Vítejte v magickém světě Harryho Pottera

Trilógia od Aspen: I. Rok jako žádný jiný (A Year Like None Other); II. Léto jako žádné jiné (A Summer Like None Other); III. Rodina jako žádná jiná (A Family Like None Other)



Tieto stránky sú pokračovaním pôvodných stránok Roku, ktoré sú venované prekladom skvelej fanfiction od Aspen in Sunlight (trilógia AYLNO, ASLNO a AFLNO). Je alebo bude na nich zverejňovaný česko-slovenský preklad Roku, preklad Leta a Rodiny.

Rok jako žádný jiný

Kapitola 74. NÁVRAT DO NEBELVÍRU

Preklad: Chalibda

Betareader:   Kapitola neprošla rukou betareadera

Záverečné úpravy: Beruška


„Tentokrát ho slyším bez problémů,” vtipkoval trudomyslně Harry, když se v jeho hlavě rozezněl dveřní zvonek. Bleskově schoval poznámky a články, které mu donesl Snape o ohlušujícím lektvaru, a nejistě vstal. Ach Bože, podaří se jim udržet všechny ty lži? A co Draco? On je mizerný lhář!

Harryho z toho všeho rozbolela hlava.

„Všechno bude v pořádku,” řekl Snape, který s naprostým klidem došel ke dveřím a přivítal se s Tonksovou a Pastorkem. „Dobré odpoledne.”

„Severusi,” přikývl potěšeně Pastorek.

Tonksová udělala žvýkačkovou bublinu, a když procházela kolem Snapea, mávla mu na pozdrav.

Když jeho otec zavíral dveře, díval se Harry do prázdné chodby: „Kde jsou ostatní bystrozorové?”

„Vypadá to, že jsou nemocní. Oba,” dodal Pastorek a poslední slovo zdůraznil.

Harry si nebyl úplně jistý, co to znamená. Přemýšlel, jestli těm bystrozorům podstrčil něco Snape, nebo jestli se snaží Pastorek naznačit, že to je jeho zásluha. Nebo možná Brumbál... ale ať už byla pravda jakákoli, nechtělo se Harrymu věřit, že by tahle náhlá nevolnost byla jen souhra náhod.

„Budeme vám muset stačit my,” řekla Tonksová a posadila se, aniž by čekala, až jí to někdo nabídne. Poplácala na místo vedle sebe, dokud ji Harry nepochopil a neposadil se k ní.

„Prosím,” pokynul Snape rukou, aby si Kingsley mohl také udělat pohodlí. „Mohu vám něco nabídnout?”

„Ne, díky,” odpověděla Tonksová za oba. „Albus do nás nacpal čaj a sladkosti, když nás seznamoval se situací.”

Kingsley se opřel do křesla a chvíli si prohlížel Harryho. „Vypadal jsi dost znepokojený, když jsme se předtím viděli. A to nezmiňuji, jak neústupně trváš na tom, že je Draco Malfoy nevinný. Chápu to dobře, že se z vás dvou stali blízcí přátelé?”

„Ano, stali.” Harry přemýšlel, jestli má říct, že se z nich stali bratři, ale rozhodl se, že lépe bude mlčet, protože by to vedlo k myšlence A ty teď řekneš cokoli, abys svého bratra zachránil, a nebo ne?

„To je skutečně zajímavý vývoj,” prohlásil Kingsley a podíval se na Snapea. „I když samozřejmě víme, že to byl Malfoy, kdo zachránil tvoji hůlku z rukou smrtijedů.”

„Byl skvělý. Vážně.”

Kingsley zvedl obočí, ale nekomentoval to. Tedy, rozhodně ne toto. „Pottere, nejsem si zcela jistý, jak pokračovat. Kdyby tady byli naši kolegové, byli bychom nuceni naléhat na vás, abyste byli zcela upřímní, ale za těchto okolností...” pokrčil rameny.

„Vy mě nebudete vyslýchat?”

Tonksová vybuchla smíchy. „Harry, to znělo, jako kdybychom si přinesli palečnici a skřipec! Pro Merlina, nikdy jsme neměli v úmyslu tě vyslýchat! Myslíš si, že jsme to, pestago?”

„Asi jsi myslela gestapo. Ale nerozumím tomu. Nemáte žádné otázky?”

Kingsley si přehodil nohu přes nohu. „Obvykle ano. Žijete s hlavním podezřelým a pravděpodobně víte, kde se pohyboval v den vraždy. Ale toto není normální situace. Albus nás ujistil, velice důvěrně, že vy tři pracujete na něčem důležitém, coby mohlo přinést světlo do vyšetřování toho, co se stalo. Dokonce i Řád dal přednost tomu, zůstat prozatím neinformován. Když zde byli naši kolegové, měl jsem jakousi vymyšlenou pochůzku, aby bylo jisté, že to tajemství nevyjde na denní světlo. Jestliže to je...” Další pokrčení ramen, doprovázené slabým úsměvem.

„Takže to je vše?”

„Ne tak docela,” namítl Kingsley. „Bez ohledu na Řád, nemůžeme dovolit Dracovi Malfoyovi roztahovat se tu, pokud je vrah, takže jsme s Albusem udělali dohodu. Jakmile se osobně přesvědčíme o tom, že Malfoy je nevinný, vynecháme vás tři z dalšího vyšetřování, dokonce i když by to mělo znamenat překroucení pravdy, co se dostane do písemné zprávy.”

To neznělo Harrymu špatně, ale obával se toho, co by mohlo osobně se přesvědčíme znamenat. Snape zřejmě uvažoval podobně.

„Předpokládám, že použijete Veritasérum?” řekl Mistr lektvarů.

„Zdá se to být jediná reálná možnost. Albus je zaujatý proti použití myslánky kvůli možnosti neúmyslného odhalení věcí, které by měly zůstat ukryty.”

Snape se podíval Kingsleymu do očí: „Budete věřit Veritaséru, které jsem uvařil já?”

Bystrozor se vyhnul odpovědi. „Protože je to oficiální vyšetřování, mám sebou ministerstvem schválené Sérum pravdy.“

Mistr lektvarů se opřel dozadu, tvářil se lhostejně, i když by byl Harry mohl říci, že ho to příliš nepotěšilo. „Samozřejmě.”

„Já vím, že může mít nepříjemně vedlejší účinky,” souhlasil Kingsley s pokrčením rameny.

Harrymu se nelíbilo to, co slyšel. „Myslel jsem, že nemůžete dát Dracovi Sérum pravdy. Myslím, bez jeho souhlasu. Byl zplnoletněn, takže může rozhodovat...”

„Pokud nás nechce zadržet a zabránit nám slídit v těch tajemstvích, bude souhlasit,” řekla Tonsková. „Není-li vinen, nemá se čeho obávat, položíme mu jen pár otázek týkajících se vraždy. Harry, je to naše povinnost. Uslyšíme pod Sérem pravdy, že to neudělal a přestaneme s otázkami dřív, než vybreptá něco, co nikdo mimo Řád nemá vědět.”

Harry naklonil hlavu ke straně: „A to tě nebude žrát, když řekneme, že něco nemusíš vědět?

„Samozřejmě, že ano,” smála se Tonksová. „My všichni se rádi cítíme nepostradatelní, ale myslím, že zjistit, že to tak není, patří k dospívání.”

Harry si pomyslel, že to zní dobře, ale nebyl si jistý, jestli to jde použít i v jeho případě, s proroctvím v zádech.

„Co máte v plánu napsat do vaší oficiální správy, pokud uvěříte v Dracovu nevinu?” zeptal se Snape.

„Ať už to bude cokoli, bude to muset odpovídat důkazům, které nashromáždili naši kolegové. Mám na mysli zejména ten diamantový knoflík, který byl nalezen u paty věže, ze které byla ta mladá dáma vyhozena. A pak také pověsti o tom, že byl Draco Malfoy spatřen těsně před vraždou a nebo těsně po ní. Na to ale nemáme žádné očité svědky.”

„Samozřejmě, že ne,” řekl Harry. „Když by někdo vystoupil, věděli bychom, kdo se toho spiknutí účastní.”

„Ten diamantový knoflík se v každém případě dá vysvětlit snadno,” pokračoval Snape.

„O ano, ten domácí skřítek Malfoyových, co tu byl. Určitě by nám bylo co platné zjištění, kde ten chlapec byl, abychom mohli vyvrátit jistá tvrzení. Předpokládám, že to ty a Harry dokážete zařídit.”

„Draco byl celou dobu se mnou,” řekl Harry a udělal to, o co byl žádán. „Pracovali jsme na našem projektu z Lektvarů a Severus za námi přišel, aby nám pomohl. Byli jsme spolu všichni tři, když jsme se dozvěděli, že je Pansy mrtvá.”

„Pamatuj si, že jsi mi to řekl pod Veritasérem,“ připomněl Harrymu Kingsley. „Protože přesně takhle to napíšeme do naší zprávy. Tvůj otec nám to povolil, aby nedocházelo k prodlevám ve vyšetřování, že?”

„Ano,” přisvědčil Snape. „A také bych si přál, aby bylo ve zprávě, že tyrkysový přívěšek, který Draco obvykle nosí, ho v den vraždy ošklivě popálil.”

Kingsley zdvihl obočí. „To by ale tyrkysy neměly dělat.”

„Udělaly; můžete si sami prohlédnout tu spáleninu i ten amulet. Náš závěr je, že amulet, který má svého majitele chránit, vycítil, co se děje v Sovinci, a pokoušel se Draca upozornit na možnost, že bude poslán do Azkabanu.”

„Stejně je to pro tyrkysy nezvyklé, ale chápu tvoje stanovisko.”

Harry si nemohl pomoct a zamračil se. „Nezapíšete to do své zprávy? Severus nenechal to zranění uzdravit, protože je to důkaz o tom, že se někdo celou tu záležitost s Pansy pokouší hodit na Draca. Jsem si ale jistý, že by Draco dal přednost tomu nemít jizvu.”

„Tvůj otec měl pravdu, bylo lepší neuzdravovat ji,” řekla Tonksová, „potvrzuje to naše závěry, že to na toho chlapce bylo nastraženo.”

V Harrym zahlodal malý osten pochyb. „Bez urážky, Tonksová, rád tě znovu vidím a jsem si jistý, že jsi schopný bystrozor, ale určitě jsi ta správná osoba? Chci říct...” omluvně se usmál, „přeci jen jsi Dracova sestřenice.”

„Jo a jsme si skutečně blízcí,” řekla Tonksová sarkasticky a otočila oči v sloup. „Nikdy nechybím na barbecue rodiny Malfoyových. Miluju grilované mudly.”

„Ne, že bych si myslel, že ho máš ráda. Myslel jsem jen kvůli veřejnosti...”

„Do háje, samozřejmě, že toho potměšilého pitomce nesnáším. A co se týče veřejného mínění, myslím, že můj názor na Malfoyovy je dobře znám. Jejich názor na čistokrevnost je přímou urážkou mého otce i mě. Draco je možná dost chytrý na to, aby se nezapojil do rodinného podniku, ale stejně mě nepřesvědčíš, že se z něj stal drahoušek, co sní o tom, že se kouzelníci celého světa vezmou za ruce a budou zpívat písně o přátelství a míru. To bych se pravděpodobně na místě pozvracela.”

