Vítejte v magickém světě Harryho Pottera

Trilógia od Aspen: I. Rok jako žádný jiný (A Year Like None Other); II. Léto jako žádné jiné (A Summer Like None Other); III. Rodina jako žádná jiná (A Family Like None Other)



Tieto stránky sú pokračovaním pôvodných stránok Roku, ktoré sú venované prekladom skvelej fanfiction od Aspen in Sunlight (trilógia AYLNO, ASLNO a AFLNO). Je alebo bude na nich zverejňovaný česko-slovenský preklad Roku, preklad Leta a Rodiny.

Rok jako žádný jiný

Kapitola 75. OBYČEJNÝ TÝDEN V BRADAVICÍCH

Preklad: Chalibda

Betareader:   Kapitola neprošla rukou betareadera

Záverečné úpravy: Beruška


První věc, kterou Harry udělal, když příštího dne ráno vešel do Velké síně, byla, že se podíval k učitelskému stolu. Snape tam nebyl. Ale to bylo v pořádku. Harry nechtěl, aby Draco jedl úplně sám hned první den, kdy tam Harry nebyl. Byl v podstatě rád, že vidí Snapeovo křeslo prázdné, ačkoli si přál svému otci alespoň trochu zamávat. Přemýšlel, o čem tak asi mohli Draco se Snapem při čaji a toastu mluvit.

Doufal, že to hlavní nebyla záležitost s trestem.

Jeho snídaně byla úplně normální. Samozřejmě, že seděl u Nebelvírského stolu. Ještě se necítil tak statečný, aby si sedl ke Zmijozelům. Tácy byly plné jídla, studenti se smáli a jedli zároveň. Hermiona jim všem připomněla, že dnes bude test z Kouzelných formulí. Všechno vypadalo jako normálně. Až na...

„Buď hodný, Harry,” řekl Seamus posměvačně, když vstal a popadl svůj batoh s učebnicemi.

To, co na tom Harryho zarazilo, bylo, že Seamus mu nikdy předtím nic podobného neřekl. Buď hodný... co to mělo znamenat?

„Jo, buď hodný,” zopakoval Dean a zašklebil se u toho.

Studenti, kteří ještě neodešli, vybuchli smíchy.

„Já to nechápu,” řekl Harry a rozhlédl se, ale oni se tím víc rozesmáli.

Ron se naklonil k Harrymu a pošeptal mu. „To je to, co ti řekl Snape včera večer, když odcházel. Buď hodný.”

„Aha...” zavrtěl Harry hlavou. „Ale co je na tom legračního?”

Ron dopil svůj džus, vstal a měl se k odchodu do hodiny kouzel. „Děláš si legraci? Snape, který se chová jako otec a který přímo před námi řekl něco takového? To je hodně legrační.”

Harry si to nemyslel, ale nechtěl se hádat a stejně byl úplně zaměstnaný Hermioninou poznámkou o testu. Nevěděl o něm, ačkoli měl snad přečteno všechno, co měl, a napsal všechny eseje. Dokonce už dohnal i všechna kouzla, ačkoli jeho inkantace v hadím jazyce neměly vždycky úplně ty samé výsledky jako Dracovy latinské. Rozdíly nebyly zas až tak závažné a Kratiknot nikdy nebyl puntičkář, ale Harry byl přesto nervózní.

Ale možná to bylo proto, že bude muset kouzlit v hadím jazyce před někým jiným, než před svými přáteli a rodinou.

Hermiona musela jeho nervozitu cítit a tak se na něj přátelsky usmála, když šel s ní a s Ronem po boku dolů chodbou. Chránili ho každý z jedné strany, jak se dohodli. Ron bral svou funkci osobního strážce, jak to nazval, velmi vážně, neustále se rozhlížel zleva doprava, jako kdyby se pokoušel dopředu najít někoho, kdo by chtěl Harrymu dělat potíže. V celém jeho postoji bylo vepsáno neopovažujte-se-navážet-do-mého-kamaráda.

Zmijozelové, ale nevypadali jako někdo, kdo chce dělat potíže. Popravdě byli zaražení. Když se nad tím Harry zamyslel, došlo mu, že jejich stůl byl během snídaně podivně tichý. Možná to bylo blížícím se pohřbem. Jednoho z nich... dobře... on sice nemohl Pansy vystát a nepochyboval, že její poslední dopis Dracovi byla léčka, jak ho přivést k Voldemortovi, ale ve Zmijozelu měla přátele. Mnoho přátel. A ti zřejmě její náhlou smrt stále ještě oplakávali. zmijozelští, které potkal na své cestě do třídy, vypadali vážně v depresi. Téměř nemocní.

Harry si pomyslel, že je asi špatné mít z toho radost. Tedy určitě to bylo špatné, ale nemohl si pomoci. Jejich deprese znamenala, že se mu nikdo nebude posmívat. A on opravdu nestál o to mít spory s někým ze Snapeovy koleje. Ze své koleje, řekl si pro sebe. I když bylo podivné na to jen pomyslet. Jedna věc bylo najít sám v sobě nějaké zmijozelské sklony a druhá, úplně jiná, cítit se členem téhle koleje. Ve sklepení to znělo jako teorie a navštívit jejich společenskou místnost a sedět u jejich stolu znělo Harrymu méně nebezpečně, než to ve skutečnosti bylo.

„Jsi v pořádku Harry?” zeptal se Ron, když došel ke dveřím Kratiknotovy učebny.

Byl tak zamyšlený, že si ani nevšiml, že už k ní došli. „Ale jo,” řekl a ustoupil, aby nechal projít do třídy pár Havraspárských. Pak ztišil hlas. „Myslím, že jsem trochu nervózní. Dej mi chvíli.”

Hermiona pochopila i to, co neřekl. Došlo jí, že je zděšený z toho, že má mluvit hadím jazykem před ostatními. „Stejně by se to dozvěděli, dříve nebo později,” řekla a znovu se na něj usmála. Tentokrát to Harrymu přišlo poněkud nanervyjdoucí.

„Myslíš?”

Ron ho chytil za ruku: „Ale jdi, to bude v pořádku. Stejně je dnes jen psaný test.”

Harrymu se ulevilo. Věděl, že nemůže do nekonečna odkládat nevyhnutelné, ale stejně se cítil o hodně lépe. Vešel dovnitř a posadil se mezi Rona a Hermionu. Nevill ho viděl, jak si sedá, usmál se na něj a chtěl něco říct, ale v tom promluvil Kratiknot a tak zmlkl.

„Odložte hůlky. Dnes ráno budete potřebovat jen pergamen a brk,” řekl mužíček svým obvyklým přátelským hlasem a prohlížel si je všechny z vyvýšeného místa, ze kterého obvykle přednášel. Chvíli pozoroval hemžení ve třídě a potom dodal: „A podívejme se, kdo je zpátky mezi námi. Pan Potter! Rád vás vidím. Velmi rád. Třído, teď všichni nahlas panu Potterovi řekneme Vítejte zpátky.”

Udělali to. Většina z nich se zatvářila jako blbečkové, když papouškovali: „Vítejte zpátky, pane Pottere!”

Harry přikývl hlavou. „Já... děkuji. Jsem rád zpátky.” Doufal, že ostatní učitelé s tím toho tolik nenadělají. Chtěl být prostě jen Harry. V duchu si prohlédl svůj rozvrh. Jako další měl Přeměňování a po obědě dvě hodiny Péče o kouzelné tvory. Nebylo pravděpodobné, že by McGonagallová přikázala třídě přivítat ho, spíš mu uštědří mrazivé kázání o tom, že Přeměňování není jeho nejlepší předmět a jak by tedy teď měl pracovat tvrdě, když je opět znovu ve třídě. A o tom, co by mohla říct o jeho znaku s hadem a lvem, se mu nechtělo ani přemýšlet. Už věděla, že je Harry v obou kolejích, ale o Harryho odznak zatím neprojevila zájem. A co se týče Hagrida ten Harryho pravděpodobně obejme, zdvihne do náruče a zatočí s ním nebo udělá něco podobně zahanbujícího.

Náhle si přál mít v pondělí Lektvary, aby tu byl alespoň jediný učitel, který se bude chovat, jako že je úplně obyčejné a normální, že se Harry Potter vrátil do třídy.

Harry zdvihl hlavu a uviděl kousek křídy, jak píše zadání testu. Srovnejte kouzlo vyvolávající hlad a žízeň. Do své odpovědi zahrňte i etické důsledky každého z nich.

