Walpurgis nebude mít žádné námitky k volbě, kterou jsi učinil. Možná by na tebe mohl být i pyšný.

Vím, že máš svou hrdost, Draco, má lásko, ale já teď obětuji svou a prosím tě, abys mu napsal. Jen pár přátelských řádků, které by stačily na to, aby si ten muž povšiml, že i když tě nikdy neviděl, jsi součástí rodiny. Nikdy nevíš, kdy se ti to může hodit. Nemusíš se zmiňovat o tvé hádce s otcem. Jsem si jista, že Walpurgis o ní ví. Napiš mu něco nezávazného o vyučování, v přátelském duchu, tak, aby ses na něj mohl obrátit, kdybys v budoucnosti potřeboval jeho pomoc.

Jak už jsem napsala, hrozně mi scházíš, ale jsem ráda, že jsi v bezpečí, i když to pro mě znamená, že tě nesmím vidět. Vzkaž Severusovi, že mu z celého srdce děkuji za to, že tě chrání proti otcovým intrikám.


„Není to podepsané,“ dodal Draco, když dočetl.

„Máš pochybnosti?“ zeptal se tiše Snape.

Chlapec dlouze vzdychl, donutil dopis vznést se do výšky a zašeptal nad ním nějaké kouzlo. Když pergamen nijak nereagoval, Draco znovu vzdychl. Nechal dopis dosednout zpátky na stůl a pak vzhlédl. „Ne, nemám, Severusi. Nejenom, že je to její rukopis, ale také to zní, jako ona. Věta za větou. A mimo to... Lucius neví, že mi říká: Draku, má lásko. Bylo to svým způsobem...“ Harry viděl, jak druhý chlapec polyká. „Ona mi tak říkala pokaždé, když mě on potrestal. Protože on mi říkal Draku, jako jistý druh něžnosti, ale když se zlobil přestal s tím.“ Podíval se z jednoho na druhého a pak zachraptěl. „Je to její způsob, jak mi říct, že mi on jde stále po krku. Pokud bych o tom pochyboval.“

„Pak je tedy otázka, co má Narcissa v plánu,“ přemítal Snape.

„Já myslím, že to je opravdu milý dopis, vážně...“

„Jo, ty myslíš, Pottere!“ odsekl Draco „a zrovna tak sis myslel, že byl milý ten Steynův, že ano? Ani na okamžik jsem neuvěřil, že si moje matka dělá takové starosti s tím, že potřebuji rodinu, aby mi ze všech lidí doporučila zrovna Walpurgise Blacka!“

Black... Harry samozřejmě věděl, že Harryho matka byla Blacková, ale často o tom nepřemýšlel. „Takže ten Walpurgis je Siriův příbuzný?“

„Jo, určitě,“ zamumlal Draco a podrážděně stáhl obočí. „Podívej, já ve skutečnosti nevím, jaký je jeho vztah k mé matce. Ona o něm mluví jako o prastrýci, ale to je spíš ze zvyku. Myslím, že je to dědečkův bratranec z druhého kolena, nebo tak něco podobně komplikovaného. Nicméně to, o co se teď jedná je, jestli mu mám psát. Nelíbí se mi ten pocit, co mám z toho dopisu. Moje matka něco chystá, jsem si tím tak jistý, jako že tě tu vidím stát.“

Snape sklouzl hlouběji do křesla, dal si nohu přes nohu a poklepával si na tvář svým dlouhým prstem. „A co o tom Walpurgisovi víš? Musím přiznat, že přes všechen ten čas, který jsem trávil na Malfoyově panství, jsem jeho jméno nikdy neslyšel.“

„Ani si nemohl.“ Draco poslal Snapeovi ten dopis. „Příliš jsme o něm nemluvili. S jeho jménem je spjata hanba. Je to svým způsobem černá ovce rodiny. I když v porovnání s mou rodinou... je to spíš bílá ovce. I když to není tak úplně přesné, protože on je kriminálník skrz na skrz.“

Harry začal mít pocit, jako že se vměšuje hluboko do zmijozelských tajemství a tak nejistě vstal a oznámil. „Myslím, že bych se měl vrátit do laboratoře, abych začal s mým lektvarem...“

Draco bleskově popadl Harryho za zápěstí a strhl ho zpátky na gauč.