„Tonksová, to už stačí,” pokáral jí Pastorek mírně, i když to opravdu přehnala.

Tonksová se zhluboka nadechla. „Jasně, šéfe. A víš co, Harry? Vzhledem k tomu, jak moc jím pohrdám, jsem já ta nejvhodnější osoba na vyšetřování. Protože, když já řeknu, že je nevinný, tak doopravdy bude.” Podívala se na Severuse a jasně dala najevo, že tato debata je u konce. „Takže kdy ho budeme smět vidět?”

Mistr lektvarů elegantně vstal. „Třeba hned, pokud si to přejete. Budu tu s ním za chvilku. Ne!” zastavil Harryho, který se začal také zvedat. „Zůstaň tady a postarej se o naše hosty.”

Naše hosty. Harrymu se líbilo, jak to zní. Počkal, dokud Severus nezmizí a pak se zeptal: „Takže si jste jistí, že vám nemohu nic nabídnout?”

Kingsley tu otázku zcela pominul a prohlížel si Harryho s velkým zájmem. Kruciš. Harry si přál, aby býval byl mohl odejít s otcem, protože si vůbec nebyl jistý, na co všechno se ho bystrozorové mohou ptát. Na druhou stranu, Snape by nikdy neodešel, kdyby měl nejmenší pochyby o tom, co se v jeho nepřítomnosti může stát.

„Hezký odznak,” řekl nakonec černý bystrozor.

Harry se na chvíli zachmuřil, protože na sobě právě teď hábit neměl oblečený.

„Všiml jsem si ho už před tím,” dodal Kingsley. „Připomněl mi pár etiket z lahviček na lektvary, které jsem viděl před lety. Byly to speciální věci, které Severus připravoval pro Řád. Pokaždé na ně nakreslil právě tohohle hada...”

Samozřejmě. Draco se tehdy Snapea ptal, kdo je autorem předlohy na Harryho nový odznak a Severus se odpovědi prostě vyhnul, ale teď to dávalo smysl.

„Můj táta je muž nadaný mnoha talenty,” řekl Harry pyšně.

„Tvůj... táta.”

Harry sjel Tonksovou pohledem. „Ano, táta. V čem je problém? Víš přece, že mě adoptoval, nebo ne? Myslel jsem, že už to vědí všichni.”

Tonksová několikrát nahlas přežvýkla žvýkačku a odpověděla: „Jen to zní divně, když to říkáš takhle. Snape a táta. Nezapomeň, že jsem ho měla na Lektvary.”

„Ale on není jen učitel Lektvarů,” smál se Harry. „I když přiznávám, že jsem trochu nervózní z toho, že mě znovu po tomhle všem bude učit. Tedy ne, že by mě neučil po celou dobu, ale ve třídě je to přeci jen jiné. A myslím, že on se cítí podobně.”

„Budeš v pořádku,” řekl Kingsley.

„Škoda, že tam se mnou nebude Draco, on je v lektvarech vážně dobrý,” přemítal Harry. „Já jsem docela v pohodě, ale on je do Lektvarů opravdu zažraný. Je to legrační. Dřív jsem chodil do hodin Lektvarů zděšený při vyhlídce na to, že bych ho mohl dostat do dvojice, ale teď vím, že bych měl lepší známky, kdyby se směl vrátit do hodin.” Tázavě se zadíval na Pastorka, který vypadal, jako že chce něco říct.

„Důvěřuješ mu beze zbytku?”

„Nezabil Pansy. Sami se o tom brzy přesvědčíte.”

„Teď jsem nemluvil o vraždě,” řekl bystrozor, a jeho hlas byl napjatější, než Harry kdy před tím slyšel.

„Aha, vy myslíte obecně? Ano, věřím,” odpověděl Harry a významně se podíval na Tonksovou. „Absolutně mu důvěřuji. Svěřil bych mu svůj život. Popravdě už jsem to udělal... Řád asi ví o tom, co se mi stalo s Horácem Darswaithem? Takže víte, že mi Draco tehdy zachránil život. A mohl bych uvést spoustu dalších věcí, kterými mě přesvědčil o své loajalitě, situace, ve kterých postavil moji bezpečnost nad svoje potřeby, ale myslím, že mi rozumíte.”

Tonksová místo toho, aby odpověděla, byla zcela zaujatá hledáním další žvýkačky v kapse skryté v záhybu bystrozorského hábitu. Kingsley v něm byl také ještě oblečený a tak Harryho napadlo. „Možná bych vám mohl pověsit hábity, pokud byste se bez nich cítili pohodlněji...”

„Používáme je jako zastrašující nástroj,” vysvětlovala Tonksová a udělala další bublinu. „Ne, že by to bylo nezbytné, teď když je ve hře Veritasérum, ale je to politika ministerstva. A navíc to bude vypadat, že bereme naše vyšetřování tak vážně, jak jen je možné.”

„Bystrozorové, kteří vyslýchali Draca po té, co přinesl moji hůlku... ti brali svoje vyšetřování skutečně vážně. Myslím, že mu ubližovali, ale Severus ani Draco mi neřekli detaily. Ať už udělali cokoli, bylo to špatné. To je také ministerská politika?”

„A co měli dělat?” zeptala se Tonksová tvrdým hlasem. „Hledali jsme tvoji hůlku po Samhainu mnoha způsoby, ale byla v rukou smrtijeda. Mohlo se s ní stát cokoli. Nějaké kouzlo, které by ministerstvo nedokázalo detekovat. A pak ji vrátí kluk, který prostě jen mohl plnit přání svého otce, který je shodou okolností důležitým členem Voldemortova nejužšího okruhu spiklenců. Chtěli se jen ujistit, že to není nějaká lest. Žijeme v drsném světě, a pokud nebudeme připraveni bojovat proti ohni ohněm, nezbude nám, než abychom se všichni schovali do svých sklepů!”

„Jen se mi to zdálo poněkud... no, sadistické,” řekl Harry. „Použili Veritasérum a věděli, že byl upřímný.”

„Ty si myslíš, že by Lucius dal svolení, aby Draco dostal Veritasérum?” zeptal se Pastorek. „Tehdy byl ještě chlapec podléhající rodičovským rozhodnutím.”

„Ale...” Harry se zamračil, „Draco přece dostal Veritasérum.”

„Ne oficiálně,” řekla Tonksová. „Možná nějakým nelegálním způsobem. Ministerstvo používá Veritasérum za velmi přísných podmínek. Ví se o použití každé kapky.”

Harrymu poskočilo srdce, když mu došla pravda. „Takže ministerstvo a bystrozorové si ještě pořád myslí, že by Draco mohl být podvodník?”

Tonksová praskla bublinu. „Podívej, pořád ještě se jmenuje Malfoy. Možná, že se snaží začít znova, ale je to trochu moc náhlé, když nevíš, že Albus se Severusem ověřili změnu jeho smýšlení Veritasérem. Do háje, je to moc náhlé, i když to víš. A pořád je tu ta záležitost se jménem. Ať se ti to líbí nebo ne, Draco Malfoy má mizernou reputaci.”

„Ale Tonksová, on se chce stát bystrozorem, až dostuduje,” zašeptal Harry a přejel očima po ní i po Pastorkovi.

„To budou dřív prasata lítat,” zhodnotila bleskově situaci.

„To nevypadá nadějně,” pokračoval Kingsley daleko umírněnějším tónem. „Je posuzována žadatelova morálka, stejně jako magické schopnosti. Je tu mnoho příležitostí ke korupci. Teď si představ třeba tu situaci s diamantovým knoflíkem. Kdyby ho našel Malfoy, mohl by ho prostě strčit do kapsy, místo toho, aby ho uvedl jako důkaz. A to nemluvím o jeho rasismu. Nepotřebujeme bystrozora, který věří více čistokrevným než kouzelníkům narozeným z mudlů. Nebo takového, co by odbyl vyšetřování, protože by usoudil, že oběť zločinu si to, co se jí stalo, zasloužila!”

„Zdá se vám správné nevěřit mu a diskriminovat ho jen kvůli jeho původu? Nepustit ho do bystrozorského výcviku?”

„Harry, my jsme četli jeho školní záznamy,” řekla Tonksová a vrtěla u toho hlavou. „To nejsou z naší strany předsudky. Jeho papíry mluví samy za sebe.”

„Ale...”

Cokoli dalšího, co chtěl Harry říct, bylo přeťato tím, jak Draco a Snape přiletěli krbem. Bystrozorové se postavili a Harry je po krátkém zaváhání následoval.

Zmijozelský chlapec vystoupil z krbu s výrazem, jakoby mu patřil celý svět a všichni v něm, ale ruce měl ukryté hluboko v kapsách. Harryho napadlo, že se mu možná třesou a nepřeje si, aby se toho někdo všiml.

„Kingsley Pastorek, Draco Malfoy,” představil je Snape. „A samozřejmě tvoje sestřenice, Nymphadora Tonksová.”

Draco napřáhl k pozdravu ruku pevnou jako skála, ačkoli podle napětí kolem očí Harry poznal, jak obrovské úsilí ho to stojí. „Velmi rád vás poznávám,” řekl Pastorkovi a díval se mu do očí. Potřásl mu rukou a pak se obrátil k Tonksové. Chvíli se na sebe prostě jen dívali, Dracův výraz byl rezervovaný, ale Tonksová vypadala téměř nenávistně. Harry si říkal, že Draco vybírá nejlepší taktiku.

„Díky, že jsi přišla,” řekl po odmlce a také jí potřásl rukou. Tonksová vypadala poněkud překvapeně. „Měli jste příjemnou cestu?” zeptal se Draco jich obou. „Skotsko je v tomto ročním období nádherné.”

Harry nadskočil, protože v této chvíli muselo Dracovo perfektní chování bystrozorům připomenout Luciuse. Starší z Malfoyů si byl stejně schopný vyměňovat zdvořilosti s kýmkoli. Když mu bystrozorové na jeho pokus o konverzaci neodpověděli, přešel Draco k tématu, kvůli kterému tu všichni byli. „Myslím, že pro mě máte nějaký pergamen k podepsání.”

„Ano.” Kingsley vytáhl hůlku a vykouzlil nějaký papír. „To je standardní formulář o použití Veritaséra na nezletilém kouzelníkovi, ačkoli ve vašem případě ho budeme muset mírně pozměnit.”

Draco si vysvlékl kabát a pověsil si ho vedle dveří, pak si vzal od Kingsleyho formulář. „Mohli bychom se přesunout ke stolu?” nabídl a pokynul jim rukou. Počkal, až se posadí bystrozorové, a teprve potom si přitáhl vlastní židli. Poté si bez komentářů přečetl pergamen od začátku až do konce.

Snape si také svlékl plášť a pak se posadil do křesla vedle Draca. Harry si nebyl jistý, co má dělat, dokud Draco nedočte a váhal. „Připoj se k nám, Harry,” vybídl ho zmijozelský chlapec, a tak se k němu Harry posadil z druhé strany.