Harrymu se ulevilo, popadl brk a začal drapat svou odpověď. O tomto tématu věděl spoustu. Celý jeden den trávili s Dracem tím, že si hráli s kouzlem vyvolávajícím hlad. A pozorovali, jestli dokážou v druhém vyvolat takový hlad, že sní i věc, ke které by se normálně nepřiblížil víc než na tři metry. Harry vyhrál, když donutil Draca zhltnout plněný zelný list. Hmm, možná by to mohl zahrnout do diskuze o etice. Není to příliš správné, donutit někoho sníst to, co nesnáší, když to děláte jen pro zábavu.

„Pane Pottere.”

Kratiknotův vysoký, ostrý hlas ho přiměl vzhlédnout. „Pane?”

„Byl bych rád, kdybyste nám teď předvedl pár kouzel, která jsme probírali za vaší nepřítomnosti. Šel byste sem ke mně? Pojďte hned.”

Na vyvýšeném stupínku, kde ho budou moct všichni očumovat, zejména když mu budou z pusy vycházet slova v hadím jazyce? Takhle si to Harry nepředstavoval.

„Pane, neměl bych dokončit ten test?“

Kratiknot přešlápl z nohy na nohu, připomínal Harrymu tancujícího skřítka. Ne že by skřítci někdy tančili. „Ne, ne, vaše dřívější eseje o tomto problému byly více než postačující, plně ukázaly vaše porozumění. Rozhodl jsem se vám test prominout.”

Harry se zamračil. Nestál o nějaké zvláštní zacházení, zejména když mu to přineslo nevrlé pohledy havraspárských. „Opravdu, pane, radši dopíšu ten test a kvůli ostatnímu k vám přijdu na konzultační hodiny,” řekl dost zoufale.

Hermiona mu pod stolem poklepala na koleno. Harry odstrčil její ruku a varovně se na ni podíval, jako že si nepřeje, aby ho znovu utěšovala.

„Mladý muži, zadal jsem ten test právě proto, abychom měli čas posoudit vaši práci s hůlkou. Napsat cvičení dobře je v pořádku, ale nesmíme zapomenout, že se tu hlavně učíme provádět kouzla prakticky.”

Skvělé, teď už na něj zlostně zírali i nebelvírští. Jako by to byla jeho chyba, že učitel kouzel se rozhodl dát jim test.

„Hned, pane Pottere.”

Teď už byl Kratiknotův hlas přísný. Dokonce to vypadalo, že by mohl strhnout body, kdyby Harry dál váhal. A to tedy určitě nepotřeboval. nebelvírští by se vztekali. Stěží někdy ztráceli body v hodinách Kouzelných formulí. A polovina bodů by se odečetla Zmijozelu, což by Snapeovi určitě nezvedlo náladu.

„Ano, pane profesore.” Harry s povzdechem odstrčil židli. Moc mu nepomohlo, že když došel na konec řady, Seamus se zahihňal a řekl mu, aby byl hodný. Harry dostal strašnou chuť poslat na něj kouzlo způsobující hlad právě teď a tady. To nejsilnější, aby tam musel Seamus sedět, šilhat hlady a snažit se napsat k tomu tématu něco rozumného.

Ovládl to nutkání a připojil se k učiteli na stupínku. Bylo na něm místo stěží pro ně oba, ale nevypadalo to, že by z toho měl Kratiknot obavy. „Tedy? Připravte si hůlku. Začneme kouzly ovlivňujícími počasí. Nejprve vymezte prostor. Ostatní studenti by si určitě nepřáli mít své práce promočené. Takže prosím trochu deště.” Kratiknot ukázal na kousek volného prostoru pod nimi. „Můžeme?”

„Jo,” odpověděl Harry. Cítil, jako by mu někdo svíral hrdlo. Všichni se na něj dívali. Nestávalo se každý den, aby byl student předvolán k soukromému předvedení svých schopností a ještě ke všemu všichni už před měsíci slyšeli, že ztratil všechnu magii. Smrtijedi tuto novinku šířili rychlostí blesku v naději, že se jim podaří demoralizovat členy Řádu. Takže bylo pochopitelné, že byli všichni zvědaví. Harry se kvůli tomu na ně nemohl zlobit.

A dokonce se nemohl ani zlobit na Hermionu a Rona za to, jak poplašeně vypadají, když ho vidí mávat hůlkou. Oni sice věděli, že je dost dobrý v tom, aby nenechal magii projít svou hůlkou, ale také věděli, jak nebezpečná dokážou být jeho kouzla. Pravděpodobně si představovali, jak celou třídu pohltí záplava a vyplaví studenty, lavice a ječícího Kratiknota ven do chodby.

Harry se zhluboka nadechl, hůlku uchopil pod úhlem, který sice dobře vypadal, ale nebyl funkční a pak se podíval dolů na svou hůlku a na prsten, který přeměnil jeho otec. Potom tiše pronesl inkantaci pro déšť. Nevložil do toho příliš mnoho úsilí, ale ne proto, že by se zlobil, ale proto, že měl vypadat poněkud neschopně. Chtěl, aby se říkalo, že Harry Potter je sice zpátky ve vyučování, ale jeho magie ve skutečnosti nestojí za nic.

Ale ani se tím nemusel obtěžovat. Nikdo nevěnoval vodě, padající ze stropu žádnou pozornost, ne poté, co ho slyšeli říkat to, co musel říct, aby ji spustil. Téměř neslyšel sám sebe přes zděšený šepot, který se šířil třídou. Udělal to znovu... To už jsem neslyšel roky... Mohl bych bez toho žít... Byl to hadí jazyk?... Ne, němčina.

Ten poslední komentář mu připomenul Draca. Kdyby nebylo toho, že se někteří studenti na svých místech krčili, asi by se Harry rozesmál.

Ale tentokrát tu nebyl žádný had. Nikdo, koho by se museli bát.

Nikdo. Až na Harryho.

„Výborně, Pane Pottere, výborně!” Kratiknot nadšeně poskakoval a jeho oči potěšeně zářili, když si prohlížel jemný déšť, který se vznášel uprostřed jeho třídy. Bylo jasné, že byl upozorněn na to, aby očekával hadí jazyk. Ale nic si z toho nedělal. Snape to pravděpodobně řekl předem všemu učitelům a byl mu za to vděčný, opravdu moc. „Krásně jste ho lokalizoval. Myslím, že ani jedna kapka nepadla vedle. Teď ho ukončete, vyčarujte slunce dost silné na to, aby vysušilo kameny.”

Jestli Harry před chvílí váhal, teď byl hrůzou téměř bez sebe. Oči všech studentů na něj byli upřeny a většina z nich vypadala pořádně vyděšeně, ale jemu nezbývalo nic jiného, než zatnout zuby a kouzlit. Mohl buď kouzlit v hadím jazyce, nebo nekouzlit vůbec. Žádnou další možnost neměl.

Ze stropu zářil kolísající paprsek světla, který vypadal, jako by měl zmizet ještě před tím, než se dotkne vlhké kamenné podlahy.

„Ale no tak, trochu silnější,” naléhal na něj Kratiknot. „Pojďte, zkuste to ještě jednou.”

Harry zakouzlil Solare ještě jednou, tentokrát trochu jinými slovy, než před chvílí, protože měl v hadím jazyce několik variant toho kouzla. Světlo se poněkud ustálilo, i když stále ještě by ho nikdy nikdo nenazval silným.

„Vidíte, to se vám povedlo. I když je trochu moc oranžové,” řekl Kratiknot poněkud překvapeně. Teprve teď si všiml, že nikdo nepracuje na testu. „Už uběhlo více, jak třicet minut,” napomenul třídu a gestem ruky je všechny popohnal. „Takže se pusťte všichni do práce.”

Začali pracovat, ale většina z nich se stejně dívala z poza řas, zatímco pracovali na svém úkolu. Vypadalo to, že alespoň někteří studenti přestali být ostražití, když Harry čaroval. Ale někteří vypadali stále ještě zděšeně.

Konečně ho Kratiknot s radostí propustil. „Takže vidím, že jste třídu dohnal. Možná byste měl více cvičit, protože to vypadá, že vaše kouzla jsou velmi slabá, ale to můžeme možná připsat tomu, že vaše magie se teď trochu změnila a vy si na ni pořád ještě zvykáte. Když tohle vše zvážím, myslím, že mohu říct, že váš otec nepřeháněl, když říkal, jak tvrdě jste pracoval... takže pět bodů pro Nebelvír!”