„Dobře, já teda zůstanu,“ změnil Harry plány.

Snape se krátce zasmál, ale jeho nálada se rychle změnila. „A teď zpátky k Walpurgisovi, Draco,“ naléhal. „A tentokrát, pokud by to šlo tak, aby to dávalo smysl.“

Draco přikývl a chvíli o tom rozmýšlel. „Dobře. V jednom má ten dopis pravdu. Nikdy jsem ho neviděl. A všechno co vím je... že je to vzdálený příbuzný mé matky, kterého vídala, když byla malá. Pak se s ním, ale rodina přestala stýskat, protože jeho, no... obchodní praktiky, vyšly na světlo. No, ne teda možná úplně na světlo, ale objevila je rodina.“

„Obchodní praktiky?“

Draco se podíval na Snapea kysele. „Opravdu to musím říct? Je to skutečně nevkusné a ne příliš relevantní.“

„Myslím, že všechno, co ilustruje, jak velký rozdíl je mezi tvým, promiň, Luciusem Malfoyem, je relevantní. Pokouším se rozhodnout, jestli máš napsat ten dopis tak, jak tvá matka navrhovala.“

„Aha, tak ten rozdíl je propastný, pokud tě tohle zajímá. Lucius nesnesl, ani aby Walpurgisovo jméno bylo vysloveno, protože... on je to, čemu my velmi zdvořile říkáme zrádce krve...“

„On si vzal Mudlu?“ hádal Harry.

Draco se rozesmál. „Je to horší. O hodně horší. Už před lety vymyslel plán, jak zaměnit motáka a dítě s magickými schopnostmi, které se narodí mudlovským rodičům...“

Cože?“ vykřikl Harry zděšeně.

„Tak mě poslouchej,“ doporučil mu Draco. „Walpurgis vymyslel velmi komplikované a velmi ilegální kouzlo, které dokáže identifikovat motáka už hodinu po narození a zrovna tak mudlovské dítě. Ale není to stoprocentní. Chci říct, že to kouzlo sice odpoví přesně, ale ne vždy je to pravda. No nicméně, už před dlouhou dobou Walpurgis diskrétně nabídl své služby kouzelnickým rodinám. Vyměnil motáka, pokud ho našel, za dítě s magickými schopnostmi. Samozřejmě za tučný poplatek. Když rodina zjistila, že znečistil mnoho krevních linií v celé Británii mudlovskými šmejdy, naprosto se ho zřekla. Ale pokud jsem to dobře pochopil, nebyla to žádná velká ztráta. Za války stál stranou, ale stejně na jeho jménu ulpěla hanba.“

„Kolika dětem zničil život?“ dožadoval se Harry.

„A jak bych to mohl vědět?“ zeptal se ho Draco povýšeně, „a mimo to, Harry. Nebyl bys šťastnější, kdybys vyrůstal v kouzelnické rodině?“

„Jo,“ připustil Harry stále zamračený. „Ale proč s tím čistokrevní souhlasili? Chci říct, ti rodiče to přece museli vědět.“

„Jsem si jistý, že starý dobrý Walpurgis neměl ve své klientele zrovna moc zapřísáhlých příznivců čisté krve,“ protáhl Draco. „A měl bys vědět, Harry, že v takových rodinách jsou motáci často raději zabiti.“ Ignoroval Harryho zděšený výkřik. „Ale na druhou stranu, je tu spousta normálních kouzelníků, kteří věří, že pokud se jejich dítě narodí jako moták, bude mu lépe, pokud bude vychováváno jako mudla. Proč mučit dítě něčím, co nikdy nedokáže? A výměnou si vzali dítě s magickými schopnostmi, které by mohlo být trestáno a týráno ve světě mudlů. Alespoň takhle mi matka vysvětlovala, že vidí věci Walpurgis. Ačkoli mi neopomněla říct, jak špatné je jeho chování, když dodává lidem odvahu, aby znečistili své rodiny dětmi mudlovských rodičů, a samozřejmě jim neřeknou o jejich skutečném původu, takže by si mohli vzít partnery z čistokrevné linie.“

„Ty si vážně vyrůstal na téhle... filosofii?“

Draco se na něj podíval poněkud arogantně. „Klidně to nazvi bláboly. Protože pokud syn nečistokrevné matky dokázal vzdorovat temnému pánu, zatím co čistokrevní se plazili... už jsem ti přece řekl, že v tu chvíli mi došlo, že krev není všechno.“