„Připíšu poznámku, že to podepisuji, tak říkajíc, jako svůj vlastní rodič,” oznámil Draco a natáhl se pro brk, který nechal Harry na stole. Ale nic nepodepsal. Místo toho upřel stříbrné oči na staršího z bystrozorů a řekl: „Severus mě ujistil, že vaše otázky budou jen v limitovaném rozsahu.”

„My se chceme jen ujistit, že máme vraha hledat jinde.”

Draco se podíval z Pastorka na Snapea a zavrtěl hlavou. „To nemám na mysli. Budete používat záznamové kouzlo a budete moje svědectví zapisovat, že? A ten zápis se pak stane součástí zprávy pro ministerstvo?”

„Ano, zápis bude součástí oficiální zprávy.” Kingsley přimhouřil oči. „Je to problém, pane Malfoyi?”

„Mohl by. Vy nejste jenom bystrozorové, ale také členové Fénixova řádu,” odvětil Draco klidným hlasem. „A předtím, než se začnete divit, neřekl mi to Severus a ani Harry. Vím to už dlouho. Vím mnoho věcí, pane Pastorku. Divil byste se, co si smrtijedi řeknou, když si myslí, že je nikdo neslyší. Řekl jsem Harrymu, že to byly drby, ale teď když budu pod Veritasérem, myslím, že bych mohl být konkrétnější. Měl jsem mnoho nápaditých způsobů, jak odposlouchávat Luciusovy časté hosty. Řád už ví všechno, co jsem věděl, protože Severus a ředitel byli docela důkladní, když mě vyslýchali kvůli mojí skutečné loajalitě. Ale podle mého názoru by tytéž informace mělo získat ministerstvo i oficiální cestou, pravděpodobně by to Řádu v mnohém ulehčilo práci. Souhlasíte?”

Tonksová údivem otevřela pusu, až jí žvýkačka vypadla s tichým plesknutím na stůl. Bleskově ji popadla a strčila někam do kapsy.

Pastorek byl mnohem rezervovanější. Položil obě ruce na stůl a zeptal se: „To byl tvůj nápad, Severusi?”

„Ne, když jsem Dracovi říkal, že se ho budete ptát jen na tu vraždu, napadlo ho, že je škoda nevyužít příležitosti, kdy nám legální použití Veritaséra může posloužit. A musím přiznat, že jsem souhlasil.”

Tonksová se vzpamatovala natolik, aby řekla: „Myslím, že by ses měl zajímat spíš o to, jak zachránit vlastní kůži než o potřeby Řádu.”

Draco se na oba zatrpkle usmál. „Těžko věřit mému altruismu, že? Možná se budete cítit lépe, když vám řeknu, že moje kůže není v žádném velkém nebezpečí. Veritasérum mě očistí. A co se týče záležitostí Řádu, mám v plánu do něj jednoho dne vstoupit. Dělám, co mohu, aby moje pozice byla co nejlepší.”

„Stejně, jako děláte, co můžete, aby vám dva bystrozorové uvěřili, že je pro vás válka důležitější, než loajalita k rodině,” obvinil ho Pastorek

„Harry, ty jsi sdělil těm dobrým bystrozorům moje profesní plány?” zeptal se Draco posměšně před tím, než se otočil zpět k bystrozorům. „A vy oba jste mu bezpochyby řekli, jak pošetilá ta myšlenka je. To není nic, co bych už neslyšel. Když jsem to poprvé řekl Harrymu, vysmál se mi do obličeje. A co se týče loajality k rodině, jste špatně informováni. Ta je vždy na prvním místě. Ale pro případ, že byste to zapomněli, já už s Malfoyovými nemám nic společného. Moje rodina, moje jediná rodina, je tady teď se mnou.”

Tonksová si strčila do pusy novou žvýkačku. „Myslíš Severuse?”

„Myslí Severuse a mě,” opravil ji Harry. „Byl bych ti sám řekl, že je Draco můj bratr, ale myslel jsem si, že by to zpochybnilo jeho alibi. Ale teď, když ho očistíte Veritasérem, předpokládám, že je v pořádku, když to víte.”

Kingsley poněkud ztuhl a zavrtěl hlavou na Tonksovou, která vypadala, že chce něco říct. Ta zaťala zuby a nechala ho mluvit. „A v jakém slova smyslu je Draco tvůj bratr?”

Harry měl lepší nápad, než říct: mám ho rád jako bratra a to je to jediné na čem záleží. „Severus je i jeho otec. Sice ne oficiálně, ale proto to není méně opravdové. A rodinná loajalita funguje oběma směry. Přál bych si, abyste do té zprávy uvedli, že podle vašeho názoru Draco Malfoy překonal pochybné vlivy, kterým byl jako dítě vystaven, a že jeho příjmení by nemělo být použito proti němu, až bude žádat o bystrozorský výcvik.”

„Pochybuji, že to mohu formulovat tak přesvědčeně.”

„Kvůli těm informacím, které vám dnes oficiálně podá, byste měl,” řekl Harry temně.

„Harry, neznič si svou vlastní cestu mezi bystrozory,” řekl Draco a vzal si pero, aby podepsal ten formulář o souhlasu. „Jednáš, jako bys byl ze Zmijozelu a já mám dojem, že oni Zmijozel příliš nemilují.”

„Já jsem ze Zmijozelu,” řekl Harry Kingsleymu. „Víte, ten znak, který jste obdivoval, není jen symbol. Patřím do obou kolejí. A předpokládal bych, že budete jednat s mým bratrem ohleduplněji. Nemusel souhlasit s použitím Lektvaru pravdy...”

„Kingsley je svědomitý člověk,” přerušil Harryho Snape s varovným pohledem. „Jsem si jistý, že se můžeme spolehnout, že bude jednat v zájmu strany Světla, ve všech ohledech. Každopádně mu nemůžeš diktovat, co má dát do zprávy.”

„Ano, pane,” řekl Harry po tom napomenutí.

Draco posunul Kingsleymu přes stůl vyplněný formulář. „Půjdeme na to?”

Bystrozor nejprve prostudoval formulář, pak odpověděl: „Ano, děkuji. Stanovíme rozsah otázek?”

Zmijozelský chlapec pokrčil rameny. „Jsem si jistý, že Severus udrží směr otázek mimo to o čem bych neměl mluvit. Začněme.”

Kingsley přikývl a vytáhl z kapsy malou lahvičku. Na štítku nebylo jen jméno lektvaru. Na pergamenu kolem lahvičky byly zlověstné věty Registrováno Ministerstvem kouzel, Pouze pro autorizované použití. Bystrozor postavil sklenku na Dracův formulář o souhlasu a pronesl inkantaci, kterou Harry neznal. Usoudil, že je to nějaký způsob, jak informovat ministerstvo, že lektvar byl použit autorizovanou osobou.

Draco s povzdechem vytáhl ruku z kapsy kalhot, kde ji dosud měl. Harry se na něj s účastí usmál. Draco vyplázl jazyk, ale ne protože by byl neomalený. Tonksová stála za ním, v ruce kapátko. Rychle mu kápla přesně tři kapky na jazyk a odstoupila.

Mezitím Kingsley pronesl zapisovací kouzlo, i když pohled, který vrhl na Snapea, řekl Harrymu, že přichystaný samozapisovací brk vůbec nebude mít konečné slovo. Kingsley mohl, jak Harry usoudil, změnit zápis podle potřeby... v případě, že by Dracovi uklouzlo něco, co by nemělo být v oficiálním záznamu.

Oficiálním tónem se Kingsley začal ptát: „Jaké je vaše celé jméno?”

Draco protočil oči, ale otázka způsobila, že se soustředil. „Nevím.”

„Jaké jméno jsi dostal, když ses narodil?” zeptal se Snape rychle.

„Draco Alain Gervais Walpurgis Malfoy,” odpověděl chlapec.

„Ve školních záznamech je napsáno Draco Alain Gervais Luthien Malfoy,” řekl Kingsley a zamračil se. „Lektvar je zřejmě vadný.”

„On vážně neznal odpověď na první otázku,” vysvětloval Snape. „Jeho jméno bylo změněno, když byl ještě malý a jsem si jistý, že Draco skutečně nevěděl, že ta změna byla náležitě zaznamenána ministerstvem. V každém případě lektvar se zdá být... odpovídající kvality.”

„Ach tak.” Kingsley si to chvíli rozmýšlel a pak začal zostra, „zabil jste Pansy Parkinsonovou?”

„Já nevím.”

Kingsley zaťal zuby a začal jinak. „V den vraždy, byl jste s Pansy Parkinsonovou v Sovinci?”

Draco se tvářil vyrovnaně. „Já nevím.”

Bystrozor se zlostně podíval na Snapea. „Odpovídající kvality?”

„Dovolíš?” zeptal se Mistr lektvarů. „Draco, víš, kdo zabil Pansy Parkinsonovou?”

„Ne.”

„Proč nevíš, kdo ji zabil?”

„Byl jsem v době vraždy v bezvědomí.”

„Chtěl jste ji zabít?” vložil se Kingsley. Jeho pohled říkal Snapeovi, aby se do toho nepletl.

Draco zavrtěl hlavou. „Ne.”

„Vyhrožoval jste jí smrtí minulý listopad?”

„Ano.”

„Měl jste v úmyslu uskutečnit tu hrozbu?”

„Ne.”

„Představoval jste si, že ji zabijete?”

„Ne.”

„Ani jednou?”

„Nikdy,” řekl Draco s pohledem Kingsleymu do očí. Dokonce i bez Veritaséra by mu Harry věřil, že je zcela upřímný.

„Tak proč jste jí vyhrožoval, že ji zabijete?”

Draco si povzdechl, bylo v tom plno smutku, když sklouzl pohledem stranou a přiznal pravdu sám sobě. „Měl jsem vztek. Chtěl jsem ublížit jejím rodičům. Chtěl jsem varovat Zmijozelské, aby mě nechali být. A byl jsem otrávený a vyčerpaný z toho, jak se na mě dívala. A také, nemám rád hady...”

„To stačí,” přerušil ho klidně Kingsley. Očividně spokojený s tímto začal s další řadou otázek. „Rozuměl jsem, že vás v ten den vraždy popálil ochranný amulet. Mohu vidět to poranění?”

„Ano,” ochotně souhlasil Draco, ale neměl se k tomu rozepnout si knoflíky košile, dokud ho Snape pohledem nepobídl.

Tonksová a Pastorek byli dost překvapeni rozsahem spáleniny. Harry si všiml, že je dosud rudá a živá, ale žhnula méně, než když ji viděl prvně. Kingsley ji chvíli zkoumal kouzly a pak Dracovi tiše řekl, že může knoflíky zase zapnout.

„Albus má ten amulet,” oznámil Snape. „Křížové kouzlo dokázalo, že tu spáleninu způsobil.”

Kingsley přikývl, pak se opět začal ptát. „V den vraždy, co způsobilo vaše bezvědomí?”