Harry přemýšlel, jak počítadla budou to číslo dělit, ale jeho myšlenky byly přeťaty vlnou hihňání a tím, jak bylo slovo otec zopakováno mnohokrát tichými hlasy. No, koneckonců, alespoň přestali přemýšlet o té záležitosti s hadím jazykem a pak také, nikdo z Nebelvírských se nehihňal. To už něco znamenalo.

***

Přeměňování bylo v něčem lepší než kouzla, ale v něčem i horší. McGonagallová ho veřejně nepřivítala a ani ho nenutila sehrát představení pro jednoho herce. Zato ostentativně zavrčela, když si všimla jeho odznaku. Harry se na ni díval klidně. Co čekala, že udělá? Věděla, stejně jako on, proč je teď v obou kolejích. Možná, že se jí ta adopce nelíbila. To sice Harrymu dělalo trochu starosti, ale připisoval to jejímu postoji nebelvírští-se-dokážou-o-sebe-postarat-sami. Když se poprvé odstěhoval do sklepení, byla z toho hodně vyvedená z míry. Tohle asi bylo podobné a tak nad tím prostě v duchu jen pokrčil rameny a hodina začala.

Tento rok měli Přeměňování s Mrzimorskými a hlavním tématem bylo opakování přeměňování věcí se stejným jménem. Mělo to být jednoduché, ale Harrymu to tak nikdy nepřipadalo. Dnes přeměňovali pantofel v pantoflíček. McGonagallová položila na každou lavici několik různých pantoflí. Dámské pantoflíčky, obrovské pánské a dokonce i z dračí kůže.

„Teď,” poučovala je zepředu, „se ujistěte, že svou magii soustředíte na slovo pantofel. Jsem si jistá, že si nepřejete, aby nám tu po hradě pobíhal nějaký drak.”

Pár Mrzimorských děvčat se při té myšlence zasmálo. A nebo se možná smály jemu, protože Harry zaslechl nějakou narážku, něco o Turnaji tří kouzelníků a prvním úkolu. Rozhodl se překazit jim zábavu a tak se na ně otočil se zlověstným pohledem, ale viděl jen, jak zrudly stejně jako Ginny Weasleyová, když s ní mluvil.

„Začněte přeměňovat.” McGonagallová rychle procházela uličkami a hodnotila jejich výslovnosti i výsledky. Harry byl nervózní z toho, co řekne jemu a tak pozoroval její cestu po místnosti.

„Soustřeďte se, slečno Bonesová. Krajku jsme přece nechtěli, že ne?”

Hermiona mu poklepala na rameno. „Harry, dávej pozor, začneme! Inkantace je Gantsus Floramus.”

„No, pro mě ne,” zamumlal a pak ještě tišším hlasem dodal. „Naučil jsem se ji dopředu.” Mávl hůlkou kolem pantofle dopředu a dozadu, tak, jak předváděla McGonagallová, ale dal si záležet, aby se hůlka nedotkla jeho dlaně. Teď přišla ta těžší část. Když měl zakouzlit nové kouzlo, nebyl si nikdy jistý, která kouzla budou fungovat. Stále ještě o tom přemýšlel, když ho něčí odkašlání donutilo podívat se nahoru.

„Máte nějaký problém, pane Pottere?” zeptala se povýšeně jako vždy a kritizovala ho pohledem.

„Ne, paní profesorko. Jen přemýšlím, jak to udělat.”

„Možná přemýšlejte nahlas?”

Harry ztišil hlas. „Učitel Kouzelných formulí vypadal, jako že už ví, že kouzlím poněkud jiným způsobem než předtím. Už vám o tom můj otec, chci říct profesor Snape, řekl?”

Nemluvil dost tiše, a tak někdo za ním při slovu otec udělal zvuk, jako kdyby zvracel. Harry cítil, že mu hoří tváře, ale rozhodl se to ignorovat.

McGonagallová se evidentně rozhodla jinak. Svým nejpovýšenějším tónem se zeptala. „Udělalo se vám špatně, pane Finnegane?”

„Ne, madam.”

„Tak potom by bylo nejlepší, abyste vytvořil nějaké ty květiny, nemyslíte?”

„Ano, madam.”

McGonagallová obrátila svou pozornost zpět k Harrymu, tentokrát byly její oči o něco méně chladné, než předtím. „Domnívám se, že profesor Snape informoval všechny vaše učitele, tak, abychom byli připraveni, pokud by bylo potřeba uklidnit studenty. Takže?” Ukázal rukou na stůl, který sdílel s Hermionou. „Řekněte Gantus Floramus jakýmkoli způsobem, jakým to potřebujete vyslovit.”

„To je právě to.” Ztišil Harry svůj hlas tak, až šeptal. „Já nevím, jak to říct. Musím si představit, co pro mě to kouzlo znamená, mými vlastními slovy. Někdy ty nejjednodušší věci nefungují.”

McGonagallová odpověděla nahlas: „Předpokládám, že se tím prostě budete muset nějak probojovat, Pottere. Je mi líto, že je pro vás magie teď těžší, než byla dřív, ale to není omluva proto, abyste to dělal špatně.”

Harry se na ni podíval podezřívavě. Ale odpovědí mu byl jen pohled bez výrazu. Ale i to mu stačilo. McGonagallová to dělala záměrně, ale ne proto, aby ho ponížila. Koneckonců, je přece v Řádu. Možná, že nevěděla o Harryho magii bez hůlky, nebo o tom, co by se stalo, kdyby ji použil, ale Snape i Brumbál jí určitě řekli, že je v nejlepším zájmu Řádu rozšiřovat historku o tom, že ubohý malý Harry už nikdy nebude takový jako dřív.

„Ano, madam,” řekl tiše, podíval se dolů na pantofel a znovu začal mávat hůlkou. Pomyslel si, že prsten je opravdu skvělý. Viděl ho pokaždé, když kouzlil. „Proměň se v květinu,” zkusil. Nestalo se nic, ale neušlo mu, že mrzimorští nadskočili. Hannah Abbotová se dokonce rozeběhla ke dveřím.

„Vraťte se na své místo,” překřikla McGonagallová všechen ten hukot a znepokojený šum. „Není žádný důvod k obavám. Pokud si tedy doopravdy nemyslíte, že tady Potter je temný mág?”

„Ne, madam,” řekla Hannah, ale její roztřesený hlas ji usvědčoval ze lži.

„Myslím, že pokud by byl temný mág, pak by se ho vy-víte-kdo sotva pokoušel s takovým úsilím zabít. Četla jste minulý listopad noviny, že ano?”

„Ano, madam,” řekla Hannah a šla zpátky ke svému místu.

„Nenechte se tím vyrušovat, pane Pottere,” řekla McGonagallová tak nahlas, aby jí slyšela celá třída. „To o hadím jazyce je jen starý předsudek. Zkoušejte to dál.”

Odešla a Harry to zkoušel dál. V této třídě mu nedalo příliš velkou práci vypadat neschopně. Když se mu konečně podařilo přeměnit pantofel v květinu, nebyli to pantoflíčky, ale karafiáty.

„Možná bys to měl víc upřesnit,” řekla Hermiona. Ona už samozřejmě měla krásnou kytici.

„Já ani nevím, jestli slovo pantoflíček v hadím jazyce existuje. Pokoušel jsem se to říct, ale vždy mi nakonec vyšla jen květina.” Harry ztratil odvahu a položil ruce na stůl. „Kolik tak asi hadů se zabývá botanikou? To je nemožné. Ta slova se v hadím jazyce neshodují tak jako v angličtině.”

Hermiona vytrhla ze své kytice pár nádherných růžových pantoflíčků a podala mu je. „Zeptej se Salsy, jak se tomu říká a budeš to vědět.”

Harry jí s úsměvem poděkoval a poručil pantofli, aby z ní bylo to, co předtím.

***

Snape byl při obědě ve Velké síni, ale Harry si to mávání rozmyslel, už takhle měl posmívání až po krk. Sedl si tak daleko od Seamuse, jak jen mohl, a snažil se alespoň zachytit otcův pohled.