„Jo,“ souhlasil Harry a podíval se na Snapea, který v tu chvíli vypadal, že jim jenom naslouchá. „Když tvá rodina zjistila, co dělá, proč ho nenechali zavřít do Azkabanu? Říkal jsi, že to bylo ilegální.“

„To vyměňování dětí bývá, zejména, pokud o tom mudlovští rodiče nevědí.“ Protáhl Draco. „A to identifikační kouzlo je samozřejmě také ilegální. Především proto, že zastánci čisté krve by takový nástroj milovali. Je trochu nepohodlné, čekat několik let, jestli dítě projeví nějaké magické schopnosti. Bylo by snazší zabít ho hned na začátku.“

„Z tvé rodiny je mi na zvracení,“ oznámil Harry.

Draco zavrtěl hlavou. „Moje rodina je tady,“ opravil ho Draco. „Takže, kde jsem to skončil? Aha, u Azkabanu. Lucius by si sotva přál, aby se vědělo, že příbuzný jeho ženy poskvrnil celou krevní linii. Něco takového z vás neudělá oblíbence Pána zla. A mimo to... veřejný skandál by poskvrnil jméno celé Malfoyovy rodiny. Takže to rodina ututlala a pokusila se svým vlivem ukončit Walpurgisovy obchodní aktivity. Je skutečně vulgární zúčastnit se takového obchodu. Ale vzhledem k tomu, že jemu nikdy nezáleželo na tom, co si ostatní myslí, nejsem si jistý, jestli s tím vyměňováním vůbec někdy skončil. Pochop, že už jsou to roky. Všechno co vím je, že už je z toho unavený.“

Snape konečně promluvil. „Kdo ti vyprávěl tu historku o Walpurgisovi, Draco?“

Chlapec pokrčil rameny. „Lucius a Narcissa, něco prarodiče, něco tety a strýcové a všichni se u toho otřásali studem... Všichni to věděli. Hádám, že to vyšlo najevo takovým způsobem, že to nikdo v rodině nemohl nepostřehnout. Ale já jsem se o tom dozvěděl o Vánocích. Lucius pořádal na panství slavnost, jako každý rok a já jsem si prohlížel staré učebnice mojí matky a našel jsem knihu příběhů s věnováním od tvého strýce Walpurgise, a tak jsem sešel dolů a nevinně se zeptal. Kdo je Walpurgis, matko?“

Draco pokrčil rameny. „Lucius vyskočil do stropu. Nejprve křičel na mě, jak jsem mohl vůbec vyslovit to jméno a potom na mou matku, jak mohla schovat cokoli, čeho se dotkly jeho špinavé ruce. A pak už to bylo jenom horší. Všichni mu přizvukovali a ječeli na mě věci o zrádcích krve a podobných věcech, dokud jsem neutekl.“ Znovu pokrčil rameny a tentokrát to vypadalo, jako by se snažil bránit. „Bylo mi tehdy jen šest. Má matka za mnou za chvíli přišla nahoru a vysvětlila mi to všechno, protože jí došlo, že musím být z toho všeho, co jsem slyšel zmatený.“ Při té vzpomínce se pousmál. „Přinesla mi tehdy vaječný likér.“

Pokoj se na chvíli ponořil do ticha, dokud Draco znovu nepromluvil. „Nerozumím tomu, proč chce, abych mu napsal. Nevěřím jejím důvodům, to je všechno.“

„Myslím, že bys měl udělat to, o co tě žádá,“ rozhodl Snape. „V Narcissině dopise je nepochybně nějaký klam, ale předpokládám, že se ti snaží pomoct. Walpurgis Black mi nepřipadá, jako ten typ člověka, kterého by Lucius dokázal použít pro své intriky. Takže když tě o to Narcissa žádá, nemá to nic společného s Luciusem. A má pravdu, že by se ti v budoucnosti mohlo hodit mít ho na své straně.“

„A mimo to,“ vložil se do debaty Harry. „Jen tě prosí, abys mu napsal o tvém vyučování. Tak mluv jenom o tom, že učebnice jsou trochu suchopárné a při přeměňování se ti pletou asociace, protože pak je jedno, co měla tvá matka v plánu, a ani ona, ani Walpurgis toho nedokáží nijak zneužít.“

„To máš asi docela pravdu,“ zamumlal Draco.

