Vítejte v magickém světě Harryho Pottera

Trilógia od Aspen: I. Rok jako žádný jiný (A Year Like None Other); II. Léto jako žádné jiné (A Summer Like None Other); III. Rodina jako žádná jiná (A Family Like None Other)



Tieto stránky sú pokračovaním pôvodných stránok Roku, ktoré sú venované prekladom skvelej fanfiction od Aspen in Sunlight (trilógia AYLNO, ASLNO a AFLNO). Je alebo bude na nich zverejňovaný česko-slovenský preklad Roku, preklad Leta a Rodiny.

Rok jako žádný jiný

Kapitola 7. STRÝC VERNON

Preklad: Jana Hřebačková

Betareader: Pomponius

Záverečné beta: Sargo,
nová verzia: 29.8.2011 Alis

Strýc Vernon násilím otevřel jedno oko, pak druhé, otřel si pusu o rukáv a své uvítání si šetřil, dokud nebyl zcela vzhůru. I potom to jediné, co řekl, bylo: „Dost ti to trvalo, kluku.” 

Harry zrudnul, nechtěl připustit, že ten dopis ignoroval. Raději přeskočil pohledem na tetu Petunii a tiše zamumlal: „Jak dlouho byla… er, jak dlouho má…?”

Strýc Vernon na něj zíral, jako by mu přes noc narostlo šest hlav. „Jak dlouho?” oddechoval prudce, pomalu se postavil a připochodoval, aby se tyčil nad synovcem. „Jak dlouho, to snad ne! Jsi slepý a hluchý stejně jako debilní? Děláš, jako bys vůbec nevěděl, co ji trápí!” 

„Ale já nevím,” tiše poukázal Harry a taky se postavil. Určitá jeho část si uvědomovala, že Snape taky vstává, ale to pouze zesílilo dojem, že je ohrožený. Celkem hloupé, opravdu; věděl, že Snape je tam proto, aby ho chránil. Taky věděl, že Snape mu v prváku zachránil život. 

Problém byl, že se Snape nikdy nechoval, jako by byl rád, že Harryho vůbec zachránil. Harry měl vlastně podezření, že toho hluboce lituje. Nebo by litoval, kdyby nebylo té věštby. Jo, ta děsná věštba učinila Harryho tak nějak nepostradatelného pro kouzelnický svět, ale to pořád neznamená, že byl Snape šťastný, že Harry vyvázl smrti. 

„Říkáš, že nevíš, co jí je?” vyprskl Vernon. „Předpokládám, že teď hodláš tvrdit, že si vůbec nepamatuješ tohle léto!” 

„Vzpomínám si, že jsme se výjimečně dobře jeden druhému klidili z cesty,” odvětil Harry vyrovnaným hlasem. Raději nedodal, že to byly zatím jeho nejlepší prázdniny. 

„Hmh. Domnívám se, že to teda bylo takhle,” připustil Vernon a třel si tlustou rukou krk houpavými pohyby. Následovalo několik hlasitých křupnutí, jak protahoval krk napřed na jednu a pak na druhou stranu. „Možná, že jsem ti o tom neřekl. Všichni jsme byli tak rozrušení, nevěděli jsme, co bys mohl provést, kdybys věděl, že se Petunie cítí pod psa. Nemysli si, že jsem zapomněl na Dudleyho a na tu krajtu nebo na to zpropadené auto, které vylomilo mříže z tvého okna, natož to, jak jsi tenkrát nafoukl svou tetu nebo jak si tví pitomí přátelé pohrávali s Dudleyho jazykem či jak jsi vyvolal démony, aby ho zabili...“ Na chvíli to vypadalo, že ztratil tok myšlenek. 

Jediný pohled Harryho směrem totiž poskytl Vernonovi nový objekt zájmu, protože konečně zpozoroval Snapea. „A kdo je tohle?” zabručel, popadl synovce za předloktí a hrubě jím třásl. Jeho hlas se stal nízkým, zuřivým vrčením. „Řekl jsem ti, bylo to jasné jako facka, žádné zrůdy, ty bezcenný malý sople! Jen to, že uvidí tebe bude patrně pro ubohou Petunii znamenat konec, konec stavu v jakém se nachází, i když asi bude lepší, když už tady nebude, slyšíš mě? Protože ty budeš další, hochu. A nemysli si, že nemluvím vážně!” 