Mistr lektvarů mu královsky přikývl a nijak víc ho nepozdravil. A pak se zahleděl k zmijozelskému stolu. Vypadalo to jako významný pohled. Harry si nemohl pomoct, ale přemýšlel, jestli v tom byl nějaký skrytý vzkaz. Snažil se mu Snape říct, aby dodržel slib, který dal Dracovi a šel se posadit ke Zmijozelům? Sice mu říkal, že neočekává od Harryho, že navštíví jejich společenskou místnost bez něj, ale možná si myslel, že stůl v bezpečí Velké síně je jiná věc.

Zítra, řekl si Harry sám pro sebe. Byl to přece první den jeho návratu a koneckonců, byl i Nebelvír. A Nebelvír byl o hodně déle. A nikdo, dokonce ani Snape, od něj nemohl vážně očekávat, že si hned první den sedne jinam.

Vlny smíchu, které se šířily od Seamusova konce stolu, mu rozhodnutí jen zjednodušili. Zejména poté, co zaslechl půlku věty, něco v tom smyslu, přemýšlím, jestli ho Harry přesvědčí, aby si myl vlasy. Jasně, Draco a on si dělali legraci z té samé věci. Ale přece to bylo jiné. Oni to nemysleli vážně.

„Co mu vadí?” zeptal se Harry a popadl sýrový sendvič z podnosu, který se objevil.

Ron se rozhlédl. „Komu? Seamusovi? Nevšímej si ho.”

Harry ještě pořád pěnil. „Jak dlouho bude trvat, než s tím přestane? Vždyť ví o té adopci celou dobu. On za mnou dokonce přišel s přáním všeho dobra...”

„No jo, promiň. Chci říct, promiň, že jsem nepřišel taky.”

„Takhle jsem to nemyslel. Nezlobím se.” Přemýšlel, jestli je to správný okamžik, kdy se zmínit o tom, že Draco je jeho bratr, ale rozhodl se to raději odložit. A Seamuse raději ignorovat.

„To už je doba, co jsi neviděl Hagrida, co?” řekl Ron, když si k nim přisedl Neville. „Bude rád, že jsi zpátky. Mockrát nám říkal, jak mu scházíš.” Když se Harry zatvářil zděšeně, dodal. „Ne ve třídě. Když jsme za ním byli ne návštěvě.”

Harry vydechl úlevou. „Aha, dobře.” Snažil se doučit péči o magická zvířata podle knihy, ale neměl pocit, že je opravdu v obraze. Snape dovolil, aby v bytě měl sem tam nějaké rostliny, tak, aby se mohl učit praktickou část Bylinkářství, ale ostře odmítl mít tam jakákoliv nebezpečná zvířata, která Hagrid s takovým nadšením zahrnul do svého učebního plánu. Hermioniny poznámky z vyučování mu sice docela pomáhaly, ale Harry měl stále ještě pocit, že to není úplně doopravdy.

Během oběda se párkrát podíval na svého otce, ale Snape se vždy díval na zmijozelský stůl. Hledal nějaké známky nepokojů? A nebo měl prostě jen starost o své studenty? Harry věděl, jak moc se o ně stará. Dokonce se staral i o ty, kteří udělali to samé prašpatné rozhodnutí, které udělal kdysi on.

Harry si chvilku prohlížel zmijozelský stůl a připadalo mu, že všichni ještě pořád vypadají sklíčeně. Někteří z nich byli zjevně smutní tak, že ani nedokázali jíst, a zhruba třetina koleje scházela úplně. Možná, že to po pohřbu bude lepší. V tu chvíli si Harry nebyl jistý svým rozhodnutím jíst s nimi už zítra.

Rozhodl se, že tuhle záležitost rozhodne během Péče o kouzelné tvory. Tuhle hodinu měli se Zmijozelskými. Trochu si s nimi promluví a uvidí, jak to dopadne.

***

„Harry!” Hagrid ho zdvihl do náruče a s nadšením ho pevně objal.

„Taky tě rád vidím,” řekl Harry upřímně, zatímco poklepal na obrovo rameno.

Hagrid ho položil zpátky, ale něžně ho pohladil po vlasech.

„Řekněte mu, ať je hodný,” zavolal Seamus a polovina Nebelvírských se rozřechtala.

„To přece není potřeba našemu Harrymu říkat,” řekl Hagrid s pusou od ucha k uchu. Jeho potěšený výraz zmizel, když viděl, jak se Zmijozelové teprve loudají na jeho hodinu. „Co se to tu děje?”

Harryho nejprve napadlo, že Zmijozelové nechtějí být blízko něho. Ale když se podíval jejich směrem, vypadalo to, že jsou prostě jen unavení cestou na hodiny Péče o kouzelné tvory. Ne, že by to bylo zas až tak daleko, ale oni vypadali opravdu vyčerpaně. Harry věděl, že deprese tohle umí.

„Ahoj,” řekl Harry. Možná, že to byl poněkud slabý začátek, ale vzhledem k tomu, že normálně se se Zmijozeli nezdravili, nemohl ho nikdo obviňovat z toho, že se alespoň nesnaží. A navíc stejně nevěděl, co dalšího by měl říct. Je mi líto toho, co se stalo Pansy... by nebyla pravda a oni to věděli.

Když Crabbe a Goyle ztuhli a Zabini zaťal ruce v pěst, připravil se Harry na nejhorší.

Jediný Zmijozel, který se pohnul, byl Theodor Nott, který vyšel ze skupinky, došel k Harrymu a pomalu si ho prohlédl. Ron a Hermiona oba ztuhli, ruce na hůlkách. Harry měl náhlou představu toho, jak vysvětluje svému otci, proč hned první den po návratu do vyučování někoho proklel.

„Pottere,” pozdravil ho Nott, který k němu přišel téměř na dosah. Přestože vypadal ještě smutněji, unaveněji a vyčerpaněji, než jeho kolegové z koleje, stále se tvářil způsobem, který Harrymu připomněl Draca. Harry přemýšlel, jestli se během Dracovy dlouhé nepřítomnosti Nott stal šéfem zmijozelských šesťáků.

„Notte,” kývl mu Harry na pozdrav. Byl zdvořilý. Nic víc.

Theodor se zadíval na Harryho odznak a tiše řekl. „Snape nám řekl, že jsi teď ve Zmijozelu. Nemohu říct, že by se mi líbilo, když vidím znak naší koleje znečištěný tím lvem...”

„Znečištěný!” Ron sevřel svou hůlku.

„Uklidni se,” řekla mu Hermiona šeptem.

Theodor se na ně na oba podíval opovržlivě a pak obrátil svou pozornost zpět k Harrymu. „Vítej ve Zmijozelu,” řekl a znělo, jako že to tak doopravdy myslí. Možná to bylo jen tím, že jeho hlas zněl unaveně.

Poté, co Theodor odešel, Harry se podíval na své přátele a bez hlasu vyslovil Vítej?

Ron a Hermiona nad tím je pokrčili rameny, jako by k tomu neměli co říct.

„Nepřestávej být ostražitý,” zašeptala Hermiona, když Hagrid začal hodinu.

Harry souhlasně přikývl a pořád po očku pozoroval Theodora a všechny zmijozelské, zatímco Hagrid začal debatu o hydrách. To bylo poněkud znepokojující, nebylo přece možné, aby měl Hagrid doopravdy někde hydru, že ne? Náhle si pomyslel, že učit se péči o magická zvířata z knih, nebylo koneckonců zas až tak špatné.

Předtím, než se dostali k praktickému procvičování, Theodor Nott příšerně zaúpěl. Harry si všiml, že pořád přešlapoval a čím víc hodina postupovala, tím víc se drbal, ale nevěnoval tomu příliš pozornosti. Nicméně teď byl obličej zmijozelského chlapce celý fialový.

Když se Hagrid vydal jeho směrem, ostatní zmijozelští se rozestoupili. Poloobr si prohlédl Notta a zavrtěl hlavou. „Myslim, že bys měl jít za madam Pomfreyovou,” oznámil znepokojeně. „Myslim, že máš ňákou vyrážku.”

Chlapcova tvář, krk i ruce byli rudé plných skvrn. Jak mohl Harry vidět, skvrny byly čím dál tím větší a oteklejší a pak z nich začala vytékat hustá žlutočerná kapalina. Theodor se zapotácel a pak se zhroutil na záda na trávník.

„Hodina skončila,” řekl Hagrid, vzal chlapce do náruče a odkráčel s ním.

„Co to s ním mohlo být?” řekla Hermiona a naklonila hlavu na stranu, jak se nad tím zamyslela.