„Pak tedy ten dopis napiš a dej mi ho prohlédnout předtím, než se ten domácí skřítek vrátí.“ Snape vstal a sundal si svůj plášť. „A nebudeš už na něj útočit, ani slovně, ani jinak. Rozuměl jsi mi?“

„Jo, jasně,“ odpověděl Draco nesoustředěně. Přivolal si pergamen a začal psát odpověď. Harry chvíli čekal a pak se rozhodl, že Draco nepotřebuje žádnou pomoc, obrátil se na svého otce a zeptal se ho, jestli by na něj mohl dohlížet, až bude vařit lektvar. Ale Snape mu doporučil, aby počkal do svého prvního sobotního vaření za trest s tím, že teď by mu nedokázal věnovat plnou pozornost.

Harrymu se zdálo, že to zní docela dobře, i když tam bylo to slovo trest.

***

Té noci měl Harry sen.

Draco seděl na gauči v obývacím pokoji, přemýšlel nad pergamenem před sebou, do kterého cosi psal a při tom okusoval konec pera.

Pak jsme měli Péči o magické tvory, strýčku Walpurgisi. Tyto hodiny já vůbec nemám rád. Hulvát, který nás učí, je poloobr, který se domnívá, že může vystavovat své studenty nebezpečí.

Draco se náhle opřel a vypadalo to, že si rozmýšlí to, co napsal. Potřásl hlavou, použil kouzlo, kterým vymazal zmínku o Hagridově původu. Pak pokračoval. Přítel se vydal na projížďku na Hipogryfovi během vyučování. Vlastně tenkrát to nebyl můj přítel. Řekl bych, že se předvedl jako pěkný zmetek. Když na to pomyslím, zdá se mi, že se to stalo už dávno. Byly to krásné časy.

Můj oblíbený předmět jsou Lektvary. Dělám takovou svou malou výzkumnou práci, naposledy o příbuzných lektvarech a zjistil jsem, že nefungují tak, jak jsem si představoval.


Sen začal vířit, míhal se sem a tam v divokých kmitajících se kruzích, takže se Harrymu dělalo špatně. A pak přišla další scéna, tentokrát v jejich ložnici.

Draco ležel v posteli, choulil se pod přikrývkou, koukal mu jen kousek blond vlasů, pokrývka tlumila jeho slova, jak mluvil ze spaní, Harry ho nemohl vzbudit. „Ne Puccini! Verdi, ty havraspárský kreténe,“ trval na svém s blahosklonnou intonací. „Copak jsi ve svém dětství opravdu neposlouchal nikdy žádnou hudbu?“

Zmijozelský chlapec se trochu otřásl, přerovnal si přikrývky, jeho spící tvář se z nich vynořila a on pokračoval, „Citron, limonáda, nebo citronová limonáda, Pansy? Jsem tak rád, že Bertie Botts má zmrzlinu všech možných příchutí. Bertíkovi fazolky se mi už zdají trochu dětinské!“


Harry se vzbudil, posadil se zpříma na posteli, zamrkal, aby zahnal mlhu, která zahalovala jeho mysl. Pak už ho zaměstnávala jen myšlenka na to, co a proč se mu tohle zdálo! Pravda, mělo to všechny znaky věšteckého snu, ale nebylo v něm nic závažného. Tak Draco změnil svůj názor na to jak nazval v dopise Hagrida poloobrem. To bylo moudré s ohledem na přátelství Walpurgise Blacka, ten nebyl, přes všechny jeho pitomé dětinské nápady, v žádném případě zatvrzelý obhájce idejí čistokrevnosti. Možná, že ani nebyl zaujatý proti nehumanoidním, tak jako byl Draco. Ale co říkala o budoucnosti ta druhá část snu... takže Draco snil o sobě, tak co? Ve snu se předváděl před Havraspárskými a šel na zmrzlinu se svou ex-přítelkyní!

Ukazovaly jeho věštecké sny věci, které se stanou? Tenhle takový určitě nebyl, a to ho zanechalo v pochybách, že možná jeho otec měl po celou dobu pravdu, a všechny jeho minulé sny neznamenaly nic, a jeho podvědomí si s ním jen tak pohrávalo...