Harry spatřil, jak Snape lehce ztuhl, ale jediná jeho reakce byla, že natáhl ruku na pozdrav. „To je Remus Lupin, strýčku Vernone,” řekl urychleně a trochu třepal rukou, když ji strýc pustil. „A on není… no, není jako já, dobře? Je mudla. Chci říct… je normální člověk.” 

„Nevěděl jsem, že by na té jeho škole byli nějací normální lidi,” nedůvěřivě zamumlal Vernon, ačkoli přijal ruku druhého muže, stiskl ji a potřásl, jako by prověřoval Snapeovu povahu. 

„Je řádný profesor,” prohodil Harry, věděl, že jeho strýc měl sklon respektovat tituly. „Učí, er…” Tady poněkud snížil hlas a spustil podle svého plánu: „Říkají tomu studie mudlů. Víš, očekává se, že pomůže lidem jako já, aby se naučili chovat, er… méně výstředně. To vlastně tvoří obrovskou část studijního programu mé školy,” dodal, poté co se rozhodl, že by mu to mohlo polichotit. Šlo zde o jediné, usmířit Dursleyovy. Ó ano, a nasazení trošky kajícného výrazu bude taky vhod. Harry široce otevřel oči a nechal své rty trochu se chvět, když pokračoval: „Chápej, oni vědí, že jsme… no, vědí, že děcka jako já potřebují pomoct. Kontrolovat se, jako s tetou Marge. Teď jsem mnohem lepší, díky profesoru Lupinovi. Je mi opravdu, opravdu líto, že jsem byl tak nesnesitelný, strýčku Vernone.” 

Remusovo oblečení za ním zašustilo. Harry rychle pohlédl na stranu a všiml si Snapea, jak se strnule dívá do Vernonových očí. Uh - oh… čtení mysli a bez hůlky. Ale netrvalo to dlouho, takže Harry si nebyl jistý, kolik se Snape mohl dozvědět. 

Nevnímaje fakt, že je ve hře magie, Vernon rozhodně přikývl. „Velice uznávám,” vychvaloval Snapea, pohupuje svou ohromnou váhou nahoru a dolů na špičkách chodidel. „Poprvé slyším, že by se ten hoch omluvil za to, jaký je. Takže, jaký je nyní váš vztah k Potterovi? Jen ho máte ve třídě?” 

„Ředitel nedůvěřuje chlapci natolik, aby ho nechal cestovat samotného,” nevýrazně uvedl Snape a pohledem úmyslně vyhledal okno. „Je to výtržník.” 

Strýc Vernon se usmál úlisným, spokojeným úsměvem. Zdálo se, že ke zlepšení strýcovy nálady stačilo, aby někdo jiný mluvil o Harrym špatně. Tak to sedlo. 

„Výtržník. Ano, to je,” opakoval Vernon, poněkud zavzdychal, jak se chystal opět sednout, a kovová židle vypolstrovaná vatou se deformovala pod jeho váhou. Mávnul na Harryho a Snapea, aby se vrátili na židle a pak pohlédl na Petunii. Když se ujistil, že ještě spí, pokračoval v hovoru. „Víte, přijali jsme ho jako nemluvně. Museli jsme. Jeho marnotratný otec se zabil při bouračce. On a jeho žena, oba. Řídil opilý. James Potter nikdy nestál ani za děravý groš a tady tenhle je ještě horší. Jsem si tak jistý, jako že tu sedím, že nikdy nebude v něčem úspěšný. Moje sestra Marge to věděla, hned jak ho poprvé uviděla, vážně. Špatná krev se nezapře, říkala a vzpomeňte na má slova, protože pravdivější nebyly v životě řečeny.” 

To už bylo na Harryho trpělivost příliš. Cítil, jak se přes něj ve vlnách valil vztek. Snažil se ho ovládnout, snažil se vybudovat zdi kolem své mysli, aby ten burácející příliv udržel zpátky, ale stále to prosakovalo puklinami, požadovalo to odtok a čím déle strýc mluvil, tím to bylo horší. 