„Nemyslíš, že to mohla být alergická reakce na to, jak si podal ruku s Harrym?”

„Nebuď hlupák,” napomenula Hermiona Rona. „Bylo to celkem divné.”

„To bylo,” řekl Harry a přemýšlel o tom.

***

Na večeři scházela polovina Zmijozelu a říkalo se, že nejsou jen v depresi, že jsou doopravdy nemocní. Dva další studenti, sedmáci, skončili v nemocničním křídle s těmi samými příznaky, jako Theodor Nott, ostatním bylo jen špatně a museli si lehnout. Nebo tak to aspoň Harry slyšel.

„Co myslíš, že se děje?”

Hermiona pokrčila rameny, zatímco si sypala pepř do své dýňové polévky. „Vypadá to, že nikdo neví, co bylo s těmi bystrozory, kteří sem přišli vyšetřovat jako první. Jen to, že jim bylo špatně a museli být převezeni ke Sv. Mungovi. Možná, že se zmijozelští nakazili.”

„Strávili s nimi víc času, než s kýmkoli jiným,” přikývl Ron. „To by dávalo smysl.”

Harry dloubal vidličkou do svého smaženého kuřete a díval se na prázdné křeslo na stupínku.

„Co je?”

„Ale nic.”

Ale Rona neoklamal. „Tobě se stýská.”

„To ne.”

„Ale jasně že jo.”

„Ne, to ne,” zavrtěl hlavou Harry. „Jsem v pořádku. Ale když Severus není tady, tak je s Dracem. A já jsem přemýšlel, jak se Draco drží. Mám o něj trochu starosti.”

„Vyžeň mě od jídla, proč ne?”

„Rone, nikdo tě od jídla nevyhání,” řekla Hermiona zostra. „A co se týče profesora Snapea, možná, že vaří lektvary pro Notta a pro ostatní.”

„To bylo fakt divný, jak se mu udělalo špatně hned potom, cos mu podal ruku,” řekl Ron s plnou pusou.

„Kdyby ses na něj byl podíval pořádně, viděl bys, že mu bylo špatně už předtím.”

„Aha, takže ty si teď Zmijozelské prohlížíš?”

„Snažím se jen představit si, jak zapadnu do své nové koleje.”

Ron se rozesmál. „To je jednoduché. Lži, podváděj, kraď, občas někoho zabij...”

„Draco nikoho nezabil.”

„Harry, já myslel, že mluvíme tak obecně.”

Harry si to nemyslel, ale nechtěl se kvůli tomu hádat. Jediné, co chtěl, bylo pomoct alespoň trochu Dracovi. „Viděl jsem ho pod Veritasérem...”

„Předpokládám, že ho vařil Snape,” řekl Ron a v očích mu zajiskřilo.

„Ne, pokud na tom záleží, bylo ministerské. A vím, že fungovalo správně, protože nakonec říkal věci, o kterých vím, že by nikdy nechtěl, aby je někdo znal. Osobní věci...”

„Jako třeba?”

„Zmlkni, Rone,” řekla Hermiona a naklonila se blíž. „A?”

Harry se otočil tak, aby se jí díval zpříma do očí. Díky tomu byl k Ronovi zády, ale vzhledem k tomu, že na něj byl trochu naštvaný, se mu to zdálo celkem v pořádku. „A oni se ho ptali znova a znova, co se stalo, Hermiono. Nenechali kámen na kameni. A on to neudělal. Chceš si přečíst záznam toho výslechu? Severus mě možná nechá udělat si kopii. Ale bylo by milé, kdybys mi prostě jen věřila.”

Ron se mu za zády začal smát. „Takže ty máš teď na hábitu hada, Harry...” Když se na něj Harry otočil, zdvihl ruce nad hlavu. „Jen si dělám legraci. Rozumíš? Legraci. Jsi v poslední době hrozně přecitlivělý.”

„Věříš tomu, co ti říkám o tom Veritaséru, nebo ne?”

„Myslím, že problém je v tom, že se mi do toho ve skutečnosti moc nechce. Raději bych viděl Draca Malfoye s tou jeho nevymáchanou zmijozelskou hubou a se vším, co k tomu patří, v Azkabanu. Ale jo, věřím ti.”

Když se Harry otočil zpět ke svému talíři, viděl Hermionu, jak přikývla. „Já ti také věřím a co se týče Malfoye... nezapomněla jsem, co mi řekl...”

„Ty prostě jen ráda slyšíš, jak jsi chytrá.”

Hermiona zpražila Rona pohledem a potom pokračovala. „To není jen to. Pozorovala jsem Malfoye celou tu dobu, kdy jsme se učili obranu dole ve sklepení...”

Harrymu došlo, že má na mysli to, když byli v Devonu.

„... no dobře, podívej. Nechtěla bych být nespravedlivá, ale když jsme se s Ronem za tebou šli podívat a nikdo neotevíral a pak si otevřel dveře a vypadal si... no, víš, jak si vypadal...”

Harrymu došlo, že má na mysli jeho oko.

„..a pak jsme slyšeli o Sovinci...”

„Hermiono, buď stručná!” řekl Ron a naklonil se.

Zakřenila se. „Myslím, že bych byla radši, kdyby to tak nebylo, ale je to tak. Malfoy vypadal, jako by se ti doopravdy snažil pomáhat. Když jsme spolu všichni dohromady cvičili, měl docela dobré nápady. Nechápej mě špatně, Harry. Nemyslím si, že se doopravdy změnil. Ale... stejný už také není.”

Ron obrátil oči v sloup. „Jestli se pokouší pomáhat Harrymu s obranou, je to proto, že si chrání svůj vlastní zadek pro případ, že by se k němu dostal jeho otec.”

„Já vím,” připustil Harry a pokrčil rameny. „Neříkám, že je perfektní, ale když se zamyslíte nad tím, co jste právě řekli, dojde vám, že Draco je opravdu na naší straně.”

Ron na to neodpověděl. A Hermiona také ne, ale vypadala, jako že o tom alespoň uvažuje.

***

Harry po večeři přemýšlel, že by se stavil za Dracem, ale sám jít nemohl, a rozhodl se raději dát Ronovi a Hermioně nějaký čas, aby o věcech popřemýšleli. Škoda, že s sebou neměl svůj neviditelný plášť, aby se tam mohl vplížit... Snape trval na tom, aby ho Harry nechal doma. Popravdě oznámil, že ho schová někam do bezpečí, což pravděpodobně znamenalo, že ho ukryl někde ve své kanceláři nebo ložnici.

To Harryho nijak nepotěšilo, ale ani nepřekvapilo. Snape si nepřál, aby Harry měl takovéhle věci. Nicméně řekl, že si přeje, aby Harry pochopil, že teď má jeho, aby mu se vším pomohl.

No dobře, pomyslel si Harry. I kdyby ten plášť měl, k tomuhle by ho nemohl použít. Možná by se dostal bezpečně do sklepení, ale když už by byl vevnitř, jeho otec by byl pořádně naštvaný, že přišel bez doprovodu. Samozřejmě, že Snape nemusel být doma. Kdyby měl Pobertův plánek, věděl by to. Ale to byla další věc, o kterou přišel. Důkaz, vysvětlil mu Snape. Spolu s ředitelem stále pátral po tom, jak mohl být podveden.

Alespoň, že mu zbyl jeho Kulový blesk. I když samozřejmě celý ten nápad s chytačem přehodnotil. Ve všem tom vzrušením první noci zpět v Nebelvíru, víceméně zapomněl, že ho jeho problémy s očima nebo s viděním vylučují z famfrpálu. Nebo alespoň z famfrpálových zápasů. Určitě bude zábavné sem tam si zahrát jen tak pro radost, ale když by kvůli němu Nebelvír prohrál, cítil by se hrozně.

A byl čas si to vyjasnit. Nemělo žádný smysl nechávat spolužáky myslet si, že může hrát. „Ginny.”

Podívala se na něj přes celou společenskou místnost a usmála se. Harry k ní došel. „Jak se vede týmu? Trénuje se vám dobře? A tak?”

„Jasně, ale všichni se těší, až budeš zpátky,” řekla a kousala se přitom trochu do rtu.

Harry se posadil proti ní. „Víš, že hraju hrozně rád, ale ty už máš za sebou skoro celou sezónu a jsi skvělá. Viděl jsem pár zápasů a myslím, že jsi zapadla mezi ostatní hráče opravdu výborně. A myslím, že tě nechám tu sezónu dohrát. Jak ti to zní?”