„Kletba.” Draco se nezmínil o Somulus, ale Harry si uvědomil, že to vlastně nemohl vědět, dozvěděl se to až dodatečně.

„Zaklel jste sám sebe?”

„Ne.”

„Kdo vás zaklel?”

„Já nevím.”

„Kdo by mohl identifikovat toho, co vás zaklel?” naléhal bystrozor.

„Pansy Parkinsonová,” řekl Draco bezvýrazně, nervózně se zavrtěl, jakoby se cítil nepříjemně. „A taky útočník. A nebo ten kdo byl s ním. A nebo někdo kdo šel náhodou okolo. A nebo nějaký duch, který mohl být poblíž...”

Kingsley se podíval na samozapisovací pero a zastavil jeho pohyb, pak zvýšeným hlasem Draca přerušil: „To stačí. Proč by měla Pansy Parkinsonová vědět, kdo vás zaklel?”

„Zakleli ji také. Viděla je.”

Po chvíli to bystrozor pochopil. „Vy jste byl s Pansy Parkinsonovou ten den, kdy zemřela.”

Draco přikývl a snažil se uvolnit si trochu límeček.

Kingsley se zamračil. „Použil jste na ni kletbu Corpus Aqueous?”

„Ne.”

„Ublížil jste jí nějak?”

„Ne.”

„Co jste s ní dělal?”

Draco otevřel ústa, ale nevydal ani hlásku. Harry si pomyslel, že musí bojovat proti Veritaséru. Bojoval a prohrál. Draco zrudl, sklopil oči a začal mluvit. Jeho hlas už nebyl tak klidný. Znělo to, jako by každá slabika z něj byl páčena.

„Líbal jsem ji. Hladil jsem ji po vlasech. Řekl jsem jí, že ji miluji. Ptal jsem se jí, jak se jí líbil přívěšek, co jsem jí dal k Vánocům. Vsunul jsem ruku pod její sukni a...”

„To stačí!” vybuchl Harry, zlostně zíral na bystrozory, i na Tonksovou, ačkoliv nic z toho nebyla její vina.

Kingsley se podíval omluvně a řekl: „Chtěl byste se něčeho napít, než budeme pokračovat?”

Draco nevzhlédl. „Ne.”

Protože nebylo pochybností o pravdivosti toho všeho, Kingsley hbitě souhlasně přikývl. Uvedl pero znovu do činnosti a řekl zcela jiným tónem: „Pane Malfoyi. Předtím, než jste byl vyděděn, dostal jste se k velkému množství informací, které by mohly být ministerstvu užitečné. Teď začneme mluvit o nich.”

***

„Děkujeme vám,” řekl Kingsley, zatímco se připravoval k odchodu. Potřásl Dracovi rukou a s přátelským úsměvem se zeptal: „Doufám, že to nebyla příliš ošklivá zkušenost?”

„Na zvracení.”

Harry se téměř rozesmál při pohledu na bystrozorův výraz. „Tak se neptejte, když nechcete slyšet odpověď.”

„Jsou výsledky výslechu uspokojující?” zeptal se Snape

„Ano,” řekl Kingsley

„Ne,” řekl Draco

Mistr lektvarů se nakysle usmál, když se otočil ke svému zmijozelskému synu. „Ne každá otázka patří tobě, kluku pitomá.”

Draco poněkud trhaně přikývl. „Myslím, že bych si měl jít lehnout a nechat vyprchat účinky Veritaséra. Možná bych se měl vrátit do... ehm...” Fideliovo kouzlo mu zabránilo prozradit víc.

„Můžeš zůstat tady,” ujistil ho Snape a poplácal ho po rameni. „Běž do svého pokoje a odpočívej tak dlouho, jak budeš potřebovat.”

„Do mého pokoje,” řekl Draco, který ještě pořád vypadal trochu omámený. „Já... myslel jsem si, že už ho nikdy neuvidím.”

„Tak snadno se nás nezbavíš,” řekl Harry. „Potřebuješ Lektvar na uklidnění žaludku?”

„Ne.”

„Fakt ne?”

Draco energicky zavrtěl hlavou. „Bylo mi na zvracení z té zkušenosti, ne z toho lektvaru. Budu v pořádku.” Otočil se k odchodu, ale pak se váhavě otočil zase zpátky. Harry si pomyslel, že stojí poněkud nejistě.

Zdálo se, že Snape jeho váhání pochopil. „Bystrozorové jsou spokojeni. Takže si běž klidně odpočinout.”

„Rád bych to slyšel od nich...”

„Pane Malfoyi, v naší zprávě bude napsáno, že vaše svědectví pod Veritasérem dosvědčuje, že jste tu mladou dámu nezabil. Nebudete obviněn. A navíc uvedeme, že máme jednoznačné důkazy o spiknutí, které vás mělo nespravedlivě nařknout ze zločinu. Vyhovuje vám to takhle?”

„Já nevím,” zamumlal Draco, stále ještě otřesně pravdomluvný.

„Běž si odpočinout, Draco,” přikázal mu Snape a díval se za ním ustaraně, když chlapec odešel a zavřel za sebou dveře.

„Mohl bych dostat kopii vaší zprávy?” zeptal se Harry Pastorka. „Rád bych ji ukázal několika přátelům.”

„Jedna kopie bude umístěna do jeho školních záznamů, a vzhledem k tomu, že je tvůj otec členem učitelského sboru, myslím, že by ti mohl dovolit nahlédnout. Já a Tonksová teď budeme muset vyvinout jisté tvůrčí úsilí, až budeme přepisovat to svědectví do zprávy. Myslím, že bude lepší vyhnout se poznámkám o tom, že se Draco v den vraždy s Parkinsonovou setkal. To by dalo příliš mnoho prostoru ke spekulacím. Řekni Malfoyovi, že se budeme držet tvé výpovědi, že tu byl celý den s tebou.”

Harry přikývl.

„Dobře... Takže myslíte, že byste za něj mohl ztratit slovo? Vždyť jste viděl, není takový, jak jste si myslel.”

„Harry, pokud si Draco Malfoy podá žádost do bystrozorského programu, řeknu svůj názor. A do té doby si na něj budu dávat pozor. To je to nejlepší, co mohu udělat.”

„Dobře. A co bude s Luciusem Malfoyem? Bude konečně obviněn z toho, co mi udělal o Samhainu? Konečně máte několik svědectví, a teď o tom máte výpověď pod Veritasérem...”

Harry se odmlčel, protože se na něj Snape podíval poněkud přísně. „Co je? Nebyl jsem nezdvořilý, nebo ano?”

„Ne. Promluvíme si o tom, až bystrozorové odejdou.”

Harry pochopil narážku a ztichl, ačkoli pečlivě poslouchal, když se Snape s bystrozory loučil.

„Dejte Albusovi přečíst plnou i upravenou verzi výpovědi,” naléhal tiše Mistr lektvarů. „Ujistěte se, že tam nenecháte nic, co by si on nepřál. Doufám, že chápete, kolik je v sázce a že vám víc nemohu vysvětlovat.”

Kingsley přikývl, potřásl si se Severusem rukou a odešel. Tonksová trochu pokrčila rameny, ale pak se také rozloučila.

V okamžiku, kdy se dveře zavřely, automaticky chráněné kouzlem Silencio, Harry vyhrkl: „Ty nechceš, aby šel Lucius za to, co mi udělal, před soud? Do háje, já jsem teď na jedno oko slepý, a není to Dracova chyba, ale jeho...”

Snape vytáhl svojí hůlku a ochránil i dveře do ložnice chlapců, tak, aby ho nemohl Draco slyšet. „Přeji si, aby Lucius byl mrtvý nebo v Azkabanu, za to co ti udělal!” řekl s očima zúženýma vztekem. „Přál bych si zabít ho vlastníma rukama, upálit ho, jak jsi jednou ty vyhrožoval, že to uděláš. Ale mysli a mysli strategicky! K čemu by byla ta Remusova maškaráda, kdyby všichni věděli, že Lucius je odsouzený za zvěrstva, která spáchal?”

Harry se kousl do rtu. „Nejsem zvyklý na takováhle tajnůstkářská dobrodružství. Asi bych si měl zvyknout. Takže proto nebyl nikdy obviněn? Myslel jsem, že je to proto, že mu prakticky patří polovina ministerstva.”

„Přeháníš, i když by určitě nebylo moudré podceňovat jeho vliv.” Snape mezitím došel ke krbu, hodil tam trochu letaxu a zavolal do kuchyně pro čaj. Když se se svým šálkem posadil a díval se, jak si Harry nalévá svůj, pokračoval v hovoru. „Snaž se mě pochopit, Harry. Po Samhainu mě na dlouhou dobu zaměstnalo to, abych tě uzdravil fyzicky, pak jsem připravoval kouzlo pokrevní ochrany a pokoušel se porozumět tvojí nebelvírské duši. Chtěl jsem dotáhnout Luciuse před spravedlnost, ale nebyl jsem si jistý, jestli je pro tebe to nejlepší nutit tě před soudem znovu prožívat Samhain.” Snape vzdychl a usrkl si čaje. „Nechal jsem Albuse, aby mě od toho odradil, ale teď, v retrospektivě, mi dochází, že jeho argumenty byly pitomé, a že kdybych nebyl tak pohlcen péčí o tebe, došlo by mi, že strojí nějakou intriku týkající se Luciuse.”

Harry pochopil nevyřčenou omluvu a položil otci ruku na koleno. „To je v pořádku, nezlobím se na tebe, že ještě není v Azkabanu. Podívej, nelíbí se mi, že je venku a dělá nám potíže, ale na druhou stranu, třeba Remus přidělá spoustu potíží jemu a bude to k něčemu. A na to, že ses o mě staral, si vážně nestěžuju. Před tebou to nikdy nikdo nedělal. Potřeboval jsem to a ty jsi odvedl dobrou práci. A navíc ti teď daleko lépe rozumím.”

Když se na něj Snape pátravě podíval, vypadaly jeho oči unaveně. „Čemu rozumíš?”

Harry se chvíli rozmýšlel. „Jsme zpátky u mojí nebelvírské duše, jak jsi řekl. Dracovi rozumíš, protože jsi to zažil. Chápeš, jaké to je, když někdo říká, že tě má rád, jen pro to, abys udělal, co po tobě chce. Ale když jsi poznal mě a dozvěděl se o Dursleyových, řekl jsi to, co jsem potřeboval slyšet, i když nejsi zrovna zvyklý říkat to.” Harry se napil čaje a položil hrneček. „Chápeš, co jsem chtěl říct?”

„Myslím, že mi to zabere jen chvilku.”

Harry se rozesmál. „Jasně. Zdá se mi, že ti jde cokoli, co si usmyslíš. Mistr lektvarů, to mluví samo za sebe. A špión. A otec takových dvou ztroskotanců jako jsme my dva s Dracem. A když jsi mě nitrobranu opravdu chtěl naučit, chci říct, když ti kvůli tomu někdo nekroutil ruku za zády, byl jsi doopravdy skvělý. Popravdě si myslím, že bys ji měl naučit i Draca. To je to, co jsem měl na mysli.”