„Musel jsem mu udělit lekci víckrát, než dokážu spočítat,” pokračoval Vernon, přesvědčen o tom, že kdokoliv, kdo učí studii mudlů - jak si to aspoň Harry vysvětlil - bude mít naprosto stejný názor na vše, co se týká Pottera. „Ne že by se ten kluk někdy poučil. Myslel byste, že celý měsíc odplevelování dvanáct hodin denně by ho přimělo, aby si dvakrát rozmyslel tajně tahat své knihy nahoru do ložnice, aby se mohl učit další kouzla, kterými by nás proklel, ale ne. Musel jsem vytáhnout řemen předtím, než jsme skončili a on stále trval na tom, že si potřebuje udělat domácí úkoly, představte si. Ta drzost. Jedno léto jsme dokonce museli jeho knihy spálit, aby tomu byl konec. Věřil byste, co potom řekl? Prohlašoval, že nějaký blbec, velký šeredný učitel, si z něho bude utahovat v hodinách Lektvarů!” 

Váza držící kytičky přímo pukla. 

Snape mu věnoval varovný pohled. Harry se flegmaticky ohlédl. 

Dudley, konečně zcela probuzený, po té ráně o metr couvl. „Tati...” odvážil se, klepaje se a ukazuje na střepy na nočním stolku. 

Vernonova obočí se spojila, když Snapeovi odsekl: „Připadá mi, jako by potřeboval pár dalších lekcí sebeovládání!” 

„Bude je mít,” přislíbil Snape tónem, který Harry rozpoznal i přes Remusův hlas. Byl rozhodný. Chladně, nemilosrdně rozhodný. 

Jenže Vernon neskončil. „A teď, kde se tu vzaly ty zatracené kytky, hochu? Raději mi řekni pravdu, jinak ti, přísahám bohu, k tomu něco řeknu! Tys je...“ Vernon se zastavil a zbytek otázky položil nízkým, naprosto pobouřeným tónem: „Tys je vyčaroval?”

„Ne, koupil jsem je dole v obchodě s dárky,” řekl Harry a snažil se, aby to znělo vlídně. Bylo to těžké, když ve skutečnosti chtěl do někoho bušit pěstmi. „Měl jsem dojem, že by mohly tetu Petunii povzbudit.” 

„A od kdy ty máš, kluku, peníze na to, abys někoho povzbuzoval?” zachrčel Vernon, nakláněje se dopředu tak daleko, jak jen mu to dovolovaly masivní tukové záhyby. „Není to náhodou tak, že tvůj bezcenný otec měl nějaké, které by ti nechal, že ne? Ne, byl jsi odložen, abys nás zatěžoval, jistě, a dělals cos mohl, abys byl zátěž...“ 

„Profesor Lupin mi půjčil peníze,” přerušil ho Harry, s dost zoufalou potřebou utnout jeho příval nadávek. Měl si zvolit něco lepšího než vyrušovat. 

„Och, on ti půjčil, no ne! A jak si představuješ, že mu je vrátíš, he? Živili a oblíkali jsme tě celé ty pekelné roky, často proti své vůli, mohl bych dodat. Myslíš si, že jsme chtěli našeho sladkého Dudleyho vydat napospas lidem jako ty? No, hochu? Jak chceš dát dohromady dvě pence? Jsi jako tvůj otec. Ten si taky nikdy k práci ani nečichl, jen vysedával a chlastal. Víte, nezaměstnaný,” dodal pro Snapea, který vydal zvuk, který by mohl být považován za souhlas. Vernon obrátil pozornost zpátky k Harrymu. „Zbytečně zabíráš místo, ale během života se budeš muset zatraceně lépe naučit ohánět. Peníze nerostou na stromech, jak víš, a my je nemůžeme jen tak rozdávat jako bonbony!” 

„Kdy jste mi proboha dali bonbon?” vybuchl Harry. Oops, špatná taktika. „Promiň, strýčku Vernone, to bylo hrubé. Chtěl jsem říct to, že jsem už profesoru Lupinovi slíbil, že se mu budu starat o kytky každý víkend po jeden měsíc, abych se s ním vyrovnal. Považoval to za poctivý obchod.” 

„Předělejte to na dva měsíce,” poradil Vernon Snapeovi. „Tady ten je flákač.” 

Zmínka o bonbonech se dostala k Dudleymu, který se zatoulal koupit si pár tyčinek z automatu. Harry potlačil nutkání protočit oči. 