„Příšerně,” vytřeštila na něj Ginny oči. „Hraju ráda, vždyť víš, ale byla jsem prostě jen náhradník za tebe. Jsi vážně hrozně milý, ale nemusíš si dělat starosti s tím, že zraníš mé city. Bude ze mě zase jen záložní chytač. To je v pořádku.”

Dobře, tak se tedy budeme hádat.

„Poslouchej, Ginny,” zkusil to Harry znova. „Mám pocit, že už takhle toho mám až nad hlavu. Už jen tím, že jsem se vrátil zpět do vyučování. Byl bych rád, kdybys tuto sezónu dokončila za mě. Dobře?”

Ginny na něj zírala a pak zavrtěla hlavou. „Ne, není to v pořádku,” řekla poněkud hlasitěji. „Řekla jsem jim to Harry. Řekla jsem jim, že tě nevystrčím z tvého místa, bylo to jen dočasné.” Náhle se rozesmála. „Jak můžeš říct, že nechceš dokončit sezónu? Vážně! Vždycky jsi měl spoustu učení a vždycky jsi to zvládl! Kromě toho, měl jsi dostat ten směšný celoživotní zákaz, když se to všechno semlelo. Děláš to jen kvůli mně. Ale to není nutné. Jsem velká holka a zvládnu hrát druhé housle!”

Pokoušel se udělat tu nejlepší věc pro tým, ale vzhledem k tomu, že jim nechtěl říct o svém oku, vypadalo to, že mu nebudou věřit. Harry frustrovaně zkousl rty.

„Nejsi prostě jen nervózní z toho, že jsi byl tak dlouho mimo tým?”

„Ginny...” řekl Harry. „Už jsem celou věčnost ani nelétal. Není na to ve sklepení dost místa. A...” Trochu ztišil hlas. „Podívej, já jsem teď Zmijozel i Nebelvír. Tohle je trochu, jako kdybych volil strany, nemyslíš?”

Ginny se na něj podívala překvapeně, ale pak jen pokrčila rameny. „No možná. Ale myslím si, Harry, že by profesor Snape pochopil, proč hraješ za Nebelvír. Ale nejsi adoptovaný dlouho, takže jestli se v tom raději nechceš šťourat, myslím, že to chápu.” Její výraz potemněl. „Ale nejsem si jistá, že to pochopí Ron.”

Jenže Ron ví o jeho oku a tak si s tím Harry nedělal starosti.

„Co mám říct ostatním?” zeptala se Ginny potichu. „Asi nechceš, abych ostatním řekla, že je to kvůli tvé příslušnosti k oběma kolejím. To by je mohlo naštvat.”

„Prostě jen řekni...” Harryho napadlo, že by ta situace šla využít v jeho prospěch. „Že moje magie je trochu nestabilní a vzhledem k tomu, že jsem strašně dlouho nelétal, jsi ty ten nejlepší chytač, kterého může Nebelvír mít.”

Ginny zrudla. „To neřeknu!”

„Řekni, že jsem to řekl já.”

„Řeknu jim, ať se zeptají tebe.”

„Dobře.” Tak to bude pravděpodobně lepší. Další příležitost, jak šířit klepy o jeho magii.

***

Bylinkářství s Mrzimorskými příští den ráno proběhlo v pořádku. Nikdo ho nenutil kouzlit v hadím jazyce a nikdo neskončil v nemocničním křídle. Oběd také proběhl v klidu, ačkoli si Harry nemohl nevšimnout, že tam Snape není. A nebyl ani na snídani. Polovina zmijozelských stále chyběla, takže byl pravděpodobně se svými žáky.

Harry si řekl, že to nevadí, protože další hodinu budou mít Lektvary. Takže uvidí otce při lektvarech. Přál by si cítit se kvůli tomu trochu méně zděšený, ale když uběhl oběd a blížila se doba k odchodu, byl čím dál tím víc nervóznější.

„To bude v pořádku,” zašeptal mu Neville do ucha, když byli ve třídě.

Harry se rozhlédl. Theodor Nott tu měl být, ale zřejmě byl stále ještě nemocný. A někteří zmijozelští stále ještě chyběli. Ti zbylí se dívali na Harryho chladným hodnotícím pohledem, jako by se ho snažili odhadnout, ale mimo tyto pohledy vypadali pořád stejně vyčerpaně jako všichni ze Zmijozelu.

Snape měl zpoždění, což Harrymu zděšení nijak nepomáhalo. Během čekání třikrát přerovnal své věci na lavici.

„Víš, co máme dnes vařit?”

„Harry,” řekla Hermiona popuzeně. „To je potřetí, co se mě ptáš. Ne, nevím.”

„Promiň, jen jsem si říkal, že bych si to mohl promyslet...”

„Pane Pottere, domnívám se, že pokud přestanete tlachat, mohli bychom začít,” byl Snapeův úvod, když konečně vešel do třídy v plášti, který za ním vlál.

Bylo to sice trochu jízlivé, ale nebylo to řečeno zas až tak temným tónem a tak Harry prostě jen přikývl. „Ano, pane.”

Od velkého pracovního stolu, který stál uprostřed místnosti, si Snape prohlížel shromážděné studenty. „Vzhledem k tomu, že je zde dnes nápadně méně zmijozelských studentů než nebelvírských, budeme se muset vzdát mezikolejního párování.” Chvíli se zahleděl na Harryho. „Budou vám muset stačit vaši současní partneři. Jak už jste bezpochyby pochopili z naší práce v tomto pololetí, očarovávané lektvary jsou velmi nestabilní. Proto opakuji pro studenty, kteří neslyšeli většinu letošních bezpečnostních pravidel. Dodržujte přesně předpisy, nebo zaručeně dojde k nějaké nehodě. Nebudu v úrovni OVCE tolerovat žádné začátečnické chyby.” Mávl hůlkou a na tabuli se objevily instrukce, nadrápané jeho jako obvykle nečitelným rukopisem.

Nebylo to takové jako obvykle. Nebyly tu žádné urážky věnované jen Potterovi, ale blížilo se to normálu tak, že se Harry uvolnil. Prohlížel si tabuli. „Lávový lektvar?”

„Vře to jako láva, když to nakonec zakouzlíš,” vysvětlovala potichu Hermiona, zatímco připravovala všechny ingredience, které budou potřebovat. „Je to obranný lektvar. Je stabilní, dokud na něj nezakouzlíš poslední kouzlo, v bitvě...”

„Já vím, co to je!” šeptal Harry. „Mám přečteno všechno, co jste četli vy! Samozřejmě, že mám. Vždyť víš, kde žiju. Jen jsem se pro smilování pokoušel přečíst Snapeovo písmo...” Náhle se nad ním objevil stín a Harry měl pocit, že nejlepší věc, kterou by mohl udělat, by bylo spolknout svůj vlastní jazyk. „Chtěl jsem říct písmo profesora Snapea,” řekl a nedíval se nahoru.

Profesor Lektvarů prošel bez komentáře. Nebo tedy bez komentáře k Harrymu. Měl toho mnoho co říct Nevillovi, který si ze skladu vybral nějaké šutry, které se ani trochu nepodobaly vyvřelinám, jak dodal Snape.

Když Snape došel na zmijozelskou půlku, Harry se naklonil a řekl tiše Hermioně do ucha: „Co to je vyvřelina?”

Odsekla, stále ještě trochu rozladěná: „Myslela jsem, že jsi to četl.”

„Četl, ale nepamatuji si všechny podrobnosti.”

„Jdu pro ty kameny,” vzdychla Hermiona.

Poté vaření probíhalo bez zádrhelů. Harry krájel, zatímco Hermiona míchala ingredience, dokud Snape neudělal jedovatou poznámku o nerovnoměrném rozdělení práce mezi Nebelvíry. A tak Harry začal také míchat.

Po více než hodině příprav byl lektvar jemný, hladký, zelenomodrý a měl téměř odstín jako šupiny mořské panny pod vodou, jak ho popisovala tabule. Harry si pomyslel, že takový návod je typicky Snapeovský. Kolik studentů vidělo mořskou pannu pod vodou? Harry ano, takže měl výhodu. Ale stejně si myslel, že by Snape mohl být trochu určitější v tom, jakou barvu by ta věc nakonec měla mít.