Snape položil hrnek s daleko větší silou, než by se čekalo. „Nejsem pitomec. Tohle není všechno, co jsi chtěl říct. Chtěl jsi ještě něco.”

Harry chvíli váhal, jestli to má popřít, ale pak se rozhodl, že v soukromí může otci říct opravdu cokoli. Vstal, protáhl se a připustil: „Já jen, že by z tebe mohl být opravdu dobrý učitel, kdyby ti na tom záleželo. Ale neboj, v hodinách ode mě neuslyšíš ani jednu stížnost. Slibuju!”

„Víš, ty se od Draca nelišíš zas tak, jak si myslíš,” mrmlal Snape.

„Prosím?”

Snape vstal, došel ke svému synu a pronikavě si ho prohlížel. „Ty sice nevnímáš lásku jako manipulaci, ale někde hluboko uvnitř se domníváš, že láska je podmiňována. A není divu, při způsobu, jakým jsi byl vychován. Ne, že by sis to musel vzít jako návod, ale i když mě urazíš, nebo rozzlobíš, překonáme to. Nemusíš být perfektní.”

„Já vím.” Harry si vzdychl a stoupl si tak blízko, aby se mohl k otci přitulit. Snape ho objal a to mu pomohlo přiznat: „Když jsem byl malý, vážně jsem se pokoušel být dokonalý. Přál jsem si, aby mě teta Petunie měla ráda, ale já jsem nedokázal být tak hodný, aby se mi to povedlo. Nešlo to. Nedokázal jsem popřít svojí magii, teď už to chápu. Když nad tím teď tak přemýšlím, je to vlastně docela legrační. Ona neměla žádnou logickou omluvu pro to starat se, jestli jsem kouzelník. Ale ty... na celém světě zrovna ty jsi měl nejvíc důvodů přát si, abych zůstal kouzelník, a přesto jsi mě začal mít rád v momentě, kdy všechny moje síly vypadaly jako ztracené. To se mi zdá hodně bezpodmínečné.”

Cítil, že ho Snape hladí po zádech. „Možná mi rozumíš víc, než jsem myslel.”

Harry si pomyslel, že jestli tomu tak je, tak proto, že Snape vyšel vstříc jeho nebelvírské duši. Ale nahlas to neřekl, nebyl k tomu žádný důvod. Věděl, co pro něj Snape udělal, a Snape věděl, že to ví... A to v tuto chvíli stačilo. Zavrtěl se, aby ho otec pustil a pak se zakřenil: „Předpokládám, že pokud bych se chtěl naučit víc, můžu se to naučit ze zkušeností, co?”

„Drzoune,” odpověděl mu na to Snape, ale jeho tmavé oči vypadaly potěšeně. „Jsem rozhodnutý nechat Draca odpočívat. Po té, co do sebe musel vpravit tu břečku, které ministerstvo tak nestoudně říká Veritasérum. Proč pro nás všechny neobjednáš nějaké jídlo a nezakouzlíš kolem jeho porce ohřívací kouzlo?”

Harry přikývl, a protože se rozhodl, že si Draco zaslouží něco speciálního, řekl v kuchyni, že si všichni přejí gigot d'agneau a là provençale a créme brulée jako dezert.

***

Draco spal téměř až do deseti hodin. Harry ho chodil kontrolovat, trochu ustaraný, ačkoliv ho Snape ujistil, že je to po požití Veritaséra naprosto normální, zejména, pokud bylo, jak dodal, nedokonale uvařené.

Konečně Harry uslyšel zvuk sprchy, ačkoliv tentokrát evidentně Draco nebyl v náladě zpívat si. Když vyšel v čistých šatech ven, byly jeho vlasy stále ještě trochu vlhké a vypadal, jako by potřeboval dalších dvanáct hodin spánku. Hlad ho ale, jak se zdá, donutil opustit postel.

„Večeře, dobrá,” řekl a posadil se. „Kde je Severus?”

Harry se posadil naproti bratrovi. „Řekl, že musí vyřídit pár věcí.” Při pohledu na Dracovu sklenici s dýňovým džusem se zamračil. „Promiň, zapomněl jsem ho udržovat v chladu. Chceš čerstvý?”

„Nech to být, to je dobrý.”

„Nebo bys radši chtěl čaj?”

Draco na něj rychle pohlédl: „Pottere, nevím, co v tobě vyvolalo dojem, že je ze mě invalida, ale ujišťuji tě, že si zvládnu přivolat krbem jiný nápoj, když budu chtít.”

„Dobrá,” stiskl Harry rty. „Tak... Účinek séra je pryč? Naprosto?”

„Hm, uvidíme. Jmenuji se Alistair Šmelinář třetí a narodil jsem se během skřetích válek v roce 1247... Ano, Harry, zdá se, že moje bizarní fixace na pravdomluvnost je zcela pryč. Očekávám teď, že mi nebudeš věřit, když řeknu, že ten dýňový džus je v pořádku.”

Harry se trochu usmál a připustil: „Nechtěl bych tě nutit mluvit, kdybys byl stále ještě pod vlivem séra. Víš, nebylo by to fér.”

„Nebelvír.” Draco si vzal kousek jehněčího a povzdechl si. „Mmm, tentokrát je to velmi dobré.” Chvíli váhal nad dalším soustem a pak dodal: „Díky, Harry.”

„Za večeři?”

„Za to, že jsi nezneužil příležitost. Není to tak strašné mít Nebelvíra za bratra. Dobře, někdy je to strašné. Ty víš.”

„Jo, vím,” řekl Harry. A věděl. Opravdu věděl, co tím Draco mínil.

***

Po večeři tvrdil Draco, že chce počkat na Snapea, ale byl tak unavený, že stěží udržel otevřené oči. Netrvalo dlouho a usnul v sedě na gauči. Harry ho s povzdechem vzbudil a poslal do postele, sám sobě při tom připadal jak Molly Weasleyová.

Sám zůstal vzhůru dost dlouho, tu a tam vytáhl nějakou knihu z police v obývacím pokoji, aby zabil čas, než přijde Snape domů, ale nakonec byl tak unavený, že to vzdal. Vzhledem k tomu všemu mohl být Snape pryč hodiny a hodiny. Co tomu člověku může tak dlouho trvat? Co bylo tak důležité, že si to vyžádalo tuhle noc Snapeovu přítomnost? Copak nevěděl, že se Draco bude cítit zhmožděný a poraněný a bude potřebovat utěšit?

Harry si byl naprosto jistý, že to Snape ví.

Vzdychl, podíval se dolů na svůj prsten, aby byl schopen promluvit hadí řečí, a pak zavolal Salsu. Byla schovaná, i když, díky bohu, tentokrát ne v krbu. Byla stočená mezi knihami v nejspodnější polici knihovny, a když jí Harry zavolal, vystrčila na něj hlavu, ale odmítla odtamtud vylézt, dokud jí neujistil, že Draco už doopravdy spí. Harry se proto na ni nemohl zlobit. Vždy se Draca trochu bála a to bylo ještě předtím, než jí zničil bedničku, ve které právě spala.

Harry usnul s hádkem stočeným na hrudníku a zdálo se mu, že ho honí bazilišek, dokud se jeho šupiny nepokryly puchýři. Bazilišek se zhroutil, neschopen pohybu, ale byl tu Snape se svým lektvarem, který se o něj postaral...

Harry se s trhnutím probudil, otřásl se a před tím než si znovu lehl, se napil trochu bezesného spánku.

V neděli ráno se vrátila Dracovi barva do tváří, i když ještě pospával. Harry se osprchoval a oblékl, a když žádný z těchto zvuků nedonutil jeho bratra, aby se alespoň pohnul, pomyslel si, že bude lepší dojít pro otce, aby se na něj podíval. Ale v tu chvíli se zmijozelský chlapec přetočil na druhou stranu a zamumlal něco o dracích hledající poklad. A nebo to možná bylo Draco, můj poklade. Těžko říct. Ale ať tak, nebo tak, Harry se zakabonil.

Snape si natíral na žitný toast máslo, když se k němu Harry připojil. Bylo prostřeno na snídani pro tři. Harry si nandal pořádnou hromadu míchaných vajec a párků. „Draco je pořád ještě trochu mimo.”

Mistr lektvarů přikývl. „Vzbudil se včera večer, aby se najedl?”

„Jo, a chtěl s tebou mluvit,” řekl Harry. Narážka byla nepřehlédnutelná, ale Snape si jí ani nevšiml. „Dobře, kde jsi včera byl?” V otázce se ozvala všechna Harryho frustrace. „Potřebovali tě bystrozorové k něčemu dalšímu? Pomáhal si jim s tím přepisem? Ať už jsi dělal cokoliv, doufám, že to bylo důležité.”

„Velmi.”

„To je vše? Velmi?” Harry zabodl vidličku do vajíček. Byla stejná jako vždycky, ale z nějakého neznámého důvodu mu nechutnala. Možná by tomu pomohla pořádná dávka soli a pepře. Přemýšlel, že by si mohl v kuchyni říct o kečup, ale byl líný. „Je to něco, o čem nemám vědět, že?”

„Harry, musel jsem zařídit spoustu věcí,” řekl mu Snape. „Kingsley potřeboval, abych vyplnil autorizaci k použití Veritaséra na tebe. Jinak bychom nemohli tvrdit, že Dracovo alibi bylo ověřeno Sérem pravdy.”

„Nezapomněl odkapat dalších šest kapek, aby to vypadalo, jako že nám je podal?”

„Harry, je to jeden ze služebně nejstarších bystrozorů,” řekl Snape a zavrtěl hlavou. „Takovýhle detail by nepřehlédl. A také jsem byl v Devonu, abych přinesl Dracovy knihy a ano, nějaký čas jsem strávil rozhovorem s členy Řádu. Doufám, že chápeš, že tvůj bratr ještě není úplně v bezpečí. Asi tě bude zajímat, že Popletal svolal na příští pátek schůzku Rady školy, která má na programu jen jeden bod.”

„Vyloučení Draca,” řekl Harry a zaúpěl. „Takže se za to postavil sám ministr? Já toho chlapa vážně nenávidím.”

Snape zkřivil rty v úsměšku. „Ale on to přece dělá jen proto, aby chránil studenty v Bradavicích. Jak tvrdí ve svém oficiálním prohlášení.”

„To je nespravedlivé! Draco přece nebyl z ničeho ani obviněn!”

„A to je právě to, proč Lucius na Popletala naléhá, aby to udělal. Dnes v noci Lucius pochopil, že jsme zneškodnili jeho intriku proti Dracovi. Tohle je jeho náhradní plán. A je to velmi dobrý trik. Mnoho členů rady školy má Lucius pod palcem. A ostatní se nechají snadno přesvědčit, že Draco představuje pro ostatní studenty nebezpečí, i když bystrozorové nenašli dostatek odpovídajících důkazů, aby mohli vznést formální obvinění z vraždy.”