„Smaž ten úlisný výraz z obličeje, kluku!” vytkl mu Vernon. „Dudley chřadl starostmi o svou matku. Nevidíš, jak teď na něm šaty visí? Potřebuje si udržet sílu. Teď jí jenom proto, že se uklidnil, jelikož jsi tady. Čekali jsme celé dny a pošetile jsme se strachovali, že ta pitomá sova nerozezná dopis od hraboše. Namouduši, sovy! Je to potupa a ještě něco řeknu o reputaci té Figgové, až bude sousedská schůze, na to se ještě podívám!” 

Harry z mnoha zkušeností věděl, jak nejlépe odpovídat na takové řečnění. „Ano, strýčku Vernone.” 

Snape se opět vložil do rozhovoru. „Pane Dursley, obávám se, že Harry neobjasnil příliš dobře, proč mi ředitel nařídil jet s ním. Smím se zeptat na stav vaší ženy? Musím uvědomit školu, pokud by zde Harry zůstal delší dobu.” 

„Ach, možná, že Harry nevěděl co říct,” chraplavě připustil Vernon a vypadalo to, jako by se opět uklidnil. Harry si uvědomil, že takový vliv na něj měl Snape. Uvažoval, kolik z toho mohlo být způsobeno rafinovaným kouzlem. Možná, že to bylo barvou hlasu, kterou použil - jeden z Remusových nejjemnějších. „Tohle léto pro mě bylo jen zakalené úzkostí. Nepamatuji si, že bych mu to řekl. Jak jsem taky mohl? Ten kluk se vytrácel a já jsem neměl náladu ho hledat, ne po tom, co mi ten čmuchal s vybouleným okem řekl, že dostanu co proto, jestli se na něj jen křivě podívám.” 

Snape trpělivě čekal, až se Vernon dostane k jádru věci, což bylo víc, než kdy učitel Lektvarů udělal pro své studenty. Snad až na Zmijozelské. 

„Zkrátka a dobře, je to leukémie,” přiznal zasmušile Vernon, znělo to, jako by ho to slovo samo o sobě rdousilo. 

Harry mohl vidět, jak se Snape pokouší rozluštit slovo, snad tím, že jej rozdělil na latinské části, aby z toho přišel na nějaký význam. Také mohl vidět, jak nedošel ke skutečnému významu. V tom nebyl profesor sám. 

Harry se trochu předklonil a tiše se zeptal: „Leukémie? Je to um… nějaký druh rakoviny?” 

„Rakovina krve,” vzdychl Vernon a najednou vypadal tak vyčerpaně, až to byl úplný zázrak, že zůstal vzhůru. „Přidejte si to do učebních osnov, profesore. Ten tupý kluk nezná ani základní poznatky o tom, jak normální lidé žijí a umírají. V každém případě, Petunie je na seznamu pro transplantaci kostní dřeně. Dudlánek a já jsme zkusili být dárci, ale nebyli jsme kompatibilní.” Jeho hlas se zadrhl na posledním slově. „Ten seznam je dlouhý a doktor říkal, že se vhodný dárce možná nenajde dřív než…” 

Vernon náhle přestal mluvit a zavřel oči, ruce svíraly opěradla židle a celé tělo se lehce třáslo. 

„To je mi líto,” promluvil Harry a přál si, aby měl ten typ rodinných vztahů, kde mohl někomu aspoň položit ruku na rameno, kdyby něco takového říkal. Jenže neměl a věděl, že bude lepší nezkoušet to. Když párkrát objal nohy tety nebo strýce - tříleté dítě nemůže dosáhnout výš - byl bez okolků odstrčen a vřeštěli na něj. Nemáme rádi tvou náklonnost, tak si udržuj odstup. Teď se vrať do přístěnku a budeš tam, dokud se nenaučíš držet ty špinavé ruce od nás… Harry sebou lehce trhnul vzpomínaje na to strašné klik, jak zaklapla západka, na ten dusný vzduch uvnitř. 

„Mělo by ti to být líto,” zlověstně odvětil Vernon, vzpamatovávaje se a v jeho očích namísto očividné únavy rostl vztek. „Je to tvá vina, kluku, i ten nejposlednější kousek! Všechny ty roky trápení, starání se o tebe, Petunie měla připomínku své zrůdné sestry na každém kroku! Ty dokonalé lži, které jsi nám říkal! Vznášející se pudink, co! Měl jsem za to, že z tebe tu nepoctivost vymlátím, ale teď tu sedíš a pořád ničíš vázy bez svolení! Je to k podivu, že onemocněla? Čistý stres z toho, že tě musela vychovávat, ji zabije!” 