Harry si masíroval hlavu a přemýšlel o tom, trhl sebou, když se dotkl ranky, kterou mu udělal Dubby svícnem. Náhle jeho pozornost upoutal zvuk z postele na druhém konci malé místnosti.

„Ne Puccini! Verdi, ty havraspárský kreténe,“ oznamoval Draco a hlas byl plný znechucení, jeho tvář byla zabořená do tlustých pokrývek. „Copak jsi ve svém dětství opravdu neposlouchal nikdy žádnou hudbu?“

Draco sebou začal zmítat, odhodil pokrývku, aby si uvolnil obličej, Harry si pomyslel a jéje...

„Citron, limonáda, nebo citronová limonáda Pansy?“ ptal se Draco, v hlase radost a trochu pocit vlastní důležitosti. „Jsem tak rád, že Bertie Botts má zmrzlinu všech možných příchutí. Bertíkovi fazolky se mi už zdají trochu dětinské.“

Harry otevřel pusu, ale než stačil něco říci, Draco breptal dál něco o zmrzlině crème brûlée, která však vypadá spíš jako ochucený chlebový pudink. Harry to nechtěl poslouchat, cítil se jako vetřelec. Z tónu hlasu druhého chlapce bylo slyšet, jak byl dychtivý něco Pansy nabídnout. Harry nevěděl, že Draco dosud k Pansy něco cítí! Možná proto, že se mohl Draca ptát na ledascos, ale ne na jeho milostný život.

Přešel přes pokoj a zatřásl s Dracem, aby ho probudil. „Draco. Draco!“ syčel, „no tak, Draco, probuď se!“

Sen očividně potlačil Dracovy stále zdokonalované reflexy, trvalo mu minutu než se probral. „Harry?“ zvedl se na loktech a zamračil se.

„Psal jsi Walpurgisovi Blackovi, že Hagrid je poloobr?“

Draco si prohrábl vlasy. „Samozřejmě, vždyť to víš! Pro Merlina, ten dopis jsi četl, ty i Severus, abyste se ujistili, že jsem neřekl nikomu nic užitečného... A pak mu náhle svitlo, ale to je zvláštní. Když jsem se zmínil o Hagridovi uvědomil jsem si, že to není příliš strategické a tak jsem trochu ubral...“

Draco se posadil a řekl ironicky: „Opět jsi měl sen? Mohu říci, že to není nic moc, žít s věštbami. Tak co nám přinese budoucnost, Harry, nestyď se.“

Harry pokrčil rameny, posadil se na krajíček Dracovy postele. „Zdálo se mi o budoucnosti, ale už se stala přítomností. Viděl jsem tě snít o hudbě a zmrzlině těsně před tím, než se ti to doopravdy zdálo.“

Draco se zamračil. „Tak tobě se teď zdají sny jiných lidí? To je děsné...“

„Ne, já ty sny nesním, já vidím tebe, jak se ti zdají,“ pokoušel se to Harry vysvětlit. „Ale to není to hlavní. Jdi spát. Bude se ti zdát o příchuti chlebového nákypu.“

„Prosím?“

„Nevadí,“ řekl opět Harry, sedl si zpět na svou postel, aby si oblékl ponožky, nějak se mu přestalo chtít spát.

„Ale ne, neříkej, že půjdeš vyprávět svůj bizarní sen Severusovi,“ posmíval se mu trochu Draco. „Nicméně, pokud se uskuteční, nebudu mít námitek.“

„Musím si s ním o tom promluvit, to je vše,“ trval na svém Harry, když se zastavil mezi dveřmi. „Dobrou noc.“

Draco na něj chvíli zíral, pak zamumlal: „Dobře, tak jo. Dobrou noc.“

***

„Harry?“ podivil se Snape a provedl ho místností až na svou postel.

Chlapec polkl. „Omlouvám se, že tě budím. Není to nic naléhavého, ale slíbil jsem, že přijdu vždy, když budu mít... no, brilantní nápady k mým snům.“

Snape pomalu přikývl a čekal až mu chlapec vysvětlí, o čem ten sen byl.

„Takže?“ zeptal se na konec.