„Skvěle,” Harry rozhodil ruce. „Takže, jaké je touto dobou počasí v Argentině? Mám pocit, že roční období jsou tam dole obráceně, než u nás. Takže by se tam měla blížit zima. Ale co, jsme kouzelníci a nějak to vyřešíme. Bradavice mi budou opravdu scházet. Co mám dělat? Vrátit se na pět dní zpátky do věže? Předtím, než znovu rezignuješ a tentokrát doopravdy?”

„Ještě nemám v plánu utéct. Řád dělá vše proto, aby překazil Luciovy úmysly. A já také.”

Tohle všechno sice vysvětlovalo, proč tu Snape poslední noc nebyl, ale Harryho to stejně trápilo. „Tati... já oceňuji, jak moc na tom pracuješ, a jsem si jistý, že Draco taky, ale nemyslíš, že by se cítil lépe, kdyby ses k němu posadil a promluvil si s ním?”

Snape dojedl, nechal zmizet svůj tác a položil na stůj sepjaté ruce. „A proč si myslíš, že jsem to už neudělal? S tebou přece o důležitých věcech také nemluvím v jeho přítomnosti. Ujišťuji tě, že jsme s Dracem včera měli dost prostoru k rozhovoru, když jsem pro něj byl.”

To Harry rád slyšel, ale stejně potřeboval vědět, ještě jednu věc. „Řekl jsi mu, že ho máš rád?”

Snape se zachmuřil a v jeho temných očích se začala stahovat bouřková mračna, pak ale svůj vztek ovládl a promluvil docela klidně. „Bude lepší, když mě nebudeš poučovat, jak se mám starat o svého druhého syna.”

Harry se ve svém křesla ošil. „Já tě nepoučuju, jen jsem se ptal.”

Mistr lektvarů se na něj jen díval a dal mu čas, aby svou odpověď zvážil.

„Dobrá, tak možná poučuju,” opravil se Harry. „nemyslím to zle... já jen že ty jsi ho neviděl včera večer. Pořád pozoroval krb a čekal na tebe. Řekl bych, že ti chtěl něco říct.”

„Daleko pravděpodobněji přemýšlel, co řeknu já na to, že zatím napsal jen tři věty. Řekl jsem mu, že si o tom promluvíme později.”

„Předpokládám, že to by ho mohlo trápit.” Opřel se Harry ustaraně do křesla.

„Nechat ho psát, že není Nebelvír, to je docela... no... drsné, ne? Co když to neudělá?”

„Ale udělá,” řekl Snape a v jeho očích bylo vidět odhodlání.

„Jinak co? Bude čistit kotlíky? Nevezmeš ho do Devonu a nebude létat?” Harry se odmlčel, když mu došlo, že možná podsouvá otci dobré nápady. Už dojedl a tak odstrčil křeslo. „Dnes je velký den. Asi bych měl být nadšenější. Já jsem, ale všechno je to trochu pokažené těmi příšernými věcmi, co se okolo dějí. Přemýšlím, jestli se mi vůbec chce balit všechny mé věci. I když konec konců, já už vlastně mám zabaleno. Už jsem ti řekl, že Draco zakouzlil do mého kufru kouzelnický prostor?”

Snape vyskočil z křesla a rozhodně se netvářil potěšeně. „Řekl jsem mu, aby nechal tvé problémy s balením na mě.”

„Proč?”

Snape se na něj zlostně podíval. „Myslím, že jsi to ty, kdo potřebuje jeden s těch rozhovorů s otcem, po kterých tady pořád tak voláš. Takže zaprvé, proč jsi měl pocit, že musíš smazat všechny stopy tvého života tady a odnést si všechny věci do věže?”

Harry zamrkal. „No, předpokládám, protože to jsou mé věci. Vždycky jsem si bral všechno s sebou, když jsem se vracel do školy...” náhle měl pocit, že se mu podlaha pod nohama houpe. Anebo že má závrať. Aha. Změna paradigmatu. Znovu. „Jejda,” řekl zkroušeně a cítil se jako pitomec. Jeho otec mu přece už tolikrát řekl, že je to jeho pokoj a že jím zůstane, i když se vrátí do věže. Ale když se ta doba přiblížila, co Harry neudělal. Reptal a zlobil se, že se všechny jeho věci nevejdou do kufru.

„Chápu,” řekl nakonec, zhluboka se nadechl, a místnost kolem něj se zastavila, jakoby si vzal lektvar na uklidnění. „Pomůže, když se omluvím?”

„Nebuď směšný, nezlobím se. Já jen prostě chci, abys pochopil, že když říkám, že jsi tu vítán, není to nějaký teoretický konstrukt. Jsi přece můj syn, pro Merlinovo slitování...”

„Já vím, že jsem,” ujistil ho Harry, ale vypadalo to, že Snape není schopen zastavit tok svých myšlenek.

„Nepřeji si, abys klepal, nepřeji si, aby ses choval jako host, když přijdeš na návštěvu a zcela určitě si nepřeji, abys zahladil všechny stopy toho, že jsi tady žil.” Pokračoval Mistr lektvarů. „Vím, že domov je pro tebe v nejlepším případě abstraktní pojem, ale je čas, abys pochopil...”

„Já to chápu!” zaječel Harry, a pak zaúpěl nad tónem, který k tomu použil. Ačkoli alespoň Snape přestal mluvit. Pak pokračoval o hodně normálnějším hlasem. „Prostě jsem o tom jen nepřemýšlel, přísahám. Nikdy jsem neměl místo, kde bych si mohl něco nechat. Jsem zvyklý dávat si všechno do kufru. Je to zvyk. To je vše. Vím, že je to můj domov.”

„Dobře,” přikývl Snape a vypadal spokojeně.

„Budu přemýšlet, co tu mohu nechat,” řekl Harry. „Předpokládám, že nebudu potřebovat některé učebnice z minulých ročníků. Ačkoli nemám žádné jiné místo, kam bych je dal, než do kufru, a nechce se mi nechat je válet se jen tak po pokoji. Myslím, že by mohly Dracovi připomínat, že já jsem zpátky ve vyučování, zatímco on tvrdne tady. I když to je možná sporná otázka, pokud všichni tři budeme muset opustit zemi...”

„Nemám nejmenší chuť oprašovat svou španělštinu.”

„Dobře, tak tedy Brazílie. Počkej, mluví se v Brazílii španělsky?”

Snape se na něj podíval s posměchem. „Budu muset říct Albusovi, aby vypsal nějaké zeměpisné kurzy.”

„Portugalsky, no dobře. Jen jsem to na chvíli zapomněl. Není potřeba přidávat nám další hodiny. Jen se snažím promyslet si, co mám nechat tady a co vzít s sebou.” Harry postřehl v otcových očích podivný výraz. Nejistotu? Ať už to bylo cokoliv, příliš to k němu nesedělo. „Je něco špatně?” zeptal se Harry.

„Ne,” odpověděl krátce. „Řekl jsem Dracovi, aby si nevšímal tvé cestovní horečky, protože já už řešení mám...”

„Cestovní horečky?” přimhouřil Harry oči.

„Už bych měl vědět, že si puberťáci myslí, že všechno vyřeší sami,” vrčel Snape trochu napjatý. „Protože jsem nevěděl, že se Draco postará o tvůj osobní majetek, chtěl jsem ti nabídnout, abys použil můj starý školní kufr, takže bys měl jeden tady a jeden nahoře ve věži.”

„Jééé!” Harry cítil, že už se nedokáže tvářit výhružně. „Děkuji, tati. To je vážně sladké.”

„Sladké,” Snape vypadal, jako by se raději kousl do jazyka.

„Pozorné, chtěl jsem říct,” dodal rychle Harry. Nemohl uvěřit, že to Snapeovi řekl. „Je tvůj kufr podepsaný tvými iniciálami?”

Ten vypadal ještě pořád kysele. „Ano, je.”

„Pak si vezmu do věže ten tvůj. A sem tam utrousím, že jsi mi ho půjčil. Bude to dlouhá cesta, než některé paličaté Nebelvíry opravdu přesvědčím, že jsi můj táta.”

Snape zahučel. „Jenom jim, prosím tě, neříkej, že si o mě myslíš, že jsem sladký.”

„Pokouším se vyhnout pověsti šílence,” zasmál se Harry. „Nicméně Fred a George si myslí, že je hrozná legrace, dělat podivné kousky s věcmi ostatních lidí. Když jsem před těmi několika měsíci opouštěl Nebelvír, vypadalo to, že někteří lidé se pokouší naplnit jejich odkaz. Ale nikdo se neodváží ani jen položit prst na tvůj kufr. Očekávali by, že budou prokleti tisícem různých kleteb. Bez urážky.”

V očích Mistra lektvarů se zlomyslně zablýsklo. Harry si pomyslel, že možná i trochu ďábelsky. „Je se čeho bát. Tvoji přátelé mají pravdu. A věřím, že ses s touto konkrétní kletbou už setkal. Je to ta samá, kterou jsem použil k ochraně mého kabinetu s likérem.”

Harry cítil, jak mu rudnou tváře, ale rozhodl se, že být Zmijozelem, někdy znamená bezostyšně lhát. „Ty ho nějak chráníš? To jsem si nikdy nevšiml.”

„Stejně jako jsi mi nikdy neukradl kůži z hřímala a žaberník?”

„Neudělal jsem to!” Harry se zhluboka nadechl. To staré obvinění ho bolelo víc, než by pravděpodobně mělo. „Vážně bys mi to měl věřit.”

„Stejně už na tom teď nezáleží,” řekl Snape a když viděl Harry sklíčený výraz, dodal, „dobře, když to tedy musíš vědět, s kůží z hřímala a se žaberníkem ti věřím, ale s likérem ne. Ale dost už. Otázka je, co uděláme s kouzlem na mém kufru. Můžeme ho změnit tak, aby tě poznávalo stejně jako mě. A nebo ho úplně zrušit.”

Harry se nad tím zamyslel. „Já nežiji ve Zmijozelu. Chápu, proč jsi měl potřebu začarovat vlastní kufr, ale...” Když Snape zavrčel, odmlčel se: „Co?”

„Nezačaroval jsem ho proto, že bych se bál svých zmijozelských spolužáků, kluku pitomá. Jen už jsem byl unavený tím, jak jistý Nebelvír používal svůj neviditelný plášť, aby se mohl vplížit do sklepení. Tvůj otec používal mé věci k jeho lotrovinám, ale tohle ho zastavilo.”

Harrymu se sevřel žaludek a zamračil se. „Ty jsi můj otec.”

Mistr lektvarů se zakabonil. „Sedni si,” přikázal a tón jeho hlasu byl téměř přísný.

Harry byl zmatený změnou nálady a posadil se do křesla. „Co jsem udělal špatně? Už ti tak nějakou dobu říkám. A říkal jsi, že je to v pořádku.”

Snape si sedl na gauč, naklonil se dopředu a černé oči upřel do Harryho obličeje. „Harry, není v pořádku, když se pokoušíš distancovat od Jamese. Já jsem tvůj otec. Ale on také. To nemůžeš popřít.”

„To nedělám...”