Tentokrát Harry užil nitrobrany včas, aby lépe snášel Vernonův příval urážek. Nebo alespoň si myslel, že ano. Bylo těžké rozeznat nitrobranu od apatie. Možná to bylo to samé, napadlo Harryho. Možná jen potřeboval cítit méně. A to ve všem. 

Nicméně žádné množství apatie ho nemohlo připravit na následující odporná slova, která se vyhrnula ze strýcových úst. 

„Teď jí to teda můžeš splatit,” řekl a ztlumil hlas na minimum, takže ho Harry mohl jen tak tak slyšet, bez ohledu na to, jak napínal uši. „Víš, že nemáme rádi ty divné záležitosti, které máš vždy za lubem, a taky není divu, ale jestli ses v té své škole vůbec něco naučil, tak ses s tím musel naučit dělat taky nějaké dobro, ne? Proto jsme tě sem přizvali. Nemyslel sis snad, že by tě někdo z nás chtěl vidět, že ne? Chceme po tobě jen jedinou věc, a to aby byla Petunie opět zdravá.” 

Harry polknul a doufal, že nerozuměl správně. Musel se přeslechnout, že jo? „Ty… er, ty po mně vlastně chceš, abych kouzlil, strýčku Vernone?” 

„Ano, kluku! Jsi snad prostoduchý? Zamáváš nad ní hůlkou nebo cokoli to vyžaduje, a vrátíš její krev do normálu! Tak tedy? Pusť se do toho!” 

Harry, naplněný hrůzou, nemohl dělat nic jiného, než to, co následovalo. 

Podíval se na Snapea a očekával radu. Snapea. 

Jenže musel; nikdo jiný tam nebyl. 

učitel Lektvarů vypadal hluboce zamyšlen a trvalo dlouho, než promluvil. „Pane Dursley. To je… neobvyklý požadavek. Harry nebyl vycvičen, aby léčil. Možná byste dovolil, abych tu věc prozkoumal já?” 

Vernonovy oči se stále víc zužovaly. „Prozkoumejte si, co chcete, pane Lupine, ale jelikož bylo vše řečeno, tak by ten kluk měl, zatraceně, raději zachránit mou Petunii.” 

„Rozumím,” zamumlal Snape, jeho hlas Harrymu pořád připomínal uklidňující dryák. „Avšak musím poukázat, že to může být hodně nad jeho schopnosti...“ 

„Ha!” vykřikl strýc Vernon, nechtěje si to připustit. Ať už na něj Snape používal jakékoli kouzlo, teď určitě nefungovalo. „Snášel jsem jeho zrůdnou magii celé roky! Příšerné věci, které prováděl mně a mé rodině! Jestli nemůže svou nenormálnost použít, aby udělal jednu jedinou věc, o kterou žádám, pak tedy může prostě hladovět na ulici, jak jsem vždycky chtěl! Pochopils, kluku? Byla to Petunie, kdo tě vzal domů a Petunie si vyžádala, abys zůstal i po tom, co jsi sužoval Dudleyho těmi jakkoli-jim-říkáš, co žijí v… jak jen to říkala, Bazakanu! Byla to Petunie, kdo se tě po celou dobu zastával. A teď uděláš, co je pro ni dobré, jinak tě vynesu v zubech, a nazdar!” 

Harry si odkašlal, začal skřehotat nějakou odpověď, jen aby ucítil, jak Snapeova ruka náhle chytla jeho prsty a pevně je stiskla. No, to bylo právě tak dobře. Neměl nejmenší představu, jak odpovědět na strýcův bláznivý požadavek. Po pravdě řečeno, zatmělo se mu před očima. 
Poslední komentáře
29.08.2011 16:33:28: Vymenené, díky.
20.08.2011 20:53:01: To je tedy... šok. Ale paradoxně si u mě Vernon polepšil. Protože svou ženu očividně hluboce miluje,...
 

Výhradným vlastníkom týchto stránok je Chalibda. Administrátorom je v súčasnej dobe Jimmi. Charakter, význam a dôvod existencie týchto stránok určujete VY.