Nicméně stejně věděl, že lektvar, který s Hermionou udělali, vypadá dobře. Snape to samozřejmě nekomentoval. Za to došel ke Zmijozelským a dal jim body za něco, co vypadalo spíš jak močál než jako šupiny mořské panny. Nebo to tak alespoň vypadalo z místa, na kterém seděli. Nemohl se jít podívat blíž.

„Možná bys to spíš měla zakouzlit ty,” řekl Harry, když byl čas dokončit vaření.

Zapomněl na otcův fenomenální sluch.

„Co jsem říkal o nerovnoměrném rozdělení práce, pane Pottere?” zeptal se Snape ledovým tónem, zatímco připlachtil blíž.

„Že pokud chtějí nebelvírští, aby svět byl spravedlivý, mohou s tím začít tady v hodině Lektvarů,” řekl Harry neutrálním hlasem.

„Samozřejmě. A vy teď ignorujete mé jasné instrukce a znovu zatěžujete schopnější kolegyni svou vlastní prací.” Na konci se díval na Harryho takovým způsobem, až mu běhal po zádech mráz.

„Ano pane,” zamumlal a přemýšlel, co si jeho otec myslí, že dělá. Ten útok nebyl tak jedovatý, jak byl Harry z hodin Lektvarů zvyklý, ale vzhledem k tomu, že neočekával vůbec žádný útok, cítil se zaskočený. A Snape pořád jen zíral... jako by na něco čekal.

Hermiona zjevně pochopila, na co profesor naráží. „Řekni mu to,” řekla a poklepala Harrymu na paži. „Řekni mu, proč ten lektvar nemůžeš zakouzlit sám!”

Harrymu to konečně došlo. Snape byl Zmijozel, což znamená, že v každé jeho intrice je ještě jedna intrika. On nejen, že učil Lektvary nebo se snažil chránit své studenty před Voldemortovým vlivem tím, že je protěžoval. Teď použil vyučování i k dalšímu cíli.

„Pane profesore, vy víte, že moje magie je teď poněkud svéhlavá,” řekl Harry a nesnášel se za ten ufňukaný tón, který použil. zmijozelští napínali uši, přestože všichni téměř padali únavou. „Viděl jste, kolikrát moje kouzlo selhalo poté, co se má magie vrátila zpět. A říkal jste, že jsou tyto lektvary nestabilní...”

Snape ho zpražil pohledem, ale to bylo jen pro třídu. „Dobře tedy, pokračujte.”

„Ano, pane,” vydechl Harry úlevou.

Právě se vrátil k práci, když vypukl chaos. Zbývající Zmijozelové začali téměř všichni najednou úpět a pak jejich ruce a obličeje otekly a zrudly. Tím samým příšerným způsobem, jako se to stalo Theodoru Nottovi v hodině Péče o kouzelné tvory.

„Pro Merlina, už ne,” zaslechl Harry zamumlat si Snapea pro sebe. „Všichni do nemocničního křídla!”

Ale stejně jako s Theodorem, v momentě, kdy se objevily skvrny, začalo se to celé rychle zhoršovat. Téměř vzápětí všichni zmijozelští popadali kolem svých kotlíků.

Snape na všechny své popadané studenty použil kouzlo Mobilicorpus. „Vzhledem k tomu, že vaše lektvary jsou ve stabilním stavu, protože jste na ně nezakouzlili poslední kouzlo, budeme pokračovat v pátek. Dohlédněte na to, aby byly správně uloženy v lahvích ke krátkodobému uchování, což by nemělo být nad schopnosti šesťáků. Potter, Grangerová, Weasley, vy tři to tu uklidíte poté, co uložíte svůj lektvar.” Neurčitě ukázal na různě zelené fleky na podlaze. „Hodina skončila!”

S těmi slovy učitel Lektvarů odešel i se svými nemocnými studenty. Většina z Nebelvírských studentů bleskově nalila lektvar do lahve a zmizela. Seamus na ně ode dveří zavolal zpěvavým hlasem: „Buď hodný!”

„Mohla by jedna má hodina proběhnout normálně?” zaúpěl Harry, zatímco se s hůlkou na stranu pokoušel o sérii Evanesco. Potloukal se tu Neville, takže se Harry ujistil, že jeho kouzlo vyčistí vždy jen polovinu toho hnusu.

„Počkej, já to udělám,” řekla Hermiona s povzdechem a během minutky byla učebna čistá.

„No, aspoň máme konečně před večeří trochu volna,” řekl Ron. „Co bys chtěl dělat? Půjdeme se proletět?”

„Um... mluvil jsi s Ginny?”

„Jo, už dřív. O té záležitosti se složením týmu. Já to chápu Harry, já vím, proč nemůžeš hrát famfrpál. Ale stejně jsem si myslel, že by sis rád jen tak pro radost vytáhl svůj Kulový blesk, abys viděl, jak se přitom budeš cítit.”

„Proč nemůže Harry hrát famfrpál?” ozval se za nimi Neville.

„Vyšel jsem ze cviku a stále ještě jsem si nezvykl na svou magii,” pokrčil Harry rameny. „Ale trocha létání před večeří, to zní docela zábavně. A potom... poslouchejte mě. Já jsem teď i Zmijozel, takže jsem si říkal, že si na večeři sednu k nim. Uvidíme, jak to půjde. Nott nebyl zas tak hrozný. Ne tedy, že bych mu zas tolik věřil, ale...” Jeho přátelé na to nic neříkali. „Tak se kvůli tomu na mě nezlobte.”

„Já se nezlobím, ale bojím se,” napomenula ho Hermiona. „My si tam nemůžeme jít sednout. Tedy teoreticky bys nás mohl pozvat, ale to by nepochybně vedlo k hádce, což je ta poslední věc, kterou potřebuješ. A... dobře. To, co předvedl Nott při vyučování, bylo docela zajímavé, ale celý zbytek koleje vypadá skutečně nenávistně a navíc... nebude tam Snape, aby je udržel v lati, ne, když je teď většina studentů nemocných.”

„A je to jen chvilka, co ses vrátil do Nebelvíru,” stěžoval si Ron.

Ale byl to Neville, kdo měl nakonec nejrozumnější komentář. „Přitom, jak se věci vyvíjejí, možná u večeře nebudou žádní Zmijozelové.”

A opravdu nebyli.

***

„Je to epidemie,” řekla Luna ve vchodu do Velké síně. „Nahlédla jsem do nemocničního křídla. Je to tam nacpané k prasknutí. Všichni jsou bez sebe a pokrytí boláky a vředy. Slyšela jsem, že ti první tři, co se jim to stalo, mají teď puchýře nebo něco takového i uvnitř. Ani jeden ze Zmijozelů tomu svinstvu neutekl, ale těmhle třem je nejhůř. Je jim tak špatně, že jim madam Pomfreyová vyhradila zvláštní místnost a zavolala si na pomoc někoho ze sv. Munga, ale nikdo zatím neví, v čem je problém. Poslala jsem sovu mému otci, tak, aby měl exkluzivní...”

„Ani jeden Zmijozel?” řekl Harry a jeho žaludek se sevřel hrozivou předtuchou. Obrátil se k Ronovi a Hermioně. „Musíte se mnou teď hned jít dolů do sklepení. Co když je Dracovi špatně? Nikdo by se o tom nedověděl!” Podíval se k učitelskému stolu, ale jak Hermiona předpokládala, Snape tam nebyl. Harry pochyboval, že jedl dnes večer doma. „Pojďte!”

Ron se smutně podíval přes rameno na stůl plný jídla, pak ale vzdychl. „No dobře,” řekl a belhal se k Harrymu. Hermiona mlčela.

Harry bleskově přesvědčil zeď, aby ho pustila, a pak vběhl dovnitř. „Draco!”

Zmijozelský chlapec seděl na gauči, kde listoval famfrpálovým magazínem. „Co je?”

„Jsi v pořádku?”

Draco svraštil obočí. „Očividně ano.”

„Necítíš se unavený a není ti na omdlení? Nesvědí tě ruce nebo obličej?”

„Ne, co máš za problém?” Když se dveře s bouchnutím zavřely, Draco se rozhlédl. Jeho výraz trochu potemněl, ale nakonec zvítězilo jeho dobré vychování. „Ahoj všichni, díky, že jste přivedli Harryho.”

„Neměli jsme příliš na vybranou,” řekla Hermiona, zatímco se posadila. Ron udělal totéž, stát zůstal jen Harry.