„Děláš, pokaždé, když o něm mluvíš jako o Jamesovi.”

„Ale vždyť víš, že se tak jmenoval.” Harry si třel kořen nosu. „Jsi si jistý, že mu tak říkám?”

„Proto jsem se rozhodl promluvit si o tom s tebou.”

To znělo trochu zlověstně. A možná to vysvětlovalo, proč se mu tak špatně dýchá. „Dobře. Budu na tom pracovat.”

Mistr lektvarů se na chvíli ponořil do myšlenek. „Vypadá to, že tě trápí jistá dichotomie. Ale ujišťuji tě, že to není potřeba.”

„Vážně?” Harry před sebou sepjal ruce. „Možná by pomohlo, kdybych ti řekl, že netuším, co to slovo znamená.”

Snape se pousmál. „Není potřeba, abys svého otce volil způsobem buď a nebo.” Jeho úsměv vyhasl. A pokračoval. „Dochází mi, že už to děláš dlouho. Když jsme vůbec poprvé začali mluvit o adopci, cítil ses kvůli svému souhlasu provinile.”

Harry se zamyslel. Připadalo mu, že od té doby už uběhly roky. Možná celý život, ale stále ještě si to pamatoval. Ten příšerný svíravý pocit, jako by dělal něco špatného a vize Jamese Pottera, jak se otáčí a otáčí ve svém hrobě... Harry vzdychl. „V jednu chvíli jsem měl pocit, že je to k Jamesovi pořádně neloajální. Do háje, máš pravdu, říkám mu tak.”

Snape vzal Harryho ruce do svých. „Říkej mu můj otec.”

„Dobře.” Slova najednou sama začala plynout z jeho úst, jak se snažil porozumět svým vlastním zmateným pocitům. „Vím, že v době, kdy můj otec zemřel, jste už nebyli zas tak velcí nepřátelé a že jste už byli na té samé straně, ale stejně jsem měl pocit, že kdyby... můj otec viděl, jak podepisuji, že jsem tvůj syn, udělalo by se mu špatně. Potřeboval jsem to kouzlo pokrevní ochrany, ale stejně jsem nemohl snést pomyšlení na to, co dělám...” Když se Harry zamyslel nad tím, co právě řekl, málem se přikrčil. Ale Snape se na něj prostě jen díval a upřené černé oči mu dávaly čas, aby si srovnal myšlenky.

Ale Harry už stejně nechtěl nic říct, nevěděl jak.

„Ale v určitý moment se tvé vnímání adopce změnilo,” napověděl mu Mistr lektvarů.

„Těžko říct kdy, ale ano.” Harry cítil, jak mu vyschlo v krku a tak došel ke krbu a hodil tam trochu letaxu. „Jeden máslový ležák.” Poněkud opožděně se podíval přes své rameno dozadu. „Chceš taky něco?”

„Ne, jen pro tebe, aby ses uvolnil.”

Harry se posadil se svým pitím a věnoval mu všechnu pozornost. Přál si, aby bylo později, aby mohl říct, že je ospalý a vyhnout se tomu hovoru. Ale před obědem by mu to Snape pravděpodobně nevěřil. Ale na druhou stranu, povolil mu před obědem máslový ležák, což bylo docela zajímavé.

„Takže ses začal cítit jako můj syn a měl jsi pocit, že musíš být loajální ke svému prvnímu otci.” Pomohl mu znovu Snape. „Věděl jsem to, takže nemusíš šetřit mé city, Harry. A kdy jsi začal mít pocit, že tvá loajalita je něco, co musíš překonat?”

Harry si poupravil brýle. „Nevím. Není to jako že bych se jednoho dne vzbudil a rozhodl se. Prostě se to stalo. Kousek po kousku. Myslím, že to možná začalo potom, jak jsme se tak hrozně pohádali. Tehdy mi došlo, že chci, abys doopravdy byl můj otec. A... já vím, že mu bylo patnáct a byl idiot a tak, ale to, jak se k tobě ve škole choval, bylo špatné a mě připadalo, že říkat mu můj otec je téměř, jako bych tě uhodil do tváře. Protože ty jsi ten jediný otec, kterého jsem kdy měl.”

Snape se zakabonil. „James byl tvůj otec. A velmi dobrý.”

Harry cítil, jak se mu svírá žaludek a pořádně se napil. „Já vím. Tedy trochu. Chci říct, mám teď trochu vzpomínek, díky Pravdivým snům. Ale je to jako kdyby to byly vzpomínky někoho jiného. Pamatuji si, že se mi to zdálo. Ale nepamatuji si, že se to doopravdy stalo. Ten sen mi nejdřív pomohl. Cítil jsem se milován. Ale po čase jsem si začal říkat, že mi ten sen k ničemu dobrému nebyl. Chci říct, oni umřeli a já jsem tu zůstal s... však víš. A na tuhle lásku jsem zapomněl, dokud jsi mi ty tím lektvarem neukázal, že tu vůbec byla.” Harry se podíval nahoru. „Dlužím ti úplně všechno, dokonce i vzpomínky. Vím, že nemáš rád, když ti děkuji, ale vážně si myslím, že nechápeš, jak moc si toho všeho vážím. A pak jsem slyšel, že Draco říká Lucius místo můj otec, a připadalo mi, že pokud on se dívá dopředu, proč bych já měl stále vězet v minulosti?”

„Draco se pokouší od svého otce distancovat. Ale ty nemáš žádný důvod, aby ses za toho svého styděl,” řekl mírně Snape.

„Ale on se k tobě choval tak hrozně,” protestoval Harry a najednou viděl rozmazaně i svým zdravým okem. Když zamrkal, tak to přešlo a tak sám sebe přesvědčil, že doopravdy nepláče.

Snape počkal, dokud se na něj jeho syn nepodívá. „Tvá oddanost ke mně je ohromující. A já si toho vážím. Ale musíš svému otci odpustit. Moje staré rány mě už dávno nebolí, jak jsem ti řekl... ale zdá se, že jsi je na sebe vzal ty, pravděpodobně mou vinou. Vylil jsem si vztek na nevinném dítěti jen proto, že mi někoho připomínalo a myslím, že jsem se za to nikdy ani neomluvil...”

„To už je pryč,” řekl Harry rychle. „A je to v pořádku.”

„Bylo to ode mne špatné a já toho skutečně lituji.” Snape si odhrnul vlasy z obličeje. „Víc, než si dokážeš představit, protože teď vidím, že jsem tě svou vlastní zahořklostí dovedl k tomu, že popíráš Jamese. Kdysi jsem chtěl, aby ses za něj styděl. Byl to způsob, jak mu všechno vrátit. Tím, že naučím jeho vlastního syna, aby jím pohrdal. Ale ty jsi jediný, koho jsem svou malostí poranil.”

Harry si hrál s prázdnou sklenicí. „Já jím nepohrdám. Jen prostě nechápu, jak mohl být tak zlý. Vždyť jsi mu tehdy vůbec nic nedělal.”

„To, co udělal tvůj otec je ničím, proti tomu, co jsem udělal já. Jak můžeš přehlédnout to, že jsem zločinec, který patří do Azkabanu a zlobit se na Jamese kvůli jeho klukovinám? Draco ti dělal horší věci, a přesto jsi mu odpustil.”

„No rozhodně mě nepověsil hlavou dolů, tak aby všichni viděli moje - promiň.”

Snape tu poznámku ignoroval. „Oblékl se jako mozkomor, protože moc dobře věděl, že můžeš ztratit vědomí a ve velké rychlosti spadnout z koštěte. To bylo horší. To, že pomáhal Umbridgové, bylo horší. To, že šel na Samhain a dychtil vidět, jak tě chtějí mučit, bylo horší.”

„On je pravděpodobně vzhůru a poslouchá.”

„Neměň téma hovoru. James Potter byl a je tvůj otec a už od tebe nikdy nechci slyšet nic jiného. A já jsem také tvůj otec. Není v tom žádná dichotomie, ani soutěž. Je to jasné?”

Harry přikývl. Zvláštní, jak příjemné někdy může být dostat vynadáno, pomyslel si. Ale bylo. Uzel plný napětí v jeho žaludku byl najednou pryč. Možná to bylo tím, že Snape opravdu chtěl pro něj jen to nejlepší. A že se o něj stará tak, že může mluvit takhle. Staré rány byly zjevně opravdu zhojené. Harry tomu předtím nevěřil. Ne úplně. Ale teď už věděl, že je to pravda.

Znovu přikývl, tentokrát už daleko rozhodněji a řekl si, že se pokusí zastavit se příště dřív, než řekne James. „Myslel jsem to vážně, když jsem říkal, že nás Draco pravděpodobně poslouchá. A asi se necítí příliš dobře z toho, že tu sedíme a bavíme se o jeho minulých chybách.”

„No, to jsme tak úplně nedělali, ale i kdyby, dveře jsou ještě od včerejška pořád chráněné.” Snape si Harryho prohlédl a zřejmě byl spokojený s tím, co vidí. „Tak, ještě pořád jsi mi neodpověděl. Odstraníme tedy to kouzlo z mého kufru? Nebo ho necháme, aby barvilo všetečné pracičky?”

„Žádná kouzla, už jen tvé iniciály všechny zastraší. A stejně to není tak, že by se mi ostatní nebelvírští pokoušeli něco ukrást.”

„No dobře, žádná kouzla. Běž se podívat, jestli je Draco vzhůru. Až se nasnídá, mohli bychom všichni pracovat na odstranění toho kouzla z kufru.”

Harry se zasmál. „Nemáš strach, že když nás na tom necháš pracovat, budeme vědět, jak rozlomit to na tvém kabinetu s likérem?”

Snape vypadal pobaveně. „Strach? Ne, to nemám.”

To dávalo smysl. Jako dospělý byl Snape nepochybně v magii o hodně lepší, než když byl student. Pravděpodobně existovalo mnoho způsobů, jak ochránit kabinet s likérem. Harryho napadlo, že by se mu je pravděpodobně podařilo odstranit s jedním nebo s dvěma kouzly s hůlkou, ale rozhodl se, že by nebylo příliš zdvořilé říct to nahlas. „Jdu pro Draca,” zamumlal. „A až budu balit, můžu si vzít nějaký Oční elixír? Jsem si jistý, že by byl Ron schopný mi ho nakapat; vždycky bychom počkali, až budeme v pokoji sami.”

„Dal bych přednost tomu nejprve vypátrat, proč tě to tentokrát tak bolí.”

Harry přikývl, otočil se a šel do ložnice.

***

Den uběhl rychle. Snad až příliš.

Než si to Harry stačil uvědomit, byla večeře u konce a on stál přede dveřmi Snapeova bytu a za ním se vznášel starý otlučený kufr s iniciálami SS. Draco se znuděně opíral o protější zeď a tajuplně se usmíval. „Nezapomeň,” řekl a jeho oči sklouzly k Harryho hábitu. „Jsi teď obojí.”

„Nezapomenu.”

„A kdy začneš navštěvovat zmijozelskou kolej?”