„To je očividné, ne?“ Harry tam seděl a třel si předloktí dlaněmi, pak vděčně přijal přehoz, který mu otec hodil přes ramena.

„Konečně sis jednou vzal ponožky,“ špičkoval trochu Snape. „A Harry, dovedu si to docela dobře vysvětlit, ale spíš by mě zajímalo tvoje mínění.“

„Jo.“ Harry v tom viděl smysl. „Já si myslím, že ta série končí, to je vše. Ta série věšteckých snů,“ vysvětloval. „Dřív chodily po pořádku, tak, jak pak přicházely v čase. Ale pak jsi mě uprostřed jednoho z nich probudil a na té mé magii, která mi posílá sny, se něco pomotalo. Protože těch několik posledních... to zrušení adopce, Sovinec, tak ty si myslím byly v obráceném pořadí.“

„A tvůj závěr?“

Harry si skousl ret a přitáhl si pokrývku blíž k tělu, jak tu tak seděl otci tváří v tvář. „Tak za prvé, věštecké sny jsou velmi přesné a za druhé a to je to, proč jsem přišel, tati,“ Harry se zhluboka nadechl, „teď se vyplnil ten, který se mi zdál naposledy. Takže, pokud přicházejí v obráceném pořadí, tati... znamená to, že teď se vyplní můj sen o Sovinci.“

Snape položil ruku na Harryho třesoucí se koleno. „Ochrany, které jsem připravil, nenechají projít oknem něco tak velkého, jako je člověk a Draco neopustí můj byt. Viděl jsi ho v posledních měsících. Vzteká se, že je tu jak ve vězení, ale ani jednou se nepokusil porušit můj příkaz, že nesmí ven.“

Vzhledem k tomu, že Harry nemohl s čistým svědomím započítat ten případ, kdy Draco prostě jen vešel do chodby, aby dokázal, že mu strážné kouzlo věří, přikývl.

„Bude to v pořádku,“ ujistil Snape chlapce. „Tvůj poslední sen byl bezpochyby věštecký, minulost i budoucnost tam dávaly smysl. Můžeš totéž říct i o Luciusi Malfoyovi toulajícím se Francií, který by anglicky přesvědčoval nečistokrevné kouzelníky, že se blíží Voldemortův útok?“

„Hm, tenhle byl asi opravdu pitomost od začátku do konce,“ připustil Harry.

„Vypadá to, že ta sekvence snů je zjevně uzavřená, protože tvoje magie si uvědomila, že pár těch posledních bylo... totálně popletených.“

„Jo,“ připustil Harry a znovu si začal třít hlavu. „To dává smysl. Možná se to nějak zamotalo tím, jak jsi mě probudil. Chci říct, že od toho okamžiku se mi nezdál žádný, který by dával smysl.“ Harry se podíval na otce. „Vím, že mě neodadoptuješ, i když tím před nedávnem ta situace zaváněla.“ vzdychl si. „Můžu dostat Lektvar na bolení hlavy?“

Snape si ho pečlivě prohlížel v matném světle, které zakouzlil po té, co otevřel dveře. „Samozřejmě, v koupelně, první šuplík vlevo. Myslím, že po takové ráně, co ti dal skřítek, bude nejlepší ten v té úzké modré lahvičce.“

Harry se na něj otočil uprostřed kroku. „Proč to nemáš popsané?“

„Myslíš, že chci, abyste vy dva ničemové věděli, co je můj šampón?“

Harry se rozesmál, a hned se cítil o dost lépe.

Byl to však pocit, který neměl dlouho trvat.

Poslední komentáře
07.08.2011 14:42:19: V kap. 69: „Já… no dobře… četl jsem jednu ze Severusových knih, o příbuzenských lektvarech."...
06.08.2011 18:44:09: Kedy bude dalsi? Sim sim.
04.08.2011 21:41:17: Překladem. "bright noon sun" = ostré polední slunce. Pak tam někdo hodí opravu, díky aMajo ...
04.08.2011 21:31:24: No potěš koště. smiley Tiež som našla už dávnejšie pár, ale toto je ozaj... páni. Je to prekladom, ale...
 

Výhradným vlastníkom týchto stránok je Chalibda. Administrátorom je v súčasnej dobe Jimmi. Charakter, význam a dôvod existencie týchto stránok určujete VY.