„Tohle vše kvůli mému zdraví?”

Harry vzdychl: „Děje se něco divného...”

„Zmijozelové padají jako mouchy,” přerušil ho Ron.

Hermiona ho zkritizovala pohledem a v krátkosti vysvětlila, co viděli při vyučování a co slyšeli od Luny.

„Divné, že jsou to jen zmijozelští,” řekl zachmuřeně Draco. „Chápu to dobře, že Severus pomáhá v nemocničním křídle? Vypadal rozrušeně od okamžiku, kdy jsi odešel, Harry.” Zmijozelský chlapec začal rychle polykat a jeho tvář se potáhla smutkem. „Myslel jsem, že je to kvůli tomu pohřbu.” Pak potřásl hlavou a vrátil se ke svému unuděnému výrazu, ačkoli jeho ruce byly opět ukryté hluboko v kapsách, aby nikdo neviděl, kolik námahy ho jeho sebeovládání stojí. „Ačkoli, kdy že ti studenti onemocněli? Začalo to včera? Pak je asi zaměstnaný obojím.”

„Pohřeb.” Harryho náhle něco napadlo. „Pokud se těm nemocným studentům neudělá lépe zatraceně rychle, nikdo na něm nebude. Myslím, že Parkinsonovi pozvali jen Zmijozelské.”

„To by na Parkinsonovi vypadalo,” zasmušil se trochu Draco a jeho striktní sebeovládání trochu ochablo. Harry si přál, aby mohl udělat něco, čím by mu pomohl. „Já nejsem pozván, i když jsem Zmijozel. Ale Severus říkal, že je to na východní louce zítra v poledne a tak jsem si myslel, že možná...” Jako kdyby si teprve až teď všiml, že blábolí, Draco náhle zaťal zuby a řekl: „Harry, mohl bys poprosit své přátele, aby na chvilku odešli?”

To byla otázka. Harry si téměř přál, aby mu mohl vyhovět, ale nezdálo se mu jako dobrý nápad začít s novými pletichami. „Draco, my všichni spolu potřebujeme lépe vycházet. A tohle by tomu příliš nepomohlo, chápeš?”

Draco se nad tím zamyslel a váhavě přikývl. Na dlouhou chvíli si Harry myslel, že druhý chlapec raději nepromluví, ale ten se pak konečně rozhodl vyslovit to, co mu leželo v hlavě. „Dobře, ať to tedy slyší. Co na tom záleží. Jen jsem přemýšlel, jestli bys mi nepůjčil svůj neviditelný plášť, abych mohl... jít na pohřeb.”

Harry věděl, jak se cítí. On měl ten samý nápad, když zemřela teta Petunie a on jí ani nemohl jít na pohřeb. Snape tenkrát řekl ne a Harry teď chápal proč.

„Je mi to líto,” řekl tiše a posadil se naproti Dracovi a ignoroval naléhavý způsob, kterým si Hermiona prohlížela celou scénu, a dokonce ignoroval Ronův cynický výraz v očích. „ale Severus mi ho vzal a nepůjčí mi ho jen proto, že ho o to požádám. A když nad tím teď tak přemýšlím, myslím, že mi ho pravděpodobně vzal proto, aby ses s ním nemohl dostat na ten pohřeb.”

„Já vím,” řekl Draco trochu netrpělivě. „Ale jsem si jistý, že se k němu dokážeš dostat. Tvá magie je teď ohromující...”

„Harry,” řekla Hermiona varovným hlasem.

Harry mávl rukou, aby ho to nechala vyřídit. Pak promluvil na Draca: „Nepokusím se svou magií s hůlkou prolomit strážná kouzla mého otce, ne, dokud to nebude záležitost života a smrti. A stejně, kdyby tě chytili, jak se plížíš na ten pohřeb, jen by to vyvolalo otázky o tobě a o Pansy, a to není dobré.”

„Já vím,” řekl Draco znovu. „Musel jsem se zeptat. Myslel jsem si, že nebudeš souhlasit. Zejména ne před tvými přáteli. Tak a je to. Dobře tedy. Myslím, že se půjdu na chvíli natáhnout.”

„Doufám, že nejsi unavený?”

„Teď jsem.” Draco odešel se ztraceným a bolestným výrazem, který mu doopravdy neslušel, a s tichým klapnutím za sebou zavřel dveře.

Harry se opřel dozadu a přál si, aby to býval byl dokázal vyřešit lépe.

„Myslíš, že má taky tu zmijozelskou nemoc?” zeptala se Hermiona a dívala se na zavřené dveře. „Vypadal trochu divně. Vůbec ne jako Malfoy.”

„Je jen doopravdy smutný.”

„Jestli řekneš chudáček, pozvracím se. Varuji tě.” Harry i Hermiona se podívali na Rona znechuceně. „Co?”

Harry se nechtěl hádat a tak raději mlčel.

„Už pojďme,” řekla Hermiona, vstala a šla ke dveřím. Ron vyskočil také.

„Vy dva jděte. Myslím, že já bych měl raději počkat ne Severuse, abych viděl, jak se mu daří.” A dozvědět se, co mi může říct o té zmijozelské nemoci. Když jeho přátelé vypadali poněkud pochybovačně, Harry pokračoval. „Vážně. Severus mě přivede zpátky, a když ne, přijďte ráno. Přespím tady a vy dva mě vyzvedněte před snídaní, ano?”

Harrymu přišlo, že příliš nesouhlasí, ale nakonec odešli.

Harry se přesvědčil, že jsou pryč a pak šel za Dracem do ložnice, aby si s ním promluvil.

Zmijozelský chlapec seděl s překříženými prsty na posteli a zíral do prázdna.

„Je mi líto, že ti nemohu pomoct,” řekl Harry a odtáhl závěs, aby se mohl posadit na svou postel. „Ale stejně se mi to zdá jako špatný nápad.”

Draco ho sjel podrážděným pohledem. „Přestaň se omlouvat. Zní to jako od nějakého zatraceného Mrzimora.”

No, alespoň to vypadalo, jako že je už zase zpátky ve své vlastní kůži.

„V jednom se Grangerová plete,” řekl náhle Draco a přivřel své stříbrné oči. „Všichni Zmijozelové tu nemoc nedostali. Ty a já jsme v pořádku.”

„No, my jsme se nepotkali s těmi bystrozory, co onemocněli a přinesli tuto nemoc do Bradavic. Tím by to mohlo být.”

„Zkus to znovu, Pottere. Je to směšné. Severus se s nimi setkal a očividně je v pořádku. A jsem si jistý, že mluvili i se studenty z jiných kolejí, i když nejvíc byli zaměřeni na zmijozelské. Nicméně ty příznaky... celá tahle věc mi připadá spíš jako kletba než jako nemoc. Temná kletba, a věř mi, že je znám. Kdybys vyrůstal jako já, také bys je znal.”

„Kdo by mohl proklít celou zmijozelskou kolej?”

Další podrážděný pohled, jako že mu to už vážně mělo dojít. „Pansy, kdo jiný. Přitom, jak padala. Náhodná magie. Divoká magie. A nebo, když zvážíš okolnosti, možná jen síla čistého děsu, který musela cítit.” Draco se přerývaně nadechl a stiskl rty, jako by se pokoušel uklidnit bouřící se žaludek. Pak pokračoval, tentokrát už měl hlas více pod kontrolou. „Ale mě neproklela, protože mě milovala a věděla, že ty a Severus mně pomáháte a že ty můžeš pomoct i jí. Mluvili jsme o tom v tom přístěnku. A...” Draco zavřel oči. „A na konci, když už věděla, že jí nezbývá žádný čas, proklela celý Zmijozel, ale mě ochránila. A já jí ani nesmím jít na pohřeb, abych jí řekl, že tomu rozumím.”

Draco skopl své boty a lehl si tváří ke zdi. Když Harry udělal váhavý pohyb, druhý chlapec řekl: „Jdi pryč. Prostě... Harry, já o tom nechci mluvit. Prostě jen jdi pryč.”

Harry chvíli váhal, ale pak udělal to, o co jeho bratr žádal, a šel do obývacího pokoje čekat na Snapea.

Žádné komentáře
 

Výhradným vlastníkom týchto stránok je Chalibda. Administrátorom je v súčasnej dobe Jimmi. Charakter, význam a dôvod existencie týchto stránok určujete VY.