Harry si zamyšleně přejel prsty přes svou jizvu. „Nenapadlo by mě, že ti to bude tak ležet na srdci teď, když se tě zmijozelští pokouší dostat ze školy.”

„Z některých z nich by ještě pořád mohli být dobří spojenci proti Pánu zla,” Dracův hlase se zlomil a on se podíval na podlahu. „Pansy by byla. Vím to. Ale i když tomu nevěříš, tak přece jen máš tu svou potřebu zachraňovat lidi, ne? A někteří z nich si zaslouží být zachráněni, Pottere. A neodpověděl jsi mi. Kdy...”

„Dnešek patří Nebelvíru,” přerušil ho Snape a jak zavrtěl hlavou, svezly se mu vlasy do očí. „A co se týče toho ostatního, Harry a já zhodnotíme náladu ve Zmijozelu a rozhodneme. Dokud ho nepředstavím jako mého syna, tak se ke společenské místnosti ani nepřiblíží.”

Draco se narovnal. „Ale to už přeci vědí.”

„Na tom nezáleží. Protokol musí být zachován. A pak si také, Draco, uvědom, že Harry smí opouštět věž jen se slečnou Grangerovou nebo panem Weasleym a nejlépe pak s oběma.”

„To by mohlo návštěvu Zmijozelu poněkud stížit.”

„Pokud s ním nebudu já osobně,” dodal Snape.

„Hmm, předpokládám, že na to chceš jít pomalu. Není to tak, že by tě všichni nenáviděli, Severusi, a jsem si jistý, že to víš.”

„Harry, můžeme?”

Nebelvírský chlapec přikývl. „Cítím se trochu divně, když mám odejít,” řekl Dracovi. „Mám pocit, jako že bych tu právě teď měl zůstat s tebou.”

Draco zdvihl obočí. „Harry, já nejsem bezmocný a tu byl jako první.” Pak jeho arogance trochu ochabla, když přiznal. „Jen doufám, že tu budu smět zůstat... Hrozně se bojím, že mě vyloučí. Koneckonců, ředitel nemá ve školní radě nikoho z Řádu. Mám pocit, že se topím.”

Snapeův hlas byl rázný. „Máme mnoho plánů, jak tě udržet nad vodou.”

„Děkuji, Severusi,” nadechl se Draco zhluboka. „Takže myslím, že tohle je sbohem.”

„To je uvidíme se později,” opravil ho Harry s úsměvem. Chtělo se mu Draca obejmout, protože to vypadalo, že by potřeboval trochu něhy, ale neodvážil se. „Přijdu brzy na návštěvu, slibuji. Takže, uvidíme se později.”

Snape otevřel dveře a mávnutím hůlky poslal Harryho půjčený kufr napřed, ale poté, co vešel s Harrym od chodby, se otočil zpátky. „Draco, promluvíme si, až se vrátím.”

Poslední věc, kterou Harry viděl, když odcházel a dveře se zavíraly, byl Dracův bledý a smutný obličej.

***

„Harry,“ vykřikla Hermiona, vyskočila z místa, kde se něco učila, a běžela přes celou místnost, aby ho sevřela do náruče. „Já jsem tak ráda, že tě vidím! McGonagallová nám řekla, že se vrátíš dnes večer. Už na dobro, že ano? Chtěli jsme uspořádat uvítací párty, ale bylo by to nevhodné.” Ztišila hlas. „Kvůli tomu pohřbu ve středu. Pansy jsem neměla moc ráda, ale něco oslavovat by se mi nezdálo správné.”

„To je v pořádku, nepotřebuji párty...” začal Harry, když tu byl náhle oslepený bleskem z fotoaparátu. „Coline, přestaň.”

„Pane profesore Snape, je milé vás také vidět,” řekla Hermiona zdvořile při pohledu přes Harryho rameno. Ustoupila pak zpět, do zástupu Nebelvírů, kteří slyšeli její výkřik a přišli sem dolů ze svých ložnic.

Snape místo odpovědi jen mírně přikývl hlavu, což Harryho trochu zklamalo. Zdálo se mu, že Hermiona je už daleka toho, co způsobilo ten její kopanec s Úřadem pro záležitosti kouzelnických rodin. Snape se přes to zřejmě ještě nepřenesl. Dokázal jí to mít pořád za zlé. Harry byl rád, že tohle nedokázal vůči Jamesovi... vůči jeho otci.

Finite incantatem,” poručil Mistr lektvarů vznášejícímu se kufru a ten dopadl na zem. „Nechám tě tady s tvými přáteli.”

„Dobře.” Všichni na ně zírali. Harrymu se to nelíbilo, ale neodradilo ho to od toho, co chtěl udělat. Přistoupil blíž ke Snapeovi, podíval se mu do očí: „Děkuju ti za všechno, tati.”

Všichni nebelvírští zalapali po dechu.

Snape vypadal napůl potěšeně, napůl rozčileně a napůl pyšně, ale to by byly tři poloviny. „Není zač, synu. Pokud bys něco potřeboval, víš, kde mě najdeš. A brzy se setkáme ve třídě. Buď tu hodný.”

Pak odešel otvorem v portrétu, který zůstal otevřený.

Dean se zamračil, protože k němu mávl hůlkou, ale nic se nestalo. Šel a zavřel ručně, mumlal při tom cosi jako, že Buclatá dáma tohle ještě nikdy neudělala.

„Možná ji vyděsil Snape,” poznamenal Seamus.

Harry cítil, jako by byl zkoumán ze všech stran... Nebo možná jako kdyby byl hned teď testován. Testován, kde vlastně stojí. Myslel nato říci Hele, Snape je v pořádku, ale nebylo mnoho Nebelvírů, kteří by mu to věřili, nebyl by to dobrý začátek.

„Vsadím se, že nevíte, že může přijít do věže kdykoliv,” řekl s úsměvem. „Ukázalo se, že učitelé mají speciální hesla. To je dobře. Zato nemůžu. Moje staré heslo neplatí.”

„Ale to mě mrzí!” zaúpěla Hermiona. „Změnili jsme je na tvoji počest, když jsme slyšeli, že se vracíš. Ale při tom všem jsme ti ho zapomněli říct... tedy, je to Laetissimus. Však víš, to znamená velmi šťastný.”

Harry to nevěděl, ale věřil Hermioně. „To je fajn,” řekl, aby jí poděkoval. „Kde je Ron?”

„Noční famfrpál. Říkala jsem mu, že zmešká tvůj vstup otvorem v obrazu, ale on tvrdil, že přijdeš až hodně pozdě. Tvrdil, že jestli se neplete, nechá si tě Snape doma skoro až do večerky.” Harrymu zajiskřilo v očích. „Tak to mám pocit, že se spletl.”

To také vysvětluje, kde je Ginny, pomyslel si Harry. Zamračil se, přemýšlel, co si počne jako chytač. Dávno už nehrál a opravdu by chtěl, ale zdálo se mu, že by bylo špatné vystrčit ji z týmu teď na konci. V této sezóně již zbývalo jen pár famfrpálových zápasů.

„Máš nový kufr, Harry?” zeptal se Neville. „Tedy, ne nový, vypadá to, že má už své lepší dny za sebou, ale...” Neville zděšeně uskočil, a Harrymu došlo, že si teprve teď všiml iniciál.

„Jo, Severus mi ho půjčil, takže jsem si mohl nechat ten můj doma,” řekl a vyslovil tu větu záměrně, tak jak to měl v plánu. Pečlivě sledoval všechny, jak zareagují.

„Myslím, že to je úžasné, ne?” řekla Hermiona jako spolehlivá podpora.

„Je, to je velmi... uhm, milé,” souhlasil Neville, i když si od kufru udržoval odstup.

„Snape, milý!” To se rozchechtal Seamus. Pak si všiml, jak se Harry tváří. „Promiň. To je tak... no, vždyť víš. Jsem si jistý, že vy dva spolu vycházíte. Je to... u Merlinových vousů, Snape, milý!”

Harry se nemínil dohadovat o skutečných hodnotách Snapeovy osobnosti, obzvlášť když on sám ho žádal, aby o něm neříkal, že je sladký nebo něco podobného, ale také ani, aby netvrdil, že ta adopce není skutečná. Nejlepší bude vyjasnit si to hned na začátku. „Poslyšte, všichni,” začal a odkašlal si. „Nemusíte mít rádi Snapea a můžete si všichni stěžovat na lekce Lektvarů nebo strhávání bodů Nebelvíru. Ale neurážejte ho a tím nakonec ani mě. Nikdo by nebyl rád, kdybych si dělal legraci z jeho rodičů nebo prarodičů,” dodal s pohledem na Nevilla.

„Jo, ale Harry...”

Skočil Seamusovi do řeči: „Severus Snape je můj otec a já ho mám rád. Rozumíte?”

Harry nevěděl, jestli rozumí, ale všichni byli zticha. Všichni mimo Nevilla. A Hermiony.

„Samozřejmě,” řekla a rozhlédla se okolo vyzývavě. Harry se skoro rozesmál. Vypadalo to, že Hermiona opravdu lituje svého dřívějšího chování. Tak moc lituje, že se rozhodla stát při něm a při Snapeovi. Těšilo ho to, i když jí trvalo strašně dlouho, než pochopila, že neví všechno.

„Harry má pravdu,” to bylo všechno, co řekl Neville, ale Harry si toho stejně vážil.

„A taky nechci slyšet nikoho říkat, že Draco Malfoy je vrah,” pokračoval Harry a zíral na několik Nebelvírů, kteří se odvrátili. „Byl očištěn ministerstvem, a tím ta debata končí.”

„Chceš toho nějak moc, nezdá se ti?” ptal se Ron, když vstupoval do místnosti. Nebelvírský famfrpálový tým šel těsně za ním. Ale smál se, takže Harry pochopil, že to nemyslí vážně. „Rád tě vidím, kamaráde!”

„Je fajn být tady.” Harry se svalil na gauč. Být středem pozornosti bylo únavné. „Nestarejte se o mě. Já nejsem místní celebrita. Já jsem rád, že jsem zpátky v normálním životě.”

Většina Nebelvírských zmizela, nechali Harryho samotného ve společenské místnosti jen s nejbližšími přáteli. Prohrál šachy s Ronem, pak si s Ginny prohlédl famfrpálový časopis a sledoval Hermioninu statečnou snahu ignorovat knihy a eseje, které ji jasně lákaly. Ron a Hermiona se snažili odtáhnout ho stranou a zeptat se ho, jak to skutečně bylo. Rychle jim řekl o svém oku, takže věděli, že doleva špatně vidí.

Díky tomu žertování a povídání se Harry nedostal do postele před půlnocí. Už zapomněl, jak skvělé to bylo ve věži. Když usínal, se Salsou stočenou vedle sebe, putovaly jeho myšlenky dolů do nitra Bradavic.

Byl šťastný. Opravdu byl. Ale přesto již teď postrádal svoji rodinu.

Žádné komentáře
 

Výhradným vlastníkom týchto stránok je Chalibda. Administrátorom je v súčasnej dobe Jimmi. Charakter, význam a dôvod existencie týchto stránok určujete VY.